Stopami slavných by Tereza Rafaelová

stopami

slavnĂ˝ch

stopami slavných

Kraj na jihu Moravy se stal domovem či působištěm celé řady úspěšných lidí mnoha oborů. Žili zde, pracovali a prožívali všední i sváteční slasti i strasti skvělí umělci, vědci, politici a další lidé mimořádných kvalit či věhlasu. Jejich jména jsou důležitá pro paměť tohoto krásného kraje i pro lidi, kteří zde žijí právě dnes. Připomeňme si tedy alespoň některé z osobností, na které můžeme být jako Jihomoravané pyšní, kterým byly z vděčnosti vybudovány sochy, byly po nich pojmenovány ulice, náměstí, vysoké školy, divadla, kterým jsou i v dnešní době věnovány výstavy, vydávají se jejich knížky anebo se o nich pořádají vědecká setkání. Vypravme se tedy po stopách našich slavných rodáků a předků a zkusme na této pouti oživit příběhy a osudy, které zde kdysi prožívali.

Jan Amos Komenský Filosof, pedagog a teolog světové proslulosti je jedním z nejvýznamnějších jihomoravských rodáků. Narodil se 28. března 1592 jako nejmladší z pěti dětí Martina Komenského a jeho ženy Anny. Na otázku, kde se narodil, jednoznačná odpověď doposud neexistuje. Některé materiály mluví pro Uherský Brod, jiné pro Nivnici. Komňa je místem, které dalo rodině původ a jméno. K výčtu jihomoravských Komenského působišť připočteme i Strážnici. Sem se jako dvanáctiletý sirotek přestěhoval po smrti rodičů, kteří zemřeli krátce po sobě v Uherském Brodě roku 1604. Malý Komenský žil u své tety Zuzany Nohálové, v roce 1605 navštěvoval strážnickou bratrskou školu. Odsud pak vedla první cesta za vzděláním evropského formátu. Po studiích se ale na Moravu vrátil a byl ordinován na kněze v Žeravicích na Kyjovsku. Brzy se ale jeho život stal bárkou v rozbouřených vodách třicetileté války. Na jejím počátku žil Jan Amos Komenský ve Fulneku, jeho žena Magdalena Vizovská i jeho dva malí synové brzy zemřeli. Komenský našel útočiště na panství Karla staršího ze Žerotína v Brandýse nad Orlicí. Jeho dny prožité v rodné vlasti se ale nezadržitelně krátily. V roce 1628 zemi opustil a už nikdy mu nebylo dopřáno vrátit se zpátky. Po stopách J. A. Komenského na jižní Moravě Muzeum Jana Amose Komenského, Uherský Brod Památník Jana Amose Komenského, Žeravice Památník Jana Amose Komenského, Komňa Bartkův mlýn, Nivnice

Eliška Rejčka Pod dlažbou hlavní lodě Basiliky minor na Starém Brně, na místě pod dlaždicí s písmenem „E“ a znakem královské koruny je pochována jedna z pozoruhodných postav českých a moravských dějin, česká královna Alžběta (Eliška) Rejčka. Eliška se narodila prvního zářijového dne roku 1288 Přemyslu Velkopolskému a švédské princezně Luitgardě Richenze, polsky zvané „Ryksa“. V té době se vlády v českých zemích ujímá tehdy sedmnáctiletý Václav II. Když roku 1297 Václav II. ovdověl, byla mu nabídnuta ruka tehdy devítileté polské princezny Elišky. Žít s mužem o 17 let starším pro ni nebylo vůbec lehké, zvlášť když tři z pěti Václavových dětí byly téměř stejně staré jako ona sama. Necelých pět let po sňatku král Václav II. sotva čtyřiatřicetiletý zemřel. Šest dní před jeho smrtí se ani ne sedmnáctileté Rejčce narodila dcera Anežka. Václav III., syn Václava II., se ujal v roce 1305 dědictví po svém otci a české královské koruny. Po pouhém roce vládnutí je ale zavražděn v Olomouci. Moc po něm brzy vybojoval Rudolf Habsburský. Česká šlechta ho za krále přijala pod podmínkou, že se ožení s dvacetiletou královskou vdovou Eliškou, která na něj měla přenést dědický nárok na polskou korunu. Necelých devět měsíců po svatbě je ale Eliška opět vdovou – Rudolf zemřel při obléhání Horažďo-

vic na výpravě proti českým pánům, kteří mu odepřeli přísahu. Šlechta si za krále volí Jindřicha Korutanského. Na Moravu královskou vdovu Elišku Rejčku přivádí osudový milostný vztah k mocnému muži království Jindřichovi z Lipé. Když byl jmenován moravským zemským hejtmanem, přesídlila s ním roku 1320 do Brna. Deset následujících let pak trval nový milenecký vztah královny Rejčky a Jindřicha. V Brně si zařídili dům, který byl prý krásnější než dvůr pražský. V květnu 1323 založila u kostela P. Marie na Starém Brně klášter cisterciaček Aula Sanctae Mariae (Síň Svaté Marie). Její starý ctitel, král Jan Lucemburský, jí výrazně finančně přispěl na jeho vybudování. Výstavba kláštera trvala téměř 50 let, dokončení se Rejčka nedožila. Jindřich z Lipé zemřel roku 1329 a Eliška o tři roky později (1332) odešla do kláštera, který založila, a v něm svého milence, druha, přítele a ochránce, přežila o celých 6 let. Celý svůj majetek odkázala klášteru, mimo jiné i soubor vzácných iluminovaných rukopisů, z nichž tři se dochovaly a jsou uloženy v Muzeu Brněnska, Památníku písemnictví na Moravě a Moravském zemském muzeu. Klášter později přešel řádu augustiniánů poustevníků. Jedním z jeho řeholníků byl také zakladatel genetiky Johan Gregor Mendel. Působil zde také hudební skladatel Leoš Janáček. Po stopách Elišky Rejčky na jižní Moravě Augustiniánské opatství s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie, Brno Dům pánů z Lipé, Brno, náměstí Svobody Muzeum Brněnska, Památník písemnictví na Moravě, Rajhrad

Kardinál František Ditrichštejn Se jménem této významné i kontroverzní osobnosti dějin sedmnáctého století se lze setkat na mnoha místech střední a jižní Moravy. Jako pětiletý se malý Ditrichštejn přistěhoval s rodiči z Madridu do Mikulova. František Ditrichštejn, který byl později klíčovou postavou rekatolizačního úsilí na Moravě, včetně toho násilného, pečoval o rodové statky vzorně, v Kroměříži razil dokonce vlastní mince. Zasloužil se mimoděk i o malebný kolorit charakteristické kulisy Mikulova, totiž o vybudování kaple a křížové cesty na vrch Tanzberk, dnešní Svatý kopeček. Stavba byla výrazem vděku za překonání morové epidemie z roku 1622. Výraznou památkou na Ditrichštejny je jejich rodová hrobka, uzavírající dnes východní stranu mikulovského náměstí. Ditrichštejnům patřil až do druhé světové války také zdejší zámek. Když na něm sídlil olomoucký biskup kardinál Ditrichštejn, byl Mikulov faktickým hlavním městem Moravy. Ani Brno nepřišlo o stopu kardinálovy slávy. V letech 1614– 1620 si tu moravský místodržitel vybudoval raně barokní palác, v němž dnes sídlí Moravské muzeum. Reprezentativní budova hostila za českého povstání roku 1620 „Zimního krále“ Fridricha Falckého, roku 1748 císařovnu Marii Terezii a v říjnu 1805 před bitvou u Slavkova také ruského vojevůdce Kutuzova. Po stopách kardinála Františka Ditrichštejna na jižní Moravě Ditrichštejnská hrobka, Mikulov Zámek, Mikulov Svatý kopeček, Mikulov Dietrichsteinský palác, Zelný trh, Brno

Václav Antonín Kounic Významný politik a státník Václav Antonín Kounic pocházel z významného moravského šlechtického rodu a proslul především jako ministr a diplomat ve službách císařovny Marie Terezie. Vedl složitá diplomatická i politická jednání při obhajobě dědictví Marie Terezie s Bavorskem, Saskem a Pruskem. Po návratu do Vídně ze své poslední diplomatické mise v Paříži byl hrabě Kounic roku 1753 jmenován státním kancléřem. Byl tvůrcem rakouské zahraniční politiky orientované na mocnou Francii. Václav Antonín kníže Kounic proslul také jako mecenáš a podporovatel umění. Zemřel 27. června 1794 a jeho ostatky jsou uloženy v rodinné hrobce pod kostelíkem sv. Jana Křtitele ve Slavkově u Brna.

