Brana17/11

foto gatephoto | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

11|2017 brana.cb.cz

ekuména

skutečnost, nebo jen přání?

KOMPLETNÍ NABÍDKA SPECIALIZOVANÝCH ZÁJEZDŮ Izrael včera a dnes | 4.–11. 2. 2018 20 490 Kč + 120 USD

Velký okruh Jordánskem a Izraelem | 29. 4. – 9. 5. 2018 29 480 Kč + 200 USD

To nejlepší z Izraele | 11.–18. 2. 2018 19 480 Kč + 100 USD

Ozdravný zájezd k Mrtvému moři | 7. – 14. 5. 2018 21 850 Kč + 100 USD

Izrael – biblická země od Jeruzaléma po Negev | 26. 2. – 5. 3. 2018 19 890 Kč + 140 USD

Israel for Singles – Ke třem mořím | 11.–18. 6. 2018 20 490 Kč + 100 USD

To nejlepší z Izraele | 11.–18. 3. 2018 19 890 Kč + 100 USD Krásy Izraele a kvetoucí přírodní rezervace | 8.–17. 4. 2018 22 480 Kč + 150 USD Ozdravný zájezd k Mrtvému moři | 15.–22. 4. 2018 21 850 Kč + 100 USD Izrael – země zaslíbená | 25. 4. – 6. 5. 2018 26 450 Kč + 150 USD

Kemp u Genezaretského jezera – 1. turnus | 2.–9. 7. 2018 do 26 let 14 490 Kč nad 26 let 16 490 Kč Kemp u Genezaretského jezera – 2. turnus | 9.–16. 7. 2018 do 26 let 14 490 Kč nad 26 let 16 490 Kč Kemp u Genezaretského jezera – 3. turnus | 16.–23. 7. 2018 do 26 let 14 490 Kč nad 26 let 16 490 Kč

inzerce

Přihlášky a detailní informace:

Olivetour Agency, e-mail: info@olivetour.cz, tel.: +420 722 305 735

editorial z obsahu

Milí čtenáři,

4 Slovo

Boží život v nás

6 Rozhovor

Důležitý je vlastní příklad

14 Téma

Jednota Božího lidu

20 Zápisník

Ostrov, kde vládne mañana

24 Etika

Čemu věřit?

26 Reportáž BrodFest 32 Podobenství

Čerpat z hlubin

příště Zázrak

Pavel Hošek

tiráž Číslo 11/2017 Ročník Bratrské rodiny 49 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 5. 11. 2017 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Ing. Petr Raus Redakční rada – Mgr. Libor Duchek Mgr. Jana Hušková – Mgr. David Kašper Mgr. Kateřina Korábková – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová

sedám k počítači, abych napsal poslední editorial coby šéfredaktor časopisu Brána. Příští, prosincový, ještě napíše současný vydavatel Jirka Sedláček, který ve své pozici rovněž s přelomem roku končí. Dvě labutí písně.

Chci především poděkovat. Vydavateli, redakční radě, která této práci věnovala mnoho svého volného času, ostatním spolupracovníkům, kteří časopis zpracovávali graficky a technicky, Vám čtenářům, kteří jste časopisu zachovali věrnost, i Církvi bratrské, která Bránu stále pokládala za svůj časopis, i když tomu tak de jure nebylo.

Hlavní tematický článek tohoto čísla mluví o ekumenismu. Zdá se mi to téměř příznačné. Církev bratrská od svých malých začátků vyrostla, její teologické důrazy se osvědčily, hroty některých mylných dogmatických představ obrousil život a hlubší teologická práce. To zásadní prokázalo svoji nosnost.

Nepotřebujeme se dnes bránit a vymezovat vůči ostatním, máme dost silné kořeny na to, abychom mohli vzít skutečně vážně Kristovo volání po podstatné jednotě církve. V církvi obecné se neztratíme, máme co dát, a ovšem stále i co přijímat. To všecko se časopis Brána snažil zobrazovat. Přinášet podněty odjinud, ukazovat, proč věříme tomu, čemu věříme, motivovat k odvaze čerpat z hlubin Božího slova, nezůstávat u povrchních zdání či zjednodušujících pouček.

Na zadní straně časopisu najdete předposlední díl seriálu o vývoji moderního umění. Skvělá sonda do myšlení tohoto světa. Pozorný čtenář si mohl uvědomit, jak svět postupně poznává tvořivou moc slova v tom nejširším slova smyslu, jak ani obraz nekopíruje, ale konstruuje význam. Postupné zrání vrací svět k jeho počátku, jen bez poznání Boha a Krista se lidé vracejí i k té původní Adamově touze být jako Bůh. S pomocí nových technologií se i na této cestě dostávají dál. Dokáže církev zůstat hlasem, který nabízí pomoc a naději?

Přeji svým nástupcům, aby se jim dařilo dál zkoumat kořeny věcí, přinášet podněty z celé církve i ze světa, nezůstávat na povrchu a nenahrazovat Písmo žádnou doktrínou. Váš

Mgr. Radislav Novotný Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Editor – Bc. Anna Duchková Vydavatel – Kodex, o.p.s. – IČ 27895980 Ev. č. MKČR E 5080 – ISSN 1803-828X Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce Redakce a administrace – Kodex, o.p.s.

Soukenická 11, 110 00 Praha 1, tel. 222 31 26 56 Není-li uvedeno jinak, jsou fotografie z archivu časopisu brana.cb.cz – brana@cb.cz

petr raus, šéfredaktor

slovo

1. Petrova 1,23

Boží život v nás text jaroslav pokorný ilustrace brána

J

ak byste odpověděli na otázku, co považujete za nejcennější přínos, který má křesťanská víra pro váš život? Odpovědi jistě mohou být různé, ale má odpověď je život! Myslím tím účast na Božím životě či život věčný. Nebo ještě jinak: Boží život v nás. Vše ostatní cenné v křesťanství jako například láska, radost, pokoj, moudrost, dobré skutky, víra, naděje atd. z Božího života vyplývá nebo s ním nějak úzce souvisí.

Myslím, že jsou jisté podobnosti mezi životem přirozeným (biologickým) a životem nadpřirozeným – Božím životem v člověku. Chci se tady právě z pohledu analogie s přirozeným životem podívat na počátek a další vývoj Božího života v člověku, jak o tom můžeme najít svědectví v Božím slově.

Kde jinde začít než tam u počátku přirozeného života každého z nás – u početí. To je ten okamžik, kdy se spojí dvě živé buňky, semeno a vajíčko, každé pocházející z jiného jedince, a tím vzniká nový jedinec, nový život. Kdy začíná Boží život v člověku? Přečtěme si několik míst z Bible: 1. Korintským 4,15: „Neboť i kdybyste měli deset tisíc vychovatelů v Kristu, otců mnoho nemáte, neboť v Kristu Ježíši já jsem vás zplodil skrze evangelium.“ Jakub 1,18: „On se rozhodl a zplodil nás slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho stvoření.“ 1. Petrův 1,23: „Vždyť jste se znovu narodili ne z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží.“ Vidíme, že Boží život vstupuje do člověka skrze semeno Božího slova (vzpomeňme na podobenství o rozsévači), které oživuje mrtvého ducha člověka.

Po početí následuje zvláštní fáze vývoje a růstu nového života – těhotenství. To zvláštní je, že nový jedinec je ještě skrytý a navenek se neprojevuje. Zpočátku jen matka ví (a někdy určitou dobu ani ona ne), že uvnitř ní samé přebývá a roste někdo jiný. Po delším čase už začínají být na mamince vidět změny, které ukazují i jejímu okolí, že se s ní cosi děje. Kdybychom ale nevěděli odjinud, co je příčinou těchto změn, sami bychom na to asi ani nepřišli. Něco podobného o růstu Božího života na-

4 listopad 2017

cházíme i v Písmu, konkrétně v Markově evangeliu, 4. kapitole, verších 26 a 27: „A (Ježíš) říkal: ‚S Božím královstvím je to tak, jako když člověk hodí semeno na zem; v noci spí a ve dne vstává a semeno klíčí a roste, on ani neví jak.‘“ Můžeme tomu rozumět tak, že často je na počátku Boží život v člověku téměř nepozorovatelný. Člověk přijímá určité impulsy od Boha a ten pracuje skrze Ducha svatého v jeho srdci. Někdy to člověk sám ani nemusí pozorovat, jindy to sice nějakým způsobem vnímá, ale jeho okolí to často ani netuší. Možná se to dá aplikovat nejen na počátky Božího života v člověku, ale i na určité nové životní výzvy, na které Bůh danou osobu připravuje.

Zlomovým okamžikem, kterým končí období těhotenství a začíná nová fáze života, je porod. Až v této chvíli se nový život ukáže svému okolí a začíná s ním být v přímé interakci. Doposud bylo dítě ukryto ve své mamince a nemohlo ani

RNDr. Mgr. Jaroslav Pokorný (52) Vystudoval jadernou fyziku Matematickofyzikální fakulty UK a teologickou fakultu v Olomouci. Sloužil jako katolický kněz osm let. Po odchodu z katolické církve pracoval jako středoškolský učitel matematiky a fyziky. Nyní slouží se svou rodinou jako druhý kazatel sboru CB v Českém Těšíně.

bezprostředně působit navenek, ani být zvenku přímo vnímáno.

Analogicky k porodu je takovým momentem v nadpřirozeném životě znovuzrození. Člověk říká své ano na zvěst a výzvu Božího slova ohledně hříchu a spasení, je poslušný a přijímá toto Slovo vírou. A právě takovým způsobem se rodí z Boha, jak říká evangelista Jan v 1. kapitole, verších 12–13: „Těm však, kteří ho přijali, dal pravomoc stát se Božími dětmi, těm, kteří věří v jeho jméno. Ti se nenarodili z krve ani z vůle těla ani z vůle muže, nýbrž z Boha.“ Samozřejmě tato víra a poslušnost pravdě znamená také z lidské strany rozhodnutí činit pokání, což Duchu svatému umožňuje očišťovat a obnovovat srdce člověka, jak o tom čteme například v těchto biblických pasážích: „Když jste poslušností pravdy skrze Ducha očistili své duše k bratrské lásce bez přetvářky, vroucně se navzájem milujte z čistého srdce.“ (1Pt 1,22) „Zachránil nás ne na základě skutků, které jsme my učinili ve spravedlnosti, nýbrž podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a obnovou Ducha svatého, kterého na nás vylil hojně skrze Ježíše Krista, našeho Zachránce.“ (Tt 3,5–6) Je dobré si ale povšimnout, že zatímco u přirozeného porodu je dítě takříkajíc rozeno matkou bez nějakého vlastního aktivního podílu, u znovuzrození je aktivní role samotného člověka důležitá, ba klíčová. Pokud nedáme souhlas k tomu, co říká a dělá Bůh, nemůžeme přijít na svět jako znovuzrození lidé.

Porodem ale příběh života nekončí, naopak začíná. Nový jedinec roste a různými způsoby se jeho život projevuje navenek. Možná základními projevy života, jak je vidíme u miminek (ale minimálně také u všech mláďat savců), je to, že miminko přijímá potravu, dýchá, vydává zvuky a vyměšuje.

Kdyby kterýkoliv z těchto projevů dlouhodobě chyběl, znamená to nějakou vážnou poruchu, která v případě neléčení a neuzdravení zřejmě povede ke smrti jedince.

Tyto čtyři oblasti životních projevů můžeme analogicky aplikovat na projevy Božího života v nás. Tedy nadpřirozený Boží život v člověku: — přijímá potravu Božího slova („A jako novorozené děti mějte touhu po nefalšovaném mléku Božího slova, abyste jím vyrostli k záchraně.“ – 1Pt 2,2); — dýchá Duchem svatým („Každou modlitbou a prosbou se v každý čas modlete duchem a k tomu

bděte s veškerou vytrvalostí a prosbou za všechny svaté.“ – Ef 6,18); — vydává „zvuky“ víry v Ježíše Krista (1J 5,1.4), bratrské lásky (1Pt 1,22 – viz výše), ovoce Ducha („Ovocem Ducha je však láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, mírnost, sebeovládání.

Proti takovým není žádný zákon.“ – Ga 5,22–23); — odstraňuje duchovní nečistotu – hřích („Odložte tedy každou špatnost a každou lest, pokrytectví, závist a každou pomluvu.“ – 1Pt 2,1).

Na závěr si můžeme ve světle toho, co bylo právě řečeno, položit klíčovou otázku: kde jsem já v procesu růstu Božího života? Může být někdo, u koho tento život ještě ani nezačal, do něhož ještě Boží slovo opravdu nevstoupilo? U toho, kdo je teprve ve fázi prvotního hledání Boha, se to dá očekávat, ale nemůže se to týkat i někoho, kdo je zdánlivě – a třeba i dlouho – křesťanem?

A jistě mohou být mezi námi i ti, kteří jsou ve fázi „těhotenství“: Boží slovo už pracuje, něco ve mně vykonalo, ale stále jsem neudělal ten klíčový krok a vlastně čekám na znovuzrození.

Ale i ti z nás, kdo s jistotou vědí, že se z Boží milosti znovuzrodili, mají nad čím přemýšlet.

Opravdu se u mne projevuje Boží život ve všech těch zmiňovaných oblastech, přijímá pravidelně výživnou potravu Božího slova? Dýchá intenzivně a často Duchem svatým v modlitbě? Je bohatý skutky a slovy víry, lásky, pokoje a radosti?

Odstraňuje stále více hřích? Roste Boží život ve mně v jednotlivých oblastech? Dovolme Duchu svatému, aby nám ukazoval náš skutečný stav a dal nám touhu v něm nezůstat, ale nechat růst Boží život v nás.

■

2017 listopad

5

rozhovor

Důležitý je vlastní příklad připravili jiří a daniela sedláčkovi foto Martin Kábrt a archiv Pavla Bělobrádka

Účastníci letního kurzu partnerské a vztahové údržby Manželská setkání 2016 v Třešti s překvapením hleděli na tvář známou jim hlavně z televizní obrazovky.

O vrcholných politicích jsme totiž zvyklí slýchat spíše bulvární zprávy, v jaké exotické destinaci a s jakou milenkou trávili čas své dovolené…

6 listopad 2017

V

létě 2017 jsme se s manželi Janou a Pavlem Bělobrádkovými i jejich dětmi setkali v Třešti už podruhé. Přes nabitý každodenní program jsme si našli chvíli na společné posezení a popovídání, na jehož základě vznikl tento rozhovor pro časopis Brána. Otevřená atmosféra a důvěrné prostředí umožňuje, že si všichni účastníci bez ohledu na věk či společenské postavení tykají. Dohodli jsme se, že v tomto duchu povedeme i následující debatu.

Jak jste se dozvěděli o MS a co vás vedlo k rozhodnutí věnovat část dovolené účasti na tomto kurzu?

Pavel: O Manželských setkáních jsme se dozvěděli od Janiných rodičů. Byl jsem nejdříve trochu skeptický, ale po loňském prvním ročníku bylo jasné, že jedeme letos znovu.

Jana: Moji rodiče jezdili na MS už dříve. Před loňským setkáním mi dali letáček o třešťských MS a tak dlouho mi vysvětlovali, že bychom s Pavlem měli jet, až přesvědčili mě a já pak Pavla. Říkala jsem mu, že máme velkou rodinnou krizi – a tak jsem to opravdu cítila – a že jediné, co může naše problémy vyřešit, jsou tyhle kurzy.

Naše krize se odvíjela od nedostatku času, který spolu trávíme. Máme málo příležitostí popovídat si s manželem také o něčem jiném, než kolik košil potřebuje vyžehlit na následující týden a podobně. Teprve na kurzu jsem zjistila, že naše obrovská krize je vlastně maličkým problémem, který lze celkem snadno řešit,

a že je spousta dalších manželských párů, které řeší podobné problémy jako my. Jak říká Pavel, letošní účast byla samozřejmostí.

Jaký dopad má na váš rodinný život a partnerský vztah skutečnost, že Pavel má exponované povolání, při kterém tráví mnoho času mimo domov, je vystaven stresu a nakonec i pod neustálou kontrolou médií, číhajících na každý jeho přešlap či přeřeknutí?

Pavel: Jana dělá tátu i mámu, vše je zejména na jejích bedrech. Ve své knížce Na život! píšu, že jí občas ohmatávám lopatky, jestli jí nepučí křídla.

Jana: Ještě nepučí… Máme takové víkendové manželství. Pohádat se nestačíme a řešíme většinou jen provozní věci, které jsou akutní. Zbytek musím rozhodovat sama. Na veřejnosti se tvářím, že to dítě, které ukazuje na billboard a hlásí: „Jé, mami, táta!“ není moje… Za manžela se nestydím, ale snažím se tím chránit rodinu a naše soukromí.

Oba se otevřeně hlásíte ke křesťanské víře. Jaká byla vaše cesta k Bohu?

Pavel: Vývoj mojí víry od dětského pohledu na Pána Boha jako na „něco“ přes filozofické důsledky obrovské síly křesťanské zvěsti lásky až k poznání Boha jako osoby, tedy Někoho, měl svou dynamiku. Zásadním zlomem pro mě byly tři kurzy angličtiny, které jako misie pořádal sbor Církve bratrské v Náchodě. Účelem bylo pozvat na bezplatný kurz angličtiny s americkými lektory mládež, se kterou se v rámci výuky

i ve volném odpoledním programu mohlo diskutovat o křesťanství. Když jsem se po jednom kurzu loučil s kazatelem místního sboru CB Františkem Markem, řekl jsem mu, že jsem rád, že jsem si potvrdil, že Bůh existuje. On mi odpověděl větou, která mi vzadu v mozku visela ještě dalších deset let: „Víš, nestačí se s existencí Boží pouze intelektuálně vyrovnat. Musíš ho přijmout do svého života.“ A tak Církev bratrská zásadně zasáhla do mého duchovního života.

Těch dalších deset let bylo naplněno neustálým přesvědčením, že mám Ježíše přijmout do života a zároveň obavou, že pokud to udělám, stane se ze mě jakási zombie, robot, který se vzdá vlastní osobnosti, mysli, vůle a bude jen slepou, třebas i rozzářenou loutkou Boží. Že přijdu o svobodu. To, že je to právě naopak a teprve tím se stanu člověkem skutečně svobodným a plně rozvinutým ve všech rovinách, jsem poznal později. Táhlo se to až do mých sedmadvaceti, kdy už ve mně dozrálo rozhodnutí. Zaklepal jsem jednoho dne na faře a místnímu kaplanovi

jsem oznámil, že cítím, že je čas přistoupit k biřmování. Po několikaměsíční přípravě jsem poprvé šel ke zpovědi, přijímání a následně byl i biřmován.

A tvoje cesta, Jano?

Jana: Vyrůstala jsem v praktikující katolické rodině. Tatínek patřil v sedmdesátých letech k aktivní skupině, která vzala velmi vážně závěry Druhého vatikánského koncilu, například zavádění rytmických kytarových mší. To vše mě silně ovlivnilo a víra pro mě byla odmalička samozřejmostí. Ale právě proto to pro mě není zase tak jednoduché. Spoustu věcí začínám chápat až teď. Dalo by se říci, že jsem tak trochu ještě na cestě, jen s tím rozdílem, že vím, kam mířím…

Přestože jsi byl, Pavle, na počátku ovlivněn prostředím Církve bratrské, nakonec jsi zakotvil v ŘKC. Co tě k tomu vedlo?

Pavel: Asi rodinná tradice. Maminka je po dědovi evangelička, ale protože její matka

Pavel Bělobrádek (40) Vystudoval veterinární hygienu a ekologii na Veterinární a farmaceutické univerzitě Brno, doktorandské vzdělání získal v oblasti ochrany zvířat proti týrání.

Následně vystudoval Postgraduální MPA program – Bezpečnostní a krizový management. Pracoval na Krajské veterinární správě. Byl krajským tajemníkem KDU-ČSL v Pardubickém kraji a od roku 2010 předsedou strany. V roce 2013 byl zvolen poslancem. Je vicepremiérem pro vědu, výzkum a inovace.

Jana Bělobrádková (32) Vystudovala obor Všeobecná zdravotní sestra na Střední odborné škole zdravotní a vyšší odborné škole zdravotní v Hradci Králové. Pracovala v Náchodě na standardním oddělení a po zvolení Pavla předsedou KDU-ČSL ještě jeden rok v Praze na JIP. V současnosti je na mateřské dovolené.

2017 listopad

7

rozhovor

byla katolička, na studiích ani v dospělosti neměla předsudky vůči katolickému kostelu ani katolíkům. A tak si jednoho vzala.

