největší hrdinové, zrádci, bitvy a objevy, které navěky změnily náš svět
k rálové & královny rytíři & křížové výpravy m ýty & legendy
Od prasat u soudu po holé tváře.
Pronikněte do světa středověkých společenských senzací
ť se píše jakýkoliv rok, lidé mají tendenci ohlížet se za staršími generacemi a posuzovat zvyky a tradice, které se tehdy dodržovaly. Je ovšem třeba říci, že není v dějinách mnoho období, ke kterým bychom měli tak zvláštní vztah, jako právě ke středověku. Podle mnoha lidí postrádá mystický náboj starověkého Egypta, krásu renesance nebo vzrušení a dobrodružství alžbětinského věku. Středověk bývá v povědomí veřejnosti zaškatulkován jako období, v němž by nikdo nechtěl žít, plné chudých lidí, mdlého jídla a špíny, kam se podíváte. A navíc období, kdy lidé prakticky neustále umírali jako mouchy. Obvykle veřejnost neví, že tehdejší lidé vymysleli jedny z nejpodivnějších, nejsměšnějších a nejpozoruhodnějších trendů v historii lidstva. Nechme tedy předsudky stranou a pojďme si užít středověk i s jeho roztomilými podivnůstkami.
Holé tváře
Západní Evropa
dokonalá krása některým středověkým ženám unikala takříkajíc o vlásek
Zatímco dnes spousta žen utrácí peníze za řasenky, ve středověku byla situace zcela jiná. Ženy tehdy považovaly za nejvýraznější část obličeje svá čela, takže si vytrhávaly obočí a řasy, aby na ně ještě víc přitáhly pozornost. Některé ženy zašly ve své horlivosti až tak daleko, že se zbavovaly i vlasů, rámujících obličej, jen aby docílily dokonale oválné, holé tváře. Důmyslně tvarované čepce vlasy buď zakrývaly nebo stahovaly dozadu, aby nebyly moc nápadné.
Pánská móda
Středověká smetánka věnovala šatům velkou pozornost, protože jim umožňovaly dát na odiv své bohatství a nadřazenost nad chudinou. Po Evropě se tak začaly šířit nejrůznější podivné oděvní výstřelky, jako například pánské boty s dlouhými špičkami. Čím delší bota, tím bohatší majitel a vyšší společenské postavení. Některé špičky přerostly do takových rozměrů, že musely být zpevněny kosticemi. Ke konci 14. století muži rádi předváděli svou figuru ve vyzývavých, odhalujících šatech a nosívali proklatě krátké haleny a punčochové kalhoty. Tento trend následoval na konci středověku poklopec – pouzdro, které se přišívalo k přední straně kalhot a vycpávalo, aby zdůrazňovalo mužnost nositele.
Odsouzené prase oblékli před
popravou do kabátce, rukavic, kalhot a nasadili mu lidskou masku
Soudy pro zvířata
Všude po eVropě
Život ve středověku býval krušný, a to nejen pro lidi. Všechno možné zvířectvo – od dobytka po hmyz – mohlo stanout před soudem. Ze středověku se dochovaly záznamy o konání alespoň 85 soudních přelíčení se zvířaty a jde o příběhy tragické i absurdní. Suverénně nejvíce hřešila prasata, která byla souzena a odsuzována za ohryzávání lidských těl, někdy rovnou za požírání dětí. Obžaloba většinou zvítězila a poslala zločince na šibenici nebo na hranici.
Roku 1386 oblékli před popravou odsouzené prase do kabátce, rukavic, kalhot a nasadili mu lidskou masku. Justice si ovšem nedošlápla jen na prasata. V roce 1474 uznal soud vinným kohouta, který se „provinil proti přírodě“ tím, že snesl vejce. Nezvaným krysím hostům ve městech často chodily dopisy, ve kterých byly nevybíravým způsobem vyzývány k opuštění oblasti. Ještě podivnější pak byl soud s delfíny v Marseille roku 1596. Přece jen však všechny soudy nekončily jen krutými tresty. Například jistá oslice, jež se stala terčem milostných návrhů, byla prohlášena nevinnou poté, co se za ni přimluvil místní převor, jenž ji označil za „ctnostné zvíře dobrých mravů“.
