ZEP2410 - David Bowie – Kompletní příběh

David Bowie, proslavený tehdy jediným hitem, se v roce 1970 ocitl na startu triumfální cesty, která z něj učinila umělce, hudebně definujícího následující desetiletí. Album

The Man Who Sold the World znamenalo zásadní změnu jeho výrazu i umělecké vize

Napsal: Bill DeMain

březnu 1970 se Major Tom stal pro svého 23letého pozemského kolegu

Davida Bowieho jakousi první vlaštovkou. Singl Space Oddity, který se v Británii dostal na páté místo a prodalo se ho téměř 150 000 kusů, Bowiemu zvýšil honoráře za jeho živá vystoupení a poprvé v jeho šestileté kariéře mu vydělal pořádné peníze. Spojení písně s přistáním mise Apollo 11 na Měsíci ji však zatížilo statusem, jenž se ambicióznímu umělci jen těžko dařilo překonat. Jeho dalšího singlu The Prettiest Star, který napsal pro svou novou nevěstu Angie a na němž hrál Marc Bolan na sólovou kytaru, se prodalo jen 800 kusů a nikdy se nedostal do hitparád.

Bowie měl i jiné starosti. Truchlil pro svého otce, který zemřel o několik měsíců dříve ve věku 56 let. Jeho vztahy s manažerem Kenem Pittem se zhoršily natolik, že chtěl odejít. Byla tu také choulostivá situace kolem Davidova nevlastního schizofrenního bratra Terryho. Poté, co Bowieho otec zemřel, jeho matka, která se se o Terryho nedokázala starat, ho umístila do londýnského psychiatrického ústavu Cane Hill Asylum. Bowie ho pravidelně navštěvoval, ale stále častěji si vyčítal, že mu nedokázal lépe pomoci. V rozhovoru pro časopis Phonograph z roku 1971 zpěvák shrnul své tehdejší psychické rozpoložení. „Cítil jsem se sklíčeně a bez cíle, doslova mě to všechno zavalilo. V té době se stalo opravdu hodně věcí.“

Omšelý starý dům

Bowie s Angie tehdy zůstávali v jejich bytě v Haddon Hall, omšelém starém viktoriánském domě v londýnském Beckenhamu. O nájem se s nimi dělil Bowieho kamarád, producent Tony Visconti, a jeho přítelkyně. Nahrávky, ze kterých se později stalo album The Man Who Sold the World, se začala rodit v nočních rozhovorech na téma přechodu od singlů k dlouhohrajícím deskám. „Chtěli jsme udělat artrockové album,“ potvrdil Visconti v knize Dylana Jonese David Bowie: A Life (2017).

„U Space Oddity jsme vůbec netušili, co děláme. Bylo to úplně mimo. Tak jsme zkusili něco

příchodem dvou hudebníků z Hullu: kytaristy Micka Ronsona a bubeníka Woodyho Woodmanseyho. Ronson se s Viscontim seznámil při práci na albu Fully Qualified Survivor (1970) Mikea Chapmana, dnes již zapomenuté nahrávce, která má díky Ronsonovu podílu shodné rysy s Bowieho albem Hunky Dory (1971).

Ronson navštívil Bowieho koncert a vrátil se s ním do Haddon Hall na noční jam. V dokumentu Beside Bowie: The Mick Ronson Story, který měl premiéru v roce 2017, vzpomínal: „Začal jsem mu něco hrát na dvanáctistrunku a on zapojil svého Gibsona. Přestože hrál potichu, jeho dravá energie elektrizovala celou místnost a on se v mých očích okamžitě etabloval jako velmi dobrý hráč.“

„Cítil jsem se sklíčeně a bez cíle, doslova mě to všechno zavalilo.“

David Bowie

jiného, tvrdšího. Prostě jsme se vykašlali na nějakou obezřetnost. David a já jsme se pro myšlenku alba nadchli.