JUDr. Václav hrabě Kounic K nejvýznamnějším představitelům české větve rodu Kouniců patřil JUDr. Václav hrabě Kounic. Patřil mezi české liberální politiky, bojoval za příznivější pracovní podmínky pro dělníky a všeobecné volební právo. Jeho švagrem byl přední český hudební skladatel Antonín Dvořák. Po smrti svého staršího bratra Albrechta zdědil slavkovské a uherskobrodské panství. Při příležitosti svého druhého sňatku 12. května 1908 věnoval českým studentům Kounicův palác v Brně. Výnosy z této rozsáhlé budovy byly využity pro výstavbu Kaunicových studentských kolejí v Brně-Žabovřeskách. Po stopách Kouniců na jižní Moravě Zámek a muzeum, Slavkov u Brna Kostel Vzkříšení Páně – klasicistní stavba z roku 1789, Slavkov u Brna Rodinná hrobka Kouniců, Slavkov u Brna Kaunicovy koleje, Králova 45, Brno Kounicův palác (dnes rektorát Masarykovy univerzity), Žerotínovo náměstí, Brno

Jošt Moravský Jošt Moravský, moravský markrabě z dynastie Lucemburků a synovec legendárního českého krále Karla IV., to dotáhl ve své kariéře až k absolutním výšinám – na podzim 1410 se stal králem Svaté říše římské. Svému titulu se těšil pouhých pár týdnů, protože začátkem roku 1411 ho skolila smrt. Město Brno vinou tohoto nečekaného zásahu osudu přišlo o možnost zvýšit radikálně svůj význam – bylo totiž pravděpodobné, že Jošt by říšské stolici vládl právě z moravské metropole. Svým markraběcím sídlem učinil už na začátku své markraběcí dráhy brněnský hrad Špilberk. Jošt byl velmi schopným a obratným politikem, který ctižádostivě toužil po větší moci i majetku a neváhal v zájmu svých cílů měnit strany a názory. O správu Moravy se musel dělit se svým nejmladším bratrem Prokopem, což bylo příčinou vleklých válek, které trvaly až do Prokopovy smrti v roce 1405. Prostřednictvím svého bratrance Zikmunda Lucemburského získal část dnešního západního Slovenska s Bratislavou, Jošt se také stal braniborským markrabětem, spravoval i hrabství Lucembursko a alsaské fojtství. Jošt byl zdatným hospodářem, obnovil brněnskou mincovnu a po celou dobu vlády razil vlastní mince, včetně omezené emise dukátu. V samotném Brně důvtipně volenými berněmi pomáhal markrabě zlepšit vzhled města (dláždění), zval k sobě slavného stavitele Petra Parléře z Gmündu. Brno dodnes žije na základech, položených moravskými Lucemburky (urbanistická dispozice města, chrá-

my Petrov a Jakubský, areály klášterů u sv. Tomáše a v Králově Poli, přestavba hradů Špilberk a Veveří). Jošt rychle rozšiřoval svůj majetek i politickou moc. Roku 1410 kandidoval proti Zikmundovi na krále Svaté říše římské. V druhém kole voleb zvítězil. Titulu římského krále si užíval ale pouze krátce, od 1. října 1410 do 18. ledna 1411, kdy zemřel na brněnském Špilberku. Jošt Lucemburský, markrabě moravský a braniborský, byl pohřben 20. února 1411 v kostele sv. Tomáše. Na průčelí Místodržitelského paláce na Moravském náměstí je Jošt Moravský ztvárněn v idealizované sochařské podobizně, vytvořené ve 40. letech 18. století Janem Leonardem Weberem. Joštovo jméno nese jedna z hlavních ulic v centru Brna. Po stopách Jošta Moravského na jižní Moravě Kostel sv. Tomáše, Brno Špilberk Místodržitelský palác na Moravském náměstí (bývalý augustiniánský klášter) v Brně

Jean-Louis Raduit de Souches Jeden z nejschopnějších vojevůdců třicetileté války bojoval zprvu jako protestant na straně hugenotů u svého rodného města La Rochelle. Poté odešel z Francie a vstoupil do řad švédské armády. Tu však nakonec pro neshody s nadřízenými opustil a přidal se na stranu rakouských Habsburků (1642). V březnu roku 1645 jej císař Ferdinand III. jmenoval velitelem Brna. Pod jeho velením brněnská posádka čítající pouhých 1 500 mužů (skuteční vojáci představovali jen jednu třetinu z nich) dokázala zdánlivě nemožné, když udržela město proti 28 000 mužů generála Torstensona (obléhání trvalo od 3. května do 23. srpna 1645). Po tomto obrovském úspěchu jeho kariéra strmě stoupala, byl ustanoven velitelem Moravy a Brna a směl odkoupit panství Jevišovice na Znojemsku (r. 1649). Ve stejném kraji pak koupil tvrz v Boskovštejně (1670) a roku 1679 zámek v Plavči. V roce 1663 byl povýšen do hraběcího stavu. Raduit nespoléhal pouze na příjmy ze statků, ale začal i aktivně podnikat. V 70. letech nechal na Jevišovce postavit vysokou pec a tři hamry. Vyráběl kujné železo a pumy pro armádu. Svůj podnikatelský um hodlal uplatnit i v Hlubokých Mašůvkách. Místo bylo známo již dlouhou dobu svými

léčivými prameny. Raduit se zde rozhodl vytvořit lázně, dal zbudovat veliký hostinec a postavit nový kostel. Aby přilákal na toto místo více návštěvníků, daroval kostelu vzácnou sošku Panny Marie de Foi. Konec života prožil na svých rozsáhlých moravských majetcích. Hrabě Jean Louis Raduit de Souches zemřel na svém zámku v Jevišovicích 12. srpna 1682, ve věku nedožitých 74 let. Na základě přání ze závěti byly jeho ostatky uloženy v kostele sv. Jakuba v Brně. Náhrobek je ozdoben bronzovou klečící postavou maršálovou. Na náhrobku jsou též vytesány nejdůležitější vojenská tažení Jeana Luise de Souches. Tělo Raduita de Souches je pohřbeno v měděné rakvi v kryptě pod kostelem. Další upomínku na slavného maršála najdeme na zámku v Jevišovicích – erb pod arkádou na nádvoří. Kamennou desku tvoří dva erby. Pravý patří Raduitu de Souches a levý jeho první manželce Anně Alžbětě. Hluboké Mašůvky jsou druhým místem, kde se zachoval erb Raduita a jeho manželky, tentokrát druhé ženy vojevůdce Anny Salome. Památku úspěchu maršála při obraně Brna připomíná na Špilberku i jeho busta – napravo od hlavní přístupové cesty. Po stopách Raduita de Souches na jižní Moravě Kostel sv. Jakuba (Brno) Dům Pánů z Lipé (Brno) Petrov, Brno – kamenný erb ve zdi u vchodu do biskupské rezidence a kamenná pamětní deska v podobě kartuše na domě Petrov č. p. 6 Kostel Navštívení P. Marie (Hluboké Mašůvky) Jevišovice – zámek a muzeum (Jevišovice) Špilberk – hrad a muzeum (Brno) Boskovštejn, zámeček Plaveč, zámek

Karel Lichtenštejn Tento svého času muž číslo dvě (po císaři) v pobělohorských českých zemích je postavou plnou rozporů. S jeho jménem je na jedné straně spojena poprava sedmadvaceti českých pánů, pod jejímž rozsudkem je podepsán, postaral se také o exodus protestantských duchovních elit, včetně Jana Amose Komenského, byl to člověk do značné míry oportunistický. Na straně druhé jsou nepřehlédnutelné jeho úspěchy na poli politickém, diplomatickém i hospodářském. Právě on stál u zrodu moci Lichtenštejnů, kteří ve své zlaté éře byli nejmocnějším šlechtickým rodem v zemi. Členové rodu, věrni Habsburkům, zastávali i po éře knížete Karla čelná místa v podunajské monarchii a mimo jiné jako generálové zasáhli do válek proti Napoleonovi. Připomínkou jejich úspěšnosti je například fascinující Lednicko-valtický zámecký areál. Liechtenštejnové tu vytvářeli po staletí v okolí obou zámků ucelený krajinářský komplex. V roce 1996 byl Lednicko-valtický areál zapsán do Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. Ve Vranově u Brna stojí rodinná hrobka, kterou pravidelně navštěvují Lichtenštejnové, jejichž znak je od roku 1709 zároveň státním znakem jejich knížectví v Alpách. Zůstává u návštěv – roku 1945 byl totiž majetek Lichtenštejnů v českých zemích zkonfiskován a rod se vystěhoval. Po stopách Lichtenštejnů na jižní Moravě Lednicko-valtický areál Lichtenštejnská hrobka, Vranov u Brna

