EROR 3. číslo studentského časopisu Gymnázia Uničov
Únor 2011
INTERNETOVÉ VYDÁNÍ TISKOVÁ VERZE: 1 — Editorial | 2 — Maus (Myš) | 3 — Senselessness | 4 — Comics 5 — SPGU informuje | 6 — Rozhovor s bývalou paní profesorkou Annou Valouchovou 7 — Reportáž o uničovském kinu + BONUS: 8 — Fotografie k reportáži o uničovském kinu | 9 — Rubin 102 10 — Odraz světových dějin v literatuře krásné a na filmovém plátně — Vzpomínky na Afriku
TISKOVÁ VERZE
7
Reportáž o uničovském kinu
2
Art Spiegelman na tomto komiksu pracoval dlouhých třináct let. A stvořil něco, co jste určitě nečetli. Je krátce před druhou světovou válkou a v Evropě to vře. Vladek Spiegelman, mladý Žid, si právě vzal Anju. Narodí se jim syn. V práci je spokojený. Ale čím dál tím častěji slýchává o fašistech a jejich teroru na Židech. A najednou je válka! Nacisté likvidují Židy, Vladek a Anja se synem před nimi prchají. A dál už si to přečtěte. Občas nebudete věřit, čeho byli (jsou?) lidé schopni. Občas si budete myslet, že je to vymyšlené. Není. Vladek i Anja válku přežijí, ale jejich syn ne. Druhý syn, Art, se jim narodí až po válce. A právě ten celý příběh vypráví. Židy zde nakreslil jako myši (proto MAUS), Němce jako kočky a Poláky jako prasata. Druhá světová válka Vladka naučila si všeho vážit a vším šetřit. Chová se tak i za čtyřicet let: přepočítává sirky, každy cent třikrát obrátí... MAUS má dva díly a oba si můžete půjčit ve ŠKOLNÍ KNIHOVNĚ. — Radim Lisa
Při zakládání školního časopisu jsme měli udělat reportáž o rádiu, které se nachází v Olomouci. Jelikož Radimu Lisovi selhalo spojení s nějakým pánem z rádia, reportáž se neuskutečnila a dostali jsme nový nápad, udělat reportáž o uničovském kinu. Tato se i přes prvotní komplikace uskutečnila a městským kinem nás provedl pan Ševčík. Asi jedna z nejdůležitějších místností kina je strojovna, ve které jsou především dva promítací přístroje. Film se může promítat buď z DVD (jak, to zřejmě nebude třeba dále rozepisovat), nebo klasicky z filmové pásky - ta se musí navinout na cívku, která se poté vloží do promítacího přístroje a ten ji promítne na plátno. Film nejede v promítačce plynule, ale trhaně (35 okýnek/1sekunda). Na jednu cívku se vejde 20 min. filmu, takže průměrný dvouhodinový film je na šesti cívkách. Připravené filmy se vkládají do tzv. trezoru. Ze strojovny, konkrétně z promítačky se ovládá osvětlení ve velkém sále. foto: www.mkzunicov.cz Kino ovšem není jen o strojovně, je zde místnost s generátorem, kdyby náhodou došlo k výpadku elektrického proudu. To se stává jen občas, hlavně když je výjimečně v kině hodně lidí. V kině je také chladící místnost, dílna, sprcha, atd. Pod schody velkého sálu je prostor, kde by měly být pouze nehořlavé materiály a velmi nás překvapilo, jak přísně se tato pravidla dodržují, také nás velmi příjemně překvapilo, jak je všude v uničovském kině čisto a uklizeno. Ve schodech velkého sálu jsou průduchy, kterými je vel-