Táta je nepraktikující katolík. Jeho otec, můj děda, do kostela nechodil, nicméně v padesátých letech řekl děda Bělobrádek otci: „Budeš chodit na náboženství, aby z tebe byl katolickej křesťan. Až vyrosteš, tak si dělej, co chceš.“ Naše domácí atmosféra byla zcela jasná: Pan Bůh existuje, i když se o něm moc nemluví, věřit v něj je samozřejmost a komunisti o něm lžou, jako konečně i o všem ostatním. Navíc jsem z východních Čech, z koutu země, který byl po staletí typicky českým venkovským prostředím, kde jsou lidé silně zakořeněni. V mnohém jde o přechod mezi „tradiční“ Moravou a „liberálními“ Čechami. V tomto kraji bývala typická náboženská pestrost.

Mnohé věci, které se doma odehrávají, jsou naprosto normální a přirozené, ale je třeba a lze s nimi pracovat.

Jak bylo vše přirozeně a zdravě složité, vyjadřuje krásně charakteristika prvního Bělobrádka, o němž víme: Bělobrádek Jiřík ze 17. století byl „zatvrzelým evangelíkem, dělajícím kostelníka v katolickém kostele“.

Jano, Pavel hovořil o významném setkání s kazatelem Markem, které ho přimělo hlouběji uvažovat o jeho vztahu ke Kristu. Měla jsi i ty podobnou zkušenost, osobnost, zastavení…?

Jana: O několik let později než Pavel 8 listopad 2017

jsem také navštěvovala English campy Církve bratrské kvůli zlepšení angličtiny.

I mně pomohlo toto prostředí k dalšímu posunu ve víře, ačkoli jsem byla praktikující křesťankou. Bylo povzbudivé být ve společenství, kde věřit v Pána Boha bylo normální a bylo zajímavé poznat novou spiritualitu.

V knižní publikaci s názvem Na život!, ve které seznamuješ čtenáře se svým životem a svými názory, mě zaujaly mimo jiné dvě pasáže. V první, Pavle, hovoříš o svých rodových kořenech, o prostředí, ze kterého vycházíš. Ve druhé, věnované tvojí manželce Janě, krásně popisuješ deset vlastností, které na ní obdivuješ.

To jsou témata, kterými se zabýváme i na Manželských setkáních. Ovlivnila tvoje účast na této akci nějak tvůj způsob uvažování o tvojí rodině?

Pavel: Především jsem Janě poprvé v životě tady pověděl, čeho si na ní vážím. Sám jsem byl zaskočen, když jsem si uvědomil, že jsem jí to nikdy předtím neřekl. A uvědomil jsem si, jaká to byla chyba. Také jsem tady poznal, že mnoho věcí, které se doma odehrávají, jsou naprosto normální

a přirozené, ale že je třeba s nimi pracovat.

Jano, co pro tebe a vaše děti znamenala účast na MS? Chtěla bys nám prozradit, co obdivuješ ty na Pavlovi?

Jana: Měli jsme možnost být výjimečně týden v kuse pohromadě s rodinou a mohli se věnovat našemu vztahu. Pavel je rodinný typ. Je schopný naslouchat, ochotný na sobě i na našem vztahu pracovat.

Při rozhovoru ve skupince, která se schází po každé přednášce, ztrácím ostych a namluvím toho mnohem více než obvykle.

Ztrácím tam zábrany a moje pocity a emoce se hrnou ven, což v běžném hektickém dni není možné.

Dětem se na MS moc líbilo. Na letošním kurzu bylo více než sto dětí, o které se v době, kdy rodiče mají svůj program, stará asi padesát dobrovolníků z řad mládeže, takzvaní pečouni. Ti pro ně mají nabitý program a děti je milují – což svědčí o tom, jak skvěle se pečouni o děti starají. Letos náš pětiletý Pepa prohlásil, že by chtěl na manželákách spát sto tisíc nocí.

Asi je to kombinací zábavného programu, zásluhou pečounů a vzácnou situací, kdy jsme několik dní pospolu – tak dlouho to bývá snad jen o Vánocích.

info YMCA Manželská setkání

Politika a rodina.

Za svůj největší úspěch považuje Pavel Bělobrádek svatbu se svou manželkou Janou. Vychovávají spolu tři děti, nejstaršího Josefa, prostřední Anežku a nejmladší Marii.

V současné době žijí v Náchodě.

Z celé velké skupiny dětí pouze dvě dostaly na výletě do jihlavské zoo vosí žihadla. Obě děti byly naše… Anežka nesla bodnutí statečně a Josífek si myslím užíval, že mu pečouni zodpovědně zavolali záchranku. Mysleli si totiž, že žihadlo dostal do jazyka, ale byl to „jen“ spodní ret.

Pavel: Určitě nás zaujala atmosféra otevřenosti, důvěry a vzájemnosti. Také to, že je to církev v nejširším slova smyslu, spojuje nás zde to podstatné, a co nás rozděluje, není důležité. Počáteční vplutí mezi neznámé tváře netrvalo dlouho a na druhém ročníku už to bylo, jako bychom přijeli na místo a mezi lidi, které známe dvacet let. Letošní páteční závěrečná bohoslužba s obnovou manželského slibu byla asi jedna z nejsilnějších v mém životě vůbec.

Pavle, jak vnímáš současný stav a vývoj vztahu naší společnosti k rodinné problematice? Ovlivnila tvoje angažovanost v nejvyšší politice nějak tyto tvoje názory?

Pavel: Nebýt mé politické angažovanosti, možná bych si nikdy neuvědomil, jak velký dar jsem dostal v Janě. Jak to není samozřejmé. Taky proto, že vidím, jak často vysokou funkci manžela mnohé ženy z různých důvodů nezvládnou. Ale snad proto, že manželství je pro nás tak důležité, právě z toho důvodu, že jsme si ho udělili navzájem, nám pomáhá tuto situaci zvládat. Snažím se sám ukazovat, že manželství je hodnota.

V Respektu byla anketa, kdo je podle mě osobností a objevem roku. Napsal jsem, že osobností je moje manželka a objevem novorozená dcera. To, že se mimo manželství rodí už skoro padesát procent dětí, přece neznamená, že je to správné. Myslím, že musíme více svědčit vlastním příkladem a nebát se toho, že něco už není populární, většinové, běžné nebo módní.

Naopak je na nás, abychom jenom nepropadali skepsi, ale věřili, že náš kvas opět těsto prokvasí, až bude zase vhodná doba. Vidím, že podpora rodině a manželství není jen věcí legislativy a peněz. Důležitý je vlastní příklad.

jsou laickou křesťanskou ekumenickou iniciativou, která má za cíl obnovit a prohloubit partnerské a rodičovské vztahy. Jedná se o aktivitu pro manželské páry i pro nesezdané partnery, kteří žijí se svými dětmi v trvalém a dlouhodobém vztahu. Kurz je veden v duchu křesťanských zásad, ale je otevřen širokému okruhu zájemců bez rozdílu věku, kteří se rozhodli poznat a prohloubit svůj vztah. Přednášejícími jsou manželé, kteří neprezentují jen teorii, ale otevřeně ji dokumentují svým vlastním životním příběhem. Přednášky jsou doplněny setkáními ve skupinkách tvořených třemi až čtyřmi páry, které se společně zamýšlejí nad tématy přednášek a vzájemně se obohacují o zkušenosti. Po celou dobu akce je k dispozici i tým odborníků: psycholog, psychiatr, rodinný terapeut, lékař a duchovní.

Pro zájemce je nabídka duchovního programu – společné modlitby, bohoslužby i příležitost k osobním rozhovorům s duchovními. V průběhu týdne je i nabídka přidružených sportovních a kulturních aktivit.

Program a péče o děti je v době společných setkání zajištěn.

Program kurzu je připraven podle modelu YMCA Whole Marriage Ministries, který vznikl ve Finsku v rámci Evangelické luterské církve. Postupně inspiroval podobné aktivity v mnoha evropských státech, ale i mimo Evropu. V ČR působí od konce 80. let.

■

2017 listopad

9

misie

UNIT už není jen každoroční konference text Filip a Andrea Jarošovi foto Tomáš Bezouška, Fotostroj, Jaroslav Rohan

Před víc než deseti lety se v Plzni uskutečnila první konference Unit určená mladým lidem ze všech církví. Nezůstalo ale jen u konferencí. Spolek Unit začal organizovat koncerty, pobytové výjezdy nebo vánoční skupinky.

10 listopad 2017

Z

a vznikem konference UNIT byl sen mladých lidí. Sen o tom udělat ve svém městě akci pro křesťany ze všech denominací. Sen lidí, kteří se scházeli v rámci vysokoškolských skupinek a prožívali navzdory rozdílným denominacím jednotu, respektovali se navzájem a byli si inspirací. A tohle Boží požehnání toužili předat dál.

Z původní touhy se postupně stal konkrétnější Boží obraz, který nabyl reálných rozměrů. V roce 2006 se v Plzni konal historicky první UNIT. Konference určená mladým lidem ze všech církví měla téma Spolu v Božím domě. Hlavním cílem bylo (a stále je) navázat vzájemné přátelství mezi mladými křesťany, bou-

rat předsudky a bariéry, zažívat jednotu a Boží lásku. Také proto bylo za název celé akce zvolené právě slovo UNIT. Původní sen mladých lidí ale neskončil tímto setkáním, rostl dál a nabíral různé podoby. Konference UNIT se každoročně opakovala a postupně se k ní přidávaly další akce.

Na konferenci UNIT je pro nás velmi cenná jednota mezi křesťany a společenství, které se kolem ní tvoří. Během let se zde vystřídala řada řečníků, například Katka Lachmanová, Jakub Limr, Zdeněk Šplíchal, Karel Řežábek, Petr Petrášek, Marek Macák, Brian Sedgwick, plzeňští biskupové František Radkovský a Tomáš Holub. Konference je koncipovaná

Tři pohledy na konferenci UNIT 2017: Společné shromáždění, účastníci dětské minikonference UNIT a záběr z jedné ze společných her.

tak, aby se mladí lidé mohli zapojit do přípravy samotné akce, měli prostor duchovně růst a učit se sloužit, také aby zakoušeli Boží lásku a přijetí. Za organizací stojí vedoucí jednotlivých týmů z různých denominací, kteří vedou další lidi. Jsou zde studenti základní, střední i vysoké školy. Součástí programu jsou chvály, svědectví, vyučování, sdílení, modlitby, poradenství, workshopy, divadlo, hry a další.

K pravidelným konferencím se nejdříve přidaly koncerty a jednorázové aktivity – pesach, vánoční skupinky a oblíbené pobytové výjezdy. Sen ale pokračoval dál, začali snít i další lidé. Snili o tom, vytvořit takový prostor i pro děti, prostor, kam by mohly přicházet věřící i nevěřící děti, kde by také zažívaly přijetí, lásku, dozvěděly se o Bohu a společně rostly. Zároveň toužili dát prostor mladým lidem rozvíjet obdarování, které do nich Bůh vložil, a sloužit tím lidem kolem sebe. I tento sen dostal reálnější podobu a v roce 2015 vznikla konference pro děti konající se paralelně k hlavnímu programu.

Dalším krokem, o kterém jsme ani nedoufali snít, byla finanční podpora od jedné organizace, která umožnila ještě větší nárůst této služby. Ve spolupráci se Sborem Církve bratrské v Plzni vznikly kroužky pro děti a mateřské centrum.

Jednou týdně se konají hudebně-kreativní kroužky, scházejí se zde děti předškolního věku. Do mateřského centra přicházejí věřící i nevěřící maminky, mají tu čas ke sdílení, vyučování, součástí je rovněž program pro děti. Proběhlo také několik jednodenních akcí pro děti. Tyto akce jsou tematicky zaměřené, jejich součástí jsou hry i vyučování a připravují je opět mladí dobrovolníci. Učí se, rostou, chy-

bují a opět vstávají – jsme za jejich práci moc vděční. Spolek UNIT získal také podporu města Plzně a díky tomu může zkvalitňovat své služby. Snažíme se, aby aktivity byly finančně dostupné i pro sociálně slabší rodiny a ze vstupného pokrýváme jen část nákladů.

Ale i tyto sny zažily svá těžká období, období pádů, nedorozumění a znovu obnovy. Vidíme, že si to celé vede Bůh, protože v lidských rukou by toto dílo neobstálo. Bůh si v průběhu let používal a používá různé lidi, kteří zapadli do celkové mozaiky UNIT a byli částí tohoto díla. Někteří studenti odcházeli za prací a rodinou do jiných měst, jiní přicházeli, ale UNIT trval a trvá dál.

V současné době připravujeme další ročník konference pro mladé lidi v Plzni, který ponese název Připrav se. Bude se konat ve dnech 9. až 11. března, konkrétnější program můžete nalézt na stránkách www.unitos.cz. Připravuje se také konference pro děti, která se ponese ve stylu námořníků. Probíhají pravidelné aktivity – kroužky pro děti a mateřské centrum, plánujeme pobytový výjezd, evangelizační aktivity pro mládež a jednodenní akce pro děti. Zároveň se modlíme, aby nás Bůh vedl dál i v budoucnu a ukazoval nám, jak a kde si nás chce použít.

S velkou pokorou a bázní stojíme

v tomto Božím díle a jsme vděční za vše, co nás tím mohl Bůh naučit. Jsme vděční za růst v poznání Boha a jeho velikosti i prostřednictvím různého přístupu jednotlivých denominací. Jsme vděční, že můžeme být nástrojem Boží lásky a že toto dílo trvá i navzdory naší nedokonalosti. Často Bůh otevřel dveře tam, kde bychom to ani nečekali, a překvapil nás svým zásahem. Jemu patří všechna sláva a díky.

■

2017 listopad

11

žijeme v církvi

Společné jídlo

Agapy – hody lásky text pavel černý foto archiv brána

Sejít se u společného stolu je krásné a v dnešní době čím dál vzácnější. Do církve ale takové společenství patří, vždyť i nebe je nám znázorňováno obrazem hostiny.

Církev minulosti to znala, dnes se tato zkušenost vrací třeba v podobě kurzů Alfa.

Ž

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (68) Teolog a učitel na ETS

12 listopad 2017

ijeme v době, kdy se namnoze vytratila slavnostnost společného jídla. Přicházíme domů uspěchaní ze svých pracovních úkolů, ze školy, vracíme se v různé doby a jednotliví členové rodiny často konzumují své jídlo sami. Návštěva v jiných kulturách nám někdy připomene posvátnost společného stolování a někdy začneme alespoň trochu tušit, že jídlo v židovské tradici má zvláštní váhu – vyjadřuje přijetí stolovníků a společenství pokoje a vzájemného sdílení. Není náhodou, že nám Pán Ježíš Kristus dává sama sebe ve slavení svaté večeře Páně a my jíme a pijeme Krista (J 6,52–59) k potvrzení odpuštění a věčného života. A nebeská sláva je zase vyjádřena stolováním, kdy vzkříšený Pán bude s námi opět pít kalich v království nebeského Otce.

Odborníci na liturgiku připomínají, že bratrská „hostina lásky“ byla od počátků církve projevem společenství křesťanů. Podle židovského zvyku se život prvních sborů odehrával v rámci společného stolování (Sk 2,46; Didaché IX–X), do něhož se někdy zařazovala svatá večeře Páně. Kristovi učedníci se shromažďovali k modlitbám v chrámě a také spolu lámali chléb po domech. Na základě neho-

rázností v korintském sboru apoštol Pavel od sebe oddělil jídlo k nasycení a eucharistickou slavnost.

(1K 11,33–34) Toto oddělení ještě řeší pozdější církevní synody, např. laodicejská (367) a synoda v Hippo Regiu (393).

Je zřejmé, že se v církvi postupně rozvinul dvojí druh stolování. Církev se shromažďovala k bohoslužbě se zvěstováním Božího slova a se svatou večeří Páně, ale také se shromažďovala ke společnému jídlu, patrně ve večerních hodinách po práci.

Společnému stolování se říkalo „agapy“ (agapai) – hody lásky. Sdílené jídlo vyjadřuje koinonickou (společenstevní) povahu církve. Společné stolování často mívalo charitativní zaměření k sycení vdov, sirotků, nemajetných a příchozích. Jedná se o určitou obdobu židovského stolního rituálu.

Po večerním zapálení světel a po zpěvu žalmů požehnal předsedající chléb a rozdával jej. Poté číší vína otevřel společné stolování, pro které bylo vyžadováno počestné chování.

Z mimokřesťanského svědectví se dochoval dopis místodržícího Plinia z Bythinie císaři Trajánovi z let 111–113. Plinius referuje o křesťanech, kteří se shromažďují v určitý den před úsvitem, zpívají střídavou píseň k poctě Krista jako Boha. Pak se prý rozcházejí, aby se později opět setkali k obyčejnému společnému jídlu. V Pliniově zprávě se může jednat o svědectví zachycující nedělní ranní bohoslužbu se svatou večeří Páně a potom večerní agapy.

V naší kultuře a v naší situaci se u společného jídla setkáváme jen výjimečně. Kolem nás zatím není mnoho hladových, i když i takoví lidé se objevují. Naše české stolování bývá typické spěchem a slabým vnímáním bližních. Jestliže příslušníci jiných národů více prožívají společenství stolu, hovoří a sdílejí se, pak v naší kultuře při jídle převládá jistá překotnost a zahleděnost do sebe. Přesto se

lem, výlety, oslavy církevních svátků, ale také narozenin, výročí vstupu do manželství a našli bychom i další příležitosti. Otevřená církev ale nebude pěstovat pouze uzavřené skupiny, které by fungovaly jako nedostupná ghetta. Otevřená církev bude ke stolu zvát také ty, kteří ještě Kristovo evangelium nepřijali. Není náhodou, že se kurzy Alfa rozšířily téměř do všech typů církví a konfesí. Lidé jsou při nich zváni ke společnému stolu, ke svědectví křesťanů a k rozhovoru nad evangeliem. Mnozí lidé nepřijmou pozvání do shromáždění, ale přijdou ke společnému občerstvení či jídlu v našich domovech či v prostorách sboru. U jídla vzniká zvláštní neformálnost a lidé prožívají sounáležitost. Lidská srdce se otevírají ke společnému rozhovoru a ke sdílení. Není náhodou, že ve sborových domech míváme také vybavené kuchyňky a jídelny.

Otázkou zůstává, zda doma a ve sboru sytíme pouze sami sebe, nebo jsme také otevřeni těm, kteří možná nemají hlad po vezdejším chlebu, ale nemají chléb života.

inzerce

i u nás stává, že skupina stolujících roztaje a začne fungovat jako společenství.

Taková společenství vznikají při setkáních sboru a také v jednotlivých bytech, kde se shromažďují menší skupiny. Jídlo nebývá tak obřadné, ale na začátku bývá děkovná a žehnající modlitba. Při jídle se někdy stává, že padnou společenské a komunikační bariéry a vytvoří se koinonia kolem stolu.

Tam je možné se také sdílet, vzájemně se povzbuzovat, korigovat a domlouvat nejrůznější způsoby vzájemné pomoci.

Nabízí se otázka, zda sdílení společného stolu není potřebné i v dnešní církvi. V řadě sborů se objevují setkání u čaje a kávy po nedělní bohoslužbě. Některé domácí vzdělávací a modlitební skupinky se shromažďují kolem společného stolu.

I jednoduché společné jídlo dává možnost budování a rozvíjení duchovního společenství. Jestliže v rané církvi sloužily agapy (hody lásky) také k charitativní službě, je výzvou, zda by naše stolování neměla být více otevřena druhým.

Sbor upevňují vzájemné návštěvy věřících, víkendové akce, společné sborové dovolené, konference se společným jíd-

Sbor Církve bratrské v Praze 1, Soukenická 15 hledá správce modlitebny Nabízíme — odpovídající plat — stravenky — možnost služebního bytu 2,5+1 Požadujeme — manuální zručnost — samostatnost — organizační schopnosti — časovou pružnost Nástup dle dohody Kontakt: Bronislav Matulík kazatel sboru Jan Němeček hospodář sboru Tel.: 724 285 687 Email: soukenicka @ cb.cz

■

2017 listopad

13

téma

jednota božího lidu text daniel fajfr ilustrace brána

Ekumenismus – někoho láká, jiné odrazuje.

Historicky vyrostl z evangelikálních kořenů, v podstatě je to snaha spojit církev k věrohodnějšímu vyznávání Pána Ježíše Krista. Často všelijak pozemsky klopotná, jde ale o cíl: „Aby všichni byli jedno…“

M

áme-li se zamyslet nad ekumenismem, pak je třeba si přiznat, že jsme si postavili spoustu zdí, které nás rozdělují. Napravit to nebude snadné.

Ovšem není to beznadějné, neboť jednota křesťanů je něco, co leží hluboko v Božím srdci. Začnu proto krátkou úvahou nad biblickým textem, aby vyniklo, že jednota Božího lidu byla draze vykoupena Kristovou obětí: „V Kristu je náš mír, on dvojí spojil v jedno, když zbořil zeď, která rozděluje a působí svár. Svou obětí odstranil zákon ustanovení a předpisů, aby z těch dvou, z žida i pohana, stvořil jednoho nového člověka, a tak nastolil mír.

