ADRIAN SCHIOP
VOJÁCI.
PŘÍBĚH Z FERENTARI
Kniha vychází s podporou
Ministerstva kultury České republiky.
© Adrian Schiop, 2024
Translation © Tereza Prymak, 2024
Photo © Tereza Trautmannová, 2024
© Větrné mlýny, 2024
ISBN 978-80-7443-542-3
PŘEKLAD TEREZA PRYMAK
[JEŠTĚ MÁM STO TISÍC]
MOJE MAMINKA MĚ ŠÍLENĚ MILUJE I RUCE BY SI ZLÁMALA
A CO NA TOM KDYŽ BY SI ZLÁMALA RUCE
MOJÍ SESTŘE TO LÁME SRDCE CPE DO MĚ DORTY
A CO NA TOM ŽE JE DO MĚ CPE
ŽENA MĚ DRŽÍ V NÁRUČI ZPÍVÁ MI HVÍZDÁ MI
A CO NA TOM ŽE MI HVÍZDÁ
KAMARÁDI SE NA MĚ USMÍVAJÍ
A BEROU MĚ VŠUDE S SEBOU
A CO NA TOM ŽE MĚ BEROU VŠUDE S SEBOU
NEJSEM SÁM
A CO NA TOM ŽE NEJSEM SÁM
A CO BUDU DĚLAT S TĚMI STO TISÍCI
KTERÉ MI ZBYLY
ČÁST I
MINULOST
NENÍ PROBLÉM SE ZADLUŽIT
MUZIKANTY K SOBĚ SDRUŽIT
AŤ MÉ DRAHÉ ZAHRAJÍ
JEN S NÍ SE CÍTÍM BÝT V RÁJI
[DENIS — IAU BANI DE LA CĂMĂTARI]
ANA
Skutečným důvodem, proč jsem se rozešel s Anou, bylo, že jsem chtěl pít, co hrdlo ráčí, topit svoje neurony v nekontrolovatelném množství alkoholu, aniž bych si připadal provinile. Ale neoddiskutovatelně na tom mají podíl i okolnosti, za jakých jsem dostal kopačky: opilý namol jsem dal na nádraží v Brašově padesát lei jednomu bezdomovci za to, že mě nechal vykouřit mu ptáka — a pak, když jsem se vrátil do hotelu, jsem se vychloubal na celé kolo, hodinu jsem na hotelové terase hučel kolegům do hlavy šíleně ohavné detaily, zatímco Ana byla ve vedlejším pokoji a všechno slyšela. Druhý den mě poslala k vodě a řekla mi, že takovou ostudu si ještě nikdy v životě neutrhla; za týden mi poslala mail, abych si nechal svoje melodramata, že jsem ji naprosto znechutil a že mi i nadále přeje hodně úspěchů v kouření ptáků.
Přes veškerou vášeň k alkoholu jsem se pak dva týdny pití sotva dotknul; když mám nejtěžší depresi, nepiju, aktivuje se mi takový pud sebezáchovy, který mi to nedovolí. Podzim už se blížil ke konci a jak to jenom bylo možné, jezdil jsem do práce na kole, i když už mi ruce přimrzaly k řídítkům. Nejvíc ze všeho mi nechyběl, jak by se dalo čekat, sex, ale intimita, kterou jsme si vybudovali, když jsme si lehli do postele a vypnuli televizi; říkal jsem si, jak je to jednoduché, že s touhle osobou bych mohl zestárnout, rozumí mi a její tělo se mi podrobuje. Nevadí, že je to žena, znám ji, ona zná mě a máme si o čem povídat. Nejvíc mi fakt chyběla naše intimita — její pohlaví, i když jsem se s ním naučil zacházet docela rychle, bylo poslední částí jejího těla, se kterou jsem se skamarádil, dobře dva roky mi bylo cizí; těžko jsem ejakuloval a často jsem myslel na kluky, abych to urychlil. Ale i takhle pokřivený a zmrzačený vztah s ní mi přinášel citové pohodlí jako žádný jiný, byl jako náplast na všechny strachy
a špatné stavy, které mi otřásly životem do mých 36 let, než jsem ji poznal.
Za dalších několik týdnů, když skončila fáze odvykání, to pořád bolelo, jenom jinak, pořád jsem se s ní v myšlenkách hádal, zaboha jsem se toho nemohl zbavit: jen co jsem zůstal sám, začínal jsem s ní diskutovat, vysvětlovat jí věci, přesvědčovat ji, že nemá pravdu.