Silvio Pellico Italský básník, dramatik, prozaik a novinář (1789–1854) byl vězněn v Brně na Špilberku v letech 1822 až 1830. Dostal se sem jako odsouzenec za aktivitu v tajném vlasteneckém revolučním společenství karbonářů, kteří usilovali o osvobození Itálie od cizí nadvlády. Po napoleonských válkách zůstala Itálie totiž rozdrobenou zemí, v níž se o moc dělily Rakousko a Francie. Osudy Itálie tehdy v podstatě řídil rakouský kníže Metternich. Známý literát Pellico byl zatčen v říjnu 1820 a vzápětí odsouzen k trestu smrti za účast na spiknutí proti Rakousku. Na poslední chvíli byl císařským výnosem změněn na 15 let těžkého žaláře na Špilberku. Vězni tu prožili kruté časy, měli nohy spoutány řetězy, strádali zimou a hladem. Pellico byl na základě císařské milosti propuštěn po osmiletém špilberském martyriu. Své zážitky z rakouských žalářů vylíčil v knize Má vězení. Vězeňský pobyt karbonářů na brněnském Špilberku připomíná pamětní deska z roku 1922 na hradební zdi poblíž vchodu do kasemat a pomník italským mučedníkům, který dal na úpatí Špilberku v roce 1925 postavit brněnský výbor společnosti Dante Alighieri. Špilberk je tak vyhledávaným poutním místem pro italské turisty, kteří zavítají do Brna. Po Pellicovi, nejznámějším karbonářském vězni, je pojmenována ulice na Starém Brně. Po stopách Silvia Pellica na jižní Moravě Muzeum města Brna, hrad Špilberk – pamětní deska, pomník, pamětní cela Silvia Pellica Pellicova ulice, Brno

Tomáš Garrigue Masaryk Nejvýznamnější osobnost novodobých českých dějin, první československý prezident, český filozof, pedagog, politik, vědec, spisovatel a žurnalista Tomáš Garrigue Masaryk má své kořeny na jihu Moravy. Masaryk se narodil v Hodoníně 7. března 1850. Jeho matka Terezie Kropáčková pocházela z německy mluvící rodiny, otec Jozef Masárik ze slovenské. Masarykův otec byl kočím na císařských statcích na Hodonínsku a rodina se tedy často stěhovala. Dětství Tomáše Masaryka bylo proto spojeno se slováckými obcemi Čejkovicemi, Hodonínem, Mutěnicemi a Klobouky u Brna. Do Čejkovic přišel v roce 1856 jako šestiletý chlapec, chodil tu do školy a prožil šest let. Na domku, v němž Masarykovi bydleli, byla v roce 1933 instalována pamětní deska. V interiéru domku je instalována stálá expozice z Masarykova života. Po dvouletém studiu na hustopečské piaristické reálce nastoupil na podzim roku 1865 patnáctiletý Tomáš Masaryk do druhého ročníku německého gymnázia v Brně. Na to, že v letech 1861–1863 navštěvoval hustopečskou reálku i Masaryk, upomíná pamětní deska, odhalená na průčelí budovy v roce 1994. Jeho rodiče jsou pohřbeni na hustopečském

hřbitově, jeho bratr Ludvík Masaryk vlastnil v letech 1880–89 v Hustopečích tiskárnu a vydával Auspitzer Wochenblatt. Své studium v Brně si mladý Masaryk do značné míry financoval vlastními silami. V honosné budově brněnského německého gymnázia na Komenského náměstí dnes sídlí Janáčkova akademie múzických umění. V Brně bydlel student Masaryk na třech místech. Nejprve v domě č. 12 ve Velké Nové ulici (dnešní Lidická), pak v domě č. 153 v Nové Veselé ulici (dnešní Česká ulice) a poslední rok brněnských studií žil tehdy devatenáctiletý student Masaryk v podnájmu v domě č. 28 v ulici Františka Josefa (dnešní ulice Milady Horákové). Masaryk z Brna odešel v roce 1869 do Vídně. Masaryk vstoupil do politického a společenského života již za rakouské monarchie. Během první světové války organizoval protirakouský odboj směřující k ustavení samostatné Československé republiky. V roce 1878 se Masaryk oženil s Američankou Charlottou Garrigue. Brno navštívil T. G. Masaryk několikrát i jako československý prezident. Důležitá byla jeho návštěva zemského hlavního města a výstavy soudobé kultury na brněnském výstavišti v roce 1928. Ve své prezidentské éře býval častým hostem Moravy, především Židlochovic. Místní zámek, který se stal jeho oficiálním prezidentským sídlem na Moravě, navštívil celkem šestkrát. Masaryk pro vysoký věk abdikoval v roce 1935. Po stopách Tomáše Garrigue Masaryka na jižní Moravě Masarykovo muzeum, Hodonín, Zámecké náměstí Židlochovice, zámek, prezidentské sídlo Hustopeče, někdejší piaristická reálka, Masarykovo náměstí Domek T. G. Masaryka, Čejkovice Pamětní deska, JAMU, Komenského náměstí 6/04, studoval zde na gymnáziu Městské muzeum a galerie, Hustopeče bydliště v Brně: - Velká Nová č. 12 (roku 1865, dnes Lidická 4), - Neufröhlichergasse 153 (školní rok 1866/1867 (dnes Česká 14), - pamětní deska, někdejší Franz-Josef-Strasse, (školní rok 1868/1869, dnešní Milady Horákové č. 28)

Napoleon Bonaparte Jeden z nejvýznamnějších vojevůdců světové historie, francouzský císař Napoleon I., zanechal při svých taženích Moravou mnoho stop. Nejde jen o památníky na bojištích, bohatý folklor, inspirovaný bitvou u Slavkova či o tradice rekonstrukcí bitevních scén, ale třeba i o pestrou paletu počeštělých francouzských příjmení. Ta zde po sobě zanechali vojáci, kteří se se slavným vojevůdcem zpět domů nevrátili a usadili se na Moravě. Z historie napoleonských válek byla pro Moravu nejdůležitější dvě tažení – první z nich v roce 1805 vyvrcholilo slavnou bitvou tří císařů u Slavkova, druhé, v roce 1809, bylo dozvukem další vítězné bitvy francouzského vojska u Wagramu. V listopadu roku 1805 vstoupil Napoleon na Moravu, když pronásledoval rakouská vojska a ruskou armádu pod velením generála Kutuzova. Po vítězné bitvě u dolnorakouského Hollabrunnu dorazil Napoleon ke Znojmu, kde se ubytoval v Ugartově paláci na Horním náměstí (nyní hotel Napoleon). Za pár dní byl v Brně a ubytoval se v místodržitelském paláci. Vítězná bitva Napoleonovy „Velké armády“ se odehrála 2. prosince mezi Brnem a městečkem Slavkovem. Po vypuknutí další francouzsko-rakouské války obsadil císař Napoleon v roce 1809 město znovu. V Lužánkách se dokonce konala velká oslava jeho narozenin. Po dalším míru dal Na-

poleon rozkaz ke zničení části špilberského opevnění. Dnes jsou tyto bastiony nově postavené. Chceme-li projít nejdůležitější body staré válečné historie na slavkovském bojišti, můžeme začít třeba na Mohyle míru na Prateckém návrší. V těchto místech, v centru někdejšího bojiště, byla bitva rozhodnuta. Po více než sto letech od bitvy tu byl postaven secesní památník obětem bitvy, jeho nová multimediální expozice přináší návštěvníkům poučení i nevšední zážitek. Je odtud také dokonalý rozhled po krajině bitvy. V dálce zahlédneme i vrch Žuráň, odkud řídil Napoleon pohyby svých vojsk, či pahorek Santon, který byl opěrným bodem francouzského dělostřelectva. Po staré císařské silnici vedoucí z Brna do Olomouce se od Žuráně a Santonu dostaneme až ke Staré pozořické poště, poštovní stanici, kde se před bitvou sešel nejdříve Napoleon se svými maršály, v době bitvy tu byl štáb ruského generála Bagrationa. Okolo pošty probíhaly prudké boje, v noci po svém vítězství tu jednal Napoleon s rakouským parlamentářem knížetem Liechtensteinem. Svou pouť po bojišti můžeme zakončit ve Slavkově – v cizině známém pod názvem Austerlitz – po němž získala bitva své jméno a v jehož monumentálním zámku bylo podepsáno závěrečné příměří. Po stopách Napoleona Bonaparte na jižní Moravě Mohyla míru Prace – památník obětem bitvy a multimediální expozice „Bitva tří císařů. Slavkov / Austerlitz 1805“ (Prace) Slavkov u Brna – zámek a prezentace bitvy (Slavkov u Brna) Stará pošta u Pozořic Diorama bitvy (Tvarožná) Letohrádek Mitrovských v Brně (Brno) Znojmo, Ugartův palác na Horním náměstí (dnes hotel Napoleon) Pamětní deska, Brno, Místodržitelský palác, Moravské náměstí 1/02

Sir Winston Churchill Známý britský politik světového významu byl na Moravě častým hostem. Tedy alespoň pokud mluvíme o období na počátku 20. století. Třikrát přijel na hrad Veveří na pozvání svého přítele barona Mořice Arnolda de Foresta. Tento majitel veversko-rosického panství žil převážně v Británii, proto také onen blízký vztah s tehdejším ministrem obchodu britského impéria. Churchill na Veveří zavítal nejprve v srpnu 1906, poté v září 1907 – to zde prý lovil zajíce a bažanty – a nakonec v září 1908 při svatební cestě se svojí ženou Clementine. Zastavili se i na zámku v Rosicích, který byl také de Forestovým majetkem. Churchillův pobyt na Veveří dnes připomíná pamětní deska, osazená v průjezdu za branou vnitřního hradu v roce 2005. Vytvořil ji Otmar Oliva. Po stopách Winstona Churchilla na jižní Moravě Hrad Veveří Zámek v Rosicích