ký sál vytápěn, nebo klimatizován. V kině se také nachází bufet a malý sál, tyto místnosti snad všichni znají. Málokdo však ví, že mezi promítacím plátnem a zdí ve velkém sále je asi dvoumetrový prostor, ve kterém je ozvučení, které je také po stranách velkého sálu. Ozvučení je za plátnem, takže plátno musí být zvukopropustné, aby kvalita zvuku byla co největší. Plátno v našem kině měří na délku sedm metrů a nyní je docela nové. V uničovském kině najdeme také unikáty, jako například věšáky na kabáty, které jsou patentem uničovských strojíren, v současné době jsou bohužel pozměněny. Uničovské kino na nás reportéry udělalo velký dojem, a proto vás vyzýváme, abyste ho navštěvovali častěji. Podpoříte tím modernizaci kina, ve kterém by mohly být v budoucnu nová sedadla. — Ondřej Kobza (IV - reportér), pan Ševčík (průvodce po kině), Dobromila Malíková (VI - fotografka), Jiří Antes (IV - záznam reportáže), více fotografii naleznete v online verzi ;-)
Maus (Myš)
EROR 3. číslo studentského časopisu Gymnázia Uničov
1
Editorial — Na začátek citát: „Hlavy mladých lidí by se neměly nacpávat fakty, jmény a vzorci. Abyste je znali, na to nepotřebujete navštěvovat univerzitní přednášky, můžete je najít v knihách. Účelem výchovy je naučit lidi myslet a dát jim takový výcvik, který nemohou nahradit za žádné učebnice. Je opravdu zázrak, že moderní výchova úplně nezadusila svatou zvědavost, která je základem výzkumu.“ Albert Einstein. Jistě vás zaskočil malý formát tohoto čísla. Takový můj experiment. Šetříme papír. Zkoušíme novou formu. Vlezlo se sem však vše, co by mělo: editorial, rozhovor, reportáž, recenze, komiks, básnička, informace... a dokonce i dvojjazyčně. Na konec doufám, že za měsíc (nebo dva) vyjde další číslo ERORu. Přeji příjemné čtení. — Vojtěch Janoušek
Únor 2011
1 — Editorial 2 — Maus (Myš) 3 — Senselessness 4 — Comics 5 — SPGU informuje 6 — Rozhovor s bývalou paní profesorkou Annou Valouchovou 7 — Reportáž o uničovském kinu
3
Senselessness You are my nightwish in your full beauty but i‘m so selfish and lookng for eternity I pay my duce and always keep on when going through dark without hope which is gone In this big senselessness now, we all are in wondering, how to get away we will never give in we must fill our hearts with faith and truth or all what we love will disappear like you — Tomáš Novák (VIII)
senselessness = nesmysl selfish = sobecký eternity = věčnost
4
Comics
5
SPGU informuje Události — 22. 12. 2010 proběhla studentská Lyra, později tolik diskutovaná. 12. 1. 2011 se konala schůze SPGU. Pan ředitel na ní vyjádřil negativní názor na Lyru 2010 z důvodů přehnané vulgárnosti. Den na to vyšel v Uničovském zpravodaji článek předsedy SPGU o prosincové Akci pro uničovské kino. V lednu se také vybíraly peníze na adoptovanou Haiťanku. Týdenní výstava s názvem „Děvčata z pokoje 28“ na naší škole připomněla Den památky obětí holocaustu (27. leden). 2. 2. 2011 proběhla 1. schůzka Majálesu - motiv: hudba, tanec, zpěv; předběžné heslo: UNIČOV HLEDÁ GYMUNSTARS (studenti mohou navrhnout i jiné heslo). Akce pro uničovské kino č. 2 — V pátek 25. března se bude promítat film o Facebooku The Social Network (8 nominací na Oskara). Začátek bude mezi 17-18 hod. Vstupné 40 Kč (platit zastupitelům SPGU). Film mohou navštívit jako minule kamarádi, kantoři i rodiče. Potřebujeme nejméně 50 lidí. ;-) Přátelský florbalový turnaj — pro střední školy pořádaný SPGU proběhne 20. dubna v naší hale.
