EROR č. 6 - studentský časopis (Gymnázium Uničov)

EDITORIAL Chci, aby lidi psali. Skoro každej má co říct. Lidi se stydí psát, stejně jako se stydí kreslit. A zpívat! Chci, aby náš časopis poskytoval prostor lidem, co psát chtějí a taky těm, kteří píšou vlastně náhodnou. Už tolik nejsme školní časopis. Jsme studentskej časopis. Jsme něco jako sbor. Někdo zpívá nahlas, někdo potichu, možná každej zpívá něco jinýho. Ale sborů, kde zpívaj všichni stejně je dost ne?

Ty tečkovaný ilustrace jsou v časopise schválně, ne není to tisková chyba. Jsou to spojovačky. Když ty tečky spojíte, uděláte si vlastně ilustrace sami. Takhle vznikne featuring (spolupráce) spousty lidí. Chci Vás zapojit. Je to hra. Až se třeba bude nudit u moře, nebo na brigádě. Klidně to potom nafoťte a pošlete na erormag@gmail.com, rádi se na to podíváme a dáme na facebook. A udělejte to podle sebe. Tečky jsou sice předepsaný, ale to ještě nic neznamená.

Ok, díky všem, co do šestky něco napsali. Já jsem udělal rozhovor s aarghem!. Ten se sám nabídl, že udělá do každýho čísla speciální nálepky. Jen tak. A nic za to nechtěl. Obdivuhodný. Pavel Vybíral, dnes už ex-student, napsal o tom, jak to chodí ve vybírání si práce.

Pavel studuje Marketingovou komunikaci ve Zlíně. Jsem si jistej, že se neztratí. Martin Spurný, jedinej hipster na světě z Újezdu u Uničova napsal něco o Kittchnovi, kuchařovi, co vlastně dělá hudbu. David Hýbl o Hitchcockovi, legendě filmu. Pak je tady článek od člověka, co chce zůstat v utajení. Ne, není to Fantomas. Hodí se to k vysvědčení. Přemýšlejte o tom, co napsal. Marie Vařeková, která se mnou a Vojtou šéfuje Galerii Dobrý den, napsala něco o poslední výstavě, která vzbudila trochu poprask, málem spadla škola a tak. A Táňa napsala, jaký byly posední měsíce, během kterých toho hodně stihla.

Doufám, že Vás EROR bude bavit, a až ho přečtete, tak ho pošlete dál. Užijte si prázdniny ve zdraví a choďte ven.

Radim Lisa

7 měsíců Táni Boychenko

Táňa Boychenko je z Ukrajiny. V listopadu se objevila u nás ve škole a začala tady studovat. Požádal jsem ji, jestli by nechtěla napsat něco o prvním roce v cizím městě, v cizí zemi. Jaký to bylo a jaký to je. Záměrně jsme její text needitovali, aby si zachoval původní ryzost. Tady je skvělej příklad toho, že pokud něco chcete, třeba naučit se cizí jazyk a studovat v zahraničí, jde to. Ale ne samo.

V listopadu 2011 jsem přijela do Uničova.Na první pohled jsem věděla, že se tu budu citit jako doma. Ale popravdě první dva měsíce byli velmi těžké. První dni pro mě neměli konce, protože jsem nikoho neznála, neuměla jsem český a s nikym jsem se nedorozuměla. Na začatku jsem nerozuměla učitelum, často jsem nevěděla o čem mluvi. Velmi často jsem se stratila ve škole, ve městě.

Neměla jsem žadné kamarády. Pořád jsem byla doma a učila jsem se. Viděla jsem jenom sešity a 4 zdi mého pokoje.

Mojé první hodina byla chemii. Jak někteří spolužaci znaji, paní profesorku Opichalovou, která rychle mluvi, ničemu jsem nerozuměla. Když skončila hodina, začala jsem brečet a chtěla jsem se vratit da své stare školy. Ale časem jsem si zvykla.

Jsem ráda za své učitele. Jsou velmi dobří. Našla jsem si hodně kamarádů. Byla jsem s nimí v Olomouci a v Litovli.

Chtěla bych moc poděkovát svým učitelům a kamarádům. Nejvice bych chtěla poděkovát svému přiteli, který mě seznamil s hodně kamarády a dal mi naděje do budoucnosti.

Děkuji všem kamarádům za jejích podporu a za jejích pomoc. Díky vám jsem se tu citila jako doma. Kvůli vám jsem se musila naučit se český a to je to, co jsem potřebovála. Protože dělali můj čas zajimavý, ten pro mě utekl velmi rychle, ten čas vůbec jsem se necitila. Děkuji všem za vašou pomoc.

Táňa Boychenko

EROR je časopis studentů kolem Gymnázia Uničov, který vychází, kdy se nám zachce. Tohle je číslo šest. Šéfredaktoři a grafici: Vojtěch Janoušek a Radim Lisa. Toto číslo šéfredaktoroval a graficky zpracoval Radim Lisa v červnu 2012. Editace: VDVSN. Příloha - set nálepek v limitovaném nákladě 100ks: aargh! feat. Yunk!. Děkujeme všem, co píšou a pomáhají, speciální dík patří Lindě Nezhybové za fotografie aargha! v terénu. Taky děkujeme Noenu za sponzorský dar. A panu Šmoldasovi z idesignu za tisk a slevy. Podporujte časopisy. A nebojte se napsat. erormag@gmail.com | erormag.ic.cz | behance.net/radimlisa | vojtechjanousek.cz

a a r g h !

Aargh! Neznáte ho, ale jeho věci jste někdy někde viděli. Minimálně kolekci nálepek, který udělal s Yunkem speciálně pro tenhle EROR. Aargh! je ilustrátor, grafik a designer vinyl toys z Prahy.

Hodně kreslí a skicuje, pokreslil boty pro Yemiho A.D., navrhuje trička, mohli jste ho vidět kreslit živě na Secret Wars. Má výraznej rukopis, jeho věci poznáte už z dálky. Dejte mu papír a vrátí vám ho pokreslenej. Napište mu mail, odpoví do pěti minut.

