Semtam 16 (2011-11)

11/2011 no. 16

Lifestyle, Hudba, Divadlo, Umění, Film, Literatura, Architektura

obsah content 11 2011

Men in tights

Ondra Brynych explores a world of muscles and lycra and finds it’s different to what he expected.

6 NEWS

New CD’s (does anyone buy them anymore?) and books

9 ARCHITECTURE

An inside view of the buildings we walk past and ignore

10 DRIVE Foto & cover foto: Ondra Brynych

The film about a driver with not enough driving in it

18 LENKA DUSILOVÁ

Interview with a South Bohemian regular

20 SUFJAN STEVENS

The man with a brain virus and great musical output

24 FASHION

14

DIY Autumn

28 HOROSCOPE+PROGRAM Future views from semtam

Publisher

Oliver Mann oliver@semtam.net

STCZ o.s.

MK ČR E 18879

www.semtam.net facebook.com/semtam twitter.com/semtamcb

Šefredaktor/Editor

Ondřej Brynych ondra.brynych@semtam.net Marketing Director

Josef Korda josef.korda@semtam.net

Redaktoři

Tereza Andělová Karel Dobeš Jan Flaška Petra Kloidová Colm Long Petr Pelech Adéla Sovová Veronika Prokopcová Mirek Vodák Patricie Polcová

Korektury

Patricie Polcová Inzerce

inzerce@semtam.net

If you are interested in writing for us, or in any way collaborating, please email:

semtam@semtam.net

Pokud máte zájem psát pro nás nebo spolupracovat s námi, kontaktujte nás na:

[02/03]

na začátek → editorial → Ondřej Brynych

Ondra

edits semtam magazine

Na začátek nic extra

TI DIVADELNÍCI JSOU mi zvláštní sorta lidí. A teď nemyslím jen jejich práci. Když se vám totiž podaří za ni proniknout, dostane často úplně jiný rozměr. Ano, větší klišé už jsem na skladě neměl.

Třeba ten balet. I když jste v první řade, stejně ta nepatrná vzdálenost mezi hledištěm a jevištěm dokáže vytvořit vskutku propast. Svět umělce a takzvaně běžného člověka pak vnímáme jako oddělené a snad až nezávislé.

Nikoho určitě příliš nepřekvapí když řeknu, že balet v sobě spojuje v podstatě vrcholový sport, umění, zkušenost, talent i vzdělání. To, co je ale už těžko přiblížit je to, s jakou samozřejmostí ke

své profesi tanečníci přistupují. Někdo opravuje auta, jiný peče rohlíky, oni trénují, zkouší a vystupují na jevišti – tak nějak to na mě působilo. Nic exkluzivního, stejně jako kdokoliv musí platit složenky, uklidňovat plačící dítě, bát se o práci, myslet na budoucnost, … Nic extra, prostě lidé. Míváme tendenci to přehlížet. A pak si někdo řekne, no tak si jich pár najde „normální“ práci, musíme šetřit.

Teď se zkusím trochu neobratně dostat k tomu, o co mi jde. Původně jsem doufal, že se o to postará šéf baletu Attila Egerházi pro náš časopis sám. Mluvili jsme zejména o baletu, společnosti a místu kultury v ní. Vyslovil mnoho zajímavých myšlenek, ale nepodařilo mi ho přemluvit, aby je zformuloval do článku. Argumentoval tím, že není politik ani sociolog, aby do toho zasahoval slovy – je umělec a vyjadřuje se tím, co dělá. Přesto bych se velmi rád pár věcí pokusil zprostředkovat.

Nevím, do jaké míry byl inspirován Tomášem Baťou, když mluvil o tom, že všechny krize stojí na krizi morální. A to, že si to neuvědomujeme, je dáno mimo jiné tím, že se spíš než na příčiny, soustředíme na aktuální důsledky – na povrch. Zapomínáme se ptát proč, snažíme se léčit tělo, ale duše skomírá. Kanálem pro kladení

otázek, hledání odpovědí a tím i léčení oné duše, je právě umění. Umění, jenž však v těžkých dobách pokládáme za naprosto zbytečné.

Podobně jsem už slyšel uvažovat více – alespoň pro mě – významných osobností. Teď zrovna si jich moc nevybavím. Ale za všechny třeba světový jazzman Rudy Linka, který spolupořádá Bohemia JazzFest. Mluvil o tom, jak laxní přístup ke kultuře v Česku je. Ne jen ze strany politiků, kteří se vždy vymluví na nedostatek peněz v rozpočtu, neboť z kultury toho korupcí asi moc vytřískat nejde. Ale i ze strany lidí. Pro bohaté vrstvy na západě je naprosto běžné a vlastně velmi prestižní kulturu finančně podporovat, u nás jen skutečně ojedinělé (kde jsou ty časy, kdy se lidé skládali na Národní divadlo!). Nejsmutnější pak je, že těm běžným lidem je to pak většinou naprosto jedno. Přitom by mohli (a měli by) na daná „vyšší místa“ lehce zatlačit.

Dokud ale budeme kulturu brát jako něco navíc, co běží nějak mimo náš život, a ne jako jeho elementární součást, nic se nezmění. A třeba spisovatelé si budou muset sami platit vydání knih, nebo hledat v regálech nejlevnější hermelín.

Kde není umění, tam musí chodit lékař

Supporters:

Rudolfovská 6, 370 01 ČB Tel.: 386 360 121, 386 355 240 digisys@digisys.cz

V síti CBsystem zakoupíte vstupenky na Jazzové dny 2011, Budějckou Thálii 2011, Tata Bojs, Festival amatérských filmů Černá věž a desítky dalších akcí. www.cbsystem.cz

architektura → názor → Mirek Vodák

Mirek

is an architect and helps design semtam

Hlavní architekt

ný, nicméně ani nejdůležitější. Pouze říká, kde se smí stavět a kde ne, definuje hranice města a infrastrukturu a jako bonus to vše z leteckého pohledu 5 kilometrů. Je to technický výkres. Ale pro kvalitní architekturu musíme jít na úroveň života na ulici, na úroveň jednotlivých konkrétních projektů a lidského měřítka, a to se v tomto městě neděje. Je to způsobeno systémem výběrových řízení, kde se poptávají obchodníci s architekturou a nikoliv architekti.

ZBUDE PO NÁS NĚCO? PŘESNĚ ROK PO komunálních volbách proběhl v Budějovicích konkurz na obsazení funkce hlavního architekta. Mohl to být začátek změny v myšlení, v přístupu k obecním stavbám a veřejnému prostoru. Ale zatím nebude. Nikdo z 8 uchazečů podle radních nesplňoval jejich požadavky a tak se bude hledat dál. Prý to není neúspěch a odkladem o pár měsíců se nic nezkazí. Já bych s tím souhlasil, pokud bychom ovšem na tuto funkci a nějakou strategii pro architekturu nečekali již dlouhých 15 let.

Co je vlastně zadáním ze strany magistrátu pro hlavního architekta?

Podle radních strategický a územní plán. Ve strategickém plánu, který obsahuje 60 stran textu, nenajdete slovo architektura ani jednou. V územním plánu je 50 barviček a 50 dalších značek, s jejichž výkladem mají problém dokonce i odborníci, natož zastupitelé nebo občané. Územní plán není nedotknutel-

Město má rozpočet okolo 2 miliard korun, společně s krajem a státem pak na čisté investice do staveb minimálně 300 milionů ročně. S dotacemi EU jsme schopni tuto částku navýšit třikrát. Za těch 15 let jsou to miliardy a reálný výsledek vidíme všude kolem. Funguje tu snad doprava, fungují tu cyklostezky, fungují tu veřejné parky, funguje nám Lannova třída? Funguje nám život v centru, kultura, cestovní ruch?

Fungují nám investice do lidí a kreativity více než vyhřívaný trávník na fotbalovém stadionu? Nefungují, protože za většinou projektů není žádná filozofie, proč a jak vznikly.

Co se týče architektury, můj osobní názor je, že město za posledních 10 let nepostavilo ani jednu slušnou stavbu.

Ano, člověk může být hrdý na jiné věci.

Třeba na herce, ale už ne na samotné divadlo, což je škoda. Ukazuje to nikoliv na jednotlivý neúspěch, stejně jako v případě zmiňovaného konkurzu, ale na systémovou chybu, která se pořád opakuje. Proč se soutěží cena projektové dokumentace a nikoliv její kvalita? Proč má mít hlavní architekt třikrát menší plat než ředitel dopravního podniku? Na co tedy chce město a kraj dělat soutěže, když ne na sportovní halu, letiště a koncertní sál?

Když prezident Kennedy v roce 1961 vystoupil v kongresu, řekl jednu větu: “We choose to go to the moon”. Bylo to v době, kdy přesně nikdo nevěděl, jestli a kdy se to podaří. Ale bylo to srozumitelné zadání a jasná strategie. Odborníci z NASA to za 8 let dokázali, nikoliv politici nebo uředníci. Bylo by dobré, kdyby podobně jasný cíl uměl město nejen definovat, ale také prezentovat a dlouhodobě dodržovat. A na architekturu si pak najímat špičkové české i zahraniční architekty, protože nikdo jiný tu práci neudělá. Teprve pak budou mít můj respekt a podporu.

“The greatest of all evils is a weak government” Benjamin Disraeli [04/05]

the front → column → Oliver Mann

Oliver

publishes semtam

The joy of publishing

THOSE OF YOU who have still not tried publishing, you really should.

There’s really nothing like it. The nerves, the anxiety, will we get things done on time!? The usual answer, yes, we can... And the stress of working late evenings before deadline, the beers, the fun, the tearing of the hair. In all seriousness, I wouldn’t change it for any other job.

So it is with genuine joy I present you with issue 16 of Semtam! We’re never 100% happy with what we produce (or at least I’m not...), but part of the process is letting go of this, and working to improve the next one.

The last issue we produced was generally seen (by others) as the best one we’ve produced. We agree, and still agree. The pub map was less controversial than we expected, and much more successful than we expected.

And for that reason (and time constraints and other factors) we decided that we won’t put a map in this issue.

Make sense? No? Ok. We prefer quality to quantity. Which is also why this issue is thinner than the last one.

When we were in the pub discussing issue 16, we came to the conclusion that November is a bit of a shitty month.

We’re stuck between the beginning of autumn and before the beginning of Christmas and winter. It’s too cold to have outdoor fun, and not cold enough to have snow-fun. The weather makes you dress up like for winter because of the freezing mornings, and then you’re sweating like a pig by midday.

Basically, we don’t like November much. At the same time, we couldn’t stop publishing just because of that.

This issue is dominated by ballet.

Since we had a booze dominated issue last month, we’re compensating with ballet, a bit like drinking carrot juice after a big bender.

“Men wearing pants so tight that you can tell what religion they are.”

Robin Williams

At the same time, ballet inspires quotes like the one below. Truthfully, we wanted to steal the credit for it, but Google has made cheating too difficult.

Also quite interesting seeing Benjamin Disreali and Robin Williams quoted on opposite pages.

Other than that, we’re introducing another regular feature about architecture: the buildings around us that we often don’t notice. This month we’re presenting U Hájíček – if you haven’t been inside to check out the first lift in Ceske Budejovice, I recommend it!

And now to the job adverts: Anyone who is looking to get experience in making a magazine in a pub, drinking whilst planning and figuring out what to do for the people of this town and region, do email us.

We are already working on the December/January issue, so if you have any ideas or comments, please either join us or email us. We are looking for writers to help keep the website up to date as often as possible (with reviews, opinion or other things). And, if you’ve followed our Facebook page, you’ll know we’re still looking for advertising sales people (this issue is painfully missing adverts...)

kultura → novinky → desky a knihy

Tipy na zajímavé desky a knihy Jiří Kulhánek: Vyhlídka na věčnost

Kill The Dandies: Those Who Hold The Flame

Žijí mezi námi – známe je z televize, z rozhlasu i z novin – mluvčí. Nicméně pouze jeden z nich je pan Mluvčí, na kterého však v hromadných sdělovacích prostředcích nenarazíme. Pan Mluvčí totiž příliš nemluví, pan Mluvčí pouze vyřizuje vzkazy, a když s tím začne, slunce skryje tvář a pohřební služby přecházejí na dvojsměnný provoz. (red)

Pražská psychedelická kapela, jejíž jádro tvoří členové rozpadlé kapely Moimir Papalescu & The Nihilists, přichází po dvou letech s novinkou „Those Who Hold The Flame“. Kill The Dandies navazují svou tvorbou na rock-and-rollový zvuk, avšak celkově se spíše přiklánějí ke garage rocku šedesátých let. K tomu ještě využívají zvuku hammondek nebo analogových syntezátorů. Album obsahuje devět nových tracků a aktuální singl se jmenuje „Saturn“. Vokál v podání Hana J. Manchiniho v této písni připomíná v mnohém legendárního Elvise.

Album „Those Who Hold The Flame“ vychází opět na Drug Me Records s distribucí u Pale Music INT. Berlin/ Blass Music/Freibank jako LP a download. Po krátkém turné, jehož poslední koncert odehraje kapela 5. listopadu v Londýně, planují Kill The Dandies pauzu do podzimu 2012, kdy mají již nyní domluvené tour po Anglii a Itálii. VP

Felix Francis: Hazard

Při dostizích na Velké národní dojde k vraždě – jen pár kroků od bývalého žokeje Nicholase Foxtona je chladnokrevně zastřelen jeho kolega Herb Kovak.

