Semtam 20 (2012-12)

SEM TAM LIFE STYLE CULTURE

20

12.2012

SEM TAM

CONTENTS

Publishing & production

Oliver Mann

Šéfredaktor

Ondřej Brynych Zástupce šéfredaktora Matěj Malecha Korektury Alena Beníšková Marketing Josef Korda, Ladislav Zibura Distribuce Veronika Homolková Obálky

Petr Salaba Inzerce

inzerce@semtam.net Dotazy, náměty, názory

8

info@semtam.net Spojte se s námi:

www.semtam.net www.facebook.com/semtamcb www.twitter.com/semtamcb www.issuu.com/semtam

REJNOK Jan Kaplicky’s monument – coming to CB or not?

19

16 20 Milý čtenáři,

možná jsi si všiml, že Semtam sem tam změní vzhled. Nyní držíš v ruce jeho třetí “generaci”. Kdyby ho vydával Apple, jistě by ho pojmenoval Nový Semtam a tisk by ho na retina papír. To my bohužel neděláme. A co vlastně že děláme? To by mělo být obsahem mého editorialu.

Protože mi bohužel často připadá, že se tenhle projekt snaží už skoro čtyři roky dělat něco, o čemž spousta inteligentních lidí běduje, že tu chybí. Skoro se mi někdy až zdá, jako by to dělali proto, aby měli alibi - “něco by se mělo dělat, já bych něco dělal, ale nemám kde”. Ale máš, už skoro čtyři roky. A že to moc nefunguje? No, možná proto, že to neděláš.

Semtam chce dát prostor jihočechům psát pro jihočechy o jihočeších a o tom, co se v jejich regionu děje a co tu je.

Semtam chce dát možnost “tvůrčím elitám” rozvíjet kreativitu nové generace.

Semtam chce být hybatelem strnulých vod mediálním močále. (média, která takzvaně jen “uspokojují poptávku,” jsou k ničemu) Semtam se snaží propojit podobné projekty, kterých je víc, než si mnozí připouští.

Semtam nabízí možnost do něj investovat a stát se společensky odpovědnou firmou.

A tak dále a nebo jinak formulovaně by se to dalo rozjet na několikastránkový elaborát. Kdo by ale něco takového chtěl číst? Stačí jen vědět, že Semtam už tady opravdu je, a to nějaký pátek.

ONDRA BRYNYCH

2

SEMTAM 20

listopad 2012

NOVINKY

Jihočeské kulturní novinky A SWEETWATER TRICK – THE STRINGS (CROSSOVER)

Nedávno tato velešínská partička vydala svou debutovou desku „Neodpouštěj“ a už si pro své příznivce přichystala další nahrávku, která ji určitě posunula o třídu výš. The Strings zobrazuje průřez skladeb, které vznikaly v posledních letech působení kapely. Nejnovější písní je titulní „the.mask“, kterou kapela dotvořila až s novým bubeníkem Jiřím Kejšarem. A Sweetwater Trick nahrávali EP ve studiu Rec´n´Roll v Dolní Lhotě a obsahuje čtyři skladby, zmiňovanou the.mask, dále Fable, Lži! a the.strings. O veškeré texty se postaral zpěvák a kytarista v jedné osobě Karel Krejčí, na tvorbě hudby se podílí celá kapela. EP The strings působí vyzrálejším dojmem, skladby jsou důmyslně propracované a založené na melodické lince. Jistou vážnost a dramatičnost písním dodává také violoncello Tomáše Bartizala, které do konceptu dobře zapadá, ozvláštňuje muziku a dodává jí jedinečnosti. A Sweetwater Trick mají určitě slušně našlápnuto a čas ukáže, zda se dokážou prosadit ve velké konkurenci českých crossoverových kapel. VERONIKA NETUŠILOVÁ

AFTER RAIN – BEYOND THE UNDERGROUND (DOOM BLACK)

Tři roky trvalo než se předním jihočeským undergroundovým muzikantům podařila dát dohromady nahrávka „Beyond The Underground“ pod názvem After Rain. Určitě je třeba zmínit, kdo vše se na její tvorbě podílel. Především hlava celého studiového projektu After Rain kytarista Václav Votruba, jež je ještě členem dalších kapel - Dark Angels a No Belief. O zpěv se postarala Jana Zahradníková, Petr Junek, Klára Kubíková, Jiří Kopřiva, Petr Blackie Hošek, Radek Popel, kytary obstarali Václav Votruba a Jakub Vondrka, klávesy Petra Došková, baskytaru Vlasta Zahradník, flétnu Kristýna Šilhavá a housle Karel Dvořák a Jan Petr. Na desce „Beyond The Underground“ naleznete celkem sedm doomových skladeb, které se nahrávaly ve studiu Jiřího Klokočky. O grafickou stránku se pak postaral Radek Popel. VN

STRONG COFFEE – GIVE IT A SHOT (FUNK ROCK)

Dáte si šálek silné lahodné kávy? Pokud ano, vřele doporučuji si ji vychutnat se Strong Coffee a jejich debutovou deskou „Give It A Shot“. Hudba této českobudějovické funkrockové kapely vás totiž příjemně naladí na celý den. Stačí si jen pustit první skladbu „Pretty Unknown Lady“ a celý svět se vám bude zdát v tu ránu krásnější. Ovšem dost klišé. Musím uznat, že mě Strong Coffe opravdu mile překvapili: zní tak profesionálně, jako by spolu hráli pěknou řádku let. Toto hudební uskupení tvoří zpěvák a kytarista Jakub Vančura, baskytarista David Říha a bubeník Patrik Bartizal. Věkový průměr kapely je devatenáct let a není to vůbec znát - i díky stylu muziky, jež jde napříč různými věkovými kategoriemi. Skladby na debutovou desku vznikaly během posledních dvou let a podílí se na nich celá kapela. Ze všech písní číší velká radost, pohoda, ale hlavně vyspělost. Na to, že se jedná o prvotinu, si kluci nasadili vysokou laťku. Na závěr už jen dokonale vypovídající štítek k albu, jež vytvořili Strong Coffee – Patrik is smooth grounded coffee beans, Jakub is hot boiling water and David is a silver spoon, which blends us together to (a band) Strong Coffee. VN

KVAZI, VĚDA, UMĚNÍ

Poslední výstava tohoto roku v budějovickém Domě umění patří jihočešce z Ostravy Petře Herotové. Do 29. 12. můžete shlédnout její práce pod názvem Něco tady nehraje. Expozice podle slov jejího kurátora Jiřího Ptáčka je postavena na konfrontacích kresby s technologií a originálu s kopií, čímž je vlastně jakýmsi laickým pokusem a výzkumem. Co nám tím autorka pomáhá odhalit, kam její bádání směřuje? Přijďte se přesvědčit sami. (RED)

VSTŘÍC MLADÝM POSLUCHAČŮM

Nová posila orchestru Jihočeské filharmonie se činí. Nejde o žádného sólistu ale manažera, respektive manažerku Barboru Šiftovou. Za tři měsíce ve funkci stihla potvrdit, že náklady na její plat jsou asi tak 20x efektivnější než ty na mzdy úředníků a politiků, kteří mají co dočinění s rozpočtem zřizovatele (Jihočeský kraj). Líbí se nám nové logo a těšíme se na nový web s rezervačním systémem (v lednu), a očekáváme připravované koncerty vážné hudby v netradičních místech, třeba v kampusu JČU. (RED)

SEMTAM 20

listopad 2012

3

LIFE / CESTOVANI

Krev, pot a štěstí svaté cesty

TEXT & FOTO JAKUB POLÁK

S

eděl jsem na ruzyňském letišti, srkal pivo za 150 a čekal na odlet směr Francie - Toulouse. V Toulouse stávkoval letištní personál a zpoždění letadla z hodiny na hodinu chladilo moji cestovní horečku…

Byl jsem na začátku své Cesty do Santiaga de Compostela, poutního místa, které je vyhledáváno tisícovkami poutníků z celého světa.

V Toulouse mě čekala Angelika, drobná Francouzka s dokonalou češtinou. Ubytovala mě v útulném bytečku, prošli jsme se úzkými uličkami univerzitního města a dorazili do hospody, kde všichni kvůli zákazu kouření seděli venku. Po návratu na nás čekal Angeliky arabský přítel, uvařil úžasné jehněčí se zeleninou a naučil mě říct arabsky tučňák.

Hned ráno jsem vyrazil vlakem do výchozího bodu většiny poutníků, do Saint Jean Pied de Port na úpatí Pyrenejí. Ve vlaku s každou stanicí přibývalo poutníků, kteří se snadno poznali podle typické mušle hřebenatky připevněné na batohu. Ve starobylém městečku byla poutnická kancelář, kde si každý nechal vystavit tzv. Credenciál, poutnický průkaz, do kterého dostávají poutníci razítka a který jim otevírá dveře poutnických ubytoven - albergue. Nadšení poutníků plných očekávání bylo hmatatelné. Při večerní lahvi vína se všichni horlivě seznamovali.

Potkal jsem dva bratrance ze Švédska, Juana a Juanesse, mladou lékařku Giulii z Itálie a mnoho dalších. Ráno jsme vyrazili za 4

SEMTAM 20

listopad 2012

svítání. Ubytovny v 10 večer zavírají a ráno od 6 vypouštějí poutníky na jejich Cestu. Všichni se zdravili “Buen Camino”.

Prošli jsme mlhou a celý den stoupali.

K večeru jsme sestoupili do Roncesvalles na španělské straně hranice a ubytovali se v klášterní ubytovně. Po cestě jsem našel svoji poutnickou hůl. Ležela ozářena světlem na mýtině v lese. Vzal jsem ji s sebou na cestu, nebo ona mě? Utrácel jsem víc peněz, než můj naivní rozpočet očekával. Udělal jsem proto opatření a nakoupil těstoviny, česnek a olivový olej.

Další překvapení bylo, že nejsme ve Španělsku, ale v Baskicku, jak tvrdili místní, i města tu měla jiné názvy. Cesta byla už méně kopcovitá a s tím přibývalo i poutníků - cyklistů. Jak jsem sestupoval níže z Pyrenejí, krajina rozkvétala, potokům přibyla masivní koryta připravena na jarní tání a část cesty vedla podél průmyslových zón i rušných silnic. Nenašel jsem ubytování v Larrasoañě a musel ujít další bolestivé kilometry až do Huearte. 42 km bylo opravdu hodně, další den mě nohy pálily hned od rána.

Prošel jsem Pamplonou a ubytoval se v prvním albergue na trase. Byla to malinká útulná ubytovna, vypral jsem si svoje poutnické oblečení a oddával se zahálce. Den následoval den, ubytovna ubytovnu. V Puente la Reina, kde se sbíhají tři poutnické trasy, jsem potkal Honga, staršího chlapíka z Korei, který napsal knížku o Caminu, a přivedl tak do Španělska mnoho Korejců.

Jak Cesta ubíhala, bylo potřeba odhazovat zátěž na mnoha frontách. Schválně jsem

zapomněl knižního průvodce v knihovně ubytovny, hodil jsem za hlavu svoje představy o rozpočtu a časových plánech. Bohužel ne úplně.

Rytmus putování udělal z poutníků kočující vesnici, která se přesouvala a neplánovaně pravidelně potkávala v ubytovnách.

Potkával jsem další zajímavé tváře.

Manella, hasiče z Barcelony, Arupama, který byl žákem Osha, Andreu z Bratislavy, Lauren z Tallahasse. Čeho bylo moc, toho bylo příliš a co jsem nedokázal odložit, to mě po pár dnech dohnalo. Nedokázal jsem zastavit proud SMSek do Čech, nedokázal jsem zastavit nekonečnou planou konverzaci, nedokázal jsem zklidnit mysl. Bylo mi úzko.

Narůstající tlak jsem musel ventilovat. Šel jsem čím dál tím rychleji, méně jsem si užíval, více jednal mechanicky. Po pár dnech jsem začal cítit tahání a později křeč v předním holením svalu, obávaného namožení všech poutníků. Nestíhal jsem skupinu, která se vzdalovala a urputnou snahou ujít to, co ostatní, jsem dílo zkázy dokončil. Nemohl jsem chodit. Posledních 20 km do Leonu jsem dojel autobusem. Zůstal jsem den ve městě, navštívil lékaře, ale veškeré snažení bylo marné. Sval si musel odpočinout a já jsem se po 550 našlapaných kilometrech vracel domů. Cítil jsem uvolnění.

Nebylo mi líto nedokončené poutě, věděl jsem, že to, pro co jsem si přišel, jsem dostal.

Prožil jsem pocit, jak málo člověk potřebuje ke štěstí. Zjistil jsem, že žluté šipky, které mě provázely po Španělsku, nalézám v mnoha podobách kdykoliv, kdy mám pocit, že stojím na křižovatce. Děkuji, Buen Camino.

