Semtam 17 (2012-01)

12/2011 01/2012 no. 17

Lifestyle, Hudba, Divadlo, Umění, Film, Literatura, Architektura

obsah content 12 2011 / 01 2012

Punch up

Justen Leopold ditches the pivo and picks up a hot alternative on the square

4 BUY STUFF

Strange things you know you don’t need, but would be cool

11 UK/CZ X-MAS

An island and a landlocked country, united by Christmas...

13 ARCHITECTURE

Foto & cover foto: Ondra Brynych

An inside view of the buildings we walk past and ignore

14 POETRY

Interview with a South Bohemian regular

20 VEES

They begged us to do another interview! Ok, so they didn’t...

24 PAVEL LUKAS

Profile interview

by Honza Flaška

08

26 HOROSCOPE

Make your own future

Publisher

Oliver Mann oliver@semtam.net

STCZ o.s.

MK ČR E 18879

www.semtam.net facebook.com/semtamcb twitter.com/semtamcb foursquare.com/semtam

Šefredaktor/Editor

Ondřej Brynych ondra.brynych@semtam.net Marketing Director

Redaktoři

Tereza Andělová Karel Dobeš Jan Flaška Colm Long Petr Pelech Veronika Prokopcová Mirek Vodák

Inzerce

inzerce@semtam.net Pokud máte zájem psát pro nás nebo spolupracovat s námi, kontaktujte nás na:

If you are interested in writing for us, or in any way collaborating, please email:

semtam@semtam.net

Josef Korda josef.korda@semtam.net

[02/03]

na začátek → editorial → Ondřej Brynych

Ondra

edits semtam magazine

Do Semtamu by přece chtěl psát každý

ASI TAK JAKO by každý chtěl žít v Budějovicích. Někdo řekl jakémusi architektovi z Projektilu, že tu prý v kultuře chcípl pes. A on se tomu divil, vůbec mu to nepřišlo. Bodejť by ne, vždyť to tak skutečně není. Je to taková iluze, alibismus a klišé, které přežívá z dob, kdy to město skutečně bylo suchou pouští. V kultuře nechcípl pes, anobrž lidé.

Setkávám se stále více jevem, jenž bych nazval přesycení kulturou. Projevuje se třeba tím, že místo toho, abychom usilovně hledali, co se kde děje, hledáme, co stojí aspoň trochu za to.

Lidé (ti chcípaci?) si však stále stěžují na to, že se nic neděje, nebo v lepším případně, že se neděje nic pořádného.

Kulturotvůrci (pořadatelé akcí, nebo jinak kulturotvorně jednající jedinci a skupiny) pak oplakávají nízké účasti diváctva a přemýšlení, jestli se na to nevybodnout.

Nakonec vždy přijde někdo se spásným zjištěním, že je úplně nedostatečná informovanost, propagace atd.

Přitom je tu tolik nástěnek! Zrovna se u jedné nachází laptop na němž vzniká tento text. Je na ní tolik kultury, že přes ní ona samotná není vidět.

Jestli to nebude ten problém – že ji lidé snadno přehlídnout. Třeba by to chtělo pověsit nad ní blikající neon: KULTURNÍ INFO HERE! Dobře, je fakt, že větší problém než s viditelností nástěnky je většinou s její přehledností. Lidé totiž přidávají nové akce, ale nikdo moc nesundavá ty neaktuální. Často také dojde k jistě nechtěnému omylu, když někdo třeba vyvěsí nějakou velmi nekulturní reklamu, nabídku roztomilého štěňátka nebo jinou kravinu. Jak se v tom pak vyznat a nepřehlédnout něco skutečně zajímavého? Třeba něco o koťátkách?

Další problém je určitě s tím, jak mít jistotu, že v záplavě všech nástěnek zrovna na té vaší oblíbené najdete vše?

Vždyť tolik různých lidí, kteří tyto cenné informace sdílí jejich prostřednictvím, je určitě nemohou všechny znát a obejít.

Pak nějaké méně známé a navštěvované

nástěnky strádají, protože na nich téměř nic není. Ale zase, třeba to jsou specializované nástěnky záměrně vyhrazené pro speciální akce. Chápu, nechtějí být zamořeny. Avšak ke spoustě uživatelům se tyto informace nedostanou, neboť ne každý má potenciál obcházet pravidelně vícero specializovaných nástěnek.

Nikdo není takový superman, aby …

To je ono! SUPERNÁSTĚNKÁŘ! Kdyby se všichni uživatelé složili a poskytli drobné hmotné zajištění a mandát pro instituci nějakého Supernástěnkáře, jenž by vzal pod svá křídla všechny nástěnky, jistě by systém optimalizoval a zmiňované problémy hravě vyřešil.

To by bylo bájo.

Ba ne. Musím se probrat. Příliš naivní myšlenka ve světě, kde se ani volnočasoví kulturníci (lidé věnující se kulturnímu zpravodajství či kulturní publicistice) ještě ani nepokusili vytvořit společnou platformu pro svou tvorbu a jsou stále roztroušení dokonce i rámci stejného média v různých projektech, které si i přes svou neziskovost vlastně konkurují, čímž jen zbytečně zamrzají na jednom místě. Jako by se báli, že snad nějakým sloučením s jinými projekty v jeden komplexní (pro všechna média), přijdou o svou nezávislost a mysleli si, že jsou něco naprosto unikátního.

Supporters:

Rudolfovská 6, 370 01 ČB Tel.: 386 360 121, 386 355 240 digisys@digisys.cz

V síti CBsystem zakoupíte nejen vstupenky do Jihočeského divadla, ale na různé adventní akce na Budějovicku. www.cbsystem.cz

the front → Christmas → alternative gifts

Six gifts you never realised Since we’re a giving type of magazine, we thought we’d put together a few ideas for those of you who are waiting until the 23rd to buy presents…

ALMOST USEFUL: Titanium straw

BEAUTIFUL: Ceramic speakers

Ever been pissed off when your free straw breaks against the foil on the carton of juice? Ever wanted to stab a straw through an orange and drink? No? Ah. Anyway, if you want to try that now, you can. This is basically a “super straw”, made of food safe titanium, which means it doesn’t

give off any taste and you have to work hard to break it. Check out the video linked from semtam. net to see some other ways to use the straw...

Titanium straw, $17.99

Once in a while, someone does something that is so simple, so elegant and stylish, that you wonder how we got so far away from the materials around us, and thought plastic was the future. Joey Roth, an american industrial designer, has done just this with his ceramic speakers. Ceramic, birch ply-wood, cork, aluminium and cast iron, beautifully put together to create a perfectly natural antidote to all the feature-less objects we surround ourselves with. His design brings a mix of modern and classic style – the combination of natural materials with modern use is incredibly refreshing.

Although we haven’t had a chance to try them (hey, Joey, stick a pair in the post for us, won’t you?), we’ve been told the sound matches the level of the design.

Joey Roth Ceramic Speakers, $495

WINTER FRIENDLY: Bearded beanie

For those of us who can’t grow a beard, either for lack of facial hair or lack of hard, physical work, this is the answer. Keep your head warm, and your face warm. This beanie has a sown-in beard that will cover your face perfectly, and it almost looks like real facial hair. Just don’t shave it.

Beard Beanie, $45 [04/05]

the front → life → zeitgeist

you wanted…

STRANGE: Bacon Candy

There are some things you hear about that you have to ask about two or three times to make sure you didn’t have a form of brain fart. Bacon Candy is one of those. In fact, I don’t really know what else to say than, yes, bacon is great and so is candy. Does that mean Bacon Candy is double the greatness?

Try for yourself...

Bacon Candy, $5.99

USEFUL: Solar powered backpack

Ok, this is not the sexiest thing you’ll buy.

By quite a measure. It’s kind of on the same end of the scale as long-johns and ear-plugs at gigs. We all know it’s really bloody useful, saves a lot of pain and annoyance, but it’s not sexy. But, when you’re digitally addicted, got your iPhone/iPad/iNokia/iCamera or iDon’tCareAnymore running out of battery, I’m sure you’ll be happy that beast on your back is working with the sun to keep your withdrawal symptoms at bay.

Voltaic Array Solar Laptop Charger, 4 490 Kč

PARTY FRIENDLY: Table ping-pong

Ping pong tables are not practical. I know you can fold them up and store them, but unless you have a house, it’s not that likely you’ve got the space. So, this is a great alternative: collapsible and portable net, retractable paddles and two balls all snugly fitting together. Stick it on any table, or use the floor and have an on-yourknees tournament.

Pongo ping pong game, €50.00

Zeitgeist

What we’re talking about

1

CHRISTMAS. There’s so much to be said about the commercialisation of this season, so we won’t go into that.

Merry Christmas everyone, and enjoy a punch on the square!

TENDERS. We have to have a tender.

We don’t have to have a tender. Seems like the Citizens for CB need to get their story straight.

Or at least get their priorities right.

2

MARKETS. I recently read a DNES article about Christmas markets in the Czech Republic. For

3

South Bohemia two were listed: Strakonice and Ceske Budejovice. Ours might not be the prettiest market in the world, but it beats Old Town Square in Prague for authenticity and quality punch. We should be proud, and also give credit where it’s due – well done to whoever organised it!

UNDER THE SURFACE: Snow (every day is a day closer to the white stuff).

End of the world (will we make to 2012?).

Internet (ok, it’s not new... but it’s getting bigger.

Check out semtam on FourSquare, Twitter, Facebook and G+. Links on p. 2).

na začátek → názor → Mirek Vodák

Mirek

is an architect and helps design semtam

Srdce města

133 KRÁT 133 metru má naše náměstí. Ani nemusím říkat, jak se jmenuje, a vy určitě víte, o jaké místo jde. Žádné jiné podobné tu totiž nemáme. Od kolegy architekta jsem slyšel názor, že je tak velké, až si s ním Budějčáci neví rady. Asi má pravdu, jinak bychom na něm nedělali parkoviště.

