ČÁST PRVNÍ
Toto je on, její muž. Toto jsou tmavé otisky jeho prstů na jejím předloktí. Toto jsou modřiny na hýždích a stehnech. Toto kolena s čerstvě strženými pruhy pokožky. Toto její bolest páteře od toho, jak jí tlačil na záda, když ležela na břiše na prodřeném koberci a snažil se její tělo znehybnit. Lehké vymknutí ramenního kloubu začalo bránit volnému pohybu, rozkoši to však dodalo novou příchuť. Jeho dlaně pevně svírají její končetiny, převracejí její tělo do snadno přístupné polohy, ostrý náraz jeho těla je okamžitě zjemněn opatrnými dotyky a místo úderu je následně poseto polibky.
Toto je on, její muž, který se k jejímu tělu chová tak, že jí z hrdla místo výdechu vyhrkne dosud neslyšený vzdech. I pocity, i hlas, a dokonce i barvy v místnosti a pohupování jedlových větví za okny, to všechno prostřednictvím jejího těla mění on. A ona si udiveným pohledem prohlíží okolní svět, toužebně se chytá jeho zad a konečky prstů nahmatává tvary jizev. Nezavírej oči, říká muž přísně, neodvracej pohled, na mě se dívej. Rozepnutý límeček vybledlé košile odhaluje silný zátylek. Ona jde za ním, doslova v jeho stopách, a boří se u toho do bílého písku, jehož zrníčka mu vtékají do mezery mezi chodidlem a sandálem. Kroky pálí, svaly jsou ztuhlé, únava a těžkost je cítit v celém těle.
On se bezděčně natočí jejím směrem, nataženou rukou ukazuje na protější břeh jezera a snaží se něco říct. Není jí však jasné, kam ukazuje: vnímá jen rozsápané cáry mraků, drobné vrásky větru na hladině, šelest rákosí rostoucího kolem rezavé čističky vody, silný zápach bahna a žabích vajíček i krouživý let ptáka. Ale více ji zaujme vrásčitá a ztvrdlá kůže okolo lokte, výrazně napnuté svaly, chlupy, které rostou z pórů a směřují k palci na ruce. Pamatuje si, jak se jí právě tato část jeho těla přitiskla k obličeji, jak se dotýkala jejího nosu, úst, zubů i jazyka. Zdolávají bláto, šlapou po úlomcích cihel a kusech dřeva, ale ona v jeden okamžik nohou nechtíc sklouzne do té mazlavé směsi a velkými kapkami mu potřísní lýtko. Jeho pozornost však zcela upoutala okolní scenérie: láká ho habrový les na protějším břehu, cyklostezky a cesta na Novou Hrebli. A ona vykládá, že sem dřív spolu často jezdili podél slunečnicových polí, podél řádků brambor a řepy a pod pekoucím sluncem. Ale on si to nepamatuje.
Ona vypráví, že za Poroskotněm jsou dobré lesní stezky, po nichž často jezdili. Ovšem loni, ze strany, která je blíž k jejich domu, pokáceli starou část lesa s vysokými borovicemi a lískovými porosty, kde se spolu dřív, celí pokousaní od komárů, váleli na dece mezi mraveništi a huňatými koulemi mechu připomínajícími uťaté hlavy. Ale on si není schopen na nic z toho vzpomenout.
Přicházejí k vodě. Rákosí se tu rozestupuje a nabízí tak místo ke koupání. Půda porostlá travou přechází v písek a ten vede až k vodě. U břehu se prohání průsvitný potěr, který lze snadno zaměnit s odrazy slunečního světla.
Ona si sedne na břeh, pečlivě poskládá ručník a položí si jej na kolena. Její muž jediným pohybem svlékne tričko, sundá si kalhoty, a když vstoupí po kotníky do vody, na okamžik znehybní.
Ona pak počítá jeho rytmická plavecká tempa, připomínající ranní povrzávání skříně nad jejich těly, skřípot parket pod ošoupaným kobercem, nebezpečný rozkmit polic s knížkami, jejichž zával by je mohl zabít. Ale nezabil.