Zhruba v té době, nebo vlastně o něco dřív, mě začala zmáhat samota dlouhých zimních nocí a každý večer jsem chodil do nějaké z hospod ve čtvrti: moc jsem v hospodě nepil, dvě tři piva — víc ne, protože se často stávalo, že jsem se doma dodělal ještě láhví vína. Jenom vzácně jsem na veřejnosti pil víc, protože po čtvrtém pivu ztrácím kontrolu a nemůžu přestat, dostávám se do nejnepravděpodobnějších situací a říkám takové věci, že bych se druhý den nejradši studem propadl. Když se něco takového stane někde v centru, není to takový problém, protože obvykle jsem s kamarády nebo s lidmi, kteří mě znají. Problém přichází, když se to stane ve Ferentari, protože to už nejsem mezi přáteli, místní nechápou, co se děje, a chovají se nepředvídatelně.
Jednoho prosincového večera, abych vám dal příklad, jsem si dal tři piva u Bojara a moje neposedné nožky mě nedonesly domů, jednu stanici daleko, ale o stanici dál do hospody na Zeicani.
Obcházet levné putyky je součástí mojí práce, dělám doktorát z manele, proto bydlím v téhle čtvrti, abych se držel blízko u zdroje, protože tady ještě manele vládne a lidi se na tebe nekoukají skrz prsty, když tenhle žánr posloucháš.
Jestliže je u Bojara v zimě skoro pořád prázdno, dokonce i o víkendu — tady je to naopak, obě místnosti jsou v jakoukoliv hodinu nacpané a je tam zafuněno jako v chlívě. Mají plno i proto, že tam chudina může pít pivo z dvoulitrových petek;
majitel na to šel chytře, má bar hned vedle večerky, I mean koupíš si pivo ve večerce, vyjdeš ven na ulici a z ulice do dvora u baru a teprve odtamtud do baru. V létě lidi pijou na maličké terase ve dvoře — v zimě se mačkají v dřevníku v jeho zadní části. Na podzim dřevník opravili a oděli ho do sádrokartonu; někdy v listopadu začali nějací majitelovi příbuzní řádit s vrtačkami — přivrtali re ektory, falešný strop, imitaci barového pultu atd., prostě to tak trochu hodili do pucu pro tu chudinu, která tam ještě pořádá svatby a křty.
No ale abych se vrátil tam, kde jsem přestal, k tomu momentu, kdy skrz mě promluvil alkohol a pěkně mi zavařil. Připomínám, že když se to stalo, tak jsem v sobě měl tři piva od Bojara a už mi bylo jedno, že venku je zima a pořádná chumelenice; vzal jsem to přímo do té putyky na Zeicani.
Vevnitř to žilo a já si řekl, že si dám ještě dvě pivka. Jeden z kluků z večerky, nějaký majitelův příbuzný, přišel ke mně ke stolu a řekl mi, že tu noc se bdí u mrtvého, že u něj budou hrát šumaři a že když mu dám 20 lei, tak mě tam dovede. Nedal jsem mu nic — pozvu na pivo, na dvě, ale peníze nedám, to je moc. Navíc jsem byl opilý a řekl jsem si, že si poradím sám.
V první místnosti byl ping pongový stůl, u kterého hráli kostky dva povaleči (jednomu bylo 25, ten tlustý měl dávno třicítku za sebou) a jeden dělník něco přes 40. Za deset minut se objevila majitelova sestra, vyhodila ty otrapy a pak se mě ten dělník zeptal, jestli půjdu taky, že kluci čekají venku. Proč ne. Vánice nám metala do obličeje ledovou tříšť a oči nám z toho slzely, psí počasí, a kluci na nás čekali za rohem; jeden byl velký a tlustý (vlastně měl asi metr sedmdesát pět) a druhý hubený. Tlouštík zahřál kostky v pěsti a vyhodil je skrz prsty; byl bez rukavic a slyšel jsem, jak ztěžka oddechuje, jak dýchají hodně opilí. Když obrali toho týpka, se kterým jsem přišel (asi tak o tři lei v padesátnících čili o drobné), tak ten utrousil,
že kostky jsou vrženy — tlouštík k němu výhrůžně přikročil, namířil na něj pěstí a cos to říkal, hm? Už jsi dlouho nedostal?
A můj průvodce se stáhnul, z toho tlouštíka táhla agresivita jako z venkovanů pot.
