Impérium černé a zlaté

Impérium černé a zlaté Adrian Tchaikovsky

STÍNY VĚDOUCÍCH KNIHA PRVNÍ

Impérium cerné a zlaté

ADRIAN

TCHAIKOVSKY

Empire in Black and Gold Adrian Czajkowski Copyright Š Adrian Czajkowski 2008 The right of Adrian Czajkowski to be identiďŹ ed at the author of this work has been asserted by him in accordance with the Copyright, Designs and Patents Act 1988.

All right reserved. No part of this publication may be reproduced, stored in or introduced into a retrieval system, or transmitted, in any form, or by any means (electronic, mechanical, photocopying, recording or otherwise) without the prior written permission of the publisher.

Any person who does any unauthorized act in relation to this publication may be liable to criminal prosecution and civil claims for damages.

ImpĂŠrium Ä?ernĂŠ a zlatĂŠ Adrian Tchaikovsky Copyright Š ZONER software, a.s.

VydĂĄnĂ­ prvnĂ­ v roce 2010.VĹĄechna prĂĄva vyhrazena.

Zoner Press KatalogovĂŠ Ä?Ă­slo: ZR914 ZONER software, a.s.

NovĂŠ sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz PĹ™eklad: Hana Ĺ imeÄ?kovĂĄ Ĺ ĂŠfredaktor: Ing. Pavel KristiĂĄn OdpovÄ›dnĂ˝ redaktor: Bc. et Bc. Hana FruhwirtovĂĄ, Jana TuÄ?nĂ­kovĂĄ TechnickĂ˝ redaktor: Bc. et Bc. Hana FruhwirtovĂĄ DTP: Jana AppelovĂĄ Š ObĂĄlka a ilustrace: Roman KĂ˝bus VĹĄechna prĂĄva vyhrazena. ŽådnĂĄ Ä?ĂĄst tĂŠto publikace nesmĂ­ bĂ˝t reprodukovĂĄna ani distribuovĂĄna ŞådnĂ˝m zpĹŻsobem ani prostĹ™edkem, ani reprodukovĂĄna v databĂĄzi Ä?i na jinĂŠm zĂĄznamovĂŠm prostĹ™edku bez vĂ˝slovnĂŠho svolenĂ­ vydavatele, s vĂ˝jimkou zveĹ™ejnÄ›nĂ­ krĂĄtkĂ˝ch Ä?ĂĄstĂ­ textu pro potĹ™eby recenzĂ­.

Dotazy týkající se distribuce směrujte na: Zoner Press ZONER software, a.s.

NovĂŠ sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz

,6%1

Věnováno Annie, bez které by mnoho věcí nebylo vůbec možných.

PODĚKOVÁNÍ Dlužím mnohá poděkování velké řadě lidí, jejichž podněty, pomoc a povzbuzení přispěly k napsání této knihy. Je jich více, než by se dalo na jedné stránce vyjmenovat. Přesto bych rád poděkoval: za podporu své rodině, i té širší, spisovatelské skupině Dead-liners, která se schází dvakrát ročně v Yorku, přátelům, s nimiž jsem trénoval šerm a lukostřelbu ve volné přírodě u Readingu nebo s nimiž jsem sedával po dlouhé večery u skleničky v hospůdkách Oxfordu, a také svým nejstarším a nejlepším přátelům Waynovi, Martinovi a Shaneovi, kteří u toho všeho byli od začátku.

Také bych rád poděkoval agentovi Simonu Kavanaghovi, dále Peteru Laverymu, Jonu Mitchellovi, Michaelu Bhaskarovi a všem dalším v nakladatelství Macmillan, kteří společnými silami tohle všechno umožnili.

Cerrih

y´yen

Seym

COMMONWEAL Velké bariérové Suon Ren

Tsen

jezero

Dorax

Sideriti

Etheryon

Sarn

NÍŽINY

Vek

Kolegium

OCEÁN

Mapa

a okolí NÍZIN

Parosyal

jezero Limia Shon Zhor

Je

re

z

Luscoa

IMPÉRIUM

p o h o r í

Maynes Szar

Nednyon Tharn

š t

Asta

Thord

po u

Egel

Darakyonský les

Helleron Tark

Merro

Seldis

Akta Lak

ry cl aw

Araketka

Toek

D

ábná Hedv

Everis

stezk

a

sk

á

Felyal

Kes

Myna

P A V O U C Í Z E M E

Mavralis

kapitola

Jedna „Stejně to nejdřív poznáš podle zvuku.“ Rozložitý muž se zarazil uprostřed pohybu a s dalekohledem na půli cesty k očím se nechápavě otočil. „Jak to myslíš, podle zvuku?“ Marius, který klidně seděl na podlaze a zády se opíral o zeď, k němu vzhlédl. „To, co slyšíš teď, jsou muži dodávající si odvahu před bojem. Než boj skutečně začne, ztichnou, ale jen na krátký okamžik. A pak… pak uslyšíš něco úplně jiného. Uslyšíš zvuk bitvy.“ Na Maria to byl dlouhý proslov.

Stenwold na něj chvilku mlčky zíral, pak se otočil zpět k oknu a dalekohledem prohlížel opevnění. Obránci spěšně zaujímali místa na hradbách a u bran a vše vypadalo z výšky třetího patra jejich útočiště jako hemžící se směsice černé a rudé. Až nahoru byl slyšet neutuchající hluk.

Po několika okamžicích sklonil dalekohled: „Jestli půjde všechno podle plánu, tak to bude pořádná šupa, až se nepřátelé přiblíží.“ „Jenom poslouchej a počkej si na to,“ pokrčil Marius rameny.

Zdola se ozval dusot rychlých kroků, jak někdo stoupal po schodech.

Stenwold sebou trhl, ale Marius jen utrousil: „Tisamon“ a opět se ponořil do vlastních úvah. Ve druhém patře věže pod nimi bylo několik mužů a žen, kteří měli oblečené stejné kroužkové brnění, jako měl on, a byli mu tak podobní, jako by patřili k jedné rodině. Stenwold věděl, že jejich mysli, včetně té Mariovy, jsou propojeny, vzájemně se dotýkají a jejich myšlenky volně plynou od jednoho k druhému. Nedokázal si představit, jaké to asi je.