NÁZOR

Kecy jsou zbytečné. Hlavně, že to funguje.

T Ondra BRYNYCH

rochu smutné se mi na festivalu Město ožije zdálo (možná jste o něm slyšeli, České Budějovice: DK Slavie, Náměstí Přemysla Otakara II, Jihočeská univerzita), že jeho pěkné poselství jsem odhalil až potom, co jsem se po něm pídil. Kdo chce ale dnes po něčem pátrat? K čemu sebespásnější myšlenka, když se k nikomu nedostane?

Když jsme si tak s Ondrou a Markem (pořadatelé, dobrovolníci) povídali, o kultuře jsme mluvili v podstatě jen na začátku.

Pak převzaly štafetu společenská témata. Vyplynula tak myšlenka, kterou ani neměli dosud přímo pojmenovanou: “nenásilně inspirovat lidi k občanské angažovanosti, vlastní odpovědnosti a aktivní informovanosti - to je cesta z krize, která má víc než ekonomické právě společenské příčiny”.

Nesnaží se ale být sociálními inženýry, ani svou aktivitu naivně považovat za něco spásného, chtějí se prostě přičinit tím, co umí.

Nikomu nic nenutí, nechtějí nikoho omezovat ani přesvědčovat, spíš hledat společnou řeč, přimět přemýšlet jinak. Uvědomují si, že jsou jen dílkem skládačky, ovšem nezbytným.

Dělají to i přes to, že z oficiálních míst nejsou podporováni. I když

dosah byl s touto poměrně neobvyklou akcí zatím malý, nezoufají: “jde o to zasévat myšlenky, většina skvělých akcí se dotkne stále těch samých lidí, u nichž to jakoby není nutné. Ale vždy myšlenky začínají u elit a skrze ně pak jdou dál,” trefně poznamenal Marek.

Městu ožije se myslím již podařilo jít i dál. Alespoň pro mě byl úžasný zážitek vidět v rámci cyklojízdy přes 200 různých lidí (žádní intelektuálové, ekofašos, aktivisté, …) se stejným zájmem: jezdit po svém městě na kole. Lidí, kterým to prostě přijde normální. Neprotestovali proti autům, prostě jen nenásilně ukázali: jsme tady, existujeme.

To je kultura víc, než cokoliv jiného. Na to nepotřebujete studovat vysokou školu, znát odborné publikace, chodit v obleku. Nemusíte ani číst manifesty či takovéto rozkecané úvahy. Prostě vezmete hapinu a jedete.

Město ožije především inspiruje, aby lidé sami tvořili kulturu. A zafungovalo to. Kdo ví, co bude za pár let. Třeba už organizátorů ani nebude třeba, a bude to skutečně “město ožije”. Proto teď cítím, že spíš než myšlenka sama a její prezentace, je důležité to, že funguje.

Aniž si to třeba uvědomíme.

“Inspirovat lidi - to je cesta z krize, která má především společenské příčiny”

Piknik na neobvyklém místě

V Mirek VODÁK

ětšina lidí si udělá PIKNIK v parku. Je to fajn a kromě posečený trávy k tomu potřebujete akorát barevnou deku, dobrý jídlo a ještě lepší víno. Většina lidí ale nejsou architekti a architekti si to vždycky komplikujou, zvláště když chtějí piknikem upozornit na možnosti a potenciál veřejného prostoru. Proč ?

Veřejný prostor je největší souvislá plocha v našem městě a obecně řečeno má obrovský význam pro občanskou společnost a demokracii. Je to místo, kde veřejně vyjadřujete svůj názor a máte možnost oslovit velké množství lidí. Proto ho nemají rádi politici ani nadnárodní korporace, naopak ho milují občanská sdružení a blázni, co chtějí zachraňovat svět a nemají internet.

Je to místo, které vám tak nějak napůl patří, protože vaše já je přece malou součástí veřejnosti. Když si přepočtete plochu městského katastru na jednoho obyvatele, vychází vám poměrně velká plocha, která je teoreticky vaše a můžete tam dělat, co chcete. Akorát nejde poznat co komu patří a vaše představa, co tam dělat, je jiná než moje.

Takže se při jeho využívání musíme nějak domluvit. K domluvě o tom co jde, kdy to jde a jak to bude fungovat slouží vyhláška dle zákona (13/1997 Sb.), která vám sice většinu věcí obecně zakazuje, ale to neznamená, že se nemůžete domluvit.

BEZ TRÁVY ANI RÁNU

K domluvě potřebujete katastrální mapu (KDE), vyplněnou žádost (CO a KDY), spolupráci Odboru správy veřejných statků (100Kč za kolek a velmi příjemná paní), spolupráci Odboru dopravy (100Kč za kolek a velmi příjemný pán) a pondělní schválení kolegiem primátora a jeho náměstků (ZDARMA). Zabere vám to několik hodin a výsledkem je „Povolení o zvláštním užívání místní komunikace nebo veřejného prostoru”.

Takže zpátky k pikniku. V červnu jsme jako CBArchitektura udělali piknik na Zlatém mostě. To je ten modrý u divadla, kde nic nejezdí. Abysme neseděli na zemi, koupili jsme si trávu. Umělou, ne na kouření. Bylo to fajn a od té doby jsme to několikrát zopakovali, jednou s jahodama, jednou s kapelou a jednou s libereckejma kamarádama, co jeli kolem na výlet. Příležitost se vždycky najde - zkuste to taky.

PS. Jde to udělat i bez povolení a když nebudete dělat bordel a nikdo vás neudá, nic se neděje. Ale čert nikdy nespí a abyste neříkali, že jsem vám to neřekl. Podle zákonu vám za to hrozí pokuta do výše půl milionu.

SEMTAM 20

listopad 2012

5

LITERATURA

Nadějný spisovatel pouští Štiku. Bude to bestseller?

Aleš Prager (*1981) z Tábora už jednu knihu vydal.

Jmenovala se Mezi tím a měla na prvotinu nebývalý úspěch. Nyní se vydává v šanc nemilosrdnému trhu s druhou publikací: Štika v rybníce aneb jak ukrást českou miliardu...

P

o odpočinkové a (jak říká) sladké knize Mezi tím se Prager pouští střemhlav do české politiky. Ne fyzicky, jen na papíře. Jeho nová kniha je o mladém člověku, který se rozhodl loupit.

Okrádá ty, co okrádají naši společnost.

Je také o podnikání a kapitálu, o rodině a lásce, o moci a chtění a morálce. Příběh jeho druhé knihy se odehrává v Táboře, respektive v celých jižních Čechách „Hlavní hrdina má ambice stát se politikem, a protože se stane po jedné z loupeží finančně nezávislým, už není jeho prvotní myšlenkou mít peníze, ale uznání všech.

Je tvrdý nekompromisní avšak charakterní člověk, vstoupí do politiky, protože on potřebuje tento svět, stejně jako dnešní politika potřebuje takovéto lidi. Nepotřebuje politickou moc, aby si vydělal peníze, on chce moc, aby mohl věci změnit k lepšímu a tím uspokojit své ego. Pravda a láska zvítězí!

Zvítězí?“ prozrazuje z knihy autor.

Napsat knihu je pro něj práce, kterou má rád, a není to prý dřina. „Není to těžké, i když mnoho lidí z knižní odborné veřejnosti je jiného názoru a čekají, s čím tentokrát jako začínající nadějný překvapí. Jinak vydat knihu je primitivní, to by zvládl každý, stačí mít peníze. Vybral jsem si nelehký úkol, ale pevně mu věřím,“ dodává Prager.

K vydání potřeboval 100 tisíc korun na první náklad a propagaci publikace. Rozhodl se tedy jako táborský patriot hledat sponzory mezi místními podniky. “Oslovil jsem přes 150 firem, ale nikdo mě neznal, tak jsem nic nedostal. Nicméně, takřka každý druhý oslovený mě požádal, abych mu knihu po vydání poslal, že si ji chce každopádně přečíst,” popisuje peripetie mladý spisovatel.

6

SEMTAM 20

listopad 2012

Nakonec prý doslova za pět minut dvanáct narazil na člověka, který si zalíbil jeho debut a v krátkém čase přečetl s chutí i nové dílo a neváhal. “Jde o to, že hlavní hrdina je zloděj, který páchá zlo na jedincích, kteří páchají zlo na celé společnosti a ještě mnohem víc, což je možná přijatelné pro jedince, ale ne pro zástupce určité společnosti,” vysvětluje.

Kniha vyšla na konci října v nákladu 1500 kusů tiskem u pana Štěrby ve Vimperku, který je poté rozvezl do distribučních sítí. Obálku románu graficky zpracovala výtvarnice Hana Hemalová z Písku, návrh si připravil autor sám.

Psát začal už v únoru, kdy postupně poskládal prvních padesát stránek. „Pak jsem si dal na dva měsíce oddech a věnoval se prodeji své první knížky, protože ze zkušeností z první knihy jsem si vzal, že je lepší jak pro mě, tak pro knihu, když nepíšu v kuse. Pak jsem si dal pauzu ještě v červnu,“ nastínil Prager a jak říká: Prvotina měla šanci být bestseller, tak proč by se jím druhá kniha nestala!

DAVID PELTÁN šéfredaktor serveru Kulturne.com

Z RECENZE NA KULTURNE.COM Štika v rybníce aneb jak ukrást českou miliardu…

Aleš Pragner, vlastní vydání, 216 stran, běžná cena 249,e-kniha 99,-

Jde o velmi dobře napsaný román odehrávající se v jižních Čechách. Je to napínavá a velmi realistická kniha o moci, slávě, úspěchu, lásce a touze změnit naši budoucnost. Najdete i jakýsi malý naturalistický prvek, který se skrývá v hlavním hrdinovi, zloději.

Román je napínavý až do konce a příběh čtenáře vtáhne do děje tak silně, že bude mít pocit, jako by on sám byl hlavním hrdinou příběhu a prožíval s ním všechny starosti i strasti jeho života. […]

Kniha Aleše Pragera se nedává srovnávat s ničím, co u nás prozatím vyšlo, protože téma, kterému se zde věnuje je dosti neobvyklé.

Autor se svojí práce však chopil velmi dobře a vytvořil příběh, jenž zasáhne každého, kdo se rozhodne si ho přečíst. Ukazuje nám starosti i strasti každodenního života v podstatě obyčejného člověka, kterým může být kdokoli z nás.

WENDY ŠIMOTOVÁ

ARCHITEKTURA / MJÖLK

It must be something serious Teda... přitom by se tohle dalo chápat i jako docela levicový projekt.

Tak dá se tu najít spojitost třeba se sociálním bydlením. Na takhle malém prostoru se opravdu fungovat dá, jasně, že ne trvale, což ani nebylo cílem. Nejedná se o „finální“architekturu. Jde o projekt, ukázku, že málo „funguje“ s potenciálem na kterém lze postavit právě tu opravdovou architekturu – dům. Dům pro každodenní používání, dům, ve kterém se bude dobře žít, dům který nemusí být velký, dům plný světla, jednoduchý a krásný svojí obyčejností. Objekt, malého měřítka, nabízející maximální efektivitu využití životního prostoru.

Já tu schválně v rámci projektu trávím co nejvíc času, asi tak 21 hodin denně. Snad jediné, co mi tu vážně chybí, je pohyb. Fyzická pasivita je velice únavná a to se zde projevuje.

M

ladí architekti z libereckého studia Mjölk postavili několik metrů nad dlažbou budějovického náměstí Přemysla Otakara II. avantgardní obytnou konstrukci se záchodem i sprchou. Na šesti a čtvrt metrech čtverečních se rozhodl strávit celý týden i umělec a šéf městské Galerie současného umění v budějovickém Domě umění Michal Škoda.

Kde to ted a jsme?

Akvárko, věž, budka, posed, krabice... lidi tomu říkají různě. Kluci z Mjölk to nazývají posed či modul. Taky jsem viděl skupinu turistů, které modul zajímal víc než historická zástavba. Průvodce na četné dotazy jen zamyšleně odpověděl “I don’t know...

But it must be something serious.”

Modul... to je zní trochu jako sci-fi.

Nevím, zda hovořit o sci-fi, které mne osobně vůbec nezajímá, ale co mne zajímá, jsou třeba japonští metabolisté a tam by se dala určitá spojitost najít. Zvláště pak s Kisho Kurokawa, který v 70. letech postavil v Tokiu dům Nakagin, jež je celý složený z podobných kapslí nebo modulů, taky je to na nohách a připomíná to novodobý život na stromě.

Trávíš tu už šestý den. Neomrzelo tě to?

Neomrzelo! Mám rád samotu, architektura a prostor mne zajímají abnormálně a tohle

je ojedinělý zážitek, který se nebude jen tak opakovat. Jedná se nejen o problematiku malého prostoru / malého domu /, ale také o otázky vztahující se k veřejnému prostoru - čím vlastně je, jak jej lze nahlížet, kde začíná a kde končí, jak definovat, kde jsou hranice jeho využití a třeba i to, jakou roli ve společnosti plní.

