EROR č. 4 - studentský časopis (Gymnázium Uničov)

EROR /studentský časopis/

/číslo 4/

/duben 2011/

Flash the Readies Ok, pro začátek tady máme rozhovor s Tomášem Valentem. Tenhle týpek zpívá a hraje na kytaru v kapele Flash the Readies, která to někam dotáhne. Parta z Olomouce, co nedávno vydala koncepční Ep DESERT STATION. Další slova jsou zbytečný, snad jen kde FtR najdete na netu: bandzone.cz/flashthereadies facebook.com/FlashtheReadies last.fm/music/Flash+the+Readies

Ahoj Tomáši, zajímalo by mě, jaké je tvoje zaměstnání/povolání. Dokážeš si představit, že by tě živila jen hudba?

Nedávno jsem dostudoval a teď podnikám. Živit se hudbou je v Česku hodně velké sci-fi. Spousta lidí z těch opravdu nejlepších kapel u nás se hudbu neuživí, takže bylo by to moc pěkné, ale představit si to nedokážu.

Pojďme teď rozebrat ty texty. Třeba v songu Ordinary falling zpíváš - But I am just an ordinary boy, living ordinary life - Co jsi tím chtěl říct?

To je vytržená fráze z kontextu celého ep:-) Ale kdybych měl ve zkratce shrnou příběh celé nahrávky, tak jde o takový popis etapy života, kdy tě potká něco nepěkného a ty si uvědomuješ, že se tvůj život mění a začínáš novou etapu, do které není lehké vstoupit...

Nemám rád rozdělování do škatulek, stylů, a tak.

Myslím, že bude nejlepší když sám řekneš, co hrajete.

Naše kapela se stále hudebně vyvíjí a v současnosti nás baví složitější věci, takže bych řekl, že jde o alternativní rock s občasnými záchvěvy popu.

Co si myslíš o stahování hudby? Má dnes cenu vydávat CD? Co říkáš na to, že se znovu vrací vinyly?

Stahování je problém spíše pro velké nahrávací společnosti. Pro malé nezávislé kapely je stahování v určitých hranicích to nejlepší co může být, protože si je poslechne více lidí. Podle našich zkušeností s naším prvním CD, a vzhledem k tomu stahování, je vydání desky pro méně známé kapely spíše na nic. Vinyly jsou super a pokud budeme nahrávat další desku, tak by na něm určitě měla být.

Vaše hudba se dá stáhnout zadarmo. Jako třeba EP Desert station z minulého roku. Líbí se mi na něm ten důraz na příběh. Jak ta deska vypráví. Desku doplňuje krátký komiks. Co si myslíš o spojování hudby a obrazu?

Videoklipy, booklety, plakáty?

Já osobně mám hodně rád, když je hudba něco víc.

Když chceš předat něco jiného než jen pár ohraných frází. Obdivuju kapely, které se snaží propojit svou hudbu právě nějakou zásadní myšlenkou, nebo dokonce příběhem. Je skvělé když té kapele věříš, že za tou písničkou je něco co prožili, nebo že chtějí vyjádřit svůj názor k nějakému tématu. Každopádně vytvořit něco takového není jednoduché a přiznávám, že i má kapela začínala jednoduchými popěvky bez hlubšího významu...

Desert station je takový první pokus o propojení hudby s příběhem a další naše tvorba by se měla držet tohoto směru.

Dokážeš říct, kdo na tebe měl v hudbě největší vliv?

Pink Floyd.

Jeden kámoš mi říkal, že kdyby se mohl přenést v čase, nejradši by byl v Kalifornii na pláži v 60. letech a potkal tam Jima Morissona. Kam by ses přenesl ty?

Vzhledem k předchozí odpovědi bych to viděl na 70. léta v Londýně.

A na závěr ti dám vybrat ze dvou. Bloc Party nebo Coldplay?

Obě, ale Coldplay se mi na rozdíl od Bloc Party ještě

neoposlouchal.

Olomouc nebo Praha?

Olomouc

Alko nebo nealko?

Alko smíchané s nealkem Internet nebo příroda?

Příroda samozřejmě

Děkuju za rozhovor. A hodně úspěchů.

Taky díky a stahujte naši hudbu a choďte na koncerty!!

GRAN TORINO kontra HARRY BROWN

Obyčejný život důchodce, asi tak by se dal nazvat společný námět dvou filmů Gran Torino a Harry Brown.

Oba vyprávějí příběh staršího muže, který v mládí sloužil u armády, nechce se zabíjením mít už nic společného, avšak časem se pro něj vyskytne důvod, proč opět sáhnout po zbrani.

