ZTR2401 - Dobrovolníkem na cestách

Úvod 1

Cestování a dobrovolnictví. Dvě skvělé záležitosti, ze kterých – když se spojí do jednoho – může vzniknout nezapomenutelný zážitek i dlouhodobá vášeň. Jako dobrovolníci můžete cestovat neomezeně dlouho a ještě přitom pomoct dobré věci. To je pro spoustu lidí splněný sen. I proto obliba dobrovolnictví v posledních letech raketově roste. Spousta mladých lidí propadla jeho kouzlu a jako dobrovolníci vyráží do celého světa. Zajímá vás proč? Co na dobrovolnictví lidi láká, když si při něm nevydělají žádné peníze a když svoji energii věnují do cizích plánů a projektů?

Podobné nechápavé otázky moc dobře znám. Sama mám ve svém okolí několik přátel, kteří můj úmysl vycestovat na rok do světa jako dobrovolník nedokázali pochopit. Já jim to tehdy neuměla přesvědčivě vysvětlit. Sama jsem nevěděla, co mi dobrovolnictví přinese, jaké to bude, zda si najdu dobré nabídky a budu „práci“ zvládat. Cítila jsem pouze, že je to dobrá cesta a že to chci vyzkoušet.

Další praktické informace a tipy najdete na webu Travel Bible

Dnes jsem velice ráda, že jsem tehdy měla tu odvahu a vykročila mílovým krokem za hranice svého všedního života a komfortu. Za ty měsíce, během kterých jsem vystřídala několik dobrovolnických nabídek, jsem se totiž naučila víc než za celý svůj dosavadní život. Že nejde jen o planá hezká slova, to vidím každý den, když se podívám, jak moc se můj život po nasbíraných zkušenostech změnil. Už v něm není ustrašená holka, která se chce každému zavděčit, ale sebevědomá žena s vlastním úspěšným podnikáním.

Pojďme ale zkusit najít odpověď na dříve položenou otázku. Jaké jsou hlavní důvody, proč lidé směňují svůj čas za pomoc bližnímu? Proč nepracují na svých projektech, ale jezdí tvořit sen někoho jiného?

Motivace bývá různá. Nejčastěji lidé chtějí pomoci konkrétnímu projektu nebo lokalitě, získat nové zkušenosti, zážitky a přátele. Také je láká vyzkoušet práci, kterou by jindy neměli možnost poznat. Mnohdy ještě nevědí, co by sami chtěli dělat, a hledají oblasti, ve kterých by se chtěli realizovat. Hledají svou zálibu a vášeň.

Dalším důvodem, proč lidé vyrážejí za dobrovolnictvím, je možnost dlouhodobého cestování. Jako dobrovolníci mají na svých cestách minimální náklady. Navíc poznají jiné kultury, jiné lidi a jiné země. V neposlední řadě si chtějí z cest přivézt dobrý pocit z toho, že udělali něco užitečného a pomohli konkrétnímu účelu. Ať už lidem, nebo třeba přírodě. Za dobrovolnictvím ale nemusíte jen létat do dálek. I ve vašem městě se určitě najde organizace, která dobrovolníky potřebuje.

A co argument, že dělat něco, za co nedostanu peníze, je ztráta času? I na ten se dá podívat z jiného úhlu. Ano, je pravda, že nedostanete finanční ohodnocení – a u některých projektů vás pomoc naopak bude i něco stát. Zážitky a hlavně zkušenosti, které si odvezete, jsou ale k nezaplacení. Pokud navíc plánujete rozjet vlastní podnikání, můžete jako dobrovolníci téměř zadarmo získat potřebné know-how.

I když nebudete mít žádný příjem, vaše náklady na život mohou být daleko nižší ve srovnání s běžným životem v Čechách. A to, i když započítáte

letenky, pojištění, očkování a další nezbytné výdaje a rozdělíte je do průměrných měsíčních výdajů. Ano, musíte si na to vydělat dopředu, tomuto kroku se zřejmě nevyhnete. Ačkoli ale během dobrovolnictví žádné peníze nevyděláte, vrátíte se o tolik bohatší po nehmotné stránce, že vám můžu upřímně říct: opravdu to za to stojí.

