Semtam 18 (2012-04)

E SU IS

Welcome to Budvice. culture. life. style.

L IA EC SP

Est. 2009, no. 018 04-05 2012

obsah content 04-05 2012

26

16

10 Production and Publishing Oliver Mann

STCZ o.s.

MK ČR E 18879

Šéfredaktor Ondřej Brynych Editorka Eliška Volfová Korektury Alena Beníšková Reportéři Tereza Baloušková

Veronika Prokopcová Peter Demeter Kateřina Straková Lucie Vítů Tereza Půžová Petra Kollouchová

David Jan Žák Ladislav Zibura Jan Junek Martin Pikous Barbora Kočvarová Petr Pouzar

Dopisovatelé Mirek Vodák Petr Pelech Jan Flaška Martina Balzarová Roman Joura

Ilustrace Lucie Krausová Manažeři Josef Korda Vít Krajčovič

32 Inzerce inzerce@semtam.net Dotazy, náměty, názory info@semtam.net www.semtam.net www.facebook.com/semtamcb www.twitter.com/semtamcb www.issuu.com/semtam www.foursquare.com/semtamcb

[02/03]

na začátek → úvodník → Ondřej Brynych

Ondra

šéfredaktor a samozvaný kulturní vizionář

Brr…

KDYŽ SI VZPOMENU na ty letošní mrazy - ještě, že už je jaro. Ale kupodivu zrovna v té největší kose se konečně pohnuly ledy na jihočeském kulturním rybníčku.

Semtam dospěl do verze 2.1. Získal mnoho posil, snad jejich nadšení přežije setkání s praxí. Je to rozhodně pozitivní

trend, když tři funkce dělají tři lidé místo jednoho. Další upgrade se týká koncepce obsahu, která snad už má alespoň hlavu a patu. Semtam změnil organizaci, distribuci a pracuje na sebeprezentaci. Stal se mediálním partnerem festivalů Fotojatka, Anifilm a Budějovický Majáles, což ho velmi obohatilo. Časopis dále navázal kontakty s kulturním portálem pro jižní Čechy Kulturne.com. Spoluprací s ním a Majálesem připravil půdu pro projekt s pracovním názvem Kulturnická fronta, jehož základní ideí je dále v “udělej si sám” kultuře nesmyslně nerozlišovat My/Vy/Oni, nekonkurovat si navzájem, naopak sdílet lidské a další zdroje.

Kultura je jako jakákoliv jiná oblast společnosti organický celek, kde vše souvisí se vším. Když kulturní instituce podpoří kulturní médium, podpoří sama sebe. Samotná kulturní média mají svá specifika. Proč třeba do časopisu psát něco, co se líp hodí na kulturní

Polovinu celý týhle síly maj lidi nekupujou CDs, pak nemaj hrdiny” Hugo Toxxx

portál, nebo vysílat v rádiu něco, co by se perfektně vyjímalo v magazínu?

Zradím tím snad jedno z těch médií?

Pche. Leda by spolu nespolupracovala.

Naopak když budou, tak to, že se bude dařit jednomu, pomůže druhému, a to zase zpětně helfne prvnímu. Nechť nás síla provází.

Stále pokračuje výzkum, zda-li vůbec jsou kulturní média k něčemu.

Většina výstupů je potvrzuje jako důležitou, ba až neoddělitelnou součást kultury, jakýsi most mezi jejími tvůrci a konzumenty. Na potřebě mostu se shodují na obou březích, avšak podpora jeho stavby je, až na čestné výjimky, stále minimální.

Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.

Dokud bude médium závislé na komerci či mocenských strukturách (veřejných zdrojích), bude tím ovlivněno. Teprve kdyby jej zaplatili čtenáři či kultura, bude sloužit čistě jejich zájmům. Jak na to, zjistí v tomto čísle či na www.semtam.net.

kultura → novinky → hudba/literatura

Keltův děsivý sen

Co se děje na JČ hudební scéně

K

Stalo se…

dyž jsem se v roce 2010 dozvěděl, že můj oblíbený autor, peruánský spisovatel Mario Vargas Llosa, získal Nobelovu cenu, šli jsme právě společně z gymnázia s mým kolegou Jesusem, který vede na ČAGu španělskou konverzaci. Oba jsme měli povznášející pocit, radost, co je nakažlivá (Jesus je Peruánec). Již před lety jsme se shodli s básníkem Ivanem Wernischem, že Llosova Tetička Julie a zneuznaný génius je nejpovedenější taškařicí v dějinách literatury, navíc jde o skvělý text. Později mi nakladatel Petr Himmel poslal Llosův román Keltův sen, který vydal nedávno v Garamondu.

Hned jsem se pustil do četby. Skutečná historická postava irského vlastence Rogera Casementa, který byl popravený v roce 1916 Angličany za velezradu, dokazovala, že Llosa nemění témata, jen je různě zpracovává. Dokazuje to i výrok Nobelovy komise: „Za zmapování struktur moci a pronikavé zobrazování odporu, revolty a porážky jednotlivce.“ V Keltově snu se tematizuje obhajoba lidské svobody a důstojnosti, právo na vlastní způsob života. Autor respektuje historická fakta, když rozkrývá mládí svého hrdiny, poznamenané smrtí milující matky, vypráví o přísném otci, o cestách po Kongu a Amazonii, kde prošetřuje surové a děsivé zacházení s domorodci, což jej zbaví všech mladistvých ideálů o zcivilizování barbarských národů, kdy bílá rasa s sebou nese jen zhoubné nemoci, násilí a vraždění (vzpomeňme na skvělého Llosova předchůdce Josepha Conrada!). Dozvíme se o době i o lidech, kteří v ní žili, vše podstatné, ale na druhou stranu se stírá hranice mezi realitou a

fikcí, pravdou a lží. Postava Rogera Casementa, která má odpor k jakékoli kolonizaci a sní si svůj „Keltský sen“ nevyznívá jednoznačně.

Získává sice titul sir, ale stává se vzápětí nepřítelem Britů, když za první světové války prosazuje spojenectví Irů s Němci.

Máme sice tendenci mu fandit, ale ve svém fandovství mnohdy zakolísáme. Z charakterního muže bez bázně a hany se proklubává v jeho denících homo­ sexuál, který domorodce, za které bojuje, pohlavně zneužívá, zaslepený nacionalista, radikál. Llosa v románu neřeší pravost či zfalšování deníků, pro něho každý napsaný text je fikcí, tedy jakousi touhou po skutečném prožitku, po naplnění. A pokud je lidský život poloprázdný, vždy se touhy a sny projeví v textu, ať je sebeděsivější.

David Jan Žák

Spisovatel a dopisovatel Semtamu

Mario Vargas Llosa: Keltův sen.

Přel. Jana Novotná, Garamond, 2011, 416 s., běžná cena do 340,-

Jihočeská hardcorová partička Sin-Dick-8 vydala koncem února dlouho očekávané album Dreams Of Unborn Child. Kapela hrající ve složení Ivoš Matuška – zpěv, Vlasta Kamenský – kytara, zpěv, Radim Verner – baskytara, Honza Hrubý – bicí a Petr Vojta – kytara, funguje už více než deset let. Kluci mají za sebou tři nahrávky (Scratch Your Eyes, Flower Rain a Looking Back), a kromě toho i pár úspěchů jako třeba vítězství v soutěži Nová krev v Brně, druhé místo na Rockfestu v Dobříši nebo support světoznámé Sepultuře v Praze v roce 2010. Nová deska se nahrávala ve studiu LOCO pod taktovkou Petra Jesenského a Reného Pavézy.

Obsahuje celkem jedenáct skladeb a poprvé v historii Sin-Dick-8 složili i českou píseň, kterou na albu určitě nepřehlédnete. Jmenuje se Prominu ti, ovšem kapela své fanoušky neošidila ani o její anglickou podobu s názvem Limited. www.bandzone.cz/sindick8

Stane se…

Táborská kapela Please The Trees má napilno. V současné době se věnuje dokončení své v pořadí třetí desky s pracovním názvem Forrest Affair. Na podzim loňského roku absolvovala kapela kalifornské turné a při tom stihla nahrát nové písně pod producent­ skou taktovkou Jonathana Burnsida, který mimo jiné spolu­pracoval s Faith No More či Nirvanou. Please The Trees se vydali cestou směřující od počátku k prosazení se v zahraničí. Jejich muzika propojuje melancholický folk s příjemným kytarovým soundem inklinujícím k alternativnímu rocku a vyžadující náročnějšího posluchače. Kapela se dala dohromady v roce 2006, kdy se setkali dva muzikanti rozličných hudebních světů, a protože jim společné jamování souznělo, vznikli Please The Trees. Po pětiletém působení na hudební scéně má kapela za sebou úspěšná vystoupení na festivalech Eurosonic v Holandsku nebo u nás na Colours Of Ostrava. Prozatím vydali dvě alba – debutové Lion Prayer a Inlakesh. www.pleasethetrees.com

Veronika Prokopcová

[04/05]

kultura → architektura → historie

Palác Včela (Biene)

J

ednou z dominant náměstí Přemysla Otakara II. je velkolepý palác již neexistujícího peněžního ústavu Biene (Sparund Vorschuss-Verein), zkráceně česky Včela. Tento peněžní ústav, založený místními německými podnikateli v roce 1864, si nechal v letech 1895-96 postavit nové sídlo na nároží hlavního budějovického náměstí a ulice Karla IV., a přesunul tak své působiště do samého centra města.

Výstavbě paláce předcházela v roce 1895 architektonická soutěž. Ze soutěžních návrhů byl nakonec určen k provedení neoceněný, přesto zakoupený projekt vídeňského architekta Petera Paula Branga, žáka slavného

The building is easy to find: bright yellow and surrounded by tourists.

Foto: David Zoul Map: openstreetmap.org

rakousko-dánského architekta Theo­ phila von Hansena a kritika modernisty Otto Wagnera. Brang navrhl architekturu v duchu tzv. pozdní německé neorenesance, jejíž formy v sobě skrývaly jistý nacionální podtext, zaznívající částečně také v sochařské výzdobě, navržené budějovickým malířem a sochařem Richardem Kristinusem.

Vertikální osa hlavního průčelí byla vyhrazena plastické výzdobě, spjaté s posláním ústavu. Mezi oblouky loubí byl umístěn reliéf včelího úlu, prostor v nice prvního patra zaujala socha Spořivosti, prostor v nice patra druhého socha Píle, do osy třetího patra byl v kartuši umístěn symbol ústavu – reliéf včely. Na hřebeni střechy spočívala socha rytíře, údajně představující „einen deutschen Patrizier aus der Mitte des 16. Jahrhunderts“. Budějovičtí patricijové ostatně vyhlíželi také ze suprafenester prvního a druhého patra nárožního arkýře.

Některé detaily plastické štukové výz-

doby již nesly znaky vídeňské secese.

Na nárožní části fasády paláce Včela jsou dodnes zachovány secesní tramvajové držáky (1908).

S výstavbou paláce společnosti Biene přicházela do Budějovic architektura nového měřítka, nového typu – moderního velkoměstského paláce, víceúčelové stavby v dnešním slova smyslu. V suterénu objektu bylo mimo jiné umístěno Kaiser-Panorama – předchůdce pozdějšího biografu, v přízemí se nacházely obchody a v prvním patře místními Němci hojně navštěvovaná luxusní kavárna Café Central s výhledem na náměstí, dále pokladna a zastavárna společnosti Biene a byty. Palác Včela rovněž vnášel do budějovického prostředí architekturu pozdního historismu, v tomto osamoceném případě slohově podbarvenou v duchu tzv. německé neorenesance.

Po roce 1989 se v domě vystřídalo mnoho podnikatelských subjektů a se zaplněností dům díky své multifunkčnosti problém nikdy neměl.

Je ale škoda, že to nejzajímavější, tedy kavárna, se nezachovalo. V Budějovicích se ostatně bohužel nedochovala ani jedna z původních lu­ xusních kaváren (v kavárně Savoy se prodává sportovní oblečení, v kavárně Corso potřeby pro kulturisty, Split a Central zejí prázdnotou…), ale možná se najde nějaký nadšenec, který třeba tu nejlepší z nich, tedy Café Central, v její původní podobě obnoví. Norbert Frýd, spisovatel a diplomat, který se v tomto domě v roce 1913 narodil, by měl určitě radost.

Petr Pelech

kultura → divadlo → rozhovor

Zelenka: Sakra lidi, s vámi se nedá mluvit!

S oblíbeným filmovým, televizním i divadelním režisérem Petrem Zelenkou nejen o práci pro Jihočeské divadlo.

Foto: Ondra Brynych

S

Tereza: Co chybí na české divadelní scéně? Třeba nějaký konkrétní žánr?

Neřekl bych, že chybí nějaký žánr, spíše chybí česká hra celkově. Trpíme invazí britské dramatické tvorby. Britská hra je hezká, ale není to vzájemný. Oni naše hry neuvádějí. Tady se anglofonní hra dělá hodně, až skoro moc.

amotáři, Knoflíkáři, Příběhy obyčejného šílenství, Rok ďábla nebo Karamazovi jsou oblíbené filmy, pod kterými je Petr Zelenka podepsaný. Na kontě má seriál Česká soda a několik divadelních her (např: Teremin). Nově teď zrežíroval i hru FUK pro Jihočeské divadlo - poprvé mimo Prahu a poprvé hru cizího autora. A co si myslí o dnešní české divadelní scéně? O Shakespearovi? Nebo o současných filmařích? Jaký byl záměr klipu „Přemluv bábu“ a jak reaguje na jeho kritiky? Ochotně nám věnoval čas a tak jsme se, tři studentíci, sešli s touto ikonou v herecké šatně Jihočeského divadla po jedné ze zkoušek.

Tereza: Poprvé režírujete hru cizího autora, a to v Jihočeském divadle hru FUK!, v čem je to pro Vás jiné?

Je to jednak úžasná pohoda, že nejsem zodpovědný za text. Ten je hotový dávno předtím, než jsme začali zkoušet a můžu se tedy soustředit na herce. To jsem nikdy nezažil, takže je to vlastně velký klid.

One more stupid question and I leave.

Ondra: A jak si to vykládáte? Češi nejsou dost kvalitní?

Myslím, že je to tím, že tady nikdo nevede mladý autory k tomu, aby psali.

Dramatické psaní se vlastně v Čechách nevyučuje. Na FAMU se učí scenáristika, ne psaní pro divadlo, na DAMU se psaní neučí vůbec. Nefunguje vlastně ani systém podpory autorů. Je pár nějakých soutěží, ale to nestačí. Když to tak vezmete, v Americe nebo hlavně v Anglii je psaní divadelních her forma trávení volného času. Je tam obrov­ ská základna většinou naprosto netalentovaných lidí, kteří všichni píšou a z toho občas vzejde Patrick Marber nebo někdo takový, ale u nás prostě chybí tahle široká základna.

[06/07]

kultura → divadlo → rozhovor

Tereza: A co diváci? Preferují spíše ty anglické hry nebo chodí rádi i na ty české?

Došlo to tak daleko, že diváci už si zvykli na to, že se český hry nepíšou. A odvykli si je vyžadovat a odvykli si na ně reagovat.

České divadlo je zabité Shakespearem.

Tereza: Třeba v Jihočeském divadle se návštěvníci (hlavně senioři) dožadovali klasiky, a proto Jihočeské divadlo začalo více nasazovat klasické vážnější hry, jako je třeba Shakespeare.

Shakespearem je zabité české divadlo, už 100 let. Nic proti Shakespearovi. Je to vlastně nepoměr. Měl by zůstat na okraji zájmu a ne být pilířem českého divadla.

Petr: Když bychom teď přešli k úplnému opaku. Klip „Přemluv dědu a bábu, ať nevolí levici“. Četl jsem ho hodně ironicky …

No, to jste to četl dobře. (smích) Petr: ... překvapilo mě, že spousta lidí, kterých si vážím, to kritizovalo.

Jak jste se vyrovnával s nepochopením Vaší ironie?

Tyhle věci se nedají dodatečně vysvětlit. Když to někdo necítí, tak mu nevysvětlíte, že je to ironie, lidi ten argument už nějak nepřijmou. Jednak bylo překvapivý, kolik lidí klip vidělo, jak rychle se rozšířil a jak mnoho lidí, takových 70-80%, ho odsoudilo z mnohých důvodů. A mně přišly ty důvody opravdu neadekvátní. Jeden z těch důvodů byl, že jsme sáhli na internet. Lidi jsou zvyklí, že na internetu je všechno, že nemá žádnou formu a kulturu, že je to médium zcela divoký. A najednou měli pocit, že my jsme internet nějak zneužili. Já si myslím, že internet má sloužit k šíření čehokoliv. A

Ok, which one of you stole the “C”?

Petr Zelenka v číslech

1991 vystudoval FAMU, obor dramaturgie a scenáristika 2000 Samotáři - nejúspěšnější film roku, poprvé s Ivanem Trojanem 2001 divadelní Příběhy obyčejného šílenství Cena Alfréda Radoka za nejlepší původní hru roku 2002 Rok ďábla - hlavní cena Křišťálový glóbus na MFF v Karlových Varech a šest Českých lvů 4 České lvy má Petr Zelenka za Knoflíkáře (režie, scénář), Rok ďábla (režie), Karamazovi (režie) 22% má klip „Přemluv bábu“ na ČSFD 73. nejoblíbenější režisér na ČSFD

my jsme ho zdaleka nezneužili tak, jak to jiní umělci nebo mediální experti dělají. Když to potom cituje Česká tele­ vize a objeví se to na obrazovkách, je to něco jiného. Do televize bych takový spot točil úplně jinak a nebyl by tak vulgární ani takhle stylizovaný, ale na internet to patří.

