Školník 10/3

Časopis pro studenty Gymnázia Mladá Boleslav

Leden - Únor 2019

SVOBODA

Ročník desátý

NEPRODEJNÉ

skolnik-casopis.g6.cz | g8mb.cz

unsplash.com unsplash.com

pexels.com

O NÁS...

Časopis Školník je školní dvouměsíčník psaný a graficky upravovaný studenty napříč všemi ročníky. Zabývá se primárně školními akcemi a aktivitami, ale i kontroverzními či aktuálními tématy. Nechybí ani rozhovory, recenze a vlastní názory.

Redakce časopisu Školník se schází pravidelně každou středu od 9:40 v učebně jazyků č.

14. Pokud máte jakékoliv nápady, inovace nebo se chcete stát součástí redakce, rádi vás zde uvidíme! skolnik-casopis.g6.cz

facebook.com/skolnik.casopis

, „Bože , vrať světu pravdu!

Bude to víc než smlouva míru, bude to cennější než každé spojenectví .

Nikdo, žádný národ , žádný stát si nebudiž jist, pokud mohou být lidské vztahy korumpovány nástroji lži …

Zbavit svět lži je víc než odzbrojení .“ /Karel Čapek, 25.9.1938/

REDAKCE

EDITORIAL

ŠÉFREDAKTORKA

Milí čtenáři a příznivci našeho časopisu,

KONZULTACE

je tu první číslo „Školníka“ roku 2019! Měsíc plný stresu z pololetního vysvědčení je za námi a my si můžeme oddychnout, že jsme to vše zvládli!

V redakci jsme proto zvolili příjemnější téma pro toto číslo, které je důležité jak pro naši zemi, tak i pro jednotlivé občany, a tím je SVOBODA. Jaké všechny podoby má? Co vše pro nás znamená - mít svobodný názor, svobodné slovo, svobodně se rozhodovat, svobodně cestovat a studovat v cizích zemích, moci otevřeně diskutovat? Pojďte si přečíst, jak svobodu vnímají naši redaktoři.

V lednu se u nás na škole konala spousta zajímavých akcí, přednášek či různých turnajů a olympiád. A jaký měly úspěch, jak se vydařily tyto akce? To se také dočtete na našich stránkách. Lyžařské kurzy, projekt Edison, různé recenze, rozhovory či celkové hodnocení pololetního vysvědčení u nás na škole - to vše se v našem časopise dozvíte. No a jak podle vás vypadá ideální učitel? A jste vy ideálními žáky gymnázia? Pojďme se společně nad tímto tématem zamyslet, vždyť jsme všichni na jedné lodi a všichni chceme totéž – dobré výsledky a dobrou přípravu nás studentů do dalšího života nejen na vysoké škole.

A tak vás, naše čtenáře, nebudu dále zdržovat a přeji vám příjemné čtení a výborný vstup do nového pololetí i do nového roku 2019!

Natálie Spielmannová

Mgr. Lenka Vedralová GRAFICKÝ DESIGN Tomáš Brůžek

REDAKTOŘI

Tereza Nitschová Alena Nevyhoštěná Marie Zavadilová Eliška Vejsová Veronika Kabátová Štěpánka Erbertová Anna Chocholoušová Filip Janeček Tobiáš Rejmon Pavel Hrbáček Mgr. Lenka Vedralová

FOTOGRAFIE Marek Hofman Eliška Vejsová

PŘISPĚVATELÉ

Tereza Ohlídalová Miroslav Landa Tereza Koriťáková Adam Hájek Pavla Vaňková Vojtěch Herrmann Josefína Hudcová Mgr. Martin Herrmann Mgr. Radek Kotlaba Mgr. Jakub Vaněk

ILUSTRACE Anna Malá Eva Kovářová

VÍTE, ŽE

. naši studenti natočili film o Mladé Boleslavi? . nejlepším letošním angličtinářem naší školy je Jan Vašíček? . je mezi námi stříbrný medailista z MS ve sportovním aerobiku?

Vaše šéfredaktorka Natálie Spielmannová

4 10 16 18 20 22 24 26 28 30 32 34 36 38

OBSAH

Lyžák Rozhovor Svoboda Zázrak O dobrovolných povinnostech Amerika Budapešť Nejlepší knihy Recenze Motivace Ideální student/učitel Narozeni 1918 Robosoutěž 2018 Komiks

Lyžák

DRUHÁCI Letošní sekundáni absolvovali tradiční lyžařský výcvik na tradičním místě, na chatě Bára na Benecku, kterou asi většina z vás důvěrně zná, stejně jako lyžařské terény v okolí, které jsou ideální jak pro sjezdové, tak pro běžecké lyžování. Letos se k tomu připojily i výtečné sněhové podmínky a krásné počasí, jedinou frakturou zůstala zlomená hůlka, a tak není divu, že i ohlasy z řad účastníků byly takřka bezvýhradně pozitivní. Dovoluji si za všechny vybrat a citovat následující: Mám ráda pohodu a spokojené lidi kolem mě, a to se na lyžáku splnilo.

Ještě k tomu nám přálo počasí. Každý den nám svítilo sluníčko, i když byla zima, ale to nikomu nevadilo.

Dopoledne jsme sjezdovali a odpoledne běžkovali. Jednou jsme jeli v hlubokém sněhu, a to bylo teprve něco! Překračovali jsme spadlé stromy, nebyla tam stopa, no prostě sranda. Ale i mimo sportu jsme si večer užili legrace vymysleli jsme hodně nových hlášek – třeba už víme, že se neobejdeme bez „skivoutěrky“, zkrátka bylo to naprosto super!

Denisa Kvapilová

4

Atmosféra lyžáku byla úžasná a opravdu se povedl. Nebyl by tak úžasný bez úžasných spolužáků jak z 2.A, tak i z 2.B, ale taky by to nebylo ono bez úžasných učitelů. Nikdy jsem nelyžoval, ani neběžkoval, ale díky panu učiteli Kotlabovi jsem po konci lyžáku aspoň uměl sjet kopec. Předčil jsem svoje očekávání, že budeme mrznout a nebudeme lyžovat kvůli špatnému počasí. Taktéž jídlo tam vařili výborně, že jsem ani jeden den nebyl hladový. Lyžák byl prostě nejlepší část školního roku.

Samuel Paĺo

K tomu, aby se stal lyžák nejlepším týdnem, přispělo, že jsme měli krásné počasí, byli jsme na krásném místě a s nejlepšími lidmi.

Naučila jsem se na běžkách, moc mě to bavilo. Super byl celodenní výlet, bylo krásně a ty výhledy na hory byly úžasné. S naší partou na pokoji jsme si také užili a smáli jsme se na celý hotel. Večer jsme se scházeli a říkali si o pravidlech bezpečnosti nebo čím namazat lyže (přece skivem) nebo jsme hráli hry. Ale úplně nejlepší byla diskotéka, na které jsme dvě a půl hodiny tancovali. Zkrátka jsem si to strašně užila a nejraději bych se tam vrátila.

Nela Syrovátková

NA HORÁCH Na lyžařském kurzu se mi líbilo.

Zlepšil jsem se ve sjezdu na lyžích, ale hlavně jsem se naučil jezdit na běžkách. Myslím, že mi to docela šlo, protože mi celodenní výlet nedělal problém a bavil mě. Zažil jsem spoustu zábavy s kamarády.

Jsem rád, že jsem nepřišel k nějakému většímu úrazu, i když některé pády byly bolestivé.

Vít Hlaváč Lyžák byl super. Nejvíce se mi líbilo, jak jsme hráli večer s klukama ping-pong a na schovávanou.

Pěkné byly také výlety na běžkách, i když mi to na nich moc nešlo. Ve čtvrtek byly závody na sjezdovkách a pak i na běžkách, odpoledne jsme šli na snowtubing, moc se mi to líbilo.

Vojtěch Velechovský

Lyžák byl moc super, moc jsem si ho užila a hned bych se tam vrátila.

Zlepšila jsem se v lyžování a zkusila si běžky. Ty jsem dřív moc nemusela, ale po lyžáku jsem si je oblíbila a začaly mě bavit. Jediné, co bych tomu celému vytkla, je jídlo, ale obsluha byla v pořádku. Vím, že je těžké rozřazování do pokojů, ale bylo nám trochu líto, že nejsme spolu tak, jak jsme si myslely, ale nakonec jsme to překously a nebylo to zas tak špatné. Abych tady jen neříkala, co se mi nelíbilo, tak ještě nějaké ty plusy. Bavila mě večerní hra, kterou jsme se se třídou zase více sblížili, a super byla diskotéka.

Líbil se mi i celodenní výlet, i když mě po něm bolely nohy, i závody jsem si moc užila.

Michaela Lupoměská

Zbývá dodat jen, že vše proběhlo k takové spokojenosti díky šikovným tělocvikářkám, které celý kurz naplánovaly a vedly, Aleně Hendrychové a Janě Kašparové, jejich milému doprovodu Ivě Bímové, Jiřině Rygerové, Mirce Rešlové a i oběma třídním Martinovi Herrmannovi a Radkovi Kotlabovi.

RK + druháci

5

Lyžák

orách m byl , jako obyčejci na h Druhá jse o kurzu druhých ročníků

kéh jsem tři věci , Po skončení letošního lyžařs áky, zajímal jsem se . Zjistil lyž í laj dě áky s ž Co ej. av řeěd ně , trochu zv a když vyjde počasí , není co rta pa brá do je m de kla Zá . , že v té třetí z nichž dvě jsem znal a v podstatě rád přiznávám ně vol bro Do . ně ječ bá alo šit. Obojí fungov Konečně jsem to pochopil . ět. yb ch í sm ne a ék skot Di : ady. Snad věci jsem se celý život mýlil ch textů a spojil je dohrom jeji ti čás l jči pů vy si m jse časí . Nikomu se Od čtyř studentek a skvěle se nám vydařilo po y nd sra ě dn ho lo By u: teda , no mi to promi om to přišlo … Ploužák . No pot A . my blé pro ší vět é dn se tam někdy nic nestalo a nebyly žá bylo to hezké . Chtěla bych e Al la. řek ne dy tří ze y to bych na chlap ák teprve před setohle čte někdo, kdo má lyž tli Jes u. no jed tě ješ to ít až vrátit a z těšil . m velmi kladně . bou, má štěstí . Kdo by se ne ocení: Tento lyžák hodnotí dn ho ké ns pá no jed y tak A na závěr . z druhé třídy i s vaší dcerou y luk s k l íži sbl se m jse ě Hodn Tak já se teda taky těším.

Martin Herrmann

6

7

Lyžák

PÁŤÁCI Začal vcelku klasicky: sraz všech účastníků, zmatené nakládání zavazadel do autobusu, cesta pomalu bělající krajinou, zmatené vykládání zavazadel z autobusu, zmatené nakládání zavazadel do rolby a… úmorný výstup do kopce.

Konečně jsme byli spaseni pohledem na ono stavení, které se mělo stát naším domovem po ten další týden. Taktak jsme stihli vybalit a už jsme byli chtěni před chatou s běžkami na nohách.

Netrvalo to ani tak dlouho a dorazili jsme ke konci naší trasy, velmi poklidně se posadili a velmi poklidně popíjeli čaj, možná až příliš poklidně. Protože když jsme se vyhrabali z pohodlných židlí a byli připraveni na návrat, byla už tma…

Uf… Au… Posviť sem! Dorazili

8

jsme zničení a padli do postele.

Den druhý byli poklidný. Celý den jsme sjezdovali a nijak se nepřepínali. Navodil ve mně klamný pocit, že už to bude jako procházka růžovým sadem.

jsem se ještě mohl vymlouvat na špatně namazané skluznice, ale po druhém namazání mi bylo jasné, že problém bude v uživateli. A svoje sebevědomí jsem mohl hledat tak leda ve sněhu. Úmorné kilometry ubíhaly a moje tělní tekutiny začíTřetí den začal zase velice poklidně naly pomalu měnit skupenství. Ale jako ten druhý. Dalo by se to nazvat zase, jako první den, nás zachránil „klidem před bouří“. Bylo po obě- čaj a tentokrát i palačinky. dě a po jídelně koloval papír. V ten moment se to stalo, v ten moment Příští dopoledne bylo zase plné jsem se, se zvednutým sebevědo- pohodlného sjezdování s menším mím z dopoledne, upsal ďáblu, zavodním zpestřením a jsem dnes nebo jak mu ostatní říkají - panu šťasten, že můžu říci, že jsem se neprofesorovi Kotlabovi. A k čemu nechal napálit podruhé a odpoledjsem se vlastně upsal? K takzvané- ne už jsem si skromně vybral kratší mu „delšímu“ výletu na běžkách. výlet na běžkách.