Možná si říkáte, že nemůžete vycestovat na dlouho nebo byste chtěli dobrovolničit spíše doma v České republice. Proto jsem do knihy zařadila i kapitoly o dobrovolnictví v ČR a také o nárazových dobrovolnických projektech.

Pokud už o dobrovolnictví uvažujete, pravděpodobně svoji motivaci a rozhodnutí, proč vyjet dobrovolničit, znáte. Možná už i víte, kam byste chtěli jet a co asi byste chtěli dělat. A možná ne, ani to nevadí. Zde v knize najdete inspiraci a všechny praktické informace, které pro toto životní rozhodnutí potřebujete. Tak… jdeme na to!

Jak jsem se k dobrovolnictví dostala já? 2

Vydat se do světa na delší dobu právě jako dobrovolník jsem se rozhodla ve svých třiceti letech. Možná vám to přijde dost pozdě. Ve třiceti už by přece člověk měl mít zázemí, rodinu, práci a být tak nějak usazený. I já jsem v podstatě toto všechno měla. Spousta lidí se mě proto nechápavě ptá, proč jsem toto zázemí a jistoty opustila. Nemám na to jednoznačnou odpověď. Prostě někdy máte v životě vše, ale nějak vám to nestačí. Cítila jsem, že mi něco podstatného chybí.

Lidé většinou považují za největší překážku k cestování svůj majetek, protože jsou k němu připoutaní. Tím však vzniká zvláštní paradox – máme vše, ale nejsme svobodní. Jsme otroky našeho vlastnictví, které nás drží v šachu. Máme sice vlastní bydlení, ale musíme celý život chodit do práce, abychom vydělali na hypotéku.

www.tomashajzler.com

Svůj čas pro život věnujeme práci, která nás moc nenaplňuje, a to jen proto, abychom měli dům a auto. Nejlépe také všechno, co vůbec nepotřebujeme, ale co si právě koupil soused. Na samotný život jaksi nezbývá čas. A to je trochu děsivé.

Tématem, proč tolik lidí zůstává v práci, kterou nemají rádi, se zabývá také Tomáš Hajzler ve svých knihách Peníze, nebo život?, Důlek a  Třináct tisíc dní. Pokud cítíte, že to je i vaše téma, a nejste s prací, kterou děláte, spokojení, pak se podívejte na Tomášovy stránky a nechte se inspirovat.

Ani pro mě nebylo lehké opustit krásný byt, příjemnou práci a všechen komfort krásných šatů, kadeřníka a odpoledních návštěv kaváren. Od dvaceti let jsem budovala svůj vlastní život a ve třiceti jsem byla podle názorů svého okolí už ve věku, který se pro dlouhodobé pobyty ve světě nehodí. Ani mně se moc nechtělo vzdávat všeho, co jsem si doposud v životě vytvořila. Sen mého muže byl však jasný – odjet z Čech alespoň na rok. A protože sny se mají plnit nejen o Vánocích, začali jsme na tom pracovat.

Naším prvním úkolem bylo prodat byt. Platit hypotéku bychom totiž na cestách nezvládli a pronajímat byt jsme nechtěli kvůli případným problémům, které bychom jako majitelé museli řešit. Tehdy jsem také ucítila první velký bolestivý zásah. To mám prodat svůj luxusní mezonetový byt v historickém centru města, se dvěma koupelnami, zahradou, vybavený na míru dělaným nábytkem? Nesla jsem velmi těžce, že se ve třiceti letech mám stát „bezdomovcem“. Přesně tak jsem to totiž tehdy cítila. Prodej bytu jsem nakonec skousla jen proto, že situace na realitním trhu byla v té době víc než příznivá a prodejem se nám podařilo nejen vyplatit hypotéku, ale také slušnou částku dobře investovat. Díky úrokům, které nám pak každý měsíc z této částky plynuly, jsme si mohli dovolit cestovat o pár měsíců déle.

