IVA LECKÁ
Všechno je jednou poprvé aneb
Ještě jsem se nezbláznila
© Iva Lecká, 2012, 2024
Illustrations © Veronika Padilla, 2012
Cover illustration © Bibi Hykl, 2024
ISBN 978-80-7244-512-7
Ještě nedávno jsem si myslela, že jsem prožila strašné a šílené události a že nic horšího a šílenějšího mě již nemůže potkat minimálně následujících deset let a teď budu prožívat krásné a ničím nenarušované období klidu. Omyl. Jmenuji se Lecká a sudičky mi do vínku nadělily to nejlepší jen z toho, co zbylo. Kráčím vstříc své nejisté budoucnosti krok za krokem a každé ráno se v duchu modlím, aby dnešní den měl přiměřený a trochu klidnější průběh. Toužím nepotkat nikoho, kdo přitahuje katastrofy.
Od chvíle, kdy jsem se vdala a starám se o syna Tobiáše a manžela, neustále prchám před nějakými pohromami. Mé okolí mi říká, že se chovám nestandardně. Já říkám, že mám pech a potkávám celé houfy nestandardních lidí, kteří mě poznamenávají a vhánějí do nemožných situací. Proboha, kolik nemožností se za těch pár let stalo pro mne všedním normálem. Dřív bych z nich měla kopřivku každý den — a dnes se už ani nezačervenám. Raději si pěstuji smysl pro humor, který mě v absurdních situacích drží nad vodou.
Zkouším si občas představit, jak by bylo krásné, kdybych se ráno probudila, podívala se na svého muže, na své dítě, na náš byt a naprosto klidná, vyrovnaná a spokojená si šla uvařit kávu. Věděla bych, že mě nepotká žádná katastrofa, že se zaručeně neopařím ani se nezačnu dusit rohlíkem, že nepřipálím vajíčka a neupustím ostrý nůž, aby se mi silou gravitace zapíchl do nohy. Měla bych spokojené ráno, usmívala bych se na všechny strany, obdivně vzhlížela ke svému muži, kolíbala syna a těšila se z toho, že jsme spolu.
Psát o tom v knize by byla zatraceně velká nuda, ale ani to se mi nepoštěstí, psát si idylický deníček. Musela bych si strašně vymýšlet. A tak o tom občas sním, dokud se ráno jako obvykle neopařím kafem. Přesto si troufám tvrdit, že všechno, co bylo v mém životě poprvé, stálo za to.
Jak jsme se poprvé balili na dovolenou
Jsme úplně obyčejná rodina, kterou tvoří tři členové. Já, můj muž a náš syn. Od té doby, co máme syna, vytkli jsme si s mužem jasný cíl. Vše, co děláme, chceme dělat a do budoucna budeme dělat především pro naše dítě. Je to doufám správný postoj a žádné kalamity z něho nehrozí.
Přáním mého muže je, aby se náš syn naučil cestovat. Podle něj cestování a poznávání cizích krajů i kultur za domácími humny je pro život nezbytné. Z Tobiáše vyroste člověk s rozhledem. Navíc mi připomíná, že syna jsme zplodili na dovolené a bude z něho úspěšný světoběžník. Do Thajska jsme s mužem odletěli v jednom roce dvakrát. Tahle zemička na druhé straně zeměkoule nás uchvátila. A právě tam jsme na konci roku 2009 přiletěli dva a odletěli tři.
Cestování v raném stadiu těhotenství je příjemné. Máte lehkou nadváhu, vezete černého pasažéra a vlastně dva lidé okupují jedno sedadlo. Nikomu to nevadí. Nosí vám dobroty, dávají polštářek pod hlavu, přikrývají vás dekou a pořád se ptají, zda vám něco neschází. A nechtějí po vás ani korunu navíc. Po příchodu potomka na svět je všechno jinak. Za dítě se platí zatraceně moc.
Thajsko milujeme. Přivezli jsme si odtamtud naše štěstí, strávili jsme tam v exotickém prostředí zamilované romantické týdny.
Něco podobného zažila naše kamarádka Jitka, když s mužem odletěli poprvé do Bulharska. Od té doby na Bulharsko nedá dopustit. Jezdí tam pravidelně deset let. Na totéž místo, do stejného hotelu, na jednu a tu samou pláž. Fotí se u jedné palmy, jí výhradně ve své restauraci a siestu tráví
taky identicky. Fotografie z jejich dovolených jsou všechny stejné. Pouze Jitka je rok od roku širší na rozdíl od svého muže, který hubne, jako by se vedle ní vytrácel. Obávám se, že na příštích fotografiích z Bulharska zabere Jitka celý objektiv, zakryje pláž i památnou palmu a zastíní svého muže, který snad ani nechce, aby byl vidět. Až nám bude snímky ukazovat, bude se strašně smát, co na fotografii mělo být, ale přes její objemnou postavu vidět není. Bude u toho přikusovat rakvičku se šlehačkou nebo větrník XXL, zakoupený v akci v nedalekém supermarketu.