To, že jsem udělal chybu, když jsem tak udělal, jsem zjistil okamžitě po Když jsme si toho dne pochutnástartu. Všichni ostatní spoluvýlet- vali na večeři, vystoupila jedna níci mě totiž nechali daleko za se- ze členek lyžařsky vzdělané části bou. První dva nebo tři kilometry pedagogického sboru a vyhlásila

NA HORÁCH soutěž ve stavění sněhuláků, což se okamžitě střetlo s vlnou nesouhlasu. Nikomu z nás se nechtělo jít za tmy ven do zimy a „stavět nějaký sněhuláky“. Ale nakonec bychom se shodli, že jsme si to náramně užili - a že žádnému ze sněhuláků nechyběl určitý orgán.

teplu chaty. Po večerním vyhlášení naším. A navíc druhá rolba, která vítězů, rozdání sladkých cen a další měla přivézt zbytek bagáže, se nepoklidné noci následoval den od- objevuje. jezdu.

Zrovna když nás začínají přepadat Jsme nasnídáni, máme sbaleno příšerné představy o rolbě kutálea jsme připraveni k přesunu. Jedna jící se po sjezdovce, či o útoku ledze dvou roleb se valí z kopce rozhá- ního medvěda, se rolba objevuje nějíc nevinné lyžaře. a s ní i autobus. Vše už běží hladce Další dopoledne následovalo ve Rolba dorazila a my, vykládací četa, a my se vydáváme vstříc nedočkavelmi podobném duchu jako ta s ní. Sedíme teď na hromadě kufrů vým náručím našich rodičů. předchozí. Odpoledne byl ale na na parkovišti plném autobusů, ale plánu velký štafetový běžkařský zá- ani jeden z nich se nezdá být tím Vojtěch Herrmann /5.A/ vod. Když jsem postupně sledoval padat spolužáky do sněhu na cílové čáře, ztratil jsem veškerou chuť závodit. Když však na mě přišla řada, vyjel jsem se vší parádou. Ne, že by na mé rychlosti nějak záleželo (náš tým už byl stejně jediný na trati), ale čím dříve jsem dojel, tím blíže jsme všichni byli ke spásnému

9

Rozhovor

ROZHOVOR Oblíbené zvíře: želvička Film: Bumblebee Školní předmět: matematika Barva: žlutá a zelená Kniha: Dvacet tisíc mil pod mořem od Julese Verna

FOTO: Marek Hofman 10

Jan Míšek Český reprezentant Jan Míšek (2.B), který závodí za mladoboleslavský klub AC Jumping Kangaroos, vybojoval v nizozemském Leidenu na mistrovství světa ve sportovním aerobiku stříbrnou medaili v kadetské kategorii mužů.

Na začátek pár otázek: V kolika letech jsi začal se sportem a proč sis vybral zrovna aerobik?

Aerobik dělám už šest let. Začal jsem, když mi bylo sedm. Na škole jsme měli kroužek aerobiku a paní učitelka Eva Trhoňová, která ho vedla, mě oslovila, jestli bych si to nechtěl taky zkusit, no a teď je mojí trenérkou. Předtím jsem hrál ještě chvíli tenis, ale pak jsem se začal věnovat jen aerobiku.

tice, jak je to s jejich počtem ve tvém týmu a na soutěžích?

V našem týmu jsem jediný kluk.

Ani na soutěžích se počty nevyrovnávají, tam je nás taky málo. Je tam třeba třicet holek, ale kluků jen pět, takže se na všech soutěžích všichni potkáváme. Na mezinárodních mistrovstvích soutěžím hlavně proti Rusům a Italům, ale jsou tam i lidé z celého světa.

Jak se ti daří skloubit sport se studiem?

Studium je zatím v pohodě, ani škola a tréninky se mi nekříží.

Děkuji ti za rozhovor a přeji ti za nás všechny mnoho dalších sportovních úspěchů.

Obecně asi není moc kluků, kteří se věnují aerobiku nebo gymnas-

S Janem Míškem rozmlouvala Marie Zavadilová /6.A/

Jaké máš další cíle?

Na mistrovství světa jsem byl druJak intenzivní jsou tvoje trénin- hý, takže příště bych rád vyhrál zlaky? Kdo tě motivuje a je tvým to. Myslím, že momentálně ani nic vzorem? víc vyhrát nemůžu.

Teď před mistrovstvím světa jsem trénoval skoro každý den. Nemám Co vůbec porotci hodnotí? žádného konkrétního člověka, kte- Je tam několik rozhodčích a každý rý by mi byl vzorem. z nich hodnotí jinou součást vystoupení. Hodnotí se prvky, jejich Zbývá ti čas ještě na jiné aktivity? provedení a přesuny mezi nimi, Moc ne, ale někdy stihnu jít třeba hudba a dres, který si v našem na chvíli ven. týmu navrhujeme sami.

11

Rozhovor

ROZHOVOR

Pavla Vaňková

Nejvíce se člověk naučí, když sám nějaký film natočí – poté znova a znova...

Velkou roli také hrají lidé, kterými se obklopujeme.

1) Jak dlouho se zabýváš natáčením videí a celkově prací s kamerou?

K videu a fotografii jsem měla vztah již od malička. S vlastní tvorbou jsem začala hned, jakmile jsem k Vánocům obdržela první přístroj, který dokázal natáčet video (mobil Nokia, který měl celé 2Mpx!). Počátky vedly, asi jako u většiny video nadšenců, přes stop motion animace z lega až po hrané filmy, které jsem tehdy natáčela na zmiňovanou Nokií, která disponovala funkcí zastavení a pokračování v natáčení, čímž jsem záběry “stříhala”. Ale abych odpověděla na otázku, tvořit jsem začala přibližně před 8 lety a svůj první delší hraný film zrežírovala a natočila ve třinácti letech .

Mou vizí, ke které aktuálně směřuji, je vlastní video produkce, která se zaměřuje na tvorbu narativních reklam, tzn. spotů, které obsahují hraný příběh. Mým nejoblíbenějším žánrem jsou tedy hrané short filmy, kde experimentuji a snažím se vždy zkoušet něco nového.

Co se týká fotografií, mám nejraději sport a snímky z cest, které zachycují atmosféru místa – často je pořizuji tam, kam běžní turisté moc nechodí.

3) Máš i nějaké jiné záliby nebo volnočasové aktivity?

Rozhodně. Životem mě provází tři hlavní zájmy, které se navzájem propojují a chtěla bych i nadále pokračovat v jejich společném naplňování. Jedná se o video produkci, cestování a jazyky. Ve volném čase 2) Jaká videa/fotky děláš nejradě- také ráda sportuji (basket, tenis, ji? fotbal… rekreačně dle nálady).

12

4) Před měsícem jsi vyhrála soutěž pořádanou Ministerstvem školství ČR. Kde jsi svůj film točila, jak dlouho ti trvalo celé video vymyslet a natočit? Pomáhal ti s tím někdo?

Příběh spotu „Běž!“ se odvíjel takto: zhruba týden před odletem zpátky domů z Aucklandu (Nový Zéland) jsem chtěla vytvořit krátký film, který by zachytil místa, která se mi po dobu pěti měsíců stala domovem. A tak, během jednoho dopoledne, vznikl kreativní nápad proběhnout všechny ulice, kterými jsem den co den pěšky chodívala do školy, a zaznamenat tak krásy místního Torbay/ Long Bay. Na realizaci jsem vystačila sama spolu s malým Gorilla Podem (tzn. stativem) a energií, které bylo ve třiceti stupňových vedrech potřeba.

Když jsem se pak o několik měsíců později dozvěděla o soutěži „Za-

chyť svoji svobodu!“, ihned mě napadlo, že právě tyto záběry se k tématu skvěle hodí. Sestříhala jsem je a přidala graficky zpracovaná hesla, která pro mě vyjadřují svobodu.

Přesný čas tvorby videa spočítaný nemám, ale i takový minutový film zabere bez nadsázky dlouhé hodiny práce, což si většina lidí vůbec nedokáže představit.

Na závěr snad dodám jen perličku, že to bych to nebyla já, aby při odevzdávání nevznikla nějaká chyba. Tehdy jsem šla spát ve 3h ráno a ještě druhý den při cestě na projekt do Německa (ti, co mě znají, při této zmínce již vyprskli smíchy) se strachovala, jestli se video do soutěže podařilo zařadit. Naštěstí úspěšně! Zkrátka vždy noc před tím, než jedu do Německa, vždy řeším last-minute střih nějakého videa, to už je moje tradice.

Asi ani nemusím zmiňovat, co nás než já, takže se od nich toho můžu dvě dalo dohromady. spoustu naučit.

Jestli tě audiovizuální tvorba napl6) Máš už za sebou nějaké filmové ňuje, jdi si pevně za tím. Zkus nakurzy či semináře? psat email tomu, s kým chceš spoAno, několik. Každé léto jsem lupracovat, nabídni své dobrovolné jezdívala na jiný filmový kemp, služby profesionálům, kteří tě na navštívila jsem tak např.: kurzy oplátku zaučí, a hlavně se snaž tvoNAPLNO, Aertěk či Ambroziádu. řit obsah, který předává myšlenky, Také jsem zasílala filmy na festivaly protože obsah je to nejdůležitější. :) po ČR, kterou jsme tak s naším štábem procestovali. A nesmím zapo- S Pavlou rozmlouvala menout na skvělých 5 let v takzva- Eliška Vejsová /6.A/ ném „TVčku“, které započalo jako kroužek v Pavilonu boleslavského DDM a postupně z něj vznikla skupina kamarádů, které spojoval stejný zájem → film. Dodnes jsem této partě a jejím dvěma vedoucím neskutečně vděčná. Právě tam jsem získala všechny potřebné základy, na kterých dnes při natáčení stavím.

5) Na Novém Zélandu jsi tedy byla v rámci studia v zahraničí.

Můžeš popsat, jaké to tam bylo?

Jela bys znovu. A jsi stále s někým v kontaktu?

Nový Zéland by vydal samostatně na několik článků. Byla to „life-changing“ zkušenost, jak se říká: nespočet bizarních zážitků, časté překonávání vlastních limitů, procestovala jsem oba ostrovy od severu až po jih, a hlavně poznala místní život. Zkrátka úžasná zkušenost, kterou doporučuji každému a rozhodně bych ji využila znovu.

Upřímně, vlastně ani tolik nezáleží na zemi, ale vycestovat alespoň na pár měsíců sám je prostě něco, co vám hodně změní pohled na svět.

A v případě Zélandu navíc zjistíte, že svět je doslova malý!

Dodnes si píšu s mojí kamarádkou Anastasiou, která právě začíná svůj první rok (ano, fakt tam mají vše obráceně, roční období, školní rok, časový rozdíl až 12 h a hlavní jídlo večeři místo oběda) na katedře režie na Aucklandské vysoké škole.

7) Hodláš se natáčení videí věnovat i v budoucnu?

Zrovna včera jsem se vrátila z druhého kola přijímaček na VŠ! Tři náročné dny bez spánku, které otestovaly nejen naše znalosti a schopnost analyzovat film, ale především praktickou tvorbu a následně dovednost si svou práci obhájit. Hlásím se na kameru, konkrétně na Univerzitu Tomáše Bati ve Zlíně.

8) Co bys poradila studentům, kteří se chtějí také věnovat kameře nebo fotografování?

Nejvíce se člověk naučí, když sám nějaký film natočí – poté znova a znova, i přestože dělá chyby a každý projekt je jak časově, tak psychicky z hlediska organizace náročný. Jen tak se však může postupně zlepšovat a vypilovat svůj jedinečný styl.

Velkou roli také hrají lidé, kterými se obklopujeme. Snažím se udržovat kontakt s přáteli, kteří mě inspirují, srší energií a jsou zkušenější

Vítězný short film „Běž!“

YouTube channel „PicsView“

FB stránka video produkce @picsviewfilm Instagram (fotky z cest) @pavla_vankova

13

Rozhovor

Možná že jste zaslechli něco o tom, že se několik studentů naší školy účastnilo projektu „My Street Films“, v jehož rámci si měli možnost na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je natáčet dokumentární film. Aby na to nebyli úplně sami, přijeli je až z dálné Prahy podpořit režisérka Terka a kameraman Vláďa. S jejich pomocí bylo možné vytvořit krátký dokumentární snímek o Mladé Boleslavi, který je možné shlédnout na stránkách MyStreetFilms.

Během pracovně nabitého týdne se nám naštěstí povedlo si na chvíli vypůjčit Vláďu i Terku a položit jim pár otázek.

Když jste se nám první den představovali, tak jste se nám zmínili, že jste oba bývalí studenti FAMU. Zajímalo by mě, proč zrovna FAMU? Terka: Já jsem nejdříve šla na úplně jinou vysokou školu, kde jsem dělala umělecký obor, který byl rozdělen na dvě části, jmenovalo se to interaktivní média a studovala jsem scenáristiku, řešila jsem různé společenské problémy a řešila jsem je tak nějak proaktivisticky.

Pak jsem dělala uměleckou část.

