HELGA FLATLANDOVÁ
PŘEKLAD MILUŠE JUŘÍČKOVÁ
Tento projekt byl realizován za finanční podpory Evropské unie.
Za obsah publikací (sdělení) odpovídá výlučně autor.
Publikace (sdělení) nereprezentují názory
Evropské komise a Evropská komise neodpovídá za použití informací, jež jsou jejich obsahem.
Projekt se uskutečňuje za finanční podpory
Ministerstva kultury České republiky.
Tento překlad vychází díky podpoře norské nadace NORLA. This translation has been published with the financial support of the foundation Norla.
●
© Helga Flatlandová, 2011
Translation © Miluše Juříčková, 2024
© Větrné mlýny, 2024
ISBN 978-80-7443-538-6
JULIE
Kdykoliv si dokážu vybavit pocit, jaké to je být doma.
Zavřu oči a vidím před sebou hory, údolí, usedlosti. Když nemůžu v noci spát, vidím samu sebe stát na dvoře u chléva, po celém těle cítím jakési chvění, snažím se otevřít dokořán všechny dveře. Vidím se na kole, jak se spouštím z kopce od kostela, a cítím vůni čerstvě zorané půdy — nebo se octnu na běžkách, je temný prosincový večer a já naslouchám, ve kterých místech pod ledem zurčí potok. Nebo stojím ve stáji, nasávám páru stoupající z býků, jdu kolem Johanova pole a vidím, že už by se mělo začít se setím, nebo sedím na traktoru, přivážím krmení a poslepu se vyhýbám největším dírám na cestě, protože mi ve výhledu brání obrovský balík sena… Pak teprve mohu usnout. ●
Projíždíme norskou krajinou. Solveig podřimuje na zadním sedadle, mě oslňuje nízké prosincové slunce. Napadá mě, jestli
bych ji neměla probudit, aby viděla mlžné víly nad hladinou jezera, jedu však dost rychle, oči mám přilepené k silnici, ne k vodní ploše. Šlapu na plyn, ale dunění motoru nedokáže přehlušit vzpomínky, hlasy mámy a Tarjeie:
— Podívej, Julie, říká máma a ukazuje na něco za oknem. Sleduji její ukazováček namířený k jezeru, které právě míjíme. Je časné ráno, podzim. Jsem na sedadle spolujezdce, Tarjei sedí vzadu.
— Co? ptám se. Nechápu, na co ukazuje.
— Tak se přece podívej! říká netrpělivě.
— Vypadá to jako nějací duchové, vykřikne Tarjei zezadu.
Máma přikývne.
— Připomíná to víly, nemyslíš, Julie?
— Tanec víl, víly tančí! volá Tarjei.
— Úplně jako v té pohádce, říká máma.
Já vidím jen mlhu, rozhlížím se, jestli ti dva nezahlédli něco, co mně uniklo.
Teď jedeme domů na Vánoce, je prosinec 2008. Hlavou se mi honí, proč tomu pořád ještě říkám domov, i když tam už doma nejsem. Žiju v Oslu, bydlím na Majorstuenu.
Domovem je mi Mats ve svém pokoji na konci chodby, domovem je mi Solveig zachumlaná pod peřinou. Přesvědčuji sama sebe každý den: tady jsi doma, tohle jsi ty, tohle jsme my. Opakuji si to každý den u prostřeného stolu, cestou do práce, kdykoli klepu na dveře Matsova pokoje. Ale domov je pořád tam, to bíle natřené stavení, starý rozložitý javor, pach dobytka i vůně střemchy, máma na zahradě, jako vždy s rukama v hlíně, táta ve stáji, Tarjei uvnitř, Tarjei ve zdech, Tarjei všude.
Už dlouho jsem nebyla doma, držela jsem se stranou sedm měsíců, dva týdny a jeden den. Jako bych sama se
sebou soutěžila, jak dlouho to vydržím: co nejdéle mimo, co nejméně kontaktu. Možná soupeřím s rodiči, ale asi je dětinské myslet si, že jim dojde, co to doopravdy obnáší, když tam nejsem. Ale teď jsem to vzdala, vždyť ani nevím, na co bych měla čekat, a stesk po domově je příliš silný. Před třemi dny mi telefonovala babička, prosila mě, abych přijela domů; je mi jasné, že si všechno musím dořešit sama, nikdo to za mě udělat nemůže, nikdo to za mě neudělá. Nezeptala jsem se Matse, jestli pojede s námi, možná jsem měla, vždyť jsme byli už domluveni, že svátky strávíme u jeho rodičů — spolu, kvůli Solveig. Jaký vztah vy dva vlastně máte? zeptala se Greta, když jsme jednou o polední přestávce seděly v kanceláři. Odpověděla jsem, že kromě Solveig mezi námi žádný vztah není. Přece spolu bydlíte? pokračovala. Ne, my spolu nebydlíme, řekla jsem. Jenom skoro? opáčila. Žijeme v bytě, který je rozdělený, opakovala jsem. Ale on platí i za tvou část, nebo ne? Zakousla jsem se do krajíce a už jsem neodpovídala.