Zaposlouchá se do šplouchání vody narážející na stěnu z rákosí — to jsou zase variace na pleskání kůže o kůži, tření napnutých stehen o hýždě. A když muž zmizí za rákosy, ona se položí na záda do písku a přes šaty i vlasy pociťuje těžkou, koncentrovanou vlhkost. Slyší, jak muž připlouvá ke břehu. Cítí vibraci jeho kroků po mělčině. Představuje si, jak mu mokré chlupy těsně přilehly k pokožce.
On jí z kolen vezme ručník, čelo, tváře i krk jí zkropí vodou, utírá se, hlasitě oddechuje a pak se svalí vedle ní. Po nějakou dobu oba leží mlčky se zavřenýma očima. Ona pak otočí hlavu, pohlédne na jeho tělo, olepené trávou a pískem, a na uschlé borovicové jehličí, které se mu přilepilo pod zmrzačené ucho. Veliké tělo i obličej jsou posety hlubokými šrámy — růžovými, červenými, hnědými i alovými. Vypadá jako zvíře, které řezníci na jatkách rozbourali na kusy, ale ty kusy z nějakého důvodu znovu srostly. Ani obličej příliš nepřipomíná lidskou tvář: rysy jsou narušené a nesourodé, nosní dírky ční dopředu, obrysy čelistí a lebečních kostí nepřirozeně vystupují zpod pokožky, tmavé prohlubně pokrývají tváře i čelo.
Při pohledu na něj se zachvěje. To je její muž. To je její vlastní netvor.
ČÁST PRVNÍ 12
Nejdřív si byl jistý, že v tom stolitrovém akváriu žije pouze jedna neonka. Drobná a nenápadná — stříbřité tělíčko, černý pruh od hlavy k ocasu. Lehoučká. Neonka proplouvala mezi tenkými stébly, opisovala smyčky a lomené linie, motala se okolo rozvětveného kořene porostlého černými vousy, vplouvala do puklin a do útrob mušlí. Jako by neúnavně a usilovně někoho hledala.
Akvárium nebylo udržované. Voda měla zelenkavý odstín. Vodní tráva se rozrostla a zabírala skoro polovinu prostoru. Oblázky a mušle jako by odhazovaly chuchvalce sametových černých vousů, které se nenápadně pohybovaly pod proudem vzduchovacího kompresoru. Nad úrovní hladiny bylo sklo pokryto průsvitným bílým povlakem. Voda se zdála být hustá. I neonka se v ní pohybovala pomalu, jako by musela překonávat značný odpor.
Akvárium stálo v jedné z místností původně zřejmě určených k relaxaci, k pozorování, meditaci, k pobytu o samotě a k pohroužení se do sebe sama. Touto místností končila chodba šestého patra, jež procházela přes vedlejší křídlo nemocnice. To však ještě neožilo, jak to tak po rekonstrukci bývá, nebo bylo opuštěné právě kvůli té rekonstrukci, která ještě neskončila.
Z druhého patra, kde se nacházelo oddělení chirurgie páteře, jezdil muž nahoru výtahem skřípajícím a pohybujícím se tak pomalu, až se zdálo, jako by stále visel ve stejné výšce a jenom poškubával lany. Nahoře nabízela velká krabicová okna zacákaná vápnem výhled do části zanedbaného parku, který místy přecházel ve starý ovocný sad s lavičkami, odpadkovými koši a obílenými obrubníky i na střechy rezavých garáží, na průmyslové sklady, betonové zdi, podél nichž se vlekly smečky psů s polámanýma nohama a poškozenou páteří.
Muž věděl, že přesně tato postižení se snaží lidem léčit na oddělení, na němž ležel.