Peníze už došly a tlouštík trval na tom, abych si taky zahrál, to nevadí, že neznáš pravidla, budeme házet kostku za kostkou a kdo hodí víc, shrábne peníze — ale ani tak opilý jsem se nedal, řekl jsem mu, že se jdu podívat za nebožtíkem bratrem šumaře X, nevíš, kde to je?
Tam u garsonkových bloků je stan, chudák kluk, bylo mu teprve 24 a umřel na předávkování. Já jsem Kriminálník Alberto, abys věděl, bývám k nalezení v krčmě na Zeicani. Právě tak jsem se seznámil s Albertem — ale teď nechci vyprávět o něm, nýbrž o té stráži za mrtvého.
Obřad se opravdu odehrával ve vojenském stanu mezi paneláky. U vchodu byl takový ten kulatý plastový stůl a kolem něj několik židlí — a další byl dál ve dvoře, k tomu jsem se posadil, hned vedle zrezivělého topného tělesa, které poháněla plynová bomba postavená v lavoru s vodou. Chlápek neurčitého věku, nějaký nebožtíkův příbuzný, přede mě postavil láhev vína a dal mi levný salám s chlebem — a to víno mě dodělalo. Snažil jsem se mu vetřít do přízně, ale on vždycky procedil mezi zuby nějakou jednoslabičnou odpověď; chudák byl sžíraný bolestí a neměl ani v nejmenším náladu na senzacechtivé turisty. Nebyl jsem tam vítaný a jestli mi dali napít a najíst, bylo to jenom ze zdvořilosti, jak se to v takových chvílích dělá. Zeptal jsem se ho na nebožtíka, což úplně zmrazilo jakoukoliv diskusi, protože to byla intimní záležitost a ten chlapec umřel za podezřelých okolností.
Když piju, chovám se jako blbec, nevidím a nechápu nic ve svém okolí, sebevědomí mi vyletí až do nebes a rázem je všechno možné. U velkého stolu se nebožtíkovi kamarádi mohli
potrhat smíchy, dělali si legraci jeden z druhého, až se za břicho popadali, a ten stůl mě přitahoval jako magnet. Moc jsem nepřemýšlel a šel jsem k nim. Abych získal jejich pozornost, řekl jsem jim hele, jsem novinář a jestli budou chtít, zavolám někoho s kamerou a uděláme z nebožtíka hvězdu.
No a ty jako pracuješ kde, pisálku, že jseš takovej borec?
V té chvíli jsem už ovšem nepracoval jako novinář, jenom jsem dvakrát za rok psal články pro jednu úpadkovou levicovou platformu s hyperintelektuálním publikem — tak jsem jim o ní řekl a všichni se začali smát, kdeže, jakže se to jmenuje? O tom jsem, kámo, nikdy neslyšel. Jseš asi takovej novinář jako já jsem kněz. Jdi domů, člověče, jseš namol, nech nás truchlit, my o žádnej cirkus nestojíme — ale já si nechtěl dát říct, oblboval jsem je, že budeme natáčet, že se proslavíme, a jeden znuděný mi sebral brýle a začal mi osahávat nos, kámo, ten je obří, jaks to udělal, že ti vyrostl tak velkej a nakřivo?
Určitě není umělej? — a otáčel mi s ním nalevo napravo, aby se přesvědčil, zatímco ostatní se mohli smíchy potrhat.
A když ho přestalo bavit dělat si ze mě prdel, zase mi řekl, ať jdu pryč, že jsem namol — a nakonec, když jsem se urputně odmítal zvednout, mě popadl za ígr a vytáhl mě ze stanu, ani nebyl naštvaný; a když odcházel, tak mě na rozloučenou nakopl do zadku — stejně znuděně, jako by nakopl nějakého šňafajícího čokla mezi paneláky.
Dva týdny jsem do hospody na Zeicani ani nepáchl, ačkoliv to byl můj oblíbený podnik na hlavní třídě.