Druhým úkolem bylo vyřešit zaměstnání. Manžel to měl jednodušší. Jeho zaměstnavatel bez problému akceptoval, že chceme na rok odjet. Po návratu se manžel mohl hned vrátit do práce. Já to měla složitější. V té době jsem totiž zpívala v opeře, práce mě velmi bavila a byla splněním mého dívčího snu. Můj zaměstnavatel však nebyl tak vstřícný jako manželův. Neplacené volno mi nabídl pouze na dva měsíce. Pokud mi to nestačí, smůla. Mám dát výpověď a nepočítat s možností návratu.

Pokládat jednotlivé argumenty na misky vah pro mě bylo velmi složité a bolestivé. Nakonec se ale jazýček přiklonil k ročnímu volnu, a to zejména kvůli věku a plánům na založení rodiny. Uvědomila jsem si, že pokud neodjedu teď, neodjedu už zřejmě nikdy.

Tím, že se podařilo prodat byt a já překousla, že po návratu budu bez práce, všechno ale teprve začalo. Nastaly týdny běhání po úřadech a vyřizování věcí pro roční výjezd. Bylo třeba vyřešit zdravotní pojištění, pojistku na auto, daně, poštu a spoustu dalších nezbytných záležitostí.

Když po tomhle maratonu nakonec přišel den D, plní zvláštní směsice očekávání i obav z neznáma jsme nasedli do vlaku směr Praha. Na zádech jsme každý měli jen sedmikilový batoh. Ano, zde není tisková chyba, opravdu jsme vše sbalili do tak malého batůžku. Bylo nám jasné, že jen tak bude naše cestování pohodlné. Nemuseli jsme se vláčet s těžkým kufrem ani trnout, jestli odbavené zavazadlo přiletí do dané destinace v pořádku spolu s námi.

Jasně. Nebudu lhát, že do malého batohu dáte vše, co chcete. Zaručuji vám však, že do něj dáte vše, co potřebujete. První týdny jsem vyloženě trpěla, když jsem neměla, na co jsem z domu byla zvyklá, ať už jde o kosmetiku, boty, oblečení, či věci pro volný čas. Postupně jsem si ale zvykla. Přijala jsem, že mám jen to, co mám, a po pár měsících už jsem i několik svých věcí darovala, protože jsem je s sebou měla zbytečně.

Dobrovolnické nabídky jsme si našli přes web Workaway. Několik hostitelů jsme kontaktovali sami a několik hostitelů zase kontaktovalo nás. Nabídek jsme nakonec měli víc, než jaké byly naše časové možnosti, takže

jsme vybrali jen čtyři z nich. Pracovali jsme potom zejména v hoteliérství a pak u konkrétních rodin, kterým jsme pomáhali vytvořit lepší prostor pro bydlení.

Možná teď chcete namítnout, že tyto oblasti nemají žádný charitativní přesah a že větší smysl má jet stavět školu do Nepálu. S tím naprosto souhlasím. Pro mě to ale byla nejlepší zkušenost, jakou jsem z cest měla. Poznali jsme jiný styl života rodin na druhém konci světa, což nás donutilo zamyslet se, proč v Čechách žijeme tak, jak žijeme. Přivezli jsme si velkou dávku inspirace k tomu, jak bychom chtěli, aby naše životy vypadaly za třicet let.

A v neposlední řadě jsme našli druhé rodiny a přátele na celý život, ke kterým se můžeme kdykoliv vrátit.