Poprvé se na tu namáhavou cestu vydal, když mu vrchní sestra, jejíž tělo bylo natolik ochablé, že to vypadalo, jako by jí pod kůží
pobublával teplý kuřecí vývar, pověděla o akváriu. Do té doby zdolával jen krátké úseky: na záchod na jejich patře přes tři pokoje vlevo, jindy do místnosti manuální terapie, někdy do diagnostické ordinace anebo do televizní místnosti, kde se pacienti dívali na fotbal či na animované lmy o tučňácích. Sestra řekla, že implantáty mu už dovolí přesouvat se na větší vzdálenosti. Že se může jít podívat tam nahoru na exotické rybičky. Bude to bolet, bude to samozřejmě nesnesitelné, ale už je čas zahájit rehabilitaci, začít procvičovat zkrácené svalstvo, už je na čase vyhovět zdravotníkům, kteří pro něj tolik udělali. A protože to nejsou všemocní olympští bohové, tak od pacienta očekávají větší ochotu ke spolupráci, větší porozumění a vyšší míru uvědomění. Akvárium s exotickými rybičkami je v šestém poschodí vedlejšího křídla. Cesta tam a zpět mu určitě prospěje.
Takže tam vyrazil a poprvé se vrátil po třetině cesty. Vysoké slunce pronikalo skrz okenní tabule a chodbu zalévalo suché otravné světlo. Muži se udělalo tak špatně, že musel celý upocený posedět půl hodiny na radiátoru. Byl přesvědčen, že mu praskly všechny švy, že jeho obratle tu námahu nevydržely. Cítil dokonce, jak mu z břicha teče na třísla krev. Ale pak zjistil, že je to jen pot.
Jednoho ponurého deštivého dne o dva týdny později ten pokus zopakoval. Nebylo to ani o trochu lehčí, ale často se zastavoval a odpočíval, aby nabral síly udělat zase pár kroků.
Konečně došel do místnosti s akváriem. Na betonové podlaze ležel ošoupaný běhoun s geometrickým lemováním, lakovaný konferenční stolek obklopovalo několik křesel potažených hnědým plyšem, v rozích stály plastové palmy a liány, jež obepínaly plynové vedení. V místnosti sotva slyšitelně hučel vzduchovací kompresor a zvýrazňoval tím všudypřítomné prázdné ticho.
Ukázalo se, že „exotické rybky“ představuje jediná drobná neonka — úplně osamocená ve sto litrech husté otrávené vody. Neznámé pohyby a hra stínů na stěnách akvária ji polekaly, takže začala zmateně kličkovat mezi stébly trávy.
Muž si sedl do křesla před akvárium a čekal, až se rybka uklidní. Teď znovu obeplula svou nádržku. Neznámé pohyby a hra stínů byly pryč. A vlastně tu nebyly ani před chvílí. Neonka zkrátka žila přítomným okamžikem.
Muž seděl několik hodin bez hnutí. Jen jeho oči sledovaly trasy neonky. Jen hrudní koš se zvedal. Jen chloupky v dírkách polámaného nosu se pohybovaly. Jen čas od času sebou škubly některé svaly a šla-
chy, čímž zareagovaly na ostrou bolest. Nebo se mu křečovitě sevřely vnitřnosti.
Mezi slizkými zelenými stébly viděl zamlžený odraz místnosti: plastové palmy, nesmyslné police se zastrčenými papírovými slunečnicemi, na stěně kalendář z předminulého roku, který se zastavil na měsíci lednu, chodba vedoucí do nekonečna, krátká štětina vlasů, která trčela přes utažený obvaz na nerovné boulovaté lebce, nepřirozené výčnělky na lícních kostech, černé skvrny a prolákliny na čele a tvářích, žebrované šmouhy, tmavá lomená linie křivého, zlomeného nosu.
Až později si muž uprostřed rozvětveného tmavého kořene všiml hvězdicovitého trnovce, jenž byl z poloviny schovaný pod malým oblázkem. Sumeček ležel bez hnutí, ale muž věděl, že není mrtvý. Možná tady dřív bylo víc neonek. Trnovci se s neonkami kombinovat nesmějí. Když se pak muž vydával na svou pouť do šestého patra, hádal, jestli poslední neonku v akváriu ještě zastihne. Během dlouhých hodin v posteli nebo u okna nemocničního pokoje si za žvanění sousedů nadopovaných anxiolytiky představoval drobnou stříbřitou rybku, jak zoufale plave kolem dokola a cítí, že její neviditelná smrt z ní nespouští pohled.