Každý, kdo na náměstí přijde tě tedy uvidí.

Jaké jsou reakce?

Za celou dobu jsem se nesetkal s vůbec žádnou negativní reakcí. Nikdo si teda aspoň viditelně neťukal na čelo ani nekroutil hlavou. Lidi většinou vyjadřují údiv, radost, často mávají, téměř všichni se usmívají, nebo i zvedají palce.

Nejvíc jsou z toho nadšené děti.

Takže zatím žádné dramatické scény?

No, jen druhý den tu bylo trochu nedorozumění, když na náměstí měli předvolební mítink komunisti. Svým klasickým chováním se nacpali přímo pod stavbu a jednali, jak je pro ně typické. Vzhledem k tomu, že mi opravdu zločinecké organizace vadí jsem přirozeně musel reagovat a od jejich akce, která byla v bezprostřední blízkosti budky se distancovat alespoň vyvěšením plakátu. Oni začali svůj mítink proslovem, de facto v tom duchu, že jestli lidi nebudou volit je, tak skončí jako já a budou do svých domovů za pár let lézt po žebříku a žít v takovýchto ošklivých domech.

“”

Skončí jako já a budou do svých domovů za pár let lézt po žebříku

Já myslel levicový vlastně i tím, jak to využívá veřejný prostor. Je to kreativní projekt, který náměstí důvtipně oživuje a neznásilňuje ho ke komerčnímu účelu.

To je taky pravda. Například jsem si uvědomil, jak důležitá je na náměstí kašna a jak už jen zvuk vodotrysku v tomhle městském prostoru zastupuje výrazný přírodní prvek. Když tady trávíte tolik času, tak tu vodu vnímáte úplně jinak, než když jen projdete kolem. Ale zase na druhou stranu tady pocítíte hodně negativně auta. Ta ten modul při každém průjezdu nepříjemně rozduní. S auty na náměstí mám už dlouhou dobu problém a moc bych si přál, kdyby se je odtud podařilo vytlačit.

Plánuješ jako kurátor městské galerie i další site specific projekty tady na náměstí?

Rozhodně se o takový přesah budeme snažit i v budoucnu. Jde mi o to, aby umění, či třeba architektonický projekt ve veřejném prostoru s lidmi nějak komunikovalo, bylo interaktivní, otevíralo otázky, zabývalo se nějakou problematikou a mělo vztah k místu. Neoslovují mne aktivity jako například Sochy ve městě, pokud se jedná o akci bez jakékoliv koncepce, jak obsahové, tak i bez vztahu k místu a povětšinou i s velice diskutabilní kvalitou. Kdy se jedná pouze o dekorování a jakousi turistickou atrakci. Domnívám se, že by mělo jít o víc, tedy alespoň to mne zajímá.

PETR SALABA petr@petrsalaba.com SEMTAM 20

listopad 2012

7

ARCHITEKTURA / REJNOK

Otázky kolem luxusní mořské flóry na jihu Čech Není tomu tak dávno, co byla definitivně ohlášena stavba Koncertního a kongresového centra Antonína Dvořáka, známějšího pod označením Rejnok. Skvělá zpráva, zdá se. Přesto je zde několik otázek, které by měly být zodpovězeny. Nejdříve ale zrekapitulujme obecně známá fakta.

Text MATĚJ MALECHA

S

tavbu iniciovala (a zařizuje) Jihočeská společnost přátel hudby (JSPH) s odůvodněním, že jihočeské metropoli chybějí odpovídající koncertní prostory. Budovu navrhl architekt Jan Kaplický, avšak celý proces výstavby hned v prvopočátku přerušila jeho náhlá smrt. Od té doby byl celý projekt zastaven až do chvíle, kdy se jej ujala Kaplického bývalá spolupracovnice, paní Jiřičná. Ta nyní pracuje na projektové dokumentaci k územnímu rozhodnutí, které je poslední překážkou v započetí stavby.

Tolik k historii a byrokracii. Nyní k budově samotné. Výstavba vyjde zhruba na dvě miliardy korun, za což má budova nabídnout dva sály - menší pro 400, větší pro 1000 lidí, nejmodernější zázemí, dvoupodlažní parkoviště a komerční zónu. Byla by to první Kaplického stavba na území Česka, což se jistě také počítá.

Shrnul jsme fakta, pojďme se podívat na otázky. Na odpovědi jsem se ptal Antonína Kazila, ředitele JSPH.

1

JAK SE REJNOK OCITL NA MÍSTĚ BÝVALÝCH KASÁREN? Z počátku se stavba plánovala na Mariánském náměstí, je to tak? Jak se tedy stalo, že Rejnok nakonec skončil vystrčený z centra na periferii?

“Máte pravdu, původně jsme chtěli stavbu postavit na Mariánské náměstí, neboť tento pozemek si vyžaduje nějakou důstojnou stavbu - koncertní dům nebo katedrálu. Náš požadavek na získání pozemku zamítla Rada města s tím, že ho přenechá dalším generacím a nabídla jako jedinou variantu území v kasárnách, což není zase taková periférie. Žije tam polovina obyvatel města a když radní dodrží původní záměr, tak by tam mělo vzniknout druhé centrum. Ale tomu moc nevěřím a ani si nezoufám, protože budova bude hledět do nového parku.

Uvedu příklad v sousedním Německu. Když chtěl R. Wagner před 150 lety postavit svoje operní divadlo, také ho honili od čerta k ďáblu. Nakonec dostal pozemek na Zeleném vrchu v Bayrothu, úplně za městem. A vidíte, dnes je to světoznámé divadlo a zkuste si sehnat vstupenku.

Vše je o tom, co se hraje a hlavně jak se to hraje, a pak posluchači přijdou.

Stejně je to např. s hokejem.”

8

SEMTAM 20

listopad 2012

2

PROČ REJNOKA STAVĚT? Již od začátku se objevují otázky, jestli není zbytečné stavět takto megalomanskou budovu v relativně malém městě a tato obava není zas až tak lichá. Vždyť kultura v Budějovicích spíš přežívá, než že by žila a to i na úrovni klubů. Takže, vyplatí se to?

Proč stavět budovu za dvě miliardy, když kultura v Budějovicích je na vymření?

V čem jsou budějovické prostory nevyhovující? “Úplně ve všem. Tady žádný koncertní prostor není. Máme tu Metropol, který byl původně projektován jako kino a pak Jihočeskou komorní filharmonii (Koncertní síň Otakara Jeremiáše - pozn. red.), tam se vejde 220 lidí. Celkově nevyhovuje jak kapacita, tak zázemí. Pokud chcete slyšet Wagnera, Brucknera či Strausse, tak potřebujete sto, stodeset muzikantů a kam je chcete dát, tady není kam.”

Vyhovující prostory by se nejspíše daly pořídit levněji, na to pan Kazil reaguje konkrétními příklady podobně velkých měst, ve kterých mají zhruba stejně velké koncertní síně.

“Podobných sálů je hodně. Vyjmenuji alespoň ty, ve kterých jsem byl. Město Bamberg v Německu má pro cca. 70 000 obyvatel koncertní sál se skvělou akustikou s kapacitou 1400 posluchačů a sehnat vstupenku je prakticky nemožné - je stále vyprodáno. V Rakousku v Sankt Pöeltnu, který má 49 000 obyvatel, je sál pro 1000 posluchačů a mají rovněž svůj symfonický orchestr. Vybudovali celé kulturní centrum s muzeem, knihovnou archivem a hlavně s obrovským podzemním parkovištěm. Toto vzniklo již před 15 lety.

V kulturním světě jsou takovéto stavby běžné. Třeba v sousedním Linci se otevře v dubnu 2013 krásná nová opera.”

3

KDO TO ZAPLATÍ?

Od začátku je jasné, že nebude financována ani Evropskou unií, ani krajem.

Od začátku se mluví o investorovi, který pokryje veškeré náklady na stavbu.

Kdo to je, se neví. Již se spekulovalo o ČEZu, následně o ruské společnosti TVEL a v současné době se hovoří o jakémsi západním investorovi. Pan Kazil nesmí

jeho jméno prozradit, dokud nebude vydáno územní rozhodnutí, tak zní dohoda.

Financování stavby je jedna část, druhá - neméně podstatná - je financování provozu a údržby. Částky za provoz budovy takových rozměrů budou určitě nemalé.

Od začátku se počítá s komerční zónou jako s hlavním zdrojem příjmu, ale pokryje to náklady?

“Snažíme se, aby řešení bylo co nejúspornější, to znamená nové technologie, s tím, že nechceme, aby byla jen krásná “chalupa”, ale aby i ten vnitřek odpovídal 21. století.

Ekonomové, a měli jsme jich několik, nám spočítali, že ta komerční zóna by měla provoz pokrýt. Vycházeli z fungování Metropolu či Obecního domu v Praze, což je obdobně velké a mají tam také komerční zónu.”

4

KDO TO VYUŽIJE? Občas se ozývají lidé, kteří si myslí, že takováto mamutí stavba nemůže najít adekvátní využití. JSPH řeší nevyhovující prostory především kvůli festivalu Hudebních slavností Emy Destinnové, jehož jsou pořadatelé, což by bylo ovšem trochu málo na budovu za 2 miliardy. Antonín Kazil souhlasí a dodává: “Nepředpokládá se, že by tam byla jenom vážná muzika. Menší sál bude více variabilní, například se dělají různé kroky proto, aby tam mohlo Jihočeské divadlo hrát opery. Velký sál bude sloužit hudbě či se zde budou moci pořádat kongresy, taneční, plesy. Je to nadimenzované tak, aby se tam dalo dělat spoustu věcí, ale prioritou zůstává, aby se tam daly dělat hudební koncerty na úrovni.”

Jiní zase namítají, že vstupné, aby pokrylo vysoké náklady, bude tak drahé, že se tam většina obyvatel stejně nepodívá. Na to pan Kazil reaguje slovy: “Jaké bude vstupné, to vám dneska nikdo nemůže říct. Bude tam určité rozpětí a budeme se snažit, aby to vstupné bylo takové, aby se lidé mohli těch koncertů zúčastnit. Ze zkušenosti vám můžu říct, že ze vstupného nezaplatíte žádný koncert, takže vždycky na to musíte sehnat nějakého sponzora, který

zaplatí např. filharmonii a ze vstupného pokryjete maximálně nějaké drobnosti.”

Rejnok se bude vymykat nejen velikostí a vzezřením, ale i velkou rozmanitostí možných akcí. Je otázkou, zda-li bude působit jako solitér či zapadne do budějovické kulturní koncepce.

Myslíte si, že Rejnok zapadá do strategického či kulturního plánu města?

“Přiznám se, že strategický plán města neznám. Ale o kulturním plánu se tady nedá hovořit, vždyť město nemá žádnou koncepci na nic, natož pro kulturu. Já jsem vypracoval návrh koncepce pro hudbu a kulturní využití Rejnoka a nikdo na městě nemá zájem, načež aby spolupracoval.”

5

CO TÍM ZÍSKAJÍ ČESKÉ BUDĚJOVICE? Samozřejmě se často ozývá “co z toho bude”.

Stavbou Rejnoka získají Budějovice minimálně perfektní representativní prostor, který by na jih mohl dostat i zvučná jména, která se zde zatím neobjevila. Nazvěme to třeba kulturním katalyzátorem.

Dále, podle Antonína Kazila, jihočeský kraj garantoval vznik velkého orchestru, který by v Rejnokovi působil jak samostatně, tak jako hudební doprovod pro divadlo.

A nakonec věc, na kterou by mohli slyšet i prakticky smýšlející lidé. Budějovice skrze Rejnoka získají parkoviště o kapacitě 550 míst, jak se vyjádřil pan Kazil: “Město uvažuje, že by se parkoviště využívalo jako záchytné parkoviště pro směr z Písku, s tím, že parkovací lístek by sloužil jako jízdenka na MHD. Původně byly navrženy i dvě autobusové zastávky, ale ty teďka údajně ředitel dopravního podniku nechce, což si myslím, že nemá logiku. I kdyby tam Rejnok nebyl, tak když si vezmete, že na tom sídlišti bydlí kolem pěti až šesti tisíc obyvatel, tak by tam ten autobus zajíždět mohl.”

Samozřejmě je těžké odhadnout, zda-li bude vše fungovat tak, jak se nyní plánuje. Avšak to, že je v projektu, zdá se, vše podchycenou a promyšleno, dává naději, že stavbou Rejnoka Budějovice získají víc, než jen černou díru na peníze.

SEMTAM 20

listopad 2012

9

DIVADLO

Zajíci pod vedením tvůrčí skupiny KAZI S

režisérkou Janou Kališovou jsme se sešly v kavárně poblíž Jihočeského divadla v den premiéry opery Rigoletto, kterou v létě inscenovala na otáčivém hledišti v Českém Krumlově.