Vrah zmizí v davu a ihned se vyrojí spekulace o tom, že šlo o vyřizování účtů ve válce gangů. Nicholas senzačním domněnkám nevěří, ale brzy se ukáže, že jeho zdánlivě bezstarostný přítel žil nejspíše dvojím životem, a právě jeho učinil vykonavatelem své závěti. Odkaz, který Nicholasovi zanechal, má však hazardně vysokou cenu. (red)

Jo Nesbø: Lovci hlav Ve svém dalším románu autor bestselleru Nemesis uvádí na scénu nového hrdinu. Roger Brown je podle sebe nejlepší a zároveň nejhůře placený lovec hlav v Norsku. Má příliš krásnou ženu a drahou vilu, a proto si musí přivydělávat krádežemi uměleckých děl. K tomu využívá kontaktů, které získává při své práci.

Clas Greve je dokonalý kandidát na jakoukoli vrcholnou pozici. Ženám připadá okouzlující a navíc vlastní Rubensův obraz stomilionové hodnoty. Dokáže-li ho Brown získat, vyřeší tím své potíže. Když se však Brown dostane do Greveho bytu, zjistí něco, co vědět nechtěl. Roztáčí se nečekaný kolotoč událostí. Náhle se lovcem stává někdo jiný a Brown se mění ve štvanou zvěř. V zběsilém boji o přežití může zvítězit jen jeden. (red)

Seven: Freedom Call Progresivní metalová českobudějovická kapela vydala nedávno svou v pořadí devátou desku, která obsahuje třináct nových skladeb plus jednu bonusovou s názvem „No Surrender“, což je anglická verze jejich písně Beznaděj.

Skupině Seven se podařilo navázat spolupráci s největším evropským metalovým labelem Nuclear Blast, jenž jim vydal aktuální album Freedom Call. Samotná deska se pak natáčela ve studiu Propast u Petra Jandy. V současné době je kapela Seven na česko-slovenském turné společně s kapelou Vlasty Henycha Henych666, tedy s bývalým zpěvákem a baskytaristou Törr. V Českých Budějovicích vystoupí 3. prosince v Marty´s Clubu. VP [06/07]

the front → life → zeitgeist

Zeitgeist

What we’re talking about at the moment Swordfishtrombones: Aftertaste Jedním z „objevů“ tohoto roku jsou bezesporu brněnští alternativní rockeři Swordfishtrombones, kteří fungují zhruba od roku 1996, kdy také vydali své první demo. Nyní se hlásí s deskou „Aftertaste“, o jejíž produkci se postaral zkušený Dušan Neuwirth. Ten chtěl vytvořit album nadčasové, které se bude líbit i po pár desítkách let. A právě tahle nová deska se určitě stane průlomovou v historii kapely. Je jen škoda, že se možná jedná paradoxně o jejich poslední nahrávku. Součástí alba je i dokumentární film „At War“, který o SFT natočil Emil Galík spolu s Martinou Geržovou a také videoklip, který k singlu „Dandy“ vytvořil Michal Jelínek. VP

Republic Of Two: The End Of The World

Pod kapelou Republic Of Two jsou podepsáni muzikant Jiří Burian (ex Southpaw) a multiinstrumentalista Mikoláš Růžička. Před rokem vydali svůj debut Raising The Flag.

Nyní se tato deska hlásí znovu v podobě remixů a remaků jednotlivých skladeb, která vyjde ale pouze na vinylech. Mimo to začátkem listopadu přijde na hudební trh nová deska kapely „The End Of The World“, která bude ke stažení na webu t-music.cz za částku, kterou si fanoušci sami určí. K dostání bude i v kamenných obchodech za fixní cenu. Novinka bude opět melancholická, sestávající ze zvuků akustických nástrojů a rozdílných barvách obou zpěváků. O mix a master se postaral Ecson Waldes ve studiu Biotech, jako host na desce zpívá Kateřina Winterová známá ze skupiny Ecstasy of Saint Theresa. VP

DEMONSTRATIONS. The people are shouting, but we don’t know if anyone is listening. Maybe we should try some demonstrations in CB? Against the townhall for not keeping promises doesn’t seem important enough – does anyone believe them anyway?

1

STUDENTS. After a lovely summer, autumn is here. Leaves all over the bloody place, and students all over the bloody place too. And thank god for that – it makes the place look like it’s alive!

2

3

FOREIGNERS. There are, surprisingly enough, quite a few foreigners in this town (village). French, English, Ukrainians, Vietnamese, Slo-

vaks. The first two of those mostly being visible for not speaking much Czech.

A common question is “Why are you here?”. And sometimes “Why are you still here?”. The answer, to most Czechs, seems surprising. They (we?) like it here. People are friendly (mostly), the beer is great (almost always), the food, well, let’s not talk about the food. Apart from that, it’s great!

UNDER THE SURFACE: Ball season (just around the corner so polish your dancing shoes and your dance moves).

Christmas shopping (it will arrive before you think).

End of summer time (not that it’s much like summer now, but this is the most official end of it).

Piv-o-metre

Press-o-metre

Mesic Ve Dne Singer Cuba Bar Horka Vana MC Fabrika Crash Bar Jack Bar Fantom Pub Café Hostel StreetBeat Sahara Karla IV Velbloud Ray’s Cafe&Bar Marty’s Club Zeppelin

Mesic Ve Dne 18 Sahara 25 Singer 25 Marty’s Club 27 MC Fabrika 28 StreetBeat 28 Ray’s Cafe&Bar 28 Crash Bar 29 Café Hostel 29 Velbloud 29 Horka Vana 30 Jack Bar 30 Fantom Pub 30 Cuba Bar 32 Karla IV 34 Zeppelin 38

18 Platan 23 Budvar/Plzeň 25 Budvar 25 Plzeň/Kozel 25 Krušovice 26 Svijani 26 Plzeň/Kozel 27 Budvar 29 Krušovice 30 Plzeň 30 Budvar/Plzeň 30 Budvar/Plzeň 35 Budvar 35 Plzeň (lahvova) 35 Budvar 40 Lobkowicz

These prices are a guide only. We take no responsibility for you not taking enough money when you go for a coffee or beer. If you want to be listed here, email us. pivopresso@semtam.net

tanec → názor → Attila Egerházi

Attila

je šéf baletu Jihočeského divadla

Vše a o všem taneční řečí

SVĚT TANEČNÍHO DIVADLA je pro mně jako návrat domů. Vlastně „žiji dva životy“ zároveň. Žít v tanečním světě je mít možnost žít v místě nepopsatelném.

V mých choreografiích se propojuje reálný, uchopitelný a zároveň neviditelný, neuchopitelný, spirituální svět. Ten se odráží přímo v choreografiích: například “Lost Senses”. V jistém smyslu je umění a moje umělecká práce jakýmsi spojujícím koridorem mezi oběma světy. Druh básnického zhmotnění idejí reálného světa.

V mém případě je vedení souboru neoddělitelně spjato s mou choreografickou prací.

Věřím, že skutečné hodnoty je možné vytvářet a rozvíjet pouze s reálným fungujícím souborem. Mám kolem sebe taneční umělce, spolupracovníky, přátele, s kterými pracuji více než jedno desetiletí. Společně dýcháme, přemýšlíme, a spolu s mými choreografiemi vytváříme fungující „živou společnost“.

To, že jsme dokázali za krátkou dobu proměnit tvář tradičního souboru, zmodernizovat jeho organizaci i způsob práce a proměnit repertoár, za to velkým dílem mohu poděkovat právě naší týmové práci.

To vše jsme mohli dokázat, v neposlední řadě, díky otevřené mysli a progresivnímu duchu ředitele divadla Jiřího Šestáka, jenž se snaží poskytnout co nejlepší podmínky pro všechny složky divadla, který sdílí naši ideu baletního souboru s mezinárodním repertoárem a dynamickým vývojem.

Cítím jako velice důležité – a v našem případě i jako štěstí, že periodicky spolupracujeme s konzervatoří Taneční Centrum Praha, jejichž studenti pravidelně vystupují v našich větších inscenacích.

Za to můžeme poděkovat otevřenému a progresivnímu vedení školy.

Na úspěšné poslední dvě sezóny

ukazují i významná ocenění, která získali jak tanečníci tak i já ,a to za svoji uměleckou práci.

Věřím, že největší profesionální, lépe řečeno umělecké ocenění a uznání pro mne a tanečníky je fakt, že jsme mohli v Česku jako první regionální soubor uvést choreografii světově proslulého českého génia Jiřího Kyliána. Tuto choreografii Un Ballo máme stále na repertoáru ve večeru Taneční delikatesy.

V současné době Balet Jihočeského divadla připravuje vánoční dárek.

Ve spolupráci s německým divadlem v Pasově připravujeme „našeho“, originálně pojatého Louskáčka. Premiéra se uskuteční 11. listopadu v Českých Budějovicích, dále: 10 repríz u nás, 10 v Pasově a dalších německých městech.

Věřím, že rozličný a bohatý repertoár, složený z příběhových baletů i jednoaktových abstraktních choreografií, osloví a přitáhne v budoucnu pozornost dalších „nových“ diváků v našem městě.

S radostí čekáme i vás…. my mluvíme ke všem věkovým kategoriím.

Z madarštiny přeložila Linda Schneiderová

[08/09]

architektura → historie → Petr Pelech

Obchodní dům U Hajíčků

T

uto pozoruhodnou stavbu obchodního domu, která se nachází v ulici U Černé věže 9, nechal v letech 1909-1910 postavit českobudějovický velkoobchodník Leopold Hájíček (1862-1944). Hájíček byl tehdy majitel obchodu se železným a kuchyňským zbožím pro domácnost a spolu s Augustem Zátkou zakladatel české smaltovny. S Františkem Hromadou pak také iniciátor založení šroubárny.

Původně se nacházel Hájíčkův železářský obchod v budově Záložny českobudějovické, ale pro již nevyhovující prostory se rozhodl Leopold Hájíček vybudovat nové sídlo. Zajímavou budovu vyprojektoval pražský architekt Jan Šula (1861-1915) a stavbu

provedla budějovická stavební firma Josefa Pfeffermanna.

Velmi pokroková stavba byla postavena na úzké gotické parcele mezi ulicí U Černé věže a Plachého ulicí. Do ulice U Černé věže se objekt otevřel zcela proskleným průčelím lemovaným po stranách železobetonovou konstrukcí, geometrizující secesní prvky pronikly pouze do tvarů kovové konstrukce trámů skleněných výplní. Přestože v interiéru se geometrizující prvky uplatnily v poměrně značné míře, svým vnějším vzezřením objekt již předznamenával puristické snahy 20. let 20. století.

Zajímavostí je i to, že budovu vyhřívalo ústřední topení. Na svou dobu bylo jedinečné, minimálně v budějovickém prostředí, i to, že dům měl osobní i nákladní výtah, pravděpodobně první v Budějovicích. Původní obchodní pasáž s pavlačemi i technické zázemí výtahu a některé další prvky interiéru se dochovaly až do dnešních dob.

Rodina Hájíčků vlastnila ve městě i několik jiných domů. Leopold Hájiček mladší dokonce před rokem 1948 v obchodě prodával. Začátkem padesátých let emigroval a pracoval v Rádiu Svobodná Evropa. Vrátil se po roce 1990. V posledních letech hledá obchodní dům v tvrdé konkurenci obchodních center své využití, obchody se poměrně často střídají, ale o osud domu se nebojím a věřím, že si i nadále budějovičtí k němu cestu najdou. Zaslouží si to.ím, že si i nadále budějovičtí k němu cestu najdou, zaslouží si to...

Turn right by the dead tree, walk 13 steps and a huge red hand points to the spot.

Foto: David Zoul Map: openstreetmap. org

q

film → recenze → Drive

Být řidičem bez příčiny a mít ten „PO TOMHLE FILMU už nebudu nosit nic jinýho než bundu se škorpiónem, neřeknu víc jak dvacet slov za den, z pusy nevyndám párátko celej dlouhej den a už nikdy se sebou nenechám vyjebávat.“ To jsou statusy, které se šíří po sociálních sítích na adresu nejnovějšího filmu holandského režiséra Nicolase Windinga Refna. Film Drive kombinuje severskou tichost, neonem vykřičenou americkou noc a krutě matoucí hlavní postavu, která se pomalu ale jistě stává ikonickou.

Drive je kombinace evropského filmu s americkým backgroundem. Na první pohled je v tom všechno co Hollywood potřebuje. Naleštěný kapoty aut, skřípějící brzdy, balík peněz, mafie a macho souboj, samozřejmě kvůli ženě.

To všechno ve svých kožených rukavicích drží jako rukojmí postava tajemného řidiče. Jako automechanik a příležitostný filmový kaskadér si čas od času přivydělává nabídkou, kterou mu poskytuje městská noc. Dá vám celých pět minut, kdy je váš. Odřídí všechno, setřese poldy a společně s ukradenýma prachama vás dopraví k manželce.

Bez minulosti, bez zbytečných slov.

Je zatraceně sexy. Drive nemá silnou příběhovou linku, přesto stojí v naprosté opozici od trháků stylu Rychle a zběsile. Drive je „art“, hypnoticky uhrane, stejně tak rychle jako překvapí.

Protože všechny složky filmu jako jsou hudba, postavy a obraz nefungují samy za sebe, ale dotvářejí sebe navzájem.

