Daniel Kapitelman: Formalita v Kyjevě by Vetrne mlyny

DMITRIJ KAPITELMAN

FORMALITA V KYJEVĚ

Kniha vychází za podpory

Česko-německého fondu budoucnosti.

Herausgegeben mit freundlicher Unterstützung des Deutsch-Tschechischen Zukunftsfonds.

Vydání knihy podpořil Goethe Institut Česko.

Tento projekt byl realizován za nanční podpory Evropské unie. Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor. Publikace (sdělení) nereprezentují názory Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.

Projekt se uskutečňuje za nanční podpory Ministerstva kultury České republiky.

Translation © Petr Štědroň, 2024

Photography © David Konečný, 2024

ISBN 978-80-7443-543-0

PŘEKLAD PETR ŠTĚDROŇ

KRAJANÉ V POVĚTŘÍ

Jsem příliš brzy u odletové brány v Lipsku a sám mezi prázdnými řadami sedadel, když si vzpomenu na jednu radu mé matky. Ukrajinskou radu, vlastně spíš zákaz. Nemusel jsem na ni myslet celou věčnost, tady u nás to nebylo nutné.

Ale v mém prvním životě, v mé první zemi, jsme se jednou procházeli ulicemi Kyjeva, když mě máma s trhnutím zastavila. Bez rozmýšlení jsem stoupl na poklop od kanálu. Tehdejší máma se ke mně sklonila, vážně se mi zadívala do očí a řekla: „Zajo“, zajíčku můj, „v téhle zemi nesmíš nikdy šlapat na víka od kanálů, slyšíš mě? Nikdy nevíš, jestli jsou tam napevno, a když ne, to bys pak mohl sletět dolů a už se k nám nahoru nikdy nevyškrábat! Slib mi, že si to budeš pamatovat.“

Očividně jsem ten slib dodržel. To je ovšem něco, v čem se lišíme.

„Pozor, hlášení pro pasažéry Ukraine International Airlines. Let číslo D328 do Kyjeva bude předběžně o dvě hodiny opožděn. Tímto se omlouváme a děkujeme za pochopení.“

Mí němečtí krajané nechápavě šermují rukama. Mí ukrajinští krajané jen lhostejně krčí rameny, z dvouhodinového zpoždění našeho původně dvouhodinového letu jsou jen málo překvapeni. Už předtím jsem se podivoval, proč se všichni k nástupu do letadla šourají tak pozdě. Přitom se chovali přesně tak, jak se Ukrajinci chovají dennodenně — nevěřili na Ukrajinu. Jako ten, kdo byl spolu s mateřským mlékem odkojený postsovětskou státní kyselinou, bych to vlastně měl vědět.

Mami, proč můžou být víka od kanálů v Kyjevě tak fatální pastí? Protože tohle je Ukrajina. Proč nepřijedou hasiči, aby tě zase vytáhli? Protože tohle je Ukrajina. Proč je vzduch radioaktivní, chiruržka opilá, notář jakbysmet, listonoš analfabet, pouliční pes má vykastrované jenom jedno varle a každá prezidentka je na konci funkčního období strašně bohatá? Protože tohle je Ukrajina, blboune.

A přesně tam teď musím zpátky, abych někoho podplatil. Netuším koho. Vím jenom, že je potřeba někoho podmáznout. Jenom tak se můžu stát německým státním občanem. Legálně to nejde, ani po čtvrtstoletí fungování coby zdejší krajan.

Ale všechno pěkně popořadě.