Odbočuji z hlavní silnice, Solveig se probouzí. Je mrazivý den beze sněhu, namrzlý štěrk praská pod pneumatikami, ten zvuk je tak příjemný, až se pousměju. Zaplaví mě klid, když otevírám dveře a vdechuji známou vůni. Na okamžik zůstanu stát s přivřenýma očima, ale jakmile mi začnou naskakovat vzpomínky, hned je zase otevřu. Otevírám dveře u Solveig — má v očích spánek a zívá. Co si asi myslí, co to pro ni znamená, být zase tady. — Dědo, volá Solveig. Táta vychází ze stáje, záda trochu shrbená po letech těžké dřiny. Vlasy zešedlé, ošlehaný v obličeji, se světlými proužky vrásek kolem očí. Dávají jeho tváři mírnější, laskavější výraz.
— Ahoj, říká táta mně i Solveig zároveň. Snažím se zachytit jeho pohled, ale nedaří se mi to. Nejsme už tak propojeni jako dříve, kdy táta byl táta a já byla já a nikdo nemusel nic vysvětlovat.
Zvedá Solveig do náruče, jako to dělával se mnou. Solveig se snaží vymanit z kombinézy.
— Ty smrdíš! vykřikne na něj.
Táta bere Solveig dovnitř, zůstávám stát, rozhlížím se kolem. Jako už tolikrát se mi vrací myšlenka, jak bych to tu asi vnímala, kdybych sem přišla poprvé, jestli by se mi tu chtělo bydlet. Viděla bych ten dům a práci ve stáji jako domov? Nebo bych to místo vnímala jako zanedbané, volající po rekonstrukci, kam oko dohlédne? Stavení, které potřebuje ledacos opravit, venkovní světlo, kde je potřeba vyměnit žárovky, nájezd, kam je potřeba navézt nový štěrk, traktor, který potřebuje vyměnit pneumatiky, zmrzlé záhony se začernalým býlím a zatvrdlou hlínou.
Cítím, jak se mi svírá žaludek, když vidím, čeho všeho se tu nedostává, co všechno potřebuje opravit, jak tu chybí energická ruka. Sehnu se k záhonu a začnu mechanicky vytrhávat zmrzlou starou trávu.
Je časné ráno 19. června 2007. Slyším zvonit telefon. Táta nainstaloval zvonek zvenku na zeď garáže, aby bylo slyšet, když nám někdo volá. Telefon teď drnčí tak hlasitě, že ho slyším i přes okno ložnice v letním domku, ve kterém se Solveig bydlíme. Stojím u okna a vidím mámu, sehnutou nad záhony za verandou. Sluneční paprsky se odrážejí v potu, který jí stéká po zádech, je mi jí najednou líto. Napadá mě, že bych jí přinesla citronádu a navrhla, ať si chvilku odpočine. A vtom právě zvoní ten telefon. Máma se neotáčí, ale
něco volá, hlavu má skloněnou — nerozumím jí. Zakřičí to ještě jednou. Proč se tam nerozeběhnu? Ale jako by mi nohy vrostly do země, jako by oči zůstaly bez hnutí upřené na její postavu. Jen domněnky jsou v pohybu, proč někdo volá právě teď. Dohady, kdo to je, proč mámě nevolá na mobil, nebo tátovi, nebo mně. Prudká vůně střemchy za domem.
A náhle to vím. Zmrazí mi to vnitřnosti a zavalí hrudník balvany, všechny vůně a myšlenky mizí. Zůstává jen Tarjei a já, u řeky, jednoho léta před dávnými lety:
— Julie, nech toho! Už toho vážně nech, křičí Tarjei a v hlase má smích i strach. Je malý a tak nemotorný, že se musím smát. Má husí kůži po celém těle, stojí tam v obrovských kraťasech po tátovi, protože táta se nikdy nekoupe. Je dusno k zalknutí, vzduch se tetelí mezi horami.
— Půjde ti to líp, když tě tam šoupnu, říkám a strkám do něj na břehu řeky.
— Rozmyslel jsem si to, už se nechci koupat, je mi strašná zima, křičí.