Petr: Takže převažovaly ty negativní reakce, čekal jste to i na začátku?

Já jsem vlastně nic nečekal, čekal jsem, že to úplně zapadne. Taky jsem se setkal s lidmi, kteří to brali jako umělecký dílo (smích). Ale to samozřejmě není umění, je to výkřik. Měli na to umělecká kritéria, což je směšné. Říkal jsem si, sakra lidi, s vámi se nedá mluvit.

Ondra: Více méně se všude říká, že český film je na dost špatné úrovni a vy jste jedna z výjimek. Je pro Vás někdo v českém filmu, kdo točí v posledních pěti až deseti letech to, co stojí za něco víc. Jako filmy z 60.let, na ty koukáme pořád. Jak vidíte současný český film? Že by něco přežilo jako filmy ze šedesátých let, to si nemyslím. Tam to bylo výsledkem celospolečenského zvratu a kultura se nesla na téhle vlně. Myslím, že kultura šedesátých let se nebude opakovat, ani její obliba v letech pozdějších. Ale dnes jsou taky osobnosti. Bohdan Sláma je filmařská osobnost.

Tvoří soustavně, má v sobě krédo, kontinuitu v tvorbě. Myslím si, že Marek Najbrt je taky jeden z těch, nad kterými se nedá jen tak mávnout rukou. Robert Sedláček se evidentně snaží o důležitá témata a nějak se s tím pere, což je mi sympatický. Rodina je základ státu mě hodně bavila, dobrá snaha najít hrdinu naší doby.

Tereza Baloušková, Ondra Brynych, Petr Salaba

kultura → divadlo → mladí tvůrci

Čerstvá krev z pražské továrny na umělce S Adamem Rutem (režie) a Kristýnou Čepkovou (dramaturgie) jsme se setkali bezprostředně po studentské veřejné generálce jejich inscenace Tramvaj do stanice touha. Reakce mladého obecenstva nasvědčovaly, že tito dva nováčci mají u nás na jihu Čech dobře našlápnuto.

P

o divadle jsme s nimi zašli do Modrých dveří. On si objednal cigarety a pivo, ona pak cigarety a kávu. Oba působili nestrojeně, nepražsky. Z jejich vzájemné komunikace bylo cítit, že jsou na jedné vlně, pracovně i lidsky. Povídali jsme si o jejich životních cestách i zákulisí Jihočeského divadla.

Ještě před časem studovali umělecký obor v Praze a momentálně “velí” here­ ckému ansámblu v Jihočeském divadle.

Seznámili se spolu při studiu a takzvaně si padli do oka. Samo studium je prý v něčem velmi přínosné, ale má i své mouchy. “Velmi záleží na ročníku, vždy se sejdou jiní pedagogové. Někdo klade důraz na klasické divadelní řemeslo, ale schází třeba práce s technikou. Všechno si však můžete osahat v praxi díky DISKu (pozn.: divadlo pražské DAMU). Vedou vás skuteční profesionálové, což ale zase může mít tu nevýhodu, že mají málo času. Nikdy vás ale neodbudou, dělají to z vlastní vůle, protože chtějí předat

své zkušenosti, nejde jim o peníze,” vzpomínají na školská léta.

Díky DISKu se dal dohromady vlastně trojlístek nových posil divadla v Budějovicích. Vedle Kristýny a Adama to byl ještě Jan Hušek. “Spolu jsme připravili inscenaci Peer Gynt, díky níž si nás nejen všimli, ale Honzu si vybral přímo David Radok pro inscenaci Jak se vám líbí na otáčku v Krumlově,” vysvětlil Rut. V Jihočeském divadle lze Huška vidět v činoherních představení Jak se vám líbí, Rok na vsi či Škola základ života. V čerstvé novince, Moliérově slavné komedii Misantrop, dokonce ztvárňuje hlavní úlohu.

Nabídka angažmá i pro tvůrce na sebe nenechala dlouhou čekat. „O Jihočeské divadlo jsem se zajímala už jako studentka.

Je jedním z několika mimopražských divadel, o kterých se mluví víc. Umělecky je teď rozhodně na vrcholu, i proto jsem ho sledovala. Když jsem dostala nabídku, považovala jsem to za štěstí a velkou výzvu.

Jen malému počtu z mých spolužáků se podobná příležitost naskytla,” vysvětlila Čepková.

Jejich prvním společným počinem se stala inscenace Slaměná židle. „Byla to taková zkouška jak z pohledu divadla, tak pro nás samotné. Nakonec byla velmi úspěšná, zejména díky skvělým hercům a jejich přístupu,” komentovala Čepková.

V únoru pak světlo světa spatřila Tramvaj do stanice touha - psychologické drama T. Williamse s patřičnou dávkou humoru.

Jejich přijetí mezi zkušené veličiny budějovického divadla, jak ve vedení, tak mezi herci i ostatními zaměstnanci divadla bylo velmi vřelé: „Opravdu si nemusíme budovat žádnou autoritu. A bylo by to navíc směšné. Je to společná práce. Ze začátku ale rozhodně bylo trochu těžké dát připomínku někomu, kdo má desítky let zkušeností, ale to brzy pominulo.”

V Budějovicích se staví na kolektivním tvoření, nikoli na příkazech shora. „Je­ nom hloupí šéfové si nenechají poradit a

[08/09]

kultura → divadlo → mladí tvůrci

nechtějí slyšet, co si myslí jejich podřízení.

Samozřejmě mají vždy hlavní slovo, i tady, ale Jihočeské divadlo je v tomto jedno z nejotevřenějších.” řekl spokojeně Rut a dodal: „Skvělý je také přístup k mladým divákům. Veřejné generálky, studentské středy - to jsou důležité kroky.”

Jak vzniká divadelní hra?

Jihočeské divadlo je typické svou neutuchající snahou zaujmout pro divadlo i mladé publikum. Je to otázka budoucnosti. Možná, že i mladá dvojice k tomu může být klíčem. „Myslím, že máme co přinést. Ne ve smyslu nová generace - nový styl. Styl se hodně omílá, ale v dnešní době cosi jako generační styl nebo i specifický režijní rukopis těžko vznikne. Co to vůbec je? Generační rozdíly jsou dnes minimální, každý se nějak vyvíjí. My tu teď pracujeme s několika generacemi, od začínajících po nejzkušenější herce, a se všemi si skvěle rozumíme a máme si vzájemně

Say cheese, not camembert.

co nabídnout,” netají se Čepková.

“Záměr byl určitě i to, ale rozhodně tu nejsme, abychom hráli jen pro mladé,” dodává Rut. Náplň jejich práce je vskutku obdivuhodná. Dramaturgický plán divadelních představení se připravuje už rok dopředu, výhledově se stanoví minimálně dva. Jedna sezóna se připravuje, druhá souběžně promýšlí. Na začátku všeho stojí výběr textu. Ten se řídí hned několika činiteli: vizí režiséra a dramaturga, představou vedení divadla (koncepcí), diváckým zájmem (aby si každý přišel na své), vytížeností herců a tak dále.

Schválený text následně režisér s dramaturgem společně připravují. Během toho dávají dohromady inscenační tým (technika, světla, scéna, kostýmy, hudba, choreografie aj.) a vybírají herce. Pak už přichází na řadu první čtená zkouška a přibližně 6 týdnů/20-24 zkoušek. Do poslední zkoušky se stále může něco měnit, někdy se to stíhá v pohodě, jindy je to hektické, a mohou strávit v práci prý až 18 hodin. Často navíc dělají na

několika projektech v různých fázích najednou, dokonce i v různých divadlech (Rut aktuálně například v divadle J. K. Tyla v Plzni). „Už se mi i zdálo o tom, že jsem třeba zaměnila texty,“ poznamenala s úsměvem Čepková.

Každý den je pro divadelního umělce nevšední a žádá si jistou flexibilitu: „Během sezóny volno prakticky neexistuje, stále něco čtete, řešíte e-maily, chodíte na schůzky. Občas vypnout je nutné, jinak se zblázníte. Moc to ale nejde, i s kamarády z jiného oboru to často končí řečí o divadle,“ hodnotil Rut, „Je to prostě součást vašeho života. Osobní život se prostupuje s pracovním. Někdy to není snadné, ale zase děláte přesně to, co chcete.”

To už Rutovi zvoní telefon a my si s pohledem na hodinky uvědomujeme, že dvě hodiny rozhovoru asi stačí. A tak se rozcházíme. Zůstal jen plný popelník a pocit, že zřejmě má význam dopřávat si nějakou tu hodnotnou kulturu, třeba v jejich podání.

Tereza Půžová a Ondra Brynych

Adam Rut (*1986) se narodil v Praze jako syn divadelníka Přemysla Ruta. Vystudoval obor činoherní režie - dramaturgie na DAMU, kde absolvoval inscenací Peer Gynt/H. Ibsen. Od roku 1994 spolupracuje s hereckým souborem Oldstars a posléze Dismanovým rozhlasovým dětským souborem. Jako režisér se podílel na inscenacích v Malém vinohradském divadle. Mimo režii se věnuje muzice, je členem sdružení Osamělí písničkáři.

Kristýna Čepková (*1987) se narodila v Praze jako dcera známého českého herce Petra Čepka. Vystudovala činoherní dramaturgii na DAMU v Praze. V sezóně 2010/2011 absolvovala v divadle Disk inscenacemi Peer Gynt/H. Ibsen a V houštinách měst/B. Brecht. Její kariéru odstartovala spolupráce s divadlem Na prádle a Malým Vinohradským divadlem. Mimo práci v divadle se věnuje překladu z ruštiny.

kultura → hudba → rozhovor

Čím větší hvězdy, tím obyčejnější lidé

S

pousta odehraných koncertů po evropském kontinentě, ale i na domácí půdě se zvučnými jmény jako Rage, Primal Fear, Scorpions, Nazareth nebo U.D.O. Spolupráce s Kamilem Střihavkou a Honzou Toužimským na desce Light Of Souls.

Videoklip k DVD filmu Kájínek s písní No Surrender. Uznávaný a famózní český kytarista Honza Kirk Běhunek jako jeden ze zakladatelů kapely a nakonec číslo sedm, které se pro kapelu Seven stalo zlomovým v jejich kariéře.

V pořadí sedmé album jim totiž vydalo jedno z nejprestižnějších meta­ lových vydavatelství na světě - Nuclear Blast sídlící v Německu, které pod svými křídly drží světoznámé kapely jako například Nightwish, Anthrax, Pain, Overkill nebo Sepultura. To vše a mnohem více má za sebou českobudějovická metalová kapela Seven hrající ve složení Honza Kirk Běhunek – kytara, Tomáš Kuchta – baskytara, Lukáš Kuneš – bicí a Lukáš Písařík – zpěv.

Povídala jsem si s kytaristou Honzou, baskytaristou Tomášem a bubeníkem Lukášem v jejich prozatímní zkušebně (domovskou mají v rekonstrukci) těsně před jejich odletem do Ruska.

Album „Freedom Call“ jste vydali začátkem září minulého roku u jednoho z největších evropských

metalových labelů Nuclear Blast, což znamená mimo jiné i distribuci po celém světě. Jak se vám to podařilo?

HONZA: Dostat se do zahraničí byl vždycky sen kapely. Vzhledem k tomu, že já jsem už měl kdysi možnost jezdit do zahraničí a dělat tam různé kytarové workshopy, tak jsem zjišťoval čím dál více, že hraní venku je asi více oceněno než tady, čímž nechci někoho urazit. Líbilo se mi, jak to tam všechno funguje po organizační stránce a vůbec lidským přístupem. Těch kapel v zahraničí je spoustu a je jich spoustu hodně dobrých, takže nám bylo jasný, že šancí moc nemáme. Moc lidí venku ani neví, kde Česká republika leží, spíše nás přiřazují k Rusku. Díky tomu, že jsme na sobě pracovali, pořád se hodně snažili prorazit a nečekali, až nás někdo objeví. I díky různým spolupracím se kapela posouvala stále výše v zájmu lidí. Až se stalo to, že s námi začal spolupracovat Viktor Smolski z kapely Rage a tak si nás oblíbil, že nám dělal producenta na naší poslední desce Freedom Call a doporučil ji firmě Nuclear Blast, která si nás vzala pod křídla. Podepsali jsme smlouvu na 50 let, což je teda trochu sci-fi, a na další čtyři alba, které by nám měli vydat.

Měli jste možnost koncertovat po celé Evropě. Kde se vám nejvíce líbilo z hlediska hraní a zbýval vám čas i na poznávání toho místa?

HONZA: Abych pravdu řekl, tak jsme většinu času strávili v autech na cestách, takže jsme vždycky přejížděli přes noc a ráno jsme se dostali k nějakému kulturáku. Hned byla většinou zvukovka nebo nějaká snídaně a pak zvukovka, takže moc procházení po městech jsme si zatím neužili. Je pravda, že ve Španělsku jsme se šli podívat k moři nebo třeba v Rusku na Rudém náměstí jsme natáčeli klip, ale většinou nemám moc možnost někde se pořádně podívat. Fanoušci jsou ale všude skvělí.

LUKÁŠ: Nezáleží na tom, kde hrajeme, ale všude se snažíme odehrát co nejlepší koncert. Vždycky je zajímavý, jak jsou fanoušci rozličný, jak reagují. My jsme se setkali vždycky se skvělými fanoušky.

Zahráli jste si také s mnoha světovýma kapelama jako Scorpions, Helloween, Nazareth, U.D.O. , Primal Fear a dalšími. Jak vás to obohatilo?

HONZA: Mně nejvíce udělalo radost samozřejmě to, že jsme vůbec s takovými hvězdami hráli a také mě hodně potěšilo, že jsou to úplně normální lidé. Čím větší hvězdy, tím obyčejnější lidé. Ke mně se vždycky chovali skvěle, což je v dnešní době neuvěřitelný. Chovali se k nám naprosto kolegiálně, což není vidět tak moc u nás třeba na českých festivalech.

LUKÁŠ: Pro mě osobně je to velká škola s těmito lidmi hrát a čest, protože jak říkal Honza, čím víc ti lidé umí, tím jsou skromnější.

TOMÁŠ: Souhlasím s kluky. Je také hezké pozorovat, jak mají zvládnutou organizaci, jak funguje celý organizační tým, protože ten je samozřejmě také hodně důležitý pro každou kapelu.

Honzo, v devadesátých letech jsi začal hrát na sedmi-strunnou kytaru, což

[010/011]

kultura → hudba → rozhovor

kromě muziky? Jak trávíte volný čas?

HONZA: Já cvičím na kytaru nebo si jdu občas zahrát hokej, relaxuji na zahradě.

Toho času máme opravdu málo, ale i tak, když mám volno, věnuji se hudbě, abych se co nejvíce přiblížil svým vzorům. Občas si jdu třeba zaběhat nebo se projít do lesa, abych přišel na jiné myšlenky. Také se odreaguji při řezání a sekání dříví.

LUKÁŠ: U mě čas zabírá také muzika na 99%. Když necvičím a někde nehrajeme, tak se také dívám po jiných kapelách, abych se třeba něco přiučil. Jinak když už mám opravdu čas, tak spím, abych dohnal spánkový deficit.

TOMÁŠ: Já jsem na tom stejně. Muzika, odpočinek a práce, protože nás muzika ještě úplně neuživí.

byla v té době rarita. S kytarou děláš i neuvěřitelné kousky při koncertech.

Dokonce jsem se dočetla, že používáš při hraní aku vrtačku? Co je na tom pravdy?

HONZA: Spíš jsme používali smyčec, protože jsme chtěli zpestřit naše vystoupení, abychom lidi taky trošku pobavili. Samozřejmě jsme to okoukali, protože to dělala už spousta kapel před námi, např. kapela Van Halen. Bylo to hlavně pro pobavení, když jsem tu aku vrtačku používal jako kulmu. A co se týče té sedmi-strunné kytary, tak jsem tenkrát sháněl kytaru a ani jsem moc nevěděl, co si kupuji. Bá jsem sel, že se na to nenaučím. V devadesátých letech byl i problém sehnat na ní struny. Ale dodneška je to vlastně moje nejlepší kytara, kterou jsem si kdy koupil, takže já jsem za to šťastný.

hudební projekt, který se jmenuje Seven’s...

TOMÁŠ: V projektu Seven’s hrajeme naše oblíbený interprety, rockový hity, ale i písničky Seven udělané v unplugged verzi (akusticky). Hrajeme na různých večírcích věci od Kiss, Ozzyho Osbourna, Smokie, Iron Maiden a další.

Kromě kapely Seven máte ještě jeden

Máte ještě vůbec čas na něco jiného

HONZA: Když jsem to kdysi chtěl udělat, tak se mi všichni smáli, že je to nesmysl hrát takové písničky akusticky.

Myšlenkou je, aby si každý vybral písně svého mládí. Prostě to, co máme rádi a nemůžeme to hrát v Seven. Chytlo se to a funguje to velmi dobře.

LUKÁŠ: Projekt Seven´s hraje ve složení akustická kytara, baskytara, bicí a dva zpěvy. Je to hlavně pro pobavení, aby lidi zavzpomínali na staré dobré pecky.

They say seven, we say three.

Zleva: Tomáš, Honza, Lukáš Foto: Ondra Brynych

Závěrečná otázka je nasnadě. Co vás čeká v následujících měsících?

TOMÁŠ: Koncem února jsme hráli v Rusku (pozn. red. v Moskvě, Stevrapolu, Rostavu na Donu a Krasnodaru). Dále jedeme teď také mini unplugged tour.

Pak nás čeká kytarová trojka na podzim, kde by hlavním kytaristou měl být Honza, Petr Janda a Miloš Knopp.