Muž přišel podruhé, potřetí, počtvrté — obě rybky zůstávaly na místě. Někdo jim očividně nasypal krmení, a tak ještě nezdechly. Neonka v zelenkavé vodě vykreslovala neviditelné obrazce. Sumečka zdobeného souhvězdími bylo nutno nějakou dobu pozorně hledat: jeho roztažené tělo se schovávalo v záhybu velké ostnaté mušle nebo spuštěnými ploutvemi mezi nitkami černých vousů prodlužovalo výrůstek kořene.
Muž tehdy hleděl do akvária několik hodin v kuse. Sumeček zaútočil zprudka a na neonku se vrhnul s naprostou přesností. Neonka zamířila dolů a zaplula do houští vodních rostlin. Muž se rychle postavil, neohrabaně odhodil berle, ponořil ruku do vody, na prstech pocítil sliz, pročesal hedvábné rostlinstvo a na otevřené dlani vyndal stříbřitou rybku s černým pruhem, která nijak nereagovala na dotyk. Sumeček padl na dno jako kámen, znehybněl a už nepohnul ani vouskem.
Pod stolem ležel bílý plastový kelímek s vlnkovaným okrajem. Muž nabral vodu a rybku do něj pustil.
Když někdo nemůže chodit a je odkázán na berle, je téměř nemožné, aby nevylil vodu z kelímku. Celé tělo bolelo, ramena a hýždě tuhly, hlava se mohla rozskočit. Už poněkolikáté se mu zdálo, že si
v těle něco poškodil. Neonka, ta malinká mihotající se tříska, sebou v těsném prostoru zběsile mrskala.
U stěny naproti dveřím urgentního příjmu seděla žena s ubrečeným chlapečkem na klíně. Chlapec už neplakal, ale obličej měl ještě vlhký a průdušnice se mu stále ještě chvěla nervovou křečí.
Muž k chlapci natáhl ruku s kelímkem.
„To je neonka,“ řekl muž. „Potřebuje další kamarádky neonky, mečovky, živorodky a další malé rybky, které jí neublíží. Hlavně ji nedávej dohromady s rybou, která by ji mohla sežrat.“
Bylo příjemné, když jej ta žena s hustým průhledným chmýřím na kulatém obličeji budila tím, že se velkými prsy dotýkala jeho tváře ve chvíli, kdy se natahovala pro ampulku na stolku vedle lůžka. Dotyky jejích měkkých rukou byly taky fajn. Příjemná byla i bolest jehly, kterou mu pomalu zaváděla do svalu nebo do žíly, bylo fajn, jak rány vlivem dezinfekce pálily, jak svědily pod obvazy, jak kůže praskala a natahovala se, když z ní ta jemná žena k nakousnutí odtrhávala ztvrdlé obvazy.
Když se vzduch už od samého rána prohříval sluncem, otevírala příjemná žena v šeříkovém plášti okno. Chmýří na jejích houpajících se pihatých předloktích prosvětlovalo sluneční světlo. Jako když ponoříte část těla do vody a všechny chloupky jsou pak poseté vzduchovými bublinkami.
Bylo příjemné, když se ze spánku navracel k tichým ženským hlasům na chodbě, k cinkání zkumavek, ke skřípotu koleček od vozíků s léky. Bylo fajn vědět, že může ještě dlouho podřimovat. Zdřímnout si bude moct dokonce i poté, kdy mu vezmou vzorek první ranní moči, odeberou krev, změří teplotu a tlak.