Sešel jsem se s ním v Praze, a tak vznikl tenhle rozhovor, nebo spíš diskuze. Aargh! má ve věcech jasno, ví přesně, co se mu líbí a co se mu nelíbí.

Nemusíte s ním vždycky souhlasit, ale z rozhovoru určitě poznáte, že má ve věcech jasno. Ví, co chce.

Určitě se podívejte na jeho stránky aargh.cz, kromě toho, že skvěle vypadají, tam najdete tam spoustu fotek a ukázek jeho práce. _____________________________

Jak jsi kreslil v první třídě? Totální začátek.

Já jsem kreslil strašně titěrný věci. Pamatuju si to moc dobře, že jedna z mých prvních věcí, která byla vystavená, byl obrázek ke dni hasičů, kterej spočíval v tom, že jsem spodní centimetr udělal černej pruh silnice a nad tím jsem udělal dvoucentimetrový autíčka mikrotužkou. Zbytek zůstal bílej, možná bylo nahoře nějaký sluníčko. A právě díky té propracovanosti to tam bylo vystavený.

Co třeba výtvarná výchova ve škole? Jaký to bylo? Peklo nebo dobrý.

Já už jsem starší generace, nám vždycky řekli téma: dneska se bude kreslit rozbouřený moře a bude se to dělat temperama.

Takže se všichni pokoušeli marně a všichni selhali.

Je to stejný no. Typická chyba je, že se všechno dělá vodovkama, což je vlastně strašně těžký.

To je hrozně těžký.

Když to umíš tak je to krutý,...

To byly moje nejčastější faily. My jsme měli vždycky dvouhodinovky výtvarky. První hodinu jsem strávil tím, že sem si to mikrotužkou předkreslil. A druhá hodina, kdy jsem vzal vodovky a štětec č.6 a snažil jsem se s tím něco udělat a nedopadlo to nikdy. Myslim, že moji učitelé ze základky ani spolužáci z gymplu neví, co jsem zač. Tím, že nevystupuju pod svým jménem a nejsem ani moc slavnej.

Kam ses teda vydal po základce?

Po základce jsem šel na gympl, po gymplu jsem nevěděl coby a tenkrát se ještě chodilo na vojnu, takže jsem si sháněl školu, abych na vojnu nemusel. Chodil jsem na angličtinu a pak jsem se dostal na vyšší odbornou školu – managment a personalistika, což jsem vydržel půl roku s tím, že jsem zjistil, že to není to, co chci dělat. Hodiny účetnictví a podobných věcí jsem strávil tím, že jsem si hodně kreslil a připravoval na přijímačky na VOŠ ve Štetí, kde jsem studoval obalový a grafický design. Sídlí to při největší papírně u nás. To byla moje výtvarná průprava.

A pak?

A pak? To bylo všechno, pak jsem šel pracovat. A pracuju doteď.

Jako freelance?(sám na sebe) Ne, ne, ne.Začínal jsem po agenturách a jednoho dne jsem usoudil, že možná bych to měl zkusit sám.

Od kdy jseš svobodnej?

Tak čtyři, pět let.

Máš dostatek práce? Řekl bych, že jo. Je to nárazový, někdy je to peklo, dělám od nevim do nevim a někdy je to tak, že dělám od nevim do nevim svoje projekty.

Máš spíš málo volnýho času?

Jo. Ale ono je těžký posoudit, co není práce. Snažím se budovat svoji značku a tím, že dělám nějaký hračky (vinyl toys), nebo nějaký věci do ulic, ten volnej čas trávím vlastně pracovně.

Máš dny kdy neděláš nic?

Jo. Kdy nepracuju.

Vyhovuje ti, že nemusíš chodit do práce?

Jo, protože oproti chození do práce je to strašně efektní.

V Praze to je tak, že v agenturách jsi od 9 do 6 a funguje to stylem, že 9.15 přijdeš, začnou se tam scházet lidi, kafíčko do 9.30, do 10 je facebook a pak až se to zkoukává, co se bude dělat. To je hodina pryč. Než se rozkoukaj, tak začnou přemýšlet kdy půjdou na oběd, takže se nic neudělá, plus člověk stráví nějakej čas tím, že cestuje do té práce. Já jsem zvyklej vstávat brzo, pracuju od rána. První co ráno udělám je, že si zapnu počítač a udělám si k tomu snídani. Je to pro mě efektivnější. A barevnost té práce je jiná, tam se to stává rutinou. Já můžu dělat každej týden něco jinýho. Často, když něco kreslíš, zaplníš celou plochu, je to hodně nahuštěný na sebe, nevidíš tam volný místo. Můžeš popsat ten proces?

Beru si svoje charaktery a skládám je do kompozic, tak jako teď na ty nálepky pro vás.

chtěl bejt hustej jako Sam Fischer ze série Splinter Cell.

Co old school hry?

Jsem relativně starej a prošel jsem těch her docela dost. Mám rád Zeldu. Mario mě teď už moc nebaví, ale když jsem to hrál poprvé tak jsem z toho byl hrozně HIN. HIN? Jako, že mě to hrozně bavilo.

Novej termín. To neznám. Jakej máš vztah k městu?

Mám ho celkem rád, ale na druhou stranu mám rád i přírodu.

Mám rád, když si můžu jít zaběhat do lesa. Mám rád město jako takový, ten ruch je fajn. Je to takovej motor, kterej mi může pomoct při tvorbě nebo práci.

A jaký velký města jsi navštívil?

Nejsem moc zcestovalej, jen po Evropě. Londýn, Paříž, Berlín.

V Laussane sem byl dostkrát.

Tys dělal pro Londýnskou výstavu takovou speciální věc...

To už bylo loni. Soutěž k dvacetiletýmu výročí značky Evisu, a jsem připravil takovej obraz, kterej jsem kreslil na dřevěnou překližku, kterou jsem pak skenoval. A pak to tam bylo vystavený s dalšíma 19 lidma, který něco udělali, plus lidma co je oslovilo Evisu.

Mě občas skici baví stejně nebo i víc než finální věci. Třeba Leonardovi skici. Jeho obrazy jsou boží, ale jako by šly mimo mě.