Obrací se ke mně čelem, s rukama zkříženýma na tom hubeňoučkém těle, a usmívá se na mě. Je přesvědčen, že to neudělám.
— Takhle se nikdy pořádně neponoříš. Znám ho, vždycky zůstane stát ve vodě jen po kolena a čeká, až se vykoupu. Pak si stříkne pár kapek na vlasy. Když dojdeme domů, řekne, že koupání bylo fajn. Táta odpoví, že jsme odvážní plavci.
— Rozmyslel jsem si to, nechci se už koupat, huláká Tarjei a v tom okamžiku do něj vší silou strčím.
Jsem zpátky ve svém pokoji, zpátky v tom, co vím, i když to nevím. Nohy se mi dávají do pohybu. Vrhnu pohled na Solveig spící v postýlce, sbíhám ze schodů, nohy nejsou dost rychlé, lapám po dechu, vběhnu do domu. Po schodech, venkovními dveřmi, chodbou, dveře do obýváku jsou otevřené,
vidím mámu u telefonu. Usmívá se, ale obličej je zcela bez hnutí, náhle vidím, že v ruce pořád ještě svírá sluchátko, bílé prsty na černém bakelitu. Je takové ticho, že slyším oznamovací tón.
— Mami, co se děje? ptám se.
Můj hlas zní normálně. Neodpovídá, ve tváři pořád ještě úsměv. Je to, jako by se dívala skrze mě, jako by spatřila někoho za mnou. Ale neotočím se.
— Mami, tak odpověz. Kdo volal? opakuji.
Naléhavěji, s narůstající obavou. Vtom pustí telefon z ruky, uhne pohledem a začne křičet.
Křičí bez přestávky až do okamžiku, kdy přivedu tátu. Třese jí rameny, ptá se, co se stalo. Ona jen křičí, on se obrací ke mně, popadne mě za rameno, ale já nemám co říct. Nemohu být první, kdo to vysloví. Ale pak to přece jen udělám a navždy zůstanu tím, kdo ta slova vyslovil jako první. Že Tarjei je mrtvý.
Táta vůbec nerozumí, dívá se na mě jako na idiota. Jako by čekal, že dodám ještě něco, něco jiného. Opakuji ta slova, ale ani mně nedávají žádný smysl, tak je opakuji znova. Znova. Nakonec je říkám jen pro sebe, táta dupe po podlaze v holínkách z chléva, hnůj stříká na všechny strany. Vypadá to, jako by chtěl něco vykřičet, ale jen dupe z rohu do rohu sem a tam. Nevím, co mám dělat, máma sedí u telefonu jako ochromená, chytám tátu za ruku. Říkám, že se musí uklidnit, že to bude dobré, že se musí hlavně uklidnit. Udělá dva kroky zpátky a zapadne do proutěné židle pod oknem. Zůstává sedět bez hnutí. Najednou je takové ticho, že vzájemně slyšíme svůj dech, za oknem projíždí Johan na traktoru, jako by se nic nestalo. Vybavuji si, že přesně před rokem jsem jela vedle Tarjeie na starém mopedu přes celou vesnici, zatímco on běžel vedle, protože trénoval fyzičku na Afghánistán. Tarjei je o dva roky
mladší, ale přerostl mě to léto, kdy mu bylo třináct. Mně ale pořád připadá menší, někdy tak malý, že mám chuť zvednout ho do náruče a chránit před vším, co je zlé a nebezpečné. Před rokem mi bylo zvláštně lehko, neměla jsem pocit, že ho mám před Afghánistánem zachránit, spíš naopak. Že něco nebo někdo bude chránit jeho před námi, před mámou, před tátou a vším kolem. Že bude v bezpečí.
Teď už je v bezpečí, pomyslela jsem si a z očí mi vytryskly slzy.
V ten den — den jeho smrti, den, který bude navždy dělit čas na předtím a potom, kdy se táta z té židle už nezvedl, mámě ztuhnul křik v obličeji a zatnul se mi v uších — k nám přišel pastor a chtěl se mnou mluvit. Zeptal se, jak mi je. Celé dopoledne přicházeli a odcházeli lidé, tak jsem nejdřív ani nepochopila, že je to kněz, až jsem si všimla, že má kolem krku kolárek. Sedím na dvoře, mám na klíně Solveig, která z plných plic a hodně falešně zpívá nějakou dětskou písničku z televize, trochu se stydím, že je v tak dobré náladě. Okřiknu ji, ale vlastně jsem ráda, že není úplně potichu. Vypadá to, že kněz čeká, že něco řeknu. Přišel pozdě, měl být rychlejší než ten telefonát, měl to být on, kdo nám tu zprávu sdělí. Nevím, z jakého důvodu to nestihl, ale myslím, že je to horší pro něho než pro nás. Tarjei je mrtvý bez ohledu na to, kdo tu zprávu přinesl.
