ŽIVOTNÍ STANDARD

Životní úroveň člověka nemusí vždycky odpovídat jeho příjmům, mnohdy závisí spíše na vnitřním nastavení. Jak si vy určujete svůj životní standard?

Nevěř tomu, že to byl vyvrhel, koukej – ta úroveň! I ten pozemek prý stál nekřesťanské peníze!

DRAHOKOUPIL člen Rady CB a sboru CB v Černošicích

„Mám se lépe, než si zasloužím!“ Prosím?

To je provokace? Nebo snad upřímné vyznání? Či jen pokus nestandardně odpovědět na standardní otázku? To se pozná z reakce: Ne, ne, každý se má přeci tak, jak si zaslouží, odpoví první. Vidíš, já vlastně taky, řekne druhý. Tak tohle je taky dobrý, reaguje třetí.

Zadání tohoto zamyšlení má dvě roviny: 1. jak si reálně životní úroveň nastavit, 2. jak se k ní postavit mentálně. A ono prohlášení z úvodu vlastně odpovídá na obě. Ohledně té první platí, že většina z nás se opravdu má lépe, než si zasloužíme. Žijeme v míru, klidu a (relativním) blahobytu. A kolik materiálních prostředků si nechám pro sebe a kolik z nich pošlu dále, aby sloužily druhým, je pro mne spíš otázka životní cesty než jednou daných, správně nastavených rozhodovacích kritérií. Když se začnu uskromňovat, po chvíli zjistím, že mi vlastně stačí ještě méně. A když začnu více spotřebovávat, nejednou „potřebuji“ ještě víc. A mění se to i s životní etapou. Jako student jsem vyžil s minimem, v době dospívání synů jsme měli v peněžence vítr a nyní mi opět stačí méně.

Abych se nevyhnul otázce, jak to vlastně mám já... Nastavuji si životní úroveň? Vlastně ne. Musím přiznat, že to za mne dělá náš Pán. Vždy nám dával právě tolik, kolik jsme potřebovali, a navíc to, co jsme mohli zase poslat dál. A k té druhé rovině? Žijeme vděčností. Každé ráno děkuji Pánu za to, co mi dal. Manželku, syny, rodinu, přátele, sbor, církev a život bez nutnosti převracet každou korunu. Ano, mám se lépe, než si zasloužím. Díky Pánu!

TOMÁŠ KEPR rybářský technik ČRS

Životní úroveň člověka je dnes do jisté míry terminus technicus. A přestože se dotýká ze své podstaty nás samých poměrně osobně, paradoxně ji za nás „zasvěceně“ posuzují jiní.

Na druhé straně je to pojem velice relativní, protože ji nelze posoudit bez souvislostí, a to zejména pocitem lidí v daných oblastech – beduíni v Africe, Křováci v Austrálii, Eskymáci na Čukotce apod. Ve společnosti většinou postačí, cítí-li se člověk spokojen a má poměrně vše, co mu stačí k životu – práci, obživu a kde bydlet. V té naší české kotlině přistupuje k subjektivním hodnoticím kritériím často závist, která skutečnosti mnohdy relativizuje. Zcela jiným měřítkem je zase například umístění lidí v žebříčku časopisu Forbes… Otázka ale zní, jak si určuji svůj životní standard já. Při nástupu do zaměstnání po VŠ v roce 1979 jsem měl jako svobodný „asistent“

1.700 Kč hrubého. Jako otce čtyř dětí (*1985, 1987, 1996 dvojčata) mne již poněkud děsila oprávněná obava, zda svou rodinu uživím. Když jsme byli v 90. letech s manželkou oba bez zaměstnání, byl chleba s máslem velice častou položkou v našem jídelníčku…

Životní úroveň je velmi kolísavá a nelze ji bezezbytku ovlivnit vlastními silami. Ale životní standard neberu jako to, co je možné vlastnit a ohodnotit penězi. Ale jako něco, co si denně nesu v sobě, v hlavě. A to je mít za každé situace možnost a být aktivním křesťanem při celoživotní snaze nevzdálit se Božím normativům a vědomě nezklamat v užívání svěřených hřiven. Někdy je to radost a uspokojení, někdy naopak velké břemeno a zodpovědnost. Ale vím, že sílu mi dává Bůh, který mne pro takové úkoly povolává.