To je tou dobou. Většina jeho věcí, který jsou známý lidem, jsou komerční zakázky. Kostel si ho najal, aby něco konkrétního namaloval. Ale ty skici, ty pocházejí z jeho superkreativní hlavy a proto můžou být pro kreativní lidi cennější něž ty jeho malby, který jsou sice dokonalý, ale jsou na zakázku.

Zpět k té otázce jak já tvořim. Nakreslim si jeden charakter, za něj další, pak další, obtáhnu je linkou, přidělám něco do těch prostorů a všechno, co tam přebývá, vybarvím načerno. Takhle většinou funguju. Mám rád tyhle zaplněný věci. Dělám titěrný věci a snažim se jich dělal hodně. Jako těch dvacet autíček ve druhé třídě.

Máš nějakou vysněnou spolupráci? S kým bys chtěl dělat?

Těch by bylo úplně spousta. Pro Sanrio, společnost, co vlastní licenci na všechny ta charaktery Hello Kitty.

Necítíš se tím rukopisem někdy svázanej?

Necejtim právě. Já to neberu jako můj rukopis. To co jsem udělal pro Leagas Delaney je jedna věc a přestože ten rukopis s tím funguje, tak Klubová epopej vypadá jinak. Mám tyhle zaplněný věci rád. Myslím, že každej, kdo má nějaký estetický cítění, je schopnej udělat minimalistickej plakát, kdežto málokdo je schopnej udělat zaplněnej plakát, kterej pořád vypadá hezky.

A o to se snažim. Aby to bylo stejně vyvážený, jako když člověk udělá červenej plakát a Helveticou tam napíše Plakát.

Jak ses dostal k vinyltoys?

Už ani nevím, jak jsem se o tom dozvěděl, asi tím, že tvořim věci založený na charakterech. Když to děláš, máš vlastně dvě mety, kam se to dá posunout.Udělat animovanej film nebo reálně vytvořit ten objekt. A vinyl toys jsou jedna z možností jak toho lze dosáhnout.

Další otázka, kterou nemám moc rád, ale stejně mě zajímá.

Máš výraznej vizuální styl, co tě ovlivnilo? Můžeš vyjmenovat seznam věcí, který měli podíl na tvorbě tvýho rukopisu?

Myslim, že jsi to řekl dobře, to co teď tvořím je vlastně evoluce a mix všeho, čím jsem si prošel. Dětský kresby pastelkama, přes graffiti, počítačovou grafiku... Hodně jsem koukal na západní a východní kreslený seriály, což mě dost ovlivnilo. V současné době mě baví komunikace značek jako takových, který mají výrazný identity a jejich věci, přesto, že jsou to věci denní spotřeby, jsou ikonický umělecký díla.

Jako třeba tričko BAPE, co máš teď na sobě...

Jako třeba BAPE, co mám teď na sobě je ten případ. A myslím si, že Hello Kitty je nejdotaženější umělecký dílo současnosti.

Máš jednu věc a z ní můžeš vyrobit úplně cokoliv To je geniální.

Ten charakter je natolik univerzální, že to lidi nemají rádi jen proto, že to je všude. Že by to někdo neměl rád proto, jak to vypadá, nebo proto, že by měl nějakej důvod, kterej vychází z toho, co to je, to si myslím, že nemá.

A není pak marketing na úkor té tvorby? Zakladatel BAPE (A Bathing Ape) vymyslel ten název jako odkaz na japonský přisloví „koupat se ve vlažné vodě“ = klouzat jen po povrchu věcí. Lidi to stejně nosí, protože to je cool.

Jako, že to je povrchní? Že většina lidí za tím nevidí tu myšlenku?

Je to dvousečná zbraň. Přijde mi, že se to líbí lidem proto, že jim to někdo řekl.

To tak je, ale většina lidí jsou takoví. Masa je ovlivnitelná lidma, kteří jsou nastavovatelé stylu. Je to dvousečný. BAPE mám docela rád a vím o tom hodně. Dřív to bylo tak, že sis mohl v jejich obchodě koupit jen jeden produkt. Což vyvolalo to, že to lidi chtěli mít, protože to mít nemohli. Oni neposílali online, takže se to na internetu prodávalo za dvakrát tolik, což nastavilo tu ikonovitost té značky.

Je něco takovýho možný i v Čechách?

Není. Není tady dostatečnej trh. Myslim, že jsme šikovnej národ, ale je tady málo odvahy. A je tady jedna věc, kterou já rád říkám a to je „galaxie Česká republika“. Tady lidi hrajou na to: jsem nejlepší v Čechách! Ale co? Čechy jsou v Evropě. Je tady dva tisíce lepších v Evropě a milion na celý zemi.

Jak tě ovlivnily počítačový hry?

Hrál jsem dost, moje současná kolekce je 60 her, který mám rozehraný. Dohrál jsem víc her, než přečetl knížek. Je to blbý, ale...

Nemusí to být blbý. Tyhle věci by se neměly přeceňovat ani podceňovat. Myslím, že když někdo přečte víc knížek, než dohrál her, tak to ještě nemusí nic znamenat. Ok. Kdybys sis mohl mohl vybrat jednu hru, ve které by sis zahrál live.

Byl bys tam ten Mario.

Link v Twilight Princess (The Legend of Zelda), ale reálně bych

2

Dokážeš si představit, co bys pro ně udělal?

Tím, že znám jejich tvorbu, která je založena na těch charakterech, takže nejspíš bych chtěl vytvořit charakter pro Sanrio, kterej by oni vlastnili. To by byla největší čest, které by se mi mohlo dostat.

Je to reálný dneska? Ve světě internetu?

Myslím, že nic není nereálný. Internet spojuje, ale na druhou stranu je těch lidí strašně moc. Oni si jsou schopní vybrat dvacet, padesát lidí na spolupráci, lepších, než jsem já.

A jsi v tom dost úspěšnej. Viděl jsem, že byly tvoje věci na Kid Robot blogu.

Jo, to bylo zrovna vtipný, protože v den kdy to tam dali jim spadnul server a oni to reinstalovali až tak po třech dnech, takže to tam bylo jen pár hodin. Takže to nemělo žádnej velkej ohlas.

