Brana 17/12

foto Thinkstock | design Ondřej Košťák | ročník 49 | cena 43 Kč

12|2017 brana.cb.cz

„Pro Boha živýho!“

Zázrak!

inzerce

USILUJEME O SPRAVEDLNOST

HLEDÁME PRAVDU

NECTVÍ

JERU

ZALÉ

M

///// NEC

VLÉO VLÉO MA MA SJELO SLO RU ZA RU ZA

MEZI

NÁRODN

Í KŘES

ŤANS

KÉ VELV

YSLA

MEZINÁ

Z

SKÝ HLAS KŘESŤANIZRAEL A ŽIDY

PRO

ROD

SŤA NÍ KŘE

NSKÉ

VELV

YSLA

JENSKÝ HLAS PRO ŽIDY ZKŘESŤA

Š E LEŽSTÍINCI J PA A

A LK EM VÁ MÁS S HA TI DĚ CE KÉ BLI LS EPU AE É R IZR ESK V Č

A IZRA

TVÍ JERU

EL

V A N O O B

IZRA ZEM

ELE

LÍBE Ě ZAS

ET IO

NÁ

PI E

ZALÉM

VEN // ČER

2014

PŘESVĚDČTE SE! WWW.ICEJ.CZ WWW.ICEJ.ORG

ER TZL WE A VRB

ORIAL

MEM

PODPORUJEME IZRAEL ZAPOJTE SE I VY! Pro nezávaznou nabídku zašlete email na icej@ecn.cz, do předmětu napište: BRÁNA

editorial z obsahu

Milí čtenáři,

4 Slovo

Odpočinek s břemenem

6 Rozhovor

Hořící srdce

14 Téma

V zemi divů a zázraků

20 Zápisník

Kočovné evangelium

24

Vánoční povídka

Anděla jsem nepoznal

26 Reportáž

Otevřené bohoslužby

32 Podobenství

Chléb a trpaslíci

příště Moc

Jindřich Kabát

tiráž Číslo 12/2017 Ročník Bratrské rodiny 49 Českobratrské rodiny 74 Vyšlo 3. 12. 2017 Vychází 10x ročně, cena 43 Kč Šéfredaktor – Ing. Petr Raus Redakční rada – Mgr. Libor Duchek Mgr. Jana Hušková – Mgr. David Kašper Mgr. Kateřina Korábková – Bc. et Bc. Pavla Lioliasová Mgr. Radislav Novotný Výtvarník – Ondřej Košťák Grafický styl a sazba – Judita Košťáková ml.

Editor – Bc. Anna Duchková Vydavatel – Kodex, o.p.s. – IČ 27895980

vítám vás u prosincového vydání časopisu Brána, které hned na úvodní straně obálky křičí jediným výrazným slovem: ZÁZRAK. Dříve, než se pohoršíte nad trochu provokativním nadtitulem, přečtěte si prosím pozorně téma tohoto čísla z pera kazatele Pavla Hoška. Myslím, že se mnohé objasní.

Mým úkolem tentokrát je, abych se s vámi po dvanácti letech společného setkávání nad stránkami našeho časopisu rozloučil. Od roku 2018 bude jeho vydavatelem Rada Církve bratrské. Prosím proto, abyste se nadále s případnými dotazy a připomínkami obraceli přímo na ústředí CB. Rád bych poděkoval všem, kteří se účastnili spolupráce na tom zázraku, který jsme zažívali. Nebylo samozřejmé, že se podařilo vzkřísit a udržet vydávání církevního časopisu po tak dlouhou dobu, a to v „amatérských“ podmínkách neziskové organizace. Slovem amatérský nechci říci, že by lidé, kteří pro vás Bránu připravovali, byli nekvalifikovaní – naopak, své síly i čas tvorbě časopisu věnovala řada odborně velmi zdatných profesionálů.

Autoři článků, pravidelní i občasní přispěvatelé, tým redakční rady včetně obou šéfredaktorů, ilustrátoři, fotografové, grafici, korektoři, tiskaři, účetní zajišťující objednávky a distribuci, ti všichni s pravidelností danou termíny uzávěrek, s pílí a nadšením obětovali svůj talent a energii jako podíl na tomto zázraku.

Mojí zodpovědností bylo, aby se vámi objednaný časopis dostal do vašich rukou řádně a včas. Jako zázrak jsem přitom vnímal především to, že se při vydavatelské činnosti podařilo z jakési vyšší moci udržet řád na pokraji chaosu.

Skutečná profesionalita řád vyžaduje. Ovšem tam, kde se na řád dbá příliš, může dojít k tomu, že se vybrousí dokonalé podmínky pro práci, vše zapadá do sebe jako kolečka hodinového stroje – ale život vyprchá. Naopak tam, kde vnější podmínky řádu nepřejí a více záleží na dobrovolné iniciativě lidí, kterou nelze žádným řádem spoutat, vzniká prostředí vskutku „amatérské“ – nadšení pro věc nechybí, ale výsledky mohou být nevalné. A to zvláště v dlouhodobém horizontu.

Prostor pro zázrak vzniká tam, kde je uprostřed řádu věcí otevřen prostor pro ono neočekávané, neplánované, spontánní a nové a kde je vůle nechat se oslovit tím, co je neuchopitelné a za zrakem se skrývající. Ale to si člověk nemůže naplánovat, to si nemůže dát sám, k tomu musí být pozván. A toto pozvání Bohem živým, který jediný je pramenem všech zázraků, vám, milí přátelé, přeji i do dalších dní a let. Váš

Ev. č. MKČR E 5080 – ISSN 1803-828X Tisk – GRAFOTECHNA PRINT, s.r.o. Praha Objednávky u sborových distributorů nebo na adrese redakce Redakce a administrace – Kodex, o.p.s.

Soukenická 11, 110 00 Praha 1, tel. 222 31 26 56 Není-li uvedeno jinak, jsou fotografie z archivu časopisu brana.cb.cz – brana@cb.cz

Jiří Bartoloměj Sedláček, vydavatel

slovo

Matouš 11,28–30

Odpočinek s břemenem text mária kulísková ilustrace brána

„P

ojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srd­ ce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“ Pokud vám jsou tyto verše dobře známé, existuje velká šan­ ce, že je pravděpodobně máte celkem rádi. Když na ně člověk narazí, právě když je uhnán životem a neví, kde mu hlava stojí, jsou pohlazením pro duši i pro tělo. Možná si dokonce občas po­ brukujete známou písnič­ ku inspirovanou těmito ver­ ši a v duchu se vidíte někde na klidném místě s Ježíšem.

Jeho pozvání k odpočinku je překvapivé. A nikde jin­ de není osobnější a něžnější než právě tady. Předtím ří­ kal „následuj mne“, teď říká „dám ti odpočinout“. Stát se Ježíšovým následovníkem znamená odpočívat?

Kdo z vás si dnes připa­ dá odpočatý? Kdo z vás má dojem, že břemena, která nese v životě, jsou příjemná a lehká? Ježíš mluví o odpočinku, a přitom život s ním je všechno, jenom ne jeden velký odpoči­ nek. Když čteme evangelijní příběhy, jsou radikální. Kristova víra žádá zanechat za sebou všechno. Je to víra, která člověka povolává sloužit, obětovat se, nakonec i umřít za Krista. Vyrvat si svádějící oko, utnout svádějící ruku, vyvarovat se chtivého pohledu na ženu či muže, nést svůj kříž, milovat své nepřátele, jít ne jednu, ale dvě míle, tajně prokazovat dobro, dívat se na lilie a nedělat si starosti o zítřek, neposuzovat druhé, přinášet ovoce, nechat stranou své rodiče. A mohli bychom k tomu při­ dat další pravidla: nepodvádět v práci, žít poctivě, mít vysokou pracovní morálku, stíhat sloužit i ve sboru, trávit čas s rodinou, být dobrou manželkou či manželem, mít nejen vychované děti,

4 prosinec 2017

ale i děti, které to taky táhne k Bohu a chtějí ho víc poznávat a následovat. A k tomu všemu ještě stíhat recyklovat odpad.

O jakém odpočinku mluvíš, Kriste? Ty, co jsi byl neustále pro­ následován žíznivými lidmi, toužícími po smyslu, lásce, uzdrave­ ní, přijetí, smíření, toužícími po Bohu? Vždyť jsi ani neměl místo, kde bys sám složil hlavu. Kde jsi ty měl čas odpočívat a kde máme čas odpočívat my? O jakém odpočinku mluví ten, co se nezastavil, a nakonec jeho život směřoval ke smrti na kříži? Co je to ten tvůj odpočinek, pokud jsi nemyslel to hrobové „odpočívej v pokoji“?

Ježíš jde v této zvláštní nabídce ještě dál. Říká, že dá odpočinek a dá břeme­ no. Jakoby odpočinek a bře­ meno patřily k sobě! A ještě k tomu všemu máme nést jeho jho! V těchto pár ver­ ších se dotýkáme hluboké­ ho paradoxu víry. To od­ počinkové břemeno bude příjemné a lehké. Jako by­ chom znali břemena, která jsou příjemná a lehká. Jak se dá tomuto nesení břeme­ na a odpočinku porozumět?

Jho a zapřažení je v Bibli metaforou pro zákon. Ježíš na jiném místě kritizuje židovské intelektuály, zákoníky, že svazují těž­ ká, neúnosná břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem. (Mt 23,4) Ze života víry a vztahu s Bohem udělali tito zákoníci zákon, poučku a obehna­ li ji velkým plotem, který je potřeba přelézt, pokud se chceme dostat k Bohu a zalíbit se mu. Kristova víra je radikální, a zdá se radikálnější než víra farizeů. Žádá opravdu mnoho – a přece mluví Ježíš o příjemném a lehkém břemenu.

Chci. Měl bych. Anebo toužím?

Krista se můžeme dotýkat zvenku. Bůh se pro nás může stát pravidlem a poučkou života, kterou chceme poslouchat. Váha

Cesta Cesta jeví se jak jedinečný úkol zachytit smysl.

Mnohé jsou cesty, však únava bez konce má jen tvé jméno.

Na chvíli postůj, uslyšíš v sobě ticho, zprávu o spáse.

vyřešit. Zakoušíme málo radosti, jež nás posiluje v utrpení, a málo naděje, jež nám dodává stálost, když se hroutí naše sny. Přicházíme-li ke Kristu, potřebujeme hledat cestu do jeho přítomnosti, ni­ koli cestu ven z potíží.“ Ježíš nabízí odpočinek ve své přítomnosti, ne odpočinek bez starostí a problémů. Nabízí odpo­ činek, který je tvořen jeho přítomností s námi. Vy­ řešení problémů se často může stát naším cílem.

Naše proměna a proměna našich přátel, rodiny a lidí v církvi, proměna světa se nám také může stát zákonem, cílem, místo toho, abychom hledali Boha samotného, který tu proměnu uskutečňuje.

Vyřešení problémů a proměna může být naším přáním, ale nesmí se nám stát cílem. Cílem je při­ blížit se ke Kristu.

Kristus dává, my nalézáme

tohoto pravidla je ovšem tolikrát nad naše síly.

Dodržování Kristových velkých pravidel sváže život.

Ježíš zve k sobě všechny, kdo mají dojem, že následovat Boha je neúnosné, tíživé, stresující.

Všechny ty, co vidí cestu k Bohu jako poučku a zá­ kon, který když dodržím a podřídím se mu, pře­ jdu. A protože nám to při vší naší snaze hrát si na hrdiny tak často nejde, padáme pod tíhou bře­ mena. Z víry v Boha zůstává slovo „musím“ nebo „měl bych udělat“. A člověka může pronásledovat vlastní strach, úzkost, prázdnota, tíha vlastní viny a toho, že to vůbec nedává. Pokud je Bůh venku, ne uvnitř mého života, pak opravdu z mého křes­ ťanství zůstane jenom „musím“ a „měl bych“ mís­ to chci, potřebuji, toužím.

Vstoupit do přítomnosti Kristus říká něžně a laskavě: Pojď ke mně a dám ti odpočinutí. A odpočinek znamená vstoupit do jeho přítomnosti a nechat ho vstoupit do přítomnosti mé. Je Kristova přítomnost víc než cokoliv jiného v mém životě? Larry Crabb říká: „V Kristu máme víc, než si dokážeme představit. V Ježíši Kristu je víc, než jsme se kdy odvažovali snít. Pokud k němu přistupujeme pouze s prosbami, bereme si od něj jen velmi málo. Jeho přítomnost vzbuzuje bázeň, jež dává umlknout všemu reptání a jež prohlubuje naši touhu. Tuto přítomnost ovšem nezakoušíme, pokud nepřemýšlíme o tom, jak se setkat s Kris­ tem, ale jen o svých problémech a o tom, jak je

Ježíš dává odpočinutí a my je nalézáme. Odpoči­ nek máme přijmout i hledat. Krista také dostává­ me i nalézáme. Volá nás k obousměrnému vztahu, kde se dává, ale kde my také máme hledat a na­ lézat. Bůh je přítomen a dal se mi, ale hledám ho dál? Dávám se mu i já? V jádru mého bytí je Bůh, ale jsem tam i já? Odpočinutí nalézáme, když re­ zignujeme na hluk a pýchu a hledáme pokorné a tiché srdce. Ticho a pokora jsou tady v podstatě synonyma. Učme se od Ježíše.

Ježíšovo pozvání k odpočinku je tady přede­ vším pozváním těch, kdo ještě nejsou jeho ná­ sledovníci. Těch, které tíží břemena pravidel bez milosti, kteří jsou uštváni a svázaní tím, co musí a měli by dělat. A tu se nabízí otázka, jestli jsme znovu neuvízli v náboženství pouček a frází, i když patříme Kristu už nějakou tu chvíli. Pokud se nám víra stává břemenem, Kristus volá zpátky k sobě i nás.

Udělejme si inventuru duše, jestli v ní nachá­ zíme odpočinek s Kristem. Spočívám v něm? Je moje víra vnější poučkou „měl bych“, „musím“, podle které žiji, nebo příjemné a lehké jho, které nesu s Kristem? I nám může žel hrozit, že se naše víra stane poučkou plnou „měl bych toto dělat“ a „musím“. Může nám hrozit, že budeme tlačeni vnějšími okolnostmi, hnáni strachem z tlaku oko­ lí. Místo toho, abychom to dělali, protože chceme, protože to máme v srdci.

Pokud v srdci není Bůh skutečností, víra se stává hezkým vnějším rituálem a únavnou hrou.

Máme v srdci skutečný pokoj?

Mária Kulísková (33) Pět let pracovala jako diákonka Sboru Církve bratrské v Brně na Kounicově ulici; pochází ze sousedního Slovenska, studovala evangelickou teologii na EBF UK v Bratislavě. Vdala se a přestěhovala se zpátky na Slovensko. Pracuje jako učitelka náboženství a etiky na bilingvním gymnáziu C. S. Lewisa v Bratislavě. Zaměřuje se na témata školské inkluze a studentské dobročinnosti.

■

2017 prosinec

5

rozhovor

Hořící srdce připravil Petr Raus foto Bronislav Matulík

Přišla od hasičů a srdce jí hořelo – pro Pána Ježíše, ale i pro redakční práci. I tak je možné představit novou výkonnou redaktorku časopisu Brána.

Když vypráví svůj životní příběh, jsou jasně vidět stopy Boží péče.

Opravdu nic se mu nevymklo z rukou.

O

Narodila jsem se a vyrůstala na Vysočině, v jedné malé vesničce se středověkými kořeny. Členové mojí rodiny jsou hluboce věří­ cí katolíci. Vždycky byli. Takže když se ptáš na prostředí, z jakého pocházím, pak musím říct, že z prostředí milující rodiny.

Začala jsem dělat počítačovou grafiku. A rozhodně nelituji. Jednou z prací, na kterých jsem se podíle­ la, byla edice Slovo na cestu – 72 biblických knih, které vyšly jen v o něco méně svazcích, protože epištoly byly spolu. Dělali jsme to zhruba deset let. Byla to krásná práce s krásnými lidmi z Mezi­ národní biblické společnosti.

Co jsi studovala?

Co tě přivedlo do prostředí hasičů?

Za komunistů jsem s tímhle kádrovým profilem moc možností neměla, takže jsem šla na Technic­ kou univerzitu do Liberce. Textilní fakulta byla budovami, předměty i pedagogy přímo propojená se strojní, takže první tři roky jsem to brala jako „strojárnu“. Nebyla to volba srdce, ale bavilo mě to. Tam jsem jako student prožila sametovou re­ voluci a pak i revoluci vlastní víry.

Vlastně noviny. Už od začátku. Dostaly se mi na stůl jako práce k zalomení. Redakce Hasičských novin je hned u výjezdové jednotky hasičů, takže když „houkli“ poplach, šéf skočil do bagančat a jel k požáru. A ke mně se pak dostávaly nedokončené články. Když jsem se pídila po jejich závěrech, do­ stávalo se mi odpovědi: „Jo, já jsem na to pak už zapomněl. Chtěl jsem tam říct ještě tohle a tohle, tak to dopiš.“ Pak jsem už začala psát svoje člán­ ky a nakonec jsem skončila jako vedoucí redaktor.

dkud a z jakého prostředí pocházíš?

K víře se ještě dostaneme, nejdřív ještě k zaměstnání: Pokračovala jsi pak ve vystudovaném oboru?

Během těch pěti let, kdy jsem studovala, se situace v republice totálně změnila a textilní a oděvní prů­ mysl, jaký býval před mým nástupem na vysokou školu, už neexistoval. Vlastně nebylo kam nastou­ pit. Na srazu po letech se ukázalo, že ze čtyřiceti lidí ve třídě zůstaly v oboru jen dvě spolužačky, které si založily vlastní butik. Já jsem začala pra­ covat jako středoškolský učitel odborných předmě­ tů se specializací na všechno související s textilem a na informatiku.

Později jsi obor svého působení změnila. Co tě k tomu vedlo?

S oděvním průmyslem to u nás šlo už jen dolů a v informatice stačí rok nedržet krok a už se to jen těžko dohání. Tenhle obor jde kupředu velmi rychle. Za čtyři roky mateřské mi jednoduše ujel vlak. Už jsem se nesnažila do něj naskočit. Jak jsem předtím uměla hardwarově složit počítač, pracovat ve dvojkové soustavě a programovat, tak se ze mě pak stal jen slušně informovaný uživatel.

6 prosinec 2017

Rozšiřovala sis pak nějak svoji kvalifikaci?

Ano, to šlo přirozeně. Když už jsem to dělala, chtě­ la jsem to dělat dobře. Při práci jsem na Masary­ kově univerzitě v Brně vystudovala žurnalistiku.

Co tě v této práci nejvíc oslovovalo?

Hasiči jako sorta lidí jsou mi blízcí altruismem.

Snaží se druhým pomoct, i když je nikdo nevidí, i když riskují a i když vědí, že za to nic nedosta­ nou. Je to v nich. Tahle obětavost a nadšení pro správnou věc mě při práci s hasiči vždycky hodně oslovovaly. I já jsem naturelem záchranář. Mám to v genech po mámě, byla zdravotnice.

A vždycky mě zajímali lidé. Jejich příběhy, je­ jich životní cesty. Jejich povahy, „hřivny“, způsob, jakým je uchopili a zúročili, jejich zkušenosti. Zjis­ tila jsem, že ti, kteří toho nejvíc dokázali, bývají nejskromnější a nejlépe se s nimi pracuje. Díky in­ terview pro noviny jsem poznala hodně osobnos­ tí, od špičkových specialistů v různých oborech, protože hasičina, to je devatero řemesel, až po mistry světa. Hodně mě to bavilo – lidské povahy,

to je můj koníček. Asi jsem přízemní, ale za vrchol Boží geniality, kterou můžeme vidět v jeho stvoření, nepovažuji vesmír, ale lidský mozek. Proto jsem si k té žur­ nalistice přibrala jako obor i psychologii.

Proč jsi nakonec z redakce Hasičských novin odešla?

Došlo k tomu, že jeden dobrovolný hasič dostal ocenění z rukou prezidenta repub­ liky a Medaili za záchranu života za čin, který se nikdy nestal. Našla jsem důka­ zy a zjistila jsem, že to byl nejen podvod ze strany toho člověka, ale i šlendriánství hasičských funkcionářů, potažmo chy­ ba v systému udělování medailí, která ho umožňuje. A taky že vůbec není jisté, že se jedná o jediného falešného hrdinu oce­ něného na nejvyšší úrovni.

Napsala jsem článek, ve kterém jsem celou kauzu popsala, včetně vyjádření samotného podvodníka, který se lidem omluvil, a volala v něm po revizi těchto medailí minimálně v posledních letech, kdy je téměř jisté, že systém ověřování oceňovaných skutků takto katastrofálně nefungoval. Vedení hasičů se ale rozhodlo celý případ ututlat a já jsem dostala zákaz článek otisknout. Místo něho vyšla v no­ vinách na konci strohého seznamu zpráv z jednání vedení dvouřádková informace, po jejímž přečtení si lidi mohli říct: „Ještě­

Ing. Eva Čejchanová (47) Po absolvování textilní fakulty na Technické univerzitě v Liberci pracovala jako odborná učitelka na středním stupni školství, poté jako OSVČ v oboru počítačová grafika a jako vedoucí redaktor v redakci Hasičských novin. Při redaktorské práci vystudovala obory Žurnalistika a mediální studia a Psychologie na Masarykově univerzitě v Brně. Žije se synem v Náchodě.

2017 prosinec

7

rozhovor

že to tak dobře funguje a ten podlý pod­ vodník tu medaili nedostal.“ Jsem novinář, u promoce jsem složila slib, že budu psát podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a že se budu snažit šířit čest tohoto řemesla. A jsem křesťan, budu jednoho dne stát před Bohem a vysvětlo­ vat. Mnoho lidí to nechápalo, ale pro mě ta práce přestala mít smysl. Neuměla jsem si představit, že pojedu dělat článek z dal­ šího předávání medailí, že se budu dívat na příbuzné slzící dojetím, a přitom budu vědět, že ta medaile nemá větší hodnotu, než ta z obecní soutěže. Tam každý vidí, za co ji vítěz dostal. A navíc budu vědět, že všichni ti, kteří tam ve slavnostních uniformách s důstojným výrazem nejvyš­ ších autorit gratulují lidem, kteří mnoho­ krát opravdu riskovali vlastní život pro zá­ chranu někoho jiného, to vědí taky. Měli možnost medaili její hodnotu vrátit, ale neudělali to. Neměla bych na to žaludek.