Dobrovolnictví nás opravdu změnilo. Odjížděli jsme s obavami, jak to zvládneme, jak se nám bude u cizích lidí líbit, jestli vše klapne, zda se bez problémů domluvíme nebo jestli nám vystačí našetřené peníze. Zpět jsme přijeli plní sebevědomí, že jsme to dokázali. Že jsme se o sebe postarali, že jsme i v rámci klasického cestování zažili spoustu nevšedních zážitků, které nám už nikdo nevezme.

Dozvěděli jsme se o sobě spoustu věcí. Zejména to, že člověk je plný možností. Vyzkoušeli jsme pracovat v několika různých oborech a zjistili, co nás baví, co nám jde, pro co máme vlohy… i co naopak už nikdy dělat nechceme.

Byla to pro nás natolik výjimečná a cenná zkušenost, že jsem se rozhodla napsat tuto knihu. Mým přáním a cílem je, aby se o dobrovolnictví a jeho formách dozvědělo co nejvíc zejména mladých lidí. Chci vám říct o všech možnostech, jak se jako dobrovolníci můžete uplatnit, a popravdě uvést kladné i stinné stránky dobrovolnictví.

Chtěla bych poradit i těm z vás, kteří zatím různě tápete a váháte, jestli je dobrovolnictví dobrý nápad, jestli budete mít peníze na cestu a kde získat potřebné informace. Nebo už jste informacemi naopak tak přehlcení, že nevíte, která z nich je pravdivá.

V této knize najdete vše, co potřebujete vědět, abyste mohli sbalit batoh a vydat se poznat svět i sami sebe. Věřím, že pro vás bude užitečným manuálem a že díky ní spousta z vás vyrazí do světa. Držím vám palce a přeji hodně štěstí při výběru dobrovolnického programu. Cestování zdar – a dobrovolnictví zvláště.

To nejlepší z dobrovolnických zážitků 20

Veškerou teorii o dobrovolnictví i praktické zkušenosti máme úspěšně za sebou. Teď už víte, jestli je dobrovolnictví to pravé pro vás – a já jsem přesvědčená, že tomu tak je. Možná už jste si i vyplnili profil, nebo dokonce oslovili organizaci či hostitele. Společně jsme sbalili batohy a vyřídili všechny náležitosti a formality před cestou. Nyní tedy dozrál čas na to, abychom se na dobrovolnictví podívali z té nejhezčí stránky.

Oslovila jsem několik zajímavých lidí, kteří mají s dobrovolnictvím bohaté zkušenosti, a požádala je, aby se podělili o nějaké poutavější zážitky. Všichni tito dobrovolníci se s vámi v průběhu knihy také dělili o své vlastní zkušenosti a rady. Po negativní části neveselých historek určitě bodne vzpruha ve formě několika top zážitků.

Přestože vás některé organizace na dobrovolnictví připravují a školí, mohou nastat situace, na které prostě nejde se připravit. A právě takové situace jsou ty, na které pak vzpomínáte a které se smíchem vyprávíte kamarádům. I když v dané chvíli vám třeba do smíchu vůbec nebylo. Takže se pohodlně usaďte a přeneste se do života dobrovolníků.

Slávek Král

Slávek Král, jehož pestré dobrovolnické zkušenosti nás provázejí celou knížkou, má dobrovolnictví opravdu rád. Jestli je každá jeho zkušenost podobná této, pak není čemu se divit.

V Tanzanii jsem se domlouval s ředitelem školy a on mi poslal pouze název místa, kde se sejdeme. Já si logicky vydedukoval, že to bude ta škola, která je nedaleko, a rovnou jsem dojel tam, protože jsem neměl internet, abych ho kontaktoval. Ve škole ze mě děcka byly nadšený a já si nechal zavolat ředitele, představil se mu a řekl, co všechno můžu dělat. Moc se mu to líbilo, ale ze všeho byl takový překvapený.

Práci dobrovolníka jsem dostal, ale pak se mě zeptal, kde tedy budu spát. Řekl jsem mu, že podle konverzace přes Workaway mi sliboval nějaké místo. Na to mi odpověděl, že jsme se spolu nebavili. Ukázal jsem mu kontakt a s překvapením jsme zjistili, že stojím ve špatné škole.

