bombardéry druhé světové války německé
velká encyklopedie
Střemhlavé i výškové Bitevníky helikoptéry průzkumné, tranSportní Stroje a kluzáky
Junkers Ju 87
Legendární Stuka se stala jedním ze symbolů Luftwaffe a jejích raných úspěchů. Drtivá vítězství z prvních let války zakrývala slabiny tohoto letounu, které ale záhy vyšly najevo. Němci pro něj poté zkoušeli hledat jiné využití
Prototyp nejznámějšího německého bombardéru spatřil světlo světa v roce 1934. Jeho konstrukci silně ovlivnila práce firmy Junkers na jednomotorovém dolnoplošníku K 47 s pevným podvozkem a dvojitými svislými ocasními plochami, který byl poprvé zalétán v roce 1928.
První ze tří prototypů Ju 87 měl také takto řešenou zadní část a poháněl jej motor Rolls-Royce Kestrel. Tento letoun byl zničen při střemhlavých zkouškách v roce 1935, kdy se jeho ocasní plochy rozpadly, druhý prototyp pak dostal jedinou kýlovku a směrovku, jakož i agregát Junkers Jumo 210A o výkonu 455 kW. Vyhodnocení druhého a dále vylepšeného třetího prototypu vedlo k 10 předsériovým Ju 87 A-0, nyní s motorem Jumo 210Ca (477 kW).
Raně výrobní Ju 87 A-1 začaly od jara 1937 nahrazovat dvouplošníky Henschel Hs 123 a tři exempláře putovaly k bojovým testům u Legie Condor. Po příletu do Španělska dosáhly stuky vynikajících výsledků a rychle si zís-
Junkers Ju 87 A-1
Stroj se znaky španělských nacionalistů bojoval v roce 1938 na Pyrenejském poloostrově jako součást Legie Condor, konkrétně u 5./Kampfgruppe 88
kávaly proslulost, k čemuž přispělo i rozhodnutí připevnit na podvozek sirény – takzvané „trouby z Jericha“, jež měly velký psychologický účinek na pěšáky. Dále následovala sériová subvarianta Ju 87 A-2, tentokrát s přeplňovaným motorem Jumo 210Da o výkonu 500 kW.
Časy triumfů
Na začátku druhé světové války měla Luftwaffe celkem 336 dále vylepšených Junkersů Ju 87 B a jejich výroba dosahovala až 60 kusů měsíčně. Tato varianta vzešla z prototypu Ju 87 V7, který dostal nový motor Jumo 211A (735 kW).
Po předsériových Ju 87 B-0 přešla výroba na Ju 87 B-1, který měl přepracovaný trup a zjednodušené kryty kol. Do pohybu jej uváděl dále vylepšený motor Jumo 211Da o výkonu 882 kW, přičemž tento výrobní model mohl nést pumový náklad o hmotnosti 500 kg. Ofenzivní kapacita se dále zvedla u Ju 87 B-2 (1 000 kg pum na externích závěsnících).
Junkers Ju 87 A-1
Vzletová hmotnost: 3 400 kg
Délka: 10,8 m
Rozpětí: 13,8 m
Výška: 3,9 m
Motor: invertní dvanáctiválec Junkers Jumo 210A (455 kW)
Rychlost: 320 km/h
Dolet: 1 000 km
Dostup: 7 000 m
Osádka: 2 muži
Výzbroj: 2× 7,92mm kulomet MG 17, 1× 7,92mm kulomet MG 15, až 500 kg pum
Právě Ju 87 B provedly první válečnou misi Luftwaffe, když 1. září 1939 zaútočily na most přes řeku Vislu u města Tczew. Stuky si pak připisovaly triumf za triumfem během celého tažení, když opakovaně napadaly seskupení polských vojsk a znemožňovaly nepříteli vybudovat pevnou obranu.
S variantou Ju 87 C se počítalo pro palubní službu na letadlové lodi Graf Zeppelin, kterou však Němci nikdy nedostavěli. Upravený střemhlavý
Junkers Ju 87 B-1
Stuka nasazená v červnu 1940 během bitvy o Francii, coby stroj ze stavu 7./StG 51
bombardér měl odhazovatelný podvozek, skládací křídla a záchytný hák pro přistání. Letouny, které se dostaly do výroby, byly místo toho dokončeny jako pozemní Ju 87 B-2.
Pro zajištění většího doletu, zejména kvůli protiponorkovým operacím, firma Junkers vyvinula Ju 87 R (Reichweite – dolet) jako derivát řady B. Vzhledem k nutnosti nést dodatečné pohonné hmoty zůstávala výzbroj těchto strojů obvykle omezena na jedinou 250kg pumu.