Jak celá kauza pokračovala?

Vedení si mým odchodem moc nepomoh­ lo, protože jsem svůj článek doplněný o informaci pro přátele a kolegy, že v no­ vinách končím, dala na svůj profil na Fa­ cebooku. Hodně lidí ho sdílelo a po pár dnech ho našla Nova. Použili ho jako zá­ klad pro reportáž, a tak se článek ocitl přes celou obrazovku ve večerních zprá­ vách. A jakmile to jednou prošlo Novou, informovala už o kauze všechna média.

Zodpovědnost se pak přehazovala z jed­ noho na druhého a bonbónkem v celém případu pak bylo vyjádření hradního mluvčího Ovčáčka. Ten řekl, že prezident je tam jen od toho, aby předal tomu, na koho ukážou, to, co mu dají do ruky. Vý­ jimečně měl pravdu, protože zodpověd­ nost ležela opravdu na vedení dobrovol­ ných hasičů.

Když jsi mluvila o studiu a škole, zmínila jsi revoluci své víry. Co to bylo?

Jako dítě jsem věřila, že moje víra je tak silná, že mi ji nikdo nemůže ze srdce vy­ rvat. Byla dětská, čistá a bez pochybností.

Teprve s dospíváním jsem zjistila, že stojí na víře mých rodičů a že to pro dospělého 8 prosinec 2017

člověka nestačí. Prošla jsem si hledáním, znovuzrozením a nalezením svého místa u evangelíků.

Prožila jsi nějaké oslovení Pánem Bohem, kdy sis mohla uvědomit jeho reálnou blízkost?

Každý den prožívám jeho blízkost a oslo­ vení menší i výraznější. Každý den je pro mě dobrodružstvím, protože jsem už od rána zvědavá, co mi Bůh ten den pošle do cesty. Nevím, jak mohou žít lidé bez Boha, mě by ta prázdnota děsila.

Ale Boží blízkost takovou, která vyční­ vá nade všemi a kterou si budu pamatovat do konce života, i kdyby „mých dnů bylo 120 let“, jsem zažila jen párkrát. Třeba při křtu Duchem svatým na studentské sku­ pince na koleji, kdy jsem si říkala: „Zapa­ matuj si každý detail téhle chvíle, protože

Najednou jsem věděla, že se mu to z rukou nevymklo.

po letech tě bude rozum přesvědčovat, že tohle se stát nemohlo.“ Nebo když za podivných okolností um­ řel náš blízký kamarád a zůstaly po něm tři malé děti. Byla to krásná rodina odda­ ná Bohu. Taková, jakou by chtěl mít každý křesťan. Nikdy nezapomenu na tu chvíli po pohřbu, kdy jsem přišla před Boha…

Nikdy předtím ani nikdy potom jsem před něj nepřišla tak rozhořčená, s tolika výčit­ kami. Ale přišla jsem po kolenou a hledala jsem pravdu, a Bůh věděl, že ze mě nekřičí zlost ani hněv, ale bolest, pro ty tři sirot­ ky a pro jejich mámu. A pro nevyslyšené modlitby, i když v nich byla víra.

Nešlo to pochopit. Nešlo to přijmout.

Byla jsem na hony daleko do Jóbova „Bůh dal, Bůh vzal, pochváleno buď jméno Hos­

podinovo“. Klečela jsem tam v kuchyň­ ském koutě a křičela jsem na něj, co je za milujícího Boha, když tohle dopustí. A on mě zastavil v půlce věty. Padlo to na mě jako hřejivá deka. Pokoj. Tu větu jsem ne­ dokončila. Došla mi slova, najednou jsem neměla co říct. Jenom „Děkuju“. V jedné vteřině mi vyschly slzy. Najednou jsem věděla, že tam je a že mi dává vědět, že se mu to z rukou nevymklo. Pořád nechá­ pu, co a proč se tehdy stalo, ale ta vnitřní rozervanost už se nikdy nevrátila. Mám v té věci pokoj.

Poměrně nedávno jsi podstoupila svatojakubskou pouť do Santiaga de Compostella. Splnila cesta to, co jsi od ní očekávala?

Měla jsem na pouť čas jen mezi uzávěrka­ mi novin, dalo to na 150 kilometrů svižné chůze. Šla jsem ji za rodiny, protože fungu­ jící rodina – to je síla. Proto na ni satan tak útočí. A zdravá, šťastná rodina žijící Jozuo­ vým „Já a můj dům budeme sloužit Hospo­ dinu“, to považuji za zázrak. A já jsem po Bohu chtěla zázraky. Nejsem turista a vě­ děla jsem, že to bude bolet, ale odevzdala jsem to Bohu s tím, ať na mě naloží, kolik unesu, a ať si to použije, jak chce. To jsem ale netušila, jak moc mi věří…

nadšení mladých i moudrost těch zkuše­ ných. Plamen i síla modliteb.

Co tě přivedlo do redakce Brány?

Asi Boží vítr (úsměv). Před pár měsíci jsem si myslela, že to v Hasičských novinách do­ táhnu až do důchodu, a pak přišlo rozcestí, na kterém jsem si musela vybrat buďto jis­ totu stálého platu, nebo pravdu a krok do prázdna. Vyplula jsem z toho přístavu exi­ stenční jistoty, kterým pro mě noviny byly, a na volném moři, aniž bych věděla, kam dopluji, jsem pustila kormidlo a nechala to na Bohu. A doválo mě to sem.

Jaký bys časopis chtěla mít? Co přidat, co ubrat?

Už po prvním dnu výšlapu do hor bylo jasné, že mám malé boty. O třetinku menší číslo v tomhle případě neznamená, že „to bude dobrý, to se rozšlápne“, protože na­ opak chodidlo se při zátěži o cca 1,5 čísla zvětší. Na 80. kilometru od cíle se přidal zánět v kotníku, takže co krok, to šlehnu­ tí až ke kolenu.

Pamatuji si chvíli, kdy jsem dosedla na patu sloupu v chrámu v Santiagu de Com­ postella. Kdesi jsem četla, že při kaž­dé bo­ hoslužbě anděl strážný každého, kdo tam přijde, nese na oltář dary – to, co člověk Bohu v srdci přinesl. Nikdy jsem necítila, že by toho můj anděl nesl víc. Ta chvíle byla pro míru radosti a vnitřního štěstí nepopsatelná. Nebyl to Boží dotek, bylo to Boží objetí. Šla bych zas.

Jak a kdy ses připojila k Církvi bratrské?

Po znovuzrození, které jsem prožila ještě v katolické církvi, jsem se jako studentka dostala do skupinky charismatických ka­ tolíků, povětšinou studentů. Děkanovi se ale tento způsob víry nelíbil, našeho jáh­ na přesunul jinam a skupinka tak zanik­ la. Hodně lidí odtamtud tehdy při hledání živé víry odešlo k evangelíkům. V Liberci byl živý sbor Jednoty bratrské, tam jsem přijala křest „na znamení víry“ a až do

konce studia se stala členem církve tam.

Pak jsme jako rodina zakotvili v Jednotě bratrské v Dobrušce, než se tamní maličký sbor s odchodem kazatele před zhruba se­ dmnácti lety rozptýlil po sborech v okolí.

My jsme to měli nejblíž do CB v Náchodě, tak jsme šli tam. Jsem tam členem.

Co tě na Církvi bratrské zaujalo, že jsi v ní nakonec zakotvila?

Vždycky hledám živou víru. Tam je. Zá­ klady této církve stojí na Bibli, ne na lid­ ských pravidlech.

Na Bibli se odvolává většina protestantských denominací. V čem je CB jiná?

Nevidím velké rozdíly v evangelických církvích. Postupem času zjišťuji, že pod­ statné je jen jedno. Nakonec se stejně všichni sejdeme pod křížem pro jedno jediné – pro lásku k Ježíši a pro vděčnost, že nás zachránil. A bude jedno, odkud kdo přišel. Budou tam i lidé, které si Bůh obrátil uprostřed pustiny, a oni do žádné církve nedošli. Bude tam i lotr ze soused­ ního kříže.

Nevím, jestli se CB v něčem diametrál­ ně liší od jiných protestantských církví, ale je v ní to, co je mi blízké – láska k Ježíši,

Brána je na vynikající akademické, infor­ mační a grafické úrovni. A redakční tým, se kterým začínáme pracovat, je dá se říct luxusní sestava kvalifikovaných lidí. Takže můj vliv bude jen velmi částečný. Otázka ale vůbec není, jaký bych já ten časopis chtěla mít. Jsem jenom prázdná nádoba, která má nějaké vlastnosti, je nějak tvaro­ vaná, a vyplňuje nějaký prostor ve hmo­ tě i v čase. Nabídla jsem to Bohu s pros­ bou, aby tím prostorem proteklo to, co on v Bráně chce mít. A s další prosbou, abych mu v tom nepřekážela. To jsou tak asi „moje ambice“.

Za sebe bych byla ráda, kdyby z toho­ to časopisu čišel živý Bůh, přítomný tady, teď, s námi. Aby Brána přinášela svědec­ tví o tom, jak úžasného máme Pána a že dnes jedná uprostřed svého lidu stejně, možná ještě víc než za dob, o kterých čte­ me v Bibli. Aby pomáhala těm, kteří ve svých problémech ztrácejí směr. Moje přá­ ní ohledně Brány by se dalo shrnout do věty: „Pane, oslav své jméno.“ Máš nějaká témata či formáty, kterým by ses chtěla v redakci zvlášť věnovat?

Určitě téma rodiny, o kterém už byla řeč.

Pak také reportáže – živé vstupy z akcí, aby na nich aspoň takto mohli být přítom­ ni i ti, kteří se třeba nedostanou z nemoc­ ničního pokoje. A příběhy – Boží jednání v životě každého z nás.

■

2017 prosinec

9

církev a svět

Žít uměním text Marie Dvořáková a Veronika Svojanovská foto Kryštof Novák a Marie Dvořáková

Tvořit, dívat se, poslouchat, hrát – to je něco, co spojuje mnoho lidí. Společnou víru v jediného Boha se snažíme propojit s touhou po kvalitní soudobé tvorbě. Jsme a budeme na cestě, proto si říkáme Karavana.

10 prosinec 2017

M

ůžeme najít společnou řeč, ná­ zor, odpověď nebo i společnou cestu. Nebo taky ne. Vytváříme platformu pro vzájemnou inspiraci, pro­ pojení, podporu. Chceme těžit z různosti oborů, žánrů, denominací, vkusu. Tvořit vedle sebe nebo spolu. Spolek Karavana představují zakladatelky Marie Dvořáková a Veronika Svojanovská: Odkud se vzala myšlenka setkávání křesťanských umělců?

Marie Dvořáková, iniciátorka Karavany: Jeden z prvních impulzů pro setkání věřících umělců přišel po mém absolvo­ vání střední umělecké školy. Čas studia byl plný extrémů a já jsem se Bohu ztrá­ cela. Narážela jsem na konflikt křesťan­

ských hodnot s hodnotami uměleckého světa. Zároveň jsem si uvědomovala tu velikost blízkosti umění a Boha, která se ale v duchovním koktejlu dnešní doby čas­ to ztrácí.

Několik let jsem se jen tiše modlila a toužila po setkání s dalšími věřícími umělci. Zásadní bylo, že jsem se na jed­ né křesťanské akci setkala s Verčou, se kterou jsme sdílely podobné touhy po vytvoření platformy umělců s křesťan­ ským přesahem. Rozhodly jsme se, že uděláme experiment – první víkendové setkání. Vše se překvapivě celkem snad­ no skládalo a nakonec jsme našly i skvě­ lé zázemí v klášteře v Roudnici nad La­ bem. Podařilo se nám sehnat jako hosta herce a komedianta Víťu Marčíka, který nás celý víkend provázel. Vyprávěl nám o svém životě, o tom, jak prožívá a na­ plňuje svoji touhu být křesťan a záro­

veň umělec. To on přišel s vizí karava­ ny umělců, a tak vlastně vznikl název Karavana.

Veronika Svojanovská, spoluiniciátorka: Já jsem sice uměleckou školou neprošla, ale s uměleckým prostředím se potkávám dnes a denně. Oslovil mě Jan Pavel II., který se na přelomu milé­ nia obracel k umělcům a vyzdvihoval právě propojenost jejich tvůrčího ducha s tvořící silou Ducha svatého. Napadlo mě, že je vlastně škoda, že u nás do­ sud neexistuje prostor – nebo já o něm alespoň nevím – kde by se společně se­ tkávali, ovlivňovali a spolutvořili uměl­ ci, kteří si jsou této propojenosti vědo­ mi. Když jsem se tedy setkala s Máří, která o takovémto prostoru už delší dobu přemýšlela, nemohlo mě to ne­ chat chladnou.

Jak se původní vize protíná s tím, co probíhá teď?

Marie: Na začátku byla touha se alespoň setkat a v současné době máme za sebou šestý víkend, na který průměrně přijede čtyřicet účastníků. Většina z nich se vra­ cí, ale připojují se stále noví lidé a s nimi přicházejí i nové nápady.

Od minulého roku jsme začali dělat dvakrát do měsíce karavanní skupinko­ vé setkávání v Praze a letos se připojilo i Brno. Loni na podzim jsme navázali

spolupráci se sochařem Čestmírem Suš­ kou a jeho studiem Bubec.

Co byste poradili někomu, kdo se chce k putování s Karavanou přidat?

Veronika: Aby neváhal. Na počátku stojí touha do toho jít či alespoň zvědavost, pak je třeba vykročit a nakonec čekat, co z toho bude. Pokud se o nás lidé chtě­ jí dozvědět něco víc, mohou navštívit naše webové stránky karavanaum.wix. com/karavana nebo skupinu Karavana na Facebooku . Je samozřejmě také mož­ né obrátit se osobně na některého z or­ ganizátorů či přímo navštívit některou z nabízených akcí.

Co čeká Karavanu v nejbližší době?

K čemu se lze připojit?

Marie: V nejbližší době nás čeká Open space ve studiu Bubec. Jde o víkendo­ vý formát sympozia určený aktivně tvo­ řícím umělcům, kteří chtějí strávit ví­ kend společnou či individuální tvorbou.

Je to čas, kdy můžeme sdílet svoji tvor­ bu a vize.

Další větší věc, na kterou se chystáme příští rok na konci léta, je první společ­ ná výstava v centru Prahy. A na jaře se chystáme otevřít Karavanu i pro začína­ jící resp. studující umělce od 15 let výš.

Ozvěny

Karavanní víkendy Hedvika Edie Benáková Nikdy jsem se za umělce nepovažovala, ani jsem to nestudovala. I když je moje práce úzce spojena s vizuálním vnímáním, beru ji spíš jako řemeslo. Říkala jsem si, že teď už bude prostě jen práce a prostor pro volné umění už v mém životě moc nebude. Ovšem nedokázala jsem se toho tak lehce vzdát a možná i proto jsem zareagovala a jela hned na první víkendové setkání Karavany. Postupně jsem začala objevovat, že když utluču svou potřebu tvořit, stanu se jen napodobeninou sama sebe. Karavana mě nakopla v tom, že se nemusím bát tvořit, že mohu snít a zároveň si nemusím hrát na velké umění, ale prostě žít.

Klára Bohuslavová Asi jsem se z víkendu vrátila jiná – jsem to více já. Jako bych si začala vybavovat sny, které jsem dávno zapomněla. Třeba že můžu milovat to, co tvořím, že tím mohu chválit Boha, zapomenout se a zamilovat se do krásy. Došlo mi, že je třeba jít za hranice zaběhnutých představ a hledat, kdo jsem, protože nikdy nemůžu dělat věci autenticky, dokud nepochopím, kdo jsem a kde je moje identita v tom, co chci tvořit.

■

2017 prosinec

11

žijeme v církvi

Podivný termín z liturgie

Amen – slovo na závěr text pavel černý foto pexels

„Tak už je s ním amen“ – tak to lidé leckdy řeknou. Proč takové podivné slovo?

Co znamená? Vtahuje snad člověka do modlitby? Tam se přece tohoto slova užívá.

Mnoho otázek, jejichž zodpovězení žádá znalost hebrejštiny i židovských tradic.

S

ThDr. Pavel Černý, Th.D. (68) Teolog a učitel na ETS

12 prosinec 2017

lovo amen se v Bibli vyskytuje často. Při­ pomeňme si starozákonní výzvy, aby lid odpověděl na předložení Božího zákona slovy: „Ať všechen lid řekne: Amen.“ Slovo amen se objevuje v některých žalmech a Pán Ježíš je používá na konci modlitby; k podtržení zvlášt­ ní závažnosti svých slov vysloví amen dokonce dvakrát: „Amen, amen, pravím vám…“.

Původně se jednalo o hebrejské adjektivum, které vyjadřovalo, že něco je skutečné, pravdivé.

V Bibli se toto slovo stalo potvrzením řečeného ve smyslu „tak se staň“ nebo „kéž se tak sta­ ne“. Slovo amen vychází z hebrejského kořene '-m-n, což znamená věřit, doufat, být věrný. Je třeba zmínit, že toto slovo souvisí také s hebrej­ skými slovy „emuna“ (víra) a „emet“ (pravda).

To naznačuje, že se slovem amen potvrzovala pravost a věrohodnost určité výpovědi a záro­ veň tím bylo vyjádřeno ukončení modlitby či požehnání.

Ve slovech Pána Ježíše můžeme rozumět dvo­ jitému amen jako „v pravdě vám říkám“, nebo „to, co říkám, je pravda“. Podobně jako v judai­ smu, se v křesťanství stalo zvykem zakončovat

modlitby slovem amen. Toto slovo také slouží jako prostředek k zapojení všech přítomných do bohoslužby. V apoštolských listech čteme amen jako potvrzení výpovědí, aklamací a vý­ zev, které si žádají odpověď a potvrzení. Napří­ klad v Listu Římanům 1,25 zazní: „… on budiž veleben na věky! Amen.“ Po připomenutí Boží štědrosti a ochoty dávat, následuje v epištole do Filip 4,20: „Našemu Bohu a Otci sláva na věky věků. Amen.“ Slovo amen z Bible a z křesťanské liturgie přešlo i do hovorového jazyka. Můžeme slyšet výzvu, aby někdo pověděl k něčemu své amen, ve smyslu souhlasu a potvrzení. Když je o ně­ kom řečeno „je s ním už amen“, naznačuje to, že někdo něco prohrál nebo že už se blíží jeho konec. Slovo amen v sekulární mluvě vyjadřuje, že něco definitivně končí.

Je možné, že to my křesťané jsme způsobili, že slovo amen se obecně používá ve významu podobném indiánskému „howgh“ (dohovořil jsem). Indián něco pověděl a svým „howgh“ sdělil, že svou řeč ukončil. Je třeba sebekriticky přiznat, že také křesťané používají slovo amen k naznačení konce své řeči. Přitom, jak jsme na­ značili výše, základním významem slova amen je potvrzení pravdivosti a věrohodnosti, nikoli být „u konce s dechem“ a nemít už co povědět.

Profesor Pavel Filipi ve své knize o boho­ službě klade provokativní otázku, zda je vůbec správné končit slovem amen proslovené kázání.

Vždyť v novozákonních epištolách slovo amen

potvrzuje především vyslovenou doxolo­ gii – oslavné prohlášení k určitému Boží­ mu jednání. Například v Ř 16,27 čteme: „Jedinému moudrému Bohu buď skrze Ježíše Krista sláva na věky věků. Amen.“ Je zřejmé, že slovem amen je vyjádře­ no „tak se staň“ nebo „toto je pravdivé“.

Má vůbec kazatel ke svému kázání říkat amen, a tak si sám hlasitě potvrzovat svá slova a vyhlašovat jejich pravdivost?

Filipi se právem ptá, zda to není spí­ še úkol shromáždění, aby za poctivě a pravdivě vyložený biblický text při­ pojilo amen. Všichni přítomní v křes­ ťanském shromáždění mají rozsuzovat, zda zvěstované a vykládané slovo je pravdivé. Neměli bychom biblické slo­ vo amen degradovat pouze na oznáme­ ní konce. Bylo by lepší, kdyby kázání končilo např. doxologií, jak tomu býva­ lo u církevních otců, a potom je amen zcela na místě.

Amen má své místo tam, kde naše slo­ va směřují k modlitbě. V každé modlitbě

má slovo amen svou velkou váhu, protože jím vyjadřujeme, že za svou modlitbou stojíme a že ji považujeme za věrohod­ nou a pravdivou. Co dělat ve chvíli, kdy si svou modlitbou nejsme jisti nebo pro­ žíváme, že nevíme, jak se modlit? Díky Bohu, že máme Ducha svatého, který „přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitel­ ným lkáním.“ (Ř 8,26) Toto slovo je třeba vzít vážně, abychom nepropadali bázni, že v modlitbě nevyjádříme vše přesně a ortodoxně. Se svými modlitbami ne­ jdeme ke zkorumpovanému soudci, ale k milostivému Otci. (L 18,1–8) Slovo amen má svůj význam také při požehnáních, křtech, slavení svaté večeře Páně nebo při žehnání dětí. Slovo amen právem zní také při svatbách a pohřbech.

Nemůžeme ho postrádat ani ve chvílích, kdy zaznívají ordinační sliby kazatelů, diá­ konů, starších sboru, ani při mnoha dal­ ších příležitostech. Při podávání chleba

a vína zaznívají aklamace, žehnání i pros­ tá konstatování potrhující smysl Kristovy oběti těla a krve a zvěstování jeho kříže.

Jak jinak může přijímající odpovědět než právě svým amen!

Společenství věřících, kteří se spolu modlí, je typické vyslovením amen ne­ jen k modlitbě vlastní, ale také k mod­ litbám druhých. Pokud naše amen nemá být formální, je třeba, aby modlitby byly natolik hlasité, aby ostatní mohli slyšet.