Na naše srpnové setkání dorazila společně se svou asistentkou Jarkou Zimovou. Ačkoli měly obě za sebou náročný generálkový týden a jen několik hodin spánku, zanedlouho kavárnu zaplnily neuvěřitelnou energií, osvobozujícím smíchem a smrští veselých historek ze zkoušení: např. kterak jinak abnormálně hodný pejsek při generální zkoušce proštěkal celý duet Rigoletta se Sparafucilem; kterak se na scéně objevili dva vévodové (ten „pravý“ i jeho dvojník) a jeden kůň, jehož si zkrátka nestihli předat; kterak v parku poskakovalo záhadné modré světýlko, neboť zmatený komparsista zabloudil při odchodu ze scény mezi keři a svítil si na cestu mobilem…

Jana Kališová jako režisérka projevuje obdivuhodné pochopení pro lidské nedokonalosti a jevištní incidenty ospravedlní: Je to přece ‚jenom‘ divadlo. A o divadle se samozřejmě povídalo dál - zavzpomínala na slavnou éru českobudějovické opery za šéfování Josefa Průdka a také představila svůj nově vzniklý tandem: tvůrčí skupinu KAZI (Kališová, Zimová). Obě se více než skvěle doplňují, mají podobné vnímání divadla a vytvořily spolu (kromě Rusalky) všechny zdejší operní režie. Nově vzniklé uskupení je svou zakladatelkou odůvodněno slovy: Když můžou mít mladí kluci v Praze skupinu SKUTR, my - dámy v letech - si založíme KAZI. Nutno dodat, že tyto dámy disponují skvěle vyvinutým smyslem pro humor, obdivuhodným nadhledem, šarmem a empatií.

A nakonec došlo i na pár mých otázek. Jaké bylo vaše první setkání s otáčkem?

JK: Když jsem jako mladá holka jela se školou Vltavu, zastavili jsme v Krumlově a já viděla na otáčku Lucernu s kašírovanými kulisami. Když mě čekala první krumlovská režie, nakoukala jsem tam několik inscenací, abych pochopila ten princip. Režírovat operu na Krumlově není snadné: lidé si platí hlavně proto, aby se projeli na točně. V činohře se udělá přejezd z jedné louky na druhou libovolně, v opeře to musí umožnit muzika. Navíc jeviště v kamenném divadle je totálně umělá záležitost, můžete tam cokoli nastylizovat, tady konfrontujete živou přírodu a do ní se snažíte něco vkládat. Když jsem režírovala na Krumlově poprvé, což byla právě Dvořákova Rusalka, rozhodla jsem se vycházet z přírody a použít minimum věcí. Podobným způsobem jsem přistupovala i k Rigolettovi.

Rigoletto se vrací na otáčko počtvrté, v čem se od svých předchůdců bude liší?

JK: Předešlé inscenace byly renesanční, my jsme 10

SEMTAM 20

listopad 2012

JANA KALIŠOVÁ BIO Divadelní režisérka, věnující se činohře i opeře Její spolupráce s JD se započala v roce 1991, kdy zde režírovala Dvořákovu Rusalku Na svém českobudějovickém režijním kontě má 7 operních a operetních inscenací Za českobudějovické opery Cosi fan tutte a Kritická noc obdržela cenu za režii na Festivalu českého hudebního divadla (1993, 1994)

zvolili jako dobové zakotvení polovinu 19. století, kdy vzniklo libreto. O inscenaci tvrdím, že je minimalistická a méně laskavá. Ve většině inscenací je Rigoletto spíše oběť, smutný šašek, ale když si člověk důkladně přečte divadelní hru Victora Huga Král se baví i libreto, zjistí, že Rigoletto je člověk, který posluhuje moci. Vévoda je nemravný, Rigoletto ho v tom podporuje a sám nemravnosti vyrábí. On není jen hodný tatínek. Morálka je podle mě nedělitelná, není možné být hodný doma a ‚svině‘ venku, dříve či později to člověka dožene. A pak pro mě byl zajímavý druhý

moment: Rigoletto drží svou dceru v bavlnce, ona o světě nic neví, vstoupí do něj na prosto nepřipravená a skončí tragicky. Děti nelze před nástrahami světa zavírat do šuplíčku. Snažily jsme se s Jarkou vytvářet inscenaci jako co nejpohyblivější obrázky, nemáme rády tzv. operu stoják. Chceme, aby představení bylo stravitelné i pro neoperní publikum a testujeme to na našich rodinných příslušnicích.

Jaké je to, když má jedna žena ukočírovat zpěváky, sbor, dohromady přes 50 účinkujících, technické nástrahy točny, o psu a koni nemluvě?

JK: Zpěváci jsou báječní, snaží se dělat, co mi na očích vidí. Prolézají křovím, brodí se blátem, hrají v jakémkoli počasí. Stejně se snaží i kluci z jevištní techniky, výborní jsou zvukaři, skvělý mistr osvětlovač a jeho parta.

JZ: A klobouk dolů před sboristkami, ty v Rigolettovi nezazpívají ani notu, ale byly na všech zkouškách a ochotné, připravené.

JK: Já moc nekřičím, snažím se být hodná a všechny chápat, čímž si to dělám složitější. Časově je zkoušení náročné a vyčerpávající, výhoda je, že to děláme ve dvou. Kdybych tady byla sama, nezvládla bych to, zejména ve finální části, kdy je třeba uhlídat tisíce maličkostí. Další výhoda je, že už znám zdejší soubor

SPOLEČNOST / MĚSTO OŽIJE

„Nejde o rebelii, ale o občanskou angažovanost.“

i prostředí, dělala jsem s operou několik inscenací.

Vracím se sem takřka jako domů.

Kolik času vám příprava a realizace Rigoletta zabrala?

JK: Oficiálně tady začaly zkoušky v půlce března, ale s výtvarnicí Janou Zbořilovou jsme se scházely od září minulého roku, to už jsem měla operu ,naposlouchanou‘. Náročné bylo vyhovět požadavku, aby jedna scénická výprava (dekorace + kostýmy) vyhověla jak otáčivému hledišti, tak i scéně Metropolu.

S Rigolettem jsem strávila asi rok, z toho sedm měsíců v Budějovicích. Činohra na otáčku by vás nelákala?

JK: Co by nelákala, ale nepřišla nabídka. Jedinou činohru jsem v Budějovicích dělala před dvěma lety - komedii Perfect Days.

Je ještě něco, co vás na otáčku překvapí?

JK: Asi není nic, co by mě úplně vykolejilo, ale příroda sama je záhadná. Někdy se vám do parku zatoulá zvěř, což se mi stalo třeba při Rusalce, kdy za spícím princem přihupkali dva zajíci a panáčkovali a honili se kolem něj. A třeba teď v Rigolettovi byl při smrti jeho dcery skoroúplněk, to bylo působivé. Někdy hraje příroda s vámi, někdy proti vám.

A jaký máte vztah k jižním Čechám, kam se pravidelně jako režisérka vracíte?

JK: Na škole nám říkali, abychom nebrali angažmá v Budějovicích, že se odtud nedostaneme. Prorokovali: ‚Tam si za dva roky pořídíte chalupu, všude je tam blízko, budou z vás pohodlní Jihočeši a divadla moc nenaděláte.‘ To už dávno neplatí, divadla se tu dělá habaděj a sakra dobrého. Jižní Čechy mám ráda odedávna, moje babička pocházela z Mochtína u Klatov, na Šumavě jsem v dětství trávila každé prázdniny.

A pak se řeč zase stočila k divadlu.

JZ: Musím zacitovat, co kdysi říkával Miroslav Macháček: ‘Herci jsou jako děti, ale zlé, ale zlé.‘ JK: A já se je snažím mít ráda.

Budiž toho důkazem, že hned po našem rozhovoru pospíchala připravit hercům zlomvazky (stírací losy s Patem a Matem, k nimž upevňovala malou umělohmotnou lopatičku). Takovou piplavou práci věnujete přece jen tomu, koho máte rádi.

P.S. Na krumlovského Rigoletta si sice musíte počkat do příštího léta, ale v jeho “kamenném provedení” jej můžete zhlédnout v budějovickém Metropolu, kde měl premiéru 29.října.

SILVIE VOJÍKOVÁ [PR]

J

ednoho říjnového večera se mi naskýtá možnost potkat se s organizátory festivalu Město ožije: Ondrou Kašpárkem a Markem Menšíkem. Nejprve s úmyslem povídat o festivalu, vzniká příjemně otevřená diskuse o tom, proč je dobré zvednout zadek a aktivně se zapojit do kulturního dění svého města.

Začínáme tématem, co vlastně vnímáme pod oním často skloňovaným slovem kultura.

Pro někoho to může znamenat koupit si lístek a jít si sednout na dvě hoďky do divadla, někdo jiný zas vyrazí se skládačkou na cyklojízdu po centru a bere to jako příjemnou společenskou událost. Jaký je rozdíl?

Podle Města ožije kulturní život může nabýt jiného, vyššího rozměru. „To, že se člověk spojí s ostatními, ze své vlastní vůle, jde něco vytvářet, nejen něco pasivně přijímat, se stává východiskem pro kultivovanější společnost,“ slovy Ondry Kašpárka. Záměr ve městě tvořit nějaké komunitní umění může mít však v odrazu české mentality opačný efekt. „Je obtížné najít cestu, jak dát najevo, že chceš to, aby si spolu lidi jen sedli, bavili se, trávili společensky více času,“ komentuje Ondra.

Principem festivalu se tak stala myšlenka organicky propojit různé subjekty, které vyšlou nabídku v podobě účasti, workshopu. To vše zaměřené na lidi, kteří se nebojí dobrovolně participovat na společném díle a mají ochotu se veřejně prezentovat.

Avšak podílení se mohlo mít i skromnější podobu: stavění panáka ze slámy, společné vaření polívky nebo čtení pohádky dětem.

Ondra na jednu situaci s vzpomíná: „Během Centra ožije za mnou došel starší pán a říká: ,Vy to tady máte pěkný, co kdybych tu četl pohádky.´ To je přesně ono! Vy jste tady součást naší komunity, pojďte dát to, co

chcete, lidem, kteří jsou okolo vás.“ Ano, ideální by bylo, kdyby sami lidi přišli, chtěli se zapojit a něco vytvořit. Jenže co osloví běžného člověka a odláká od televize?

Taneční dílna s černochem nebo snad výroba fotoaparátu z plechovky? Organizátoři se zamýšlí i nad tím a nesnaží se vidět věci jen subkulturně. „Jsme otevření širšímu záběru, i když je hrozně těžký zapojit všechny, různé generace“, vysvětluje Ondra. „Jde nám o to, abychom propojili jednotlivé sítě a mohli nabídnout kulturní přesah, ať je to do oblasti sportu nebo životního prostředí,“ popisuje Marek.

Je to fajn zastavit se, společně si vypít kávu, zapařit, třeba i nějaké hry, a to vše na náměstí, přímo v srdci města. Jenže, co si asi řekne náhodný kolemjdoucí při pohledu na mladý týpky, kteří sedí na bednách v bílé bublině? Je to ještě vytváření kulturních hodnot a tradic?

Podle organizátorů ochota vytvořit jakékoliv místo k setkávání, odpočinku i k aktivizaci, je přínosem jak pro osobní rozvoj každého, kdo se zapojí, tak i společnosti celkově. „Mít párty na náměstí, riskovat, jít nad rámec možností, i to má smysl,“ podotýká Marek a Ondra ho doplňuje: „Kam se poděla vůle podílet se na životě ve městě? Naší snahou je, aby byli lidi v tom městě přítomní, budovali vztahy mezi sebou, k tomu místu, k nějaké kulturní identitě.“ To, že se člověk nebojí zastavit a zapojit se, je už sympatické narušení společenské lhostejnosti, výstup z každodenní reality. Jen je mi záhadou, proč festival s takovou pestrou nabídkou činností (zadarmo!) nenavštívilo více lidí?

Proto mám teď chuť podotknout, nebojme se otevřít a využít potenciálu ... oživme město.

Viz Město ožije, facebook.com/mestoozije.

TEREZA PŮŽOVÁ SEMTAM 20

listopad 2012

11

by SEM

TAM

Pin竏置p

ŽIVOT / SPOLEČNOST

Nepoznaj to hned, ale až jo, už bude pozdě

Chceš-li napsat o vážném tématu, najdi nějakého exota a zprostředkuj to skrze jeho příběh.

Jako bych se tím řídil, když jsem si vybral tohoto dredatého mulata chodícího v bílém. Júsuf Traore, ředitel o. s. Portus Prachatice se totiž opravdu nebojí na mikrofon říct mnoha lidem “čůráci”.

14

SEMTAM 20

listopad 2012

S

Júsufem jsme se sešli v jeho kanceláři.