Situace na hudební trhu se měnila, protože kapely jako Led Zeppelin a Yes začaly vydávat alba, která přitahovala pozornost. Chtěli jsme být vnímáni jako velká kapela, která nahrává silná alba.“

Formování kapely

S Viscontim u baskytary se Bowieho nová skupina začala formovat na jaře téhož roku

„Mick na mě působil jako Jeff Beck, Eric Clapton a Jimi Hendrix v jedné osobě,“ řekl Visconti časopisu Performing Songwriter. „Měl všechno, co má muzikant mít: jeho technika byla fenomenální, stejně jako jeho cit pro hudbu. Věděl, jak najít ten správný tón, jak si poradit s novou skladbou. Dali jste mu deset minut a on se naučil, co bylo potřeba.“

To se ostatně v praxi projevilo o dva dny později, kdy Ronson i přes minimum času na zkoušení odehrál svůj první koncert s Bowiem v rámci série BBC In Concert. „Bylo to neskutečně vzrušující,“ uvedl Visconti v knize David Bowie: The Golden Years (2016). „Věděli jsme, že Mick to zvládne, a on jen potvrdil, že má schopnosti, které opravdu potřebujeme.“

Co všechno mě čeká: pohled do budoucnosti, která předčila všechny Bowieho sny

Fotogra

„Se Ziggym jsem velmi spokojený. Byla to velmi úspěšná postava a myslím, že jsem ji zahrál docela dobře.“

David Bowie

Stvorení z vesmíru

V roce 1972 už byla glamrocková revoluce v plném proudu, ale David Bowie na svůj velký průlom stále čekal. A tak stvořil postavu, která ho jednou provždy definovala. Slyšte vyprávění o zrodu alba The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars.

Napsal: Julian Marszalek

iggy Stardust zůstává i po půl století od svého vzniku pravděpodobně nejmilovanější postavou zářivé hudební kariéry Davida Bowieho. Tato bisexuální, mimozemská rocková hvězda, která v sobě spojovala osobní kouzlo i tehdy pobuřující sexualitu, spadla na zem v době, kdy se sladký sen šedesátých let změnil v hořkou realitu a ekonomický boom předchozí dekády definitivně utichl. Hudební scéna začala být stejně chmurná jako všechno kolem. Na začátku roku 1971 se na vrcholu hitparád objevil plačtivý singl Clivea Dunna Grandad, na konci roku pak Benny Hill s písní Ernie (The Fastest Milkman in the West). V roce 1972 se na první místo dostaly například skladby Donnyho Osmonda a Davida Cassidyho, přesto z té nudné šedi vyšlehl záblesk naděje. Nejprve rozradostnili své fanoušky T.Rex sprškou třpytek, zatímco Slade na ně pořádně zadupali, a pak se zdánlivě odnikud vynořil někdejší „zázračný muž jednoho hitu“. David Bowie představil Ziggyho Stardusta, který smetl veškerou konkurenci a zanechal odkaz, jehož dozvuky můžeme slyšet dodnes.

Britská odpověď

Po nijak zvlášť úspěšném pokusu dobýt americká pódia se David Bowie na začátku roku 1971 vrátil do Velké Británie. S podporou své ženy Angie a manažera Tonyho Defriese si začal pohrávat s myšlenkou vytvoření fiktivní postavy dokonalého popového idolu, v němž by se snoubili jeho udergroundoví hrdinové Lou Reed a Iggy Pop s kultovním britským rocekerem Vincem Taylorem.

David Bowie: Právě to jsem chtěl udělat. Inspiroval jsem se [japonským] divadlem kabuki,

pantomimou, i newyorskou alternativní muzikou. Mojí velkou inspirací tehdy byli Velvet Underground, chtěl jsem se stát britskou odpovědí na syrovou energii amerických ulic.

Woody Woodmansey (bubeník): Angie byla taková ukecaná Američanka. Lépe než kdokoli jiný ho dokázala popostrčit tím správným směrem. Takže když měl David na začátku nějaké pochybnosti , nastoupila na něj se slovy: „Prostě to udělej, Davide!“ Nebýt jí, možná by všechno dopadlo jinak. Její vliv byl zásadní.