Prostor náměstí a jeho rozměry jsou stejné už přes 700 let. Co se však mění, je jeho funkce a domy, které ho lemují. Gotiku nahradila renesance, později baroko a klasicismus, ve 20 století pak funkcionalistická Spořitelna a pseudohistorický hotel Dvořák. Malou centrální kašnu nahradil majestátní Samson, kočičí hlavy pak dlažba od architekta Pavla Janáka. Historické tramvaje byly zrušeny, stejně jako stromořadí. Snad jen bludný kámen je pořád na svém místě. Je vidět, že ten prostor unese spoustu zásahů a pořád patří k nejlepším ve městě, je to jakýsi parádní obývací pokoj města, kde se spontánně a naprosto samozřejmě sejdeme, když o něco jde. Na vánoce, u hokeje nebo revoluce.

18 tisíc metrů čtverečních je na první pohled dost místa a skvělý potenciál veřejného prostoru pro živé centrum města. Jenomže to bychom s ním museli umět pracovat. Když si totiž spočítáme plochu, kde jezdí a parkují auta, rázem se dostaneme na polovinu. „Největší čtvercové náměstí ve střední Evropě“, jak s oblibou říkáme, se nám scvrkne na plochu 6 parcel pro rodinný dům.

Existuje statistika, že více jak 90 procent lidí na něj přijde pěšky a pouze zbytek přijede autem. Pro těch 10 procent v autech je dlouhodobě vyčleněno 50 procent plochy. Proč tahle preference? Proč se politici bojí alespoň jednou za týden, jednou za měsíc, jednou za rok tohle změnit? Při posledním Dnu bez aut se radnice „odvážila“ zavřít náměstí pro auta (mnohem lepší výraz je ale otevřít náměstí pro lidi) na celých 6 hodin. Od 8 ráno do 2 odpoledne, pak zase rychle autíčka zpátky, aby si na to lidé náhodou nezvykli?

U narkomanů se podobnému chování říká abstinenční příznak.

Něco vám chybí, jste na to zvyklí, a pokračujete s tím bez ohledu na to, že vám to škodí. Taky se o tom nechcete bavit, přestože víte, že je to špatně.

Utěšujete se tím, že teď je to celkem dobrý a že to nějak přežijete. Já ty auta na náměstí taky přežiju, ale nechápu, že na to město za 20 let nemá ekonomickou a sociologickou studii. Ono by se totiž ukázalo, kdo má pravdu, kdo vydělá víc peněz, kdo oživí centrum města, kdo osloví turisty a kdo je prostě línej ujít 200 metrů pěšky. Centrum města spoléhající na lidi, kteří tam jezdí autem, nám nebude fungovat nikdy. Nefunguje to tak nikde na světě, kromě Las Vegas.

Není to o striktním zákazu vjezdu, ale o rozumné regulaci kruhového objezdu s parkovištěm, na což jsme ten prostor degradovali. Když už se tu vymýšlí kulturní a turistické strategie a Evropská unie nám dotuje projekty za miliardy, tak tohle můžeme udělat hned a nestojí to ani korunu. Ne proto, že to tak funguje v Kodani, Amsterdamu, Grazu nebo Innsbrucku, ale protože to dává mnohem větší smysl.

P.S. Na právě probíhajím adventu je jasně vidět, že centrum města oživí společenská událost, kvůli které stojí za to přijít. Setkání a výměna informací je základní společenský fenomén a ani jedno nemůžete dělat z jedoucího auta.

Placing surface parking lots in your downtown is like placing toilets in your living room.

[06/07]

the front → column → Oliver Mann

Oliver

publishes semtam

Will the real Citizens for Budejovice please stand up?

I DON’T LIKE mixing culture and politics. It’s not that I think it’s wrong, it’s just that it’s so difficult to make it neutral. I always wanted to keep Semtam as a non-political publication, focussing on what’s happening, rather than the people who are making decisions on our behalf.

But sometimes it’s impossible to sit back and watch without saying something. Sometimes politics doesn’t so much knock on the door of culture, as smash it down, break into the house and make any semblance of separateness disappear into a stinking cloud of rotting decisions.

Last elections, I made the decision that I would use Semtam to help the Citizens for Budejovice. I did it because they said they would be supporting culture. And I believed them. I’m not laying any claim on making any difference to the result. Just pointing out that I too belived that they would be something different. How naïve. How incredibly naïve.

What do we have now? We have the same kind of placid politics you would

expect from a village. But this time it’s coming from a party who said they would fight corruption, who said they would support culture, and who said they would make this town more like a “city”.

POWER TO THE PEOPLE

Some people may have heard a while back that the motorcycle museum was about to be closed. It was an important story, because, as a friend pointed out, apart from the Black Tower, that was the only place to visit that wasn’t a pub or a gallery.

Why was it going to be closed? Because it’s a town-owned building, and there was never a tender, said Ms Popelová. So fair is fair, we have to have a tender because they are the party against corruption. Exept that “fair” isn’t always fair. The man running the museum has all his motorcycles there, providing the town with a unique attraction with no town investment – so unique that it didn’t take long for other towns to show interest in the collection once the news spread. And why would you want to open a tender for a property when it’s being run well and for the benefit of the town (for Budejovice, Citizens)?

Perhaps the town hall have misunderstood what being “for Budejovice” is.

The good news, though, is that the motorcycle museum will stay. Why? The reaction from people (the Citizens...) in town was so strong that the town were scared to proceed with the tender. Perhaps the town hall have misunderstood what being “for Budejovice” was.

In any case, it leaves us with an interesting question. There was such a strong reaction against the closing of the museum, but someone in the town hall must have been given the idea that this wasn’t “fair” – who’s suggestion was it?

When the people realise that the only citizens “for Budejovice” are the ones who actually live, work and care about the town, not the people in the town hall, the sooner we can make a real change. And not a change that happens from above. They’ve shown themselves to be quite incapable of doing that.

Which brings me to another issue at hand: the K-Centrum. There’s so much mud being slung on this issue that I’m not going to get caught in the crossfire. All I have to say on the matter is this: there was no real, public tender on this project. If people don’t voice their opinions on this issue, the K-Centrum (a building owned by the town, via Sprava Domu) will be used for a private company, i.e. NOT for the citizens of Budejovice.

Looking at the blunder of the motorcycle museum, maybe the town should open their eyes and open a tender, and if they don’t, hopefully the people in this town will realise that they actually do have the power to make a change.

Will the real Citizens for Budejovice please stand up?

the front → Christmas → The Rum Punch Diary

The Rum Punch Diary

T

he Christmas markets are back and with them come that lethal concoction known simply as “punch”. The lingering sunshine and mild temperatures have me longing for the summer patios on the square but for now the wooden platforms where cold beers are enjoyed during long days have been replaced by wooden shacks and propane heaters.

My first experience with these “Punch Huts” sort of turned me off them for past few years. I ordered something called “grog” (which didn’t really sound appealing) and what I got was a hot, watered-down rum in a styrofoam cup. I figured I should just stick with beer. The warm drinks I usually go for involve coffee and whiskey or rum and apple cider.

The only time I drank anything similar to “punch” was at my grandparents’ house on Christmas where they would make something called “Glug” from port wine, aquavit, vodka, spices and fruit. I never drank much of it but I remember my relatives being dunk and falling asleep on the sofa by noon.

Something about this winter gave me a new perspective. Maybe it’s the new and improved market scene on the square. Maybe it’s the number and variety of different punch stands that sparked my interest. Or maybe I’m just sick of beer and need to embrace the seasons for what they’re worth. Needless to say, two weeks ago I gave punch another try and it’s been all downhill from there.

A hangover from punch isn’t like your normal hangover from, say, beer.

A punch hangover has the worst elements from all hangovers. It has the throbbing headache from wine and sugar, blurred vision and general paralysis from the brandy or other liquors mixed in, then there’s the dehydration. Maybe it’s from all those raisins, soaking up all the remaining water from the body like little sponges only to be expelled in a violent torrent from one end or the other in the morning.

So I guess the key is moderation, and selection. I’ve been able to avoid the consequences of overindulgence lately by following simple rules.

1 If you’re going to start drinking punch early, stop early.

2 If you’re going to start drinking punch late, stop early.

3 Choose wisely. If you’ve already been drinking for awhile and had something like spaghetti for dinner, topping off the night with a few rounds of absinthinfused punch probably isn’t the best decision.

At first I was very picky, I would only go to the punch stands that serves their drinks in paper cups (hot liquids in Styrofoam creates a synthetic form of estrogen, thus leading to man-boobs or “moobs”).

Then I made a career-changing move, I bought my own special ceramic punch mug. Now I was free to try

all the various forms of punch on the square without the fear of man-boobs. And what a variety there was! Irish punch with whiskey, Russian punch with Vodka, English punch with Gin. It really was like Christmas, especially for a food geek that loves trying new things. It was rough in the beginning, I had to try a lot of them before finding my favorites, thus the first week is a bit blurry now.

[08/09]

the front → Christmas → The Rum Punch Diary

BUT I’VE DONE the dirty work for you and here are my suggestions: OLOMOUCKY PUNCH: Here they know me well and they know what I like: punch with raspberry brandy.

Dangerously good. You can easily lose track of how many of these tasty treats have gone down and wake up on the square in the morning with pigeons eating bits of fruit out of your mouth.

You can also get punch with plum, pear, or cherry brandy, absinth, cherry liquor, or amaretto. There are two of these stands close to each other for easy access and the folks who run them are always super nice.

PSTRUHAŘSTVÍ: Maybe I’m biased because I’m a fisherman, but this place had the best rum punch on the square.