Oba dva usmířil s Bohem v jednom těle, na kříži usmrtil jejich nepřátelství. Přišel a zvěstoval mír, mír vám, kteří jste dalecí, i těm, kteří jsou blízcí. A tak v něm smíme obojí, židé i pohané, v jednotě Ducha stanout před Otcem.“ (Ef 2,14–18)

Evangelium boří zdi Pomalu se blíží 30 let od kolapsu komunistického režimu. Počátky nové éry byly provázeny euforickým 14 listopad 2017

obdobím plným očekávání nových možností života ve svobodné zemi. Tehdejší dobu totiž vystihovaly dva symboly. Prvním byla tzv. železná opona, prorocký obraz těžkého závoje roztaženého od polského Štětína po jadranský Terst, který vykreslil britský premiér Winston Churchill ve své památné řeči už v roce 1946.

Později v roce 1961 tento obraz dostal konkrétní viditelnou podobu v berlínské zdi. Symbol bipolární Evropy, rozděleného kontinentu. Tedy zeď jako překážka, která odděluje lidi od sebe, brání jim komunikovat, společně něco tvořit, navzájem se poznávat.

Před lety obě překážky padly. Díky Bohu. Ovšem mluví se o zdech, kterými dál komplikujeme život sobě i druhým. Jako křesťané jsme se mnohokrát přesvědčili, že jsme schopni stavět různé zídky i mezi sebou. Jaký smutek z toho má Otec, Syn a Duch svatý. Ovšem, jak jsme četli v epištole Efezským, právě proto přišel Ježíš Kristus, aby zbořil rozdělující zeď jednou provždy. Nejprve mezi židy a pohany, ale také mezi člověkem a Bohem, mezi námi křesťany a mezi křesťany a světem. Celé tajemství této vskutku revoluční zvěsti spočívá v tom, že my nemusíme nejprve bourat tuto zeď, abychom potom v novém prostoru kázali Krista ukřižovaného. Samotná zvěst o Ježíši Kristu, to zjevené inkarnované Slovo Boží, je oním kladivem, které rozráží skálu i ten nejpevnější železobeton našich zdí.

Tajemství je v Kristu a jeho evangeliu. To je naše společné poslání, žít s čistými motivy a společně zvěstovat evangelium. Tam, kde se to děje, padají zdi. Nakonec nejde v prvé řadě o nějaký ekumenický projekt boření překážek. Jde především o to, aby nás samotné evangelium proměňovalo, a tak uzpůsobovalo k životu v jednotě s druhými.

Jsou a budou mezi námi teologické rozdíly, různá církevní zřízení a pojetí úřadu, historické bariéry atp. Budeme-li ale zajedno ve víře v Ježíše Krista a odhalíme-li ono požehnání, které v jednotě spočívá, pak budeme svědky toho, že jednota Božího lidu je možná.

Církve mohou být ve společnosti prorockým hlasem a příkladem, že je možné žít bez bariér. Ne proto, že bychom byli lepší než druzí – dobře víme, že to tak není – ale proto, že věříme v transformující moc evangelia Kristova a poslechli jsme jeho výzvu k následování.

Jen v Něm a skrze Něj je možné bořit zdi a stavět mosty!

Ekumenismus neboli jednota Přiznám se, že jsem měl pokušení nadepsat tento článek otázkou: Je ekumenismus sprosté slovo?

Mám totiž dojem, že tak někteří smýšlejí, když říkají: Jednotu Božího lidu ano, ale ekumenismus ne, to je jen pro církevní papaláše. Rád bych toto tvrzení vyvrátil, neboť ekumenismus je jen jiné slovo pro jednotu Božího lidu, jak za ni prosil Otce Boží syn: „Otče, prosím tě, aby všichni byli jedno, aby tak svět uvěřil, že ty jsi mě poslal.“ Že se církve někdy na této cestě zadrhly nebo někam odbočily, to se může stát. Ovšem to nic nemění na tom, že ovoce ekumenismu (nebo jinak: ovoce touhy po jednotě) musí vidět každý, pokud si porovná vztahy mezi církvemi dnes a třeba před třiceti lety. Když se tehdy sešlo pár křesťanů, kteří se neznali, první otázka zněla: Z jaké církve jsi? Název té či oné denominace pak byl jakousi nálepkou, která onoho člověka oznámkovala a zařadila na patřičné místo v církevním spektru.

Dnes už tato otázka prioritně nezní. Možná právě proto, že jsme se posunuli a je zřejmé, že ani věrouka ani církevní zřízení nejsou a nemohou být základem jednoty. Tím základem je pouze sám Pán Ježíš Kristus: „Jste stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš.“ (Ef 2,20) Jak se tato teze realizovala v tehdejší, ještě nerozdělené a tedy jediné církvi, naznačuje apoštol Pavel: „…jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní. Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme.“ (Fp 3,15–16)

Trochu teorie Možná nám pomůže etymologie slova ekumenismus. Souvisí s řeckým oikúmené, což je výraz pro obydlenou zemi a naznačuje, že Bohu patří celý svět, ve smyslu, jak jej používá apoštol Pavel ve své evangelizační řeči v Aténách: „Neboť ustanovil den, v němž bude spravedlivě soudit celý svět skrze muže, kterého k tomu určil.“ (Sk 17,31) Další významová rovina souvisí s všeobecnou autoritou platnou pro celou církev, ve smyslu obecných křesťanských vyznání formulovaných na koncilech ve 4. a 5. století. Poslední významový posun nastal

Daniel Fajfr (1952) kazatel Církve bratrské toho času na Praze 13. Vyučuje na Evangelikálním teologickém semináři, angažuje se v oblasti duchovní obnovy a zakládání sborů.

S manželkou Janou bydlí na Žižkově.

2017 listopad

15

téma

v polovině 19. století, kdy byla ustavující konference Evangelikální aliance v Londýně označena za akci „vpravdě ekumenického ducha“.

Tento význam vyjadřující snahy o sblížení rozdělených křesťanů vytlačil všechny ostatní na okraj tak, že „napříště se bude užívat výrazů ekumenismus – ekumenický v tomto významu“, říká profesor Pavel Filipi ve své knize Církev a církve a dodává: „Jde o uvědomělé a organizované snahy o spolupráci a sblížení křesťanských církví, jež se v minulosti rozdělily do útvarů navzájem odlišných svým učením, pojetím úřadu a svátostí… Ekumenismus vychází ze současné situace rozdělení, zkoumá důvody, jež vedly k rozdělení a možnosti jejich překonání.“

Pohled do minulosti Není bez zajímavosti, že zřetelným počátkem soustředěných ekumenických snah nejsou organizovaná seskupení ma-

jící programovou agendu tohoto zaměření, ale probuzenecká a misijní hnutí 18. a 19. století, která prošla Evropou a Severní Amerikou. Náboženské jistoty dané strukturami historických církevních útvarů už mnohým křesťanům nestačí a je dáván cílený důraz na osobní život s Kristem. Jednotlivé skupiny probuzených křesťanů spolu navazují těsnější vztahy přes hranice konfesí a národů. Jsou vědomě a programově nadkonfesijní a nadnárodní. Tyto obrodné snahy vyústily mimo jiné do volné nadcírkevní struktury zvané Evangelikální aliance založené v roce 1846. Podobně i misijní hnutí reflektovala rozdělenost církví jako překážku ve sdílení evangelia, neboť domorodý křesťan těžko chápal, proč má přijmout Krista v té či oné konfesní verzi.

Významným momentem v pozvolné nápravě církevního chaosu byla světová misijní konference v Edinburghu v roce 1910. Teologické a věroučné otázky byly předem vyloučeny z programu. Do po-

předí vstoupila myšlenka jednoty v tom smyslu, že společný postup znásobí efekt misijní práce. Pozoruhodný byl příspěvek čínského delegáta adresovaný misijním organizacím: „Čínské myšlení nemá pochopení pro komplikované rozdíly konfesí a společenství starého křesťanstva, nenachází v nich žádné zalíbení a někdy jimi přímo trpí… Koneckonců cíl, k němuž pra-

komentář

Ekumenismus shody, nebo ekumenismus postojů?

Jiří Bartoloměj Sedláček, vydavatel časopisu BRÁNA

Když před mnoha lety naše děti začaly chodit „do houslí”, rozhodli jsme se s manželkou, že se na tento nástroj začneme učit hrát také. Našli jsme si svého vlastního učitele, a protože jsme už určité hudební vzdělání měli, těšili jsme se na to, že nový nástroj rozšíří naše obzory a zároveň budeme moci lépe pomáhat při cvičení našim synům.

Hned při první hodině jsme však poněkud narazili. Pan učitel nám velmi vážně a důrazně vysvětloval, že mu musíme zcela důvěřovat v tom, co nás bude učit – nejprve jak housle vzít do ruky, jakým způsobem klást prsty na hmatník a jaký zaujmout při hraní postoj. To, co nám říkal, mi zcela vyhovovalo. Cítil jsem, jak mi nástroj ihned zapadl do ruky, a byl jsem pochválen, že jsem talent a housle držím jako Josef Suk. Byla to první a na dlouhou dobu také poslední pochvala, které se mi dostalo, potom to bylo už slabší. Problém byl ale v tom, že to, co po nás vyžadoval učitel, bylo jiné, než jak se učily držet housle naše děti.

16 listopad 2017

Druhým vatikánským koncilem se také katolická církev otevřela ekumenismu. Ne snad že by předtím spolupráce na různých místech neprobíhala, ale od té doby byla oficiální a mnoho křesťanů na obou stranách zůstalo v úžasu nad tím, jak mnoho mají různé církve společného. Díky vzájemnému poznávání a postupnému odbourávání staletých předsudků se začal otevírat veliký prostor vzájemné shody. Snad až tak velký, že se ho mnozí na obou stranách zalekli. Možná v tom byl strach ze ztráty vlastní identity, a tak se místo ekumenismu konsenzu začal prosazovat ekumenismus postojů. Víme už sice, že hrajeme všichni podle stejných not a při hraní už do sebe nestrkáme smyčcem. Ale jako by najednou bylo důležitější, jakým způsobem svůj nástroj víry držíme, jaký máme prstoklad a v jakém postoji při hře stojíme, než to, že jsme pozvání k účasti na veliké „Boží symfonii” zvané církev.

komentář cujete, přece není vaše zvláštní denominace, nebo dokonce vaše speciální misie, nýbrž máte na mysli založení církve Kristovy v Číně.“ V církevním slovníku je tento probuzenecký a misijní akcent pojmenován jako „ekumenismus hlav a srdcí“.

Druhou větví počínajícího ekumenického hnutí byl důraz na praktické křesťanství. Nejprve se jednalo o hnutí zvané Život a dílo, k tomu se časem připojilo hnutí Víra a řád. To se zabývalo otázkou, zda je potřebné, aby znovusjednocená církev měla společné krédo. Společně je konstatováno, že jednota církví je Boží vůlí. Netrvalo dlouho a obě konference se dohodly, že vypracují plán pro vznik jediné ekumenické organizace – Světové rady církví (SRC), jejíž ustavení se datuje do roku 1948.

Není předmětem tohoto zamyšlení hodnotit činnost SRC. Přes všechny nezdary a slepé uličky, jako například některé myšlenky teologie osvobození ovlivněné marxistickým učením, je zápas SRC opravdu pozoruhodný. Zejména se to týká činnosti komisí pro světovou misii a evangelizaci, která je v tak širokém církevním spektru, přes všechny nesnáze, sjednocující. K tomu dodává Pavel Černý ve své obsáhlé práci Kristovo dílo spásy jako základ a imperativ misie: „Ve většině dokumentů SRC je vidět snaha po probuzení misijní angažovanosti církve, jak o tom svědčí mnohé aktivity teologické i praktické ve svých programech. Ve všech proudech křesťanstva je možné monitorovat zápas, který směřuje k naplnění misijního poslání.“ A chce se dodat, že právě ve společném sdílení evangelia leží ono těžiště jednoty.

Každopádně je zřejmé, že rozdělená církev je palčivým problémem křesťanstva a každý ekumenický počin ve prospěch jednoty je projevem bohulibé touhy. To jen podtrhují slova Jana Pavla II., který sjednocující snahy nazval ekumenismem svatosti a řekl: „Ekumenismus svatosti, který nás dovede k plnému společenství, není ani pohlcení ani splynutí, ale setkání v pravdě a v lásce.“ Dlužno ještě připojit, že se mluví také o ekumenismu mezinárodním, národním a také ekumenismu místa, což je spolupráce místních církví.

Ekumenismus u nás Můžeme s trochou benevolence říci, že každá nadcírkevní organizace mající ve svých stanovách mimo jiné také vyznávání a sdílení Kristo-

S kým ještě ano a s kým už ne Lubomír Ondráček, pastor KS Praha, předseda KMS

Pracoval jsem přes dvacet let v mezidenominační organizaci, a i když jsem posledních více než deset let pastorem místního sboru, stále se v mezicírkevních aktivitách angažuji. Skoro celou dobu své služby jsem byl konfrontován s dvojím typem výtek. Jeden byl, že já, resp. organizace mnou reprezentovaná je příliš ekumenická a otevřená spolupráci s církvemi „se špatnou teologií“. Druhý typ připomínek byl, že se naopak příliš vymezujeme a nejsme ochotni s někým spolupracovat dostatečně. Většina výtek z obou táborů byla směřována na vztahy s římskokatolickou církví nebo s církvemi evangelikálního spektra odmítajícími učení o křtu v Duchu svatém, ale našly se i další oblasti kritiky.

Přes svou práci v mezidenominační organizaci jsem byl celý svůj křesťanský život v jednom sboru. Zastávám poměrně konzistentní biblické pohledy; i když jsem samozřejmě za skoro čtyřicet let svého křesťanského života k některým změnám a poznáním svých omylů dospěl. Nikdy jsem se netajil tím, že jsou pro mne některé důrazy římskokatolické církve těžko přijatelné a že mezi evangelikály patřím k těm charismatickým – tedy modlím se v „jiných jazycích“, počítám s duchovními projevy včetně proroctví a uzdravování a někdy vymítám démony.

Když se Pán Ježíš modlil v Janovi 17 za jednotu, dal nám vysokou laťku: „Aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě.“ Myslím, že se tam vejde hodně široká skupina lidí s hodně rozdílnými názory. Přesto vidím, že tato jednota není bezbřehá a troufnu si zmínit dva limity, s kterými jsem se setkal.

Jeden pevně držím a druhý jsem poznal jako nevyhnutelný.

Zaprvé se jedná o jednotu v Kristu. Zmiňovanou jednotu, a tedy i ekumenickou spolupráci mohu mít těžko s těmi, kteří nepatří Kristu. Kteří nevěří v potřebu odpuštění hříchů, v Ježíšovu zástupnou oběť a vzkříšení. S těmi, pro které není Pán Ježíš Spasitel a Pán, pro které je křesťanství spíše intelektuální názor než životní styl. I s těmi je možné na mnohých věcech spolupracovat, ale nelze s nimi mít skutečnou jednotu.

Druhý limit bych nazval limit vlastní neomylnosti. Mnohokrát jsem spolupracoval s lidmi, kteří věděli, že v neomylnost papeže nevěřím a mám rozdílný pohled na svátosti než oni, i s těmi, kteří třeba nad vymítáním démonů pozdvihnou obočí. Ale věděli jsme, že nás spojuje Kristus, že máme nějaký konkrétní společný cíl, a že přestože si oba myslíme, že konkrétní věci rozumíme lépe než ten druhý (věříme lépe než ten druhý), připouštěli jsme, že se můžeme v něčem mýlit. Vážili jsme si jeden druhého i přes „kroucení hlavou“ nad některými jeho názory nebo praxí.

Na druhou stranu znám lidi, s kterými mám shodné teologické názory skoro ve všem, ale spolupracovat nemůžeme. Oni jsou totiž přesvědčeni, že se nemýlí. Stačí odlišnost v jedné poměrně nepodstatné věci (nebo třeba i v něčem, co je skutečně podstatné, ale netýká se přímo Krista), a pro ně přes to „nejede vlak“. Pokud někdo uvěří, že je normou pravdy (samozřejmě po Bibli, ale té on rozumí nejlépe), tak jakákoli skutečná spolupráce možná není a ekumenismus skončí spíše na rovině formálnosti a případných pragmatických dohod.

2017 listopad

17

téma

va evangelia je ekumenickou záležitostí.

Nelze je všechny vyjmenovávat, a proto zmíním alespoň tři subjekty, které jsou programově ekumenické:

Česká evangelikální aliance (ČEA) První české kontakty s Evangelikální aliancí se datují už od roku 1879, kdy byla z Čech do ústředí EA v Londýně zaslána petice s prosbou o pomoc ve věci práv menšinových církví, o níž informoval Jan Karafiát v 1. čísle svých Reformovaných listů z roku 1896. V roce 1899 poprvé čteme pozvání k modlitebním týdnům pod heslem „Jedno tělo jsme v Kristu“, na které Karafiát upozorňoval a zároveň je doporučoval. Tyto Alianční modlitební týdny se konaly i nadále vždy první celý týden v lednu. Založení EA mělo velký význam pro počátky ekumenického hnutí a je historicky nejstarším ekumenickým hnutím s jednoznačně biblickou a modlitební orientací.

Vedle Aliančních týdnů modliteb dávala Aliance podněty k evangelizaci, k vytváření místních a národních aliancí, jež se spojovaly k modlitbám za utiskované a pronásledované, k evangelizačním akcím a výchově a k sociální práci. Pozve 18 listopad 2017

dala také svůj hlas za lidská práva a proti obchodu s drogami. V roce 1988 dal známý teolog John Stott podnět ke vniku České EA, ale jelikož ji nebylo v té době možné založit, požádala Kostnická jednota o přidružené členství v EEA. Vzápětí se v roce 1990 otevřela možnost ustavit EA v Československu.

V roce 1991 zahájila ČEA oficiálně svou činnost. Klade si za cíl pomáhat jednotlivým křesťanům, křesťanským vedoucím, místním sborům a křesťanským organizacím, aby byli nositeli Kristova evangelia, které je vidět a slyšet.

Ekumenická rada církví (ERC) Organizované formy širšího ekumenismu na našem území vycházely z potřeby hájit protestantismus proti většinové katolické církvi. To platí pro Kostnickou jednotu, založenou v roce 1905. V roce 1927 byl založen Svaz evangelických církví v Československu a vznikaly první kontakty se zahraničím. Konfesně byl Svaz příliš úzký, a proto se členské církve rozhodly v roce 1938 vytvořit Radu církví otevřenou i těm neprotestantským. Další snahy zhatila německá okupace. ERC byla proto oficiálně založena až v roce 1955 a členy se staly

všecky „klasické“ církve s výjimkou Římskokatolické.

Komunistický režim neumožňoval rozvoj větší spolupráce, a tak měla ERC jen malý dopad na život křesťanů. Přesto se podařila významná věc – vydání Českého ekumenického překladu Písma, na kterém pracovali také katoličtí teologové. Po roce 1989 se ERC svou strukturou výrazně změnila a stala se nezávislou organizací po duchovní i ekonomické stránce.

Po rozdělení Československa byla v roce 1993 ustavena ERC v ČR s tím, že o tři roky později se stala Římskokatolická církev jejím přidruženým členem. (Dnes jde už jen o historický relikt, ŘK církvi bylo nabídnuto plné členství – pozn. red.)

Křesťanská misijní společnost (KMS) Křesťanská misijní společnost je mezidenominační organizace založená za účelem koordinace různých křesťanských aktivit v České republice, kde působí od roku 1990. Spojuje křesťany z mnoha církví včetně nedenominačních společenství s důrazem na autoritu Bible a na praktický život v souladu s ní. V současné době ji tvoří kolem 50 sborů evangelikálního

komentář směru z několika církví a několik křesťanských organizací.

Poslání KMS je vytvoření prostoru, ve kterém se může zcela prakticky uskutečňovat spolupráce mezi křesťany z různých církví. KMS se snaží o prohloubení vztahů mezi křesťany a usiluje o probuzení českého národa. Ačkoli je oblast misie přímo v názvu KMS, věříme, že tento úkol je především úkolem a odpovědností místních sborů. Misii a šíření evangelia u nás KMS přímo podporuje organizováním akcí s veřejným kázáním evangelia, seminářů apod. Misie v zahraničí se uskutečňuje prostřednictvím Nadačního fondu KMS.