Evropa
prasata bývala často hnána k soudu
podle šatů se poznalo, jak byl člověk bohatý
Říše pod vládou Karla IV.
tředověká říše římská zhruba na území dnešního Německa a Itálie fungovala jako zvláštní útvar. Základy položil Karel Veliký a novou náplň jí pak dala saská dynastie založená Jindřichem I. Ptáčníkem a pak jeho synem Otou I. Velikým. Ti udělali z bývalé Východofranské říše skutečně Svatou říši římskou a zastřešili tak rozdrobené německé a italské státy novou ideou pod vládou císaře. V 11. století se pak k této říši připojily i Čechy.
Každý z německých knížat a italských městských států si však žárlivě střežil svou vlastní moc a autonomii. Císař hrál roli jakéhosi sjednotitele, který však postrádal reálnou moc mimo svá vlastní rodová území. Proto se každý císař snažil rodová území rozšířit. Říšská politika spočívala v tom, že císař měl možnost povolat knížata do svého vojska a také svolávat říšský sněm, kde se projednávaly důležité záležitosti říše.
Vládce Svaté říše římské byla volená funkce. Do 13. století volil římského krále říšský sněm, poté se ustanovilo sedm volitelů –kurfiřtů (z německého Kurfürst). Teprve po svém zvolení mohl král usilovat o císařskou korunovaci v Římě z rukou papeže, čímž dosáhl teoreticky rozšíření moci z Německa i do Itálie, protože tamní státy voleného krále neuznávaly, jejich zástupci ho totiž nevolili. Korunovační cesta do Itálie bývala velmi V Českém království mu říkali Otec vlasti, on však pozvedl znovu ke slávě i skomírající Svatou říši římskou, která dříve trpěla slabou a sobeckou vládou
složitou a nákladnou záležitostí, proto mnohým římskoněmeckým králům trvalo dlouhé roky i desetiletí, než se k ní odhodlali, a část z nich císařské hodnosti nikdy nedosáhla. Po vymření mocného rodu Štaufů v polovině 13. století se říše dostala do krize, když kurfiřti volili záměrně slabé a vzdálené krále. Roku 1273 pak nastoupili Habsburkové, kteří královské hodnosti navrátili lesk, ale na císařskou jízdu do Říma se nezmohli. Po nich se stal římským králem na několik let Jindřich VII. Lucemburský (vládl 1308–1313), děd Karla IV., který na cestě do Itálie zemřel. Pak opět nastala doba soupeření o trůn, z níž vyšel vítězně Ludvík IV. Bavor z rodu Wittelsbachů (vládl 1314–1347). Ten však zůstával celý život ve sporu s papežem, takže ho za císaře korunoval jím jmenovaný vzdoropapež.
Říše prožívala složitou dobu a faktická moc císaře se ocitla prakticky v troskách. Papež navíc tehdy uprchl z Říma do takzvaného avignonského zajetí, kde on i jeho nástupci zůstávali pod vlivem francouzského krále více než století. Do této složité doby se roku 1316 narodil budoucí Karel IV., který byl ovšem pokřtěn českým jménem Václav. Jeho otcem byl syn bývalého římského krále Jan Lucemburský a jeho matkou Eliška Přemyslovna z rodu původních českých vládců. Lucemburk přišel do Českého království jako král cizinec z odlišného prostředí a po počátečních sporech s českou šlechtou a poté i s manželkou
Eliškou trochu rezignoval na silnou vládu v Čechách a raději poměrně často jezdil na diplomatické i válečné výpravy za hranice. Malý Václav tedy vyrůstal v rozháraných rodinných poměrech a asi ve třech letech ho otec násilím odebral matce, protože měl strach, že malého kralevice zneužije se šlechtou ke spiknutí proti němu. Mohli by ho dosadit na trůn jako loutku a Jana vyhnat. V sedmi letech pak Václav naposledy spatřil matku při loučení, protože otec ho poslal na studia a na zkušenou do Paříže ke dvoru francouzského krále Karla IV. Podle něj pak princ při biřmování přijal jméno Karel a shodou okolností mu časem za jménem přibyla i stejná číslovka