“Rum Bomba” had me coming back for more. Maybe it was the fact that they used Capt. Morgan spiced rum instead of Tuzemak, or maybe they just make a great punch. They also hooked me up with some fried carp nuggets, mmmm!

I love this place!

TRADIČNI MORAVA PUNČ This place always has a line and for good reason, their selection is outstanding. You can have a red wine with rum or a white wine with pear brandy. There’s also a Kings Punch which is excellent. They offer doubles here for 55CZK which is a deal. I also like their setup out front with the little tables and candles, it creates a nice atmosphere.

JIHOČESKY PUNČ If you want variety, you can come here for punch with

Fernet, apple vodka or Becherovka.

They’re all good but mixing them all is playing punch roulette. You may regret it in the morning!

one of the few to use paper cups! Their Staročesky punc is outstanding and my girlfriend says they have the best nonalcoholic punch, whatever that is.

BABIČČIN or “Grandma’s” punch, they have a good Christmas punch and their “babiččin punch“ with plum liquor is excellent. All for 30 CZK.

So if your tired of the same old pubs and gassy pivo, then grab a mug, call some friends, or just head down to the square and let the punch bring you back to that warm and cozy place we all know and love. Like everything else, it can’t last forever.

Justen Leopold

PUNČÁRNA in front of the bakery, “Pekárna Rolo“ is also a great spot and

I TY MŮŽEŠ BÝT SOUČÁSTÍ SEMTAMU!

Chceš se zapojit do tvorby jediného jihočeského kulturního a lifestyleového časopisu?

Můžeš získat:

• Praxi v mediální instituci • Nové zkušenosti a zážitky • Přátele a kontakty • Volné vstupy na kulturní akce

(akreditace), možnost se setkat osobně se zajímavými lidmi • Příležitost zasáhnout do společenského dění a sdělit svůj názor • Podporu a záštitu redakce

V případě zájmu napiš pár informací o sobě na info@semtam.net Hledáme: reportéry, editory, korektory, fotografy, komentátory, grafiky, tvůrce a správce webu

Spokojená žena = spokojený muž Udělejte radost svým ženám, dcerám, matkám, tchýním. Kupte jim pod stromeček dárkový poukaz na permanentku v hodnotě 600 Kč, 1100 Kč, 2000 Kč.

Při zakoupení poukazu do 24. 12. získají navíc ZDARMA poukaz na útratu do Osvěžovny v hodnotě 50 Kč, 75 Kč, 100 Kč.

Vyhněte se předvánočnímu shonu :: objednávejte na cepickova@kredance.cz, zaplaťte na účet a nechte si poslat na Vámi uvedenou adresu.

www.kredance.cz

[010/011]

culture → Christmas → international relations

Christmas in the UK (and Czech…)

T

here are many obvious differences between a Czech and British Christmas, those which most graduates of a Prague one day tourist tour will know well; carp instead of turkey (with attendant stories of live carps in bath tubs and childhood trauma, or fishbone in throat adventures to hospital on Christmas Day).

Czech kids beat their English counterparts by getting to open their presents on Christmas “Eve” instead of Christmas Day (but at least it’s better than the mammoth Spanish wait until the 6th January, imagine that). My Scottish relatives were always enchanted by the Czech tradition of decorating the christmas tree with real candles, even allowing the magic of it all to overcome their inherent tendency towards fire safety. I personally continue to be enchanted by the simplicity and beauty of Czech christmas decorations, animals and nativity scenes made from wood, straw and ribbons, in place of the plastic baubles and tinsel more common in the UK. Christmas is changing a bit in the UK too. One thing I always notice when I’m in British cities round December time is that there are more and more Christmas markets (normally called German markets, though their Germanicness is questionable, beyond the high prices). I have the impression, however, that the markets here are a bit more long standing. Last Decem-

ber I did a bit of a tour of Christmassy events, carols in Strakonice castle, mulled wine in that tower on Piaristický naměstí, the live Bethlehem in Jindrichův Hradec… It seems there’s something about milling round somewhere cold with something hot in hand

Looking past the enormous amount of kitch, what is that weird guy doing in the reflection?

(medovina, grog, rum) that pinpoints that ambiguous feeling of Christmas with uncanny precision.

Christmas in the UK, from my experience at least, is more a cultural rather than religious event. The stories and hymns set the scene of course – donkeys

Culture → opinion → Christmas

and magic stars and wise men – but the narrative behind is fairly murky; the nativity stories tend to evoke feelings of childhood, in the same way that fairytales do, rather than any religious sentiment. It’s common to go to Midnight Mass in England, to top up on that vague Chrismassy sentiment before the excess kicks in on the 25th, and most schoolkids take part in carol concerts and nativity plays, but the celebrations and traditions are fairly open and accessible to people with no attachment to the Christian faith.

I think Czech Christmasses pull this off pretty successfully too; they strike me as pretty rich in a range of traditions and customs we don’t have in the UK, from fasting in order to see a Golden Pig to the child-scaring spook-fest of Mikulaš at the start of the month. My last Christmas at home was enlivened by a number of Czech traditions I forced upon my family, such as cutting apples width-ways, throwing a slipper towards the doorway to indicate who would get married and leave the homestead that year (me yup, sister no, haha) leaving food out on trees for animals and birds…

True, my sister was a bit narked when we poured olovo into water and hers turned into a perfectly formed and undeniable lizard shape which prophesised certain death or something worse (well… that’s how I translated from the Czech anyhow). But many Czech traditions seem to have withstood the course of time in a way that our long extinct English ones havent (who goes wassailing in England these days after all? Look it up) Having said that, my favourite thing

What is a gingerbread house doing in a “cultural” magazine?

about Christmas at home is Boxing Day, where (in the southwest at least) it’s common for each village or town to have some crazy tradition, from swimming in the icy sea in full fancy dress (in my town), to Morris dancing on the Moors, tugs of war, three-legged races and other vaguely lame but very cheerful activities normally scorned upon by the modern world. Christmastime provides that tiny bit of timeless space to allow activities we might normally think were a bit silly. And definitely not cool.

One advantage Czech christmas has is that no Santa visits these lands; providing escape from a host of American inspired sins and, I think, allowing us to hold onto the “meaning” of Christmas, beyond religion, and for the time being, beyond the glitzy commercial-

ism and spending orgy that American Christmasses seem to be exporting. It’s not that complicated after all, the need to have something to cherish and anticipate in the heart of the cold months, and to be reminded of all the things that really matter through a host of ever-familiar treats, biscuits, meals, songs, games and shared days.

I would like to hope that, as the advent of Christmas markets in the UK or the rich variety of Christmas traditions going strong here suggest, both our countries are proving able to cherish the habits and traditions that make Christmas mean what it means, here or anywhere, and that festive milling, murky meanings and mead/medovina will continue to prevail over any more modern hijackings of this ancient holiday.

Natalie Czaban

[012/013]

architektura → historie → Petr Pelech

Funkcionalistický skvost který nemá obdoby

V

zácným příkladem luxusně provedené funkcionalistické stavby na jihu Čech je budova českobudějovické záložny. Nachází se na nároží hlavního náměstí a ulice U Černé věže. Byla postavena v letech 1935-1936 na místě staršího novorenesančního objektu – Schierova domu z roku 1907. Českobudějovická záložna vznikla v roce 1864 jako první ryze český bankovní ústav ve městě. Již na prahu 30. let 20. století přestávalo sídlo ústavu na nároží náměstí Přemysla Otakara II. a ulice U Černé věže vyhovovat provozním požadavkům. Vedení záložny rozhodlo vypsat omezenou soutěž na novostavbu na místě stávajícího sídla ústavu. Z ní vyšli vítězně pražští architekti Bohumil Kněžek a Josef Václavík.

Autoři geniálně vyřešili obtížné zadání stavby na úzké rohové, urbanisticky extrémně exponované parcele mezi náměstím a katedrálou. Zatímco do náměstí se dům obrací průčelím drobného měřítka s podloubím, směrem ke kostelu autoři umně vrství kompozici horizontálních hmot jako protiváhu k monumentálnímu hlavnímu průčelí katedrály. Hrubou stavbu budovy záložny tvořil železobetonový skelet cihelné tvárnice systém „Petráš” (vynález budějovických bratří Petrášů) a výplňové a izolační zdivo.

MRAMOR, VLHČENÝ VZDUCH ČI KAŠNA Prostor podloubí a sokl budovy byl obložen českým labradoritem, průčelí

do náměstí v úrovni přízemí a průčelí do ulice U Černé věže pokryl obklad ze sliačského travertinu. Ústředním motivem interiéru je dvoupodlažní, shora osvětlená dvorana. Z celkového výrazu interiérů čiší důraz na použití hodnotných materiálů. Vnitřní obklady a dlažby dvorany, vestibulu a

Foto: David Zoul Map: openstreetmap. org

q

schodiště byl malíř Václav Kytka. Rovněž v interiéru se uplatnila sochařská výzdoba od Bendy, zejména kašna s postavou ženy z bílého mramoru ve dvoraně záložny umístěná v roce 1939.

Budova záložny svým úsilím o harmonické včlenění do historického prostředí města nemá v kontextu československé meziválečné architektury obdobu. Do dnešních dnů tento dům plní svoji funkci a kvalitou materiálu a interiéru vysoce převyšuje úroveň bankovních domů postavených v Česku po roce 1989. schodišť byly provedeny v různých druzích mramorů, v interiéru se uplatnily také hodnotné kovové materiály. Z tehdejšího technického vybavení záložny dodnes zaujme především vytápění a větrání dvorany filtrovaným a vlhčeným vzduchem.