„BRO-MANCE“ MEZI REŽISÉREM A HERCEM Nicolas Windig Refn je pro Holly-

Apparently this film doesn’t have enough driving in it... http://tinyurl. com/62tdtgo

wood skoro neobjevený režisér, který se dlouhodobě zabývá tématem psychopatického zločinu a naturalismus je mu vlastní (Barbar 2009, Pusher 2004). Nikdy přesně neobjasnil, co ho vedlo k tomu kývnout na nabídku natáčení, kterou mu dal kanadský herec Ryan Gosling (hlavní postava filmu), protože nabídky přece většinou přicházejí opačným směrem. Produ-

centi Studia Universal drželi námět na film (román Jamese Sallesa) dlouhých šest let, málem se ho chopil Neil Marshall, ten ale chtěl do hlavní role obsadit Hugha Jackmana. Z filmu by se tak s jistotou stal hollywoodský škvár. Jenže producenti si vyhlídli mladou kanadskou naději Ryana Goslinga pro ztvárnění tajemného řidiče. Gosling je díky své tváři velmi netypickým hercem, který přes svou urostlou postavu nezapadá do hollywoodské herecké kategorie alá charisma prací pračky. Přestože je dnes miláček všech žen a tento rok, co se pozornosti médií týče, patří jen a jen němu, je také jeden z nejmladších herců, jež byli nominováni na Oscara.

Filmové studio tedy dalo Goslingovi božské právo vybrat si režiséra. A tak si bývalá dětská hvězda pořadu Mickey Mouse Club vybrala Refna, přestože spolu nikdy nespolupracovali.

Komunikace mezi režisérem a hercem je na místě, velké přátelství se vidí málokdy. Po náročných dvanácti hodinách natáčení většina režisérů s herci zajde na bar, ale oni si sedli do auta a projížděli se nočními ulicemi v L.A. Od té doby je to nerozlučná dvojice, v televizním rozhovoru se dokáží dvacet minut dohadovat o tom, kdo vymyslel epickou scénu polibku ve výtahu. Zatím mocenská pozice Refna jako režiséra lehce vyhrává.

EVROPSKÉ TICHO S NEONOVOU TMOU L.A. „Projížděli jsme se hodiny a hodiny, povídali si a poslouchali muziku. Řekl bych, že je to přesně to, co jsme chtěli [010/011]

film → recenze → Drive

správnej Drive filmem zachytit, náladu, kdy prostě jen v transu řídíte a posloucháte pop.“ vysvětluje Gosling. Elektronická hudba celého filmu od Cliffa Martineze je něco, o čem se všichni zmiňují hned na prvním místě. Snová elektronická přímočarost bezchybně spolupracuje s estetikou nočního města a osmdesátkového glancu procházejícího celým filmem. Každý tón se pojí s obrazem a vytváří v něm tak detailní zachycení atmosféry, kdy se vám tají dech a nebo si užíváte bezstarostnou jízdu v autě po vybetonovaném dnu řeky. Refn si často ve filmu pohrává s kýčem, balancuje na hranici, nicméně nikdy ji nepřekročí. K tomu mu úspěšně sekundují reálie Ameriky jakými jsou striptýzové kluby a záběry na silikonová prsa striptérek ve chvíli, kdy řidič svírá kladivo v kožených rukavicích s odhodláním rozdrtit hlavu jednomu mafiánovi.

TAKOVÝ NORMÁLNÍ SEXY PSYCHOPAT Řidič je profesionál, nemluví, ale koná.

Svojí samozřejmou nejasností mate. Hezký tichý muž, který se začne velmi křehce a platonicky sbližovat se svou sousedkou tak, aby si zachoval své rituály, jež má tak rád. Vůni benzínu a propletené prsty na ruční páce. Svou tichou asociální existencí nutí zabřednout do analýzi jeho samotného. Je snad gay? Drive je ale nakonec o něčem jiném, překvapí. Nechápající vykřičník v hlavě se objeví ve chvíli, kdy se z toho milého kluka stane někdo jiný. Ten někdo někomu chladnokrevně rozkope ve výtahu hlavu. Drive je o tom,

Drive

Akční/Drama/ Krimi/Thriller USA, 2011, 100 min Režie: Nicolas Winding Refn Hrají: Ryan Gosling, Carey Mulligan

co člověka donutí vědomě a krutě jednat.

Co to bylo pro řidiče? Opravdu jeho platonická sousedská láska? Ryan Gosling v posledním rozhovoru v britském Guardianu říká: „Řidič je pro mě někdo, kdo viděl moc filmů a chce se za každou cenu stát hrdinou.“ Možná, že láska byla jenom výmluva k touze po heroickém výkonu. „Real hero“ (viz. soundtrack filmu) zabředne do nepochopitelné brutality. Hudba, kam-

era a Ryan Gosling dělá něco, co se v bibli neodpouští. Nicolas Winding Refn má talent upozornit na sílu sociální vizuality, která nás má podle sociologů už jedno století v hrsti. Drive bude jednou patřit do filmové klasiky, i s vědomím, že z chladnokrevného zabíjení vytvořil cool a sexy podívanou, jehož dokonalá vizualita nedovoluje soudit.

Petra Kloidová

literatura → rozhovor → Olga Biernátová

S Olgou Biernátovou (nejen) o literárních blozích Text: Tereza Andělová

B

logosféra – co si vybavíte, když slyšíte toto slovo? Pokud patřítě k těm, kdo se otřesou hrůzou, protože si ho spojují jen s deníčky náctiletých typu Co-jsem-si-dneska-koupilana sebe, vězte, že se najdou i blogy, které mají hlavu a patu. A právě k těm patří ten Olgy Biernátové (nofreeusernames. posterous.com). Patřící do nepočetné škatulky blogů literárních. Olga své čtenáře informuje o novinkách ve světě literatury. Slyšeli jste už například o knižních trailerech, papírových knihách velikosti iPhonu nebo interaktivních ilustracích? Kromě toho také recenzuje a zamýšlí se nad tím, jakým směrem by se celá oblast literatury měla ubírat.

Blog o literatuře – co tě k tomu přivedlo? Sleduješ tím nějaký konkrétní cíl?

Důvodů pro jeho založení bylo hned několik. Jednak jsem v nakladatelství Kniha Zlín zavedla reading copies (neprodejné výtisky, které recenzent dostává zpravidla před oficiálním vydáním, pozn. redakce) a zjistila jsem, že je na českém internetu jen málo dobrých knižních blogů, které by nebyly příliš úzce zaměřené. Také mi všichni známí pravidelně psali, abych jim doporučila nějakou dobrou knihu. Dál jsem chtěla psát více o knihovnách, o jejich kladných i záporných stránkách.

A nakonec… knihy jsou celý můj život.

Pracuji v knihovně a nakladatelství,

Damn, ketchup AND mustard stains?

web

knihozrout.cz lisarahk. blogspot.com ourdeadradio. blogspot.com missliterati. com

jsem fanatický čtenář, je to všude kolem mě. Blog je pro člověka především jistá forma exhibice, píše ho pro své vlastní uspokojení. A já si říkám, že to, co uspokojuje mě, může být zároveň zajímavé nebo užitečné pro ostatní.

Myslíš, že mají čeští blogeři šanci se prosadit a například ovlivnit knižní trh?

Tady se hodně daří žánrovým blogům, ze kterých často vznikají celé portály se spoustou redaktorů. Jde hlavně o sci-fi a fantasy. Často se objevují i dívčí blogy o romantické literatuře - většinou jsou růžové a kytičkované. Nemyslím si ale, že by u nás v současnosti existoval nějaký opravdu významný knižní bloger. V zahraničí je takových celá řada.

Ti pak pravidelně dostávají výtisky k [012/013]

literatura → rozhovor → Olga Biernátová

Neurážejte knihy lokálností

recenzi, ceny do soutěží, dělají rozhovory, mají obrovský vliv, nakladatelé a knihkupci s nimi počítají. S tím se u nás skoro nesetkáme, blogeři tu nejsou vnímáni ani jako plnohodnotní recenzenti. Na stránkách nakladatelů jsou vždy vidět recenze z iDnesu, Reflexu, ale odkazy na blogy tam nenajdete. Ráda bych to změnila. Proto v rámci své již zmiňované práce v Knize Zlín nabízím blogerům reading copies a zveřejňuji jimi napsané recenze na oficiálním webu, facebooku, twitteru, apod.

Jaké jsou tvé oblíbené literární blogy – ať už české nebo zahraniční?

Co se týče oblíbených blogů, tak mám moc ráda recenze Tomáše Kaplana Fojtíka na Knihožroutovi, stejně tak mě moc baví Lisarah nebo Our Dead Radio. V zahraničí je pak zajímavý portál Miss Literati.

Nechme blog chvíli stranou. Pracuješ jako knihovnice, ale netajíš se tím, že sama do knihoven nechodíš.

Kritizuješ jejich zkostnatělost, to, že se nepřizpůsobují potřebám čtenáře a zůstávají neměnným světem samy pro sebe. Jak si tedy představuješ ideální knihovnu?

Ideální knihovna je krásný a útulný prostor se spoustou zákoutí, křesílek, kavárnou. Je to místo, kde jsou knihy nabízeny způsobem, který je pro normálního čtenáře stravitelný, katalog vy-

padá jako Google, je tam dostupná wifi, řada elektronických zdrojů, mohu si půjčit e-knihu či si přímo v knihovně vypít kávu a sníst oběd. Paní za pultem se na mě usmívá - možná i nějaký mladý muž by nebyl marný -, mluví na mě srozumitelně (většina lidí opravdu neví, co je to „em-vé-es“). Je to místo, kde se koná spousta akcí – nejen besedy pro starší lidi, nebo vyprávění o historii města, ale i zajímavé přednášky pro jiné věkové kategorie, koncerty, divadlo.

Ideální knihovna se zajímá a ví, co její uživatelé chtějí, efektivně organizuje a inovuje služby. Spolupracují s ní místní školy, firmy, neziskové organizace, zájmová zařízení. Má ve svém městě image jako Apple ve světě počítačů. Taková knihovna nemůže nikdy existovat – a nejen vinou knihovníků.

Co plánuješ do budoucna z profesního hlediska? Nelíbilo by se ti třeba vlastnit knihkupectví, které by sis zařídila podle svého gusta?

Chtěla bych mít soukromou komerční knihovnu. Něco mezi knihkupectvím, knihovnou, kavárnou a klubem. A teď jeden reálnější sen - chtěla bych toho maximálně dokázat v knihovně, ve které působím. Postupně ji co nejvíce přiblížit oné ideální knihovně. Je to těžké a zdlouhavé, ale postupně se to musí podařit. Dlouhodobě mi také jde o to, aby se knihovny více otevřely, více se potkávaly s vnějším světem a vnější svět jim pomohl se zlepšit a žít.

MĚL JSEM ČTENÍ v Českých Budějovicích.

Nejsem natolik natvrdlý, abych nechápal, že jedu do jižních Čech, do kraje (?), do regionu (?), do svébytné (?) části Čech, která se něčím (čím? a - pokud jde o to zásadní - skutečně?) odlišuje od zbytku (!) naší země, ale o této „jihočeskosti“ nebo „českobudějovickosti“ jsem začal více přemýšlet až ve chvíli, kdy se mě Ondřej Brynych v centru Budějovic zeptal na to, co si myslím o jihočeské literární scéně. Moje spontánní reakce byla možná překvapivá - urazil jsem se, nikoli sám za sebe, ale jménem všech těch, kdo v jižních Čechách píší knihy. Proč někoho, kdo má tolik síly, že sedí za počítačem a něco nám sděluje, ponižovat tím, že nepatří do literatury národní nebo světové, stručně řečeno do literatury jedné jediné, ale pouze do literatury, která se krčí v regionu, v kraji, v distriktu, jak za plotem? Literatura přece není band. Knížka není kapela, která má zkoušku v ulici té a té, která pak odehraje koncert v klubu tom a tom, která se pak ožere na náměstí toho a toho města a skončí v kašně té a té. Literatura není lokální - pokud tak sama sebe nedefinuje, pokud se sama chtěně a vědomě nezabývá místním koloritem, reáliemi, historií a čím jiným. Stručně jihočeskou literární scénu pro mě tvoří pouze autoři, kteří dobrovolně, bez nátlaku a bez násilí, s plným vědomím toho, co činí, prohlásí, že jsou autory jihočeské literární scény. Učiňte tak hned. Ti, kdo nic takového neučiní, jsou pro mě dále světoví.

David Zábranský spisovatel

divadlo → balet → reportáž

Chcete zhubnout? Zkuste balet!

K

dyž mě kdosi kdysi posměšně nazval Labuťákem, dost mě zpodobnění s tanečníkem ve velmi těsném trikotu urazilo. Dnes už bych to však bral jako lichotku. Před dvěma lety jsem dostal dva lístky na představení Carmen. Když jsem zjistil, že se tam nezpívá, ale jen tančí, byl jsem zklamán. Nicméně šel jsem i tak, proč by ne, bylo to přeci zdarma. Na zbourání předsudků ohledně muzejní formy, která mi nemá co říct, a na novou lásku bylo zaděláno.

Teď se mi konečně podařilo nahlédnout tomu pod pokličku. Dostal jsem se na zkoušku baletního souboru Jihočeského divadla, který to díky odvážnému přístupu dotáhl z regionálních pozic do mezinárodních kvalit, a mohl si z očí do očí promluvit s lidmi, kteří mě svými výkony na jevišti nepřestávají fascinovat. Taky vás zajímá, co se za tou v jejich podání na pohled tak jednoduchou věcí skrývá?