Potom by ovšem i naše společné amen mělo být hlasité. Vícekrát je Boží lid vyzýván slovy: „A všechen lid řekne: ‚Amen.‘“ Je povzbuzující a sjednocující, když po modlitbě, po recitaci Kréda či po kázáních a svědectvích, která ústí do chvály a vyvyšování našeho Pána, zazní hlasité amen! Účastník shromáždění tak přestává být nezúčastněným divákem, ale stává se součástí bohoslužby.

■

2017 prosinec

13

téma

V zemi divů a zázraků text pavel hošek ilustrační foto brána, 2PXHERE

„Když jsem byl ještě malej kluk…“ I tak by mohl tento článek začínat.

Pohledem dětských očí učí dospělé znát povahu tohoto světa. Hledá záhady a objevuje je ve věcech obyčejných, aniž by jakkoli popřel děje vymykající se lidskému porozumění.

14 prosinec 2017

V

ždycky jsem věřil na zázraky. Od útlého dětství. I jako dospívající ateista. Ačkoli jsem byl plachý bezvěrec, bylo mi jasné, že existují tajemství mezi nebem a zemí, o kterých neví ani soudružka učitelka. Její vědecký světový názor, ve kterém nebylo místa pro žádné záhady, mi připadal nudný a nevěrohodný. Zdálo se mi, že je to všechno tak nějak hloupě jednoduché, mecha­ nicky předvídatelné, neslané nemastné. Soudružka učitelka se veřejně vysmívala věřícímu spolužáko­ vi a ostrým světlem vědecké racionality vyháněla z našich dětských dušiček poslední zbytky tmářství a pověry. A s planoucím zrakem a dojetím v hla­ se nám vyprávěla o Leninovi a Gottwaldovi. A tak nějak prohrávala na celé čáře.

Většinu z nás v té pozdně normalizační době daleko více lákala záhadologie samizdatových bro­ žurek, které rozjitřovaly naši zvědavost až do ne­ příčetnosti. Pídili jsme se po nevysvětlitelných jevech a úkazech, po mimořádných událostech a neuvěřitelných náhodách. Pátrali jsme houžev­ natě na poli duchovna a tajemna, nadpřirozena a zázračna, o to víc, že se to nesmělo. Bylo to ži­ velné a krásné, naivní a (téměř) nevinné.

Dnes je můj pohled na zázraky o něco stříz­ livější. Snad moudřejší nebo zralejší, kdo ví. Už neslídím po zázracích pro jejich tajuplnou pří­ chuť. Mám dojem, že víra v zázraky má mnohem důležitější základ. Jde o něco vážnějšího, než je cizokrajná vůně kouzel a čar. Nikdy jsem nepo­ chyboval o tom, že svět, ve kterém žijeme, je plný úžasných tajemství, svatých okamžiků a zázrač­ ných míst. Dnes ale vím, co jsem jako děcko jen matně tušil. Svět je takový proto, že zrcadlí pova­ hu svého Autora. Svět je zázračný proto, že má zázračného Stvořitele…

„Bůh silný můj jsi Ty“ Ve své dětské víře v zázraky dnes nacházím sto­ py prastaré moudrosti. Moudrosti, která je stará jako lidstvo samo a kterou ani oduševnělá skepse mechanistické přírodovědy nikterak nepřemohla.

Tutéž prastarou moudrost nacházím na stránkách Bible, jejíž svatí autoři svědčí jedním hlasem o tom, že Bůh je Bohem zázraků. Ano, bibličtí svědkové věří v zázračného Boha, ne v nějakou abstrakt­ ní náboženskou filosofii nebo ušlechtilou morál­ ku. Věří v toho, který je živý, který jedná, boju­ je, kraluje, tříští luky, láme kopí (Ž 46,10), směje

se (Ž 2,4), létá na cherubu (Ž 18,11), prochází se v ranním vánku (Gn 3,8), vztahuje mocnou pravi­ ci (Ex 15,12), láskou umlká, jásá a plesá (Sf 3,17).

Věří v Boha, který jedná, protože miluje.

Křesťanství bez zázraků není myslitelné. Proč?

Protože křesťanství není krotký světonázor. Není to soubor věroučných článků z katechismu. Je to vztah se živým, osobním Protějškem, který pře­ kvapuje, někdy děsí, někdy konejší jako mamin­ ka. (Iz 66,13) Přichází, kdy uzná za vhodné. Ně­ kdy pozván, jindy nepozván. Sestupuje, vchází do lidských životů. Někdy oknem, jindy dveřmi.

Někdy se probourá zdí, jindy vtrhne jako vichřice, občas vyrazí zamčené dveře. Jak to zpíváme v jed­ né písni, při které mi dodnes občas vyhrknou slzy: „Vstoupil do mého vězení, řekl: Jsi volný, můžeš jít, jsi svobodný.“ Ochočený Bůh není Bůh. Bůh vtěsnaný do obecných pojmů není Bůh. Bůh, který nekoná zázraky (snad ze zdvořilosti, aby neurazil brýlaté přírodovědce), není Bůh. Ano, v tom je hluboká moudrost šťavnatých biblických obrazů a příběhů.

Jestliže umravníme Pána Boha tím, že všechny ze­ mité výpovědi o jeho jednání, o jeho vášnivé lásce a burácejícím hněvu přeložíme do vodnatelných obecných definic, ztrácíme to, co je na biblickém svědectví nejdůležitější. Děláme z živého a jed­ najícího Hospodina jalovou náboženskou ideolo­ gii. Děláme z nevýslovného tajemství Božího bytí chemický vzorec.

Ale podobné abstrakce nám srdce láskou a ra­ dostí nenaplní. To dokáže jen živý a jednající Bůh.

Jak říká nejmoudřejší křesťan dvacátého století C. S. Lewis: Představy o Pánu Bohu utvářené do­ slovným chápáním biblických obrazů jsou vlastně pravdivější a přesnější než pojmové definice aka­ demické teologie. Řekněte mi, která duše prosté­ ho venkovana kdy ztratila věčnou spásu proto, že opravdu věřila, že Pán Bůh má bílé vousy?

„Pro Boha živýho“ Lidové rčení „pro Boha živýho“ má v sobě víc mou­ drosti než možná tušíme. Žijeme pro Boha živý­ ho. Živýho!!! A to je parádní. Je to mocný Boha­ týr! (Ž 24,8) Proměňuje bouři v utišení! (Ž 107,29) Pustiny obrací v prameny vod! (Ž 107,35) Hory se před ním dávají na útěk. (Ž 18,8) Nejde ho nemi­ lovat. Snad nás může někdy děsit. Ale nikdy nás nemůže nudit. Jestliže nás něco ve víře nudí, není

Pavel Hošek (44) Je kazatelem Církve bratrské a vedoucím katedry religionistiky na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy.

Zabývá se vztahem teologie a kultury.

Ve volných chvílích podniká se svou ženou Vierkou a dětmi Matějem, Hankou, Zuzankou a Johankou dobrodružné výpravy do přírody.

2017 prosinec

15

téma

to on. Nudit nás můžou mdlé poučky z ka­ techismu a chudokrevné teologické defi­ nice, nebeský Bohatýr ne.

Děti tomu rozumějí. Věří v Boha zázra­ ků, protože ještě nezapomněly na odvě­ kou moudrost pohádek. Když bylo mému synovi pět let, onemocněl jeho kamarád ve školce. Večer jsme se před spaním mod­ lili a Matěj tehdy řekl: „Pane Bože, já tě prosím, abys udělal veliký kouzlo, aby se Franta uzdravil.“ A Pán Bůh nepohr­ dl nepřesnou terminologií …a udělal ve­ liký kouzlo.

Nevím, proč se na téhle věci shodnou děti s babičkami a dědečky, zatímco my dospělí s tím máme problém. Nedávno jsem mluvil se svým moudrým přítelem, docentem Karlem Flossem, jedním z nej­ vzdělanějších lidí, které znám. Letos mu bylo devadesát jedna. Na dotaz „Jak se máte, bratře?“ odpověděl větou: „Co je to za otázku, když mám všemohoucího Tátu?“ Nedělal si legraci, nesmál se. Jen se usmíval. Jako kouzelný dědeček…

16 prosinec 2017

„Zlo zluje“ A pak je tu ještě jeden důvod, proč myslím potřebujeme věřit v zázraky. Tento svět je totiž bitevním polem dobra a zla. A tajem­ ství zla je opravdu tajemství. Osvícenská věda ho ani nerozluštila, ani nepřekona­ la. Po dvou světových válkách už by nám to mělo být jasnější než v optimistickém devatenáctém století. Zlo je tajemné, ne­ postižitelné, ale děsivě skutečné, působí­ cí. Zlo „zluje“. Zmocňuje se lidských myslí a srdcí, někdy celých národů. Po Osvětimi a gulagu je myslím radikální duchovní zlo i pro přemýšlivé lidi zpátky ve hře.

Vysvětlovat noční můry první a druhé světové války jen politicky, sociologicky nebo ekonomicky je jalové a nepřesvědči­ vé. Tyto výklady jednoduše míjejí hloubku oné hrůzy, která zachvátila Evropu a celý svět. Není ostatně náhodou, že paradox­ ní povahu zla dokážou nejlépe vystihnout proroci a básníci, a ne filosofové a vědáto­ ři. (Iz 14,12–15; Ez 28,11–17) Nikdo z vel­ kých postav české kultury dvacátého sto­

letí myslím nemluvil o tajemství zla lépe než Karel Kryl.

Měli bychom se už konečně osvobodit od rozpaků a trapných pocitů, které toto téma vyvolává. Jestli neexistuje nadpři­ rozené zlo, nad čím to tedy Pán Ježíš zví­ tězil? Jestli neexistují duchovní síly tem­ noty, co znamená věta z listu Efezským: „Nebojujeme proti tělu a krvi, ale proti nadzemským duchům zla?“ (Ef 6,12) Moji přátelé, kteří kdysi brali drogy, vzpomína­ jí na velmi silné nadpřirozené zkušenosti s temnými silami. Byly to „jenom“ halu­ cinace? Někteří z nich začali hledat Boha právě proto, že když se setkali s nadpřiro­ zeným zlem, došlo jim, že musí existovat nadpřirozené dobro. Byly to halucinace?

Já myslím, že ne. Jak říká jeden moudrý pan farář: Měli bychom si zvykat na nad­ přirozený světonázor. Jinak se nám v ne­ beském království nebude líbit…

Takzvané přírodní zákony Proč míváme rozpačité pocity, když se

komentář mluví o zázracích nebo když přijde řeč na nad­ přirozené zlo? Nejspíš proto, že nás ve škole učili, že svět se řídí podle přírodních zákonů a pro nějakého Pána Boha a jeho zázraky tu vlastně není místo. Takhle nějak nám to vysvět­ lovala soudružka učitelka. To je ale velké ne­ dorozumění. Přírodní zákony nic nezpůsobu­ jí. Jsou to jen vypozorované pravidelnosti. Tak dlouho se měří vzájemný poměr dráhy a doby letu padající kuličky, až se vztah těchto dvou veličin zformuluje do vzorce. Es se rovná jed­ na polovina gé té na druhou. Ale tento vzorec nic nezpůsobuje. Je to jen vyjádření obvyklé­ ho průběhu událostí. Myslet si, že kulička se chová tak, jak se chová, protože „es se rovná jedna polovina gé té na druhou“ je stejné jako tvrdit, že pravidla valčíku jsou příčinou právě probíhající taneční slavnosti.

My ve skutečnosti nevíme, proč platí, že es se rovná jedna polovina gé té na druhou.

Nikdo to neví. Ani nositelé Nobelovy ceny za fyziku. Mohlo by to být jinak. Ostatně v době vzniku vesmíru (a ještě i chvíli potom) přírod­ ní zákony neplatily, jak s šibalským úsměvem připomíná Jiří Grygar v seriálu Okna vesmíru dokořán. Věřící vědci dodávají, že Pán Bůh stvořil svět tak, aby byl pro nás lidi předvída­ telný a obyvatelný. A tyto Bohem darované pravidelnosti nazýváme přírodními zákony.

Daleko přesnější by bylo říkat, že jsou to Boží zvyky. Rád to dělá právě takto. Skoro vždycky. Ale z toho vůbec neplyne, že to ne­ může tu a tam udělat jinak. Tak jako pravidla mluvnice a skladby nezbavují umělce svobody říci něco nového. Ano, Bůh je spisovatel, kte­ rý vypráví své stvoření. A z dobrých důvodů obvykle užívá mluvnických pravidel. Z těchto pravidel ale nevyplývá, že nemůže občas vyslo­ vit něco naprosto nečekaného. Pokud s odvo­ láním na přírodní zákony odmítáme možnost zázraků, chováme se trochu jako literární po­ stava, která ve jménu zákonů gramatiky a žán­ rových konvencí vysvětluje autorovi románu, co se v příštím díle jeho knihy nemůže stát.

Jako Hamlet, který domlouvá Shakespearovi.

Moudří a pokorní vědci dnes se zázraky problém nemívají. Hmota se chová opravdu divně, když se podíváme hodně zblízka. Části­ ce velmi malé, menší než atom, a tělesa hodně velká, třeba obří hvězdy, nám ze staré dobré mechanistické přírodovědy udělají kůlničku

Dvě strany zázračného světa Petr Kučera, kazatel Sboru CB Frýdek-Místek

Ano, je to jasné, celý svět je jeden velký zázrak!!! Je potřeba jej vnímat očima dítěte – divit se, nadchnout se. Čím jsem starší, tím víc si tento zázrak uvědomuji. Třeba jen to, že můj stůl, do kterého nyní usilovně buším přes klávesnici, drží pohromadě.

Nemyslím na jeho řemeslné zpracování, ale na nejmenší základní částice, jež mezi sebou drží doslova „na dobré slovo“. Aspoň tak popisují kvantoví fyzici ty nejmenší částice, ze kterých je poskládán náš svět. Vše kolem nás drží pohromadě zázrakem.

Tají se mi dech. Ano, jsem stále více unesen představou, že v malém semínku je ukryt návod na celý strom nebo na celého člověka. Ano, je zázrak, jak malebné a oku libé jsou tvary kopců, skal a stromů, aniž by na ně sáhl věhlasný zahradní architekt. Ano, milý Pavle, máš pravdu. Až s dojetím jsem četl tvá slova. Svět je zcela zázračný a my jsme si na ty všední zázraky a kouzla zvykli. Sám za sebe přiznávám, že se divím každý den více a více. Jsem rád, že mě vychovali rodiče, kteří se uměli divit. Jsem rád, že jsem v životě potkal osoby, které mi zázračnost světa odkrývaly a činí tak dodnes.

Ale přesto lidé čekají na jiný druh zázraků. Vyhlížejí velké divy v dějových linkách osobního života. Přejí si někdy kouzla úsměvná – třeba, aby vlak měl zpoždění, když zrovna zaspali… A vlak jako „na potvoru“ nepočká. Přichází zklamání. Mávnu nad tím rukou. Jindy ale přicházejí chvíle hodné velkých zázraků. Rodiče prosí Boha, aby jejich malá, smrtelně nemocná dcera byla uzdravena. Modlí se. Očekávají, věří…

Ale ona uzdravena není. Zázrak se nekonal. Přichází drsné poznání, že ani v zázračném světě se nemusejí dít zázraky.

Už jako malé dítě jsem hledal odpověď na tuto absenci zázraků a miloval jsem v pohádkách chvíle příchodů divotvůrců. V Bibli jsem měl rád chvíle nečekaných proměn smutných osudů. Dodnes mě hladí po duši příchody Ježíše v beznadějných chvílích. Ale i Bible poukazuje na to, že se ony osobní zázraky nemusejí dít vždycky.

Jako dospívající jsem našel v Bibli verš, který dodnes čtu s tlukoucím srdcem. Autor Epištoly Židům píše ve slavné jedenácté kapitole víry o lidech zázraků, „kteří svou vírou dobývali království, uskutečňovali Boží spravedlnost, dosáhli toho, co jim bylo zaslíbeno; zavírali tlamy lvům, krotili plameny ohně, unikali ostří meče, v slabosti nabývali síly, vedli si hrdinsky v boji, zaháněli na útěk vojska cizinců; ženám se jejich mrtví vraceli vzkříšení.“ Fantastické zázraky velikánů víry! Ale najednou verš plynně přechází do seznamu „nezázraků“: „Jiní byli mučeni a odmítli se zachránit, protože chtěli dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení. Jiní zakusili výsměch a bičování, ba i okovy a žalář. Byli kamenováni, mučeni, řezáni pilou, umírali pod ostřím meče.

Chodili v ovčích a kozích kůžích, trpěli nouzi, zakoušeli útisk a soužení.“ Obojí je v zázračném světě možné. Zázrak i temná a smutná danost. A přiznávám, že je pro mě často těžké se s přítomnou chladnou nutností vyrovnávat. Ani ne tak u sebe, ale spíše u druhých. Podobně jako pro zázrak není vysvětlení, tak ani pro jeho opak žádné nenacházíme. Zbývá se „jen“ přidržet Boha a víry, že „můžeme dosáhnout něčeho lepšího, totiž vzkříšení“, jak jsme četli výše. Potom už budeme žít „v nebi“, uprostřed jednoho velkého zázraku, zatímco náš neobyčejný svět je jen stínem nebeské skutečnosti. Epištola Židům o této budoucnosti tajemně svědčí a tato představa mě láká.

2017 prosinec

17

téma

me za zázrak jen proto, že jsme ji viděli stokrát. Je obyčejná, nezajímavá, nedíváme se na ni v úžasu.

Je zahalena „závojem všednosti“, jak říká Tolkien.

Je obestřena pavučinou nudné samozřejmosti. Už nad ní nedokážeme žasnout jako malé děti, když ji vidí poprvé.

V jistém smyslu se dá říct, že ateistická přírodo­ věda, pro kterou je říše všeho živého jeden velký bezduchý stroj, je hlavně výrazem nevděčnosti.

Nebo lépe řečeno, je výrazem neschopnosti žas­ nout nad zázraky stvoření. Zázraky, které jsme viděli tolikrát, že jsme sami sebe přesvědčili, že to nejsou zázraky. Ale to je projev nemocné duše, není to důkaz vzdělané oduševnělosti.

Nejlepším lékem na tuto duševní malátnost je zajít do zoologické zahrady a nenápadně pozoro­ vat výrazy v obličejích dětí, které poprvé v životě vidí žirafu, hrocha, slona, tygra nebo krokodýla.

Občas to dělám. Učím se od těch mrňousů svaté­ mu umění úžasu. Pohledu s dokonale přiblblým úsměvem a s doširoka otevřenýma očima, upře­ nýma na neuvěřitelné divy a zázraky ve výbězích, akváriích a voliérách.

„Dej nám prohlédnout…“

na dříví. Není náhoda, že populární úvod do kvan­ tové a relativistické fyziky od nositele Nobelovy ceny George Gamowa nese název Pan Tompkins v říši divů.

Síla zvyku Zdá se, že vlastně ze všeho nejvíc záleží na tom, jakýma očima se na svět kolem sebe díváme. Po­ kud definujeme zázrak jako jedinečnou, mimo­ řádnou událost, která nemá přirozené vysvětlení, pak této definici ze všeho nejlépe odpovídá vesmír.

Vesmír je totiž, jak říkají vědci, jedinečná mimo­ řádná událost, která nemá přirozené vysvětlení.

Ale nejen vesmír. Také píďalka jablečná, babočka admirál a zvonek rozkladitý. Jediný důvod, proč nám zázraky přírody nepřipadají zázračné, je to, že jsme si na ně zvykli. Letící vážku nepovažuje­ 18 prosinec 2017

Ano, zdá se, že nejvíc záleží na tom, jakýma oči­ ma se díváme. V Bibli stále znovu narážíme na situace, kdy se dva lidé dívají na totéž, ale každý vidí něco úplně jiného. Jeden vidí nadpřirozené znamení, druhý nahodilý úkaz a obyčejnou shodu okolností. Jeden vidí chudého pocestného, dru­ hý v něm rozezná Božího anděla. (Žd 13,2) Ně­ kdo slyší hlas z nebe, jiný říká, že jen zahřmělo.

(J 12,29) Někdo slyší andělské jazyky, jiný řek­ ne, že je to opilé blábolení. (Sk 2,13) Přirozené vysvětlení se vždycky najde. Na zatvrzelé srdce neplatí žádná nebeská pyrotechnika. I ten ohni­ vý sloup, který provázel Izraelity na poušti, mohl být jen přírodní úkaz.

Všichni známe příběh proroka Elíšy a jeho mla­ dého kolegy z 2Kr 6,8–17: Zatímco mládenec pro­ padá beznaději, protože vidí jen po zuby ozbroje­ né vojsko nepřátel, Elíša se modlí za jeho oči. To je zajímavé. Za oči! Elíša vlastně prosí o uzdravení kolegova zraku. Říká: „Hospodine, otevři mu pro­ sím oči, aby viděl.“ A teprve tehdy mladík spatří horu plnou koňů a ohnivých vozů andělského voj­ ska. Záleží na očích. Nejspíš proto se apoštol Pavel modlí za to, aby jeho ovečky „osvíceným vnitřním zrakem viděly, jak nesmírně veliký je Bůh ve své moci“. (Ef 1,18–19)

komentář U lidí je leccos nemožné, třeba takové zázraky. Ale u Boha je možné všecko. Jen musíme hledět „osvíceným vnitřním zra­ kem“. Pak se obyčejný keř může stát ho­ řícím keřem, obyčejná hora se může stát horou proměnění, obyčejné místo se může stát Božím chrámem, obyčejná chvíle časem Božího navštívení…

Vánoční tajemství Děti to vědí. Proto rozumějí vánočním svát­ kům líp než dospělí. Nevím, jak je to mož­ né, ale já jsem v dětství věděl, že o Vánocích slavíme něco zázračného. Nebyli jsme věří­ cí. Ale já jsem věděl, že to, co se děje kolem stromečku, není z tohoto světa.

Vánoční dárky vyjadřují něco velmi hlu­ bokého. Ani komerční pozlátko a slabomy­ slné reklamy to nemůžou změnit. Dárek je projevem lásky, toho největšího zázraku všech zázraků. Lásky, která se stává tělem, zhmotňuje se, vtěluje se do něčeho hmata­ telného, do něčeho, co lze najít pod stro­ mečkem a rozbalit…

Jako dítě jsem nevěděl, že o Vánocích slavíme zázračný Dar z nebe. Že vánoční svátky jsou každoroční oslavou Boží lásky, která se stala člověkem a přebývala mezi námi. (J 1,14) A přesto jsem to nějak věděl nebo tušil. Tušil jsem, že prskavky a ba­ revné ozdoby na vánočním stromku ně­ jak znamenají, že máma s tátou nás mají rádi bez ohledu na to, jestli si se ségrou uklízíme v pokoji a jestli nosíme ze ško­ ly dobré známky. Bez ohledu na to, že se tak často chováme jako nevděční paraziti.