Architekturu záložny vhodně dotvářela umělecká výzdoba. Průčelí nad hlavním vstupem bylo osazeno bronzovým reliéfem od Břetislava Bendy, okno vestibulu zdobí malovaná vitráž od Josefa Kaplického, autorem leptaného okna

literatura → rozhovor → Miroslav Boček

Psaní je dřina jako každá jiná

M

iroslav Boček je mladý jihočeský básník, kterému nedávno vyšla jeho první sbírka. Setkání s ním bylo zajímavé. Ačkoliv o sobě tvrdí, že je spíše uzavřený, dovolil mi nahlédnout „pod pokličku“ své tvorby. Takže i vy máte nyní možnost se dozvědět, jakým způsobem tvoří, co pro něj psaní znamená, a proč pro něj bylo důležité své básně vydat. Kromě literární tvorby samotné jsme si povídali i o literárních čteních, které v Budějovicích pořádá, či o tom, jak nyní tráví volný čas.

Od kdy píšeš poezii? Co tě k tomu přivedlo?

Zhruba od 15 let. Byl jsem v té době osamělý, neměl jsem žádnou holku, procházel jsem se sám městem. Neřekl bych, že jsem si psaní vybral, spíš si mě to vybralo samo.

Kde bereš inspiraci? Co tě donutí si sednout a napsat báseň?

Většinou je to tak, že si cíleně sednu a snažím se dostat do stavu, kdy mě začnou napadat básně. Variuju různý slova, hraju si s nimi, a najednou se objeví zajímavý obraz, který se pak

They just don’t get it, do they...

Foto: Marek Podhora

dál rozvíjí. Většinou píšu na jeden zátah. Když něco jen rozepíšu, tak to pak málokdy dokončím. A inspirace? Nedá se říct, že bych třeba jel autobusem, něco mě oslovilo, a hned v tu chvíli by mě na-

padaly verše. Nejdřív se dojmy a zážitky musí vstřebat, nikdy je nezpracovávám bezprostředně. Ono to pak vytryskne.

Důležité je, aby přišla inspirace. Ta člověka vždycky trošku přesahuje.

[014/015]

literatura → rozhovor → Miroslav Boček Nedávno ti vyšla první sbírka. Co tě vedlo k tomu vydat svoje básně?

Je to jako když studuješ, a dostaneš nějaký kus papíru jako osvědčení. Jde o završení určitého procesu. Cíleně pracuji s představou, že chci dál psát a vydávat knížky. Takže i když třeba tahle prvotina nic neznamená, je to pro mě významný bod. Už jenom proto, že když člověku vyjde knížka, je to pak jednodušší s tou další. A navíc si myslím, že knižní podoba textu má pořád nějakou váhu. Je rozdíl mezi tím, jestli máš v ruce knižní sbírku, nebo jestli ti básně vychází v časopisech.

Ale celkově pro mě není nejdůležitější držet v ruce tu knížku, ale ten moment, kdy se ti hlava jakoby otevře, na něco se napojíš, a začnou tě napadat obrazy. To je ta nejhezčí část psaní. Dalších 95% je frustrace, pocit, že to nejde. Práce a lopota, která ti ale stojí za to. Čteš současnou poezii? Kteří básníci tě nejvíc oslovují? Čtu, ale nemám tolik peněz na to, abych si ji kupoval, to spíš výjimečně. Hodně čtu literární časopisy nebo ukázky zveřejněné na internetu. Mám rád Magora Jirouse, Kamila Boušku, Radka Fridricha. Obecně to nejsou lidi, kteří by byli veřejně známí. A docela mě baví ženská poezie, třeba Kateřina Rudčenková nebo Jana Hradilová, to je mladá básnířka, která píše zajímavé věci.

Pořádáš v Budějovicích Literární šlehy, sám se účastníš literárních čtení. Baví tě to? Nebo je to v dnešní době pro básníka nutnost, cesta ke zviditelnění?

Tím se člověk moc nezviditelní, a ani si moc nevydělá. Mám ale možnost se díky tomu setkávat s autory, které bych jinak nepotkal. A také je podle mě důležité podporovat literaturu. Literatura je komunikace, to jsem pochopil až později, dřív jsem byl hodně uzavřený. Chodit na různá čtení je přínosné právě pro určité porozumění, ale básník musí umět

číst. Důležité je číst pomalu a nahlas, ale s tím má spousta básníků problém, protože si nevěří. Nedávno jsem zkoušel Slam Poetry, ale to mi moc nešlo. Jsem na to pomalý, dlouho mi trvá, než se do něčeho ponořím.

Jaký význam pro tebe má tvoje tvorba? Vracíš se k tomu, co napíšeš?

Jo, vracím. Každá báseň je spojená s nějakým obdobím života, je to určitá vzpomínková kvalita. Starší básně byly moc obrazné, nikdo jim nerozuměl, což má hodně lidí u každé poezie (smích).

Snažím se být střídmější, civilnější, protože jak se říká - méně znamená více.

Vydal si sbírku, což je určitý mezník.

A co máš v plánu dál, jak trávíš čas teď?

Jsem teď docela uzavřený. Trávím dny doma, hlídám dítě, píšu román. Ne že bych se chtěl stát slavným prozaikem, ale potřeboval jsem psát nějaký příběh.

Próze se věnuji zhruba posledních pět let, bylo pro mě těžké se na ni jako básník přeorientovat. Trápila mě přemíra obrazů, teď už je to lepší. Jinak jsem si zrovna dneska v knihovně půjčil Sestru od Jáchyma Topola. Poprvé jsem to četl v 16, ale nedočetl, je to strašná depka. Dá se říct, že můj život je teď omezený na pár aktivit, které se pořád opakují. Ale k psaní je zkrátka potřeba se zavřít. Teď v kombinaci s Topolem se z toho asi zblázním.

Bočkova poezie není lehká na čtení. Básně trochu působí dojmem uzavřeného světa, do kterého se těžko hledá cesta. Ale i tak můžete alespoň přistoupit na určitou hru obrazů a slov, kterou vám nabízejí. Jakoby se v nich pravidelně střídaly běžné dojmy s těmi snovými. Z všední situace tak vyrůstá malý příběh, který odvádí pozornost někam dál a posunuje naše vnímání každodenní reality. Vkročte do světa jiných asociací a nechte se inspirovat.

Tereza Andělová

Bio Miroslav Boček (*1981) vystudoval Pedagogickou fakultu UK v Praze. Nyní žije v Dobčicích u Českých Budějovic. Publikoval básně v nejrůznějších literárních časopisech.

V listopadu letošního roku mu vyšla první sbírka s názvem Některé mraky letí pomaleji. Kromě literatury se věnuje pohybovému divadlu, je členem skupiny Barevný děti. Má rád chození po horách a moře. Jeho snem je mít chatu ve Finsku.

Ukázka z Bočkova poezie Nordkapp Vlnolamy stažené až k hrdlu zálivu – jako by moře citovalo samo sebe.

V atlase nakreslené rostliny chtějí zas žít

a mé prsty teď patří zas k nejvýznamnějším botanickým veličinám.

Zvykly si na tvrdé opunciové plody, jejichž pecičky jsi cestou vyflusávala; s povyhrnutým nátělníkem a ňadrem vylitým malinko stranou.

Po chvíli vepřovicové domky zmizely a my se ocitli u plotu klasicistního sanatoria.

Mezi poskakujícími králíky vrávoral člověk a jakýsi de Sade tu v oknech napínal rozladěné staré benjo.

Pohyb, jakým ses vysvlékla z bokovek, (doprovázený trumpetou nějakého amatérského Armstronga), ten pohyb způsobil mnohé, co potom následovalo: zelený úprk lesem, rozkomíhané prázdné houpačky mezi stromy, vryp zubů na náušnici – Odpoledne se zatáhlo a rozkouskovaná voda nám vtékala do úst.

Nadnášelo nás nahromaděné štěstí.

divadlo → recenze → Rok na vsi

Tři hodiny a tisíc stránek

O

dvážně klasická, taková má být aktuální sezona Jihočeského divadla. Činohra ji načala s divadelní adaptací románové kroniky bratří Mrštíků Rok na vsi. Velkolepě pojatý kus, největší minimálně za dobu působení Martina Glasera (nechal se slyšet) jako šéfa činohry, do kterého se zapojil celý soubor a navíc i hosté. Režijně se toho ujal odborník, který adaptaci sám stvořil, rodák z Moravského Slovácka Břetislav Rychlík. Pálenkový temperament v lepším jihočeském rybníku. A výsledek? Ani ryba, ani burčák.

Hra s podtitulem Kronika jedné moravské dědiny se od začátku distancovala od folklorismu. Ale stejně, jako bylo možné v hledišti mezi obleky a riflemi potkat kroj, nebylo možné se na jevišti dojmu folkloru vyhnout. Ale byl to přesně ten dvojaký dojem, jaký na vás zanechá člověk v krojové košili doplněné džínami hrající si s mobilním telefonem během představení. A takový je ráz celého představení.

V kronice je už z její podstaty těžké hledat hlavní postavu. Je zázna-mem života v co možno největší jeho šíři a hloubce. Hrdiny jsou tak celá společnost, příroda a čas. Román o tisíci stranách to může postihnout velmi dobře, méně ale už pak divadelní hra. Pro jeviště není zkrátka něco takového záživné a muselo nutně (i vzhledem k technickým a časovým možnostem) dojít k selekci, redukci a akcentaci. To by pak ale těžko bylo možné nazvat kronikou, a tak šlo opět o proces pouze částečný.

Přímo se nabízí otázka, o čem

vlastně Rok na vsi je. Jeko první se asi vybaví životní osud Rybáře (Roman Nevěčný), úspěšného podnikavce, člověka, který se vypracoval sám na váženého občana Habrůvky (moravské vsi, jejímž reálným předobrazem byly Ležáky u Brna). Svůj majetek i rodinu postupně ztrácí podlehnuv vášni a intrikám Vrbčeny (skvělá Daniela Bambasová), o níž je všeobecně známo, že není zrovna z nejcudnějšího těsta.