Hi! Check out English comics made by our friend Josh Bauman from Berlin. If you won‘t understand it, don‘t be afraid and ask your teacher of English language. You can find more Josh‘s strips at www.caffeinatedtoothpaste.com. Enjoy it!
i
6
Rozhovor s bývalou paní profesorkou Annou Valouchovou Legenda mezi kantory. Od 23 do 60 let ve hře. Annu Valouchovou jste mohli ve škole zahlédnout ještě minulý rok, než odešla do zaslouženého důchodu. Tady je krátký rozhovor, jak se dnes u ní věci mají, co se změnilo a co zůstalo při starém. Radim Lisa: Jak se dnes máte? Anna Valouchová: Jako každý důchodce. Mám pohodu a klid a hlavně můj každodenní režim neovlivňuje zvonění školního zvonku. Jak velká změna ve vašem životě nastala, když jste přestala učit? Zásadní. Nedokázala, jsem si představit, že ráno nepůjdu do práce. Jenže všechno v životě má svůj začátek, svůj čas a taky konec. Člověk má vyhráno, když se tímto faktem smíří. Co vám chybí? Co ne? Chybíte mi vy, studenti!!! Nechybí mi spěch, stres a zvonění školního zvonku. Jak se změnilo školství po čas vaší učitelské kariéry? Možná byste byli překvapeni, kolik změn proběhlo za moji „kariéru“. Co se nemění? Přítomnost studentů a kantorů.
Jak trávíte svůj volný čas? Volný čas? Co to je? Jste šťastná? Jsem spokojená a to je štěstí. Je za co v životě bojovat? Má to cenu? Rozhodně má cenu bojovat neustále proti lidské hlouposti, lži, podvodům… Učíte se stále novým věcem? Jasně! Konečně mám čas na počítač – užívám si to! Chodím do kurzu pletení z pedigu a hledám sílu znovu se přihlásit do angličtiny.
Sportujete? Ráda bych, ale jsem limitována zdravím. Čeká mě operace kyčelního kloubu. Co si myslíte o počítačích, mobilech, internetu? Pokrok se nedá zastavit – jsou to úžasné, neuvěřitelné věci. Přesto si myslím, že se bez těchto pomůcek v civilním životě žilo klidněji. Stíháte stíhat? Mnohdy nestíhám! Rada do života? Žijte! Život je hrozně krátký a čas zatraceně rychle utíká. Využijte všechno, co vám život nabízí. — Radim Lisa Tiráž — Studentský časopis EROR erormag.ic.cz | erormag@gmail.com Gymnázium Uničov, Gymnazijní 257, Uničov 783 91 www.gymun.cz EROR vznikl díky Studentskému parlamentu Gymnázia Uničov www.gymun.cz/studentskyweb Redakce: Vojtěch Janoušek (V) - grafická úprava, redaktor Radim Lisa (VI) - redaktor
+ BONUS
8
1
Fotografie k reportáži o uničovském kinu
7
2
9
3
8
10
4
11
5
6
12
Popis: 1 — promítacé kabina 2 — úschovné boxy na filmové cívky 3 — dílna 4 — „Co kdyby v kině vypadl proud?“ 5 — prostor za promítacím plátnem 6 — promítací cívka s filmem 7 — promítačka 8 — zařízení na převíjení cívek 9 — sálek 10 — prostor pod hledištěm 11 — detail na promítací plátno 12 — promítačka z profilu
Vojtěch Janoušek tuto povídku napsal pro paní profesorku Zbořilovou. Byl to jeden z dílčích úklolů v ekologické soutěži Recyklohraní.* Práce se natolik líbila, že se z celé České republiky umístila v kategorii pro střední školy na 2. místě. Díky tomu dostalo Gymnázium Uničov v této soutěži 500 bonusových bodů. Celkově má nyní naše gymnázium v soutěži 2383 bodů. Za tyto body se na konci roku budou moci vybrat určité studijní pomůcky či jiné materiální odměny. * Recyklohraní je školní recyklační program pod záštitou MŠMT České republiky, jehož cílem je prohloubit znalosti žáků v oblasti třídění a recyklace odpadů a umožnit jim osobní zkušenost se zpětným odběrem baterií a použitých drobných elektrozařízení.
