JA K T O DĚ L A JÍ
ASTRONAUTI Z A S V Ě C E N Ý N ÁV O D , JAK OPUSTIT PLANETU ZEMI
TERRY VIRTS
How to Astronaut
An Insider's Guide to Leaving Planet Earth Copyright © 2020 by Terry Virts This edition published by arrangement with Workman, an imprint of Workman Publishing Co., Inc., a subsidiary of Hachette Book Group, Inc., New York, New York, USA. All rights reserved.
Jak to dělají astronauti
Zasvěcený návod, jak opustit planetu Zemi Terry Virts Odpovědná redaktorka: Gabriela Kostašová Překlad: Petr Kovařík DTP: Lenka Pavlisová (dle originálu publikace) Obálka: Lenka Pavlisová (dle originálu publikace) Copyright © ZONER a.s. Vydání první v roce 2024. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZRK2401 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz www.facebook.com/Zonerpress www.instagram.com/zoner_press_brno/
ISBN
978-80-7413-596-5
OBSAH Ú v od : TOHLE NENÍ STARÁ TÁTOVA KNÍŽKA O DOBÝVÁNÍ VESMÍRU: Ale i jemu se bude líbit! . . . 7 VÝC VI K
! LÉTÁNÍ NA PROUDOVÝCH LETOUNECH: Předehra ke kosmickým lodím . . . . . . . 13 @ RUŠTINA (ГОВОРИТЬ ПО РУCСКИ): Učení se jazyka kolegů z posádky . . . . . . . . . 17 # PAPÍROVÉ SÁČKY:Jak se naučit nevdechovat zbytečně moc CO2 . . . . . . . . . . . . . . 21 $ THE VOMIT COMET – BLICÍ KOMETA: První ochutnávka stavu beztíže . . . . . . . . . . .25 % VÝCVIK PŘEŽITÍ: Příprava na vesmírný průšvih. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .30 ^ MIMOŘÁDNÉ UDÁLOSTI NA PALUBĚ RAKETOPLÁNU: Zvláštní peklo, které vytvářejí školitelé na simulátorech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 41
& KADEŘNICTVÍ CHEZ TERRY: Vlasový styling hvězdné členky posádky . . . . . . . . . . . 46 * CHIRURGIE NENÍ ŽÁDNÁ VELKÁ VĚDA: Lékařský výcvik na let do vesmíru . . . . . . . . .49 ( NA MYŠÍCH ZÁLEŽÍ: Pokusy na živých zvířatech ve vesmíru . . . . . . . . . . . . . . . . .54 BL ŠATY DĚLAJ ASTRONAUTA: Jak si do vesmíru sbalit oblečení na půl roku . . . . . . . . . 57 BM ASTRONAUT VE FORMĚ: Fyzická příprava na kosmické lety . . . . . . . . . . . . . . . . . 61 BN JET LAG (A SPACE LAG): Přizpůsobení cirkadiánního rytmu . . . . . . . . . . . . . . . . .65 S TA R T
BO JAK SE OBLÉCT, ABY VŠECHNO KLAPLO (VČETNĚ STARTU): Velmi komplikovaný skafandr . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 71
BP VOLÁNÍ PŘÍRODY: Skafandr nemá poklopec . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .77 BQ ČERVENÉ TLAČÍTKO: Jak a proč se dá raketoplán úmyslně zničit? . . . . . . . . . . . . . 80 BR DRŽTE SI KLOBOUKY, POJEDEME DO KOPCE: Jak zůstat při startu v klidu . . . . . . . . . 84
N A O B Ě ŽNÉ D RÁ Z E
BS UČÍM SE VZNÁŠET: Jak se vypořádat se stavem beztíže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .91 BT JAK SE STAVÍ VESMÍRNÁ STANICE: Pečlivý postup, kousek po kousku . . . . . . . . . . . .96 BU PILOTOVÁNÍ VESMÍRNÝCH LODÍ:
Setkání, dokování a vyhýbání se vesmírnému smetí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 103
CL ZALEJTE VODOU: Vaření na vesmírné stanici . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 111 CM TOČÍME FILMY: Jak natočit na oběžné dráze celovečerní film ve formátu IMAX . . . . . 116 CN CHRRRRRRRR PŠŠŠŠÍÍÍÍ: Ve stavu beztíže se spí naprosto skvěle . . . . . . . . . . . . . 123 CO 200 DNÍ SE NESPRCHOVAT? ŽÁDNÝ PROBLÉM! Koupání ve vesmíru . . . . . . . . . . . . 127 CP POZLÁTKO VESMÍRNÝCH LETŮ: Necenzurované chození na záchod ve vesmíru . . . . . 132 CQ SOBOTNÍ ÚKLID: Práce astronauta není nikdy hotová. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 137 CR NAD ČÍM TO ZROVNA PŘELÉTÁME? Rozpoznávání míst na planetě. . . . . . . . . . . . . 140 CS OTRAVA S POŽADAVKY NADŘÍZENÝCH: Hloupá pravidla a byrokratické nesmysly . . . . 147 CT VE VESMÍRU TĚ NIKDO KŘIČET NEUSLYŠÍ: Únik čpavku ohrožuje existenci stanice i posádky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 150
CU BYLO TO DLOUHÝCH 200 DNÍ: Dělají to astronauti na ISS?
(Na co se chce zeptat každý). . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 156
DL CO S MRTVÝM ČLENEM POSÁDKY: Když kolega astronaut vydechne naposledy . . . . . 158 DM ROBOTIČTÍ KOLEGOVÉ: Dálkově ovládaná práce mimo ISS . . . . . . . . . . . . . . . . . . 161 DN TELEFONY, E-MAILY A DALŠÍ NEPŘÍJEMNOSTI: Komunikace se Zemí (pomalejší než vytáčené připojení) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167
DO ABY ČLOVĚKU NEHRÁBLO: Psychologická příprava na to,
co s hlavou udělá let do vesmíru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 170
DP DORUČOVÁNÍ BALÍKŮ: Příjem, vybalování a opětovné balení věcí
do nákladních lodí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 175
DQ NETFLIX, HULU A BASEBALL: Zábava na palubě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 179 DR PILOT STÍHAČKY DĚLÁ VĚDU: Experimenty jsou skutečným smyslem mise . . . . . . . 182 DS TROSEČNÍKEM: Co dělat, když tam nahoře uvíznete? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 187
VÝ ST U PY DO KO S M U
DT NEJVĚTŠÍ BAZÉN NA SVĚTĚ: Podvodní výcvik výstupů do kosmu . . . . . . . . . . . . . . 193 DU NASOUKAT SE DO SKAFANDRU JE VÁŽNĚ KUMŠT: A to jste si mysleli, že nejnáročnější je start... . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 202
EL KAŽDÝ LET SI DŮKLADNĚ NAPLÁNUJTE A PAK SE SVÉHO PLÁNU DRŽTE:
Nelétejte, jak vás zrovna napadne . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 208
EM SÁM V PRÁZDNOTĚ: Samotný výstup do kosmu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 211 V HLU B I N ÁCH V E S M Í RU
EN CO JE ZAPOTŘEBÍ K CESTĚ NA MARS: Realistický pohled na věc . . . . . . . . . . . . . . 225 EO LIDSKÉ TĚLO VE VESMÍRU: Fyzická zátěž při dlouhodobých letech do vesmíru . . . . . 231 EP CESTOVÁNÍ V ČASE: Einstein a celá ta záležitost s relativitou . . . . . . . . . . . . . . . . 240 N ÁVR AT N A Z E M I
EQ JÍZDA NA HORSKÉ DRÁZE: Návrat na Zemi není pro měkkoty . . . . . . . . . . . . . . . . 245 ER ADAPTACE NA ŽIVOT ZPĚT NA ZEMI: Naučit se po šesti měsících ve stavu beztíže znovu chodit – no jen si to zkuste! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 252
ES TRAGÉDIE: Pomoc blízkým po katastrofě raketoplánu Columbia . . . . . . . . . . . . . . 258 ET BEZ PENĚZ DO VESMÍRU NELEZ: Setkání s washingtonskými politiky po letu do vesmíru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 267
EU VESMÍRNÁ TURISTIKA: Co byste měli vědět, než do toho půjdete . . . . . . . . . . . . . 274 FL JSME SAMI? EXISTUJE BŮH? A DALŠÍ PRKOTINY: Můj názor na některé nepodstatné otázky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 277
FM JAKÝ TO MÁ VŠECHNO SMYSL? Vnímejme svět s větším nadhledem . . . . . . . . . . . 284 D oslov : Izolace: Lepší na Zemi, nebo ve vesmíru? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 292 Pod ěkov á ní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 299 Fot og ra fie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 304
Oslava 100 dní ve vesmíru během Expedice 42.