Oboje mi bylo dost vzdálené a asi po dvou letech mi došlo, že přesně k tomu by se hodil dokumentární film, který mě hodně zajímal. Proto jsem se přihlásila na FAMU. Tam jsem mohla spojit to, co mě zajímá, s uměním a zároveň svou prací jsem měla možnost něco změnit..

14

Vláďa: Já jsem někdy od patnácti nebo šestnácti začal nějakou horší kamerou točit s kamarády, jak jezdíme na skatu, a začal jsem dělat nějaký skateová, snowboardová a bikeová videa. Měl jsem to jenom jako koníčka a pak mi jednou někdo řekl, ať to zkusím studovat. Ačkoli jsem nevěřil, že se tam dostanu, tak se ukázalo, že to jde a není to tak těžké.

ale aby tam i víc mluvili lidi do kamery a bylo to víc o realitě, a ne tolik zmanipulované jako třeba ten videoklip. A tak se vlastně omylem stalo, že ten videoklip byl najednou 45 minut dlouhý a byl z toho najednou dokumentární film.

V: Estetika akčních snímků je taková videoklipovitá a člověk se při tom hodně naučí pracovat s technikou, spojovat hudbu a obraz. Takže jsem měl díky tomu ten technický základ. A k dokumentaristice jsem se dostal tak, že se skupinou Stohoven, jejímž členem jsem byl, jsme dělali takovou akci, kdy jsme se hackli do vysílání České televize a pustili jsme tam atomový výbuch, z čehož vznikla dost velká kauza. A já jsem si řekl, že z toho natočím nějaký videoklip. Avšak, jak se to rozjelo a trvalo to asi dva roky, tak ten videoklip se pořád prodlužoval. Nakonec jsem zjistil, že nechci, aby to byl jen videoklip,

V: Já dělám kromě filmu i výtvarné umění a hodně side specific projektů nebo performancí, které se vážou na jedno specifické místo, jako je třeba socha, a nějak s ním komunikují. Často jsem chtěl, aby to bylo nějak zdokumentované.

Ne přímo dokument, ale třeba jenom jednozáběrová dokumentace.

Kromě toho dělám i ty dokumenty. Vzhledem k tomu, že ten projekt MyStreetFilms je zaměřený na lokálně zaměřená videa a filmy, aby se studenti zajímali o to, co se děje v jejich ulici, v jejich veřejných prostorech apod., tak díky tomu, že já s těmito veřejnými prostory pracuji, tak mě oslovili.

Jak jste se dostali k těmto workshopům na školách?

T: To je tak, že workshopy pořádá MyStreetFilms, což jsou lidi pohyA proč jste si zvolili právě doku- bující se kolem dokumentárních ment? Proč ne třeba hraný film? filmů. Ti si vybírají někoho, kdo Ten může být jak umělecký, tak má i jakési pedagogické dovednosbude pravděpodobně i dynamič- ti, aby mohl být lektorem. Třeba já tějšího rázu jako např. ta snow- už dělám workshopy tak pět let. boardová videa.

Vždycky mě obohacuje to, když T: Jak už jsem řekla, líbila se mi studenti mají workshop, který mi na tom i ta možnost něco změnit, přesně sedne, a vždycky si ho užíněco se dozvědět, anebo i třeba vám, když si sednu se svým parťáněco vyzkoumat. kem.

No a jaký je asi největší filmový projekt, na kterém jste kdy pracovali?

T: Největším by asi byl můj absolventský film, který jsem dělala čtyři roky. Náš pedagog na dílně nám řekl, že si myslí, že bychom měli udělat film, který už nikdy nenatočíme, a na tom se „vymlátit“. Takže jsem se přesně na tom vymlátila.

Bylo to hrozně složité, osobní, stokrát jsem si myslela, že to nedodělám. Myslím, že to není ani tak povedené jako ty filmy, které jsem udělala předtím, ale hrozně moc jsem se na tom naučila.

den den jsme točili s pánem, který měl umrzlé prsty na nohou, nemohl vůbec chodit, ležel na zemi.

Když jsme se mu snažili pomoci, tak na nás někdo zavolal policii za to, že pomáháme tomu člověku. To byl takový moment, kdy jsem odložil kameru a už jsem nechtěl být filmařem, ale jenom člověkem, který může druhému člověku pomoci, protože by tam jinak prostě umřel.

Vzhledem k tomu, co jste studovali, tak určitě máte nějaký oblíbený film, na který se třeba dokážete koukat opakovaně, nebo vás nějak inspiruje.

T: Já nemám ani tak oblíbené filmy, ale spíš lidi a jejich metody.

Tak třeba mám ráda filmy našeho pedagoga Karla Vachka nebo ještě pedagoga Martina Marečka, z České republiky třeba i Lucii Královou nebo lidi, kteří dělají dokumentární detektivky, v podstatě se mi líbí ta rozmanitost.

V: Mým největším projektem je můj spokojený život, to je i nejtěžší, {smích} ale já nemám moc obřích projektů, spíš dělám hodně projektů menších. Ale třeba s Terezou jsme dělali dokumentární film Epidemie svobody. Před rokem vyšel náš nový film s režisérkou Rozálií Kohoutovou, který se jmenuje Czech Tech, což je v podstatě o pětadvaceti letech české under- V: Já mám hodně rád staré filmy, ty groundové techno scény. z úplných počátků kinematografie.

Ale i němé filmy, hodně jsem ještě S tím tak trochu souvisí, jaký byl koukal na avantgardní experimenasi váš nejtěžší den na place? tální filmy ze šedesátých let. TakoT: To by asi bylo, když jsem natá- vý film, na kterém jsem měl fakt čela v roce 2009 KRUH - portrét několik let zásek a i jsem se s ním demonstrace, kde jsem točila s ne- hlásil na FAMU, se jmenuje ,,Věčný onacisty, se kterými jsem si musela svit neposkvrněné mysli“. Natočil povídat. To bylo fakt náročné. ho Michelle Gonery, hraje tam Jim Carrey. Ten film je hrozně krásný V: To bylo, když jsme s režisér- jak po vizuální stránce, tak je tam kou Apolénou Rychlíkovou točili i hodně jemných obrazových triků, o bezdomovcích na venkově a je- ale i poetika toho filmu se mi doteď

líbí.

Vy každý zastáváte u filmu jinou funkci. Považujete tu svoji úlohu za náročnou?

T: Ona je určitým způsobem lehčí, protože nenesu zodpovědnost za to, že jsem blbě zapla kameru nebo zvuk, což je pro mě vždycky strašně stresující, když se dostanu do situace, kdy se něco takového stane a ta scéna se pak musí předělávat.

To je krásné na funkci režiséra, že filmařina je týmová páce a můžou ti třeba poradit i lidi ze štábu. Pak se to stává projektem všech a jde to samo.

V: Jo, rozhodně považuju práci kameramana za náročnou, je popravdě dost náročná i fyzicky. Když třeba točíte profi film, tak jen ta technika váží strašně moc, důkazem čehož jsou moje záda, která mám prostě nahnutá na jednu stranu a mám je křivá, protože prostě posledních patnáct let v pravé ruce držím kameru. Ale zároveň je ta funkce i krásná, protože člověk vytváří obrazy, je kreativní a dochází ke spojení něčeho technického a zároveň něčeho úplně abstraktního.

Určitě jste čekali, že tahle otázka přijde, takže tady je. Jak se vám na naší škole pracovalo? Jak byste ten náš týdenní workshop ohodnotili?

T: Může to vypadat, že to říkám všude, ale není to pravda. Upřím15

Svoboda

ně, mám pocit, že jsme natočili nejsoustředěnější film, kde každý opravdu měl nějakou svoji chvíli přínosu, která byla pro mě neuvěřitelně profesionální, a to myslím úplně vážně. Opravdu mě překvapilo, že ač jsme na střední škole a nikdo to naplno nedělá a vaše škola je všeobecným gymnáziem, tak mnozí z vás byli fakt hodně dobří v tom, co dělali, a v procesu tvorby toho filmu je to chytlo.

Na workshopech mám často pocit, že nemáme tolik času a prostoru. Tady například byli někteří na place čtrnáct hodin ve strašlivé zimě. A mám obrovitánský respekt k těm, kteří mohli odejít a neodešli. Pro mě samotnou to byl taky obrovský přínos, protože mi to připomnělo, s jakým nadšením jde dělat film.

V: Asi nejlíp, co jsem kdy, a neříkám to abych vám pochleboval, pracoval se studenty, protože nikdo třeba neodpadával během toho kurzu. Často se stává, že hodně lidí přestane chodit, protože je to přestane zajímat. A tady jsem byl překvapen, že třeba lidi, kteří jeden den nemohli přijít, tak druhý den najednou přišli a začali se hodně aktivně zapojovat. Dohromady jste vlastně něco dělali, i když vás bylo trošku víc, než by bylo ideální.

V podstatě jste začali fungovat tak nějak týmově, takže super.

zvažují studium ať už na FAMU, nebo nějaké jiné tímto způsobem zaměřené škole. Je něco, co byste jim doporučili?

T: Tak určitě si uvědomovat že není jenom FAMU, tady třeba je mezi vámi jedna studentka, která ví, že ji baví kamera. Obešla si školy a zjistila, že je tady úplně jiná instituce, kde by tu kameru chtěla studovat.

Zaprvé si myslím, že je dobré využít nás, kdo máme nějaké kontakty na lidi, kteří přemýšlí podobně nebo dělají podobné věci. Ti je můžou nasměrovat. A pak je taky třeba vědět, že ten workshop není jenom o filmu, ale že jsou i lidi, kteří zjistí, že by chtěli dělat zvuk, že by chtěli být herci, nebo třeba tady u vás byla parta lidí, kterým šla grafika.

Nebo úplně jinak, že člověk může chtít být žurnalista, že v podstatě je těch variant spousta, takže vlastně když zjistíš, že tě něco baví, tak se nechej nasměrovat na tu správnou cestu, třeba ne na školu, ale někam, kde můžeš začít a něco se naučit.

V: Ať je rozhodně neodradí, kdyby se na takovou školu nedostali napoprvé, protože to je u těchto škol úplně normální. Člověk musí tak nějak vyzrát, takže ne každému se hned ze střední školy povede dostat se na uměleckou školu, protože ti profesoři chtějí někoho, kdo už má vytvořenou nějakou osobnost. Potřebují vědět, že to není jen chvilkové nadšení, kdy se někdo A na závěr otázka, která by moh- na kurzu výtvarky rozhodl, že chce la zajímat naše studenty, kteří být umělcem. Takže prostě abyste 16

se nenechali odradit, člověk sám pozná, jestli ho to baví, jestli má vášeň pro ten druh umění a musí i cítit, že to je to, co chce dělat. Není to totiž práce, kam jdete vydělávat peníze, ale je to práce, kde vytváříte něco kreativního.

Mockrát děkujeme Terce i Vláďovi, že si na nás udělali čas a že se s námi podělili o své zkušenosti.

Přejeme jim hodně štěstí i v dalších dokumentárních projektech.

Mirek Landa /7.B/ FOTO: Marek Hofman

Co se našeho vlastního studentského filmu týče, je ho možné zhlédnout online na mystreetfilm.cz pod názvem „Škoda advent(u)“.

SVOBODA

Svoboda je to nejcennější, co nám dnes společnost dává.

Buďme za ni vděční všem, kteří za ni bojovali a trpěli.

LV

17

Zázrak

STAL SE ZÁZRAK

Nic není definitivní, jak nás učí historie.

Ano, listopad 1989 považuji v mém životě za zlomový. Naprosto mi změnil život. Můj život, to jsou dvě naprosto odlišné etapy – před Listopadem a po Listopadu.

Ta první – to bylo snění o tom, že snad jednou uvidím Alpy, že se projdu po londýnských mostech, že se snad dokonce rozhlédnu po New Yorku z vyhlídky na Empire State Building, že se nebudu muset bát, když v hodinách literatury budu vykládat o významu Bible pro rozvoj kultury, že si budu moci jít svobodně poslechnout Rybovu Českou mši vánoční, což jsem si před Listopadem 1989 jednou zkusila a hned po Vánocích jsem byla na koberečku, kde mi ostře bylo řečeno, že ještě jednou mne někdo uvidí v kostele, tak se víckrát před tabuli nepostavím.

A pak přišel ten zázrak!

