Astronomie
pro každého
Zvolte správný čas a místo
Vyznejte se na noční obloze
+ Hvězdné mapy na každý měsíc v roce
Vyberte si vhodný dalekohled
ZATMĚNÍ SLUNCE
Vydejte se na cestu k fantastickým objevům
Staňte se svědky velkolepého vesmírného divadla LOV NA KOMETU
Základy astronomie
Oči jako dokonalý nástroj
Čtyři neodolatelné typy pro pozorování hvězdného nebe bez dalekohledu
Astronomii se nemusejí věnovat jen šťastlivci vybavení drahou optikou. Noční obloha nabízí řadu jevů, které vás okouzlí i při pohledu bez dalekohledu. V první řadě jde samozřejmě o Měsíc, jasné hvězdy a planety nebo nápadná souhvězdí. Ale nejen to!
V dosahu vašeho zraku se totiž nacházejí některé hvězdokupy, mlhoviny, či dokonce extrémně vzdálené galaxie. A co teprve, když hvězdnou oblohu protne zářivý meteor! Právě proto jsme pro vás vybrali čtyři jednoduché náměty na pozorování, jejichž prostřednictvím můžete
Velký vůz
Souhvězdí Velké medvědice
Rektascenze: 10,67 h Deklinace: +55,38° Obrazec, který na nebi vytyčuje sedm jasných hvězd, je ve skutečnosti částí souhvězdí Velké medvědice známého pod latinským názvem Ursa Maior. Z České republiky lze Velký vůz pozorovat celý rok. Můžete jej proto využít coby všudypřítomnou orientační pomůcku: Pomyslná spojnice hvězd Merak a Dubhe vás totiž nasměruje k Polárce ze sousedního souhvězdí Malého medvěda, která se na obloze nachází vždy přímo nad severem. Za pozornost stojí i prostřední stálice z oje Velkého vozu. Ta je ve skutečnosti dvojhvězdou složenou z hvězd Mizar a Alcor.
Mlhovina v Orionu (M42)
Souhvězdí Orion
Rektascenze: 05 h 35 m 17,3 s Deklinace: -05° 23' 28" Mlhovina v Orionu je jednou z nejbližších hvězdotvorných oblastí na noční obloze. Od Země ji dělí pouze 1 300 světelných roků, což je na kosmické poměry doslova za humny. Najdete ji s pomocí trojice jasných hvězd, které utvářejí pás souhvězdí Orionu. Od prostřední hvězdy Orionova pásu se spusťte směrem na jih, k jeho nohám. Zhruba v polovině cesty narazíte na drobný mlhavý obláček ověnčený několika jasnými hvězdami – Mlhovinu v Orionu.
podniknout první krůčky po nebeské sféře. Vždy přitom platí, že nejvíc toho spatříte z míst co nejméně zatížených světelným smogem. Noční obloha se vám pak odmění úchvatným divadlem.
Kvadratidy
Souhvězdí Pastýře
Rektascenze: 15 h 28 m Deklinace: +50° Na počátku kalendářního roku dejte šanci meteorům z meteorického roje Kvadrantid. Stačí najít místo s co nejlepším výhledem na nebe a zaklonit hlavu. Pod tmavou oblohou pak můžete spatřit i pár desítek meteorů za hodinu, a to zejména mezi 3. a 4. lednem, kdy aktivita roje pravidelně vrcholí. Zdánlivě budou všechny meteory vylétat ze souhvězdí Pastýře (latinsky Bootes), proto se jim přezdívá Bootidy. Zazářit ale mohou v libovolné části oblohy. I při pozorování létavic platí, že vás bude rušit jakékoliv osvětlení, nevyjímaje svit Měsíce.
Jádro Galaxie
Souhvězdí Střelce
Rektascenze: 17 h 25 m 40,04 s Deklinace: -29° 00' 28,1"
Chtěli byste spatřit ty nejbohatší oblasti Mléčné dráhy? Pak se musíte na hvězdném nebi vypravit do souhvězdí Střelce. Právě tím směrem se totiž nachází jádro naší Galaxie. To sice přímo nespatříte, ale do vašeho zorného pole se dostanou rozsáhlá oblaka zářícího plynu i temného mezihvězdného prachu s myriádami dalších vesmírných objektů, které se ve vesmíru nacházejí mezi Zemí a galaktickým jádrem. Tyto klenoty lze pozorovat jen z místa nezatíženého světelným smogem.