LUKÁŠ: A také budeme připravovat nové věci na další album.

HONZA: Je toho opravdu hodně. Ještě plánujeme festivaly, máme natočené DVD z festivalu Masters Of Rock, tak to bychom chtěli také dokončit. A co se týče té kytarové trojky, tak my jsme loni udělali takový první ročník Rock guitar session, kde se sejdou tři kytaristé a každý si odehraje svůj program a na konci dohromady jamujeme. Vloni jel Petr Henych, Pavol Chodolka a já. Letos pojede a jsme domluvený s Petrem Jandou a Milošem Knoppem, který hrával v ABBandu.

Veronika Prokopcová

kultura → Jihočesko → internetová rádia

Pirátská přesilovka?

Zlomili jste hůl nad éterem tradičních FM rádií?

Nezoufejte, alternativu najdete na internetu.

M

P3 a internet změnily hudební průmysl, říká se. A vskutku, prodejci i vydavatelství si naříkají na pokles prodeje a ztrátu zisků. Někteří v tom vidí úpadek, jiní obrovské možnosti v odpoutání se od závislosti na zkostnatělém průmyslu. Šířit hudbu na webu po celém světě mohou stejně snadno Lady Gaga i folk-punkové duo z Horní Cerekve.

Vedle distribuce hudby ale stále zapadá jiná oblast, kterou technika může osvobodit z diktátu mainstremu: rozhlasové vysílání. Čeká nás i zde revoluce?

Rádio K2 a Rádio Soundwave dva zajímavé jihočeské projekty, jež nás nechaly nahlédnout pod pokličku.

“Obecně vzato, vysílat internetové rádio můžete se sluchátky, stolním mikrofonem a laptopem i z tepla svého pokojíku,” říká Václav Kůs ze studentského Rádia K2. Pokud ale chcete provozovat rádio na vyšší úrovni, je toho potřeba víc. Větší technické zázemí, licence na vysílání hudby a samozřejmě webové

Soundwave.

Provoz Rádia Soundwave je hrazen převážně z vlastních prostředků lidí, kteří se na něm podílejí.

Pomoc přichází také od rádia ICM, které poskytuje prostor pro živé vysílání.

Podpořit jej může i kdokoliv z posluchačů.

“Vydělávat by se dalo pouze

Illustrace: Lucie Krausová

stránky, kde si mohou posluchači rádio naklikat. “A nakonec úsilí udržet rádio při životě, aktualizovat a snažit se, aby bylo něčím pro ostatní zajímavé. A samozřejmě propagace. Těžko si někdo rádio poslechne, pokud o něm neví,” doplňuje Václav Kupilík z Rádia

reklamou. Tou ale nechceme obtěžovat ve vysílání. Řešíme inzerci na webu a již se i nějaký prostor podařilo prodat, ale není to na zisk, spíš na pokrytí části nákladů,” popisuje Kupilík. Pro studentské Rádio K2 je klíčová pomoc Jihočeské univerzity, jejíž studenti se mohou do provozu zapojit i díky nově otevřenému předmětu

[012/013]

Rádio Soundwave Vzniklo na jaře 2009 z pořadů MusicWay a MusicStar krumlovského internetového rádia ICM, iniciativou Veroniky Prokopcové a Václava Kupilíka. Žánrově se zaměřuje na rock, metal, elektro a částečně i ska.

Snaží se hlavně o podporu začínajících kapel. www.radiosoundwave.cz

Rozhlasová mediální praxe. “Přihlásila se nám asi desítka studentů, kteří mají chuť se podílet na vysílání a my dychtivě očekáváme jejich kreativitu a přínos, který nám do éteru vnesou,” netají nadšení Kůs.

Posluchači obou zmíněných rádií naladí nejenom hudbu, ale také živé pořady.

Na Soundwave třeba každé pondělí rozhovor s kapelou, ostatní večery patří hitparádě a tematickým hudebním pořadům, mezi nimiž má zastoupení elektronická hudba, ska i romantické písně. Na vlny studentského Rádia K2 se zatím posluchači mohou naladit jen každý úterní večer, kdy rádio nabízí asi čtyřhodinový vstup, v němž nechybí přehled aktuálního dění, rozhovor se zajímavým hostem a samozřejmě porce kvalitní hudby. K2 plánuje vysílání rozšířit i na ostatní dny v týdnu.

Počty posluchačů nyní oběma rádiím narůstají, ale začátky byly velmi podobné.

“Při prvním pirátském vysílání jsme obesílali lidi smskami a vzkazy v icq: ‘nalaď si rejdiou!’ abysme nehráli vůči posluchačům přesilovku. I tak jich moc nebylo, hlavně kamarádi,“ vzpomíná Kůs. Dnes K2 po-

slouchají desítky lidí, nejen z Budějovicka, ale i ze vzdálenějších oblastí, a s rozšířením programu se předpokládá další nárůst. I Rádio Soundwave začínalo s kamarádskou základnou, která se postupně rozšířila. A nyní se mohou chlubit posluchači nejen z Česka, ale i ze Slovenska a dalších zemí.

I to je výhoda internetu: člověk si může poslechnout svou oblíbenou stanici z různých koutů světa.

Internetové vysílání ale stále naráží, alespoň v našich končinách, na omezení spojená s dostupností internetu. “Mnoho lidí poslouchá rádia v autech či jinde mimo domov. I když je dnes internet i v mobilu, je zatím drahý a FM má jasnou výhodu,” komentuje Kupilík.

Uvidíme. Třeba zapůsobí kritika zákazníků a příklad tvrdého konkurenčního boje ve Francii nebo i v sousedním Slovensku také na naše poskytovatele mobilního internetu a doba, kdy si ve svém telefonu naserfujeme ze stovek možností stanici přesně podle svého gusta, nebude sci-fi.

Petra Kollouchová a Ondra Brynych

Rádio K2 Spojením Jardy Daníčka, Václava Kůse a Tomáše Milbacha vzniklo na jaře loňského roku nezávislé studentské rádio, hrající hudbu napříč žánry s živými vstupy a účastí zajímavých hostů. www.radiok2.cz Rádio ICM Český Krumlov Je neziskovou organizací a pracovištěm volnočasového klubu Bouda, funguje už od roku 2004. Provozovatelem je CPDM (Centrum pro pomoc dětem a mládeži). Náplní rádia jsou jak pravidelné pořady, tak i projekty ”Přeshraniční rádiová spolupráce mládeže“ (spolupráce s rakouským rádiem FRF) a “Mediální turnaj škol“ (soutěž rádiových pořadů žáků ZŠ a SŠ). www.radioicm.cz

kultura → Jihočesko → Hospoda pod Kapličkou

To zas byla bejkárna Za kulturou po Jihočesku: Hospoda pod Kapličkou, Nahořany u Volyně Pošumaví, 20 km za Strakonicemi, kam koleje nevedou a autobus o sobotách nejezdí, takže když se tam chce o víkendu vypravit nemotorista po vlastní ose, pak motoráčkem a následně pár kilometrů po svých nahoru, nahoru a nahoru – až se ocitne v Nahořanech, malebné vesničce skýtající oázu, o níž milovníci kulturního cestování už pár let vědí své.

Z

dejší Hospoda pod Kapličkou má jméno i mezi muzikanty coby více než oblíbené zastavení na jejich koncertních šňůrách. Nahořany už hostily mimo mnohé jiné Už jsme doma, Psí vojáky, Gipsy.cz, Fast Food Orchestra, Boo, Sato-San To, Miloše Dvořáčka, naposledy taky třeba Midi Lidi či CCTV All Stars. Večírky zde dokáží být po vesnicku divoké, a když se mezi diváky objeví někdo s kytarou či houslemi, můžou se protáhnout až do svítání třeba i v prosinci.

Za podnikem stojí dva třicátníci – dramaturg Brody a provozovatel Luky, jinak taky bubeník formace Sartaktarak, vzniklé na troskách proslulé Ausgerechnet. Akce se tu konají po celý rok, ačkoliv jak mne Luky ujišťuje, v létě je provoz intenzivnější a hostů více. V létě ostatně hudebníci a posluchači nejsou zavření v hospodě, ale skotačí ve stodole za přilehlým dvorkem,

která k objektu patří. A celé to kdysi začalo festiválkem 1. Malá letní slavnost právě na nádvoří. Festiválkem, ze kterého se stala tradice. „Hospoda je otevřená od června 2003,“ začíná Luky vyprávět, zatímco roztápí v krbu krátce před otvíračkou v jednu inverzní listopadovou středu. „Předtím jsem dělal ve Strakonicích rockáč Ostrov,“ pokračuje a povídá o peripetiích, které provozování klubu ve městě provázely, hlavně ze strany městských úředníků. „Pak mi jednou známí jen tak ze srandy řekli, ať se na to ve městě vyprdnu, že v Nahořanech je deset let zavřená hospoda.

Slovo dalo slovo, přijeli jsme se podívat a já jsem řekl, že jo. Už jsem stejně věděl, že ve městě bejt nechci. Tam když nemažeš, tak nefunguješ.“ V místě, kde fungoval Ostrov, mělo vyrůst nějaké obchodní centrum, do dneška se tam ale nic neděje.

Komunisty vyvlastněná hospoda byla

v 90. letech vrácena původním majitelům.

Tehdy bývala otevřená jen sporadicky, na přelomu století pak vůbec. K tomu Luky dodává: „Chtěl jsem to tu udělat v podobným duchu jako Ostrov – multižánrový centrum, tedy koncerty, přednášky, projekce.

K tomu se hned přidaly i plesy.“ Pohled do programu nenechává na pochybách, že prostor tuto náplň má prakticky už dnes – vedle večírků s rockovou i méně tradiční muzikou sem můžete zajet na divadlo, promítání z cest, přednášky například o šamanismu, ba dokonce na workshopy se sázením stromů či výrobou bubnů. „Jsou tady asi dva takoví případi, který by byly radši, kdyby bylo zavříno,“ praví Luky na otázku, jak je tu místní s celou tou iniciativou vlastně přijali. „Jeden z nich jednou napsal takovou petici, tu mu nikdo nepodepsal. Ostatní jsou rádi, že tady něco je.“ Kromě těch dvou nespokojenců si prý nikdo z místních nestěžuje ani na hluk. „Ti ostatní jenom řeknou – no, to zas byla bejkárna.“ Hospůdka je příjemně vyhřátá a my na chvilku skočíme vedle do sálu, který byl přistaven v 70. letech a svými rozměry si nezadá s vesnickým kulturním střediskem své doby. Dnes je tu bez akce dost chladno, ale dobře si vybavuji, jak tu dokáže být atmosféra rozpálená, když se ten velký prostor zaplní, což při první návštěvě překvapí snad každého. „Strakoňáci sem moc nejezdili. My jsme zkusili takovej experiment, že jsme udělali koncert Janis Joplin Revival a to sem natáhlo nejen lidi z blízkýho okolí, ale i z dálky. Teď sem chodí tak 90-150 lidí, bejvalo to i dvakrát víc a i teď jich občas dorazí třeba 200,” povídá Lukáš, kde se zpočátku vzalo zdejší publikum. „Ono když je něco novýho, tak to lidi chtějí vidět, mi přijde.” Dnes tvoří gró hospůdky stálá klientela z různých blízkých i vzdálenějších končin, rádi sem jezdí i Pražáci.

[014/015]

kultura → Jihočesko → Hospoda pod Kapličkou

Nikdy nekončící práce

Yeees? May I help you at all?

Are you local? (www.bit.ly/ fwdn4S) Foto: Roman Joura

„S Brodym jsme dělali i Ostrov,“ povídá Luky o druhé polovině hlavního týmu. „On už tenkrát přičichl ke zvuku, a jakmile jsme rozjeli Nahořany, tak se koupil aparát a z Brodyho byl rázem dramaturg a zvukař.“ Ano ano, zvuk z velkého sálu zůstává dobře v paměti, někteří zvukaři z Budějovic by sem měli jezdit na stáž. „Já to tu zavírat nebudu!“, ujišťuje mne pan domácí, když se řeč stočí na to, jak se poslední dobou zavírají hospody – nejen v Budějcích, v Pošumaví prý jen letos skončily natrvalo čtyři. „Ještě jsem to nedostavěl,“ připomene měšťákovi, že práce na vsi spočívá nejen ve starosti o barák. Příběh Hospody pod Kapličkou je z pohledu provozovatelů především historií staveb, přístaveb, úprav a oprav, příběh nezištných výpomocí - nejen zpočátku, „kdy nás tu spalo 10-15, kteří jsme tu dělali.“ Takhle to i pokračuje a Luky má další plány a vize. „Chtěl bych tady k tomu udělat nějaký ubytování, aby to fungovalo jako multifunkční prostor, kam přijedeš zahrát divadlo a máš se kde vyspat, vysprchovat a najíst, aby to bylo se vším všudy.“ Povídání o hospodě se ale neobejde bez tématu peněz – zadarmo se nic nepostaví.

A tak pan vedoucí plánuje, jak skloubit hypotéky, půjčky a snad i nějaké ty granty.

Hospoda je jeho jediný příjem. „Dřív bejvaly pětiletky. Já jsem tady deset let a vypadá to tak na dvacetiletku,“ poví Luky, než rozloží pár dobových fotek hospůdky. „No, když to vidím dneska, nevím, jestli bych do toho znova šel,“ zasměje se. „Jsem rád, že je aspoň něco hotovýho“, praví pak s výrazem, u něhož je zcela zbytečné se ptát, zda je celkově spokojen.

Do hospůdky se začínají trousit první hosté, zahnat sychravé počasí u ohně, pobýt a popít na útulném místě, v přátelském prostředí. Tak na viděnou v nějakou blízkou sobotu! Aktuální program hledejte třeba na www.nahorany.cz.

Roman vizor1 Joura

Ladislav Zibura

Běžný pracovní den

S

pěchám na schůzi do Horké Vany, mám 10 minut zpoždění. U schůzovacího stolu zatím sedí jenom Adam, protože mu škola končí už za dvě hodiny. Ještě než dostanu své presso s piškotem, přiřítí se rozjařená Bára, která dopoledne zvládla zkoušku z histologie.

Bavíme se o škole, politice, probíráme své i cizí životy, a přestože postupně přicházejí jednotliví opozdilci, účel setkání dosud připomínají jen majálesové nálepky na noteboocích. Když dorazí poslední členové týmu – a ti první již pomalu odcházejí – rozhovor se konečně dostává mimo mantinely očekávané konverzace lidí našeho věku. Lukáši, už jsi jednal s tím Timeoutem?

Kolik dají? Koldo, jezdí ti ještě auto? Piky, potřebujete na streetart prodlužováky?

Dobře, zase nebudeme doma přes Majáles sekat. Kájo, co na městě? Taky jsi u primátora dostala teplou minerálku? Rocky Leon chce ubytování? Dobrý, bude spát u mě doma. Cože, gafa stojí tři stovky? To jako máme používat vruty nebo co?

Každý na své kolegy chrlí více i méně významné novinky, výsledky hodin práce ve volném čase. Připadám si jako při stavbě babylonské věže, ovšem vzhledem k tomu, že ta naše věž už devět let drží, vyšší moc je nám při této stavbě evidentně nakloněna. Každý z více než stovky lidí, kteří se již na Majálesu podíleli, ví, že Majáles není jen festival. Je to především vítězství kultury nad komercí, improvizace nad plánováním, lepicí pásky nad kovem, nadšení nad šedí racionality, vítězství bohatosti programu nad výší rozpočtu. A komu vděčíme za to, že každý rok nalézáme energii na to, abychom se Majálesu naplno věnovali?

Díky Vám, milí návštěvníci, víme, že naše úsilí má smysl a že existují lidé, kteří si ho cení. A jsme vděční i Vám, drazí odpůrci a skeptici, každý rok díky Vám nalézáme novou motivaci ukázat, že navzdory všemu dokážeme znovu Majáles uspořádat pro ty, kterých si nade vše vážíme – naše návštěvníky a podporovatele.

Lidi, kteří Majálesu za dobu jeho existence pomohli, již nespočítáme ani na prstech celého týmu. Přesto máme pocit, že vztah mezi

týmem a publikem je vztahem na dálku – a ty, jak známo, nefungují. Proto bychom rádi roztáhli zaprášené závěsy a pustili do zákulisí přípravy festivalu tolik světla, kolik jen projde cigaretovým dýmem, jenž ho obestírá.

Nedožadujeme se obdivu (ano, můžete si mě přidat Facebooku) ani odměny (lahvinka džinu je dobrá volba), jen vám chceme ukázat, jak vypadá pozadí festivalu, který sami pomáháte utvářet. Pozornější z vás na následujících stránkách patrně zaznamenají tendenci rekapitulovat, co jsme během necelého desetiletí příprav festivalu zažili. Není to tak, že by se umírající Majáles ohlížel za svým životem – ba naopak, soudě podle toho, co pro vás letos chystáme, je Majáles právě v pubertě. Jen chceme vzpomenout na ty, kteří stáli u zrodu tohoto projektu a již se na jeho přípravě nepodílí. Byli to totiž právě oni, kdo dali vzniknout v současnosti největšímu studentskému festivalu v republice, festivalu, který každým rokem metropoli jižních Čech přináší desítky kapel, muzikantů, divadel, pouličních umělců, stížností na hluk a nově vzniknuvších párů. Věřím, že vás tento exkurz do zákulisí festivalu zaujme a budete se ještě o trochu víc těšit na to, až město začátkem května znovu ožije kulturou. A také tajně doufám, že budete znovu (po)slušně pít majálesové pivo, oblečete celou rodinu do majálesových triček (velikost XS je vhodná i pro pejsky), a hlavně, že si Majáles pořádně užijete.

