IVA LECKÁ
Deník šílené matky aneb
Ženská vydrží jako kůň
Věnováno Pavlovi in memoriam.
Jestli se nám dvěma něco opravdu povedlo, tak je to náš syn.
Věřím, že to shora jistíš.
© Iva Lecká, 2011, 2016, 2024
Illustrations © Veronika Padilla, 2011
Cover illustration © Bibi Hykl, 2024
ISBN 978-80-7244-511-0
můj deník byl vlastně takový momentální nápad. Malý záchvat ve chvíli, kdy jsem otěhotněla a začala prožívat neuvěřitelné situace, na které nelze zapomenout. Vstoupila jsem do důležité etapy života. Doposud to byly jen takové malé generálky na život, který skutečně přišel až s narozením syna Tobiáše.
Deník jsem začala psát, když jsem skončila v pracovním procesu a odešla na půlroční mateřskou dovolenou. Měla jsem před sebou jen pár dní do porodu. Pak se můj život navždy změnil. A nejen mně, ale i mému manželovi.
Už během dnů plných očekávání se začala odvíjet série situací, nad kterými mnohdy zůstával rozum stát. Přesto jsem si jistá, že byť tohle je jen a jen můj příběh, najde se v něm každá žena, která je nebo jednou bude matkou. I když jsme každá jiná, v jednom jsme všechny stejné — chtěly bychom být tou nejlepší matkou na celém světě. Pečlivě se na tuto roli připravujeme, čteme odbornou literaturu, mučíme všechny okolo otázkami a prožíváme si svoje neskutečné štěstí.
Pokud vás můj deník alespoň trochu pobaví, budu moc ráda. Nehledejte v něm žádná hluboká moudra, nečekejte žádné převratné objevy. Posláním této knížky je navodit pohodu, vykouzlit úsměv a ukázat, že život se má brát s humorem a že všechno jde, když se chce… a že ženská nakonec vydrží jako kůň!
P. S. Myslím, že ten nahoře se naší pozemskou malostí baví. Ne nadarmo se říká — řekni Bohu své plány a on se ti vysměje. Asi tak nějak to bylo i u nás. Plánů bylo hodně, ale nakonec se život ubíral jiným směrem. Ostatně mohla jsem čekat něco jiného? A tak zůstává tahle knížka jako připomínka toho, jak hezky jsme měli našlápnuto. I nadále to vnímám tak, že co je dáno, prostě nezměníte, i kdybyste šli jinou cestou. Nakonec dojdete do stejného bodu. I my jsme do něj došli. Přes rozvod až k poslednímu rozloučení. Možná vás tenhle dovětek vyděsí. To bych nerada. I přes všechny ty chvíle, kdy bylo pod mrakem, mohu s klidným svědomím říct — stálo to za to.
P ředporodní kurz
Dodnes jsem si myslela, že jsem poměrně klidná a smířená bytost. Především smířená s tím, co mě čeká. Budu matka. No a co je na tom? To se přece zvládne! Strach jsem doposud nepociťovala, spíše naopak. S obrovskými otazníky a neuvěřitelně natěšená jsem si den za dnem představovala, jaké to bude, až tady ten prcek bude.
Včera jsem byla poprvé na předporodním kurzu. Do porodnice jsem vkročila s úsměvem a pravou. Humor mě přešel, jakmile jsem se posadila do kruhu asi šesti dalších těhulek, hladících si břicho. Ptaly se na věci, které mi doteď přišly naprosto neznámé, a pokud jsem o nich slyšela, tak mi připadaly naprosto zbytečné. Najednou jsem si uvědomila, že všechno je pravda a že mě skutečně čeká porod a mateřství a že mi jednoho krásného dne šoupnou do ruky dítě a já se o ně budu muset starat.
První lekce byla celkem fajn. Téma „Co si vzít s sebou do porodnice“ mi pozvedlo náladu. Můj nebetyčný obdiv si vysloužil jeden tatínek, který se zeptal, zda si může jeho žena do porodnice vzít řízky.
Odcházela jsem s notýskem plným poznámek, s hlavou jako pátrací balon a s jednou jedinou otázkou — protlačím něco tak velkého, jako je meloun, otvorem tak malým, jako je citron?
Dětský pokojíček
Den ode dne se cítím jako golem. Občas zaznamenám oteklé prsty u nohou. To mi dělá velké starosti, protože nemůžu obout boty, které jsem si přivezla z Itálie.
Vedle toho, že se do ničeho nevejdu, že nemůžu dýchat v letošním příšerném vedru a že mívám docela často okno a výpadky slovní zásoby, trpím syndromem hnízdění. Mám neustálou potřebu vše upravovat a předělávat, aby se tady tomu malému tvorečkovi líbilo. Což úplně nechápu, protože jsem si jistá, že dlouho mu bude jedno, jestli spí v krabici od bot, nebo ve značkové postýlce s nebesy.
Přesto jdu s dobou. Zařizujeme pokojíček. Jak to provést, jsem vymyslela skvěle a sama. Manžel odjel pracovně na Slovensko, přijela moje sestra se švagrem a začalo se tvořit. Švagr vymaloval, sestra vše umyla. Já seděla jako bača na židli a vydávala rozkazy, hladila jsem si břicho a k párku v rohlíku přikusovala tatranku. Kouzelné chvíle! Pokojíček v zelenomodrých barvách, nová skříň i koberec. Prostě pohádka. Tady bude vyrůstat naše štěstí.