Suzi Ronsonová (kadeřnice, budoucí manželka Micka Ronsona): Angie byla pro Davida hnacím motorem. Přiměla ho sebrat odvahu a také ovlivnila podobu kostýmů. Klidně by se nechala nejdřív ostříhat sama ve stylu Davida, aby mu to ukázala, kdyby měl pochybnosti.“

Mick Ronson (kytarista): Tenhle Davidův coming out byl divný. Dokonce to odnesla i moje rodina. Koupil jsem mámě a tátovi auto a někdo ho polil barvou.

Trevor Bolder (baskytarista): Kolem se motalo hodně holek. Myslím, že je normálně střídal, stejně jako my. Ale to jeho prohlášení prodávalo noviny, a tím pádem i desky, takže nám to bylo jedno.

Proměna na pódiu

Marc Bolan s kapelou T.Rex stál v čele glamrockového proudu, rozmazával si třpytky pod očima, vyměnil hippiesovskou image za saténové oblečení a nasměroval svou hudbu na teenagerské publikum. Dave Hill z kapely Slade zapracoval na své bizarní stylizaci ještě víc, ale pouze David Bowie se rozhodl vytvořit něco naprosto jedinečného.

„Chtěl jsem definovat archetyp rockové hvězdy coby falešného mesiáše, o nic jiného mi nešlo.“

David Bowie

Dana Gillespie (zpěvačka): Angie ho vždy povzbuzovala a byla na jeho straně, oblékala ho a pomáhala mu s image. Vždycky byla tou pozitivní hybnou silou.

V rozhovoru s Michaelem Wattsem z Melody Makeru v lednu 1972 představil David Bowie svou novou image Ziggyho a pronesl pobuřující větu, která vyvolala pozdvižení.

David Bowie: Jsem gay a vždycky jsem byl, i v době, kdy jsem ještě byl Davidem Jonesem.

David Bowie: Ziggy Stardust byl surrealistickou komiksovou postavičkou, která zničehonic ožila. Pocházel napůl ze sci-fi a napůl z japonského divadla. Jeho vzezření bylo v té době pobuřující, nic podobného do té doby neexistovalo.

Mick Ronson: Mezi Hunky Dory a „Ziggym“ nastal na scéně útlum, takže to chtělo nějaký rozruch. To, jak nás Bowie oblékl a nalíčil, byl prostě dobrý a potřebný tah. Pro mě dost neobvyklý, ale bylo to vzrušující. Na pódiu jsem se stával někým úplně jiným.

Trevor Bolder: Byli jsme jeho pěšáci a David nás přizpůsoboval svými vizím. Původně chtěl, abychom nosili buřinky a kombinézy ve stylu filmu Mechanický pomeranč (1971), ale my jsme to odmítli. Tak navrhl, abychom taky zkusili ty třpytivé kostýmy.

VE FILMU

Davi D Bowie na stří Brném plátně ztělesnil řa Du pozoruhoDných postav: zahrál si mimozemšťana, upíra i krále skřítků.

n ásle Dující stránky

připomenou jeho nejpamátnější filmové

role

Napsal: Stephen Dalton

Muž, který spadl na Zemi

Bowieho první velká filmová role mimozemského turisty ztraceného v cizotě tehdejší Ameriky nezapře autobiografické prvky. Režisér Nicolas Roeg se jako vizionářský anglický samorost dokázal s Bowiem dokonale sladit –oba se v sedmdesátých letech nacházeli na vrcholu tvůrčích sil, těšili se přízni kritiky a dokázali obohatit mainstream o avantgardní postupy.