Karel Absolon Profesor Karel Absolon patří k nejznámějším zástupcům české vědy. Rodák z Boskovic působil na Karlově univerzitě a v Moravském zemském muzeu. Původním vědeckým zájmem mladého badatele byl výzkum jeskynního hmyzu. Entomologické sběry temnostní fauny v něm brzy probudily zájem o průzkum jeskyní. Do roku 1908 prozkoumal a zdokumentoval většinu jeskyní severní části Moravského krasu a Rudického propadání. Několikrát sestoupil s přáteli do největší české propasti Macocha a v mnohých známých jeskyních se mu podařilo proniknout do nových rozsáhlých prostor. Díky němu byla zpřístupněna propast Macocha. Ještě větší význam měly jeho archeologické výzkumy ze starší doby kamenné. V sídlišti lovců mamutů u Dolních Věstonic spatřuje rozsáhlé „paleolitické Pompeje“ a v letech 1924–1938 zde vedl archeologické výzkumy. Věstonická Venuše byla objevena roku 1925. V letech 1925–1930 vedl výzkum sídliště lovců sobů a koní v jeskyni Pekárně. Na výstavě soudobé kultury v Brně (1928) prezentoval veřejnosti nálezy z úsvitu lidských dějin; tehdy přišel s myšlenkou založení Pavilonu Anthropos, který byl na brněnském výstavišti veřejnosti přístupný až do roku 1945. Po druhé světové válce byl vybudován v brněnském pisáreckém parku. Po stopách Karla Absolona na jižní Moravě Punkevní jeskyně – Ostrov u Macochy Dietrichsteinský palác Brno Pavilon Anthropos – Brno, Pisárky Náhrobek, čestné kolo brněnského Ústředního hřbitova Pamětní deska, budova Rezidence, Boskovice, Hradní ulice

Johann Gregor Mendel Opat v augustiniánském klášteře na Starém Brně dospěl před půldruhým stoletím křížením rostlin k zásadním objevům, z nichž vyvodil principy dědičnosti, které se staly základem genetiky. Výsledky výzkumů rodáka z Hynčic se dnes uplatňují zejména v medicíně i v dalších vědních oborech. Rodný dům Johanna Mendela, který se narodil v roce 1822, zůstal zachován do dnešní doby a je v něm umístěno malé muzeum. Expozice dokumentuje jeho dětství i další životní osudy. Mimořádně pyšné na „svého“ Mendela je ovšem i město Brno. Ve světě je jméno Mendel pojem. O jeho věhlasu svědčí i zájem návštěvníků, kteří přijedou do České republiky. Obvykle chtějí vidět brněnský klášter, kde Mendel pracoval a kde má i muzeum. V roce 1843 přišel Mendel do augustiniánského kláštera sv. Tomáše na Starém Brně a přijal řeholní jméno Gregor. Studoval na univerzitě ve Vídni, po studiích učil jako suplent přírodopisu a fyziky v Brně na 1. německé reálce v Jánské ulici. Od roku 1854, kdy byl postaven skleník v zahradě opatství, prováděl Mendel pokusy s křížením hrachu setého. Na základě těchto pokusů trvajících 10 let přednesl v roce 1865 na zasedání Přírodovědného spolku v Brně svoji stěžejní práci Pokusy s rostlinnými

hybridy. V této práci formuloval tři pravidla, která později vešla ve známost jako Mendelovy principy dědičnosti. Mendel byl také vášnivým a uznávaným včelařem, v areálu opatství dodnes stojí jeho včelín z roku 1871. Dalším Mendelovým obrovským zájmem byla meteorologie, dvě třetiny jeho prací se věnovaly právě tomuto oboru. Mendel prováděl v areálu opatství meteorologická pozorování, například jako jeden z prvních popsal větrnou smršť, která se v roce 1870 přehnala nad Brnem. V roce 1868 byl Mendel zvolen opatem augustiniánského opatství na Starém Brně, v roce 1883 vážně onemocněl a dne 6. ledna 1884 zemřel. Byl pochován na Ústředním hřbitově v Brně do hrobky augustiniánů. Rekviem v kostele dirigoval skladatel Leoš Janáček. Po stopách Johanna Gregora Mendela na jižní Moravě Mendelovo muzeum MU (Brno) Mendelianum (Brno) Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně – busta v areálu univerzity (mezi budovami A a B) Augustiniánské opatství s bazilikou Nanebevzetí Panny Marie (Brno) Pamětní deska, Brno, Jánská 22/1 Znojmo – dům č. 42 v Jezuitské ulici

Prokop Diviš Památník od Bohuslava Fuchse s modelem prvního bleskosvodu v Evropě u farního kostela sv. Markéty v Příměticích upomíná na předního moravského vzdělance a konstruktéra Prokopa Diviše (vlastním jménem Václav Divíšek), který žil v letech 1698–1765. Od roku 1736 byl farářem v Příměticích, kde ve volném čase prováděl experimenty především se statickou elektřinou. Zde roku 1754 také sestrojil první bleskosvod v Evropě, i když ve stejnou dobou ke stejným vědeckým závěrům dospěl nezávisle na Divišovi Benjamin Franklin. Kromě výzkumu atmosférické elektřiny stál Diviš také u kořenů elektroléčby. Velkou zálibou přímětického faráře byla také hudba. Ve své době udivil Prokop Diviš celou střední Evropu sestrojením důmyslného a originálního multiharmonického hudebního nástroje nazvaného Denis d´Or (Zlatý Diviš). Bustu předního evropského vynálezce spatříme také na Divišově náměstí v centru Znojma. Jejím autorem je proslulý znojemský sochař a medailér J. F. Fischer, žák Otakara Španiela. Roku 1898 zasadila Znojemská Beseda na přímětické faře Divišovi pamětní desku. Roku 1906 byl pak vztyčen model Divišova přístroje na nádvoří znojemského hradu, kde setrval několik desetiletí. Roku 1936 zbudovali členové Národní jednoty před přímětickou farou památník s modelem bleskosvodu. Po stopách Prokopa Diviše na jižní Moravě Památník Prokopa Diviše (Znojmo-Přímětice) Pomník s bustou, Znojmo, Divišovo náměstí Městské muzeum a domek Prokopa Diviše (Žamberk) Pamětní deska v bývalém jezuitském gymnáziu, Znojmo, Jezuitské náměstí

Jan Evangelista Purkyně Nejvýznamnější český přírodovědec 19. století a zakladatel experimentální fyziologie prožil na jižní Moravě podstatnou část svého mládí. J. E. Purkyně chodil nejdříve do školy ve svém rodišti v českých Libochovicích, ale díky svému hudebnímu nadání odešel již v jedenácti letech jako choralista do Mikulova na gymnázium, které patřilo katolickému řádu piaristů. V sedmnácti letech po úspěšném ukončení gymnázia vstoupil do piaristického řádu. Tento řád mu dával dobrou příležitost stát se učitelem a věnovat se vědě. Piaristé vyučovali matematiku, filozofii a experimentální fyziku, pěstovali rovněž přírodní vědy, hudbu, malbu a cizí řeči. Mikulovské piaristické gymnázium bylo první školou svého druhu na sever od Alp. Po ročním noviciátu, který Purkyně strávil ve Staré Vodě u slezských hranic, byl poslán jako učitel do školy ve Strážnici. Působil tu v letech 1805–1806 jako klerik řádu, jeho řádové jméno bylo Silverius. Strážnické gymnázium na jeho počest dnes nese jeho jméno. Po stopách J. E. Purkyně na jižní Moravě Mikulov, gymnázium Strážnice, gymnázium

Thomas Alva Edison Moravská památka na legendárního vynálezce, podnikatele a průkopníka využití elektrické energie je unikátní. V roce 1882 totiž Edison elektrifikoval nové brněnské divadlo. Brno se tak stalo prvním evropským městem s plně elektrifikovanou divadelní budovou. Když se totiž před rokem 1882 chystala stavba nového divadla, navrhovaného známou dvojicí vídeňských architektů Fellner a Helmer, všichni měli v paměti nedávný požár vídeňského Ringtheatru, zaviněný plynovou lampou. Při volbě osvětlení mezi ještě dostatečně neprověřenou elektřinou a zatím běžným svítiplynem proto zvítězila elektřina. Brněnští radní zadali instalaci elektrického osvětlení divadla Edisonově pařížské firmě. Ta se z nedostatku zkušeností obrátila na Edisona, který pro spojení nově vybudované malé parní elektrárny na Vlhké s 350 metrů vzdáleným divadlem navrhl prototyp podzemního kabelu. Instalaci osmi set žárovek provedl Edisonův asistent Francis Jehl. Jedna tato původní žárovka je dnes vystavena ve vitríně pod hlavním schodištěm divadla. V roce 1911 bývalý Edisonův zaměstnanec Emil Kolben, český zakladatel firmy Kolben-Daněk, pozval slavného vynálezce do Prahy. Na cestě z Vídně vlastním automobilem se Edison zastavil 13. září v Brně, prohlédl si elektroinstalaci v divadle a byl prý s ní velmi spokojen. Po stopách Thomase Alva Edisona na jižní Moravě Mahenovo divadlo v Brně Připravovaná socha před obchodním domem Centrum, Brno