Zavolali mi tedy ředitele té správné a ten mě přijel vyzvednout. Škola měla kolem 400 žáků a pořád rostla. Učitelé nestíhali, proto měl jeden učitel na starost i tři třídy najednou. V jedné zadal žákům práci a šel do další. Dobrovolníci tak pomáhali většinou s výukou angličtiny. Bydlel jsem u ředitele doma. Dal mi jeho postel a spolu s manželkou spali v kuchyni na zemi – až tak si vážili pomoci.

Jak už jsem zmínila, Slávek dobrovolničil na víc jak 40 místech v 19 zemích světa. Je proto nevyčerpatelnou studnou zážitků.

Další nezapomenutelné dobrovolničení pro mě bylo na Novém Zélandu v bio pivovaru. Připravovali jsme zdejší Oktoberfest. Bylo nás 18 dobrovolníků z celého světa a pracovali jsme šest hodin za ubytování, stravu a neomezeně piva. To chcete. Po práci jsme hráli chlastací hry, uspořádali karneval, grilovali na pláži nebo podnikali malé výlety.

Jestli vás Slávkovy historky pobavily a rádi byste jeho cestování sledovali dál, můžete na jeho webu.

Velice živě si vzpomínám na protest, kdy přes státní hranice mým směrem létaly kanystry se slzným plynem. Svítila jsem telefonem v opuštěné továrně na zraněného člověka, kterého kamarádka ošetřovala se svou polní lékárničkou, a ani jedna jsme nechápaly, jak je možné, že instituce selhaly natolik, že zdraví toho člověka závisí na naší špatně osvětlené a nekvalifikované péči.

Když se na to ale podívám celkově, tak jsem při dobrovolnictví zažila ty nejlepší smíchy i pláče a vlastně jsem si díky němu taky našla svého chlapce. A začít vztah na společných silných zážitcích a stejném hodnotovém žebříčku – to fakt není k zahození.

Petru můžete sledovat na jejím IG, kde najdete i odkaz na její YouTube kanál.

Další příběh je krásnou ukázkou toho, že někdy musíme odjet na druhou stranu světa, abychom si uvědomili věci, které doma ani nevnímáme.

V Brazílii jsem dobrovolničila ve vesnici, kterou založil Baťa. Žila jsem tam u místních i u Baťovy rodiny, která ještě trochu mluvila lámanou češtinou. Nejdřív jsem pomáhala v pamětním centru věnovaném zakladatelům vesnice – panu Trachtovi a Janu Antonínu Baťovi.

Taky jsem pár dní pomáhala na farmě. Sedla jsem na koně a honila krávy. Myslím ale, že dobrovolničení tam nebylo o práci… spíš o objevování a komunikaci s místními, povídání o mém rodném kraji. Brazilci měli velký zájem o naši republiku, což bylo hezké vidět. Cítím, že co se týče Čechů, vytrácí se u nás vřelý vztah k naší zemi, což u Brazilců bylo úplně naopak. Snem mladých Brazilců nebylo bydlet na Manhattanu, ale jet do Čech

Petra Voráčková popisuje

svůj netradiční zážitek z dobrovolničení v uprchlickém táboře v Idomeni.

O svém dobrovolnickém pobytu v Brazílii vypráví Katka Syslová. Její příběh najdete také na webu Travel Bible. www.slavekkral.cz

a vystudovat Karlovu univerzitu. Oni ve mně probudili city k Česku, o kterých jsem ani nevěděla, že mám.

Ani v oblasti školství není o netradiční zážitky nouze. Své o tom ví Anna Ahneová, autorka knihy Procestuj svět jako učitel angličtiny.

Anna Ahneová popisuje své dojmy ze školy v Indonésii.