Gran Torino, poslední film jednoho z velikánů

natočený asi rok po Gran Torinu a s 4x nižším

kinematografie, Clinta Eastwooda, je jistě známější,

rozpočtem, je poněkud jiné kafe. Námět sice může být

natočený typickým eastwoodovským stylem s narážkami

stejný, ale je natočen syrověji a realističtěji, s větší

na rasismus, gangy a drsným humorem, avšak je v něm

příměsí akčních scének, krimi vyšetřování, ale i zde

něco jako dojemnost a podobně. Podle mě je stopáž

najdeme působivé scény hrající na city člověka. Děj se mi

filmu hodně dlouhá na množství děje, které se v něm

(až na jednu nebo dvě scény) zdál naprosto reálný a

odehrává, ale když se divák do filmu zažere, ani si toho

možná právě proto by u mě v hodnocení přece jen o něco

nevšimne. Příběh mi sice nepřipadal příliš uvěřitelný, ale

málo vyhrál nad americkým Gran Torinem.

to se filmu musí odpustit. Celkově se Eastwood se svou

Každopádně oba snímky stojí za zhlédnutí a mohu

hereckou kariérou rozloučil velmi povedeně a důstojně,

je doporučit široké vrstvě diváků, kteří si chtějí dopřát

v pěkném oldschool stylu.

Harry Brown

tento film z anglické produkce,

pěkný kinematografický zážitek a Gran Torino zvláště pak fanouškům Clinta Eastwooda.

Ohnivé vozy

a počátky novodobého olympijského hnutí Téma mého dalšího příspěvku na Studentský web mi bylo dlouho záhadou. Nápadů byla spousta, žádný ale nebyl natolik výjimečný, aby nějak výrazně předčil ostatní a byl pro čtenáře zajímavým a aktuálním zároveň. Když jsem před čtrnácti dny na přednášce o londýnské metropoli měl po letech znovu příležitost připomenout si oscarový snímek Chariots of fire (Ohnivé vozy), bylo o tématu okamžitě rozhodnuto.

V následujících odstavcích se tedy pokusím popsat obnovení Olympijských her na přelomu 19. a 20. století.

Přitom budu odkazovat na film Ohnivé vozy, který je dle mého názoru jedním z nejlepších filmů o sportu vůbec, specifickým způsobem totiž zachycuje šílenství kolem pařížské olympiády v roce 1924. Téma mi přijde aktuální ivzhledem k vrcholícím přípravám na londýnské hry 2012.

Nejprve troška faktografie k vyložení souvislostí.

Pokusím se, aby se jednalo alespoň z části o zajímavé a vtipné momenty, dokládající, že dnes tradiční profesionalita a preciznost her se v jejich počátcích mohla zdát nereálnou utopií.

Obnovení her – stručně od Athén (1896) k Londýnu (1908) Odkaz olympijských her byl v paměti lidí oživen již během 14. – 15. století v souvislosti s italskou renesancí šířící se Evropou. Zemí, v níž byla zorganizována první napodobenina her samotných, se ale stala překvapivě tudorovská Anglie 16. století. Pod dnes již zaběhlým názvem se tehdy skrývalo ledacos. Jednalo se především o lidové slavnosti a bujaré pitky, kde sport byl pouze okrajovým zájmem účastníků a mnohdy ani tím ne. V každém případě však byly prvním stavebním kamenem, protože právě v ostrovním království se sport později rozvíjel rychlejším tempem než na kontinentě. Při univerzitách vznikaly veslařské a šermířské spolky, rozvíjel se fotbal i ragby a Anglie 19. století byla jedinou zemí, kde rozvoj fyzické zdatnosti nevzbuzoval ve společnosti výsměch, jako tomu bylo na přísně konzervativní pevnině, především ve středoevropském prostoru.

Během 19. století došlo ještě k jednomu pokusu o

obnovení her, a to v samotném Řecku. Po zisku nezávislosti na Turcích v roce 1830 mělo jejich konání symbolizovat sílu a tradice obnoveného národa.

Uspořádány byly až v roce 1838 a co se jejich obsahu týče, byly snad ještě více netradiční než ty anglické.

Kromě klasických závodů v běhu atd. se zde soupeřilo např. i v soutěži o nejlepší dojnici či ve skocích v pytli. Úroveň tedy byla stále více než pochybná…

Zlom nastal až na úplném konci 19. století. Na mladého francouzského pedagoga Pierra de Coubertina uděl obrovský dojem anglický školský systém sepjatý s fyzickým cvičením. Když se později vydal na cestu do Řecka a spatřil ruiny olympijského stadionu, myšlenka na obnovu tradičních olympijských her prostoupených duchem fair play byla téměř na světě.

