Z islandštiny přeložila Martina Kašparová
Sigrún Pálsdó ir Neuvěřitelná cesta
Hovor sem doléhal z obývacího pokoje o patro níž. Podivně znějící lidské hlasy. Na okamžik jsem byla přesvědčená, že se mi to jen zdá, poněvadž jsem nerozuměla ani slovo. Potom jsem vedle sebe uslyšela babiččino tichounké chrápání. V tu chvíli už jsem věděla, že nespím. Zvedla jsem se a přelezla její drobné tělo, proplížila jsem se ložnicí, lehla si na zem ke schodům a vykoukla otvorem v podlaze. Přes tabákový kouř, jenž vyplňoval celou místnost pode mnou, jsem uviděla staršího muže sedícího na pohovce a po jeho boku mladou ženu. Muž měl na sobě hnědé sako a modrou vázanku, žena zelený kabátek a světlou nařasenou blůzu s krajkou obepínající štíhlý krk až po bradu. Naproti dvojici trůnil na stoličce starý Magnús a Guðlaug rozlévala kávu z konvice do šálků. Tatínek si hověl v křesle pod oknem a maminka na truhle vedle něj, tak trochu mimo dosah kouře a mužova monologu, který zničehonic skončil, když mladá žena v krajkách cosi řekla a ukázala na svůj šálek. Její promluva byla určena patrně
mamince a ta s úsměvem přitakala. Ten úsměv jsem však nepoznávala — připadalo mi, že se maminka tváří poněkud zvláštně a že se na truhle u stěny nezvykle hrbí. Maličko se ovšem narovnala, když tatínek pronesl několik slov, která, jak jsem věděla, měla být odpovědí na cizinčiny otázky. Hned nato se hosté zvedli a rozloučili a Magnús s tatínkem je šli vyprovodit. Konečně jsem si ženino ošacení mohla prohlédnout lépe: mohutnou sukni, jež se rozprostírala od uzounkého pasu a vlnila se na všechny strany, jak se žena ladně nesla místností. Potichu jsem vstala ze země, opět přelezla babičku, a když mě pak maminka pohladila po tváři, předstírala jsem, že spím. Ukazováčkem mi lehce zatlačila na špičku nosu. Poznala, že jsem vzhůru.
Následujícího rána se o večerní návštěvě nikdo ani slůvkem nezmínil a já jsem se nevyptávala. Nepotřebovala jsem nic vědět. Stačila mi vzpomínka na neznámou vůni, na obraz těch lidí a jak se díky tomu náš malý obývací pokoj po tom večeru zdánlivě zvětšil. Na ty působivé cizince jsem však rozhodně nemyslela dnem i nocí; vlastně bych na celou tu návštěvu dočista zapomněla, kdybych toho léta nepomáhala mamince uklízet a na hromádce papírů na tatínkově psacím stole nezahlédla barevný obrázek. Ležel docela navrchu na dosud zalepených obálkách. Byla to pohlednice. Odložila jsem hadřík a oběma rukama si ji přidržela před sebou: V jakémsi velkém městě se pomalu stmívalo, ale z bělostné krajiny a podivně velkých sněhových vloček snášejících se k zemi vycházelo světlo. Malá holčička vlekla maminku k výkladní skříni, aby jí ukázala obrovského soba, muž v černém cylindru a v kabátu se širokým kožešinovým límcem nesl velký balík a za ruku vedl svou ženu. Mladík, jenž jim byl v patách, táhl ohromný vánoční stromek a chlapci na opačné straně ulice hnětli ze sněhu koule a házeli je na leskle černý
kočár tažený koňmi, který projížděl kolem. Všichni měli něco na práci, ale najednou jako by zamrzli na místě. Všichni kromě mladé ženy v pravém rohu obrázku. Ta stála podle všeho nehnutě, ještě než nastal osudný okamžik, a váhala, zda přejde ulici, nebo po ní bude pokračovat rovně. Na sobě měla tmavomodrý kabát, na hlavě elegantní červený klobouček a ruce schované v hnědém kožešinovém rukávníku, který si tiskla k břichu. Výraz v její tváři byl mnohem zřetelnější než u ostatních na pohlednici; vypadala bezradně. Zrovna jsem přemýšlela, jestli je tam sama samotinká, když jsem vycítila, že za mnou stojí maminka. Sklonila se a bradou se mi opřela o rameno, aby si pohlednici prohlédla se mnou. Koutkem oka jsem si všimla jejího úsměvu při poznámce, že ten vánoční pozdrav dorazil poněkud pozdě. Potom se napřímila a znovu se pustila do díla. Otočila jsem pohlednici. Adresátem byl Brandur Johnson a nahoře úplně v rohu stálo: New York, 15. prosince 1879. Rukopis byl špatně čitelný a kostrbatý a já jsem pochopitelně nerozuměla ničemu z toho, co se tam psalo. Nicméně jsem tušila, odkud ta pohlednice přišla.
