RENÉ VLASÁK
ISBN 978-80-270-8360-2
RENÉ VLASÁK
O měsíci a nafoukané žábě Kdesi, tamsi, někde za horami a lesy byl jednou jeden rybníček. Jednoho krásného dne na břehu toho rybníčka stojí žába, naklání se nad jeho hladinu a v ní pozoruje svůj vlastní obraz s nesmírným zalíbením a je z toho prohlížení sama sebe celá pryč. „To jsem pane ale krasavice,“ říká si, když sebe sama vidí v odraze na hladině. „Určitě jsem ta nejkrásnější a nejúžasnější žába na světě! To je jasné, jako že se jmenuju Hermína.“ Tahle žába je saframentsky a safraportsky domýšlivá, celé dny se u rybníčka naparuje, všechno ví nejlíp a také často strká svůj namyšlený nos právě tam, kam nemá. Taková už zkrátka je, tahle žába Hermína. Ta její domýšlivost vede tak daleko, že například jednou předvádí ostatním žábám, jak správně kvákat, jindy ukazuje rybám, jak mají zadržovat pod vodou dech nebo učí vodoměrky měřit vodu, a dokonce mluví vážkám do vážení. Tak není divu, že to s takovou žábou není zrovna dvakrát k vydržení a žáby i všichni ostatní jen kroutí hlavou a říkají jí: „Hermíno, Hermíno, ta tvoje domýšlivost, no to snad není možný!“ Ale Hermína jen mávne rukou a naparuje se den ode dne víc a víc. 5
Pak jednoho krásného večera sedí Hermína na břehu rybníčka ve světle zapadajícího slunce, pozoruje na hladině zase svůj odraz a s tím, co na hladině vidí, je náramně spokojená, jde jí z toho hlava kolem. Když vtom okamžiku na večerní oblohu vyskočil kulatý měsíc a rozzářil svým svitem každou vlnku na hladině.
Právě v ten okamžik všechny žáby upřeně koukaly na ten překrásný úplněk a pak se rozezněl koncert jejich kvákání a žabovřískání, ostatně právě tak, jak to už od nepaměti dělají žáby, když se na nebi objeví měsíc v úplňku. To byla taková krása… Po chvíli ale vše kolem ztichlo a pomalu se začalo ukládat k tichému spánku v tom stříbrném měsíčním světle, které celý rybníček přikrylo jako veliká lesklá peřina. 6
Jen Hermíně se to vůbec, ale ani trošku nelíbí. Vadí jí, že jí měsíc leze do zelí, tedy vlastně do rybníčku, ve kterém se zrovna pozorovala, do „jejího“ rybníčku! „U sta žabích vočí,“ dopáleně křičí Hermína. „Co to má prokryndapána znamenat,” volá na měsíc. „Tak tohle já tak nenechám, teď všichni budou koukat, jak s tím hloupým, drzým měsícem zatočím,“ pomyslela si. A skočí na ten nejvyšší rákos, co roste kolem rybníčku, a šplhá rychle, co jí síly stačí, nahoru. A když konečně stojí na jeho vrcholku, rozkřikne se na měsíc: „Ták, teď si to s tebou vyřídím, ty drzý a hloupý měsíci, aby mi někdo lezl do zelí a svítil si, kam chtěl a kdy chtěl, to takhle teda nenechám! Jen počkej,“ zamyslí se... „Já s tebou zatočím jednou provždy.“ A začne přemýšlet, jak by se nejlépe toho dotěrného měsíce zbavila nadobro. Umíní si, že měsíc jednoduše spolkne, myslela totiž, že je měsíc od ní už jen malý kousek. „Teď už mi neutečeš, tady tě spolknu natotata, jen počkej milej, zlatej, kulatej!“ Mírně se nakrčila a hop… už se řítila na měsíc. 7
Obsah
O měsíci a nafoukané žábě ..... 5 O spokojeném čuníkovi ..... 19 O ovci, která chtěla ze všeho nejvíc být zpěvačkou ..... 29 O nespokojené paní krůtě ..... 37 O stříbrné slepici ..... 45 O křečkovi, co chtěl pořád víc ..... 51 O malém pejskovi s velkým srdcem ..... 61 Ježek Zdeněk .....73