Daina Opolskaitė: Pyramidy dnů by Vetrne mlyny

Daina Opolskaitė

Pyramidy dnů

Tento projekt byl realizován za finanční podpory

Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Projekt se uskutečňuje za finanční podpory

Ministerstva kultury České republiky.

Translation © Vítězslav Mikeš, 2024

Photo © David Konečný, 2024

ISBN 978-80-7443-548-5

překlad Vítězslav Mikeš

Mříže

„Poplakej si,“ pronesla, „jen si poplakej, jestli potřebuješ, na tom není nic špatného.“

Ani se nepohnul. Ten hoch, chlapec s vlasy neuvěřitelně bělounkými jako koňská hříva, byl vskutku zvláštní. Od samého rána bylo těžké uhodnout, co si myslí. Jako by si vezla neznámou věc, o které nikdo neví, k čemu se používá; člověk si ji může prohlédnout, ohmatat, ale nikdy se nedopídí, jaké tajemství skrývá.

Před očima jim ubíhala šedá pole, šedá nebesa, šedá křoviska a osamělé stromy. Nezáživný horizont se rozplýval kdesi v dáli, dokonce i ostrý srpek, jindy tak neúprosně řeza-

jící do očí, byl docela slabý. Cesta byla dlouhá a skoro celou ji prostáli. Ruce měli zkřehlé, nejspíš od chladu, všechny konečky prstů jim zčervenaly, ale chlapec si ani jednou neřekl o rukavice a nepostěžoval si na nateklé nohy. Jak se později ukázalo, rukavice ani neměl. Odtržená podšívka zelené bundy držela jen tak, že byla vsunutá do rukávu. V kapse měl špinavý kapesník, pár centů a seschlé kaštany zapomenuté od podzimu. Vypadal, jako by dohromady nikdy nic neměl, jako by ani nikde nic nenechal, jako by se narodil takovým, jakým je teď v tomto okamžiku, a to ji děsilo. Když odjížděli, řekl, že jeho skutečné jméno je Vladimir, že se narodil kdesi na daleké Sibiři, kde lidé hledí jeden na druhého, aniž by odvrátili zrak, kde bují husté cedrové háje každým rokem nesoucí ořechy tvrdé doslova jako kost a kde se jemně vlní mokré mechoví nasáklé štiplavou vlhkostí. Možná díky tomu si povšimla, jak se mu najednou rozšířily a ztmavly zorničky, když se autobus cestou nečekaně ponořil do černého jehličnatého lesa. Modrozelené vrcholky borovic se rozeběhly po střeše autobusu, a když chlapec zaklonil hlavu, rozeběhly se mu v očích, po jejich průzračném zrcadlovém povrchu jako po vodě. Konečně si mohli sednout.

„Najez se,“ řekla, vybalila sendvič namazaný máslem a podala mu ho. Sendvič byl po cestě už docela oschlý, v mazlavém másle se místy žlutaly úzké ostrůvky sýra. Pustil se do jídla, dělal, co mu poručila, bylo mu to jedno. Prsty umaštěné od másla rychle a nepostřehnutelně olizoval bělavým jazykem. Pomyslela si, že teď, když se trochu najedl a odpočinul si, dovtípí se, že opustil své bydliště a že cestuje neznámo kam, kde vůbec netuší, co ho čeká, nebylo by divu, kdyby se teď už i rozplakal. Je třeba se na to připravit. Pokradmu se mu dívala do očí. Byla si vědoma, že v dětských očích se obvykle odrážejí prožitky a emoce. Chlapec ze sedadla autobusu v po-

lolehu sledoval ubíhající stromy. Jeho oči lovily a zachytávaly odrazy, jako by to byla zrcátka, samy však neodrážely nic. Občas se naklonil k oknu, pootevřel suché rozpraskané rty, zvolna vydechoval teplý vzduch na špinavé okno pokryté námrazou a třel je palcem. Hlavou jí problesklo, jak ho přivede domů, jak si chlapec v kuchyni sedne k oknu, kde sedávaly její vlastní děti, přesně tam, odkud je skrz dva staré dřevnaté keře pelargónií vidět červenající se stříška studny ve dvoře a výrazná linie tvrdě ušlapané cestičky ke dřevníku, a jí ten výjev připadal málem jako svatokrádež.