V roce 1985 byl v SSSR zvolen generálním tajemníkem Michail Sergejevič Gorbačov. Pokusil se o přelomové reformy v Sovětském svazu, pro které se vžily pojmy glasnosť (otevřenost) a perestrojka (přestavba). A v roce 1988 Gorbačov opustil Brežněvovu doktrínu omezené suverenity, na základě které SSSR ovládal ostatní socialistické země, pro něž se vžil název satelity. Na základě ní také vtrhla vojska Sovětského svazu v srpnu 1968 do Československa. Gorbačov však přestal do politiky tzv. sa18

telitů zasahovat, což nakonec vedlo k pádu komunismu v Evropě před 30 lety. Jako první se začal hroutit komunismus v Polsku, kde již v červnu zvítězilo opoziční hnutí Solidarita pod vedením Lecha Walesy. Následovalo Maďarsko, to se nejdříve omluvilo Československu za účast na invazi v roce 1968. Československo jaksi zaostávalo, ale rychlý obrat nastal 17. listopadu, kdy došlo k brutálnímu potlačení studentské demonstrace v Praze na Národní třídě. Sdělovací prostředky ten večer téměř mlčely, ale studenti a o pár hodin později herci pražských a brzy i mimopražských divadel nezaváhali. Na atmosféru těchto dní nikdy nezapomenu – večer 17. první nadšené telefonáty mých bývalých žáků z pražských ulic: „Už je to tady, paní profesorko.“ Nadšení plné víry, zvonění klíči na Letné, projevy Václava Havla, písně Marty Kubišové, trikolory na klopách šťastných lidí, české vlaječky, vtipné nápisy na zdech, stříhání ostnatých drátů na našich hranicích… Ta víra, že tentokrát to musí vyjít. A vyšlo!

vědomě nemám ráda zdi, ale zato miluji mosty. Mimochodem, víte, že i v současnosti rozděluje národy na světě 70 zdí? Takže je patrné, že svět nemá vyhráno, že se zatím nepoučil a že je potřeba nepodléhat apatii vůči problémům „velkého světa.“ Nebuďme neteční k tomu, co se děje kolem nás. Nic není definitivní, jak nás učí historie. Je zajímavé, ale zároveň i odstrašující, že každý má svou Pravdu a myslí si, že ty ostatní musí ve jménu své pravdy nenávidět, protože oni mají jinou Pravdu. To je zjednodušeně vyjádřený problém současných válek a střetů. Jak to napravit? Jak se zbavit této hloupé anomálie? Ten, kdo by dokázal na tyto otázky jednoznačně odpovědět, by si zasloužil Nobelovu cenu míru. Já věřím ve vzdělání, v poznávání jiných kultur, v přínos cestování a setkávání se s lidmi a jejich odlišnými světy. Jen tak snad mohou lidé uvěřit, že jsme v podstatě všichni stejní, i když spíme v posteli nebo na rohoži. Vím, že lidé nejsou dokonalí, ale věřím, že v každém z nich je něco dobrého. Proto jsem také učitelkou, která se snaží i v těch někdy neukázněných a líných studentech najít dobro a alespoň jiskru nadání. Tato víra v dobro na zemi ze mě dělá optimistu, filantropa a doufám, že to není jen projev naivity.

Jedním ze symbolů nesvobody pro mne byla Berlínská zeď. Viděla jsem ji od dětství několikrát při svých návštěvách východního Berlína a vždy jsem si při pohledu na ni říkala, jak málo by stačilo – jen zbourat tu zeď. A v listopadu 1989 i ta padla. Nejen můj sen se Mgr. Lenka Vedralová splnil. Snad právě proto jaksi pod-

SVOBODA PO MAĎARSKU Členové ÁVH začali na protestující studenty střílet, což spustilo řetěz krutých bojů. Demonstrantů přibývalo v dalších dnech, kdy policisté již začali bezmyšlenkovitě a provokativně střílet do davu před parlamentem. Hněv lidí se nasměroval na příslušníky policie.

Lidé je lynčovali, věšeli, zabíjeli či zapalovali s bankovkami v ústech.

Proti sovětským vojákům pak hrdě bojovali většinou s nedostatečnou technikou, i když se musí nechat, že zápalné lahve zvané Molotovův koktejl (pojmenované po ruském ministru zahraničí) dokázaly napáchat sovětským jednotkám či tankům pěknou paseku. Na konci října se začala stará maďarská správa rozpadat, do čela země nastoupil oblíbenější politik Imre Nagy, jenž se přidal na stranu revolucionářů a 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a vystoupení z Varšavské smlouvy. Jenže SSSR nezapomněl a ani se nechtěl vzdát, proto 4. listopadu Sověti poslali do Budapešti vojáky na vojenskou operaci zvanou „smršť“. Vyzbrojení Sověti

začali zabíjet své protivníky a ničit dokonce i městské čtvrti nejen v Budapešti, ale i po celém Maďarsku. Maďaři se nemohli spolehnout na pomoc zvenčí, protože ostatní státy byly buď zavázány pomoci Sovětskému svazu (ČSSR), nebo se jejich pozornost ubírala do Egypta (USA, Británie), kde probíhala tzv. suezská krize.

I když během tohoto raného protestu proti okupaci padly tisíce lidí, můžeme říci, že maďarská odvaha inspirovala do budoucna další národy (třeba nás v roce 1968 a Poláky v 80. letech). Faktem je, že Maďarsko bylo v roce 1989 prvním státem, který uvolnil železnou oponu a začal směřovat k demokracii.

A že by již dnes Maďaři odvážně nedemonstrovali proti nespravedlnostem? Odpovědí na tuto otázku mohou být právě nedávné demonstrace proti Orbánem zavedenému „otrockému“ zákonu, povolujícímu 400 hodin přesčasů. Maďarská divoká krev se prostě nezapře.

Tobiáš Rejmon wikipedia.org

Říká se, že Maďaři dokážou být pořádně divocí, ne-li téměř ohniví. Něco pravdy na tom asi bude.

Když během operace Dunaj dorazila v srpnu 1968 do Československa sovětská vojska v silné přesile (až okolo 500.000 vojáků), lidé víceméně pouze přihlíželi. Nesmíme ale zapomenout na sice menší, neorganizovaný a bohužel neúspěšný odpor, při němž zemřelo okolo stovky odvážných československých občanů. To v Maďarsku bylo povstání o dvanáct let dříve (1956) mnohem krvavější.

Maďarskému povstání proti sovětské nadvládě však na rozdíl od Pražského jara předcházela léta bídy a tvrdého socialismu. V roce 1949 nastoupil k moci nenáviděný komunistický politik Rákosi, za jehož režimu zatkla maďarská tajná policie ÁVH přes jeden milion Maďarů. Zkuste si představit, že by váš každý desátý známý byl zatčen. Podobně jako u nás museli zemědělci pracovat na kolektivních farmách (kolchozech), byla zavedena cenzura a do státní vlajky také navíc přidána komunistická symbolika.

A tak to maďarští studenti již nemohli vydržet a 23. října 1956 se shromáždili před Technickou univerzitou v Budapešti, kde vyslovili své požadavky na svobodné volby, žádali odchod sovětských vojsk, svobodu slova a další. K této vůli po změně také přispěla smrt Stalina (1953) či vyhlášení rakouské samostatnosti (1955).

A tak to začalo, dělníci svrhli gigantickou sochu Stalina a pár studentů pokoušejících se odvysílat své požadavky v rozhlase bylo zatčeno.

19

O dobrovolných povinnostech

O dobrovolných povinnostech a dalších svobodách lidských Zlomový okamžik v mém životě nastal, když jsem byla žačkou prvního stupně základní školy. Měli jsme tenkrát výtvarnou výchovu a všichni jsme se předháněli v tom, kdo má v penále nejvíce různých barev pastelek a fixů. Avšak na kreslení obrázků jsme směli používat pouze pastelky, jelikož fixy papír propíjely. Moc dobře jsme to věděli, ale zakázané věci lákají nejvíce, a proto před každou hodinou výtvarné výchovy zazněla otázka: „Paní učitelko, mohli bychom používat fixy?“ „Co není zakázáno, je povoleno,“ zněla odpověď.

Načež jsme se všichni, zmateni slovem „povoleno“, zaradovali. Sle-

pě jsme ignorovali první část věty a vždy se našli jedinci, kteří obrázek fixkami nakreslili. Několikrát jsme se nechali ošálit, ale pak nám to začalo docházet. Učitelčiným úmyslem určitě nebyl pokus o vyvolání falešného pocitu svobody, ale přesně tak to zafungovalo.

A obrázky byly pokaženy.

Samozřejmě, rafinovaně podaný zákaz fixů není problém dnešní společnosti, ale je důležité uvědomit si, že je to velice zjednodušený model manipulace mnohem větších rozměrů. Stále existuje sklon k tomu poslouchat pouze slovo „povoleno“ a přehlížet omezování a zákazy, které jsou občas, to si musíme přiznat, poněkud nesmyslné

I to je SVOBODA !!!

Filip Janeček se tentokrát utrhl z řetězu a téma svobody pojal opravdu po svém - žádný text - ale obrázky medvědů. Ani sám neví, proč a jak ho to napadlo. Ale já to vím - asi podvědomě v něm zanechaly stopy zprávy o našich medvědech tak volně, svobodně se toulajících po krásných lesích a svazích moravských Beskyd. Že by nový symbol svobody?

Toto je mé vysvětlení k jeho pěkným ilustracím.

LV

20

(jako příklad poslouží již zmiňovaný propitý výkres osmiletého dítěte). Politici rádi podávají nepříjemné věci v pěkném obale a jsou lidé, kteří radostně přikyvují, a nemusí se nutně jednat o lidi hloupé. Jsou to lidé, kteří hledají svobodu jinde, než by měli. Přitom je to pocit čistě subjektivní – je v nás.

Tenkrát nám všem postupně došlo, co doopravdy znamená onen „povolený zákaz fixů“, ale čím jsme starší, tím hůře se vyznáváme ve spleti manipulací. Jak je můžeme rozplést? Mysleme kriticky, ověřujme a teprve poté důvěřujme. Štěpánka Erbertová

„SVOBODA ČLOVĚKA ZAČÍNÁ TAM, KDE KONČÍ SVOBODA TOHO DRUHÉHO“ Tuto větu jsem naposled slyšela z úst pí. učitelky Rygerové na hodině společenských věd. A když o tom tak přemýšlím, přijde mi, že platí ve všem. Když vám po ránu vleze sestra do koupelny a vy si nemůžete vyčistit zuby, i když jste jí předtím říkali, že nestíháte – ano, v tu chvíli se cítíme většinou nesvobodně. Když se uprostřed noci vzbudíte, protože vám ten druhý sebral deku, nebo když vám někdo sní vaši oblíbenou sušenku, cítíte se úplně stejně. To prostě není fér!

Téma svobody je ve všem. My studenti se konec konců také můžeme cítit nesvobodně – školní řád, domácí úkoly, spolužáci a kantoři se svými požadavky…

Tohle všechno jsou ale potíže všed-

ních dní, na kterých vlastně až tak nezáleží. Existují mnohem větší a důležitější problémy, se kterými je třeba se vypořádat a které si zasluhují naši pozornost. Pro mě svoboda znamená hlavně možnost vyjádřit vlastní názor, svobodně se projevit a nebýt nikým omezována. I když samozřejmě chápu, že leckterá omezení jsou nezbytná – v dopravě, ve škole, na pracovišti apod. Ale kdy je situace opravdu vážná? Kdy si člověk uvědomí, že je nesvobodný a kdy mu dojde, že je to pro něj životně důležitý problém? Když ho zavřou do vězení za to, že je homosexuál nebo novinář, který se snaží pomoci ostatním v nesvobodném státě tím, že pouští informace o zločinech proti lid-

skosti ven? Tyhle věci se skutečně děly a dějí se, bohužel, i dnes …

A to je špatné. Je proto nezbytné, aby každý z nás věděl, kde ta naše svoboda začíná a kde končí. Bohužel, ne každý však chápe význam slova svoboda správně. Mnozí si ji vykládají po svém, a tak by bylo dobré se nad sebou alespoň trochu zamyslet a snažit se být méně sobecký, více vnímavý a otevřený k druhým. I pravidla společenského soužití je třeba dodržovat, a ne hledat cestičky, jak se jim vyhnout na úkor druhých. Vždyť spokojenost nás všech záleží jen a jen na tom, jak dokážeme naslouchat druhým a jak se dokážeme s nimi nakonec domluvit.

Terka /7.B/

SVOBODA - takhle tedy ne!

Dělat si, co chci. Neohlížet se na druhé. Co mě máš co nařizovat?

Co je mi po nějakých zásadách slušnosti? Co je ti po tom? Když ti to vadí, tak si to ukliď. Mně je to fuk. Nezájem....

Tak to opravdu nemá se svobodou nic společného. To je jen a jen bezohlednost, arogance, hulvátství a nevychovanost. Nic jiného !!!

LV

21

Amerika

Ráno mi zvoní budík v 7.00. Škola začíná až v 8:25, takže dům opouštíme později , než jsem zvyklá, nějak kolem 7:30. Bydlíme od školy docela daleko, takže do města přijíždíme až v 8 hodin . Naše škola nabízí free breakfasts, tak snídáme ve škole . You have a lot of choices what you want to eat here – 3 druhy mléka, muffiny a jiné dobroty, toasty, jogurty a ovoce . Asi nejoblíbenější je cinnamon roll . Jedná se o šneka z kynutého těsta, s polevou a skořicí .