KOLIZE TRADIČNÍCH HODNOT Hned za tímto dojmem ale přicházejí další. V kronice dědiny by to ostatně mohla být maximálně jedna kapitola.

Hned vytanou na mysli mnohé další osudy. Proč by se jinak zapojoval celý soubor. Jsme svědky jakýchsi abstraktních verzí nejrůznějších venkovských rituálů, vášní, nemanželských dětí, sporů mezi mladými i jejich rodiči, sporu generačního mezi otcem a synem, dalších intrik, korupce, veřejných dluhů, sňatků z rozumu a všeho, co se v takové průměrné společnosti přelomu 19. a 20. století může urodit. A výsledkem jsou jak maximální vyhrocení, tak dojemná usmíření. Ovšem čiší z toho jakási nevyváženost.

Opravdu silně působí prožitek nešťastně ženatého a přitom stále silně zamilovaného paroháče Vrbky. Ze začátku budí dojem ikony psa, který štěká, ale nekouše, z něhož ale vynikající Ondřej Volejník vytvoří

naprosto zoufalou a zničenou trosku a stává se tak i přes nepříliš prostoru snad nepůsobivější postavou celé hry. Stejně tak osoby Antoše (Václav Liška) či Starosty (Jiří Šesták) dovedou divákovi rozproudit krev i ho dojmout a díky nemožnosti je jednoznačně zařadit jako kladné či záporné (což je třeba vyzdvihnout i u jiných postav) neztrácejí ani na své uvěřitelnosti.

Hlavní zásluhu na výše zmíněném ale mají především kvalitní herecké výkony, samotný děj pak znatelně menší.

Oproti tomu se ale ztrácí jiná, neméně vážná témata jako konflikty sociální mezi bohatšími a chudšími, nebo situace dívek, jež jsou odsouzeny k péči o dítě bez svého na vojnu odvedeného mládence, který se možná nikdy nevrátí.

V mišmaši ztrácí se pak i třeba miniepizodka znásilnění, což ale na druhou stranu dodá autenticitě. Jednoznačně slabé místo je ale zasnoubení naprosto beztvarých postav jeptišky Sestry Amaty (Lenka Krčková) a starého Kunce (Petr Šporcl). Vyznívá velmi nepodstatně, přitom kolize tradičních hodnot založených na křesťanské morálce a danosti postavení každého člověka je pravděpodobně hlavním klíčem k chápání příběhu, který je všechno, jen ne po 100 letech stále aktuální, nýbrž zcela a pevně zakotvený ve své době.

Konzistenci Roku na vsi nepřidá ani místy vnucená komika a erotičnost, půlka souboru s holinami a druhá s barevnými gumovkami či podivná slátanina zřejmě nářečí Moravs[016/017]

Come on baby, you promised we’d play wheelbarrow...

Foto: Ondra Brynych

kého Slovácka a jižních Čech. Divák se jistě podiví i jistým pitvořením, pití a kouření (snad již obligátní jev na tomto jevišti) v kostele, podivným škatulatům s rekvizitami či na oko snad efektnímu vyhazování hlíny na pohřbu do výše (která předtím představovala vápno a šlo nejspíš o mouku – tedy bílá).

Naopak vítaným zpestřením celkem dlouhého představení (přes tři hodiny) jsou tanečně pojaté scény rituálů (naturálně – zde jsou i obscénosti na místě) či třeba souboje na nože, zajímavé kostýmy a efektní scéna.

Suma sumárum se jedná o zajímavý a ambiciózní projekt a odvaha se do něj pustit se musí přičíst ke cti divadla. Ovšem má-li se jednat o realizaci konceptu „odvážné klasiky“, nelze zcela říct, že jde o úspěch. Není totiž učiněno zadost ani klasičnosti, ani realismu, ani velkoleposti. Jde o jakýsi mix modernosti a klasiky ochuzený výše zmíněnými rušivými prvky. Rozhodně zajímavá podívaná, u které se nudit nebudete, ale ve srovnání s kritikou oceněných silných zpracování současných děl (Očistění, Vajgl) to ve vás nezanechá nic víc. Románová kronika pro jeviště může přinést velkolepé dílo i jeho naprostý opak; zde jsme někde mezi.

Ondřej Brynych

Rok na vsi, románová předloha Alois a Vilém Mrštíkové, režie a dramatizace Břetislav Rychlík, činohra Jihočeského divadla, premiéra 4. listopadu v Jihočeském divadle

divadlo → opera → Adéla Lučanská

Měsíčku na nebi hlubokém…

Opera dnešní generaci příliš moc neříká. Proč? Nerozumíš textu! Ten ti sice běží ve formě titulků nad oponou, ale tikej očima pořád nahoru dolu! Jediné, co si z představení odneseš je bolení za krkem. Ovšem jsou tu i jiné důvody.

V

iděli jste nějakou moderní operu? Samozřejmě, že skladatelé píší opery i dnes.

Nicméně lidé chodí na opery z 19. či možná z 20. století: na klasiky. Dvořák, Smetana, Janáček – tyto autory bychom měli znát. Vidět jejich opery znamená sdílet dědictví českého národa. Může ale v dnešní době nabídnout opera i něco jiného?

Požádal jsem sympatickou Adélu Lučanskou, členku operního sboru DJKT v Plzni, zda by mi odpověděla na pár otázek. Sešli jsme se v útulné kavárně v průchodu starého činžáku poblíž náměstí v Sušici. Přišla na čas a objednala si presso.

jaká nálada je žádoucí. Podstatné jsou city. Musí zde být přítomné herectví a vlastní cit. Nejde jen o tóny a velký hlas. Spoustu dětí všechno tohle odradí, protože se jim to zdá příliš náročné. Činohru i operu řadíme mezi dramatická umění. V obojím se hraje. Mně se ale zdá, že v opeře se přehrává. Proč?

To je dané tím, že činohra se pro českého diváka hraje v češtině. Opera, pokud není česká, v původním jazyce, i když existují překlady. Navíc hercům při zpěvu často není rozumět, protože mají silný hlas. Tím pádem operní herec musí přehrávat a dávat emoce mnohem více najevo. V činohře diváci hercům rozumějí, co říkají. V opeře ne, takže se operní herec musí snažit, aby divák rozuměl alespoň jeho pocitům.

Když se řekne opera, představím si klasické kusy. Zdá se mi, že moderna divácky moc nefrčí.

Moderní kusy jsou moc náročné.

Ve 20. a 21. století se objevuje velké množství uměleckých proudů. Objevují se návraty ke klasicismu, ale také avantgarda. Pro mě samotnou je 20. a 21. století nesrozumitelné. Úžasný je Martinů nebo Janáček, ale i ti už jsou dnes bráni jako klasika.

Vždy určitou dobu trvá, než se dílo stane klasikou.

Přesně. I u Smetany! Braniboři v Čechách původně nebyli vůbec přijati.

Obvinili ho z toho, že se v díle nacházejí prvky germanizace. Až zpětně, kdy se ze Smetany stala uznávaná osobnost, tak Braniboři získali velký význam.

Guess how many pigeons I used for this boa!

Foto: Vladimír Vlk

U spousty oper to tak je. Stalo se to operám Mozartovým i Puccinovým.

Nejdříve byly úplně smeteny, ale potom…

Působíš také jako pedagožka zpěvu a hlasová poradkyně. Snažíš se svým žákům operu přiblížit?

Já jsem učila dětičky i osmnáctileté klacky. Snažím se nikoho do opery nenutit. Je důležité být citlivý s věkem. Árie se připravují tak s 15letými. Myslím, že by měl pedagog projít jevištní praxí. Pokud začnu s dětmi studovat operní árii, je důležité, aby věděly, proč se árie zpívá, v jaké části opery se zpívá,

Lidé často říkají, že operu nemají rádi, právě proto, že hercům nerozumějí.

Ano. Setkala jsem se s tím mnohokrát. Řeknu jim na to: „Vždyť tam máte titulky.“ Ale je náročné sledovat dění na jevišti a ještě i titulky, které běží většinou nahoře nad pódiem. Existují také tištěné programy, ale jeden odstaveček děj opery přece neobsáhne.

Proto operní herec musí přehrávat, aby diváci pochopili, aniž by četli titulky.

Na konec si nemůžu odpustit vlastní poznámku. Adélka mi pomohla uvědomit si jednu důležitou věc. Totiž, [018/019]

divadlo → opera → Komdiantí

Analfabet v opeře že v opeře hrají emoce mnohem podstatnější roli než v jiných žánrech a to je právě to, čím může lákat. Sám jsem se o tom přesvědčil při zhlédnutí inscenace Komedianti v Jihočeském divadle. Původně bych asi na to představení nešel, ale když se mi naskytla ta možnost, dostal jsem chuť poznat na vlastní oči a uši, jestli ty emoce opravdu uvidím nebo uslyším. Slyšel jsem, viděl jsem a… Co vám budu povídat, vyzkoušejte si to sami!

Petr Demeter

Bio

Adéla Lučanská je 23letá absolventka Gymnázia Sušice. Nyní studuje obor Sólový zpěv a hudební výchova na ZČU v Plzni a je členka operního souboru místního Divadla J. K. Tyla. V současné době nastudovává roli Rusalky pod vedením Lilky Ročákové.

Pravidelně se účastní pěveckých soutěží, ze kterých si přiváží mnohá ocenění i čestná uznání.

CIRKUSOVÉ KOUSKY PRO zasmání, zpěv ze kterého mrazí – nejen tak by se dala popsat opera Komedianti, kterou nastudoval operní soubor Jihočeského divadla.

