Pancéřoví GRANÁTNÍCI
MOTORIZOVANÁ PĚCHOTA WEHRMACHTU, KTERÁ
Velká kniha
Motorizovaní pěšáci ze stavu Waffen-SS překračují řeku. Překonávání vodního toku představovalo vždy nesmírně nebezpečnou a nákladnou operaci, která vyžadovala velkou dávku odvahy a dokonalou souhru všech nasazených druhů vojsk.
speciálních jednotek za nepřátelskými liniemi, samotný přechod Mázy pak přinesl konvenčnější válčení a také jednu z nejdůležitějších akcí rané fáze západního tažení.
V roli výsadkářů
Operace Niwi prokázala, že mobilní pěchota může plnit i úkoly, na které teoreticky vůbec není cvičena, nejen bojovat po boku obrněnců. Guderian vyčlenil 3. prapor pluku Grossdeutschland a rozkázal mu dobýt belgická města Nives a Witry (odtud kódové označení operace), což mělo 1. a 2. tankové divizi od XIX. motorizovaného sboru prorazit belgické linie. Aby dosáhli svých cílů, měli být muži 3. praporu, jemuž velel podplukovník Eugen Garski, přepraveni za linie pomocí stovky lehkých letounů Fieseler Fi 156 Storch. Němci zvolili tyto stroje kvůli jejich schopnosti přistát i na improvizované dráze o délce několika desítek metrů.
Muži na operaci Niwi tvrdě trénovali a osobně je navštívil Hitler, který je ujistil o své důvěře v jejich schopnosti. Když ale udeřila Hodina H, máloco šlo podle plánu. Mnoho storchů se rozptýlilo a jen malý počet vojáků dosáhl svého cíle. Ve prospěch útočníků však hrál moment překvapení i jejich dobrý výcvik. Mobilní pěšáci se netradiční role nezalekli, napadali rozptýlené Belgičany a proti přesile udrželi své pozice několik hodin, než dorazily panzery od hlavních sil. Třetí prapor splnil svůj úkol za cenu devíti padlých, sedmi raněných a tří pohřešovaných, sám Garski za tuto akci získal nejvyšší německé vyznamenání –Rytířský kříž Železného kříže.
Operace Niwi neměla zásadní vliv na průběh války, ale dokázala, že mobilní pěšáky s dobrým výcvikem lze za vhodných podmínek použít coby speciální jednotky. Němci na to později mysleli, když původně záškodnický a speciální útvar Brandenburg, který měl na kontě řadu odvážných akcí za nepřátelskou linií, také rozšířili až na divizi tankových granátníků.
Přes Mázu
Po návratu 3. praporu z operace Niwi se pluk Grossdeutschland připravoval na obtížný přechod Mázy hájené protivníkem.
Tento druh akce přitom znamenal, že právě pěchota podporovaná tanky a Luftwaffe šla v čele útoku. Za normálních okolností obrněnce prorážely nepřátelské linie a uvolnily cestu motorizovaným pěšákům, u Mázy v roce 1940 tomu bylo naopak. To opět ukazuje, jak se od panzergrenadierů očekávalo, že budou v boji hrát různé role.
K nástupnímu bodu útoku dorazil pluk Grossdeutschland nákladními automobily a zaujal pozice podél východního břehu Mázy. Vojáci pak museli pádlovat na gumových člunech přes širokou řeku, tváří v tvář nepřátelským bunkrům, dělům a zakopané pěchotě, aby zajistili předmostí pro tanky. Jediná cesta kupředu vedla mezi francouzskými opevněnými pozicemi, z nichž několik museli neutralizovat, aby poté mohli ženisté bez hrozby přímé nepřátelské palby postavit pontonový most.