Nevím, co se mi na tom baru tak líbilo, asi tamní ruch, místní lidská fauna. Nejsou tam zaměstnanci, ze stolů sbírají nádobí a podlahu zametají bezdomovci, kteří tam pracují zadarmo, aby mohli dojíždět po hostech nedopité sklenice — takhle si tam žijí tak tři čtyři. Mezi klientelou převažují dělníci
neurčitého věku, zaměstnanci nebo lidi v předčasném důchodu, kteří se tam opíjí sladkým vínem z plastových kanystrů nebo levnou kořalkou a pak spolu začínají mluvit hrozně nahlas, jako venkovani do telefonu. Ženské tam nejsou, to místo je výhradně pro chlapy — občas se tam zjeví dvě tři staré alkoholičky, které už jako ženy dosloužily, pro které už není ostuda zastavit se v hospodě; turecký záchod vzadu ve dvoře je příšerně špinavý, jako na nádražích v 90. letech — to každou ženskou hned odradí. Taky se tam najdou děti a hospodští povaleči, kteří obvykle hrají na automatech nebo koukají s otevřenou pusou na ty, kteří na to mají peníze; dva hrají a další čtyři okouní, zhruba takový je poměr. Mezi těmi čumily nikdy nechybí takový deseti dvanáctiletý klučina, který v zimě obvykle utíkal z domu v panto ích bez ponožek, aby mohl zírat na chlápky u automatů. Je to takový místní maskot, trochu divoch, vždycky využije příležitost, vidí na všechny strany, číhá na svoji chvilku, loví opilcům v kapsách. Jednou se stalo, že pánovi, který hrál na automatu, vypadla z kapsy krabička cigaret a chlapcovy prsty ji okamžitě přitáhly jako magnet. Když si pak ten štamgast uvědomil, že ztratil cigarety, nikdo toho kluka nenapráskal, i když ten trik všichni viděli, a chlapec stál u automatů a nevinně koulel očima; dokonce jeden povaleč v ošoupaných teplákách, který stál za tím chlápkem, na něj začal, že kdo ti jako vzal cigára, vole, že se nestydíš, i když toho klučinu jasně viděl.
Často jsem si sedával sám ke stolu a čekal jsem, jestli se se mnou někdo začne bavit. Obvykle jsem přitahoval bezdomovce, vyvrhele, důchodce nebo prosté proletáře, se kterými jsem probíral různé banality o údržbě domácnosti, o chudobě, o Danovi Diaconescovi, o tom, jak se za Ceaușesca skvěle žilo. Někdy jsem taky přitahoval, a to opravdu nechápu proč, týpky, kteří předstírali, že jsou tajní — nebo kteří se prostě chlubili, že za komunistů udávali za peníze. Možná se jenom nafukovali,
možná zkoušeli, v čem jedu, možná na ně taky doléhala samota chladných zimních nocí. Málokdy se se mnou dávali do řeči ti, kteří mě opravdu zajímali — hospodští povaleči. A když už za mnou někdo přišel, udržoval si odstup a mlel jenom formální nesmysly, nic osobního. Abych je přiměl se mi otevřít, musel jsem je zastihnout už opilé a opít je ještě víc — nebo, a to bylo nejlevnější, odposlouchávat, o čem si povídají.
Byl jsem místní podivín, vím o tom: moc zdvořilý, moc dobře oblečený, s gesty moc jemnými pro tohle špinavé, žen prosté místo. Jenom pro příklad, dva týpci, kteří mi naznačovali, že jsou tajní, mě celou noc zpovídali jako u výslechu, co dělám, odkud jsem, čím se živím — aby nakonec ten nejstarší z nich shledal, že nejsem Rumun, že jsem určitě z Ruska. Takže i kdybych se stavěl na hlavu, stejně by se mi nepovedlo tam zapadnout.
V tomhle přechodném období jsem intenzivně chodil k Bojarovi, kde jsem si povídal s číšníkem Floricou nebo jsme se spolu koukali na tureckou telenovelu Suleyman Nádherný, kterou dávali na Kanalu D.
Taky jsem někdy chodil, s ženskými z centra, do takové kebabárny?, nevím, jak bych to místo měl nazvat — ještě loni měli jenom výdejní okénko, ale letos si zařídili sezení vevnitř, kam mají přístup jenom majitelovi známí a bohatí zákazníci. Sedí se vlastně v jedné z místností domu; aby ses mohl vyčůrat, musíš projít přes obývák, kde se jeho rodina kouká na televizi — a představa, že cestou na záchod můžeš zakopnout o pobíhající děti, je trochu děsivá.
No, takže jsem si sem vodil ženské z centra a doufal, že by mohly zůstat přes noc. I když vlastně šlo o něco jiného, bral jsem je do té kebabárny u tržnice Ferentari, abych mezi námi vytvořil intimitu, něco, co by ve mně vzbudilo touhu po jejich
blízkosti, po té blízkosti, která by mě nasytila, a druhý den se mi z ní nezvedal žaludek. Ale znáte to, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu — a co fungovalo s Anou, nebylo možné s žádnou jinou z těchhle holek. Zázračné postavení hvězd, pod kterými došlo k našemu spojení s Anou, bylo neopakovatelné, a hlavně Ana byla spíš voják, nevyzařovala z ní ta lepkavá smyslnost, která obvykle z žen vychází.