Pierre de Coubertin roku 1892 jako generální tajemník Unie pro francouzské atletické spolky na zasedání formuluje svůj plán obnovení her a v roce 1894 je svolán 1. olympijský kongres do Paříže. Zde Coubertin přednese svůj proslov s takovým nadšení a zápalem, že projekt nových olympijských her je jednomyslně odsouhlasen.

První hry se měly konat roku 1896, a to v místě svého vzniku – v Athénách. Nebudu se věnovat výčtu disciplín a jiných podrobností, zmíním pouze pár zajímavostí, které počátky novodobé olympiády a jejích občasných zmatků charakterizují. Prvních her se zúčastnilo 311 sportovců ze 13 zemí, z toho bylo 200 Řeků. Domácí základna byla tedy „poněkud“ širší, což bylo v počátku hnutí ve všech organizátorských zemích typické.

Prvním olympijským vítězem se stal James Brandon Connolly, student Harwadské univerzity, který si olympiádou prodloužil prázdniny a po návratu do školy byl vyloučen. Restituce se mu dostalo až o téměř 60 let později, kdy mu byl dodatečně udělen titul doktora práv.

Vítězem očekávaného maratonského běhu se stal domácí borec Spyridon Louis, který nikdy předtím nezávodil a tímto vítězstvím nastartoval a zároveň také ukončil aktivní kariéru. Svým výkonem si vydobyl takovou slávu, že do konce života žil jen z darů

obdivovatelů.

Hry si získaly velikou popularitu a dalším dějištěm měla být Paříž 1900. Samotné hry trvaly několik měsíců a byly spojeny se světovou výstavou, která je zastínila.

Pařížská olympiáda byla velkým zklamáním a napravit ho měly hry 1904, chystané v americkém Saint Louis.

Američané slíbili přichystat fenomenální podívanou, což svým způsobem splnili. Z příprav si rozhodně hlavu nedělali, stadiony kapacitně nestačily a prostředí bylo značně pofiderní. Kvalitu dokresluje epizoda z plaveckého bazénu, kde při závodech konaných v jezírku na výstavišti kromě závodníků plavalo také četné vodní ptactvo.

Oblíbenou historkou se stal příběh amerického „hrdiny“, maratonce Lorze, který protrhl cílovou pásku jako první. Do cíle se dostal s velkým předstihem, ale bohužel byl během závodu spatřen, jak nasedá do auta jedoucího podél trati. Svezl se asi 17km. Poté se auto porouchalo a on opět bez nějakých výčitek vběhl na trať a s přehledem zvítězil.

Tyto první kuriozity lehce pošramotily pověst olympiád, ale jejich popularita byla stále vysoká. Na tu správnou cestu k dokonalosti je měly dostat hry v Londýně 1908. Právě tyto precizně připravené olympijské hry se staly předobrazem všech dalších olympiád a dle současníků měly podobně napjatou atmosféru jako ty konané v Paříži v roce 1924. A právě zde se odehrává náš příběh...

Ohnivé vozy Filmů o sportu bylo natočeno již nespočetně. Proč tedy doporučuji další z mnoha zpracovaných pohledů na profesionální sportovce? Jednoduše proto, že tohle zpracování reálného příběhu považuji za něco výjimečného, vymykajícího se běžnému standartu.

Drama režiséra Hugha Hudsona se odehrává roku 1924 na olympiádě v Paříži a jeho příběh je více než prostý. Hlavní postavy, hluboce věřící kněz Eric Liddel (Ian Charleson) a ambiciózní židovský student z Cambridge Harold Abrahams (Ben Cross) jsou oba famózní běžci toužící zúčastnit se her, oba z rozdílných a přesto totožných důvodů. Liddel považuje svůj talent za dar od boha a věří, že vítězstvím mu tak vzdá nejvyšší hold. Abrahams se naopak svým antisemitským spolužákům snaží dokázat, že Židé nejsou podřadná rasa. Tyto zdánlivě povrchní věci jsou ale postupem času zatlačeny do pozadí a nakonec jediným, co převáží je pravá láska ke sportu a volnosti, která je neustále žene kupředu.

Schéma sportovního filmu je jednoduché a dobře známé: jedinec, dva rivalové či početnější skupina sportovců nejdříve trénuje, pak pomalu stoupá k

vrcholu, aby ve finále podstoupili nejtěžší zápas svého života. V tomto případě oba, Liddel i Abrahams, jsou odhodlanými, ale čestnými soupeři, jejichž dlouhotrvající konfrontace na běžecké dráze se má rozhodnout právě na olympiádě…

Ač předvídatelné, díky skvělému zpracování stále zajímavé a hned z několika důvodů. Prvním je úchvatná kamera. Záběry jsou skvěle kombinované a propojení zpomalených obrazů, hudby a vypravěčské linky opravdu stojí za to.