Před nedávnem jsem se rozhodl zažádat si konečně o německé státní občanství. Dřepěl jsem na schodišti prochcaném sibiřskými kočkami. Mžoural do březnového slunce, existenciální střední pásmo, možná jsem se cítil

trochu opuštěně. Onoho dne na schodišti jsem oznámil sám sobě, že teď už konečně nastal ten čas. Čas jít si pro o ciální německé razítko, co mi už léta vnucovali. Jak složité by to asi mohlo být, s mou životní dráhou? Přistěhovalý v roce 1994 ve věku osmi let, zapsaný do německé školy, socializovaný, studovaný. Zaměstnaný, řádně platící daně, ústavně patriotický. Nezapomeňme, že také světlé pleti, to tady u nás uděluje občanství spolehlivě. Nákupy vždycky naskládané do tašek za méně než sedm sekund, jak je tomu v těchto luzích zvykem odjakživa. Někdy mi připadá, že mě už dokonce i paní Kunzeová, má referentka na cizineckém úřadě, tajně považuje za Němce. Že v podobě nás dvou proti sobě sedí příliš mnoho kulturních a komunikačních souladů, než aby mohla tvrdit, že nejsem schopen být stejně německý jako ona. Až bude všechno řečeno a podmáznuto, musím se paní Kunzeové někdy zeptat, zda tato moje domněnka byla správná. Dřív jsem se holedbal, že nikdy nechci vidět svůj obličej pod spolkovým orlem. A tvrdil jsem, že je to kvůli holocaustu a krvežíznivým neonáckům, kteří nás naháněli po sídlištích v Lipsku. Kvůli cigaretám, které z nás se smíchem ždímali, kvůli bojovým psům, které na nás poštvávali, kvůli pistolím, které nám při lízání zmrzliny u jezera Kulkwitzer See drželi u hlav. A kvůli německým policistům, kteří proti německým náckům nikdy nijak nezasáhli. To ale byla čistá lež. Byl jsem zkrátka na všechno to papírování na cizineckém úřadě prostě jen moc líný. Tomu blbečkovi z tehdejších dob prostě nebylo jasné, jak strašně moc je člověk s německou občankou privilegovaný, jak moc mu usnadňuje život.

Může cestovat téměř do všech zemí světa, bez žádostí o víza! Zatímco jako Ukrajinec každého čtvrt roku pořád

ještě podléhám rezidenční povinnosti a teoreticky dokonce nesmím být ani nahlášený k pobytu v jiné spolkové zemi než v Sasku. Za normálních okolností by popravdě žádného úředníka ani nenapadlo, aby prověřoval, zda neoprávněně nependluju mezi spolkovými zeměmi. Nosím kabát vítězů a mám modré oči. Ovšem jáma zákona vzadu v hlavě je přesto hluboká. V této jámě neexistuje ani svoboda, ani rovnost. Dokonce ani když jde o banality. Vybavím si chladnokrevný, hašteřivý pohled pronajímatelky s perlovým náhrdelníkem, když při podepisování nájemní smlouvy vybalím svůj ukrajinský pas. Jako kdybych ji svým vzhledem a jazykem doposud balamutil.

Přejít na semaforu na červenou, nechat se při tom chytit policií a být odvedený na obvodní, nikoliv cizinecké oddělení. Vrátit se z dovolené domů, aniž by na tebe spolkoví policajti nekoukali jako na ztělesnění ekonomické migrace. Konečně vhodit do urny hlas proti fašistům a hlavně: smět volit! To jsou věci, které se počítají! Ukrajinsko-rusko-židovsko-německá, takové slupky identity mě dřív svrběly, když mi bylo třicet a byl jsem ještě mladší. Teď jsem mnohem starší (dvaatřicet) a moudřejší. Chci vést administrativně pokud možno komfortní existenci s pokud možno minimem byrokratického balastu a omezení. Místo toho vnímám cosi jako cepín soudobých dějin v zádech. Kdo ví, jak daleko od moci jsou v Německu fašisti, milí krajané. Jejich partaj dostává stále více hlasů. Je možné, že se němectví bude zase brzy de novat krví, barvou pleti, stranickou legitimací a vyznáním. Pak už pro mě bude příliš pozdě. Neříkám to rád, ale s německým pasem by se Německo v případě nouze opouštělo dokonce s více možnostmi. A aby to nedošlo tak daleko, potřebuje tato poraněná země nové demokratické Němce jako mě.

Jsme čerstvým vzduchem, na tom se přece shodneme, ne?