Každý den kromě neděle se company sejde v 10 hodin k tréninku a zkoušce. I já jsem jednoho rána dorazil do baletního sálu Pohůdka. Tanečníci se pomalu scházejí, leží na zemi, protahují se, povídají si. Pak si najde každý místo u zábradlí. Vedoucí tréninku (tady Béla Kéry Nagy) zadá v rychlosti pár pohybů a dá pianistovi pokyn ve stylu „táá ta ta tááá“ a jede se. No řekněme, že kdybych byl schopný je udělat, tak bych se to tak za půl roku naučil. Tu první sestavu.

Pak totiž hned další pokyny, další sestava, mnohem složitější, a další, a opět a další... Na cvičících přibývá potu a ubývá oblečení podobně, jako

v sále kyslíku. Sporé trikoty se teď jeví jako velmi praktická věc. Copak nikdy neodpočívají? Já po nějakých 20-30 minutách už nemůžu, a to jen fotím a pozoruji. Snad chtějí ještě zkoušet, ne?

Ale ještě dalších minimálně deset minut to pokračuje. Přesto, že toho jistě mají plný kecky, na nikom to není znát.

Konečně pauza, říkám si.

Jestli ale očekáváte, že se tito lidé jako na povel uvolní a ocitnou se na zemi, jste na omylu. Pojem pauza totiž v jejich pojetí znamená dvouminutová změna postavení po téměř 40 minutách vyčerpávající dřiny. Nyní se cvičí v

Last year’s winners of the women’s syncronised levitating event in practice.

Foto: Ondra Brynych

prostoru, ještě rychleji, ještě složitěji.

Pak následují skoková cvičení. A víš a přesně a znova a znova a znova a sem a tam. Hlava už mi jde trochu kolem a to jsem ještě neviděl snad jedinou věc, kterou znám z jeviště. „Toto je klasický balet. Cvičíme to každý den. Rozvíjíme kondici, techniku, časování s hudbou, pohyb v prostoru a souhru s ostatními. Nejde rozhodně jen o rozehřátí,“ popisuje šéf baletu Attila Egerházi.

Po zhruba hodině a čtvrt mají tuto „úvodní část“ za sebou a mohou si na chvíli oddechnout. Jak mě ujišťuje jed[014/015]

divadlo → balet → reportáž

na z baletek, mají denně dva tréninky a zkoušky i když je zrovna představení. „Bývá to i horší, toto byl takový průměrný trénink,“ říká Barbora Coufalová.. Tento den sama večer účinkuje v představení Bolero. Nedovedu si moc představit, že bych po absolvování dvou baletních tréninků byl ještě schopný něčeho jiného než padnout.

KLASIKA VERSUS MODERNÍ BALET V době, kdy vzniká tento text, company usilovně pracuje na novém představení Louskáček, klasice na hudbu Petra Iljiče Čajkovského a motivy příběhu z pera E. T. A. Hoffmanna. Ovšem se zcela novou Egerháziho choreografií. Premiéra je chystána na 11. listopadu. Shodou okolností s Louskáčkem tuto zimu přijede do Budějovic i Petrohradský balet. „Vím o tom, a je mi to úplně jedno.

Neberu to jako konkurenci a ani mě jejich představení neláká. Je to přesný opak toho, co děláme, a za mnohem víc peněz. Určitě tam přijde mnoho lidí, kteří uvažují asi takhle: toto je velkolepé, drahé, unikátní a z daleka, takže to musí být kvalita. Ale uvidí jen to samé, co se hraje pořád dokola. Nechci, aby to vyznělo, že si myslím, že ten náš je ten jediný správný balet, ale já to prostě nemusím,“ reagoval Nagy.

Načínáme tak téma, na které u jihočeského baletu zkrátka muselo dojít. Klasika nebo moderní balet? Jak to vidí sami tanečníci? „V klasickém baletu jde hlavně o přesnost a preciznost každého pohybu – tak, jak to bylo napsáno. Člověk je pak mechanickou součástí toho soukolí.

Moderní balet vám naopak umožní být sami sebou a v choreografii pracovat s jakýmkoli pohybem. Lidé se často ptají, co to či ono znamená, ale o to přeci nejde. Tanec je abstraktní forma a ne nic konkrétního. Více jde o pocity, které

Help me guys, she’s getting away!

Foto: Ondra Brynych

to ve vás zanechá,“ vyjádřila se Cristina Porres Mormeneo, jedna ze sólistek, kterou přivedl do pozměněného souboru Egerházi.

Když se v roce 2009 měnila s příchodem nového šéfa tvář baletu, změnily se i dvě třetiny souboru. Jedním, kteří to přečkali a zůstali, byl i Zdeněk Mládek, který krátce nato získal jako první jihočech prestižní cenu Thálie. „Nedá se říct, jestli bych cenu získal i kdyby se balet neproměnil.

Některá ocenění byla už dřív, ale je fakt, že jsme přešly na úplně jiný styl a že rozdíl je i to, co a s kým tančíte.

A ne vždy je šance se skutečně ukázat, aby to mohl někdo ocenit,“ podotkl ke zmíněné Thálii Mládek a doplnil: „Když se mění směr souboru, tak

se buď změníte s ním, nebo odejdete.

Bylo to dost těžký na začátku, úplně nové pohyby, při nichž zapojujete úplně jiné svaly.“ „To rozhodně, když jsme se na začátku koukali na jiné soubory, co že teď zhruba budeme udělat, říkali jsme si , že to nemůžeme přece zvládnout!“ dodala další z „veteránů“, Coufalová.

Můžou mít vůbec ještě po těch všech trénincích, studiu choreografií a představení jiných souborů, zkouškách a vystoupení chuť si třeba jen tak zatancovat na diskotéce? „Když je možnost, samozřejmě,“ neváhá Mormeneo.

To už se ale schyluje ke zkoušce.

Tanečníci jsou nuceni trochu pozměnit její program, neboť jeden maník si potřebuje udělat ještě pár fotek.

Ondra Brynych

balet → profil → Linda Schneiderová

Člověk nemůže myslet jen na tanec a současnost Někteří lidé dokáží tak fascinující věci, že je až těžké uvěřit, že jsou stejně jako vy pouze „obyčejní“ tvorové z masa a kostí. I to je, myslím, důvod odvěké zvědavosti lidí po odhalení soukromí nejrůznějších osobností, jež je skryto za jejich výjimečnou prací. Zkrátka, chceme jejich příběhy alespoň znát, když už je nemůžeme sami žít. Jednou z nich pro mě byla i přední česká baletní sólistka působící v současné době v Jihočeském divadle Linda Schneiderová, která souhlasila s uveřejněním jejího osobního příběhu.

Z

a totality moji rodiče nemohli v kultuře vůbec pracovat. Tancovali ale v jakémsi undergroundu, a já tak v podstatě od malička žila v divadle. Nikdy mě nenutili dělat to, co oni.

V tom jsem měla volné ruce. Něčemu jsem se však vedle školy věnovat musela. Mohla bych být klidně basketbalistka. Přirozeně jsme si ale i s bratrem vybrali divadlo – bylo pro nás tak trochu mateřským mlékem.

V době, kdy jsem se rozhodovala, jakou školu si zvolím, nebyla v Praze ještě osmiletá konzervatoř, tak jsem šla na gymnázium. Hned po revoluci ji ale moji rodiče zavedli v Tanečním centru Praha, a to stalo mou druhou školou.

I když jsem nemusela, gymnáziu jsem chtěla dokončit. Stále jsem si ještě nebyla jistá, jestli skutečně chci život plně věnovat divadlu. Takže jsem maturovala z matematiky, tedy trochu mimo umění. Konzervatoř jsem absolvovala rok nato a byla jsem na rozcestí.

Už před dokončením školy jsem začala pracovat pro počítačovou firmu a mohla využít tu svou matematickou část. Ale brzy jsem si uvědomila, že

Does my bum look big in this?

Foto: Libor Sváček

život v normální práci je sice jistější, ale cítila bych ho jako chudý. Já prostě potřebuji každý den jiný, aby se stále něco dělo, pracovat s umělci, prožívat napětí a někam směřovat.

Definitivní zlom nastal, když

jsem získala stipendijní místo na konzervatoři v holandském Haagu.

Můj otec, který se stal hned v roce 1989 dramaturgem Národního divadla, mi vždycky radil, abych šla sbírat zkušenosti do zahraničí a pak je přivezla zpátky, protože tady chybí.

Tam jsem dostala možnost účastnit se konkurzu o stipendium do Netherland Dance Theatre II., které založil a vedl Čech, přední osobnost světového baletu, Jiří Kylián. To byla vždycky moje vytoužená meta. Ve světě baletu patří mezi tři nejprestižnější soubory vůbec.

Obrovská dávka štěstí mi pomohla a já uspěla. V září 1999 jsem začala pracovat v company Jiřího Kyliána, otevřel se mi úplně jiný svět.

Vždy jsem pociťovalo to, že jsem dcera někoho, kdo už má nějaké renomé. Jestli jsem někdy prožila nějaké období vzdoru, spočívalo právě v tomhle.

I proto jsem chtěla jít vlastní cestou v zahraničí. Na druhou stranu kdybych neuspěla, mohla bych se kdykoli vrátit domů. Našla bych tam oporu i nějakou práci, to mi dávalo křídla. Neřekla bych, že jsem je toužila překonat. Spíš jsem si [016/017]

balet → profil → Linda Schneiderová

uvědomovala možnosti, které oni z politických důvodů neměli. Už kvůli nim jsem je chtěla využít.

PO 12 LETECH V ČESKU

Už když jsem studovala dvě střední školy, měla jsem velmi náročný a tvrdý režim. Vstávala jsem běžně ve čtyři ráno, učila se, na osmou byla ve škole nebo na tréninku a domů se vracela třeba až v osm večer. Nyní jsem vše mohla okamžitě zužitkovat a měla možnost se plně věnovat divadlu.

Máte možnost cestovat, poznávat lidi, sbírat zkušenosti a tak dále. Přináší to samozřejmě i nějaká omezení. Musíte si třeba na sebe dávat větší pozor kvůli zranění. To ale neznamená, že bych nikdy nevyrazila třeba na snow-

board, kola a podobně. Jako umělec se nikdy nesmíte omezit jen na to, co děláte, jinak pak není na jevišti co hrát.

Představa baletky, která žije v růžovém pokoji a sedí doma, aby se náhodou někde nezranila, je trochu mimo.

Z Holandska mé kroky směřovaly do Portugalska (Lisabon), poté do Španělska (Barcelona), opět Portugalsko a pak Maďarsko. Zde jsem se seznámila se svým „tanečním otcem“, Attilou Egerházim. Vybral si mě speciálně pro jednu svou choreografii, už když jsem byla v Portugalsku. V roce 2002 se stal ředitelem jednoho souboru v Maďarsku a nabídl mi místo. Postupně jsem se stala jeho asistentkou a částečně i manažerkou. Je to jako když hudebník najde k sobě ideálního

There are easier ways to check if you’ve something on the back of your head, you know.

Foto: Libor Sváček

textaře, se nímž má stejný umělecký jazyk – nemá pak už potřebu hledat dál. Je to už skoro 10 let, co spolu cestujeme. Jen v Maďarsku jsme změnili tři soubory. Postupně jsme vytvořili s několika dalšími tanečníky skupinu, se kterou jsme nakonec zamířili i – pro mě zpátky po 12 letech – do Česka. Když mi sdělil, že uspěl v konkurzu na šéfa jihočeského baletu, neuvěřitelně mě to dojalo.

Umělecké kočovnictví je dáno tím, že najít dobré zázemí je těžké. Stačí, aby se někde změnili poměry a máte problém. Baletní kariéra je příliš krátká na to, abyste ztratili byť jedinou sezonu.

V Budějovicích se díky řediteli Jiřímu Šestákovi nyní cítíme jako doma. Mohli jsme uvést skvělé věci, jako třeba choreografii Jiřího Kyliána – to nikdy jiné české regionální divadlo nedokázalo.

S krátkou kariérou souvisí i to, že člověk nemůže myslet jen na tanec a současnost. Proto jsem už kdysi začala učit a také studovat divadelní vědy na Vysoké škole. Nyní jsem navíc čerstvá maminka, což považuji za největší osobní úspěch. Tatínka, svou lásku, jsem potkala díky baletu. Ani si také nedovedu představit, že by to bylo jinak, vzhledem k tomu, jaký je divadelní život.

Na co se ještě v životě soustředit, jaký si teď dát cíl? Naše století je plné úžasných technologických vymožeností, které nám dávají velké možnosti a dá se říct, usnadňují život.

Ať jsou to auta, letadla, internet téměř kdekoli, jevištní technika, o které se ještě před 20 lety nikomu nesnilo.

Akorát se v tom trochu upozaďuje ta kultura a je za ní třeba bojovat. Chtěla bych zažít něco jako umělecký klid. Aby si i v dnešní době lidé – a hlavně ti, co rozhodují – uvědomili její důležitost.

V tom aktuálně vidím smysl své práce, chci se o to také co nejvíce zapříčinit.

Z rozhovoru zpracoval Ondra Brynych

hudba → rozhovor → Lenka Dusilová

O pohádkových setkáních a Kulturní život existuje i mimo krajská a jiná větší města.

Tato věta většinou neplatí. Nikoliv však v Krásetíně.

O

d května do října se v místním Hostinci U Kuchařů (www.ukucharu.eu) konají vystoupení zvučných jmen jak na poli hudby, tak na poli divadla. Z hudebního soudku jmenujme například Jiřího Dědečka, Ivana Hlase, Ty Syčáky, z loňských vystupujících třeba Xaviera Baumaxu nebo Jana Buriana. A stejně jako minulé léto, i toto přijela Lenka Dusilová.