Na natáčení v Novém Mexiku Bowie přijel v době, kdy až příliš podléhal kokainovému opojení. Podle původního tvrzení se snažil vyhovět režisérovi a na place se drogám vyhýbal, později nicméně přiznal, že se „udržoval v rauši od začátku do konce“. Jako mimozemšťan Thomas Jerome Newton, jehož snahu o záchranu milované rodné planety maří úklady nepřátel i pozemská pokušení, Bowie předvedl strhující výkon, když se

(1976)

namísto důrazu na meziplanetární cestování zaměřil na mystickou část zápletky.

Svou roli popsal pro časopis Creem slovy: „Newton představuje čistou bytost, která podléhá okolní zkaženosti. Nikdy přitom nezmiňuje, odkud přišel, a vlastně na tom ani nezáleží. Chci říct, že mohl stejně dobře pocházet z neznámého podmořského světa nebo třeba z jiné dimenze. Důležitá je interakce jednotlivých postav. Je to smutný a zároveň něžný příběh rozklenutý v poměrně dlouhém časovém období.“

Tajuplný, snový a oslnivý film Muž, který spadl na Zemi se stal mezníkem v oblasti vědecko-fantastické kinematografie. Pro Bowieho, který se k Newtonovi vrátil na sklonku života muzikálovým hitem Lazarus (2015), zjevně představoval hluboký osobní zážitek.

Napsal: Henry Yates

Jak se nejlépe zorientovat v díle jednoho z největších umělců populární hudby všech dob? Co poslouchat a s čím začít? Přečtěte si našeho průvodce Bowieho tvorbou od stěžejních alb až po zapomenuté skvosty

Zatímco většina jeho vrstevníků se ve středním věku se odhodlávala plavat jen tam, kde s jistotou dosáhli na dno, David Bowie se nezdráhal vrhat do neznámých vod. Vždy razil názor, že pro dobré umění stojí za to riskovat utonutí.

„Pokud se jen plácáte v bezpečné komfortní zóně, nic pořádného neuděláte,“ radil zpěvák svým následovníkům. „Vždycky jděte do větší hloubky. A když už se vaše nohy nedotýkají dna, jste na správném místě. Jen tam může vzniknout něco vzrušujícího.“

Nehledejte v Bowieho výrocích nějaké ezoterické fráze, sám mistr se touto jednoduchou filozofií vždy řídil. Nálepka „rockového chameleona“ ho možná otravovala, ale byla výstižnější než cokoli jiného, protože David opravdu neváhal „měnit barvy“, a pokud se ocitl v příliš těsné hudební slupce, odhodil ji a vykročil z ní dál, byť by byla pozlacená. Milovníci jeho hudby byli za ta léta nesčetněkrát svědky tvůrčí odvahy a nechuti sázet na jistotu, naposledy u jeho „labutí písně,“ alba Blackstar (2016).

Katalog, který po sobě Bowie zanechal, je působivým dokladem cesty hudebního génia, kterou často osvětlovaly plameny ze spálených mostů. Zpěvák totiž nikdy nelpěl na starých pořádcích a neváhal pustit po větru cokoli, co by ho zdržovalo od tvůrčího znovuzrození. Suverénně přecházel od skřípavého glam rocku k „plastovému“ soulu, z postavy hvězdného rockera Ziggyho

Stardusta do zneklidňující image vyzáblého provokatéra jménem Thin White Duke. Na žádné jistoty se nemohli spolehnout ani Bowieho muzikanti, protože mistr je často najímal a zase propouštěl podle toho, jak mu zrovna našeptávala jeho múza. Bowieho talent všechno zbořit máchnutím ruky mu dával tvůrčí křídla, ale odvrácenou stránkou toho všeho byla mnohdy nedůslednost a neochota dotahovat věci do úplného konce. V natolik zrádných vodách, jako je elektronika a taneční hudba, se pohyboval déle, než bychom si přáli. Během bouřlivých osmdesátých let míjel střed terče zhruba stejně často, jako se mu dařilo do něj trefovat. Nikdy ale nebylo radno podceňovat ho. Zatímco většina rockových legend dříve nebo později vsadila na jistotu a už se držela svých vyjetých kolejí, věčný hledač Bowie nepřestával rozdávat rány, překvapovat a stavět se na zadní až do samého konce.