Ještě úchvatnější je samotná již zmíněná dechberoucí hudba. Právě ony tóny maestra Vangelise jsou hned v prvních minutách tím hlavním, co upoutá vaši pozornost.

Není to totiž nikdo jiný než právě Vangelis, kdo posouvá tento film do sfér nekonečné dojemnosti a působivosti.

Zajímavé je rozhodně také prostředí, v němž se příběh odehrává. Od anglických luk, přes skotskou vysočinu až do rušné Paříže a jejích moderních stadiónů můžete sledovat obraz západní společnosti první poloviny 20. let minulého století.

Získáte tak možnost poměrně snadného náhledu jak na chování mezi sportovci, tak i na vztah vyšší společnosti, symbolizované rektorátem cambridgeské univerzity a vysokou aristokracií, k olympijským hrám.

Během filmu si pak postupně začnete uvědomovat, proč vlastně jsou ony velké hry něčím natolik výjimečným, proč jsou jimi samotní účastníci úplně pohlceni a diváci vtaženi do onoho mohutného kolotoče emocí.

Přiznám se, že když přemýšlím, co víc o tomto filmu napsat, tak sám nevím. Dojmy z jeho promítnutí jsou hodně specifické, možná jedinečné. Můžu asi závěrem říct jen toto. Film není určen pouze pro sportovní fandy.

Sám jsem viděl, jak bylo několik mých kamarádů antisportovců po jeho zhlédnutí stejně dojatých a spokojených, jako já. Nejde totiž jen o sport, ale i souboj mužů o jejich čest, jejich místo na světě a hlavně o jejich svědomí, které jim dovolí podívat se ostatním smrtelníkům do očí. Jednou se to prostě stane a režisér najde látku, která mu dokáže změnit život a díky níž může vytvořit obrovský film. Takovým Ohnivé vozy rozhodně jsou. Filmem o osudech, o lidech a o nádheře jménem ŽIVOT. 4 získané Oscary pro tento snímek jsou podle mě spravedlivou odměnou, a pokud jste jej ještě neviděli, tak vřele doporučuji – pusťte si ho.

Tomáš Vojáček /exstudent, dnes na UK/

Lukáš Marek Jednou se v Hospůdce u Bílého beránka sešlo pár lidí, kteří se tam přesunuli z vernisáže v Galerii u Minoritů. Tak jsem se náhodou seznámil s Lukášem Markem. /A ty jsi jako taky umělec jo?/ ptal jsem se ho. On,že ne. Tak jsem dál vyzvídal a zkoušel. /Takže nějakej vědec?/ Přes fyziku a chemii jsme se nakonec dostali k tomu, že dělá geoinformatiku. Se svými kamarády je v občanském sdružení Buď Geo, které pořádá například soutěž GeoKačer. Ještě tu noc u Beránka mě napadlo, že to je skvělý člověk pro rozhovor. Tak tady ho máte.

Vojta: Lukáši, řekni, jak jsi se dostal k geografii? Co tě na ní zaujalo?

Lukáš: Vlastně dělám geoinformatiku (GIS), to není pouze čistá geografie. Vždycky mě bavil zeměpis, ale studovat ho mi nepřišlo úplně užitečné, tak jsem si vybral GIS, který má podle mě mnohem větší uplatnění. Představit si to můžeš jako takový zeměpis v počítači. Takže umím mapy nejen číst, ale i tvořit, hraju si s leteckými snímky, GPSkama, modeluju terén nebo povodně a spoustu dalších věcí.

V: Bavila tě střední škola?

L: Víceméně mě střední škola bavila, možná i proto, že jsem nikdy neměl problémy se známkami. Taky jsme měli pár dobrých učitelů. Bylo to fajn období.

V: Co byl tvůj nejoblíbenější předmět?

L: Nejoblíbenější byly asi zeměpis a matika, vždycky jsem si rád hrál s čísly a přemýšlel. Oba ty předměty mi vlastně zůstaly doteď, jen trošku v pozměněné a odbornější formě.

A pak samozřejmě tělocvik.

V: Studuješ ještě?

L: Vlastně ano. Asi mi ty 4 roky na střední a 5 na vysoké nestačily, tak ještě pokračuju v postgraduálním studiu. Jsem vlastně takový trochu "hybrid", protože na jednu stranu jsem student a musím skládat zkoušky a na druhou stranu sám něco učím.

V: Máš nějakou vysněnou zemi, kam by ses chtěl někdy podívat?

L: Jasně a nejen jednu. Chtěl bych se podívat na spoustu míst. Lákají mě takové ty tradiční místa jako Kanada nebo Nový Zéland, taky asijská kultura v Japonsku nebo Jižní Koreji. Ale plánuju výlet do země pod biblickou horou Ararat - do Arménie, kde je spousta křesťanských i antických památek a krásná příroda. Ještě nevím kdy, ale rozhodně se

tam podívám.