Ernst Mach Rodák z Chrlic u Brna Ernst Mach patří k nejvýznamnějším osobnostem vědy druhé poloviny 19. století, především v oblasti experimentální fyziky. Je po něm pojmenována fyzikální jednotka mach (Machovo číslo), kterou zná každý zvídavý školák, který se zajímá o letadla či kosmické lodi. Ernst Mach se narodil roku 1838 v Chrlicích u Brna, v tehdejším arcibiskupském zámku (jeho děd z matčiny strany tam byl správcem arcibiskupského majetku). Machovu otci Johannovi bylo dvaadvacet let, když jako profesor gymnázia v Praze poznal třináctiletou sestru svého žáka Emericha Lanhause z moravských Chrlic. Počkal si na ni a o deset let později si Josefu vzal. Nejstarší z jejich třech dětí, syn Ernst Walfried Joseph Wenzel Mach se narodil 18. února 1838. Rodina se už dva roky po Ernstově narození přestěhovala do Dolního Rakouska. Přesto chlapec vystudoval piaristické gymnázium v Kroměříži. Univerzitní studium fyziky a matematiky absolvoval ve Vídni. V letech 1867–95 působil na pražské univerzitě jako profesor fyziky; během těchto 28 let působení v českých zemích vytvořil v podstatě celé své fyzikální dílo. V roce 1938 byla na Machově rodném domě – chrlickém arcibiskupském zámečku – odhalena bronzová pamětní deska, která se během válečných let ztratila; v r. 1988 ji nahradila deska nová. Po stopách Ernsta Macha na jižní Moravě Pamětní deska na zámku v Brně-Chrlicích

Josef Jiří Kamel (J. G. Camel) Tento jezuitský misionář a botanik se narodil v Brně, v domku nedaleko tehdejší Židovské brány. Ta stávala poblíž dnešního brněnského hlavního nádraží. Na svět přišel roku 1661 v rodině postřihačského mistra Andrese Kamela. Sedmnáctiletý Josef byl přijat na jezuitskou misijní školu ve Vídni, pak studoval na gymnáziu v Brně. Po studiích vstoupil jednadvacetiletý Kamel do řádu Tovaryšstva Ježíšova, tedy k jezuitům. Botanika ho bavila už jako jinocha a přivedla ho k práci v kolejní lékárně. Stará jezuitská kolej byla sice roku 1904 zbořena, přesto není těžké vypátrat, kde jezuita Kamel žil – dodnes nese brněnská ulice v těchto místech název Jezuitská a stojí zde i jezuitský kostel Panny Marie. Jezuité tady získali roku 1578 klášter po herburských jeptiškách a do patnácti let zde začali budovat novou kolej. Během 17. století postupně vznikl rozlehlý komplex budov, ze kterého se dodnes dochovala pouze brána v dnešní Mozartově ulici. Po kněžském vysvěcení roku 1682 působil mimo jiné jako lékárník a ošetřovatel ve špitálech v Brně, Jindřichově Hradci a Českém Krumlově. Po pěti letech ho řád vyslal jako misionáře na Španělskem kolonizované Filipíny. Otevřel první lékárnu na Filipínách, založil velkou botanickou zahradu s evropskými i místními léčivkami. Jiří Josef Kamel zemřel v Manile 2. května 1706 na prudké horečnaté střevní onemocnění. Kamelův přínos botanice a vědě vůbec tkví v jeho systematické práci, které se věnoval při své misi na Filipínách na ostrově Luzonu, kde sbíral a popisoval farmakologicky využitelnou

flóru. Kamel svoje poznatky předával britské královské učené společnosti, jeho kresby jsou oceňovány především jako vědecký doklad, nikoliv pouhá ilustrace, ve své době předčily jakýkoliv tehdejší odborný popis. Kamel se také pokusil o systematické třídění rostlin. Jeho zásluhou se vědecké kruhy v Evropě seznámily s faunou a flórou Filipín. Není divu, že významný švédský přírodovědec Carl Linné nazval podle Kamela jednu z nejkrásnějších rostlin Dálného východu. Keř, kterému se také říkalo „Japonská růže“, pojmenoval Linné Camellia japonica. Po stopách Jiřího Kamela na jižní Moravě Kostel Nanebevzetí Panny Marie, Dvořákova ulice, Brno

Viktor Kaplan Narodil 27. listopadu 1876 v rakouském městečku Mürzzuschlag. Po absolvování Vysoké školy technické ve Vídni a krátké praxi v továrně na výbušné motory nastoupil roku 1903 na Německé vysoké škole technické v Brně jako konstruktér. Už v té době se živě zajímal o vodní turbiny a ekonomické využití vodních toků. Průmyslová revoluce vyžadovala stále více energie, proto se objevily snahy využít i vodní toky s malým spádem, na něž se však tehdy obvyklé Francisovy turbiny nehodily. V malé turbínové laboratoři, kterou na německé technice v Brně vybudoval, vytvořil prof. Kaplan postupně turbínu zcela nového typu. Nejprve snížením počtu lopatek a zúžením jejich profilu snížil ztráty vzniklé třením, později zkonstruoval lopatky, které se daly za chodu turbiny natáčet a přizpůsobovat změněným průtokovým podmínkám. To umožnilo hospodárně využívat i silně proměnlivé vodní toky. Své hlavní vynálezy (radiální rozváděcí kolo, natáčivé provedení oběžných lopatek, uspořádání bezlopatkového prostoru mezi rozváděcím a oběžným kolem a bezkomůrkové vytvoření oběžných lopatek) přihlásil prof. Kaplan k patentování v letech 1912–1914.

První světová válka a patentové spory odsunuly využití Kaplanových vynálezů až do roku 1918, kdy brněnská strojírna a slévárna Ignáce Storka vyrobila první Kaplanovu turbinu pro přádelnu v dolnorakouském Velmu. Brzy poté následovalo uzavření licenčních smluv na výrobu Kaplanových turbin s řadou firem sdružených v mezinárodní Kaplanturbinenkonzern. Pracovní vypětí a dlouhotrvající boj o uznání vynálezů vyústily u prof. Kaplana počátkem roku 1922 v dlouhodobé nervové onemocnění. Novými Kaplanovými turbinami pak byla vybavena řada hydrocentrál např. v Loučné, Rapotíně, Kroměříži, italské Gorizii, švédské Lilla Edet. V roce 1926 ocenila Kaplanovu práci pražská Vysoká škola technická udělením čestného doktorátu technických věd. V roce 1931 požádal prof. Kaplan o uvolnění z činnosti na vysoké škole a odstěhoval se do malé usedlosti na Rochuspointu v hornorakouské Solné komoře, kde si postavil vlastní dílny a malou elektrárnu. Zde také 23. srpna 1934, krátce po udělení čestného doktorátu technických věd brněnskou technikou, prof. ing. dr. Viktor Kaplan zemřel. Technické muzeum v Brně se může pochlubit rozsáhlou písemnou pozůstalostí prof. Viktora Kaplana i jeho asistenta ing. Jaroslava Slavíka. Sedmnáct archívních kartonů ukrývá originály patentů, udělených vynálezům prof. Kaplana v jednotlivých státech, ale také materiály vzniklé v průběhu Kaplanovy vědecké práce a dokumenty z patentových řízení. Po stopách Viktora Kaplana na jižní Moravě Pamětní deska k 50. výročí Kaplanovy turbíny, Brno, Šmeralovy závody, Křenová 65c/03 Technické muzeum v Brně Pomník s bronzovou bustou od Sylvy Lacinové-Jílkové z roku 1959, Údolní 53, Brno, parčík na rohu s ulicí Úvoz

W. A. Mozart Jižní Morava měla štěstí i na návštěvu jednoho z největších hudebních skladatelů všech dob, Wolfganga Amadea Mozarta. Ostatně, socha geniálního hudebníka před Divadlem Reduta na Zelném trhu v Brně je jednou z nejnovějších turistických atrakcí města. Socha Kurta Gebauera připomíná fakt, že jedenáctiletý Mozart, tehdy „zázračné dítě“, koncertoval se svou starší sestrou Marií Annou 30. prosince 1767 právě v tomto brněnském divadle. Odbočka na Moravu se mimochodem uskutečnila vlastně náhodou. Mozartovi měli původně hrát na svatbě dcery císařovny Marie Terezie. Jenže ve Vídni těsně před svatbou vypukla epidemie černých neštovic, kterým vzápětí tragicky podlehla i mladá nevěsta. Mozartovi ze strachu před nákazou vyrazili proto na sever, do Brna, kde žil bratr jejich salcburského mecenáše hrabě Schrattenbach. Vzápětí pokračovali do Olomouce, kde se postonávající malý Mozart téměř dva měsíce léčil. Geniální chlapec zde ale nezahálel, složil zde podstatnou část své 6. symfonie F dur. Na Štědrý den byli Mozartovi zpět v Brně, tentokrát se zdrželi dva týdny. Rodina byla opět ubytována v paláci hraběte Schrattenbacha v Kobližné ulici. Dnes zde sídlí Knihovna Jiřího Mahena. Pobyt Mozartovy rodiny připomíná pamětní deska na budově knihovny. Po stopách W. A. Mozarta na jižní Moravě Divadlo Reduta, Zelný trh, Brno Socha W. A. Mozarta, Zelný trh, Brno Pamětní deska, Schrattenbachův palác, Kobližná 4/1, Brno (ve vstupu umístěna Mozartova „koule“)