Na jednu z nich si pamatuju, houslistka, třicítka, fanynka manele, kterou jsem vzal na kebab. Byl jsem s ní jednou v Balkanu, což je nejdražší a nejvýběrovější manele klub v Bukurešti, kde se schází nejvyšší bukurešťská ma ánská smetánka; řekl jsem jí holka, musíš se hezky oblíknout, tam chodí všichni vyšňoření, hlavně ženy. Zjevila se v černém sáčku s minisukní — jenže na nohách měla takové retro gumáky v khaki barvě, že bys odpřisáhl, že jde na hon.
I když jsem věděl, že se jí líbím, i když trvala na tom, že se jí tam strašně líbilo, no, i byla u mě doma — nemohl jsem se jí ani dotknout, seděl jsem bezvládně na křesle a vedli jsme křečovitou konverzaci o manele, homosexualitě a majiteli kebabárny, který byl tak trochu na kluky.
Majitel má ženu, děti — ale taky chlapíka pro všechno, který se mu zabydlel na baru jako toulavý pes; byl to takový zženštilý čtyřicátník, který bydlel ve stejném vchodě jako já, když jsem se přistěhoval do Ferentari. Tehdy jsem ho občas našel, jak spal přede dveřmi, vedle sebe litrovou petku mizerného piva, protože ho máma takhle ožralého nepustila domů. Tenhle týpek je místní buzík, koulí očima, hvízdá na chlapy a vypráví gayské vtipy komukoliv, kdo se zrovna nachází poblíž. Nemá práci, žije jako pouliční pes ze zbytků, co spadnou pod stůl, totiž tak, že majitel kebabárny mu sem tam řekne, aby sebral ze stolů, klienti ho posílají pro cigarety, samozřejmě ne bez provize, a ti, kteří vyhrají něco u automatů, mu občas
dají lei nebo dvě; když se potkáme, stáhne mě o cigáro nebo o drobné, Adiiiii, dej mi lei na cigáro, Adiiiii, ty jsi tak hodnej. No a tenhle týpek mi řekl, že majitel, urostlý čtyřicátník, má na stanici Progresul (dvě zastávky od Ferentari) byt, který používá jako šmajchlkabinet. Cítil jsem, že se mezi nimi děje něco podezřelého — jinak by se sotva dalo vysvětlit přátelství mezi zbohatlým cikánem a teplým rumunským bezdomovcem. Pak jsme se potkali v autobuse a on mi vyprávěl, že jede za Divochem Mirceou, a já na něj zůstal zírat s otevřenou pusou, protože Divoch Mircea je hlavou jednoho velice známého ma ánského klanu z Berceni, Klanu sportovců. Jenže nešlo o kápa Sportovců, ale o majitele fastfoodu, kterému přídomek Divoch dal on sám, jako poctu čuňačinkám, které tam spolu dělali, v tom šmajchlkabinetu na Progresul; měli tam domluvenou schůzku, byl na cestě k bytu. Mircea je hroznej divoch, zahihňal se ještě, než vystoupil, tak pá Adiiiii.
Tohle všechno jsem té ženské preventivně vyprávěl, nastavoval jsem homosexualitu jako štít, aby si na nějaké přespání nechala zajít chuť — i když mám slabost pro tlouštíky (typu bodyguard nebo ma án), v té chvíli jsem se spíš předváděl, bylo mi jasné, že s tímhle majitelem nemám nejmenší šanci, protože jsem se mu nelíbil a koukal se na mě odtažitě. I když jsem tam chodil dost často, nikdy si se mnou nepovídal, choval se ke mně jako k zákazníkovi, který má peníze, nic víc. Navíc i kdyby se mi ho nějak podařilo sbalit, bylo by to v soupravě s tím teplým bezdomovcem a ten mi fyzicky vůbec nic neříkal — měl v sobě tu lepkavou smyslnost, o které jsem mluvil, a navíc chudák vypadal úplně zničeně, jako troska Andyho Warhola.