Kamkoliv na noční obloze pohlédnete, narazíte na pableskující hvězdy, planety, vzdálené galaxie nebo komety nestálých drah. Nesmíme zapomenout ani na neustále proměnlivou tvář Měsíce či odlesky vesmírných družic, které si razí cestu po oběžné dráze Země. Zatímco se naše planeta za neustálého otáčení kolem své osy zároveň pozvolna posouvá na své dráze kolem Slunce, ostatní nebeská tělesa z našeho pohledu každý den zdánlivě vykonávají pravidelnou pouť od východu na západ. Na denní obloze se vytrácejí, aby se příštího večera opět objevila. Hvězdami posetá nebeská sféra, která obklopuje Zemi jako obrovská pomyslná koule, po staletí vzbuzuje úžas a úctu amatérských i profesionálních astronomů. Podoba noční oblohy navíc podléhá neustálým proměnám v závislosti na střídání ročních období. Jakmile však získáte zkušenosti a lépe poznáte zákonitosti, kterými se řídí vzdálené hvězdy, planety a další objekty Sluneční soustavy, naučíte se v těchto proměnách rychle orientovat. Záhy tedy zjistíte, na která souhvězdí či astronomické jevy se těšit v zimě, na jaře, v létě nebo na podzim.
Ke sledování velkolepého vesmírného divadla vám velmi často stačí vlastní zrak. Za bezmračné noci tedy stačí zvolit vhodné teplé oblečení, vybavit se termoskou s horkým nápojem, případně skládací stoličkou, a vyrazit do přírody dál od zdrojů světelného znečištění. Řadu mimořádných zážitků dokážete nashromáždit hned při svém prvním pozorování.
Pohled do nebeské sféry
Nebeský rovník
Lze ho popsat jako kružnici, která probíhá po nebeské sféře ve stejné rovině jako pozemský rovník.
Sklon nebeského rovníku k rovině ekliptiky přitom činí přibližně 23,5°.
1 stupeň
Jarní rovnodennost
Na severní polokouli nastává v březnu, v okamžiku, kdy se Slunce na ekliptice promítá do jejíhoprůsečíku s nebeským rovníkem. Tomuto průsečíku se říká jarní bod a v současnosti se nachází ve směru souhvězdí Ryb.
Jižní nebeský pól
Severní nebeský pól
Směr, do kterého se na severní obloze promítá osa zemské rotace a okolo kterého rotují hvězdy severní polokoule. V současné době se nachází v souhvězdí Malého medvěda blízko hvězdy Polárky. Hvězdy okolo severního nebeského pólu můžeme spatřit pouze ze severní zemské polokoule.
Ekliptika
Průmět zemské dráhy do oblohy, promítá se do zvířetníkových souhvězdí a při pohledu ze Země se po ní zdánlivě pohybuje Slunce.
Podzimní rovnodennost Okamžik, kdy se Slunce na ekliptice opět promítne na jejím průsečíku s nebeským rovníkem v tzv. podzimním bodě, který se v současnosti nachází ve směru souhvězdí Panny. Na severní polokouli nastává v září.
Rektascenze
Směr, do kterého se na jižní obloze promítá osa zemské rotace. Nachází se poblíž hvězdy Sigma Octantis v souhvězdí Oktantu. Hvězdy okolo jižního nebeského pólu lze vidět jen z jižní zemské polokoule.
Nebeský ekvivalent pozemské zeměpisné délky, který slouží k určení polohy pozorovaných objektů ve směru od západu na východ. Udává se v hodinách (h), minutách (m) a sekundách (s).
Deklinace
Lze ji popsat jako obdobu pozemské zeměpisné šířky, která se promítá do nebeské sféry ve směru od severu k jihu. Uvádí se ve stupních (°), minutách (') a sekundách (").
Zvedněte ruku k nočnímu nebi. Špička vztyčeného malíčku odpovídá úhlové vzdálenosti nebo délce 1°. Měsíční úplněk přitom úhlově měří jen 0,5°.
5 stupňů
Třemi prsty zvednutými k obloze dokážete určit přibližnou úhlovou vzdálenost mezi tělesy nebo jejich viditelnou velikost odpovídající 5°.
10 stupňů
Hřbet zaťaté pěsti ukazuje úhlovou vzdálenost zhruba 10°. Pokud se například zaťatá pěst zrovna vejde mezi Jupiter a Měsíc, obě tělesa dělí právě oněch 10°.