Po té cestičce chodí každé ráno zachumlaná do obnošené bundy, poslouchá své osamělé kroky a pokaždé si v tu chvíli vzpomene na Alinu a Arnolda, své děti, které se nacházejí více než tři sta kilometrů od ní. Vidí, jak klidně a hluboce spí ve svých postelích, a ví, že takhle ještě skoro dvě hodiny spát budou, bezpečně uzamčeni v sametovém tikotu hodin, neboť v jejich internátu se vstává kolem sedmé a výuka v sousední budově začíná v osm. Její děti jsou neuvěřitelně schopné, proto si jich při talentové zkoušce všimli mezi desítkami dalších dětí, které se učily ve velkých městech, zatímco tyhle přijely z malého městečka, o kterém málokdo slyšel, a přitom sotva završily první stupeň venkovské jednopatrové základní školy. Vede se jim dobře, ale hodně se učí, skoro do večera, musí proto užívat vitamíny a dobře se stravovat, aby tu zátěž zvládly. Pravidelně jednou za dva týdny se vypravuje na autobusovou zastávku s připraveným balíčkem (marmeláda, zavařené houby, jablečný koláč a trocha peněz), řidič autobusu si ji už pamatuje. Když všechno půjde hladce, na jaře se sama vypraví do Vilniusu, do divadla, velké budovy s vysokými věžemi, a usadí se v sále. Arnold by měl tančit sólo, bude to jeho první vystoupení na baletní scéně. Alina je o rok mladší, musí si ještě počkat.

Chlapec už prstem po skle nepřejížděl. Jen konečkem jazyka se opatrně dotýkal námrazy. Nedloubala do něj a nekrotila ho tak, jak krotívala své děti, když vymýšlely něco nevhodného nebo nekalého, nejspíš proto, že za něj necítila zodpovědnost, alespoň prozatím jí ten pocit byl cizí. Bude v sobě muset ten pocit pomalu rozvíjet, až dnes chlapec vkročí do jejího domu.

Těžce znaveni vešli dovnitř. Nejdřív ona, táhnouc dvě napěchované tašky, bělovlasý chlapec hned za ní, rozhlížeje se ve tmě po úzké chodbě zavalené nejrůznějšími věcmi. Obraz okřídleného koně vyšitého bílými hedvábnými nitěmi na stěně chodby vypadal stejně neskutečně a netknutě jako začátek každého dne. Oválný hebký čenich, tmavé nozdry a sametové oči se každým okamžikem nořily do počínajícího nepostižitelného nového bytí. Dál už všechno připomínalo útroby velké staré ulity. Dva průchozí pokoje, vstup do druhého z nich zakrýval chrastící bambusový závěs, všude vybledlé bezbarvé přehozy, hrozivě odchlíplá omítka na stropě, ulámané kliky dveří od skříní. Ze stropu se houpal lustr podobající se velké žluté dýni, šířil ospalé tlumené světlo a v jeho vnitřních látkových záhybech se černaly chomáčky mrtvých much. Pod nohama skřípal nahrubo tkaný jutový běhoun.

„Jsme tady,“ vydechla hlasitě a odhodila tašky, ze kterých se vmžiku vyvalilo oblečení, nasměrovala chlapce ke stěně, kde se krčila nízká ošuntělá pohovka a nad ní na stařičké, po bocích vyřezávané kredenci se rozrůstal chřest. Jeho trnité větve byly hojně posety červenými bobulemi a samotná rostlina byla tak stará a rozbujelá, až se celý keř dral z rozbitého hliněného květináče ven.

Chlapce jako by nic nezajímalo. Na nic se neptal. Dokonce se na novém místě ani nerozhlížel kolem dokola, jak to děti většinou dělávají, místo toho si sedl na pohovku, začal žmoulat knoﬂ íky u bundy, které se lačně zakously do roztrhané podšívky, a proto se nechtěly rozepnout a pustit se jeho hubeného drobného těla. Choval se, jako by celý svůj kratičký život strávil jen na cestách. Věci a okolí pro něj nic neznamenaly, příliš často se měnily, nestály za to, aby si je vrýval do paměti. Daleko důležitější byly dojmy, které tam či onde nabyl. Když se mu konečně podařilo vymanit ze spárů své bundy (podšívka se utrhla ještě víc a visela jako sedřená kůže), pocítil najednou tělem i kůží teplo a vůni linoucí se domem. Vonělo to tam po sušených bylinkách, možná to byl lipový květ, a po dřevu. Rychle se rozhlédl. V dálce, u stěny, u krbu stála velká krabice z tvrdého kartonu s olšovými polínky. Vůně přicházela odtamtud. Ohřívala v kuchyni vodu a měla uši nastražené, aby slyšela, co se děje v pokoji. Žádný zvuk se neozýval. Jen její vlastní kroky. Zdálo se, že doma jako vždy chodí sama, že tam krom ní není živé duše. Od té doby, co odjely její děti. Možná proto pro ni ten chlapec existoval i neexistoval. Málo platné, jeho kroky jí v tomto domě nikdy nebudou připomínat kroky jejích dětí, neošálí a neuklidní její citlivý sluch, zůstanou nevýznamné a ona je bude ignorovat jako pobíhání myší pod podlahou nebo podivné strašidelné šustění, které občas slyší nebo se jí o něm možná jen zdá, když za temných nocí leží v posteli. Měl by si umýt ruce.