Taky se rád probouzel v noci, když byly slyšet vzrušené hlasy, shon a ruch na chodbě. Někoho někam spěšně přemisťovali, dělo se něco nevratného, de nitivního — ale to všechno bylo tam za zdí, za zavřenými dveřmi. Mohl se zase ponořit do snu s vědomím, že jeho se to netýká. Za oknem se houpaly větve, jež byly vlivem jarní vlhkosti lepkavé a lesklé. Černá kůra vyzařovala do okolí sotva znatelnou trpkou vůni.
Sanitářka každé ráno myla v pokoji podlahu. Muž ten rituál sledoval s lačností a žádostivostí: díval se, jak žena namáčí mop do vysokého čtvercového kbelíku, jak z něj pečlivě ždíme přebytečnou vodu, jak umístí mop do rohu místnosti a odtud začne rýsovat rovné pruhy, jak na několik minut změní matný povrch na lesklý a sváteční. Energické
ČÁST PRVNÍ 16
mokré povrzávání mopu o tmavé linoleum. Široké tahy, jež postupně plní prostor. Vrstva na vrstvu. Omylem vynechané tenké proužky, které vyvolávají znepokojení a pocit zneklidňující nedokončenosti. Pozoroval, jak se vlhkost vypařuje, jak povrch podlahy bledne a jak po této nedávné přeměně už za chvíli nezůstanou vůbec žádné stopy. Když už byl schopen pohybu po pokoji, když už mohl s pomocí berlí stát, zaujal ho zahradník při práci — rovnoměrné bílení stromů, rytmické pohyby širokým štětcem, sotva znatelný nátěr na kmenech, který se s každou další minutou zvýrazňuje. Nebo shrabování odpadu, větví a starého listí, které během zimy uvěznil sníh a ledový příkrov. Tvarování hromádek a jejich následné nakládání na kolečka. Nepřemýšlel o tom, jestli se mu ten člověk líbí, tak jako nepřemýšlel, zda se mu líbí sanitářky a zdravotní sestry. Vlastně o nich vůbec nepřemýšlel. Prostě ho jen uspokojovaly jejich pohyby, jejich činnost, symetričnost jejich pracovních návyků a lomené křivky vrásek na jejich obličejích. Znal obrysy zad zahradníka, věděl, že se hrbí a že má hlavu zasazenou mezi ramena. Že má velké uši, okolo nichž rostou drsné chumáče šedivých vlasů. Jindy zřetelně viděl hluboké černé póry na masitém nose a červené vlásečnice na nosních křídlech. Ale tady se jeho zrak zase zamlžil — jako zrcadlo v koupelně pokryté párou —, do spánků mu vystřelovala ostrá bolest (výstřel, výstřel, výstřel křeče, pulzace cév, tlak na mozkovnu, rozmačkání) a pak nemohl nic rozeznat ani na blízko. Musel si lehnout, aby neupadl. Nemohl se pohnout.
Neustále se cítil unavený, ospalý, i když měl silný pocit, že se před chvílí probudil, že vybředl z hustého bahna do dnů, kam nedosáhne žádný sluneční paprsek, kde jsou zvuky přehlušeny tlustou vrstvou něčeho neznámého. Ten bezejmenný sen trval příliš dlouho, několik měsíců, možná dokonce několik ročních období. A pak vůně pryskyřice větví, vlhký vítr a taky mdlé, citrónově-salátové sluneční paprsky a skřípění přeplněných zahradníkových koleček začaly doléhat i sem, do temene hlavy, začaly se chvět, hnát před sebou vlny, pošťuchovat ho a zvedat výš — tam, kde bahno nebylo tak kalné. Přepážka, která jej oddělovala od světa, se tenčila.
Ale nezmizela úplně. Chránila jej. Příliš silné bolesti nebo nežádoucí shon, dotyky rukou v gumových rukavicích, chlad ostrých nástrojů, baterka svítící do očí, ultrazvuky, sondy, palpace, kardiogramy — to všechno jej nesnesitelně drtilo. Obličeje nachýlené nad ním, ostražité oči, hlasy, které se jej dotýkaly stejně necitelně jako prsty a nástroje. Muž okamžitě padal k temnému dnu.