20 stupňů
Pokud napřáhnete ruku před sebe a roztáhnete všechny prsty, úhlová vzdálenost mezi malíčkem a palcem je asi 20°.
Základy astronomie
Dobsonův dalekohled
Chcete za málo peněz hodně muziky? Pak je „Dobson“ tím nejlepším řešením
Dobsonův dalekohled patří mezi nejrozšířenější variantu amatérských astronomických dalekohledů. Základem je běžný Newtonův dalekohled, usazený na prosté, avšak dokonale funkční azimutální montáži, kterou v 60. letech minulého století představil nadšený amatérský astronom John Dobson. Přitom sám přiznal, že nešlo o nijak převratný vynález. Podobným způsobem se v minulosti usazovala například vojenská děla. Dobson nicméně vymyslel, kterak dalekohled ukotvit na jednoduchou otočnou základnu s použitím součástek, jež se najdou snad v každé domácnosti. Dospěl tedy k levnému a efektivnímu řešení, které dnes patří ke stálicím a po zásluze nese jeho jméno.
Základní typ se vyskytuje v množství nejrůznějších variant, některé přitom dosahují sofistikované úrovně dosti vzdálené původnímu jednoduchému, finančně nenáročnému systému. Trh zareagoval na poptávku po dobsonech
velmi pružně, dnes se proto vyrábějí sériově, v různé kvalitě a velikosti, pořídit lze i sadu pro domácí sestavení.
Za příznivou cenu v tomto případě získáte dalekohled s velmi slušným průměrem objektivu. Větší část pořizovacích nákladů přitom padne právě na drahou optiku. Pro srovnání, Dobson s objektivem o průměru kolem 25 cm se pohybuje ve stejné cenové hladině jako Newtonův dalekohled na paralaktické (ekvatoriální) montáži s patnácticentimetrovým objektivem. Kutilové si navíc často vyrábějí montáž podomácku, obvykle z překližky nebo jiných lehkých, ale stabilních materiálů. Podobná konstrukce se snadno demontuje, přenáší i skladuje. Do kufru menšího vozu dokonce vměstnáte skládací Dobsonovu montáž i dalekohled s objektivem o průměru cca 40 cm. Můžete tedy vyrazit na cestu za temnou noční oblohou a využít přitom veškerých výhod velkého dalekohledu.
Existují však typy pozorování, pro které se dobsony hodí jen omezeně či vůbec. Jelikož jde o azimutální montáž, musíte dalekohled při pozorování neustále posouvat v obou jejích osách současně, což komplikuje práci především při velkých zvětšeních. Pro hladkou manipulaci bez tření se sice v pohyblivých prvcích montáže používají teflonová ložiska, stále si však musíte poradit se setrvačným momentem dalekohledu, zejména, pokud jde o montáž ovládanou ryze manuálně. Dobsony vám vzhledem k azimutální montáži neprokážou dobrou službu ani tehdy, pokud se chcete zaměřit na pokročilejší astrofotografii. V současnosti sice lze získat varianty s paralaktickou montáží i robotické alternativy vybavené automatickým vyhledáváním objektů (funkce GoTo), ty však již neodpovídají původnímu pojetí Dobsonova dalekohledu jako jednoduché a finančně schůdné alternativy pro nadšené amatéry.
Tubus
Tubus může mít podobu plechové trubky nebo může být vyroben z trubkových profilů. Tyto „otevřené“ tubusy lze často plně rozebrat či alespoň „zasunout do sebe“ pro snazší transport dalekohledu.
„Polohu dalekohledu musíte neustále přizpůsobovat pohybu pozorovaných nebeských objektů“
n Pořízení Dobsonova dalekohledu není finančně náročné, tyto přístroje se však nehodí pro astrofotografii
Dobsonův dalekohled
Ostření
Praktické vychytávky
Pro co nejpohodlnější přenášení jsou Dobsonovy montáže často vybaveny madlem (ve většině případů lze navíc tubus dalekohledu z montáže snadno vyjmout). Praktické jsou také držáky na okuláry a další příslušenství, které při pozorování zrovna nepotřebujete.
Umožňuje plynulý pohyb okuláru směrem k ohnisku zrcadlového objektivu anebo naopak od něj. Tím je možné dalekohled, respektive obraz pozorovaného objektu zaostřit. U pokročilejších přístrojů může mít dvě různé rychlosti pojezdu.