— Jak se daří? pronesu, jen abych něco řekla, ale zní to divně.
— No… je to zvláštní den, těžko se hledají slova, říká kněz a otírá si dlaně o černé kalhoty. Je nervózní a horko je úmorné, asi to pro něj musí být peklo. Nervozita, vedro a rozmluva s někým, kdo neumí mluvit. Je ve vesnici nový, nastoupil teprve před několika měsíci. Je mi ho najednou hrozně líto, je to už pán v letech
a jistě si představoval pár klidných let, než odejde do důchodu. Možná teď bude chtít pryč, napadá mě a jen doufám, že neodejde před pohřbem.
— Kůň, říká Solveig a ukazuje na pastora. Nacvičovali jsme výslovnost toho slova, teď to řekla zcela správně, usmívá se a dívá se na mě. Musím Solveig pochválit, že to řekla dobře.
— Ano, kůň, řeklas to správně!
— Viděla vás, jak jste jel na koni, vysvětluji pastorovi, ale jeho pozornost se mezitím obrátila k otevřenému oknu, v obýváku někdo pustil televizi a nastavil nepřirozeně vysokou hlasitost. Vezmu Solveig za ruku a zamíříme k domu, zvláštní zpravodajství právě začíná.
Obcházím dům, zůstanu stát u zadní strany. Nedokážu jít dovnitř, nechci, aby mě někdo viděl. Dům má mnoho oken. Léto a horko se k této situaci vůbec nehodí, toužím se ocitnout zpátky, v něčem, co neumím pojmenovat. Počítám vteřiny, minuty, hodiny, čekám, až se setmí. Ale slunce strašně pálí, je takové vedro a takové světlo, že z toho asi zešílím. Solveig je mi pořád v patách, nic nechápe, potí se, vlásky se jí lepí na čelo — připadám si jako špatná matka, že jsem si toho všimla až teď.
Měla bych být smutná, pomyslím si. Mělo by se mi stýskat po Tarjeiovi, snažím se o to, ale v mém nitru nic nefunguje, necítím vůbec nic. Jsem jako naprogramovaný robot, pohybuji se, ale nevím proč.
Pastor asi šel dovnitř k našim, na schodech už každopádně nesedí. Zamířím k přístřešku, vytáhnu vodní rozprašovač a umístím ho doprostřed trávníku, stáhnu ze Solveig oblečení, sama klesnu na zahradní židli. Pozoruji, jak se Solveig hihňá, udělá pár kroků k rozprašovači, zapiští, když jí na nohy dopadnou ledové kapky, pak jde ještě blíž, zvedá ruce nad hlavu, podívá se na mě a zakřičí, když ji vodotrysk
zkropí celou. Musím se smát, nedokážu přestat, dělá mi to dobře, všude je strašné ticho, celá vesnice je ztichlá a my se Solveig jsme jediné, kdo vydává nějaké zvuky. Směju se čím dál hlasitěji a Solveig se přidává a piští ze všech sil, protože pochopila, že se směju jí.
Směju se až do okamžiku, kdy se mi to v nitru otočí a já musím stejně silně plakat. Kolem mě se rozlévá cosi cizího a pálivého, promíchává se se smíchem, škytám a netuším, jestli je to smíchem, nebo pláčem. Měl Tarjei bolesti? Stačil si uvědomit, že umírá? Prudce mě přepadnou výčitky svědomí a pronikají celým tělem: Nebyla jsi u něho, byl slabý a vyděšený, ale ty jsi tam nebyla a nechránila ho. Všechno, co jsem mu kdy řekla, co jsem pro něj udělala, před čím jsem ho chránila, ztratilo smysl, když jsem ho zradila v tom nejdůležitějším okamžiku.
— Je úplně přirozené cítit jistou žárlivost, říká Ragnhild. Ragnhild je něco mezi máminou přítelkyní, rodinnou lékařkou a sousedkou. Nejsem si jistá, ze které z těch rolí ke mně mluví právě teď. Člověk má pocit, že Tarjei je mrtvý celou věčnost, ale kalendář ukazuje, že jsou to čtyři dny, co zemřel. Všechny dny se slévají v jedno, vždyť noci jsou bílé jako dny. Strašně si přeju, aby byla v noci tma, aby bylo tohle léto už za námi. Ragnhild je tu pořád, s námi, s mámou. Jako by u nás bydlela. Sedíme na schodech, odpoledne se táhne donekonečna.