$ 4
THE VOMIT COMET – BLICÍ KOMETA První ochutnávka stavu beztíže
M
iluju letadla a jejich označení: Falcon, Viper, Eagle, Hornet, Mustang, Lightning, Thud, Phantom. Je to dlouhý seznam. Jak se píše v knize Přísloví 22,1: „Výborné jméno je nad hojné bohatství, lepší než stříbro a zlato je přízeň.“ Takže když jsem se dostal do NASA a bylo mi řečeno, že budu létat v „Blicí kometě“, trochu jsem znejistěl. Tradice letů s nulovou gravitací sahá až do počátků vesmírného programu, kdy se NASA snažila přijít na způsob, jak umožnit astronautům vyzkoušet si, jaké to je být ve stavu beztíže. Pokud skočíte ze střechy, můžete samozřejmě stav beztíže asi tak na vteřinu zažít, ale čeká vás bolestivý dopad. Pokud máte skokanské prkno (ta jsme měli, dokud na radu právníků z veřejných plováren nezmizela), rovněž si před nárazem na hladinu užijete asi vteřinu volného pádu. Pokud letíte v lehkém letadle, může pilot zatlačit na řídicí páku a získat tak pár vteřin nulového gravitačního zrychlení. Ale abyste získali skutečně smysluplný čas, musíte letět rychle a časem se ukázalo, že ideální způsob, jak dosáhnout víc než dvaceti vteřin ve stavu beztíže, představuje dopravní letadlo. Mechanismus fungování je poměrně jednoduchý. Vomit Comet vyletěla do 160 kilometrů dlouhé vyhrazené operační oblasti nad Mexickým zálivem, kde je dostatek vzdušného prostoru pro manévrování. Vystoupala do výšky 6000 metrů, naklonila se a zrychlila na 350 uzlů. Při určené rychlosti pilot stáhl řídicí páku a všichni cestující dopadli na podlahu pod tlakem dvou g, což je dvojnásobek normální tělesné hmotnosti. Když se příď letadla naklonila až do výšky 45 stupňů nad horizont, zatlačil páku dopředu, dokud se letadlo nedostalo na nulovou hodnotu g. Připomíná to situaci, když se zastaví vozík na vrcholku horské dráhy. Až na to, že je to mnohem dramatičtější a trvá
<<< 25 >>>
||||
VÝCVIK | | | |
to podstatně delší dobu. Než se letadlo vzneslo nad vrchol tohoto parabolického oblouku, dokud se nos letadla nezatlačil asi 30 stupňů pod horizont, trvalo to asi pětadvacet vteřin. V tu chvíli pilot řídicí páku pevně přitáhl, čímž opět rozbil nebohé pasažéry letadla o podlahu zrychlením dvě g. Pokud někdo náhodou rozumí fyzice, tak trajektorie letadla opisovala parabolu. Tento pohyb – nos dolů, přitáhnout, praštit všemi o podlahu, zatlačit páku, nechat všechny pětadvacet vteřin plavat ve vzduchu, celé znovu – pokračoval po dobu deseti parabol. V tu chvíli se letadlo dostalo na konec vyhrazeného vzdušného prostoru, takže jsme se museli otočit a všechno zopakovat. Většina těchto letů zahrnovala čtyřicet parabol během dvou až tříhodinového letu. Když jsem přišel do NASA, letouny KC-135 Vomit Comet, které byly po mnoho desetiletí tahounem amerických letů s nulovou gravitací, stále ještě létaly. To letadlo bylo úžasné – mělo velkou otevřenou kabinu, polstrované stěny a spoustu místa, kde se nebozí cestující mohli vznášet a trénovat na stav beztíže nebo obsluhovat experimenty, které se před vysláním do vesmíru vědecky testovaly. O pár let později NASA Než jsem se pozvracel, v rámci snižování nákladů přešla na menší, zvládl jsem asi deset dvoumotorové letouny C-9, což ve srovnání se parabol. Existuje vtipná čtyřmotorovými KC-135 přineslo nižší náklady fotka, jak po tomto letu na palivo. Toto letadlo bylo vlastně docela dobré, protože mělo asi 90 procent využitelv obklopení spolužáky ného objemu a bylo levnější. líbám zem. O několik let později dostalo velitelství úžasný nápad tento program zprivatizovat. Byl zadán komerční společnosti, celé to bylo nakonec dražší než vlastní letadla NASA a vědci získali méně cenných dat. Krátce poté byl program zcela ukončen a NASA dnes nemá letadla s nulovou gravitací k dispozici. Ruská a evropská kosmická agentura mají stále vlastní verze Vomit Comet, NASA ne. Ačkoli privatizace bývá často rozumným řešením, v tomto případě tomu tak nebylo. Letové operace NASA byly efektivní a postavené na součinnosti s dalšími aspekty jejího leteckého programu a je škoda, že jsme přišli o tak důležitou součást výcviku kosmických letů jen kvůli pomýlené snaze za každou cenu privatizovat. Můj první let ve stavu beztíže provázelo velké očekávání. Byl jsem stíhací a zkušební pilot a létal jsem na víc než čtyřiceti různých typech letadel.
<<< 26 >>>
||||
T he V omit C omet – B licí kometa | | | |
„Blicí kometa“ NASA KC-135, kde astronauti poznávají vzrušení ze stavu beztíže (a občas se z toho pozvrací). Ale ty paraboly, létání nahoru a dolů a nahoru a dolů v parném houstonském vlhku, v zadní části zatuchlého letadla z šedesátých let, s pachy po tisících předchozích letech, mě znepokojovaly. Moje třída ASCAN (kandidát na astronauta, zkratka NASA pro nové adepty) měla letět společně a všichni jsme se rozhodli, že tento první let absolvujeme bez léků proti mořské nemoci; že všichni poprvé zažijeme stav beztíže přirozeně, solidárně. A tak jsem navzdory důrazným doporučením lékařů a zkušených astronautů zkusil svůj první let au naturel – bez léků. Fuj. Ty paraboly, nahoru a dolů, vznášení se a pak náraz na podlahu a další vznášení se a náraz, nemožnost podívat se z okna, pachy desetiletí zvracejících studentů a zatuchlého leteckého paliva, nahoru a dolů, to všechno čtyřicetkrát. Než jsem se pozvracel, zvládl jsem asi deset parabol. Existuje vtipná fotka, jak po tomto letu v obklopení spolužáků
<<< 27 >>>
||||
VÝCVIK | | | |
líbám zem. Pokud se někdy rozhodnete některý z těchto letů s nulovou gravitací absolvovat, ať už jako astronaut nebo jako platící zákazník, mám pro vás jedno doporučení: Vezměte si léky. Až později jsem zjistil, že spousta mých kamarádů podváděla a přesně to udělala. Rozhodně patřili k těm chytřejším z nás. Zážitek ze stavu beztíže byl ale velkolepý, nepodobal se ničemu, co jsem kdy na Zemi zažil. Měl jsem pocit, že padám, bez tlaku na jakoukoli část těla, nic mě nestabilizovalo a sebemenší strčení do zdi nebo spolužáka mě vystřelilo opačným směrem. Byl to současně boj s dalšími patnácti lidmi, kteří se zmítali v kabině, přičemž každý měl nutkání kopat nohama nebo mávat rukama, jak se zmítal ve stavu dezorientace. Musel jsem se chránit fotbalovou helmou a chráničem zubů. Asi po třiceti minutách jsem získal určitou jistotu, protože jsem se naučil základy toho, jak udržet tělo pod kontrolou. Asi nejdůležitější věcí, kterou je o Blicí kometě zapotřebí vědět, je, co dělat, až stav beztíže skončí. Na konci paraboly pilot zavolá na pasažéry vznášející se kolem, že je čas letět zase nahoru, a velitel posádky zařve: „Nohy dolů, přitahujeme!“ Jakmile jste to uslyšeli, byl čas lehnout si na zem, s tělem naplocho k podlaze, protože asi za dvě vteřiny se letadlo prudce vzneslo nahoru se zrychlením dvě g nebo víc. Pokud byste zůstali u stropu, srazilo by vás to k zemi. A pokud byste stáli na nohou nebo na rukou, najednou by na ně zatlačila obrovská váha, což by mohlo vést k ortopedickému zranění. Během přitahování jsem se také snažil udržet hlavu stabilní a vzpřímenou. Údajně to mělo pomáhat proti nevolnosti, protože pohyb hlavy během přitahování údajně narušuje vestibulární systém ve vnitřním uchu. Nejsem si jistý, zda je to pravda, ale vždycky jsem držel hlavu v klidu a pomáhalo to. Přivyknout astronauty na stav beztíže bylo neocenitelným přínosem programu nulové gravitace, ovšem ještě důležitější bylo testování vědeckých zařízení před vysláním do vesmíru. Jedním z nejpamátnějších experimentů, které jsem na Vomit Comet prováděl, bylo testování nového intubačního zařízení, které se používalo k umělému dýchání pacienta v případě nutnosti lékařského zásahu ve vesmíru. Dostat trubičku do průdušnice (a ne do jícnu) je velmi složitá věc i pro dobře vycvičený zdravotnický personál na Zemi, natož pro pilota stíhačky, jako jsem já, navíc ve vesmíru. Proto vyvinuli nové zařízení na zavádění trubice do správného otvoru za jazykem a já jsem si tento zákrok nacvičil při několika letech ve stavu beztíže.