Neskutečnému bordelu vévodila vlajka organizace vyvedená v jím zvané “portusácké modři”, která zdobí i jeho auto. Dredatý dlouhán v dresu a sportovní obuvi vypadal, jako by si odskočil z basketbalového zápasu. To jen, abych navodil ten správný dojem ředitele.

JEHO PŘÍBĚH …

Jeho otec je z Papui-Nové Guiney a matka z Česka. Sám se považuje za “čecha jak poleno”. Jako malej dost trpěl šikanou, většina mu dávala sežrat, že je jinej, do komunity by ho taky nepřijali, neboť je míšenec.

“Dnes už je to trochu jiný, už mi to neříkaj do očí, otevřený rasismus se nenosí. Spíš si to jen myslí.

Stále je hodně rozšířený názor, že černej musí bejt

špatnej. Navíc kdybych chodil v sáčku jako Rey Koranteng, tak to bude určitě jiný. Ale už mě trochu znaj i na úřadech a zvykli si,” vypráví.

Když dostudoval a rozhodoval se, kam se bude ubírat jeho kariéra, práce s drogově závislými byla jasná volba, neboť k nim měl nejblíž. “Jestli jsem něco sám zkusil? No jasně, normálka tráva, že jo, taky perník. Ale rozhodně ne kvůli tomu, co jsem.

No pak jsem se z toho dostal a najednou jsem chtěl spasit všechny ty ostatní, tak jsem šel dělat přímo na ulici - streetworkera,” vzpomíná.

Brzy si však uvědomil, že tam už je pozdě, že je třeba začít mnohem dřív. “Pak začal neuvěřitelenej kolotoč nápadů a skončilo to Portusem,” vysvětluje.

Portus Prachatice původně zřizovalo (pod úžasným názvem Společnost pro poskytování psychosociální

pomoci občanům) Krizové centrum a Kontaktní centrum pro uživatele drog a osoby jim blízké. Pak se to všechno trochu zamotalo a od roku 2006 se vydal cestou spíše prevence, než řešení důsledků “společensky závadných jevů”.

PÉČE O NAŠE DĚTI? K ČEMU?

“Rodina, děti a mládež jsou základem pro to, aby společnost fungovala. Musíme se starat o staré, nemocné a další, ale nejdůležitější je právě tenhle základ. Když se nebudeme z různých důvodů věnovat dětem, protože musíme od rána do večera makat nebo na to nemáme prachy, zvlčí, protože to je naše přirozenost: dělat bordel. A to to pak pocítíme všichni”, je přesvědčen Júsuf. A tady nastupují zařízení jako Portus. Často se setkává s názorem, proč by měl platit na sociální služby někdo, kdo je nepotřebuje, kdo pracuje, má slušné děti, a “feťáci, socky a jiní chcípáci jsou mu ukradení”.

“Tihle lidi jsou buď šíleně sebestřední, nebo úplně blbý. Kdo si může být jistej, že nikdy pomoc potřebovat nebude? S některými z těch, co mi to říkali, jsem později pracoval,” poukazuje a dodává: “Pak mě vždycky úplně prudí, když někdo říká tohle a pak nadává na chuligány, bordel a feťáky”.

Shodneme se, že velký problém je v tom, co lidé rozumí pod názvem sociální služby. K “sociální” Slovník spisovné češtiny dává jako synonymum “společenský”.

A teď malé cvičení: zkuste si říct místo společenská akce sociální akce a místo sociální služby společenské služby. Jistě pocítíte jakési pnutí, i když význam je stejný - a v tom je možná největší problém.

“Jako potřebujeme hasiče, policii, nemocnice, školy, ... stejně potřebujeme sociální služby. Ale česká společnost to zatím takhle nevidí. Byly tady vždycky, dokonce 19. století bylo v u nás první sociální zařízení v Evropě. Dlouho se o to nějak (rozuměj v souladu s “duchem doby”, pozn. red.) staral stát, ale vnímali jsme to jinak. Pak už to dělat nechtěl a hodil to na neziskovky,” upozorňuje Júsuf.

Tím přešla odpovědnost na samotné lidi, kteří se o to nikdy starat nemuseli a ani nemohli. “Ono je nejednodušší zaútočit na ty, co nemakaj a sou takový a makoví,” než abych udělal něco proto, aby to tak nebylo, doplňuji já. Tak vznikají a udržují se stereotypy: sociální služba = sociální případy.

I když to je jen méně významná oblast sociálních služeb, je prostě u nás asi nejviditelnější (stříkačku nepřehlédnete, nudící se dítě naopak snadno) a stala se pro ně synonymem.

Proti tomu na západě je pozice sociálních služeb prý dlouhodobě jiná. Takže jsme tak nevzdělaní? “Že potřebujeme školy, všichni víme, ale na začátku byli lidi proti vzdělání, jako dnes v rozvojovém světě. Tak si jinde už uvědomují, že když se lidem nebude nikdo

BC. JÚSUF TRAORE DiS.realizátor, sociální pracovník, zakladatel a ředitel o. s. Portus Prachatice Narodil se v Česku jako syn Papuánce-Novoguineana a češky. Považuje se za čecha jak poleno. Vystudoval gymnázium v Českém Krumlově, VOŠ Sociální v Prachaticích a sociální pedagogiku na UK v Praze.

“V podstatě jsem se od počátku své úžasné kariéry motal okolo drog, pak jsem došel k závěru, že je potřeba se drogám bránit dřív než na ulici a tak jsem se začal motat kolem dětí. Postupně jsem zjistil, že u dětí nejsou problémem jen drogy, ale taky jejich učitelé, šikana nebo obyčejný strach. Původně jsem chtěl lidi na ulici, že to je nejvíc třeba, ale tam už je pozdě“.

věnovat, časem nastane průser, a proto to často financují sami. Stát sám platí třeba jen 30%, zbytek jde ze soukromých zdrojů. U nás je to asi 90%,” popisuje.

STÁT, MĚSTO, DONÁTOŘI: AŽ CO LIDI..

Nejde ale o stejný objem, aby nevznikla mýlka. Peníze ze soukromých zdrojů na západě jsou ještě navíc k mnohem větším dotacím než u nás.

Hasiči, školy či policii zřizuje stát, Portus dělají lidé sami od sebe. “Stát je totiž fikanej, on vydal směrnici, kde říká, tyhle služby tady maj bejt a kdo je chce dělat, tak se musí řídit tímhle zákonem. A když se to lidem bude líbit (rozuměj voličům, pozn. red.), tak vám na to možná něco dáme. A oni se vždycky nějaký magoři najdou,” prozrazuje.

S penězi od státu se to má asi tak. V září napíše žádost o peníze na činnost od ledna, v únoru nebo březnu se dozví, jestli jich část dostane, a pokud v nějakém lejstru neudělal špatně ani čárku, v květnu je uvidí a z čeho bude do té doby žít a kde sežene zbytek, je státu jedno.

Ideální by tak bylo, pokud by větší část financování převzaly firmy. Ty to však budou dělat až tehdy, kdy si to společnost bude žádat. I proto jsou vlajkonoši tohoto “social-responsibility” trendu nadnárodní korporace. U většiny českých firem asi víc než podpora společnosti stále funguje korupce, protože zákazníkům je to jedno.

Portus je do značné míry závislý na projektech, které něco vydělávají a na sebetrýznění některých jeho “magorů”: “Taky jsme se dostali do situace, kdy jsem zastavil byt na půjčku, abysme organizaci udrželi. Nebo jsme se tři domluvili, že si pozastavíme platy, aby zbylo na ostatní. Jednou jsem plat neměl asi tři měsíce. Ale jak ta organizace roste, už tohle nestačí,” zmínil Jusúf.

KDYBY DNESKA ZANIKL PORTUS?

“Zhruba 1600 lidí v Prachaticích, se kterými pracujeme, by to poznalo okamžitě, jejich rodiny možná dost brzy potom. A ostatní by si to uvědomili, ale až příliš pozdě. Je to jako zánět. Když se ti zanítí nehet na malíčku a nebudeš to řešit, později přijdeš o ruku nebo i o život”, myslí si Júsuf.

Političtí vůdci Prachatic ho až na výjimky ale berou jako žebráka. Proč by taky tohle podporovali, když tihle blázni to udělají tak jako tak a oni o voliče nepřijdou? V jiných městech to ale funguje. Třeba v Písku, kde jsou buď politici osvícenější, nebo si to vyžaduje veřejné mínění. Tam dávají na sociální služby desítky milionů, v Prachaticích prý asi 150 tisíc.

“Změní se to až ve chvíli, kdy si to dost velká skupina uvědomí a hlasitě řekne, pojďme s tím něco dělat. Proto se snažíme propagovat naši činnost, dělat osvětu a zaměřovat se i na jiné činnosti. Bohužel stále si málo lidí uvědomuje, že to všechno, co děláme, je taky ona sociální služba financovaná ze stejných zdrojů,” poukazuje.

Pak třeba starosta (ač jeho strana volby nevyhrála) Prachatic Martin Malý (ODS) nesmete opět ze stolu odborníky vypracovaný transparentní systém financování sociálních služeb.

ONDRA BRYNYCH SEMTAM 20

listopad 2012

15

SPORT

Mít všechny zuby a kosti

J

edna, dvě, dvě a půl, dvě a tři čtvrtě, tři, tři a jedna třetina, tři a dvě třetiny a tak podobně do desítky. Už při pohledu na rozcvičku mi bylo jasné, že tenhle sport není jen o tom, být pořádný magor, ale minimálně to chce taky tvrdě makat.

Jednou takhle v podvečer jsem zavítal na hřiště TJ Vltava na trénink RC České Budějovice, který po 40leté pauze nava16

SEMTAM 20

listopad 2012

zuje na tradici rugby v krajském městě. Co bych tak měl čekat, partu nevybitých goril překypujících testosteronem, jimž je líto, že mají všechny zuby a kosti na svém místě?

“Na tohle musí být člověk šikovný, aby někoho složil. Rozhodně to není jen o síle.

Každá tělesná konstituce najde své uplatnění.

Malej, velkej, silnej či štíhlej. Rozhodně to není jen pro vazby s váhou přes 100 kilo,” boří mé ubohé předsudky 20letý Šimon, který

aktuálně podporuje kolegy pouze z lavičky, neboť léčí pohmožděné koleno.

Za pravdu mu dává opravdu různorodá směs pobíhající na trávníku. Mladíčci, tátové od rodin, hromotluci, hubeňouři, prckové i čahouni. Hasiči, celníci, železničáři, záchranáři, studenti různých oborů včetně třeba teologie. Členů je v týmu vedených zhruba 50, z toho zdravé jádro tvoří asi 30 hráčů. Zájem na náborech však byl víc než dvojnásobný.

na svém místě je nuda NA SUSPENZOR ZAPOMEŇTE

Zranění se člověk ale nevyhne. Ukazuje mi chrániče, které mohou používat, jež nevypadají, že by tělo zrovna spasily. “Povolena je tahle “čechovská čepice” (chránič hlavy, který proslavil brankář Petr Čech, pozn. red.) a chrániče zubů, ale i bez nich občas hraju.

A možná ještě nějaký další molitany, to ale skoro nikdo nenosí. Nesmíš nic tvrdého, žádný plasty.”

Když se následně rozhovoří o svých dalších zraněních, například natrženém uchu a otřesu mozku, s nimiž tento od pohledu kliďas dohrál zápas, ptám se ho opatrně na jeho duševní zdraví. “Tak si to zkus. Uvidíš, že tě to naprosto pohltí. Filozofie toho sportu je skvělá, nejde vůbec o to si namlátit, musíš být jedno tělo s týmem, věřit sobě i ostatním i soupeřům. Je to hodně o fair play, nehrajou to neandrtálci.” Členem týmu je i Ondřej Prudel, 25letý student Jihočeské univerzity. Rugby si jako velkou neznámou zkusil v 17 letech během studia na Novém Zélandu. “Tam to hraje úplně každej. Rozhodně víc lidí než tady fotbal. Tak jsem to zkusil za místní vesnici a dostalo mě to,” vypráví. Když se vrátil do Čech, začal hrát za Tatru Smíchov a dostal se i do reprezentace. Pak ale začal studovat v Plzni, kde nebyl tým.

“Tak jsem si udělal aspoň rozhodčího, abych u toho mohl zůstat. Teď jsem tady, a když jsem se dozvěděl o vzniku týmu, neváhal jsem ani vteřinu. A protože znám funkcionáře, tak jako sportovní ředitel vyřizuju papíry,” dodává.

Zakladatelé klubu, budějovičtí záchranáři Marek Jakubík (32) a David Vondroušek (33), dojížděli za svým vyvoleným sportem až do Strakonic. Marek vysvětluje: “Přemýšleli jsme už dřív jako budějičáci o klubu tady, ale moc jsme tomu nevěřili. Jednou jsme se sešli, taková čtyřka, že to zkusíme.”