Kolébka
Do kolébky Dobsonovy montáže je uložen tubus dalekohledu, přičemž kolébka umožnuje jeho pohyb ve vertikální ose – jednoduše řečeno „nahoru“ a „dolů“. Aby bylo možné s dalekohledem snadno manipulovat, musí být tubus v kolébce umístěn ve svém těžišti (tedy správně vyvážený).
Azimutální základna
Tato zpravidla kruhová dvojice desek spojených uprostřed čepem slouží k hladké rotaci dalekohledu v azimutální ose. K výrobě základny se často používá dřevotříska či dřevovláknité desky. Kluzná ložiska mezi deskami jsou zhotovena z teflonu.
Ideální pro začátečníky
Dobsonův dalekohled patří k osvědčeným stálicím, oblíbili si jej začínající i pokročilejší amatérští hvězdáři. Není divu, za rozumnou cenu lze získat přístroj se slušným průměrem objektivu. Pokud tedy pracujete s omezeným rozpočtem, ale současně toužíte po co největším přístroji, nabízejí dobsony skvělé řešení. Obvykle se snadno přepravují, i když u větších variant musíte počítat s odpovídající hmotností. Zruční domácí kutilové si dokonce svého Dobsona mohou vyrobit zcela sami (základní optické prvky dalekohledu lze pořídit ve specializovaných obchodech, zbytek je na vaší fantazii). Dobsony však mají i svá úskalí. Nejsou vhodné pro astrofotografii, chvíli trvá, než se s nimi naučíte správně mířit. A do třetice, při sledování objektů nízko nad obzorem se k dalekohledu musíte dost sklonit.
Celoroční průvodce noční oblohou
leden
Na severní polokouli vládnou dlouhé noci, mapka odpovídá pohledu asi v 19:00 hodin. Na jižní polokouli vrcholí léto, vyobrazený pohled nastává zhruba ve 22:00 (tedy ve 23:00 letního času) plejády (M 45)
viditelnost: od setmění do časných ranních hodin
Nejkrásnější otevřená hvězdokupa, známá též jako Kuřátka nebo Sedm sester, leží na severní obloze vysoko v souhvězdí Býka. Očima snadno rozpoznáme 6 nebo 7 hvězd, které s trochou fantazie připomínají malý vozík viděný odspodu. Ve skutečnosti tato asi 440 světelných let vzdálená hvězdokupa obsahuje přes tisícovku mladých hvězd a díky své poloze blízko ekliptiky se občas stane objektem pro zákryt Měsícem. Nejkrásnější je při pohledu triedrem, na fotografiích lze odhalit i pozůstatky reflexních mlhovin.
Sirius
viditelnost: od setmění do časných ranních hodin
Nejjasnější hvězda noční oblohy se nachází v „oku“ Velkého psa. Leží nízko na severní obloze (lépe je k vidění na jižní polokouli), přesto je nepřehlédnutelná i z měst. Ve skutečnosti jde o mladou hvězdu (leží od nás jen 8,6 světelného roku) a její název v řečtině znamená „jiskřivý“. Odkazuje na pableskující záři Siria, jehož světlo nízko nad obzorem ovlivňuje neklid vzduchu. Ve velkém dalekohledu odhalíte i slabého hvězdného souputníka, Siria B.
Meteorický roj kvadrantidy
viditelnost: mezi 1. a 7. lednem
Každoročně zpravidla v noci z 3. na 4. ledna vrcholí meteorický roj Kvadrantidy, jehož frekvence dosahuje 60–80 meteorů za hodinu, vzácně i 200. Nejkrásnější pohled Kvadrantidy nabízejí časně ráno, kdy se na obloze dostává vysoko nad obzor radiant roje. Ten leží na pomezí souhvězdí Draka a Pastýře, v dnes již neexistujícím souhvězdí Zedního Kvadrantu (odtud název roje). Mateřským tělesem se pravděpodobně stala dlouhoperiodická kometa pozorovaná v Číně v roce 1490.
viditelnost: od setmění do časných ranních hodin
Jedna z největších hvězdokup noční oblohy, jejíž tvar nápadně připomíná písmeno „V“, ve skutečnosti tvoří hlavu nebeského Býka. Nachází se asi 153 světelných let daleko a je krásně pozorovatelná pouhýma očima. V triedru rozeznáte desítky hvězd s různým odstínem. Nejjasnější hvězda kupy, rudý obr Aldebaran, se však do této skupiny hvězd ve skutečnosti jen promítá, leží skoro dvakrát blíže a s trochou fantazie představuje oko Býka.