Letos měla s sebou Davida Landštofa, který k Lenčinu zpěvu a hře na kytaru přizvukoval cajónem.

A protože Lenka Dusilová patří dnes ke jménu spojovanému s oceněním Anděl a k mnoha dalším, která zní lidským uším dobře, a protože U Kuchařů nikdy není zle, překonalo letošní vystoupení rekord v návštěvnosti, který doposud držela také ta Lenky Dusilové, avšak ta loňská.

Tvůj poslední projekt Eternal Seekers mi chvílemi připomíná poetiku Zuzany Navarové, chvílemi zase třeba brněnské Ty syčáky. Jaký popud ale ve skutečnosti stál před vznikem tohoto alba?

Nechtěli jsme se ničemu podobat. Setkali jsme se s Clarinet Factory na jednom pódiu, čímž jsem byla okouzlená.

Tam někde se ve mně zrodila touha se s tím zvukem klarinetu a se způsobem, jakým kluci hrají a jaký to jsou lidi,

znovu potkat. A potom skrz takový nepříjemný osobní zážitek jsem měla myšlenku, jak by to mohlo vypadat, a že kromě Clarinet Faktory by v tom měla figurovat Beáta Hlavinková, že bychom udělali takovou sférickou hudbu, která by byla věnovaná nějakým nenarozeným bytostem. Vlastně jsem cítila, že to bude víc psychedeličtější, ale tím naturelem tří subjektů, jak jsme se dali dohromady a začali tvořit, tak z toho vznikl ten náš jazyk Eternal seekers a myslím si, že ten potenciál je pořád ještě nevyužitej. Kluci jsou navíc fantastický muzikanti, sama za nimi občas plandám. Jsou dobrý tahouni.

Jak jsi se sžívala s texty Bogdana Trojaka?

Bylo to těžký a chvíli to trvalo, ale tak je to s každým textem. Když se člověk snaží zrealizovat píseň, vždycky je to boj se slovy, jak to zazpívat, protože člověk má vymyšlenou melodii, do které zasadíš slova, se kterými si pak musíš začít hrát, stejně tak jako s jazykem. A chvíli to trvá, než ta slova fungují a než si s tím dáš tu práci a najdeš správný výraz a duši. A Bogdanova slova jsou obzvlášť těžký, dokonce jsem se načapala, že nevím, co některá slova znamenají, tak jsem se dozvěděla něco nového.

Když jsme oslovili Bogdana, tak jsem měla celkem široký téma, na které jsem chtěla, aby psal. On se na něj docela dobře naladil - reagoval úplně skvěle, přesně tím směrem, jakým jsem chtěla.

Třeba jak jsme v jedné písni každý pohřbili úplně někoho jiného, ale vlastně to drželo tu náladu a nápad.

Spolupracovala jsi s mnoha českými kapelami a interprety, s kým byla spolupráce nejšílenější?

To je různý, s Jazem Colemanem to byla, v dobrém slova smyslu, šílená spolupráce. On je velmi speciální člověk, kterého obdivuju, obrovská energie, která se valí a úplně tě převálcuje.

Dozvěděla jsem se spoustu zajíma[018/019]

hudba → rozhovor → Lenka Dusilová

všelijakých jiných věcech vých věcí. Mám vlastně hrozný štěstí, že jsem měla spoustu zážitků a štěstí na lidi. Třeba v Americe se mi přihodily pohádkový příběhy. Je to tam rychlý, instantní, člověk musí rychle reagovat, pokaždé, když se něco stane, tak je to wow a pak to zase rychle není. Nejde to takhle vybrat, mám spoustu zajímavých zážitků.

tím mám Vary hodně spojený. A taky běhání po lese tam do těch kopců.

A na festivalu jsem byla dvakrát třikrát, já si na ty festivaly moc nepotrpím.

Kolik kytar jsi během své kariéry rozbila?

Možná dvě. Vím, že v dětství jsem bráchovi něco udělala s kytarou. Ony se většinou zničí tím, jak jsou choulostivé. Teď jsem letěla na měsíc a půl na Aljašku, v zimě, za mužem. Letěli jsme ráno v půl čtvrtý, a když jsme byli na check-in, v půlce dlouhý fronty, tak jsem si vzpomněla, že jsem nechala kytaru v obýváku. Řekla jsem si, ty vole, co tam budu dělat, měsíc a půl? Tak jsem si tam koupila kytaru za 500 dollarů. A na Aljašce je obzvlášť zima a suché klima, takže jsem odlítala, tak ta kytara praskla. A to jsem se tam snažila dávat ovlažovač, ale prostě to nevydržela.

Dobře, a co z těch českých kapel, třeba Wohnouti mají hodně zvláštní projev.

Jo, Wohnouti mají svůj specifický jazyk a specifickou melodiku. Vybavuju si, že když jsem s nimi zpívala Rajdu, tak to pro mě bylo těžký. Jsem navyklá na jiný způsob vedení melodie, takže jsem najednou zjistila, že se tam trápím, abych to nazpívala, protože tam jde o půltóny, člověk musí dodržovat jejich způsob, protože potvrzuje jejich melodiku a jejich jazyk. To bylo taky zajímavý.

Náměty svých písní hledáš ve svém vlastním životě nebo sem tam „vykrádáš“ život někoho jiného?

Krom inspirace, vznikající interaktivními hudebními vztahy, mi přijdou nejinspirativnější rodinné konstelace. Šmírování a to nejen ve svojí rodině.

Což ale neznamená, že popisuju konkrétní příběhy, ale spíš situace nebo chování, který z toho pramení.

Pocházíš z Karlových Varů, máš nějaký zvláštní vztah k léčivým pramenům nebo ke karlovarskému filmovému festivalu?

Tak když tam přijedu, tak si dám pra-

Look, I’m in semtam!

Foto: Petr Otradovský

men. Ale spíš mám hodně silný vzpomínky vázaný k místům, prolézám třeba byt, ve kterém jsem vyrůstala. Škola, to byla taková divná šikana, byla jsem trochu solitér, moc jsem nezapadala mezi děcka. Ještě k tomu byla škola dost silně komoušská, byli tam dost přísný. Nic příjemného. Ale rodiče byli napojení na lidi, kteří jezdili hodně na vandry, to bylo fajn. A sbor taky. S

Jak bylo na Aljašce?

Jak v Mrazíkovi! Kosa, strašná, moc se tam toho nedá dělat. Byli jsme tam už od Vánoc, to jsme měli jen čtyři hodiny světla denně. Ale moc rychle se tam prodlužuje den, o osm minut denně, takže když jsem odlétala v půlce února, tak už bylo třeba takových šest sedm hodin světla. A bylo to tam krásný, když je den a není zataženo, jsou tam úplně jiný barvy než tady, jinovatka na stromech, Mrazík úplně.

Adéla Sovová

Rozhovor v nekrácené verzi na www. semtam.net

hudba → esej → Sufjan Stevens

Words are futile devices J

eho první deska byly folkové písničky, druhá elektronický hluk. Vystupuje s kytarou a křídly na zádech, doprovod mu na koncertech dělají roztleskávačky či tanečnice s obručí. Napsal něžnou píseň o masovém vrahovi a symfonickou suitu na počest nejzastaralejší a nejnebezpečnější americké dálnice.

Hraje na banjo, hoboj, klavír, akustické i elektrické kytary, flétny, vibrafon, akordeon, zvonkohru, anglický roh, přehršli elektronických přístrojů a bicí, vypadá jako atlet a jeho koníčkem je pletení. Dokáže vyprodat koncertní haly a desetitisíce alb, aniž by na ně byly reklamy. Píše písničky, které mají i přes dvacet minut a hity, které se nedají zahrát v rádiu. Je to americký protestant s perským jménem. Sufjan Stevens.

Přestože jeho alba budete shánět v českém obchodě dost obtížně, je tenhle detroitský rodák (*1975) mezi fanoušky kvalitní hudby docela dobře známý i u nás, a to hlavně díky hitu Chicago z alba Illinois (2005) a radostnému internetovému pirátění.

Dětství prožil v Michiganu, navštěvoval několik škol, rok strávil nenáviděným studiem hoboje na Interlochenské akademii. „V každé učebně stálo piano. Poté, co jsem na hoboji

Maan, heaven is boring.

Foto: parn / flickr

procvičil všechny stupnice a arpeggia, jsem se zadíval na piano a říkal si: Ty jo, tolik kláves!“ Postupně tak hoboj doplnil o klavír a kytaru. Studoval Hope College, kde podle vlastních slov promrhal mládí tím, že se izoloval v pokoji a složil desítky mizerných písniček na motivy jmen v kalendáři, planet nebo dní v týdnu („Chudák Pluto! Chudák pondělí!“ vzpomíná Stevens).

Pravděpodobně přeháněl, protože se spousta těch písní objevila v roce 2000 na albu A Sun Came. Na něm se nad neobvyklou instrumentací in-

spirovanou folkem, (post-)rockem, minimalismem, noisem, keltskou i arabskou hudbou poprvé ozval jeho jemně zastřený, téměř chlapecký hlas (tj. milovníci chlapácké deklamace Daniela Landy mohou přestat číst).

Jak se stalo zvykem na všech ostatních albech, zahrál si Stevens na většinu nástrojů sám.

VLTAVA A KŘESŤANSKÉ MOTIVY Deska vydaná na labelu Asthmatic Kitty [020/021]

hudba → esej → Sufjan Stevens

Records, který založil se svým otčímem, nebyla nijak zvlášť úspěšná. Stevens poté odešel studovat do New Yorku, kde stvořil Enjoy Your Rabbit (2001), instrumentální cyklus založený na čínském zvěrokruhu. Nesnadno stravitelné album bylo mnohem experimentálnější než to předchozí: melodická ostinata na zvonkohry a flétny doplňovaná bicími, éterickými sbory a zkreslenou elektrickou kytarou zastíraly a přerušovaly výbuchy elektronického hluku. O to zajímavější je, že album v roce 2009 přearanžoval Osso String Quartet pro živý smyčcový kvartet a vydal ho pod názvem Run Rabbit Run. Průlomem v kariéře amerického písničkáře se stalo album Michigan (2003), konceptuální album o Stevensově rodném státě: 15 vokálních i instrumentálních skladeb vedle sebe staví obrazy krajiny, osob a historie, intimní vyznání víry, smutku a lásky, celou dobu oscilující na hraně mezi vážností a ironií, kterou signalizuje i ručně malovaný přebal desky, jemuž vévodí kýčovitý daněk se pstruhem a pohlednicový nápis „Pozdravy z Michiganu, státu Velkých jezer“. K napsání alba s geografickým kontextem prý hudebníka inspirovali evropští romantikové, zejména pak Vltava Bedřicha Smetany.

Než na Michigan navázal svým

nejznámějším albem, stihl ještě sesbírat intimnější kousky na album Seven Swans (2004), kde se asi nejvíce projevilo jeho protestantské vyznání. Vedle téměř milostných písniček se tu objevují biblické motivy a zamyšlení nad tím, co člověku víra přináší a co bere. Stevens se ke křesťanským motivům ve své tvorbě nerad vyjadřuje, protože „píseň ani rozhovor nejsou vhodná média pro tak složitou diskusi“, nicméně k tématu víry se staví přemýšlivě a s jistou dávkou skepse.

ODPROSTĚNÍ OD PÍSNIČKY Dalšímu albu napsanému na téma amerického státu – Illinois (2005) – předcházelo důkladné studium historických pramenů, filmů a zpráv z novin, návštěva prasečích závodů a nejrůznějších místních slavností. Své znalosti potom Stevens přes síto osobní zkušenosti přetavil do rozsáhlého cyklu vokálních i instrumentálních skladeb.

Navzdory nezvyklým aranžím, nepravidelným rytmům a podivným názvům skladeb typu They Are Night Zombies!!

They Are Neighbors!! They Have Come back from the Dead!! Ahhhh! se album stalo nezávislým hitem, píseň Chicago dobyla rozhlasové vlny a Stevensova hudba pronikla i do filmů (např. Malá Miss

A Sun Came 2000 Enjoy Your Rabbit 2001 Michigan 2003 Seven Swans 2004

Sunshine). Mnohožánrová koláž spojila do sourodého celku barokně nařasené hitovky typu Chicago, zvukové experimenty, odkazy na Stevensovy hudební vzory i intimní momenty (nejslavnější z nich je asi John Wayne Gacy jr. – píseň, odzbrojující kontrastem mezi něžnou melodií a civilně vyprávěným příběhem skutečného sériového vraha, jemuž pod domem tleje několik desítek mrtvol, ukončuje věta „And in my best behavior / I am really just like him / Look beneath the floor boards / For the secrets I have hid“). Zdá se až neuvěřitelné, že vzápětí po vydání 74minutového Illinois vydal Stevens stejně dlouhé, stejně propracované a skoro stejně skvělé album The Avalanche (2006), složené z přebytků, které se na Illinois nedostaly.