“Buldozer padesát hop - hop,” přeruší náš rozhovor signál.

David pokračuje: “Bylo to skvěle načasovaný. Zrovna se vysílalo mistrovství v rugby, my udělali spoustu letáků, psali o nás v novinách, byly spoty v rádiu. Na první nábor loni na podzim dorazilo víc lidí, než jsme si tehdy troufli přát.”

Nový klub byl na světě. Netrvalo dlouho a začaly i první přátelské zápasy a turnaje.

Navázali tak na snahu o rugbyový tým při TJ Meteor v 70. letech, který však neměl dlouhého trvání. 23. září nastoupilo RC Rugby ČB ke

VÝTAH Z PRAVIDEL

Hrají dva týmy, každý o 15 hráčích. Hraje se 2 x 40 minut (polohrubého času) na hřišti o velikosti fotbalového, na každém konci je brankové pásmo pro položení míče a branka ve tvaru písmene H (háčko). Cílem hry je dostat míč do protihráčova brankoviště, kde je nutné míč pro získání bodů položit na zem, tzv. pětka/položení. Je také možné míč kopnout skrze tyče háčka (do horní poloviny) a to buď přímo za hry (drop) nebo po úspěšném položení pětky, nebo z trestného kopu. Míč se přenáší v rukou a smí se nahrávat pouze dozadu/do strany nikoliv však dopředu, jinak dochází k předhozu a tudíž porušení pravidel. Míč se smí také kopat, ovšem hráč stojící před spoluhráčem, který kope, nesmí hrát, protože je v ofsajdu (dochází tedy k tzv. dobíhání kopů hráči stojícími za kopajícím spoluhráčem).

V případě, že míč je držen protivníkem, hráč smí protihráče atakovat složením protihráče na zem a tím zastavit jeho posun k brankovišti. Hráč smí protihráče zasáhnout pouze do výšky ramen, jinak je to nebezpečná hra (faul). Není povoleno protihráče kopat nebo podkopávat a ani ho zvednout a pustit na zem hlavou dolů.

Kompletní pravidla na www.rugbyunion.cz/pravidla-ragby-2012 Mrkněte i na web RC ČB:www.rugbycb.cz

svému prvnímu utkání v rámci Oblastního přeboru Čech v Praze. První domácí zápas se uskutečnil 30. září s výbornou kulisou zhruba 200 diváků, kteří dovedli svůj tým k vítězství. Další soutěžní utkání čeká celek až 24. března příštího roku.

Každých 14 dní za týmem dojíždí také trenérský guru Zdeněk Albrecht, podnikatel ve stavebnictví z Prahy. Bývalý elitní hráč, pod jehož vedením ženský tým Sparťanky Praha získal již několik titulů, viděl hrát nový tým z Budějovic v létě. Natolik se mu zalíbil, že se rozhodl mu předat své zkušenosti. Na jeho nabídku nemohli říct ne a jak sami hráči potvrzují, díky němu se posunul mančaft na úplně jiný level.

“Stojí mi to za to, mě ten sport strašně baví. Pomáhal jsem takhle dřív dlouhou dobu v Písku, když začínali taky od píky.

Tak chci jít dál. Je tu výborná parta, velkej zájem. Chci jim pomoc a pak se třeba přesunu zase jinam,” vysvětlil Albrecht, jemuž nikdo neřekne jinak než Áda.

TEXT A FOTO ONDRA BRYNYCH

SEMTAM 20

listopad 2012

17

LIDÉ

O políčku, pěších zónách či nádraží v Bombaji S čajmistrem a provozovatelem budějovické Dobré čajovny, lučištníkem, včelařem, majitelem dvou maringotek, rybářem, cestovatelem a hercem v Kristových letech v jednom jediném Jakubovi Vavřinovi, zvaném Lada, tazatel, jako úplný kretén, pokládá zcela dementní otázky. Text JAN FLAŠKA

Lado, co si myslíš o lasičkách?

Já mám lasičky rád, je to příroda, a já v přírodě vyrůstal odmalička. Lasičky jsou šelmy, třeba jako lišky, ale pro slepice jsou mnohem nebezpečnější, protože jsou mrštnější a vylezou i na hřadlo, kam se liška nedostane. Chtěl jsem jednou zachránit pár slepiček z klecovýho chovu, oni je ve slepičárnách prodávají, když jsou po roce života v těch klecích úplně vyčerpaný a už nenesou. Jsou úplně bez peří, sotva chodí... Vezl jsem si je autem k sobě k maringotce, co mám u Stráže nad Nežárkou, abych je zachránil, pouštěl jsem jim v autě Mou vlast na uklidnění a tak… Hned první tejden z těch pětadvaceti dostalo osm infarkt z volnýho výběhu, ze slunečního světla, některý neuměly vůbec chodit a tak. No a ten zbytek pozdějc zakousla v noci liška. Klasická slepice věděla, že když se objeví liška, tak musí utéct nahoru na hřadlo, ale tyhlety z klecí lišku neznaly, tak tam jen čekaly, až je liška zakousne… Z toho jsme poznali, že to byla liška. Lasička by zakousla i ty klasický slepice.

Kromě chovu slepic a prasátek na statku u kamaráda-farmáře nedaleko své maringotky také zkouší Lada na vlastním políčku pěstovat v českých podmínkách čaj. Ptám se ho proto: Bojíš se jezdit lanovkou?

Tam je pěší zóna, ne? I když na kole se tam jezdit dá. Na Lannovce taky kdysi bejval esoterickej obchůdek, vlastně to byl první obchod, kde se dal v Budějovicích po revoluci koupit jinej čaj než pigi. Slavnostně jsem si tam tenkrát koupil – bylo mi tak dvanáct, třináct – čínskej zelenej jasmínovej čaj v plechovce. Vzal jsem si ho někam se skautem na tábor, kde jsem si ho uvařil na kamnech.

Psali „zalejte jednu lžičku“, mně to přišlo málo, tak jsem tam dal dvě polívkový lžíce, pořádně to zalil vroucí vodou a nechal to pěkně deset minut louhovat. Dodneška si pamatuju, jak to chutnalo. Ještě teď, když si dám jasmínovej čaj, mi proběhne před očima 18

SEMTAM 20

listopad 2012

celej život. Nechápal jsem, jak to může někdo pít a vymejšlel, jak ten zbytek čaje někomu vnutit coby dárek.

Nejen já, oni tu lidi zpočátku vůbec neuměli čaj připravovat. První Dobrá čajovna – čajovnamatka, ta na Václaváku – taky začala jako prodejna, někdy v roce 1993. Lidi ale chtěli vědět, jak ten čaj udělat, tak tam zřídili jeden stolek a židličky a servírovali návštěvníkům správně připravenej čaj. Lidi si zvykli tam chodit, takže to pak rozšířili na deset stolků…

Mělo to úspěch, Dobrá čajovna expandovala do Pardubic, Plzně, Budějovic… Tady to provozovala paní Klimešová a její syn, a když je to přestalo bavit, tak jsem to tam po nich jako štamgast vlastně převzal.

Kam by sis pověsil obrázek Švejka, kdybys ho měl?

Já bych ho spíš vyexportoval do Japonska.

Je to absurdní, ale my z Japonska dovážíme čaje, jezdíme je tam vybírat přímo od tamních pěstitelů se Spolkem milců čaje (který vznikl už v roce 1987 a založil celou síť Dobrých čajoven). Jenže v Japonsku vlastně nic jako naše čajovny neexistuje. Čajovny, kde jsou v nabídce desítky čajů, to je česká rarita, to nikde jinde na světě není. Takže Japonci tu byli na návštěvě a hrozně se jim tu líbilo, a chtěli by tam u nich otevřít síť českejch čajoven, samozřejmě s echt českou výzdobou – Hradčany, Švejka, Šumavu a tak. Švejka bych teda asi daroval Japoncům.

Co děláš, když něco nehraje?

No třeba teď u nás v čajovně nehraje hudba.

Lidi si na to občas stěžujou, že si připadají odhalený, že je někdo poslouchá. Mě už ale nebavilo platit třem různejm organizacím za autorský práva – oni si účtujou za každou reprobednu zvlášť – já na to prostě neměl peníze. Notabene když muziku, co jsme tam pouštěli, vůbec nezastupovali, ale člověk to stejně musel platit. Takže tam teď máme ticho.

Teda ticho – je tam ta nejkrásnější hudba na

Illustrace: Oli Divišová

HUDBA / ROZHOVOR

Hrát na popelnice nebo nádobí

světě, zvuk nalejvaný vody, cinkání porcelánu… Ale jindy je to zase typický nádraží v Bombaji – křik, hluk, řev, ovce, kozy, krávy…

Hudba je úplně všude, takže když si od ní chce člověk odpočinout, může jít k nám.

Kolik uděláš kliků?

Ty jo, já ani nevím, já na počítači moc nedělám.

Taky, když se mě někdo zeptá, jestli máme v čajovně wifi, tak mu odpovím: Ne, nebojte se, tady žádná wifi není. Ne že bych měl něco proti lidem s modrýma obličejema, ať si notebook klidně přinesou, ale… Jedno z pravidel pití čaje třeba zní, že by se při něm neměly číst dopisy. Člověk se pak nesoustředí na čaj, ale na ten dopis. A čajovna je o čaji, takže k nám chodí lidi na čaj nebo na dýmku spíš než na email. Je to nakonec i místo pro setkávání.

Hlavně pro setkávání štamgastů. Já se tam setkal i se svojí ženou Zuzkou – typickou štamgastkou – se kterou mám syna. Napadá mě, že už jsme vlastně generační podnik, v Budějovicích fungujeme šestnáct let, takže k nám chodí i děti návštěvníků z doby, kdy jsme tu začínali. Zuzka mě taky někdy v roce 2000 přivedla do divadla Kvelb – hrál jsem předtím v dramaťáku a znali jsme se z divadelních festivalů a tak – a díky Kvelbu mám teď život rozdělenej na sezónu mezi konvičkama a na sezónu, kdy jezdím po světě s divadlem. Jedním si vždycky kompenzuju to druhý a hrozně mi to vyhovuje.

Dokdy jsi byl panic?

Do předloni jsem měl panickou hrůzu ze včel, a proto jsem je taky začal chovat. Letos jsem ale med vůbec nestáčel. Lidi včelám berou med a místo něj jim dávají na zimu cukr, a ty včely tím už staletí degenerujou, a kvůli tomu možná jednou vyhynou úplně. Rudolf Steiner, zakladatel waldorfských škol, tomu dával 140 let. Já myslím, že je špatně je šidit cukrem, tak jsem jim tam nechal jejich med.

A poslední otázka: Byl jsi někdy v jiném stavu?

Jo, třeba jednou, když jsem ve společnosti ostatních čajovníků za večer vypil šestadvacet konviček čaje. Ale pořád to není nic proti tomu, když si jako dvanáctiletej vezmeš na skautskej tábor plechovku jasmínovýho zelenýho…

P.S.: Druhý den po rozhovoru mi Lada volal na mobil: Hele, já jsem ti včera zapomněl říct, že spousta lidí si lasičky plete s kunama. To já jen aby věděli.

J

estli jste o téhle bubenické rodině ještě neslyšeli, věřte, že o dost přicházíte. Protože tahle bubenická show je na jihu Čech něco jedinečného. Tihle kluci dokážou na bicí zahrát i ty nejznámější melodie, vytvoří dynamickou atmosféru a paličky pak létají vzduchem jakoby nic. Sympatickou partu Wildsticks tvoří Štěpán Hon, Vojta Sýkora, Petr Karták, Zdeněk Koubek, Matěj Diviš, Patrik Bartizal a Petr Bidlo. Jak to všechno vzniklo, co všechno připravují a kam se chystají dál? Na to jsem se ptala Zdeňka, Vojty, Štěpána a Petra.

Jak byste vlastně charakterizovali styl hudby, kterou hrajete? Štěpán: V podstatě jsou to popový, rockový písničky i latinsko-americký rytmy. Snažíme se dělat různý žánry, aby to nebylo jednostranně zaměřený.

Dobře, jaký nástroje používáte, jsou to jen bicí?

Zdeněk: Hrajeme na bicí a perkuse a melodický bicí. A Pert Bidlo hraje na baskytaru.

Jak se domlouváte, co budete hrát?

Z: Tak většinou já musím přinést nějakej základ, aby se to vyvinulo… Š: A potom na zkouškách se něco přimyslí nebo ubere.

Vojta: Taky někdy i improvizací.

Kde hrajete? Vím, že máte vlastní koncerty, ale zvou vás i na festivaly nebo třeba do průvodů?

Z: Jsou takový tři různý typy toho, co děláme.

Bubenická show, historické průvody a pořady pro děti na školách po republice. Buď motivační představení, nebo výchovný koncert: snažíme se ukázat, co všechno jsou bubny.

V: Vystupujeme i na plesech a tak.