Nebuďme duchovně hyperprotektivní

DAVID NOVÁK

GLOSA

Žijeme na farmě, na vesnici; máme nejen hromadu dětí, ale i zvířat, a tedy i práce. Kdybychom definovali životní úroveň pravidelnou dovolenou u moře nebo množstvím času, který mohu promrhat civěním na TV, byla by ta naše nulová. Dalo by se říct, že žijeme v jiném století, v premoderních podmínkách, blíže k těm biblickým. Nejen každý zemědělec ví, že sklidí jen to, co zaseje, ale je to jasné všem: Kdo se chová neurvale k sousedům, doplatí na to. Je to jiný život než v umělém, „civilizovaném“ světě měst a škol a pracovišť, kde vždycky můžete proplout systémem díky nějakým ošizením, bez upřímnosti a integrity. Je pravdivější, skutečnější. Vlastně celá ta honička za „lepší životní úrovní“ může být (a pro mnoho lidí je) jenom další přetvářkou za účelem udělat dojem na lidi, kterým na mně stejně nezáleží. Takže k čemu to je?

Začínám objevovat nové téma – souvislosti chování dospělých s raným traumatem, s bolestí, které byli vystaveni jako malé děti. Poznání, že reaguji nepřiměřeně proto, že jsem si takový druh reakce osvojil jako kojenec a od té doby mi to zůstalo, je osvobozující a může vést k nápravě a uzdravení.

Jestli mě ovládá nutkání vynucovat si od lidí uznání, moje potřeba nikdy nebude nasycena sebevětším množstvím exotických selfíček, které vylepím na sociální sítě. Ale když nahlédnu, že moje nárokování si uznání pramení z mého dětství, kdy jsem se neuměl jinak bránit ponižování, a to si vleču s sebou jako zimník, který jsem na léto zapomněl sundat, dá mi to svobodu toto neadekvátní chování opustit. Nemusím se naparovat životní úrovní.

Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Telefonoval mi jakýsi člověk, který znepokojeně komentoval moje adventní kázání, kde jsem řekl, že tři králové našli Ježíše „vlastně podle horoskopu“. Asi každému přemýšlejícímu křesťanovi dojde, že v kázání jsem nepropagoval horoskopy a že se jednalo o nadsázku. Zneklidněného dotyčného jsem se zeptal, jak to pochopil on. Jeho odpověď byla zhruba taková, že on to chápe, ale co ti druzí.

Další příklad. Čas od času dochází k diskuzím, zda byl svět stvořen v šesti dnech přesně podle prvního příběhu v knize Genesis (v druhém příběhu to Bůh stihl za den), nebo zda se jedná o básnický způsob vyprávění sdělující jedinečným způsobem pravdu o stvoření. Protože nepatřím k zastáncům sedmidenního stvoření, čas od času je mi předkládáno, že svádím druhé tím, že je učím, aby nic, co je v Bibli, nebrali doslova. Když se ptám, zda dotyční někoho takto mnou svedeného znají, pak přepokládáte správně. Neznají. Jedná se o konstrukt. Oba dva příklady mají jedno společné. Někdy máme tendenci až příliš domýšlet za druhé. Být až příliš protektivní. Přepokládat, že druzí jsou naivnější než my, že si věci nebudou umět dát dohromady. Někdy ano, ale často nikoli. Většinou platí, že pokud to či ono chápeme my, budou to chápat i druzí. Jistěže někdy je třeba vysvětlovat, je někdy třeba uvádět věci na pravou míru, zároveň ale nedělejme z druhých hlupáčky. Nedělejme ze svých společenství uzavřenou skupinu, která v něčem připomíná sektu, kde se obáváme, aby naše členy „něco neofouklo“. Pokud jsou lidé ve sboru vystaveni evangeliu, pak nemám strach, že je rozhodí myšlenka, že tři králové našli Ježíše podle horoskopu a že některá místa Písma lze číst jinak než jako vědecký záznam.