11

Tisamon vtrhl dovnitř, vysoký a bledý, s tváří zkřivenou vztekem. Stenwold už už otvíral ústa, ale muž vyštěkl: „Není po ní ani stopa. Nepřišla.“ „No, vždycky se-“ začal Stenwold, ale vysoký muž ho přerušil. „Nenapadá mě jediný důvod, proč by nemohla přijít, kromě jednoho,“ Tisamon to skoro vyplivl. Málokdy, skutečně jen výjimečně ho Stenwold viděl rozzlobeného, a kdykoliv se to stalo, tekla krev. Tisamon patřil k lidu Kudlanek, který byl od dávných časů považován za nejvražednější zabijáky Nížin. I když čas jejich největší slávy již pominul, stále nebylo radno si s nimi zahrávat. V boji s mečem byli nedostižní, ať už se jednalo o souboje nebo vojenské šarvátky, a Tisamon byl mezi nimi mistrem, byl to nejnebezpečnější bojovník, jakého kdy Stenwold poznal. „Zradila nás,“ konstatoval Tisamon suše. Z jeho hranaté tváře jako by se náhle vytratil veškerý výraz, o to více ale zuřil uvnitř. „Určitě… určitě má nějaký jiný důvod,“ začal váhavě Stenwold. Chtěl bránit jejich nepřítomnou přítelkyni, ale zároveň neobrátit spolubojovníkův hněv proti sobě. Tisamon ho změřil chladným, nenávistným pohledem. Neměl zbraň, ale ani ji nepotřeboval. Na to, aby Stenwolda bez námahy roztrhal na kusy, by mu stačily pouze ruce a ostré kostěné ostny, které mu vyrůstaly z předloktí. „Nemůžeš vědět, Tisamone…“ „Poslouchejte!“ přerušil je najednou Marius. Všichni tři se zaposlouchali, od bran k nim nedoléhal žádný hluk.

A pak to přišlo: řev tisíců hrdel se přelil přes střechy Myny a dosáhl až k nim. Útok na město začal.

To zchladilo i Tisamonův hněv. Stenwold se vrhl k oknu, chvíli zápolil s dalekohledem a málem ho vzrušením upustil. Konečně přiložil dalekohled k očím, ale ruce se mu chvěly tak, že ho nedokázal udržet v klidu. Obraz chvíli tančil po strážním domku a opevnění a pak se konečně ustálil. Stenwold viděl černá a rudá brnění mynské armády, vojáky mířící kušemi nebo připravující děla.

V omezeném pohledu, který mu dalekohled poskytoval, spatřil, jak se balisty a vrhače kartáčových střel ve zběsilém tempu spouštějí a posílají svůj náklad do vzduchu. Mezi černou a rudou se teď objevila i černá a zlatá. První vlna vosích oddílů se na město snesla v třpytivých zástupech – vojáci v lehkém brnění v barvách Impéria přelétali přes opevnění a vzduch kolem jejich ramen se chvěl při tanci průsvitných křídel. Při pohledu z dálky bylo možné si je splést s hmyzem, podle něhož dostali jméno, ale ve skutečnosti tam vysoko ve vzduchu byli obrnění muži s křídly na zádech a zbraněmi v rukou. Na obránce stojící 12

na zemi s kopími a meči stříleli ze vzduchu šipky z kuší a vrhali oštěpy. Když obránci opětovali útok svými kušemi, spatřil Stenwold zářivé jiskření, jak útočícím Vosám vyšlehl z dlaní zlatý oheň – smrtící dar vosího lidu. „Každou chvíli by to mělo spustit,“ zašeptal Stenwold, jako by se bál, že ho nepřítel vzdálený stovky yardů uslyší. Od opevnění k němu doléhalo pravidelné dunění, jak obrovské mynské katapulty vrhaly těžké kusy kamene na pozemní vojsko, které se přibližovalo k hradbám. „Jsou u brány.“ Marius měl pořád stejný nezúčastněný pohled, ale Stenwold věděl, že jeden z jeho mužů je na některé ze střech blíže centru dění a pozoruje situaci za něj. „Teď už to určitě musí spustit,“ prohlásil Stenwold. „Musí.“ Pokusil se zaměřit roztřesený dalekohled na bránu. Viděl, jak se otřásla a prohnula dovnitř.

Měl pocit, že až nahoru slyšel ránu, jak do ní narazilo těžké beranidlo. „Musí,“ zopakoval tiše, protože se nestalo nic. Tolik času strávil tím, že s mynskými řemeslníky pěchovali zem před branami nástrahami se střelným prachem, a teď se nestalo vůbec nic. „Možná něco udělali špatně,“ klidně se ozval Marius. Beranidlo znovu udeřilo do železem pobité brány a ta bolestně zasténala, jako by byla živá. „Vždyť jsem jim koukal přímo pod prsty,“ vrtěl Stenwold hlavou. „Bylo to připravené spustit. Jak by mohli… Někdo musel…“ „Atryssa nás zradila,“ vyslovil Tisamon téměř měkce. „Teď už o tom není pochyb. Kdo jiný znal náš plán? Nebo si myslíš, že by lidé Myny prodali své spoluobčany do otroctví?“ „To… to nemůžeš vědět,“ Stenwold cítil, že Tisamon ji dávno odsoudil.

Atryssu, kterou tak netrpělivě očekávali a na kterou teď padlo takové obvinění… „Pavoučí lid,“ odplivl si Tisamon a pak to zopakoval s ještě větším opovržením a nenávistí: „Pavoučí lid!“ Předvoj vosí armády byl na hradbách zapojen do stovek menších šarvátek s obránci kryjícími se štíty.

Tisamon zuřivě skřípal zuby: „Já to věděl! Věděl jsem, že nikomu z pavoučího lidu se nedá věřit! Proč jsme ji vůbec přijali mezi sebe? Proč… proč jsme jí důvěřovali?!“ Zatínal pěsti, až mu zbělaly klouby, třásl se a v očích mu plál nezvladatelný vztek. Pilovité ostny na předloktích se mu nebezpečně naježily v touze po krvi. Stenwold hleděl přímo do jeho tváře, ale ani neslyšel, co Tisamon říká.

Místo toho mu běželo hlavou to, co zůstalo nevyřčené. Necítil strach, jen hroznou lítost. Pavoučí lid. Tak zákeřný a nevyzpytatelný, jak jen jeho pojmenování 13

mohlo naznačovat. A přesto, navzdory tisícileté nenávisti mezi Kudlankami a Pavouky, Tisamon přijal Atryssu do svého života a otevřel jí své srdce. Atryssa nezradila jen své přátele a lid Myny, zradila hlavně Tisamona a on nemohl snést bolest, kterou mu to přineslo. „To už je dávno…,“ řekl Stenwold tiše. „Netušíme, co všechno se mohlo stát.“ Tisamon byl sinalý vzteky a vypadalo to, že se na něj vrhne, ale v tu chvíli, se strašlivým skřípotem povolujícího kovu a ohlušujícím praskotem tříštícího se dřeva, brána povolila.

První projel stroj s beranidlem. Stenwold nepotřeboval žádný dalekohled, aby viděl masivní trup z mosazi a ocele. Vůz neohrabaně přejížděl trosky brány, kterou zničil, a chrlil kouř z komínů. Na plošině vozu se kymácela balista, napolo uvolněná, jak ji poničilo dělostřelectvo obránců. V kovových bocích měl stroj průzory, které plivaly šipky z kuší a zášlehy jiskřivé energie vosího daru.