Předpokládám, že nejvíc vás baví ta bubenická show?

Z: Tak samozřejmě. Snažíme se, aby bubenická show byla největší. Nově připravujeme i světelnou, hru i na popelnice nebo nádobí.

Jak tenhle projekt vlastně vzniknul, odkud se znáte nebo kdo to založil? Š: Tak my jsme vlastně všichni Zdeňkovo žáci ze ZUŠky.

Z: Vzniklo to, když nás krumlovské divadlo oslovilo, abychom zahráli v průvodu na Festivalu pětilisté růže. Tak jsme si řekli, že bysme dali dohromady nějakej bubenickej soubor.

Jak dlouho už tak fungujete? Š: Pět let.

Z: To je strašný.

P: No to je dlouho.

A kdy jste začali s těma klubovýma koncertama? Jaký byl váš první koncert?

Z: Nás první koncert byl ve Velbloudu, že jo? Š: To může bejt tak rok zpátky.

V: No není to zas tak dlouho.

Z: Opravdu ta forma, která je teď, může být tak dva roky.

Předtím to teda byly spíš průvody?

Z: To byly ty průvody a vždycky jsme tak někde něco zahráli.

V: To toho moc nebylo.

Z: Pak jsme začali dělat i programy pro děcka a tak po půl roce, jsme začali i s bubenickou show.

Jak vzniknul název Wildsticks?

P: To jsem přitáhl tehdy já.

Z: Ty? P: Vymyslel to můj otec. On pořád hledá něco ve slovníku a vymyslel, jakože divoký paličky, spojil to dohromady a z toho vzniklo Wildsticks.

Z: Tak to je hustý. (smích) V: Já jsem to taky nevěděl. Čeho byste chtěli ještě dosáhnout?

Z: Teď se vlastně chceme trošku dostat i do Evropy. Budeme hrát velkej koncert v Březnici (proběhl 11.10. pozn.red.), kde už bude právě i světelná show a natočíme tam shot, kterej nás pak bude prezentovat.

Super, chtěli byste ještě něco říct nebo na něco nalákat?

Z: Že jsme hezký klucí…

A proč teda nehrajete i s holkama? Š: Vlastně tam byly i holky ze začátku…

Z: Jsou to prostě ženský… No asi nemáme zatím žádnou bubenici, která by to zvládla. Š: Ale potřebujeme bedňáky, to tam taky napiš!

Z: Sháníme fanoušky, kteří budou jezdit na koncerty, budou nám to tahat a stavět bubny.

V: Sháníme je. Je to totiž tvrdá práce tahat ty bedny.

Další informace o Wildsticks a jejich koncertech: www.wildsticks.eu TEREZA BALOUŠKOVÁ

SEMTAM 20

listopad 2012

19

JÓGA

Zaklánět se, zaklánět se, zaklánět se J

óga říká, že člověk je mladý do té doby, dokud má ohebná záda – ohebná dopředu, ale především dozadu. Takže podle této indické teorie stojíme skoro všichni nad hrobem.

Jako dětem asi nikomu z nás nedělaly problémy přepady ze stojek do mostů, přemety nebo jiné psí kusy, dnes máme možná při sebemenším záklonu pocit, že se zlomíme v pase. Ramena se nám začala sunout dopředu, v oblasti lopatek vyrostl parádní oblouk a záda se pod tíhou starostí a stresu ohnula.

Pokud se ve třiceti nechceme cítit na osmdesát, obíhat fyzioterapeuty a maséry, nezbývá než vydat se na cestu záklonů. A cesta to bude povětšinou bolestivá, nejen fyzicky, ale i emočně. Asi žádná hodina totiž nepřináší takový vír emocí a tělesných pocitů jako hodiny záklonů - backbendingu. Při záklonech nemůžete pohledem kontrolovat to, co se děje před vámi, zkoumáte totiž to, co se děje na zadní straně těla, a aby to nebylo málo, koukáte na svět vzhůru nohama. Člověk má pocit, že se kompletně ztratil v prostoru, neví, kde je nalevo, neví, kde je napravo, přestává rozlišovat nahoře a dole. Plíce neví, jak v obrácené pozici nasáknout vzduch, tak raději nedýchají vůbec. Do toho můžeme započíst zrychlený srdeční tep a závrať, podtrženo sečteno “velmi příjemná náprava bolestivých zad”.

Jenže jakmile se páteř po několika lekcích uvolní, začnete záklony milovat. Z ramen Vám spadne závaží, které jste roky tahali s sebou, hrudník se otevře a vy máte pocit, že najednou se tady dá dýchat. Co nebylo možné před měsícem, je najednou pro tělo zcela rutinní záležitost a to je ta nejlepší motivace pokračovat dál.

Jak jsou na tom vaše záda, si můžete otestovat na nejznámější z jógových záklonových pozic Chakrasaně, jedná se o klasický most. Pokud jste záklony nikdy nepraktikovali, vyplatí se použít zeď.

Odkročte si od zdi zhruba na vzdálenost vašich čtyř chodidel, postavte chodidla na šířku pánve od sebe, sepnete ruce před hrudníkem (modlitba před fyzickým úkonem není nikdy na škodu), s nádechem se začnete zaklánět směrem ke zdi (stále pokračujeme v modlení, aby to dobře dopadlo), když už se záda neohnou ani o milimetr, tak ruce spustíme za hlavu, opřeme je o zeď a budeme jimi sestupovat níž až se dlaně postaví na zem. A jste ve finále, zklidníte dech, uvolníte obličej a šíji a užíváte si pohled na svět vzhůru nohama.

Pokud byste se rádi zakláněli pod odborným dozorem, přijďte na lekci backbendingu do jógového studia Think yoga v Českých Budějovicích.

VERONIKA PLÁTOVÁ www.thinkyoga.cz

20

SEMTAM 20

listopad 2012

LIFE

Kava: The way coffee is meant to be

When You’re a Stranger

C

A

offee is a pretty simple substance, but for some reason, it’s all too frequently served badly. From the Czech “presso” which has caused upsets to god knows how many Italians, to the false advertising which is “instant coffee”. Instant, yes. Coffee, no.

On Panska, one of the most picturesque streets in Budejovice, there’s a small and unsuspecting little café with room for maximum six people seated, perhaps a few more standing. The majority of the space is taken up by a large bar and probably the most beautiful coffee machine in town (La Marzocco), if not the region. That being the central European region, not South Bohemia. Kava isn’t just a place you get good coffee. It’s a place for coffee passion.

I’m sitting at one of the small tables with Jana Draganovská, the owner. This morning a small bag of coffee beans from Tanna Vanuatu arrived. They produce only a limited amount of coffee per year, so I feel privileged

to try seven grams.

Draganovská started Kava two years ago for her love of coffee. “The best coffee is fresh coffee, and the only way to get it was to make it myself,” she says. “I kept going to Prague where I knew people who were roasting. Once I had tried roasting my own coffee I went coffee crazy.”

For the rest of us, this is good news. Now she has her own roasting machine, but the capacity is only one kilo at a time. “If I had a bigger machine, I wouldn’t be able to sell the coffee before it gets stale. By roasting small amounts I can keep a wide selection of guaranteed fresh coffee.”

For such a small place, the selection is impressive. Around 12 different types rang-

ing from Nicaragua to India, Uganda to El Salvador, all freshly roasted. What makes Kava stand apart from other bean-sellers, however, is that you can try the different styles. Many places have a “housecoffee” and only brew this one style. At Kava the grinder rarely has more beans than the customer needs, which means the next person in can choose something different.

I’ve always thought of myself as a coffee connoisseur, grinding my own beans before using a proper Italian style mocca coffee machine.

“The professional grinders all use ceramic or stone to actually grind the beans. The stones don’t get hot, and leave the coffee in the best condition,” she explains. “For the home I recommend a hand-grinder. You can’t turn it fast enough for the metal to get hot, so there’s no problem.”

After realising my grinder doesn’t grind, it cuts, and that it heats up the beans, I realise I’m just a novice. Handgrinder it is then. OM

TWO STEPS TO GREAT COFFEE 1 Get yourself a good coffee machine Something simple like an Italian style mocca press, an aero press or a French press.

2 Get the right grind for your machine If you make Turkish style coffee, you need the finest grind you can get. If you have an espresso machine, get espresso ground coffee.

Pražírna kávy Jedna radost Panská 17, ČB www.prazirna-kavy-jedna-radost.cz

s I entered the train station, the height and size immediately made me feel my own insignificance. The lighting was dim and the place was in need of some serious restoration, but it was impressive nonetheless. The walls soared to the sky and there was a sizeable lobby where you get pastries, sandwiches, coffee, beer, magazines and newspapers. People sit and wait for their train or just hang out, like the five tough looking men joking around and knocking back a couple bottles of Budvar.

“10am,” I said to myself, “Never to early for a cold one.”

I made my way to the cashier and tried to annunciate the foreign words I had learned at work the day before. I managed to sputter out a poor excuse for “Sobeslav prosim.”

The cashier rattled off a couple questions in Czech; I imagined that she was asking me whether I wanted a one-way ticket or round-trip, or if I had a train card. But I could barely speak a word of the language and I sure as hell couldn’t understand what she wanted. The previous day my boss had been explaining to me how to catch the train and pay for a ticket. She mentioned something like this might happen. “Don’t worry about it,” she said, “just say ‘Neh’ to every question and you should be alright.”

As I took my seat in the last car of the train, I noticed a man peering through the windows as he made his way forward towards the engine. I couldn't help but watch and follow the man’s search for an empty cabin that he could call his own.

In the United States I was used to the everyday encounters with strangers you're bound to have, living in heavily populated cities like Chicago, LA and New York. Most of the time, when taking any form of public transportation in these places, one cannot hope to find any sense of privacy or personal space. As people pack shoulder to shoulder into trains, buses and subways, personal space becomes a forgotten ideal. Your instincts lead you to grab any available seat, as quickly as possible, before someone else does.

But even after the man had made a thorough search of every cabin on our train, he still clutched to his hopes for an empty space. Instead of allowing himself to join a group of strangers and share a cabin, he decided to make another inspection of the whole train, in case somebody had left while he had been searching further down the train. He simply detested the idea of having to interact and occupy a small cabin with people he did not know.

Now I understand that this difference in behavior has many causes and influences. I also understand that such a small, almost invisible difference in a person’s actions is really quite insignificant. But I still think that this experience says something. For a brief moment, a window was opened into the subconscious of a local Budejovican.

I was taught how important privacy is considered in this city, I learned that some people would rather spend a lot of energy finding free space than make contact with strangers; I learned how important it is to recognize the distance between your acquaintances and those people you do not know. I do not believe that the difference between Americans and Czechs is all that great, in fact, for the most part, I find them amazingly similar. But the small differences, like this one, have taught me a lot about what it means to live in the Czech Republic. BERGEN MILAM SEMTAM 20

listopad 2012

21

FEJETON

Návrh na pietní vylepšení

N

ejsem nijak velký patriot, ale pokaždé, když český člověk vymyslí něco nadčasového, něco, co odolává zkouškám času a slouží prakticky celé věky beze změn, zaplaví mě hrdost. Například ruchadlo. O jedné podobné věci chci dnes mluvit. Chci zmínit něco, co ustálo všechny revoluce, války i režimy a je součástí našich životů už od dob války se Švédy. Ano, poznali jste: chci mluvit o železničních vagónech Českých drah.

Cestování v tradičním kupé vagónů Českých drah miluji; je to kulturní zážitek stejně povznášející, jako je třeba poslech středověkých pohřebních písní nebo návštěva muzea tortury. Za dvacet let, co z vlastní vůle cestuji po železnici, jsem si všiml jistých drobných nedostatků, které občas ztěžují využívání jinak věčně moderních vozů.

Dovoluji si tu proto orgánům, umístěným na patřičných místech, navrhnout několik vylepšení.

Jak každý ví, české vagóny jsou kulturní památkou světového významu, zapsanou v seznamu kulturního dědictví UNESCO hned 22

SEMTAM 20

listopad 2012

vedle gigantické betonové skruže, kterou zná celý svět pod označením „otáčivé hlediště v Českém Krumlově“. K jakýmkoli zásahům je v takových případech třeba přistupovat se stejnou pietou, s níž bylo šestisettunové otáčko zasazeno doprostřed zámecké barokní zahrady. Všechny mé zlepšováky se proto snaží organicky vrůstat do vyladěných mechanismů vozového parku ČD. První z nich se týká zásuvek. Možná jste si toho všimli také: některé vagóny jsou osazeny zásuvkami, určenými pro připojení holicích strojků. Po cestě vylezete z vagónu naštvaní, špinaví, zpocení, opoždění, ale oholení. Tedy pokud s sebou máte holicí strojek. Ten si ale s sebou do vlaku dnes bere málokdo a proto navrhuji, aby průvodčí nejen cestující zkontroloval, ale také rovnou oholil. České dráhy mají k téhle službě ostatně nakročeno už dávno: jejich stále se zvyšující ceny jízdného ve mně u pokladny pokaždé vzbudí dojem, že mě chtějí oholit a že by se měly jmenovat spíš České drahý.