Jak se říká mezi námi: družina — dužina. My jsme jedna družina a uvnitř čerstvá dužina!

Domluvil jsem si tedy termín na Cizineckém úřadě

Lipsko a zakrátko už seděl naproti paní Kunzeové v místnosti B.106 Technické radnice. „Tag jenom ráčijou nakráčet dál,“ prozpěvovala v saském dialektu, na uvítanou a káravě zároveň.

Otevřít spis: Kunzeová.

Národnost: saská.

Narozena: před asi padesáti lety.

Vzrůst: notně výrazná.

Životní stanovisko: rutinou dozrála do věrohodné přívětivosti.

Vnější abnormality: velký dolíček, vlastně spíš takový svislý dolíčkový pás, uprostřed brady. Jantarový náhrdelník.

Mohl bych hravě, lehce a na oplátku po sasku odvětit něco jako No jasnačka, dyk už du dál . Prostě abych viděl, jak ta dobračka zareaguje. K čemu ale? Naše první setkání beztak netrvalo dlouho. Paní Kunzeová mi předala formulář žádosti a poučení k vyžadovaným podkladům. Hodně hbitě. Než jsem ovšem dal dohromady všechno, co se po mně vyžadovalo, trvalo to rok a půl.

Nějaké dvě hodiny čekání na letišti teď už tedy nehrají roli, říkám si a pokrčím nevzrušeným zbytkově ukrajinským ramenem, když vtom mi volá otec, můj otec. Dřív to dělával každý den, v poslední době už jen sotvakdy. Protože to většinou neberu. Onoho mimořádně slunného dne na schodišti jsem se taky rozhodl už se svými rodiči nepromluvit. Možná to rozhodnutí postihlo spíš mě — nenadále, a přesto opožděně.

Tak moment: rok a půl na obstarání všech podkladů?

Je to opravdu tak moc komplikované? Možná se podivujete, drazí krajané. Co se vůbec musí dokazovat, abyste se stali Němcem? A co to má prosím co dělat s korupcí v Kyjevě?

No, při žádosti o udělení státního občanství jde hlavně o to doložit, že máte peníze. Chudoba je ultimátním kritériem pro vyloučení, stát si do svého národního orgánu nebude přibírat žádnou strukturální slabost. Pracovní smlouvy, daňové výměry, výpisy z účtů, informace o pronájmech a nejrůznější pojistky, spousta pojistných smluv — to cizince dodatečně poněmčí.

Trošku záleží i na charakteru uchazeče. Proč by po vás jinak chtěli podrobný, rukou psaný životopis? Zdalipak se do něj hloubavě začetla i paní Kunzeová, tak o tom bych si troufal pochybovat. Nejspíš půjde o rukopis samotný. Sebevědomé, velkorysé písmeno na úvod?

A jak daleko se držíme od okrajů? Nefalšovaná nahrávka na škrt pro psychologa. Víte, milí krajané, jak je někomu z klávesnicové generace zatěžko psát rukou? No byl jsem blízko infarktu zápěstí! Na to celé se určitě nahlíží jako na dílo duševně narušeného. A přiznejme si, trošku ponižující to taky bylo, muset po pětadvaceti letech sepisovat takové sebeodhalování. Člověk se cítí společensky sesazen na nulu. Vypuditelný.

Otec se na displeji mého mobilu rozsvítí podruhé. No tak fajn. Možná proto, že je ve mně taková hořkost z toho, že vyrážím sám a rozhádaný do města naší minulosti, to vezmu. Otec se dozvídá o mém nadcházejícím korupčním křížovém tažení a je rozčílený.

„Úplně se třesu samou starostí, že máš něco takovýho na hřbetu zrovna teď. Takovej golovňak!“

Jak se říká mimo nás: golovňak je rusky a znamená to mimořádně otravný, lidmi způsobený bolehlav.