Toto představení pro mne bylo hned dvojitou premiérou. Musím přiznat, že co se opery týká, jsem naprostý analfabet. Do divadla jsem se těšila, ale hlavně jsem byla zvědavá, jak taková opera vůbec vypadá. Musím přiznat, že zpočátku jsem byla trochu nesvá a nevěděla jsem, zda mám sledovat herce na pódiu nebo číst titulky.

Po pár minách mě však děj natolik uchvátil, že to co se před tím zdálo, jako neřešitelný problém, přestalo být náhle důležité.

Komedianti jsou na operu poměrně krátké představení, které trvá zhruba hodinu a půl. To však není nijak na škodu. Děj má spád a nenachází se v něm žádné nudné pasáže. Před přestávkou jsem téměř nedýchala, a fakt že druhá část trvala jen krátce, můj prožitek z představení nijak neovlivnil, ani nezmírnil napětí, které bylo v sále cítit.

Musím pochválit nejen pěvecké, ale i herecké výkony všech účinkujících.

Největší dojem na mě však udělal Pavel Klečka v roli Tonia. To s jakou dramatičností a zároveň lehkostí se své role zhostil, mě naprosto uchvátilo.

Děkuji všem účinkujícím nejen za silný a krásný zážitek, ale také za první operní dojem, který jsem si díky nim z divadla odnesla.

Lucie Černíková TIP: Vyzkoušejte si na vlastní oči a uši vedle skvělých Komediantů i další operní premiéru této sezony

Nooo, I left the house in my nightdress!

Again!

Foto: Ondra Brynych

Jihočeského divadla Don Pasquale.

Na snímku výše vidíte jednu z jejích představitelek Evu Štruplovou v roli Noriny. www.jihoceskedivadlo.cz

hudba → rozhovor → Vees

Dobře vychlazené pivo — to nejvíc zahřeje (or, Not the Vees, again?)

P

o dobrých ohlasech na rozhovor s Pub Animals v posledním čísle jsme chtěli mít zase nějakou pecku. Tak jsme se zvedli od piva a u baru se Bernarda zeptali, jestli by do toho šli Vees... Takhle to sice úplně nebylo, ale mohlo by. „Vees, už zase?“ No jo no, ale proč ne. Aby to bylo „samsink spešl“, rozhodli jsme se, že pozveme slavné muzikanty do nějaké hodně dobré hospody s výběrem kvalitních ležáků a pod záminkou, že po nich chceme jejich recenze, je opijeme. Skvělý plán, jenže...

J ina k div o c í ro c ke ři p řišl i do Hostince u Černého koníčka očekávajíce běžnou rozhovorovou rutinu. Chápete to? Od Semtam týmu?

Takže dvě třetiny Vees chvátali domů (oslava narozenin nebo nějaká podobná nuda) a jedna třetina dokonce dorazila autem, takže nemohla pít vůbec.

Jestli bylo na tom rozhovoru něco skutečně zajímavého, tak určitě jejich výraz, když zjistili, že dnes si hlavu s placením lámat nemusí. „-píp-! To kdybych věděl, tak určitě nepojedu autem a sem tu do rána. To se nám teda ještě nestalo, aby nám někdo na rozhovor zajistil pití zdar-

ma. Semtam je v todle opravdu unikátní a velkoformátovej magazín,“ komentoval to Matěj.

Takže z toho bylo opět „jen“ další povídání s tímto budějovickým trojlístkem. Jelikož se všichni z redakce chtěli účastnit předpokládaného divokého VIP mejdanu s rockovými hvězdami, sešlo se nás tam trochu víc.

Tak jsme nakonec trochu probraly záplavu otázek a odpovědí a přinášíme vám nějaký ten výběr.

ový zájem. Chtěli jsme to udělat takovou zkušební metodou, abychom viděli, jestli to funguje. Zatím to docela jo.

Uvidíme ještě, jestli ty vinyly se potom budou prodávat, ale lidi už nám hodně píšou, kdy bude hotový. Když si dnes někdo koupí CD na koncertě, tak si ho většinou dá někam na stůl či do skříně a mockrát si ho nepustí, kdežto ten vinyl má i fyzicky takovou větší hodnotu a je hezčí, a když si ho pak dáš do toho gramofonu, tak má lepší zvuk.

Vaše debutové album „Foe Dry“ se vám moc povedlo, osobně mě nadchlo hned při prvním poslechu. Desku jste vydali pouze v digitální podobě a na vinylu, proč?

M: Já si myslím, že je to víceméně dnes takový moderní trend. Lidé většinou chtějí mít muziku v kvalitní podobě a ten vinyl je vlastně nejkvalitnější zvuková platforma. Pro nás to byl v zásadě takový sen. Vydat první desku na vinylu je vlastně moc nádherný pocit. Já jsem si nikdy nepředstavil, že by moje první deska s kapelou vyšla na vinylu. Proto jsme se rozhodli udělat tenhle krok. To zpoplatněné stažení desky mě překvapilo, že budou mít lidi tak-

What’s the most embarrassing Christmas present you’ve ever given, and received?

B: When I was eight (I think) I stole my mom’s thread and then I gave it to her as Christmas gift... :) M: A couple of years ago, I bought a waterpipe for my parents and they really liked it!

F: I can’t say that I’ve ever received a really embarrassing gift. And my gifts to the others are perfect every time of course! :)

[020/021]

hudba → rozhovor → Vees

B

Info

Českobudějovická indierock’n’rollová partička VEES prožívá nyní příjemné období, které přišlo s vydáním jejich debutové desky s názvem „Foe Dry“. Ta sice vyšla oficiálně pouze v digitální podobě, ale již brzy si ji fanoušci budou moct osahat i ve fyzické podobě.

VEES se totiž rozhodli, že album vyšlou na veřejnost i v podobě vinylu, což je podle nich nejkvalitnější zvuková platforma a splněním jejich snu zároveň. http://www.facebook.com/ veespolice http://www.veespolice.cz/

F

M

Jakému nápoji dáváte v tuto převánoční dobu přednost – svařáku, punči, grogu či dobře vychlazenému pivu?

B: Já pořád dávám přednost dobře vychlazenému pivu, to nejvíc zahřeje  V poslední době jsem ale pil pouze Platana, Kozla a k Bernardovi už jsem se dlouho nedostal. Naposledy jsem ho pil ve Velbloudu. Nechodím v Budějovicích do hospod, kde by ho měli.

M: Já Bernarda nepiju, jen s čistou hlavou  a já také dávám přednost vychlazenému pivu, protože to nejvíc o Vánocích zahřeje  Mám také rád místní pivo, to je prostě nejlepší. Jedenáctka u Koníčka je v Budějovicích jedno z nejlepších piv. Já mám taky rád hodně plzeňské pivo, většinou když někam přijdu, kde nemají Plzeň, tak si musím kupovat lahváče. Ještě, když přichází ta zima, tak dobrým partnerem je rum, který taky dokáže zahřát.

F: Já piju nejvíc pivo a teď jsem začal pít i víno. Samozřejmě si také obejdu na náměstí nějaké to punčové kolečko.

Z piv mám nejradši Kozla.

Myslíte si, že k životu pravého rockového muzikanta patří pití piva, ať už v menší či ve větší míře? Jak vy to vnímáte?

B: Já nevím, Plastici (pozn. Plastic People Of The Universe) myslím pili rum, ne?

F: Já myslím, že Jirous pil hodně slivovici.

B: Možná pili i víno. To je ale vcelku jedno. Já jsem se totiž jako pravý rocker nikdy necítil.

Vnímáte se teda jako rockeři nebo jak byste VEES charakterizovali?

B: Jako rockeři asi ne.

M: Já bych řekl, že jsme takoví zpíva-

jící tanečníci. Když přijedeme někam na koncert, tak máme zadarmo pivo, to pravda. Já si nemyslím, že bychom byli jako fakt rockeři. Takoví ti týpci, co mají dlouhé vlasy, řetězy, tak to teda nejsme.

If you only had 50crowns, what would you buy your girlfriend for Christmas?

B: Flower or student ticket to a play.

M: A bottle of red wine for 50 crowns can’t bother anybody ;-) F: Probably a lollipop. A big one.

And if you had 1 million crowns, what would you buy your girlfriend for Christmas?

B: Definitely a pink Jaguar! :D

Cool, funny and intelligent (that’s about the magazine, by the way) Foto: Ondra Brynych

M: Something that would be really enjoyable for me too! :D F: Lollipop. The biggest one in the world.

Trochu jsem čekal, že to bude dost netradiční rozhovor. Dáte pár ležáků a … a tak. A vy to tak pokazíte. Víte co, když se řekne rozhovor s Vees, tak se mnozí oklepou: další Vees? Všímáte si něčeho takovýho, jak to vidíte?

Vees: Tak je fakt, že hrajeme nějaký čtyři roky v Budějovicích a na jihu Čech vůbec opravdu každou chvíli. Často máme takový pocit, že tím hodně lidí musíme otravovat. A snažíme se trochu víc expandovat, ale zatím pořád spíš zůstávame doma. Pořád nás zvou

na akce a na koncerty chodí stále hodně lidí. Třeba na Majálesu jsme byli několikrát a pokaždý to byl větší mazec.

A nakonec, co byste popřáli našim čtenářům do nového roku?

B: Hodně štěstí, zdraví, a aby si nic nepřáli do nového roku, ať si nedávají žádná předsevzetí.

M: Já bych jim popřál, aby měli kvalitní pivo, dobrou muziku, dobrý jídlo, aby se jim vše dařilo, aby byli zdraví a hlavně chodili na koncerty. Kultura je hodně důležitá.

F: Tak asi hodně štěstí a hodně kvalitního Semtamu.