Ano, ten největší zázrak, který je smyslem Vánoc, jsem nějak chápal. Že jsme milo­ váni, i když jsme nemilovatelní, …a dob­ ře to víme.

A ještě jednu věc jsem pochopil už jako dítě, když jsem sám dárky vymýšlel, vyrá­ běl a sháněl: Někdy je to tak, že tím zázra­ kem mám být já. Jak řekne Jim Carrey v zá­ věru filmu Božský Bruce: „Ptáš se, jestli se dějí zázraky? Ty se staň zázrakem.“ Ano, Ty buď tou odpovědí. Biblicky řečeno: Zá­ zrak je Boží zásah do situace. A někdy je to prostě tak, že Bůh chce zasáhnout do situ­ ace …Tebou.

Je tu, jen ho vidět Bohuslava Horská, Sbor CB Brno-Betanie

Zázrak. Šest písmen se silným významem. Slovo vyjadřující situace, které mají přesah do nebe. Jeden z provázků, který mě poutá ke Stvořiteli. Samozřejmě se nabízí otázka, co to (pro mě) vlastně ten zázrak je.

Myslím si, že jsem odjakživa byla otevřená k vidění zázraků. Jako významné dědictví po rodičích jsme my děti dostaly vděčné a pozorné vnímání přírody a jejích darů.

Východy a západy slunce, jiskření sněhu, zrcadlení nebe na vodní hladině, ale i ne tak zjevné jevy, například blankyt rezekvítku rozrazilu, hedvábná struktura březové kůry, členitost listu javoru babyky… Ale vnímání nejenom přírody, ale i hudby, vztahů, všelijakého díla lidských rukou… S úsměvem třeba vzpomínám na tatínkovo „to není polévka, to je symfonická báseň“, které provázívalo naše nedělní obědy.

Samozřejmě přicházelo i setkání se zázrakem jako něčím, co se pozitivně vyvinulo a nemělo racionální vysvětlení, kdy jsem zřetelně cítila dotek Boží dlaně ve svém životě nebo v životě jiných, tedy to, co je jako zázrak nejběžněji vnímáno. Častější ale byly „zázraky všedního dne“, které ke mně přicházely a já je s vděčností přijímala.

V posledních letech, kdy prožívám dost náročných životních událostí a v bilanci ztrát a nálezů shledávám (viděno pozemskýma očima) nemálo ztrát, se moje vnímání zázraku posunulo. Je známou životní pravdou, že teprve když něco ztrácíme, uvědomujeme si hodnotu toho, co jsme měli. Například „obyčejné“ procházky po lese s dcerou, která má volno k přípravě na maturitu, se stanou životním vzpomínkovým pokladem, protože už žádné další procházky v lese nebudou. Tedy (s důvěrou v Boží lásku a milost) až v tom nebeském. Obyčejné se stává neobyčejným, když si uvědomíme, že bychom to mohli mít či prožívat naposledy.

A tak se posunuju k postoji „všechno je zázrak“. Filozof a teolog Martin Buber to vidí takto: „Zázrak je něco, co se stane; ale pouze tehdy, když se to stane lidem, kteří jsou schopni nebo připraveni to jako zázrak přijmout.“ To, co mi bylo a je dáno v životě prožít, mě více otvírá vidění zázraků vlastně ve všem. Přirozeně, někdy je tato optika nefunkční – jsem naštvaná, zahořklá, frustrovaná a také nevděčná. Vzpomínám, jak mi jednou pomohl obnovit „zázračné“ vidění světa syn mé sestřenice, kterého znám pouze prostřednictvím sociální sítě. Byla jsem zrovna plná negace a svět viděla víceméně černě. Napsal mi: „Máš doma kytky? Tak se běž na nějakou podívat. Je to zázrak.“ Měl pravdu. Zázrak, který je tu skoro pro každého. Jen ho vidět. A není to jenom kytka.

Albert Einstein vnímá dyádu životních postojů: „Existují dva způsoby, jak žít život.

Ten první je myslet si, že nic není zázrak. Ten druhý je myslet si, že všechno je zázrak.“ Já jsem velmi blízká druhému způsobu žití. Ráno se probudit, slyšet ptáky, vidět budící se den, cítit vůni kávy, být v blízkosti milovaného člověka, začíst se do Božího slova… To všechno není samozřejmost, ale zázrak. A to den teprve začíná. Den plný zázraků.

Nechci všechno jen tak poprášit cukrem nebo natřít růžovou polevou, jakože je všechno skvělé, jen to vidět pozitivně. To ne. Pán Bůh, když stvořil člověka, nám ovšem nesliboval, že budeme mít život neustále zalitý sluncem a zasypaný manou nebeskou. Slíbil nám ale, že nás nikdy neopustí, že s námi bude až do skonání světa.

Proto poslal svého Syna, Ježíše Krista, kterého o Vánocích vítáme vždy znovu na tento svět. Díky Bohu za Něj – a za všechny další zázraky.

■

2017 prosinec

19

zápisník

Kočovné evangelium textmarie Žežulová foto Christian Insaidoo

P

řeleťte polovinu Evropy, Středozemní moře a polovinu Afriky a zavítejte se mnou do bý­ valé britské kolonie na pobřeží Guinejského zálivu. Akwaba! Vítejte v Ghaně, konkrétně v její severní, muslimské části. Pokud jsem vás právě navnadila na cestopisný dokument, musím vás, milí přátelé, zklamat. Do této krásné země kon­ trastů jsem se společně s celým českým týmem dostala díky Božímu vedení a tvrdě pracujícím křesťanům z Operace Mobilizace s jasným cílem – alespoň částečně naplnit naléhavou potřebu lékař­ ské i duchovní péče v oblasti. Chci vás seznámit s lidmi, kteří jsou většinou Evropanů zapomenuti, místními nenáviděni a Bohem milováni. Je mi ctí vám představit kmen Fulani.

Za devatero mangovníky a desatero poli ma­ nioku, kde končí cesta i svět, se rozléhá vesnička Goriba. Není ničím výjimečná, má svého náčelní­ ka i své hliněné domečky, svůj islám i své první konvertity. Jedno je však zvláštní – kromě stád koz, ovcí a hloučků drůbeže vás při příjezdu uvítá i stádo krásných krav. Pokud byste byli zdejší, bylo by vám hned jasno: toto místo si za svůj dočasný domov určil kočovný pastevecký kmen.

Fulani, původem z Burkiny Faso, svými stády zaplavují celou střední Afriku v honbě za pastvou, jež v místních zeměpisných šířkách není samozřej­ mostí. Jejich ženy vynikají krásou, vlasy si zdobí pestrobarevnými korálky a jejich sňatek v patnácti

20 prosinec 2017

(a někdy bohužel i dříve) se považuje za normu. Žijí v závislosti na přírodě a v nám těžko uvěřitel­ ném souladu s ní. Ale jejich stáda, která si ráda pochutnají i na těžce obráběných polích okolních zemědělců, a pověstná násilná povaha jejich mužů jsou pochopitelným trnem v oku místních, kdeko­ liv se usadí. Kde se v Africe řekne Fulani, tam ná­ sledují slova jako problém, zloděj, cizinec či pří­ živník. A tak se spoléhají pouze sami na sebe, na svou houževnatost a na své božstvo.

Jaký kontrast září z jedné domácnosti kmene Fulani v Goribě! Paní domu odevzdala svůj život Kristu. Na základě čeho? Křesťané jí předali dobrou zprávu o Spasiteli a jeho lásku k ní demonstrovali tím nejjednodušším možným způsobem – chova­ li se k ní podle hodnoty, kterou jí dal Bůh. S lás­ kou, se zájmem a bez předsudků. Chovali se k ní jinak než všichni ostatní. Od té doby je její obydlí místem, kde se vyučuje o Ježíši a poslouchá audio Bible v jejím vlastním jazyce (hip hip Wycliffe!).

Je teprve na začátku své cesty víry, už od pohle­ du je však jasným protikladem všech předsudků týkajících se jejího kmene.

Kmen Fulani kočuje celou střední Afrikou a možná i dál. Jak by to vypadalo, kdyby pověstní zloději s sebou místo násilí přinášeli evangelium?

V mém srdci se s Fulani pojí nové, velké, krásné slovo – potenciál.

■

Marie Žežulová Sbor CB Praha-Žižkov, účastnice misijního výjezdu do muslimské části Ghany, jenž jí posloužil jako neobyčejné posílení víry v Krista.

vedoucí mongolské stanice Sboru CB Praha – Jižní Město, Skalka

Jmenuji se Munkh-Erdene, zkráceně Munkhuuš, Turmunkh je jméno po otci. Pak mám ještě biblické jméno Daniel. Je mi 30 let, do církve jsem začal chodit s rodiči ještě v Mongolsku v roce 1998. V roce 2004 jsem byl pokřtěn a na dva roky nastoupil na biblický seminář, který v hlavním městě Ulánbátaru zřídili Američané. Tam jsem se blíže seznámil s Biblí, s teologií i s řadou dalších praktických věcí. Bylo to skvělé. Ve svém sboru jsem v té době vedl mládež. V roce 2008 jsem se přestěhoval do České republiky, kde už žila moje sestra. Přijel jsem za prací, bylo mi jedenadvacet, chtěl jsem žít jinak.

bulletin rady církve bratrské vychází jako příloha časopisu Brána

Munkh-Erdene Turmunkh

V

Praze jsem hledal nějaký mongolský sbor, žádný jsem ale nenašel. Po dvou letech jsem potkal korejskou misionářku Sáru. Žila 20 let v Mongolsku, mongolsky mluvila skvěle a toužila pomoci mongolským křesťanům v Evropě. Povzbuzovala mě k modlitbám i k hledání.

Zkusil jsem to, oslovil nejprve jednoho, pak jsem našel dvě rodiny, pak ještě další. Se čtyřmi rodinami jsme se v roce 2010 začali scházet. Potřebovali jsme ale nějaké shromažďovací místo, modlili jsme se a hledali. Pak jsem potkal korejského kazatele, který nás pozval do sboru ČCE v Kobylisích. Tam se scházeli Češi, ale i společenství korejské a japonské. Bohoslužby tam probíhaly celou neděli, my byli poslední v pořadí. Zůstali jsme necelý rok, průběh jejich bohoslužeb byl trochu jiný než náš. Jsme mladší a potřebujeme shromáždění rodinnějšího charakteru. Nabitý program sboru navíc nedovolil zorganizovat žádnou další akci, všechno už bylo obsazené.

Na Skalce, v budově, kde se schází Sbor CB, fungovala v přízemí cukrárna. V ní pracovala jedna moje kamarádka, občas jsem ji navštěvoval. Jednou mne tam zaujal Legoprojekt. Nějaká paní mi při té příležitosti řekla, že se tam schází církev. Z nástěnky jsem si opsal telefonní číslo. To bylo na podzim 2011.

Na Vánoce jsme chtěli připravit besídku pro děti, nebylo ale kde. V restauracích chtěli všude vysoký nájem. Hodně jsme se za to modlili, až jsem si vzpomněl na Skalku. Telefon zvedl Mark Potma a okamžitě souhlasil. Domluvili jsme si schůzku, kde mi hned podal klíče a nabídl k použití i veškeré technické vybavení, počítač, projektor… Nemohl jsem tomu uvěřit. V té době se totiž tamní staršovstvo modlilo, aby jim Pán Bůh poslal nějaké společenství z etnických menšin, které by se u nich mohlo scházet, dokonce si to předem schválili. K tomuto sboru jsme se připojili.

Svoji spolupráci s CB bychom chtěli dále rozvíjet, a to nejen v Praze. V ČR dnes žije skoro osm tisíc Mongolů, na pěti místech se už scházejí mongolské sbory, většinou v modlitebnách CB. ■

11 | 2017

z jednání rcb v praze listopad 2017 ▪ Rada vyjádřila souhlas s návrhem programu Výroční konference CB. Duchovní náplň (páteční ordinační shromáždění a sobotní tematickou část) připraví David Novák ve spolupráci s Předsednictvem konference.

▪ Roman Toušek, člen Předsednictva konference, byl zvolen členem Rady CB. Rada proto jmenovala novým členem Předsednictva Roberta Harta. Členství v Radě není se členstvím v Předsednictvu konference slučitelné.

▪ Rada schválila personální složení Odboru dorostu ve složení: předseda Petr Kučera (Frýdek-Místek), celocírkevní tajemník Daniel Jokl (Praha 13) a členové Jan Czudek (Český Těšín), Čestmír Tichý (Olomouc) a David Kubíček (Brno-Královopolská).

▪ Jednání o personálním složení Odboru pro zakládání sborů bylo odloženo, přípravou personálního návrhu na složení Odboru pro vzdělávání byl pověřen Petr Raus.

▪ V rámci listopadového jednání proběhlo setkání Rady se seniory. V něm předseda RCB představil vizi, kterou si Rada formulovala a kterou předloží sborům jako nabídku. Kromě toho byla diskutována pastýřská odpovědnost v rámci kazatelského sboru (není už věcí pouze Rady, ale Rady společně se seniory), zpracovávání a zveřejňování stanovisek k některým aktuálním duchovním proudům (Miháľ, Barkoci, Uhlík apod. – v současné době není třeba plošně reagovat), psychologické posudky vikářů, zpracování standardu kazatelské práce (nebylo doporučeno), systém celoživotního zdělávání kazatelů a jeho optimalizace. Bronislav Matulík rovněž informoval seniory o pozměněné podobě nového ročníku časopisu Brána.

▪ Na základě žádosti Jiřího Lukla Rada ukončila jeho administraci Sboru CB Letovice a s platností od 1. 11. 2017 jmenovala administrátorem tohoto sboru Petra Dvořáčka.

▪ Rada projednala vizitační zprávu z Děčína a vyslovila s ní souhlas.

▪ Předseda podal informace ze setkání s vikářem Václavem Andršem, správcem sboru Vsetín-Maják Bedřichem Smolou a místním staršovstvem stanice tohoto sboru v Šumperku. Bedřich Smola znovu vznesl apel na případné zvážení samostatnosti stanice Šumperk.

Rada vzala informace na vědomí s tím, že se k doporučení Bedřicha Smoly ještě vrátí.

Gamblerství kolem nás i mezi námi

M

nozí kazatelé, pastorační asistenti i starší sborů mají zkušenosti se službou lidem, kteří propadli gamblerství – patologické závislosti na hraní hazardních her. Je prokázáno, že nejen látky mohou být návykové; v posledních letech se stále více setkáváme s lidmi závislými nikoli na drogách či alkoholu, ale na návykových činnostech. Na seznam patří závislost na komunikačních technologiích, na sociálních sítích, a především patologické hraní a sázení. Závislost na Facebooku, aplikacích chytrých telefonů či na neustálém přispívání do internetových chatů a diskusí bere člověku čas, a tím narušuje jeho vztahy s druhými lidmi. Naproti tomu závislost na hazardu ničí samotného hráče. Je to vášeň, která je motivována touhou dostat se k penězům rychlým a bezpracným ziskem.

Gamblerství zahrnuje hrací automaty v hernách, sázení v kasinech a na internetu a různé sázecí loterie například v oblasti sportu. Nejčastěji můžeme vidět lidi, kteří do blikavých automatů a videoloterijních terminálů házejí mince až do chvíle, kdy peníze dojdou. Mezi klienty léčeben a různých ambulantních záchytných programů patří i lidé, kteří na běžné hrací automaty ani nesáhli, ale přesto mohou na portálech internetových sázek utrácet obrovské finanční částky, a to až do doby, kdy jim exekutor zkonfiskuje jejich domov. Dnes je monitorována i skupina lidí, která se dostává do problémů v důsledku pokeru, rulety a dalších sofistikovaných hazardních her.

Příčiny a důsledky Odborníci se úplně neshodují v tom, které vlivy hrají v rozvoji gamblerství rozhodující roli. Zdá se, že se jedná o celou řadu faktorů z oblasti biologické, psychologické a sociální. Někteří lidé mají vyšší práh vzrušivosti a touží po adrenalinu za každou cenu a ve stále vyšších dávkách. Je zde touha po extrémních sportech, která se může přelít do patologického hráčství. Jindy to může být touha po bezpracném zisku. Svůj vliv může mít i nedobrá rodinná situace, nezaměstnanost, zadluženost, samota. Patologické hráčství se často objevuje i v kombinaci s konzumací alkoholu a užíváním stimulačních drog, v dnešní době zvláště pervitinu.

Následky gamblerství přicházejí nenápadně a projeví se v sociální oblasti. Obvykle přichází zruinování osobních financí, hroutí se blízké mezilidské vztahy, protože závislý hráč neváhá okrást o peníze své nejbližší. Deficit peněz bývá řešen dalšími půjčkami a hráč často přichází o svého partnera, rodinu, přátele, řítí se do dluhové pasti, na jejímž konci se může objevit exekuce, bezdomovectví a zůstávají třeba i milionové dluhy. Pokud se někdo za pomoci různých pomocných zařízení z této závislosti dostane, dluhy zůstávají a jsou břemenem třeba i celé desítky let.

Z ulic našich měst známe blikající a různým způsobem lákající herny s hracími automaty. Je těžké pochopit, jak je možné, že někteří lidé v komunální politice nevidí nebezpečí v zařazení hazardu mezi jiné podnikatelské činnosti. Jistě svou roli hraje to, že státní instituce mají ze zoufalství a utrpení mnoha lidí finanční příspěvek do státní či městské pokladny. Je těžko pochopitelné, že můžeme vidět herny na hlavních ulicích měst, u škol a sportovních i kulturních zařízení. Ukazuje se, že regulace počtu a umístění heren stále ještě není dostatečně řešená a zároveň jsou v komunální politice lidé, kteří si neuvědomují celospolečenské nebezpečí hazardu nebo jsou úplatní a rádi přijmou něco do své kapsy, a to bez ohledu na ohrožení mladé generace a vývoj celé společnosti.

z jednání rcb v praze listopad 2017 Hazard přináší příliš mnoho společenských a civilizačních problémů. Internetové herny jsou často zakládány v daňových rájích nebo v zemích s velmi liberální legislativou, jako jsou například Kajmanské ostrovy nebo Gibraltar. Tím dochází ke zdaňování zisků z internetového hraní mimo země, ve kterých hráči zasedají k monitorům. Česká republika v současné době udržuje setrvalý stav a postoj státních institucí k otázkám internetového sázení není jasný. Pronikání internetových heren registrovaných v EU naše země tiše toleruje a na otázku legality tohoto sázení na internetu se právní názory liší.

Zkušenost Velké Británie V nedávných letech se Evangelická aliance ve Spojeném království začala velmi intenzivně zabývat otázkou růstu gamblerství. Začala shromažďovat materiály z průzkumů a zjistila devastující vliv hazardu na mnoho závislých lidí, s nimiž trpí i jejich příbuzní a přátelé. Postupně se připojili další spojenci pracující pod hlavičkou Armády spásy, kvakerské akce proti alkoholu a drogám, Metodistické církve aj. Společně bylo navázáno na výzkum britské parlamentní komise, byl vyjádřen zásadní nesouhlas s gamblerstvím dětí a s masivním rozšířením hracích automatů.

Byla podepřena důležitost financování nezávislého průzkumu a rozvíjení prevence a pomoci postiženým. Jasně byl vyjádřen nesouhlas s legislativou, která umožnila rozšíření hracích automatů do oblastí s nižší životní úrovní. Místní úřady měly pouze omezenou pravomoc omezit hráčské aktivity na svém území. Upozorněno bylo také na pochybný zisk z hazardu do státní kasy. Od tohoto zisku není odečteno, kolik stát ztrácí narušením pracovní schopnosti závislých, rozbitím jejich rodin a financováním léčby. Vláda byla vyzvána, aby pomohla lidem, kteří vlivem neregulovaného sázení na internetu trpí.

V letošním roce se svým prohlášením směrem k vládě připojila k iniciativě také Synoda anglikánské církve se snahou omezit hrací automaty, snížit finanční částky sázení ze sta liber na pouhé dvě. Dosud je možné sázet 100 liber každých 20 vteřin, a tak během hodiny prohrát cca 540 tisíc korun. Jednotlivé sbory byly varovány, aby nepřijímaly peníze pocházející z hazardu. Hrací automaty byly nazvány extrémní návykovou formou sázení, která je nabízena v ulicích měst. Na Synodě anglikánské církve bylo přítomno 310 delegátů s hlasovacím

▪ Rada schválila personální obsazení vizitací v prvním pololetí roku 2018.

▪ David Novák informoval o aktuálním vývoji situace ve sboru v Chrudimi, kde na svou funkci rezignoval místopředseda staršovstva (který rovněž vystoupil ze sboru). Stávající staršovstvo rovněž skládá své funkce a budou se připravovat nové volby. V Chrudimi v brzké době proběhne vizitace.

▪ Proběhl rozhovor s Janem Mackem (Sbor CB Praha 5), který s podporou svého staršovstva žádá o přijetí do vikariátu. Bratr v rozhovoru krátce shrnul svůj duchovní vývoj: Působil jako vedoucí mládeže, je mu blízké doprovázení lidí, zajímá ho i případná kaplanská služba (nemocnice, teoreticky i armáda). Rada přijala Jana Macka do vikariátu bez pracovního poměru s platností od 1. září 2018.

▪ Rada vyslovila souhlas se zaměstnáním Aleše Kratochvíla na 0,5 úvazek od 1. 1. 2018 do 31. 12. 2018 jako misijního pracovníka Rady CB na projekt Cesta obnovy s tím, že budou-li k dispozici grantové prostředky, bude je v roce 2019 možné fakturovat na konkrétní projekty.

U pracovníků Odboru mládeže (Hutr, Rajca) je třeba nejprve získat podmínky grantu, případně určení dárce.