Později téhož dne, po dlouhém žadonění, mi tatínek dovolil, abych si ten obrázek nechala. Uložila jsem ho do své truhličky v nohách postele, odkud jsem jej mohla vytáhnout, kdykoli se mi po společné večerní četbě nedařilo usnout. Nezáleželo na tom, jak moc černá byla tma oné zimy roku 1880 — jakmile jsem si pohlednici podržela dostatečně dlouho před očima, spatřila jsem ten výjev. Ve tmě jsem navíc zpozorovala i něco jiného, čeho jsem si nikdy předtím nevšimla: V úzké, sněhem zapadané boční uličce stáli naproti sobě dva hezky oblečení muži a bavili se spolu. Čím déle jsem se na ně dívala, tím víc mi připadalo, že se veškerá jejich pozornost soustředí na onu mladou ženu s červeným kloboukem. A najednou jsem
měla pocit, že zoufalství zračící se jí ve tváři muselo způsobit vědomí, že ti dva pozorují ji, a myšlenka, zda by se jim neměla raději klidit z cesty, pokud ten znehybňující okamžik skončí. Cítila jsem, jak mi klesá ruka. Pohlednice dopadla na peřinu a mladá žena s červeným kloboukem v tu chvíli přeběhla přes ulici, skrz velká ozdobná písmena VESELÉ VÁNOCE v pravém rohu obrázku a odtud mimo záběr. V témže okamžiku se za ní pustili i muži. Neběželi, ale dlouhými a jistými kroky přecházeli ulici, neomaleně si razili cestu textem s přáním veselých Vánoc, a když jsem zaslechla vrznout schody, už byli pryč. Trhla jsem sebou a v polospánku se mi zdálo, že k naší společné posteli kulhá babička. Ležela jsem se zavřenýma očima, prsty jsem nahmatala pohlednici a opatrně ji zastrčila pod přehoz. Babička si lehla ke mně a já se otočila na druhý bok. A než mě její sípot uzamkl do stísněného světa naší podkrovní ložnice, byla jsem vržena do temné uličky, kde jsem v noční košili plula nad bílými závějemi za dvojicí mužů a mladou ženou, kterou pronásledovali.