Veronika Prokopcová, Ondra Brynych & Semtam [022/023]

lifestyle → food → Colm Long

Colm

cooks great food and writes for semtam When cooked add the stock and brandy.

Reduce by 1/3 and add butter and some rosemary.

Season to taste. Blend it together and put into a dish and place in the fridge overnight.

Party-food for clean friends

BLACK OLIVE TAPENADE: WHEN I WAS a child my mother would always tell me to make sure my hands were sparkingly clean before I ate – god knows why, as I had to use a knife and fork at all times. “But mum...”

I would protest, “I just saw Tarzan on tv eat a whole fish with his hands and he probably didn’t wash them before either,” to no avail, but I loved to eat with my fingers and I still do... With today’s society’s standards we can all eat with our hands. In certain cultures it’s the norm to do so, but saying that, it’s also the norm to wipe your ass with them.

On that note, I’m going to give you a few finger-food ideas for a finger licking good experience.

Antipasto has got nothing to do with being against spaghetti. It just means “before the main meal”, and all the hard working italian chefs love it!

Why? Because it’s easy!

TAKE A LOAF of good bread and slice it into bite sized pieces, gently toast in the oven and hey presto (pesto) you have Bruschetta.

Antipasto is sometimes used in a similar way to tapas, so why not arrange a plate with good cooked meats, cheese and anything you feel is fitting to you and your guests taste? Be brave, and don’t put ketchup within 50km of anything...

250g black olives 50g garlic 1 tablespoon sea salt 125ml extra virgin olive oil Use a blender to mix it all together BASIL PESTO:

TOPPINGS FOR THE BRUSCHETTA: PATÉ Lots of people here tell me they love paté but can’t find or buy a good one.

Paté is probably the easiest thing to make after a cup of tea or a bowl of cornflakes.

500g of (chicken) liver 150g onion 50g garlic 25g of pancetta (smoked bacon) 25ml of strong chicken stock a shot of brandy 150g of butter rosemary and other seasoning Take the livers and cook with the onion, garlic and pancetta.

Nuts on the outside, brains on the inside.

250g basil (grow your own - it’s so easy!)

20g garlic 50ml olive oil 75g pine nut kernels, whole/shelled or wallnuts 125g parmesan, freshly grated (I prefer the pre-greated packets for speed) BLUE CHEESE AND WALNUT SPREAD 125g cream cheese 125g blue cheese 50g walnuts 1 tbl spoon honey salt and pepper Use a blender to mix it all together Enjoy the food and the party!

lifestyle → profil → Pavel Lukas

Pavel Lukas:

Divadlo mě sralo ze všeho nejmíň Neexistuje moc lidí, kteří mohou do kolonky „zaměstnání“ napsat „impresário“. Pavel Lukas (41), jeden ze zakladatelů divadla Kvelb, spoluautor jejich her, scénograf, akrobat, konstruktér, herec, hráč na kdejaký nástroj, žonglér, kostymér, vyvolavač – a taky básník – si to dovolit může.

Už proto, že by na to neměl dost místa – a kdoví, jestli jsem vyjmenoval vše.

B

udějovické divadlo Kvelb je doma známé hlavně díky každoročnímu adventnímu příletu anděla, kdy náměstí zaplní nervózní rodiče, ukřičené děti s blikotajícími rohy a punčem opilá mládež a všichni sledují, jak do zvuku petard na objížďku kolem kašny vyráží obří třináctimetrová loutka anděla, doprovázená skupinou menších andělů na podivných vehiklech, sestavených z vraků starých bicyklů. V repertoáru Kvelbu najdete vedle andělské projížďky třeba noční představení s obřími hořícími loutkami, gigantickou tříkolku vybavenou vanou a záchodem, dřevěný tank nebo jeviště s kolotočem pro akrobaty.

ROZBORY VODY A AMERIKA Ansámbl přitom začínal v roce 1997 jako divadlo jednoho herce docela nenápadným poetickým loutkovým představením „Stará pověst“ – v něm ještě Pavel Lukas nevystupoval. Od roku 2000 už pak účinkuje ve všech jeho kusech. Když se ho ptám, jak se vlastně ke Kvelbu – a ke hraní vůbec – dostal, odpovídá, že hrát nikdy nechtěl. „Vystudoval jsem chemii na keramické škole v Bechyni a pak se na civilní službě seznámil se Zdeňkem Bořilem, který mě přes mé hraní na kytaru a čtení na literárních kabaretech přivedl k amatérskému divadlu – se souborem D111 jsme dokonce párkrát vyhráli Jiráskův Hronov – ale tehdy mě nenapadlo, že bych se mohl hraním živit. Jako chemik jsem v laboratoři prováděl rozbory vody a když mě to přestalo bavit, jezdil jsem po Evropě a pak s bráchou strávil dva roky v Americe. Když jsem se vrátil, rok jsem se válel doma a přemýšlel, co dělat.

Prachy z účtu mizely, jako když pustíš kohoutek, protože jsme s bráchou pořád jenom pařili... Napadlo mě, že si musím něco najít, než všechno utratím, tak jsem si napsal na papír seznam věcí,

co umím dělat, a vyškrtával ty, co určitě dělat nechci – chemie byla první – a nakonec mi v seznamu zbylo jen divadlo, který mi sice taky vadilo, ale ze všech těch věcí mě sralo nejmíň.“ Pavel Lukas šel tedy dělat technika a herce do Malého divadla, kde se setkal se Zuzanou Tampierovou. Ta s Dominikem Tesařem, bývalým členem malovického divadla Continuo (a dnes již i bývalým členem Kvelbu), začínala zkoušet vlastní nezávislá představení a nabídla Lukasovi, aby s nimi v novém divadle hrál.

Kvelb byl zprvu amatérské divadlo, zaměřené hlavně na loutková představení. Herci si ale dali za úkol spojit v jeden celek činohru, loutkové divadlo i nový cirkus a udělat každou další hru jinak než tu předchozí – netradiční scénou, hudbou, prvky akrobacie, ale hraním jak na ulici tak i uvnitř. Zlom nastal poté, co se rozhodli nazkoušet taneční představení na chůdách s doprovodem živé hudby – o žánr, který nedělalo žádné jiné divadlo, byl zájem a ukázalo se, že by se soubor mohl i sám uživit. Padlo tedy rozhodnutí nechat ostatních aktivit a věnovat se Kvelbu naplno. Kromě efektních průvodů masek na chůdách vzniklo v [024/025]

lifestyle → profil → Pavel Lukas

té době třeba ambiciózní představení Kašpar Rek, jenž se v repertoáru divadla objevuje dodnes. Čtyřmetrové loutky, živá hudba, žonglování s ohněm, akrobacie na kolotoči a na chůdách se staly stavebními kameny filosofické pouliční komedie beze slov, v níž hlavní hrdina po smrti své dívky hledá smysl života.

Přes svou efektnost mají kvelbácké hry pokaždé něco navíc: poezii, emoce, přesah. Příkladem může být třeba jejich verze Otesánka, kterou děti chápou jako pohádku, zatímco pro dospělé je chytrou metaforou společnosti. Všechny pak baví proměna originální scény v podobě dvoumetrové dřevěné koule v mohutného Otesánka, útočícího na diváky. Na rozdíl od zahraničních divadel si řemeslně náročnou scénu skoro vždy navrhují i vyrábějí sami divadelníci.

říkám, že tam příště narveme ještě víc zvířátek…“ Je vidět, že divadlo je kolektivní záležitost a příběh či scéna jsou jen zřídkakdy dílem jediného člověka.

INVAZE POLICISTŮ

JEŠTĚ VÍCE SKÁKAJÍCÍCH ZAJÍČKŮ Co je pro Kvelb impulsem k novým představením? „Často vznikají jako zakázky,“ odpovídá Lukas. „Někdo zavolá: ‘Potřebujeme představení se symbolem motýla.’ – no a já přemýšlím, jak v tom čase a rozpočtu udělat něco, co nikdo jiný na světě ještě neudělal a z čeho příště může vzniknout plnohodnotné představení, vylepšené o příběh, o hudbu... Takhle vznikla naše noční představení s velkými hořícími loutkami.“ Není omezující přizpůsobovat se přáním pořadatelů, většinou magistrátních úředníků? „Je fakt, že jsme se strašně dlouho bránili třeba adventnímu představení. Nakonec jsme podlehli, ale abychom se sami ne-

I was hoping I would stare at stars when was I lying in the gutter...

nudili, pojali jsme ho jako ovladatelnou obří loutku anděla. Když takové představení pořadatelé vidí, často si pak na nás vzpomenou znovu a ptají se, jestli nemáme něco i k Velikonocům...

Všichni máme rodiny, složenky platit musíme, tak jim na to kývnu. Když pak sdělím ostatním členům divadla, že budeme dělat hru s obří kraslicí, tváří se někdy překvapeně. Jenže potom Lada (vrchní čajmistr z Dobré čajovny a herec Kvelbu, pozn. redakce) nadšeně prohlásí, že když Velikonoce, tak tam teda všude budou skákat zajíčci a to se za hlavu chytáme zase my ostatní.