Po obou stranách postupovala pěchota bez štítů, ozbrojená jen oštěpy. Kryti brněním, které bylo příliš těžké pro let, vytlačovali obránce rozmístěné u bran a okřídlené jednotky začínaly ovládat prostor nad městem.

Obránci bojovali velmi disciplinovaně, štíty těsně semknuté k sobě a snažili se vzdorovat postupu nepřátel. Těch bylo ale příliš mnoho, navíc útočili současně zepředu i shora. Nakonec se linie obránců prolomila a jejich jednotky začaly ustupovat. „Musíme hned opustit město,“ varoval ostatní Stenwold, který pozoroval situaci z okna. „Nebo se odsud nedostaneme vůbec. Někdo se musí dozvědět o tom, co se tady stalo. Musíme varovat Nížiny!“ „Nížiny to nebude zajímat,“ oponoval Marius, ale už byl na nohách, připraven jít. Stenwold věděl, že jeho vojáci budou se štíty, meči a kušemi připraveni pod nimi. Rychle sbíhali po schodech: jejich jediný trumf selhal a bylo jasné, že Vosám už nic nezabrání Mynu obsadit. Armáda Vos měla přesilu pěti útočníků na každého obránce, kterého město dokázalo do boje postavit.

Co jsme to jen za partu, pomyslel si Stenwold, když sbíhal ze schodů, poslední jako vždycky. První šel Marius, opálený a tmavý, pevně stavěný jako všichni jeho rasy. S několika věrnými přišel bojovat proti nepříteli, o kterém jeho město nevěřilo, že existuje.

Za ním scházel Tisamon, stále sršící vztekem, a přesto nejelegantnější a nejuhlazenější muž, jakého Stenwold kdy poznal. Jeho kožený prošívaný kabátec byl zelený a zlatý, a dokonce i nyní měl připnutu slavnostní sponu mistra zbraní 14

národa Kudlanek. Stenwold ho nikdy neviděl bez ní a věděl, že bojovník si nade vše cení své cti, ale také neslevuje ze svých záští.

A pak jsem tu ještě já: tmavé pleti a s řídnoucími vlasy, velký, zavalitý a těžkopádný.

Můžu snad za to, že mí lidé mají tak těžké kosti? Oblečení ze surové kůže, vyšisovaná zástěra, za opaskem těžké pracovní rukavice, na krku se mi houpou ochranné brýle…

Na první pohled by ve mně nikdo nepoznal bojovníka. A přesto jsem teď tady a o stehno mi pleská kuše.

V pokoji pod nimi už byli Mariovi vojáci dávno připraveni. Někteří měli těžké obdélníkové štíty a meče, jiní štíty odložili a chopili se kuší. Dva z nich nesli zavazadla: těžký kožený vak se Stenwoldovým nářadím a dlouhou dřevěnou bednu. Právě když se Stenwold začal rozkoukávat po místnosti, odstrčili závoru a prudce otevřeli dveře. Dva vojáci okamžitě vyrazili ven, štíty před sebou.

Stenwold se zarazil na půli cesty ke dveřím, hlavou mu prolétla děsivá představa okamžiku, kdy vyjde zpod ochrany střechy a nic už nebude stát mezi ním a nepřátelskými střelami. Tisamon a většina vojáků už byli pryč. Marius na něj ale čekal, v pohledu nevyslovenou naléhavost. „Už jdu,“ řekl Stenwold a nenáviděl se za svůj třesoucí se hlas. Sešel dolů těch pár schodů a nervózně zašátral po své kuši. „Nech to být, hlavně sebou pohni,“ nařídil Marius a byl venku. Za Stenwoldem uzavírali skupinu ještě dva vojáci.

A pak byli na otevřeném prostranství. Zvuky boje se ozývaly velmi blízko, blíž než by Stenwold čekal, ale na ulicích nebyla žádná krev. Zatím. Obyvatelé Myny byli také venku, ale přesto viděl jen málo úzkostlivých tváří. Muži i ženy, dívky i chlapci příliš mladí na to, aby se něčeho takového vůbec měli účastnit, všichni svírali v pěstích nože, meče i hole. A čekali.

Podle Mariova neslyšného rozkazu se vojáci zformovali: štíty vpředu a vzadu, Stenwold, zavazadla a kuše uprostřed. Marius ostrým tempem vyrazil v čele jednotky úzkou ulicí. Jeho rozhodný vzhled, sevřená skupina za ním a výrazná, tmavá brnění jeho vojáků zajistily, že lidé jim rychle uhýbali z cesty, aniž by se museli s někým dohadovat nebo si někde průchod vynutit. „Nedokážu běžet tak rychle jako tvoji lidé,“ funěl Stenwold. Cítil, že není schopný držet krok, a jen čekal na moment, kdy do něj zezadu někdo narazí nebo o něj zakopne. „Kde je vlastně Tisamon?“ „Někde poblíž.“ Marius se neohlédl ani nenaznačil rukou směr, ale Stenwold koutkem oka zachytil kudlančího válečníka, proplétajícího se zkušeně davem, jak se v krátkých intervalech zastavuje a ohlíží směrem k bráně. Měl nasazenou 15

svou pancéřovanou rukavici s čepelí, jejíž lehce zahnutý konec mu vybíhal těsně nad prsty. V jednom momentě trčela jako čepel meče, o okamžik později byla složená podél paže. Byla to prastará zbraň jeho lidu a Stenwold by ji označil za směšnou starožitnost v dnešních dobách, kdyby neměl možnost vidět, co s ní Tisamon dokáže. „A co tvůj muž u brány?“ zavolal Stenwold na Maria a zoufale se snažil udržet krok s ostatními.

Dostalo se mu stručné odpovědi: „Je mrtvý.“ „To je mi líto.“ „Nech si svou lítost na chvíli, kdy budeš znát konečný stav,“ odpověděl Marius. „Ještě z toho nejsme venku.“ Mezi lidmi Myny se šířil rozruch a nebylo to kvůli průchodu malé skupinky cizinců, mířící k přistávací ploše. Stenwold si uvědomoval, co to znamená.

Všude kolem nich mávali obyvatelé města meči, noži, kladivy nebo i obyčejnými dřevěnými palicemi. Dobýt tohle město nepůjde ani rychle, ani lehce, ale nakonec bude stejně patřit Vosám. Jejich sen o světě tvořeném jen černou a zlatou nepřijímal kompromisy.

Stenwold patřil k národu Brouků. V Nížinách byli Brouci známi řemeslnou zručností a technickými dovednostmi, a dokonce, jak si rád myslel, byli Brouci oblíbeni pro svou dobročinnost a vlídnou životní filozofii. Lidé Myny byli jeho vzdálení příbuzní, patřili k nějaké odnoži broučí rasy. Teď jim ale nemohl nijak pomoci. Nebyl schopný se soustředit na nic jiného než na útěk.