Sympozium v Reykjavíku, březen 1897
V závěru jednání
„Ono ozdobné nákončí opasku zamýšlela koupit za téměř patnáct tisíc amerických dolarů. Přímo od jeho majitelky, jedné mladé Islanďanky. Od ženy jménem Branson. Slečny Seleny Branson.“ Zemský hejtman vstane ze svého místa. Přejde k oknu a pozoruje sněhové vločky visící ve vzduchu, jas bílého náměstí Lækjartorg prozařující černou tmu: „A nyní se vás táži, drazí přátelé, zdali dotyčnou není právě Sigurlína Brandsdó ir, dcera Brandura Jónssona, učence a písaře z Kotů ve Skaga örðuru?“
Třešnička na dortu! Hosté nejvyššího úředníka dánského krále na Islandu nemohli uvěřit vlastním uším. Soudce zasyčel: „Hloupost!“ Kněz zaúpěl: „No to snad ne!“ Komisař se nasupil: „Ta Brandurova figurka?“ Básník se zašklebil: „Jeho figurčička!“ Historik vyjekl: „Figurka?“ Zemský pokladník žasl: „Patnáct tisíc dolarů? Jak může mít nějaká stará titěrnost takovou hodnotu? Nerovná se to v podstatě veškerému kapitálu Zemské banky?“
Zato sedmý host, štíhlý a pohledný Redaktor, nehne ani brvou, od ostatních mužů sedí lehce stranou, skoro až u zdi. Předkloní se a pohledem spočine na skvrnce na orientálním, ručně tkaném koberci pokrývajícím podlahu této honosné místnosti. V duchu se pokouší vybavit si dívčin obličej, ale vidí pouze lehounké bílé šaty na drobném těle, stažené ozdobným páskem kolem útlého pasu, vnadné poprsí skryté pod řídkými pramínky světlých vlasů a hranatý výstřih se zlatě vyšívaným řeckým vzorem. Kolem krku černá stužka, na hlavě zlatá čelenka. A potom konečně spatří její obličej. Nejprve úzké rty, čtverácky se usmívající pod drobným pršáčkem, nosní dírky se vzdouvají, jako by zadržovala smích, jako by zadržovala svou sílu a elán. Oči schovává za černou škraboškou. Ale on je vidí i tak. Vodově modré pod těžkými víčky, zespodu rámované úzkými, pevnými váčky. Okouzlující pohled ho dovádí k šílenství a rozruší ho natolik, až sebou trhne a sám pro sebe si zašeptá Sigurlínino jméno, narovná se a zaregistruje tázavé pohledy: Zemský hejtman, Soudce, Kněz, Komisař, Básník, Historik, Zemský pokladník. Měl by snad něco říct?
Mladík se zakloní, opře se o tlustou kamennou zeď této místnosti s nízkým stropem, o zeď bývalé káznice, boudy, jak toto úřední sídlo někteří nazývají. Opře se a takřka zmizí za neduživou tropickou rostlinou, která stojí u stěny hned vedle bíle lakovaného rámu dveří. A tam, na jejich druhé straně, postává služebná. Poslouchá za dveřmi. Je to vysoká žena, statná, ucho tiskne ke dveřím. V jedné ruce drží prázdnou křišťálovou karafu, druhou si zakrývá ústa. Když se však žádný z Hejtmanových hostů podle všeho nehodlá k vyprávění a položené otázce dále vyjadřovat, žena ode dveří opatrně, avšak odhodlaně poodstoupí. Hned nato zamíří rychlými, rozhodnými kroky chodbou do kuchyně. Odloží skleněnou
nádobu, strhne ze sebe zástěru a čepec. V předsíni u zadního vchodu popadne svůj kabát, zapne knofl íky a přes ramena si přehodí šál. Trhnutím otevře dveře. Spatří v nich sněhovou hradbu, která jí sahá až po stehna, ale na tom teď nesejde — razí si skrz ni cestu s takovou vervou, až jí čerstvě napadaný sníh víří před očima. Přes závěje se dopachtí ke kamenné zídce, jíž je dům obehnán, a hbitě se přes ni přehoupne.