<<< 28 >>>
BP bp
VOLÁNÍ PŘÍRODY Skafandr nemá poklopec
P
ráce astronauta má spoustu skvělých a zábavných stránek. Nošení skafandrů. Létání nadzvukovými letadly. Létání v raketách. Vznášení se ve stavu beztíže jako Superman. Pojídání kosmické zmrzliny (dobrá – tohle jsem si vymyslel). A pokud jde o volbu povolání, vzpomeňme úžasnou reklamu na deodorant AXE: „Na kosmonauta nemá nikdo.“ Ale pár věcí na naší práci moc příjemných není a jednou z nich je otázka, co dělat, když se člověku v nevhodném okamžiku mise chce na záchod. Jednou z nejvtipnějších scén ve filmu Správná posádka je ta, kdy Alan Shepard sedí na startovací rampě připravený ke startu, ale ten je odložen. A pak ještě jednou. A pak znovu. Měl absolvovat pouze patnáctiminutový suborbitální let, takže s některými nepředvídanými událostmi se nepočítalo. Film tuto absenci předvídavosti zobrazuje krásnou montáží scén s vodou: muž pije kávu, u chladicího boxu bublá voda, lidé na zemi jdou na toaletu a zjevně zmučený Shepard, který prostě musí. Nakonec mu vysílačkou nabídne úlevu letový ředitel Gordo Cooper: „Máš povolení vymočit se do plenek.“ Až na to, že žádnou plenku nemá! Nikoho nenapadlo, že by u tak krátkého letu mohla být zapotřebí. V době, kdy jsem letěl raketoplánem já, byl už tento problém vyřešený. Ano, astronauti mají při startu, návratu na Zemi i výstupu do kosmu pleny. Jsme v těch skafandrech tak dlouho, že jít na záchod nepřichází v úvahu, a dehydratace je nebezpečná, takže nám letoví lékaři říkají, abychom pili hodně vody a používali plenky. A stejně jako všechno ostatní, co v souvislosti s kosmickými lety děláme, i tuto dovednost je zapotřebí trénovat. Jako astronaut jsem měl za úkol spoustu náročných a obtížných věcí. Naučit se rusky. Nacvičovat výstupy do volného prostoru. Dvě desetiletí poslouchat blbé fóry typu „Houstone, máme problém“. Ale jednou z nejnáročnějších
<<< 77 >>>
||||
S TA R T | | | |
dovedností bylo naučit se čůrat do pleny vleže na zádech. Ať už jste na startovací rampě v raketoplánu nebo v Sojuzu, na zádech ležíte několik hodin, a to je přesně ta doba, kdy nechcete být ve stresu kvůli tomu, že máte plný močový měchýř a nemůžete si odskočit. Takže na začátku výcviku jsem dostal plenu a řekli mi, abych šel domů, oblékl si ji, Tomu velkému zipu lehl si do vany a vyčůral se. To byste nevěřili, jak navrženému tak, aby je to těžké – prostě to není přirozené. Mozek nepropustil stlačený vzduch, křičí: „Zadrž!“ Jenže vy musíte. A co víc, pokud plena dobře netěsní, budete mít brzy teplá jsme říkali čelisti smrti. záda, krk i vlasy. Aniž bych to dál rozváděl, je Není nutné zacházet do prostě důležité zajistit, aby dobře seděla. podrobností, zkuste opět Jediný případ, kdy jsem plenu opravdu zapojit představivost. použil, nastal během výstupů do vesmíru. Při startech, přistáních a nesčetných trénincích raketoplánů a Sojuzů jsem byl takříkajíc v pohodě. Můj močový měchýř měl dostatečnou rezervu, takže plena nebyla nutná. Při výstupech do kosmu jsem ale nechtěl dostat žízeň, protože byly fyzicky namáhavé, takže jsem před výstupem hodně pil. Při oblékání do skafandru absolvujeme dýchací přípravu a pomocí masky a hadice dýcháme stoprocentní kyslík. Právě s tuto maskou jsem si naposledy odskočil na toaletu. O pár hodin později jsem už čekal ve skafandru v přechodové komoře, až tlak vzduchu klesne na nulu. Během tohoto čekání, těsně před výstupem ven, jsem si plenu poprvé slavnostně vyzkoušel. Usoudil jsem, že příroda se někdy během výstupu do vesmíru ozve, a tak bude lepší to vyřídit ještě během těch dvaceti minut klidu před bouří, než se z přechodové komory vysaje vzduch. Tento přístup se mi osvědčil; plenu jsem použil na začátku každého ze svých tří výstupů do kosmu a nikdy jsem ji pak nemusel použít venku při plnění složitého úkolu, což by vyžadovalo nepříjemné volání na zem. „Houstone, vydržte, na pár minut přestanu komunikovat; dám vědět, až budu připravený pokračovat.“ Byl to jeden z těch hovorů, u něhož jsem byl rád, že na něj nikdy nedošlo. Pleny nejsou jedinou zajímavou záchodovou historkou spojenou s lety do vesmíru. Jurij Gagarin, první člověk ve vesmíru, si údajně 12. dubna 1961 cestou na startovací rampu na kosmodromu Bajkonur nechal zastavit a ulevil si na kolo dodávky, která ho vezla. Protože Rusové bývají pověrčiví, doslova každá posádka, která od té doby odstartovala z Bajkonuru, se cestou na rampu zastavila, aby si vyřídila své záležitosti. Pro mě jako pro chlapa to nebyl příliš
<<< 78 >>>
||||
VOLÁNÍ PŘÍRODY | | | |
velký problém, i když ruský skafandr Sokol se zapíná zezadu, takže na malou to není zrovna příznivé. Použijte představivost. Ale pro dámy byl tento úkol ještě obtížnější. Nikdy jsem se neptal, nechápal a ani netoužil pochopit, jak to dělají; my chlapi jsme prostě udělali, co jsme potřebovali, a nechali naše krajanky dělat totéž. Tradici bylo učiněno zadost. Zážitek ze startu raketoplánu měl zajímavý zvrat. Ve výšce 65 metrů na startovací rampě je podlaží, na němž posádka přechází po můstku z výtahu do orbitálního modulu. Pořadí, v jakém členové posádky nastupují do raketoplánu, je předem dané a při čekání na nástup je k dispozici telefon, kterým je možné na poslední chvíli zavolat rodině nebo objednat řediteli startu pizzu. Tato scéna se v řídicím středisku startu v průběhu let mnohokrát opakovala – ťuky ťuky ťuk: „Tady pizza Domino’s, máme zásilku pro Mikea Leinbacha.“ K dispozici byl i záchod, což byla značná úleva... Pro mužské astronauty to bylo podstatně jednodušší, s jedním podstatným háčkem. U raketoplánového skafandru byl zip vepředu, zatímco u ruského vzadu. Tomu velkému pracovnímu zipu navrženému tak, aby nepropustil stlačený vzduch, jsme říkali čelisti smrti. Není nutné zacházet do podrobností, zkuste opět zapojit představivost. Nechtěli jste ten zip nechat vyklouznout z ruky a nechat ho zavřít se během močení. Mělo by to obrovské a nevratné důsledky pro potenciální budoucí potomstvo. Mám rád kanadské žertíky, a tak když jeden z mých kolegů z posádky odešel před nástupem na Endeavour na toaletu na startovací rampě, nechal jsem mu pár okamžiků, aby si čelisti smrti otevřel a pak jsem hlasitě zabušil na dveře. Chudák asi málem dostal infarkt, ale mě to rozesmálo a jeho nakonec taky, i když až o pár týdnů později zpátky na Zemi. Jsem si naprosto jistý, že mi to jednou vrátí, až to budu nejmíň čekat. Ale pomohlo to uvolnit napětí a zmírnit nervozitu z té neuvěřitelně nebezpečné záležitosti, na kterou jsme se právě chystali – vyrazit s dvoutisícitunovou kosmickou lodí do vesmíru. Ne každý detail života astronautů stojí za řeč. Mnohé jsou vlastně naprosto všední. Ale nakonec jsou to příběhy, které z nás dělají lidi. A kdyby vás náhodou zajímalo, jak je to s plenkou a s chozením na velkou? Odpověď zní ne. Nikdy. Nikdy jsem o tom neslyšel a nedokážu si to představit, leda za těch nejhorších okolností. Udělali byste všechno, co je ve vašich silách, abyste takové situaci zabránili. Tolik tedy k odpovědi na tuto otázku.