Otakar Kubín-Coubine Otakar Kubín se narodil 22. října 1883 v rodině boskovického knihkupce Jana Kubína. V patnácti letech byl Otakar zapsán na učitelský ústav v Brně, ale protože už tehdy žil malováním, přesvědčil rodiče, aby mohl studovat v Hořicích sochařství. V roce 1900 se Otakar Kubín přihlásil na pražskou akademii. První peníze po studiích si Kubín vydělal kresbami dokumentace při speleologických výpravách Karla Absolona do Moravského krasu. V roce 1912 odjel do Francie, zůstal tam celých 40 let a stal se francouzským malířem. Nejprve žil v Paříži, později odešel do Provence. Objevil pro Francouze půvaby provensálské krajiny, jejichž malby ve dvacátých a třicátých let proslavily jeho jméno. Po první světové válce jej v Provence navštívil i Pablo Picasso, který podpořil Kubína v jeho novoklasicistním výtvarném názoru. V roce 1951 se Kubín se svou druhou ženou vrátil do Československa. V Praze zpravidla zůstávali jen v zimě a v létě pobývali v Kubínových rodných Boskovicích, kde město upravilo svému slavnému rodákovi byt v tzv. rezidenci u zámku. V říjnu 1964 naposledy odcestovali z Československa do Francie a již se více nevrátili. Kubín zemřel v Marseille a je pochován v městečku Apt, odkud pochází jeho druhá žena Berthe. Po stopách Otakara Kubína na jižní Moravě Památník s bustou v místech, kde stával jeho rodný dům, v parčíku na ulici Kpt. Jaroše v Boskovicích Pamětní deska na budově nazvané Rezidence, v níž žil. Hradní ulice, Boskovice Galerie Otakara Kubína, Masarykovo náměstí 1/3, Boskovice

Alfons Mucha Slavný český, ale současně světoznámý secesní malíř a dekorativní umělec se narodil 24. července 1860 v Ivančicích v rodině soudního sluhy Ondřeje Muchy. Na svět přišel v zadním traktu ivančické soudní budovy. Právě zde je také dnes jeho památník. Pocházel ze šesti dětí Ondřeje Muchy. Výtvarné vlohy se u něho projevovaly odmalička. Roku 1872 nastoupil na Slovanské gymnázium v Brně, a jelikož měl mimořádný nejen výtvarný, ale také hudební cit, tak si přivydělával jako vokalista v chrámu sv. Petra a Pavla na Petrově. V roce 1877 se Alfons Mucha vrací do Ivančic, kde mu otec zajistil místo soudního písaře. V následujícím roce se Alfons neúspěšně pokusil o přijetí ke studiu na pražské Akademii výtvarných umění. V této době připravoval ochotnická divadelní představení, maloval dekorace a plakáty, navrhoval pozvánky. Na podzim roku 1879 Alfons Mucha odjel do Vídně, kde pracoval jako malíř divadelních dekorací. Když v roce 1881 vyhořel Ringtheater, nejvýznamnější zákazník jeho zaměstnavatele, byl Mucha jako nejmladší zaměstnanec propuštěn. Poté pobýval v Mikulově, kde si vydělával na živobytí mimo jiné i malováním portrétů. Svým talentem Alfons Mucha zaujal hraběte Khuena-Belasiho, který ho pověřil malířskou výzdobou zámku Emmahof u Hrušovan nad Jevišovkou a rov-

něž hradu Gandegg v Tyrolích. Hrabě byl Muchovou prací tak nadšen, že se rozhodl finančně ho podporovat na jeho studiích na Akademii v Mnichově a na pařížských akademiích Julian a Colarossi. Zásadní přelom v jeho životě představuje rok 1894, kdy byl víceméně náhodou požádán slavnou francouzskou herečkou Sarah Bernhardtovou o vytvoření plakátu. Mucha obstál a obdržel exkluzivní smlouvu pro následujících šest let, mimo jiné navrhoval pro herečku i oděvy a účesy. Dekorativní styl, kterým pracoval, dokonce pak nesl jeho jméno. Francouzi jej nazývali „Le styl Mucha“ a byl pro ně synonymem secese. Alfons Mucha se stal umělcem světového jména jako malíř, grafik, tvůrce plakátů, šperků a dekorativních předmětů. V roce 1904 odjel do USA, kde se zapojil do slovanského vlasteneckého hnutí. Tehdy se v něm zrodila myšlenka Slovanské epopeje, jeho závěrečného velkého díla, které začal realizovat po návratu do Čech v roce 1910 a dokončil roku 1928. Slovanskou epopej tvoří 20 monumentálních pláten, na nichž jsou zachyceny výjevy z dějin českého národa a z dějin dalších slovanských národů. Od roku 1963 je Slovanská epopej vystavena na zámku v Moravském Krumlově. Za zmínku rovněž stojí fakt, že Mucha pro samostatné Československo navrhoval bankovky a známky. Alfons Mucha zemřel 14. července 1939 v Praze. Po stopách Alfonse Muchy na jižní Moravě Slovanská epopej – Moravský Krumlov, zámek Památník Alfonse Muchy – Ivančice V roce 1935 byla v Mikulově instalována pamětní deska na domě dnešního hotelu Tanzberg, která byla nacisty zničena. Autorem náhradní pamětní desky je Nikos Armutidis Slovanské gymnázium, dnešní gymnázium na třídě Kpt. Jaroše – Brno Chrám sv. Petra a Pavla na Petrově – Brno Muzeum Brněnska, Muzeum v Ivančicích

Bohumil Hrabal Nejznámější spisovatel moderní československé literatury 20. století je rodákem z brněnských Židenic (1914). Na jeho rodném domku v této nenápadné ulici je od roku 2004 instalována pamětní deska. V Židenicích prožil první tři roky svého života. Narodil se svobodné matce Marii Kiliánové. Při křtu mu byl za kmotra obchodník s limonádami František Hrabal. Ten se o dva roky později stal jeho adoptivním otcem. Kromě života na brněnské periférii poznal mladý Hrabal i prostředí zcela odlišné, a to v obřanské vile svého strýce Bohuslava Kiliána, který kolem sebe soustředil tehdejší intelektuální elitu. Vliv strýce Kiliána na Hrabalovu pozdější literární dráhu byl zásadní. Hrabalovi se pak odstěhovali do Polné a pak do Nymburka, kde se stal František (z Hrabalových románů známý jako Francin) účetním v pivovaru. Do Židenic se ale mladý Hrabal vrátil ještě na nějaký čas zpět. V září 1925 nastoupil do primy Českého gymnázia v Brně (dnešní Gymnázium Brno na třídě Kapitána Jaroše). Hned v prvním školním roce ale propadl a primu si proto zopakoval už pod dohledem rodičů na Státní reálce v Nymburce. V dospělosti už Bohumil Hrabal Brno téměř nenavštěvoval. Zemřel v Praze 3. února 1997 po pádu z okna v pátém patře nemocnice Bulovka. Po stopách Bohumila Hrabala na jižní Moravě Pamětní deska: Balbínova 47/01 Pomník: Balbínova 53/01, park na konci ulice

Robert Musil Rakouský spisovatel a novátor moderního evropského románu prožil část svého mládí v Brně. Když mu bylo jedenáct, získal jeho otec Alfred místo profesora brněnské Techniky a celá rodina se sem přestěhovala. Bydleli v Jaselské ulici, jejich pobyt zde připomíná pamětní deska. Prožil zde přes deset let dětství a dospívání, a do bytu svých rodičů se vracel až do jejich smrti v roce 1924. Z otcovy linie měla rodina moravské kořeny, Robertův pradědeček byl chalupníkem v Rychtářově u Vyškova. Mladý Musil v Brně navštěvoval reálku v Eliščině třídě v Brně (dnes Husova ulice) a později také zmíněnou Techniku. Robert Musil je v německojazyčném prostředí považován za jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů-myslitelů první poloviny dvacátého století. Monumentální román Muž bez vlastností (česky 1980, 1998) zůstal ovšem nedokončen, přesto se jeho autorovi v něm podařilo dokonale zmapovat krizi moderní evropské kultury. Robert Musil zemřel v bídných podmínkách za svého švýcarského exilu uprostřed druhé světové války. Po stopách Roberta Musila na jižní Moravě Pamětní deska: Jaselská 10 (někdejší Augustiánská) další brněnské adresy: Tivoli 29, dnes Jiráskova 29 (1891–1894), Údolní 28 (1894–1897)