▪ Rada projednala a schválila rámcový návrh pastorální konference kazatelů CB v lednu 2018. Hlavním tématem konference zůstává fenomén vzdělávání. Do přípravy konference byl větší měrou zapojen Evangelikální teologický seminář, aktuální návrh se snaží získat výstupy využitelné jak na semináři, tak na sborech či v různých oblastech církevní práce.

▪ Rada vyslovila svůj souhlas s pracovním konceptem akce 40 dní s Biblí. Podobně jako v loňském roce se k projektu připojil i Dětský odbor RCB. ▪ Rada vzala na vědomí zprávy Josefa Sliže a Ondřeje Kymla ze studijního volna, čtvrtletní zprávu o činnosti Davida Beni a zápisy z jednání OMAR a seniorátů Hanácko-valašského, Jihočeského a Jihomoravského.

▪ Rada schválila aktualizaci Vnitřního mzdového předpisu s platností od 1. ledna 2018. Tím dochází k valorizaci mezd všech zaměstnanců Rady CB o 3 %, výměra pro stanovení mezd u misijních pracovníků a pastoračních asistentů se zvyšuje na 75 % mzdového vyměřovacího základu.

z jednání rcb v praze listopad 2017 ▪ Rada projednala potřebu školení o bezpečnosti práce a požární ochraně, školení řidičů referentských vozidel, školení o právních požadavcích na statutární zástupce a školení ohledně GDPR. Během lednové pastorálky proběhne školení řidičů, další školení (bezpečnost práce apod.) se plánuje na jarním setkání statutárů.

▪ Rada projednala a schválila rámcový návrh témat budoucích pastorálních konferencí kazatelů CB až do roku 2020.

▪ Rada schválila aktualizaci osnovy namátkové kontroly hospodaření a pravidel užívání služebních aut.

▪ Tajemník členům Rady tlumočil aktuální informace o stavebních záměrech ve sborech Olomouc a Brno-Betanie.

▪ Rada vyslovila souhlas s poskytnutím půjčky sboru Vsetín-Maják. Realizace proběhne za těchto podmínek: První část půjčky bude poskytnuta během prvního čtvrtletí 2018 z rezervního fondu CB, a to se splatností v r. 2020.

Druhá část půjčky bude poskytnuta rovněž v prvním čtvrtletí 2018, ale z fondu Waderovy nadace se splatností v letech 2021 až 2023.

▪ Rada vzala na vědomí aktuální seznam členů Rady ETS, kteří budou uvedeni v příslušném rejstříku.

▪ Rada vyjádřila souhlas s navrženou změnou zřizovací listiny ETS. Listina bude předána k registraci na příslušné ministerstvo.

▪ Petr Raus připraví konferenční návrh na zřízení nového Účelového zařízení Církve bratrské a současně i návrh jeho zřizovací listiny (Zapsaný ústav ETS), do které zapracuje příslušné podmínky Řádu správy CB. ▪ Rada vzala na vědomí náplň práce ředitele ETS. ▪ Rada vyjádřila souhlas s navrženou změnou Stanov Diakonie CB. Stanovy budou předány k registraci na příslušné ministerstvo.

▪ Rada schválila delegáty CB na Valném shromáždění ERC: Davida Nováka, Petra Rause a Aleše Čejku.

▪ Rada vzala na vědomí zápis z jednání Řídícího výboru ERC a Komise pro ekumenismus ERC a informaci o televizním pořadu Modlitba za domov 2017.

připravil Petr Raus první místopředseda RCB

právem. Prohlášení bylo přijato jednomyslně, nikdo nebyl proti a nikdo se nezdržel hlasování.

Česká republika V ČR počet hráčů stále roste, a to především mezi muži. Přestože se novou legislativou počet herních automatů snížil téměř o pětinu, celková výše vkladů do hazardních her o 10 % stoupla. Z průzkumů za rok 2014 vyplývá, že v riziku rozvoje problémového hráčství je 5 % dospělé populace, tj. 450 tisíc osob. Závislých patologických hráčů je asi 130 až 200 tisíc dospělých. Zatím se jich přichází léčit velmi málo, i když pomoc je nabízena v několika centrech a klinikách.

Téměř polovina závislých se podílí na kriminální činnosti (krádeže, podvody, zpronevěry, drogová činnost a loupeže). Se závislostí se pojí četné zdravotní problémy, deprese, úzkosti, sebevražedné myšlenky; 30 % hazardních hráčů se o sebevraždu skutečně pokusilo. Studie ukazují, že se každému státu vyplatí věnovat finance do prevence i do různých omezení hazardu. V roce 2015 bylo u nás vsazeno 152,2 miliardy korun. Výše zisku provozovatelů heren, loterií a internetového sázení činila 30,4 miliardy korun (z toho 60 % tvoří zisk z hracích automatů, 19 % kurzové sázky a 18 % loterie). Od ledna 2017 platí v ČR nový zákon o hazardu. Hráči mají být registrováni a má se vést rejstřík lidí vyloučených ze hry. V rejstříku vyloučených mají být automaticky všichni v osobním bankrotu nebo hmotné nouzi.

Jako příklad možného dopadu omezení hazardu mohou posloužit čtyři sousedící města v ČR, ve kterých byla poměrně vysoká kriminalita. Dvě z nich – Vysoké Mýto a Litomyšl – zavedly nulovou toleranci hazardu. Naproti tomu Svitavy a Moravská Třebová hazard na svém území neomezily. Výsledek byl téměř okamžitý. Ve Vysokém Mýtě a Litomyšli kriminalita prudce poklesla a částečně se přelila do měst, která hazard neregulují. Nulovou toleranci k hazardu vyhlásila i další města. Naproti tomu například v Praze 1 je nejvyšší počet hracích automatů v republice vztažený k počtu obyvatel. Na konci roku 2016 jich bylo 1 386. V žebříčku hazardu se vysoko umísťuje také Mikulov, Aš, Karviná, Jeseník, Šluknov a Ostrava.

Jak dál?

Máme jako křesťané a církev mlčet? Jistě můžeme sloužit svědectvím života, modlitbou a pastorační pomocí. Před více než dvěma sty lety křesťan William Wilberforce nemohl unést otrokářský systém v britském impériu. Dvacet let svého života věnoval zápasu za zrušení otroctví, než parlament otroctví zrušil.

Není otroctvím dnešní doby hazard, který proměňuje lidi v trosky, ničí jejich rodiny a přináší obrovské finanční i morální ztráty celému státu? Je možné jít cestou Evangelické aliance a Anglikánské církve v Británii a zahájit rozhovor se zástupci Poslanecké sněmovny. Je možné se také v jednotlivých městech zasadit o zrušení heren, omezení sázek a regulaci hazardu na internetu.

■ Pavel Černý, Sbor CB Praha 1 – Soukenická

stalo se

glosa

Nová zpráva o pronásledování křesťanů Renomovaná organizace Open Doors, která se řadu let zabývá pronásledováním křesťanů ve světě, vydala v říjnu letošní souhrnnou zprávu o situaci v jednotlivých zemích světa.

Křesťané jsou nadále pronásledováni zejména v muslimských zemích, vůbec nejhorší je ale situace v komunistické Severní Koreji. Na smutných dalších místech se umístily Somálsko, Afghánistán (v obou zemích zuří válka), Pákistán, Súdán, Sýrie, Irák, Írán, Jemen a Eritrea. Znepokojivé je i 15. místo Indie, špatně se daří křesťanům také v postsovětských republikách Uzbekistán (16. místo) a Turkmenistán (19. místo). Na listopadové konferenci o pronásledování křesťanů v Knihovně Václava Havla europoslanec Pavel Svoboda uvedl, že pronásledování křesťanů je dnes už označováno za genocidu, a to právem.

Maronitský kardinál navštívil Saudskou Arábii Saudský král Salmán přijal 14. listopadu v hlavním městě Rijádu hlavu maronitské církve v Libanonu patriarchu a kardinála Bechara Butrose Raie. Byla to první návštěva církevního představitele v této muslimské zemi od roku 1975. Podle oficiální tiskové zprávy se rozhovor týkal náboženské tolerance a boje proti terorismu. Podle pozorovatelů měla návštěva za cíl navázat politické vazby v boji proti rozšiřujícímu se vlivu Íránu v regionu a také znamenala další krok v reformních snahách nového saudského krále.

Martin Luther na vatikánské známce Vatikánská pošta vydala 23. listopadu novou známku v nejrozšířenější hodnotě jedno euro, na níž je vyobrazen Martin Luther. Je na ní motiv z portálu Zámeckého kostela ve Wittenbergu, kde před ukřižovaným Kristem klečí reformátor s německou Biblí v ruce.

Jak řekl představitel vatikánské pošty Mauro Olivieri, motiv má vyjadřovat, že je jen jeden Kristus, u jehož nohou klečí jak protestanté, tak katolíci. Nelze ovšem mluvit o rehabilitaci Luthera, ale spíše o uznání vývoje, kdy rozdělení církve, jež Luther vyvolal, bylo dnes přinejmenším do určité míry překonáno, dodal.

Předseda Papežské rady pro jednotu křesťanů kardinál Kurt Koch při hod­no­ cení letošního půltisíciletého jubilea počátku Lutherovy refo­r­mace pozna‑ m enal, že kromě vděčnosti za ­ velký ekumenický pokrok je potřeba také pokání a vyznání vin za ztracenou jedno­‑ tu a zranění jediného Kristova těla. „Oba akcenty – dík a pokání – patří podle mne nerozdělitelně dohromady,“ zdůraznil Koch.

Podle IDEA a ČTK (ve spolupráci s

) –juml–

no comment Papež chce pozvednutá srdce, ne mobily.

Papež František při audienci 8. listopadu vyzval věřící, aby při bohoslužbách nefotografovali a ponechali při ní své mobilní telefony v kapsách. „Kněz při mši v určité chvíli říká, abychom pozvedli svá srdce. Neříká, pozvedněme své telefony a udělejme si snímek.“ Pak dodal, že slavení liturgie není žádné představení.

Rabínská moudrost Daniel Raus, sbor ICP, Praha

Stará rabínská moudrost přirovnává biblické knihy k budově chrámu. Tóra (pět knih Mojžíšových) je svatyně, proroci jsou hlavní loď a vstupní bránu tvoří poezie. Křesťanská Bible má svatých knih ještě pár, celý Nový zákon, takže bychom mohli v podobenství pokračovat třeba úvahou o chrámové dostavbě, ke které nakonec všechno směřuje a která má i vlastní vchod. Podstatné ale je, že ona stará, věky ověřená brána svoji funkci neztrácí.

Důvod je jednoduchý. Poetické knihy pojednávají o věčných tématech člověka.

Píseň písní je o lásce, Jób o utrpení, Kazatel o hledání smyslu bytí, Žalmy jsou o víře, Přísloví o moudrosti. Je jedno, jestli jste věřící, pochybující, kolísající, balancující, v depresi nebo optimisté. Ať procházíte pocity katastrofy, nebo jste stanuli na vrcholu úspěchu a štěstí, tyhle knihy mají prazvláštní schopnost dotknout se hlubin vaší duše.

Pozoroval jsem to při práci na audioknihách vydaných proto, aby zmíněnou bránu Bible přiblížily současné generaci. Čtrnáct věhlasných herců, režie, produkce, hudebníci – a zkušenost vždy podobná. V těch knihách je cosi zvláštního, co člověka přitahuje. Pár lidí se ozvalo, že už jsou na nahrávkách závislí, že si je pouští pořád dokola.

Docela jim rozumím, sám jsem si musel před časem naordinovat odvykací kůru.

Průzkumy konstantně ukazují, že lidi v ČR nezajímá poezie, a už vůbec ne náboženství. Přesněji řečeno, průzkumy ukazují, že lidé si myslí, že je nezajímá poezie ani náboženství. Ale ve chvíli, kdy před nimi duchovní brána ožije, může být všechno jinak.

Překvapení? Tipuji, že pro moudré rabíny asi ne.

2017 prosinec

21

exegeze

Marek 9,1–7

Proměnění na hoře text tomáš pavelka foto gatephoto

Řekl jim také: „Amen, pravím vám, že někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci.“ Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami…

„N

ěkteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Boží království, přicházející v moci.“ (1) Ježíš těmito slovy doplňuje

první předpověď svého utrpení, slova o ztracení a nalezení života atd. z předchozí kapitoly. Žádá své učedníky přijmout vyhlídku na sebezapře­ ní, utrpení, na to, že život bude vyhlížet jinak, než je naše původní představa. Přesto není víra bezhlavým skokem do hlubin (jako v pokušení na poušti). Někteří spatří proměnu přicházející s Božím královstvím už za svého života. Někteří ano, někteří ne.

Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš jen Petra, Jakuba a Jana… (2) Někteří spatří, někteří ne­

tomáš pavelka farář Farního sboru Českobratrské církve evangelické v Lounech

22 prosinec 2017

spatří. Krista ve slávě spatří jen tito tři. Zdá se to nespravedlivé – pokud zapomeneme, že církev je jedno tělo. Ti, kteří sami nespatří viditelnou moc Božího království, žijí ze svědectví těch, kteří ji zažili. Věří jim a mají sami radost z toho, co druzí prožili. Protože opravdu jsme jedno tělo a „trpí-li jeden úd, trpí spolu s ním všechny. A dochází-li slávy jeden úd, všechny se radují spolu s ním.“ (1K 12,26) …vyvedl je na vysokou horu… (2) Na horách Bůh mluví k Abrahamovi, na hoře obdržel Moj­ žíš zákon. V dobách královských je však oběto­ vání a pálení kadidla na horách stále zmiňováno

jako přetrvávající nešvar. Výstup na horu vyvolává přirozeně náboženský stav. Jde o to, že s posvát­ ným rozrušením si člověk mnohdy vystačí. Pou­ hé naladění, příprava na setkání s Bohem není ještě opravdovým setkáním; člověk takové chví­ li snadno přisoudí vlastní obsah a Boží slovo už nepotřebuje. V době králů každý obětoval a pálil kadidlo na své osobní hoře. Tady je Kristus vepro­ střed učedníků. …a byl proměněn před jejich očima. (2) Ač se, zvláště s pokročilejším věkem, povaha člověka pomalu zapisuje do jeho tváře, takže někdy do­ vedeme rozeznat člověka celý život zlostného či dobrosrdečného atd., přece tělo duši spíše ukrý­ vá, mate nás. Mnozí na pohled oškliví lidé mají krásnou duši, a naopak za krásnou tváří se může skrývat duše ohavná. Ježíš zde v předjímce obléká duchovní tělo, ve kterém vnějšek zcela odpovídá vnitřku, viditelné neviditelnému.

Jeho šat byl zářivě bílý, jak by jej žádný bělič na zemi nedovedl vybílit. (3) I když se na světě žádná

tak bílá látka nenachází, přece učedníci dovedli rozeznat: Toto je dokonale bílá. Jan Kalvín v po­ jednání o poznání Boha v Instituci píše: „Když se cítíme hloupí, tak vzhledem ke komu? – Musí tu být nějaký moudrý. Když se cítíme zlí, tak vzhle­ dem ke komu? Musí zde být nějaký dobrý.“ Jaký je Bůh, dovedeme nejlépe rozeznat z vlastních omezení. Boha nemůžeme nikdy zkoumat jako nějakou věc, kterou si dáme před sebe na stole pod mikroskop. Naopak, Boha poznáváme teh­ dy, když jsme tak říkajíc sami pod jeho drobno­ hledem, když jsme poměřováni jeho slovem jako měřítkem.

Někteří světští myslitelé naší doby dochá­ zejí k celkem podobné úvaze: Po hrůzách 20.

poznámky století těžko popřít, že na světě můžeme spa­ třit skutečné, absolutní zlo, které nevysvětlí­ me technicky, sledem příčin a následků. Na­ cházíme-li nad vší pochybnost zlo, oprávněně můžeme doufat i v existenci čirého dobra. Po­ kud už jsme spatřili peklo, můžeme právem doufat i v opak, v království Boží, i když je na zemi nevidíme.

Zjevil se jim Eliáš a Mojžíš… (4) Krom toho, že představují Zákon a Proroky, jsou v mno­ hém předobrazem Ježíšova díla: Mojžíš i Elijáš jaksi prostředkují mezi Bohem a lidem: Před Izraelem hájí Boží čest, před Bohem se při­ mlouvají za jeho lid. Oba jsou typem trpících služebníků. Oba nemají na zemi hrob – Moj­ žíšovo tělo Bůh ukryl, Elijáš byl vzat do nebe v ohnivém voze. …a rozmlouvali s Ježíšem. (4) Mají tedy Ježí­ šovi co říci. Šli v něčem podobnou, ne však do­ konalou cestou. Naplnění zaslíbení, které hlásali, přišlo až po jejich smrti – Mojžíš nevešel do zaslí­ bené země, Elijáš se na Chorébu dozví, že Boží spravedlnost, již ohlašoval, naplní aramský Cha­ zael, král Jehú a prorok Elíša. Převezmou jeho úkol, a co ohlašoval, se pak naplňuje až po jeho smrti. Oni naplnění zaslíbení nespatřili pro svůj hřích – Ježíš zemře, protože jej Bůh kvůli naší spáse „ztotožnil s hříchem“; zaslíbení se naplní právě v jeho smrti na kříži.

Vidíme též, že Ježíš chce poslouchat jejich příběh. Stal se pro nás opravdovým člověkem, a tak, ač je vševědoucím Synem Božím, zároveň jeho poznání roste, jako u každého člověka. Pří­ běh Elijáše a Mojžíše ho zajímá, jako ho zajímá i příběh náš; stejně jako oni mu i my budeme moci svůj příběh vyprávět, jako už dnes s ním můžeme rozmlouvat v modlitbě. „Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“ (5) Z těchto slov je poznat, jak reálný,

hmatatelný byl ten zážitek. Petr sám na věc jako na živý zážitek vzpomíná ve svém lis­ tě: „A tento hlas, který vyšel z nebe, jsme my slyšeli, když jsme s ním byli na svaté hoře.“ (2Pt 1,16–19) Nevěděl, co by řekl, tak byli zděšeni. (6) Ač smysly viditelný a z části popsatelný, přece to byl pohled do jiného světa, na který nejde vztahovat všechny zákonitosti světa našeho.

Tu přišel oblak a zastínil je a z oblaku se ozval hlas. (7) V oblakovém sloupu vede Hospodin

Někteří uzří, někteří ne Jak jsme zmínili, křesťanství, tedy zkušenost království přicházejícího v moci, zakusí jen někteří. Je poznat, že Boží království přichází?

Křesťanství nelze na jednu stranu chápat jako učení automaticky proměňující svět: Církev pracovala v římské říši po čtyři století, aniž za celou dobu proměnila více než právě jen osobní životy jednotlivých věřících. Řím jinak pokračoval zrychlujícím se tempem ve svém úpadku, vycházejícím z upadající kultury a mravů lidí. Četná pronásledování církev příliš nezocelovala, spíše decimovala a církev se z přestálého šoku stávala velmi přísnou a zákonickou. I po Konstantinovském obratu mnohdy spíše římský stát měnil (a korumpoval) církev než opačně, i když mnohé pozitivní změny, které do právního systému hynoucí říše křesťanství přineslo, nelze podceňovat.

Křesťané s velmi hlubokou vírou jsou dnes početní v mnoha státech, na nichž zásadní proměnu nevidíme. Největší účast na křesťanských bohoslužbách má Nigérie. Dalších devět příček v těsném sledu drží další státy subsaharské Afriky, následované Guatemalou. Možná bychom potřebovali osobnější zkušenost, zda se už rýsuje nějaký dopad na život v těchto zemích, zda už v nich něco raší.

Na druhou stranu se musíme varovat i jakéhosi „buddhistického“ prožívání křesťanství, kde všechen svět je jen klam a šalba, z něhož se duše věřícího povznáší ke světlu na výsostech. Dopad křesťanství na náš svět je zřetelný, ba od podoby dnešního světa je křesťanství neodmyslitelné. Zvláště střední a severní Evropa se z dříve zcela nepodstatné, barbarské a primitivní periferie stala velkou civilizací právě díky křesťanství. Stále největší civilizace dneška, Spojené státy, začaly jako pokus o křesťanský stát na zelené louce. Pokud budeme chtít turistovi v našich městech, ale i vesnicích ukázat něco zajímavého, na mnoha místech to bude pouze kostel. Od křesťanstvím zdánlivě nedotčených Čechů jsem vícekrát slyšel, že při setkáních s lidmi velmi odlišných civilizací, pokud jim měli přiblížit, čím vlastně jsou, k jejich vlastnímu překvapení nenašli jiné vyjádření, než že jsou křesťané, ač by jim doma něco takového ani na mysl nepřišlo.

Izrael z Egypta do země zaslíbené. Oblak zakryje horu, na které je vydán Zákon. Protože Boha ni­ kdy nikdo neviděl. Bůh Otec zůstává i nyní nevi­ ditelným, ale ukazuje ke Kristu: Toto je má úplná podoba. Jak později říká Kristus Filipovi: „Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce?“ ■

2017 prosinec

23

vánoční povídka

T

y dny před vánočními svátky byly nevlídné, sychravé.

Ve zprávách varovali, že se rozmáhají chřipky. Měli jsme doma na bytě studenta. Byl to synek našich známých z Karlových Varů. Den před Štědrým dnem ulehl s teplotou.

Manželka ho napájela čajem s citrónem a polykal acylpyrin.

Toužil vrátit se na Vánoce domů. Nebylo však ani pomyšlení, že by se vydal sám, i když tvrdil, že to zvládne. Telefonovali z Varů, co se děje, že nepřijel. Uklidnili jsme je, že je u nás, ale v posteli. Bylo mně jej líto. Někdy odpoledne jsem se rozho­ dl odvézt ho k rodičům autem. Stačím se ještě na večeři vrátit.

Teple jsme hocha oblékli a vzadu na sedadle přikryli pokrýv­ kou. Vymotali jsme se přes Unhošť na karlovarskou silnici, to ještě nebyla dálnice, a jelo se pak dobře. Silnice byla vlhká, trochu zamlženo, ale provoz už malý. Každý spěchal, aby byl včas večer doma.

blízko bydlí a dojde už domů pěšky. Co bych asi udělal? Vystou­ pil bych, šel dozadu, že mu otevřu kufr. Motor by běžel, on by skočil k volantu, šlápl na plyn a já bych zůstal stát v lese s holý­ ma rukama. On by zatím v tom kradeném autě ujížděl i s nemoc­ ným chlapcem. Dále už jsem to nechtěl domyslit! V Lubenci by se neodvážil násilí, ale někde na pustém místě…? Dobře jsem udělal, že jsem neriskoval.