<<< 79 >>>
BQ bq
ČERVENÉ TLAČÍTKO Jak a proč se dá raketoplán úmyslně zničit?
V
době, kdy jsem byl kandidátem na astronauta, jsme se vydali na Floridu prohlédnout si naše budoucí odpalovací rampy. V rámci této cesty jsme navštívili vojenskou leteckou základnu Cape Canaveral, zařízení sousedící s Kennedyho vesmírným střediskem, hlavním americkým odpalovacím zařízením na východním pobřeží, které doplňuje Vandenbergovu leteckou základnu na západním pobřeží. Po traumatu z nehody raketoplánu Challenger v roce 1986 se ministerstvo obrany z využívání raketoplánů k vojenským účelům stáhlo a raketoplány od té doby sídlily výhradně v Kennedyho vesmírném středisku (KSC), kde při startech probíhala poměrně rozsáhlá spolupráce mezi armádou a civilním sektorem: sledování počasí, záchranné operace, logistika a jeden velmi důležitý, i když nejasný detail: červené tlačítko. O tom se dozvíte více za chvíli. Exkurze do Kennedyho vesmírného střediska v říjnu 2000 byla jedním z největších zážitků mého dosavadního působení v NASA. Byl jsem u vytržení. Viděli jsme přípravu posádky raketoplánu STS-92 ke startu. Bydleli jsme v hotelu, kde pobývali astronauti a jejich rodiny. Běhal jsem po písku a po silnici A1A na Cocoa Beach. V surfařském obchodě Ron Jon jsme si kupovali laciná trička a samolepky. Život byl fajn. Moje třída astronautů se jmenovala „The Bugs – Broučci“. V roce 2000 byl nadbytek nových astronautů, protože NASA jich v letech 1995 až 1998 přijala příliš mnoho. Montážní mise na vesmírnou stanici se odkládaly a bylo zřejmé, že bude trvat dlouho, než na nás přijde řada. Naivně jsem si myslel, že to může trvat klidně celých pět let, a tak jsem se připravil na dlouhé čekání. Naší skupině astronautů to nakonec trvalo osm až dvanáct let, ale stálo to za to. S ohledem na okolnosti se nám přezdívka „Broučci“ líbila, protože broučci
<<< 80 >>>
||||
T elefony, e - maily a dal š í nep ř í j emnosti
||||
a hovor se bez varování ukončí. Žádné zdlouhavé loučení, jen „cvak“ a hovor je u konce. Navíc maximální délka, po kterou je na dohled jeden konkrétní satelit TDRSS, je asi čtyřicet minut, takže každý telefonní hovor je přirozeně časově omezený. Jak říkám – je to nejlepší telefon na světě. Dalším způsobem komunikace je videokonference, podobně jako přes Skype nebo FaceTime, s využitím stejných notebooků a systému Ku. NASA nám na každý víkend naplánovala dvacetiminutový hovor s rodinou, kvůli čemuž museli u nás doma namontovat speciální zařízení, abychom se mohli na systém NASA napojit, takže zase tak jednoduché jako FaceTime to nebylo. Ale i tak bylo příjemné vidět lidské tváře. Tyto víkendové hovory se v případě potřeby obvykle prodloužily na hodinu i víc. Být astronautem mělo ještě jednu výhodu: NASA nám připravila dvě speciální videokonference s kýmkoli, s kým jsme chtěli – s celebritou, politikem nebo hudebníkem, prostě s kýmkoli. Tým NASA pro podporu rodiny danému člověku zavolal s tím, že si s ním chce promluvit astronaut z vesmíru. Skoro všichni byli pro! Moje úžasná rodinná asistentka Beth Turnerová pro mě připravila několik úžasných rozhovorů, které byly uprostřed velmi dlouhého letu obrovskou morální vzpruhou. Tyto akce si z mnoha důvodů necháváme pro sebe, ale můžu celkem s jistotou říct, že některé z lidí, se kterými jsem mluvil, určitě znáte. Ty hovory byly pro všechny zúčastněné zážitkem! Často jsem si vzpomněl na útrapy, kterými si za druhé světové války prošli mí prarodiče – odešli z domova a pak se léta s nikým nevídali, měli jen dopisy, které cenzuroval jejich velící důstojník. A teď jsem tady já, ve vesmíru, a každý den si můžu mailovat s kým chci. Denně si s někým telefonuju. Každý týden videokonference. S lety do vesmíru souvisí celá řada těžkostí, ale spojení s lidmi na Zemi mezi ně obecně nepatří. Dnešní astronauti mají velké štěstí, že mohou udržovat kontakt se Zemí. Nebo pech, podle toho, jak se na věc díváte.
<<< 169 >>>
DO do
ABY ČLOVĚKU NEHRÁBLO Psychologická příprava na to, co s hlavou udělá let do vesmíru
N
ajmout technicky zdatné astronauty je poměrně snadné. Existuje spousta lidí, kteří dokážou opravit rozbitá zařízení, provádět výstupy do vesmíru, řídit složité dopravní prostředky nebo provádět vědecké experimenty. Všechny tyto věci jsou důležité a vyžadují širokou škálu technických dovedností, ale koneckonců technicky zdatných lidí je na světě spousta. Z mého pohledu byla pro kandidáta na astronauta mnohem obtížnější dovednost být na cestování vesmírem připravený psychicky. Když jsem posuzoval žádosti potenciálních astronautů, víc než technické schopnosti mě u nich vždycky zajímala vhodnost z osobnostního a psychologického hlediska. Velmi dobré technické předpoklady má každý, kdo projde prvními branami procesu náboru do NASA. Bude to nejspíš pilot stíhačky/zkušební pilot, lékař nebo vynikající vědec či inženýr a bude mít rozsáhlé zkušenosti s létáním, lezením po horách, prací na závodních autech atd. Do posledního ročníku náboru astronautů se nám přihlásilo přes 18 000 uchazečů, takže vybrat kandidáty s vynikajícími předpoklady nebylo nijak těžké. Těžší však bylo určit, kdo bude vhodný po psychické stránce. Kdo dokáže zvládnout stres z neustálého nasazování života s vědomím, že pokud dojde k poruše rakety, pravděpodobně s tím nic nezmůže a zemře, nebo pokud stanicí nebo jeho skafandrem proletí meteorit v nevhodnou dobu, opět nejspíš zemře. Kdo zvládne trčet s hrstkou dalších astronautů a kosmonautů několik měsíců ve velmi stísněném prostoru? Pro mě byly při výběru nových astronautů mnohem důležitější tzv. měkké dovednosti než ty technické. Vzhledem k důležitosti psychologického aspektu vesmírných letů zaměstnává NASA psychology, kteří mají za úkol sledovat všechny posádky
<<< 170 >>>
||||
A by č lověku nehráblo
||||
po celou dobu jejich mise. Pro každý let do vesmíru jsme měli přidělenou rodinnou asistentku, která byla naprosto nepostradatelná. Tou mojí byla úžasná dáma jménem Beth Turnerová. Beth pomáhala mé rodině domlouvat si se mnou týdenní videokonference, byla s nimi celou dobu v kontaktu, řešila, zda je všechno v pořádku, a organizovala doručování osobních balíčků, které přilétaly na občasných zásobovacích lodích, včetně nejdůležitější věci ve vesmíru – čokolády. O Beth nemůžu říct křivého slova, byla prostě úžasná. Přes všechny formální psychologické studie o pohodě astronautů bylo neskonale cennější dostat dobrý balíček, vědět, že je o člena rodiny postaráno v den jeho narozenin, nebo dostat videopozdrav od přátel. Děkuji ti, Beth, že jsi mě udržovala při smyslech. Zúčastnil jsem se experimentu nazvaného Deníky, který většina astronautů ISS provádí od startu první posádky v roce 2000. Vede ho pán jménem Dr. Jack Stuster, jeden z nejlepších světových výzkumníků v oblasti chování na expedicích. Je autorem rozsáhlých publikací o expedicích do Arktidy i do vesmíru. A co je nejdůležitější, je to dobrý člověk. Během svého pobytu ve vesmíru jsem si vedl týdenní deník ve formě zvukového záznamu toho, co se dělo – co mi přišlo zábavné, úžasné, rozčilující, frustrující, úžasné, kdy jsem si naopak připadal osamělý… Veškeré prožívané emoce jsem zaznamenával ve zvukové podobě, aby je Jack mohl analyzovat. Mých nefiltrovaných myšlenek a pocitů během pobytu ve vesmíru slyšel víc než kdokoli jiný. Pořizování zvukového záznamu bylo pohodlnější než psaní. Mluvím rychleji, než píšu, takže to fungovalo k oboustranné spokojenosti. Po návratu z vesmíru jsem s Jackem strávil nějaký čas debatováním o výsledcích jeho analýzy, které byly rozhodně zajímavé. Velmi dobře si uvědomoval, s jakými frustracemi jsem se potýkal, jaké radosti jsem zažíval a jak jsem komunikoval s kolegy z posádky. Věděl, co se dařilo a co ne. Věděl to, protože jsem byl v deníku upřímný. Psal jsem, nebo přesněji řečeno vyprávěl, co přesně se dělo a jak jsem to vnímal. U oficiálních psychologů NASA to bylo jinak. Pokud byl váš letový lékař nebo oficiální psycholog upozorněn, že něco není v pořádku, vždycky tu byla možnost, že informuje vedení, které přijme opatření a zruší vám výstup do kosmu, změní plány nebo provede zkrátka něco podobně oficiálního. Z tohoto důvodu jsou piloti v letectvu a astronauti v NASA všichni stejní – doktorům si
