UPADÁ TRADIČNÍ ŘEMESLO?
Umělecké štukatéry bychom našli již v antice, zatímco dnes jich je poskrovnu. Jejich práci můžeme vidět nejčastěji na zámcích, v kostelech, na stropech interiérů bank, divadel, ale i v moderních bytech. Stejně tak většina ozdob na domech, které obdivujeme, je práce uměleckých štukatérů. Oliver Braun (1991), syn české spisovatelky Petry Braunové, je jeden z mála mladých lidí, který s touto řemeslnou tradicí pokračuje. S Oliverem jsem se sešla v malé kavárně v Praze. Když jsem přicházela, všimla jsem si, že se stále dívá na strop a na zdi a pozoruje štukatérskou výzdobu a praskliny ve zdi. Uměleckého štukatéra ve svém ročníku dostudoval jediný, nyní je úspěšným mladým podnikatelem, který se tímto tradičním řemeslem živí. Kdy ses dozvěděl o tom, že vůbec existuje tento výuční obor, vzpomeneš si? Jako malý jsem neměl vůbec představu, co by mě bavilo. Na uměleckého štukatéra jsem vlastně přišel díky jednomu známému architektovi maminky, který mě s tímto oborem seznámil. K umění jsem měl vždycky blízko, takže mě štukatérství zaujalo a dosud nepustilo. Přemýšlel jsi už tehdy, že by tě tato práce mohla jednou živit, nebo že to budeš dělat celý život? To určitě ne, nejdřív jsem začal chodit na kurzy modelování a malování, abych vůbec udělal talentové zkoušky. Vzpomínám si, že jsem chodil do kurzu keramiky
do nedaleké školky s mojí nejmladší, tehdy pětiletou sestrou. Byl jsem tam mezi prcky jediný dorostenec, což bylo komické, obzvlášť, když se maminky na chodbě rozplývaly nad mými keramickými výtvory, které se logicky výrazně lišily od těch, které uplácaly děti. Později na konci tříletého studia, když jsem byl během praxe v opravdovém procesu modelování, výroby a osazování, mě ta práce začala tak bavit, že jsem si řekl: ano, to chci dělat celý život a být dobrým štukatérem. S takovou myšlenkou pracuji v podstatě dodnes. Mluvíš o své mamince, Petra Braunová je spisovatelka, čteš její knížky? Moje maminka produkuje tolik dětských knížek, že je nestačím ani číst, mám opravdu hodně práce. Přečetl jsem jich pět nebo šest. Vrátím se k práci, kolik vás bylo v ročníku na tvém oboru? Byly jsme jen čtyři. Ona vlastně Střední odborná škola umělecko-řemeslná Podkovářská je jediná v celé republice, kde se tohle řemeslo vyučuje, a přesto jsme tam byli jen čtyři. Je tam spoustu uměleckých oborů, které dnes již zanikají...
Proč si myslíš, že řemeslná práce dnes mladé tolik neoslovuje, že se nehlásí na tyto obory? To je problém dnešních mladých lidí. Myslí si o řemeslech, že to je dřina za málo peněz. Hlavně nechtějí pracovat manuálně, podle mě jsou líní. Navíc na řemeslníky lidé nahlížejí podřadně, a nikdo dneska nechce být považován za podřadného. Myslí si, že když půjdou na školu studovat nějak obor, ze kterého budou mít titul Bc., že z nich bude „někdo“, přitom dneska už tomu tak úplně není. Řemeslníků je málo. Vzpomínáš na svoje začátky? Já se vyučil během tří let, udělal jsem si dvouletou nástavbu, maturitu a pak jsem chtěl začít pracovat u firmy, u které jsem se vyučil. Bohužel to nebylo takové, jaké jsem si představoval. A tak jsem se rozhodnul, že půjdu pracovat sám na sebe. Ze začátku jsem dělal rekonstrukce bytů a všechny možné přilehlé práce, za to jsem hodně rád, protože jsem se naučil důležitý základ, kdy jsem viděl, co všechno je pod tím hezkým, co se týká zdí, různých nosných prvků, stropních konstrukcí, na které teď montujeme spousty zdobných věcí. A po dvou letech jsem se náhodou znovu dostal ke štukatérství. Jaká byla pro tebe největší zakázka? Mám za sebou dvě, každá mě posílila v jiném duchu. První byla zakázka vestibulu ve Smečkách, kdy jsem se vrhnul do něčeho, co jsem dělal sám poprvé. V podstatě jsem vytvářel zdobný klasicistní vstupní
vestibul se sloupy na stěnách, a u stropu na nich bylo sloupořadí osmi ženských byst. Vestibul byl hodně profilovaný, hodně složitý a spodní soklový pás, který byl přiražen ke schodům, jsem vyrobil z umělého mramoru. Ale bohužel jsem se střetnul s lidmi, kteří mou práci neocenili a navíc ještě nezaplatili. Takže jsem tam měl spíš smůlu. Byla to ale velmi cenná zkušenost. Co pro tebe tahle nezaplacená zakázka znamenala? Naučil jsem se podnikat, naučil jsem se změnit svůj přístup k lidem. Navíc to byla jedna z mých prvních velkých zakázek. Smečky pro mě byly hodně naučné, ale pokud mám zmínit zakázku, která má pro mě velký význam, tak to je práce v Rakousku na panství jednoho soukromého majitele. Tam jsme dělali přerušovaně třeba šest let, kdy jsme úplně renovovali celý interiér i fasádu zámku Purgstallandererlau. Tam jsem získal asi nejvíc zkušeností. Opakují se ti špatné zkušenosti se zákazníky, setkáváš se s tím znovu? Ano, zrovna teď o prázdninách jsem se setkal s tím, že lidé, co mají peníze, nemají absolutně vztah k řemeslu a bohužel neplatí lidem, kteří se tomu oddají. Taky jsi prý dělal na Pražském hradě… Ano s firmou Acant art, u které jsem se učil. Opravovali jsme fasádu naproti svatému Vítu. Já jsem u nich ani nepracoval, dělal jsem u nich jen brigády při nástavbě. Odhadneš, kolik máš za sebou již zakázek? No štukatérství už dělám devátým rokem, a za rok udělám tak 25 zakázek, pokud počítám i roky, kdy jsem se učil v Acantu, tak to vychází kolem 200 prací.