Leoš Janáček Leoš Janáček je světově uznávaným skladatelem hudby století, který svůj život spojil s Brnem. Je ceněn především pro nezvyklou melodiku, vycházející z lidové hudby moravských regionů, zejména Slovácka a Lašska a tzv. nápěvků mluvy. Ve světě je Janáček znám především díky svým operám, orchestrálně-vokálnímu dílu Glagolská mše, Sinfoniettě, symfonické básni Taras Bulba a komorním skladbám, především smyčcovým kvartetům. Ne náhodou jeho jméno nese brněnská operní scéna. Jeden z nejoriginálnějších zjevů české a světové hudební moderny Leoš Janáček se narodil v obci Hukvaldy na severovýchodní Moravě 3. července 1854. Chudí rodiče poslali v roce 1865 malého Leoše do fundace augustiniánského kláštera v Brně. V roce 1869 nastoupil na učitelský ústav – ten sídlil v budově dnešní Fakulty architektury na Poříčí. Janáček zastupoval Pavla Křížkovského ve funkci ředitele kůru starobrněnské baziliky. Ten jej také doporučil a ke studiu na varhanickou školu do Prahy. Dalšího hudebního vzdělání se mu dostalo v Lipsku a Vídni. Leoš Janáček se oženil se svojí šestnáctiletou žákyní Zdeňkou Schulzovou. Mladí manželé bydleli zprvu v Měšťanské (nynější Křížové) ulici na Starém Brně; po narození dcery Olgy 15. srpna 1882 bydleli na Klášterním (nynějším Mendlově) náměstí č. 2. Tam vznikala Janáčkova první velká díla. Zde se narodil

i zemřel Janáčkův syn Vladimír (1888–1890), zde dokončoval skladatel svou „Pastorkyni“, když umírala v roce 1903 jeho milovaná dcera Olga. Ve svých nejplodnějších skladatelských letech (1910 až 1928) bydlel Janáček v zahradním domku u někdejší varhanické školy. Zde je také umístěna dnešní expozice zasvěcená skladatelovu odkazu. Zahrnuje původní Janáčkovu pracovnu s klavírem, v další části domku je moderní expozice, která podává základní textové a obrazové informace o životě skladatele a připomíná jeho nejznámější díla. Je zde i možnost poslechu hudebních ukázek a zhlédnutí videodokumentů. Leoš Janáček, jeden z nejvýznamnější světových skladatelů, zemřel v ostravské nemocnici 12. srpna 1928 na zápal plic. Pochován je na Ústředním hřbitově v Brně. Po stopách Leoše Janáčka na Moravě Památník Leoše Janáčka (Brno) Areál Fojtství a Obecná škola (Kozlovice) Pamětní deska, Brno, Starobněnský klášter, Mendlovo náměstí 1/7, (Janáček tu vyrůstal od r. 1865) Pamětní deska, Brno, Ústav pro vzdělání učitelů, učil zde 1878–1904, Poříčí 5/01 Rodný dům Leoše Janáčka (Hukvaldy) Pomník, Štramberk

Hugo Haas a Pavel Haas Slavný český herec a režisér Hugo Haas se narodil 18. února 1901 v Brně, v rodině obchodníka s obuví Zikmunda Haase. Židovský živnostník se hlásil v silně poněmčeném Brně k Čechům a oba synové, Pavel a Hugo, studovali v českých školách. Starší Pavel studoval na konzervatoři skladbu u Leoše Janáčka a mladší Hugo chtěl být zpěvákem. Bydleli v blízkosti svatopeterské katedrály v Biskupské ulici. Po absolvování konzervatoře získal Hugo angažmá v Národním divadle v Brně. V roce 1925 se stal členem souboru činohry Národního divadla v Praze. Za první republiky se proslavil hlavně svými filmovými rolemi. V roce 1939 dostal výpověď z divadla z rasových důvodů a v dubnu uprchl s manželkou Bibi do USA. Hugo Haas se v Americe prosadil, a to nejen v Hollywoodu jako herec, ale i jako scénárista, režisér a producent. Zemřel 1. prosince 1968 ve Vídni a jeho urna je podle jeho přání uložena vedle maminky na brněnském židovském hřbitově. Jeho bratr Pavel, významný hudební skladatel, zůstal v okupovaném protektorátu. Koncem roku 1941 byl deportován do Terezína a odtud později do Osvětimi, kde v roce 1944 zahynul v plynové komoře. Dne 29. dubna 1997 byla odhalena pamětní deska bratrům Haasovým na domě č. 8 v Biskupské ulici, kde oba umělci bydleli se svými rodiči. Po stopách Hugo a Pavla Haasových Hrob na židovském hřbitově v Brně Pamětní deska, Biskupská 8, Brno

Marie von Ebner-Eschenbach Velká moravská spisovatelka píšící v německém jazyce Marie von Ebner-Eschenbach se narodila 13. září 1830 na zámku ve Zdislavicích na Kroměřížsku. Pocházela ze starého moravského rodu Dubských, v osmnácti letech se vdala za svého bratrance Morize von Ebner Eschenbach, fyzika a chemika ve službách rakouské armády. Léta 1851–1863 strávili manželé v Louce u Znojma, kam byla přeložena ženijní akademie, na níž byl Moriz profesorem. Zajížděli však často i do zámku v Lešné u Valašského Meziříčí, kde Marie navštěvovala svoji neteř, a také do rodového sídla Dubských na zámku v Lysicích, kde je dnes stálá expozice věnovaná této v Rakousku stále mimořádně populární spisovatelce. Výstava se nachází ve dvou místnostech v předzámčí. První je památníkem spisovatelky, v druhé místnosti je expozice připomínající divadlo lysického zámku, kde se hrálo až do roku 1902, kdy i s kostýmy a kulisami vyhořelo. Divadlo bylo velkou láskou Marie von Ebner-Eschenbach, proslavila se však spíše tvorbou prozaickou. Za literární činnost jí udělil v roce 1898 císař František Josef Čestný kříž za literaturu. O rok později ještě získala čestný doktorát vídeňské univerzity. Marie von Ebner-Eschenbach zemřela 12. března 1916 a je pohřbena v rodinné hrobce hrabat Dubských na zámku ve Zdislavicích. Po stopách Marie von Ebner-Eschenbach na jižní Moravě Lysice – stálá expozice Zdislavice u Zdounek – klasicistní hrobka Dubských Louka u Znojma – klášter Lešná u Valašského Meziříčí, zámek

Magdalena Kožená Magdalena Kožená se narodila v brněnské rodině matematika a bioložky. Začala chodit do lidové školy umění a zpívala v dětském pěveckém sboru Kantiléna. Původně chtěla na brněnské konzervatoři studovat klavírní hru, ale zasáhl osud, když si před přijímacími zkouškami při tělocviku poranila ruce. Složila pak úspěšně zkoušky na pěvecké oddělení. Brněnskou konzervatoř nakonec absolvovala jak v oboru zpěv, tak v oboru klavír, v roce 1991. Ve studiu pokračovala v letech 1991–1995 na Vysoké škole múzických umení v Bratislavě. První mezinárodní úspěch jí přinesl 6. ročník Mezinárodní soutěže W. A. Mozarta v roce 1995 v Salcburku, kde vyhrála pěveckou kategorii a byla vyhlášena prvním absolutním vítězem této prestižní soutěže. Doma prošel její úspěch bez většího ohlasu, zato jí vynesl angažmá ve vídeňské Volksoper. Od té doby na sebe strhává pozornost největších evropských i světových operních scén. Brněnská mezzosopranistka světového formátu zajíždí do svého rodného města vždy, kdy jí to čas dovolí, za maminkou a přáteli. Se svým manželem, uznávaným britským dirigentem Simonem Rattlem, má Kožená syny Jonáše a Miloše. Žijí v Berlíně. Netají se zato svou zálibou v renesančních a barokních autorech, výtvarném umění a poezii, dlouhodobě propaguje českou a moravskou hudbu v zahraničí. Po stopách Magdaleny Kožené Konzervatoř, Brno Besední dům, Brno

Milan Kundera Ve světě zřejmě nejznámější současný český prozaik, dramatik, básník, překladatel a esejista je rodákem z Brna. Narodil se na apríla roku 1929 v rodině muzikologa a prvního rektora JAMU Ludvíka Kundery. Absolvoval gymnázium na třídě Kpt. Jaroše v Brně. Po maturitě roku 1948 začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy literární vědu a estetiku. Po dvou semestrech ale přestoupil na FAMU. Po skončení studia začal na FAMU vyučovat světovou literaturu – nejprve jako asistent, od roku 1958 jako odborný asistent a od roku 1964 jako docent. Do pětadvaceti se ovšem také věnoval studiu hudby, skladbě a hře na klavír. Na filmové fakultě AMU učil až do roku 1970, kdy ho jako politicky nežádoucího propustili. V roce 1975 odešel do Francie. Po vydání románu Kniha smíchu a zapomnění (1979), v níž je prezident Gustáv Husák označen jako „prezident zapomnění“ byl zbaven československého občanství. Zůstal tedy ve Francii, kde posléze získal občanství nové. Působil na univerzitě v Rennes a od roku 1980 jako řádný profesor na École des Hautes Études v Paříži. Médiím se pečlivě vyhýbá, takže se o něm ví téměř jen to, že žije v Paříži s manželkou Věrou, bývalou brněnskou televizní hlasatelkou. Rodné město po roce 1989 navštívil, ovšem tak, jak je to pro něho typické – inkognito. Po stopách Milana Kundery na jižní Moravě Gymnázium na třídě Kpt. Jaroše, Brno