<<< 171 >>>
||||
NA OBĚŽNÉ DRÁZE ||||
zásadně na nic nestěžují. Říkávali jsme, že z návštěvy letového lékaře nemůže nikdy vzejít nic dobrého – nejlepší, v co se dá doufat je, že letová způsobilost pilota zůstane nezměněná, takže v přítomnosti úředních psychologů jsem byl vždycky samý úsměv. Jako stíhací pilot jsem byl zvyklý domov a práci oddělovat. Cokoli se dělo doma v osobním životě, jsem nechával tam. Chodil jsem do práce a soustředil se na pilotování stíhačky. F-16 Piloti a astronauti ve byla velmi náročná; každá ztráta koncentrace mě filmech jsou vždycky mohla stát život, takže v kokpitu jsem se vždycky stoprocentně soustředil výhradně na pilotáž. ukřičení a emotivní. Tuto schopnost oddělovat různé světy jsem Ve skutečnosti býváme velmi dobře využil i jako astronaut. Ať už se doma naprosto klidní nebo v práci dělo cokoli, dokázal jsem se na práci a vyrovnaní. naprosto soustředit. Pohoda. Klid. Usebranost. Prototyp zkušebního pilota. Při létání s tryskáči, raketoplány nebo vesmírnými stanicemi jsem vždy dokázal odpojit bezprostřední povinnosti od toho, co se dělo v osobním životě. Když se k mé ženě vedení NASA nechovalo hezky, dokázal jsem zůstat profesionálem a plnit si povinnosti ve vesmíru, vést posádku, aniž bych je tím zatěžoval. Když se doma vyskytly skutečné osobní problémy, absolvoval jsem bez problémů své pravidelné PPC (osobní psychologické konference) s psychiatrem NASA. Tato krátká setkání byla vlastně příjemná; vtipkovali jsme a bavili se o sportu a počasí, zatímco poměrně vážné problémy, které se v mém životě začaly objevovat, jsme neřešili. Bylo to výhradně na mou zodpovědnost – nevyčítám jim, že ty věci nezachytili, protože pokud pacient o něčem nehodlá mluvit, lékař moc možností, jak se o tom dozvědět, nemá. Škatulkování problémů nebylo fér ani vůči mé rodině. Ale byl to můj způsob jejich řešení – nechával jsem je prostě vyhnít. Piloti a astronauti ve filmech jsou vždycky ukřičení a emotivní. Ve skutečnosti býváme naprosto klidní a vyrovnaní. Když vám do levého motoru letadla vletí při startu hejno ptáků a roztrhá lopatky kompresoru, rozsvítí se kontrolka požáru a motor se zadře, poslední, co chcete, je hysterický pilot. Letectvo občas přivádělo k naší letce F-16 psychologa, aby nám udělal instruktáž o tom, jak je důležité se otevřít a své problémy neškatulkovat. Dovedete si asi představit, jak to na skupinu testosteronem nabitých, vysoce ambiciózních stíhacích pilotů působilo. Všechno jsme jim odkývali, jedním uchem tam, druhým ven, a mazali jsme zase zpátky ke své letce, abychom si pokecali o nejnovějších
<<< 172 >>>
||||
A by č lověku nehráblo
||||
manévrech při vzdušných soubojích nebo o dalším nasazení, ke kterému jsme se chystali. Osobní problémy jsme nechávali doma. Smáli jsme se, vtipkovali a byli v podstatě nejlepšími piloty na planetě, nebo jsme o tom byli minimálně přesvědčení. Jedním z nejlepších příkladů vlivu nepříznivých událostí na psychiku posádky byla série nehod nákladních zásobovacích lodí. Těsně před startem mé Expedice 42/43 vybuchla při startu loď Orbital Cygnus a s ní i tuny zásob. O několik měsíců později explodovala ruská loď Progres. Za dalších několik měsíců měsíců vybuchla loď Dragon společnosti SpaceX. Tři ztracené zásobovací lodě během osmi měsíců. Pro program ISS to bylo přinejmenším náročné období. Ale mělo to dopad i na nás, na posádku. Kromě toho, že jsme s každou nehodou přicházeli o balíčky s dobrotami od rodin, Rusové po výbuchu Progresu odložili start posádky, která nás měla vystřídat, protože měla startovat na stejném typu rakety, jako byl Progres. Potřebovali nehodu vyšetřit, což znamenalo, že se náš pobyt prodlouží, aby na stanici zůstalo šest lidí, a posádka se tak nezmenšila na delší dobu jen na tři lidi. Dozvěděli jsme se pouze, že nám byl pobyt prodloužen, ale ne na jak dlouho – NASA ani ruská vesmírná agentura nám délku nesdělily. Ve vesmíru jsme uvízli na neurčito. Něco takového může posádku psychicky dost zdeptat, ale já jsem byl na Samanthu a Antona hrdý. Oba situaci zvládli profesionálně a přistoupili k ní skvěle. V té době jsem byl velitelem ISS a každý den jsem svolával schůzi, na které jsme si povídali o odložení návratu a o tom, jaké zvěsti ten den kdo slyšel. Ze strany NASA obvykle nic, protože Sojuz nebyl americký dopravní prostředek, a tak jsme k tomu neměli vlastně moc co říct. Ačkoli jsem nedostával žádné aktuální informace ani od svého šéfa v kanceláři astronautů, ani od FOD (Ředitelství letových operací, další patro byrokracie v NASA), vedoucí programu stanice Mike Suffredini mi říkal všechno, co věděl, a snažil se nás informovat o všem, co se k němu doneslo. Nejlepší a nejzajímavější drby se šířily z ruské strany. Objevovaly se nejrůznější teorie o příčině havárie, od prostých mechanických problémů přes konspirační teorie až po mimozemšťany. Těmto bláznivým nápadům jsme se vždycky zasmáli a bylo dobré, když se celá posádka sešla a řekla si, co kdo slyšel, aby na palubě nevznikaly fámy a nespokojenost. Podstatné bylo, že jsme ve vesmíru uvízli na neurčitou dobu a já jsem chtěl, aby všichni věděli, že nikdo před nikým nic nezatajuje. Vedení NASA jsem dal jasně najevo, že naše posádka
<<< 173 >>>
||||
NA OBĚŽNÉ DRÁZE ||||
je v dobré náladě, že budeme připraveni vrátit se na Zemi ještě ten týden, nebo za měsíc, nebo klidně i za půl roku. Byl jsem Antonovi i Samantě za jejich skvělý přístup vděčný. Se situací jsme se vyrovnávali humorem. Zahájil jsem tipovací soutěž ve stylu sázení na výsledky americké univerzitní basketbalové soutěže (NCAA March Madness), v níž celá posádka hádala, jaké bude zpoždění, a to o láhev dle výběru vítěze po návratu na Zemi. V tipovacím pavouku byly dvě osy – první byla, o kolik se zpozdí náš návrat, druhou, o kolik se zpozdí přílet nové posádky. Vítěz si za pár měsíců, po návratu na Zemi, výhru vybral v plné výši. Pro mě osobně bylo v tomto nejistém období klíčem k duševní pohodě pozitivní myšlení a přístup. Prostě jsem si říkal: „Zbytek života stejně strávíš na Zemi, tak si to tady ve vesmíru užij, dokud je čas.“ Jsem duší fotograf a chtěl jsem pořídit ještě spoustu fotek, takže jsem během těch týdnů navíc fotil jako o život. Udělal jsem několik skvělých fotek jižní polární záře a ve 199. den naší mise také úžasný záběr pyramid (není nad to počkat si do poslední chvíle). Během tohoto měsíce navíc jsem natočil i další záběry do IMAX filmu A Beautiful Planet. V průběhu let došlo na ISS i k dalším nehodám, které návrat posádek zpozdily, a pro astronauty, kteří uvízli ve vesmíru, to obvykle nebylo nic příjemného. Já a kolegové z posádky jsme to tak ale vůbec nebrali. Důvodem byl náš přístup. Byli jsme odhodláni svého času navíc co nejvíc a nejlépe využít, soustředili jsme se na pozitivní věci a uvědomovali si, že nám pobyt stejně brzy skončí, takže si musíme času ve vesmíru užít, dokud máme tu možnost. Myslím, že tento postoj je klíčem k řešení celé řady životních situací. Vytěžte z okolností maximum. Užívejte si, co to jde. Ze všeho se učte. Protrpte se tím, čemu se nelze vyhnout. A poučte se z toho. Co vás nezabije, mělo by vás posílit. Pokud se v životě budete tímto přístupem řídit, budete šťastnější a úspěšnější, než když si budete v jednom kuse na něco stěžovat.