foto: http://www.radijoimtuvai.lietuvoje.net
Televizor Rubin 102
i
9
Rubin 102 Jednoho prosincového večera roku 1972; venku krásně poletuje sníh na dlážděný chodník a vedle toho chodníku, čtyři patra nad zemí, v panelovém domě, dívají se idylicky babička s dědečkem na televizor značky Rubin 102. Krásný to televizor – úhlopříčka obrazovky 43 centimetrů! I dívají se tedy babička s dědečkem na nějaký večerní pořad, usmívají se u toho, a hle – bum!, televizor nehraje. „Dědečku,“ děla babička, „zase nám praskla lampa! Musíme říci panu Safírovi, aby ji nám přišel vyměnit a opravit to.“ „No ba, já mu zítra řeknu…“ Následující den tedy řekne dědeček panu Safírovi, že pokazila se jim televize a zpraviti by ji chtěli. Víte, totiž pan Safír je amatérský opravář televizorů. Dělá to rychle a levně. Kdyby teď dala babička s dědečkem televizor do opravny, trvalo by to nejméně čtrnáct dní, než by se opravil, a ke všemu budou přece svátky! Vánoce by byly o něco ochuzeny, pokud by se babička s dědečkem nemohli na Silvestra dívat na zábavný program v televizi. V podvečer přijíždí pan Safír na kole značky Ukrajina a dává si ho do stojanu vedle toho dlážděného chodníku. Zvoní, dostává se do nitra moderního panelového domu a vyjíždí výtahem do čtvrtého patra za babičkou a dědečkem. Babička s dědečkem jej zvou dál a ukazují mu jejich rozbitý Rubin 102. Pan Safír se na něj zadumaně dívá, ale s úsměvem na rtech, jelikož aspoň může zrovna dělat to, co ho opravu baví. „Tak se do toho dáme,“ řka a opravdu se dává do práce. Po skoro hodině má televizor zpravený. Venku už je dávno tma. Amatérský opravář však potřebuje ještě nejméně hodinu televizor pozorovat, jestli to všechno opravil správně. A už je dávno po času večeře a babička nabízí opraváři odměnu a zákusky, vdolky a domácí babiččin štrúdl. Dědeček však ukazuje větší gesto – připíjí si s opravářem na jejich opravený televizor značky Rubin 102. I připíjí si s opravářem po hodině znovu, poněvadž televizor opravdu funguje tak jak má. A znovu si připíjí a teď už nevím na co… Někdy po půlnoci dědeček přivolává do čtvrtého patra výtah. Opravář i dědeček do něj vrávoravou chůzí nastupují a něco si pro sebe žvatlají, usmívajíc se při tom na sebe. Oba vychází na dlážděný chodník před panelový dům. Pan Safír si jde docela oklikou pro svoje kolo. Člověče, ještě, že ho nemá zamčené… Ten by se asi netrefil… „Hehe, děkuju ti Pavle, za tu televizi,“ huláká dědeček do tmavé noci, ale hlavně na pana Safíra s kterým se již za ten večer stihl krapet víc seznámit, „fakt dík!“ „Není za co, Pepo,“ otáčí se za ním pan Safír, který už jede na kole, ale zrovna málem spadl, jak se otáčí, „fakt,“ a pořádně se na Pepu usměje. To jsou lidé hodní, co? Pan Safír proto, že dědečkovi a babičce opravil televizor Rubin 102; babička a hlavně dědeček proto, že mu za to dali pořádnou odměnu; a všichni ostatní lidé proto, že panu Safírovi to nezamčené kolo značky Ukrajina nikdo za celý ten den neukradl. — Vojtěch Janoušek, říjen 2010