Chtěl bys jet někdy do Japonska?

Chtěl.

Plánuješ to?

Neplánuju, to musí přijít úplně náhodnou.

Co třeba kaligrafie?

Já jsem na to hrozně ničemnej. Kaligrafie je hodně o trpělivoti a soustředění. A já jsem tomu zatim nevěnoval moc času.

A tvorba písma?

Je to zrovna pár dní, co jsem vydal vlastní font. Původně jsem ho vytvářel do soutěže pro Supreme Being a když mě jeden člověk z Nového Zélandu oslovil, že by to chtěl na jeho stránkách tendollarfonts.com, tak jsem s tím souhlasil. Pro mě to ani nebyl font, jen nakreslený písmo a tím, že mě on oslovil, tak mě to nakoplo k tomu, že jsem z toho udělal reálnej font.

Dá se na klávesnici psát a ukazuje to ty znaky, který jsem navrhoval.

Chtěl by ses tomu víc věnovat? Fascinuje tě písmo?

Mám to rád a poslední dobou sleduju, že věci, co tvořím jsou hodně infografický. Začal jsem přidávat popisky, což uvidíte i na těch samolepkách, který dostanete k tomuhle časáku. Vystačím si maximálně s deseti fontama . Nepotřebuju mít doma pět tisíc fontů. Rád si beru ty nejzákladnější fonty, který si přizpůsobuju svým potřebám.

Jaký máš vztah ke klasickýmu umění?

Mám k tomu velkej respekt. I když většinu těch věcí tituluju takovým hanlivým pojmem „rádobyfotografové“. Snaha zachytit realitu byla tenkrát daleko větší, než projevení kreativity. Těší mě lidi, kteří ve své době tvořili něco jinýho, než ten zbytek.

Třeba Hieronymus Bosch. Není to úplně můj styl, ale mám rád tu detailnost a to, že vytvářel úplně jiný věci, něž se dělaly.

Posouval to trošku dál.

Máš nějaký konkrétní jména z historie?

Většina lidí jako jsem já nezapomene zmínit Andyho Warhola jako velkej vzor a velkou inspiraci. Mám rád tradiční japonský dřevotisky, mám rád celkem gotickou architekturu.

Co třeba Mucha?

Baví mě jeho linková tvorba, je to strašně grafický.

Komiksový, že.

To art deco funguje hezky, ale u nás je to přepoužívaný tím, že to má babička na záchodě. Když člověk navštíví Mucha Café nebo podobný věcí, kde jsou ty plakáty v prostředí do kterýho patřej, tak je to uplně jinej prožitek, než to na co jsme zvyklí.

Hodně lidí Muchu odsuzuje, ale na svojí dobu to bylo velice dobrý. A je to člověk, kterej neříkal: jsem nejlepší malíř v Čechách, ale naopak on to dotáhl.

Prorazil v Americe, měl výstavu v New Yorku. A zemřel po výslechu gestapem...

Baví tě chodit na výstavy?

Baví mě to, ale hrozně dlouho jsem na žádné nebyl.

A kdo tě teď baví z Česka?

Mám rád lidi, se kterýma jsem spolupracoval na Klubové epopeji (dvacet pláten – dvacet autorů, odkazujích na Muchovu Slovanskou epopej). Třeba Yunk.cz kterej dodal jeden aršík samolepek, Ilona Polanská, Luke Tomski, Emil Norm, MaComix, Maro ilustrátor jak má být. Jejich tvorba převyšuje věci, co vidíme v galeriích a označujeme je za současný český výtvarný umění.

Co třeba hudba? Posloucháš hudbu když děláš?

Poslouchám hudbu, když dělám. Nemám pořád puštěnou hudbu když pracuju a občas sedím v absolutním tichu. Žádnej zvuk, žádej hluk, nic.

Nějaký jména?

Seznam interpretů myslíš? Rád pracuju při rychlé elektronické hudbě, třeba Korsakoff, Angerfist, the Viper, mám rád korejskej pop, j-pop, j-trance, nightcore. Dřív jsem striktně poslouchal jednu věc a kdo poslouchal jinou věc, tak byl nepřítel. Teď nemám problém pustit si rychlou elektronickou hudbu, 200 bpm a pak jít ven a poslechnout si klidnej rap. Čím má člověk větší záběr, tím je to bohatší.

Dostáváme se ke konci rozhovoru. Jak bychom to zakončili?

Věděl jsem odpovědi na všechny otázky. (směje se)...

Pan Aargh získává tři zlaťáky...

A jde k automatu.

Máš nějakej vzkaz? Teď můžeš ovlivnit až pět lidí!

To je velký. Zkuste se zamyslet, co jsem říkal o galaxii Česká republika. Zkuste být sami sebou a ne jen kopírovat, co je ze zahraničí -a co možná tady nikdo nezná. Snažte se být originální a tvořte. Nenechte se blokovat a bránit pomyslnými hranicemi státu.

Rád bych také poděkoval Yunkovi za support s tvorbou těch speciálních stikerek pro vás.

Yo!

Obrázky zleva dolů: vinyl toys, triko pro Radical, nikes pro Yemiho A.D., Klubová epopej, Evisu: the keeper of the forest, pomalovaná kancelář Leagas Delaney

3

Hledám práci.

Zn.: zábava, seberozvoj, peníze Poslední dobou jsem se dostal do stavu, kdy mám více nabídek práce, než jsem schopen fyzicky zvládnout (jen pro úplnost – pracuji nezávisle jako marketingový stratég, grafický designér, fotograf, student a zcela jiné - aktuálně v poměru tak 40:30:3:17:10). To mě přinutilo najít si nějaký systém pro výběr správných poptávek tak, aby mi pro nedostatek času neunikaly ty opravdu podstatné.

Na první pohled velmi jednoduchý problém – stačí si přece jen zvolit úkol, za nějž si můžu říct tu nejvyšší hodinovou sazbu. Opak je ale pravdou.

Seberozvoj přináší radost, radost přináší výkony, výkony zase lepší platové ohodnocení. Vše přirozeně a s chutí do práce. Tak vypadá ideální job, který jako práci ani nevnímáte.