[016/017]

Program Sobota 28/4 Na Budějovický Majáles se budete mít možnost připravit už o víkendu, konkrétně v sobotu 28. dubna, kdy Velbloud rozpaří tradiční majálesová Warm-up párty. Těšte se na živelnou show plnou příjemných překvapení, ostrých kytar i krásných lidí a na jedinečný a nezapomenutelný večírek na pokraji lidských možností, který si ani v nejmenším nezadá s tím, co vás bude čekat v majálesovém týdnu!

Pondělí 30/4 Pondělí odstartuje šestidenní (ano, čtete správně!) majálesovou párty, a start to bude vskutku velkolepý. Rozhodli jsme se skoncovat s nenápadným vkrádáním se Majálesu do vašich myslí, a naplánovali megalomanské oficiální zahájení! Těšit se můžete na videomapping (3D promítání na budovy) a monstrózní Silent Disco pod otevřeným nebem! Nemyslete si ale, že ve víru zahajování zapomeneme na program divadel a pouliční představení a workshopy. To ani náhodou! Už v pondělí se dočkáte divadelního headlinera letošního Majálesu - se zbrusu novým představením Sousedé vystoupí v Budějovicích Divadlo Continuo.

Zkrátka nepřijdou ani obdivovatelé Banksyho nebo aktivní pouliční umělci, pro které máme přichystaný workshop zaměřený na výtvarno ve veřejném prostoru!

Úterý 1/5 V úterý Majáles naváže na laťku nastavenou pondělkem a přidá ještě něco navrch – a to Dark Side of Majáles, který od úterý do čtvrtka zaplní budějovickou klubovou scénu novými kapelami s obrovským potenciálem. Na prvního máje máme pro všechny fanoušky melancholických kytar připraven Folkový večer. Nebojte se, nechceme předjímat nástupce bratří Nedvědů,

ale ukázat netradiční pojetí folku s tváří nezkalenou gulášovými konzervami v očouzených kotlících. Těšit se můžete i na ozvěny festivalu Fotojatka a hlavně na divadelní line-up naplněný k prasknutí – ve stanu brněnského divadla Líšeň uvidíte představení „Putin lyžuje” spojující vážné téma putinovské diktatury s komixovými prvky a loutkoherectvím, divadlo DNO vám ukáže, jak mají vypadat nefalšovaní idolové, a Divadlo na cucky zase ve své hře Groteska zlehčí bizarnost lidského života a vyvede vás na exkurzi obludária, které máme všichni v sobě. Pro motorizované návštěvníky Majálesu navíc chystáme autokino jako vystřižené z amerických romantických filmů, takže začněte luxovat sedačky a shánět autokosmetiku s vysokým leskem!

Divadlo Líšeň

Loutka medvídka se koupe ve zlaté vaně, ze šuplíků psacího stolu vylézají postavy, střídány děvenkami tančícími na ruské techno. Bizarní horor s nádechem pohádkové utopie je na světě. Divadlo Líšeň ba­ lancující na hraně loutkového a hereckého projevu se inspirovalo knihou zavražděné novinářky Anny Politkovské a za použití komiksové zkratky konfrontuje ve svém představení mediální obraz hodného a po všech stránkách takřka nadlicky na­ daného strýčka Putina s pomalu prosakující skutečností plnou krve nepohodlných svědků i lidí, kteří nechtěli mlčet. „A co na to Putin?“ „Asi lyžuje..“

Meet the team…

Ten, co rozumí muzice

Petr Pouziboy Pouzar (20) je student práv na MU a nová posila v týmu. Zapadl mezi ostatní jako kousek skládačky. Majáles ho pohltil tak moc, že musel všechny zkoušky v zimním semestru zvládnout bez učení (nutno říct, že i tak úspěšně). „Z týdne se nejvíc těším, až zažiju všechny ty hrůzy a zmatky, kterýma mě zkušenější kolegové průběžně straší, aniž by blíž specifikovali, oč vlastně jde. Zatím si připadám jako v hororu, když začne hrát taková ta strašidelná muzika a celý kino ví, že přijde něco hroznýho! Ale všichni kolem to už viděli a smějou se, že se bojim. Jako hyeny!

Hyeny v kině, hehe.

Doporučil bych všem The Feud, protože jsou to bezva kluci, který se s váma budou bavit o nový nahrávce klidně i v úzkej temnej chodbě vedoucí k hajzlíkům! Nadšeně, s úsměvem a krásnou manchesterskou angličtinou.

A taky hrajou fajn muziku, no.“

Divadelní múzou políbená

Žaneta Raketa Skálová (23) studuje management v kultuře na MU a v Majáles týmu je letos poprvé. Na její práci to ale není ani trochu znát - nebo možná trochu ano - kupodivu jí není vlastní přístup ‘punk za pět minut 12’ a její pojetí divadelní

Jan Junek

Co je Majáles zač?

P

ředstavovat Budějovický Majáles čtenářům Semtamu je s největší pravděpodobností nošením dříví do lesa, ale pro jistotu alespoň heslovitě: největší kulturní akce ve městě, jedna z největších v kraji, 100% nekomerční, progresivní dramaturgie, uvolněná atmosféra bez plotů a bodyguardů, největší průvod masek v ČR… a hlavně alternativa k typic­ kým letním festivalům plným stále se opakujících „takyhvězd“. Akce je přinejmenším v České republice unikátní svým konceptem – je organizována skupinou mladých, avšak zkušených dobrovolníků, kteří dělají stejnou práci, jakou jinde tým placených profesionálů.

O Majálesu říkáme, že je od studentů a pro studenty a letos to bude platit ještě více, než kdy

předtím. Od základu jsme přepracovali pouliční scénu, jejíž program budou letos z 90 % tvořit právě studenti a jejich aktivity. A neznamená to „jen“ studentská představení, ale nově také workshopy pod vedením renomovaných umělců, diashow mladých cestovatelů nebo pozvání studentů fotografických a filmových škol, kteří budou průběh celého festivalu dokumentovat (a – letos konečně! – své snímky také průběžně zveřejňovat).

Výjimečná je i lokalita, ve které se Majáles odehrává. Jsme rádi, že patříme mezi několik málo festivalů, které se neodehrávají na obří vybetonované ploše, ale naopak v místech, která jsou krásná sama o sobě, a že úzce spolupracujeme s většinou klubů a kulturních institucí ve městě, díky čemuž se během Majálesu město nevylidňuje, ale naopak zaplňuje a ožívají i zapomenutá zákoutí a opomíjené prostory. Jsme rádi, že pomáháme propagovat nová ohniska kulturního dění – v minulém roce například Kredance, MC Fabrika nebo Horkou Vanu. Festival každoročně láká na propracovanou a originální dramaturgii. Velkou odměnou za celoroční práci jsou nám pak ohlasy návštěvníků, kteří děkují za možnost poznat něco nového. Proč zvát kapely, které slyšíme každý den v rádiu? Kultura je mnohem pestřejší, než jakou nám ji servírují média!

I letos proto představujeme program, který je naplněn řadou „neznámých“ jmen – dejte jim šanci a možná objevíte svůj nový hudební nebo divadelní idol. Často dostáváme otázku, proč nemáme

podobný program jako ostatní velké majálesy, či případně, proč se s nimi nespojíme. V roce 2007 jsme se do projektu Český Majáles zapojili na základě „přátelské“ výzvy od jeho organizátorů ve smyslu „Přidejte se nebo vás převálcujeme.“ Nebývale nabitý program ale paradoxně přilákal jen velmi málo návštěvníků, Český Majáles se ocitl v obrovských dluzích a my byli jednou pro vždy poučeni. Druhým důvodem pro náš postoj je zcela opačný přístup obou festivalů: komerční majálesy chtějí na návštěvnících vydělat, zatímco náš Majáles chce návštěvníky obohatit. Společné mají to, že oba jdou za svým cílem velmi usilovně :) Otázka, kterou – ač bychom rádi – nedostáváme prakticky vůbec, zní „Jak se vám to proboha daří financovat?“ Pravda je nelítostná – během příprav každého ročníku prosedíme několik měsíců psaním desítek stran žádostí o granty. A to vše proto, abychom se o několik týdnů později dozvěděli, že naši žádost předběhl Spolek pěstitelů ředkviček nebo fanklub Evy a Vaška. Pak přichází na řadu přesvědčování firem, že peníze vložené do kultury nejsou peníze vyhozené z okna, což je často nadlidský výkon. Když se po všech peripetiích podaří sehnat dost peněz, vypadne elektřina na hlavní scéně, divadlo havaruje cestou na festival a performer dostane v den představení černý kašel. Přes to všechno nakonec i déšť ustane, headliner dá sedm přídavků a třetí pivo vyžehlí zbytek nedostatků. Majáles je náš život a věříme, že ho žijete s námi. Užijte si festival!

[018/019]

Program Divadlo Continuo

Divadlo Continuo ve své nové inscenaci Sousedé vypráví skutečné příběhy pamětníků konce války. Příběhy zapomnění, víry, lidských poklesků i hrdinství. Vše se střídá a točí ve zběsilém kolotoči obrazů, tance a živé hudby. Mentálně postižený mladý Němec si na oslavu konce války oblékl to nejlepší, co měl ve skříni – starou německou uniformu – a vyšel do ulic slavit. Německá zubařka, která zachránila několik českých rodin před koncentrákem, je popravená v zapadlé uličce. Češi, kteří se navzájem udávají: lhostejno, kdo je zrovna u moci, zda nacisti či komunisti. Hra plná masek zvířecích i lidských, loutek, stínů a přeludů nořících se z paměti a zhmotňujících se ve společném prostoru mimo čas, v pustině společného lidského údělu.

Středa 2/5 Jestli máte rádi tanečky s extra velkou dávkou basů, má pro vás Majáles speciální vydání Blackoutu, jestli jste romantické duše píšící básně, zajděte se podívat pod Černou věž na klání pouličních básníků. Znáte Ci­ nema Royal? Pak se vám bude určitě líbit náš Buďkin. Nevíte, co si o tom myslet?

Vězte, že vše potřebné se dozvíte včas, nikoliv však dříve. Divadelní dramaturgie je ve středu zastoupena legendárním loutkovým souborem Buchty a loutky a jeho krvavou až hororovou inscenací Čelisti Reloaded, malé i dospělé děti pak určitě nadchne cyklus scénických čtení Listování s báječnými bajkami Straka v říši entropie.

Čtvrtek 3/5 Čtvrtek je hlavním dnem pouliční scény neboli StreetArtu – 3. května mu bude patřit bez nadsázky celé město a navíc bude mít vlastní scénu na Piaristickém náměstí, kde vystoupí jeho bejbypankoví headlineři, projekt Kašpárek v rohlíku. Pokud jste o něm ještě neslyšeli (o čemž pochybu-

jeme), vězte, že je to čirá zábava pro malé i velké, tanec, divadlo, kabaret, to všechno na jednom pódiu pod širým nebem a za přispění hvězd populárních českých kapel. Po Kašpárkovi obstarají obecné ve­selí HUSO, kteří vystoupí na Piarisťáku spolu s kejklířem Vojtou Vrtkem a afterparty do časných ranních hodin bude také v jejich režii. Kromě nich se můžete těšit i na ZUŠ Band, Bezvadydivadlo, Panenku Vizutou, představení mažoretek a mnoho dalšího! Pokud by se vám zastesklo po divadle, doražte na představení Haz.Art Divadla Feste, které bude pokračovat v barevném a blikajícím tónu, ačkoliv jeho hlavní téma bude vážné – otázka výherních automatů a jejich vlivu na osobnosti lidí.

Buchty a loutky

Oživlé kusy masa, loutky pochybných charakterů i hrdinové světového významu, krev, pot, láska, nenávist, sex, drogy a výjevy u loutkového divadla dosud nevídané.

Steven Spielberg je zárukou poctivé filmařiny a jemného nadhledu. Buchty a loutky jsou zase zárukou poctivé loutkařiny a někdy i nejemného nadhledu, a právě tento nadhled je klíčem k jejich inscenaci Čelisti Reloaded. A to je důvod k tomu, aby tuto inscenaci viděl opravdu každý!

Kašpárek v rohlíku

Armáda klaunů bojující proti monopolu Dády Patrasové dlouhodobě prokazuje, že i s dětskou hudbou se dá udělat pořádná párty! Kvalitní nářez v podání pravých českých bejbypankáčů nezklame malé ani velké diváky - proto prosíme všechny rodiče: seberte své ratolesti, zahoďte kravatu, nasaďte si umělé číro a nechte se svými dětmi strhnout do zběsilého tance a extatických výkřiků! Příležitost máte ve čtvrtek v rámci majálesové pouliční scény na Piaristickém náměstí.

dramaturgie vykazuje velkou míru včasného plánování. I díky tomu se letos můžete těšit na opravdu pestrou nabídku interiérových i exteriérových divadel. „Těším se, že už během Majálesu bude jaro, a taky, že poprvé zažiji celý majálesový týden. Zaslechla jsem, že v backstagi je prý pivo pro organizační tým zdarma, tak doufám, že to tak vskutku je.

V letošním divadelním programu převládají soubory, které ještě na Majálesu nikdy nevystupovaly a mnozí ještě ani v Budějovicích. Hned v pondělí se představí třeba jihočeské divadlo Continuo s novou inscenací Sousedé. Pokud se vše podaří, představení se odehraje v nějakém netradičním, nejlépe industriálním prostoru, a věřím, že nastaví vysokou laťku pro celý divadelní týden.

Kdo nevěří, ať tam běží!“

Obergruppenführer grantové jednotky, kvalitní psavec

Ladislav Zibi Blonďák Zibura (19), student práv a mediálních studií na UK, je po třech letech v týmu základním pilířem psaní grantů a žádostí (tušíme, že nejedna grantová komise se nad jeho skvělým slohem rozplakala štěstím).

Jeho klasickým posláním je vedení průvodu skrz město. „Nejvíc se těším, až zbouráme pódium na Sokoláku, odvezeme všechen materiál a z posledních sil se dobelháme na oběd. Dám si půlku kachny a Plzeň, po puse mi bude téct omastek a budeme si povídat o krásných holkách, který jsme viděli na Majálesu a který nám nikdy nedají.

Díval jsem se do programu a o Majálesu určitě doporučuji zhlédnout páteční Prostřeno, ve kterém se ukáže,

O týmu

S

členy majálesového týmu je to jako s ženami, které po třicítce neztloustnou. Každý ví, že někdo takový existuje, ale nikdo jich mnoho nezná. Jak majálesový tým funguje? Kdo do něj patří? Jak ty lidi vlastně získávají? Pravděpodobně jste si tyto otázky nikdy nekladli, ale to nám nebrání v tom, abychom je zodpověděli.

Patrně nejlépe může majálesový tým přiblížit srovnání se sportovním týmem.

Sportovní tým je konzistentní jednotka jedinců sdílejících podobné schopnosti, kteří se díky konstantnímu úsilí postupně snaží propracovat na čelo tabulky, za což jsou jim odměnou sláva a inkasované hmotné statky. Majálesový tým je nekonzistent-

ní, každoročně se částečně obměňující skupina přátel, jejichž konkrétní schopnosti se značně liší, pročež se každý při přípravě festivalu profiluje jiným směrem.

Míra vynaloženého úsilí je proměnná – v „klidných“ týdnech se může u jednotlivých členů dostat k jednotkám hodin, zatímco s blížícími se uzávěrkami grantů, jednáními s firmami a samotným majálesovým týdnem se délka pracovních dní blíží středověké praxi. Odměnou za práci členům nejsou ani peníze, ani sláva. Namísto toho dostávají možnost podílet se na jedinečném projektu, pracovat v příjemném a inspirativním kolektivu a získat na svůj věk zcela unikátní zkušenosti. Být členem týmu

však stále znamená stovky hodin úsilí směřující k výsledku, který je tolik daleko. Členství obnáší práci, která je neodvratně provázena pochybnostmi o tom, zda se na to v příštím roce prostě nevykašlat. Ale pak konečně přijde majálesový pátek a člověk si stoupne před hlavní stage. Oči mu oslňují reflektory, do zad duní basy a on sleduje tisíce rozvášněných lidí, kteří sem mohli přijít právě díky němu. A tehdy si uvědomí, že on sám není jen součást Majálesu. Majáles je totiž součástí jeho...

Barbora Kočvarová a Ladislav Zibura

[020/021]

Program můžete vstoupit se svým protějškem do majálesového svazku, zkusit si waterzorbing, odreagovat se na horolezecké stěně nebo třeba pokouřit dýmku v čajovně.

The Feud

Divadlo Feste

„Kolik musí přijít hráčů, abyste všechen personál zaplatil a ještě vydělal? Stačí jeden.“ Brněnské Divadlo Feste, jež se dlouhodobě zabývá tématem identity člověka i společnosti, v inscenaci Haz.art polemizuje nad problematikou hazardu.

Přes vážnou tématiku je toto představení barevné a poutavé jako poutače “výherních” automatů, a také jak se patří bizarní. Aby taky ne, když Čechy jsou Las Vegas Evropy!

Pátek 4/5 Už je to tady – pátek – den průvodu, volby králů a donedávna hlavní den Majálesu.

Ale k věci: v pátek tradičně projde městem průvod studentů v maskách s přispěním bubenického souboru Wild Sticks, mažoretek, žonglérů a dalších performerů.