Přes tvář se mu mihl stín, jak nad nimi jako černozlatá šipka přeletěl první voják vosího předvoje. Další tři následovali a za nimi snad tucet dalších. Letěli stejným směrem, kterým běžel i Stenwold. „Míří k přistávací ploše. Chtějí zničit létací stroje!“ vykřikl varovně.

A pak si přál, aby raději vůbec nepromluvil – Marius a jeho muži ještě zrychlili. Teď ulicemi města téměř sprintovali, i přes svá brnění bez zjevné námahy, a on ze všech sil běžel v hradbě tvořené jejich štíty, s žaludkem jako na vodě a srdcem, co se chystalo rozskočit. Za sebou uslyšel výkřiky a udělal tu chybu, že se podíval přes rameno. Vypadalo to, že někteří z útočníků nemířili k přistávací ploše, ale zastavili se, aby si zastříleli na obyvatele shromážděné v ulicích. Vrhali po nich zlatý oheň, oštěpy, stříleli šipky z kuší. Kroužili nad nimi a opětovně na ně nalétávali, aby mohli znovu vypustit své střely. Tohle nebyl žádný organizovaný útok, byli jako masa ztělesněné nenávisti, jediným jejich cílem byl masakr a krveprolití. Stenwold zakopl, když na ně šokovaně zíral, ale žena z jejich 16

skupiny, běžící vedle něj, ho chytla za paži a vytáhla ho zpátky na nohy, aniž by zvolnila tempo.

O chvíli později byla jeho zachránkyně zasažena. Ozvalo se lupnutí a zapraskání, vzduch naplnil zápach spáleného masa a horkého kovu. Žena klesla na koleno. Stenwold se obrátil, aby ji podepřel, ale téměř přepadl přes muže, který byl již u ní a pomáhal jí vstát.Vosí lehkooděnci byli ve vzduchu všude kolem, přelétali jim nad hlavami nebo se střemhlav vrhali na obyvatele města, aby je zahnali pryč z ulic. Šipka z kuše dopadla na zem za Stenwoldem a několikrát poskočila po dláždění, jako by byla živá.

Zraněná žena byla znovu na nohou. Ona a muž vedle ní se otočili zpět vstříc novému útoku. Marius a zbytek skupiny pokračovali dál. „No tak pojď, Stenwolde! Pohni sebou!“ vykřikl důstojník. „Ale…“ „Běž,“ pobídla ho zraněná beze stopy bolesti nebo výčitky v hlase. Ona a muž, který s ní zůstal, srazili štíty k sobě a čekali. Stenwold klopýtal pár kroků pozpátku, pak se otočil a vyrazil za Mariem a ostatními.

V tu chvíli se vedle něj objevil Tisamon. Takový výraz na jeho tváři Stenwold dosud neviděl, ale válečníkovy myšlenky v něm mohl číst jako vytesané. Tisamon chtěl boj. Zradili ho. Byl zlomený. A teď se chtěl zapojit do boje, který nemohl vyhrát. „Hni sebou, tlusťochu,“ zasyčel, chytil Stenwolda za cíp zástěry a mocně ho vlekl dopředu. „Ty se odsud dostaneš.“ „My oba,“ opravil ho Stenwold, ale na víc se mu nedostávalo dechu. Viděl, jak Tisamon téměř ledabylým pohybem chytil letící vosí kopí, pak přenesl váhu a mrštil jím někam daleko na oblohu za nimi. Hned nato byl zase v pohybu.

Stenwold se nezastavil, aby se ohlédl, ale byl si naprosto jistý, že se teď někde za nimi nějaký vosí voják řítí k zemi probodnut vlastní zbraní.

Myna bylo stupňovitě vybudované město a oni teď dorazili ke schodišti, strmému, úzkému a více než dvacet stop vysokému. Stenwold se pokusil zpomalit, ale Tisamon mu v tom zabránil, popadl ho za paži a táhl ho nahoru, až se všechny svaly na jeho štíhlém těle při tom napínaly k prasknutí. „Nezastavuj,“ procedil k němu skrze zatnuté zuby Kudlanka. „Pohni tím svým velkým, tlustým zadkem, ty jeden broučí bastarde!“ Bodnutí urážky dostalo Stenwolda na vršek schodů dříve, než si ji stačil pořádně uvědomit. I nahoře bylo dost obyvatel města, ale všichni mířili opačným směrem, snažili se dostat přímo k bráně. Něco v Tisamonově výrazu nebo v řeči 17

těla je nutilo udržovat si odstup. V dálce před sebou Stenwold zahlédl Mariovu jednotku, běžící po dalším schodišti.

A Stenwold běžel také, běžel jako nikdy předtím. Opasek s nářadím, meč a kuše, všechno na něm řinčelo a hrozilo, že zakopne. Škrábalo ho v krku od toho, jak se snažil nadechovat, ale přesto běžel, protože za další řadou schodů už byla přistávací plocha letiště. Teprve tam se dozví, jestli se může zastavit, nebo jestli už je na všechno pozdě.

Na letišti byli rozesetí vosí vojáci. Na nejvzdálenějším konci se nafouknutý balón vzducholodi pomalu hroutil do sebe, proděravělý na desítkách míst.

Několik mrtvých mužů a žen leželo roztroušeno mezi létacími stroji jako odhozené staré hračky. Zbylí obránci se v několika roztroušených skupinkách snažili o poslední zoufalou obranu a zasypávali kroužící Vosy šipkami z kuší z každého úkrytu, který našli. Kdyby se Vosy řídily nějakou taktikou, mohly by letiště vyčistit za pár minut, ale běsnily po krvi, a jejich ozbrojenci zabíjeli každý sám za sebe.

Stenwold viděl staršího muže, jak horečně přikládá do kotle jedné z elegantních ortoptér, jejíž štíhlá křídla byla ještě složená dohromady a vztyčená vstříc obloze. Nepřátelský voják přilétl nad něj, chytil muže a odlétl s ním nejméně deset stop od stroje, než se znovu dotkl země a pohroužil do starce meč.

Jednou, dvakrát a potřetí. V tom okamžiku útočníka zasáhla mezi lopatky šipka z kuše. Než se zhroutil obličejem k zemi, ještě se snažil sáhnout si na záda a šipku vytáhnout. „Sem, sem!“ zasípal Stenwold, klopýtaje k opuštěné ortoptéře. Kotel byl plně naložen a stroj byl připraven vzlétnout. „Pojďte!“ zalapal po dechu.

Během chvilky byli Mariovi muži kolem ortoptéry, zaujali obranné postavení asi na deset stop od stroje a ze svých štítů vytvořili jednoduchou stěnu, za ní připravené kuše, a snažili se bránit ústup, jak nejlépe dovedli. „Umíš s tím létat?“ zeptal se Marius. Stenwold jen přikývl, nedostávalo se mu dechu a ani nechtěl ztrácet čas na odpověď, kterou sám neznal. Důstojník ho poplácal po rameni. „Tak to rozhýbej. Pak se k tobě přidáme.“ Stenwold zamířil k letounu, ale ještě poznamenal: „Dej pozor na Tisamona. Nechce se mu odsud.“ A já vím proč. Ale na nějaké vysvětlování byl Stenwold stále příliš udýchaný.