<<< 174 >>>
||||
N e j vět š í bazén na světě | | | |
mě odtáhnout zpátky do přechodové komory?“ Ale panečku, můj instruktor, ten se teda nasmál. Pozitivní je, že jsem se té konstrukce už pak nikdy nepustil. Některé věci se člověk nejlíp naučí díky vlastním chybám! Navzdory přezdívkám jako „dům bolesti“ a neúspěšným pokusům o podplácení koblihami, které měly tuto bolest minimalizovat, byl můj výcvik v NBL pro mé tři výstupy do kosmu na ISS naprosto zásadní. Lidé věnující se výstupům do kosmu jsou jedni z nejlepších v NASA a za to mučení (totiž chci samozřejmě říct výcvik), kterému mě podrobili, jsem jim navždy zavázán.
<<< 201 >>>
DU du
NASOUKAT SE DO SKAFANDRU JE VÁŽNĚ KUMŠT A to jste si mysleli, že nejnáročnější je start...
A
stronauty si při výstupu do vesmíru nejspíš představujete tak, že si poletují prostorem, mluví střízlivým astronautským jazykem, pod sebou mají nádhernou Zemi, v klidu si pracují na svých úkolech a kochají se výhledem. Dlouho předtím, než se něco takového stane, však probíhá dlouhý a složitý proces vystrojování. V řeči NASA se dva lidé, kteří jdou ven, nazývají EV1 a EV2 (Extravehicular 1 a 2). Osoba uvnitř, která jim pomáhá s oblékáním, se nazývá IV (Intravehicular). Nikdy jsem nepochyboval, a nepochybuje o tom ani většina mých kolegů, že práce IV je mnohem těžší než samotný výstup do kosmu. Sebemenší chyba při oblékání astronautů může velmi snadno skončit jejich smrtí, takže pro Samanthu, když nás oblékala na nejextrémnější činnost, jakou může člověk vykonávat, bylo v sázce všechno. Proces oblékání skafandru EMU (zkratka pro skafandr pro výstup do kosmu) je mnohem náročnější než oblékání startovacího skafandru a vyžaduje mnohem větší přípravu než při výcviku v bazénu laboratoře NBL. Ve skutečnosti tento proces začíná spoustu týdnů před plánovaným výstupem do kosmu. Nejprve se skafandry seřadí a stanoví se jejich správná velikost pro každou osobu. Skafandr HUT (zkratka pro horní část skafandru) se dodává ve velikostech M, L a XL, takže pro každého ze dvou účastníků výstupu do kosmu je vyčleněna příslušná velikost. Obvykle je pro použití na ISS k dispozici jedna velikost M, dvě velikosti L a jedna XL, i když se to může měnit. Pokud oba astronauti chtějí velikost M nebo XL, jeden z nich se bude muset uskromnit a vzít si velikost L. Není to optimální, ale je to omezení, se kterým umíme žít. V poslední době se také hodně píše o tom, že chybí skafandry pro menší členy posádky, například pro ženy.
<<< 202 >>>
||||
N asoukat se do skafandru j e vážně kum š t | | | |
Stručně k velikostem skafandrů. Mám velký hrudník a poté, co jsem se během let tréninku několikrát pokusil vtěsnat do velikosti L, mi lidi od skafandrů v Houstonu oznámili, že už to nemám zkoušet, protože se do něj prostě nevejdu. Nemohl jsem dýchat a měl jsem pocit, že se mi zlomí ruce! Během reálných výstupů do vesmíru jsme si s kolegou oba přáli velikost XL, ale bohužel na palubě ISS byl jen jeden kus (skladovací prostory jsou neuvěřitelně omezené a měli jsme jen jedno M, dvě L a jedno XL). Vyhrál jsem „kámen, nůžky, papír“, takže jsem šel ven v XL a na kolegu zůstalo L. Ve filmu A Beautiful Planet je skvělá scéna, v níž ho Samantha musí po výstupu do vesmíru ze skafandru doslova vypáčit. Nedávno se stal případ, kdy dvě astronautky chtěly obě skafandr M, ale na palubě byl jen jeden. Navzdory senzacechtivému zpravodajství o diskriminaci žen v NASA, které se díky tomu objevilo, je skutečnost taková, že kvůli logistice v šatníku širší nabídku velikostí prostě nemáme! Sorry jako. Poté se ke skafandru připojí končetiny, to znamená ruce, dolní část těla a helma. Délku každého kloubu lze nastavit ve velmi malých krocích po třech milimetrech. Tento proces trvá několik hodin, takže jakmile je skafandr astronautovi nastavený na míru, je dobré na něj už po zbytek mise daného astronauta nesahat. Možnost přesného přizpůsobení venkovního skafandru každému jednotlivému astronautovi, což usnadňuje pohyb v něm, je hlavní výhodou amerického skafandru oproti ruskému. Ruský skafandr je však jednoduchý a jeho příprava nevyžaduje tolik hodin času. Kosmonauti si navíc dokážou skafandr Orlan obléknout sami bez pomoci další osoby. Nevýhodou je, že jsou objemnější, pracují s vyšším tlakem, jsou tudíž tužší a nepadnou tak dobře. To vše znamená, že pohyb v Orlanu je obtížnější a vyžaduje větší úsilí než v našem EMU. Jakmile je skafandr správně velikostně nastaven a sestaven, přichází na řadu příprava vybavení, což je rovněž časově velmi náročný proces. Nejprve je třeba získat několik RET, AET a ERCM (zkratky NASA pro příslušenství a bezpečnostní lana) a všechny je třeba uspořádat podle sériových čísel. Pak je třeba shromáždit vlastní vybavení a umístit je do vaků pro posádku neboli ORU (zkratka NASA pro kus vybavení), rovněž uspořádaných podle sériových čísel a vždy ve velmi specifické konfiguraci. Tento proces při mém třetím výstupu do vesmíru zabral třem lidem celý den. Při přípravě tohoto vybavení se musí všichni naprosto soustředit na každý detail; nikdo nechce venku zjistit, že má vybavení špatně seskládané, nebo ještě hůř, že mu třeba nějaké nářadí či vybavení chybí.