Jo, jo, tatíčku šábesíčku. Ty se samýma starostma třeseš furt. Jenom se třást, abys problém zahnal, to se těch starostí nezbavíš nikdy. Všechno se tak změnilo. Tehdejší máma v Kyjevě byla láska sama. Dnešní matka je úplně jiný člověk, už ji nepoznávám. Je snazší se na ni naštvat, protože nikdy nepochlebuje jako otec. Vždyť už mi ani nezavolá.

„Jošiku (ježečku), dávej pozor a moc tam neukazuj, že jsi ze Západu a máš peníze, jo? Jinak po tobě někdo půjde a křápne tě cihlou po hlavě. A slib mi, že budeš opatrnej s tou ruštinou. To na Ukrajině teď vůbec nemaj rádi, kvůli té válce.“

Ukrajinsky skoro nerozumím, tehdy jsme přišli z části, kde se mluvilo rusky. Zní mi to jako jakási slovanská mandarínština. Znělo to tak i před sedmnácti lety, když jsem tam byl naposledy.

„Oukej, nemluvit, bejt chudej, nenechat si rozmlátit hlavu cihlou. To zní rozumně. Uslyšíme se.“

„Počkej.“

„Ano?“

„Tvoje matka je hrozně smutná. Včera dokonce plakala.“

Okamžik mlčím. Několik okamžiků.

„Ty přece víš, proč s váma nemluvím.“

„Jo, to vím. Protože se nic nemění.“

„Jo.“

„Nó, tak todleto už přece vypadá celkem dobře,“ chválila paní Kunzeová mou migrantskou nanční složku, sesbírané hodnoty.

Paní Kunzeová se vůbec jeví jako referentka, kterou to kdovíjak nevzrušuje. Líné zelené oči usazené za brýlemi. Setrvá v jakémsi sugestivním strnutí, jež má signalizovat: no já si ty zákony nevymejšlím, já ty zákony neposuzuju, stejně tak jako neposuzuju tebe osobně. Spolupracuješ, tak spolupracuju taky.

V Sasku, kde se stále znovu objevují případy nikoliv pravicově extremistických policistů a vězeňské služby, je paní Kunzeová spíše neutrální přítelkyní než neutrální nepřítelkyní.

Prohlášení loajality k ústavě SRN bylo otázkou několika minut. Jste loajální vůči ústavě SRN? Jo. Dobře. Podpis. „Teďkonc od vás budem potřévat už jenom obnovený rodný list, no a pak ještě tu apostilu.“

Obnovený rodný list? Fakt? Po pětadvaceti letech?

A co byl ten předchozí? Věděli jste, milí krajané, že apostila je forma ověření v mezinárodním písemném styku? Nebo vyjádřeno lidovějším výrazivem paní Kunzeové: „To je ouřední potvrzení vod vyššího ouřadu.“ A pak řekne: „No a tu můžete dostat jenom tam na té Ukrajině.“

Skutečně jsem se narodil a také jsem to doložil originálními dokumenty úředně přeloženými do němčiny, všechno bylo v pořádku. To věděla i paní Kunzeová, měla to doslova vepsané v dolíčku. A přesto tuto úplně nadbytečnou státní brikuli vyžadovala.

„Bez téhletěch dokumentů pro vás bohužel nic dalšího nenadělám.“

„Paní Kunzeová, já vůbec nevím, kde a jak bych tuhletu apostazi — “

„Apostilu.“

„Já vůbec nevím, kde a jak bych si měl tu apostilu v Kyjevě sehnat.“

„No jo no, to vám teda taky nezávidím, teda jako ten kontakt s ukrajinskejma úřadama. Tam je vždycky tolik takovejch nesrovnalostí. No a teď ještě ten komik co u vás prezidentuje…“

U nás? Tady je moje u nás! Proto taky přece sedím v tom vašem dobrou německou legislativou mazaným kanclu! Na Ukrajině se oproti tomu žádná komunikace s úřadem neobejde bez podmáznutí. Jak má být ale člověk v Kyjevě korupční korektně? To netuším. Když jsme odtamtud odcházeli, tak jsem si ještě hrál s želvími ninji, a má největší lumpárna spočívala v tom, že jsem z naší děrované schránky lovil poštu.