Nohy musí zvedat dost vysoko, a tak ulicí Bankastræti postupuje velmi pomalu, a když míjí dům Zemského pokladníka v Austurstræti, málem ztratí rovnováhu. Unikne jí téměř neslyšný výkřik, který se však v chladném tichu Reykjavíku rozléhá dostatečně hlasitě na to, aby polekal svobodnou dívku sedící v parádním křesle u okna v obývacím pokoji a ona se při vyšívání zelených papučí zlatou nití píchla jehlou do prstu. Dívka vstane z křesla a odsune na stranu olejovou lampičku na parapetu. Bledý obličej přitiskne na okenní tabulku a z úst si vytáhne krvácející ukazováček: Ta má ale naspěch, pomyslí si a v témže okamžiku jí Hejtmanova rychlonohá služebná zmizí z dohledu, kamsi na západ. Pokračuje s jasným cílem a neustále zrychluje, dokud se neocitne na rohu Aðalstræti, Hlavní ulice, kde narazí na dva rozběsněné, vzpínající se koně, upadne a zaboří se do závěje před sebou. Stará nosička vody, která stojí nehnutě ve sněhu před Hotelem Island, cosi nevlídně a nesouvisle zakvílí do větru, pak si ovšem k ženě proklestí cestu a podá jí promodralou, nateklou ruku. Služebná ji odmávne a bez pomoci se vyškrábe na nohy. Setřásá ze sebe sníh a přitom uhání dál. Krok natahuje o něco víc než předtím, skoro jako při běhu, nakonec se ale sněhem doslova plazí. Je zřejmé, že nesmí ztrácet čas. Musí se k Brandurovu domu dostat co nejdřív, dokud má příběh slečny Branson, malé Líny, se všemi jeho odbočkami, mezerami a podivnostmi dosud v živé paměti.
Piknik. Pozdní léto 1896
Časně zrána někdo zabušil na dveře Brandurova domu. Venku stála Silvía Popp a tvářila se zoufale. Rozhazovala rukama. Potřebuje pomoc s košem s občerstvením. Mělo být pro nějaké Američany, kteří se za půl hodiny chystali v doprovodu jejího otce na vyjížďku na koni kousek za město, do údolí Elliðaárdalur; Sússí Thordarsen účast na poslední chvíli odřekla. Času tedy nebylo nazbyt, a tak Silvía na nic nečekala, Línin široký úsměv si vyložila coby souhlas a uháněla zpátky k městu. Sigurlína vyšla před dům, sledovala, jak Silvía běží ulicí, a horlivě za ní mávala, ačkoli věděla, že ji kamarádka nevidí. Pak za sebou zabouchla, opřela se o dveře, úsměv na rtech ji neopouštěl. Po chvíli se vzpamatovala a chtěla se jít nahoru převléct, ale ve dveřích do obývacího pokoje se zastavila a pohledem spočinula na kuchyňském stole. Ležely na něm dvě skopové kýty od Guðmundura. „Zatraceně!“ zaklela šeptem, v rychlosti zanesla kýty do spíže a přitom si vzpomněla na všechno ostatní, co ještě nestihla. Na špinavé prádlo, na stuhy pro Þórdís, na celou podlahu v kuchyni a na hromadu papírů na tatínkově psacím stole, včetně dvou dopisů v angličtině, které měla přepsat a zítra odeslat. Ale to bude muset počkat, uvažovala, protože ona půjde ven. Za město, kde se setká s cizinci.
Zhruba za patnáct minut už stála v jezdeckém oblečení v otcově pracovně a v dlani svírala přeložený lísteček. Položila ho na stůl, zapudila představu, jak se bude tatínek tvářit, až vzkaz najde, a místo toho myslela na maminku — že právě dnes je výročí její smrti. Potom vyšla z domu a vydala se do města, na Aðalstræti už téměř běžela. Obořil se na ni nějaký opilý pobuda, ale ona mu nevěnovala přílišnou pozornost, protože ve stejném okamžiku zahlédla, že po Austurstræti
kráčí směrem na západ Jón Jónsson, syn Redaktora. Neskutečně krásný a zahloubaný. Přemýšlela, odkud se asi tak vrací takhle brzy, držela se na své straně ulice, a když se míjeli, sklopila pohled k zemi, protože nechtěla, aby se dozvěděl, kam má namířeno.