Střetli se tváří v tvář ve dveřích, jako dva ptáci, kteří se vzájemně vyhýbali, ale teď se dráhy jejich letů protnuly. Chlapec se jako rozzuřený jestřáb vrhnul přímo proti ní, bleskově se kolem ní prosmýkl, uháněl přes temnou chodbu, prudce vrazil do dveří a vyběhl ven.

„Kam běžíš?!“

Aniž se stačila vzpamatovat, vrhla se za ním do hluboké temnoty večera. Byla velká tma, přesto zahlédla jeho malou postavičku, jak se žene ke dřevníku, odtamtud ke studni, aby se nakonec zastavila u široké cesty do města, po níž do těchto končin přijíždí jediný linkový autobus.

„Kde jsi?“

Její hlas zněl divně: byl těžký a přidušený, až příliš rychle se ve tmě a tichu rozpadal a jako kámen jí dopadal kamsi pod nohy.

Chlapec pořád ještě stál u cesty a rozhlížel se. Jeho vlasy se bělaly v dáli jako mihotající se světlá skvrna. Najednou pochopila, oč mu jde. Nebylo to vůbec složité. Chlapec očima hledal les, ale nenacházel jej. Byla sice tma, ale on viděl a vycítil, že les tu není, tady ne.

„Vrať se,“ zavolala na něj. Musel ji slyšet.

Zavřela a zamkla dveře, promnula si prsty, které stačily promrznout, a řekla:

„Nesmíš utíkat bez toho, aniž bys něco řekl. Už nikdy, slyšíš?“

Chlapec jí zíral přímo do očí, jako by nechápal, co mu říká.

V noci ji probudil zvláštní, děsivý pocit: jako by jí někdo rukama přejížděl po tváři. Roztřeseně se posadila na posteli a zahleděla se do tmy. Nikdo tam nebyl. V rozechvění odhodila tlustou peřinu a spustila nohy na zem. Bosé nohy přilnuly ke chladnému hladkému povrchu podlahy, zachumlala se do huňatého svetru a šla ke dveřím. Snažila se co nejtišeji odhrnout bambusový závěs, ale ten i při letmém dotyku zachrastil. Musí ho sundat. Dokud bydlela sama, nikomu nepřekážel, ani

si ho nevšímala. Teď je třeba být opatrnější a ohleduplnější — doma se objevil cizí člověk, aťsi je to třebas jen dítě. Po špičkách se vplížila do pokoje. Oknem ji ostrým pohledem probodl měsíc — zůstala jím zasažena. Světlo bylo ostré a jasné, obvyklé pro pozdní podzim, kdy už se blíží zima, kdy zemi zoceluje tvrdá zmrzlá půda, ona na ně jen zapomněla. Ve skle kredence čnící naproti se odrážel její zvláštní, přízračně bledý obličej. Vedle kredence byla pohovka. Přikradla se a dřepla si k ní, plna neurčitých pocitů: neovladatelné zvědavosti a rozechvělého strachu, strojené, falešné starosti a něžné nenávisti. Měsíční světlo jako by cíleně dopadalo na protější stranu, na dveře přilehlého pokoje, zatímco kout u kredence se nořil do naprosté tmy, jako by to byl spolehlivý a bezpečný zátaras. Chlapec spal schoulený na břiše, nepatrně pootočený na pravý bok a s vyzáblýma nohama přeloženýma v kolenou, bělounké vlasy zářily jako sníh, jako hvězda. Pevně zavřená víčka a hluboké oddechování, drobounké ruce, zápěstí a přiotevřené rty, hlavně pak sladký závan spánku linoucí se z jeho dětského těla, to vše bolestivě probouzelo vzpomínky, které už stačily vyblednout. Když ji člověk cítil a vdechoval, tu vůni spánku, mohl se odhodlat k těm nejneuvěřitelnějším věcem. Ruce se jí samy natahovaly. Na okamžik se jí dokonce zdálo, že by ho mohla mít ráda. Polekaně ucukla, rychle se postavila a div nezakopla: od dlouhého sezení v podřepu jí zdřevěněly údy. Dítě však spalo hluboce a tvrdě: tak spí člověk, který každý svůj den prožije jako celý život.