On kostým zajíčka není moc pohodlný… Lada nakonec zajíčka v obřím vejci pojal sám a to natolik úchylně, že si

Svoje propriety skladuje Kvelb ve dvou halách na okraji města. Když se tím panoptikem procházím, zírají na mě z rohů masky z papírmaše, prodírám se neuvěřitelnou garderobou, nacházím celé galerie starých vysavačů, zvětšováků, kotoučových magnetofonů a připadám si tu tak trochu jako v garáži Jaromíra Hanzlíka ve filmu Slavnosti sněženek. „Tyhle věci jsou tu pro případ, že by se vám v budoucnosti hodily?“ ptám se. „To ne, naše sklady jsou už tak plné, že bereme jen věci, se kterými máme nějaký záměr. Už dlouho třeba chceme udělat loutkovou sci-fi…“ Specifikem pouličního divadla je zapojení náhodných diváků do hry a s tím spojená nutnost umět okamžitě reagovat a improvizovat. „Někdy jsou ale zábavnější policisté než my,“ vypráví Pavel Lukas. „V Brně jsme hráli Invazi, představení k výročí 21. srpna 1968, a někdo zavolal na policii, že se ulicemi města projíždí tank.“ Nutno podotknout, že šlo o bílý tank z papundeklu, s klackem místo děla a s loukoťovými koly. „Okamžitě se přiřítilo osm hlídek s majáčky a jeden z policistů se snažil legitimovat našeho generála. Ten naštěstí nevypadl z role a nabízel policistovi, že ho pro občanku sveze do kasáren. Policista nebyl schopen pochopit, že jde jen o divadlo.“ Tank, vejce, Otesánka i všechno ostatní najdete na www.kvelb.com.

Jan Flaška

lifestyle → horoskop → Karel Dobeš

Jak si udělat vlastní horoskop J

elikož už mě nebaví psát tuhle rubriku, tak vás všechny naučím jak si můžete udělat horoskop sami. Stačí vám k tomu karty na žolíky, silné halucinogenní drogy, nůžky a lednička.

Vyndáte si z balíčku všechny krále, abyste měli od každé barvy 12 po sobě jdoucích karet. S tím, že eso (jako jednička) je beran, dvojka býk a tak dále až po dámu, která představuje ryby. Karty samozřejmě musíte zamíchat. Postupujte podle tohoto návodu: Do hrnce s osolenou vodu vložte karty, tři pampelišky utržené za úplňku, hlavu netopýra utrženou za úplňku a máte-li, tak můžete i celer na ozdobu. Přiveďte k varu a až po zhruba 10 minutách vše dobře zamíchejte.

Potom karty vyndejte, osušte a začněte z vrchu balíčku snímat jednu po druhé. Samozřejmě levou rukou, od srdce. V případě, že jste pravák, tak pravou rukou od srdce. Kdyby někdo ruce neměl, tak je to vlastně jedno, protože by si stejně nedokázal nalistovat tuhle stránku. Když nasnímáte celou dvanáctku, přičemž, když vytáhnete kartu, kterou už máte v jiné barvě, tak ji spalte, zbylé karty snězte. Teď máte před sebou 12 karet od jedničky po královnu a říkáte si, co s nimi. Věřte, že nejste sami.

Než si „vzpomenu“, co dál, využiju tohoto místa k reklamě, protože v minulém čísle jí prý bylo málo: „Mamíí, můj krb nejde pořádně

Kučera a syn

krby se závlačkou na míru

Všem našim spokojeným zákazníkům jen to nej do nového roku, přejí...

PF2012 dovřít, mám strach, že se otrávím unikajícími zplodinami.“ „Neboj, Bedříšku, vím, kdo ti pomůže.“ „Haló, tady Kučera a syn, jak Vám můžeme pomoci?“ Kučera a syn- krbové závlačky na míru.

Tak samozřejmě rozhodují barvy těch karet. Máme piky, srdce, pak takový to chlupatý a listy. Přičemž srdce symbolizujezdraví, a ne lásku, jak se mi určitě spousta z vás domnívá. Lásku samozřejmě symbolizují piky. Listy jsou podzim a to chlupatý nevím co je. Před samotným vykládáním musíte sami sobě položit otázku, na co se to vlastně karet ptáte. Například na zdraví, na práci, na vztahy a tak dále.

Podle výsledné barvy posléze zjistíte váš horoskop. Uveďme si to na názorném příkladu.

Dejme tomu, že jste ve znamení blíženců, číslo vaší karty je tedy tři.

Snímáte z balíčku dokud nenarazíte na první trojku. Zbytek karet jíte.

Chcete se dozvědět jak na tom budete se zdravím. U snímání na to myslíte a koncentrujete veškerou soustředěnost. Dejme tomu, že vaše první trojka je v barvě listů. Tudíž zjistíte, že vaše zdraví bude podzim. Z čehož si logicky odvodíte že: Při adrenalinovém sportu si dejte pozor na zranění. Nejrizikovějšími partiemi jsou záda a dolní končetiny.

Možná se důvtipnější z vás ptají, jakým způsobem se potom horoskop dělí na předpovědi na zítra, na celý měsíc, či rok. Odpověď je velmi jednoduchá.

Doufám tedy, že to pro vás bylo přínosné. Odteď už mojich horoskopů nebude třeba, díky čemuž se do příště můžete těšit na mojí úplně novou rubriku. O které ještě nevím jak se bude jmenovat a o čem bude. Ale jelikož jsem, na rozdíl od mého kolegy Jana Frašky, který neumí například tančit nebo psát, odborníkem na všechno, můžete nám do redakce napsat, jakou rubriku bych měl psát. Já se výzev a halucinogenních drog nebojím. A abyste měli motivaci a já neměl ostudu, že nikdo nic nenapsal, pro toho, jehož námět na rubriku si vyberu, máme poukázku na 5000 korun od firmy Kučera a syn – krbové závlačky na míru.

[026/027]

INZERCE

Individuální energetická nezávislost Výstavba nových jaderných elektráren má za cíl zvýšit energetickou nezávislost České republiky, což však neznamená, že budeme mít zdroj laciné elektřiny.

Cena elektřiny u nás je dána nabídkou a poptávkou na mezinárodní energetické burze, přibližně 30% elektřiny dnes vyvážíme do zahraničí, naše ceny elektřiny díky tomu rychle dohání ceny v Německu. Dostavba druhých dvou bloků Temelína má stát 2 až 4 násobek ceny prvních dvou bloků, lze tedy předpokládat, že i elektřina vyrobená v těchto nových blocích bude dražší.

Díky celosvětové rostoucí poptávce po energiích a s postupným vyčerpáváním ložisk fosilních paliv cena energií bude dlouhodobě růst. Účinnou obranou proti těmto negativním výhledům je vyrábět si vlastní energii ze solárních panelů. Cena fotovoltaických panelů za poslední 3 roky klesla o 70% a dále se snižuje, cenový vývoj u fotovoltaických panelů je podobný jako u jiných elektronických odvětví jako jsou mobilní telefony, LCD displeje nebo počítače. Výrobci panelů jsou schopni zvyšovat účinnost a zároveň snižovat

cenu. Křemík, hlavní surovina na výrobu fotovoltaických článků, tvoří 30% zemské kůry. Určitě tedy lidstvu nehrozí, že by “došel křemík”.

Solární panely jsou výjimečné svojí dlouhou životností, zákazník dostává na fotovoltaické panely od výrobce záruku na 25 let. Po 20 letech vykazují moderní fotovoltaické panely účinnost kolem 90 až 95%, teoretická životnost panelů je tedy až 40 let. Po celou tuto dobu mohou solární panely zásobovat elektrickou energií Váš rodinný dům, stačí umístit fotovoltaické panely na Vaši střechu.

Vyrobenou elektřinu můžete spotřebovat, akumulovat nebo dodat do distribuční sítě.

Střecha a fasády každé budovy umožňují instalaci solární elektrárny tak, aby bylo pokryto 50 až 100% její spořeby. Dobrou zprávou je, že i ceny různých forem akumulace stále klesají při stále vyšší kapacitě.

Dnes stále nejvýhodnější formou akumulace pro rodinné domy jsou olověné akumulátory, nejlépe v bezúdržbovém gelovém provedení. Při správném dimenzování je životnost těchto akumulátorů přes 20 let.

Náš stát plánuje podniknout odvážné in-

vestice do národní energetické nezávislosti, Vy máte nyní možnosti podniknout racionální investici do Vaší vlastní nezávislosti. Umístěním solárních panelů na Vaši nemovitost jistě vzroste její hodnota. Pokud máte nainstalovány i akumulátory, pak v případě výpadku elektřiny nikdy nezůstanete po tmě, například v případě živelní katastrofy. Instalace solární elektrárny na rodinný dům je čím dál oblíbenějším cílem tzv. investice na stáří, stále častěji takto investují i sami důchodci. Energetický výnos slunečního záření je totiž opravdu stabilní, na rozdíl od jakéhokoliv výnosu finančního.

Instalaci sluneční elektrárny na střechu Vaše rodinného domu nebo firmy musíte konzultovat s Vaším regionálním distributorem (EON, ČEZ). Tyto firmy však nemají zájem na energetické nezávislosti jednotlivců a firem, proto tlačí na zpřísňování pravidel pro připojování a provoz obnovitelných zdrojů energie.

Přenosová kapacita sítě také umožňuje připojení pouze omezeného počtu zdrojů, proto se co nejdříve informujte u Vašeho regionálního distributora na možnost připojení do jejich energetické sítě, případně si můžete zarezervovat příslušný přenosový výkon. Tuto službu pro Vás zdarma provede Váš dodavatel solárních panelů, firma SOLARENVI a.s.

Váš dodavatel solárních panelů SOLARENVI a.s., Dukelská 145, Třeboň tel.: 384 706 139, www.solarenvi.cz

´ indicka restaurace Gateway Of India

Indická restaurace “Gateway Of India” Vám nabízí nejenom klidné posezení v centru města České Budějovice, ale především kvalitní indickou kuchyni s celou řadu tradičních indických jídel.

Piaristická 22 České Budějovice OTEVÍRACÍ DOBA Po - So: 11:00 - 23:00 TELEFON a EMAIL +420 777 326 200 piaristicka@indickarestaurace.cz Chelčického 10 České Budějovice OTEVÍRACÍ DOBA Po - So: 11:00 - 23:00 TELEFON a EMAIL +420 386 359 355 chelcickeho@indickarestaurace.cz