Za rodinou Nikoly Šuhaje do Jeseníků. Jak se žije se jménem legendárního karpatského zbojníka MATĚJ MATELA
Z
de jest tedy onen mackbethovský příběh o nezranitelném Šuhajovi, o loupežníku Nikolovi Šuhajovi, který bohatým bral a chudým dával a nikdy nikoho nezabil leč v sebeobraně nebo ze spravedlivé msty. Neboť to jsou ctnosti všech zbojníků celého světa v zemích, které ještě dovedou milovati loupežníky a ctíti je jako národní hrdiny.“ (Ivan Olbracht: Nikola Šuhaj loupežník. Praha 1933, s. 12.) Letos 16. srpna uběhlo rovných 100 let od chvíle, kdy se polonina Žalopka, vypínající se nad tokem říčky Suchar, zbarvila krví dvou bratrů z nedaleké Koločavy. Jejich vrazi a zároveň bývalí druhové ve zboji, Adam Ivanič, Danilo Markus a Ivan Burkalo, v tu chvíli jistě netušili, že svými sekerami a puškami právě zahájili zrod fenoménu Nikola Šuhaj. Příběhy o činech koločavského kriminálníka by snad z chudých rusínských chalup časem vymizely, kdyby sem o deset let později nezavítal český spisovatel Ivan Olbracht (1882–1952), kterého Šuhajova osoba zaujala natolik, že se rozhodl její osudy literárně zpracovat. Svůj baladický román Nikola Šuhaj
loupežník vydal o dvě léta později a ihned s ním slavil úspěch. Zároveň tím jménu Šuhaj zajistil pevné místo v české kulturní sféře, o čemž svědčí nejen stále nová vydání této knihy, ale i četná divadelní představení o Šuhajových osudech (nejznámější je bezesporu Uhdeho Balada pro banditu), filmové adaptace, hudební nosiče či reportáže na internetových zpravodajských serverech referující o současném životě v někdejší nejvýchodnější výspě ČSR, o Koločavě a samozřejmě o stopě, kterou v tomto kraji Šuhaj zanechal. Literárně velice zdatně vystavěnému příběhu o lásce a zradě, jenž se odehrává v panenském prostředí ukrajinských Karpat, je skutečně těžké nepropadnout, nicméně – stejně jako u mnoha dalších kriminálních živlů – je třeba mít na zřeteli, že ani v případě Šuhaje se jeho „druhý život“ s realitou příliš neshoduje… Etnograf Adam Votruba ve své publikaci Pravda u zbojníka. Zbojnictví a loupežnictví ve střední Evropě (Praha 2010) definuje zbojníka jako osobu, která za života provozovala obyčejnou kriminální činnost bez jakýchkoliv vyšších motivů, avšak z níž se po její smrti díky bohaté fantazii lidové 75