Zároveň mu ale některé zákroky začaly přinášet uspokojení, takže se jim přestal vyhýbat, přestal upadat do apatie, ale začal je naopak vnímat, protože se ukázalo, že dokáže cítit. Naslouchal i těm nejmenším odezvám svého těla. Naslouchal tomu, co mohlo být jeho tělem. Nicméně zpočátku by ten objekt, který pociťoval, se slovem „tělo“ nespojoval, protože slov se mu dlouho nedostávalo. Sice je slyšel, ale nic mu neříkala. Nereagoval na ně, stejně jako nereagoval na skřípání okenního rámu.
Ale ve skutečnosti na skřípání okenního rámu přece jen reagoval — rám vlivem průvanu vydával drsné zvuky. Muž se do těch zvuků zaposlouchal jako do tlukotu vlastního srdce. Ale slova samotná o ničem nevypovídala a nijak nesouvisela s odezvami těla, ani s mopem, ani s ušima a nosem zahradníka.
Otáčeli jej z boku na bok, odstraňovali obvazy, dloubali se v něm, mazali ho mastmi a zalévali kapalinami. Tělnatá sestřička namáčela tampon do obsahu lahve z tmavého skla a špinavě rezavým roztokem na něm pečlivě vymalovávala vzory. Chirurg s hluboko zapadlýma očima mu tahal z kůže nitě, které se proměnily v černé drátky. Nástroje zvonily. Kůže některé z nití časem vstřebala.
Postupně si začal slova propojovat s jevy nebo předměty, ale připomínalo mu to přišívání slov chirurgickými nitěmi, protože necítil, že by jednotlivá slova a pojmy měly patřit k sobě. Dělal to proto, že slova potřebovaly sanitářky, sestřičky i lékaři, a ti s ním prováděli takové manipulace, jaké sám chtěl. Byly to právě sanitářky, sestřičky a lékaři, kdo z jeho těla učinili fyzický objekt.
S tou lakonickou vděčností, jaké byl schopen, předával sám sebe do jejich péče tak, jako se předává vzácná věc do dobrých rukou. A mezitím s nějakým odstupem nebo z hloubky pozoroval, jak se s tím objektem dá zacházet.
Tělnatá sestřička jej občas doprovázela chodbami do ordinace psychiatričky Slonové. Byla to dlouhá a namáhavá cesta. Vyčerpávala svou nesmyslností a trvala dlouho. Muž s vypětím všech sil udělal krok pravou nohou, napjal u toho všechny svaly, dokonce i šlachy na krku, ba i čelisti, a ten jediný krok ho dokázal tak nesnesitelně rozčílit, že nejednou použil svůj pečlivě vybroušený způsob úniku: upadnout do nevědomí. Ale z neznámých a iracionálních důvodů se pokaždé přemohl a snažil se vydržet ty roky, ta století, ty celé éry naplněné samotou
ČÁST PRVNÍ 18
a zbavené smyslu. Přitom věděl, že cílem toho absurdního strádání je dlouhý prázdný čas o samotě s ženou po padesátce oblečenou tak, aby nikdo nepřestal myslet na její ženský půvab.
Někdy jeho pozornost na několik okamžiků upoutala její červená ústa, která energicky a rytmicky měnila tvar a odhalovala u toho rovné zuby i bezvadně čistý jazyk. Nebo krátké mikádo, odbarvené vlasy, vyholený zátylek s jemnými chloupky, který něčím připomínal kočičí krk. Nebo vrásky na čele, kolem očí a úst. Nebo unavená pokožka. Nebo tenké ramínko podprsenky, které vykukovalo zpod blůzky a vedlo k něčemu, co bylo schované pod látkou. Nebo nesoulad mezi uvolněným dobráckým výrazem jejího obličeje, tichým, klidným hlasem a zuřivým třepáním nohy obuté do lodičky s vysokým podpatkem, které se odehrávalo pod tmavým lakovaným stolem se štosy kartiček, formulářů a zpráv. Po dlouhou dobu by se jejich setkání dala přirovnat ke krajinomalbě měsíčního povrchu. Nedá se říct, že by se muž nesnažil, ale to úsilí ho naprosto vyčerpávalo, protože nebylo jasné, na co jej zaměřit. Psychiatrička Slonova mluvila, mluvila hodně a její slova se slévala v bílý šum, v pouštní bouři, v živel, proti němuž neměl sílu bojovat a jehož účel nechápal. Věděl jen, že jsou ty schůzky nevyhnutelné. V kterémkoliv okamžiku mohl omdlít a toto vědomí mu pomáhalo jejich setkávání vydržet. Slonova si sedala vedle něj a ukazovala mu fotogra e. Pozorně si je prohlížel, někdy na nich byly zelené jedlové větve, jindy odřený kožený míč v letu. Vůně té ženy ho uklidňovala. Ta vůně byla jemná jako vysoký tón. Možná jako cinkání křišťálových skleniček.