Do útoku
V poledne 13. května vojáci Grossdeutschland fasovali železné příděly potravin a kávu. Úderné jednotky ovládlo ticho před útokem. Velitel 6. roty podporučík Courbière vzpomínal, jak na východní břeh „nedopadl jediný výstřel, obyvatelé utekli, psi a kočky se potulují ulicemi, jejichž zničené domy svědčí o strašlivé
Značení vozidel Grossdeutschland
Stav platný v květnu 1940
1. prapor
2. prapor
výroba směřovala k útvarům WaffenSS.
Plamenomety
Každý pluk tankových granátníků zahrnoval
ženijní četu, která mohla plnit nejrůznější úkoly. Často i ty bojové, jako například
postup v čele útoku na nepřátelské opevnění. Při něm tito ženisté (Pioniere) používali specializované vybavení, jako jsou tvarované výbušné nálože a plamenomety. Druhá jmenovaná zbraň byla obzvlášť užitečná a děsivá v omezených prostorách a plamenometčíci se kvůli tomu stávali přednostním cílem nepřátelské palby.
Na začátku války byl standardním německým typem Flammenwerfer 35, který vážil 35,8 kg, postupně jej nahradil téměř o polovinu lehčí Flammenwerfer 41. Obě tyto zbraně měly dvě nádrže: jedna obsahovala zápalnou kapalinu, druhá pak stlačený plyn, který hořlavinu poháněl. Plamenomety dokázaly vyprodukovat několik krátkých zášlehů na vzdálenost asi 30 m, což většinou stačilo, aby obránci nepřátelského bunkru kapitulovali.
Protitankové zbraně
Protitankové pušky
Na začátku války se pěchota při boji s nepřátelskými obrněnci spoléhala hlavně na protitankové pušky. Šlo o ruční zbraně pálící projektily velkou úsťovou rychlostí, díky níž dokázaly probíjet nepříliš silný
Flammenwerfer 35
Hmotnost: 35,8 kg
Dosah: 30 m
Zásoba hořlaviny: 11,8 l
(10 vteřinových zášlehů)
Rakettenpanzerbüchse 54
pancíř lehčích strojů. Většina německých pěších rot byla vybavena třemi protitankovými puškami.
Standardní zbraň v arzenálu Wehrmachtu představovala Panzerbüchse 39. Původně střílela 7,92mm municí s tvrdým ocelovým jádrem, ale zkoumání ukořistěných polských zbraní vedlo Němce k zavedení wolframového jádra, které zlepšilo průbojnost. Přesto koncept protitankové pušky kvůli nástupu lépe chráněných tanků poměrně rychle zastarával. Jednoranná zbraň dokázala na vzdálenost 300 m prorazit 25mm pancíř, a tak si po roce 1940 dokázala poradit pouze s lehkými stroji a obrněnými automobily. PzB 39 se přestala vyrábět v roce 1941 a byť sloužila až do konce války, u prvosledových jednotek ji záhy nahradily kanony.
Panzerfaust
První skutečně účinnou ruční protitankovou zbraní se stal Panzerfaust, který Němci vyvinuli koncem roku 1942. Jednalo se
štěstí. Pokud se mu ale zadařilo, panzer faust účinkoval téměř proti jakémukoliv tanku. Pozdější modely označované Panzerfaust 60 a Panzerfaust 100 zvýšily dostřel a daly pěchotě větší taktickou flexibilitu.
Panzerfaust 30
Kapitola šestá
Na kolech i pásech
Nákladní automobily a polopásové transportéry dělaly z tradiční pěchoty tankové granátníky. Pouze díky vysoké mobilitě a pestré paletě specializovaných obrněných vozidel dokázali plnit rozmanité úkoly, kterými je vrchní velení pověřovalo. Jak ale bylo u Němců zvykem, nedokázali zásobit své jednotky dostatečným množstvím jednoho typu techniky a místo toho vyráběli větší množství různých druhů specializovaných vozidel.
Protitankový SdKfz 251/10 od 16. tankové divize během německé ofenzivy ke Stalingradu v létě 1942. Vozidlo je také připravené k instalaci rámů na odpalování raket kalibru 280 mm.