Ekumena a společnost Život církví v obcích je stabilizačním faktorem společnosti. Netřeba zdůrazňovat, co znamenají křesťanské hodnoty pro mír a pokoj v zemi. Společenství církví je vlastně velký „podnik“, který dává práci tisícům lidí (zejména díky charitám a diakoniím), platí daně, takže stát na církve nedoplácí, ale profituje z nich. Asi největším přínosem ekumenismu je kooperativní model spolupráce církví a státu na úrovni ministerstev obrany, spravedlnosti, vnitra, zdravotnictví, školství. Díky vzájemné dohodě mezi ERC a Českou biskupskou konferencí (ČBK) se rozvinul a osvědčil institut kaplanů. V oblasti sociálních a zdravotnických služeb to jsou charity, diakonie, hospicová hnutí se zaměstnanci a dobrovolníky z různých církví, bez nichž si tuto náročnou službu nelze vůbec představit. Mohlo by se pokračovat oblastí výchovy a vzdělávání, kulturního dědictví, cestovního ruchu, pestrou prací s dětmi, dorostem, mládeží, což je konkrétní příspěvek k prevenci kriminality mládeže (např. ekumenická konference Taizé v Praze za účasti 30 tisíc mladých lidí z celé Evropy, 5 tisíc na festivalu United atp.).

Závěrem snad jen shrnující poznámka. Ekumenické hnutí pracuje na dvou zásadních rovinách. První rovinou je spolupráce a značné množství společných úkolů, které jsou pevnou součástí poslání a služby církví. Druhou rovinou je duchovní ekumenismus, který se projevuje obrácením k Bohu, modlitbou a svatostí života vedoucí k jednotě v Ježíši Kristu.

Ekuména – věčné téma!

Joel Ruml, emeritní předseda ERC a emeritní synodní senior ČCE

Proč je ekumenické hnutí taková dřina, když nejde o nic jiného než o naplňování apelu samotného Pána církve? Když je Pán církve jedinou a hlavní její Hlavou, pak přece má jeho lid jednoduše srazit podpatky a příkaz naplnit! Chce-li Pán církve, abychom vzájemnou jednotu, tedy i vzájemný respekt a velkorysost dokázali držet a hájit, pak není omluvy. Jenže…

Jsem už natolik letitý, že s lítostí musím konstatovat, že naše člověčina chce být neustále silnější než apel našeho Spasitele. Ona to je, kdo slaví dílčí úspěchy i na mezicírkevním poli. Nemohu se vyhnout nejhmotnějšímu ekumenickému zápolení, když šlo o řešení majetkového narovnání. V ušlechtilých debatách zaznívalo, že jde o zajištění nezávislosti, tedy svobody všech částek lidu Kristova ke zvěstování evangelia a spásy v Kristu. Tak to opravdu znělo. V praktických rozhovorech se však musel Pán církve hodně přikrčit, protože korunky zacinkaly a vyrovnání mezi největší českou církevní institucí a ostatními se stalo byznysem.

Jednota nejednota, přání Páně, historická souvislost, pokání, to vše bylo nepodstatné, i když navenek jsme jisté dekorum dokázali zachovat. Ale ani ono dekorum netrvalo dlouho. Brzy zazněl výklad, který se dobře uchytil, že totiž velkorysost jedněch zajišťuje budoucnost ostatních. Jako kdybychom všichni nevěděli, jak to bylo v předchozích staletích. Nicméně bylo po boji a místo radosti z překonání nepopulárního bodu nastoupilo vyjadřování převahy a jednostranného triumfu, snad aby bylo jasné, jak bude vymezeno hrací pole.

Takové lidské přetahování ale znají poslední dějiny české ekumény i mezi námi malými. První reakce jsou typu: Kdo komu co? Kdo vůči komu? Kdo před kým? Kdo lépe? Studie a literatura mohou opakovat, co je třeba pro zdárné ekumenické soužití, ale nakonec se daří opravdu jen malinkaté krůčky kupředu. A kolem stále stejně znějí lidské hlasy s naprosto světskou a jednoduchou touhou po prosazení a aspoň po malém zisku pomíjivého zájmu lidu. Mohl bych zmínit leccos dalšího, něco však má napořád zůstat ukryto.

Ekumenismus nevznikl proto, aby sám sobě činil radost. Je to způsob, jak změnou sebe sama, nejen člověka, ale i církevních institucí, vrátit vážnost a jednoznačnost zvěsti Pána Ježíše Krista. Proto radostné (a klidně i sebevědomé) následování Krista Pána naštěstí nakonec stejně vždycky převáží.

Jde to pomalu, každým okamžikem se totiž rozhodujeme mezi dvěma cestami. V jednom směru, ve víře v instituci a její věhlas, jméno, bohatství se zanoříme do ještě větší izolace a společnost bude hledat naději a kultivaci jinde. Na té druhé cestě se víra v instituci stane druhotnou, zůstane vedlejším produktem lásky Kristovy. Té lásky, která se spojuje s lidmi ve společenství víry, díky čemuž je takové společenství důvěry, lásky a naděje otevřené a srozumitelné všem. Na té druhé cestě budeme sklízet krásné plody ekumenických snah, až snad i plnost sdílení Kristova stolu při jeho hostině. Chce to však větší námahu, pokoru i tvořivost, ale prý „lehká cesta je jen pro nádeníky“, jak jsem četl v životopisu Tomáše Bati.

Dokud žijeme, musíme s radostí volit onen druhý směr. Má to smysl právě s ohledem na současný stav společnosti a její potřeby.

■

2017 listopad

19

zápisník

Ostrov, kde vládne mañana text a foto lucie vovsová

W

Lucie Vovsová Vyrostla v CB Soukenická, vyzkoušela si život ve třech zemích a chystá se do dalších

20 listopad 2017

anderlust. Slovo, pro které v češtině není přímý překlad. Opisem bychom ho mohli přeložit jako touhu či potřebu procestovat svět. Letos v létě mě tato touha přivedla na španělský ostrov Mallorca.

Mallorca je největší z Baleárských ostrovů, které (alespoň prozatím) spadají pod Španělské království. Z mého pohledu je to ostrov malých městeček se srdečnými Mallorčany, kteří si nenechají ujít žádnou příležitost, aby se mohli sejít na náměstí, slavit a užívat si společného života.

Na Mallorcu jsem se dostala pracovně – více než dva měsíce jsem zde pracovala jako au-pair u mallorsko-německé rodiny. Maminka pocházela ze Saské Kamenice a studovala v Drážďanech.

Díky ní se mi dostávalo alespoň malé dávky evropské dochvilnosti, pečlivosti a organizačních schopností. Mallorčané tyto vlastnosti totiž vyměnili za pohodu, dobrou náladu a komunitní způsob života.

Od Česka se Mallorca liší snad vším, na co pomyslíte. Pomineme-li, že je zde v lednu vždy více než 13 stupňů a prší maximálně pět minut v kuse, leží hlavní rozdíl v lidech. Projít městem na druhou stranu by Čechovi zabralo asi deset minut.

Mallorčanům se ale procházka prodlouží alespoň na hodinu. Na jednom rohu znáte paní cukrářku, na druhém potkáte svoji sestřenici z druhého kolene a na třetím prodává zeleninu váš kamarád z dětství. Nezastavit se s každým alespoň na pět minut se považuje za nezdvořilost. Z každé ulice tak slyšíte velmi hlasité: „Hola, hombre!“ „Que tal?“ „Como estás?“ A tak se snadno stane, že prostě nestihnete svoji práci. Ale co, vždyť práce počká a vše se může udělat zítra.

Slovo zítra – mañana – se stalo i součástí mého slovníku. Protože proč bych se měla stresovat dnes, když je venku tak krásně a já si po obědě musím

odpočinout? Asi od dvou do pěti hodin odpoledne je v létě na Mallorce přibližně 40 stupňů a na obloze ani jediný mráček. A v tom se prostě celé léto pracovat nedá. Tento „ztracený“ čas si Mallorčané vynahradí v noci, kdy pořádají nejrůznější fiesty.

Pokud má zrovna svátek patron města, ve kterém bydlíte, můžete si být jisti, že se týden nevyspíte.

A jelikož jsou města velmi blízko sebe, můžete slavit třeba i měsíc v kuse.

Na závěr je nutno dodat, že pokud se někdy vypravíte na Mallorcu, rozhodně neříkejte, že jedete do Španělska. Mallorčané se cítí být Mallorčany a ne Španěly. I když se španělsky domluvíte, místní mluví v mallorquín a kupovat ovoce a olivy dovezené z pevniny je neslýchané. Mallorská „ostrovní“ hrdost je tak silná, že chtějí uspořádat referendum, ve kterém by hlasovali o odtržení Baleárských ostrovů od zbytku Španělska a vytvoření nového ostrovního státu. Ale kdo ví, kam se s ohledem na poslední události ve Španělsku tato snaha vyvine.

■

vikář CB v Náchodě

Jmenuji se Libor Neuman. Je mi 26 let a pocházím z Liberce, zde jsem se narodil, chodil na základní a střední stavební školu a ve svých osmnácti letech uvěřil. Po maturitě mé kroky a vize vedly na ČVUT. Ze studií jsem byl pro nedostatek kreditů už v prvním roce vyloučen. Poté jsem pracoval v jedné topenářské firmě. Dva roky na to mi můj táta nabídl možnost práce v jeho stavební firmě na pozici mistra na stavbě, kde jsem posléze pracoval rok, než jsem se rozhodl vrátit do školy, protože jsem zahořel láskou k Bibli a toužil se o ní dozvědět co možná nejvíce. V roce 2014 jsem nastoupil na ETS. Myšlenka vstoupit do vikariátu vznikla v druhém a plně uzrála koncem třetího ročníku. Nyní seminář studuji čtvrtým rokem.

bulletin rady církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Libor Neuman

M

é obrácení se událo 1. ledna 2009 na základě rozumové úvahy: „Svět je příliš složitý, než aby mohl vzniknout náhodou. Musel jej někdo stvořit. Ten někdo bude Bůh. Proto Bůh existuje.“ Dal jsem tedy svůj život Pánu a na podzim téhož roku byl pokřtěn a vstoupil do sboru.

Z počátku se mi vše zdálo jednoduché, jak často zaznívá při svědectvích: „Ježíš můj život změnil a nyní je vše růžové a krásné.“ Tento stav mi vydržel do doby, než jsem odešel na vysokou školu do Prahy, kde jsem v prvním roce začal mít těžkosti. Ty mě vedly do závislosti na počítačových hrách, důsledkem bylo vyloučení z ČVUT. Následující dva roky byly těžké. V roce 2011 jsem začal pracovat v Praze, částečně odříznut od svého společenství a kamarádů. Prohlubovala se má deprese, a tak jsem se zavřel ke hrám, následně jsem přestal vyhledávat společnost věřících, číst Bibli i se modlit. Bůh byl na okraji mého života a já před ním chtěl být upřímný, tak jsem pronesl něco, co jsem považoval za svou poslední modlitbu v životě: „Bože nemám sílu, abych se k tobě navrátil. Ty ano, chceš-li, přiveď si mě k sobě zpět.“ A Bůh odpověděl v srpnu roku 2013. Byl jsem na Slovensku se svými kamarádkami, když během jednoho večera chval Bůh odpověděl na mou modlitbu. Znovu si mě k sobě přitáhl, nově jsem se zamiloval do Písma, modlitby a můj duchovní život začal znovu vzkvétat.

Rok na to jsem nastoupil na ETS. Zde jsem zažil plnou transformaci své spirituality a teologie skrze hlubokou krizi, která trvala asi dva roky. Velmi si cením opory, kterou jsem měl v Honzovi Valešovi a Davidu Novákovi. Na semináři jsem rovněž poznal jednu skvělou dívku, se kterou jsem se v roce 2016 oženil.

Dnes, po těchto událostech, věřím, že má víra je stabilnější, nestojí na pocitech či extatických prožitcích, ale na vnitřním rozhodnutí a naději, kterou mohu nalézat v Boží věrnosti.

■

10 | 2017

z jednání rcb v praze říjen 2017 ▪ Rada jmenovala zbývající členy Odboru pro obnovu stanic a sborů: Davida Nováka, Daniela Fajfra, Martina Tabačana, Aleše Kratochvíla, Tomáše Grulicha, Matúše Kušníra a Jiřího Ungera.

▪ Rada jmenovala zbývající členy Stavebního odboru: Karla Fojtíka; Tomáše Hurtu; Jana Světlíka; Martina Tabačana; Jakuba Hlaváče; Michala Prachaře a Roberta Kunfta.

▪ Rada pokračovala v rozhovoru o Odboru pro zakládání sborů, zatím bez konečného závěru.

Rada si uvědomuje, že možných způsobů zakládání nových stanic a sborů existuje celá řada a že fixace na jeden jediný způsob této služby by nebyla šťastná.

▪ Patronát nad Odborem pro dorost přebírá David Novák.

▪ Rada projednala a přijala vizitační zprávy z Liberce a Třebíče.

▪ Rada rozhodla o oslovení samostatných stanic, které by měly podle nových dokumentů církve buď zřetelně směřovat k plnému osamostatnění, nebo se vrátit ke statusu standardních kazatelských stanic.

▪ Rada vyjádřila vděčnost za kazatelskou službu Vladimíra Horského, který svoje kazatelské působení ukončil k 30. 9. 2017 a odešel do civilního zaměstnání.

▪ Rada s vděčností vzpomněla životů kazatelů Miloslava Jecha a Josefa Mrózka a první poválečné zahraniční misionářky CB Romany Morrisové (Střelákové), které Pán Bůh odvolal z pozemského života.

▪ Rada vzala na vědomí zvolení Petra Grulicha kazatelem a správce Sboru CB Černošice s předpokládaným nástupem k 1. 9. 2018.

▪ Na jednání Rady byl pozván Marek Fajfr, o jehož službu projevil zájem Sbor CB v Kutné Hoře.

Rada souhlasí s nástupem Marka Fajfra do Kutné Hory na pozici misijního pracovníka s výhledem případného návratu do kazatelské služby, rozhodne-li o jeho volitelnosti konference CB. ▪ Rada provedla drobné formulační úpravy Pravidel vikariátu. Upravené znění bude zveřejněné v interní části webu CB. ▪ Rada vyslovila souhlas s těmito dalšími úpravami Pravidel vikariátu: Počet vikariátních cvičení se rozšíří na pět (přidáno bude Úskalí kazatelské služby), přibudou duchovní cvičení a každoroční účast na konferenci typu Evangelikálního fóra bude nově pouze doporučena.

Podzimní pastorálka

L

etošní podzimní pastorální konference kazatelů CB s manželkami proběhla jako obvykle v destinaci Milovy v termínu 25. až 27. září. Pastorálku připravil severomoravský seniorát pod vedením seniora Petra Kučery, jejím hlavním tématem byla pastorace.

Úvodní bohoslužba Vstupní biblické slovo konference přinesl Petr Polách, kazatel Sboru CB Ostrava-Poruba. Připomněl, že pastýřství je jádrem úkolu kazatele. Není to tak, že by kazatel byl povolán i k pastoraci, ale že pastýř mimo jiné také káže. Kazatel ale není tím, na kterém leží všechna odpovědnost. Udržovatelem sborů je Bůh sám, lidským úkolem je Boží jednání objevovat. Nástroji obnovy světa jsou Slovo, modlitba a svátosti. Po dalších nástrojích je pak třeba sahat uvážlivě, nejrafinovanější podobou lenosti je zaneprázdněnost.

Po úvodním kázání slavili účastníci konference večeři Páně; této části bohoslužby se ujal Matúš Kušnír, kazatel Sboru CB v Opavě. V úvodu podtrhl, že nevěříme v magický kalich ani magický chléb. Nejde ani o dary za kvalitu našeho života víry. V této slavnosti se setkává společenství hříšníků, kteří svůj hřích poznali, vyznali a touží ho opustit.

I večeře Páně je jedním ze způsobů pastorace. Všichni, kdo ke stolu Páně přicházejí, jsou si rovni. Přiznat si tuto skutečnost je skvělou terapií duše.

Všechny barvy pastorace Vlastní program pastorálky otevřel Petr Kučera, kazatel Sboru CB ve Frýdku-Místku, spolu s Romanem Touškem, kazatelem Sboru CB v Havířově. Pod hlavičkou Všechny barvy pastorace připomněli mnohotvarost a mnohobarevnost tohoto úkolu církve. Žijeme v době rostoucího zájmu lidí o rozvoj a opečovávání vlastního nitra. To bývalo doménou církve, která tuto roli ale příliš nezvládla. Dnes se toho ujaly sekulární subjekty. Církev je ale nenahraditelná, umí pracovat s pojmy, které sekulární péče o duši podceňuje.

Klíčovým nástrojem pastorace je zvěstování Božího slova. K pastoraci ale patří i modlitba a rozhovory, včetně zpovědních. Modlíme se za stádo i se stádem. V modlitbě člověk dostává dar Božího pohledu, vidí pak stádo jinak. Lidé chtějí poradit, od pastora ovšem čekají radu, která vychází z Písma a z živého vztahu s Bohem. Součástí pastorace jsou rovněž návštěvy. Jsou vyjádřením ochoty věnovat čas jednotlivci či rodině.

Na vstupní přednášku s představením tématu navázala diskuse, po večeři pak zprávy z Rady CB.

Pastorační rozhovor Úterního biblického úvodu se ujal Jan Kočnar, vězeňský kaplan Církve bratrské. Mluvil o studené církvi, po které Hospodin touží stejně jako po církvi horké. Jde o to, být studený (mrtvý) hříchu. Po něm se už ujal slova hlavní host pastorálky, emeritní vedoucí Pastoračního střediska pražské arcidiecéze ŘKC Aleš Opatrný. Tématem jeho první přednášky byl pastorační rozhovor. Mimo jiné pověděl: Pastorace je účast na milosrdné lásce Ježíše Krista. Přinejmenším na počátku nejde o věci víry, ale o člověka. Pastorace se nesmí zastavit na hranici sboru, pastorovaný se ovšem nesmí stát objektem k získání, ale objektem péče.

V církvi někdy až příliš dobře víme, jak věci mají být. Do této představy pak pasujeme konkrétního člověka. To ale nejde. Je třeba hledat, jak být pastýřem člověku, který žije ve světě úplně jinak, než jak my si myslíme, že by žít měl, a je mu to srdečně jedno.

z jednání rcb v praze říjen 2017 Lidé dnes uctívají osobní svobodu, nemají ale sílu ji unést. Protiví se autoritám, aby se jiných autorit chytli. Naše společnost opustila modus poslušnosti a regulovatelnosti, žijeme ve společnosti výkonu. Vykořisťování vykořisťovatelem se změnilo ve vykořisťování člověka sebou samým. To platí i v církvi.

Cílem života už není dojít do nebe, ale zvládnout pozemský život. Církev je ale společenstvím poutníků, kteří nezůstávají na místě.

Pro rozhovor potřebuji rozumět nejen Bibli, ale i dnešnímu světu. Zásadním předpokladem pastýřského rozhovoru je schopnost vnímat historii pastorovaného a uvědomovat si, že ji vlastně neznám. Je pak lepší přemýšlet ne o tom, co by ten člověk měl (myslet, dělat…), ale co mohu já, ba co bych měl. Pastýř nabízí přijetí; pokud dotyčný získá dojem, že je objektem, se kterým by se mělo něco stát, uzavře se.

Hospodin nevydává pastorovaného pastýři do rukou, nebýváme jedinými ani posledními Božími služebníky, kteří danému člověku slouží. Nemusíme tedy udělat všechno. Je rovněž třeba respektovat své kompetence, máme právo nevědět, neumět, neodpovědět. Poslat k lepšímu rádci. Spojení velké autority a nekompetence má zničující důsledky.

V dalším pokračování představil Aleš Opatrný některé konkrétní situace, na které navázal rozhovor.

Ještě před obědem se konaly dva cykly seminářů, které se tentokrát neopakovaly, a obsáhly nejrozmanitější aspekty pastorace. Zbývající část dne už nebyla centrálně organizována, byla věnována osobním rozhovorům kazatelů a množství setkání menších skupin: vikářů, vedoucích vikariátních cvičení, Komise pro zásady CB, slovenských kazatelů, zájemců o projekt Metanoia II (vězeňská péče), modliteb za církev apod.

Zasukovaná pastorace V úvodu posledního dne pastorálky připomněl Tomáš Kolman, misijní pracovník Sboru CB Opava hrozbu zevšednění, a to dokonce i v případě Bible či Pána Boha. Po něm se ujal slova předseda Rady CB David Novák, aby v celé řadě různých pohledů přestavil vnitřní provázanost a zamotanost pastoračních problémů, lidských životů i celého světa. S využitím zkušeností profesionálního pastoračního poradenského centra, které pracuje při Sboru CB Praha 13, mluvil o pastoraci a psychologii, o historické kontinuitě lidského života i o jednotě ducha, duše a těla, o vlivu temnoty i o cestách, kterými do člověka vstupuje zlo. A o nevhodných způsobech používání Božího slova v pastorační péči, kdy druhého spíš ubíjíme, než abychom mu přinášeli naději.

Na tuto přednášku navázal druhý blok zpráv z nejrůznějších oblastí života církve.