Po zvolení krále si vychutnejte Kytici nasáklou krví v podání divadelního spolku KočéBR, nebo se věnujte hudebnímu programu na Sokoláku – těšte se třeba na madridskou kapelu Million Dollar Mercedes Band a jejich show ve stylu nefalšované balkánské dechovky, amerického hipíka a hráče na ukulele Rockyho Leona, nejlepší slovenskou party kapelu Puding pani Elvisovej, existencionálního rappera Bonuse, anglickou kytarovou smršť The Feud, ra­kouskou kapelu Giantree nebo úžasné dubstepové duo Jazzsteppa. Kdybyste si nevybrali program v šapitó ani na Borovka stagi (což je velmi nepravděpodobné),

The Feud, jedna z nejslibnějších mladých kapel na území Velké Británie, přiveze na Majáles poctivou dávku ostrovní muziky v tom nejlepším slova smyslu samozřejmě - těšte se na hodně kytar, divoké bicí, agresivní zpěv s autentickým anglickým (pří)zvukem a rozumnou dávku popových klišé. Všechno dohromady to dává doko­ nalý smysl, který je proklatě sexy a který budete zaručeně milovat!

Jazzsteppa

Britský dubstep v podání kapely Jazzsteppa nosí nálepku “live dubstep” právem.

K předprogramovaným beatům používá živé bicí a hudbu doplňuje jedinečným zvukem trombónu, který všechno tak nějak zlidšťuje, zároveň je jako stvořený pro protančenou noc. Tenhle projekt je divoký, rozverný, nepředvídatelný, dynamický a prostě super!

Giantree

Máte-li rádi hudbu MGMT a hledáte-li v hudbě skutečné prožitky, pak si určitě poslechněte rakouskou skupinu Giantree, která bude na Majálesu zastupovat proud kytarovek s duší. Neobyčejně chytlavé me­ lodie a zhmotněná melancholie, která ani v nejmenším nezavání nějakými uplakanými nářky.

Sobota 5/5 V sobotu bude premiérově pokračovat dění na Sokolském ostrově na velké Borovka stagi, šapitem, doprovodným programem a věřme, že i modrou oblohou nad tím vším.

Dění na Sokoláku zahájí Cirkus Te Ty – dvě akrobatky s mrštností i šarmem koček, kterým poslouží velká stage jako dokonalé

kdo zvítězil v boji o 40 tisíc korun a z koho byla cítit největší faleš. A určitě byste neměli vynechat ani Autokino, protože to je něco, co už možná nikdy nezažijete.“

Ta, která vám odpoví

B a r b o ra Kočvarka Kočvarová (20) vedle studia medicíny na 1.LF UK dělá mluvčí Majálesu. Každý rok v týmu má jinou pozici, od StreetArtu přes povolenky a papíry z města až po letošní funkci PR šéfky. Z paty tahá řešení všech možných problémů, z nichž, na rozdíl od nápadů ostatních, je alespoň část použitelná. „Nemůžu se dočkat, až se spolu Kolda s Džunym opijou a budou zase kamarádi. A taky na ten neskutečnej pohled do davu tisíců lidí, kdy vám běží hlavou myšlenka: Jo, my to zase dokázali!

Nenechte si ujít nějakou z novinek, ať už Silent Disco, Buďkin nebo videomaping. A taky šapitó na Sokolském ostrově, tam to rozhodně vypadá na zajímavý program.“

Marketingový bůh, hnací motor

Lukáš Lukášek Kudrnáč Černý (20) studuje VŠE a na Majálesu se aktivně p o dí lí t ř et í m rokem. Vloni si s Kočvarkou střihli pozici nejmladšího vedení v historii. Pracu-

O Streetartu

A

ni tentokrát Majáles nenechá město, aby se topilo v šedi každodennosti.

Díky štědrosti Nadace Vodafone se letos StreetArt, který býval v rozpočtu bezmocným otloukánkem, podařilo finančně pozvednout a rozhodně tak bude mít co nabídnout. Umělci již nebudou vystupovat za skývu chleba a jezdit do Budějovic stopem, pódium nebude složeno z kartonových krabic. Kromě tradičních a oblíbených akcí jako jsou majálesové svatby, průvod a volba krále se můžete těšit na studentská představení, hudbu, divadlo, tanec, šerm, žonglování, kabaretní zábavu, promítání a mnoho dalšího. Jak jsme avizovali, Piaristické náměstí se letos stává výsostným StreetArtovým územím – a ve čtvrtek navíc s opravdovým pódiem. Další novin­ kou je nabídka celé řady workshopů, které návštěvníkům umožní vyzkoušet a naučit se mnoho nového, a to pod vedením profesionálních umělců (a jejich biče). Hudba, tanec, fotografie, malba, divadlo – to vše si bude moci každý zájemce na work-

shopech vyzkoušet. A to zdaleka není vše, co pro tebe, drahý návštěvníku, majále­ sový tým připravil. Již žádné vernisáže bez chlebíčků, divadelní představení bez pointy, umělci bez umu.

Ladislav Zibura

O volbě krále

J

ak je již naším dobrým zvykem, letošní systém volby krále bude zcela nový. A samozřejmě lepší, zábavnější a spravedlivější – prostě (až do příštího ročníku) nejlepší v majálesové historii :). Na počátku všeho znovu stanete Vy, (p)oddaní podporovatelé zástupce, který se bude bít za vaši čest a udělá vše pro to, aby se mohl stát (na rozdíl od formálně vládnoucího zastupitelstva) i faktickým vládcem jihočeské metropole a přilehlých panství. A jak ho v tažení za slávou, penězi a možností pravidelného sexu budete moci podpořit? Tentokrát již nebudete muset poslouchat vyprávění z dob mládí svých prarodičů, jen aby vám půjčili svůj mo-

bilní telefon a vy mohli poslat další SMS. Nebudete muset křičet v průvodu, ani nám vysvětlovat, proč z vašeho počítače během hodiny hlasoval už desátý člověk.

Vaším úkolem bude nechat se políbit múzou, nalézt v sobě básnické střevo či si po vzoru impresionistů dopřát inspirativní absintový dýchánek. To vše, abyste mohli obohatit program festivalu vlastním uměleckým vystoupením – a bude to jen a pouze míra jeho úspěchu u diváků, která rozhodne o tom, kteří uchazeči o majálesový trůn se utkají ve velkolepém finále. To nebude spočívat v síle, ani ve schopnosti mýt nádobí. Jeho náplní nebude pití piva a už vůbec ne hysterické výlevy.

Proto se při výběru kandidáta neřiďte tím, zda chodí na záchod sám nebo s kamarádkou.

Rozhodovat bude pouze důvtip, obratnost a vynalézavost.

Letos tedy bude vše jinak. Ukažte, co ve vás je. Oprašte své hudební nástroje, svolejte dávno zapomenuté divadelní spolky, vycvičte své pudlíky, zpívejte si při fénování ve vaně, jezte vtipnou kaši. Bude to totiž vaše kreativita, která o všem rozhodne.

Martin Pikous [022/023]

Program kulisy. Pak už spustíme hudební program posledního majálesového dne – nečekejte prosím pomalý rozjezd a kocovinu si nechte až na další den. Od třinácté hodiny až do noci uvidíte a uslyšíte rakouské Louise Pop, slovenské The Uniques, elektrovideo-lásku v podání MIDI LIDI, krále tuzemské scény Tata Bojs nebo éterický novozélandský projekt Princess Chelsea.

Aby toho nebylo málo, pro fanoušky elektra jsme přichystali francouzské duo DJs, co si říkají LOGO, které reprezentuje slavný pařížský label Kitsuné. A pro všechny bez rozdílu máme ještě poctivou dávku dalších vynikajících umělců jako například experimentální rap kapely WWW, která má za sebou vydání úspěšné živé desky Live.

Princess Chelseaa

je tak tvrdě, že je schopen mít dvě schůzky na dvou různých místech ve stejný čas a obě přitom stihnout! „Nejvíc se těším na to, až se kouknu na 8 000 pařících lidí, pro které jsme to všechno udělali, a kteří díky nám můžou být šťastní.

Všem nejvíc doporučuji návštěvu Silent Disca na náměstí Přemysla Otakara II. PARTY HARD!“

Tata Bojs

Otloukánek, který by StreetArt hájil vlastním tělem

Kluky z Hanspaulky asi netřeba divákům dlouze představovat - Tata Bojs se po třech letech vrací na Majáles - na Sokoláku zahrají téměř rok po vydání alba Ležatá osmička, jednoho z nejlepších loňských počinů tuzemské hudební scény. Slovní hrátky a jinotaje s příchutí hlubokých otázek o bytí a nebytí, zhudebněné nekonečno podané s lehkostí a osobním kouzlem, pro které máme Tata Bojs tak rádi.

LOGO Máte rádi Dresden Dolls a zároveň se nevyžíváte v kouři hudebního kabaretu?

Zbožňujete Coco Rosie, ale nemůžete vystát jejich ostré hlásky a pitoreskní zvuky dětských hraček? Potom budete milovat Princess Chelsea. Tahle novozélandská kapela je jako křehká princezna, která se nudila v zámku plném podivných hudebních nástrojů, a tak pozvala služebnictvo a začala na ně hrát. Zároveň přimíchala trochu textů ze života, sehnala si k sobě ještě prince s podmanivým hlasem a zázrak byl na světě.

Budete jí milovat, uctívat a slepě adorovat.

Ostatně kdo by neměl rád princezny?

Čistokrevné francouzské electro, dynamický zvuk s příběhem, progresí a nádechem experimentální hudby. Taková je hudba pařížského projektu LOGO. Jejich až nehumánně syntetické zvuky a tvrdé robotické beaty vám rozvibrují ušní bubínky k nevydržení, ale přesto budete skákat a křičet, že chcete ještě víc!

Přesné časy a místa jednotlivých vystoupení najdete na www.budejovickymajales.cz a na konci dubna na festivalových programech. Pro informace o dalších účinkujících, žhavé novinky, exkluzivní fotky a případné změny v programu sledujte také www.facebook.com/budejovickymajales

Zuzana Balounová a Barbora Kočvarová

Martin Piky Zrzek Pikous (18) navštěvuje G y m­n á z i u m Jírovcova a od řadového brigádníka rozvážejícího Toitoiky to dotáhl až na velitele streetartového týmu.

Právě díky němu se letos Budějovice dočkají jedinečného oživení se spoustou projektů, na jejichž realizaci byli dřívější dramaturgové pouliční scény příliš málo šílení! „Těším se na ten chaos, na nervózní pobíhání po městě i na tu satisfakci, které se člověku dostane večer se sklenkou v ruce při nějakém výborném vystoupení. Naprosto výjimečný je stát metr od kapel na Sokoláku a mít dostatek životního prostoru narozdíl od několikatisícového davu za vámi. Je to ještě silnější pocit svobody než jaký znáte z reklam na vložky Always. Těším se i na moc spolu s právem nosit triko v jiném odstínu než zbytek populace.

Jinak zcela narcisticky musím zmínit, že se těším na celý streetart, pokud se vše povede jak má. Nejde ani tolik o program jako o celkovou atmosféru “žijícího města”, která je tak typická pro celý majáles.

Majálesoví matadoři

M

ajáles s sebou tradičně přináší nutnost často (pořád) improvizovat. Jaká byla největší (nejbláznivější) improvizace, kterou jsi zažil?

DŽUNY: Nezapomenutelná byla pivní improvizace v roce 2007. Komunikace s pivovarem probíhala asi takhle: „Takže zítra přivezete sudy, stan, pípy a hostesky?“ „Jasný, v devět jsme tam.“ Další den v jedenáct: „Tady vám vezu pětadvacet sudů.“ „Kde jsou pípy, stan a lidi, co to pivo budou točit?“ „Jaký pípy??!“ Bylo nám 19, kontakty žádný, ale optimismus bezbřehý. Za dvě hodiny jsme s pomocí školních lavic, pěti tisíc kelímků a pípy vymontované z hospody postavili výčep jako ze žurnálu. Ještě, že nepršelo.

KOLDA: Největší improvizace pro mě byla patrně hned ta vstupní v roce 2008, kdy jsem byl 14 dní před Majálesem jako nový člen týmu uvítán informací, že rozpočet je 80 tisíc v mínusu. Tehdy jsme navštívili snad úplně všechny instituce od uzenářství, přes domovy důchodců až po kostely, abychom ty peníze sehnali. Jedinou ruskou mafii jsme si nechali v záloze až jako krajní řešení.

Co bys dělal se vším tím volným časem, kdybys nebyl v majálesovém týmu?

DŽUNY: Nevydržel bych to.

Pokud by tu Majáles byl, stejně bych se na něm nakonec podí­ lel. Znáš to: vyhodíš ho dveřma, vrátí se oknem.

KOLDA: Asi bych dělal ma- KOLDA jáles jinde nebo bych byl myslivcem.

Co ti Budějovický Majáles dal a vzal?

DŽUNY: Díky své blbosti, nezkušenosti a vychytralým takypartnerům jsem se stal nechtěným sponzorem děr v prvních rozpočtech. Jmény slavných kapel, na který jsme pak samozřejmě neměli peníze, jsem poprvé oslnil svou dívku. Díky Majálesu

jsem poznal nadšence, se kterýma můžu posouvat loga sponzorů po plakátu o milimetr sem a tam i ve čtyři ráno, aniž by mě chtěli zabít. Dal mi věci, který vydrží celý život, vzal mi banality, na který zapomenu.

KOLDA: Dá se říct, že jsem i díky němu stále nedostudoval školu a taky ukončil dlouholetý vztah, což je pozitivní jen v tom kontextu, že působím jako odstrašující příklad.

Naopak jsem právě díky Majálesu zjistil, co mě baví, organizace festivalu mi přinesla strašně moc cenných zkušeností a získal jsem plno kontaktů, přátel i známých. Majáles taky pravděpodobně předurčil, co budu dělat dalších přinejmenším 5 let.

Na co se na Majálesu nejvíc DŽUNY těšíš?

DŽUNY: Nejkrásnější je to při poslední písničce, kdy je celý tým na pódiu a všichni si to užívají - průšvihy jsou zapomenutý a my si plně uvědomujeme, že ten pocit je naší nejlepší (a taky jedinou) odměnou. V tu chvíli už půlka z nás ví, že do toho příští rok jde znovu. Jsme nepoučitelní 10 měsíců stresu a 10 minut dobrého pocitu nám přijde jako vyvážená kombinace.

KOLDA: Stejně jako každý rok – nejvíc mě těší pohled na vděčné diváky a spokojené umělce.

Co na tobě lidi z týmu štve nejvíc?

DŽUNY: Že všemu rozumím. Že se hádám s Koldou, jinak všeobecně uctívanou dramaturgickou modlou. Že kradu autoritu koordinátorům. Že jsem - když někdo něco podělá - sprostý jak dlaždič. Že kecám do hudební dramaturgie. Že je každej rok web pozdějc a pozdějc. Že nikdy nejsem spoko-

jený. Vlastně se divím, že mě ještě tolerují.

Asi mají zálusk na moje orgány - ty jejich jsou už totiž plný dehtu.

KOLDA: Že už léta chodím pozdě. Těžko vysvětluji, že to je koučerská technika, kte­ rou tým nutím, aby vážné věci řešil i beze mě :-) Ne, vážně – ještě jednou se omlouvám – ale už se zlepšuji, ne? (Ne, pozn. redakce) V týmu už jsi pořádnou řádku let. V čem za ty roky vidíš největší pokrok?

DŽUNY: Největší posun je v tom, že lidi vzali festival za svůj. Nebojí se neznámého programu a jdou se podívat, co nového ty lišky podšité majálesové letos přivezly. A to ještě neví jak experimentální by program byl, kdyby se dramaturgům nepostavila do cesty smečka krvelačných bestií vedených finančníkem, PR týmem a omezenci bez rozhledu, jako jsem já.

KOLDA: Největší pokrok Majálesu vidím v tom, že jeho team začal fungovat hodně zodpovědně, i když hodně omládl. Myslím, že mladší členové týmu cítí tíhu celé festivalové myšlenky mnohem víc než my, co jsme ji tvořili. Každý z týmu dělá to, co umí nejlíp, takže se nám daří neustále posouvat dál – tam, kam jsme netušili, že se kdy dostaneme.

Proč jsi se na to všechno ještě nevysral?

DŽUNY: Protože jsem závislák. Je to jako droga - stojí tě spoustu peněz, ničí ti vztahy, bere ti čas, ale nikdy si to nepřipustíš. Za zmínku stojí, že už jsem dvakrát zkoušel přestat.

KOLDA: Majálesový tým totiž nepřijímá mé demise :-). Ono je ostatně těžký se na to vykašlat – když neberu telefony, neodpovídám na maily a nechodím na schůze, je to pro ně normální stav. A taky by to pro mě bylo jako opustit vlastní dítě. Doufám, že taťka to vidí podobně.

Ladislav Zibura [024/025]

When the sun comes to Budweis

A

s positive as his music - that’s Rocky Leon. Is he more Austrian or Ame­ rican? Does he drink beer? Or is he always smiling from completely different reasons? Rocky agreed to answer some questions: Which instrument do you like more guitar or ukulele? When did you start to play them?

As far as making good music goes I definitely prefer the guitar. It sounds better and is much more versatile. When it comes to living life however, the ukulele has the great advantage of being small. I always have my ukulele with me wherever I go, which means I can make music anywhere. In this respect a guitar is simply impractical. Consequently the ukulele has helped me share my music with the world out on the streets while the guitar usually just stayed at home.

Do you feel more American or Austrian?

Since I went to high school and university in Austria, I feel I was socialized as an Austrian. I probably think more like an Austrian than like an American, but only by a little bit. Maybe I’m 60% Austrian and 40% American. :D Subsequent question - what’s your favourite beer?

I love all beer! :D haha. Contrary to common belief, not all beer in America tastes like water. In California there are many small breweries that make very good beer.