Tchibo: Kávový Mistr Příkladem za všechny může být květnová práce pro Tchibo, respektive zprostředkující komunikační agenturu TBWA Tequila. Cílem bylo vytvořit soutěžní aplikaci na Facebooku, která bude uživatele bavit a navíc dopomůže k rozšíření fanouškovské základny a vyšší návštěvnosti webu Tchibo.cz. Čas na realizaci – necelé dva týdny. Podklady – téměř žádné. Rozpočet na kompletní vytvoření – 8 000 Kč (ceny do soutěže naštěstí Tchibo dodalo zvlášť).

Z těch 8 tisíc se museli zaplatit programátoři, grafička, agentura a já, coby člověk, který kromě komunikace s klientem a programátory připraví vše od myšlenky soutěže ve 3 různých variantách, přes kompletní textace, podklady pro grafičku, propagaci, až po třeba právní ujednání a příslovečnou třešničku navíc. Práce minimálně na 5 dní (za mylného předpokladu, že nemáte další klienty a máte zrovna „slinu“). Má předpokládaná odměna - od 2 000 (pesimistický pohled) do 5 500 (optimistický pohled).

Peníze nestačí Základní ekonomické teorie říkají, že předpokladem každé úspěšné výroby je mít dostatek ze svaté trojice Práce – Půda – Kapitál. Bez práce, tedy lidských zdrojů, hybné to síly, by výrobny ležely nečinně ladem, a to i dnes, v době rozsáhlé robotizace, která nutnost LIDSKÝCH zdrojů redukuje v mnoha oblastech na absolutní minimum. Bez půdy, tedy továren, polí či strojů, by nebylo možné vkládat onu přidanou hodnotu – nesmyslné zisky bank z ničeho pro tentokrát nechme stranou. A bez kapitálu, tedy financí, které tvoří jisté pojivo celé trojice, by se pracovníci rozutekli a Půdu by zabraly banky a jim podobné instituce. Všechny tři prvky tvoří velmi křehký systém, v němž je jedna část silně, až životně závislá na druhé.

Pokud bych se skutečně řídil jen peněžní otázkou, při 14 denním deadlinu (zvlášť u nadnárodní firmy, kde se musí polovina věcí schvalovat na centrále) a výši rozpočtu (pokud by se navýšil přibližně 3x, začal by odpovídat průměrným cenám na trhu) bych od toho dal okamžitě ruce pryč. Jenže…

Proč o tom mluvím? Protože stejnou svatou trojici je možné nalézt i z pohledu úspěšného zaměstnání. Tou trojicí je Zábava - Seberozvoj – Peníze.

Jenže Tchibo je strašně pěkná značka, kterou spousta lidí považuje za Lovebrand. Už delší dobu jsem na svět Facebookových aplikací nesáhl a proč si neoprášit znalosti a nerozšířit rozhled. Navíc vždy jsem si grafiku dělal sám a teď bych jen vytvořit podklady a nastínil směr, přičemž finální realizaci by dělal někdo jiný – musel bych to tedy připravit tak dobře, aby šlo vše hladce jako po másle (ok, toto jsem ve výsledku úplně nevládl a úspěšný finiš nám dal časové zabrat – poučení pro příště). A hlavně – s těmi lidmi jsme si tak pěkně už na začátku sedli, že byla radost na tom pracovat.

Svaté trojice úspěšného zaměstnání Zábava. Velká část zaměstnavatelů si myslí, že zábava nemá v pracovní době vůbec co dělat. Dovolím si nesouhlasit. Stejně jako Práce je hybnou silou výroby, je i Zábava, či chcete-li Radost, hybnou silou každého zaměstnance.

Nemluvím teď o zábavě typu zahrát si na 5 minut internetovou hru (i když i zde již výzkumy prokázaly velmi pozitivní vliv na pracovní výkonnost). Myslím tím prožívat radost přímo z práce. Je to schopnost udělat si z práce hru, těšit se z ní, cítit se z ní natolik v pohodě, že člověk ani nemá potřebu si internetovou pětiminutovku zahrát. Jednoduše míra toho, nakolik mě práce baví.

Ve výsledku jsem s přijetím zakázky neváhal a šel do toho po hlavě. A ani v nejmenším toho nelituji. Vznikla z toho velmi pěkná kvízová hříčka, kterou si zahrály tisíce lidí. Získal jsem opravdu pozitivní ohlas od známých, kteří se ke hře bez mého přičinění dostali. A získal jsem vědomosti, zkušenosti a krásnou referenci v dalším ze směrů, který mě jako práce baví a zajímá. Jen pro zajímavost – konečná výše odměny ještě pořád nebyla stanovena. Ale to je přece to nejmenší, o co tu jde.

Seberozvoj. Neboli protiklad ustrnutí na jednom místě je neméně důležitou součástí trojice. Člověk je od přírody vybaven potřebou neustále posouvat své možnosti dál a dál (sprinter, který poprvé zaběhne 100m pod 11 sekund si taky neřekne, že mu to stačí). Nejhorší proto je, pokud se zaseknete na pozici, která už další rozvoj neumožňuje. Každý post takový bod má a v tu chvíli (stereotyp) je důležité buď zcela změnit pozici, nebo se začít rozvíjet přidruženým směrem. Volte proto taková místa, kde můžete stále růst. Čím rychleji, tím lépe.

Závěrem Takže až se příště budete zamýšlet nad nabídkou práce, položte si jednoduchou otázku – co vše mi opravdu přinese? Pokud jsou odpovědí pouze peníze, nemůžete čekat naplnění ani radost z každého pracovního dne. Hledejte raději dále. Vyplatí se to.

Pavel Vybíral (až vybral)

Peníze. Bez peněz to dlouhodobě nejde. Nesmí se však stát tím hlavním motivem k práci (tak, jako se to bohužel v drtivé většině případů děje). Je třeba si uvědomit, že peníze jsou pouze prostředkem, cestou, jak si pořídit věci a zážitky, na které se těšíme. Mnohem smysluplnější proto je, pokud se můžeme rovnou těšit z práce, která nám zároveň vydělává na těšení se další.