Co se školy týče , psala jsem o ní v minulém článku – 7 předmětů, 7 rychlých tříminutových přesunů.

A co potom? To se liší ze dne na den . Dostala jsem možnost hrát basketbal , takže řekněme tři čtyři dny v týdnu máme trénink . Občas hned po škole , občas až od pěti (musíme se prostřídat s klučičím týmem), jindy od šesti ráno. My, holky, jsme roztříděny do tří menších družstev – C, B a Varsity. Trénujeme většinou společně a pak se oddělíme jen na posledních pár minut. Ten zbývající den nebo dva máme zápasy. Jezdíme po okolních školách , žádná ještě nebyla dál než hodinu a čtvrt jízdy. Musím říct, že místní školy jsou hodně podobné . Žádné schody, ne moc oken , ale zato ohromné tělocvičny a skvělé vybavení ve třídách . Před každým zápasem se hraje americká hymna , kdy každý člověk stojí čelem k veliké USA vlajce , která je vyvěšená v každé tělocvičně . Záleží na škole , zdali zvolí hudbu z reproduktorů, nebo hudbu naživo – formou kapely. Musím se pochlubit, že byť naše škola je malinká, máme vlastní kapelu a obrovské pódium, kterým se pyšníme .

Když tedy máme jen trénink , přijedu domů kolem šesté večer. Udělám nějaké úkoly a pak si většinou hraji s mým tříletým bráškou. Miluje čtení knížek a Spongeboba . Když se to spojí dohromady, vznikne vražedná kombinace – knížka o Spongebobovi . Ano, dostal ji v létě . Četli jsme a četli , už po měsíci jsem ji uměla nazpaměť. Ale uklidňuji se tím, že čtení nahlas přece pomáhá v angličtině – a to je přece motivace , když jsem na jazykovém studijním pobytu, ne?

Večeříme poměrně brzy, už po šesté hodině . Bála jsem se , že budeme chodit jen do Mc Donald´s, ale příjemně mě překvapilo, že většinou jíme doma. Pravda, vyhrávají tady těstoviny s omáčkou z prášku, ale pořád je to „doma uvařené jídlo“.

A pokud hrajeme zápas, vracíme se domů po desáté večer, tak to už toho tolik nestihnu.

Na úplný závěr bych chtěla říci , že tento pobyt mi dal víc, než jsem čekala. Poznala jsem nové lidi , novou zemi a hlavně samu sebe . Pokud 22

mascotdb.com

My American Day

taky takhle jednou vyjedete , buďte si jistí , že vás to nakopne o 120%.

Budete si více věřit. Zvládnete se vypořádávat s nejrůznějšími situacemi . Objevíte nový úhel pohledu na svět. Získáte nové přátele . Tak pokud můžete , neváhejte a jeďte .

Z USA vás zdraví Vaše Tereza Ohlídalová

The Statue of Liberty

Central Park in Washington DC

Velká vánoční jízda Ahoj, tady opět ten Amík ani vidět. No nevím, jak to měly ostatní rodiny, ale my jsme jeli Adam. k mému host dad bratrovi, který Jestli si na mě nepamatujete, tak má velkou rodinu se třemi dětmi. jsem ten „s těma bramborama“, Očekával jsem opravdu hromadu z toho státu, který ani nevíte, kde jídla a hlavně obřího krocana…. je…. Už si vzpomínáte….? Tak Asi něco jako v seriálu Přátelé a jesuper. Takže minulé vyprávění jich Den díkůvzdání. Snad v každé skončilo, myslím, někde kolem sérii tam mají Díkůvzdání opravdu Halloweenu, tak začnu někde ko- s hromadou jídla. Takže jsem očelem Halloweenu. Po Halloweenu kával něco podobného…. A vůbec. byl tzv. svátek jídla - Den díkůvzdá- Krocan nebyl zrovna největší, asi ní. Jak jsem se již zmínil, všichni ho taková kachnička, spíš menší, a ten nazývají svátkem jídla, ale pro mě byl pro osm lidí. Samozřejmě jsme to teda svátek jídla nebyl. Pro mě - měli spoustu přílohy, stuffing, sladvelké zklamání. Proč??? Všichni mí ké brambory, bramborovou kaši kamarádi, můj host dad a učitelé ve a něco se sýrem, já sýr ale nejím, škole mi říkali, jak se strašně pře- takže nic pro mě. Asi si říkáte, že to jím a že potom nebudu chtít jídlo zní krásně a že jsem se vážně mu-

sel přejíst. Ano, zní to krásně i to jídlo bylo dobrý, jenže toho bylo strašně málo. Sotva nám to vystačilo pro každého na jednu malou porci. No, už vás nechci víc obtěžovat mým reptáním o jídle. Uzavřel bych to tak, že jídla velký výběr, ale celkově málo. To, co ale je na těchto svátcích opravdu nádherné jsou SLEVY…. BTW. Jedna z věcí, proč jsem jel do USA. Nakupovat na tom slavném Black Friday a Syber Monday. Co si budeme říkat, slevy byly vážně bombastické. Nebudu tady jmenovat vše, co jsem si koupil, ale myslím si, že ta televize se vyplatila.

Moje vyprávění, popis nebo snad 23

Budapešť

24

dopis bude pokračovat Vánocemi (pro učitele českého jazyka omlouvám se, ale nevím, co to je za slohový útvar). Poslední týden před Vánocemi jsme měli překvapivě vánoční týden. Co to znamená? Každý den se celá škola oblékla jinak podle oblékacího rozvrhu.

Jeden den to bylo, jako kdybyste šli na lyže, další den v tzv. ugly swea-

probíhal v klidu, nic jsme prakticky nedělali, jen jedli cukroví od mojí maminky a koukali na vánoční filmy a pohádky, i na ty české….

Teda já jsem koukal na ty české, ale berme to, že koukali všichni. Na večeři jsme se přesunuli na velkou rodinnou večeři. Jestli jsem říkal, že Díkůvzdání a jídlo nic moc, tak Vánoce pravý opak. Myslím, že

stejně jako zbytek prázdnin. Oslavy Nového roku jsou zde klidnější, protože jsou tu zakázány ohňostroje. No, ale našlo se pár jedinců, kteří to riskli a něco malého si pustili, ovšem ve stejnou dobu byla policie opravdu aktivní a viděl jsem, jak pár sousedů mizelo v poutech.

ter stylu, nebo jindy zase prostě v pyžamu. Za mě moc super týden, hlavně ten den v pyžamu byl super, protože jsem zaspal, takže jsem se ani nemusel převlékat a krásně jsem stihl školu. Nebojte spodní prádlo jsem si ještě vzal. Ten týden skončil a začaly šestnáctidenní prázdniny, které mi končí dneska. V neděli před Štědrým dnem byl jen hodinový kostel, asi aby se všichni mohli duševně připravit na další dny. No nevím, skoro všichni tu neděli prospali, tak asi mentální příprava. Já to taky prospal, protože jsem nevěděl, jak akční Štědrý den mě čeká. Štědrý den začal nádherně sněhem. Přes noc nám napadlo asi 40 cm sněhu a bylo to krásné, protože pro mě a moji rodinu je sníh na Vánoce snem a mě se ten sen splnil. Dokonce jsem si postavil sněhuláka. Štědrý den

výbornému steaku nikdo neodolá, leda tak vegetarián. Po večeři a rodinných hrách jsme se vrátili domů, já připravil sušenky pro Santu a šli jsme spát. Na Boží hod jsme vstávali brzy ráno v 7 hodin a běželi ke stromečku, zdali nám tam Santa něco nenechal. Ano, byly tam dárky, což znamená, že se Santa asi nějak domluvil s Ježíškem, protože jinak si to neumím vysvětlit, jak se tam objevily dárky pro mne, když já stále věřím na Ježíška. Nebudu vám vyprávět, co jsem všechno dostal, byl by to seznam přes celý časopis. Po dárcích jsme opět jeli na rodinnou sešlost, tentokrát na snídani. Snídaně moc super, a to nejen proto, že pár členů rodiny dostalo florbalky, takže jsem si s nimi hned zahrál, ale i proto, že jídlo opět super. Zbytek dne jsme všichni opět prospali,

pomněl. Myslím, že určitě všichni znáte film Sám doma, a to, jak tam mají krásně vyzdobené domy během Vánoc. Vidět něco podobného byl také můj sen. Byl, ale už není. Američané jsou do těchto věcí blázni a zdobení domů nebylo výjimkou. Domy zde jsou opravdu nádherné a myslím si, že na jeden večer, kdy jsme objeli celé město a já hleděl s otevřenou „hubou“ na ty domy, tak na ten večer asi nikdy nezapomenu.

Ještě jedna věc, na kterou jsem za-

To bude pro dnešek asi všechno.

Tak se mějte krásně, užívejte nový rok 2019, choďte všichni do školy a mějte výborné známky, anebo aspoň takové, abyste neprolezli s ostudou.

Pac a pusu Adam Hájek

Zážitky z Budapešti 3. část

V minulých maďarských reportážích jsme se „potulovali“ Budapeští , a tak bychom dnes mohli nahlédnout za brány naší anglické školy zvané Britannica. Možná vás nejprve napadne: „Britská škola v Maďarsku? Jak britská asi vlastně je?“ No, i když Britů pocházejících z ostrovů je tu určitě méně než ostatních národů, angličtinu tu zdařile ovládají všichni a nejlépe učitelé , kteří mohou být i místní , ovšem dokonale znají slovní zásobu nejen svého předmětu. Co se nás studentů týká , je tu prakticky půlka světa od Mexičanů přes Holanďany, Čechy, Maďary, Balkánce až po studenty z Indie a východní Asie (Japonce , Číňany i Korejce). Nejinak je tomu i v naší třídě (Year 11), kde je nás přes deset národností .

Když ale přijdeme do školy (začínáme naštěstí až v 8.30), mluvíme spolu všichni anglicky a jen občas zaslechnu kratší čínské či maďarské rozhovory. Jak už jsem zmínil , začínáme o trochu později , ale na druhou stranu končíme vždy až v 15.30. To oproti rozvrhu mé třídy /6.B/ horší není , ale v pátek v půl druhé , kdy vy si již pochutnáváte v jídelně Na Karmeli , mě vždy čekají ještě dvě hodiny v lavici .

Ne že bych si tu nepochutnával . I když máme k obědu (maďarsky ebéd) na výběr jen jedno hlavní jídlo, studenti si tu mohou ještě namíchat libovolný salát ze salátového baru, či vzít báječnou hořickou trubičku, o níž nikdo kromě mě a dalších čtyř zdejších českých studentů neví , že je hořická . Zábavou také bývá domluva se zdejšími kuchařkami a bufetářkami , které neumějí skoro vůbec anglicky, a tak jim často jen ukazujeme a naznačujeme . Jednou mi třeba pomohlo to, že špenát se řekne maďarsky stejně .

No a co děláme , když škola skončí? Buďto se zastavíme cestou domů v malém Tescu (taková obdoba Žabky blízko naší školy), anebo využijeme nabídky kroužků naší školy a už bez uniforem, které celý den nosíme , se přesuneme do jiné části školy. Já jsem si zvolil orchestr, kde ostatní členy hrající na piáno, housle či čelo doprovázím na kytaru. A abych nezlenivěl , začal jsem také hrát fotbal , se kterým jsem zatím neměl větší zkušenosti . Kromě těchto kroužků tu máme ještě kopu dalších , od pečení , přes kreativní kroužky, až po basketbal či plavání . Přestože mi na něj už nezbývá čas, je podle mě nejzajímavějším kroužkem „Duke of Edinburgh“, kde studenti podnikají různé výzvy, účastní se mnoha aktivit a absolvují túry do divoké přírody podobně jako třeba skauti .

Ani jsem se nenadál a necelý půlrok studia je za mnou. O předmětech a anglickém známkování vám napíšu příště . Jestli vás zajímá, co probíráme třeba ve zdejším dějepise , přečtěte si můj další článek v tomto čísle .

Tobiáš Rejmon 25

Nejlepší knihy

Face Paint

26

Lisa Eldridge

Parabible

Alexandr Flek

Probudím se na Šibuji

Kniha plná historie. Doopravdy, ačkoli to tak nevypadá, make-up provází lidstvo už od jeskyně a mnohdy vypovídá více než slova.

Autorka rozebírá význam tří základních kosmetických barev: bílé, černé a červené a jejich význam u královského dvora i v dnešní době pomíjivých trendů. Kniha je navíc doplněna mnoha obrazovými materiály a medailonky o nejvýznamnějších ženách v kosmetickém průmyslu. Nechybí ani stručná historie nejdůležitějších značek.

Mimochodem, věděli jste, že první řasenku s tyčinkovým aplikátorem uvedla na trh Helena Rubinstein v roce 1958?