Hyády
velké Magellanovo mračno
viditelnost: celou noc
Velké Magellanovo mračno nebo též Velký Magellanův oblak patří k nejkrásnějším objektům, jaké lze na jižní polokouli spatřit. Při pohledu bez dalekohledu připomíná roztřepenou mlhavou skvrnu o průměru asi dvaceti měsíčních úplňků. V triedru nebo menším astronomickém dalekohledu uvidíte detailní pohled na 170 tisíc vzdálený hvězdný ostrov, kterým prostupují jasné nebo naopak tmavší oblasti prozářené velkolepými hvězdokupami. Takto vypadá jedna ze dvou satelitních galaxií naší Galaxie.
Mlhovina Tarantule (nGC 2070)
viditelnost: celou noc
Očima se dá vytušit jako drobná mlhavá skvrnka, její krásu si ale vychutnáte teprve ve větším triedru či dalekohledu o průměru nad 10 centimetrů. V něm se ukáže i se spletitými strukturami, které připomínají pavouka. Ve skutečnosti jde o obří hvězdotvornou oblast v této satelitní galaxii o průměru přes 1 000 světelných let. V roce 1987 na okraji této mlhoviny vybuchla supernova SN 1987A.
Jižní polokoule
Malé Magellanovo mračno
viditelnost: celou noc
Malé Magellanovo mračno (nebo též Malý Magellanův oblak) tvoří vzdálenější, nepravidelnou satelitní galaxii naší Galaxie. Nachází se ve vzdálenosti necelých 200 tisíc světelných let a mimo města se dá dobře zahlédnout už pouhým okem. V triedru vypadá jako mlhavá zrnitá kapka, poblíž které najdete jasnou kulovou hvězdokupu 47 Tucanae. Společně s Velkým Magellanovým mračnem září blízko jižního nebeského pólu, pokud je chcete spatřit, musíte proto vycestovat pod rovník.
47 Tucanae (nGC 104)
viditelnost: celou noc
Nedaleko Malého Magellanova oblaku, v souhvězdí Tukana, najdete hvězdokupu označovanou jako 47 Tucanae, která patří k vůbec nejjasnějším. V jasnosti ji předčí jen Omega Centauri. Při pohledu pouhým okem připomíná rozmazanou hvězdu, ale v dalekohledu rozlišíte tisícovky hvězd nahuštěných u sebe. Hvězdokupa je od Země vzdálená asi 14 700 světelných let.
Astrofotografie
Ulovte meteorický roj
Zachytit spršku padajících hvězd není právě snadné, ale s pomocí časosběrné fotografické metody ani nemožné
Budete potřebovat:
4 Digitální zrcadlovku
4 Širokoúhlý objektiv
4 Spolehlivý stativ
4 Intervalometr
4 Náhradní paměťovou kartu
Pravidelné meteorické roje nabízejí pozoruhodnou nebeskou podívanou. Patří k nim jednoznačně Perseidy, jejichž čas nastává v polovině srpna. Pořídit krásné fotografie tohoto úchvatného meteorického roje však představuje určitou výzvu. Může se stát, že váš přístroj nemíří správným směrem, nebo spoušť necvakne ve chvíli, kdy oblohu křižuje obzvlášť jasná hvězda. Šance na úspěch se zvýší, pokud zvolíte širokoúhlý objektiv, kabelovou spoušť pro digitální zrcadlovku a na foťáku nastavíte mód sek
venčního snímání. Ve skutečnosti přesný směr, kterým zamířit fotoaparát, neexistuje. Někdy se vyplatí natočit objektiv přímo vzhůru téměř k nadhlavníku – takto lze získat pěkné dlouhé meteory viděné z boku proti Mléčné dráze. Když se soustředíte spíše na radiant, tedy na místo, odkud meteory zdánlivě vylétají (v našem případě jde o „hlavu“ v souhvězdí Persea), zachytíte kratší meteory, neboť letí k nám. Ale i ty mohou být efektní –pokud u nich dojde k výbuchu. Klíčovou roli hraje přesné ostření. Před začátkem snímání přejděte do manuálního režimu na foťáku i objektivu, abyste mohli doostřit ručně přes živý náhled na nejjasnější objekt na obloze. Pozor na rosu, která dokáže neprůhledně zakrýt váš objektiv – poohlédněte se proto po tzv. vyhřívacím pásu, ten udrží váš objektiv při teplotě nad rosným bodem. K tomu je vhodná velkokapacitní powerbanka, která zase zajistí, aby vyhřívací pás zůstal v chodu celou noc.