Ludwig Mies van der Rohe Proslulý německý architekt a designér není v pravém slova smyslu osobností spjatou s jižní Moravou. Zanechal tu však dílo, které je klenotem moderní architektury světového významu. Řeč je samozřejmě o památce, zapsané na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, vile Tugendhat v Brně, Černopolní ulici číslo 45. Na projektu proslulé brněnské vily pracoval Mies v letech 1928–30. Dům si nechali postavit manželé Fritz a Greta Tugendhatovi, kteří pocházeli z rodin předních moravských a brněnských židovských textilních průmyslníků. Tugendhatovi si přáli pořídit „dům jasných a jednoduchých tvarů“. Mies takový úkol splnil skvěle, použil k tomu luxusních materiálů a moderní techniky. Vila se štíhlými nosnými ocelovými sloupy, klimatizací, dekorativní stěnou z vzácného onyxu, okny od stropu s možností mechanického zapouštění do podlahy je naprosto dokonalým technickým i estetickým dílem. V prosinci 1930 se rodina do vily nastěhovala. Užívat ji mohla jen do května 1938, kdy před nacisty uprchla nejprve do Švýcarska a potom do Venezuely. Po válce sloužila vila jako taneční škola a rehabilitační středisko. V letech 1981–1985 byla stavba obnovena a rekonstruována pro reprezentativní účely města. Od roku 1994 je vila zpřístupněna veřejnosti. Po stopách Miese van der Rohe na jižní Moravě Vila Tugendhat, Černopolní 45, Brno

Bohuslav Fuchs Vynikající architekt, urbanista, pedagog a výtvarník Bohuslav Fuchs byl čelným představitelem českého funkcionalismu, tzv. brněnské architektonické školy. Jeho avantgardní budovy pomohly vytvořit z Brna moderní velkoměsto a svou myšlenkovou a výtvarnou hodnotou patří k trvalým dílům české moderní architektury. V Brně se rodák z Všechovic pod Hostýnem usadil v roce 1923, když přijal nabídku pracovat na Stavebním úřadu města Brna. Roku 1925 převzal Fuchs vedení oddělení na Stavebním úřadu. Ve funkci setrval do roku 1929. V tomto období vznikla jeho rozhodující díla: Zemanova kavárna, městské lázně v Zábrdovicích, Masarykův studentský domov na Cihlářské ulici, Moravská banka na náměstí Svobody (spolu s Arnoštem Wiesnerem), Domov Elišky Machové v sousedství školy Vesna, pavilon města Brna pro Výstavu soudobé kultury na brněnském výstavišti a zejména mistrovský projekt, srovnatelný s tvorbou světových architektů, hotel Avion na České ulici. Na sklonku první republiky realizoval ještě budovy zemského vojenského velitelství na Kounicově ulici a nádražní pošty. Profesor Bohuslav Fuchs je pochován na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně. Ku příležitosti stého výročí jeho narození (1995) mu byl v parčíku na souběhu ulic Neumannova a Lipová v Pisárkách odhalen pomník. Po stopách Bohuslava Fuchse na jižní Moravě Hotel Avion na České ulici, Brno Zemanova kavárna, Brno Městské lázně v Zábrdovicích, Brno Masarykův studentský domov na Cihlářské ulici, Brno Moravská banka na náměstí Svobody, Brno

Dušan Samo Jurkovič Slovenský architekt, návrhář nábytku a etnograf. Dušan Samo Jurkovič byl výrazným představitelem secesní architektury. Vytvořil velice osobitý „národní styl“, výrazně ovlivněný lidovou architekturou. Kořeny Jurkovičova směřování k práci s lidovými formani můžeme hledat v rodinném zázemí, otec patřil ke známým slovenským vlastencům, matka byla znalkyní lidového umění. Po studiích ve Vídni a praxi ve slovenském Martině a ve Vsetíně působil od roku 1896 jako samostatný architekt v Brně. Impulsem pro přestěhování do Brna byla nabídka na vytvoření návrhu zařízení internátu brněnské dívčí školy Vesna. V Brně vytvořil několik architektonických realizací. Největšího významu dosahuje vlastní vila v Žabovřeskách navržená v roce 1905 a postavená v roce následujícím, která je jedinečným příkladem syntézy principů lidové tvorby s aktuálními podněty vídeňské moderny a britských vzorů. Jurkovičova vila je jednou z nejvýznamnějších architektonických památek přelomu 19. a 20. století v Brně. Jurkovičovu vilu získala do svého vlastnictví Moravská galerie v Brně. Do konce roku 2010 ji chce opravit, věnovat ji osobnosti Dušana Jurkoviče a jeho tvorbě a zpřístupnit ji návštěvníkům. Postup prací na tomto

objektu mohou zájemci sledovat online na internetu (http:// www.moravska-galerie.cz/cs/projekty/on-line-rekonstrukce/ on-line-rekonstrukce/). Spolu s realizacemi Jurkovičových návrhů na Pustevnách, v Luhačovicích a na zámku Nové Město nad Metují tvoří páteř jeho dochovaného díla v České republice. Biedermeierské principy vídeňské modernistické architektury je možné odhalit také na nájemním domě Bohumila Škardy (1908), majitele sklářského podniku, který dodal sklo pro mozaiku na Jurkovičově vile. Po stopách Dušana Jurkoviče na jižní Moravě Jurkovičova vila, Brno, Jana Nečase 2 (v současné době není běžně přístupna veřejnosti) Nájemní dům B. Škardy, 1908, Dvořákova ulice, Brno

Adolf Loos Uznávaný architekt a jeden z nejhlasitějších bojovníků za jednoduchost a funkčnost v architektuře se narodil v Brně roku 1870 v rodině kameníka a sochaře. Místo na dnešní adrese Kounicova 6, kde stával Loosův rodný domek, je od roku 1970 označeno pamětní deskou. Dnes zde stojí hotel Continental. Malý Adolf navštěvoval obecnou školu v Brně. Jako desetiletý začal docházet na vyšší gymnasium v Brně, poté v Jihlavě. Stálé změny jako by patřily k jeho mládí: ve třinácti přestoupil na gymnasium v rakouském Melku, v sedmnácti už studoval v Liberci, ale maturitu skládal devatenáctiletý Loos opět v Brně, na německé uměleckoprůmyslové škole. Klasik moderní architektury vytvořil v českých zemích řadu návrhů a realizací v období 1890 až 1933. Vyvrcholením jeho práce byla stavba rodinného domu pro Františka Müllera v Praze, který je vynikajícím dokladem Loosovy originální koncepce budování prostoru známé pod pojmem Raumplan. Na Moravě jsou jeho nejvýznamnějšími realizacemi práce pro cukrovarnickou rodinu Bauerových. V areálu cukerní rafinerie v Hrušovanech u Brna realizoval v roce 1914 vilu pro ředitele závodu a posléze snad i novostavbu hlavní tovární budovy. Později pracoval na úpravách interiéru Bauerova zámečku, nacházejícím se dnes v areálu brněnského výstaviště. Po stopách Adolfa Loose na jižní Moravě Úpravy domu na Jiráskově ulici v Brně, 1910 Vila a tovární budova v areálu cukerní rafinerie v Hrušovanech u Brna, Úpravy zámečku Viktora Bauera v Brně (kolem 1925),

Vydal Centrála cestovního ruchu – Jižní Morava, z. s. p. o. Radnická 2, 602 00 Brno, www.ccrjm.cz Texty Pavel Galík Grafika Ladislav Němeček Reprodukce ze sbírek a archivů poskytli Archiv města Brna (7, 8, 12, 16, 19, 22, 24, 34) Benediktinské opatství v Rajhradě (4) C.E.M.A. - Central European Music Agency (40) Mendelianum, Moravské zemské muzeum (20) Moravská zemská knihovna v Brně (14, 23, 44) Muzeum Boskovicka v Boskovicích (31) Muzeum J. A. Komenského v Uherském Brodě (3) Muzeum města Brna (10, 13, 25, 38, 42, 43) Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně ( 30, 36) Regionální muzeum ve Žďáru nad Sázavou (6, foto Zdeněk Málek) Technické muzeum v Brně (28) Muzeum Brněnska v Ivančicích (32) Profimedia.CZ (18, 35, 41) Uměleckoprůmyslové muzeum v Praze (46) www.celysvet.cz (26) Zámek Lysice (39) Zámek Slavkov (7) Produkce Propag servis Brno, s. r. o. Advertum s.r.o. Tisk Tiskárna EXPODATA - DIDOT, spol. s r.o. Rok vydání 2009