Po úspěchu Illinois se Stevens nechal slyšet, že hodlá zkomponovat jedno album pro každý stát USA; snad si časem spočítal, že by mu to trvalo padesát let, snad mu připadalo únavné vytvářet tak promyšlené projekty, každopádně od té doby myšlenku opustil a vedle Songs for Christmas (2006), jimiž shrnul 42 neortodoxně podaných vánočních písní, které každý rok vydával pro své přátele, se na základě objednávky Brooklynské hudební akademie pustil do natáčení a komponování projektu The BQE (2007) – amatérského filmu s tématem neustále ucpané dálniční

hudba → esej → Sufjan Stevens

spojky mezi Brooklynem a Queens, doprovázeného folkově-symfonickoelektronickým soundtrackem. „Snažil jsem se vytvořit neosobní, nenarativní skladbu, zredukovat osobní vklad na minimum a vzdát se i své nejsilnější zbraně: totiž písničky.“

NAKAŽEN CITLIVOSTÍ NAŠEL VŮDCE Po turné s Illinois, na němž vystupoval s hula hoop tanečnicemi a motýlími křídly, se Stevens na dva roky odmlčel.

Na podzim 2010 pak vydal v rozmezí šesti týdnů hned dvě alba: hodinové folkrockové EP All Delighted People a pro mnohé ze svých fanoušků šokující The Age of Adz, jemuž vévodí bezmála půlhodinová píseň Impossible Soul.

Ukázalo se, že v roce 2008 napadl jeho nervový systém neznámý virus, který mu ztěžoval pohyb a způsobil hypersenzitivitu vnímání. Během měsíců léčení nalezl duchovního průvodce v Royalu Robertsonovi (1936–1997), paranoidně schizofrenickém umělci, jehož obrazy zabydlují podivné bytosti, létající talíře, apokalyptické vize a kryptická proroctví. Jeho dílo bylo výchozím bodem nejen pro přebal CD a Stevensem vlastnoručně animovaný videoklip písně Get Real Get Right, ale i pro některé z témat, které na albu zaznívají. Zkušenost z nemoci je patrná i v hudbě samotné: tradičně chytlavé melodie jsou zahaleny do bombastického, organického hluku elektronických přístrojů, neurotických explozí orchestru a disharmonií flétnových stupnic, slova skladeb se víc než kdy jindy zaobírají láskou, sexem, nemocí, strachem, sebevraždou a smrtí. Navzdory

Illinois 2005, The Avalanche 2006, The BQE 2009, The Age of Adz 2010

I can’t piss if you’re looking at me.

Foto: parn / flickr

tomu jde vpodstatě o album nabité melodickou hudbou, o níž lze bez nadsázky a ironie říct, že je krásná.

Zatím poslední Stevensovou prací je instrumentální soundtrack k dokumentárnímu filmu o Royal Robertsonovi a dalších třech psychicky nemocných výtvarnících nazvaný Make. Na otázku, zda má v záloze nějaké nevydané písně, odpovídá Sufjan Stevens: „Mám doma spoustu nahraného nevydaného hluku.

Psaní písniček mě už nezajímá, daleko víc mě baví jen prostě dělat hluk.“ Uvidíme, do jakých končin své hudební představivosti nás nejslavnější americký písničkář současnosti zavede příště. Jeho slovům totiž nemusíme věřit tak úplně doslova – vždyť on sám v úvodní písni svého posledního alba tvrdí, že slova jako prostředek komunikace příliš nefungují: Words are futile devices.

Jan Flaška [022/023]

hudba → recenze → Veronika Prokopcová

Recenze Vees

Foe Dry semtam skóre: ***** Jedna z nejočekávanějších desek na jihočeské hudební scéně se zrodila. Českobudějovičtí indie-rockeři VEES natočili svou debutovou desku pod labelem XProduction a nabídli ji veřejnosti pouze ve formě mp3 a vinylu. K tomu je součástí každého vinylu unikátní ručně dělaný plakát, šablona a kód ke stažení mp3 formátu zdarma. Dobře mířený tah nebo nešťastně mířená střela? Při dnešní prodejnosti alb ve fyzické podobě určitě výborný nápad. Celé album „Foe Dry“ se dá také stáhnout na serveru bandcamp za menší poplatek. Pod názvem kapely VEES jsou skryta tři jména – zpěvák Jan Bernard Vaněček, bubeník František Vácha a kytarista Matěj Vodička. Album „Foe Dry“ mapuje tvorbu VEES od počátků kariéry až po současnost.

Hned na úvod vás určitě zasáhne skvělá skladba „Post The Rock“. Lepší začátek si fanoušek kapely nemůže ani přát.

Chytlavá rock’n’rollová instrumentální vypalovačka dokonale rozproudí krev v žilách a naladí vás na další skladby.

V zápětí přichází singl „Johny Moon“.

Rozverný, veselý kytarový song, který patří prozatím mezi zlatý klenot VEES. Následuje aktuální druhý singl „Wooden People“, opět svižná skladba nutící vás do jakéhokoliv pohybu.

Další skladby se odvíjejí ve stejném

tempu, zpomalení nastane až s písní „The Continuing Story Of Suzie And David“. Poslední jedenáctá „No More Chance“ je pak takovým vážnějším ukončením jinak veselého alba „Foe Dry“ a podle mého názoru jedna z těch nejpovedenějších písní na desce.

Možná vám jejich songy budou znít v hlavě celé dny a nebudete se jich moci zbavit. Ano, tak moc je chytlavá muzika VEES. Debutová deska může být hrdou konkurencí jiným podobného ražení na zahraničních trzích. Uvidíme, zda prorazí a jestli se chytne i za hranicemi. Každopádně na českém trhu by si „Foe Dry“ zasloužila určitě více pozornosti stejně tak jako celá kapela VEES.

The Drain

Boy Boy Girl Girl Boy semtam skóre: *****

Pražská rock’n’rolová partička, která vznikla na základě rozpadu několika jihočeských kapel, vydala nedávno nové pětipísňové EP „Boy Boy Girl Girl Boy“, na které navázalo kratší

tour se sedmi zastávkami. Nové EP je drejní čtvrtou nahrávkou po debutové desce “Get Back To The Swamps, Death!” z roku 2010 a dvou EP “Che Guevara, Robin Hood” z roku 2007 a “Saliva Waterfall” z roku 2009. Kapela se svojí muzikou navrací do rock’n’rolu šedesátých let minulého století, pro nějž je typický surový zvuk bez nejmenšího zásahu techniky. Na coveru nového EP dominuje historické polstrované křeslo se třemi jitrnicemi, jenž možná symbolizují počet členů kapely. Nové EP „Boy Boy Girl Girl Boy“ obsahuje celkem pět skladeb, které ovšem vynikají svojí pestrostí. Úvodní píseň „Keep You Satisfied“ sice obsahuje řízné kytary, nicméně je laděná více do melodického popu.

Druhá skladba „Oh Suzy, Come Home To Me“ zase více představuje klasickou rock’n’rolovou tvorbu kapely. Škoda jen její kratší stopáže, zasloužila by si určitě více prostoru. Na ní navazuje pomalejší skladba „The Charade Goes On“ s naléhavější a zároveň ponurejší atmosférou. Středová píseň a zároveň nejlepší song na EP i díky tomu, že druhá polovina skladby spojená s dohrávkou exceluje strhujícím zakončením. Odlišnější je následující „Ah!“, která připomíná britské kytarovky a rozhodně působí veselejším a pozitivnějším laděním než předchozí píseň. Nejméně uchopitelná skladba „Worn Away By The Weather“ lehce zavání atmosférou divokého Západu. Podtrženo sečteno, EP „Boy Boy Girl Girl Boy se nemusí za nic stydět. The Drain působí vyzráleji, zkušeněji a hlavně to vypadá, že se kluci chtějí vydat svou vlastní cestou, což je jen dobře.

lifestyle → móda → DIY

DoItYourself: móda podzimu V

doslovném překladu Udělej si sám. Oficiální definice zní asi nějak takto: DIY je druhem kultury, ve které si jedinec sám, bez jakéhokoliv profesionální podpory či reklamy vytváří výrobek pro sebe a nebo své přátele.

Je zajímavé, jak v dnešní době obdivuje kohokoliv, kdo je schopný si sám něco pěkného vyrobit. Ale není tomu přeci tak dávno, kdy lidé neměli jinou možnost a šperky si zhotovovat sami museli. Poté se ale začala vyvíjet jednotlivá řemesla, která se toho všeho ujala.

Tak se lidé, snad pro ušetření času, vzdali radosti z procesu výroby a spokojili se s hotovým produktem. Po čase jsme si na to všichni již zvykli a dá se říci, že na to i spoléháme.

Nicméně ceny těchto průmyslově vyráběných dekorativních předmětů rapidně vzrostly, a hlavně jejich jedinečnost ba i kvalita je ta tam.

Naštěstí se mezi námi znovu objevili tací, kteří si dokáží najít čas na kreativitu. Jejich výrobky jsou originální a promítá se do nich duše výrobce. Právě

tomu pak dáváme nálepku DIY Zde vás provedu rychlým kurzem výroby náušnic z FIMO hmoty. A proč jsem zrovna vybrala náušnice? Protože každý den na sobě můžete nosit to stejné oblečení, ale obměníte-li právě náušnice, změníte s nimi celé vyznění vašeho outfitu. V návodu najdete výrobu náušnic tvaru tzv. cupcakes.

CO K VÝROBĚ POTŘEBUJETE: FIMO hmota (někdy také PREMO) strukturou velice podobná moduritu, ale v průběhu vypékání nemění barvu ani tvar různá vykrajovátka, někdy postačí i příborový nůž (záleží na zamýšleném tvaru náušnic) kovové háčky na náušnice (k sehnání ve výtvarných potřebách v několika odstínech) kleště, pinzeta, lak a štětec podložka (FIMO trochu špiní) [024/025]

lifestyle → móda → DIY

PRACOVNÍ PŘÍLEŽITOST! POSTUP:

Připravíme si barvy hmoty, jaké máme v plánu použít. Pracujeme-li rukama, tak si vždy po vystřídání barvy omyjeme ruce i nástroje, mohlo by dojít k vzájemnému ušpinění barev.

Cupcake se skládá se tří částí – košíčku, náplně a krému s posypem.

Z libovolné barvy si vymodelujeme pomocí rukou miniaturní košíček a pokusíme se zahladit okraje tak, aby byly zhruba na stejné úrovni. Z další barvy si uděláme mírně silnou placku, u které zaoblíme okraje a opatrně přiložíme k již hotovému košíčku. Náplň a košíček spojíme tak, aby to vypadalo co nejrealističtěji. Dobře, a teď už jen krém. Z další barvy si vymodelujeme slabý váleček, který následně začneme kroutit jako polevu. Tak, že základna musí být stejné šíře jako košíček s náplní a postupně se bude zmenšovat až k malému vrcholku. Krém můžete nechat bez posypu a nebo použijte rozdrcené dekorativní kameny. Barva záleží na odstínu krému.

Jsou to přeci náušnice, tak nesmíme před vložením do trouby zapomenout udělat malou dírku ve vrcholku krému.

Hotový cupcake vložíme do přehřáté trouby na 110 stupňů a podle doporučené doby zapékáme po 30 minut.

Po vyndání z trouby necháme výrobek vychladnout a poté, aby se krásně leskl, naneseme pomocí štětce tenkou vrstvu laku.

A jako poslední zbývá provléknou háčky na zavěšení. Pinzetou provlékneme otvorem, který jsme udělali v krému, kovový kroužek. Někdy je těžké kroužky zacvaknout pouze rukama, tak použijte kleště, ale opatrně aby

jste nezničili hotový kousek. A už jen zaháknout háčky za kroužek a máme hotovo.

Tímto způsobem si můžete vyrobit cokoliv, co vás napadne. FIMO se dobře kombinuje například s drátky a kameny.

Hledáme do našeho týmu šikovného člověka na prodej inzerce v časopisu Semtam.

Práce bez úvazku (ŽL), za provize, volná pracovní doba.

Požadujeme vlastní kreativitu a serióznost.

Zkušenosti, znalost více jazyků a automobil výhodou.

Zájemci pište na info@semtam.net

DOPORUČUJEME

Jste-li bez inspirace, na trhu existuje mnoho publikací s nápady i návody.

Osobně mohu doporučit například knihu Hrátky s FIMO hmotou autorky Moniky Brýdové.

Patricie Polcová

lifestyle → fejeton → Jan Flaška

Honza

je Středočech

Úděl být Jihočechem

KDYKOLI PROZRADÍM NĚJAKÉMU Nejihočechovi, že bydlím v jihočeské metropoli, jsem okamžitě vhozen do škatulky „člověk, který se dobrovolně rozhodl žít v kraji nevyzpytatelných komedií Zdeňka Trošky“. Jako Budějčák mám automaticky pověst vidláka, který ani neumí napsat slovo „Budějovičák“.

Nemám tyhle stereotypy rád. Jak mohou takhle zjednodušovat složitost jihočeské duše nějací Moraváci, co v těch svých krojích pořád popíjejí víno ve sklépkách?

Nebo Pražáce, co neumějé ani pořádně česke a myslé se, že jsou pupek světa?

Nebo, nedejbože, sprosti Ostravaci, co zrovna vyfarali z dolu a fandi Baniku?!

Přesto musím uznat, že jihočešství a budějčáctví mají svá specifika. Ví o tom dokonce i náš hejtman a z billboardů nás nabádá, že se máme „hezky jihočesky usmívat na turisty“. Spolu s ním nám to radí i další pokroucené tváře, které rukou předvádějí gesto, jež v Brazílii znamená „řitní otvor“ a já nechápu, proč si mám jako počítačový odborník schovávat úsměv zrovna pro turisty. Mimochodem, díky těmhle billboardům jsem si vybudoval odpor ke všemu s označením „Chutná hezky. Jihočesky“, neboť si přitom vždycky vzpomenu na Brazílii.