V: A jakou máš představu o ideální dovolené?

L: Rozhodně ne válet se dva týdny na jedné pláži a opékat se ze všech stran do ruda. Když už jedu na dovolenou, tak mám radši, když tu danou zemi nebo oblast poznám trochu víc a je jedno jestli jedu autem, nebo stopem. Hlavně to musí být s lidmi, se kterými je mi dobře.

V: Jaký byl zatím tvůj největší geografický zážitek?

L: To je docela jednoduché. Díky studiu na vysoké se mi loni podařilo odjet na 2 měsíce do norského Trondheimu. Norsko jsem si zamiloval už z předchozích cest a pobýt tam delší dobu byl pro mě splněný sen. Kromě studia jsem se byl podívat třeba na velryby na otevřeném moři, viděl jsem i srandovní ptáky papuchalky a samozřejmě soby a losy. Prostě paráda.

V: Máš nějaké speciální přání, co bys chtěl v životě zažít?

L: Toho je taky hromada. Mám několik cílů, tak doufám, že se mi jich pár splní. Chtěl bych uběhnout maraton, zažít freeride někdě v pořádném prašanu, kde se musí vyskočit z helikoptéry, naučit se hrát na kytaru i když jsem hudební poleno. Hlavně bych ale chtěl zažít, a doufám, že se mi to povede, úspěšné složení všech zkoušek a zdárně dostudovat.

V: Co to vůbec je, ten Geocaching?

L: Geocaching je takové moderní hledání pokladů. Nemusíš mít žádnou tajnou mapu ostrova pokladů, stačí Ti GPS přístroj. Na stránkách se podíváš, kde všude jsou schované poklady, zjistíš si tam i jejich souřadnice, ty zadáš do GPSky a jdeš na věc. GPS tě zavede na místo, kde by měla být schránka s pokladem a tam už je pouze na tobě, jestli ji najdeš nebo ne. Některé schránky jsou velké jako pětikoruna, jiné jako sud, ale všechny jsou ukryté. Je to taková volnočasová aktivita někde mezi sportem a turistikou. Když máš chuť jít někam na výlet a nevíš kam, tak se můžeš mrknout, kde jsou schované poklady a vyrazit na ně.

Většinou totiž bývají na místech, která jsou něčím zajímavá.

V: Jak na to přišlo, že jste založili občanské sdružení Buď Geo...?

L: Protože nás to co studujeme a děláme baví, navíc geoinformatika není zrovna obor, který by byl úplně nejrozšířenější, tak jsme se rozhodli ji trošku zpopularizovat a přivést do povědomí širší veřejnosti, a to jak studentů, tak učitelů. Snažíme se prostě všem ukázat co to je, k čemu je to dobré a užitečné a že GIS není sprosté slovo. Doufám, že se nám to daří.

V: Přibližíš nám co děláte?

L: Hlavní aktivitou našeho sdružení je (nejen) geografická soutěž pro středoškoláky GeoKačer 2011. Její hlavní náplní je geocaching, ale těch aktivit a doplňkových soutěží je v průběhu víc. Na soutěžící čekají setkání, v minulých ročnících jsme byli společně odlovit noční keš na Sv. Kopečku u Olomouce nebo v lanovém centru v Olomouci. Letos se nám navíc povedlo získat grant od Nestlé Česko, takže by to mělo být ještě lepší než předešlých letech. Letos probíhá soutěž od března do června a hlásit se můžete pořád. Je to už 4. ročník a hlásí se nám stále víc účastníků, což je strašně fajn pocit, když víme, že to, co děláme, děláme dobře. Však se zeptej sám, spousta lidí z Uničova se už úspěšně zapojila. Kromě GeoKačera pořádáme třeba i semináře pro učitele zeměpisu, kde se je snažíme inspirovat k tomu, aby geoinformatiku používali ve výuce. Co děláme dál se můžete podívat klidně sami na www.budgeo.cz V: Jaké máte plány do budoucna ohledně Buď Geo... a soutěže GeoKačer?

L: Chtěli bychom, aby GeoKačer fungoval alespoň tak dobře, jak funguje doteď. Aby se nám hlásila spousta lidí a ti aby si na konci soutěže odnesli spoustu cen. Chtěli bychom stále pořádat semináře pro učitele. A samozřejmě bychom chtěli, aby se geoinformatika dostala co nejvíce do povědomí lidí. Kromě toho se ještě podílíme na webovém magazínu GISportal.cz, který jsme rozjeli teprve nedávno a moc bychom si přáli, aby se uchytil.

V: Máš nějakou radu pro studenty a nebo bys na tomto místě rád někomu poděkoval?