— Proč? ptám se. Vůbec nechápu, co má na mysli.
— Teď se soustředí veškerá pozornost na něj, říká a dívá se na mě.
Napadá mě, že tahle žena to nemůže mít v hlavě v pořádku. Tarjei byl vždycky v centru pozornosti, a kvůli tomu jsem nikdy nežárlila. Nemám sílu jí to vysvětlovat.
— Dám ti vědět, kdyby něco, odpovím poněkud úsečně.
Ještě před chvilkou jsem zvažovala, že bych se jí svěřila s tím, co se mi honí hlavou a vnitřnostmi, ale poté, co se zeptala, jestli žárlím, už to nejde. Netuším, jak bych to měla říct, jak bych ze sebe tu myšlenku vypravila úplně bez sebelítosti, protože jsem pochopila, že zemřel ten lepší, ale vůbec nevím, jak s tím naložit.
Náš statek stojí uprostřed vesnice, obklopen ostatními staveními. Nemáme to padesát kilometrů k nejbližší samotě, jak tvrdil Mats, když se rozhodl odstěhovat zpátky do města.
Mezi naším domem a plotem, který rámuje pozemek sousední rodiny, tedy Jona Olava, Ingrid a Sigurda, je pět metrů. Jon Olav a Ingrid byli mezi prvními, kteří k nám přišli toho dne, kdy Tarjei zemřel, jen co odešel policista a kněz, Ingrid přinesla kastrolek s jídlem. Objala mámu, jako by byly kamarádky, a já pocítila radost, že máma má aspoň nějakou blízkou duši. Jon Olav vzal za tátu úklid stáje. Zůstala jsem tedy bez práce, i když starost o zvířata mi vytanula na mysli hned v prvním okamžiku.
Jon Olav i nadále zastupuje tátu ve chlévě, táta se nemá k tomu zvednout se ze židle na verandě. Občas jsem do stáje zašla, ale zdálo se mi, že mě tam není zapotřebí.
Jon Olav dělá všechno pečlivě, důkladně dohlíží na to, aby všechna zvířata dostávala stejnou porci krmiva, zapisuje si, když některý z býků nežere, rozhazuje piliny u čerstvě narozených telat, čistí žlaby. Stojím mezi vraty a pozoruji ho, svrbí mě dlaně, ráda bych se chopila práce a dělala ji podle svého.
— Podívej se na tohohle, říká mi Jon Olav a ukazuje na Ferdinanda, volka, kterého Tarjei před mnoha lety pokřtil podle postavy z Kačera Donalda. — Je starý, proč jste ho už neposlali na porážku?
Nejstarší volek ve stáji se po mně ohlédne, a najednou vidím Tarjeie, jsme tu spolu, jemu je šest a mně osm, dřepíme vedle telete:
— Dáváš mu to jméno stejně jenom proto, žes to viděl v Donaldovi, říkám. Trošku nasupeně, protože Tarjei jen mlčí a hloupě kouká. To tele dnes dostal od táty. Táta řekl: Tady, prosím, tenhle volek je tvůj, Tarjei. A Tarjei neměl skoro vůbec radost, to jenom já jsem byla tak rozrušená, jako bych měla v nohách mravence. Říkám, že ho teď musíme pokřtít, a rozběhnu se pro kbelík s vlažnou vodou. Když jsem zpátky, Tarjei tam sedí opřený o zeď.
— Tady to máš, teď to můžeš udělat, podávám Tarjeiovi kbelík. Je mi líto, že jsem na něj byla protivná. Shýbám se skoro až k teleti.
— Tak pojď, Tarjei, opakuji. Přijde blíž, postaví kbelík před sebe.
— Teď mu musíš pokropit hlavu a říct jeho jméno, napovídám.
Tarjei se blíží strašně pomalu, popadnu ho za paži a přitáhnu ho až k teleti. Tarjei se skloní k jeho hlavě, ale do očí se mu nedívá. Ponoří ruku do kbelíku a lehce se dotkne hlavy telete.
— Teď řekni to jméno, šeptám slavnostně.
— Jsi prach a v prach se obrátíš… Ferdinande, říká
Tarjei nejistě.
Musím se smát.
— Vždyť tohle se říká na pohřbech.
— To je fuk, vypraví ze sebe Tarjei.
Netroufám si vysvětlovat, že to je Tarjeiův volek, a proto ho táta nedal pryč. Jenom Tarjei měl rozhodnout, kdy půjde Ferdinand na jatka. Volkovi už je třináct let.