Tisamon už stál u ortoptéry, ale průlez byl uzavřen. Podíval se na blížícího se Stenwolda se zoufalým výrazem: „Já... jak to mám…“ „Páka. Zatáhni za tu páku!“ 18

Tisamon nemohl otevírací mechanizmus uvolnit, odhaloval zuby v bezradném úšklebku. V té chvíli dorazil jeden z Mariových mužů, protáhl se pod Tisamonovou paží, otevřel dveře průlezu a vhodil dovnitř Stenwoldovo nářadí.

Stenwold dorazil ke stroji tak prudce, že se zastavil až o ošoupané dřevo trupu.

Voják sundal z ramene kuši a běžel podpořit své kolegy rozmístěné v kruhu kolem ortoptéry. Tisamon se bleskově otočil a následoval ho. „Počkej!“ pokoušel se ho zastavit Stenwold, ale to už Kudlanka sprintoval přes letiště s čepelí připravenou k akci.

Zatímco se Stenwold škrábal nahoru do ortoptéry, Kudlanka vyskočil, jako by ho vymrštila ocelová pružina, chytil jednu prolétající Vosu za černozlatou botu, bránícího se nájezdníka doslova stáhl z oblohy a svým dvě stopy dlouhým ostřím mu podřízl hrdlo. Byl to opravdu špatný den pro každou Vosu, která mu zkřížila cestu.

Stenwold se prodíral stísněným vnitřkem letounu do kokpitu, kde našel sedadlo, pro něj příliš malé, a řídicí panel, jehož funkce neznal. Jenže byl zkušený řemeslník a mezi stroji prožil celý život, takže mu chvilka pozorování napověděla, který skleněný válec ukazuje tlak v kotli a která páčka uvolňuje křídla. Za průzorem, kterým Stenwold vnímal zvuky boje venku, proletěl jako šipka vosí voják. V témže okamžiku křídla ortoptéry sklapla dolů a se zaduněním dřeva a sténáním napínaného plátna se rozevřela. Náhlý náraz vzduchu letícího vojáka roztočil a odhodil stranou.

V prostoru pro nohy pod ovládacím panelem našel Stenwold řadu pedálů.

Tlak v kotli se teď blížil optimální hodnotě. Otočil hlavu a otevřenými dveřmi průlezu zkoušel zahlédnout, jak jsou na tom jeho spolubojovníci.

Polovina Mariových mužů už byla mrtvá a Stenwoldovi se sevřelo srdce.

Bojovali skvěle, to musel uznat i on, přestože nebyl žádný válečník. Věděl, že každý z Mariovy skupiny znal myšlenky všech svých druhů, takže postupovali jako jeden. Ale bylo jich tak málo a Vosy se už rojily po celém letišti. Proti tak velkému počtu nájezdníků nebyly štíty ani kuše dostatečnou obranou. „No tak pojďte!“ zařval. „Musíme letět, hned!“ Nevěřil, že by ho přes vřavu boje mohli zaslechnout, ale jednomu z nich se to zřejmě podařilo, a tak dal vědět ostatním. Začali se stahovat, se štíty vysoko zdviženými. Přímo před jeho zrakem byl další zasažen šipkou z kuše, zavrávoral a neohrabaně upadl, pak se znovu zvedl na jedno koleno. Ostatní nepřestávali ustupovat a Stenwoldovi by mohlo připadat bezcitné, že tam svého druha jen tak nechávají, kdyby si nebyl zcela jistý, že zraněný muž naléhá, ať pokračují a na něj nedbají. Stenwold si 19

uvědomil, že kromě Maria nezná žádného z nich jménem, a některé z nich dokonce ani neslyšel promluvit.

Nikdy nebyl schopen pochopit mravenčí lid a jeho pospolitý svět, nepochopil ale ani to, jak Marius s malou skupinkou zvládl ten svět opustit a neohlížet se zpátky.

Průlez náhle potemněl. Vosí voják se soukal dovnitř a ševel jeho křídel za ním odumřel. Otevřená dlaň mu stále jiskřila zlatým ohněm vosího žihadla, ale na Stenwolda se rozhodl jít s mečem. Stenwold po něm mrštil první věc, která mu přišla pod ruku – těžké kladivo. Narazilo vojákovi do ramene a napolo ho vyhodilo z průlezu. A to už byl Stenwold u něj, levou rukou mu sevřel zápěstí s mečem a druhou zaútočil. Nesnažil se zmocnit se nepřítelova meče, dokázal nějak vytáhnout vlastní nůž a vrazit ho do protivníkova podpaždí až po jílec.

V šoku ze změny výrazu v obličeji Vosáka zůstal strnule stát. Ochabující voják na něj plivl a on zděšeně couvl, když viděl, jak se přes mužovy rty vyvalila krev. Pak umírající voják z letounu vypadl a svou vahou vytrhl Stenwoldovi nůž z náhle zesláblých prstů.

Právě zabil jiného člověka. Všechno je jednou poprvé.

První z Mariových vojáků dosáhl průlezu a vhodil dovnitř dřevěnou bednu.

Marius a tři další z jeho lidí pomalu, zoufale pomalu ustupovali k nim. „Tisamone!“ křičel Stenwold. „Tisamone!“ Pak ho uviděl, mistra zbraní, jak se pohybuje mezi Vosami, které se ho snažily obklíčit. Bez námahy se vyhýbal třpytivé energii jejich žihadel, šipky z jejich kuší se lámaly o tvrdou zem letiště. S lehkostí chytal jejich kopí a házel je na ně nazpět. Jeho čepel se na okamžik nezastavila, točila se a prudce vyrážela vpřed, příliš rychle na to, aby ji bylo vidět. Pohybovala se přirozeně, jako by byla součástí jeho paže, ruky, zápěstí. A pak tu byly ještě ostny na jeho předloktích, které drásaly všechno, co ostří minulo. Tisamon se rozhodl zemřít a při svém umírání vzít s sebou tolik společníků, že nebude vědět, co s nimi. „Tisamone!“ zařval Stenwold ze všech sil a Kudlanka se odpojil z boje, přitančil směrem k němu a přitom rádoby ležérním pohybem sťal vosího nájezdníka, který se ho pokusil bodnout kopím. „Dostaň Maria dovnitř a jděte,“ poroučel Tisamon. „Jděte! Prostě odsud odleťte!“ Stenwoldova tvář se zkřivila vztekem i strachem: „Ty pitomý krvelačný parchante! Jestli tu zůstaneš, tak já taky! Bez tebe neodletíme!“ I ve chvíli, kdy se vrhal vstříc dalšímu útočníkovi,Tisamonova tvář prozrazovala, 20

že tu výhrůžku bere jako obrovskou ránu pod pás. Ale přesto v dalším okamžiku zamířil zpátky k ortoptéře. „Marie, teď!“ zaječel Stenwold a konečně se Marius a poslední dva přeživší z jeho jednotky rozběhli, štíty dočasně zavěšené na zádech. Stenwold ustoupil od průlezu a v tom samém momentu do okraje dvířek narazil výboj zlaté energie a zanechal v nich kouřící díru. S třesoucíma se rukama se Stenwold nasoukal zpátky do sedadla pilota a začal rychle sešlapávat pedály. Cítil, jak celá konstrukce letounu skřípe, když se křídla pohnula, nejprve nahoru, pak dolů. Poháněl je parní kotel řízený jeho nohama.