Postup Grossdeutschland u Kurska
LEGENDA fronta 4. července 1943 německé útoky sovětské tankové protiútoky uzly sovětské obrany divize tankových granátníků tanková divize
Obojaň 5
Kursk 70 km
vpřed, pracovali v zemi nikoho a čistili cestu skrz hustá sovětská minová pole. Ta byla zaseta tak hustě, že jeden desetičlenný tým od divize Grossdeutschland pod vedením nadporučíka Balletshofera odstranil za jednu těžkou noc 2 700 min.
V pět hodin ráno zahájilo německé dělostřelectvo palbu a bitva u Kurska začala. Baráž po obou stranách výběžku si údajně za jediný den vyžádala více munice než celé polské a francouzské tažení dohromady. Poté vyrazili granátníci společně s tanky. Sovětská obrana však byla tak urputná, že vojáci v podstatě ani nedostali šanci využít svou mobilitu a prakticky celou bitvu fungovali jako klasická pěchota. Tanky brzy uvázly v těžkém terénu, mezi minovými poli a ostřelované z více stran. Granátníky
pak podporovaly pouze palbou z dálky a ti museli krvavě dobývat jedno pásmo zákopů za druhým.
Ztráty na těžké technice rychle rostly a panzergrenadierům příliš nepomohly ani polopásy, které se tváří v tvář mnoha protitankovým kanonům nemohly hrnout dopředu. Jak připomíná oficiální historie divize Grossdeutschland: „Tankový pluk GD (Grossdeutschland, pozn. red.) a přidělené panthery měly zaútočit… měly však tu smůlu, že najely na minové pole, které do té doby unikalo pozornosti - a to ještě před dosažením bolševických zákopů! To stačilo, aby se člověku udělalo špatně. Vojáci i důstojníci se obávali, že celá záležitost půjde do kytek. Tanky se rychle zastavily, některé zapadly až po vrcholky pásů, a aby toho nebylo málo, nepřítel na ně pálil z protitankových pušek, protitankových děl a polního dělostřelectva. Vypukl obrovský zmatek. Fyzilíři postupují bez tanků – co mohou dělat? Tanky je nenásledují. Sotva si nepřítel všimne prekérní situace fyzilírů, zahájí protiútok podporovaný četnými bitevními letouny. Pěší roty III. tankového fyzilírského pluku GD… kráčejí přímo do záhuby. Dokonce i těžká rota ztratila během několika hodin 50 mrtvých a raněných. Pionýři (ženisté, pozn. red.) se okamžitě přesunuli do první linie a začali si razit cestu zaminovaným terénem. Muselo uplynout ještě deset hodin, než se první tanky a samohybná děla dostaly skrz a spojily se s pěchotou.“ Podobné scény se opakovaly i v sektorech jiných německých divizí.
Opotřebovací bitva
Na severním i jižním úseku se tanky, samohybná děla a tankoví granátníci plazili vpřed tváří v tvář zuřivému odporu. Nebyla to mobilní válka jako při postupu na Moskvu v roce 1941 nebo při tažení na Kavkaz v roce 1942. Každá odstraněná překážka odhalila další obranné postavení. Velitelé neustále volali útočné ženisty, aby čistili minová pole. Po jejich překonání postupovaly tanky s doprovodnými granátníky k dalšímu minovému poli. Všudypřítomné riziko léčky znamenalo, že význam pěší podpory oproti jiným bitvám ještě vzrostl. Pěšáci museli zabránit sovětským protitankovým týmům, aby se přiblížily a vyřazovaly panzery zblízka pomocí výbušných náloží. Nepřátelská obrana byla impozantní. Zahloubené bunkry se zabudovanými plamenomety musely být vyřazovány jeden po druhém. Palebnou podporu poskytovaly zakopané a dobře maskované T-34.
Lehké
samohybné houfnice
SdKfz 124 známé pod bojovým jménem Wespe se přesouvají na frontu u Kurska.