Když došla na konec Austurstræti, uviděla před kupcovým domem dva chlapy sedlat koně. Hned vedle postávala
Silvía a její tatínek. Brzy dorazili tři vysocí šviháci a za chvíli se ke skupince připojily dvě mladé ženy. Byly pohledné, na hlavě měly zaoblené klobouky a na sobě přiléhavé kabátky navlečené přes objemné šaty. Sigurlína si uhladila jezdecké oblečení a najednou jí nepřipadalo dost dobré — bylo ze slabé látky a jí trochu volné. Jako válec kolem jejího hubeného, neduživého těla. Tím se teď však nesměla zaobírat, jelikož Popp už začal udílet rozkazy na všechny strany a přidělovat jezdcům koně. Pak se přítomní vyhoupli do sedla, a než bys řekl švec, karavana se za neustálého pokřikování Američanů vydala východním směrem přes náměstí a most. Poppa a malého Pétura, který se k nim přidal, zasypali cizinci otázkami týkajícími se všeho možného, co cestou z města spatřili. Nejvíc mluvil pan Watson, americký obchodník, jenž skupinu vedl; majitelem lodi, která návštěvníky dopravila na Island, byl ovšem pan Wilson, přátelsky vyhlížející muž ve středním věku, stejně jako jeho společník Watson. Třetí muž, pan Johnson, byl o poznání mladší. Většinu času se držel dost zpátky. Jedna žena byla paní Wilson, druhá slečna Baker. O vzájemných vztazích těch lidí nevěděla Sigurlína zhola nic. V čele výpravy jeli Američané. Přes oblak prachu pozorovala Sigurlína obě ženy zezadu, jejich cizokrajné klobouky a hedvábné stuhy, jež z nich visely a splývaly dámám po rovných zádech mezi nabíranými rukávy a ramenními vycpávkami tak mohutnými, že oba ženské pasy působily
podivuhodně úzkým dojmem. Výjev se jí v sedle otřásal, za což mohl tvrdý, kamenitý povrch, po němž skupinka klusala z města. Sigurlína cestou nelenila a v duchu si stříhala nový jezdecký oblek ze sametu a vlny.
Z vršku Skólavörðuholt pokračovali přes kopec Öskjuhlíð a odtamtud na sever podél Bústaðaholtu. Jak se blížili k cíli, začalo se oteplovat, a když zastavili u vodopádu Kermóafoss, slunce už vystoupalo vysoko na oblohu. Cizinci zkoumali okolí, zatímco Sigurlína a Silvía začaly okamžitě vybalovat obsah koše. Na zem rozprostřely bílý ubrus, připravily kávu a na ubrus vyskládaly jídlo — chléb, koláče a trochu masa. Masovou roládu. Američanky se posadily na zem a schované pod slunečníky uzobávaly jídlo jako ptáčci, netrvalo však dlouho a obě se vydaly na procházku proti proudu řeky. Brzy nato se vytratila i trojice mužů spolu s Poppem a Péturem.
Poté co dívky sklidily jídlo, pospíchala Silvía za ostatními a Sigurlína se posadila na drn nad travnatým pláckem a vytáhla si své věci. Stuhy pro Þórdís. Zlatý drátek se na pražícím slunci nádherně třpytil, ale horko pod sukněmi bylo tak protivné, že by si je nejraději vykasala. Najednou se zatáhlo. Podívala se před sebe. Velké bílé prsty na nohou v trávě. „Zdravíčko!“ pronesl jakýsi hluboký hlas, následoval smích.