L: Radu mám jedinou. Dělejte, co vás baví, a když se občas stane, že všechno nevychází, jak chcete, tak to překousněte a ono se to v dobré obrátí ;) Vojtěch Janoušek /V/

Petra Soukupová - Zmizet Pokud vyslovíme jméno Petra Soukupová, pravděpodobně většinu z vás nic nenapadne. Není se asi čemu divit. Nesleduje-li někdo pravidelně dění na literární scéně, ztrácí po nějaké době přehled. Kdybychom ale vyslovili slovo Comeback, někteří by možná nastražili uši. Petra Soukupová je totiž jednou ze scenáristek tohoto seriálu, ale to není podstatou tohoto zamyšlení.

V loňském roce obdrželo cenu Magnesia Litera jako Kniha roku 2010 její druhé dílo s názvem Zmizet (Petra Soukupová vydala už předtím svou prvotinu nazvanou K moři, za kterou získala Cenu Jiřího Ortena.).

Tuto knihu jsem dostala na Vánoce. Na mém nočním stolku vydržela ležet skoro do konce února. Pak se jednoho dne dočkala a já také. Kniha mě zaujala natolik, že jsem ji přečetla téměř jedním dechem.

Dílo je tvořeno třemi povídkami, v nichž autorka zvolila

stylizaci dětského hrdiny. V prvních dvou povídkách jsou děti také vypravěčem příběhů. Hned první příběh s názvem Zmizel mě zaujal natolik, že jsem nebyla schopná se od něj odtrhnout.

Vypráví z pohledu mladšího bratra nevysvětlitelnou ztrátu dítěte v rodině, obavy, strach a naděje rodičů až do nejasného konce. Rovněž zbývající dvě povídky Na krátko a Věneček se zabývají vztahy v současné rodině.

Ve všech povídkách se hrdinové snaží vyrovnat s nějakým rodinným traumatem, jako jsou vztahy mezi partnery, neúplná rodina, nemanželské dítě a nevyjasněné sourozenecké vztahy.

Právě v tomto se projevuje výrazný vyprávěčský talent mladé autorky Petry Soukupové.

Mgr. Eva Vachutková /učí ČJ, ZSV/

Zumba Je to fenomén. Je to snad v každém městě i vesnici.

Jako nákaza se to šíří světem. Něco mezi tancem a cvičením. Něco, co vás chytne a už nepustí. Je tu zumba!

Tvrdili mi, že to zvládne každý, i úplný taneční antitalent jako jsem já. Ne, že bych tomu nějak věřila.

Ale i tak jsem se po hodně dlouhém váhání a přemlouvání rozhodla, že vyzkouším, co na té zumbě všichni mají.

Tohle jsem ale nečekala. V sále se to hemží ženami, kterým optimismus a chuť hýbat se čiší z tváří.

Nechápu je. Moje počáteční nadšení mě tedy rychle opouští a to ještě nic nezačalo. Najednou vejde naše cvičitelka. Hudba začne křičet nějakou taneční melodii.

Je to tady. Raz a dva a tři a začínáme!

Cvičitelka začne ukazovat základní kroky. Úkrok stranou se zvláštním vrtěním boky. To vrtění je úplně u každého kroku.To by šlo, dokud se nezačneme točit na

všechny světové strany a přidávat těžší a těžší kroky.

Pomoc!

Asi o půl hodiny, litr minerálky a tunu vybité energie později zjistím, že mě to neuvěřitelně baví. A po hodině zumbování už chápu, proč se ty ženské tvářily tak optimisticky. Když tancuji, respektive zumbuji, na nic nemyslím, maximálně tak na to, kam se dává ta pravá noha, nebo jestli si všichni připadají jako skákající kamzíci, stejně jako já.

Po hodině vrtění, vlnění a zmítání se, si připadám vybitá jak duracelka, dokonale protažená a dokonale uvolněná. Po cestě domů sice cítím i svaly, o kterých jsem ani nevěděla, že je mám, ale rozhodně přijdu příští týden znova. Je to zdravé, zvládne to každý a hlavně je to zábava. Tak proč to nezkusíte?:-) Martina Pluskalová /VI/

Mladá kamera 2011 Tak jako každý rok, i letos se konal festival mladých filmových tvůrců, 37. ročník Mladé kamery. Do Uničova se sjelo několik desítek talentovaných filmařů, aby zde prezentovali svoje snímky a podiskutovali o nich nejen se svými kolegy, ale také s členy odborné poroty. O filmech však nepřijeli pouze diskutovat, hlavním cílem bylo se zúčastnit soutěže, která byla rozdělena do tří kategorií.