Druhý můj zlepšovák spočívá v tom, že cestující by k jízdence vyfasoval špunty do

uší, dezinfekci a klacíček. Špunty jsou nepostradatelné ve chvíli, kdy vlak brzdí, když si člověk v kupé rozsvítí nebo když se setká s obzvlášť fajnovým spolucestujícím. Dezinfekce je nezbytná při návštěvě toalety nebo při setkání s obzvlášť fajnovým spolucestujícím.

Klacíček pak zajistí neustále se zavírající okno v případě, že je třeba vyvětrat, protože v kupé je buď příliš horko nebo obzvlášť fajnový spolucestující.

Třetí z mých vylepšení se týká kliček pod okny, které mnozí mylně považují za ovládání topení. Ve skutečnosti jde o hlasovací zařízení; pokud je vám například v lednu zima, stačí nastavit kličku doprava na červenou. Váš hlas bude zaznamenán, na konci června sečten a pokud dostatek lidí hlasovalo pro teplo, začnou dráhy od začátku prázdnin ve vlacích topit. Budiž vám útěchou, že když se ve vlaku klepete zimou už v lednu, stačí položit své umolousané zavazadlo na sedačku a procházející konduktér vás už pěkně zpraží; uprostřed letního parna vám stejný pracovník za stejný prohřešek zajistí studenou sprchu. Můj pietní zlepšovák spočívá v tom, že výsledky z hlasovacích kliček by nabyly účinnosti až s ročním zpožděním, takže v lednu by se prostě topilo a v červenci ne.

V poslední době se na dráze také rozšířily výluky. Výluka znamená pro cestovatele výlučnou možnost projet se na vlakovou jízdenku autobusem a zároveň si prohlédnout několik malebných venkovských nádraží.

Pokud je však člověk ze všech stran ověšen bicykly, kočárky, batohy a dětmi, jsou pro něj přestupy z vlaku na autobus a zpět a zpět a zpět poněkud nepohodlné a stresující; navrhuji proto nahradit železnici autobusovou dopravou úplně. Samozřejmě s tím rozdílem, že na svou vlakovou jízdenku by člověk při vstupu do autobusu vyfasoval holicí strojek.

Tolik tedy mé návrhy, jak cestujícím zatraktivnit jízdu českou železnicí. Musím ale přiznat, že když jsem cestoval rakouskými drahami, kdy jsem si ve vagónu za poslechu tiché klavírní hudby četl knihu a vychutnával si přitom něžný dech klimatizace, nemohl jsem se ubránit pocitu, že navzdory všem pokusům o inovaci Českým drahám stejně dávno ujel vlak. Už proto, že cestující je u nich občas až na druhé koleji.

VĚČNĚ NEOHOLENÝ JAN FLAŠKA

Program & Tipy POZOR, SLEVA NA CD 100%!

Kapela z Bánské Bystrice, hrající ska-alternativ, nedávno vydala svůj debut s názvem Bál. Muzika téhle slovenské bandy mě oslovila hned při prvním poslechu a dodnes mě nepřestala bavit. Jejich skáčko je klasickou mozaikou životních radostí a strastí. Že se CD povedlo značí i fakt, že při nich nevydržíte sedět v klidu. Pakliže podobně jako já hledáte nějaké poctivé ska s hravou melodií a typicky bizardními texty, je tahle skvadra s divným názvem, ale parádní hudbou to, co hledáte. CD je volně ke stažení na bandzone.cz či na chillyprashock.szm.com.

Chilly Práshock: Bál. (ska-alternative, 2011) MATĚJ MALECHA

DĚLAJÍ TO SKVĚLE, JAZYKEM

V souboru osmi povídek (v délce 5 až 48 stránek) od osmadvacetiletého autora se toho mnoho neděje. Jednotlivé příběhy skoro stojí na místě – a mají k tomu důvod. Zastihují totiž své postavy v okamžicích, kdy je potřeba se zhluboka nadechnout.

A dělají to tak skvěle, jazykem natolik obrazným i obratným, že i čtenáři se tají dech. Navzdory své jazykové a obsahové rozmanitosti mají povídky společný jmenovatel: vztahy a situace, z nichž není úniku, momenty, které, ač nenápadné a statické, jsou vlastně jakýmisi definicemi Šindelkových hrdinů. Útlá knížka zaslouženě vzbudila pozornost čtenářů i kritiky a kromě Magnesie Litery 2012 si od mnohých recenzentů vysloužila i přívlastek jedné z nejlepších knih desetiletí.

Marek Šindelka: Zůstaňte s námi. (Odeon, 2012) JAN FLAŠKA

POŘÁDNÝ RYCHLÝ DLABANEC V BUDĚJCÍCH

Z mé rozlítané povahy vyplývá i povaha mého stravování. Ve fastfoodu jsem jako doma. I proto jsem se brzy stal docela vybíravý, protože nekvalitní hambáč či bageta se rychle přejí. Máte-li to taky tak, věřte, že se rozhodně vyplatí udělat si cestu trochu od centra do Grill 60’s v Jírovcově 1347/24.

Klidně nevěřte, ale fakt to není placená reklama, jen můj léty podložený názor.

ONDRA BRYNYCH

ZA VŠECHNO MŮŽOU CYKLISTI

V Budějcích se začala organizovat nebezpečně vyšinutá parta. Říkají si Recyklo a jako by nestačilo, že dělají útulek pro opuštěná kola, ale navíc si stanovili jakýsi ideový program: - Organizovat a rozvíjet sportovní činnost, vytvářet pro ni materiální a tréninkové podmínky.

- Rozvíjet antickou myšlenku zvanou Kalokagathia, tedy současně se zdokonalováním pohybových dovedností vytvářet kulturní a společenské kvality.

- Vést své členy a ostatní přátele sdružení k dodržování základních etických a mravních pravidel, umožnit jim širokou informovanost v oblasti tělesné kultury a kultury vůbec.

- Dalšími formami své činnosti napomáhat rozvoji veřejného života, kultury, zdraví a dobrých mezilidských vztahů.

Nejhorší na tom je, že se můžou nekontrolovatelně množit a nakazit klidně i tebe. www.recyklo.net ONDRA BRYNYCH

ŘEDITEL I EKOFAŠOS BY NA NĚJ BYLI KRÁTCÍ

Životopisný román o nepolapitelném převaděči Josefu Hasilovi vydal nedávno jihočeský spisovatel a semtamák David Jan Žák. V knize vychází z Hasilových vzpomínek, svědectví pamětníků i archivních dokumentů. Zachycuje nejen výjimečný lidský osud, ale rovněž dramatické události spojené se vznikem nechvalně známé železné opony. Hasil dnes žije v Chicagu a v roce 2001 obdržel z rukou Václava Havla Medaili Za hrdinství.

David Jan Žák: Návrat Krále Šumavy. (Labyrint, 2012, 345) (RED)

BÁSNICKÁ REPORTÁŽ PRO RYBÁŘE

“Jan Těsnohlídek ml. přichází po sbírkách básní Násilí bez předsudků (cena Jiřího Ortena) a Rakovina se svou první prózou Ada. Jazykem reportáž, dějem román, vypráví příběh lásky dvou lidí, unavených z toho, co bylo, a snad i z toho, co ještě může být. Samotný děj není stěžejní. Reportáž je aktuální až nadčasovou, dík čemuž se, stejně jako jeho básnické sbírky, román ADA jistě nevyhne nálepce generační výpověď.” Tolik je možno si přečíst na Honzově blogu. S lehkým překvapením se dozvídám, že můj bývalý prodavač z malého knihkupectví se stal velkou rybou v rybníčku české poezie. Kluk s plnou kapsou sugestivních básní, provokující svými nelyrickými verši a zabývající se současnými společenskými problémy, dokazuje, že angažovaná poezie může mít širší potenciál.

Pokud se nebojíte číst o životě, v jeho platném měřítku, jistě vás okouzlí svými myšlenkami i stylem právě Janova díla.

Jan Těsnohlídek ml.: Ada. (JT’s nakladatelství, 2012) TEREZA PŮŽOVÁ

SÁDROKARTON JE PRO PÓZERY

A Jan Těsnohlídek ml. ještě jednou, tentokrát v souvislosti s kapelou Umakart. Po osmi letech od debutu Manuál, po filmu Alois Nebel a po překvapivém vánočním hitu Půlnoční, přichází toto originální seskupení se sídlištní novinkou, vyznačující se zajímavým názvem Vlci u dveří i netradičním řešením obalu. Umakart jsou zpět a to s deseti novými skladbami, z nichž dvě jsou texty zmiňovaného Jana Těsnohlídka. Pokud máte rádi originalitu, nostalgii i trochu té skutečnosti, při koupi Umakartu rozhodně neprohloupíte. A pokud cena 319 korun je na vás moc, jistě se najdou jiné cesty poslechu, nejlépe pak živě na jejich koncertní šňůře, která právě probíhá.

Umakart: Vlci u dveří. (folk/pop/alternativ, 2012) TEREZA PŮŽOVÁ

4. 12. Fi. Jazz Co. (funky - jazz) Club Highway 61, ČB. 4. 12. 16.00 Moderní sakrální architektura (přednáška z cyklu Architektura 20. a 21. století) Horká Vana, ČB. 4. 12. 19.30 Športniki: Back to Bullerbyn. (projekt: Raz, dva tři herci, 90 / 130 Kč) Horká vana, ČB. 5. 12. Uriah Heep (GB). (rock) KD Vltava ČB. 6. 12. 21.00 Čertovský rej. Nadílet budou skupiny: Inspirio (female voice metal), Danger (rock), Mons Pubis (alternative rock) Café club Slavie, ČB. 7. 12. Iné Kafé. ArtIgy, ČB. 7. 12. Discoballs + Prague Conspiracy. MC Orion, Tábor.

8. 12. Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak: Lijavec. Spektrum, Sezimovo Ústí.

8. 12. 19.00 Zaváto v písku. (literárně-hudební večer o Kypru) Horká vana, ČB. 8. 12. 19.00 Photolab. Café klub Slavie, ČB. 11. 12. 19.30 Literární šleh s Janem Burianem. SUD, ČB. 11. 12. Radůza. KD Vltava ČB. 11. 12. 19.30 Zwei Kessel Buntes. (písničkářský folk/jazz) Horká vana, ČB. 13. 12. 19.00 Koncert Ondřeje Smeykala. Sladovna Vysoké trámy, Písek.

13.12. 20.00 Swingtet. Horká vana, ČB. 14. 12. Jazz Q Martina Kratochvíla. Divadelní kavárna, Písek.

14.12. 21.00 Vltava. Café klub Slavie, ČB. 15. 12. 19.00 Vánoční galakoncert. (Jihočeská filharmonie, sólisté Inga Lisa Lehr a Brenden Gunnell) DK Metropol, ČB. 15. 12. Písecký komorní orchestr. Koncertní síň Trojice, Písek.

18. 12. 20.00 Vážnej příbjeh. (divadlo) SUD, ČB. 18.12. 19.30 Wild Sticks. (velký sál) DK Slavie, ČB. 20.12. 19.30 Jan Burian: Antidepresivní večírek. (koncert písničkáře, básníka a prozaika) Horká vana, ČB. 21. 12. Aneta Langerová. (studiové turné) Café Klub Slavie ČB 21. 12. Štědrej večer nastal. (Rybova Česká mše vánoční aj.) Jihočeská filharmonie, ČB. 22.12. 19.30 Jelené loje. (koncert pěti nádherných vokalistek) Horká vana, ČB. 22. 12. 19.30 Jelení loje. (okouzlující ženské pěvecké těleso s kytaristou) Horká Vana, ČB. 28. 12. 21.00 Prasklej jogurt. Highway 61, ČB. (rock) 1. 1. 2013 17.00 Novoroční koncert. (Jihočeská komorní filharmonie) Konc. síň O. Jeremiáše, ČB. 1. 1. 17.00 Novoroční koncert. (Orchestr Jihočeského divadla, L. v. Beethoven, Symfonie č. 9) DK Metropol, ČB. DLOUHODOBÉ AKCE od 29. 11. do 29. 12. Petra Herotová: Něco tady nehraje.

Galerie současného umění - Dům umění, ČB. (konfrontace kresby s technologií, originálu s kopií) od 30. 11. do 15. 2. Fotouniverziáda 2012 na téma “Staré a nové”. Galerie Nahoře - DK Metropol, ČB. (12. ročník soutěže amatarské fotografie) od 9. 1. do 10. 2. Hynek All & Aleksandra Vajd. Galerie současného umění - Dům umění, ČB. (fotografie)

SEMTAM 20

listopad 2012

23