Zvedla hlavu. Stál před ní muž, kterého bylo cestou sem slyšet nejvíc. Pan Watson, vysoký a rozložitý, s hustým plnovousem a tmavými vlasy. Rozhodně ne ošklivý. Na Island si přijel podle vlastních slov užít zábavu s dobrými přáteli. Dřepl si a na okamžik se ocitl až nepříjemně blízko ní, velkým hrubým ukazováčkem přejel po krumplované, zlatem vyšívané květině na černé sametové stuze a anglicky zašeptal: „Hotový poklad. Je na prodej?“ Než ale Sigurlína stihla na otázku odpovědět, zničehonic vstal, uhladil si plnovous a zadíval se k nebi: „Západní svět je posedlý starodávnými ruinami a artefakty. Už poměrně
dlouho.“ Potom ustoupil lehce stranou a s rukama za hlavou si lehl do trávy. Zhluboka se nadechl: „Muzea a vitríny sběratelů jsou plné antických památek, římského a řeckého mramoru všech tvarů a velikostí, váz a číší a soch.“ Watson zvedl ruku a vztyčil ukazováček: „Čím víc ale budou tyto památky všude kolem nás převládat, tím spíš nakonec vzbudí zájem o jiné kultury, vzdálenější a osobitější. Jako je ta islandská!“
Sigurlína dost dobře nevěděla, co na jeho silná tvrzení říct, ale než dala dohromady několik vhodných slov a sestavila z nich jakous takous odpověď, začali se členové skupinky trousit zpátky na plácek. Nejmladší z nich, pan Johnson, přistoupil s chechotem k Watsonovi a nohou ho dloubl do ramene. Watson předstíral, že spí.
Zpáteční cesta proběhla hladce, a když Watson před kupcovým domem na náměstí Lækjartorg sesedl z koně, rozloučil se zvlášť se Sigurlínou a oznámil jí, že se zítra zastaví. U ní doma, protože od ní chce koupit nějaké rukodělné výrobky a islandské předměty.
Výprava splnila svůj účel. Sigurlína v pološeru cestou domů v duchu procházela obsah své truhly: sametové stuhy s výšivkou, dvě v podstatě hotové, které slíbila Þórdís na kroj, ubrus, podušky, polštářek na pohovku, pouzdro na jehly. Vlněné ponožky? Ano, Watson je zmiňoval, nebo to tak alespoň pochopila. Napletla rovněž spoustu rukavic. Bude výhodnější prodat všechny ty věci cizincům než jen ustavičně plést pro lidi z města. Ještě něco? přemýšlela a otevřela dveře. Z kuchyně přešla do obývacího pokoje. Odtamtud viděla tatínka, škvírkou, v jeho pracovně. Odložila si. Zpozoroval ji, ale hlavu nezvedl. Slyšel ji vycházet po schodech nahoru k sobě. Ta věčná vzdálená přítomnost.
Okamžitě se začala přehrabovat ve svých věcech, šátrat v truhle, oprašovat, rozprostírat, poklepávat a uhlazovat.
Potom si lehla do postele a se zavřenýma očima si představovala, jak své rukodělné výrobky ráno rozloží na stolek dole v obývacím pokoji. Tou dobou už bude tatínek v Muzeu historických předmětů sídlícím v podkroví budovy islandského parlamentu Alþingi, kde sedává ve svém nepořádku a zapisuje předměty, které muzeum získalo a které se tam snaží mít vystavené pro turisty. Sigurlína se natáhla po knize, ale nedokázala se soustředit. Oknem k ní doléhal hluk. Pitka a hašteření u sousedů. Manželé si vjeli do vlasů. Poměrně nedávno žena málem ukousla muži palec, ale tentokrát skučela ona. Sigurlína si zacpala uši a zadívala se na podobenku maminky na stěně vedle postele: na její klidnou tvář, ztělesněnou dobrotu.