Někdo se vyšvihl do ortoptéry a Stenwold sebou leknutím trhl, ale byl to jen Tisamon s pochmurným výrazem. Bez zaváhání se usadil na dřevěné bedně a začal škubat za přezky, aby si sundal rukavici s čepelí. Téměř současně s ním se do letounu vyšvihla žena z Mariovy jednotky a otočila se, aby pomohla na palubu svému veliteli. To už se Stenwoldovi podařilo sladit chod křídel a cítil kymácení ortoptéry, jak se snažila odlepit od země, jako by si i ona přála odtamtud zmizet.

Marius byl napolo vevnitř, když se bez hlesu prohnul dozadu a začal padat ven.Vojačka ho chytla za opasek a vtáhla do bezpečí. Stenwold koutkem oka zahlédnul opeření šipky z kuše, kterou měl důstojník hluboko zabořenou v oblasti ledvin, těsně pod okrajem zbroje. „Zbývá ještě někdo?“ S obtížemi zvládal udržet stroj na zemi. „Ne!“ zaječela na něj žena a on zdvojnásobil tempo. Ortoptéra vystřelila k obloze a proud vzduchu poslal pár vosích vojáků do vzdušných kotrmelců.

Stenwold zariskoval a letmo se ohlédl, aby zjistil, co se děje. Marius ležel na boku, jeho kůže změnila odstín z opálené na popelavě šedou. Jeden ze zbývajících členů jednotky zkoumal jeho zranění. Tisamon otevřel bednu a teď napínal tětivu na dlouhém luku. Stenwold věděl, že jde o další pozůstatek starých špatných časů, ale dlouhý luk v Tisamonových rukou by nevyměnil ani za nejnovější opakovací kuši. Kudlanka zaklekl u stále otevřeného průlezu a nasadil šíp na tětivu. O chvíli později jej vypustil a Stenwold spatřil, jak další vosí voják začal ve spirále padat k zemi. Ortoptéra stále kroužila nad letištěm. „Ještě se odsud musíme dostat!“ zavrčel Tisamon, sahající do bedny pro další šíp. „Napřed musím nabrat výšku,“ odpověděl Stenwold, i když věděl, že mu Kudlanka nebude rozumět. V bolestně pomalých kruzích naváděl ortoptéru výš a výš nad letiště, jak se křídla poháněná párou zvedala a zase klesala. Žádný další 21

mynský létací stroj se od země neodlepil. Nechtěl myslet na to, co se asi děje dole ve městě. Tak jen sešlapával pedály, kormidloval a sledoval, jak se k nim zdola zvedá kruh Vos. Létající muži s meči a oštěpy se pod nimi točili v zuřivém roji. Tisamon se nebezpečně vyklonil ven, jištěný jen zapřeným loktem a kolenem, a pustil tětivu.

Výška bude stačit, usoudil Stenwold a začal zápolit s ovládáním, aby letoun vychýlil z dosavadní dráhy. Špatně ale odhadl úhel, takže ortoptéru poslal přímo nad město, ve kterém to vřelo. Pod nimi přeletěl tucet Vos, zjevně s odlišným cílem, ale Stenwolda zaujalo něco úplně jiného. „U všech kladiv a kleští!“ zaklel. „Jen se na to podívejte!“ Bylo to škaredé jako noc a viselo to ve vzduchu s elegancí houpajícího se oběšence, ale přesto si to udržovalo výšku a musel v tom být ukrytý pořádný kus řemeslných dovedností. Helioptéra ve vosích barvách. Monstrózní neforemná kovová krabice, které v pádu na zem bránily jen tři rotující lopatky. Uvědomil si, že na spodku lodě musí být otvory, protože ze stroje na Mynu vyletoval neustávající proud střel. Nejdřív si myslel, že to jsou jen kameny, ale když viděl ohně výbuchů dole na zemi, došlo mu, že to musí být granáty naplněné střelným prachem.

Proč stále letím tím směrem?

Rychle zakvedlal dřevěnou pákou a stočil ortoptéru pryč. Když navedl stroj přes město a hradby, vosí helioptéra se dostala z jeho zorného pole. Ortoptéra byla jednoduchým strojem a řemeslníci v Kolegiu, jeho rodném městě, by ji označili za „učňovský výtvor“. Ale i tak stačila na to, aby byli rychlejší než vosí vzdušné jednotky. Během pár minut jejich pronásledovatelé honičku vzdali a vraceli se zpět do města, takže Tisamon mohl odložit luk.

Helioptéra Vos byla primitivní a nahrubo udělaná. Každý mechanik s trochou sebeúcty by se za ni styděl a právem. Ale přesto letěla. Před pouhými pěti lety Vosy nevlastnily ani to. „Marie…“ začal Stenwold. Mohl by se ohlédnout před rameno, ale i když nechával letoun klouzat na plátěných křídlech, neodvažoval se přestat sledovat přístroje. „Marie, mluv na mě.“ „Marius se omlouvá,“ ozvala se žena a teprve po chvilce absolutního překvapení si Stenwold uvědomil, že Marius je teď zesláblý natolik, že nemůže mluvit, ale má ještě dost sil, aby k ženě vyslal své myšlenky. „Musíme jim říct, co se tady stalo,“ pokračoval Stenwold. „Marie, musíme to sdělit Sarnu. Musíme varovat tvé město.“ 22

„Říká, že nás tam považují za odpadlíky,“ odpověděla žena bezvýrazně. „Říká, že už se tam nemůžeme nikdy vrátit.“ Pod nimi ubíhaly pole a vesničky patřící k předměstí Myny. „Ale Marius město opustil jen proto, že myslel na dobro vašich lidí,“ trval Stenwold umíněně na svém. „Viděl hrozbu, kterou ostatní přehlédli. Vy to víte a musíte jim to říct.“ „Nemůžeme se tam už nikdy vrátit,“ řekla žena a on si uvědomil, že tentokrát mluví sama za sebe. „Jakmile jednou zpřetrháme pouta oddanosti, není cesty zpět.“ „Ale Marie, Sarn už dlouho není jako ostatní mravenčí města. Proběhly změny. V městské radě je dokonce i několik členů našeho lidu,“ naléhal Stenwold.