One type of beer in particular is called india pale ale, or IPA. I’ve never come across it in any other place in the world than the west coast of North America, but it’s really good. Very hoppy. :) You seem to be happy and smiling all the time - how do you do that?

Haha. I don’t smile all the time. I smile when I do what I love to do, and that is playing music for the beautiful people of

this world. :) I think that is really what life is about; following your heart and doing what you love as much as you can. That, and of course having faith that everything will work out in the end and not worrying about things I cannot affect. It also helps to remind yourself that almost everyone else is suffering and that you can make them feel better if you can find the strength to rise

above your own problems and give them a smile.

What kind of event do you think Budějovický Majáles will turn out to be?

I don’t really understand the question... so I’m just gonna say, I expect it to be epic! :)

Petr Pouzar a Barbora Kočvarová

kultura → Fotojatka → rozhovor

Daniel Šperl: Základem mé fotografie je hravost

N

a fotografiích táborského rodáka Daniela Šperla (*1966) jako by se zastavil čas. Vypadají staromilsky, nepotřebují vysvětlivky, co jimi chtěl autor říci – mluví samy. Je těžké uhodnout, zda vznikly před padesáti lety nebo dnes, a protože je jejich jazyk univerzální, budou promlouvat i za padesát let.

Fungují nezávisle na době a místě. Leckoho tedy překvapí, že mnohé z těchto „zralých“ snímků Daniel Šperl pořídil v době, kdy mu ještě nebylo třicet. Mailem jsem mu položil několik otázek, a když mi přišla odpověď, všechna slovesa „fotit“ byla přepsaná na „fotografovat“. „Dělím lidi na ty, co fotografují, a na ty, co jen fotí,“ vysvětlil mi k tomu autor.

Vaší doménou je humanistický dokument – jeho nejznámějším představitelem je u nás asi Jindřich Štreit. Necháte se ovlivňovat nějakými svými vzory?

Asi nelze zůstat neovlivněn. Fotografii jsem studoval na Institutu výtvarné fotografie a pak na pražské FAMU a mými pedagogy byli naši přední dokumentaristé: Pavel Dias, Viktor Kolář, Vladimír Birgus a Jindřich Štreit. Právě s Jindřichem Štreitem jsem se sblížil nejvíce, ovlivnil mě hlavně v přístupu k lidem, které oba fotografujeme. Umí si získat důvěru lidí, které fotografuje, dokáže se k nim dostat velmi blízko, má k nim velmi osobitý přístup. Dalšími dvěma prameny mé inspirace jsou u nás známí humanističtí fotografové kolem skupiny Magnum (Hen-

ri Cartier Breson, Josef Koudelka...) a fotografové takzvané Newyorské školy fotografie (William Klein, Robert Frank, Lee Friedlander, Diane Arbus, Bruce Davidson, Louis Faurer...). Ti první ctili všechny zásady klasické fotografie, ti druzí je zase syste­maticky porušovali – nebáli se dodatečně ořezávat fotografie, pracovali s vysokým kontrastem, využívali hrubého zrna negativu, záměrně porušovali klasickou kompozici. Já rád balancuji uprostřed mezi těmito styly.

Jak se vám daří dostat se při fotografování k lidem tak blízko? Necho-

vají se náhle v přítomnosti člověka s fotoaparátem jinak, nepřirozeně, „pro objektiv“?

Snem každého dokumentaristy je být neviditelným pozorovatelem. Získat si důvěru lidí, které fotografuji, je jedna z nejtěžších částí fotografického postupu. Vzájemné sympatie jsou při této práci velmi důležité. Pokud se někde necítím dobře, tak tam většinou nemohu ani fotografovat. A když se lidé před fotoaparátem začnou přetvařovat, tak to je také většinou konec. Snažím se být nenápadný. Používám tichý, nenápadný fotoaparát na kinofilm. Nemám rád velké fotoaparáty, kterých se lidé

[026/027]

kultura → Fotojatka → rozhovor

skutečně trochu bojí.

Lidem, kterým se dostávám do soukromí, samozřejmě vysvětluji, jaký druh fotografie dělám. Nejlepším pomocníkem v těchto chvílích je mít pár svých pohlednic jako malou ukázku a zároveň jako malý dárek. Jakmile se vracím na místo opakovaně, nejlepší je přivézt pár fotografií z minula. To je ale většinou nereálné, a tak mi pomáhá, že jim mohu alespoň elektronicky poslat skeny negativů. Pokud ale fotografuji například život na ulici, tak je nemožné seznamovat lidi s výsledkem své práce.

Vaše fotografie jsou analogové, černobílé a mnohdy vypadají jak z doby před čtyřiceti lety. Fotografujete i barevně a digitálně?

Pokud výjimečně volím barvu, tak musí mít skutečně význam. U černobílé fotografie, kterou převážně dělám, je pro mě zásadních několik momentů: použitím filmu a následným zvětšením či kopírováním získávám něco hmatatelného a zároveň autorského, tedy objekt – negativ, kontakt, zvětšeninu.

To u shromažďování dat digitálem postrádám. Druhým důležitým momentem je pro mne rukodělnost. Svoje fotografie si vyvolávám a zvětšuji sám už přes třicet let a stále mě to fascinuje. Magický moment překvapení, když otvíráte vývojnici s negativy, při fotografování na digitál prostě nezažijete.

Rozdíl při fotografování na film a na digitál je veliký. Už jen to, že expozice filmu je nevratný proces, vás podvědomě nutí k většímu přemýšlení a soustředění se na fotografování. Nechci ale digitální fotografii vůbec zatracovat. Je to zkrátka cesta, po které, pokud nemusím, nechci jít.

Co považujete ve fotografii za zásadní? Téma? Techniku? Emoce?

Zvládnutí techniky je samozřejmě

základ. Bez toho to nejde, nechceme- Ze série Všední li pracovat s nepředvídatelnými jevy slavnosti. (c) jako například milovníci tzv. lomo- Daniel Šperl. grafie. Při fotografování kameru pak ovládáte podvědomě, stejně, jako když řídíte auto. Téma je dalším zásadním momentem, některá témata vás pronásledují celý život. Vzácně se mi stává, že se při fotografování dostanu do situace, ve které cítím, že je to to ono. Je to jako zvláštní druh dokonalé energie – v devadesáti procentech pak udělám dobrou fotografii, i když někdy se to taky nepovede.

Mají témata, která ztvárňujete, něco společného? A děláte i fotografie „na kšeft“?

Mým základním tématem je člověk.

I když někdy n a mé fotografii není, můžete ho tam cítit. Prostředí, ve

kterém žijeme, o nás mnohdy může hodně prozradit.

I když jsem fotografii studo­ val, neživím se jí – zůstává ale mým největším koníčkem. Bojím se, že pokud bych ji dělal každodenně pro obživu, přišel bych tím o zásadní pocit hravosti. Do roka dělám v průměru tak dvě zakázky, někdy ani to ne. Na volnou tvorbu je totiž potřeba hodně času, chuť a hlavně dobrá nálada.

S tvorbou Daniela Šperla se můžete setkat na festivalu Fotojatka v budějovickém kině Kotva v pátek 13. dubna; jeho snímky se neobjeví jen na plátně, ale také v galerii kina – součástí festivalového večera bude i vernisáž jeho snímků z Japonska.

Jan Flaška

kultura → Fotojatka → pozvánka

Tvůrčí fotky promítnou za doprovodu hudby

B

rno, Praha, České Budějovice.

Tvůrčí fotografové z celého světa, někteří dokonce osobně.

Projekce v ulicích, na plátně kin, workshopy, přednášky a jiný doprovodný program. Ano, blíží se další ročník unikátního festivalu jihočeského původu - Fotojatka 2012.

Pro většinu z nás je naprostou samozřejmostí vyrazit občas na nějaký festival. Patří mezi ně především ty hudební.

A proč nezkusit něco jiného, nového? Co takhle festival tvůrčí fotografie, co takhle Fotojatka? Některým z vás název možná už něco říká, těm zbylým se ho pokusím přiblížit.

Napříč světem i žánry

Fotojatka je již tradiční festival, který se letos bude konat pošesté. S sebou přináší várku těch nejlepších fotografií z domova i ze světa, které uvidíte nejen na filmovém plátně v kině. Nejlepší na tom je, že není úzce zaměřen na konkrétní žánr. Každý si zde jistě najdete to své. Ať už je to móda, dokument, reportáž nebo cokoliv jiného.

Festival je zvláštní i tím, že na rozdíl od jiných fotoprojekcí, fotografie nejsou komentované, jak sám Martin Šálek, ředitel festivalu, říká: „Chceme dokázat, že i v době všudypřítomného videa je fotografie nezastupitelná. Ostatně proto promítáme bez komentáře, jen s úvodním slovem či debatou.“ Speciálně pro festival připravené prezentace tak doprovází jen citlivě vybraná hudba.

Se svými snímky z Balkánu zavítá na Fotojatka řecký fotograf agentury Magnum Nikos Economopoulos, svou typickou volnou tvorbu představí nizozemský reklamní tvůrce Erwin Olaf. České autory bude zastupovat Jiří Stach, tvůrce surreál-

I’ll have 200g Canon and a thick slice of mature Pentax.

Illustrace: Lucie Krausová

ných fotografických montáží, a dále třeba Daniel Špercl, který předvede své skromné a poutavé humanistické snímky.

Některé z autorů budete moci osobně vidět na festivalu. Na otázku, kteří to budou, Martin Šálek odpovídá: „Špičkoví fotografové zpravidla hodně cestují a mají řadu pracovních závazků. O tom, že přijedou, se i my sami často dozvíme jen několik dní před festivalem. Samozřejmě ale děláme maximum pro to, aby se na festivalu objevili osobně. Bezprostřední, neformální kontakt autora s divákem je jednou z deviz, kterými se Fotojatka mohou chlubit.“ Fotojatka začínají v pátek 16. března projekcemi v brněnském kině Art, v sobotu na ně naváže dílna subjektivního doku-

mentu. Poté se festival přesouvá do Prahy, kde bude hostovat v kině Aero v pátek 30. března. O 14 dní později vyvrcholí v Českých Budějovicích – na čtvrteční večer 12. dubna se chystá putovní exteriérové promítání v centru města, páteční večer patří projekci v kině Kotva a na sobotu je připravena kreativní fotodílna Impulzzz, přednášky Jana Pohribného a Tomáše Pospěcha o krajině ve fotografii a po nich opékání prasátka, doplněné promítáním toho nejlepšího z předchozích ročníků festivalu.

Ale to stále ještě není všechno. V podobě Ozvěn Fotojatek, tentokráte již bez účasti autorů, se během letních a podzimních dní festival rozjede po různých českých městech a dokonce se podívá i za hranice Česka.

Lucie Vítů

Fotojatka 12. 4. 2012 – 14. 4. 2012 České Budějovice: kino Kotva, klub Horká vana, dům U Beránka Veškeré informace, ceny vstupného a kompletní program naleznete na www.fotojatka.cz

[028/029]

život → architektura → názor: Mirek Vodák

Mirek

architekt a dopisovatel Semtamu

Když se prezentuje jen že něco nejde

JÁ NEVÍM, JESTLI se ten problém týká i ostatních profesí, ale přijde mi, že hrozně málo architektů dokáže prezentovat svoje názory “veřejnosti” pochopitelným způsobem. Včetně mě, obávám se. Přitom celá živnost architekta závisí na tom, aby dobře prezentoval (prodal) neexistující dům.

Je to nejdražší věc, jakou si klient ve svém životě kupuje, a já mu ukazuji dva obrázky na monitoru. Musím ho přesvědčit prezentací. A někdy mi to moc nejde, protože mě to nikde a

nikdy neučili a nebyl na to samostatný předmět (kromě ateliéru, kde to ovšem vysvětlujete svým spolužákům, kteří většinou dělají to samé).

Frank Gehry, Bjarke Ingels nebo Zaha Hadid patří mezi skvělé příklady lidí, kteří zvládli umění prezentace. V džínách a tričku prodávají to samé, co umí “spousta” jejich konkurentů v oboru. Prodávají to dráž, než všichni kolem a zároveň víc, než všichni kolem. Nedává to smysl a nejde to logicky vysvětlit. V Čechách se to skoro povedlo Janu Kaplickému, nejznámějšímu architektovi, bez jediné velké realizace.

Zajímavé, mám se co učit.

Na druhou stranu znám někoho, kdo v prezentaci daleko zaostává za mojí úrovní samouka. Je to největší investor v Čechách, který má na investice miliardový rozpočet a několik tisíc lidí, kteří mají v popisu práce jasnou a srozumitelnou prezentaci projektu. Je to státní správa a když jsme v Českých Budějovicích, tak konkrétně magistrát a krajský úřad. U drtivé většiny projektů se nechtějí veřejně bavit o zadání, o výběru architekta, o výběru projektu, ani o variantách, případně o

Kdykoliv nevíte, na co se při prezentaci zeptat, zkuste první otázku, kterou jste v životě uměli … Proč?

zpětné vazbě z realizovaných staveb.

Jako daňovému poplatníkovi je mi tak projekt často představen až v momentě, kdy je na něj vydáno stavební povolení, což znamená, že se zítra začíná stavět.

Samozřejmě, že architektura není a nesmí být plně demokratický proces, protože ten vede k průměrnému výsledku.

Od určitého okamžiku je to rozhodnutí na odbornících a politicích, kteří za něj nesou odpovědnost. Ovšem ukázat k projektu za 300 milionů alespoň jeden obrázek a půl strany textové zprávy ve fázi studie, kdy je ještě čas na diskuzi, je úplně normální v každé vyspělé zemi. My jsme vyspělá země, jenom naši politici se nás snaží přesvědčit, že u nás něco nejde.

Nerozumím tomu. Jsem si jistý, že i lidé u nás by ocenili pěknou moderní architekturu, stejně jako ocení kabelku Versace a nové BMW. Dokonce si dokážu představit politickou kampaň postavenou na tomhle fenoménu. Představte si, že by každý projekt byl představen formou výstavy, vernisáže s modelem stavby, promítáním a diskuzí … stalo se to tu jednou, když přijel Jan Kaplický s rejnokem. On uměl věci prezentovat ...

Výchova beránků v Čechách aneb Centrum města musí tepat

K

dyž v centru města ucítíte kouř táboráku nebo potkáte někoho s čerstvým jelitem v ruce, můžete si být jistí, že oba jdou od Beránka.

Skoro na konci Krajinské ulice je totiž nenápadný průchod do dvorku, na němž stojí zděná pec na chleba a kde se konají biotrhy, zabijačky, bazary s veteší, koncerty, divadelní představení a spousta dalších akcí. Jejich strůjcem je dům

U Beránka, provozovaný sdružením TamTam (podobnost se Sem Tamem je čistě náhodná) a sdružující ve dvou místnostech fotoateliér, čítárnu, galerii a rodičům s dětmi přátelskou kavárnu.

Přestože množství akcí, které „Beránek“ pořádá, samozřejmě vyžaduje zapojení celé řady lidí, synonymem pro něj je David Veis – povoláním fotograf, koníčkem kavárník, iniciátor a pořadatel trhů, kul-

I promise it’s not dog. Do you want some?

turních a konzumních akcí, vášní pak alkoholik (který ovšem během půstu abstinuje), narozen ve znamení Berana.

Všechno, co dělá, ostatně dělá s beraní tvrdohlavostí – už od roku 2005. Jak se vlastně k domu U Beránka dostal? „Původně to byla ruina a squat – a my si tady pronajali půdu a postavili si tu byt. Město v roce 2005 dům opravilo, vznikly tu nebytový prostory a my na ně

[030/031]

styl → profil → David Veis

vyhráli výběrový řízení – chtěli jsme tu udělat klidný místo pro setkávání lidí.

Místo dvora tu mělo být parkoviště, ale prosadili jsme, že by měl zůstat dvorem.