„No tak z toho taky nemusíte tak vyšilovat, ne? Dyť na to taky máte celó večnost, abyzte si ty dokumenty zehnal. Před zářím beztak žádný prognózy pro udělení státního občanství vystavovat nebudem, tak co.“

Bylo začátkem dubna, když mi to všechno tak strnule předkládala. Teď se už schyluje ke konci července. Pokud ty papíry nedodám včas, má žádost propadne, tak jsem aspoň paní Kunzeovou pochopil.

Že po čtvrt století coby člen německé společnosti bude tak zákeřně složité být uznán za člena německé společnosti, tak o tom by se mi ani nesnilo.

Jak se říká mezi námi: na úsloví nechat si o něčem snít je něco velmi německého, spojeného se spolehlivostí poskytování služeb. O dvouhodinovém zpoždění letadla by se Joachimu Sauerovi toho rána ani nesnilo.

Začíná boarding, nastupujeme do letadla. Nejvyšší čas vykroutit se otci. „Dovezeš nám z Kyjeva aspoň salo?“ ještě nesměle zamumlá.

Salo je vepřový špek a pravá národní pýcha. Dost možná jediný symbol, kterému se nikdy nevysmívají. Říkám mu na to strohé, jednoslabičné slovo. Kyvadlový autobus jede k odlehlé startovací dráze.

Trvá to tak dlouho, že ještě zvládnu na Finanční úřad Lipsko převést čtvrtletní daň. Němečtí krajané začínají být nevrlí, jako kdyby někdo platil za nákup už devět celých osm vteřin. Ukrajinští krajané zase začínají žertovat, že si tady někdo nejspíš omylem objednal cestu do Kyjeva autobusem. Sleduji nějakou matku a jejího syna. Očividně jsou ze stejné matérie, i přesto, že se na klukovi evoluce trošičku víc vyřádila a uštědřila mu hrubší nos a zrzavější vlasy. Matka ukazuje na něco zaručeně zábavného tam venku a svorně se tomu pochechtávají. Od té doby, co jsme s matkou rozhádaní, vyvádí mě někdy z rovnováhy, když na mě kouká v zrcadle. Zkoušel jsem si nechat narůst víc vousů, ale ty oči se nedají přehlédnout.

OD PRVNÍHO STÁTNÍHO

RODINNÉHO

ŽIVOTA K DRUHÉMU STÁTNÍMU

RODINNÉMU ŽIVOTU

Nebýt Ukrajiny, našeho prvního státního rodinného života, tak bych neexistoval. Ne, to je příliš nekonkrétní.

Nebýt ukrajinského špeku, tak bych neexistoval, protože by se mí rodičové jinak nikdy nebyli seznámili. Před asi čtyřiatřiceti lety bloumala po kyjevské Besarabské tržnici mladá žena jménem Věra, zastavila se u jednoho stánku a koupila si pořádný kus sala. Pak si vykračovala dál, pružným dynamickým krokem a s chodidly vytočenými mírně ven. Tento styl chůze si zachovala ještě ze svých baletních časů. Štíhlá, svéhlavá krása, krásná svéhlavost. Jak někde hrála hudba, už se tam Věra hrnula. Když jí imponoval nějaký působivý klobouk, hned si jej nasadila. Když ji nějaký ctitel nudil, dlouho se s ním nezdržela.