Letošní ročník byl od těch ostatních však přeci jen lehce odlišný. Současně s Mladou kamerou totiž paralelně probíhal také fotofestival. Letošní Mladá kamera se odlišovala od předchozích ročníků v tom, že se propojila s akcemi prvního ročníku uničovského fotofestivalu. /Naším úmyslem bylo uspořádat velkolepou kulturní akci, která by do Uničova přinesla víkend nabitý uměním, ale nejspíš jsme to trochu přehnali, takže aktivit bylo víc, než lidé mohli stihnout/ reagoval samotný ředitel Mladé kamery, Aleš Langer. Jinak samotný filmový festival probíhal jako každý rok, takže divák mohl shlédnout pět soutěžních bloků, rozborový seminář, slavnostní vyhodnocení a nakonec i divadelní představení Divadla Tramtárie. /Filmová kolekce byla stejně jako v minulých letech složena především z hraných filmů - komedií, akčních thrillerů i psychologických dramat; v menšině byly filmy animované a dokumentární. Právě dokumentární filmy zaujaly v soutěži nejvíc.

Porota pod předsednictvím režiséra Saši Gedeona udělila hlavní cenu dokumentu Otec nezvěstný žáků ZUŠ z Police nad Metují, ve kterém tvůrci velmi poutavě zmapovali osudy spisovatele Egona Hostovského a využili přitom vzpomínek jeho dcery/, dodává Aleš Langer.

Počet diváků se sice oproti loňskému roku snížil, ale to nic nezměnilo na kvalitě Mladé kamery. Hlavní cenu si odnesl Jakub Voves se svým filmem Otec nezvěstný. Cenu diváků poté získal snímek Automatic for the people, jehož autorem je Jan Vejnar.

Na závěr už vyvstala pro ředitele Mladé kamery pouze jedna otázka: Co bychom měli v souvislosti s Kamerou změnit, abychom oslovili početnější publikum? /Byl bych rád, kdyby nám naši fanoušci dali v tomto směru nějaké vodítko. Nechceme dělat Mladou kameru sami pro sebe, ale hlavně pro tvůrce a filmové fandy - promítat filmy v poloprázdných sálech není tak úplně ono. Takže: máte-li jakýkoli nápad, jak vylepšit příští ročník, napište nám. Naše stránka na facebooku (Mladá kamera Uničov) je pořád k dispozici/.

A my přejeme Mladé kameře do příštího roku, aby i přes svůj 38. ročník zůstala stále Mladou a stále kvalitní, jakou byla doposud.

Radek Veselka /2.A/

tiráž Studentský časopis EROR / erormag.ic.cz / erormag@gmail.com /// Gymnázium Uničov, Gymnazijní 257, 783 91, gymun.cz /// Studentský parlament Gymnázia Uničov, gymun.cz/studentskyweb /// grafická úprava: Radim Lisa / články přispěli: František Hájek, Tomáš Vojáček, Vojtěch Janoušek, Martina Pluskalová, Radek Veselka, Radim Lisa, Ondřej Kobza, Mgr. Eva Vachutková, fotografie: Lukáš Marek, Flash the Readies, Soosh, editovali: Hana Hanáková, Milena Kořínková

toto číslo je věnováno Michalu Brachtlovi

...

BONUS ONLINE ČÍSLA ...

ENG

ENG

ENG

OOSH SSOOSH Okay, at first, please introduce yourself. Why is your nick SOOSH? Hey, im Soroosh from Glasgow! A scottish dude, 29 years old. Born in Iran but moved to Scotland when under a year old. I work as a dentist, and also make some music. Been off travelling the world the last 9 months and having a wee career break. Lots of my friends called me Soosh growing up,its a bit easier than my name! It kind of stuck.

How did you start doing music? What did influence you at the beginings? And do you know why do you make music?

I've always been into music, and got into djing while at uni. My friend Jack introduced me to abelton a good 5-6 years ago, never really got into and kind of gave up - bored of making 4 bar loops! I bought some new gear around a year and a half ago, got back into it and suddenly it all started making sense. Around 6 months ago I finsihed my first set of tunes and all has been good ever since! Been away and having more free time

ENG

ENG

sic i s a mu r from ompose c / r e c u n to prod an liste c u o y d.

Scotlan ic at his mus osh com/so . d u o l c sound with http,:// terview n i n a ead Let s r him.. has def helped the progression!

What equipment do you have in your studio? What software do you use?

My main equipment is a combo of software and hardware. I use abelton to arrange stuff. But I use NI mashine, korg kp3, roland gaia synth, akai apc 40 (athough selling it soon), and lots of tasty plug ins! I want to buy more hardware soon! I like to get hands on!

Tell me some things what inspire you to do your music.

Travelling, I've been all over! Good food, friends and fam. Gigs, festivals, and other peoples tunes!

Sunny days, you name it‌..

If you could choose one artist to do a remix for him/her who it will be?