Zralost člověka Poslední část pastorální konference patřila Dalimilu Staňkovi, kazateli Sboru CB Olomouc, a znovu Aleši Opatrnému. Mluvili o vedení ke zralosti v pastýřské péči a o zralosti z pohledu člověka, který má kus žití za sebou. V referátech mimo jiné zaznělo:

O zadání ordinační práce vikář zpravidla žádá po absolvování všech vikariátních cvičení, duchovního cvičení a obou čtrnáctidenních praxí a po splnění úkolů teologického a jazykového vzdělávání, výjimky z Pravidel vikariátu určuje Rada. Uvedená doplnění budou zapracována do Pravidel vikariátu.

▪ Rada doplnila tým vedoucích vikariátních cvičení takto: ▪ Kazatel jako hlasatel a liturg: Pavel Černý a David Beňa; ▪ Kazatel jako pastýř: Dalimil Staněk, druhý vedoucí ještě není určen; ▪ Kazatel jako správce: Petr Geldner a Jan Drahokoupil jun.; ▪ Kazatel jako misionář: David Novák a Michaela Veselá; ▪ Úskalí kazatelské služby: David Novák a Roman Toušek.

▪ Rada pověřila rolí exercitátora duchovních cvičení vikářů Kateřinu Hodecovou (BJB). Přínos těchto cvičení Rada následně vyhodnotí.

▪ Rada připomněla, že všechna vikariátní cvičení i praxe musejí být absolvovány v plném rozsahu, jejich zkracování není přípustné.

▪ Vikář Daniel Šrámek absolvoval podstatnou část svého vikariátu za neobvykle náročných podmínek, kdy při civilním zaměstnání prakticky vedl relativně samostatné společenství v rámci Sboru CB Praha – Jižní Město včetně přestavby staré sídlištní kotelny na modlitebnu a sborový dům. Rada v této situaci souhlasí s odložením odevzdání ordinační práce a ordinace o jeden rok a s přesunem Daniela Šrámka do Sboru CB Praha 13. Žádný z těchto kroků nepřekročí hranice vymezené platnými pravidly vikariátu.

▪ Vzhledem k dosavadnímu průběhu vikariátu Rada rozhodla o změně mentora vikáře Václava Andrše. Vikariát bude i nadále probíhat ve sboru Vsetín-Maják, stanice Šumperk, mentorem vikáře se ale od února 2018 stane Rostislav Staněk.

▪ Rada se ohlédla za podzimní pastorální konferencí kazatelů CB. Pastorálku zhodnotila kladně, v rozhovoru se ale objevily i dotazy, jestli by pastorálky neměly být koncipovány „odborněji“, tedy i jako odborné školení na probírané téma.

z jednání rcb v praze říjen 2017 ▪ Rada přijala rámcový návrh lednové pastorální konference 2018. Hlavním tématem konference bude vzdělávání. Program počítá s historickým i biblickým ukotvením tématu, s prezentací nové podoby a nabídky ETS a s dostatečný prostorem na rozhovor. Rada upozornila na potřebu věnovat dostatečnou pozornost i programu celoživotního vzdělávání kazatelů a doporučila nezvat do panelové diskuse více než tři panelisty s tím, že by mezi nimi měli mít zastoupení i lidé ze sborové praxe.

▪ Rada jmenovala Daniela Fajfra členem Správní rady Diakonie CB. ▪ Na jednání Rady byl na pravidelné výroční setkání pozván ředitel ETS Miloš Poborský.

V rozhovoru byl projednán aktuální stav školy, její akutní potíže, potřeba založení zapsaného ústavu jako druhé organizační složky ETS, projekt celoživotního vzdělávání kazatelů i vikariát, problematika prezentace školy na veřejnosti i podíl na přípravě lednové pastorální konference. Z rozhovoru současně vyplynulo, že vhodnějším termínem pravidelných setkání ředitele ETS s Radou CB bude listopad.

▪ Rada rozhodla o změně Zřizovací listiny Evangelikálního teologického semináře, Vyšší odborné školy sociální a teologické. V listině bude zvýšen počet členů Rady ETS na devět, dále budou do textu zapracovány změny vyplývající ze změny Řádu CB. Změny budou po projednání s právníkem předloženy ke schválení na příštím jednání RCB. Změny Statutu ETS budou řešeny později.

▪ Rada vyslovila souhlas s návrhem projektu 40 dní s Biblí, jak jej předložil David Beňa. Program je zaměřen na Písmo jako takové a počítá s využitím příběhů z Lukášova evangelia.

▪ Rada vydala ekonomické instrukce pro činnost odborů Rady CB. ▪ Rada vzala na vědomí zápis jednání Odboru RCB pro Dorost, jednání Diakonie CB a LRS, inspekční zprávu ETS, zprávu ze studijního volna Tomáše Pospíchala, zprávy celocírkevních tajemníků, informace z ERC a další.

připravil Petr Raus první místopředseda RCB

Je-li duchovní zralost cílem pastorace, mění se perspektiva. Bolest pak není překážkou, ale může být užitečnou součástí procesu. Pastýř dozrává s pastorovaným. Zralost roste se zkušeností. Komunita zkušenost sdílí a pomáhá si tak v růstu ke zralosti. Projevem zralosti je diferenciace emocí, např. rozpoznání, že první nadšení a první láska jsou dvě různé věci.

Zrání člověka je uzavřený proces, množina. Ve zrání komunity naproti tomu jde o trvalý proces, navíc kolísající.

Zrání je proces a jen ďábel pospíchá. Je třeba sledovat vhodný okamžik (kairos), který se nedá vydupat ze země. Je třeba trpělivosti. Nezrajeme ovšem ani tolik věkem, jako prožíváním a vnímáním.

Závěr konference V závěru konference pak předseda RCB David Novák vyslal kazatele do jejich další služby připomenutím potřeby osobního zájmu, víry v hodnotu a smysl života a naděje. Naše síla neroste z naší osobnosti, ale z Božích zaslíbení. A nakonec připomněl tři potřebné vlastnosti: odvahu, otevřenost a oddanost Ježíši Kristu.

■ Připravil Petr Raus, první místopředseda Rady Církve bratrské

Ohlédnutí za kazatelem Jozefem Mrózkem 24. září 2017 odešel do nebeského domova kazatel Josef Mrózek. Vystudoval střední ekonomickou školu, toužil stát se učitelem, ale kvůli své víře nemohl. Pracoval pak 18 let jako horník. Později se stal zaměstnancem pojišťovny a několik let před odchodem do důchodu působil ve Slezské diakonii v Karviné jako vedoucí azylového domu. Za kazatele evangelia byl ordinován až na sklonku svého profesního života, pomohl ale ještě několika sborům.

Vzpomínka na kazatele Miloslava Jecha 11. září 2017 opustil náš svět kazatel, církevní historik a učitel Miloslav Jech. Ač vystudoval historii a filozofii, z politických důvodů mu nebylo dovoleno obhájit závěrečnou práci. Krátce učil na střední škole, poté působil v několika dělnických i úřednických profesích, od roku 1956 současně jako laický kazatel. Přitom studoval teologii. V roce 1965 byl povolán do služeb církve jako kazatel na plný úvazek. V roce 1990 spoluzakládal ETS, kde pak šest let působil jako první ředitel.

Podrobnější ohlédnutí za životy obou zmíněných kazatelů najdete na webových stránkách CB.

stalo se

glosa

BIBEL TV má denně čtvrt milionu diváků Německá křesťanská televize BIBEL TV na konci září oslavila 15. výročí své existence. Televizi se denně daří oslovit v průměru 250 tisíc diváků, přičemž v některé dny, například na Velký pátek, si ji naladí až 600 tisíc lidí. Předseda programové rady Ulrich Heckel při této příležitosti zdůraznil, že žijeme v mediální společnosti. „Co se neobjeví v médiích, neexistuje,“ dodal. Mnozí lidé podle něj mají duchovní touhu a hledají odpovědi na základní životní otázku: Odkud jsem přišel a kam jdu? A u BIBEL TV mohou najít odpovědi.

Tato televize je ekumenický projekt, u jehož zrodu stály svobodné církve, ale podílejí se na něm i evangelická církev (EKD) a katolíci. Nositelem vysílacích práv je zastřešující obecně prospěšná s. r. o. s 16 společnostmi. Obě velké církve zde mají podíl 25,5 %. Příjmy televize činily v roce 2016 11,6 milionu eur, přičemž z toho 7,7 milionu eur tvořily dary jednotlivců.

Předsedou syrského parlamentu je křesťan Novým předsedou syrského parlamentu se stal na konci září poslanec křesťanského vyznání Hammudeh Sabbagh. Tento syrsko-pravoslavný křesťan je členem vládní strany Baath prezidenta Assada. Nahradil první ženu v čele tohoto parlamentu Hadyieh Khalaf Abbasovou, která svůj mandát ukončila v červenci. Jak známo, syrští křesťané patří k podporovatelům prezidenta Assada, protože jim syrská politická diktatura prakticky nijak nezasahuje do jejich vnitřních náboženských záležitostí a především je syrský sekulární stát chrání před útoky islamistů.

Podle organizace Open Doors byla v Sýrii před válkou větší náboženská svoboda než například v evropském Bělorusku. Jak uvedl před časem melchický patriarcha Řehoř III. z Damašku pro magazín Christnet, v Sýrii je náboženská svoboda, ale není zde svoboda svědomí. Náboženské svobodě se v této diktatuře těší nejen starobylé křesťanské církve, ale například i protestanté – od luteránů po letniční, totéž platí i pro židy. V češtině nedávno vyšla kniha Řehoře III. Moje milovaná Sýrie.

Armáda spásy bude pracovat v Číně Velkého úspěchu dosáhla charita Armáda spásy v Číně, když ve dvou provinciích na jihu země získala oficiální uznání tamních úřadů. Svoji práci může vykonávat v oblasti péče o staré lidi, vzdělávání a při katastrofách. Může také vykonávat náboženskou činnost. Na druhé straně z Číny přicházejí v posledních letech zprávy, že situace tamních křesťanů se zhoršuje. Podle odhadů žije v ČLR, která má 1,4 miliardy obyvatel, asi 100 milionů křesťanů, převážně protestantů, jsou zde ale významně zastoupeni i katolíci.

Podle a IDEA (ve spolupráci s

) –juml–

no comment Zpověď na internetu Oscarový režisér Michael Haneke se domnívá, že v dnešní době převzal roli zpovědníka internet, který má podle něj už dávno náboženskou funkci. „Četl jsem tucty internetových stran, na kterých se teenageři zpovídají. Tam nacházejí v naší sekulární společnosti stejnou anonymitu i rozhřešení jako ve zpovědnici,“ uvedl pro noviny Süddeutsche Zeitung.

Konec světa Petr Plaňanský, kazatel KS Nymburk

Pokud čtete tuto úvahu, nastala patrně jedna ze dvou možných chyb. Hned to vysvětlím.

Nejen mnozí astrologové a podivíni, nýbrž i současní křesťanští proroci v průběhu minulého a tohoto roku stále častěji hovořili o tom, že 23. září nastane konec světa či vytržení církve. Dospěli k tomu díky „znamením na nebi i na zemi“, jak o nich hovoří biblická kniha Zjevení či slova z Matoušova evangelia – tedy opakující se tetráda (zatmění Měsíce ve spojení se zatměním Slunce), běženecká krize, stupňující se přírodní katastrofy, teror, nepokoje. Pokud prý nenastane konec světa, pak ales-

poň dojde k nějaké mimořádné události s dopadem na celý svět. Může být…

Přiznám se, že v době psaní této glosy nevím, co nastane. A vlastně mě to nijak zvlášť nezneklidňuje.

Vím, komu patřím, v koho jsem uvěřil, v koho skládám svou naději.

Pokud nastalo vytržení církve a vy si můžete tento článek přečíst, máte fakt vážný problém.

Avšak protože věřím v Boží milost, pak stále doufám, že ještě zbývá čas na naši nápravu, byť možná už jen prostřednictvím utrpení. Pokud vytržení církve nenastalo, považuji to za ještě větší problém.

Proč? Protože naše falešná svědectví a silácká prohlášení z nás učinila svědky nevěrohodné. Avšak protože věřím v Boží milost, pak i v tomto případě je čas na nápravu. A možná o to víc je čas i na veřejnou omluvu a přiznání chyby.

Takže moje zpráva vlastně není zas až tak pochmurná, jak se zdálo na počátku. Pořád se s naším problémem dá ještě něco udělat – sklonit se v důvěře před odpouštějícím Hospodinem a omluvit se lidem!

2017 listopad

21

exegeze

Marek 7,31–37

Uzdravení v Dekapoli text tomáš pavelka foto repro grafika B.Reynek

Ježíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón k jezeru Galilejskému územím Dekapole. Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího a prosí ho, aby na něj vložil ruku. Vzal ho stranou od zástupu, vložil prsty do jeho uší…

J

tomáš pavelka farář Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Lounech

22 listopad 2017

ežíš se vrátil na území Týru a šel přes Sidón…

(31) V minulém čísle jsme četli jakoby mi-

mochodem, že Ježíš byl v nějakém domě u pohanského města Týros. Nyní jde přes město Sidón – moment! Co tam vlastně Ježíš dělal? Ježíš vysloveně zapověděl svým učedníkům kázat mezi pohany, dokonce mezi Samařany. Řekl jasně: „Jsem poslán ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.“ (Mt 15,24) Patrně je tedy Ježíš v těchto končinách soukromě. Kdo ho zde hostí a proč sem vůbec jde?

Dozvídáme se, že zde Ježíš byl, ale nedozvídáme se proč. Možná to Lukáš ví a nezapsal to schválně. Snad abychom se učili krotit svou všetečnost.

Ježíš je živý a stejně jako u všech živých rozumíme jednotlivým dobrým skutkům a slovům, ale ne celému člověku. Ježíš se za nás vydal, ale není náš majetek. Není možné si „přečíst Ježíše“ a pak jako podle příručky udělat všechno jako on. My se vždy jen snažíme udělat věci dobře. A někdy to také nevyjde nebo to nevyjde úplně dobře. Pokora i růst je v tom, umět si přiznat: Zkusil jsem, a nevyšlo. Poučím se z toho a příště to udělám lépe. Žák není nad mistra.

Ještě jsme nedorostli velikosti Krista, proto mu také ještě nemůžeme ve všem rozumět a vše o něm vědět. Zatím jen zkoušíme být jako on, ještě nejsme jako on.

Tu k němu přivedou člověka hluchého a špatně mluvícího… (32) Špatně mluvícího zřejmě proto,

že dříve slyšel, ale jak ohluchl, ztratil kontrolu nad tím, jak zní jeho hlas. Asi tak jako zpíváme se sluchátky na uších – většinou strašně. …a prosí ho, aby na něj vložil ruku. (32) Domnívají se, že už vědí, „jak se to dělá“, tedy že Ježíš prostě položí na nemocného ruku a vše je hotovo.

Vzal ho stranou od zástupu… (33) Ukazuje se ovšem, že Ježíšovo uzdravování je daleko složitější záležitost. Ostatně je to div, zázrak – nikdo přesně nerozumí tomu, jak to Ježíš dělá. Podivuhodné věci bývají složité, proti intuici jdoucí. Jen Ježíš sám ví, jak to, že jednou jde uzdravit pouhým slovem na dálku, jindy je potřeba na nemocného vložit ruku. A jindy je třeba se ptát na příznaky a historii nemoci nebo se dotazovat na jméno démona, který nemocného posedl.

Povaha onemocnění tohoto muže či situace nebo snad Ježíšovo rozpoložení si tentokrát žádají komplikovaný postup. Proč? Nevíme. Každopádně povaha léčebné procedury je taková, že není vhodné provádět ji před zraky všech. …vložil prsty do jeho uší, dotkl se slinou jeho jazyka… (33) Představme si, že strkáme prst do

ucha neznámého člověka. Neznámého nemocného člověka. A ještě ten „dotek slinou“… Je to vlastně nechutné.

Evangelia pojednávají o samém Synu Božím, o Slovu (Logos), skrze něž je vše stvořeno. Jsou tedy napsána v prostém a důstojném slohu; nelibují si v křiklavosti, hrubosti atd. A přece bylo nutné zanechat popis této nezobrazitelné procedury.

Všechna znamení a znaky slávy Boží nám potvrzují, že Otec, Syn i Duch konají dobré, po-

poznámky třebné dílo. Kristus, zobrazený ve slávě na trůnu, obklopený anděly, s krásnou knihou v ruce a druhou rukou ladně žehnající, nás odkazuje také k tomu, že ač na službě nemocnému a nemohoucímu není vidět nic důstojného, ač musíme překonávat přirozený stud, odpor, ač cítíme zápach a nemocný se nám svým vzhledem vlastně protiví, přece konáme důstojné dílo před Bohem. Protože plníme povinnost. Protože bližnímu zachováváme věrnost. Protože zmírňujeme utrpení a možná i přispějeme k uzdravení. A vlastně se tak podílíme na obnově stvoření.

Povinnost, věrnost, znalost Božího řádu a dobrota srdce někdy nutně předpokládají i skutky, které nemají žádný půvab. U péče o nemocného je to zřejmé.

Ale i přiznat, že jsem lhal, že jsem jednal ostudně, prosit za odpuštění – to vlastně také z podstaty postrádá důstojnost, to také bývají velmi trapné momenty. A přece právě tak se klade hráz hříchu, tak se zabrání mnohému daleko horšímu zlu a cestě ke zkáze. …dotkl se slinou… (33) Mimochodem o této léčebné proceduře pojednává Ježíšův současník Plinius starší ve své knize Naturalis Historia. Vidíme tak, že k Ježíšovu dílu uzdravování patří i v té době dostupné léčebné postupy. Mezi přirozeným a nadpřirozeným léčením nevede u Ježíše, apoštolů, ale ani u proroků Starého zákona nijak ostrá hranice. Jak jsme se zde už jednou zamýšleli: Co je pro Boha „nadpřirozené“? A z druhé strany: Některé léky či postupy moderní medicíny přinášejí u mnoha mučivých chorob tak rychlou úlevu a obrat k lepšímu, že je pro křesťana na místě vzdát Bohu díky za ten div. …vzhlédl k nebi, povzdechl… (34) Jistě ovšem platí „lékař léčí, Bůh uzdravuje“.

Snažit se třeba zánět slepého střeva léčit modlitbou, jak jsme toho svědky v jistých křesťanských proudech, neváhám označit za satanskou nauku. Na druhou stranu, že se chirurg i pacient i před tak běžnou operací pomodlí, by mělo být samozřejmé. Zdar každé léčby je nakonec v ruce

Pochvala časopisu Brána Napsal jsem, že uzdravení hluchoněmého nejde zobrazit. Vlastně vícekrát zobrazeno bylo, ale vždy tak jemně, že podivnost celého aktu není patrná. A dobře tak!

První církev neobrazovala Krista ukřižovaného a jako by tím sdělovala: Ano, všichni jsme někdy viděli ukřižování (tehdy bylo ještě stále užíváno jako způsob popravy) a víme, jakou bolest, hanbu a ponížení musel Kristus podstoupit. Ale teď už netrpí, smrt nad ním nepanuje. Když se pak začínají objevovat obrazy Krista na kříži, neubráníme se často dojmu, že jde o zobrazení ideálního těla. Někdy skoro až atletické zobrazení. I chudí, malomocní, zmrzačení jsou na výjevech z evangelií často příjemní na pohled.

Ponížený a umučený Kristus ale ve skutečnosti JE rek Boží, JE vítěz věnce života.

Malomocní a mrzáci stáli Ježíšovi za pozornost, tím pádem mají cenu v očích Boha; Bůh našel v těchto trpících zalíbení. Ta krásná zobrazení tak nejsou falešná nebo naivní, ale zobrazují duchovní podstatu dějů, Boží pohled na věc. A jsou posilou věřícímu, aby věděl, že i ponižující, trapné a nehezké momenty života mají velkou cenu v Božích očích, pokud konáme, co je správné.

Stránky mnoha církevních materiálů dneška jsou naproti tomu zaplněny neumělými dětskými kresbami, obrázky starých, nemocných a trpících. Samo dítě by však mělo od církve čekat růst v Kristu, k němuž patří schopnost postihnout svět v reálných tvarech a barvách. Starý člověk už tak trpí scházením svým a svých vrstevníků a vyhlíží spíše k tomu, až oblékne neporušitelné vzkříšené tělo. My všichni, soudím, pokud děláme, co máme, vidíme nedokonalosti, nemoci, utrpení a stáří dost v denním životě. Od církve spíš potřebujeme i obrazové ujištění, že sloužit a být milosrdný je vznešené a dojde cíle.

Brána je v tomhle výborná. Na ilustračních obrázcích jsou samí pěkní lidé a i guláš je v ní vyfocený tak, že na něj člověk dostane chuť. Sdělení, že nejdůležitější je „právo, milosrdenství a věrnost“, tím nijak netrpí. Naopak. Jen tak dál!