Ale když stále neodbytně vyslovovala, výrazně artikulovala, zdůrazňovala slova, čímž jim dodávala jemu nesrozumitelné zabarvení, ztrácel se. Nevěděl, co má dělat dál.
„Ne?“ ptala se.
„Ne?“ opakoval, protože doufal, že přesně to od něj chce.
„Nic vám to nepřipomíná?“ trpělivě naléhala a tlumila potřepávání nohy, kterou měla přehozenou přes druhou nohu.
„Ne?“ vystřelil znovu naslepo. Slonova vrtěla hlavou a on to gesto naivně opakoval. Krčila rameny a on taky. Ona se smutně a zklamaně pousmála a jeho ústa (bez ohledu na bolest v celé lebce a na rachot někde mezi ušima) žalostně zacukala.
Potom si zapamatoval, že „ruka“ je ruka a „noha“ je noha. Pomyslnými chirurgickými nitěmi si svázal slova „bolest“, „rána“, „berla“, „sestřička“, „rýže“, „záchod“ a „únava“ s těmi objekty a pojmy, které s nimi s největší pravděpodobností souvisely. Pozoroval i svět
mezilidských vztahů a stále více mu přivykal. Mohl už vést dialog. Mohl říct, co ho bolí.
Mohl říct, že má hlad. Na otázku psychiatričky: „Podívejte se na ten červený jeřáb. Nic vám to nepřipomíná?“ odpovídal: „Jeřáb mi připomíná jeřáb.“ A usmíval se.
Ne že by mu formulování slov přinášelo radost. Byl to zkrátka jen prostředek spolupráce, který byl nutný, aby se udržel na hladině.
Se svými sousedy na pokoji muž raději nekomunikoval. Byli tři. Ten, který přišel o pravé oko, a teď si, jakoby náhodou, začal česat rozcuchanou bujnou kštici na stranu přes bílý obvaz, mohl už chodit bez berlí. Tento muž přistupoval k rehabilitaci nejpoctivěji, skoro každou hodinu cvičil u své postele, už docela dobře ohýbal nohy, ale ještě si stále stěžoval na bolest v oblasti šíje.
Oba další sousedé reagovali na cvičení různě. Křehký kontrabasista (jeho otec dirigent mu při jedné z prvních návštěv přinesl nástroj ve futrálu a umístil jej pod postel) s nohama amputovanýma do kolen nemohl odtrhnout pohled od opakovaných pomalých pohybů, které se vedle něj odehrávaly. Existující lýtko bezokého chlapce opisovalo ve vzduchu půlkruh — raz, dva, deset. Nepoddajné šlachy se natahovaly. Na šedivém a podlouhlém kontrabasistově obličeji se odrážely veškeré snahy jeho souseda. V duchu vykonával každý pohyb spolu s ním, cítil napětí, únavu i nehybnost atrofovaných končetin. Na jeho skráních vystupoval pot a z očí mu tekly slzy. Nikdy ho ale nenapadlo, že v jeho případě slzy tečou z obou očí. Byl schopen jen vnímat úsilí svých neexistujících nohou, pálení a škubání ve svalech. Jednou dostal do neviditelného lýtka křeč. Křičel, dokud mu hašteřivá sestřička, rozčilená jeho hysterií, nepíchla injekci hořčíku s vitamínem B6. Uklidnil se však zřejmě nikoliv působením té látky, ale spíš silným úderem jehly do napjaté hubené hýždě. Pak už dal pokoj. Upadl do apatie, načervenalýma očima se díval do stropu a často mrkal.