Najednou jí do cesty vstoupila malá, zakulacená kučeravá hlava a začala se čepýřit: Leonid, jemuž již brzy

zatrhne ten jeho přiblblý knírek. Leonid jí oznámil, že by mu jeho svědomí nedovolilo nechat odsud odejít tak okouzlující ženu s tak podřadným špekem. Věra uvěřila v Leonidovu žertovnou svědomitost pronesenou od obrubníku, něco v ní ale asi tušila. Jak neforemně tam nakráčel, stejně tak břitce a rázně dokázal tento mladý muž vystupovat. Rtuťovitá, neúmorná a energetická hopskule, s několika taškami přes rameno. Neustále něco propočítávající, slídící po spekulacích, strefující se do Číny, tam ale vše nakupující od baterií až po svetry z angorské vlny, aby to pak Ukrajině sužované nedostatkem střelil za mnohonásobek původní ceny. Takový, který by z pilin dokázal vyrábět ananasové melouny. Takový, který by se chtěl odvážit k velkému skoku, být nezávislý a žít, ne, co nejlépe žít. Jenže se mu při tom do cesty neustále stavěl sovětský stát. A ten všem rozděloval tatáž sušená jablka a hlídal, kdo je jak a kdy žvýká. Přičemž, a to vlastně jen tvrdil, se prý všem dostalo stejných křížal, což Leonid věděl a nenáviděl.

Věra se svým zdiskreditovaným špekem rychle rozpoznala, že by tento samozvaný odborník na vepřové mohl být Žid. Takhle to sama vypráví. A věděla o politických těžkostech, jež to s sebou v křížalovém státě přinášelo. Leonidovi rodiče nemohli vůči milostnému poměru s gójkou nic namítat, neboť již byli mrtví. Leonid oproti tomu velmi záhy zakusil, že Věřina matka, Prosko a Mechalovna, měla po celé Soroce, Věřině rodném městě v Moldavsku, pověst nejzapálenější antisemitky.

A že Věra vychovávala dcerku jménem Toňa z prvního manželství. Nic z toho však milostné vzplanutí těch dvou bláznů nemohlo zmírnit, právě naopak, mé matce brzy narostlo břicho. Nejdřív z dobrého sala, poté ze mě.

Sotva jsem spatřil ideologicky jasné světlo sovětského světa, vstoupily do domu též mrzutosti s tímto systémem. A protože byly v kyjevských porodnicích přísné mléčné kvóty, já jsem řval jak šílený a dožadoval se neprodleného přehodnocení přídělů. Staniční lékařka mi vynadala do dudlíkových imperialistů. Brzy jsem se dostal do střetu s morálkou komunistického řádu podruhé, neboť jsem byl ukázkou velice líného roběte. Věra a Leonid se už obávali, že bych mohl být postižený, protože jsem za žádnou cenu nechtěl zvedat hlavu. Než jim jeden lékař objasnil, že se tento malý ulejvák zkrátka jenom nehodlá namáhat.

Oba kon ikty kulminovaly v mé oblibě vareniků s tvarohem, kterým se říká lěnivyj — jako líní — protože se musí hezký pomalu táhnout. Moje tehdejší máma byla velmistryní v hnětení lenivých blbounů do velepoživatelné formy. Ano, jen ať si Leonid a Věra říkají, že ty roky byly zamořené socioekonomicky i radioaktivitou: pro mě se to v Kyjevě dalo docela dobře snášet. Tehdejší máma s tehdejším tátou se neustále strachovali ohledně smogu ve městě, mně naopak přišla vůně benzinu starých sovětských čtverhranných aut příjemná a přívětivá. Vždyť nás přece vždycky bezpečně dovezly domů do naší malé chruščovky, kde už bábušky ve dvoře dobře věděly, jak okouzlující jsem, a tento stav vydržovaly sladkostmi. Můj nejmilejší kámoš z hřiště, Rostík, bydlel vedle, mému přání mít psa bylo vyhověno, přání mít kočku taktéž. A ty dny, no spíš odpoledne s mou sestrou Toňou mi taky byly příjemné. Toňa tenkrát bydlela u Prosko i Mechalovny, přátelský Bůh jí za to žehnej. Maličký byt v chruščovce byl pro nás všechny příliš těsný, Tonin invalidní vozík ani neprojel úzkým rámem dveří cihlového domu určeného

pro nezdolné sovětské dělnictvo. Vozík se stal nutností, protože Toňa byla po šesti zdravých letech stále nemocnější a nemocnější. Později ani nemohla chodit, stáčela se a křivila, až byla zkroucená jak preclík. Snad to byla mozková mrtvice, snad genový defekt, co způsobovalo její prohlubující se chorobu. Matka mi zdravotní příčinu nikdy dopodrobna nevyložila. A já musím ke své hanbě doznat, že jsem dodnes ani na nějaké přesné odpovědi netrval. Nejspíš teda budu pěkně mizernej bratříček. Na druhou stranu by toto vědomí na skutečnosti nic nezměnilo.