Dojeli jsme do Varů. Rodiče synka uložili do postele pod peři­ nu. Byl šťastný, že je o Vánocích doma. Naši přátelé Karla a Pře­ mek mě zahrnuli díky, jaká to ode mne byla na Štědrý den oběť.

Posadili mě ke stolku, Karla přinesla teplý čaj a nějaké sušenky, že si musím odpočinout. Pravda, rád jsem si sedl, abych si vyde­ chl, bylo u nich příjemně zatopeno. Karla odkvačila do kuchyně a Přemek si ke mně přisedl. Zřejmě byl rád, že se na chvíli vyma­ ní z vánočních příprav, kdy všude jen překážel.

Andela jsem nepoznal text blahoslav košťák ilustrace sára košťáková

Někde za Krupou koukám, že v dálce někdo stojí a mává, abych zastavil. Stopař. Sám jsem v mládí stopem hodně cesto­ val, tak jsem mu zastavil. Ptal se, mohu-li ho svézt do Lubence, který je při cestě do Varů. Byl to takový nevzhledný výrostek, nebudil důvěru, při chůzi se trochu viklal, ale dobrá, vezmu ho.

Vytáhl z příkopu nějaký pytel. To znám, my jsme také schová­ vali rance v příkopu, abychom snad šoféra neodradili. Hrnul se hned s tím špinavým pytlem ke kufru. To jeho zavazadlo se na sedadlo opravdu nehodilo. Strčil jsem je v kufru do rohu.

Zasedl vedle mne. Ptám se, co to má v tom pytli. On, že se­ hnal mámě nějaké zrní pro slepice. Pak mi začal vyprávět spros­ té vtipy. Já mlčel a on zmlkl také. Pobýval asi častěji v hospodě.

Dorazili jsme do Lubence, zastavili na ztichlém náměstíčku, aby tady vystoupil, ale on se nehýbal. Chtěl, abych ho zavezl až k nim domů. Zavětřil jsem zlý úmysl. Štědrý den, vedlejší silnice jsou prázdné. Není to léčka vy­ lákat mě někam do stínu a ukradnout mi vůz? Je to prý jen pár kilometrů a jeho máma mně zaplatí benzín. Tak to mládenče ne! Na to ti neskočím. Vezl jsem přece také ještě toho chlapce.

Byl jsem opatrný, vypnul motor, vytáhl klíče, motor pro jistotu zamkl a klíče držel v kapse. Pak jsem teprve otevřel kufr, vytáhl ten jeho pytel, postavil ho na chodník a ukázal mu na něj. A on pořád nic. Nechtělo se mu ven k tomu pytli. Otevřel jsem mu tedy dvířka, aby šel. Teprve pak se s nadávkou vysoukal ven.

Mně se ulevilo, že jsem se ho zbavil a jeli jsme dále. Znovu se mi ta příhoda vybavila. Představil jsem si, jak by mě někde na opuštěném místě požádal, abych mu zastavil s tím, že někde 24 prosinec 2017

„Jak se vám jelo?“ ptal se. „Inu, jelo,“ povídám a vyprávím, jak nás ten podezřelý výrostek zastavil. Přemek se hned přidal a líčil nějaký příběh, který prý slyšel nedávno, jak takoví stopa­ ři někoho přepadli. Dál jsem proto raději mlčel o své nejistotě ohledně úmyslu toho stopaře a dodal jen to, že jsem v Luben­ ci chasníka z vozu vyhodil. Přemek mě chválil, že člověk dnes musí být opatrný. Hovor se zadrhl, ale nemyslím, že by Přemek pochopil, že jeho synovi hrozilo nebezpečí. To bylo dobře. Pose­ děli jsme ještě chvíli, mně se do té nepohody nechtělo, ale brzy jsem se musel rozloučit a nasednout do vozu. Byl jsem spokoje­ ný, že jsem v Lubenci zachoval klidnou hlavu. Čekala mě zpá­ teční cesta do Prahy.

V serpentinách z Varů padla mlha. Vjel jsem do ní jako do oblak. Chvíli mlha, za chvíli se to protrhlo a pak jsem se do ní zase ponořil. Bylo to nepříjemné, zrádné. Nahoře nad Vary jsem se vynořil a pěknou dobu klidně pokračoval. Po­ tom mlha padla znovu a byla ještě hustší. Vězel jsem v ní be­ znadějně a navíc už se rychle šeřilo. Musel jsem svítit, takže jsem měl před sebou takovou světlou tmu. Nejel jsem ovšem v mlze poprvé.

V dálkových světlech se všechno slévalo, lépe bylo rozsvítit světla potkávací. Ani tak sice nebylo vidět moc daleko, ale ales­ poň obrysy jsem rozeznával. Pálily mě oči a neviděl jsem už více než na dva metry. Byl jsem jako v mléčné kaši. Nebyl příjemný pocit být v takové situaci ve voze sám. Věděl jsem, že zastavit je nebezpečné, protože ostatní řidiči nemohli vidět o moc víc než já a mohli by do mě nabourat. Bylo to na pováženou. Jel jsem

už jen krokem a neodvažoval se zrychlit ani stát. Přestával jsem kontrolovat, jestli nevjíždím do protisměru. Měl jsem strach, jak tohle dopadne.

Bylo to patrně někde v lese, když jsem náhle zahlédl vpravo od silnice nezřetelný široký stín. Hned jsem zastavil, vystoupil a popošel několik kroků zpět. V příkopu bylo zapíchnuté auto, které sjelo ze silnice, a před ním stála postava, která na mě má­ vala. Tu jsem zprvu úplně přehlédl. Další stopař! Byl to patrně ubohý řidič, kterému se však při té nehodě nic nestalo. V hava­ rovaném autě nikdo nebyl. Ve zmatku, abych tu dlouho nestál

a někdo snad do mě zezadu nenarazil, jsem bez řečí naznačil stopaři, aby nastoupil a já skočil za volant.

Rozjeli jsme se, ale opravdu jsem už neviděl, kam jedu, ta­ ková byla mlha. Stopař seděl vedle mne. Dohodli jsme se hned, že bude z okénka pozorovat okraj příkopu a navigovat mě podle něj tak, abychom nikam nesjeli. Byl jsem zcela závislý na jeho pokynech. Bylo to pomalé a děsně únavné. Pak se náhle příkop úplně ztratil. Jistě jsme vjeli na nějakou křižovatku a v té širo­ ké ploše jsem vůbec netušil, kam jedu. Naštěstí nic nejelo, my zase objevili příkop a pokračovali podél něj v krkolomné jízdě.

Kolem pořád to hrozné mléko.

Nakonec jsme se přece jen z husté mlhy začali zvolna vy­ nořovat do obyčejné zamlžené noci. Spolujezdec mě požádal, ať mu zastavím u příští větší vesnice, že zatelefonuje nějakému traktoristovi. Nešťastník! Nedovedl jsem si představit, že by ně­ jaký traktorista byl ochotný jet na Štědrý večer v noci do mlhy tahat někomu vůz z příkopu. Vesnice se brzy objevila, spolujez­ dec vystoupil, poděkoval a zmizel ve tmě.

Dojel jsem bez potíží do Prahy, cestou bylo jen mlhavo. Doma jsem se objevil se značným zpožděním. S večeří na mě počkali a vše proběhlo, jak to má o Vánocích být. Podrobnosti o své jíz­ dě jsem vyprávěl manželce až druhý den. Pokud šlo o prvního stopaře, divila se, jak jsem byl neopatrný. Nepochopila plně mé obavy v Lubenci, jen pochválila, že jsem tam stopaře vyhodil.

Více se lekla, když jsem jí vyprávěl o mlze, ale vrak ani druhý stopař ji nezajímali.

Dnes, když vzpomínám na svoji vánoční cestu do Karlo­ vých Varů, vidím vše trochu jinak. Rozhodnutí zavézt nemoc­ ného synka domů k jeho rodičům bylo jistě lepší než zůstat v pohodlí domova. Ten chasník, první stopař, jel patrně z hos­ pody, ale moje přesvědčení, že mně chce vůz ukrást, bylo pře­ hnané. Stopovat na Štědrý den z Lubence někam do zapad­ lé vsi by bylo jistě beznadějné. To měl pravdu. Není divu, že mě chtěl přimět, abych ho dovezl až domů. Čekala tam asi jeho máma v obavě, kam zase její syn zabloudil. Připravila včas slavnostní večeři a on nikde! V Lubenci se asi ještě tro­ chu posilnil a šlapal pak nejistě ty zbývající kilometry s pyt­ lem sám pěšky domů. Chudák máma! Měl jsem ho přece jen odvézt až do chalupy a zbavit ji starostí. Tak to patrně bylo, žádný zlý úmysl.

Mlha byla opravdu nebezpečná. Pamatuji si děsné pocity, že sjíždím do protisměru nebo mířím do příkopu. Byl jsem tehdy bezradný, chvílemi jsem úplně ztrácel orientaci. Nevěřím ale, že tam v mlze na mě mával nešťastný stopař. Ve skutečnosti tam na mě čekal anděl. Nasedl vedle mě do vozu, stáhl okénko, sle­ doval okraj příkopu a bezpečně mě navigoval. Byl jsem na něm zcela závislý. Vyvedl mě ven z mlhy jako anděl Lota ze Sodo­ my. A když splnil úkol, vystoupil z vozu a zmizel ve tmě. Byl to určitě anděl. A já mu ani nepoděkoval!

■

2017 prosinec

25

reportáž

Přiblížit evangelium lidem

Otevřené bohoslužby text Dalimil Staněk foto Pete Lupton a Vojta Hynek

V

olomouckém společenství Círk­ ve bratrské jsme přemýšleli, jak nově přiblížit bohoslužby lidem, kteří do církve pravidelně nechodí, a jak je přímo oslovit evangeliem. Z více stran jsem slýchal nostalgické vzpomínky na tradiční evangelizační shromáždění, na která se v našem kontextu více méně za­ nevřelo. Vznikl tak projekt otevřených bo­ hoslužeb, který jsme zatím uskutečnili ve dvou ročnících.

touhách – o nekonečné touze, o touze po věčnosti a o touze jít za hlasem svého srd­ ce. Jedním kázáním nám letos posloužil i předseda Rady CB David Novák. Po ká­ zání a chvíli ztišení následuje výzva. Lidé mohou v reakci na slyšené slovo přijít do­ předu a odnést si předmět, který jim má je­ jich vyznání připomínat. Během několika písní chodí jak lidé noví, tak ti, kteří svou víru už dlouhodobě vyznávají. Na závěr bohoslužby jsou všichni pozváni k mod­

a obrátí se. Respektujeme, že cesta k víře může být dlouhodobým procesem.

Třetí skupinou jsme my, kteří jsme přijali milost evangelia už před lety. I my potřebujeme znovu slyšet evangelium a obnovit svou první lásku k Bohu. Navíc rozpoznáváme, že samotná příprava ote­ vřených bohoslužeb nám pomáhá růst.

Nutí nás přemýšlet jinak, vyhazuje nás ze zaběhlé církevní rutiny a dává nám možnost si bohoslužby upravit.

Jedná se o sérii tří nedělních setkání, které pořádáme ve velkém sále poblíž naší modlitebny. Liturgie bohoslužby je zjednodušená a víc komentovaná mode­ rátorem. Jeho úkolem je účastníky setká­ ním srozumitelně provést a záměrně se vyvarovat některých nesrozumitelných frází. Cílem kázání je zasadit evangeli­ um do životů současných lidí.

Tématem prvního ročníku, který se uskutečnil na podzim 2016, byl Nový ži­ vot v Bohu. Mluvili jsme o novém naroze­ ní, nové šanci a novém poslání. Druhý roč­ ník proběhl letos v říjnu a byl o lidských

litbám a rozhovorům u označených slu­ žebníků, což ale zatím nikdo nevyužívá.

Smysl otevřených bohoslužeb vnímá­ me ve třech směrech. Jednak směrem ven, kdy na bohoslužby cíleně zveme více lidí ze svého okolí. Dále se chceme zaměřit na lidi, kteří v našem společenství vyrostli nebo jsou dlouhodobými hosty, ale ještě nevyznali veřejně svou víru a nejsou po­ křtěni. Vytváříme pro ně místo, kde budou opakovaně zváni k dalším životním kro­ kům směrem k Bohu. Nechceme hodno­ tit setkání pouze podle toho, kolik cizích lidí přijde a kolik lidí zareaguje na výzvu

Z pohledu kazatele jsou otevřené bo­ hoslužby výrazně náročnější na přípra­ vu kázání i na celkovou organizaci. Můj hlavní zápas většinou nakonec spočívá v tom, jakým způsobem srozumitelně předat tu hlubokou radost, kterou v nás Ježíšovo evangelium probouzí.

Máme v plánu v tradici otevřených bohoslužeb s jasnými výzvami pokra­ čovat tak, aby se staly běžnou součástí církevního roku.

26 prosinec 2017

■ Autor je kazatelem Sboru CB Olomouc.

otázka pro

Od víry k víře

Daniela Kvasničku Rosa vydala český překlad knihy Hledal jsem Alláha, na­

Nabeel Qureshi Hledal jsem Alláha, našel Ježíše – zbožný muslim se setkává s křesťanstvím.

Rosa Books, Praha 2017, 359 s.

šel Ježíše, v níž Nabeel Qureshi, Američan pakistánské­ ho původu, popisuje svoji cestu od islámu ke křesťanství.

Qureshi v první části knihy popisuje islám tak, jak jej přebíral od svých rodičů. Očima dítěte přibližuje, jaké místo v islámu má modlitba, Korán, víra rodičů. Každá kapitola je pro úplnost doplněna komentářem „dospělého“ Nabeela, kde dané téma víc rozvíjí. Povedlo se mu tak zachytit ne­ jen strohá fakta o islámu, ale také to, jak věřící muslimové prožívají svoji zbožnost.

Autor dál popisuje, jak se díky přátelům setkal s křesťan­ stvím i jaké diskuse spolu vedli. Qureshi tu zápasí s otáz­ kou, jestli může jako muslim kritizovat křesťanství a zůstat přitom konzistentní. V zápase s pochybnostmi k němu prostřednictvím Bible promlouvá Bůh. V poslední kapito­ le líčí autor důsledky, které jeho konverze měla na vztah s vlastní rodinou, a jak ho Bůh vedl v jeho dalším životě.

Kniha je velmi dobře napsaná a doporučuji ji všem, kdo rádi čtou příběhy. Zvlášť užitečná bude pro ty, kdo se zajímají o islám. Kapitoly jsou dělené podle témat, takže nehrozí přehlcení informacemi. Štěpán Kotek ■

Katechismus jinak Na první pohled příjemná, graficky čistá a přehledná pu­

Paul Bernhard Rothen, David Beňa Představ si!

Rozhovory o víře.

Nový kostel, Litomyšl 2017, 64 s.

blikace zve k rozhovorům o základech křesťanské víry.

Vychází z mnohaleté zkušenosti faráře švýcarské reformo­ vané církve, přičemž na poslední verzi se podílel a skvě­ le ji přeložil David Beňa. Hlavní skupinu posluchačů, se kterou Bernhard Rothen rozhovory o víře vedl, tvoří generace 15- až 16letých mladých lidí. Snad právě díky těmto prvotním posluchačům má publikace potenciál oslovit mnohem širší věkové publikum. Titul knihy při­ tom záměrně pracuje s termínem „Představ si“ ve smyslu „Postav před sebe“.

Obsah knihy tvoří sedm kapitol, z nichž každá má tři další podkapitoly. Podnětný je nejenom obsah, ale také řa­ zení. První kapitola staví před čtenáře evangelium o Ježíši Kristu, poslední kapitola mluví o víře, naději a lásce. Upro­ střed nalezneme pojednání o stvoření a vykoupení a to je obklopeno kapitolami o Písmu, křtu, večeři Páně a církvi.

Kniha je určena jak pro učitele, tak pro žáky. Otázky a fo­ tografie, které k textu přidal Daniel Kvasnička, pomáhají našemu „před-stavování“ si a dokládají ekumenický a lid­ ský dosah víry.

Jan Asszonyi ■

kazatele Sboru CB Litomyšl, jehož modlitebně se říká Nový kostel:

Jaké místo v životě církve dnes ještě může mít katechismus?

Odpověď je prostá: Nevím. Katechismus, jak jej známe, pokládá otázku a zároveň si odpovídá s představou, že si čtenář otázku přivlastní. Ještě lépe, je-li ta otázka jeho vlastní. Ale ty otázky, které z katechismů známe, se dnes už nekladou. Anebo je klade o křesťanství středně poučený člověk.

A těch je mezi zájemci z nenáboženských kruhů málo.

Já katechismus nepoužívám. Vážím si jej jako svědectví zápasu o víru člověka, ale je mi bližší upravit komunikaci s hledačem víry podle jeho potřeb. Přímo na míru. Proto jsme v Litomyšli vydali knihu Bernharda Rothena a dali jí název Představ si! S chutí jsem se přidal k překladu Davida Beni a doplnil jej fotkami a obrázky z mnoha zdrojů, převážně církevních, které uvádějí do bohatství typů církví a zvyků v nich běžných. Tak široce náboženský formát má kniha proto, že chce být svědectvím o otevřené náruči, o rozhovoru přes hranice vyznání.

Líbilo se mi, že tenhle text katechetické příručky ze Švýcarska pamatoval také na Starou smlouvu a židovský národ. Počítá také s úctou ke stvoření. Je pro mne podkladem pro rozhovory u stolu, nejlépe u dobrého jídla nebo nápoje. Základní text doprovázejí poznámky a trochu provokativní otázky, které mají zachovat svobodu hledačů víry. U hledače rozhoduje důvěra, v níž průvodce začal znovu hledat s hledačem. Vydání knihy bylo startem nové publikační řady Nového kostela, kterou chceme navázat na tradici bratrské tiskárny v Litomyšli.

2017 prosinec

27

kultura

Nejlepší komentář k problematice uprchlíků

Když jde o lidskost textJana Šrámková

S

Dola de Jong Pole je tento svět.

Pistorius & Olšanská, Příbram 2016, 208 s.

28 prosinec 2017

lunce pálí. Země je vyprahlá, spíš poušť než pole, přesto nezbývá nic jiného, než ji zku­ sit osít a do úmoru zalévat. Mladí holand­ ští manželé Aart a Lies ji kropí od rána do večera nádobami, které bez ustání plní a přináší pět dětí nejrůznějšího věku. Bude trvat měsíce úmorné práce a živoření, než zjistí, že je to tady na seve­ ru Afriky zbytečná práce. Tak začíná výjimečný román Doly de Jongové, jehož ústřední metaforu pole můžeme číst obousměrně. Tento svět je tvrdé neúrodné pole, zrovna jako pole před plechovou chatrčí běženců je celý jejich svět.

Píše se rok 1941 a v demilitarizované zóně afric­ kého přístavu Tanger to vře. Stahují se sem utečen­ ci z celé Evropy, která se propadá do války. Nikdo netouží zůstat, a přesto tady nemilosrdné byro­ kratické soukolí, ze kterého lze vyváznout jedině štěstím nebo tučnými úplatky, drží migranty po dlouhé týdny, měsíce a roky. Před očima moře, za kterým čeká nový život, za zády hladovějící město pulzující obchodníky s chudobou, arabskými dět­ mi, zlodějíčky, přezíravými konzuly, prostitutkami a nacistickými špicly.

Aart a Lies se vypravili za novým životem v obytném voze, do kterého cestou přibrali ně­ kolik bezprizorně bloudících dětí různých ná­ rodů. O jejich minulosti se nedozvídáme téměř nic, zrovna tak jako o strádání při společné cestě přes poušť, kde navíc Lies porodila svého prvo­ rozeného syna. Minulost jako by neexistovala, vytěsnit ji je totiž dost možná jediný způsob, jak přežít.

Situace je neutěšená. Mladý pár se z původ­ ního spasitelského entuziasmu propadá do všu­ dypřítomné rezignace. Žádná z postav nezůstává ušetřena. Děti přesto dál odhodlaně žijí své každo­ denní životy práce, her a tajných snů. Stejně jako Tanger do sebe nasály všechny jazyky, dovednosti a odhodlání přežít za jakoukoli cenu.

Kniha je vyprávěná podivuhodně klidně a ci­ vilně, nechce šokovat ani emocionálně rozer­ vat. Na rozdíl od většiny válečných románů, kte­

ré zachycují nebezpečí bojišť, odbojových akcí nebo hrůzu koncentračních táborů, nahlíží válku z jiné strany. Tanger je spíš statickým uprchlic­ kým táborem. Místem, kde válka neohrožuje lid­ ský život, ale lidskost. Kde nepřipravuje o život, ale o jakoukoli životní perspektivu. Nevyřčenou otázkou, před kterou nelze při četbě uniknout, totiž zůstává: Co vyroste z těchto dětí, které při­ šly o dětství a přijaly za přirozené tak vykloube­ né prostředí?

Autorka židovského původu Dola de Jongová prošla v roce 1940 Evropu stejnou trasou jako hr­ dinové její knihy. Po ročním pobytu v Tangeru se s dávkou štěstí dostala do Ameriky, kde působila jako novinářka, spisovatelka a tanečnice. Kniha Pole je tento svět vyšla ještě před koncem války.

Z důvodů zřejmých byla v roce 2015 v Nizozemí znovu vydána a setkala se s velkým ohlasem. Není divu, k současně uprchlické problematice jsem nečetla lepší komentář než právě tento sedmde­ sát let starý román.

■

náš tip Vánoční pořady na ČT 2 24. 12. 17.35 Vánoční promluva kardinála Dominika Duky 24. 12. 24.00 Přímý přenos Půlnoční mše u svatého Augustina v Brně 25. 12. 10.00 Přímý přenos z Husova sboru CČSH ve Slezské Ostravě 25. 12. 11.55 Urbi et orbi; přímý přenos požehnání papeže Františka

Vánoce islandského pastýře Spisovatel Gunnar Gunnarson se narodil

roku 1889 jako syn hospodářského správ­ ce na východě Islandu. Před jeho zraky se denně otvíral výhled k neschůdným horám této rozlehlé a tajemné země. Byl tu život drsný a vzdálený blahobytného ruchu světa. Teprve jako osmnáctiletý mladík zamířil do Dánska. Tam se naučil dánštině a v tomto jazyku publikoval svá literární díla, ve kterých se vrací zpět do své domoviny.