Najednou všechno utichlo. Jako by se znovu ocitla v období svého života, kdy obličej v rámečku vyplňoval celý její svět. Dokázala si však vybavit jen několik výjevů: Venku u kůlny, kde si zacpávala uši, když se jí narodil bratříček; s maminkou pod dekou, kde si četly lidové pověsti; opět s ní, když šily šatičky na panenku a když se učila psát; když potmě mazaly marmeládu na jednotlivá patra dortu; když si uprostřed léta prohlížely vánoční pohlednice z ciziny; když hrála s babičkou karty; babička mrtvá vedle ní v posteli; muž pod černým suknem, hlasitá rána a blesky, takže se neodvažovala pohnout a vzdálit se od bílého prostěradla visícího na dveřích jejich statku; když snila o budoucnosti, která začala roku 1884 dlouhou cestou na jih do Reykjavíku. Tehdy bylo
Sigurlíně čtrnáct. Jedna souvislá vzpomínka na jízdu na koni, pryč z dětství, pryč z jejich statku v údolí, přes dravé peřeje Héraðsvötn až po Víðimýri, kde maminka ležela několik dnů nemocná, s dítětem v břiše. Následoval Bólstaðarhlíð a nakonec Gilshagi v údolí Vatnsdalur, odkud se vydali na Grímstunguheiði. Stanovali u jezera Arnarvatn a při východu slunce
ji vzbudil ptačí zpěv. S maminkou vylezly opatrně ze stanu a sešly k jezeru. Co jí to tehdy řekla? To si Sigurlína nepamatovala, pamatovala si jen hrůzostrašný klid. A pocit, že tam ve všem tom tichu umře, protože na hladině klidné jako zrcadlo, v maminčině milém úsměvu, tušila utrpení a strach. Dokud po hladině nezačal poskakovat oblázek. Tatínek s bratrem byli vzhůru. Procitl všední den a tím se utišila bolest. Pod tatínkovým bezpečným vedením pokračovali všichni čtyři k dalšímu cíli, Kalmanstunze. Stejně jako jinde je i tam přijali vlídně, tatínka znali hospodáři všude. Přes noc zůstali na statku, kde si mohla maminka ve velké selčině posteli náležitě odpočinout před putováním údolím Kaldidalur následujícího dne. Jednalo se o dlouhý úsek, a ačkoli vzduch mezi ledovci ohřívalo slunce, cesta byla obtížná a často museli sesednout z koně, popadnout otěže a nejvyššími závějemi zvířata převést. Pak se jí zjevil tento obrázek, téměř jako ten v rámu nad pohovkou: vodovými barvami malovaný obrázek travnatých plání u jezera.
Městem projížděli pozdě večer. Bylo zvláštní octnout se mezi všemi těmi budovami, jež do té doby znala pouze z fotografií. Zamířili rovnou k domu, který tatínek koupil na jaře. Sigurlíně to v něm připadalo tak nějak menší a stísněnější než na jejich starém statku na severu ostrova. Navíc byl dům v podstatě prázdný, protože jejich věci ještě nedorazily. První noc museli spát na zemi a dát si pod sebe přehozy a deky.
Stejně tak následující noc, kdy maminka porodila děťátko. Sigurlína spala, a když se probudila, maminku i s miminkem někam odvezli. Narodil se chlapeček, kterého nikdy neviděla, jelikož ho dali do pěstounské péče, jakmile se ukázalo, že se maminka už nevrátí.
Sigurlína stála v prázdném obývacím pokoji. S tatínkem tam byly dvě ženy. Pevně dceru objal a políbil na hlavu. Jedna
žena ji zlehka pohladila po vlasech. Pak už si nepamatuje nic až do večera. Tehdy se tatínek vydal s oběma sourozenci do města, na Aðalstræti. Na jejím konci stála nemocnice. Vyšli do prvního patra. V budově se rozléhal nějaký hluk, ale Sigurlína nedokázala určit, odkud vychází. „A teď vám budu muset dát sbohem,“ prohlásil jakýsi mužský hlas. „Cože? Vy odcházíte? Ne, to za žádnou cenu nesmíte!“ namítl jiný. Když vystoupali do patra, Sigurlína už nerozeznávala jednotlivá slova. Pokračovali do ztemnělé chodby. Do malé místnosti. Tam ležela maminka. „Pořád jsme nepřišli na kloub tomu, jak to bylo s těmi angrešty!“ Angrešty? Sigurlína si uvědomila, že ta slova k nim doléhají z přízemí nemocnice. Tatínka hluk nechával chladným, zlehka postrčil Sigurlínu k posteli. Položila mamince ruku na hlavu a předklonila se. Políbila ji na čelo. Tvrdé jako kámen a pod hedvábně jemnou kůží studené. „Bravo! To se mi zamlouvá! A pokud vás napadá něco, po čem toužíte — hádám, že to bude ode všeho trochu — přijďte rovnou za mnou.“ Tatínek potřásl nelibě hlavou a dovedl k posteli syna. „Dětství je jako vycházka!“ A pak už spěchali ven.
