Biskup Gorazd: heretik, nebo reformátor? PAVEL MAREK
K
dyž Lionel Messi přestoupil z Barcelony do fotbalového klubu Paris Saint-Germain, byla z toho světová senzace. Když politik přejde z jedné politické strany do druhé, tak automaticky dostane nálepku politického cestovatele. Když se věřící rozejde se svou církví a hledá duchovní jistoty v jiné, stává se heretikem a podezřelým proselytou. Co si však myslet o člověku, který svůj život spojil postupně s dějinami hned tří křesťanských církví? Životní dílo kněze Matěje Pavlíka (26. května 1879 v Hrubé Vrbce – 4. září 1942 Praha-Kobylisy), pravoslavného biskupa působícího v české pravoslavné eparchii v jurisdikci Srbské pravoslavné církve a sv. novomučedníka Gorazda II., je úzce spojeno především s regionem střední Moravy. Jako katolický duchovní začínal v Kroměříži a v Olomouci, z níž posléze řídil jak moravskou diecézi Církve československé (husitské), tak budování české pravoslavné církve. Ale více či méně zřetelné a trvalé stopy jeho působení nacházíme i v dalších lokalitách, ať už máme na mysli Řimice, Chudobín, Štěpánov, Vilémov a Přerov nebo Brno, Třebíč, Dolní Kounice aj. Proto považujeme 12
za logické, jestliže je tato výrazná postava českých církevních dějin 20. století připomínána na stránkách olomouckého KROKu. Abychom mohli objektivně a bez emocí odpovědět na otázku vloženou do titulku našeho článku a posoudit, jaké místo biskupu Gorazdovi náleží v národních, a nejen církevních, dějinách, bude užiteční alespoň v hlavních rysech si přiblížit jeho životní osudy. Duchovního Matěje Pavlíka vnímáme ve třech rovinách. Prvním rozměrem je obraz P. Pavlíka jako katolického „cyrilometodějského kněze“, jednoho z řady moravských duchovních v časovém období na přelomu 19. a 20. století, kteří se nadchli cyrilometodějskou tradicí interpretovanou v duchu Sušilova obrozeneckého odkazu a toužili dále ji rozvíjet pod vedením spolutvůrce velehradského kultu a unionistického hnutí Antonína Cyrila Stojana. Pavlíkovy aktivity na tomto poli můžeme stopovat už od let jeho olomouckých bohosloveckých studií a nespočívaly pouze v četbě a horlivém studiu odborné literatury, ale současně organizoval, psal články a přednášel. Za trvalý zisk vycházející z tohoto Pavlíkova zájmu považujeme jeho