Přemýšlel jsem, co ještě znamená žít na jihu Čech, když vynechám nevkus-

ného hejtmana a Zdeňka Trošku.

Znamená to milovat onen kus ztvrdlého kartonu s kyselou příchutí, po kterém se mohou všichni Jihočeši utlouct a kterému se říká „zelňák“.

(Můžete tvrdit, že krom zelňáků tu máme ještě třeba cmundu a pikador, jenže ty jsou podobné bramboráku a párku v rohlíku jako tramvaj šalině.)

Znamená to žít v kraji rybníků a nemít

The end of the world was different to what anyone expected...

Foto: Jan Flaška

se kde vykoupat, protože jsou všechny chovné a z břehu do nich mokvá hnůj.

Znamená to pít plzeň nebo gambrinus, protože každý Budějčák ví, že po budvaru bolí hlava. Znamená to ignorovat kulturu ve městě a stěžovat si na její nedostatek tak dlouho, až kultura skutečně zanikne a je nahrazena Evou a Vaškem. Znamená to být pyšný na krumlovské otáčivé hlediště, nejoblíbenější nelegální betonovou stavbu v Čechách, již se povedlo vybudovat uprostřed barokní zahrady bez stavebního povolení. Znamená to denně se dívat na kouřící Temelín a platit přitom nejdražší elektřinu v republice. Znamená to vysvětlovat nic ne-

chápajícím turistům, že se na nádraží nejlíp dostanou Lannovkou. Znamená to mást Pražáky tím, že Stromovka je hned za Kauflandem. Znamená to jezdit po krajském městě na kole a buď se nechat přejet na čtyřproudém hlavním tahu na Prahu nebo městským policistům platit pokuty za jízdu po prázdném chodníku. Znamená to představit si pod pojmem „Hluboká“ nikoli načančaný zámek, ale kmotra Dlouhého, sedícího za stolem v restauraci u Huberta. A taky to znamená neustále dodávat „Kromě mě teda“ k cimrmanovské hlášce „V Českých Budějovicích by chtěl žít každý.“ Není divu, že nám tenhle ráj všichni závidí. Ví to i místní hiphoperská dvojice Jari a Jany. Zatímco rappeři z ošklivějších končin nadávají na to, jak je svět hnusný a zkažený, Jari a Jany ve svém prosluněném klipu „Budějce“ (hledejte na YouTube) hezky jihočesky deklamují o tom, jak je u nás krásně, a na kýčovitých záběrech nám předvádí best of historické památky krajského města v záři zapadajícího slunce. Díky jejich písni jsem si uvědomil to, že před nádherami naší agropole není úniku a také to, že jestli budou ti dva – nedejbože – povýšeni na oficiální trubadúry Jižních Čech, budu se muset odstěhovat na jinou planetu.

Zkrátka, můžeme si sami za to, že ať děláme co děláme, zbytek Čech nás bude vždycky považovat za usedlé, spokojené sedláky z vesnice. Ale my se nedáme! Pravda jednou vyjde najevo.

Až se nás nějaký Brazilec zeptá, jaké to je, být Jihočechem, zapíchneme své vidle do hromady hnoje a hezky jihočesky uděláme to gesto, které vídáme na billboardech s panem hejtmanem.

[026/027]

kultura → tipy → redakce doporočuje

lifestyle → food → Colm Long

Tips from the editorial team UMBERTO ECO: PRAŽSKÝ HŘBITOV Pražský hřbitov Umberta Eca se konečně dostal na pulty českých knihkupectví. Ani tentokrát se Eco nevyhýbá balanci na pomezí reality a fikce. Příběh z 19. století se točí především kolem Protokolů sionských mudrců – podvrhu, který zásadně ovlivnil dějiny 20. století.

Reálně doložené postavy společně s historicky věrohodnými informacemi vás donutí marně tápat, co se doopravdy stalo, a co je jen pouhou smyšlenkou. Zkrátka jde o román plný intrik a napětí, který upoutá vaši pozornost a nepustí.

Argo, 2011, 398 Kč TA

MIROSLAV BOČEK: NĚKTERÉ MRAKY LETÍ POMALEJI Básnický debut budějovického autora Miroslava Bočka naleznete na pultech knihkupectví už na začátku listopadu. Sbírka obsahuje výběr básní za poslední zhruba čtyři roky, z nichž některé vyšli již v různých literárních časopisech či sbornících.

Hlavními tematickými okruhy jsou autorovi dojmy z cest po Evropě či kontrast života ve městě a na venkově. Křest bude mít v Praze 2. 11. od 19h v knihkupectví a čítárně nakladatelství U Stepního vlka (Polská

ulice 58, Praha 3) a v Budějovicích pak 9. 11. od 17h v knihkupectví Kanzelsberger v Kanovnické ulici. Hudbu zajistí kapela Černá mutace, kmotrem sbírky bude spisovatel David Jan Žák.

Dauphin, 2011 (OBR)

POTRUBÍ: FLASHKA Jihočeská funkrocková stálice Potrubí slaví 15 let a vydává desku ve formě stylového multimediálního USB flash disku. Na něm fanoušci najdou nové album Flashka v mp3 i nekomprimované verzi pro audio CD, dále kompletní diskografii kapely, raritní audio i video nahrávky, texty písní či fotografie. 199 Kč, www. potrubi.net (OBR)

Colm

cooks great food and writes for semtam

Legs, thighs and sticky fingers THERE’S NOTHING LIKE a good combination. Great company, good food and flowing drinks being one of my favorites. For a culinary combination you can’t beat lemon, ginger and honey.

People have been drinking tea made from these for ages and if you add them to chicken, you’ll return time and time again.

You can cook this as a quick 20 minute meal or after browning the chicken add all the ingredients into a dish with a lid and cook confit style in the oven at 160 degrees for 2 hours. I like to serve with mash potatoes or cous cous.

CHICKEN WITH LEMON, GINGER AND HONEY Ingredients for 4 people: 8 chicken thighs or legs (any part of the chicken except the breast) A large thumb sized piece of ginger, sliced (100g) 1 large lemon

LIMBO

3 table spoons of honey

Trochu netradičně tu doporučuji hru, která bude bavit všechny, kdo při hraní rádi přemýšlejí. Logická hra s dechberoucí černobílou grafikou a mysteriózní atmosférou, která bude bavit všechny, co je jim líto, že už dohráli Machinarium a Portal, je jasným důkazem, že počítačová hra může být umění. (logická hra pro PC, Steam.com, 9.99 €) JF

Thyme or Rosemary herb (optional)

1/2 litre of chicken stock METHOD: In a frying pan seal the chicken on both sides till golden brown and almost cooked. (3 mins both sides) Remove the chicken and add half of the stock to the pan and reduce by half.

Add the ginger, herb, remaining stock, chicken and honey to the pan then cook for 7/8 mins (till chicken is cooked) Halve the lemon and squeeze into pan. Sauce should be slightly sticky. Season with salt and freshly ground black pepper to taste.

Colm is available for cooking lessons: colm@semtam.net

lifestyle → horoskop → Karel Dobeš

Horoskop radí NAPADLO VÁS NĚKDY, jaké by bylo vědět nejen co se vám zítra přihodí, ale i jak se zachovat? Kord když jde o situace prekérní, svízelné a někdy i prekérně svízelné kdy si říkáte, kéž bych to byl tušil?

BERAN

Zítra se dostanete do nezáviděníhodné situace. Na diskotéce zjistíte, že na vás opačné pohlaví prostě nebere.

Až budete plakat a kakat na záchodě, všimnete si, že chybí toaletní papír, což jste přes slzy neviděli.

Proto už teď začněte s protiopatřeními a řiďte se přesně následujícími pokyny. Budete potřebovat nůžky, ledničku, kapsu, jehlu, 5000 korun v neoznačených stokorunách, 48 kuliček jeřabin, provázek, nohavici a shlédnout pořad Šikulové.

Nyní nůžkami pečlivě vystřihněte tento článek a přilepte si ho na ledničku.

Zbytkem časopisu schovaným v nohavici si zítra v oné potřebné chvíli vytřete prdel. Poté vyndejte z kapsy 48 kuliček jeřabin, jehlu a nit. Podle pokynů, které jste shlédli v pořadu Šikulové, vyrobte náramek, nebo, jste-li dívka, náhrdelník. V případě, že vám nějaké jeřabiny zbyly, je snězte. Takže nejen, že jste vyvázli z této situace neposkvrněni, ale ještě ke všemu jste velmi šik a sytí. Díky náramku se stanete hvězdou večera (záleží v jaké školce se diskotéka bude konat) a všichni ostatní vám padnout k punčocháčům. A těch 5000 korun mi pošlete, protože jsem vám zachránil zadek a je lepší se vrátit jako hvězda než posraná, posraná nula.

BÝK

Jelikož vás v práci čím dál víc obtěžuje váš šéf, zítra je pro vás ideální čas to změnit.

Budete potřebovat flašku bílého polosuchého vína ročník 1994 pozdní sklizeň, do níž bylo víno sklizeno pouze levou rukou, bonboniéru a veverku.

Až ráno přijdete, namiřte si to rovnou k šéfovi s flaškou a bonboniérou v podpaždí. Položte mu je na stůl, aby jste měli volné ruce. Chyťte připravenou veverku za ocas a druhým koncem veverky tlučte šéfa dokud nezůstane bezvládně ležet. S kolegy vypijte víno a snězte bonboniéru.

Veverku, je-li rozbitá, zahoďte.

(V případě, že bydlíte v oblasti s nízkým výskytem veverek a svoji vlastní obětovat nechcete, můžete použít jiné zvířátko s ocáskem. Ale dbejte, aby to byl ocásek huňatý, který podobně jako u veverky při bití nevykluzuje z ruky.)

BLÍŽENCI

Poslední dobou vám leze krkem soused a vy nevíte, co s tím. Zítra je ideální čas mu ukázat, kdo je pánem.

Budete potřebovat: nejméně 10 litrů limonády, žirafu, statnou sekvoj, štafle, zahradnické nůžky a pro jistotu i svojí pravou ruku.

Už dnes začněte pít kolik vydržíte.

Ideální by bylo aspoň oněch deset litrů, přičemž se pokuste nechodit pokud možno vůbec na záchod. Druhý den ráno, ještě za rozbřesku, přistavte před sousedův vchod (bydlíte-li v paneláku tak před vchod společný) štafle. Vedle nich statnou sekvoj, jejíž ideální výšku zjistíte, stoupnete-li si vedle ní a zvednete ruce nad hlavu. Když dosáhnete hravě na její vrchol, potřebujete vyšší.

Poté vypusťte žirafu ať volně pobíhá před domem.

Strčte si za pas zahradnické

nůžky a vylezte na štafle. V této chvíli zakřičte: „Lidičky, pojďte se podívat tady běhá žirafa“. Jakmile se otevřou dveře a vyběhne onen protivný soused, pochčijte mu hlavu, co se do něj vejde.

Kdyby se stalo, že se ještě před sousedem, vyběhnou na žirafu podívat lidé, kterým hlavu pochcat nechcete, předstírejte, že zastříháváte sekvoj.

Díky čemuž si o vás nebudou myslet, že jste blázen, že jen tak stojíte na štaflích s rozepnutým poklopcem. A kdyby se stalo, že soused vyběhne jako první, ale jiným vchodem, než jste čekali, tak si svojí pravou rukou dejte facku a hoďte po něm aspoň zahradnické nůžky.

(V případě, že bydlíte v oblasti s vysokým výskytem žiraf, použijte zmutovanou)

RAK

Jelikož máte už dlouho hluboko do kapsy a vyvrcholí to zítřejším večerem, kdy budete mít nečekané, ale o to důležitější vydání, bude pro vás tato rada takřka spásou.

[028/029]

As soon as the giraffe comes to check the time I’ll chop its head off..!

Ilustrace: Olina Divišová

Budete potřebovat kuklu, realistickou maketu pistole, ledničku, auto, šroubovák (pro jistotu se předem podívejte, jakými šrouby je uchycena vaše poznávací značka, čemuž přizpůsobte výběr), černé oblečení, nůžky, boty o dvě čísla menší než je vaše velikost, rukavice, falešný knír, GPS navigaci a pro jistotu i neprůstřelnou vestu a IQ nižší než 100.

Vzhledem k tomu, že následující rada je poměrně dlouhá a složitá, přičemž je důležité postupovat přesně podle pořadí, vystřihněte si tento článek (po splnění si ho nalepte na ledničku) a zítra postupujte ve čtení dál vždy, až když splníte předchozí zadání.

Začněte číst zítra odpoledne.

Kompletně se oblékněte do černého a už teď se obujte do o dvou čísel menších bot, abyste si v nich zvykli chodit. Do auta si připravte šroubovák, maketu pistole, kuklu, velký vak a pro všechny případy neprůstřelnou vestu. Zapněte GPS, do cíle trasy zadejte slovo prdel a vyražte. Po příjezdu zjistíte, že se nacházíte v obci Mydlovary. V obci jsou jen dvě větší budovy.

Kravín a Kulturní dům. Vy zamiřte ke Kulturnímu domu, který od kravína rozeznáte tak, že na kravíně nebudou balónky a lidé před kulturním domem budou oděni v černé večerní tepláky s proužkem. Zaparkujte co nejblíže vchodu. Navlékněte kuklu, neprůstřelnou vestu, za pas dejte maketu pistole, svlékněte kuklu, pod nos nalepte falešný knír, navlékněte kuklu a zuřivým krokem vejděte do sálu. Jestli na tamním každoročním maškarním bálu vaše maska nezvítězí, pokuste se prodat alespoň neprůstřelnou vestu, kterou jste si pro jistotu vzali. S vysvětlením, že vesta odolá i těžším kalibrům než jsou nejšpičatější vidle v kraji, nechte zaujaté, klidně ještě na důkaz, vystřelit pár šípů na váš trup.