Vzadu bylo dlouho, dlouho ticho, takže usoudil, že Marius umřel. Zdusil v sobě vzlyk, ale pak mu žena sevřela rameno pevným stiskem vojáka. „Říká, že máte udělat, co můžete,“ řekla jemně, a dokonce i intonací hlasu připomínala Maria. „Říká, že lituje, že to všechno skončilo takhle, a také toho, že ostatní, Atryssa a Nero, nebyli s námi. Ale že nelituje, že kvůli vám odešel ze svého města, a že je mu ctí, že umírá v takovéto společnosti.“ Stenwold si utřel oči a cítil, jak se mu ramena začínají otřásat potlačovanou bolestí. „Řekni mu, že…“ vypravil ze sebe po chvilce, ale pak sebou ženina ruka na jeho rameni cukla, jen jednou, na okamžik, a v té chvíli věděl, že Marius zemřel.

Dlouze, unaveně vzdychl. „Nikomu o tom nemůžeme říct, protože nás nikdo nebude poslouchat,“ prolomil ticho Tisamon. „Snažili jsme se varovat tvůj lid v Helleronu, že Vosy přicházejí, a co nám na to řekli? Že se nikdo nepokusí Helleron napadnout.

Namítali, že město je příliš užitečné. Že Vosy budou potřebovat obchodovat a nakupovat zbraně jako všichni ostatní. Považují Impérium jen za další mravenčí městský stát.“ „A kdybychom to řekli vašim lidem?“ zeptal se Stenwold roztrpčeně. „Ty by to jednoduše nezajímalo. Mají svoje tisíc let staré hádky, které musí vyřešit. Nemají čas na nové konflikty.“ Stenwold si překvapeně všiml hořkosti v Tisamonově hlase.

Kudlanka si pohrával s kovovým pařátem, vysouval ho a zase zasouval, přejížděl prsty po příčném úchytu, aby se čepel složila podél paže a pak aby zase vyjela přes klouby na ruce. Nebyla v tom hrozba, jen hledal uklidnění ve starých návycích.

23

„Viděli jsme jejich mapu,“ zašeptal Stenwold. Ten jediný letmý pohled na velkou vosí mapu jím hluboce otřásl. Byly na ní země, které nikdy neviděl, i země, které znal až příliš dobře, Nížiny, které byly jeho domovem. To všechno protkané liniemi postupu a rozvrženými trasami zásobování. Mapa, která naznačovala, že jediné, co Vosy mohlo omezit v dobývání, byla neznalost dalších území. „Nikoho to nebude zajímat,“ zopakoval Tisamon a byla v tom výjimečná moudrost. „Stejně, co jsou Nížiny? Půl tuctu feudálních městských států, pár těch, kteří přežili od časů tradic, kdy věci byly trochu jinak, a možná pár mužů jako ty, co se snaží dát tomuhle všemu nějaký smysl. Vosy jsou jednotné, my jsme rozdrobení.“ Jeho melancholie se ještě prohloubila a Stenwold věděl, že Tisamonovy myšlenky se neúprosně vrátily k Atrysse. K Atrysse a její zradě. Přál si, aby znal jiný způsob, jak vysvětlit její nepřítomnost a jejich selhání u bran. „Co máš v plánu teď?“ zeptal se mravenčí ženy. „Když už nemůžeš domů?“ „Nebudu první mravenčí odpadlík, který se nechal najmout jako žoldák. Jestli nás vezmeš do Helleronu, nabídnu tam svoje služby,“ řekla. „Trh je pro nás výhodný a mělo by se to ještě zlepšovat.“ „Já udělám to samé,“ přidal se Tisamon. „Tisamone…“ „Ne.“ Kudlanka to řekl s rozhodností, jakou u něj Stenwold ještě neslyšel. „Už žádný návrat do Kolegia, ne pro mě, Stenwolde. Už žádné debaty a diplomacie. Žádná společnost. Žádná milá slovíčka, už nikdy. Jednou jsem tě tou cestou následoval a koukni, jak jsem dopadl.“ „Ale…“ „Zůstanu v Helleronu a budu bojovat proti Vosám jediným způsobem, jakým umím.“ Tisamon velmi opatrně uložil dlouhý luk do bedny. „Ale ty sám máš jiné možnosti, Stene. Musíš zpátky na univerzitu, ke svým chytrým lidem, kteří se hrabou ve strojích, a musíš je na Vosy připravit. Z nás všech jsi ty byl vždycky ta pravá naděje do budoucna.“ Na to Stenwold už neřekl nic, ani když pod nimi zmizela poslední roztroušená políčka a přelétali nad suchou, křovinatou krajinou.

24

kapitola

Osm Tynisa zjistila, že si kapitán Halrad oblíbil broučí víno. Hrál velké divadlo při pomalém pití a vychutnávání buketu, jak to nepochybně viděl u sofistikovanějších druhů. Povídal jí o dobré odrůdě nějakého vína, zatímco její chuťové pohárky ji přesvědčovaly, že pili sadové víno, podřadné pití ze západněji položených vinic.

Vychovaně ale s důstojníkem souhlasila. Mezitím jí vyprávěl, jak to chodí ve vosí armádě. Nebo o životě v Impériu.Vypadalo to, že mluví stále o tom samém. „Ale přece nemůžete být v armádě úplně všichni,“ protestovala. „Jak by to mohlo fungovat?“ „Být Vosou znamená být válečníkem. Tím myslím být mužem z lidu Vos. Jiná obživa není možná,“odpověděl jí na to. „A co vynálezci? A učenci?“ „Jsou válečníky,“ potvrdil. „Válečníky na prvním místě. Když není muž zaměstnán v armádě, jako by ani nebyl člověkem. Podobně jako naši sluhové.“ „Ale co lidé, jejichž schopnosti potřebujete? Ti také nemohou být úplně všichni v armádě.“ „Nemohou, musejí být,“ opravil ji. „Řekněme, že někdo mimo Impérium má určité přednosti,“ při těch slovech se na Tynisu usmál, „a mohl by být Impériu užitečný. My z nich uděláme vojáky, sice jen pomocnou armádu, ale i tak. Dáme jim hodnost. Bez toho by nebyli nikým. Nebyli by víc než otroky.“ „Díváš se na mě, jako bych i já mohla být něčím Impériu užitečná,“ podotkla s odzbrojující drzostí.

101

„Určitě z tebe uděláme generála, až přijde čas,“ slíbil jí a pak vyprskl doušek vína, který měl zrovna v ústech, protože někdo hromově zaklepal na dveře kajuty. „Co se děje?“ chtěl vědět Halrad a prudce dveře otevřel. Stál tam v pozoru jeden z vojáků a Tynisa spatřila v jeho tváři něco nového, nějakou nevyslovenou naléhavost. „Máte hned jít se mnou, kapitáne,“ oznámil voják, a když se s ním chtěl Halrad přít, tak dodal: „Rozkázal to kapitán Thalrik.“ Halradova proměna byla viditelná. Z velitele se najednou stal mužem, kterého někdo kontroloval.