4

KITTCHEN

Kuchař Kittchen rád vaří. Taky dělá muziku. A má rád komiksy a jejich hrdiny. Stal se jedním z nich. Akorát, že místo trapné pláštěnky s kapucí a přiléhavého kostýmu nosí rondon, kuklu a kuchařskou čepici. Žije v osadě DOK5Y v době po výbuchu atomové bomby… připouštím, tak trošku virtuálně.

Reálně postava Kittchena vznikla jako alter ego při nahrávání svého hudebního alba.

Vystupuje anonymně. Skrývá se pod maskou, aby si jej nikdo nemohl spojit s jeho (hudební) minulostí. Pro někoho to může vypadat podivně, ale může si tak dovolit být více naléhavý, tajemný a bezprostřední. Ostatně práce pod rouškou anonymity není nic nového ani ve vyšších kruzích. MF DOOM, Daft Punk SBTRKT potvrdí. Kittchen ale působí, jako byste ho potkávali každý den v tramvaji. Zdánlivá obyčejnost a všudypřítomná DIY estetika (do it yourself = udělej sám) prostupuje jeho hudbu, klipy i komiksy. Vše s nezaměnitelným rukopisem.

Na začátku loňského května pěkně v tichosti vypustil do světa své debutové album Menu, které vyšlo jako mp3 free download, později také na vinylu. Jeho vznik popisuje tak, že už dlouhou dobu si pohrával s myšlenkou dělat hudbu, která by byla založená jen na předmětech, které se nachází v kuchyni. Tohle je důležitá, ale ne zcela zásadní myšlenka alba. Impulsem k nahrání alba pro Kittchena kupodivu byla nemoc, během které zapadl do kuchyně a na svůj iPhone začal nahrávat zvuky všeho, co v té kuchyni našel. Cinkání příboru, tlučení vařeček, hluk kuchyňských spotřebičů, nakonec i kytara, to všechno slouží jako základ Kittchenova alba.

Není úplně snadné dekódovat jeho melancholické texty, každopádně na první poslech působí svěže, s notnou dávkou lehkosti a humoru. Nechybí slovní hrátky a dojde i na silné refrény. Skoro všechny songy se jmenují podle nějakého jídla, ale jestli si myslíte, že jsme někde u Pohlreicha na návštěvě, tak jste si spletli dveře. Jídlo a kuchyň je jenom všechna ta vata kolem. Tohle je hlavně výpověď chlapíka, který je pěkně náladový.

Pocity namixované s výkřiky do prázdna. Souvislosti nehledejte. Dohromady to stejně nějak zafunguje. Útržky, které dávají dohromady mikrosvět. Divnější věc jsi asi dlouho neslyšel. Tak se do toho dej: Album stahuj na Kittchenově webu www.kittchen.cz Martin Spurný

žena - Normanova matka - a zabije ji. Mladý Norman má svoji maminku velice rád a ukryje mrtvolu Marion. Po nějaké době začne po Marion pátrat její sestra. A jak to bude dál? Věřte, že na světě jsou vskutku zvláštní věci. Černobílá barva, strašidelná hudba, plachý Norman, sadistická matka, tajemný dům Batesových - vše dohromady vytváří skvělý horor.

Mně samotnému se na filmu líbí zejména úžasné napětí, které vám prochází celým tělem, zatímco sledujete televizní obrazovku. Hitchcockovi se navíc povedlo udržovat napětí po víceméně celý film, přiznejme si, že to je velmi složitý kousek. Současní režiséři by se od něj měli učit (pokud to již tak činí, tak by se měli činit ještě více).

Taktéž, musím se přiznat, se mi velmi zalíbili téměř všechny postavy filmu, a zejména Norman. Možná je to nepochopitelné, ale mě je zpočátku opravdu sympatický pro svoji milou povahu. Hitchcock prostě neměl potřebu vytvářet jedince, kteří budou diváky nenáviděni. Další plus pro mě.

Ještě bych se vrátil k jedné Hitchcockově drzosti, kterou si dovolil udělat ve filmu. Na začátku se seznámíme s mladou příjemnou slečnou, sledujeme její osudy a pan Hitchcock ji pak klidně zabije. Kde to vlastně jsme, takhle přece horory nefungují. Tento počin se pro mě stal dalším potvrzením jen režisérského umění, protože jen tvůrce si troufne vytvořit něco nového (ne, neprotiřečím si). Ještě musím pochválit nádherné prostředí motelu Batesových. Představte si zastavit na takovém místě uprostřed noci, na něco takového byste nezapomněli, ani kdybyste přežili.

Počkejte na noc, preventivně si odskočte na záchod, pusťte si Hitchcockovo Psycho a věřte, že budete litovat. (Buď vás znudí, nebo vyděsí). Já osobně jsem u svého prvního Psycha díkybohu usnul (bylo mi asi 14). U svého druhého jsem byl nadšen (to mi bylo 17).

Přestože právě končí školní rok a nás čekají prázdniny, zkuste si představit podzim a stovky vlaštovek na drátech. Mě osobně zoologie vždy velmi interesovala a to samé platí o hororech. Pan Hitchcock měl nejspíše podobné zájmy jako já, což lze doložit filmem Ptáci z roku 1963.

Film začíná nevině, kdy krásná blonďatá slečna Melanie přijede do městečka Bodega Bay. Při jízdě na člunu do ní narazí racek - úmyslně. Postupně přibývá útoků vran, racků, vrabců, rorýsů a dalších ptáků na lidi. Melanie a několik jejích přátel se zabarikáduje ve svém domě a čelí obrovskému náletu ptactva.

Zkuste si představit situaci, že procházíte obrovským hejnem ptáků sedícím na zemi, přičemž víte, že mohou kdykoliv vzlétnout a začít vyklovávat vaše zrakové orgány. Slyšíte každé pípnutí, kráknutí, mávnutí křídel, slyšíte vše a u všeho se strachujete. Tohle je zde sice jen ve filmu, ale zkuste si představit sebe na místě herce. Nebo ještě lépe, kdyby vše byla realita. Z nějakého důvodu se mi taktéž zalíbily scény se sedícími ptáky - patrně protože jsem s napětím očekával, kdy se hejno zvedne a zaútočí.