Ačkoli se Ju 87 osvědčil jako skvělý útočný prostředek, Němci si nyní uvědomovali, že kvůli slabé manévrovatelnosti a nízké rychlosti může operovat pouze v oblasti, kde má Luftwaffe vzdušnou nadvládu. To platilo v řecké kampani v dubnu 1941, kdy stuky opět operovaly bez většího odporu nepřátelského letectva, čehož využily při útocích na lodní dopravu. Junkers Ju 87 si nakonec údajně připsal více potopených lodí než kterýkoli jiný letoun v histori.
Junkers Ju 87 B-1
Vzletová hmotnost: 4 250 kg
Délka: 11 m
Rozpětí: 13,8 m
Výška: 3,8 m
Motor: invertní dvanáctiválec Junkers
Jumo 210Da (882 kW)
Rychlost: 350 km/h
Dolet: 600 km
Dostup: 8 100 m
Osádka: 2 muži
Výzbroj: 2× 7,92mm kulomet MG 17, 1× 7,92mm kulomet MG 15, až 500 kg pum
Vojáci Afrikakorpsu sledují roj stuk, které se vrací z mise. Na černém kontinentu se tento typ dočkal velmi intenzivního nasazení
Focke-Wulf Fw 200 C-1
Tento stroj létal v roce 1940 v rámci letky 1./KG 40 spadající pod IV. letecký sbor.
Startoval ze základny Bordeaux-Mérignac v jihozápadní Francii k protikonvojovým misím nad Atlantikem
Osádka Tuto verzi obsluhovala pětičlenná osádka: pilot, druhý pilot, palubní inženýr/střelec, navigátor/bombometčík (který fungoval zároveň jako radista/ střelec) a zadní střelec
Pohon
Letadlo poháněly vzduchem chlazené devítiválcové pístové motory BMW 132H, stejně jako jeho civilního předchůdce Fw 200 B-2
Obranná výzbroj Fw 200 C-1 měl gondolu s pohyblivým 20mm kanonem MG FF v přídi a 7,92mm kulometem MG 15 vzadu. Další MG 15 se nacházel v pevné kopuli nad kabinou a konečně poslední stejná zbraň byla v zadní hřbetní věži
Focke-Wulf Fw 200 C-1
Vzletová hmotnost: 22 700 kg
Délka: 23,5 m
Rozpětí: 32,8 m
Výška: 6,3 m
Motor: 4× hvězdicový devítiválec BMW 132H (4× 620 kW)
Rychlost: 360 km/h
Dolet: 4 440 km
Dostup: 6 000 m
Osádka: 5 mužů
Výzbroj: 1× 20mm kanon MG FF, 3× 7,92mm kulomet MG 15, až 1 000 kg pum
Křídla
Konstruktéři dali Condoru do vínku
nezvykle velké rozpětí křídel, které zajistilo dobré výkony letounu ve značných výškách
Pumový náklad
Na průzkumné a hlídkové mise startovaly condory se čtveřicí 250kg pum. Stroj je nesl externě – dvě pod vnějšími gondolami motorů a dvě na závěsnících pod křídly
Kapitola 4.
Přepravní stroje a kluzáky
Před druhou světovou válkou se vojenské dopravní letouny používaly pouze k přepravě vojáků z letiště na letiště.
S nástupem Luftwaffe je však čekala nová role – výsadkové operace, při nichž muži vyskakovali přímo pod palbou na nepřátelské území. Junkers Ju 52/3m zůstal za války nejdůležitějším dopravním
letounem Luftwaffe, mimo jiné přepravoval parašutisty do akce při jejich slavných akcích ve Skandinávii, západní Evropě či na Krétě
Tato kapitola se věnuje následujícím typům:
• Junkers Ju 52
• DFS 230
• Junkers Ju 290
• Arado Ar 232
• Messerschmitt Me 323 Gigant
• Siebel Si 204
Junkers Ju 52 plnil všechny možné podpůrné a zásobovací funkce, včetně přepravy zraněných Gebirgsjäger (horských myslivců) a Fallschirmjäger (padákových myslivců – parašutistů), jak je vidět na tomto snímku
Dornier Do 17 F-1
Chorvatský Dornier sériového čísla 0313, jak vypadal v roce 1943. Osádka s tímto strojem ještě v listopadu přelétla k jugoslávským partyzánům. Poté byl zničen při náletu německého Heinkelu He 46
1937, přičemž Do 17 E-1 byl zaveden do služby u I. Gruppen eskader KG 153 a 155 na začátku roku. Téhož roku na nový typ přezbrojily i další jednotky, včetně II. a III./KG 153 nebo II. a III./KG 155 (druhá jmenovaná byla brzy přeznačena na KG 158). Tento typ sloužil také u KG 252 a KG 255. Celkově se tedy poměrně rychle rozšířil.