Boží. Medicína nikdy není čirá technika, která prostě vyřešila problém. Lékař léčí s nadějí a pacient se léčbě s nadějí podrobuje, Bůh dává uzdravení jako dar. … a mluvil správně. (35) Slovy si plánujeme budoucnost, slovy utváříme obraz světa. Mluvit příliš obecně, mluvit na efekt, „mlžit“ – tím vším oslepujeme sami sebe i druhé. Že uzdravený začal správně mluvit, uzdravuje jeho pohled na svět

i jeho okolí; nejde jen o nějakou estetickou záležitost. „Dobře všecko učinil.“ (37) Tato slova odkazují až ke zprávě o stvoření, kde čteme: „Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré.“ Tím, že Kristus vede ke správnému mluvení, obnovuje stvoření, které je učiněno slovem.

■

2017 listopad

23

etika

Čemu věřit? text david novák foto archiv

Jak máme v dnešní době třídit informace a jak se v nich vyznat? Hrozí křesťanovi nějaká nebezpečí ve světě, kde se kvůli moderním technologiím rychle šíří hoaxy a konspirační teorie?

J

Bc. David Novák, M.Th. (51) Předseda Rady CB, administrátor ve sboru Praha 13 – Stodůlky.

S manželkou Danielou má syny Adama a Martina, vyučuje etiku a filosofii na ETS.

24 listopad 2017

ako křesťané máme na tuto otázku dětsky jednoduchou odpověď: Věříme Pánu Ježíši! Ano, je to tak, zároveň ale asi cítíme, že v této odpovědi něco podstatného chybí. Konkrétně to, že svět je složitý, a že i když v Ježíše věříme, mnohokrát si nevíme rady. Ježíš je pro nás směrovkou, příkladem, inspirací, ale nevede nás na naší cestě životem ohnivým sloupem. A proto se ptáme, hledáme, zkoušíme a více či méně důvěřujeme mnoha různým hlasům, které přichází z různých stran a skrze různé vjemy.

Rád běhám a čas od času si kupuji boty na běhání. Problém je, že všichni výrobci tvrdí, že boty vydrží dlouho, že jsou dobře odpružené a že vám chrání klenbu chodidla. Proto když stojíte před výběrem, kladete si podobnou otázku jako při výběru politické strany: Komu věřit? Podobný pocit ale můžete prožít skoro při čemkoli. Třeba když jdete do lékárny a chcete si koupit lék na klouby. Prodávají jich deset druhů, a když se zeptáte lékárníka, buď to s vámi myslí dobře a nabídne skutečně to nejlepší, nebo to s vámi sice myslí dobře, ale navíc chce prodat produkt firmy, s níž spolupracuje a která mu nabídla podíl na zisku. Netvrdím, že to tak v lékárnách chodí, ale kdyby to tak bylo, pak jako laik nemáte šanci zjistit, zda to, co jste si koupili, skutečně je to nejlepší. A zase stojíme před stejnou otázkou: Komu nebo čemu věřit?

Této jednoduché otázky si jsme vědomi nejen my, ale i ti, kdo pracují s reklamou, s veřejným míněním, ti, kdo nabízejí nejrůznější dobré, ale

i nedobré produkty. Tito a mnozí další chtějí, aby to, co píší, říkají, prodávají, nabízejí, ukazují, působilo důvěryhodně, aby tomu lidé věřili. Většinou tvrdí, že nabízejí pravdu. Co mám na mysli? Třeba že moje politická strana je „opravdu nejlepší, protože…“ A můj lék je „opravdu nejlepší, protože…“ Vždy je za nabídkou ono pomyslné „Opravdu!“.

Nikdo nebude říkat nebo psát: „Následujte mě, věřte mi, protože lžu.“ A zde jsme u jádra problému. Abychom poznali pravdu, potřebujeme získat alespoň nějaké informace. To ovšem vyžaduje čas, a proto velmi často dochází k tomu, že vlastně ani tak nejde o pravdivost té které informace, ale o to, jak silně je nám sdělována. Je-li nám sdělována dostatečně podbízivě, dramaticky, jednoduše, pak máme tendenci jí uvěřit. Mnohem spíše než rozum tak často rozhodují emoce.

Uvedu příklad. V květnu loňského roku se na Facebooku rozšířila zpráva, že z jakéhosi autobusu poblíž Rokycan uteklo během policejní kontroly třicet uprchlíků. Zpráva měla tisíce přečtení, a protože se neobjevila v novinách ani v televizi, šířila se další zpráva, že média to tají. To samé pak občanům sdělil předseda jedné politické strany brojící proti uprchlíkům. Nakonec se ukázalo, že u Rokycan se skutečně porouchal autobus, že tam skutečně byla policie – protože došlo ke srážce autobusu s osobním automobilem. Jediná „drobná nepřesnost“ byla v tom, že uprchlíci, kteří se „dle očitých svědků rozprchli po lesích“, byli běžní cestující, kteří se rozhodli zbytek cesty dojít pěšky.

Tato zavádějící zpráva měla takový úspěch, protože se vezla na vlně protiuprchlického strachu.

Nechci polemizovat o uprchlících ani o terorismu, chci ukázat, že se k nám ne vždy dostanou pravdivé informace a že ne vždy se rozhodujeme na základě rozumu. Je-li tomu ale tak, potom někdy věříme scestným informacím a na základě těchto informací děláme špatné kroky nebo kroky, u kterých platí „buď vůle tvá“. Nikoli ale však vůle Pána Boha, ale toho, kdo s námi manipuluje.

můj názor Mnohé informace jsou násobeny vizuálními a dobře propracovanými vjemy, které na nás vyskakují z našich monitorů.

Co s tím? Lze se tomu bránit a věřit správným a pravdivým informacím? Pokusím se nastínit několik východisek.

Vyhýbej se otřepaným frázím, které pronášejí všichni.

Vyjadřuj se samostatně, i když třeba chceš říci totéž, co ostatní. Odtrhni se od internetu jako jediného zdroje informací a čti knihy či kvalitní časopisy. Každá dobrá kniha oživí naši schopnost uvažovat o víceznačných situacích a posuzovat úmysly druhých. Věnuj se rozsáhlejším článkům. Přemýšlej, porovnávej a nenech se unášet silnými slovy ani frázemi. Pochop, že nezanedbatelná část sdělení šířených po síti ti škodí a chce tě zneužít. Když předáváš nějakou informaci, přijmi za ni zodpovědnost. S nástupem internetu se z nás všech stali nakladatelé a všichni svým způsobem neseme zodpovědnost za to, jak druzí vnímají pravdu. Když si začnete ověřovat informace, přestanete tím pádem rozesílat falešné zprávy druhým a škodit jim. Dej si práci dohledat zdroje, odkud dotyčný čerpá informace. Používej Wikipedii nebo Google vyhledávač, ale nikoli jako hlavní zdroj informací.

Snaha někoho manipulovat existovala v dějinách vždy.

Většina z nás ví anebo si alespoň trochu dovede představit, co dělá síla davu, dobře napsaný slogan, charismaticky pronesená řeč, společně sdílená nenávist, síla strachu nebo síla naděje. Minulé století nás několikrát přesvědčilo o obrovské síle manipulace, která, když byla zneužita, hnala milióny lidí do náruče smrti.

Možná si ale neuvědomujeme, že nikdy v historii nebylo tolik příležitostí manipulovat jako dnes. Onen posun nastal díky novým médiím a sociálním sítím. Stále více lidí je „přikováno“ k mobilům a počítačům, kde se mohou dozvědět cokoli od kohokoli. Jistě, tento fakt v sobě nese mnohé dobré věci, ale i mnohá nebezpečí. A jedním z nich je snadná manipulovatelnost mas, které se už nescházejí na náměstích, ale na sítích, kde lze uvěřit komukoli, čemukoli, rychle a velmi snadno.

Jako křesťané bychom měli hledat pravdu. A jen proto, že pravda je dnes nesnadno dohledatelná, bychom na ni neměli rezignovat. Nejsme schopni vyhodnotit každou informaci, nemůžeme ke všemu zaujmout objektivní postoj, ale v rámci naznačených možností můžeme kriticky myslet, rozlišovat a dát si alespoň v něčem práci s dohledáním pravdy. Zároveň bychom měli být připraveni některé svoje „nezvratné pohledy“ přehodnotit. Naše doba více než kdy jindy nahrává nejrůznějším demagogům a i na křesťanech bude, jak této nové „post-pravdivé“ demagogii čelit.

■

2017 listopad

25

reportáž

Mládežníci se opět sešli v Havlíčkově Brodě

BrodFest text Barbora Robková foto Martin Kubart

H

avlíčkův Brod patřil i letos mládežníkům.

Na Vysočině se od 29. září do 1. října konal BrodFest, tedy sjezd mládeže Církve bratrské. Ani jeden sjezd od roku 1989 nevynechal David Novák, a tak může srovnávat: „DNA sjezdů zůstává stejné – důraz klademe na biblické semináře, evangelizaci a sporty. Ani velikost se výrazně nemění, ta se pohybuje mezi sedmi sty až tisícovkou účastníků. Pár věcí se však změnilo. Pozoruji profesionalizaci vystupujících, zkvalitnění techniky, proměnu hudebního stylu nebo to, že si patnáctiletí mládežníci kupují kávové speciály za padesát korun, zatímco já se spokojím s rozpustnou za deset,“ dodává se smíchem David Novák.

Inu, životní úroveň naší země stále roste, křesťanské kruhy nevyjímaje. Díky za to!

Já jako velkou změnu vnímám to, že byl tentokrát vedle jiných sportů do programu zařazen i taneční workshop Elišky Frčkové. Dříve jsem si vždy odevzdaně povzdechla: „Kdyby tu tak byl třeba street dance! Ale to se nestane, protože v tradičních sborech CB je tanec stále považován za něco zapovězeného.“ A je to tady! Něco takového by bylo

26 listopad 2017

ještě před deseti lety naprosto nemyslitelné. Jsem neskutečně šťastná, že se vnímání naší církve mění a že některé upjaté názory a přílišné bazírování na formě na úkor obsahu postupně opouštíme.

Jako mimořádně požehnanou jsem vnímala sobotní evangelizaci. Na výzvu udělat první krok nebo prožít obnovu zareagovalo okolo sto padesáti mládežníků. Duchovní pracovníci se s nimi ani nestačili modlit a prosili o pomoc další. „Nechci, aby to vypadalo jako soutěž o nejpožehnanější akci, ale toto se běžně neděje. Byla to mimořádná Boží intervence,“ shrnuje David Novák.

Vítězové noční štafety dvojic pořádané Atlety v akci museli pro výhru doputovat z pódia na opačný konec kulturáku. Na lehátku. A na rukou davů.

Ondra Svatoš nás v neděli upozorňoval na důležitost následné péče. I já vás chci vyzvat: Běžte za mládežníky ve svém sboru a zeptejte se jich, co letos na BrodFestu prožili. Veďte s nimi rozhovory, modlete se za ně a modlete se s nimi. Ať je našemu Pánu vzdána čest a sláva. Amen.

■

na tělo Otázka na tělo: Jaké bylo organizovat tvůj první BrodFest? „Chci poděkovat celému týmu, který fungoval naprosto úžasně. Celý BrodFest jsem vnímal jako speciální příležitost být součástí něčeho většího, co přesahuje lidské snažení, protože v tom bylo aktivně počítáno s Božím působením.“ Ondřej Svatoš, předseda Odboru mládeže Rady Církve bratrské

otázka pro

Duchovní boj

Jiřího Vinteru V nakladatelství Samuel byla v srpnu vydána kniha

Gurnall William: Křesťan v plné zbroji, kniha první.

Samuel, Praha 2017, 206 s.

o duchovním boji s názvem Křesťan v plné zbroji. Napsal ji puritán William Gurnall, který se narodil roku 1616 v Anglii ve městě Lynn. Kniha obsahuje jeho kázání o duchovním boji, která měl ve svém sboru v Lavenhamu. Jeho kázání na text Ef 6,10–20 je svěží, upřímné a plné praktických přirovnání.

David Wilkerson, který byl touto knihou velmi osloven, se rozhodl po modlitbách nechat vydat v dnešní angličtině dobře zpracovanou zkrácenou verzi knihy o třech dílech. Uvádím výňatek z předmluvy autora: „Budete číst o duchovní válce, nikoli o bitvách svedených před mnoha věky, které už dávno skončily, ale o válce, která právě probíhá – o tragédii, kterou právě zažíváme. Navíc tato válka nezuří na opačném konci světa, týká se vás a každého, kdo si o ní přečte. Bitevním polem, na němž se bojuje, je duše každého člověka.

V této válce nemůže být nikdo neutrální. Tohoto sváru se účastní celý svět, ať už na Boží straně proti satanovi, nebo na straně satanově proti Bohu.“ Knihu mohu jen doporučit, byl jí osloven nejen zmiňovaný D. Wilkerson, ale například také R. Baxter, Ch. Spurgeon nebo J. Newton.

Vilém Dedecius ■

Hříchy jsi měl, máš a budeš mít – to ti nesmí zabránit v letu Na jaké rady je mládež alergická? Na nevyžádané. Lhát

Marek Vácha: Nevyžádané rady mládeži.

Cesta, Brno 2017, 103 s.

se nemá, oblékej se cudně, neper se, nevyvyšuj se… Katolickému knězi, biologovi a VŠ učiteli etiky se podařilo napsat knihu nevyžádaných rad plnou naděje a povzbuzení: „Pokud se Bůh celé ty miliardy let těšil, až se narodíš, pak má tvůj život velký význam a neříkej, že ne.“ Ale i neobvyklých přání: „Přál bych si, aby muži byli znovu divocí a rytířští a s vůlí ne vždy dodržující zákazy a příkazy. Přál bych si, aby se dívky nebály být krásné.“ Nebo odvážných myšlenek: „Kdo není schopen pořádného hříchu, není schopen ani výrazné ctnosti.“ Jako prudký proud v peřejích nebo nespoutaný oheň letí jeho text všemi kapitolami, které mají oslovit na prvním místě generaci dvacátníků. Vede k poslušnosti rodičů, kterou má po osamostatnění vystřídat úcta. Čas je největší hřivnou, kterou člověk dostal, proto nemá být promarněn. Jediným hříchem v životě je nežít život, ale stále kritizovat, pomlouvat a nic nevytvořit.

učitele automatizační a mikropočítačové techniky na SPŠ elektrotechniky a informačních technologií v Dobrušce

Mladá generace se nás starších už mnohdy na nic neptá. Nejsou pak nevyžádané rady jediným prostředkem, jak jim v životě pomoci?

Loni jsem si pořídil včely. Těšil jsem se nejenom na nějaký ten med, ale hlavně že si u nich odpočinu od všednodenního shonu a starostí. Je ale kolem nich i nějaká ta práce.

Vyšlechtili jsme je a změnili jim prostředí natolik, že zásahy do jejich života jsou nezbytné. Ani včelaři, kteří se snaží vyšlechtit včely, které budou opět schopné žít samostatně bez člověka, to nemají bez práce.

S dětmi je to podobné. Samy v dnešní společnosti nejsou schopné přežít. Vytvořili jsme svět, který je na jednu stranu ochranitelský, na druhou stranu skýtá nebezpečí, na která se dá jen velmi obtížně připravit. Přesto je třeba se o to snažit. Je dobré používat různé způsoby, tedy i nevyžádané rady.

Jenže přijmou je děti, hlavně puberťáci? Otázkou tedy možná není, zda jim radit či nikoliv, ale jestli jsme jim předali umění radám naslouchat. Všiml jsem si, že ani my dospělí si často nenecháme poradit. Jak to potom můžeme chtít po dětech, které se nejvíc učí napodobováním. A máme jim vůbec co předat? Umíme naslouchat radám svého nebeského Otce? Nejsou naše modlitby jen vyléváním si srdce?

Je to víc než dvanáct let, co jsem uvěřil v Boha, ale až nedávno jsem došel k rozhodnutí vše odevzdávat do jeho rukou. I to kdy, co a jak studentům říct, poradit… Zda to přijmou, je možná víc o tom, jestli jsou to rady vycházející z našich zkušeností, pocitů a obav, nebo jestli se i v nich necháváme vést Duchem svatým.

daniela sedláčková ■

2017 listopad

27

kultura

Cesty Boží a cesty člověka

Evangelium podle Jóba text libor duchek

P

Daniel Pastirčák: Evangelium podle Jóba.

Karmelitánské nakladatelství, Praha 2017, 363 s.

28 listopad 2017

o deset let dumal známý myslitel Daniel Pastirčák nad knihou z biblických knih nejtemnější, nad knihou Jóbovou… A našel v ní evangelium. Jestliže existovala doba, kdy se dalo věřit koncepci světa, kde trpí jen hříšníci, zatímco nevinní vzkvétají pod Božím požehnáním, tak dvacáté století v nespočtu hrůzných obětí všech různých válek a zločinných režimů jasně ukázalo, že takto primitivní koncept Boží spravedlnosti je neudržitelný. O to víc pak v duši současného čtenáře rezonuje příběh Jóbův – nespravedlivě trpící spravedlivý. Bůh, který odnímá svou ochranu a povoluje uzdu Satanovi.

Kniha Jóbova svědčí o muži, který z nejvyšších met, po kterých ledaskdo jen marně touží, velmi rychle spadne na nejbědnější dno, v popelu si střepem škrabe své boláky. Pak k němu přichází zvláštní návštěva jeho přátel. Zprvu nad jeho osudem mlčí – neboť co na to říct? Ale pak se dlouze rozhovoří. Jejich slova jsou přehlídkou mylných konceptů Boží spravedlnosti, ba často zcela se příčící nejen Písmu, ale i běžné lidské zkušenosti. A přece, jak analyzuje autor, velmi rozšířených. Je mnoho lidí, kteří opustili církev nebo se jim zdála nepřesvědčivá, protože měli za to, že podle křesťanů se Boží spravedlnost řídí lidskými představami. Je-li Bůh dobrý, není ve světě trpících spravedlivých, není stínu. Jób na jejich planá slova skoro neodpovídá. Žádá smrt, nebo prolomení Božího mlčení.

Autor velmi dobře analyzuje přístupy jednotlivých mluvčích i pozici Jóbovu – ukazuje je v dnešní perspektivě a díky své psychoterapeu­ tické praxi dokládá i zhoubné následky, které dlouhodobé zastávání takových postojů působí, a to jak v individuálním, tak ve společenském životě. Nesnaží se knihu harmonizovat, ani nezjednodušuje vize jednotlivých aktérů. Vžívá se do jejich rolí a jejich pohledy přijímá s pochopením. Je totiž základní lidskou potřebou mít svět uspořádaný. Svět, ve kterém se dobro vyplatí a zlo je trestáno, ve starozákonní perspektivě ještě za vezdejšího života.

Jedná se však o pokřivování Boží spravedlnosti, o její polidšťování. Stezky lidské a Boží nejsou stejné. Jób je člověk, který je tlačen na hranici lidství.

A tam kde člověk končí, tam začíná Bůh. Jób se ve svém utrpení proměňuje, a jak proměna pokračuje, blíží se Bohu. Čím je člověk menší, pokornější, o to víc ho naplňuje bázeň Hospodinova – přítomnost Boží. Na začátku znal Jób Boha z doslechu – z učení, nyní na něj patří vlastním okem. Je to majestát, který nemá potřebu se zodpovídat. Jeho odpověď na utrpení přišla nikoli z pozice moci, nýbrž z pozice nejposlednější, z místa bezmoci – z Ježíšova kříže.

Jóbovo evangelium je dobrá zpráva nejen pro všechny trpící, že na ně Bůh nezapomněl a že trpí s nimi, ale je dobrou zprávou i pro všechny, kteří se snaží zasloužit si Boží požehnání. Je to evangelium, které Izraelité slyšeli znovu o několik století později, a sice že Boží láska je nezasloužená, a přitom nesmírná.

■

náš tip Smart Gospel Benefiční koncerty ve prospěch dětí se spinální muskulární atrofií Tyto koncerty, pořádané místními gospelovými sbory, zaznívají každoročně ve stejný den a hodinu v Brně, Ostravě, Plzni a Praze. Letos se uskuteční v sobotu 2. prosince v 18 hodin.

Podrobnější informace ještě nejsou známy, sledujte zprávy na webu.

Život na hranici civilizace Nehostinná severská pustina amerického kontinentu je domovem kanadských Eskymáků. Jedni našli obživu v ledových vodách polárního moře, jiní ve vnitrozemí severovýchodní Kanady. Ti, v naprosté odloučenosti malých kmenových tábořišť žili v závislosti na stádech karibů – sobů, putujících pravidelně v pozdním jaře za lišejníkem severu a na podzim zpět do pásma lesů.