IV, ale to až mnoho let poté, když se stal římským císařem. Ve Francii Karel zapomněl rodnou řeč a přivykl západním mravům, ale na Čechy vždy myslel jako na své rodiště, odkud pochází. Roku 1330 ho otec povolal do Lucemburku a odtud ho o rok později vyslal na první samostatnou výpravu do Itálie, kde měl upevnit takzvanou lucemburskou signorii. Ta se skládala z městských států, které slíbily Janu Lucemburskému poslušnost, ale nechtěly ji moc dodržovat. A tak Karel získával v Itálii první zkušenosti v pouhých 15 letech jako vůdce i bojovník. Vybojoval zde svou první bitvu u San Felice, po níž byl roku 1332 pasován na rytíře. V roli diplomata i vojevůdce se mladík neočekávaně dobře osvědčil. Podařilo
karel iv. se synem václavem iv., svatým václavem a dalšími světci na votivním obraze jana očka z vlašimi klečí před pannou
Dobrodružství Marka Pola
Marco Polo prožil neobyčejný život, plný divů a zázraků. Cestoval po zemích tak exotických, že mu mnozí jeho příběhy ani nevěřili
říběh Marka Pola zní jako nějaká pohádka. Obyčejného mladíka z Benátek vzali otec a strýc na cestu do Asie, kde se setkal s nejmocnějším panovníkem tehdejšího světa. Ten ho u sebe na 17 let zaměstnal, načež se Marco vrátil domů a své putování zdokumentoval v jednom z nejslavnějších cestopisů všech dob. Je to výjimečný příběh, navíc pravdivý (většinou). Zajímavé také je, že se udál pouhou souhrou náhod. Roku 1253, rok před Markovým narozením, vyrazili jeho otec Nicolò a strýc Matteo z Benátek do Východořímské říše, jíž se tehdy říkalo Byzantská. A to přímo do hlavního města Konstantinopole. Císař Konstantin z ní učinil křesťanské město, jež se tak stalo centrem pravoslavného křesťanství a protiváhou Říma, který byl centrem katolického západu. Konstantinopol však už tou dobou slábla a její ekonomiku ovládali cizí obchodníci – jmenovitě Benátčané. Nicolò a Matteo vypluli s lodí plnou zboží, které směňovali za šperky. Po šesti letech výnosného obchodu – a pravděpodobně aniž by tušili, že se narodil Marco –se obrátili směrem ke Krymu, kde mohli za získané šperky nakoupit ruskou pšenici, vosk, solené ryby a baltský jantar. O to vše byl v Evropě značný zájem.
Zde sehrál úlohu osud a dokonce několikrát. Nejprve zjistili, že dvě benátské obchodní stanice, Soldaia (dnešní Sudak) a Kefe (Feodosija) už ležely za hranicemi nově ustavené Mongolské říše. Krym, jejž Mongolové dobyli roku 1238, byl součástí takzvané Zlaté hordy – západní části mongolské říše, jež se rozpínala od Ruska po Čínu. Aby se vyhnu-
li konkurentům, vydali se 1 000 kilometrů na východ do hlavního města Saraj – města stanů a povozů – rozkládajícího se na břehu Volhy. Po dalším úspěšném roce se chysta li na návrat domů, když tu se dozvěděli, že městský stát Janov vytlačil své konkurenty Benátčany z Konstantinopole. Zbývala jedi ná možná cesta: dál na východ do Buchary a následně dlouhý návrat přes Afghánistán. Znovu ovšem zasáhl osud. Občanská válka mezi dvěma mongolskými chanáty je na tři roky uvěznila v Buchaře. Tehdy se setkali s vyslancem mongolského vládce Persie, jenž byl udiven tím, že objevil dva „latiníky“, kteří už tou dobou uměli obstojně mongolsky. Pora dil jim, ať pokračují dál na východ až do Číny, kde je jeho pán a vládce, Čingischánův vnuk Kublaj, vřele přivítá. „Pánové, “ říká v Marko vých záznamech, „vynese vám to obrovský zisk a obrovské uznání.“ Nebyli prvními Evropany, již překonali Asii po mongolské jízdní trase. Jejich předchůdci však byli dva kněží, kteří putovali do Mongolska, nikoliv do Číny. Bratři Polovi přicestovali do Šang-tu, Kublajova hlavního města, a byli přátelsky přijati. Štěstí tomu chtělo, že Kublaj zrovna na svém dvoře potřeboval přítomnost křesťa nů, kteří by vyvážili vliv místních nábožen ství. Požádal proto naše dva Benátčany, aby se vypravili do Benátek a vrátili se se stov kou kněží a trochou svatého oleje z Jeruzalé ma (pravděpodobně měl sloužit jako kouzelný talisman). Opatřil jim zlatý průvodní glejt, jenž zaručoval bezpečný průjezd, a umožnil jim využít královské poštovní cesty. Takto vybavené je vyslal na cestu. Po třech letech putování se bratři dostali do Benátek. Psal
