UPADÁ TRADIČNÍ ŘEMESLO?
Umělecké štukatéry bychom našli již v antice, zatímco dnes jich je poskrovnu. Jejich práci můžeme vidět nejčastěji na zámcích, v kostelech, na stropech interiérů bank, divadel, ale i v moderních bytech. Stejně tak většina ozdob na domech, které obdivujeme, je práce uměleckých štukatérů. Oliver Braun (1991), syn české spisovatelky Petry Braunové, je jeden z mála mladých lidí, který s touto řemeslnou tradicí pokračuje. S Oliverem jsem se sešla v malé kavárně v Praze. Když jsem přicházela, všimla jsem si, že se stále dívá na strop a na zdi a pozoruje štukatérskou výzdobu a praskliny ve zdi. Uměleckého štukatéra ve svém ročníku dostudoval jediný, nyní je úspěšným mladým podnikatelem, který se tímto tradičním řemeslem živí. Kdy ses dozvěděl o tom, že vůbec existuje tento výuční obor, vzpomeneš si? Jako malý jsem neměl vůbec představu, co by mě bavilo. Na uměleckého štukatéra jsem vlastně přišel díky jednomu známému architektovi maminky, který mě s tímto oborem seznámil. K umění jsem měl vždycky blízko, takže mě štukatérství zaujalo a dosud nepustilo. Přemýšlel jsi už tehdy, že by tě tato práce mohla jednou živit, nebo že to budeš dělat celý život? To určitě ne, nejdřív jsem začal chodit na kurzy modelování a malování, abych vůbec udělal talentové zkoušky. Vzpomínám si, že jsem chodil do kurzu keramiky
do nedaleké školky s mojí nejmladší, tehdy pětiletou sestrou. Byl jsem tam mezi prcky jediný dorostenec, což bylo komické, obzvlášť, když se maminky na chodbě rozplývaly nad mými keramickými výtvory, které se logicky výrazně lišily od těch, které uplácaly děti. Později na konci tříletého studia, když jsem byl během praxe v opravdovém procesu modelování, výroby a osazování, mě ta práce začala tak bavit, že jsem si řekl: ano, to chci dělat celý život a být dobrým štukatérem. S takovou myšlenkou pracuji v podstatě dodnes. Mluvíš o své mamince, Petra Braunová je spisovatelka, čteš její knížky? Moje maminka produkuje tolik dětských knížek, že je nestačím ani číst, mám opravdu hodně práce. Přečetl jsem jich pět nebo šest. Vrátím se k práci, kolik vás bylo v ročníku na tvém oboru? Byly jsme jen čtyři. Ona vlastně Střední odborná škola umělecko-řemeslná Podkovářská je jediná v celé republice, kde se tohle řemeslo vyučuje, a přesto jsme tam byli jen čtyři. Je tam spoustu uměleckých oborů, které dnes již zanikají...
Proč si myslíš, že řemeslná práce dnes mladé tolik neoslovuje, že se nehlásí na tyto obory? To je problém dnešních mladých lidí. Myslí si o řemeslech, že to je dřina za málo peněz. Hlavně nechtějí pracovat manuálně, podle mě jsou líní. Navíc na řemeslníky lidé nahlížejí podřadně, a nikdo dneska nechce být považován za podřadného. Myslí si, že když půjdou na školu studovat nějak obor, ze kterého budou mít titul Bc., že z nich bude „někdo“, přitom dneska už tomu tak úplně není. Řemeslníků je málo. Vzpomínáš na svoje začátky? Já se vyučil během tří let, udělal jsem si dvouletou nástavbu, maturitu a pak jsem chtěl začít pracovat u firmy, u které jsem se vyučil. Bohužel to nebylo takové, jaké jsem si představoval. A tak jsem se rozhodnul, že půjdu pracovat sám na sebe. Ze začátku jsem dělal rekonstrukce bytů a všechny možné přilehlé práce, za to jsem hodně rád, protože jsem se naučil důležitý základ, kdy jsem viděl, co všechno je pod tím hezkým, co se týká zdí, různých nosných prvků, stropních konstrukcí, na které teď montujeme spousty zdobných věcí. A po dvou letech jsem se náhodou znovu dostal ke štukatérství. Jaká byla pro tebe největší zakázka? Mám za sebou dvě, každá mě posílila v jiném duchu. První byla zakázka vestibulu ve Smečkách, kdy jsem se vrhnul do něčeho, co jsem dělal sám poprvé. V podstatě jsem vytvářel zdobný klasicistní vstupní