Hitchcock si rád hrál s diváky. Sám vystupoval v každém svém filmu jako postava, co se někde objeví a hned zmizí. Je to skvělá taktika, jak donutit diváka k absolutnímu soustředění na film. Ve filmu Ptáci hledejte muže vycházejícího ze zverimexu se dvěma psy. A s dalšími filmy si poraďte sami, já jej totiž zatím nenašel.

Ještě bych zmínil jeden jeho film, zvaný Okno do dvora. Je o muži se zlomenou nohou, který se nudí, a proto sleduje své sousedy dalekohledem. Jednou však zahlédne něco, co vypadá jako vražda. A jak to bude dál?

Film posloužil jako inspirace pro film Disturbia z roku 2007, který pojednává o studentovi špehujícím svého souseda v domnění, že se jedná o sériového vraha. Oba filmy stojí za to.

Pan Hitchcock si za své životní dílo vysloužil hvězdu na Hollywoodském chodníku slávy.

Bohužel ani to se nestalo jeho branou k věčnému fyzickému životu a umírá roku 1980.

Svým dílem se však zapsal do dějin kinematografie a tím mu byla udělena alespoň částečná nesmrtelnost.

David Hýbl

Mé svědectví o Alfredu Hitchcockovi Dnes je tomu několik týdnů (případně měsíců), co jsem byl požádán o menší příspěvek do světa žurnalistiky. Chtěl bych vám tudíž představit život a dílo pana Alfreda Hitchcocka, slavného režiséra thrillerů a hororů. Jeho zjev je nezaměnitelný - nízký tlustý chlápek v obleku s naprosto vážným výrazem, ale s humorem v duši.

Malý Alfred poprvé zakřičel na svět 13. srpna 1899 v Londýně. Mládí přirozeně trávil školou. Jeho koníčkem bylo kreslení karikatur, díky čemuž se později dostal do filmového průmyslu. Svůj první film natočil roku 1925. Až do své smrti jich stihnul natočit více než padesát - od němých až po barevné.

Jeho filmová tvorba se vyznačuje dvěma nepřehlédnutelnými rysy. Za prvé je to všudypřítomné a gradující napětí. Pokud jste viděli film Psycho, jistě chápete o čem mluvím.

Za druhé to je nádherný (občas černý) smysl pro humor. Nebudu vám však lhát, jeho filmy nepoužívají moderní efekty a pro některé jsou nudné. Ale podívejte se na ně a možná zjistíte, že současná technika není důležitá pro dobrý film.

Právě nyní, kdy píši tyto řádky, mi hraje na druhé polovině obrazovky můj oblíbený Hitchcockův film - Psycho, který se pro mě stal vrcholem jeho tvorby. Vše začíná ve velkém městě odkud prchá mladá zlodějka Marion. Jezdí si po silnicích, dokud nezaparkuje v motelu, který vlastní jistý pan Norman Bates - poněkud plachý hubený mladík.

Marion a Norman si chvíli přátelsky povídají, poté Marion odchází do sprchy a pak hodlá jít spát. Všechno však nestihne. Zatímco se sprchuje, přijde do koupelny postarší 5

Nebojme se přemýšlet: Cítit se ve škole dobře?

Bože, už zase škola; To je nuda; Zítra zase písemka z matiky a ještě fránina; já se z toho pos***; Do háje, zapomněl jsem domácí úkol; Za tři, mama mě zabije; Bože, já jsem si nevykreslila mapku do zeměpisu…

Přijdou mi smutné postoje, nás studentů, které zaujímáme vůči škole, ale ještě smutnější je pro mě to, jak tyto postoje ovlivňují náš život. Rozmrzelost z toho, že už je neděle, pocit naštvanosti vyvolaný tím, že nám učitelé zadali mnoho úkolů, stěžování si na množství učiva, pocit flustrace z nadcházejícího testu, zkoušení, strach z toho co dostaneme za známku, obavy týkajících se reakcí našich rodičů, stres z nedostatku času. Tyto emoce, stavy či okamžiky zajisté známe všichni a jsou téměř našim denním chlebem.

Já se ptám, je to v pořádku? Je třeba mít vůči škole postoj negativní? Díky tomu, že věříme, že je něco negativní a zakoušíme to, o čem máme takové přesvědčení (a školu zakoušíme “neustále”, a to paradoxně ikdyž škola není - myšlenky na budoucí test, povinnosti - ježiši to zase můžu dneska zabalit, musím udělat to a to, pozítří píšu z…), tak logicky budeme sklízet ovoce zrající z této naší představy.

Je třeba si uvědomit, že tady vlastně není problém ve škole, ale v tom co si o ní myslíme, a jestli těmto myšlenkám věříme.

Je třeba si uvědomit, že většina negativní zkušenosti, co se školy týče, vzniká ze strachu, že nejsme s to naplnit představy rodičů (tj. mít skvělé známky, nemít špatné známky, nedělat ve škole nějaké problémy, nemít poznámky…), školy, ale i nás samotných. Představy rodičů jako mladí studentíci přebíráme a pokládáme je i za své - musím mít dobré známky, nesmím mít špatné. Stejně jako ve škole, kde je nám neustále vštěpováno, že není dobré mít špatné známky, za to pilná práce a dobré výsledky jsou žádoucí.

Ze strachu, že nenaplníme tyto představy pak nutně pramení jakési nadhodnocení významu známek

pro náš život, vysoké ohodnocení dobrých známek a nízké ohodnocení známek špatných. Tím, že pro nás mají známku velkou hodnotu, tak s tím přirozeně přichází strach z toho, že nebudeme mít to, co je pro nás žádoucí, ale také z toho, že dostaneme to nežádoucí.