Opravdu už nefungovalo vůbec nic, byl jsem v nějaké zatracené smyčce, která pořád ne a ne doháje skončit, i když se to už dávno mělo stát: když jsem byl s Anou, nejpozději po týdnu
jsem cítil nutkavou potřebu dát si od toho vztahu pauzu, opít se a vyrvat si ji z hlavy, abych obnovil ztracený kontakt se sebou samým.
A jestli mě teda nezajímala jako žena, jestli mě vlastně nezajímaly ženy, proč to pořád tak příšerně bolelo? Proč ta bolest byla tak urputná a nechtěla odejít? Proč jsem si s ní pořád tak často povídal ve vlastní hlavě? Něco v tom všem nedávalo smysl.
Ana říkala, že v téhle části světa sžíraného nejistotou chlapi hledají v ženách svoje mámy; ne milenky, ani kamarádky, ale prostě a jednoduše mámy — a proč by to nemohla být pravda? Jednou v noci, když jsem se zpil do němoty před počítačem, jsem se probral vzlykotem, když Babi Minune zpíval o dítěti, které přijde na to, že ho opustila máma, Než abych před domem stál / S pláčem na něj hledíc / Snad abych radši venku spal / Dovnitř stejně nesmím / Že tam není máma, vím; poslouchal jsem ji pořád dokola asi desetkrát, byl jsem bez sebe lítostí nad tím chudákem sirotkem.
Zasekl jsem se. Zaplatil jsem dokonce i hetero klukovi (většina bukurešťských gigolů jsou heterosexuální kluci, kteří nemají peníze) — ale ani tak to nešlo. Dal jsem mu 150 (přičemž nějakého tlustšího a méně udělaného bych v klídku utáhl i na 50 za vykouření), aby se ode mě nechal dvě hodiny držet v náručí; když jsem ho tam tak objímal jako obří hadrovou panenku, měl jsem absurdní myšlenky, že ten klučina ve svých 24 letech odevzdaně čekal, až skončím to svoje divadýlko s hadrovou panenkou, aby si mohl vzít ty zatracený peníze a jít domů za ženou a dětmi.
Když uběhla hodina z těch dvou, které jsem platil, šli jsme do kuchyně. Tam jsme si přesně hodinu povídali, hodinu, kdy se on pořád koukal na hodiny na mobilu — a nakonec, když jsem mu dal peníze, mi řekl i kdybych za tebou přišel deset-
krát, bylo by to zbytečný, dokud se s ní nesmíříš nebo dokud ji nedostaneš z hlavy, s tím ti nikdo nepomůže, vyhazuješ peníze z okna.
Myslel jsem na to, co říkal, druhý i třetí den — ale ne, neměl pravdu, měl jsem jenom zábrany, těžko jsem si vytvářel pouta, a ještě těžší pro mě pak bylo se odpoutat, protože mě popadala posedlost; stručně řečeno, musel jsem jenom být trpělivý, dokud to nepřejde. Před Anou jsem měl jednoho 16letého kluka, který byl od 13 let ženatý, se kterým jsem něco přes rok měl něco jako vztah — a když se to skončilo, byl jsem na ocet další dva roky, dva roky, kdy jsem se nemohl dostat z té posedlosti a nemohl jsem se nikoho dotknout, leda v hrozné opilosti a za peníze. Tak jako tak jsem měl vztahů asi jako mají hrábě zubů, zhruba jeden za pět let.
ZAŠÍT TO DO MATRACE
Někdy v únoru jsem se znova potkal s kriminálníkem Albertem, a i když se ve vzduchu vznášelo něco záhadného jako parfém od Diora, radši jsem se to jako hypnotizovaný rozhodl ignorovat a nechat to tam v hospodě na Zeicani rozplynout.
Alberto seděl s kamarádem u stolu vzadu v místnosti, naproti herně, vlastně ten druhý seděl u stolu a v klidu pil pivo, zatímco Alberto pobíhal mezi automaty a stolem — vstával a pošilhával, kdo nahází kolik peněz do strojů. Já si sedl k vedlejšímu stolu a předstíral jsem, že se koukám na televizi, ale ve skutečnosti jsem koutkem oka pozoroval, jak tam Alberto pobíhá. Měl dobrou náladu a spoustu energie, byl pořád na nohou a ani na chvíli nezavřel pusu. Vyprávěl věci jako na divadle, vytahoval se, jak to povaleči dělají, jsem rak, kámo, vyprávěl kamarádovi, chodím pozadu, ale moje pěst umí jenom dopředu, lup dopředu, hele, a když to říkal, předvedl rychlý úder pěstí,