!

ENG

ENG

ENG

ENG

ENG

I've been in Czech republic! Fartherst I've been probably in South America and West Africa. China as well.

It's a big world out there, so much to see.

Hmm‌.theres so many but I would love to remix Portishead‌ or Paavoharju! Yes that's two, sorry!

At your soundcloud page, there is written that you are from Glasgow/ Victoria. Where do you live now? Do you study?

Im currently in BC canada, but I'm heading back home soon to Glasgow. I've been in Canada the last 6 months. I finished uni a while back, so its back to work for me soon. Need to earn the pennies again.

What are you working on now?

I'm finishing writing the tracks for my second ep, and doing some remixes and collabs with some talented folk!

What do you think about today's situation in music business? I mean that you don't have to be signed by major label to release your music, you can do it at home, low budget style. You can share it on the internet by yourself.

It's great, anyone can make music and share it to the world, or even start a label.

I don't think I would

have progressed if I didn't have somewhere like soundcloud to share my tunes. Saying that theres a lot of crappy tunes out there, but you just need to look a little harder for the gems.

What about the cover art of your songs at your soundcloud profile? Did you do that? I like the Polaroid style.

I made the card, and took the pic, and then the label did a few tweaks and made it look much better!

Ok, last question, where have you been farthest?

Have you ever been in the Czech republic?

I've been in Czech republic! Fartherst I've been probably in South America and West Africa. China as well. It's a big world out there, so much to see. Thanks and summer days!

Thank you very much.

Radim Lisa /VI/

Rádio RUBI Po sepsání reportáže o městském kinu, jsme se rozhodli udělat reportáž o rádiu Rubi. Rádio Rubi je regionální rádio, které vysílá převážně na střední Moravě a má pobočku v Uničově.

Právě proto jsme se rozhodlipřiblížit vám toto rádio.

Historie rádia začala v roce 1990, kdy jeho představitelé zažádali o licenci na první soukromou rádiovou stanici v ČR. Do té doby existovala pouze státní rádia, jelikož do roku 1989 bylo státní vše. Pánové, se kterými jsme dělali tuhle reportáž, dostali v roce 1991 tzv. zkušební licenci pro soukromé vysílání. Za nimi následovaly další soukromé stanice, jako jsou rádio Impuls, nebo rádio Haná. Na konci roku 1991 bylo v ČR pouze šest soukromých stanic.

Toto rádio vysílá celkem na 12 frekvencích. Základní frekvence, na které vysílá hlavní vysílač, je 97,1 FM. V našem regionu se dělí o posluchače s rádiem Haná a jejich poslouchanost je celkem stejná, u Rubi je to okolo 61000 posluchačů denně, což si myslím, že není na náš region malé číslo.

Soukromá rádia jsou závislá na reklamách, ze kterých mají peníze. Čím má rádio vyšší poslouchanost, tím větší mají firmy zájem umístit do něho reklamu a tím více má rádio peněz. Paradoxně většina posluchačů nemá reklamy rádo, a proto raději poslouchá rádio, kde je těch reklam méně, což snižuje poslouchanost rádií s větším počtem reklam a to jim sníží ten počet reklam. Řekl bych tedy, že rozpočet rádií velmi skáče.

Písničky v rádiu vysílá vlastně počítač.

Každá písnička či reklama má svůj kód a určenou časovou periodu, kdy má být odvysílána. Program v počítači spouští písničky s prodlevou 0,5 sekund. Rádio Rubi

vysílá z OC Olomouc City, kde má také hlavní sídlo.

Rádio Rubi se zaměřuje především na mladší generaci, vysílá taneční hudbu a hudbu z devadesátých let. Na rozdíl třeba od rádia Impuls, které se zaměřuje na starší posluchače a vysílá převážně české písničky.

Další rádio zaměřené na mladší generaci je například Evropa2.

V Olomoucké kraji lze naladit zhruba 10 rádií. O přemnoženosti rádií v ČR svědčí i to, že rádio Rubi šlo na začátku slyšet i v Praze, dnes je slyšitelnost hlavního vysílače do 30 km, protože se vlny navzájem ruší. V ČR je dnes okolo 500 vysílačů, což je na jeden kilometr čtverečný více, než v Itálii.

Dále můžeme zachytit internetová rádia, která mnohdy vysílají pouze na internetu a jejich počet se pohybuje kolem 12000 (počet se průběžně mění, protože některá rádia vznikají a jiná zanikají. Téměř všechna rádia, která vysílají rádiově, vysílají i přes internet a to pomocí tzv. streamování (= převádění rádiového signálu do internetového).

Internetová rádia se dají pochopitelně poslouchat na celém světě, pokud ovšem máte přístup k internetu.

Ondřej Kobza /IV/