Pokud dostaneme dobrou známku sklidíme slastné ovoce v podobě radosti, pochvaly od rodičů, úlevy, dokázání hodnoty sebe sama, protože jsme přece dokázali dostat dobrou známku (jsme dobří) = sebeuspokojení. Pokud obržíme do našich indexů špatnou, tak to moc fajn není, stydíme se, rodiče nás dvakrát nepochválí, jsme naštvaní, někdy jsme terčem i posměchu a ten nemusí být přímý, spíše za “zády” - to je blbec zase dostal 4ku. Je třeba ta čísilka na kusu papíru či slovíčka tolik řešit?

Zpozorovali jste někdy na sobě či ve svém okolí takovou zvláštní věc - obrovské těšení se na prázdniny (za neustálého stěžování si na školu:D), a pak když prázdniny přijdou, tak jsme znudění a nevíme co dělat, jen tak vysedáváme např. u pc (a dokonce si říkáme na tom netu mezi sebou, jak se nudíme) a tak jen někde brouzdáme, klikáme a snažíme se zabavit. Jsme jaksi ztraceni najednou v té hromadě volného času a sklouzáváme do povrchnosti. Jakoby škola nebyla jakási část našich životů, ale byla pomalu jejich jedinou náplní. Říkame, jak je škola na hov**, flustruje nás atd… ale nechováme se spíše hrozně pokrytecky a není v nás obrovský sebeklam? Není spíše naší drogou ? Vždyť se podívejme, dokážeme o ní mluvit, myslet či kvůli ní se nějak cítit tak často a kdekoliv. Je to jedno z našich nejvíce společných témat a náš koníček, vždyť kvůli ní si máme vždy možnost stěžovat, divím se, že ji nemilujeme, když nám toho tolik dává :D Připomíná mi to né moc dobrý partnerský vztah, kde si hodně na druhého stěžujeme, pomlouváme a přitom jsme na něm závislý a nedokážeme s tím nic moc dělat.

představte si třeba umývání nádobí či uklízení a odmyslete si od toho povinnost, to že to po vás někdo chce, vaše zakořeněné nejrůznější negativní postoje k tomu, není to potom činnost při které se dokážeme cítit štastnými (ostatně jako jakákoliv jiná činnost)? Soustředíte se více na ten proces, na tu činnost, jste pozorní vůči okamžiku a nejste vězni vašich myšlenek plných strachu, povinnosti, nelibosti (určitě to znáte i bez toho odmyslení si oněch věcí, protože na ně často při nejrůznějších činnostech i zapomenete, ikdyž si to často ani neuvědomíme).

Zkoušejme se vymaňovat ze svých zautomatizovaných a někým štěpovaných myšlenek a postojů, nebojme se přemýšlet mimo jakousi síť postojů a myšlenek, která nás „uvězňuje“, stejně jako pavučina uvězňuje mouchu, která do ní vletí. Oproti mouše máme ale na vybranou, ona jakmile se do pavučiny chytí, tak bez cizí pomoci už nevyletí.

Na závěr jednu školství provokující poznámku: “Špatné známky jsou tu proto, abychom skrz ně mohli vyjádřit to, že se na něco zaměřit prostě nechceme a nepovažujeme to za důležité“ Tak se neciťte špatně, když se vyjádříte :D

Proč něčemu co nemáme rádi a stěžujeme si na to v takové míře dáváme tak obrovský prostor v našich životech?

Naší motivací ve studiu přece nemusí být strach a nemusíme tolik času strávit v negativním prožívaní našeho času. Učení se přece není nudné ani špatné,

Terror Paříž Uničov

výstava Ondřeje Hrušky v Galerii Dobrý den Nelíbí se mi to. Když se mi něco nelíbí, nejspíš to ve mně vyvolává nepříjemné pocity.

(Pokud se tedy dostaneme do normálně používaných hodnotících slov mezi lidmi líbí/nelíbí.) Nejspíš je to potom pocit, který nejsem schopna přijmout. Vyvolává ve mně agresi a odpor. V případě Ondrovy výstavy Terror Paříž Uničov je to ale na místě a v pořádku. Jsem nucena ke znechucení, zároveň jsem ale pobavena malými příběhy na zdech.

Ondra jen upozorňuje na to, co je pro nás pro všechno už dávno neviditelné. Stalo se to mlhou, protože jsme si jednoduše přivykli na mnoho barev kolem nás, na vybělené zuby v reklamách, na billboardy s ženami, na neony. Když na to ukáže, cukáme sebou, ale dokud je nám toto zatajováno, jsem spokojeni a nic nenamítáme.

Je to, jako bych šla po ulici. Je sakra autentickej! Jakoby už se mě to vlastně po pár týdnech od vernisáže netýkalo a já se jen stala tím otupělým přijímačem. Jako bych byla na fotce. Jo, mám na sobě latex a hraji v metalové kapele. Být jako ony. Ale Ondrovy fotky to o to více nabíjí. Tím více je z nich patrné to, o čem mluví. Prostě to (věci kolem sebe) jen přejdeš. Být jako šmouha v očích kráčejícího na ulici. Jede kolem tebe tramvaj a ty vidíš barvy a impresi, nevíš nic. Trochu abstrakce. A z objektů na fotkách drobné mikropointy.

Je to trochu nepříjemné, jako smyčec na kytaru, jako akustika ve velkém prostoru TERROR jako narušení instituce, jako řvaní do hudby.

Bolest uší z hudby při vernisáži je jen potvrzením, že vše dohromady dávalo smysl a že bolest očí je na místě. Jen pak ale naneštěstí z neuznání vyvolává výstava i bolestivá slova.

A jak je na tom Ondra teď? „Prosím tě, podepíšeš mi pohlednici s tvou fotkou z Divadelní Flóry (Ondra je fotografem Flóry)?“ řekla jsem mu na náměstí v Olomouci. „Jo, ale jen když obstřihneš ten fialovej okraj okolo,“ řekl mi na to. Obklopí „krása“ už i Ondrovy fotky? Nové a nové vrstvy.

A za přelepení cenzurou děkujeme. Vstup diváka do hry je vždy posunující. A pojďte na facebook dál přispívat! www.facebook.com/galeriedobryden Marie Vařeková 6

PŘÍLOHA ONLINE ČÍSLA

A

Takle vypadá tištěná verze ERORU.

B

C

A takhle to vznikalo.

D

E