Jak dobýt
středověký hrad
Ať už bylo nutné bořit zdi nebo vyhladovět obránce, při obléhání byla ve středověku třeba jak inovativní strategie, tak pořádná dávka houževnatosti a odhodlání
rady byly mocenskými středisky středověkého světa. Drželi si je králové, velmoži i rytíři, a pokořit tyto pevnosti nebylo snadné. K jejich dobytí byl zapotřebí dobrý plán. Útočící vojsko muselo nejdříve obsadit přilehlé oblasti, aby nahnalo strach obyvatelům hradu. Kdyby následně selhala vyjednávání, mohli se útočníci uchýlit k dalšímu zastrašování odříznutím zásobovacích cest a pleněním okolí. A pokud ani takhle nepřinutili obránce ke kapitulaci, začalo se oficiálně s obléháním. Ještě než útok začal, bývalo někdy zvykem vyslat do obklíčeného hradu posla, který obráncům sdělil záměry obléhatelů. Po vyslechnutí této zprávy pak na hradě doplnili zbraně a zásoby a připravili se na tuhý boj.
Existovalo několik způsobů, jak rozbořit opevnění. Drahá, ovšem patřičně ničivá metoda počítala s využitím mohutných obléhacích strojů ze dřeva. S pomocí dalekonosných katapultů (trebuchetů) nebo kovem
různé způsoby střelby z katapultů –protizávažím či natažením ramene a jeho vymrštěním. vlevo dole je šestipatrová obléhací věž, která se pomalu sunula k hradbám
pobitých beranidel bylo možné hrad napadnout ze všech stran. Útočníci naverbovali ty nejlepší tesaře, kováře a konstruktéry z široka daleka, aby vyráběli válečné stroje, zatímco rytíři vázaní lenní povinností tvořili hlavní bojovou sílu v poli. Dále bylo třeba zajistit dobytek, dřevo, nástroje a zásoby. Pak se v bezpečné vzdálenosti vybudoval tábor a začalo se s přípravami. Připravovali se také obránci. Obvykle uplatňovali taktiku spálené země. Zničením veškeré orné půdy v oblasti přišla postupující armáda o možnost drancovat a musela se obejít s velmi omezenými zásobami. Obránci tím sice těžce poškozovali vlastní državy, ale jednalo se o přijatelnou daň za odvrácení obléhání. Uvnitř hradu se mezitím muži vyzbrojili, naplnili spižírny a očekávali, co se bude dít. Obléhání hradu představovalo ohromný a nelehký podnik a vyžadovalo vynalézavost, spoustu surovin, pevné odhodlání a pořádnou dávku štěstí. Katapulty jsou tedy nabité a boj může začít.
Pět krvavých obléhání středověku
Vybrali jsme ta nejrozsáhlejší, nejdelší a nejničivější obléhání napříč celým středověkem
Jeruzalém 1099
Historicky patří Jeruzalém k nejčastěji obléhaným městům a rok 1099 byl v tomto ohledu obzvlášť krvavý. Součástí první křížové výpravy se totiž stalo i vyvraždění muslimských a židovských obyvatel Jeruzaléma poté, co křižáci za velkých ztrát pronikli městskou branou.
Akkon 1189-91
Když selhala vyjednávání, oblehl Saladin během třetí křížové výpravy pevnost Akkon. Obléhání trvalo dlouhých 23 měsíců a padlo v něm mnoho křižáků. Saladin byl však poražen a jeho plány na zničení křižáckých států doznaly povážlivou trhlinu.
Chateau
Gaillard 1204
Mocné zdi tohoto francouzského hradu se po osmiměsíčních bojích nakonec podařilo pokořit králi Filipovi. Při dobývání využil téměř všech tehdy známých druhů obléhacích strojů, které útočily jak ze souše, tak z vodní hladiny.