Hlavní postavou povídky Advent je chudý čeledín Benedikt, postarší člověk.

Jako nádeník bez větších nároků na od­ měnu pracuje na statku. V době advent­

Advent Gunnar Gunnarson Kalich, Praha 1938, 79 stran

V potoce tu zurčí voda. Zahřejí se šálkem kávy, trochu si zatopí.

Nečekaný úkol Benedikt splnil. Pomo­ hl ostatním pastýřům v nouzi a zbloudilé ovce našli. Teď má však před sebou dal­ ší úkol, najít ztracené ovce svého vlastní­ ho stáda. Ta nadbytečná práce ho zdržela.

Doba postoupila, zima a tma přichází. Musí jít sám až na hřeben hory za těmi svými ztracenými, vejít do vichřice v horách, do závějí, do oslepující sněhové bouře… Čtenář, který zná Bibli, vzpomene na příběh pastýře Davida. Když přišla šelma, aby ulovila jehně, srdnatě je bránil. Vzpo­ mene také na Ježíšovo podobenství dobrého pastýře, který hledá ztracenou ovci. Pastýř tu ovci nenechá v nouzi. Je to úkol nesnad­ ný. Je ochoten snést nepohodlí a všechna nebezpečí, položit za tu ovci třeba i život.

Z PRACHU A STÍNU Objevujeme literární poklady

ní, když byly ovce sháněny z horských pastvin dolů, měl stádo vždy na staros­ ti. Každý rok se zjistilo, že nějaké ovce chybějí. Nebylo divu. V horách utváře­ ných po věky sopečnými zvraty krajiny bylo mnoho nebezpečných skalních strží, kde zbloudilé ovce zůstávaly beznadějně uvězněny. Benedikt se proto každý rok vydával do hor, aby takové nešťastnice vyhledal a vysvobodil.

I tentokrát jde pěšky až k nejzazšímu dvorci pod horami, kde nachází nuzný nocleh. Setká se s pastýři a vstoupí tak do svého vánočního příběhu. Nese jen to nejnutnější. Přidají se zde k němu další tři pastýři v nouzi a prosí o pomoc. Mají tam nahoře také ještě své ovce! Skupina pastýřů pak mizí ve svahu. Lyže nesou v rukou zatím jen svázané provázkem.

Mají zkušené průvodce – psa a statného berana, obeznámené pomocníky u ovcí.

Obloha věští změnu. Na statcích va­ rovali, ale Benedikt nedbal. Vždyť jde na tuhle výpravu už po sedmadvacáté. Zná

Najít ztracenou ovci?

Jak nesnadný úkol uprostřed zrádných strží bouřlivého světa!

Ježíšovo podobenství svědčí o lásce Syna Božího ke ztracenému, hříšnému člověku.

ty končiny. Je to jeho úkol. Jde a v mysli přemítá o příbězích vyprávěných v jejich kostelíku během doby vánoční. Zdá se mu, že je také v tom příběhu mezi pas­ týři s Ježíšem. Cesta je kamenitá a únav­ ná. Den je krátký, noc přichází brzo. Vítr sviští do zad. Padá a na stezce leží prvý sníh. Tma houstne a skupinka musí dora­ zit k horské chýši, kde je možno přespat.

Je to věrný obraz Božího Syna, který nevá­ há strpět cestu kříže pro hříšného člověka.

Obraz stáda ovcí na Islandu se vymyká představě v našich zemích, třeba i v ho­ rách. Není to milý výjev pastviny, s ja­ kou se setkáme na pohlednicích z dovo­ lené. Stále více se nám obraz ovčince blíží neskutečné pohádkové pohodě, kdy se v klidném závětří na travnaté louce po­ kojně pase stádo, zatímco pastýř sám před salaší hraje na píšťalku. Ztrácí se nám sku­ tečnost, ten nárok na pastýře zodpověd­ ného za stádo, nesnadný, náročný úkol, odhodlání k oběti, záchraně, který je já­ drem Ježíšova podobenství.

Ztráta ovce je na Islandu běžnou událos­ tí. Statečný pastýř jde věrně za pohřešova­ nou ovcí, jde za ní k ledovcům, do horské pustiny, do vichřice, do sněhových závě­ jí. Spisovatel svým vyprávěním poskytuje čtenáři neobvyklý příklad ze svého rodiště, příklad pastýřovy nezměrné oběti.

■ blahoslav košťák

2017 prosinec

29

confessiones

Athanasiovo vyznání text david beňa foto gatephoto

Kdokoli chce býti spasen, tomu jest především potřebí, aby držel obecnou víru, neboť kdo ji celou a neporušenou nezachová, nepochybně na věky zahyne. Obecná víra pak jest ta, abychom ctili jednoho Boha v Trojici, a Trojici v jednotě bez míšení osob…

P

David Beňa, lic. theol. (43) kazatel, tajemník Odboru RCB pro vzdělávání, učitel religionistiky a Starého zákona na Evangelikálním teologickém semináři.

S manželkou Evou a třemi dětmi žije v Litomyšli.

30 prosinec 2017

osledním z antických symbolů, k nimž se hlásíme v preambuli Vyznání víry, je tzv. Athanasianum. Píšeme „tzv.“, proto­ že Athanasios, Atanáš (asi 295–373) podle vše­ ho nebyl autorem tohoto kréda. Sekretář alexan­ drijského patriarchy a později sám alexandrijský biskup rozhodně patřil mezi vůdce řecké církve.

Proslul coby odvážný obhájce pravověří a bojov­ ník proti tehdy populární teologii arianismu (mu­ sel proto pětkrát do vyhnanství). Nicméně text je sepsán původně latinsky, a ve východní, Ataná­ šově domácí církvi nebyl znám až do 12. století.

Na Západě byl naopak hojně používán v boho­ službě i komentován. Současní badatelé mají za to, že Athanasianum – podle prvního latinského slova rovněž nazývané Quicumque (Kdokoli) – vzniklo asi v 5. století v Galii. Kdo byl autorem, nelze určit.

Jistá víra Atanášské vyznání shrnuje výdobytky dogmatic­ kých sporů antické církve a trvalý poklad církve všech dob – víru v trojjediného Boha a ve vtělené­ ho Syna Božího. V sevřených formulacích, teolo­ gicky zhuštěných a náročných, a přece jazykově průzračných, ba poeticky krásných, se tu v návaz­ nosti na kréda z Nikaje a Cařihradu opisuje nepo­ psatelné: „Uctíváme jednoho Boha v Trojici a Tro­ jici v jednotě.“ a „Věříme a vyznáváme, že náš Pán Ježíš Kristus, Boží Syn, je Bohem i člověkem.“.

Proti kritikům napravo i nalevo se tu obhajuje pa­ radoxní poznání, vzešlé z evangelia o Ukřižova­ ném, že jakkoli věříme v jediného Boha, je tento jediný Bůh odvěkým společenstvím tří osob Otce, Syna a Ducha svatého; a že Pán Ježíš je pravý Bůh i pravý člověk.

Citujme několik úryvků: „Jiná je osoba Otce, jiná osoba Syna, jiná osoba Ducha svatého. Avšak božství Otce, Syna a Ducha je jedno a stejná je jejich sláva a souvěčná jejich vznešenost.“ Bůh, který se zjevil v Ježíšově příběhu, a to v souladu s Písmy Izraele, se pouze nepřevléká do různých dějinných rolí, tu za Stvořitele, tu za Spasitele, tu za Posvětitele; nenese pouze různá jména, jednou „Hospodin“, podruhé „Ježíš“ a potřetí „Duch“.

Nýbrž je tu skutečně Bůh Otec, který v moci své­ ho Ducha poslal na svět svého Syna. A je tu sku­ tečně Bůh Syn, poslušný Otcově vůli až na smrt, který do světa seslal Ducha svatého. A je tu sku­ tečně Bůh Duch, který oživuje stvoření a v lidech probouzí víru v evangelium, a tak oslavuje Syna a v něm Otce.

A atanášské vyznání pokračuje: „Jaký je Otec, takový je Syn, takový je Duch svatý: Nestvořený je Otec, nestvořený je Syn, nestvořený je Duch svatý.

Věčný je Otec, věčný je Syn, věčný je Duch sva­ tý. A přece nejsou tři věční, ale jen jeden věčný.

Jako nejsou tři nestvoření, ani tři nezměrní, ale jeden nestvořený a jeden nezměrný… Tak je Bůh Otec, Bůh Syn a Bůh Duch svatý, a přece nejsou tři bohové, ale jeden je Bůh. Stejně tak je Hos­ podin Otec, Hospodin je Syn, Hospodin je Duch svatý, a přece nejsou tři Hospodinové, nýbrž je­ den je Hospodin.“ Ne tedy samojediný Bůh (jako v očích islá­ mu), ale Bůh trojjediný! Ne jeden, ale tři; a přece jsou tito Tři jedno. Jako by je nesla a spojovala táž vznešená a slavná, nestvořená a věčná „pod­

stata“: Syn není méně Bohem než Otec; a Duch není jen božskou energií či silou.

Ne, ti Tři jsou si rovni. Jako by – vzpo­ meňte na Rublevovu slavnou ikonu – nesli tutéž tvář. Sedící na různých stra­ nách stolu předávají si vzájemně poslání, lásku, ba samo bytí. „Otec nebyl učiněn z ničeho,“ vyznává Athanasianum. „Syn pochází jen z Otce, neučiněný, nestvoře­ ný, nýbrž zplozený. Duch Svatý je z Otce a Syna: neučiněný, nestvořený, nezroze­ ný, nýbrž vycházející… A v této Trojici není nic dřív nebo později, nic není vět­ ší ani menší, ale všechny tři osoby jsou navzájem souvěčné a rovné.“ (Nemáme bohužel dostatek prostoru, abychom při­ blížili i části Athanasiana věnované Kris­ tu, pravému Bohu a pravému člověku; snad bylo to podstatné řečeno v článku o chalcedonském vyznání.)

Lidský jazyk a rozum tu očividně na­ ráží na své limity! Atanášské formulace určitě nejsou pozváním k fantazírování, vybízejí spíše k pokoře. Nechtějí trojje­ diného Boha (a vtěleného Syna Božího) popsat či vysvětlit, nýbrž spíše vyznaču­ jí hranice vyslovitelného. Jsou to mezní vyjádření, lešení teologických myšlenek, jakési patníky na krajnicích cesty, aby­ chom nesešli…

Příliš jistá víra Zdá se ovšem, že Athanasianum si takto skromně nerozumí. Nechce být „pouhou“ pomocí, ukazatelem, zábradlím nad pří­ kopy omylu a domýšlivosti, nýbrž takří­ kajíc pravomocně otevírá nebe i kaceřu­ je. „Kdokoli chce být spasen,“ zní první slova vyznání Quicumque (Kdokoli), „je v prvé řadě třeba, aby se držel katolické víry. Jestliže ji někdo nezachová celistvou a neporušenou, beze vší pochyby navěky zahyne. (…) Kdo chce být spasen, musí takto smýšlet o Trojici. K věčné spáse je však pro člověka potřeba, aby věrně vě­ řil ve vtělení našeho Pána Ježíše Krista. (…) Kdo konali dobro, půjdou do života věčného, kdo však zlo, půjdou do věčné­ ho ohně. Taková je katolická víra. Kdo ji věrně a pevně nezachovává, nemůže být spasen.“

V Quicumque – v jeho krásných trojič­ ních a christologických formulacích – jde tedy o spásu a zahynutí. Samozřejmě je tomu tak, nutno říci! „Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího,“ říká o sobě Ježíš a pokraču­ je (J 3,18nn): „Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo… Každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo; kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukáza­ lo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ Samozřejmě jde o „katolickou“, obecnou víru v Syna poslaného Otcem, v Syna se­ sílajícího Ducha! A ano, jde o skutky, dob­ ré, nebo zlé.

A přece – musíme při vší věrnosti staré víře dodat – posouvá Quicumque apoštolské důrazy neblahým směrem – pryč od důvěry v Ježíše, ve vtěleného Syna Božího, směrem k víře v určitou nauku o vtělení. Pryč od zbožného pro­ mýšlení evangelia směrem k nábožné úctě před doktrinálními formulacemi.

Pryč od smělého dosvědčování biblické zvěsti směrem k dogmatu, jež nakazu­ je, rozděluje a také „beze vší pochyby“ zatracuje. Ano, pryč od jakkoli klopot­ ného následování Ukřižovaného, jenž je – on osobně – Pravda (Mt 16,24nn; J 14,1nn), směrem k falešné jistotě na základě pravd. A také pryč od skutků vykonaných v Bohu, mnohdy pro lidi sa­ motné skrytých (Ř 2,6nn; Mt 25,31nn), ke skutkům prostě dobrým či zlým, jež před Kristovým soudným stolcem roz­ hodují o spáse či zahynutí.

Víra (a láska) na cestě Křesťanská víra je vírou na cestě – ať už se přes ta staletí prohlubuje v porozumě­ ní pokladu pravdy (jak učí katolická na­ uka), nebo se od poznané pravdy spíše odklání a potřebuje stálé pokání (jak učí reformace). Stará kréda jsou tu osvědče­ nými směrovkami a svodidly, třebaže ne v dogmatickém – politickém a právním – slova smyslu.

Však ani přemýšlení o vtěleném Kristu v Galii 5. století neustalo. Zlatá éra kris­

tovské mystiky a na Krista zaměřené te­ ologie měla teprve nastat – se středově­ kým mnišstvím a zejména s reformací, s pietismem atd. A rovněž o Boží Troji­ ci nebylo tehdy zdaleka řečeno vše. Její tajemství sice po dlouhá staletí nestálo v centru úvah, posledních sto (i více) let se však nese právě ve znamení „trojiční renesance“.

Trojiční zjevení ukazuje Boha, jaký od věků je, totiž trojiční (K. Rahner). V tro­ jiční dialektice se uskutečňuje panství Boží (K. Barth). Boží osoby jsou vzájem­ ným vztahem lásky v Bohu (J. Ratzin­ ger). Boží jednota je sjednocením osob, které se v lásce navzájem obdarovávají bytím a otevírají své společenství lidem (J. Moltmann). Trojice je ikonou církve (M. Volf). Atd. I my jistě smíme, ba máme v pokladech církve a Písma ještě co objevovat. A třeba právě v setkání s monoteistickým islámem dosvědčovat, slovem i skutkem, že Bůh je trojjediný. Že totiž je láska.

■

2017 prosinec

31

seriál

Chvála rozmanitosti

Chléb a trpaslíci text petr raus foto wikipedia

Bezprostřední podnět k této úvaze nevzešel z naší přírody, ale z oblasti komerce. Podobnou zkušenost asi mají všichni, kteří navštívili západní či jižní hranici České republiky. Nejvýrazněji se tento jev projevoval počátkem 90. let minulého století, setkat se s ním ale můžeme stále. Mám na mysli pohled na dlouhé vyrovnané řady sádrových, v horším případě plastových trpaslíků. Když je vidím, napadá mě, jakým obrovským nadšením by asi plnili duše našich velitelů z vojenské katedry. To je jiná parta, než jsme byli my, nepoddajní studenti. Vzorně stojí, nemluví, nehýbou se, a hlavně – jsou všichni stejní! Žádná výstrojní nekázeň, žádné nedostatky na uniformách, žádné nepřístojnosti v úpravě vzhledu. Dokonce i ty postavy jsou pěkně podle normy, nic křivého, tloušťka přiměřená, radost pohledět. Pravda, chtělo by to ještě oholit, když je ale plnovous u všech na chlup stejný, dá se to vydržet.

To příroda je jiná! Tuhle něco trčí, tamhle cosi přebývá, tohle je větší, támhleto zase menší, než by se hodilo.

Pestrobarevná církev Kdyby všechno bylo jen jedním údem, kam by se podělo tělo?

1K 12,19

C

itovaný verš pochází z apoštolova dopisu křesťanskému sboru v Ko­ rintu. Že to byl sbor ze všech pr­ vokřesťanských sborů asi nejproblematič­ tější, to si nemusíme dvakrát povídat. Už jen jeho vnitřní nejednota, kdy se jeden hlásil k Apollovi, druhý k Pavlovi, třetí k Petrovi a další pak k samotnému Kristu, musela Pavla stát hodně nervů. Lidem oči­ vidně vadilo, když se někdo choval jinak, než si představovali. Každý z učitelů, kteří

32 prosinec 2017

ve sboru působili, přestavoval křesťanství s trochu jinou vůní. Ono to ale jinak nejde, pokud evangelium nenahradíme doktrí­ nou, závazným učením. Křesťanství je ži­ vot, radostný a svobodný. Každý ho vní­ má trochu jinak a každý ho trochu jinak žije. Tak to má být. Někomu to ale vadí, nedovede přijmout ty, kteří jsou odlišní.

I korintskému sboru chyběla toleran­ ce. Nejraději by všechny křesťany srov­ nali do jedné šablony jako prefabrikova­ né sádrové trpaslíky. Ono se ale není co divit. Přístavní město Korint bylo městem vpravdě globálním, míchaly se tu kultu­ ry, kombinovala náboženství, kvetla ne­ řest všeho druhu a zachovat čistotu víry ani života nebylo vůbec snadné. A tak si

mnozí vzali na pomoc vlastní zkušenost, ze které udělali normu pravověří i ctnosti.

Všechno jiné bylo podezřelé, ba zavrže­ níhodné. Potíž byla v tom, že si tu normu představoval logicky každý jinak, každý podle svého vlastního vnímání – a sbor se začal drolit.

Apoštol Pavel dobře věděl, že Duch svatý žádné prefabrikáty nevyrábí, kaž­dé jeho dílo je originál. S originály je těžká práce. Každý kus je jiný, zabalit to pořád­ ně nejde, protože všude něco trčí, jeden je dlouhý, druhý krátký, připravená krabice se nehodí ani na jeden. Tak je to i v církvi.

Unifikace se zdá být nejjednoduš­ ším řešením – všechno je pak přehledné, všichni se na všem shodnou a každou he­

oznámení

Dva stejné tvory aby pohledal. Pravda, vzorce a schémata se opakují, parametry zakřivení všelijakých biologických útvarů bývají překvapivě stejné, měřítka se ovšem velmi liší, takže výsledkem je nakonec stejně obrovská a nepřehledná rozmanitost.

S jednou pozoruhodnou výjimkou se ale setkat můžeme.

I v našich parcích tu a tam roste okrasný strom rohovník obecný (Ceratonia siliqua); jeho plodům se česky říká karob či svatojanský chléb. Podle pověsti totiž jeho lusky s oblibou pojídal Jan Křtitel. Ať už tomu tak bylo, nebo ne, z historických záznamů je zřejmé, že lusky, přesněji řečeno struky rohovníku byly jako potrava chudých hojně využívány už ve starověkém Egyptě či Řecku.

Arabové říkali plodům i semenům rohovníku „kharrub“, odtud pochází i už zmíněné české slovo karob, které dobře znají potravináři. Plody (bez semen) se melou na prášek, který se běžně používá jako náhrada kakaa, ale i mouky při bezlepkové dietě apod. Řekové také nerozlišovali mezi plody a semeny, obojí nazývali „keration“, vlastně „růžky“.

A právě semena nás v tuto chvíli zajímají víc. Mají totiž docela podivuhodnou vlastnost, jsou všechna prakticky stejně velká, váží 0,2 g. Tato v přírodě tak neobvyklá uniformita byla důvodem jejich všeobecného používání jako závaží při vážení drahých kamenů či zlata. Časem byl tento zvyk standardizován a z hmotnosti semene rohovníku se stal karát.

V pozdně římském období byla ražena mince zvaná „solidus“. Byla z ryzího zlata a vážila 4,8 g, přesně jako 24 rohovníkových semen. Proto má ryzí zlato hodnotu 24 karátů, zatímco dvanáctikarátové je zlatem jen z poloviny.

rezi je snadné objevit hned v zárodku. Jenomže život je jiný a z řad unifikovaných produktů rychle mizí.

Odlišnosti nemusejí být velké, a přece nám doká­ žou zásadním způsobem vadit. Je přitom zajímavé, že o co méně důležitou věc se jedná, tím víc nám jde pro­ ti srsti. Jestli řádně zvěstujeme Boží tajemství, kterých jsme podle apoštola Pavla správci, většinou příliš neře­ šíme. Konec konců posoudit to není jednoduché. Jestli ale někdo nosí náušnice nebo piercing, jak vysoko drží ruce při modlitbě, jestli oslovujeme shromáždění „bra­ tři a sestry“ nebo „sestry a bratři“, to někteří stále ješ­ tě vnímají jako měřítko víry. Jako bychom nemohli být každý jiný. Jako by tím podstatným nakonec opravdu nebyla jen víra, naděje a láska, jak říkávala stará Jed­ nota bratrská. Jako by nakonec nezáleželo jen a jedině na Pánu Ježíši Kristu.

■

Immanuel, Bůh s námi. Zaslíbení Boží blízkosti se nese adventním a vánočním programem Rádia 7. Od 1. prosince je připraven tradiční adventní kalendář, tentokrát s úvahami externí moderátorky R7 a čerstvé maminky Hany Weignerové. (K poslechu v pondělí, středu a pátek ve 14.00 a 18.00; v úterý, čtvrtek a sobotu v 6.15, v 9.00 a v 11.50; v neděli ve 12.15, v 18.00 a 21.00 a každý den také na webu www.radio7.cz.)

Dopolední vysílání o adventních sobotách shrnuje, jak se Boží zaslíbení blízkosti projevuje v životě Rádia 7 (2. 12., připravuje Luděk Brdečko), v církvi (9. 12., připravuje Lucie Endlicherová), v rodině (16. 12., chystá Lenka Malinová) a jak ono „jsem s vámi“ zažíváme jako lidé (23. 12., v režii Lídy Hojkové). K poslechu vždy od 9.15 do 11.00.