Průvodce diskografií

David Bowie

Základní Klasika

The Man Who sold the World

(RCA, 1971)

Angažování kytaristy Micka Ronsona přineslo zásadní změnu, která se projevila hned na třetím albu The Man Who Sold the World. Na něm Bowie opustil své rané akustické folk-popové období a naplno vstoupil do záře reflektorů coby rocková hvězda. Ačkoli není „muž, který prodal svět“ tak brilantní jako jeho následující tvorba ze sedmdesátých let, strhujících momentů je tu spousta od úderného kusu Black Country Rock po intro The Width of a Circle s riffem, který by mohl být excelentním stonerrockovým cvičením. Kytara v titulní skladbě vás navíc doslova rozloží pocitem osamělosti, který dokáže navodit.

Young a mericans

(RCA, 1975)

V polovině sedmdesátých let už byl Bowie autorsky natolik sebevědomý, že se mohl pustit na tenký led. V té době se stal jeho obsesí filadelfský soul.

Album Young Americans, plné bujarých vyhrávek dechové sekce a hutného kytarového zvuku Carlose Alomara, se zručně vypořádalo s „černou“ muzikou, přimělo posluchače k podupávání už v titulní skladbě a nepustilo ho až po funkové finále v podobě písně Fame. Pro Bowieho tahle deska po léta zůstávala rozporuplnou, považoval ji za „guláš ze zbytků etnické hudby“. Možná je to opravdu odvar, každopádně však jeden z nejlepších, jaké jste kdy ochutnali.

Hunky dory

(RCA, 1971)

Album, k němuž se fanoušci opakovaně vracejí a mají k tomu nespočet dobrých důvodů. Na spoustě Bowieho dobrých desek bezpochyby najdete také slabé momenty, ale písně, které natočil ve studiu Trident v létě 1971, jsou z ryzího zlata. Od úvodní houpavé Changes přes chvějivý epos Life on Mars?, prosluněnou krásu Fill Your Heart až po punkovou rebelii Queen Bitch, napsanou jako poctu příteli a uměleckému vzoru Lou Reedovi se tu Bowie nachází ve své až nestydatě přitažlivé formě, z níž nic neztratil ani po půl století. Hunky Dory je klasika jako hrom a „Ziggymu“ zdatně dýchá na záda.

station to station

(RCA, 1976)

Bowieho nezřízená konzumace drog v polovině sedmdesátých let způsobila, že si na natáčení Station to Station později vůbec nepamatoval – nebo to alespoň tvrdil. Mistrovo v pořadí desáté studiové album obsahuje šest emotivních skladeb, které odrážejí stav Bowieho mysli v době, kdy se zpěvák stylizoval do postavy „vyzáblého bílého vévody“ (Thin White Duke). Station to Station je ve skladbách jako Stay ozvěnou funk-soulové stylizace Young Americans, ale zároveň naznačuje Bowieho směřování k elektronickému zvuku, které zakrátko podrobí zkoumání na albech Berlínské trilogie. Zatímco Golden Years nabídnou povrchní slastné uspokojení, pomalá vypalovačka Wild Is the Wind vyžaduje sluchátka a plné soustředění.

The rise and fall of Ziggy stardust and the spiders from Mars

(RCA, 1972)

Na zadní straně přebalu této desky se můžete dočíst, že při jejím přehrávání je třeba zesílit zvuk na maximum. Je pravda, že jiný přístup si tyhle písně ani nezaslouží. Volné koncepční album se pohybuje na hraně rockového experimentu a stejně dobře obstojí ve sluchátkách i při poslechu z rádia. Postava Ziggyho vás provede od obrazů blížící se zkázy Five Years přes nádherné popové kousky, jako je Starman a titulní skladba, až k agonické Rock’n’Roll Suicide. Bowie tu byl vynikající, ale zásadní podíl na „Ziggyho“ úspěchu nelze upřít ani kytaristovi Micku Ronsonovi.