10
Odraz světových dějin v literatuře krásné a na filmovém plátně — Vzpomínky na Afriku Tento článek byl napsán pro Studentksý web Gymnázia Uničov a do budoucna by na něm měl vzniknout seriál článků na tuto tématiku. Proč jsem se vůbec rozhodl něco psát a proč zrovna TOHLE? Vlastně ani sám nevím. Když mě Vojta požádal, jestli bych něčím nepřispěl do Vašeho Studentského webu, přišlo mi to pouze jako zdvořilostní nabídka, nebo jako jeho zoufalá snaha, aby nemusel vše tvořit sám. V každém případě však sledoval jeden cíl, a to nějakým způsobem web obohatit a něco nového nabídnout. Nemám tušení, zdali to dokážu splnit a něčím Vás zaujmout, přesto se o to nakonec alespoň pokusím a přinejhorším si tak jen procvičím své bídné vyjadřovací schopnosti. Protože si pochopitelně nedělám iluze, že každého z Vás zajímá historie tak jako mě, rozhodl jsem se nabídnout snad přijatelnou alternativu. Ona totiž zrovna historie je bohužel asi jedinou věcí, které já sám nějakým způsobemrozumím (i když, jak se v poslední době ukazuje, ne tolik jak jsem myslel), tudíž se v článku nějakým způsobem stejně promítne. I přes tento nedostatek si myslím, že přeci jen všichni máme něco společného - věřím, že také rádi posedíte doma v pohodlí a pustíte si dobrý film. A právě filmům bych se chtěl věnovat. V posledních letech byla natočena spousta výborných snímků, které dokázaly dokonale zmapovat různé historické etapy a problémy v rozličných prostředích. Spousta z nich vznikla podle románových scénářů vynikajících autorů. A právě tito spisovatelé, kteří psali o době, ve které sami žili, nám dokázali zanechat živoucí odraz dané doby. Málo co je pro nás tak cenné, jako poznat život jiných lidí z různých perspektiv. Dnes se například do Paříže za „pár korun” může podívat téměř každý, ale ne každý ví, jak se zde žilo před 80 lety, a právě docenit historickou hodnotu a odkaz vlastní kultury stále patří k nejcennějším lidským hodnotám.
Vzpomínky na Afriku Když jsem přemýšlel jaký film pro tento příspěvek vybrat, zrovna jsem pročítal paměti Ernesta Hemingwaye, velkého milovníka Afriky a narazil na jeho poznámku, podle níž je dílo dánské autorky Karen Blixenové, její vlastní autobiografie nazvaná Vzpomínky na Afriku, „nejlepší knihou o Africe” jakou kdy sám Hemingway četl, což přirozeně znamenalo velikou poctu, a právě to stálo u výběru mého tématu.