Kolem půl sedmé dostala zprávu od Aliny. „Strašně mě píchá v boku, nemůžu chodit,“ psala. Polekaně popadla telefon. Tak tohle bylo to probuzení uprostřed noci, to hlazení třesoucích se rukou po tváři. Teď už věděla, cítila, že bude zle, že bude hodně zle.

„Co se děje? Co ti je, maličká?“ dýchala těžce do sluchátka, čekala na každé slovo a zároveň se ho bála jak proroctví.

„Nevím, mami… Bolí to, nic víc, strašně to bolí…,“ slyšela ze všeho nejvíc, jak nastraženým vlčím uchem, dceřino skrývané utrpení a slzy.

„Řekla jsi to vychovatelce? Co ona na to?“

„Nařídila mi, abych nešla na výuku. Omluvila mě ze všech činností. Lehni si a lež, řekla. Třeba to přejde, mami…“

„A doktor? Co doktor?“

„Jaký doktor?“

„Nikdo ho nevolal?“

„Nevím, mami… Možná to nic není… Možná ten nácvik, krokové variace… každodenní napětí a zátěž…“

„Kde je bratr? Kde je Arnold?“ rychle ze sebe chrlila jednu otázku za druhou.

„Šel na výuku. V poledne se vrátí, říkal. Ještě napíšu, mami, hlavně se neboj…“

„Sama se ozvu,“ odsekla prudce.

Už neusnula. Spěšně se oblékla, šla do kuchyně, aniž by vnímala pronikavé chrastění bambusového závěsu, aniž by se vyhýbala hlasitým krokům, nadobro zapomněla, že v domě někdo spí. V kuchyni přemisťovala hrnky a vodu, lžičky, cukr a sirky, přitom si nepamatovala, co se s nimi před chvilkou chystala dělat. Během uspěchaného pobíhání se zastavila jen zřídka, to pak potřásala hlavou, jako by se snažila vzpamatovat, prohlížela si věci, které držela v rukou, a když přišla k sobě, pokládala je nakonec tam, kam patřily. Desetkrát nechápavě upřela zrak na nástěnný kalendář, ze kterého zůstal všehovšudy jediný list posledního měsíce, pokrytý velkými a malými mastnými skvrnami, stokrát se ohlédla na hlasitě tikající hodiny nad chlebníkem, ale mysl

zpustošená děsivou a zlou předtuchou nedokázala udržet

žádné, ani to nejnepatrnější vnímání času.

Chlapec se přikradl, aby se podíval, co dělá. S vykulenýma očima a rozcuchanými vlasy pozoroval máchání jejích rukou a topinky, které se už zapomenuté na pánvi začaly připalovat. Když se mu dusivý zápach dostal do nosu, zakašlal. V ten moment se otočila. Z pánve stoupal hustý kouř, skrz něj mezi dveřmi zahlédla jen dvě vyzáblá holá lýtka, která připomínala dvě tenké ptačí nohy s vystouplými kolenními klouby a našedle modrou kůží. Rychle otevřela okno, kouř se za chvíli rozptýlil. Chlapec stál pořád ještě mezi dveřmi, polonahý, pouze v košilce.

Svraštila čelo. „Pojď sem… Jak se jmenuješ?“ zeptala se, zaboha si nemohla vzpomenout. „Jak se jmenuješ?“

„Vladik.“

I jeho hlas připomínal ostré, halasné ptačí štěbetání, jaké vydává volně žijící bahňák. Na další slova se nezmohl. Zjevně s ním málo mluvili, špatně rozuměl a těžko nacházel vhodná slova. Na talíř mu naložila kaši, podala chleba namazaný máslem, zalila čaj a přisunula před něj hrnek.

„Sedni si.“

Popadl chleba a hltal ho po velkých soustech. Když ho snědl, pohlédl na kaši a potřásl hlavou. Nabral kaši prsty a vložil si ji do úst. Skrz prsty mu stékala na nahé nohy a na košilku, stíral ji ze sebe, znovu vkládal do úst a jedl. Sledovala ho, netušila, s jakými lidmi vyrůstal, žil, podvědomě se snažila představit si ženu, která ho porodila, a otce, který ho měl při narození přivítat. Vždyť obvykle to tak bývá. Jinak to být nemůže. Ale ne, jí ho předali jak kocourka, osamoceného, utahaného a vyzáblého, nepotřebného, s cizím původem a národností, naprosto zdivočelého. Někde mezi jeho věcmi by měl být rodný list, dokument, který mu předali,

než odjeli. Tam by mělo být všechno napsáno. Musí ho najít.