Snímky ukládejte ve formátu RAW. Jedná se o nekomprimovaný typ souborů, s nímž pak budete moct záběry snáze upravit a následně sesadit do výsledného snímku. Nejlepšího výsledku dosáhnete, pokud plnoformátový aparát s širokoúhlým objektivem (okolo 15 mm) ustavíte do zvoleného směru, v módu sekvenčního snímání nastavíte maximální (co nejmenší číslo f ), ISO zvolíte podle tmavosti nebe klidně až na 6 400 a expozici pak na 20–30 sekund. Poté stačí zamáčknout a uzamknout kabelovou spoušť a nechat foťák snímat jeden obrázek za druhým. Zkontrolujte stav baterie a místo na paměťové kartě.
Pokud svítí Měsíc, snižte hodnotu ISO – nezachytíte sice slabší meteory, ale nebudete mít ani přeexponované záběry s těmi jasnějšími. Čím dál od lokalit se světelným znečištěním, tím přirozenější a krásnější snímky meteorů proti hvězdnému pozadí získáte. Hodně štěstí!
Tipy a triky
Dlouhá expozice
Digitální zrcadlovka dokáže fotografovat s vestavěnou expozicí až 30 sekund. Přesně to potřebujete!
Širokoúhlý objektiv
Oceníte širokoúhlý objektiv s ohniskovou vzdáleností okolo 15 mm, ideální je plnoformátový aparát, který poskytuje snímky s menším šumem a větším rozlišením.
Spolehlivý stativ
Volte bytelný stativ, který bude i za větrnější noci pevně držet bez otřesů.
Kabelová spoušť
Toto praktické zařízení ovládá sekvenční snímání fotoaparátu, a umožní tak pořizovat stovky snímků bez další manipulace.
foto: Petr Horálek
Jak na dokonalé fotky meteorů
Zkuste podle našeho návodu pořídit své první snímky meteorů
Věnujte velkou pozornost manuálnímu zaostření. Přes živý náhled v manuálním režimu si najděte nejjasnější hvězdu na obloze, náhled si přibližte a hvězdu postupně otáčením ostřicího kroužku doostřete. Neřiďte se jen značkou pro nekonečno, není to přesné. Nastavení citlivosti ISO zase
ovlivňuje místní úroveň světelného znečištění. Experimentujte a zkoušejte různé hodnoty, jen tak dospějete k nejlepšímu výsledku. Jakmile fotoaparát ustavíte a pořídíte první snímek, vyhněte se pokušení přesunout jej o kus dál, protože mimo váš objektiv právě zazářil jasný meteor.
5. Kontrolujte paměť a baterii
Sledujte stav úložiště na paměťové kartě i stav vaší baterie. Karta se může rychle zaplnit a baterie vybít, proto vám přijdou vhod záložní náhrady.
2. Zkontrolujte stativ
Než do stojanu vsadíte přístroj, ujistěte se, zda vše pevně drží na místě. Můžete jej zatížit kameny u nohou nebo třeba batohem v ose pod hlavou
4. Nastavte sekvenční snímání
Nastavte v manuálním režimu intervalové snímání a připojte k foťáku kabelovou spoušť. Zamáčkněte ji a uzamkněte – foťák nyní bude bez přestání fotit, dokud sekvenci neukončíte.
6. Pusťte se do úprav
Vyberte snímky, které zachytily největší počet meteorů. Pomocí softwaru na úpravu fotografií je pak lze zvýraznit, případně poskládat do jednoho záběru.
Astronomie
pro každého
Zvolte správný čas a místo
Vyznejte se na noční obloze
+ Hvězdné mapy na každý měsíc v roce
Vyberte si vhodný dalekohled
ZATMĚNÍ SLUNCE
Vydejte se na cestu k fantastickým objevům
Staňte se svědky velkolepého vesmírného divadla LOV NA KOMETU