O řemeslu se tvrdí, že je nárazové, že řemeslníci nemají stálou práci, jak to máš ty? Máš třeba teď hodně práce? Je pravda, že v zimě té práce není tolik, ale jinak mám práce hodně. On si člověk ani neuvědomuje kolik je starých historických domů, které je potřeba opravovat, nebo kolik je zámků, paláců či kostelů, které potřebují stálou restaurátorskou práci a jelikož nás štukatérů je opravdu málo, tak ta práce je stále... a já jsem v podstatě pořád v práci v jednom kole. A kdy odpočíváš? Je zajímavé, že odpočívám u práce. Někdy je práce dost velká piplačka, když stojím 12 hodin skloněný nad stolem a modeluju nebo formuju, tak u toho odpočívám, ale na druhou stranu, když běhám po lešení, které má 10 pater, s pytlem sádry na zádech po žebříku, tak přijdu domů a padnu, takže odpočívám, kdy se dá. Tahle práce je strašně pestrá, téměř každý den dělám něco jiného, i když jde o stejné technologie, stejné techniky výroby, ale pořád dělám něco jiného, jelikož existují různé typy profilací, které se různě formují, ale hlavně: musí to člověka bavit, to je základ řemesla. S jakou se setkáváš reakcí, když někomu řekneš své zaměstnání? Já sama jsem o tom totiž donedávna neslyšela. Většinou, když říkám, co dělám, tak mluvím i o restaurování, protože to člověk zná líp než štukatérství. Restaurování v podstatě také děláme, jelikož pracujeme na starých věcech, to provádíme pod dohledem památkářů a restaurátorů. Ovšem občas to musím i přesto vysvětlit, lidé to opravdu příliš neznají. Dřív to byla úplně běžná
Výčet některých prací: l Zámek Purgstall an der Erlauf l Zámek Brandýs nad Labem l Zámek Liblice u Mělníka l Pražský Hrad l Cukrárna Myšák l Nuselská radnice Praha 4 l Muzeum hl.města Prahy l Residence River Gate best of realty 2013 l Kostel sv. Apolináře l Kolowratský palác na Ovocném trhu l Grand Hotel Liberec l soukromé sídlo zámek v Podlesí l soukromý dům – fasáda a interiéry na Náměsti Míru 4 l zdobný vestibul Ve Smečkách 9 l zdobné schodiště Křižíkova 113
práce. Hlavně v době secese, v letech 1850 až 1910, v té době se postavili celé Vinohrady, všechny domy z té doby jsou zdobené, to muselo po stavbách běhat štukatérů jak mravenců. Popíšeš mi, jak vypadá tvůj den? Co zahrnuje tvá práce? No, nejčastěji děláme zdobné profilace, což jsou ornamenty v koutech místností. Pro laika jsou to lišty… zákazníci vždycky říkají: udělejte mi ty lišty. Každý štukatér musí mít dílnu, kde vyrábí tyhle věci, musí mít velký mramorový stůl. Výroba začíná v dílně pomocí šablon, s nimi jezdím po stole, kajsem nanesl sádru, a ze sádry tak vytvaruju pomocí šablony profil, sádru po ztvrdnutí odvezu na stavbu, kde ji namontuju, nejčastěji přišroubuju do stropu, do zdí. Všechno se odvíjí podle velikosti a složitosti zakázky. Dříve se vše vyrábělo a zdobilo na místě, dneska se profil přišroubuje k sádrokartonovým stropům, vyretušuje se a pak přijdou na řadu malíři. Všimla jsem si, že nosíte bílé montérky a oblečení, má to nějakou symboliku? Ano, na bílém není umazání od sádry tolik vidět, jako na barevných věcech a navíc, montérky slouží k odlišení řemeslníků. Když se na stavbě pohybuje 100 lidí a hledáš instalatéra, tak hledáš montérky modré a ne bílé… Ve 24 letech už podnikáš, co považuješ za největší plus a minus v podnikání? Jako plus určitě považuju to, že jsem svůj vlastní pán, nemusím nikoho poslouchat, nepodřizuji se, kromě zákazníka, dělám si vše po svém. Ale má to samozřejmě i svoje mínus, když chci být úspěšný, tak musím dělat 3x víc než ostatní. Když spočítám hodiny, které strávím v práci, a výdělek, tak mnohdy není závratný. Ale i když je práce málo, tak příbuzných prací ve stavebnictví je spoustu. Chceš něco vzkázat mladým lidem ohledně tvého řemesla? Určitě, jsem rád, že mi tímto dáváš tu možnost. Chtěl bych vzkázat mladým lidem, že by měli více přemýšlet o výběru zaměstnání, nebát se řemesla, a hlavně chci apelovat na rodiče, aby svým dětem s výběrem pomohli, a nebazírovali nad tím, aby měli ze synů inženýry. Znám hodně kluků, kteří stejně nedostudovali, a nakonec zůstali bez vzdělání a těžce si shání práci. Jsem opravdu vděčný mamce, že mě do učiliště vlastně dokopala, protože jsem byl naivní puberťák, který nic nevěděl a myslel si, že mu všechno spadne do klína. Ale člověk se musí snažit sám. autor článku: Lucie Přibylová