Děj knihy (i filmu) se odehrává v Keni kolonizované Brity, kam se autorka roku 1914 odstěhovala se svým manželem baronem Brorem von Blixenem. Karen Blixenová pocházející z dánského aristokratického prostředí se odstěhovala na černý kontinent s
vidinou spořádaného života mezi místní smetánkou. Namísto bohatých výdělků z kávové farmy, k jejíž koupi byla přemluvena manželem a idylického života v kruhu zdejších aristokratů ji však čeká jen řada větších či menších životních katastrof. Filmového zpracování románu se ujal americký režisér Sydney Pollack. Hlavní hrdinku ztvárnila Meryl Streep, jejího manžela Klaus Maria Brandauer a v roli mužného lovce Denyse Hattona, do něhož se hlavní hrdinka nakonec zamiluje, exceloval Robert Redford. Dějovou linii příběhu však nastíním pouze ve zkratce, abych případným zájemců nepokazil chuť si film pustit (třeba se někdo najde). K charakteristice děje využiji pouze jedno krátkého odstavce, a to citace oficiálního distributora tohoto snímku. „Vzpomínky na Afriku patří mezi největší romantické filmy všech dob. Vypráví poutavý a pravdivý příběh Karen Blixenové ženy obdivuhodně pevné vůle, která se svým nevěrným manželem, baronem Brorem von Blixenem řídí kolem roku 1914 kávovou plantáž v Keni. Ke svému překvapení začne Karen brzy zcela propadat kráse této exotické země, místních lidí a tajemného bílého lovce Denyse Finche Hattona”. Co se hodnocení a přínosu filmu týče, jsou Vzpomínky na Afriku přes víceméně banální zápletku (hrdinka se v rámci „sňatku z rozumu” provdá do Afriky, s manželem se rozejde a zamiluje se do charismatického lovce, který je však příliš svobodomyslný pro trvalejší vztah) mnohovrstevnatým filmem, který sděluje mnohem více, než se na první pohled zdá. Navíc věrohodně a bez příkras zachycuje ztrátu nevinnosti Afriky s příchodem západních kolonialistů počátkem dvacátého století. Přesto je celá kniha (s pár obměnami i film) pravdivou autobiografií života Karen Blixenové. Kromě jejích životních osudů dílo umožňuje nahlédnout do prostředí a tajů Afriky v první polovině 20. století, ať už se jedná o návštěvu pánského klubu Muthaig, místa oddechu všech britských gentlemanů v Keni, kde se samotná autorka stala jedinou ženou v historii, jíž bylo dovoleno se zde napít společně s muži, či popisy neúspěšných snah, jak vzdělávat zdejší domorodce v duchu evropské kultury. Prostřednictvím srozumitelného a poutavého vyprávění autorky také poznáváme krásy Africké přírody, která je nezaměnitelná. Obzvláště ve filmovém zpracování jsou panoramatické záběry, podbarvené dokonalou hudbou, doslova úchvatné. O nesporných kvalitách filmu svědčí také jeho ohod-
nocení kritiky. V roce 1985 získal Oscara za nejlepší film, režii, za adaptovaný scénář, kameru, původní hudbu, výpravu a za nejlepší zvuk. Jako závěru bych rád využil jednu, dle mého názoru, výstižnou recenzi filmu, která v podstatě v několika bodech popisuje i některé mé vlastní pocity po prvním zhlédnutí tohoto snímku. Třeba v ní někteří objeví i své vlastní dojmy z filmu, nebo naopak možná přiměje k jeho premiérovému promítnutí. Říká se, že kdo jednou navštíví Afriku, bude se tam chtít stále vracet. Nemohu zatím bohužel toto rčení potvrdit či vyvrátit, ale tento film mi naznačil, proč se to asi říká. Afrika totiž není o životě, ale o srdci. Popíšu Vám teď situaci, za které komentuji tento snímek. Z repráků mi hraje hudba Johna Barryho a na monitoru svítí nápis Out of Africa a já nenacházím skutečně mnoho slov na komentář k filmu, nicméně nacházím někde hluboko v sobě vzpomínky na ty krásné rozlehlé pláně s divokými zvířaty, na ty dialogy mezi Meryl Streep a Robertem Redfordem, které se prostě nemohou nikdy oposlouchat, vzpomínky na nesmírně půvabnou a odvážnou ženu, plnou vůle a odhodlání a až se sebe destrukční touhou po obrovské lásce, na chlapa, který podstatu slova “chlap” splňuje nejen svými slovy, ale především svými činy. Něco mi napovídá, že když Robert Redford myl Meryl Streep vlasy, hodně holkám ujelo jen tak mimoděk z úst ono závistivé holčičí, ale v tomhle případě neškodné “Ta se má.” Africký filmový výlet Vzpomínky na Afriku, totiž není, jak už jsem psal výše o životě, ale především o srdci. — Tomáš Vojáček, bývalý student Gymnázia Uničov