Parabible oproti té normální začíná, když se teenagerce pod mostem narodí Ježíš. Celý jeho převyprávěný život se odehrává v našem českém rybníčku,v dnešní naivní, zkorumpované i překvapivě otevřené společnosti. Kniha je zajímavá nejen textem, ale také krásnou grafickou úpravou a ilustracemi od Aleše Nováka.

Český román od mladé japanoložky je jednou z nejoceňovanějších knih minulého roku, proto jsem se trochu bála, aby mě nezklamal.

Opak je ale pravdou, příběh má několik prolínajících se linií, všechny jsou poutavé a nutily mě číst dál, abych věděla, jak to tedy dopadne.

Hlavní hrdinka Jana se stejně jako autorka zajímá o japanologii. V šestnácti letech odjela na 3 týdny do Japonska a v pořádku se vrátila domů. Jedná její část ale v Japonsku zůstala, protože se zhmotní jedna z jejích myšlenek. Zatímco myšlenka přežívá na Šibuji, skutečná Jana začne japanologii studovat a zaujme ji spisovatel Kawašita, o kterém ale nejsou v encyklopediích žádné zmínky. Musí tedy o pomoc požádat největšího podívína z celé školy, Klímu, o pomoc, která potom začne přerůstat i v něco víc.

Myslím si, že kniha si nejen díky neobvyklému tématu zaslouží své místo na výsluní české literatury.

Anna Cima

kosmas.cz

Josephine Bakerová Catel & Bocquet

Na cestách Adolf Born

Slečna Marplová a záhady: povídky Agatha Christie

Josephine je taneční legenda, ale tato kniha je spíše o jejím životě mimo jeviště, kde si prožila spoustu krásného se svými dětmi a zvířecím mazlíčky. Nevyhnula se jí ale ani ta odvrácenější strana života. Několikrát se vdala, ale žádné manželství nemělo dlouhého trvání, navíc se kvůli svému zábavním parku zadlužila a musela prodat milovaný dům. I tak je ale obdivuhodnou ženou, její děti adoptované z celého světa se nazývají „duhové“ a ukázaly, že pod jednou střechou mohou žít lidé odlišných náboženství i ras. Rozhodně je tento komiks velmi inspirativní čtení.

Nádherná kniha od mého milovaného grafika a ilustrátora. Svými kresbami a milými texty nás provází svými oblíbenými městy v Řecku a Turecku. Zavede nás ale i do mnoha dalších zemí, do kterých ho pozvali na umělecké festivaly nebo které procestoval se svojí rodinou a má na ně mnoho úsměvných vzpomínek.

Přes padesát povídek s nejrůznějšími záhadami, které vyřeší slečna Marplová nebo prostě vyplynou samy. Jako všechno ostatní od Christie jsou i tyto povídky tajemné a milé zároveň. Jenom nedoporučuji vozit tuto knihu na cesty, přeci jen tři kila se trochu pronesou.

Marie Zavadilová /6.A/ 27

Recenze

RECENZE AURORA

“Bílý Tesák” boj o svobodu Divadlo Drak

28

Když jsem přijela 17. 1. večer do Prahy k Fóru Karlín, byla jsem překvapená, kolik mladých lidí na tuto norskou mladou dvaadvacetiletou zpěvačku přišlo. Předskokana jí dělala dívčí kapela Vesna, se kterou se Aurora osobně znala a kterou si vybrala, jak sama řekla, protože si ji její posluchači rádi poslechnou. Musím říct, že jsem po dlouhé době slyšela kvalitní moderní muziku podanou „se slovanskou“ tradicí. Skvěle rozproudila publikum a přibližně po jejím třičtvrtěhodinovém vystoupení přišla - Aurora. Zahájila svůj koncert písničkou ze svého nového alba. Spolu s ním střídala písničky i z minulého alba. Ty skvěle vynikly na scéně, kterou Aurora naplňovala tancem se dvěma třemi tanečnicemi, takže scéna nebyla nijak pře-

plácaná. Zpěvačka je na pódiu chvíli, ale to vůbec nic nemění na tom, že během dvou předchozích koncertů si už zvykla na české publikum a nyní působila uvolněně a sebevědomě. Její koncert dospěl ke konci asi okolo jedenácté, samozřejmě s přídavkem, pak se lidé začali pomalu trousit ven.

Viděla jsem jen samé nadšené tváře, které odcházely z Fóra, a sdílela jsem ten pocit s nimi. Aurora má trošku jiný druh muziky než klasický pop či Indie music v dnešní době, ale já ji poslouchám ráda. Těm, kterým nevadí pomalejší hudba, můžu tuto zpěvačku jenom doporučit.

Nedávno do mladoboleslavského divadla přijel až z Hradce Králové divadelní spolek Drak. Představili hru Bílý Tesák podle stejnojmenné knihy od Jacka Londona. Původně jsem čekala, že rovnou začnou s hraním rolí, například lidé, Tesák, psi atd., ale místo toho vytáhli plátno, vzali kameru a hráli z pohledu Tesáka pobíhajícího po zasněžené krajině, hledajícího svou matku, která se nevrátila z lovu. Cestou od své rodné jeskyně zjistil, že jeho matku něco zabilo, ale než to stihlo zabít i jeho, našel Tesáka člověk a vzal ho s sebou do tábora.

Tam žil se svými čtyřmi psy, kteří vlkem opovrhovali, protože si mysleli, že když jsou ochočení, jsou lepší. Pár dní byl Tesák bez jídla, protože psi se nehodlali dělit s cizím a člověku to bylo jedno. Pak si ale psi začali z Tesáka utahovat, a to už se vlku opravdu nelíbilo a vyústilo to ve rvačku a smrt alfy psí smečky. To naštvalo člověka, a ten už se chystal vlka zastřelit, což by se stalo, kdyby okolo nešel pořa-

datel psích soubojů a nekoupil ho za alkohol. Tesák si myslel, že konečně bude v pořádku, ale mýlil se. Místo klidu se mu dostalo týrání a nepřetržitých soubojů se psy, do kterých ho nový majitel nutil. Většinu z nich Tesák vyhrál, dokud na něj nepustili buldoka, který ho málem zabil. Naštěstí se do toho vložil jeden ze sledujících a vlka odkoupil a vzal ho domů.

Tam se sice Tesák dočkal pozornosti, jídla a péče, ale přeci jenom je pořád vlk a potřebuje svobodu, takže i z tak pohostinného domova odchází zpět do divočiny.

Hra byla zajímavě pojatá a celkově dobrá, chvílemi i vtipná a dost dojemná. I když byla o vlkovi, dala se brát jako metafora pro lidskou svobodu, které bychom si měli vážit a snažit se ji uchovat. Jsem si dost jistá, že každý někdy zažil pocit, jako by byl zavřený v kleci, ze které nebyl schopný se dostat. Tak jen doufejme že nám ta svoboda vydrží.

Anna Chocholoušová

Terka /7.B/

czechphoto.org

CZECH PRESS PHOTO (2019)

Výstava nejlepších českých novinářských fotografií – Praha, Staroměstská radnice

“Czech Press Photo” je prestižní novinářská soutěž o nejlepší fotografie.

V letošním 24. ročníku byly hodnoceny snímky v těchto kategoriích: sport, příroda, politika a také fotografie z oblasti umění a kultury. Velmi zajímavé jsou každoročně snímky na téma - politika. Fotografům se obvykle daří zachytit naše i zahraniční politiky v neobvyklých situacích. Na letošních fotografiích dominovala německá kancléřka Angela Merkelová, ale zdatně jí konkuroval i Emmanuel Macron a nechyběl ani český premiér Andrej Babiš při posledních volbách.

Na jiných fotografiích zaujmou návštěvníka výstavy dramatické snímky následků přírodních katastrof i nepokoje v různých státech světa. Letošní 24. ročník vyhrála fotka Lukáše Zemana - „Orangutaní matka s umíra-

jícím potomkem“. Nádherný snímek se smutným až dojemným motivem.

Nikdo vlastně neví, zda mládě umírá, nebo zda jen spí. Můžeme jen doufat, že platí to druhé, i když název snímku napovídá… Má ovšem ilustrovat kácení původních pralesů v Borneu.

Letošní výstava mě zaujala jako všechny předešlé, které jsem viděl.

Každoročně si zde prostřednictvím dokonalých fotografií a zasvěcených komentářů připomenu zajímavé události, které se ve světě i u nás staly během daného roku. Doporučuji všem, které zajímá současnost a kteří nejsou lhostejní ke světu kolem nás, aby zhlédli výstavu „Czech Press Photo“, a jestliže to nestihnete letos, tak na konci roku 2019 na vás čeká již její 25. ročník. Své téma si zde určitě najde každý z vás a možná si uvědomíte, že dobrá fotografie je také uměním.

Pavel Hrbáček /6.B/

PODĚKOVÁNÍ Poslední den před vánočními svátky byli zaměstnanci školy pozváni do učebny hudební výchovy a ti, kteří pozvání přijali, nelitovali. Čekalo je milé překvapení – hudební vystoupení studentů 1. A, 1.B a 2.A. To, co dokázali naši nejmladší zazpívat a zahrát pod vedením p. prof. Lenky Chladové, bylo velmi vydařené a udělalo všem přítomným nejen radost, ale zároveň i přispělo k probuzení sváteční nálady, jež k poslednímu školnímu dnu roku 2018 jistě patřila. Za to jim děkujeme a těšíme se na další takový koncert pro radost.

LV

LÉPE POZDĚJI NEŽ NIKDY

29

Motivace

MOTIVACE, ANEB SÍLA

SLOV

Když jste dostatečně motivováni, dokážete více!

Motivace je klíčem k našemu úspěchu.

Motivace ve škole Stačí se ráno obout do bot a otevřít dveře. K tomu je také důležitá jistá motivace! Víte, že vás něco čeká, a to vás motivuje. To byl první krok. A pak vyjdete ze dveří a vydáte se na cestu plnou překvapení – milých i nemilých. Když už jste konečně ve škole, usednete do lavice a čekáte, co se bude dít dál. Když víte, že máte psát písemku, tak se na ni před hodinou ještě podíváte. A pak přijde na hodinu učitel, rozdá testy a vy vidíte první otázku a pak další a další... Víte, že když odevzdáte prázdný test, bude na vás učitel tak trochu naštvaný. A co teprve rodiče! To je snad ještě horší. I proto se snažíme dosáhnout lepších výsledků ve škole, i když tou hlavní motivací by neměly být známky nebo pochvala od rodičů a učitelů, ale přece jen uspokojení z dobře vykonané práce, z toho, že jsme to dokázali, že jsme schopni překonat vlastní lenost, nechuť apod.

nou se něco pokazí. A kde to tedy vázne? V síle slov! Bude těžší motivovat člověka slovy kladně nebo záporně? Bude se to zdát neuvěřitelné, ale je mnohem těžší namotivovat člověka záporně. To proto, že motivace nevzniká jen ze slov, ale i z různých pocitů. Takže vytvořit motivaci přes negativní pocity druhých lze jen těžko.

brzy odložíte nebo nalistujete její konec a pak si vezmete raději jinou.

Takže i při čtení jde o jistou motivaci, motivují nás příběhy a dobrodružství hrdinů nebo i struktura či reprezentativnost daného výtisku?

Zdá se, že vše z toho nás může namotivovat… Takže už je jen na vás, jakou knihu si vyberete!

Slova pro ty „zralé“ Stačí potkat ty „staré odvážné“.

Uvidíte sami - ten jejich výraz a jejich slova budou slušná. Pak jdete nakupovat a vidíte ty „staré mladé“, kteří se vám snaží něco nabízet. Určitě se jim to podaří, pokud budou mluvit slušně - to lidi osloví, to je může lehce přesvědčit!

Hlavně nepřekročit meze slušnosti.

Slova jsou naší silnou zbraní, jimi můžeme přesvědčit, motivovat, ale i zranit, ublížit! A proto zacházejme s nimi jako se vzácným kořením. Takže, až se vydáte mezi lidi, všímejte si spíše slov, která něco znamenají než těch, která jsou jen balastem, který zakrývá podstatu.

Ztracení v zoufalství Jak se dostat z toho „pekla“ plného motivací? Pořád po nás někdo něco chce! Stále nás někdo motivuje a pak ani nemáme čas si odpočinout! Ale otázka: „Dělal by vůbec někdo něco, kdyby neměl nějakou motivaci?“ To by prostě nešlo. Zkuste si radši naprogramovat robota. Zjistíte, že člověk dokáže udělat hodně, je-li motivován, např. finanční odměnou. Někdy je ta motivace tak silná, že člověk pracuje tak tvrdě, že je to i na úkor zdraví, což také není dobré. Proto je lepší předávat svou motivaci druhým, rozdělit se o ni a o povinnosti z ní vyplývající. To je také Co umí motivace, když se důležité v pracovních, osobních A pak to vše skončí… přidají slova?