Low

(RCA, 1977)

Album Low bylo stejně roztěkané jako Bowieho myšlenky, když se v berlínském Hansa TonStudiu snažil vymanit z kokainové smršti, provázející éru Station to Station. Společně s koproducentem Tony Viscontim a s podstatným přispěním Briana Ena, který se podílel na syntezátorech a celkové atmosféře nahrávky, vytvořil Bowie zvukovou krajinu, která se pohybovala od jízlivého post punku ve skladbách jako What in the World až po instrumentálky typu Warszawa Kromě posluchačsky vstřícných hitů jako Sound and Vision a Speed of Life není Low právě nejpřístupnějším Bowieho dílem, ale určitě patří k jeho nejodvážnějším.

a laddin sane

(RCA, 1973)

„Ziggy“ z předchozího roku udělal z Bowieho megahvězdu, ale ani to Davida nezastavilo v jeho příslovečném pohybu. Většinu skladeb na desku Aladdin Sane napsal během turné v autobuse, za jehož okny se míhala Amerika. Kterýkoli slabší autor by za těchto okolností možná jen nahodil pomíjivé črty, ale Aladdin Sane jako pohlednice z cest rozhodně nepůsobí. Místo toho tu mistr nabídl celou řadu skvostů od „ziggyovských“ rockeřin á la The Jean Genie přes popůvku Drive-In Saturday nebo antibaladu Lady Grinning Soul až po návrat k bluesovým kořenům v pecce Panic in Detroit. Hit Watch that Man pak patří k tomu nejzajímavějšímu, co kdy Bowie vytvořil.

„Heroes“

(RCA, 1977)

Ve svém nejsilnějším tvůrčím období vydal Bowie ještě téhož roku druhou desku, tentokrát inspirovanou přímo Berlínem. Album Heroes, opět nahrané s Viscontim v Hanse, má se svým předchůdcem nápadně podobnou atmosféru zejména ve skladbách jako Sense of Doubt a Neuköln, ale najdete tu i radostnější a prozářenější kousky – ať už v podobě rozverného riffování v Joe the Lion, v dunivé záležitosti Beauty and the Beast, nebo v bezkonkurenční hymně všech sjednocení Heroes. I tentokrát byl Bowieho tajnou zbraní někdejší kytarista King Crimson Robert Fripp, který si ve snaze o nalezení správného místa pro dokonalý zvuk dokonce dělal značky na podlaze studia.

diamond dogs

(RCA, 1974)

Když Bowie nezískal práva k uvedení muzikálu na motivy knihy George Orwella 1984 (1949), skončily některé písně z připravované inscenace na albu Diamond Dogs. I to přispělo k sevřenější koncepci alba, volně založené na apokalyptické vizi budoucnosti. Dystopické motivy v mnohém předznamenaly punkovou deziluzi, na albu najdete i některé z Bowieho nejtvrdších písní, jaké kdy napsal. Zatímco zpočátku se desce dostávalo spíše rezervovaného přijetí, s léty její obsah nabyl na významu. Nutno říct, že v podání „Spiders“ by písně pravděpodobně zněly ještě lépe a úderněji.

scary Monsters (and supercreeps)

(RCA, 1980) Berlínské období pro Bowieho znamenalo přízeň kritiky, ale pokles prodejů. Osmdesátá léta zahájil nahrávkou, která se dostala na první místo britské hitparády, aniž by komerční úspěšnost znamenala kompromis s kvalitou. „Scary Monsters“ opět posílily kytarové linky navrátivšího se Roberta Frippa a přidaly do Bowieho uměleckého kánonu minimálně dvě hymny v podobě Ashes to Ashes a Fashion, písně, která i po čtyřech desetiletích zní jako hudba budoucnosti. Jeho komerční triumf vyvrcholil v roce 1983 albem Let’s Dance, ale „Scary Monsters“ zůstává Bowieho nezpochybnitelnou klasikou desetiletí.