Byli to pojídači sobů. Sobi jim poskytovali vše potřebné k přežití – kosti ke stavbě stanů, kajaků a saní, kůži na teplý oděv a obuv, i na stany a potah kajaků. Tučné sobí

Lidé v zoufalství Farley Mowat Olympia, Praha 1974, 238 stran.

kých pustin, několika rodin malého kmene Ihalmiutů sídlících asi 250 kilometrů na západ od Hudsonova zálivu v okrese Keewatin. Líčí jejich osudy v letech 1929 až 1958.

Nevznikla z toho povídka ani román. Jde spíše o podrobný dokument ze života těchto rodin. Mnozí donedávna nespatřili bílého člověka. Přesto jsou postiženi dopady bílé civilizace ve svých odloučených lovištích.

Prošly tu epidemie chřipky, záškrtu a obrny.

Je tu domovem podvýživa a tuberkulóza.

Nejhorším důsledkem je nelítostný hlad.

Decimované hloučky karibů jen vzácně táhnou krajem. Zvykli si lovit snadno puškou, která se ale stává bezcennou, jestliže nové pušky se už nabíjejí střelivem jiné ráže. Lov sobů samotářů starými oštěpy je neúčinný, nedovolí tvorbu zásob, které jim navíc

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

maso dodávalo sil. Jedli ho syrové. Z morku kostí vařili polévku na malých ohníčkách z vrbových proutků nebo trusu. Dřevo v těchto pustinách už nerostlo. Lovili primitivními zbraněmi – oštěpy, luky a šípy. Jejich hrot byl z kamene. Byl to život doby kamenné a oni mu přivykli. Uprostřed strašných mrazů a sněhových vichřic, za dlouhých a tmavých zim, kdy mělčí jezera zamrzala až ke dnu, přežívali ve stanech a iglú ze zásob shromážděných v době tahu sobů. Na konci zim občas hladověli vyhlížejíce příchod nepřehledných sobích stád.

Přírodní rovnováha tohoto života naplňovala jejich potřeby, kam až paměť sahala, dostatečně. Pak přišli bílí lovci za liškami, jejichž skvostné bílé kožešiny na trhu dobře platily. Měli pušky, pasti, saně a psy. Sobího masa byl dostatek, aby se dosyta najedli i nakrmili své psy. A střílet byla zábava. Přišli i obchodníci. Za liščí kožešinu dostal Eskymák zajímavé věci a hlavně pušku a stře-

Civilizace postupuje a příroda musí ustoupit.

Kam půjdeš ty, člověče? Žebrat? Ke komu?

Moudrost i láska je bezradná. Jsi žebrákem a máš hlad.

livo a s tím i příležitost snadného zabíjení.

Nastal dočasný blahobyt. Někdy uprostřed dvacátého století cena kožešin klesla na zlomek původní a bílí lovci i nákupčí kožešin zmizeli. Zůstaly starobylé pušky, oštěpy a osamělí sobi.

Kanadský biolog Mowat se zděšením pozoruje zoufalství těchto Eskymáků Vel-

vykrádá zlý rosomák. Jediným zachráncem může být bílý člověk. Jejich hrdá přirozenost se tomu brání. Zbylí obchodníci už nemají zájem o kožešiny.

Státní správa se snaží udržet Eskymáky ve stavu soběstačnosti a chránit soby, jimž hrozí vyhubení. Domorodci se mají přizpůsobit a pomoci si sami. Vždyť tu jsou jezera, řeky, ryby! Úřady navrhují projekty, jež mají Eskymáka přinutit jíst ryby, které si sám naloví. A navíc lov má ještě přinést zisk.

Eskymáci se brání bezohledným opatřením strážců pořádku a prchají z dosahu policie.

Dobrodružství těchto zoufalců končí vysílením, ztrátou dětí a hladomorem.

A přece se najdou jednotlivci, bílí lidé, kteří nabídnou pomoc, neváhají nasadit síly i vlastní majetek, aby do tohoto zoufalství přinesli účinnou pomoc! Není to snadné pro zachránce ani pro Eskymáky.

■ blahoslav košťák

2017 listopad

29

confessiones

Chalcedonské vyznání víry text david beňa foto archiv

Následujíce tedy svatých otců, učíme všichni jednomyslně vyznávati jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, zároveň dokonalého v božství a zároveň dokonalého v lidství, vpravdě Boha a zároveň vpravdě člověka, z rozumné duše a z těla…

C

o vlastně chceme vyjádřit, když se Šimonem Petrem vyznáváme, že Ježíš je Syn Boží? A co míní apoštol Jan, když píše, že v Ježíši se Boží „slovo stalo tělem“?

Čtyři evangelia a čtvrtý ekumenický koncil

David Beňa, lic. theol. (43) kazatel, tajemník Odboru RCB pro vzdělávání, učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři.

S manželkou Evou a třemi dětmi žije v Litomyšli.

30 listopad 2017

Roku 451 jednal v Chalkédónu, dnes istanbulské čtvrti Kadıköy, největší koncil starověké církve.

Na šest set biskupů a jiných kleriků vyslyšelo volání císaře Markiona a jeho manželky Pulcherie a sjelo se ze všech koutů říše, aby ukončili spory rozdírající církev i stát. Akta koncilu řeší více aktuálních problémů, jedna otázka však vyžadovala obzvláště „všestrannou péči a přesnost“: Jak chápat osobu Ježíše, vzýváme-li ho coby Syna Božího a Syna člověka?

Otázka jen zdánlivě nadbytečná. Jde tu o spásu a zbožnost, o bohoslužbu i občanský život. Už evangelia vyprávějí o tajemství Ježíšovy totožnosti.

Anděl zvěstoval Marii, že se jí narodí „Syn Boží“, a pastýři ho nalezli ležet ve žlabu a v plenkách.

Když pak dospělý Ježíš utišil bouři a rozmnožil chleby, když osvobozoval posedlé a odpouštěl hříchy, divily se zástupy, kdo to jen je! Jak to, že dělá věci, které může a zmůže leda Bůh? Učedníci zas nemohli pochopit, jak by Mesiáš mohl skončit na popravišti. A čtenáře evangelií už po staletí udivuje, že Boží Syn, skrze něhož přece povstalo vše, co jest, neměl, kde by hlavu složil, znal žízeň a hlad, býval unavený a smutný, ba že si v předvečer smrti

zoufal a umíral s drsnou otázkou: „Můj Bože, proč jsi mě opustil!“ Jaký je to Boží Syn – a jaký je tedy Bůh? Jaký je to Spasitel – a jaké je naše spasení? Jaký je to člověk?

Jak byl Bůh v Kristu Od počátků odpovídali věřící různě. Některé odpovědi jsou odmítnuty už v Novém zákoně, o jiných se bude diskutovat po staletí. (Vzpomeňme trefné pozorování J. Ratzingera, někdejšího papeže, že totiž mnohé z pravověří bylo dříve herezí a odmítnuté hereze že nejsou jen náhrobky omylů, nýbrž i stavebními kameny pravdy.) Mezi gnostiky platilo, že Ježíš, jsa božskou bytostí, nemohl mít hmotné tělo; jeho stolování, spánek, smrt… se lidem jen zdály. (2J 7) Pro některé židovské následovníky byl Ježíš zas prostě člověkem, prorokem či králem. (J 6,15) Tyto náhledy, až příliš jednoduché, právem brzy skončily za zdmi církve. Za biblickou nauku naopak platilo, že Kristus je Bůh i člověk zároveň.

Ovšem jak zároveň?

Oblékl si Boží Syn tělo jako skafandr, převlékl se na způsob olympských bohů za člověka? Nebo zbožštil Bůh Ježíše, když ho ve křtu obdařil svým Duchem? Či byl Ježíš od početí jakési smíšené, boholidské, dosud nevídané přirozenosti? Či nedotýkaly se božství s lidstvím v Kristu jen tak, jako se dotýkají, ale neprolnou voda a olej? Takové náhledy zněly z kazatelen a plnily křesťanská srdce úžasem… A zmatkem. Biskupové protivných stran se navzájem kárali a proklínali, lidé mnohdy bloudili jako opuštěné ovce. Měl se snad Ježíš – ten z evangelií, Spasitel, kterému lze důvěřovat, Pán, kterého smíme poslouchat – měl se stát zdrojem planých úvah, nejistot, rozdělení?!

Chalcedonské řešení Jak je Ježíš Bůh a jak člověk? Při slavnostní boho-

službě 25. října zvěstovali koncilní otcové za přítomnosti císařského páru následující odpověď: „My pak, následujíce svatých Otců, všichni jednomyslně učíme lidi, aby vyznávali jednoho a téhož Syna, našeho Pána Ježíše Krista, jak dokonalého v božství, tak dokonalého v lidství, skutečně Boha a skutečně člověka, stejné podstaty s Otcem co do božství a stejné podstaty s námi co do lidství. (…) Učíme, aby lidé uznávali, že má dvě přirozenosti, nesmíšeně a neměnně, nerozdílně a neoddělitelně, a že toto rozlišení přirozeností není nijak zrušeno jejich spojením, avšak že vlastnost každé z přirozeností zůstala uchována.“ Pán Ježíš je jeden, vyznává koncil proti všem, kteří ho rozdělovali vedví – jednak do Mariina syna, který podléhal únavě, trpěl a umíral, jednak do Syna Božího, který konal zázraky a mluvil Boží slova.

Ne, evangelia Ježíše takhle nepitvají, neoddělují jedny skutky či projevy od druhých. Na kříž nepřibili jen půlku Krista.

Ježíš je vždy celý! A přece je tento celý jeden Kristus ve dvou „přirozenostech“, říká zadruhé koncil. To zas proti všem, podle kterých Syn Boží takříkajíc pohltil člověka. V Kristu byly a zůstanou obě stránky; nemíchají se, ani se vzájemně neproměňují, nýbrž Ježíš je skutečně Bůh z Boha i skutečně jedním z nás.

Ve shodě s evangelii je nutné zachovat obojí pravdu – jednotu Ježíšovy „osoby“ i dvojakost jeho „přirozeností“. Proč?

To aby v Pánu Ježíši byl opravdu „Bůh s námi“. A před Bohem abychom v něm stáli skutečně my lidé. Aby nám v Kristu bylo opravdu pomoženo, Bohem pomoženo. A aby byl v Kristu oslaven Bůh, ne nikdo jiný. Slovem: Ježíš je PÁN A SPASITEL, ovšem právě NÁŠ Pán a Spasitel!

Jak dva roky před koncilem napsal římský biskup Lev: „Nepochopitelný chtěl být pochopen. Zůstal jsoucím přede všemi časy, a počal se v čase. Pán všeho zahalil svou nesmírnou slávu a přijal způsob služebníka. Bůh, jenž nemůže trpět, se nestyděl stát se trpícím člověkem. Nesmrtelný se chtěl podřídit zákonům smrti.“ Aby se Boží Syn stal jedním z nás – a abychom se v něm stali Božími dětmi. Proto nesmí-

me Ježíše rozdělovat vedví, ani z něj dělat zbožštělého nadčlověka. Je pravý Bůh i pravý člověk. Zároveň.

Jak zároveň? Na tuto otázku koncil neodpovídá! Nevykresluje mesiášskou „anatomii“, nýbrž pojmenovává hranice našeho myšlení. Nepopisuje, spíše opisuje.

Nedefinuje, nýbrž zápornými, popírajícími výrazy – „nesmíšeně, ba neměnně, nerozdílně, ba neoddělitelně“ – chrání nevýslovné tajemství. Je třeba včas (i nevčas) Krista vyznávat! Ale je zdrávo i zavčasu umlknout.

Chalcedonské ozvuky Vnitrocírkevní rozkol tehdy zažehnán nebyl. Nemohl být. Dogma nejen káže, nýbrž bohužel také zakazuje, vylučuje, obrací svůj hrot proti odchylně smýšlejícím bratřím. „Nikdo nesmí přednášet ani zapisovat, zveřejňovat, držet ani vyučovat jinou víru,“ stanovuje koncil, zaštítěn mocí státního aparátu. Odsouzené, ze svazku velké církve vytlačené strany utvořily v Sýrii či Egyptě vlastní církevní organizace, dodnes živé a dodnes teologicky – bohudík ne už bratrsky – odloučené od zbytku křesťanstva. Však tehdy, jako i v našich dnech nesou za mnohé břemeno mučednictví.

Ani v říšské církvi ale nebylo vše dořečeno; a v západním křesťanstvu není dodnes. Jednak mají některé hereze tuhý kořínek a ožívají tu v racionalistickém, tu v ezoterickém hávu, jednak samo chalce-

donské vyznání navzdory zákazům vybízí k dalšímu promýšlení. Sám evangelijní text k tomu zve. Lze spolu s římským Lvem říci, že v Ježíši „Slovo nádherně září skrze zázraky a tělo podléhá poplivání.“?

Lze s Heidelberským katechismem (i jinými kalvínskými konfesemi) učit, že dnes je Ježíš s námi co Bůh, ne však „ve své lidské přirozenosti“? Nebo měl v předvečer koncilu pravdu alexandrijský Cyril, že totiž „Slovo Boží trpělo v těle a bylo v těle ukřižováno“, resp. že „jeden ze svaté Trojice“ trpěl, jak roku 553 stanoví pátý ekumenický koncil? Může Luther o Ježíši říci, že „tento Bůh trpěl a umřel“ a „tento člověk stvořil svět“? Jedni v bázni ctí majestát svatosti Boží, člověku nepřístupný; druzí ve Vtěleném s radostí uctívají Boží sebezapření a něžný soucit s hříšníky. Jedni se radují z daru osobního společenství s nebeským Pánem; druzí se s bázní klanějí svému bratru, „Prvorozenému mezi mnoha bratřími“.

Rozdíly mezi konfesemi trvají a asi přetrvají. Všichni se však s Šimonem Petrem smíme učit (Mt 16,16–28), že Božího Syna lze následovat – a krok za krokem poznávat – leda na lidské cestě utrpení, smrti, pohřbu, sestoupení do pekel a vzkříšení. „Jeden ze svaté Trojice“ se stal člověkem – a navěky ponese naši tvář a naše rány. Jeden z nás už je v nebi. To vše ke slávě Boží lásky a „pro nás a naši spásu“, jak vyznává chalcedonský koncil.

■

2017 listopad

31

seriál

Usychání borovic

Čerpat z hlubin text petr raus foto archiv brána

O vojtěšce jsem už v tomto cyklu psal. Točil se kolem ní start mé dávné výzkumné kariéry, kdy jsem nejprve jako středoškolák, později jako pracovník Výzkumného ústavu pícninářského zkoumal způsob života jednoho z jejích opylovačů. Trávil jsem tenkrát na vojtěškových polích dlouhé hodiny, celé dny, ba i noci, kdy jsem sledoval aktivitu samotářských včel u jejich zemních hnízd.

Co se samotné vojtěšky týče, pozoruhodná byla z řady důvodů. Obdivoval jsem stavbu jejích květů, o tom jsem už v této rubrice psal. Dnes chci upozornit na její odolnost proti suchu. Suchá období se objevovala vždycky. Když takový čas nastal, tráva kolem polí, ale i plevelné rostliny na poli žloutly, svěšovaly své listy a časem hynuly. Jen vojtěškové keříky zůstávaly zelené a modrofialové kvítky nabízely sladkou odměnu všem přičinlivým opylovačům.

Co jim pomohlo přežívat nepříznivá období nedostatku vláhy? Příčinou byla hloubka vojtěškových kořenů.

Prameny živé vody Utištění ubožáci hledají vodu, ale žádná není.

Iz 41,17

V

oda se v duchovní rovině stala obrazem Božího slova, životadárné síly, která svým vlivem život, ten skutečný, časem neohraničený život z Ducha probouzí. „Slova, která jsem k vám mluvil, jsou Duch a jsou život,“ říkal Pán Ježíš. Také ale říkal: „Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“

32 listopad 2017

Stane se v něm pramenem… Kolik lidí už v čase existence našeho světa uvěřilo?

Kolik jich věří dnes? Kolik pramenů po celé této zemi! Žijeme v časech dostatku vody života? Oplývá jí krajina kolem nás, duchovní krajina naší země? Nebo je vyprahlá a hyne?

Může se voda ztratit? Vraťme se k obrazu borovic: Vodu hledají marně, copak ale vody na této planetě ubylo? Někam odtekla? Ne, je jí stále stejně, jen je jinde, než ji borovice hledají. Jinde, než kam mohou dosáhnout. Ze zvodnělých vrstev hornin v podzemí centrální Evropy se stáhla do světového oceánu.

Je-li v naší zemi nedostatek nejen té fyzické, ale i duchovní vody, je třeba se

ptát po důvodech tohoto stavu, a možná ještě víc po možnostech nápravy. Příčiny vidím přinejmenším dvě, od nich se pak odvíjejí i možnosti nápravy.

První problém spočívá v místě hledání.

Věřící člověk přirozeně hledá duchovní zdroje tam, kde je nacházel v době svého mládí, možná v časech počátků své víry.

Spoléhá na to, co se naučil, Hospodin už ale může žádat něco jiného. Křesťan je na této zemi jen poutník, procházející bytost. Každý den naráží na nové problémy a nové situace, které vyžadují nové způsoby řešení. Potřebuje žít z živého kontaktu se svým Bohem, s jeho Slovem, které také umí mluvit vždycky nově. Zastavit se, setrvat na místě znamená ohrožení. Boro-

oznámení

Zatímco plevele, které s vojtěškou rostly na jednom poli, sahaly svými kořeny do hloubky několika centimetrů, maximálně decimetrů, vojtěškové kořeny dovedou v případě potřeby proniknout do půdy až do hloubky 40 metrů a dosáhnout hladiny spodní vody. Vojtěška tak přestává být závislá na momentálním počasí. Voda, ze které žije, se v podzemí pomalu hromadila v průběhu řady tisíc, někdy i milionů let. I když nad zemí zavládlo období sucha, zvodnělé podzemní vrstvy nedostatku vláhy odolávaly.

Vojtěška není jedinou rostlinou, která dovede využít zásob podzemní vody. Do velikých hloubek pronikají i kořeny borovic.

Kdo si to uvědomuje, toho musela překvapit zpráva, která letos proběhla denním tiskem: V České republice začínají borovice masově schnout.

Jak je to možné? Jde o houbovou chorobu, prvotní příčinou je ale pokles hladiny spodní vody. Česká krajina je nemocná. Dlouhodobě strádá špatnou či chybějící lidskou péčí.

Zásadní ránu jí dalo hospodaření v 50. až 80. letech minulého století, jehož tragické důsledky budou trápit ještě celou řadu generací. Ani naše současné způsoby ale krajině nesvědčí.

Příliš mnoho betonových či asfaltových ploch, velké lány polí, nevhodná druhová skladba jak polních, tak lesních porostů, to všechno má své důsledky. Necháváme vodu příliš rychle utíkat, zbavili jsme krajinu schopnosti ji udržet. Voda stéká po povrchu a do hlubších vrstev půdy se nedostává. Spodní voda se nedoplňuje a pomalu mizí.

Kořeny borovic sahají hluboko. Hledají vodu tam, kde vždycky byla. Dnes ji tam už ale nenacházejí a stromy začínají hynout. Krátkodobé srážky nepomohou, kořeny borovic hledají vodu v hloubce, kam dnes už dešťová voda nestačí pronikat.

Hostíme Izraelské Turisty (HIT) Na Novém Zélandě existuje síť křesťanů, kteří nabízejí izraelským turistům ubytování v rodinách. Pro mladé Izraelce je to skvělá příležitost seznámit se s místními křesťany, kteří mají rádi Izrael, a pro novozélandské křesťany zase příležitost poznat mladé Izraelce, kteří často po ukončení náročné vojenské služby hledají v zahraničí příležitost k zotavení. Organizátor této sítě se jmenuje Omri Jakobovitch.

Podle Institutu Williama Wilberforce by se tento nápad mohl dobře uchytit i u nás. Česká republika je mezi izraelskými turisty mimořádně populární a křesťanů s pozitivním vztahem k Izraeli je tu také dost.

V případě zájmu o vstup do této iniciativy kontaktujte přímo Omriho (anglicky) na emailové adrese: hosting.israeli.travelers@gmail.com.

Můžete se odvolat na Gerloffovy, kteří jsou s ním v kontaktu.

Další podrobnosti o jeho iniciativě můžete najít na www.hitinternational.net.

Jaký dopad na Šumavu má současná legislativa, to je téma besedy, k níž zve Ekologická sekce České křesťanské akademie na úterý 14. listopadu 2017 od 17.30 do přízemí kláštera Emauzy, Praha 2, Vyšehradská 49. Do této stále živé a aktuální problematiky svým slovem uvede Dr. Jaromír Bláha z hnutí Duha. Předpokládaný konec besedy je kolem 19. hodiny.