První dny ve škole byly náročné. Nejsem učitelka a angličtinu jsem nikdy neučila. Natož v cizí zemi, kde mi děti nerozumí ani slovo a já nerozumím ani slovo jim. Musela jsem se naučit učit. A tak jsem si po letech zopakovala, jak se kreslí pejsek a kravička, jak se maluje vodovkama a výrazně jsem se zlepšila v pantomimě. Pochopila jsem jednu krásnou věc – děti na celém světě tak nějak mluví stejným jazykem. Dejte jim pastelky a rozzáří se jim oči. Hrajte s nimi hry, získáte jejich pozornost. Přineste děvčátkům lak na nehty a uvidíte, jak se jim hned bude lépe počítat na prstech.

Víc se o ní dozvíte na webu:

Anička během svého dobrovolnického působení získala spoustu zkušeností, které ve své knize předává dál. Najdete v ní tipy, jak si připravit strukturu hodiny, jaké můžete využít pomůcky či různé nápady pro výuku. Pokud angličtinu ovládáte a láká vás dlouhodobé cestování, tato kniha nemůže chybět ve vaší knihovně.

Chaos, tropické vedro, vlhkost a časový posun dohromady způsobily, že první dny jsem byla docela dezorientovaná. Kolegyně dobrovolnice málem umřela smíchy, když jsem ji požádala, ať mi nakreslí mapku Kuty – městečka, kde jsme bydlely. Městečka o šesti ulicích a pláži. Ztratila jsem se dokonce i cestou do školy, mezi rýžovými poli.

Další háček byl skútr. V Čechách neřídím ani auto, tady se ale jinak než na skútru do školy dostat nedalo. V zemi, kde na skútru jezdí i desetileté děti, kde neexistují pravidla silničního provozu

a kde se vám cesta do práce v období dešťů změní v jednu velkou bahnitou skluzavku.

První týden probíhalo zasvěcení do fungování škol, seznámení se s dětmi a způsobem výuky, s pomůckami. Rozdělily jsme si rozvrh a já absolvovala pár zkušebních hodin jako pozorovatelka na hodinách ostatních dobrovolnic. Moje představa každodenního válení se na některé z okolních překrásných pláží rychle vzala za své – příprava materiálů na hodiny výuky, koordinace s ostatními, cesty do školy, cesty ze školy… a k tomu přibyly dvakrát týdně odpolední kurzy. Večer jsem byla ráda, když jsem padla do postele.

Působit jako dobrovolník v rozvojové zemi – a ještě v její chudší oblasti – je opravdu silný zážitek. Kulturní rozdíly na vás dýchají ze všech stran a člověk musí hodně slevit ze svých standardů, aby navykl a přizpůsobil se.

Působím v severovýchodní Indii v městě Golaghat v místní salesiánské vesnické škole Jibon Jyoti. Jsem tu už šest měsíců a musím říct, že zkušenost je to neocenitelná. Když jsem přiletěl, ano, byl to pro mě velký šok. Lidé zírající na mě, jako bych přišel z jiné galaxie, kolem mě prostředí, které jsem viděl jen v dokumentárních filmech, velký zápach odpadků válejících se všude kolem, zvířata jako krávy, kozy, slepice a psi pobíhající po silnici, neustále troubící auta míjející se o centimetry. Do toho příchod do školy s víc než 300 dětmi, křičícími ‚sir, sir!‘ a chtějícími podat si se mnou ruku.

Šok po pár týdnech pominul a já si začal pomalu zvykat a z místa se těšit. Děti tu žijí v chudých podmínkách, jejich domovy jsou většinou z bláta a bambusu, mají pár kousků oblečení. Přesto z nich srší neuvěřitelná radost a energie, jsou vděčné za každou maličkost. Nedávno se mi kluci přehrabovali v koši s myšlenkou, co zajímavého sir Lukas do svého koše vyhodil. S jejich

Lukáš Samec popsal své zážitky z Indie na svém blogu. Pro úplnost připomínám, že Lukáš zde působil v rámci salesiánského projektu Adopce nablízko.