Naše dovolené jsou pokaždé jiné. Viděla jsem s mužem Chorvatsko, Francii, Itálii, Holandsko, Rakousko, Turecko, Řecko i Egypt. Ovšem nejzásadnější a všechny významem převyšující byla naše první společná rodinná dovolená, když jsme ve třech vyrazili k moři.
Už první přípravy mi daly zabrat. Nejdříve jsme se dohadovali, kam pojedeme. Dohadovali jsme se dlouho přes půlnoc a o klidném a vydatném spánku jsme si mohli nechat jenom zdát. Chorvatsko bylo nakonec společná volba. Je to poměrně blízko, dá se tam dojet autem, Chorvati mají Čechy rádi a není tam draho. To byla moje podmínka.
Jsem spořivá. Založila jsem synovi od narození spoření a ukládám mu veškeré finance, které mi přijdou do ruky. Několikrát se mi přihodilo, že dva dny poté, co jsem něco naskrblila a uložila na účet, jsem si uvědomila, že nutně potřebuju kabát do deště a že jsem v obchodě zahlédla kabelku se stříbrnými cvoky a keramickou vázu zdobenou motivem levandule. Naštěstí jako zodpovědná a cílevědomá matka dokážu tyhle myšlenky zahnat.
Nenávidím balení kufrů a neumím se rozhodnout, co zabalit. Vyndám celý šatník, přehrabuji se ve věcech a jsem k usoužení bezradná. Jaké bude počasí? Bude celou dovolenou hezky, anebo občas sprchne? Bude foukat vítr? Pro jistotu beru kufry dva. V jednom mám oblečení na slunečné počasí, ve druhém pro chladnější dny. Do další tašky cpu boty. Volím hned několik druhů, jedny boty na celou dovolenou nestačí. Přibalím tenisky, holínky, baleríny, pantofle i lodičky. V tašce na boty si nechávám trochu místa. Z dovolené si vždycky nějaké nové boty přivezu. Bot není nikdy dost.
Další taška, kterou s sebou na dovolenou beru, obsahuje kosmetiku a léky. Jsem zodpovědná žena, na rozdíl od mého lehkomyslného muže, který by si na dovolenou v Egyptě nevzal ani obyčejný ibalgin na bolení hlavy. Tvrdí, že to se dá přepít. Já při balení na dovolenou myslím na všechny možné nemoci, které můžou turistu v cizích zemích postihnout. Pořídila jsem si mapu světa, na které jsem barevně zakreslila místa, kde hrozí žloutenka typu A nebo faraonova nemoc, tyfus, malárie a podobné exotické choroby. Mapu mám detailně prostudovanou a přesně vím, jaké léky do té které destinace zabalit. Beru s sebou i něco navíc. Kdyby se náhodou některá choroba rozhodla cestovat a navštívila omylem zemi, kde podle mapy nemá co pohledávat. Můj muž nad mou lékárničkou kroutí hlavou. Jak je ale pak rád, když mu na jeho potíže naordinuji imodium nebo černé uhlí.
11…
S mužem o takových věcech nemá cenu diskutovat. S ledově chladným nadhledem přecházím jeho rýpavé poznámky a těším se, že ho na dovolené poštípe komár nebo sežehne slunce.
Nezbytnou procedurou příprav je očkování. Praktická lékařka mi pravidelně před dovolenou volá, aby se informovala, jaké typy očkování budu letos vyžadovat, a stihla si vakcíny objednat. Moje lékařka mapu exotických chorob nastudovanou nemá a spoléhá na mě, že ji budu instruovat přesně. Manžela k očkování nepřinutím. Tvrdí, že stačí naočkovat jednoho člena rodiny. V případě, že by se něco stalo, naočkovaný se postará o nenaočkovaného. Nevím, kde bere tu jistotu.
Jakmile mám zabaleny všechny léky a kosmetiku, musím někam přidat fén, kulmu, žehličku na vlasy a malou taštičku plnou šperků. Bez nich bych do žádné cizí země nemohla ani nahlédnout. Cítila bych se holá.
Můj muž veze pouze jeden kufr. Obvykle poloprázdný. Zabalí si pár triček, kraťasy a plavky. Na dovolenou jede s kufrem lehkým jako pírko a z dovolené přivleče třicetikilovou bagáž. Kufr má naložený kameny, které posbíral na pláži. Když jeho zavazadlo projede na letišti detektorem, jsme zadrženi, podrobeni výslechu, a zatímco celníci prověřují celosvětovou databázi hledaných a trestně stíhaných osob, kam podle nich zcela určitě patříme, musíme se oba svléknout do spodního prádla. Většinou nás podezírají, že pašujeme drahé kameny a provozujeme podloudný obchod s chráněnými přírodninami. Na letišti v Thajsku mě předloni profilcovali do poslední nitky v přesvědčení, že pašuju vzácné želvy, papoušky nebo korály.
Letos poprvé jsem musela zabalit i syna. V tom příšerném zmatku, který zachvátil naši domácnost, jsem Tobiáše omylem strčila do kufru a chtěla ho zavřít. Jen pohotová reakce muže, které jsou u něj řidší a řidší, syna zachránila. Zeptal