O zaslíbení Boží blízkosti ve Starém zákoně, jeho naplnění v Ježíšově narození a třeba i o bolesti jako prostoru k zažívání Boží blízkosti rozmlouvá Lucie Endlicherová s kazatelem CB Janem Valešem v programu Na sobotní frekvenci Proglasu 23. prosince od 8.00 (repríza 27. prosince ve 22.00).

Malebné vzpomínky emeritního kazatele Pavla Javornického z knížky Rezonanční příběhy doplní sváteční atmosféru na Štědrý den v 18.00.

Vánoce jako „za starých časů“ můžete zakusit 25. prosince po 18. hodině. V programu nazvaném Povídej, poslouchám… vás zavedeme do Javorníku nad Veličkou, abychom vzpomínali na vánoční svátky našich babiček a prababiček.

Vánoce jsou – a vždycky byly – plné písní. Možná vás ale překvapí, že i samotná biblická zvěst o narození Krista je plná hudby. Čtyři chvalozpěvy z Lukášova evangelia připomene pastor AC z Hustopečí Karel Fridrich – na Štědrý den od 20.30.

Po svátečních vánočních dnech staví 26. prosinec připomínkou prvomučedníka Štěpána do centra pozornosti utrpení těch, kdo se rozhodli pro život s Kristem naplno. I proto budou hosty Kateřiny Hodecové v dopoledním programu od 10.00 humanitární pracovník Petr Jašek a jeho žena Vanda.

Záznamy bohoslužeb jsou připraveny každý sváteční den od 14.15.

Na Štědrý den má kazatel AC Jaromír Bílý přichystané vánoční oslovení.

25. 12. zazní kázání Jaroslava Plevy z BJB Litoměřice nazvané Tma, světlo a cesta. 31. 12. káže biskup AC Martin Moldan o vděčnosti a na Nový rok se od 14.15 setkáte s kazatelem CB Danielem Fajfrem, který mluví o plnosti Božího požehnání.

Boží přítomnost – to je realita, která neskončí. Jak toto vědomí žije v životě současných lidí? Církve? Hledajících? Těch, co žijí, jako by Bůh nebyl? V rozhovoru s podtitulem Nyní i navěky se bude Lída Hojková ptát v neděli 31. prosince 20.00 Martina Moldana, biskupa Apoštolské církve.

Další programové tipy hledejte na webu www.radio7.cz nebo na facebookových stránkách www.facebook.com/radio7cz.

Ekologická sekce České křesťanské akademie zve na úterý 12. prosince 2017 od 17.00 do kláštera Emauzy (Praha 2, Vyšehradská 49) na adventní besídku s bilancí práce sekce, neformálním popovídáním, promítáním fotografií z cest a předvánočním pohoštěním.

diskuse

Mikulášská tradice připravil kolektiv redaktorů

Mnozí z otců CB by návštěvu v podobě Mikuláše, anděla a čerta asi hnali. Dnes už chápeme vztah formy a obsahu lépe. Snad chceme děti učit i to, že dobro a zlo není jen věcí názoru a že lidské činy mají své důsledky. Jak to dnes u nás vypadá s mikulášskou tradicí?

Jiří Bartoloměj Sedláček ŘKC Praha 1

Prostory bývalého evangelického kostela, kte­

ré v současnosti využívá nezávislý křesťanský sbor, se každoročně na svátek Mikuláše zaplní množstvím dětí, jejich rodičů, prarodičů, tetiček, strýčků a mnoha dalších příbuzných a blízkých.

Ve velké většině jde o jednu velkou, rozvětvenou rodinu. I já k ní patřím. A tak snad pro moji dost

„impozantní” postavu a skutečnost, že mi do ru­ dého mikulášského roucha není potřeba vycpávat břicho polštářem, připadla role štědrého světce právě na mě.

Anděla ani čerta s sebou nemám, ale Mikuláš jsem vlídný. A protože se jedná o rodinu meziná­ rodní, zvládnu i roli Santy Klause. Malé děti kou­ kají většinou trochu vykuleně, ale po povinné pís­ ničce nebo básničce se nakonec s Mikulášem rády vyfotí. Babičky a dědečkové se dmou pýchou nad tím, jak jsou děti šikovné, a tatínkové s kamerou pečlivě dokumentují pokrok, který jejich potom­ kové rok za rokem dosahují. Starší děti z toho mají většinou legraci a nakonec stejně podle bot, kte­ ré mi vykukují z roucha, poznají, který strýček se pod ním skrývá…

Těším se na tento svátek radosti, družnosti a dobré nálady i na setkání s mnoha lidmi, na které v běžném shonu není čas. A jsem rád, že k tomu mohu trochu přispět. Jen mě nepřestá­ vá udivovat, že tomuto společenství lidí, kteří se převážně hlásí k přísné reformační víře „kal­ vínského střihu“, katolický svatý Mikuláš ani anglikánský Santa nevadí. Ale myslím, že je to tak dobře.

V rodinách bratrských bývám andělem velmi rád.

Moje éterická osobnost, tedy osobnost anděla, je pro děti každopádně vždycky přijatelnější než ten starý pán s vousy. Natožpak ten popleta, co chrastí řetězy a umí jen ble, ble, ble. Nic zásadního pro­ ti nim nemám, ale jeden je na mě až příliš pře­ moudřelý a občas má divné otázky, se kterými si děti neví rady. Popravdě ani já kolikrát nevím, co mají odpovědět. Hodný přece nebyl nikdo. A to čertovské strašidlo? Je buď dětem k smíchu, nebo se ho hrozně bojí.

To mě děti mají rády, asi protože mám takový ten mateřský pohled. Pořád se usmívám a v ruce mívám krásný košík a v něm je plno sladkých dá­ 34 prosinec 2017

Lenka Novotná Sbor CB Praha 1 – Soukenická

rečků, na které se moc těší. To já bych je dal dětem hned, kdybych byl tedy sám. Ale to ten vousáč ne­ chce. V ruce má velkou berlu, tak ho nechci moc provokovat, aby mě s ní nepřetáhl.

S dětmi si rád taky hraju. Ony mě honí a chtějí mi otrhat křídla, zvlášť když jdeme po ulici. Některé si myslí, že jsem ten „andělí­ čekmůjstrážníček“, tak po mně pokukují. Scho­

doručeno vávají se mámám za sukně a já se na ně usmívám.

Vtipné, že? Naše trojka potkala také malé děti, kte­ ré se nechtěly (a kvůli pláči ani nemohly) setkat ani s Mikuldou, a s čertem už vůbec ne. Ale se mnou?

To jo. Tak podle toho usuzuju, že vlastně ze všech nás tří jsem ten nejmilejší a nejhodnější a nejvíc dě­ tem příjemný.

Prostě v rodinách evangelickejch je Mikulda tak trochu out i kvůli svému katolickému původu a ze všech tří jsem vlastně já nejvíc evangelickej.

Filip Málek Sbor CB Kutná Hora

Na mikulášskou tradici jsem narazil už v útlém věku.

Mikuláše, anděla a čerta ztvárnili členové rodiny.

Dále následovala mateřská a základní škola, kde byla tato tradice držena – roli hlavních aktérů za­ stávalo samo studenstvo z řad devátého ročníku.

Tehdy jsem v mikulášské účinkoval poprvé také já, a to jako anděl. Absolvoval jsem i několik vesnic­ kých mikulášských.

Vyrůstal jsem v Křesťanském společenství v Kutné Hoře, kde žádná sborová mikulášská nebyla. Teprve když jsem se spřáhl s lidmi z Církve bratrské v Kutné Hoře, začala moje „čertovská“ služba pro církev. Pou­ ze jednou jsem si vyzkoušel roli samotného Mikuláše a byl jsem zlý. Co se týče našich klientů, vždy oslovu­ jeme pouze rodiny s malými dětmi do věku cca 10 až 12 let. Vždy se domluvíme s rodiči v našem sboru, také oslovíme pár rodin z KS. V drtivé většině jsou rodiče vděční za mikulášskou, která přijede až k nim. Jen ve výjimečných případech se shledáme s odmítnutím. Důvodem je většinou to, že rodiče využijí služeb obce, ve které žijí. Jedenkrát nám bratr kazatel CB řekl, že je to světský obyčej a není důvod jej držet. Ve svém rozhodnutí byl neoblomný.

Po delším vyjednávání svolil, že by dovnitř mohli jít Mikuláš a anděl, čert nikoliv.

Mikulášskou službu jsem začal provozovat z lás­ ky k tradicím i kvůli vlastnímu přesvědčení, že má hlubší význam. Nikdy nám nešlo o to, snad krom raných začátků, vyděsit děti k smrti. Jsem opravdu rád, že mohu dětem ukázat zlo-čerta a dobro-anděla s Mikulášem – dobro, které vítězí a má moc nad zlem.

■ Obsah rubriky nemusí vyjadřovat názor redakční rady.

Reakce na rozhovor Máme nového předsedu Rady Církve bratrské, bratra Davida Nováka.

V Bráně č. 10/2017 s ním byl uveřejněn rozhovor („Muž v čele“), zcela jistě rozhovor zajímavý, inspirativní, v mnohých ohledech diskutabilní (i já bych rád věděl, zdali má CB svoji jasnou teologii…). Sluší se bratrovi popřát vše dobré v nové funkci, zejména pak Boží moudrost pro rozhodování a směřování církve.

S jedním názorem z uveřejněného rozhovoru ale nemůžu souhlasit.

David Novák tvrdí, že „žádná evangelikální a asi ani jiná církev v ČR za posledních 25 let nevygenerovala tolik vynikajících teologů jako CB“. Milý Davide, myslíš si to soukromě jako David Novák, nebo i „oficiálně“ jako předseda církve? Ono prohlášení se mi zdá dosti sebevědomé. Jistěže Církev bratrská má své teology (v rychlosti mě teď napadají např. bratři Hošek, Beňa, Černý), ale srovnávat se jakkoliv početně s mnoha renomovanými teology „velkých“ církví (mám na mysli zejména Římskokatolickou církev a Českobratrskou církev evangelickou) mi přijde nepatřičné.

Daniel Macek ml., Sbor CB Česká Skalice

doteky

Nejkrásnější Vánoce text Marie Filandrová ilustrační foto brána

N

a podzim roku 1944 jsme dosta­ li zprávu z koncentračního tábo­ ra, že otec byl zastřelen na útěku. Žádný pohřeb pozůstatků se tedy neko­ nal. Nemohli jsme se s tak krutou zprávou vyrovnat. Přišla doba vánoční, a tudíž žal a vzpomínky doléhaly ještě krutěji. Minu­ lé Vánoce tatínek v lágru alespoň žil a my jsme se těšili, že snad bude už konec ne­ smyslné války. Ale nyní… Tyto Vánoce už byly bez naděje, jen bolest a žal.

Zůstal jsem s maminkou sám, sestra se vdala daleko od domova. (Aspoň ne­ byla stále kontrolována gestapáky jako my.) Maminka prostřela krásně vyšíva­ ný ubrus po babičce, přichystala talíře i pro tatínka. Jen židle, na které sedával, byla prázdná. Pomodlili jsme se a jedli tatínkovo oblíbené jídlo – králíka s čer­ nou omáčkou. Na rybu nezbylo, ani na dárky. Pak jsme chvíli seděli u vánočky s šípkovým čajem, který byl ředěn slza­ mi. Kruté ticho bylo chvílemi přerušo­ váno hlasitým zavzdycháním nebo za­ praskáním ohně v kamnech. Brzy jsme zalezli pod duchnu, aby se ušetřilo dříví na otop. Spánek nepřicházel, i když do půlnoci asi nebylo daleko.

Najednou jsme uslyšeli slabounké za­ ťukání na okno. Když se opakovalo, ma­ minka vstala a se strachem přistoupila k oknu. Teplou dlaní rozmrazila malý ot­ vor na zamrzlém okenním skle, ale rych­ le odstoupila. Uviděla hubenou zarostlou tvář zabalenou v hadrech. Po opětovném zaťukání si dodala odvahy, protože nesly­ šela našeho psa štěkat, ale kňučet. Vzala huňáč přes ramena a odešla ze světnice do síně. Nedala na mé prosby, aby neo­ tvírala. Byla hluboce věřící, srdce vždy na dlani. Řekla mi, že na Štědrý den má křesťan pohostit i tuláka. Domnívala se, že je to nějaký chudák nebo snad par­ tyzán.

36 prosinec 2017

Otevřela dveře do neosvětlené chodby.

Dovnitř někdo vpadl a rychle za sebou při­ bouchl dveře. Slyšel jsem maminku vy­ křiknout, a pak do světnice vstoupil straš­ ně hubený, zmazanými hadry od hlavy až k nohám omotaný člověk a nesl omdle­ lou maminku v náručí. Položil ji na po­ stel a přistoupil k mé posteli. Byl jsem strachy bez sebe, zachumlaný v duchně až po uši. Onen člověk mě vzal do náručí a přitiskl k sobě. Uslyšel jsem v tom oka­ mžiku tatínkův krásný, ale z nastuzení chraplavý hlas: ‚Jaromírku, ty můj Jaro­ mírku.‘ Maminka se ze mdlob probrala velice brzy. Myslela si, že uviděla přízrak.

Po půlnoci u nás začaly ty nejkrásnější Vá­ noce mého dětství…

Tatínek se od útěku celý podzim scho­ vával a přišel z lágru pěšky. Na Štědrý den to už žalem nevydržel a došel z posled­ ních sil zbývající kilometry ke svým nej­ bližším. Do konce války jsme ho ukrýva­ li v kůlně se senem. Omrzlé nohy a ruce mu jezdil potajmu léčit doktor, který byl ve výslužbě. Já musel být naoko víc než

Nedoufal jsem, že ještě někdy uvidím tvou tvář, a hle, Bůh mi dopřál…

Genesis 48,11

měsíc doma nemocný, nechodil jsem do školy. To proto, aby pan doktor nepřišel do konfliktu s gestapem.“ Tento životní příběh mi vyprávěl v roce 1954 můj tehdejší přítel, má „student­ ská láska“. Opravdu se stal. Jeho otec žil s podlomeným zdravím ještě několik let po osvobození.

■ Převzato se svolením z časopisu Generace 1/2007 občanského sdružení Život 90.

křížovka

Vyluštěte tajenku a vyhrajte knihu Tajenku zašlete do 21. 12. 2017 (i e-mailem) na adresu krizovka@cb.cz.

Vylosovaný výherce získává knihu Čtení z Bible od autora Jana Sokola.

Tajenka z čísla 11/2017: V soužení jsi volal a já jsem tě vytrhoval. Knihu Perelandra vyhrává Daniela Jakubcová.

Připravil Dušan Karkuš.

2017 prosinec

37

post scriptum

Spanilomyslným čtenářům text Kateřina Korábková

Kateřina Korábková

M

áte rádi archaismy? Čeština má spoustu skvělých slov, které se staly něčím jako porcelánovými figurkami ve vitríně slov­ níků našeho skvostného jazyka. Co třeba takové slůvko spanilomyslný? Hned se mi vybaví oslove­ ní z nějakého románu: „Spanilomyslná čtenářko.“ Nejspíš to bude dívka s něžnýma očima, která kaž­ dou knihu zlehka pohladí, než ji otevře. A pak se ty její oči patřičně vykulí, když se dočte například o tom, jak nevinnou hrdinku zmítanou osudem unese nějaký padouch do temného hradu vysoko nad propastí. Vzápětí se jí tají dech, protože jistý ctný a statečný jinoch kvůli nebohé hrdince bude muset nasazovat krk v boji se zlopověstným lupi­

Stojí za to cvičit se ve čtení příběhů.

čem. A spanilomyslná čtenářka si zakryje otevřená ústa dlaní, když k boji skutečně dojde.

Spanilomyslné čtenářky a spanilomyslní čtenáři jistě nikdy nezaklapnou knihu se zavrčením, že je to hrozná blbost, jakmile zjistí, jak jim někdo hledí přes rameno na stránky mírně brakového románu, který je ale ve skutečnosti velmi baví, když sledují marné autorovy snahy tvořit literaturu. Bezespo­ ru nezívají nudou nad dalším lyrickým popisem krajiny, přestože je zrovna nejvíc zajímá, jak do­ padne právě probíhající honička. Takový čtenář dokáže laskavě přehlédnout spisovatelova drob­ ná pochybení a stejně tak odložit stranou vyslo­ veně špatnou knihu s moudrým rozpoznáním, že by mu zatím utekly jiné a dobré příběhy. Ty totiž, 38 prosinec 2017

Sbor CB Kutná Hora

jakkoliv lehce či hluboce jsou na stránkách zachy­ ceny, umí prožít.

Myslím, že stát se spanilomyslným čtenářem vyžaduje jisté nasazení. Odvahu rytíře, který se prodere stovkami stran a nebojí se, že mu ve slovní zásobě zůstane sem tam nějaký ten knižní výraz, stejně tak jako je dostatečně silný na to, aby ztuhl hrůzou, rozechvěl se napětím, něžně se usmál nebo uronil slzu. A nestyděl se za to.

Bojím se, že jednou bude spanilomyslných čte­ nářů příliš málo. Co když všichni budou už nato­ lik obouchaní světem, pragmatičtí a zcyničtělí, že pomalu přestanou mít nejen čas a chuť, ale přede­ vším otevřené srdce pro příběhy? Co když neštěs­ tí bude tolik, že nedojme, radosti se ukážou jako ploché a na napětí nebude čas, protože je potřeba hlavně rychlé rozuzlení?

Citlivost k příběhům je nesmírně důležitá, a to prosím nejen tehdy, když pracujete jako novinář nebo se chystáte získat literární cenu. Jak nezklamat malé dítě, které s očima navrch hlavy vypráví banál­ ní historku, o níž předem víme, jak dopadne? Musí­ me se podívat jeho očima a v duchu ji s ním prožít.

A stejná cesta vede ke způsobu, jak chápat dru­ hé, oslovit je a třeba jim pomoci. Příběhy mají moc promlouvat k tomu, kdo je poslouchá. Vždyť právě v tom spočívá důvod Ježíšových řečí v podoben­ stvích namísto odborných náboženských výkladů.

A tak stojí za to cvičit se ve čtení příběhů, aby­ chom měli vnímavé srdce a spanilou mysl. Začít můžeme zrovna tím starým vyprávěním o hvěz­ dě, pastýřích a dítěti. Třeba totiž zjistíme, že ten­ hle příběh ještě neskončil, že žijeme v jeho čers­ tvé kapitole.

■

V 90. letech opanovala uměleckou scénu skupina operující pod značkou YBAs – Young British Artists. Vyznavači nevázaného životního stylu a tvůrci kontroverzních, leckdy přímo šokujících děl se poprvé v zárodečné podobě sdružili na výstavě Freeze Damiena Hirsta, skupinového označení se jim ze strany kritiky dostalo v roce 1992 a největším společenským i komerčním úspěchem pak byla slavná výstava Sensation, konaná roku 1997. Prvek uměleckého obchodu jako významného proaktivního činitele v umělecké tvorbě je v případě YBAs velmi výrazný – dvorním sběratelem, galeristou, propagátorem i uměleckým agentem řady „mladých britských umělců“ byl či stále je reklamní magnát Charles Saatchi. Nepochybně i díky jeho smyslu pro úspěšné píár se

1993–2000

Mezi Domem a Knihovnou

Odlévané vzpomínky Rachel Whiteread

řada jmen i děl z okruhu YBAs stala povědomými širokému celosvětovému publiku. Vedle již zmíněného nekorunovaného leadra YBAs Damiena Hirsta a jeho žraloka (a později řady dalších živočichů) naloženého ve formaldehydu či lebky posázené 8 600 diamanty lze zmínit „Postel“ umělkyně Tracey Emin, nadživotní hyperrealistické plastiky Rona Muecka či Ukřižovaného složeného z tisíců cigaret od Sarah Lucas s ironickým abstinenčním názvem „Kriste, Ty víš, že to není snadné…“

Vedle často prvoplánových provokací kolegů působí dílo sochařky Rachel Whiteread (1963) mnohem vážnějším a promyšlenějším dojmem. Jejím nejslavnějším objektem se stal „Dům“ z roku 1993. Tehdy konzervativní vláda Margaret Thatcher rozhodla o asanaci dělnických kolonií ve východním Londýně a jejich přeměně na nové finanční Rachel Whiteread, House, centrum. Na protest proti likvidaci staré čtvrti vytvořila Whiteread odlitek posledního 1993, beton stojícího viktoriánského domu – jeho interiér i se všemi stopami po životě někdejších nahoře: Rachel Whiteread, obyvatel pečlivě vyplnila betonem, takže po odstranění stěn vznikla jakási posmrtná Nameless Library (Judenplatz maska nejen jednoho konkrétního domova, ale i celé mizející epochy s její specifickou Holocaust Memorial), 2000, atmosférou a pamětí. Za tento radikální vstup do veřejného prostoru obdržela Whitebeton read jako první žena prestižní Turnerovu cenu. Ironií osudu v ten samý den rozhodla místní radnice o definitivním odstranění díla, které tak na svém místě vydrželo pouhé tři měsíce. Technika zachycování paměti a pomíjející všednodenní skutečnosti pomocí odlitků se pak stala pro práci Rachel Whiteread dominantní. Působivé jsou negativní odlitky polic s knihami či celých knihoven, kde po knihách zbývá jenom prázdné, ale přitom palčivě konkrétní místo, do nějž lze projektovat nejen vlastní vzpomínky, ale i obavy o mizení tradiční kultury jako takové. Tyto tíživé evokace jsou jednoznačně kontextualizovány v „Bezejmenné knihovně“ – památníku rakouských obětí šoa, vztyčeném ve Vídni v roce 2000. Jde o otisk vnitřního prostoru rozsáhlé zmizelé knihovny, v níž se ale donekonečna opakuje jeden a týž svazek. Vedle odkazu na zmizelý „lid knihy“ zde Whiteread pracuje rovněž s evokací barbarských událostí Křišťálové noci. Betonový monolit kontrastující s okolní historickou zástavbou a přímo fyzicky nutící kolemjdoucího k zastavení, se – slovy Simona Wiesenthala – „nemá líbit, naopak, musí zraňovat“.

PhDr. Jan Klípa Ph.D., Ústav dějin umění AV ČR, V.V.I. foto Hans Peter Schaefe a Philip Grisewood