Hned jsme měli u auta prořezaný gumy; je tu přeci jen osm bytů… Zařídili jsme tu fotoateliér – říkali jsme si, že tu budeme fotit lidi, dostaneme zakázky po svatbách a po firmách a z toho pak zaplatíme kulturu a kavárnu. Jenže majitel firmy si radši firemní katalog nacvaká kompaktem s bleskem a tu hrůzu pak dá vlastnímu grafikovi; pomalu se to mění až teď, po sedmi letech. A co se týče kultury, když jsme tu něco pořádali, chodily na nás stížnosti, že děláme bordel, a protože nám to tu nepatří, museli jsme toho nechat. Takže se tenhle prostor za ty roky vlastně změnil v klubovnu, od který nic neočekáváme,“ opisuje Veis rukou tvar středověkých kleneb. „Ale pořádáme tu fotokroužek, v létě občas divadlo, odpolední koncert, pravidelně tu míváme biotrhy, Vánoce u Beránka nebo zabijačku, vedle toho spoustu menších akcí, promítaly se tu filmy…“ Zajímá mě, kde na to všechno berou

děláme hluk. Vidím jedinou cestu, jak tohle vyřešit: ty lidi vychovávat, říkat jim ‘Bydlíte v centru města, takže tady se prostě něco dít musí, tohle není satelit! Tady to žije už 400 nebo 600 let. Je to tu už v těch zdech, nemůžete očekávat, že tu bude klid jak na vsi.’ Je hloupost přestěhovat se do centra a pak si tu vymáhat klid. Člověk by se sem měl stěhovat právě kvůli tomu, že to tu žije.“ Trochu žasnu, že existuje společenství lidí, co ze svých normálních zaměstnání vydělávají peníze na provoz prodělečného kulturního zařízení. „Na tom není nic zvláštního,“ tvrdí David Veis. „Kultura vždycky fungovala zespoda, ne plánováním a přerozdělováním milionů. Natáčeli mě kdysi na nějaký video a chtěli, abych jim řekl, že kultura je v Budějovicích na hovno, protože na ni město nedává peníze – ale to není pravda; kultura tu odpovídá tomu, jaký jsou tu lidi. Když si ji neudělaj, tak ji nebudou mít. Vymlouvat se na to, že tu není nějakej prostor nebo na to, že studenti nechodí za řeku – za to přece město nemůže. Pokud někdo uspořádá drahou a skvělou akci

Kultura tu odpovídá tomu, jaký jsou lidi. Když si ji neudělaj, tak ji nebudou mít. peníze – od města? „Máme sice relativně slušnej nájem za ty dvě místnosti, ale kromě peněz na plakáty nedostáváme nic; těch 270 000 tisíc, co provoz ročně stojí, společně platíme z toho, co vyděláme v práci.“ (David Veis se živí jako fotograf – pro ČTK i na zakázku.) „Ostatně kdybychom chtěli peníze od města, tak už nás odsud dávno vyhodí. Jsme potížisti, na který si pořád někdo stěžuje, že tu

na náměstí, na kterou přijde dvacet lidí, je to jen známka toho, že si Budějičáci kvalitní kulturu nezaslouží. Krom toho by se spousta akcí, co stojí miliony, dala udělat za sto tisíc.“ Oponuji, že on sám přece investuje peníze do něčeho, co má menšinové publikum. „Protože je to pro mě koníček. Někdo investuje do plazmový televize, já vlastně do živý sociální sítě. Když tu na Vánoce

rozsvítíme pavlač, je to tu skoro dojemný, taková atmosféra není nikde jinde ve městě. Nebo když tu uděláme jako protipól příletu anděla na náměstí zakouřený peklo s opékáním buřtů a industriální muzikou… Nebo když se tu sejdou lidi a v peci na dvoře se upeče husa a čerstvej chleba,“ ukazuje přenosnou zděnou pec, kterou pomáhal stavět. „Budou si to tu pamatovat a přijdou zase. Nakonec sem chodí okruh lidí s podobným pohledem na svět. To je přece dobrá investice. Často si říkám, že jsem tenhle prostor i s jeho historií a geniem loci dostal jako zátěž, že mi i v životě leccos vzal, ale že ho nemůžu jen tak lehko pustit. Jsme naivní, hloupí a idealisti a proto tu jsme.“ Nevím, jestli je David Veis hloupý a naivní – každopádně má obdivuhodný záběr znalostí a dovedností. Před lety patřil k prvním, kdo se zasadili o záchranu pokladu, který se v podobě 140 tisíc skleněných negativů skrýval celé století na půdě krumlovského fotoateliéru Seidel. Z vybraných stoletých záběrů Šumavy Josefa Seidela spolupořádal putovní výstavu, kterou na 13 místech navštívilo přes 80 tisíc lidí. Sdružení TamTam pomáhalo rozjet i bioobchod U dobráka v České ulici, postavit pec na chleba, provozovat kavárnu, ateliér a malou galerii – a ze dvorku v centru Budějovic udělat jedno z míst, kvůli kterým stojí za to v Budějovicích žít. To všechno ve volném čase coby koníčka. „Já jsem z rodiny učitelek,“ říká k tomu David Veis. „Přestože jsem nestudoval pedák, je tahle moje činnost vlastně pedagogická, chci říkat lidem, ať nekupujou hnusnou mrkev v supermarketu, ať nechodí do McDonalda žrát hnusný jídlo. A ať se naučí, že centrum města musí tepat.“

Jan Flaška

styl → cestování → Egypt

Nejkrásnější místa v zemi Faraonů Lehké pohupování loďky na Řece bohů mě vždy ponoří do snivé nálady. Jaké to zde bylo za času faraonů?

Text a foto Martina Balzarová, www.balzarova.cz

K

olem této životadárné vodní tepny vyrostla kdysi říše nebývalých rozměrů - Egypt, jehož sláva i přes značný posun v čase dosud nezmizela. Tajuplné dědictví dávných panovníků stále čeká na svá největší objevení. Starodávné svitky papyru, vyprávějící o dávném životě faraonů, o bitvách, jež provázely tuto zemi, o nesmrtelných bozích i o obyčejném životě Egypťanů, stále uchvacují egyptology i obyčejné lidi. Lékařství na vysoké úrovni, umění balzamování a tajemství mumií patří mezi dosud nevyřešené otázky. Skvostné chrámy, svatyně a paláce jsou rozeseté po celé této zajímavé zemi.

O Egyptě se traduje, že je to země, ve které je všechno jinak a víceméně je to přesná charakteristika. Zdejší obyvatelé jsou v mnohém odlišní, nikdo nikam nepospíchá, vše se řeší v klidu a pohodě; to je ovšem dost velký problém, když potřebujete odjet na letiště a taxík se porouchal, známá věta In šala značící, že vše je podle Aláha vám v té chvíli asi moc nepomůže. Nicméně všem bych přála mít to štěstí a poznat krásy této úžasné země. Já do Egypta jezdím opakovaně již více než 10 let a mám ho projetý křížem krážem několikrát.

Káhira

Každý jistě touží po tom navštívit Káhiru a vidět pyramidy, které právem patří mezi 7 divů světa. Při pohledu na ně vás napadne, jak něco tak obrovského postavili a proč vlastně. Nejvyšší - a zároveň nejstarší pyramida v Gize Chufevova pyramida postavená kolem roku 2570 př.n.l. byla vysoká 146 m, nyní měří asi o 9 m méně. Majestátní sfinga dohlíží na klid hrobek a dodává místu ještě tajemnější ráz. Když už jsme zde, neměli bychom zapomenout na muzeum a návštěvu samotné Káhiry. Návštěva největšího bazaru Dálného Východu je neskutečná. Úzké uličky, kterými se prodíráme, jsou plné turistů i místních obchodníků. Nebýt toho, že si chci koupit šátek s penízky, asi by mě sem nikdo nedostal. Ještě že umím trochu arabsky, usnadňuje mi to smlouvání a pohled na vás se v okamžiku, kdy promluvíte jejich řečí, změní. To je Habibi sem, Habibi tam, nedáš si čaj, kafe, a tady dáreček, tady velká sleva… Jo vyplatí se učit cizí řeči, všichni jsou hned přátelštější a udělali by pro vás cokoliv. Nicméně po dni stráveném na tržišti jsem šíleně unavená, nejen ty hordy turistů, ale i

to, že jsem se musela vyhýbat autům a oslům v místech, kam se podle mě nic nevejde, bylo náročné. Takový slalom mezi vystavenými věcmi, pochodujícím pekařem žonglujícím s nákladem chleba na hlavě, oslem s úrodou na valníčku a pickapem v uličce o šířce dvou metrů by zmohl každého. Jižně od Káhiry se nachází stupňovitá Džoserova pyramida, obklopená rozsáhlým komplexem hrobek a chrámů – nejstarší postavená pyramida vůbec. Byla vystavěna okolo roku 2680 př.n.l jako místo posledního odpočinku krále Džoséra (3.dynastie) architektem Imhotepem.

[032/033]

styl → cestování → Egypt

řemeslníkům a dali jsme se s nimi do řeči. Ostatní turisté chodili po krámku a vybírali sošky z alabastru, vázy a všemožné suvenýry. Tyhle zastávky v dílnách, zlatnictvích, výrobnách papyru a parfumériích mi přijdou naprosto zbytečné, zdržující, i když občas může být taková zastávka vítaná. Nicméně já chodila po okolí, fotila a navazovala rozhovory s ,,domorodci“. ,,Ahlan!“ Následuje překvapená otázka v angličtině: ,, Vy mluvíte arabsky?“ Já samozřejmě odpovím:,,Ajwa“ Tedy, že ano. Snažím se zachytit alespoň něco, rozhovor je kombinací angličtiny a arabštiny. Učím se tak další slovíčka a výrazy, což je rozhodně lépe strávený čas než vybírání té největší sošky, která se ani nevejde do kufru.

Luxor

Plavba po Nilu

Plavba po Nilu je podle mě jeden z nejkrásnějších egyptských zážitků vůbec. Plujete po stejné pradávné řece, po které se plavila i Kleopatra. Pohled z lodi na překrásné okolí vás uvrhne zpět do doby faraonů a největšího rozkvětu Egyptské říše. Navštívíte starodávné Théby, tajemný západní břeh – město mrtvých, Memno­novy kolosy, Chrám královny Hatšepsut nebo Údolí králů, pozůstatky dávných stavitelů. A jako správní turisté museli jsme i my navštívit alabastrovou dílnu. Já a můj otec jsme si sedli venku k

My other car is a donkey.

Na východním břehu Luxoru je nádherný chrám v Karnaku, jeden z největších v Egyptě. Obrovské sloupy v sloupové síni pochází z několika období, vysoké obelisky se tyčí k nebi, aby svým stavitelům stále pomáhali čerpat sílu a ukazovali jejich ne­ smrtelnost. Chrám je zasvěcený božské trojici – Amonovi, jeho manželce Mut (bohyně války) a synovi Chonsu (bůh měsíce). Vznikal během vlád několika panovníků, velkou část dali postavit Sethi I., Rames II.a Rames III. Chrám se vždy stavěl od svatyně, tedy nejstaršího místa v každém chrámu, směrem ven. Pylony, které vidíte jako první při vstupu do každého chrámu, byly tedy postaveny jako poslední. V chrámovém komplexu je také posvátné jezero, shlíží na něj socha velkého Skarabea. Dříve byl chrám spojen s Lu­ xorským chrámem alejí sfing, kterých se mnoho nedochovalo. V Luxorském chrámu se pak konaly slavnosti na počest boha Amona - posvátné bárky božské trojice se v určitém období fes-

tivalu Ipet přeplavily proti proudu Nilu z Karnackého do Luxorského chrámu, kde se obětovalo bohům a tančilo se.

Hlavním posláním byla návštěva faraona u Amona, aby obnovil vlastní božské síly a obětoval mu. I toto se dá vyčíst z hieroglyfů na stěnách chrámu.

Edfu

Při cestě po Nilu nás čeká malé zpestření, proplouváme zdymadlem v Esně. Další krásný chrám, jeden z nejlépe zachovaných z těch, které navštívíme, je v Edfu. První překvapení na nás čeká hned ráno, k chrámu se jede drožkou. V přístavu se řadí nekončící řada koní s drožkami. Hlavně si zapamatovat číslo své drožky, tam i zpátky musíte jet stejným povozem. Chrám je zasvěcený Horovi, bohovi se sokolí hlavou a korunou Horního a Dolního Egypta. Uvnitř se nachází Horova posvátná bárka, na stěnách sloupové síně výjevy ze zakládání chrámu, vchod do chrámu střeží dvě Horovy sochy. Chrám založil Ptolemaios III. (237 př.n.l.) a dokončil ho otec Kleopatry Ptolemaios XII. (57 př.n.l), vychází z tradic faraonské architektury.

Kom Ombo

Další chrám na naší cestě je Kom Ombo, zajímavý především tím, že se jedná o dvojchrám. Polovina patří bohu Horovi a polovina Sobekovi, tento bůh s krokodýlí hlavou patřil mezi bohy s horší pověstí. Celý chrám je řešený dvojmo - dva vstupy, dvě svatyně. V Kom Ombu se také chovali a uctívali krokodýli, protože tato oblast jich kdysi byla plná (další důvod, proč uctívat Sobeka). Bohužel od postavení Asuánské přehrady žádného krokodýla v Nilu nenajdete. Zato v Hathořině kapli se nachází několik mumifikovaných krokodýlů. Zajímavým výjevem na stěnách jsou lékařské nástroje. Mimo

styl → cestování → Egypt

nich si můžete prohlédnout i Nilometrměl ho každý chrám, podle výšky vody faraon určoval něco jako daně a také množství obětí.

Philae

A to už se pomalu dostáváme do Asuánu, hraničního města se starou Núbií. Malý, ale přesto krásný chrám na ostrově Philae je zasvěcený bohyni Eset, která prý zde hledala poslední část těla svého manžela Usira, když ho jeho bratr Seth lstí rozřezal a jednotlivé kousky schoval po celé zemi. Eset všechny nalezla až na jediný, Philae ji také sloužilo jako místo, kde mohla být se svým mužem (pověstí o Eset a Philae je několik). Asuán je jedno z nejzajímavějších měst Egypta, patří k místům, kde se velmi lpí na tradicích.

Většina žen proto chodí zahalena, v podvečer můžete podél břehu potkat celé rodiny na procházkách. Velmi pěkný způsob, jak si prohlédnout město je pomocí koňských drožek.

Abu Simbel

280 km jižně od Asuánu se nachází chrámový komplex Abu Simbel. Na jeho návštěvu jsme si museli přivstat, ranní konvoj vyjížděl v půl šesté.

Parkoviště před Abu Simbel je plné nedočkavých turistů. Obrovský nával dostat se dovnitř, je to skoro jako bitva, ani mi neodtrhli lístek! Ale za tu námahu výlet stojí. Velký chrám Ramese II., jemuž vévodí čtyři obrovské sochy, je vytesán do skály, stejně jako menší chrám Hathory. V době stavby Asuánské přehrady hrozilo, že chrámy přestanou existovat, že budou zatopeny. Díky práci několika lidí, kteří se zasloužili o to, aby se o problému vědělo a také díky několika sbírkám a finanční pomoci se podařilo chrámy přemístit z nebezpečné oblasti, a tak je zachovat i do dalších let. Chrám

Ramese II. je zasvěcený Reharachtejovi, Amonovi, Ptahovi a samotnému faraónovi. Ve svatyni se nachází čtyři bozi Velkého chrámu sedící na trůnech vytesaných v zadní stěně a čekající na úsvit.

Chrám je postavený tak, aby každým rokem 22. února a 22. října první paprsky vycházejícího slunce dosáhly přes Nil do chrámu až do svatyně, kde pak osvětlují sochy Reharachteje, Amona a Ramese II., Ptah umístěný vlevo není osvětlený nikdy. Dokud nebyly chrámy přestěhovány, docházelo k tomuto jevu o den dříve. Zachovaly se hieroglyfy, malby a hlavně také původní barvy.

Z tohoto důvodu je uvnitř zakázáno fotografování. Celé místo působí asi nejmajestátněji, při pohledu od chrámu vidíte Asuánskou přehradu, která se rozprostírá do veliké plochy.

My other car is a dromedary.

Slunce neboli samotný bůh Ra se odráží od její hladiny a dodává tak ještě větší úcty tomuto magickému místu. Je to překrásné zakončení poznávací cesty po egyptských památkách.

V dnešní době je zejména pro zdejší obyvatele téměř životní nutností, aby turisté do země přijížděli. Turismus je v podstatě jediná věc, která je živí. Více jak 80% obyvatel se věnuje činnosti s ním související. Zběžný pohled do médií varuje, že situace v Egyptě je nebezpečná, ale není tomu tak. Ano, jet teď do Káhiry není úplně dobrý nápad, ale Egypt není jen Káhira. Turistické oblasti jsou velmi izolované a zde se opravdu ani v době divoké revoluce nic nedělo a nezměnilo.

Není proto důvod Egypt vypouštět ze svých dovolenkových plánů.

[034/035]

styl → dobrovolnictví → tamjdem

O víkendu bourat, stavět, dobrovolničit

M

ožnost poznat zajímavé lidi a projekty, zkušenosti, zážitky a zábava. To vše nabízejí Tamjdemy, dobrovolnické víkendy pořádané sdružením dětí a mládeže Duha v rámci programu Trochu jinak. Zaměřují se na pomoc neziskovým organizacím, umožňují mladým lidem získat nové dovednosti a nabízejí prostor pro testování nápadů i uskutečňování velkých plánů.

Dobrovolníci si díky nim mají šanci vyzkoušet například práci ve mlýně, na zámku nebo ve volné přírodě. Mohou se zapojit do úpravy jarních zahrad, bořit a stavět zdi, natírat ploty, dojit kozy, pomoci při přípravě festivalu nebo divadelního představení. Tamjdemy jsou plné netradičních zážitků, stačí se jen podívat, co vše se na nich už provádělo - účastníci se ocitli mezi maringotkami, přespávali vedle velbloudice a krmili lemury, sázeli dýně, s kolečkem jezdili po hradních schodech nebo se zapojili do stavbařských prací v pivovaru. „Tamjdem je nabitý překvapeními - nikdy dopředu moc nevíte, kdo na víkendovku jede, někdy potkáte staré známé a smějete se společnému zážitku z tamjdemu u buddhistů nebo se nestačíte divit, jak skvěle neočekávatelně alternativní byl hudební improvizovaný večer v pivovaru! Někdy je naplánovaná práce zkažená deštěm a tak se společně vymýšlí, co vytvořit pro organizaci jiného.“ říká jedna z organizátorek tamjdemů Markéta Votavová.

Zapojují se nejen Češi, ale i studenti

z různých evropských zemí. Naskytne se tak příležitost promluvit si anglicky, francouzsky nebo německy, seznámit se s cizí kulturou a zjistit něco o způsobech dobrovolnictví v zahraničí. Přidat se může

Illustrace: Lucie Krausová

každý, kdo má trochu času a šikovné ruce.

Přespává se na karimatkách, na slámě, prostě tam, kde je zrovna místo. Jídlo je často tvořeno společnými silami nebo se spořádají svačiny od maminek. Pracuje se v sobotu a neděli dopoledne, zbytek času je věnován hrám, spaní a povídání. Víkendové výjezdy se konají přibližně dvakrát do měsíce, obvykle se účastní skupinka okolo dvanácti dobrovolníků.