Pak to ale přišlo. Rozhodla jsem se, že přiděláme police. Sestra švagra ubezpečila, že tak triviální věc zvládne každý blbec, takže i on. Švagr vzal do ruky kladivo. Udeřil jednou, podruhé a potřetí. Z oblaku prachu na nás dírou ve zdi vykoukla vyděšená tvář.
Obývací pokoj našeho souseda byl zařízený docela skromně. V rohu místnosti televize, pár skříněk, stůl a houpací křeslo.
To odpoledne jsme volali rychlou. Ne proto, že bych měla kontrakce. O souseda se pokusil infarkt. Už popáté.
T ěhotná v divadle
Nabrala jsem patnáct kilo. Již sedm měsíců nosím pod srdcem svého prvního potomka. Obávám se, že z něj udělám jedináčka, protože vidina, že tohle absolvuji ještě jednou, ve mně nevzbuzuje příjemné emoce, dokonce mívám při představě narůstajícího houfu dětí husí kůži. Přiznávám bez mučení, že mám někdy chuť zlikvidovat svého muže za to, co mi to udělal.
Někde jsem četla, že ještě nenarozené dítě si z prenatálního období hodně věcí pamatuje, formuje se jeho osobnost, psychika a vytváří se láska k hudbě a kultuře. Tak ať se potomek poměje, půjdeme do divadla.
Premiéru Hello Dolly jsem považovala za naprosto ideální. Vtipné dialogy, hezké písničky, oblíbení herci.
Do sedačky jsem se naštěstí vešla. Měla jsem pohodlný výhled a místo vedle Zlaty Adamovské. Cítila jsem se velice dobře. Mé příjemné rozpoložení odešlo s prvními tóny, o které se postaral orchestr. Dítě mě v rytmu bubnů tak
11…
intenzivně kopalo do žeber, že jsem byla nucena najít polohu, ve které se budu moci alespoň nadechnout. Zkroutila jsem se jako paragraf, téměř jsem se nasoukala pod sedadlo paní Urbánkové přede mnou. Začínala jsem být podezřelá a diváci z blízkých sedadel si mě udiveně prohlíželi.
Ale nejhorší teprve mělo přijít. V té neuvěřitelně pohodlné těhotenské poloze mě chytla křeč do pravého lýtka a dítě začalo okopávat i můj močový měchýř. Nedalo se nic dělat, musela jsem vystřelit na toaletu.
Polil mě pot. Seděla jsem totiž uprostřed řady.
Se slovy: „Promiňte, já ale fakt musím… to se nedá…,“ jsem zvedla půlku řady do pozoru a kulhajíc se zkroucenými prsty u nohou jsem se protahovala k východu.
Všem ženám, které někdy byly těhotné, asi nemusím vysvětlovat, že za tím úporným tlakem v podbřišku byla jen jedna malá kapička. Bylo mi jasné, že se zpátky už nemůžu vrátit. Co kdyby to na mě přišlo znovu.
Z kulturního zážitku nebylo nic.
Takhle v potomkovi umělecké vlohy nevypěstuju. Příště si dáme Bacha — v klidu doma v obýváku.
Poslední
kritické měsíce
Pomoc! Mám kontrakce!
Ke konci těhotenství už nevíte, co by, a hlavou se vám honí neuvěřitelné příběhy. Bohužel ani mně se to nevyhýbá. Jsem překrmená informacemi od kamarádek, co již porodily, i od kamarádek, co nikdy nerodily, od babiček, tetiček a všech, co přesně vědí, jak to bude probíhat a jak to může dopadnout. Sem tam prožívám důkladně nabiflované katastrofické scénáře.
Včera jsem měla kontrakce. V odpoledních hodinách bylo tak úmorné vedro, že už jsem nevěděla, kam zalézt, abych před ním unikla. Jediné, co jsem mohla jíst, bylo ovoce. Meloun jsem zblafla na posezení, vydlabala jsem ho elegantně lžící a strašně jsem si pochvalovala, jak mě v tom horku osvěžil. Pak tchyně dostala nápad, že mi v tom vedru osmaží květák.
Nezvyklá kombinace melounu a karfiolu mi velice chutnala a v tom skleníkovém dusnu jsem se cítila příjemně malátně jako dobře zalitá zelenina.
V osm večer se atmosféra změnila. V podbřišku se ozvaly neznámé tlaky. Podivné bylo i červené zbarvení, když jsem si odskočila na toaletu. Tlaky v břišním sopouchu neodezněly ani v jedenáct v noci a jako by se draly na povrch. Odtrhla jsem manžela od televize. „Je to tady, za chvíli puknu! Jedem!“ patřičně jsem ho vyděsila.
Koukal na mě jako rys ostrovid a snažil se mi vysvětlit, že jsem v sedmém měsíci.
Zavolala jsem si rychlou. Sedíc na sbalené tašce do porodnice jsem očekávala rady typu teplá lázeň, časté, ale krátké dýchání a za hodinu zavolejte znovu. Naštěstí měli víc zdravého rozumu než já.
Zatracenej květák! Jeden espumisan mi zklidnil peristaltiku, červená barva se po pár skleničkách vody v příboji splachovadla už neobjevila a manžel spokojeně usnul na gauči u hororu Saw 3.
S tím, že poslední měsíce budou kritické, jsem počítala, ale že zrovna, když jsem já těhotná, musí být takové vedro, to mi ten nahoře dělá schválně. Chtěla jsem o těhotenství
13…