Další průzkumnou verzi, která vstoupila do sériové výroby, představoval Do 17 F-1, který byl vybaven dvěma fotoaparáty a také zvětšenou vnitřní palivovou nádrží. Dorniery Do 17 E-1 jakož i F-1 měly stejnou obrannou výzbroj v podobě dvou kulometů MG 15, střílejících dozadu z hřbetního a břišního poklopu.
Dornier Do 17 F-1
Vzletová hmotnost: 7 040 kg
Délka: 16,3 m
Rozpětí: 18 m
Výška: 4,3 m
Motor: 2× vidlicový dvanáctiválec BMW VI-7,3 (2× 559 kW)
Rychlost: 355 km/h
Dolet: 500 km
Dostup: 5 100 m
Osádka: 4 muži
Výzbroj: 3× 7,92mm kulomet MG 15, až 500 kg pum, dva fotoaparáty
Na snímku ze zimy 1941–1942 je Dornier od 7. Staffel III./KG 3. Mechanici přepravují pumy neortodoxním, ale na východní frontě běžným způsobem. Jednotka záhy po pořízení tohoto snímku přešla na Junkersy Ju 88
Verze pro zahraničí
Variantu Do 17 K vyvinuli u Dornieru pro export na základě jugoslávského požadavku a poháněla ji dvojice motorů Gnome-Rhône 14N1/2 o výkonu po 731 kW. Licenční výroba probíhala v Jugoslávii ve firmě Državna Fabrika Aviona v Kraljevu. Vyráběla se ve třech subvariantách: bombardér Do 17ZKb-1 a dále průzkumné letouny Do 17Ka-2 a Do 17Ka-3, které ale rovněž mohly provádět útoky na pozemní cíle. Vzniklo nejméně 70 letounů řady K, z nichž 20 bylo vyrobeno v Německu a zbytek v Jugoslávii.
Další vývoj
Navrhovanou značkovací verzi představoval Do 17 L, přičemž byly vyrobeny dva prototypy poháněné dvojicí motorů Bramo 323A-1 o výkonu po 671 kW.
Alternativní pohonnou jednotku zkusili u Dornieru použít také ve 13. a 14. prototypu, které dostaly motory Bramo 322A-1 a sloužily k testování další sériové varianty. Ta vstoupila do výroby jako Do 17 M- 1, který mohl nést 1 000 kg pum a měl obrannou výzbroj tří kulometů MG 15
Dornier Do 17 M-1
Stroj, který se v řadách 6./Kampfgeschwader 2 zúčastnil polského tažení v září 1939
střílejících vzad v hřbetním a břišním poklopu a jeden střílející dopředu přes pravou stranu čelního skla.
Po úpravě pro průzkum se z Do 17M stal Do 17P, poháněný dvěma motory BMW 132N (každý 652 kW) a s řadou různých fotoaparátů. Tento letoun se vyráběl jako Do 17 P-1. Další varianty pohonu se testovaly na dvojici zkušebních letounů Do 17 R, vybavených motory Daimler-Benz DB 600G (výkon po 708 kW) nebo Daimler-Benz DB 601S (2× 746 kW).
Pro vysokorychlostní průzkum společnost Dornier vyrobila tři exempláře Do 17 S-0 s pohonnou jednotkou DB 600G a střeleckým stanovištěm ve spodní části přední části trupu, kde
Dornier Do 17 P-1
Letoun od 3.(Fern)/Aufklarungsgruppe
Nacht – dálkové noční průzkumné jednotky sloužící v prosinci 1942 na východní frontě
Dornier Do 17 M-1
Vzletová hmotnost: 7 040 kg
Délka: 16,3 m
Rozpětí: 18 m
Výška: 4,3 m
Motor: 2× hvězdicový devítiválec Bramo 323A-1 (2× 670 kW)
Rychlost: 425 km/h
Dolet: 500 km
Dostup: 5 100 m
Osádka: 4 muži
Výzbroj: 2–3× 7,92mm kulomet MG 15, až 1 000 kg pum
Dornier Do 17 P-1
Vzletová hmotnost: 7 040 kg
Délka: 16,3 m
Rozpětí: 18 m
Výška: 4,3 m
Motor: 2× hvězdicový devítiválec BMW 132N (2× 652 kW)
Rychlost: 425 km/h
Dolet: 500 km
Dostup: 5 100 m
Osádka: 4 muži
Výzbroj: 2× 7,92mm kulomet MG 15, až 1 000 kg pum, dva výkonné fotoaparáty