V rámci víkendů se také konají přednášky a workshopy týkající se oboru, v kterém daná nezisková organizace působí.

Připravuje se zábava a hry (na Zběsilou kachnu a jiné, prý velice seriózní), které vyvažují hodiny práce. Na tyto víkendové akce je třeba se přihlásit předem a zaplatit účastnický poplatek okolo 300 korun. Ten pokrývá náklady na stravu, ubytování, pojištění a cestu na místo konání (pouze tam, nikoli zpět).

Letos se můžete těšit například na víkend v organizaci Ryzáček, kde pracují s koňmi, nebo na starém a pohádkovém hradě Hartenberg. Navštívit můžete i komunitní dům Benediktus, kde žijí, pracují a hudbě se věnují lidé s handicapem společně s lidmi bez postižení. Nové pracanty uvítá i Budhistická kulturní společnost sídlící u Českých Budějovic.

Podívejte se tam, kam Vás boty táhnou a užijte si víkend trochu jinak. Více informací získáte na www.trochujinak.cz.

Kateřina Straková

kultura → tvůrčí fotky → galerie

Budějovická fotopátračka

G

alerie v Domě umění a Alšova jihočeská galerie se sice fotografickým výstavám celkem úspěšně vyhýbají (čímž nechci nijak snižovat jejich kvality!), zato ve městě existuje celá řada míst, kde se s fotografií můžete setkat docela běžně. Na výběr jsou fotky dobré i blbé, amatérské i profesionální, koťátka při západu slunce, která pochopí i vaše babička, i zcela nepochopitelné koncepty, jimž rozumí jen jejich autor (a to až poté, co mu to někdo vysvětlí). Níže jmenovaná místa nevystavují vždy jen fotografie, věnují se jim ale často a systematicky.

1 Galerie Nahoře Kde: spojovací chodba v 2. patře Metropolu, Senovážné náměstí Co: nic a všechno Motto: „Jsme tu nejdéle a vystavíme všechno – od motýlka na kytičce přes fotky z mikroskopu po umění nejtěžšího kalibru.“

6 8 3 7

3 Měsíc ve dne Kde: Měsíc ve dne, Nová ulice – galerie 1. patro, kavárna v přízemí Co: v galerii hlavně klasičtější fotografové a nejlepší katalogy, v kavárně kdeco a levné pivo Motto: „Aktivně se snažíme zapojit diváky tím, že si musí půjčit klíč od galerie na baru.“

5 Au Chat Noir Kde: kavárna Le Chat Noir, náměstí Přemysla Otakara II. Co: pastis a cokoli z Francie Motto: „Je suis un photographe et c’est le tour d’Eiffel.“

4

5

1

2 Kino Kotva Kde: kavárna a chodba kina Kotva, Lidická třída Co: cestovatelská, výtvarná, konceptuální fotografie a filmové plakáty Motto: „V chodbě je dost tma, tak by tam šlo vystavit kdeco, ale stejně tam občas bývají nejlepší fotovýstavy v Budějovicích.

A v dubnu Fotojatka.“

4 Dobrá čajovna Kde: Dobrá čajovna, Hroznová ulice, zadní místnost Co: díla mladých autorů, která k pochopení často potřebují vysvětlivky a dlouhou intelektuální debatu nad vodní dýmkou Motto: „Buď to musí být konceptuální, nebo alespoň dostatečně divné pro naše rudé stěny. Když to bude i dobré, tak to tu udělá kolorit.“

6 Café Galerie Kde: Café Galerie, Jírovcova ulice (naproti ZŠ) Co: výstavky fotoklubu Vývojka – vše od zátiší přes vtipy, portréty až po auťáky a akty plus kafe z vakuové pumpy Motto: „Tady mohou vystavovat výhradně členové fotoklubu Vývojka. Členem fotoklubu Vývojka se můžete stát i vy.

Fotoaparát nepotřebujete.“ 7 Dům U Beránka Kde: dům U Beránka, Krajinská ulice Co: kdeco a domácí chléb a hry Motto: „Nikdy nevíte, co tu uvidíte.

Protože to ani my nevíme, víte?“

2

8 Galerie Svěží Kde: Osvěžovna v tanečním studiu Kredance, Riegrova 51 Co: nevíme, zatím se toho tu moc nekonalo Motto: „Máte? Vystavíme!“

Jan Flaška [036/037]

kultura → anifilm → pozvánka

The last word

A Do Třeboně na Krtka a Estonce

U

ž potřetí starobylou Třeboň rozpohybuje Mezinárodní festival animovaných filmů Anifilm. Proběhne od 3. do 8. května, zavzpomíná na Zdeňka Milera a nabídne průřez estonským animovaným filmem.

A jaký bude Anifilm 2012? Legendární, naučný, provokativní a pestrý!

Legendární

Zdeňka Milera, skvělého českého kreslíře si na Anifilmu připomeneme projekcí příběhů jeho legendárního Krtečka. Pořadatelé navíc slibují Milerovy krátkometrážní filmy, které mohou diváky velmi překvapit.

Naučný

Na festivalu se objeví vzácný host - významný estonský režisér animovaných filmů - Priit Pärn. Povede zde

jednodenní scenáristický workshop, jehož tématem bude způsob výstavby příběhu pro animovaný film.

Provokativní

Těšit se můžeme také na pásmo filmů, které sestaví americký kreslíř a režisér Bill Plymton. Jeho často velice provokativní filmy se dvakrát dočkaly nominace na Oskara. V Třeboni máme možnost vidět filmy, které Plymtona nejvíce ovlivnily a inspirovaly.

Pestrý

Návštěvníky festivalu může přilákat i pestrý doprovodný program v podobě různých koncertů, výstav a jiných kulturních akcí. V neposlední řadě určitě diváky zaujme výstava plakátů k animovanému filmu.

Peter Demeter

fter three years and 17 issues of Semtam, it still seems we’re being misunderstood. We print a free magazine about culture, life and style, and we’re getting richer and richer by the minute. I’ve just bought myself a new Roll’s Royce, while Ondra is waiting for his Ferrari to be delivered as we speak.

The colour is Pantone 199, of course.

That’s why when the town told us we didn’t get any support this time either, we just said “fuck it”, let’s buy the print company and print for free. Actually we said “fuck it, let’s buy this town”, but the politicians were too cheap to be worth it.

Returning to reality, the fact is that we’re a bunch of people who love publishing. We love the smell of fresh ink, we love seeing our names on print, and we love the fact that people read our magazine in the pub and use it as a beer mat.

The other fact is that we’re not sales people, which is why we don’t have much advertising. Unfortunately we find it hard to get enough money to print, let alone pay for the Roll’s Royce (somehow they weren’t interested in a barter deal – I’ll try Mercedes next time).

But we’re still here. Three years of people thinking we’re getting rich, three years of thinking we’re in this for the money.

Those three years have been exactly what I would expect and want: moments of absolute joy, moments of disgust with politicans, and moments of embarrassment for making stupid mistakes. Most the time it’s just fun!

All I really want to say is, I’m incredibly proud to be a part of this project, and I look forward to celebrating more birthdays and more issues.

Happy Birthday Semtam!

Oliver

P.S.: If there are any philanthropists in South Bohemia, we are happy to accept anonymous donations here: Fio Banka, 2900140112/2010

na konec → tipy → semtam doporučuje

Redakce doporučuje Ivan Martin Jirous

Magorovy Labutí písně, Guerilla records, 2011, 250Kč.

přišel letos s kolekcí devatenácti skladeb pro malý akustický ansámbl (klavír, smyčce, žestě, harfa, bicí), které se budou zamlouvat zejména těm, co si oblíbili třeba Michaela Nymana a jeho hudbu k filmu The Piano nebo Amélii Yanna Tiersena. Vedle až popově chytlavých melodií, které však nikdy nesklouznou do kýče, nalezne posluchač na CD i jejich „remixy“ pro sólo bicí, sólo harfu nebo tři trombóny. (Jan Flaška)

Ivan Klíma Posmrtně vydaná nahrávka autorského čtení Labutích písní, sbírky, která Magoru Jirousovi, ikoně českého undergroundu, jednomu z nejvýraznějších českých básníků, a držiteli Seifertovy ceny za celoživotní dílo, přinesla také cenu Tomma Stopparda. Kdo někdy slyšel Magora číst, ví, že je to opravdu silný zážitek. Ji­ rous měl kolem sebe jakousi auru, která vás vždy donutila zmlknout a zhypnotizovaně poslouchat. CD sice nikdy nebude mít takovou atmosféru jako živé čtení, ale přesto si myslím, že nahrávku Labutích písní, jakožto věčnou připomínku Magorova přednesu, rozhodně stojí za to mít doma.

(Jana Škrabánková)

Wim Mertens

Series of Ands: Immediate Givens (2CD, Disques du Crépuscule, 2011).

U nás málo známý belgický skladatel, klavírista a zpěvák

Ženich pro Marcelu. Žádný masochista, který není spokojen, dokud ho hra svým obsahem nesnesitelně neirituje, by si neměl nechat ujít absurdní grotesku z pera Ivana Klímy Ženich pro Marcelu. Doporučuji především rozhla­sovou adaptaci Jiřího Horčičky z roku 1969.

Ovšem v dnešní době, kdy všichni pořizují svůj elektronický obsah pouze legálně, čímž popírají oprávněnost všech pokusů typu ACTA/SOPA sáhnout nám na naši svobodu, bude trochu problém to sehnat. Text hry najdete také v: Klíma, Ivan: Ženich pro Marcelu.

Praha: Dilia, 1969. (OBr)

Rodina je základ státu

(drama, Česko, 2011, 106 min, scénář a režie: Robert Sedláček) Autorská road movie o tátovi od rodiny, který vlastně ani nechtěl zpronevěřit pět miliard, ale tak nějak se mu to povedlo a teď musí

s rodinou (pod záminkou výletu) prchat před spravedlností, staví hlavně na rozporu vnímání rodinného a profesionálního života „zločince“ a uvěřitelných výkonech všech zúčastněných. Nenápadný film, který vás zaujme tím, jak je chvílemi docela dojemný, chvílemi hodně vtipný a celou dobu úplně přesný v líčení lidí i stavu celé společnosti. Nechoďte na Vejdělka, jděte na Sedláčka.

Ten totiž na rozdíl od Vejdělka ví, že základem kvalitní satiry není odsouzení postav, ale jejich pochopení. (Jan Flaška)

The Plastic People of the Universe

I né Kafe

Nejznámější kapela českého undergroundu, The Plastic People of the Universe, přišla ke konci minulého roku s novým, živým albem. Hodinová nahrávka současného koncertního re­ pertoáru nás v šestnácti skladbách provede více jak čtyřicetiletou tvorbou tohoto nekonformního uskupení. Non stop opera je dalším důkazem skutečnosti, že Plastici, i bez zesnulého(r.2001) Mejly Hlavsy, mají stále svou duši.

Právo na štastie (neopunk, SK, Universal Music, 2011).

Slovenský punkrockový feno­ mén vydává své šesté studiové album po osmileté odmlce, během níž se toho stalo hodně. Kapela se rozpadla, ale po třech letech odehrála dva rozlučkové koncerty a vydala DVD. V roce 2010 hlásí IK comeback, slaví 15 let existence a vydává ke svému výročí Best ofku. Kapela navazuje tam, kde skončila. Právo na štastie je asi nejpopovější album z diskografie IK, ovšem po zvukové stránce bude nejspíš těžko hledat konkurenci. Skladba Špinavé objatie se už teď řadí mezi jejich nejlepší ploužáky. Křest byl velmi netradiční: na palubě letadla, které sám pilotoval frontman Vratko. (Lucie Vítů)

Non stop opera (live 2011), Guerilla records, 2011, 300Kč.

(Jana Škrabánková)

Hudba

(Duševní vlastnictví, Internet, 2012) Poměr nelegálně staženého mediálního obsahu je u populace s vyšším IQ a lépe vyvinutými morálně-volními vlastnostmi nižší než u zbytku populace, která snadněji podléhá marketingovému tlaku vyvolávajícímu pocit, že toho musejí mít spoustu, což je

[038/039]

Program samozřejmě nad finanční možnosti většiny lidí, a tak si musí pomoct jinak. To je velmi odvážné tvrzení, ale kdyby na to byla nějaká stu­ die, možná by ho i potvrdila. Zatím si ale poctivci mohou přidat do sbírky legálního obsahu třeba hudbu dostupnou zdarma. Například na www.t-music.cz/hudba/ - Atary Terror (Part 2: Attention!), Vypsaná Fixa (Detaily), Sunshine (Karmageddon) a další. A když vám to bude líto, můžete kapele něco poslat jako dárek. (OBr)

Jan Němec

Hra pro čtyři ruce (téměř milostné povídky). Host, 2009.

Knížka mladého brněnského autora vyšla sice už přede dvěma lety, ale nedostalo se jí zdaleka takového zájmu, jaký by si zasloužila – a to jí jen těsně unikla prestižní Ortenova cena. Platonický vztah dvou lidí na bizarní brigádě, láska samotářského podivína k figuríně z výlohy, jiskření mezi stárnoucím akademikem a patnáctiletou dívkou, příběh hostujícího ruského režiséra a jeho herečky, přátelství mezi homosexuálem a jeho heterosexuálním kamarádem – téma těchhle „skoro lásek“ (kunderovsky směšných) není jediným společným jmenovatelem devíti stylově odlišných povídek; tím je především čirá radost ze psaní i čtení, vtipné a inteligentní dialogy a dokonale odpozorované psychologické postřehy. Až si budete chtít koupit něco opravdu chytrého a přitom čitelného, udělejte si radost a kupte si Němce. (Jan Flaška)

Výstavy

Divadlo

Komorní galerie U Schelů, České Budějovice: ReynekRenaud/Petrkov-Grenoble - 18. března-23. dubna - grafiky, kresby, literární tvorba a další dílo českofrancouzské umělecké i manželské dvojice (www. schel-galery.cz) Jihočeská vědecká knihovna, České Budějovice: Operace Anthropoid - 4.-30. dubna - putovní výstava k 70. výročí atentátu na Heydricha (www.cbvk.cz) Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou: František Muzika - 19. dubna-30.září - výstava českého malíře (www.ajg.cz) Wortnerův dům, České Budějovice: Bohuslav Reynek - 19.4. - 24.6. - út - ne - 9 - 18 hod - (www.ajg.cz)

13.4. (19:00) České Budějovice, Jihočeské divadlo - Romeo a Julie - balet - premiéra

Hudba 7.4. (19:30) České Budějovice, Malá scéna Philippe B. Tristan (francouzský šanson, představení nového alba Transhumances) 7.4. (20:30) Písek, Divadlo Pod čarou Wohnout (rock) 19.4. (20:00) České Budějovice, KC Art Igy Mandrage (pop-rock) 28.4. (20:00) Tábor, Hotel Palcát Harlej (rock) 10.5. (20:00) České Budějovice, KC Art Igy Anna K (rock, turné k albu Relativní čas) 13.4. (20:30) Mighty Bar Velbloud, České Budějovice Dirty Blondes: křest CD + Bitch Queens

21.4. (10:00) České Budějovice, Jihočeské divadlo - Den otevřených dveří baletu Jihočeského divadla 21.4. (17:00) České Budějovice, Malé divadlo Divoký tygr přeskakuje strž dobrodružný příběh - divadlo masek a bojová umění - premiéra 23.4. (19:00) České Budějovice, SUD - Studentské univerzitní divadlo Dny španělské kultury - hra “La barca sin pescador” (v provedení El Grupo de teatro Bufo z Masarykovy univerzity) 28.4. (19:00) České Budějovice, Horká vana - Teátr Víti Marčíka: představení Labyrint světa

Film 7.4. (19:00) Český Krumlov Titanic 3D historické drama USA, český dabing, režisér James Cameron, v hlavních rolích Leonardo DiCaprio a Kate Winslet 12.4. (19:00) Český Krumlov Musíme si promluvit o Kevinovi psychologické drama VB/USA, režisér Lynne Ramsay, v hlavních rolích Tilda Swinton a John C. Reily 12.4. (20:00) Tábor Příliš mladá noc intimní příběh ČR/Slovinsko, režisér Olmo Omerzu 26.-27.4. (17:30, 20:00) Jindřichův Hradec Vrásky z lásky drama/komedie/road movie ČR, režisér Jiří Strach,

v hlavních rolích Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová

Ostatní 4.4. (18:00) Český Krumlov, Městská knihovna cestopisné povídání Boba Stupky: Patagonie, země na konci světa 12.4. (19:30) České Budějovice, knihkupectví Kanzelsberger Literární šleh (pořádá SUD): host spisovatelka Tereza Boučková 13.4. (19:30) České Budějovice, Malé divadlo Listování: scénické čtení knihy Denise Learyho “Rakovinu nevyléčíš” 25.4.(15:00) České Budějovice, Lannova třída koleje Jihočeské univerzity Odpad fest (pochod městem spojený se sbíráním odpadků, večerní hudební program, např. VEES) 30.4. Český Krumlov Kouzelný Krumlov oslava prvomájové noci, čarodějnický rej, stavění máje, hudební produkce, lampionový průvod, volně přístupné výstavy a expozice 22.5. (19:30) České Budějovice, Malé divadlo Listování: scénické čtení knihy Pétru Cimpoesu “Simion Výtažník” Vyhrazujeme si právo na chyby, proto doporučujeme si informace zkontrolovat.

Pravděpodobnost, že se zde objeví vaše akce, zvýšíte tím, že nás informujete na servis@semtam.net, zařadíte je do kalendáře na www. kulturne.com a budete mít někde zveřejněné přehledné informace.

www.anifilm.cz

[040/040]