Začala o něj pečovat, dávno pomýšlela na dítě, o které by se starala a dostala by za to peníze. Je svědomitá, pořádná, nemá žádné zlozvyky, to se tak někdy může sejít. Rostoucímu dítěti by mohlo být lépe a ona by nebyla sama. Vždyť obě své děti poslala pryč, obětovala je velkému městu a umění, které jim deﬁ nitivně sebralo dětství a jí léta mateřského štěstí. Domů je pouštějí jen na prázdniny, obě se vrací zesláblé a pobledlé, připadá jí, že s o něco většíma očima, a každý den spí skoro až do oběda. I ona spí jak zabitá, a když se probudí, nikdy si nepamatuje žádné sny. Potichoučku pootevře dveře, tiskne se bokem ke zdi a dlouze se dívá štěrbinou dveří, jak děti leží na postelích: dvě tmavé hlavy, ohnuté ruce, Arnoldovy chvějící se rty (vždycky tak spí, jako by šeptal nějaká slova). Obě děti jsou talentované, čeká je velká budoucnost. A ona potřebuje peníze.

Jenomže tohle dítě nedokáže ani pořádně mluvit. Jeho oči se nezachytávají žádných věcí, nepronikají do nich, ani na nich nespočívají, kloužou po povrchu jako tekoucí kalná voda, to je na něm to nejděsivější. Ani lidé pro něj neexistují, ona pro něj je i není, ani on sám sebe na tomto světě příliš nevnímá. Zkrátka jen je, chodí, vidí, slyší, cítí. Toť vše. Jak si mohla myslet, že by začal plakat.

V jeho taškách nebylo nic užitečného. Pár roztrhaných a sepraných kusů spodního prádla, obnošené kalhoty, divná čepice, která jako by mu ani nepatřila, jako by tam byla vložena jen proto, aby tam prostě něco bylo. Sportovní plátěnky s potrhanou gumou a hromada starých ručníků neurčité barvy, také neznámo k čemu. Prohlížela si ty věci a podivovala se nad nimi, nic o člověku neříkaly, byly vlastně zbytečné, zbytečnější neviděla, dokonce by ani nebývala věřila, že takové mohou existovat. Přebírala je, osahávala a rozhodla

se, že všechno spálí. V hloubi jedné tašky nahmatala papír.

Vytáhla ho, rozevřela a pozorně si ho prohlédla. Bylo tam napsáno jeho jméno a také příjmení, které nedokázala přečíst. Bylo docela dlouhé a složité, evidentně nelitevské. Pak ještě rok a místo narození. Nevěděla, co s papírem dělat, nepotřebovala ho, naopak, dotyk cizího člověka ji zvláštně pálil do prstů, nechtěla ten papír držet v rukou. Sklonila se a vložila ho do zásuvky mezi dvě tlusté knihy. Na víc se nezmohla. Seděla soustředěně u stolu, rukama si podpírala hlavu a poslouchala ticho, které ji zvláštně rozechvívalo. Čas se vlekl pomalu jako rtuť v kapiláře teploměru a každým okamžikem těžkl až k nesnesitelnosti, pochopila, že už to nevydrží. Rozrušeně a neklidně přejížděla prsty po telefonu, sledovala, jak vlhké stopy po polštářcích prstů schnou a ustupují ze skleněného povrchu. V rozechvění vyťukala číslo. Dlouhé tóny plné stesku se ozývaly jeden za druhým. První, druhý, třetí… pátý, sedmý… Polekaně hodila telefon na stůl, tlumeně břinknul o tvrdý povrch a spadl na zem.

„Mami, to jsem já,“ Arnoldův hlas zněl, jako by se halil do skleněného ticha, a doléhal k ní zvláštně jako z ulity. Stála na stoličce a sklenicí z ní zalévala květiny. Sklenice jí vypadla z rukou, spadla na podlahu kuchyně, jako zázrakem se však nerozbila, skutálela se ke dvěma vědrům s vodou postaveným u zdi.

„Tak co?“ zeptala se a čekajíc na odpověď, zmlkla.

„Nic zvláštního, mami. Zánět slepého střeva. Prý prasklo. Odvezli ji, budou ji operovat.“

„A ty říkáš nic zvláštního?!“ Celé její tělo ovládla strašná slabost. Nespustila oči ze sklenice zakutálené k vědrům a pochopila, že tak jako ta sklenice i ona sama uklouzne a spadne z vysoké stoličky.

„Nevím, říkali, že se to někdy stává. Co teď s tím?“