Zároveň hrajte na city a vyprávějte u

nabízení historku o vaší chudobě a šetřením na čem se dá u čehož poukazujte na svoje nepadnoucí boty.

Samozřejmě, že vám po chvíli dojde, že krom toho, že vás považují za čaroděje, nemá nikdo peníze. Jako poslední možnost se zkuste vetřít do přízně starosty. Ten vám, v případě, že se mu zalíbíte, dá nejméně o dva pytle mouky víc, než byla dosud nejvyšší nabídka.

Nejjednodušší způsob bude asi vyzvat k tanci jeho dceru. Proto si nasaďte rukavice, abyste se neumazali, sundejte kuklu a vytyčte svůj ztepilý knír.

Při tanci dávejte pozor, abyste se při případném pokusu o polibek nezamotali, protože váš knír je narozdíl od jejího umělý. Když ani tohle nevyjde, vraťte se k autu a vyměňte si propíchnutou pneumatiku (ano, to je to nečekané vydání), jelikož (mimochodem se omlouvám) jsem vám zapomněl napsat (jakoby doopravdy, že jo, ono by to totiž jinak nedávalo smysl), že si musíte hned po příjezdu odšroubovat značku, protože tu nesnášejí cizáky.

Za peníze, které jste možná vyhráli za nejlepší masku, případně za ty, za kterou jste prodali ty pytle mouky si kupte novou pneumatiku.

(Těm bystřejším z vás je asi jasné, že kdybyste tam nejeli, tak žádné nečekané vydání nemáte a že je to dost možná celý kravina. Nicméně pro ty, ne až tak bystré, můžu jen říct, že je to začarovaný kruh, kdy důsledek předchází příčině a přání bylo otcem myšlenky. Jestli to pořád nechápete a máte tři dny čas, tak náš šéfredaktor, neúnavný filozof a nekorunovaný mistr antuky Ondřej Berdych by vám to moc rád vysvětlil.)

Na ostatní znamení nemáme místo a já čas. Každopádně se vám nic zajímavého stejně nestane, protože nejste středem vesmíru.

Akce* v ČB

AAAAAAAAA

1.11.

19.30 Bohdana Majerová Šumař Na Střeše – Šolom Alejchem Scénické čtení ze známého muzikálu “Šumař na střeše” aneb Tovje vdává dcery...těžký život židovského mlékaře.

Příjemný večer zaručen.

Délka 75minut. Vstupné 40 Kč Horká Vana !NSULT, Delusion alternative-rock/metal Marty’s Club

2.11.

18.00 Jak Se Věci Mají – Mirek Vojáček – Můj partner Posezení jemně doprovodí Vláďa Dobrovodský meditativní hrou na steelpan. Vstupné 80/100 Kč Horká Vana Blackout Drum’n’Bass night with Djs Hanzall & Chito; vstup 10 Velbloud Red Bull párty Marty’s Club 20:00 David Dorůžka Trio (Jazzové dny 2011) Fenomenální a široce uznávaný jazzový kytarista David Dorůžka, který se na české jazzové scéně pohybuje již 14 let a jehož talent i věhlas dávno překročily české hranice... Vstupné: 90,- plné / 50,studenti Highway 61

3.11.

17.00 Psychotronika očima Bible – přednáška Petra Škopka Pořádá apoštolská církev sbor Č. Budějovice.

Vstupné 30 Kč Horká Vana Brink Man Ship (Swiss) Urban Electronic Music/Modern Jazz; afterparty by 4M; vstup 100 Velbloud Roman Dragoun rock progress Modrý dveře

iro Šmajda Good Bye M Tour, after party Markéta Poulíčková & Rockstars, 70´s a 80´s léta. 150,- Kč (Ticketportal) a na místě 200,- Kč.

Marty’s Club

4.11. fter Hours Progressive A Rock – Křest desky!!! + host Velbloud 20:00 OSA Crew Party Vol. I OSA Killers, Boycott, Memories Of Peril, Gibbet MC Fabrika Jaksi Taksi nové CD Marty’s Club 21:00 Kapitán Nemo (Praha) Skupinu založenou v roce 1990 tvoří zkušení hudebníci rockové hudební scény. Highway 61

5.11.

075 vs. 40 party Prodavač, 2 Kontroll, Calvera, Mermomoc – všechny kapely poprvé v ČB! Velbloud 20:00 Dark Angels Křest CD Forever & Ever MC Fabrika Flowerwhile, Eagleheart, Sebastien, Warhawk Marty’s Club

7.11.

19:00 Jeden Svět cyklus studentských promítání dokumentárních filmů; vstup zdarma. Velbloud

z nejdynamičtějších měst arabského světa, ve kterém se mísí výdobytky moderního života s tradiční islámskou kulturou. Vstup volný Horká Vana Movember Night It’s moustache time baby! Info: www. velbloud.info Velbloud

10.11.

17.00 Medicína Nebo Medicinman přednáška Petra Škopka. Pořádá apoštolská církev sbor Č.

Budějovice. Vstupné 30 Kč Horká Vana Shield Your Eyes (uk function rec) Pak (usa tzadic rec) Nuly (Naab) NAAB & Ostinato, vstup 100 Kč Kredance Swing trio Avalon Kabaret u Váňů Mňága a Žďorp Legenda se vrací! Pozor – omezený počet vstupenek; vstup 250 Velbloud

11.11.

18.00 Blueset Koncert českobudějovické jazz-popové formace podpoří veřejnou sbírku Nadačního fondu Zdravotně sociální fakulty Jihočeské univerzity. Vstupné dobrovolné Horká Vana Paraván a Rejdaři Kabaret u Váňů

21:00 Deejay LuCA 26th B-Day Bash. Techno DJS: B-Unq!, Destroyer, Heaton, Michele Gianni, Eric Mullder, Lukáš Maurer AKÁ. Deejay LuCA, Eraser. Vstupné 80 Kč/3.50 EUR MC Fabrika Uzavírání MOTO sezony Marty’s Club Strong Coffee, Playbox, Rubiano Funky night Velbloud 20:00 Hustej Wimpy (ČR) Hustej Wimpy je umělecké jméno zpěváka, muzikanta a textaře ze Severních Čech.

Vstu volný. Highway 61

12.11. ast Food Orchestra feat.

F Dr.KARY – Reggae/Ska/ Dancehall; vstup 100/130 Velbloud BUD Marty’s Club

14.11. , Nod Nod NAAB night C Velbloud

15.11.

17:00 Architektonický podzim Michael Vašků (Technická univerzita ve Vídni).

Algorithmic thinking in architecture Dům umění 19.00 Slam Poetry – 1.

Oficiální Kolo v Čb s účastí výherců minulých ročníků!

Moderuje Honza Kistanov.

Výherce regionálního kola

8.11.

19.30 DVA – koncert Album HU se stalo albem roku cen Anděl 2011 v kategorii alternativní scéna! Vstupné 120 / 150 Kč Horká Vana Intessar Orientální tanečnice a bubeníci; vstup 50 Velbloud

9.11.

19.00 Káhira – město mnoha tváří Povídání o jednom [030/031]

vyhrává 1000 Kč a postupuje na celostátní kolo do Brněnské Flédy, kde se poměří s borci z celé ČR a může vyhrát 30 000 Kč!!!

Zájemci o účast volejte na 604721180, nebo pište na email: info@horkavana.cz, více na www.slampoetry.cz.

Vstupné 50 Kč Horká Vana Up! Great, D-Projekt, Inverted crossover-alternative Marty’s Club 20:00 The Pat Smillie Band (USA) Jedna z letošních hvězd BluesAlive Šumperk si zahraje i v Českých Budějovicích. Highway 61

16.11.

17.00 Jóga A Co Skrývá přednáška Petra Škopka Pořádá apoštolská církev sbor Č. Budějovice. Vstupné 30 Kč Horká Vana Pinkout Gay & Lesbian and friends night; vstup 10 Velbloud Trampský večer Hudba / koncert Kabaret u Váňů 20:00 Krucipusk, Who Killed Marilin je to sice středa, ale ve čtvrtek je svátek :-) vlez: 220/250 Marty’s Club

17.11.

21:00 The Lucky Punch (D), Bez Záruky alternative rock.

Vstup: 60,- Marty’s Club

18.11.

16.00 Budějovický Manifest – 3. ročník festivalu s myšlenkou Budějovický Manifest je multikulturní festival, jehož cílem je připomenout lidem povahu slova svoboda a současně je směřovat k tvorbě občanské společnosti. Program a více informací na www.budejovickymanifest.cz. Vstupné volné Horká Vana

udějovický manifest B The Chancers - 2Tone Ska Legends; Rude Audio Soundsystem a další; vstup zdarma Velbloud Budějovický manifest www.hukot-cb.cz MC Fabrika 20:00 Sto Zvířat ska,reggae + djs (ska, reggae, pop) Omezená kapacita! vlez: 180/220 Marty’s Club

19.11. udějovický manifest ArgoB naut, Zkouška Sirén a další; vstup zdarma Velbloud Budějovický manifest www.hukot-cb.cz MC Fabrika U2revival, Rozkrock Marty’s Club

21.11. radle Of Filth Night C workshop bubeníka jedné z nejvýznamnějších kapel extrémní hudby současnosti, videoprojekce + DJ afterparty Velbloud

22.11. edbull UV Night Party R plná UV světel, barev, dekorací a RedBullu; vstup 10 Velbloud

23.11. eggae Bashment Reggae/ R Dancehall/Ska night; live kapela a DJs Velbloud Romeo v konkurzu Divadlo / komedie Kabaret u Váňů

24.11.

19.30 String Trio Jaj Tradiční swing z Budějovic.

Swing, latin, jazz, world music. Vstupné : 60/80 Kč Horká Vana Večer písní zmrzlého dřevorubce Hudba / koncert Kabaret u Váňů

25.11.

17.00 Radek Žalud Středisko rané péče SPRP České Budějovice Vás srdečně zve na benefiční koncert pořádaný na podporu služeb pro rodiny s dětmi s postižením. Vstupné 100 Kč, děti zdarma Horká Vana Dead End Festival Gorilla Monsoon (DE), Beissert (DE) – Stoner/Hell Rock + další; info: www.deadend.cz Velbloud 21:00 Kerong vol.8 Mutated Forms (EST), Dirty_boy, P.NO, Tao Maffa Vs. Majkl, Clipper Vs. Sergi, Johny Player, VJ Ding_ch. MC Fabrika Dead End Festival Marty’s Club 21:00 Zsolt Benkö & Garda Zsuzsa (HU) Vynikající maďarský kytarista Benkö Zsolt odehrál stovky koncertů po celé Evropě a vystoupil na celé řadě významných festivalů. Highway 61

26.11.

19.30 Buchty A Loutky Čelisti Reloaded. Další původní představení s loutkami inspirované filmovým hitem. Vstupné 110/130 Kč Horká Vana Psytrance Night by Kamasutra DJs and guests; vstup 50 Velbloud Bloody Rose MC Fabrika The Hump, The Another Dimension, Black Velvet Suicide Marty’s Club

30.11.

18.30 Bez Vytáček O Křesťanství Vstup volný Horká Vana Oldies Night with DJ Age – Noc nesmrtelných hitů a akčních drinků! Vstup 10 Velbloud

18:00 Architektonický podzim Projektil architekti (Praha). Tvorba Projektilu – krátké představení v rámci vernisáže výstavy Dům umění

Akce* v okolí ČB

AAAAAAAAA

04.11. okovoko koncert Tábor / Č MC Orion

05.11. vihadlo reggae Písek / Š Pod Čarou

11.11. etr Váša koncert Tábor / P Housův mlýn Sarah Where Is My Tea (rus) + Noostrak + Bad Days Begin. Metalcore - deathcore - hardcore Tábor / MC Orion Mňága a Žďorp a MaMuMa koncert Strakonice / Habeš club

18.11. rgonaut + Zkouška sirén + A Tosiro stoner-rock-hardcorescreamo Tábor / MC Orion Morfium, Fell Machine a F.L.Z. koncert Strakonice / Habeš club

23.11. etr Kolář vánoční turné s P kapelou rock Tábor / Hotel Palcát

24.11. unkrock z Anglie a P Ameriky v Táboře! koncert Tábor / MC Orion * Vyhrazujeme si právo se mýlit. If we made a mistake and you didn’t check before you went to the club, we were wrong and you were stupid.

ALŠOVA JIHOČESKÁ GALERIE V HLUBOKÉ NAD VLTAVOU

si Vás dovoluje pozvat na zahájení výstavy

KARINA WELLMER-SCHNELL ŽIVOTNÍ PROSTORY ve čtvrtek 27. října 2011 v 18 hodin

ve Wortnerově domě AJG, U Černé věže 22, České Budějovice

Úvodní slovo: Mgr. Petr Berkovský K výstavě promluví básník Josef Hrubý a Mgr. Vlastimil Tetiva, kurátor výstavy Hudební doprovod: Maraca Výstava potrvá do 11. prosince 2011. Otevřeno denně od 9 do 18 hodin.

Každou neděli a ve státní svátky volný vstup do všech expozic a výstav AJG.

www.ajg.cz