Lesja Saveljevna, naše soukromá učitelka, voněla vždycky trochu jako propiska, se kterou jsme procvičovali psaní, a taky po křížalách, vyučovala ze začátku jak Toňu, tak i mě. V babiččině bytě, který byl sice starší a rozvrzanější, ale tak nějak příjemněji rozvržený. Stropy byly vysoké, hrozně daleko od hlavy a na okrajích ozdobené slavnostními kudrlinkami. Dům, kde žila, taky nebyl rovný a z červených cihel, ale zelenobílý a nápadně a bohatě klenutý. Toňa a já jsme se tedy učili psát a počítat, Prosko a Mechalovna se někdy hašteřila se svými dvěma andulkami. Myslím, že jim vyčítala nestydatosti. Později odpoledne mě pak tehdejší máma a tehdejší táta vyzvedávali. A pak jsme se trošku potulovali obrovským městem, které mi díky nim ani v nejmenším nemohlo ublížit.

Jednoho dne, to mi už byla svěřena Věřina a Leonidova svatební medaile v sametově rudé krabičce, se ti dva zapsali na kurzy němčiny. A stále častěji mluvili o Germánii. A to jsem se přitom zatím stihl naučit jenom písničku o ruské abecedě.

„Soso lala, soso lala,“ švitořil si Leonid svá první oblíbená německá slovíčka a šklebil se u toho jak cirkusový principál roku. Zároveň mi oba začali vtloukat do

hlavy, že v Germánii bude s mým věčným po akováním a zahálením konec.

„Tam budeš cizincem, kterýho nikdo nepotřebuje! Jestli tam nebudeš celej den pracovat a učit se, až se z tebe bude kouřit, tak z tebe nevyroste vůbec nic!“

A Prosko a Mechalovna k tomu ještě zakrákala: „To by tě pak v Germánii nevzali ani na čištění hajzlů!“

Se strašákem o líném přistěhovalci se to má takhle: nikdo se ho nebojí víc než sám přistěhovalec. Nevěděl jsem ani, co přesně Germánie znamená, temná proroctví jsem si ale vzal ke svému sedmiletému srdci. A ausgerechnet Prosko a Mechalovna pak krátce před odjezdem prohlásila, že by vlastně raději chtěla do Izraele. Spíš než s vnitřním obratem nebo Svatou zemí jako takovou to souviselo s jakousi ťóťou, tetkou, ve frontě u stánku se sardinkami na rybím trhu, která jí řekla, že prý v Izraeli je to dobré. A co říkali normální ljudi, krajané, to byl pro Prosko u Mechalovnu zákon.

A ausgerechnet jednoho osmého května, v den německé kapitulace, dostali mí rodičové poštou povolení k vycestování do Spolkové republiky. Leonid a Věra si to psaní přečetli ještě ve dveřích. S neuvěřitelně radostným očekáváním, obzvlášť Leonidův obličej přímo zářil. „Ode dneška to bude dvojitý svátek, den vítězství! Němečtí vojáci, němečtí o cíři, soso lala, soso lala,“ prozpěvoval jak utržený ze řetězu a triumfálně se roztancoval po chruščovce. Cirkusový principál majestátně proletěl manéží, na zádech s krotkým bílým tygrem panské rasy. Sedmiramenný svícen si pak přesto s sebou nevzal, prý je moc těžký.

S pár kufry, televizí Sony, několika pěknými vázami (ty pro Věru příliš těžké nebyly), se sibiřskou kočkou,