Rochester
1215
K bitvě zde došlo za první války baronů a jde o učebnicový příklad dobytí hradu pomocí podkopání jeho zdí. Pod věží útočníci zapálili oheň živený prasečím tukem, a obráncům nezbylo než se s nástupem zimy vzdát.
Cahir 1599
Tento hrad, nejnedobytnější v celém Irsku, oblehl hrabě z Essexu z pověření královny Alžběty I. Pod palbou dělostřelců obránci rychle kapitulovali a názorně tím ukázali, jak nástup kanonů přispěl ke konci éry středověkých hradů.
Karel Veliký
Proslavil se už ve své době jako král většiny dnešní Francie a Německa, ale z historie jej známe především jako prvního západního
římského císaře od 5. století a „Otce Evropy“
o 300 let se Evropa zmítala v temnotách. Papeže a kdysi silnou katolickou církev nyní ohrožovali nepřátelé a odkaz Říma se hroutil stejně snadno jako jeho poslední císařové. Stabilita zmizela spolu s dezertujícími legionáři a vědění, které impérium nashromáždilo, se vytrácelo z povědomí podobně jako zarůstající římské silnice, které se vinuly po celém kontinentu.
Evropa potřebovala silného vůdce, který by jí vrátil zašlou slávu. Dostala jich hned několik z řad dynastie Karlovců, původně samozvaných králů, kteří si své državy upevnili silou, brutálně rozšířili své hranice a křesťanské církvi zabezpečili svrchovanou moc ohněm a mečem. Násilí bylo mocným nástrojem a západní Evropa se díky němu zocelila natolik, že se zabezpečila na dalších 1 000 let. V 6. století většinu území dnešní Francie, západního Německa, Švýcarska, Nizozemí a Belgie obývali Frankové. Šlo o germánský kmen, který se rozštěpil do několika menších království, a ta hbitě vyplnila mocenské vakuum po pádu Římské říše. Tyto drobné zemičky následovaly své vladaře z dynastie Merovejců jen zpočátku. Postupem času se jim začalo říkat „rois fainéants“, nicnedělající králové, jejichž moc čím dál více přebírali jejich vlastní ministři. Nejvíce moci si však přivlastnili palácoví majordomové. Ti vykonávali královskou vůli a z dnešního pohledu se stali vlastně napůl premiéry a napůl vojenskými diktátory jako japonští šóguni.
v pozdějších
letech se karel
nepohodl se svými lékaři, kteří mu zakazovali jíst pečené maso
Pipin II. Prostřední vybojoval mezi lety 680 a 714 stabilitu, přinutil franská území k poslušnosti a rozšířil křesťanství dále než kterýkoliv z jeho předchůdců – hluboko do pohanských území. Jeho syn Karel Martel (tedy Kladivo) se ukázal být ještě ráznějším. Pipin sice nástupcem jmenoval svého vnuka, ale to si levoboček Karel nenechal líbit a otcova „skorotrůnu“ (tedy úřadu mocného majordoma) se zmocnil silou. Pipin jej možná za správného dědice nepovažoval, nicméně on jeho státnickou vizi ctil a upevnil centralizovanou správu franských zemí. Navíc rozšířil říši ještě o další území v dnešním Nizozemí, Dánsku a Německu. Toho všeho docílil s pomocí silného stálého vojska a revolučního využití těžké jízdy, z níž se později vyvinuli evropští rytíři. Na východě porazil pohanské Sasy, na západě zase zastavil postup Maurů – severoafrických a španělských muslimů pod vládou mocného umajjovského chalífátu, kteří chtěli na dobytí Španělska navázat tažením přes Pyreneje do Francie. Karel Kladivo dostal dokonce od papeže nabídku zastávat vysokou církevní funkci. Odmítl, ale možná tato událost předznamenala budoucí osud jeho vnuka.
Jmenoval se Karel a po otci, Pipinu Krátkém, nastoupil na trůn roku 768. Pipin už předtím definitivně zahodil přetvářku a svou nejvyšší moc ve státě stvrdil tak, že posledního merovejského krále uklidil do kláštera a sám se prohlásil „králem Franků“. Karel Veliký (francouzsky