<<< 203 >>>
||||
V Ý ST U PY D O KO S M U | | | |
Hodina času strávená uvnitř kosmické lodi organizováním je lepší než minuta v kosmu ztracená hledáním. Samotný den výstupu do kosmu začíná poměrně brzy a má pevný harmonogram, který se podobá harmonogramu v den startu. Nejdřív si člověk musí odskočit. Jakmile se totiž do skafandru jednou nasoukáte, zbývá už jen plína, což je sice v pohodě na malou, ale trávit hodiny ve vakuově uzavřeném skafandru poté, co jste šli do plínky na velkou, to fakt nechcete. Platí to hlavně pro asistenta (IV), který by musel člověka, který si ulevil, vytahovat ze skafandru! Proto je nejlepší zajít si na záchod ještě před oblékáním. Večer předtím jsem si uspořádal osobní věci, takže jsem měl sáček na zip s ibuprofenem a jeden jsem hned preventivně lupnul s cílem omezit alespoň částečně bolest, kterou osm hodin ve skafandru způsobí. Stejně jako před ponorem do bazénu v laboratoři NBL jsem do sebe nasoukal energetický nápoj na pět hodin a tyčinku Power Bar a pak si oblékl plenu, tenkou základní vrstvu a LCVG. Pak přišla na řadu kyslíková maska, abychom začali tělo zbavovat dusíku. Stejně jako potápěči mohou trpět onemocněním z dekomprese, i astronauti riskují, že se jim při poklesu tlaku z tělesné tkáně dostane plynný dusík, což může vést k celé řadě vážných zdravotních problémů. Při změně tlaku, kterou jsme zažívali při výcviku pod vodou, to nebyl problém, ale při skutečných výstupech do vesmíru rozhodně ano. Proto jsme prošli dlouhým procesem zvaným ISLE (zkratka pro dýchání 100 % O2 při současném lehkém cvičení ve skafandru), který nám pomohl zbavit se N2. Toto „cvičení“ spočívalo v podstatě v tom, že jsme sebou několikrát za minutu škubli, ale svůj účel splnilo. Kombinace dýchání čistého kyslíku a pohybování končetinami pomáhá vytlačit plynný dusík z krve a tkání, takže když tlak ve skafandru klesne asi na třetinu tlaku na mořské hladině, bublinky dusíku neuniknou z tkání do bolestivých míst, jako jsou klouby, nebo do nebezpečných míst, jako je mozek, plíce či srdce. Zaklepejme to na dřevo, ale různé postupy spojené s dýcháním, které astronauti v průběhu let používali, zatím vždycky zafungovaly. Dýchání čistého O2 z masky, jako v mém případě, nebo strávení noci při sníženém tlaku v zavřené přechodové komoře, což byla technika používaná v předchozích letech, představuje před výstupem do vesmíru poměrně značnou časovou zátěž, ale rozhodně se vyplatí. Jakmile jsme měli plynovou masku nasazenou, mohlo oblékání za pomoci IV asistentky začít. Nejprve přišel na řadu LTA (zkratka pro spodní polovinu skafandru). Našel jsem si místo na podlaze přeplněné přechodové komory, kde
<<< 204 >>>
||||
N asoukat se do skafandru j e vážně kum š t | | | |
jsem se nemotorně přidržoval a natahoval si ty padesátikilové kalhoty za milion dolarů. A abych parafrázoval Christophera Walkena ve scénce „More Cowbell“ ze satirického pořadu Saturday Night Live, astronauti si kalhoty oblékají na každou nohu zvlášť. Až na to, že pak vyrazíme do vesmíru. Obléknout si je představuje problém kvůli několika vrstvám objemného dlouhého spodního prádla a také kvůli lepivé gumové podšívce ve spodní polovině skafandru. K získání páky k natažení kalhot jsem používal malé odnímatelné kovové úchyty. Boty se připevňovaly ke kalhotám, a i do nich se lezlo špatně. Musel jsem jako baletka namířit chodidla dolů a prokličkovat jimi za gumovou membránu. Jakmile jsem do spodní části skafandru nacpal obě chodidla i nohy, postavil jsem se, naklonil se dopředu a protáhnul si šlachy jako sprinter před závodem, abych si boty pořádně natáhl. V tu chvíli Samantha, naše IV asistentka, provedla manipulaci s botou a membránou, což znamenalo, že musela botu odepnout od kalhot, gumovou membránu v botě přeskládat a pak boty znovu připevnit ke skafandru. Zabránilo se tak tomu, aby se membrána shrnula a způsobila mi na jednom místě na nohou vážnou bolest. Nafouknutá vzduchová membrána umí být tvrdá jako ocel a mít na noze něco, co tlačí, je naprostá jistota, že člověk bude několik hodin nešťastný. Pomoc asistentky při manipulaci s botou/membránou jsem si nemohl vynachválit, protože mi tento pracný proces ušetřil spoustu utrpení! Poté přišla na řadu horní část skafandru, zvaná HUT. Postavil jsem se pod něj, zvedl ruce do vzduchu v odevzdané póze a pak jsem zahájil krouživý tanec, při kterém jsem se centimetr po centimetru tlačil dovnitř, pravá ruka, trup, levá ruka, trup, pravá ruka, hlava, trup, levá ruka. Z legrace se říká, že skafandr pro výstupy do kosmu ve skutečnosti není vůbec určen pro lidi, jenže vtipy nefungují, pokud na nich není kus pravdy. Člověk musí být opravdu fakír, aby se do něj pohodlně vešel; mám velkou a podsaditou horní část těla a prostě se tam dobře nevejde. Někdo vymyslel nový postup, který asistentce umožňuje sundat ramena skafandru, což nasoukání horní části těla do EMU dramaticky usnadňuje, ale zabere to čas navíc na jejich demontáž a opětovnou instalaci, takže jsem raději nějak vydržel tu bolest a modřiny na rukou. Poté, co jsem se vtěsnal do horní části skafandru, nastal čas spojit ji s dolní, tedy spojit LTA a HUT. To byla obvykle práce pro dva lidi. Astronauti chtějí být ve skafandru zaklíněni co nejtěsněji, protože jim to usnadňuje pohyb v kosmu, ale vytlačit kalhoty nahoru a připevnit je k horní části skafandru vyžaduje opravdu
<<< 205 >>>
||||
V Ý ST U PY D O KO S M U | | | |
značnou sílu. Bývalo komické sledovat, jak silně musí asistenti tlačit, aby se horní a spodní části spojily. Protože mě byl skafandr plný, byl to boj, a Samantha i Anton si za svou práci zaslouží velký obdiv. Pak přišly na řadu rukavice. Rukavice jsou nejdůležitějším doplňkem k zajištění správného usazení skafandru. Během Konečně přichází obávaná osmi až devítihodinového výstupu do vesmíru se helma. Mám bohužel prsty neustále mačkají a pohybují, abyste se mohli velkou hlavu. Jasně – jsem pohybovat, drží vybavení a manipulují s nástroji. stíhací pilot a astronaut, Na prstech a rukou jsem nosil speciálně upravenou řadu náplastí z moleskinu (silné bavlněné tkaniny), takže mám velkou hlavu jaksi samozřejmě. Jenže já abych zabránil vzniku otlaků a odřenin. Nad nimi chci říct, že mám opravdu byly tenké vložky do rukavic a nad nimi samotné rukavice skafandru. Vyžadovalo to, abych rukou co velkou lebku. nejsilněji zatlačil, zatímco Samantha držela vší silou rukavici na místě, a jakmile jsem měl prsty celé uvnitř, s výrazným cvaknutím spojila kovový kroužek rukavice s kroužkem na ruce skafandru. Každý kosmonaut má na oběžné dráze dva páry rukavic – základní a záložní, částečně proto, že základní rukavice mohou nakonec nepadnout, pokud člověku otékají prsty, ale i proto, že každý skafandr pro výstupy do kosmu si na rukavicích vybírá svou daň. Spousta hodin držení kovových tyčí a zařízení, neustálé ohýbání a extrémní výkyvy teplot mohou povrch z tvrzené pryže na vnější straně rukavic zničit. Tato guma na dlaňové straně prstů je součástí rukavic, která zajišťuje přilnavost. Po několika výstupech do vesmíru je tento povrch obvykle tak opotřebovaný, že člen posádky potřebuje nové rukavice. Vnější strana stanice je navíc plná drobných kráterů, které vznikly v důsledku dlouholetého bombardování drobnými předměty, které přiletěly z vesmíru a narazily do ISS. Pokud některá z těchto ostrých hran pogumovanou stranu rukavice roztrhne, můžete je ještě nějakou dobu používat. Ale pokud se roztrhne samotná tkanina rukavice, zvaná Vectran, pak je rukavice nepoužitelná a musí se při příštím výstupu do vesmíru vyměnit za náhradní. Vždycky mě udivovalo, jak mám po výstupu do kosmu rukavice potrhané. Na všechny tři výstupy jsem použil stejný pár, ale gumové polštářky na vnitřní straně rukavic už byly dost pořezané, a kdybych měl absolvovat čtvrtý výstup, vzal bych si náhradní.
<<< 206 >>>
||||
B ez peněz do vesmíru nelez | | | |
a senátoři potřebují peníze pro své volební obvody a dodavatelé se bojí, že by přišli o zakázky. Přesto to byla zábavná služební cesta do Bílého domu nehledě na ptačí bobky a faux pas. Jako astronauti zaujímáme v očích mnoha lidí zvláštní postavení, a to nejen v oblasti vesmírné politiky, ale v celé zemi, a dokonce i ve světě. Mnoho lidí si astronautů velmi váží a ve světě plném zlovolného a zaujatého politikaření může výzkum vesmíru a ti z nás, kteří měli to štěstí se tam vydat, představovat závan čerstvého vzduchu. Většina mých kolegů služebky do Washingtonu po návratu na Zemi nesnášela, ale já si je vážně užíval. Poznal jsem několik nesmírně chytrých, zkušených a obětavých zaměstnanců, kteří pracovali v různých výborech nebo přímo v Bílém domě, přestože byli málo placení a přepracovaní. Ale ve Washingtonu jsou i lidé, kteří, pokud jde o vesmírnou politiku, nejsou chytří, zkušení ani obětaví a často dělají nekoncepční rozhodnutí jenom proto, aby pro svůj volební okrsek získali federální peníze. Takhle se ale vesmírná agentura řídit nedá. Musí jít o raketovou vědu, ne o politickou vědu.
