František Erbert: Do důchodu jsem se těšil kvůli studiu

František Erbert je důkazem toho, že s důchodem život rozhodně nekončí. Studuje na Univerzitě třetího věku UJEP, sbírá autogramy českých vědců, pořádá charitativní aukce. Jeho velkou vášní je umění, a to už více než 50 let.

Pojďme začít vaším studiem. Proč jste se rozhodl pro studium na U3V?

Po celou dobu aktivního pracovního života mě lákalo rozšířit si vědomosti z výtvarného umění, které jsem sbíral zhruba 50 let. U3V je ideální možností pro člověka v důchodu. Co se týče oborů, je z čeho vybírat. Já jsem si zvolil nejprve Dějiny umění – interpretace a souvislosti a poté ještě Grafiku.

Bylo pro vás těžké rozhodnout se, který obor si zvolíte?

Vůbec ne. To jsem věděl na sto procent ještě několik let před tím, než jsem skončil v práci. Chtěl jsem něco, co se bude týkat právě umění, ať už teorie, nebo praxe.

Jak studium hodnotíte?

Na Dějiny umění k paní doc. Dytrtové chodím už 3. rokem a jsem z toho nadšený! Jak jsem říkal, zajímám se o to už 50 let, takže jsem už nějaké znalosti měl, ale zdaleka jich nebylo tolik. Především mi chyběly ty souvislosti. Je to pro mě obohacující, každá přednáška paní docentky mě fascinuje.

V kurzu Dějiny umění se věnujete teorii. Co praxe?

Většinu technik znám hlavně teoreticky, ale je pravda, že jsem si toho nikdy moc nezkusil v praxi. Právě proto jsem si vybral ještě druhý kurz – Grafiku. Tady si mohu vše vyzkoušet a opět mi to dělá obrovskou radost. Strašně mě to chytlo, baví mě to a těším se na každé další setkání. Práce na jednotlivých dílech a celkově možnost být v kolektivu dalších studentů je pro mě bezvadný relax.

Co děláte s díly, která na kurzu vytvoříte?

Zatím tvořím jen tak pro potěšení. Udělal jsem něco každému blízkému člověku – manželce, dětem, vnukům, aby měli na památku. Jsou to takové začátky, ale dávám do toho srdce a líbí se mi to. Každopádně si nemyslím, že by to bylo nějak umělecky hodnotné, ale dávám do toho své city.

Předpokládám, že i vás se nějak dotklo uzavření škol v posledních letech…

Bohužel ano, kurzy v tu dobu probíhat nemohly. Naštěstí mám v Teplicích kamaráda s výtvarnou dílnou, tak jsem k němu třikrát týdně chodil a vytvářel jsem grafiky u něj.

Neuvažoval jste nad studiem na vysoké škole už v mládí?

Já jsem na univerzitu chodil, ale bohužel jsem v tu dobu měl jiné zájmy. V roce 1974 jsem začal studovat práva, tenkrát to bylo na čtyři roky. Po třech letech jsem se s tím rozloučil, z vlastní lehkovážnosti. Ale možná si to o to víc užívám teď. Ta atmosféra mě prostě baví. Jsem pyšný na to, že tady v kraji takovou univerzitu máme.

Kdy se ve vás probudila láska k umění?

Už si to nepamatuji přesně. Ale když mi bylo 14 let, tak jsem byl na své první

Spolu s tehdejší rektorkou UJEP Ivou Ritschelovou na vernisáži jeho výstavy autogramů v roce 2009

brigádě a z výdělku jsem si pořídil reprodukci obrazu Vincenta van Gogha Pole s havrany. Myslím, že zhruba v té době jsem se o umění začal zajímat.

Věnoval jste se někdy umění i v rámci svého povolání, nebo to byl vždy jen koníček?

Ne, byl to vždy jen můj koníček. Ale zároveň bylo mým snem, už za dob minulého režimu, mít svou vlastní galerii! Tenkrát to samozřejmě možné nebylo. První příležitost se mi naskytla až v roce 1997, kdy jsem založil první soukromou galerii v Teplicích, která fungovala asi rok a půl. Pak jsem dostal možnost vystavovat v Krupce, ale tam to také nebylo na dlouho.

Usiloval jste o vlastní galerii i nadále?

Ano, vyvrcholilo to tím, že jsem v roce 2011 koupil dva železniční vagóny, které jsem umístil na nádraží v Teplicích. Fungovaly jako galerie celých 6 let. Pak se koleje vybagrovaly a vagóny jsem musel prodat, ale svůj sen jsem si splnil.

Četla jsem i o vaší sbírce autogramů. Řeknete mi o ní něco více?

Když mi bylo asi 50 let, začal jsem uvažovat o různých životních hodnotách. Došlo mi, že nám jsou všeobecně předkládány nehezké příklady. Celebrity, jejich aféry, milenky a milenci, pití… A z takových lidí se dělají hrdinové. Přitom tu máme skvělé vědce a šikovné lidi, před kterými se klaní svět. Tak jsem kolem roku 1996 začal sbírat podpisy českých vědců.

Pokud se nemýlím, tak jste autogramy vystavoval kdysi i u nás na univerzitě.

Je to tak. V roce 2009 jsme s tehdejší rektorkou Ivou Ritschelovou připravili výstavu v univerzitní kapli. Podpisů jsem tehdy měl něco kolem stovky. Do loňského roku jsem jich dal dohromady už více než 220.

Vystavoval jste je ještě někde jinde?

Ano, poslední výstava byla v teplickém divadle, kterou dokonce přijel zahájit místopředseda Akademie věd ČR dr. Havlas. To mi udělalo velkou radost! Bohužel, výstava se po asi 10 dnech zavřela, kvůli covidu-19. Ale i tak byl zájem velký. Byla to v pořadí 5. výstava.

Jste opravdu obdivuhodně aktivní! Něco mi říká, že studium, galerie a sbírka autogramů ještě není vše. Čemu se věnujete dál?

Máte pravdu. Dlouhodobě mě zajímají vlaky, rád jezdím po nádražích a fotím si je a vlastně vše, co souvisí s dráhou – budovy, výhybky… V poslední době mě také přitahuje mapování zaniklých průmyslových budov. Je mi trochu smutno z toho, jak mizí staré budovy a staví se na jejich místech nové haly, které tu zanecháme dalším generacím bez nějakého historického a architektonického významu. Jinak se se ženou věnujeme pěší turistice, zahrádkaření a samozřejmě vnoučatům. Takové normální věci. Také rád čtu, nejen beletrii, ale také různá periodika. Mě prostě zajímá všechno! Teď jsem se třeba dal do erbů.

Prozradíte nám na závěr svou motivaci ke studiu?

Největší motivací samozřejmě je, že mě to baví. Nechci sedět doma a bědovat nad tím, že mě bolí kolena, záda, že mám vysoký tlak. Dokud to jde, chci se věnovat něčemu užitečnému. Jsem moc rád, že nám, kteří už nejsme v aktivním pracovním věku, univerzita umožňuje tenhle seberozvoj. Je to úžasná příležitost.