V kavárně Cesty domů (Soukenická 15, Praha 1, přední dům) se v průběhu měsíce listopadu a začátkem prosince uskuteční vždy od 18.30 tato setkání: Ve čtvrtek 9. listopadu Z Haute Route; o kousek blíž k nebi.

Promítat fotografie a vyprávět o cestě z Chamonix do Zermattu a možná i jinam bude Martin Tušl.

vice odejít nemohou a hynou. Když Mojžíš držel způsob vyvedení vody ze skály, jaký znal ze svého mládí, přišel o možnost vstoupit do Zaslíbené země.

Druhým důvodem je uzavřenost pramenů. Kdysi jsem přišel na místo, kde jsme si do té doby pravidelně nabírali pramenitou minerálku. Tentokrát tam bylo sucho, vodu z prameniště odvedly trubky do nedaleké továrničky, kde byla stáčena do lahví. Z pramene ve vlastním nitru mám užitek já sám, měli by z něj ale získat prospěch i další lidé.

Běda církvi, která přitaká hlasu vyznavačů ničím neomezené individuální svobody hlásajících v souladu s ideology minulého režimu, že víra je soukromou věcí, o které se nesluší mluvit. Není to tak, víra je věcí veřejnou, protože i Ježíš žil a umíral veřejně. Křesťanství za zavřenými dveřmi kostelů či domácností není plným křesťanstvím.

Ve čtvrtek 23. listopadu Pavel Tigrid (1917–2003). O jednom z nejvýznačnějších představitelů československého exilu bude mluvit socioložka Jiřina Šiklová.

Ve čtvrtek 7. prosince Stopařem na této zemi. Svoji novou knihu představí Ladislav Heryán, salesiánský kněz, biblista a pedagog.

Pořádá Sbor Církve bratrské Praha 1 – Soukenická ve spolupráci s domácím hospicem Cesta domů.

Omluva

■

Do Glosy minulého čísla časopisu Brána se vloudila ilustrace, která patří až do tohoto vydání, kde ji opakujeme. Za tuto chybu se omlouváme.

příště: Chléb a trpaslíci

Redakce

diskuse

K vytržení církve připravil petr raus

V poslední době znovu ožily některé eschatologické vize. O konci světa u nás mluví slovenský evangelista Sergej Miháľ; řada jeho přednášek je dostupná na YouTube. Loni vyšla jeho kniha Vytržení. Jak ji vnímáš?

Zdeněk Vojtíšek Sbor CB Praha-Smíchov, religionista

Jako religionista vnímám knihu Vytržení jako jed-

nu z tisíců inovací dějinného konceptu Johna Nelsona Darbyho (1800–1882). K základu Darbyho apokalypticismu jsou přidána obvyklá klišé (čárový kód, čipy, římskokatolická církev jako Babylon a mnoho jiných), ale také originální prvky.

Neotřelá jsou přisouzení významu rokům 1988, 2017 a dalším nebo určení roku 2052 jako začátku posledního soudu. Opravdu nečekané byly pro mě rozsáhlé spekulace z oblasti křesťanské

Jiřina Gina Čunková Sbor AC Nový Jičín, zpěvačka a autorka křesťanských písní

Kniha Sergeje Miháľa se mi líbila. Obnovila moji

chuť poznávat Ježíše Krista jako toho, kdo se vrátí. V písních zpíváme a modlíme se: Pane přijď, ale otázka je, jestli jej opravdu očekáváme. Kniha mi dala impuls studovat opět místa, na která jsem už skoro zapomněla nebo na ně sedl prach. Jsou v ní i místa, kterým nerozumím, jako například 34 listopad 2017

astrologie. (Autor ovšem popírá, že by se jednalo o astrologii.)

Jako křesťan vnímám poselství Sergeje Miháľa naprosto negativně. Nejde mi o jednotlivé biblické verše ani o fantazijní výlety. Nepřijatelná je pro mě metoda biblického výkladu. Už na obálce je napsáno, že se jedná o „tajemství Bible“. Ano, autor zachází s Biblí jako se šifrovanou zprávou a svévolně vyplňuje biblickými verši své apokalyptické sudoku. Pro toho, kdo věří, že Bible je Božím slovem, je takové neuctivé zacházení skandální. Musím přiznat, že ignorování historického, literárního či jazykového kontextu jednotlivých veršů se mě vždy dotýká. Zbožné tvrzení, že všechno „je podloženo výroky z Božího slova“ (str. 10) je mrazivě pravdivé. S tímto přístupem lze Biblí „podložit“ opravdu všechno.

Nejlépe tak vnímám samotného bratra Miháľa.

Oceňuji jeho nadšení a pracovitost, snad i finanční oběti (kniha je velkoryse vypravena). Doufám, že jeho církev ho pastýřsky povede k úctě k Bibli, k pokoře a k respektu k těm, kteří Bibli před ním po dva tisíce let vykládali s pochopením a skutečnou znalostí, a že mu také poskytne aspoň základní teologické vzdělání. Tak by jeho obdivuhodná píle mohla příště přinést něco dobrého.

vypočítávání tetrád, znamení na nebi atd. Tento příspěvek píšu 24. září, tedy den poté, co někteří očekávali vytržení k Pánu. Už nyní existují příspěvky (i posměšné) na sociálních sítích a jinde ve smyslu „čekal jsem a Pán nepřišel“ nebo „Tak co na to teď řeknete? Kde je ten jeho příchod? Vidím, že jste pořád tady. V knize bylo přece 23. září nazváno dnem Vytržení…“.

Jsem překvapená, protože i když čtu knihu ze všech stran, nenacházím v ní ani zmínku o tom, že Pán přijde 23. září. Tento den je pro mne dnem, kdy začínají Dny Mesiáše. Něco se stalo na nebi, něco, co je popsáno ve Zjevení 12, ale nic dalšího.

inzerce

V knize Vytržení se mi líbí Sergejův apel na připravenost jednotlivce a jeho vydanost. Myslím si, že kniha přišla v pravou chvíli. Zdálo se mi, že církev už trochu usíná. Po vydání knihy je tu pěkný chaos, napětí a rozdělení. Mně to přijde zdravé, protože na mnohých místech Česka i Slovenska se začalo znovu kázat o příchodu Pána Ježíše. Jedni s knihou souzní, jiní ne. Pokud nás to všechny přiměje ke studiu, otázkám a k tomu, abychom udělali krok vpřed k Pánu Ježíši, pak kniha splnila svůj účel. Jen aby naše srdce nebyla zatvrzelá a nepřipravená.

Zajistěte si včas předplatné časopisu

Pavel Černý Sbor CB Praha-Soukenická, teolog

Naše doba je přímo těhotná nejrůznějšími podobami

apokalyptického myšlení. Bojuje se proti terorismu, korupci, politickým skandálům, ničení přírody, rozbíjení rodiny, válkám, bídě a hladu. Pozornost křesťanů se právem obrací ke druhému Kristovu příchodu. Dílo spásy bylo dovršeno a před námi je už jen druhý advent.

Církev čeká svého ženicha. Toto čekání je motorem křesťanského života. Modlíme se: Přijď království tvé!

Příchod Božího království je pro nás těžko uchopitelný. V dějinách církve se rozvinulo více pohledů v souvislosti s barvitými obrazy Písma a zvláště Zjevení. Čteme o šelmě, draku, tisíciletém království, ohnivém jezeru a nespočetných válkách. Církev bratrská byla vždy velmi benevolentní v učení o druhém příchodu. Většinově je zastáván tzv. amilenialismus, který považuje milénium (tisícileté království) za symbol pro periodu Kristovy vlády. Někteří se kloní k jiným výkladům.

Bible zvěstuje, že Boží království už přišlo a ujímá se vlády v těch, kteří se mu otevírají. V jejich životě je satan svazován a jsou vybojovávána mnohá vítězství.

To vše je předjímkou Kristova viditelného příchodu.

Bible v těchto otázkách odmítá zjevit jízdní řád Božího jednání. Čekejme, připravujme se, pomáhejme s přípravou druhým. Nedejme se strhnout těmi, kteří chápou všechny verše doslovně a nevykládají Písmo Písmem. Hovořit o jakémsi vytržení církve před dobou utrpení je neúctou k mučedníkům minulosti i těm trpícím v současnosti. Je lepší se aktivně připravovat na Kristův příchod než fantazírovat a hrát si na generála z nebeského štábu.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

na rok 2018 I v příštím roce vyjde 10 čísel, cena zůstává 43 Kč za číslo. Novým vydavatelem je Rada Církve bratrské.

Roční předplatné 430 Kč + poštovné podle platného ceníku České pošty bude zachováno.

Objednávky a platby zajišťují sboroví distributoři, obraťte se na ně!

Specifické případy řeší redakce na adrese: redakce.brana@cb.cz

doteky

Hospicový příběh text L. S. ilustrační foto brána

T

en příběh se skutečně stal. Je mi svědectvím o Boží přítomnosti a odpovědí na mou otázku: „Pane, co pro tebe můžu udělat?“ Přezdívky účastníků jsou vybrány čistě záměrně.

Pan Přívětivý byl přijat do hospice se spoustou problémů, ale stále ještě byl schopen se postavit a udělat pár kroků. To se však velmi rychle měnilo – slábnul, byl z toho smutný a uzavíral se do sebe. Asi potřeboval přijmout myšlenku, že tohle už nepovede k životu. Později začal být i neklidný a často potřeboval naši přítomnost, i když nedokázal přesně říct, v čem mu můžeme pomoci. Asi proto, že vtěsnat do slov něco, co přesahuje náš svět, je opravdu nesnadné nebo spíš nemožné.

Když jsem přišla do jeho pokoje, řekl mi velice naléhavě: „Zavolejte mi moji sestru, potřebuji mluvit se svou sestrou…!“ „A máte na ni číslo?“ Vzala jsem jeho vypnutý mobil a objevilo se: „Zadejte PIN“. „Pane Přívětivý, je tu: „Zadejte PIN“ – Znáte ho?“ „Zavolejte mi mou sestru Elišku Krásnou, potřebuji s ní nutně mluvit…“ „Pane Přívětivý, zajdu za sestřičkou, jestli to číslo má, zavoláme jí.“ Pan Přívětivý opakoval, skoro volal: „Eliško moje! Eliško moje!“ A zrovna v tom okamžiku se začal ztrácet. Bylo to jako ve filmu, kde člověk zemře v půli nedokončené věty. (V hospici lidé několik dní před smrtí většinou už nekomunikovali, upadali do kómatu, byli neprobuditelní a jenom tak tiše vyhasínali. Aspoň tak jsem to za těch deset let služby zažívala.)

Dotýkalo se mě to velice osobně – mám stejné křestní jméno jako jeho sestra. Chytla jsem ho za obě ruce a řekla jsem mu s naléhavým důrazem: „Počkejte tady na mě, zajdu za sestřičkou, zavoláme jí.“ Běžela jsem za sestrou, v rychlosti jsem na ni vysypala, co a jak a rychle jsem bě-

36 listopad 2017

žela zpátky. Skoro to vypadalo, že na mě nepočkal. Chytila jsem ho za obě ruce. „Pane Přívětivý, počkejte, voláme vaší sestře, počkejte na ni…“ Ale viděla jsem, že jeho výdechy jsou už ty poslední. Vtom sestra Božidara Světlana přiběhla s telefonem, ale pan Přívětivý už nebyl schopen nic říct.

Sestra vyšla z pokoje, stále ještě pokračovala v rozhovoru s paní Eliškou. Uchopila jsem obě jeho ruce do dlaní a nahlas jsem se za něho modlila. Aby cítil Boží lásku, milosrdenství, odpuštění, přijetí, aby byl naplněn i obklopen pokojem a – nedokážu přesně říct proč – nahlas jsem připomněla křesťanské vyznání víry a pár vět z Žalmu 23. Snad pro potřebu obklopit ho Božím slovem, Boží přítomností. Ani jsem nevěděla jistě, jestli by s tím souhlasil, ale vsadila jsem na Pascalovu sázku.

Ta říká přibližně toto: Pokud věřím Bohu a on neexistuje, po smrti to bude jedno.

Pokud věřím Bohu a on existuje, budu s ním v nebi.

Už bylo jasné, že pan Přívětivý opustil tento svět. Když asi za dvacet minut přijela sestra Eliška s jeho rodinou, řekla jsem jí všechno, co se v posledních chvílích udá-

Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. Římanům 8,26

lo. Objaly jsme se. Byla jsem poctěna, že jsem mohla suplovat její přítomnost, ale bylo mi to až k slzám líto. Měli s bratrem velmi krásný vztah. Co jí chtěl tak naléhavě říct?

O chvíli později jsem se dozvěděla, že na otázku lékaře „Co byste si přál?“ pan Přívětivý odpověděl: „Zemřít v náruči Boží.“ ■ Autorka patří ke Sboru CB Frýdek-Místek.

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 15. 11. 2017 (i e-mailem) na adresu redakce.brana@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Perelandra od autora C. S. Lewise. Věnuje nakladatelství Návrat domů.

Tajenka z čísla 10/2017: Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty. Knihu Křesťan v plné zbroji vyhrává Daniela Kotková, Kolín.

Připravil Dušan Karkuš.

2017 listopad

37

post scriptum

My a oni text ota štanc

M

ěli bychom. Musíme. Nesmíme. Domníváme se. Vidíme. Je nám jasné… Komu? No přece NÁM. Že by měli. Musejí. Nesmějí.

Myslí si. Netuší. Nechápou… Kdo? No přece ONI. Předem chci napsat, že bych svou neodborností nerad popudil některého z filosofů, filologů, psychologů, nebo dokonce (ať mne sám Comte netrestá) sociologů. Jen tak si někdy při svém brouzdání ve vodách internetu a sociálních sítí (o televizi nemluvě) říkám, jestli nejsou tato dvě nevinná osobní zájmena trochu nadužívána, možná i zneužívána. Jestli snad nemají nějakou zvláštní moc, jež je činí tak atraktivními. Ještě jim zdatně konkuruje poněkud obecnější „ono“ a „se“. Musí se, nesmí se, mělo by se, je jasné a tak dále. Nu ale vraťme se k našim dvěma personáliím.

Ono je vlastně docela šikovné si to naše lidstvo nějak rozdělit. Nejjednodušším dělením získáme dvě skupiny a z logiky vyplývá, že do jedné z nich

Ono je vlastně docela šikovné si to naše lidstvo nějak rozdělit.

budeme jako jedinci patřit. To je ta „naše“ skupina, to jsme „my“. Zbytek jsou „oni“. Už když si to v duchu řeknete, zjistíte, že ta „naše“ je přece jen lepší, že ano? Aby ne, vždyť jde o naši vlastní kůži!

A to někdy doslova. V každém konfliktu, v každém boji, v každé válce stojí proti sobě „my“ a „oni“.

To, že někam patříme, že jsme to „my“ a ne někdo jiný, je podle psychologů velmi důležitá věc.

Získáváme tím svou identitu. Víme, že někam patříme, že jsme někde doma. Pokud identitu ztratíme, stáváme se takovými životními bezdomovci, což prý není nic příjemného. Pro řadu lidí je tudíž 38 listopad 2017

Ota Štanc Sbor CB Černošice

lákavé nabízet ostatním útočiště ve svém vlastním domečku, protože je výhodnější, když je „nás“ tam co nejvíc. Sníží se riziko našeho bezdomovectví. No ale zase tam nemůžeme být všichni!

To bychom se zase už neměli vůči komu vymezovat a stali bychom se tak vlastně bezdomovci ve svém vlastním domě. Proto je dobré pěstovat si i někoho venku.

Kdo je v nějakém textu či projevu myšlen pod pojmem „my“ a „oni“, lze obvykle alespoň tušit.

Záleží na pozici autora. Takže to můžeme být my Češi, my Evropané, my křesťané, my protestanti, my opravdoví vlastenci, my, kteří se nad věcmi zamýšlíme, my, kterým jde o dobrou věc. A na druhé straně oni politici, oni Evropská unie, oni islamisté, oni katolíci, oni nevěřící, oni zaslepení…

A často je tato konfrontace postavena jako střet dobra se zlem. Tento text píši ještě před volbami a v předvolebních promluvách se to „my“ a „oni“ jenom hemží.

V posledních letech se často mluví o tzv. „sociálních bublinách“, do nichž se rádi uzavíráme a kde je naší identitě dobře. Není to jistě nic nového pod sluncem, ale zdá se, že zvláště internetové sociální sítě tento fenomén akcelerují. V sociální bublině přestává fungovat oboustranná výměna informací mezi bublinou a jejím okolím, které tvoří povětšinou jiné bubliny. Propasti mezi „námi“ a „jimi“ se zvětšují a konflikt je na obzoru.

Dovolte tedy, abych pronesl do naší křesťansko -bratrské sociální bublinky přání, abychom s důvěrou v Boží pomoc dokázali prostupovat z bubliny ven, tam, kde jsou „oni“, protože můžeme zjistit, že jsme tam také „my“.

■

Výsostným médiem konceptuálního umění, s jehož počátky jsme se seznámili v předchozích dílech seriálu, se stala fotografie, umožňující umělcům přesnější a operativnější vyjádření jejich myšlenek – konceptů. Rozmach fotografie souvisel i s ústupem důrazu na originalitu, originál, řemeslnou zručnost a umělecké školení. Nic z toho nepovažovali konceptualisté pro svoji tvorbu za podstatné. Vymezení se vůči klasickým uměleckým postupům a jejich dekonstrukce nicméně stále tvoří jednu z čitelných linií rozmanitých projevů konceptualismu.

Opačným směrem než Gerhard Richter, vytvářející své starosvětské malby podle fotografií, vykročila na konci 80. let v řadě svých fotografických sérií jedna z nejvýznamnějších představitelek konceptuální fotografie poslední třetiny 20. století, Cindy Shermanová. Narozená v roce 1954, patří ke generaci amerických umělců, někdy zvané Pictures Generation, která se od počátků své kariéry v 70. letech vyrovnávala s jedním z nejtypičtějších rysů postmoderní doby – s explozí mediálních obrazů.

1989

cindy sherman jako fouquetova madona de melun Poučeni četbou Waltera Benjamina a teorií simulaker Gillese Deleuze a Jeana Baudrillarda nabyli přesvědčení, že (mediální) obraz skutečnost nezobrazuje, ale konstruuje ji; nenásleduje ji, ale předchází ji. Naše jednání, emoce či touhy jsou valnou měrou podmíněny obrazy (v širokém spektru, zahrnujícím přirozeně a primárně reklamu, film, obrazové zpravodajství…), Cindy Sherman, Untitled#216, 1989, chromogenický které nás obklopují. Shermanová ve svých slavných fotografických cyklech ze 70. až 90. let barevný tisk analyzuje, dekonstruuje a často paroduje stereotypní role, do nichž doposud zcela převažující nahoře: Jean Fouquet, Madona mužský pohled předem situuje ženu jako objekt svých rozmanitých zájmů. s dítětem, pravá strana Dva výrazné rysy propůjčují autorčině tvorbě obzvláštní znepokojivost. Jednak to, že jde Diptychu z Melun, 1452, olej téměř výhradně o autoportréty – obrazy, v nichž se umělkyně samotná, často maskovaná a tempera na dřevěné desce, k nepoznání, stylizuje do rozmanitých rolí a pozic, které v optice populární kultury ženě „příKoninklijk Museum voor Schone sluší“. Za druhé pak její záliba v užívání kvaziprotetických náhražek různých částí těla, díky Kunsten, Antwerpen nimž například účinně navozuje morbidní atmosféru v sérii Fairy Tales, odkazující na „horory“ bratří Grimmů. Typicky jimi však nahrazuje ty tělesné části, které „původní“ masmediální kultura zobrazuje často obnažené.

Tyto své zbraně namířila Shermanová v cyklu History Portraits i proti klasickému uměleckému kánonu renesance a baroka, náboženský obraz nevyjímaje. Jedním z nejznámějších děl série se stala fotografie (umělkyní typicky označovaná jako #216), na níž se Shermanová stylizuje do pozice slavného obrazu Madony z Meulonského diptychu Jeana Fouqueta. Ikonická malba francouzské rané renesance v postavě Bohorodičky předkládá jemně dekadentní portrét oblíbené milenky Karla VII. Agnèse Sorelové, kterou adoruje na druhém křídle diptychu vyobrazený Karlův sekretář a ministr financí Étienne Chevalier, vykonavatel poslední vůle zobrazené.

S nepřehlédnutelnou ironií tak Shermanová staví před dějiny náboženského obrazu vtíravou otázku, jak se předmětem kultu a zbožného (?) rozjímání mohla stát i díla mísící dobovou devoci s nepřehlédnutelnými odkazy na morální poklesky mocných (mužů).

■ PhDr. Jan Klípa Ph.D., Ústav dějin umění AV ČR, v.v.i. foto zdroj: Wikimedia a Cindy Sherman Courtesy of Skarstedt