Třetí chlapec při cvičení zavíral oči a někdy se zdálo, že přestal dýchat. Byl od pasu dolů ochrnutý. Ten pihovatý krasavec se často usmíval a ukazoval u toho pěkné bílé zuby. Oči mu zářily. Laškoval se všemi sestřičkami, které mu přišly provádět procedury nebo vyměnit nádobu s výměšky.
Navštěvovaly ho ženy různého věku. Přicházely samy, nebo ve skupinkách. Jedna žena, co za ním chodila, ho mlčky hladila po rameni,
ČÁST PRVNÍ 20
on se na ni usmíval, vyprávěl anekdoty a říkal jí, že si je jistý, že ho teď opustí. Úplně mladinká dívka s dlouhými blond vlasy naopak ani na chvíli nezmlkla a povyprávěla mu stovky spletitých historek o jakýchsi prostopášných mladých lidech, kteří se po večírku probudili na nějaké půdě a nemohli najít východ, nebo se v kuchyni korejské restaurace dostali do obtížné situace, anebo jak se projížděli na motorovém člunu známého ajťáka či startuppera, a najednou toho úspěšného muže plného síly klepla pepka (ty ho znáš, to je ten, co nám na Truchanovově ostrově nabízel pervitin a vyprávěl nám o svém nápadu — o té aplikaci pro asexuály).
Startupper málem přepadl přes palubu, dostal škytavku a křeče, takže host musel převzít řízení. „On neumí řídit ani auto, ani na kole neumí jezdit, představ si to!“ vykřikovala jemným znělým hláskem dívka, útlýma rukama si upravovala vlnité prameny vlasů, její tváře vyzařovaly svěžest a mládí, voněla chrpami a větrem, měla celý život před sebou, krásný život podobný tržnici s čerstvými rybami nebo promenádě v některé evropské metropoli. Život, který jí nabídne nepočítaně skvělých příležitostí, z nichž si bude vybírat ty nejlepší. A ta dívka to věděla, věděli to všichni přítomní, upřímně jí to přáli a uznávali, že to tak má být. Takže nebylo možné nekochat se pohledem na ni, nebylo možné jí nefandit: je hezká a jemná, má ráda sex a cestování, byla na výstavě děl Egona Schieleho ve Vídni a její fotky na Facebooku komentuje malíř Rojtburd.
„Myslel jsem, že se na mě vykašleš,“ blýskal ochrnutý sympaťák dokonalými zuby. Dívka se sklonila k jeho obličeji. Její ligránový nosík se dotýkal jeho obočí i tváří a teplo z jejích úst bylo cítit na jeho opálené kůži.
„Nikdy, nikdy se na tebe nevykašlu,“ šeptala a šťouchala do něj obličejem jako liška čumákem. Prachové chmýří na jejích skráních se vinulo jako cigaretový kouř. „Vždyť víš, že se na tebe nikdy nevykašlu a budu u tebe, ať se stane cokoliv. Přijdu za tebou zítra nebo příští týden. Ale jestli pojedeme s klukama do Oděsy, tak přijdu až ke konci měsíce. A jestli mě vezmou na místo asistentky do té rmy, která pomáhá začínajícím podnikatelům, budu mít moc práce. Ale pořád dávám na Instagram aktuální fotky, zajíčku, takže prostě sleduj můj účet a budeš vědět všechno o mých snídaních, oblečení, povlečení, o šumivém chlazeném pití, které piju po večerech na Oboloňském nábřeží i o starých sýrech, které jím s meruňkovou marmeládou a malinami. Takhle budeš pořád se mnou, jo?“
MUŽ