<<< 273 >>>
EU eu
VESMÍRNÁ TURISTIKA Co byste měli vědět, než do toho půjdete
T
ouha cestovat do vesmíru, vydat se ke hvězdám, se nejspíš objevila už před příchodem druhu Homo sapiens. Jsem si jistý, že naši dávní předkové vzhlíželi k nebi a přemýšleli, jaké by to asi bylo stát se vesmírným cestovatelem. Astronautem. V blízké budoucnosti bude takové cestování mnohem dostupnější. Společnosti jako Blue Origin a Virgin Galactic budou nabízet raketové lety do vesmíru v rámci suborbitálních misí, které jejich pasažérům poskytnou několik minut ve stavu beztíže a pohled na zakřivený oblouk naší planety a její tenkou modrou atmosféru. Společnost World View bude nabízet lety balonem do horních vrstev atmosféry, odkud bude vidět čerň vesmíru i zakřivení planety. Tyto zážitky budou zpočátku stát statisíce dolarů, ale doufejme, že nakonec klesnou na pětimístnou částku. Což znamená, že budou dostupné milionům lidí po celém světě, na rozdíl od pár turistů, kteří za let na ISS utratili desítky milionů dolarů. Zlatý věk vesmírné turistiky už se pomalu blíží. Mnozí z vás (možná většina, když už jste dočetli tak daleko) by nejspíš rádi tento obrovský skok podnikli a do vesmíru se vydali. A jsem si jistý, že někteří z vás to udělají, i když jen na pár minut. Takže vám nabízím pár rad. Nezapomeňte si vzít léky. Ve vesmíru budete jen krátce, takže pravděpodobnost, že se vám udělá zle, je malá, ale neriskujte to. Vezměte si léky, které vám doporučí letový lékař. Tento zážitek je nesmírně vzácný a cenný, tak si ho nechcete zkazit pocitem, že se pozvracíte. Podle mě se většině průměrných lidí bez zkušeností s vysokovýkonnými proudovými stíhačkami udělá v beztížnému stavu (byť jen na pár minut) nevolno, takže neváhejte. Patřím mezi zastánce motta „Lepší život díky chemii“. Za druhé, vykašlete se nějaké velké focení. Na to, abyste si prožili pocit beztíže a vychutnali si pohled na planetu tak jako ještě nikdy budete mít jen pár
<<< 274 >>>
||||
V esmírná turistika | | | |
minut. Užijte si to. Ať vám to utkví v paměti. Foťte mozkem. Focení nechejte na palubních kamerách; jsem si jistý, že společnosti, se kterými poletíte, budou mít po celou dobu zapnutou spoustu kamer s vysokým rozlišením. Pořiďte si jednu dobrou fotku se Zemí na pozadí, správně exponovanou a zaostřenou. To je jasná věc. Pořiďte si jich několik. A pak si těch pár minut ve vesmíru užijte a o focení už se dál nestarejte. Všechno skončí mnohem dřív, než se nadějete. Záběry z palubních kamer si budete moci prohlížet do konce života, ale nezapomeňte si pohled, který se vám naskytne, vštípit do paměti. Do psyché. Do duše. Než se vydáte na cestu, zkuste si představit, jaké to bude ve stavu beztíže. Když jsem byl v pilotním výcviku u letectva, připravovali jsme se na další den a na všechno, co na nás instruktor chystá, tzv. „na židli“. Seděli jsme v kanclu, před sebou velkou fotku kokpitu letounu T-37 nebo T-38 a promýšleli každý krok, každý postup a každý manévr, který poletíme, od nahození motoru přes akrobacii až po vypnutí motoru. Stejným způsobem si na židli předem projděte svůj kosmický let. Představte si, jak bude asi vypadat start. O tom, co se bude dít během odpočítávání. Jaké to bude, až zažijete přetížení nebo naopak stav beztíže. Jaké to bude, až se budete volně vznášet. Jak se ovládat a nemáchat rukama a nohama, přestože máte pocit, že padáte. Zkuste si provést pár cvičných manévrů ve stavu beztíže, jemně se dotkněte stěny před sebou a představte si pocit, jak se rychle vzdalujete. Zkuste něco cvičně poslat vzduchem některému ze svých spolucestujících. Během těch několika drahocenných minut zažijete spoustu zážitků – popřemýšlejte o tom, jak je prožijete, a před letem si je všechny v duchu projděte, abyste si je během těch několika vzácných minut ve vesmíru mohli zaznamenat do paměti, abyste se o ně mohli podělit se svými přáteli a rodinou. Takové přípravy rozhodně nebudete litovat. Před startem si najděte čas na seznámení se s kolegy z posádky. Večer před startem je pozvěte na super večeři. Nechte si vyrobit nášivku s logem mise, kterou budete rozdávat přátelům a rodině. Vezměte tašku těchto nášivek do vesmíru – stanou se z nich vzácné dárky, které budete rozdávat ještě spoustu let. Večer před startem si vyhraďte speciální čas na přípitek a oslavu úžasného zážitku, který vás následující den bude čekat. Pokud budou společnosti nabízet lety do vesmíru z různých míst, zvažte roční období a výhled, který se vám naskytne. Firmy jako Blue Origin a Virgin
<<< 275 >>>
||||
N ÁV R AT N A Z E M I | | | |
Galactic budou zpočátku startovat z Texasu a Nového Mexika, ale pokud časem nabídnou i jiné lokace, myslete na to, jaký chcete mít výhled. Chcete vidět pouštní jihozápad Spojených států, který je přenádherný? Nebo snad pouště Blízkého východu? Pokud někdy nabídnou noční výhled na polární záři, vřele doporučuji. Možná budou někdy startovat i v prosinci nebo lednu z Norska nebo Finska a v noci, kdy je Slunce aktivní, bude pohled na polární záři velkolepý. Do budoucnosti nevidím, ale stojí to za zvážení. Ať už odstartujete odkudkoli, mohu vám slíbit, že zážitek z pohledu na rodnou planetu pod vámi, ve stavu beztíže a z vesmíru, bude naprosto úchvatný. Tato kapitola by ještě před pár lety nedávala žádný smysl, ale v blízké budoucnosti se stanou podobné výlety běžnou realitou. Doufám, že božský zážitek z letu do vesmíru si bude moci užít co nejvíc lidí, byť jen na pár minut. Než se však necháme příliš unést, je tu jedna věc, kterou si musí všichni uvědomit, ať už poletí v raketě, kosmickém letadle nebo v balonu: vesmír je nehostinný. A nebezpečný. Ani tyto turistické lety nebudou bez rizika, a pokud se pro ně rozhodnete, pravděpodobnost, že se vrátíte živí, rozhodně není stoprocentní. Pokud se s touto možností dokážete smířit, a co je důležitější, pokud vás podpoří rodina, jděte do toho. Let do vesmíru je zážitek, který si dosud užilo jen velmi málo lidí. Slibuji vám, že bude nezapomenutelný. Začněte šetřit. A nezapomeňte na jednu věc: vezměte si léky.
<<< 276 >>>
P O C H VA L N Á S LOVA O K N I Z E
JAK TO DeLAJÍ ASTRONAUTI „Prakticky na každé stránce se dozvíte něco zajímavého... Kniha Jak to dělají astronauti podrobně popisuje výjimečné povolání, a dokonce i zcela všední aspekty vesmírných letů dokáže proměnit ve fascinující záležitost.“ –Publishers Weekly
A SLOVA UZNÁ NÍ O D KO LE G Ů, I KDY Ž TO Z NI CH LEZE J A K Z C HLU PAT É D E K Y „Zákulisí práce kosmonautů je nabité událostmi. V jejich výcviku a životě se toho děje mnohem víc, než se oficiálně zveřejňuje. A Terryho historky taky nejsou špatné!“ –Gennadij Padalka, ruský kosmonaut, držitel světového rekordu v délce pobytu ve vesmíru (879 dní) „Na Měsíci se nikdy nepouštějte do ničeho, co jste netrénovali na Zemi.“ –Charlie Duke, astronaut Apolla 16, o tom, na co Terry v knize zapomněl
Vydejte se na výlet do vesmíru s astronautem Terrym Virtsem. Rozený vypravěč s citem pro jazyk a smyslem pro dokonalé detaily s humorem zachycuje všemožné vzlety, pády, a úžasné zážitky, které málokdo zažije na vlastní kůži. DOPORUČENÁ CENA: 439 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK2401
Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno
ISBN 978-80-7413-596-5
9 7 8 8 0 7 4
1 3 5 9 6 5