Dokáže nás nadchnout, ale i vy- a rodinných vztazích - umět se na- Těšíte se, až vám přinesou v restauraci dobré jídlo? A skutečně, všechděsit. Je známé, že i „pouhá“ slo- vzájem motivovat! no je podle vašich představ. Před va dokáží člověku změnit náladu Kniha má svou motivační sílu vámi na stole je přesně to, co jste nebo dokonce i celý život. Proto není dobré podceňovat jejich sílu. Kdybyste se podívali jen na obal si objednali. Pak vše sníte, zaplatíte Můžete zklamat ostatní, ale i sebe! knihy, byla by to chyba. Proto ote- a jste zcela spokojeni. A přesně tak Když řeknete nějaká laskavá slova, vřete knihu na první stránce - tam funguje motivace! Máte cíl, a ten člověka to určitě namotivuje. Pak vše začíná! Už k vám kniha pro- si díky ní splníte. Dobrá motivace může váš úkol udělat s lepší nála- mlouvá... „Co je psáno, to je dáno.“ dělá náš život lepším! Takže motidou a většinou i správně. Pokud Když se však na stránkách knihy vujte sebe i ostatní a mějte se, ho ale namotivujete špatně, větši- bude něco stále opakovat, asi ji Váš Pavel Hrbáček 30

S POCTIVOSTÍ NEJDÁL (NE)DOJDEŠ?

Testy. Téma, o kterém žáci debatují „velmi rádi“.

Existují pouze tři situace, buď da- ku skoro v každém papírnictví pronou látku umíte, nebo ji neumíte, dávají obyčejné tužky s násobilkou či ji umíte tak na půl. nebo dokonce s výpočty a vzorci jednotlivých geometrických obrazToto téma je obzvláště zajímavé bě- ců. Samozřejmě toto je jen stručný hem přestávky před testem, kdy je výpis a možnosti jsou nekonečné. atmosféra ve třídě napjatá k prask- Záleží pouze na vaší představivosti nutí a plná hlasů navzájem se a vynalézavosti. zkoušejících studentů, ale i během přestávky po testu, kdy žáci sami Opisování při testech je daleko sobě nadávají za to, že si splet- méně praktické a více nebezpečné, li jednu věc s jinou, která obvykle jelikož je velká pravděpodobnost, s tou první nemá nic společného, že si vás učitel všimne. nebo za jinou naprostou prkotinu, kvůli které se záhy dozvědí, že do- Ale položme si otázku, vážně jsou stali o stupeň horší známku, lepší ty známky tak důležité? Nemělo známka při velkých testech jim to- by se známkování zrušit? Není spíš tiž obvykle unikne o 0,5 bodu nebo důležitější se učit a něco se naučit, o bod, což je vcelku nepříjemné. protože si to chceme odnést do života? Proč vlastně učitelé známJsou ale i tací, kteří se na veške- kují, když ten, kdo se chce stát ré učení vykašlou, ale přesto mají doktorem a drtí se chemii, biologii prospěch okolo jedna dva. Urči- i fyziku nazpaměť, má nakonec jen tě víte, o čem je řeč, neboť každý o fous horší známky, než student, z nás tuto efektivní techniku mini- který vyrušuje, nedává pozor a namálně jednou použil. Ano, bavíme konec celý test opíše z taháku, prose o opisování a používání taháků. tože mu rodiče řekli, že musí mít Jednoduché a velmi účinné řešení! jedničku, jinak nedostane nový V případě taháku napište na papí- mobilní telefon nebo skateboard rek, židli, lavici, parapet či na vlast- apod.? ní ruku text, slovíčka, či cokoliv, co neumíte, a v případě papírku jej A proč se vlastně mnozí ženeme za schovejte někam, odkud ho může- něčím, v čem, jak víme, nevynikáte nenápadně vytáhnout, aniž by si me? Jen pro ty známky? toho učitel všiml. Nejčastěji používaná místa na ukrytí jsou nejspíše: Jedna osoba mi před lety poradila silonky na místě, kde je překrývá dobrou věc, které se držím doteď: sukně, průhledná propiska, bota „Budou věci, které ti půjdou a bu(podle školního řádu přezůvka), dou tě bavit, a věci, kterými musíš lahev (přesněji řečeno - zadní část proplout a poprat se s nimi.“ A já etikety), kovová přihrádka pod la- již vím, že to tak je. Kromě toho vicí, podlaha (pokud prochází ko- mi dochází, že právě překonávání lem učitel, stačí taháček jen lehce těchto překážek mě dodává sebezašlápnout) a rukáv. Na matemati- vědomí. Přesně v duchu úsloví:

„Co tě nezabije, to tě posílí.“ Neženu se však urputně přes mrtvoly za něčím, co vím, že mi nejde a nebaví mě to, jen kvůli spokojenosti rodičů. Učíme se pro sebe, nikoliv pro ně.

Každý se narodil s určitým nadáním. Mozart vynikal v hudbě, ale pochybuji, že by se vyznal ve fyzice či chemii. A co Pablo Picasso? Dokázal by komponovat hudbu jako třeba Bedřich Smetana? Možná, ale měl jiný talent. Někteří sportovci sotva absolvují střední školu, a přece se uživí se sportem. Proč by z tebe nemohl být cukrář nebo pekař, když tě baví péct a zdobit? Či truhlář, restaurátor uměleckých děl nebo žurnalista? V dnešní době si každý může najít to své povolání, v němž bude dobrý.

Nemusíme proto podvádět, abychom věděli, kdo jsme, a měli představu, čím chceme být. Každý má své chyby, můžeme je odstraňovat a zdokonalovat se, ale děláme to pro sebe, ne pro učitele a rodiče. Děláme to, protože chceme mít rozhled a chceme vědět víc, nebo snad ne?

Vaše Hildegarda

31

Ideální student/učitel

IDEÁLNÍ

ě nevím, jak odpověolik hodin přemýšlení a ani teď vlastně úpln něk mi esla Přin vat. ěko pod ím mus mě ku Za otáz i, ale složit z nich ideál studenta? To je pro ivuj obd lidí ých u jin é kter tí, tnos vlas bor dět. Jistě je nějaký sou ní představa. u vlastností, je to jednodušší než komplex tedy e taňm Zůs co? íte A v a. stav před á velmi těžk slovem nebo i bez něj, to student dokáže vrátit emoce, třeba jedním hruje, Na prvním místě je empatie. Vždy když mi rém slova smyslu. Nesnáším, když někdo mac dob m v to ora, pok je tí tnos vlas hou Dru í. mě pak učení bav genetických vlastností i jsme si ji, dostali jsme ji jako kombinaci užil aslo nez dar, je nce lige Inte u. mpl osti. z gy že je naše inteligence bude ku prospěchu společn ta i jestl , žou uká er rakt cha š a ná t živo í našich rodičů. Až dalš tním a ne jako musí svou inteligenci využít pro pomoc osta že uje, dom uvě věku zkém v ní už ent Pokud si stud je to zdravé sebevědomí ent mě baví a hodně motivuje. A za třetí as potkává individuální výtah ke slávě, tak takový stud jícím člověku zdravé sebevědomí, když obč píva dos po t chtí ité slož t dos však Je it. a touha věci měn házíme u některých přesto to správné a zdravé sebevědomí nac Ale . nělé zakr či é ujel přeb í maj ho í ci kteř , dospělé má někdo už v adolescentním věku kombina ud Pok i. nim před dolů k bou Klo e. škol studentů už na střední ní různých akcí ten vnitřní oheň – spoustu energie na pořádá jaký a ně atie emp ti, nos sluš , omí věd sebe zdravého student. pro druhé, pak přede mnou stojí ten ideální ho, ale z abpotkal, nebudu jmenovat nikoho aktuální enty stud lní ideá své jsem už že , řekl r Rád bych na závě o Terka Koukalová. solventů to byly např. Majda Tomanová neb ěk Váš zatím nedokonalý učitel Jakub Van PS. Pracuji na sobě

Ten můj Student s velkým „S“ exis tuje, a dokonce na což je právě to, co našem gymplu – mne baví. Ano, js a není naštěstí jen te to vy – nadaní dající souvislosti, jeden, je vás tu ví a kreativní Studenti ale i pochybující ce, . Vy, kteří jste zvíd a žádající odpově protože vám nech aví, přemýšliví, hl di, vy, kteří v sobě ybí znalosti, přeh emáte touhu diskut led a nadšení z po třeba „Pána much“ ovat – a máte o če znání. Jste to vy, kt , „Příliš hlučnou sa m , eří si čtete v rohu motu“ nebo „198 pro druhé, pomáh třídy nebo na chod 4.“ Jste to vy, kteř at, vzít na sebe zo bě í jste také ochotní dpovědnost, unés nepovyšující se na se vrhnout do prác t kritiku těch, kteř d druhé, ale i nad e í obvykle nic nedě šení a zapálení, vy chopil, že ne znám lají. Vy - empatičt zařující pozitivní ky, ale kritické m í, energii. Můj Stud yšlení založené na je to, co z něj dělá ent je ten, který po co nejširších znal osobnost a ne ovci os tech a na umění vy , jež se může stát sn nost vede k „Farm tvářet souvislosti adno manipulovat ě zvířat“ – a to sn elným jedincem ve ad nikdo z nás ne Mgr. Lenka Ved stádu ovcí, a stádchce!!! ralová

32

IDEÁLNÍ

Ideální učitel by měl, podle mě, být do svého oboru zapálený a měl by mít kromě základních znalostí znalosti navíc, které může při výuce svého předmětu využít a udělat výuku zajímavější. A samozřejmě by také měl být spravedlivý a dávat jen menší domácí úkoly.

Tobiáš Rejmon Dle mého názoru by měl učitel gymnázia zkoušet neustále s žáky nové věci a komunikovat s nimi. Měl by k nim být upřímný a měl by se v nich snažit podněcovat vlastní uvažování. Co student, to různý názor na danou věc. A na správně položenou otázku by měl od studenta chtít víc než jen správnou odpověď. To je, myslím, to nejdůležitější.

Tereza Nitschová Měl by mít samozřejmě dobré vzdělání. Měl by být ke všem spravedlivý, ochotný pomoci s látkou, dobře a smysluplně ji žákům předat a umět si připravit dobře strukturované hodiny, které nejsou ztrátou času, a to jak pro učitele, tak pro studenty. Když je dokáže dostatečně zaujmout, má to v kapse.

Alena Nevyhoštěná Ideální učitel by měl být podle mě co nejvíce objektivní. Chápu, že ne vždy to jde, ale je fajn, když máme všichni stejné podmínky. … by měl mít záživné hodiny. Využívat k výuce různé „hry“, aby to studenty co nejvíce bavilo. Nikoho totiž nebaví přednášení z učebnice, kterou si může doma přečíst sám. … by měl být spravedlivý a posuzovat všechny žáky podle stejných kritérií. Ať už jde o jedničkáře, nebo trojkaře.

Eliška Vejsová Pod pojmem ideální učitel si představuji člověka, který je hlavně od přírody optimisticky naladěný. Práce pak takového učitele baví a zároveň ho naplňuje, jelikož věří v její smysl. Takový učitel pak umí žáky motivovat a předávat jim své znalosti. Představte si opak – bytostného pesimistu. To by bylo utrpení nejen pro žáky, ale i pro něho.

Pavel Hrbáček Myslím si, že je několik typů ideálního učitele, že nelze říci, že jen jediný charakter dokonalého pedagoga je ten nejlepší. Vždyť ani žáci a studenti nejsou stejní. Jedním z typů může být starší moudrý učitel, který má přirozenou autoritu, velké zkušenosti a chápe studentské problémy. Pak je tu mladý nezkušený učitel, který má spíše než autoritu charisma a dobrý vzhled (tento typ ocení spíš studentky). Existují i ideální učitelky. První z nich je přísná a spravedlivá, dokáže ale ve svých žácích probudit zájem o svůj předmět, kterému rozumí a je pro něj nadšená. Druhá je pro svůj předmět také zapálená, ale spíše než výsledky ji zajímají životy studentů, které má nade vše ráda. Kromě těchto pedagogických typů je ještě spousta učitelů, kteří sice nejsou dokonalí, ale i tak si zaslouží náš obdiv a poděkování. Alespoň je náš školní život díky nim pestrý, žádná nuda.

Marie Zavadilová Pro studenty by měl být vzorem, tedy ideální učitel je spolehlivý, spravedlivý, vždy pozitivně naladěný, respektuje studentovy názory a má pro své žáky pochopení.

Hodně těžké povolání, že? Možná dokonce nejtěžší – stačí se jen podívat kolem sebe.

Naty Spielmannová 33

Narozeni 1918

MUDR. JAN TRACHTA A LÉKAŘI BEZ HRANIC NA G8MB V pondělí 28.ledna naši školu navštívil pan doktor Jan Trachta.