Scházeli po schodech za potlesku a ovací. Dveře se otevřely a ze sálu se vyhrnuli návštěvníci divadla.
Započala zvláštní existence, bytí oproštěné od jakýchkoli pocitů, sled událostí zahalený mlhou. Chlapeček, její novorozený bratr, krátce nato zemřel. Dům se však tak nějak zaplnil nábytkem a věcmi. Tak nějak se ocitla v kuchyni, stála u sporáku a míchala cosi v hrnci. Tak nějak se všichni tři posadili ke stolu a jedli. A tak nějak si dokázala osvojit pocit, který v ní vyvolával pohled na tatínka a bratra bez maminky — pocit, že neexistujete, a přesto zažíváte onu obrovskou bolest probuzenou nekonečnou, zničující prázdnotou. V Reykjavíku vstoupila do zcela nového světa, ale jako by jej vnímala jen napůl; dosud se na něj totiž dívala s maminkou po boku.
Nikdo se k ní nechoval zle a samozřejmě měla ráda svého uzavřeného otce a bratra, který se podle všeho pohyboval v úplně jiném vesmíru než ona. A nedalo se ani říct, že by rodině něco chybělo, jelikož se tatínek ponořil do práce a úřady mu brzy přidělily dočasné místo v Muzeu historických předmětů. Nemohla si však být jistá, že její život bude takový, jak dřív předpokládala, že ji čeká budoucnost, jakou jí slibovala maminka krátce před konfi rmací. Až po třetí zimě strávené v Reykjavíku se před tatínkem zmínila o Kvennaskólinn, dívčím gymnáziu, a potom na něj znovu zavedla řeč v době, kdy bratr skládal přijímací zkoušky na Reykjavické gymnázium. Ani při jedné příležitosti si netroufala připomenout maminčin slib, ze strachu, že tím tatínka rozzlobí. Brandur zavrtěl hlavou a prohlásil, že její posedlost vzděláním nechápe, protože všechno, co se v tom bláznivém ústavu, jak oné škole říkal, učí, už Sigurlína beztak umí, ale když nadhodila, že by se chtěla naučit anglicky, nechal se slyšet, že ji potřebuje doma, nicméně slíbil, že třeba někdy později… Svůj slib vzal však vzápětí v podstatě zpět, protože řekl, že přepisy slov ze slovníku a všechny překlady, na nichž s její pomocí pracoval, ji anglosasky naučí víc, než by ji kdy dokázala naučit paní Sigríður. Nato jí podal dva anglické romány a prohlásil, že pokud se prokouše jimi, do žádné školy chodit nepotřebuje.
Brandur ovšem nepochopil, že jeho dcera dychtí především po tom, aby se dostávala ven z domu o něco častěji. Měla kamarádky, samozřejmě, ale to jí nebylo dost. Také občas chodila na Aðalstræti, k Redaktorovým, učit jejich nejmladší dceru ruční práce. Tam chodívala ráda. Přítomnost paní Redaktorové v ní vyvolávala vzpomínku na maminčinu srdečnost a v kuchyni čas od času vysedávali přátelé Jóna mladšího, kteří tam jídávali. Bavilo ji poslouchat jejich hovory,