Přijel přednášet studentům vyšších ročníků o svých misích s organizací Lékaři bez hranic (Médicins sans frontière). Úvodem nám pustil jakýsi reklamní spot MSF, ale pak již mluvil o svých misích, chirurgických zákrocích a také odpovídal na naše otázky…

Stručně o MSF: Lékaři bez hranic – to je francouzská organizace, jež vznikla roku 1971 v Paříži. Od té doby její nejen lékaři, ale i logistici, koordinátoři, humanitární pracovníci atd. pomohli desítkám milionů lidí ve více než 70 zemích. Pomáhají v nouzových podmínkách, nemocnice si často staví svépomocí na zeleném drnu, nebo spíše na písku. Oblasti,

ve kterých pomáhají, jsou postižené válkami, přírodními katastrofami, nedostatkem vody nebo prostě chudobou. A jelikož jsou to prostě lékaři, mívají volnější přístup na riziková území.

slonoviny).

Zábavně nám vyprávěl o svých nepředstavitelných (trochu děsivých) chirurgických zákrocích, jak funguje domluva s Islámským státem, jak to vypadalo na Haiti po zemětřesení, co se dělo lidem při Stejně stručně útocích různých bojovných skuo dr. Janu Trachtovi: pin, jak funguje běžný život člověka v Africe, v jakých podmínkách MUDr. Jan Trachta je dětský chi- pracoval… O misích v Kongu a na rurg, pracuje v pražské nemocnici Haiti napsal knihu „Tichý dech“, za Motol. Jeho dobrodružná povaha kterou získal cenu Magnesia Litera. ho dovedla na místa, o kterých nej- Vřele vám doporučuji si ji přečíst. dříve jen četl v novinách. Pracoval nejen pro MSF, ale i pro jiné nezis- Pár účastníků setkání s p. dr. Trakové organizace, jako je např. Člo- chtou mi už říkalo, že se jim předvěk v tísni. MSF mu ale nakonec náška moc líbila, že je opravdu zasedli nejvíce. Doposud byl již na ujala a že rádi pomohou s realizací deseti jejich misích (v Demokra- další, tak se tedy můžete těšit. Mátické republice Kongo, v Sýrii, na te-li tip na podobně inspirativního Haiti, ve Středoafrické republice, člověka, dejte vědět ;-).

Jemenu, Jižním Súdánu a v Pobřeží Josefína Hudcová lekari-bez-hranic.cz

34

Možná jste slyšeli o projektu „Narozeni 1918“, jehož záměrem bylo především najít spoluobčany, kteří se narodili ve stejném roce jako Československo, a zaznamenat jejich životní příběhy, které jsou mnohdy stejně zajímavé a plné zvratů jako stoletá historie našeho státu.

O těchto pamětnících vznikají dokumentární portréty takových režisérů, jako jsou Karel Smyczek, Pavel Klega, Radim Filipec Eva Tomanová a další, které můžete vidět např. v televizi.

Vznikla také mimořádná knižní publikace Pavla Chalupy, autora celého projektu, která je velmi čtivou procházkou po naší novodobé historii, a to ve vzpomínkách lidí, kteří zažili to, o čem se učí ve školách, na vlastní kůži, a přesto jsou stále veselí a optimističtí.

Další součástí tohoto záslužného projektu je výstava 28 velkoplošných fotografických portrétů našich stoletých hrdinů všedního dne fotografky Martiny Storek, doplněných krásnými citáty portrétovaných pamětníků. Při pohledu do jejich tváří si říkáte – to nejsou století lidé, to jsou umělecká díla, která vytvořila příroda. A to, jak berou život s nadhledem, to by mělo být inspirací i pro nás, podstatně mladší.

Zároveň je velkým přáním autorů projektu, Pavla Chalupy a producenta Jana Kynčla, přimět děti a mladé lidi k zájmu o životy a vzpomínky jejich babiček a dědečků a především k zájmu o ně samotné.

Výstava je nyní ke zhlédnutí v zahradě Kliniky doktora Pírka, a to denně až do 30. června 2019.

LV

NAROZENI 1918 TVÁŘE STOLETÍ

35

c c

Robosoutěž 2018

ROBOSOUTEZ 2018

36

pracovat na stavbě a na následném programování robota. Skutečně nebylo lehké najít čas, schůzky našeho celého týmu byly nakonec asi jen tři, což však nevadilo, protože stavbu robota zvládl jediný mužský zástupce v našem týmu, Martin, zcela sám. Kdybych se do toho totiž měla pustit já s Anetkou, vypadalo by to asi nějak takhle - kostička sem, kostička tam, kolečko tady, kostka támhle – a tvářily bychom se u toho, že bylo naše stavení naprosto profesionální. Na nás za téhle situace logicky mělo zůstat naprogramování robota, ale i na tom jsme nakonec pracovali všichni společně.

Z pekla štěstí, aneb co nás překvapilo v předkole Naše cesta na předkolo byla poněkud ospalá. Jednak jsme nevěděli, co od celé soutěže úplně čekat, a pak jsme také netušili, jak vlastně posluchárnu, kde se bude celá soutěž konat, nalezneme. Druhý bod se ukázal jako velice důležitý, protože cestu jsme hledali skutečně hodně dlouho, zejména proto, že ČVUT nám poslalo mapu, podle které se nedalo nikam dojít.

A když jsme konečně dorazili do správné posluchárny, byla většina mého týmu překvapena, protože

velká část posluchárny byla plná chlapců. Jasně, dalo se to čekat, protože spousta lidí si dnes stále neumí představit, že by holka mohla jít studovat informatiku nebo robotiku. Přesto jsme čekali, že děvčat tam přeci jen bude o něco víc než čtyři, včetně nás. Většina účastníků brala soutěž příliš vážně a všechny týmy byly hrozně zklamány, když je někdo vyřadil, což rozhodně nebyla atmosféra, která panovala mezi námi. Myslím, že ke konci jsme už museli většinu týmů štvát naším neustálým smíchem a jásáním, když se nám podařilo postoupit do dalšího kola. A nakonec i do finále. V předkole jsme skončili na celkovém pátém místě.

Kostičky a my podruhé Pokud jsem říkala, že bylo těžké najít čas na stavbu prvního robota, tak sladit naše programy na začátku adventu, kdy jsme měli pracovat na nové verzi pro finále, bylo téměř nemožné. A to nebyla jediná překážka v cestě za vytvořením finálového robota – asi největším problémem byla složitější verze programu, kterou jsme pro finále chystali, a také velikost robota. Ten byl ze začátku i po několika přestavbách stále moc velký na to, aby se dokázal v bludišti, které mělo

pexels.com

Na začátku září vypsalo České vysoké učení technické (ČVUT) robosoutěž, tedy soutěž, kterou sice pořádali již desátým rokem, avšak naše škola se jí zúčastnila poprvé – a to v zastoupení hned dvou týmů složených ze šesti studentů pátého a šestého ročníku.

Každý z našich dvou týmů dostal od ČVUT zapůjčeného „Lego robota“, konkrétně stavebnici Mindstorms, ze které měl postavit (a následně naprogramovat) robota, který splní zadanou soutěžní úlohu, a to co nejlépe, protože přesně o to jde, když je to soutěž.

Soutěžní úloha letos nesla název „Pac-man“. Některým z vás právě teď možná začalo šrotovat v hlavě a říkáte si, že tohle slovo přece znáte, že je to nějaká stará hra. Ano, vskutku je. A zadání nenese ten název jen tak pro nic za nic. Robot skutečně měl být naprogramován tak, aby hrál sám od sebe, bez vnějšího ovládání, Pac-mana. Což zní jednoduše, ale tak jednoduché to opravdu není. Takže se teď pojďme podívat, jak se s tím vším popral úspěšnější ze dvou týmů – Géčka.

Stavění kostiček poprvé Když jste v týmu tři lidé z různých tříd, je celkem těžké najít dobu, kdy mají všichni čas, abyste mohli

pevně dané rozměry, otočit. Chytrák jeden.

MiniGéčko ve škole Díky našemu robotovi jsme se nakonec dostali i na Den otevřených dveří naší školy, kdy jsme po letech opět prezentovali informatiku. Zpočátku to pro nás nebylo moc lehké, protože jsme si mysleli, že ukázku robotů zvládneme i bez přípravy. Ale to byla chyba, protože když přišla první skupinka dětí, vůbec nic nám nefungovalo. Naštěstí je Martin moc moc šikovný a vše v průběhu opravil, takže nakonec nám fungovalo vše tak, jak jsme si naplánovali. A určitě to bylo hodně vydařené odpoledne.

Konec dobrý, všechno dobré Jestliže se nás až do samotného finále, které se konalo 14. 12. 2018 a kterého se účastnily nejlepší středoškolské a vysokoškolské týmy, drželo štěstí, tak pro tento den to

neplatilo. Cesta sice proběhla lépe než minule, avšak úspěšnost našeho robota nebyla taková, jakou jsme očekávali. Občas to prostě nevyjde, hlavu vzhůru a pokračujeme. To, že jsme vypadli hned v prvním kole, nás téměř vůbec nerozesmutnilo, protože i tak si nás jedna televizní produkce vybrala k tomu, abychom s nimi udělali rozhovor. Aneb - být v týmu s větším dívčím zastoupením se hodilo, protože čím jiným jsme je asi tak mohli zaujmout, než právě tím, že dvě třetiny týmu jsou holky?

A hned poté následoval rozhovor do živého přenosu, který se z finále vysílal, takže jste asi pochopili, že na smutnění z brzké prohry opravdu nebyl čas.

A proč se nám vůbec účast vyplatila? No, kromě spousty zkušeností, jsme si našli nové kamarády odkudsi z Moravy a pořádně se na-

jedli, protože ČVUT nám připravilo opravdu úžasné pohoštění.

A za to vše děkujeme i p. profesorce Janě Krichebauerové, která nás celou soutěží provázela.

Tereza Koriťáková /6.A/

BLAHOPŘEJEME NAŠIM NEJLEPŠÍM JAZYKÁŘŮM!!!

Koncem ledna a začátkem února proběhla na našem gymnáziu školní kola konverzačních soutěží v angličtině a němčině. Mnohdy bylo velmi těžké vybrat první tři nejlepší v každé kategorii, neboť úroveň všech soutěžících byla velmi dobrá. Zde je seznam těch opravdu nejlepších, kteří nás budou reprezentovat v okresních kolech.

Držme jim palce.

LV

Anglický jazyk: I. kategorie: 1. Ester Jonáková 2. Anna Kolesárová 3. Anna Chocholoušová II. kategorie: 1. Jana Hospodková 2. Jakub Hrouda 3. Daniela Vladová III. kategorie: 1. Jan Vašíček 2. Tomáš Loffelmann 3. Vítězslav Hušek

Německý jazyk: II.A kategorie: 1. Eliška Pinkasová 2. Rostislav Nachtmann 3. – 4. Eliška Beranová, Klára Kučerová III.A kategorie: 1. Adéla Vicherková 2. Jan Němeček 3. Anna Vlčková

37

Komiks

KRÁTKÁ ZPRÁVA Z KRAJSKÝCH KOL FLORBALOVÝCH SOUTĚŽÍ DÍVEK KB Challenge - 5.2. 2019 Děvčata do toho dala všechno, ale kvůli úvodní porážce s Kladnem a remíze s Rakovníkem na nás zbyla bronzová medaile. Drobnou radost zažily sestry Jirkovy, které byly zařazeny do all-stars turnaje. Ostudu dívky rozhodně neudělaly, ale další kolo této soutěže bude bohužel bez nás.

Výsledky: 3:5, 2:2, 4:3, 6:2 Středoškolky AŠSK - 15.2. 2019 Velké množství omluvenek (nemoci, zranění, reprezentace ČR(fotbal) atd.) způsobilo, že na turnaj odjelo pouze 6 dívek, a to včetně brankářky. Každý už tuší, že střídání bylo slovo, které z naší strany tento den nezaznělo. 72 minut pro každou.

Turnaj byl, až na jeden zápas, velmi vyrovnaný. V rozhodujících chvílích však děvčata ukázala charakter bojovnic a i trochu toho štěstí se k nám přiklonilo, za KB nám taky mělo co vracet. Takže je z toho 1.místo a postup na republikovou kvalifikaci. Tam už to bude těžké, ale snad budeme mít k dispozici více hráček. Držte jim palce!

Výsledky: 9:2, 4:3 (s.n.), 5:4 Jakub Vaněk

38

39

FOTO: Marek Hofman Děkujeme firmě CopyCentrum za ochotnou pomoc při tisku tohoto časopisu.

Všichni studenti na fotografiích a ti, jejichž jména jsou použita v tomto čísle časopisu, souhlasí s jejich zveřejněním.

Chcete si vzít Školníka domů? Vezměte si jeho e-podobu a tohoto nechte ležet na chodbě na parapetu, ať si ho může přečíst i někdo další. Děkujeme! © Školník, 2019