Tynisu to fascinovalo.

Stoupla si za něj a zeptala se vojáka, co se děje. Voják ve dveřích na ni zíral se zjevnou nenávistí. „Ty radši zůstaň tady,“ nakázal jí Halrad úsečně. „Musím jít. Pro tvou vlastní bezpečnost bych ti doporučoval neopouštět moji kajutu.“ O chviličku později byl z pokoje venku a ke svému úžasu zaslechla, jak otočil klíčem v zámku.

Che se snažila ze všech sil, aby byla během cesty užitečná, ale místo toho zjistila, že nemá žádný cíl, žádné další místo, kam by se mohla uchýlit, kromě své kajuty.

Tynisa byla pořád s tím vosím důstojníkem Halradem, buď někde stranou nebo nediskrétně ve společenské místnosti. Totho zmizel někam do útrob lodi a zdálo se, že Salma si zkracuje cestu nějakou podivnou, nebezpečnou hrou s vosími vojáky. Vždycky byl k nalezení někde v jejich dohledu, ale většinou ve větší společnosti dalších lidí. Usmíval se na Vosy tím svým zvláštním způsobem. Bála se, že ho kvůli tomu zabijí, ale nějak se mu dařilo objevit se každé ráno živý a zdravý.

Takže strávila čas letu procházením těch pár knih, které měli ve společenské místnosti, a meditováním ve své kajutě. Zjistila, že neustálé jemné hučení motoru vzducholodě jí pomáhalo soustředit se. Alespoň byla schopná vstoupit do stavu vzdáleně připomínajícího trans, ale přesto jí Dar předků pořád unikal.

Totho dveře její kajuty prakticky vykopl, jak se ji snažil co nejrychleji najít.

A překvapil ji natolik, že se chtěla v prvním momentě vrhnout pro svůj meč, který nechala na druhém konci místnosti. „Potíže!“ vyštěkl. „Co?“ zadívala se na něj s otevřenou pusou.

102

„Další Vosy,“ vysvětlil jí. „Přiletěly sem v letounu. Hádám, že dostaly nové rozkazy.“ „To znamená, že se pravidla hry změnila,“ vstala a uhladila si róbu. „Co myslíš?“ „Nemůžeme riskovat, protože teď jich je na palubě jedenáct.“ Oči se mu rozšířily: „V takovém počtu by klidně mohli přemoct posádku.“ „Kde je Tynisa?“ zajímala se Che. „Můžu se ji pokusit najít.“ „V tom případě se půjdu poohlédnout po Salmovi. Musíme vymyslet nějaký plán.“ Tynise došlo, že se ven z kajuty kromě nyní zamčených dveří dá dostat jedině okénkem, které by musela rozbít, protáhnout se jím a vyšplhat po trupu lodi.

Kdyby byla Brouk, bylo by to jiné. Byla si docela jistá, že kdyby byla broučí dívkou, pár rychlých pohybů drátem uvnitř zámku by jí uvolnilo cestu ven a pak by utíkala tak daleko, kam by ji jen její nožky nesly. Dokonce se o to začala i snažit, klekla si před zámkem, snažila se nakouknout do úzké klíčové dírky a pak se pokoušela představit si, jaké kovové kousky uvnitř mohly rozhodnout o tom, kdy byly dveře otevřené, a kdy ne. Bohužel to bylo něco mimo hranice její představivosti.

Jednoduše toho nebyla schopná. V její mysli nebylo místo, kde by zvládla složit obraz zámku, pojítko mezi otočením klíče a nehybností dveří. Ze všech starých nevědoucích ras prosperoval lid Pavouků jako jediný stejně jako dříve, ale jen protože dokázal přesvědčit ostatní lidi, aby za ně vyráběli a obsluhovali stroje. Pavoučí domy neměly ve vchodech dveře, ale závěsy a místo zámků držely nevítané hosty dál stráže.

A tak tam byla kvůli omezení své mysli uvězněná a nezbývalo jí nic jiného než proklínat Halradovo jméno. Prohraboval se jeho věcmi do doby, ale nenašla nic užitečného, žádné zapečetěné rozkazy, žádné tajné mapy. Jak ho už zvládla odhadnout, byl osobou nadmíru hloupou.

Zdálo se to jako neskutečně dlouhá doba, než se vrátil, ale v takové situaci se to nedalo dost dobře změřit. Tynisa byla okamžitě připravená, ruku blízko jílce svého rapíru, jak cvakl zámek a dveře se otevřely. Čekala, že dovnitř vtrhne několik vojáků, aby se jí chopili, ale stál tam jen Halrad, sám, oči rozšířené. „Pojď se mnou,“ nařídil jí. „Proč? Co se děje?“ 103

„Nevyptávej se, ženská, a prostě pojď se mnou.“ Natáhl se k ní a chytil ji za zápěstí. Ve chvíli, kdy se jí dotkl, se rozhodla přistoupit na jeho podmínky, protože jinak už by před ním stála s rapírem připraveným k boji. Místo toho se nechala vést nebo spíše táhnout přes chodbu, pak po točitém dřevěném schodišti až úplně dolů. Pokaždé, když se ho zeptala, co s ní bude dělat, jen zavrtěl hlavou. Začínala přemýšlet, zda se náhodou nezbláznil. Choval se jako člověk, co se snaží utéct před obludou, kterou dokáže vidět jen on sám. Nohy mu v té rychlosti na schodišti podkluzovaly, a když se dostali do patra se společenskou místností, táhl ji ještě dál, mezi útroby Volného nebe, kde míjeli překvapenou posádku a techniky. „Kapitáne Halrade,“ protestovala, „řekni mi, co se děje!“ Otočil se k ní a na čele mu perlil pot. „Chovala ses moc chytře – a možná ti to i vycházelo. Věděla jsi celou dobu, že hledám Stenwolda Makera. Nesnaž se to popřít.“ Byla si jistá, že její tvář nepoznamenal žádný náznak viny, ale stejně jí chlad sevřel vnitřnosti. „Mistra Makera?“ zopakovala po něm zaraženě. „Ty ho znáš. Teď už to vím. Viděli tě s ním nedávno v Kolegiu. Kapitán Thalrik o tobě ví všechno. Ale přesto, dělá to z tebe doopravdy špeha? Ne nutně, ty přece zvěd být nemusíš.“ Viděla mu na očích, že nedokázal uvěřit tomu, že by byla víc než nějaká nevinná dívka, která se omylem k něčemu připletla. Kdyby se rozhodl jinak, pak by to znamenalo, že se jí nechal ošálit, a to nebyl schopný si připustit. Hořce si pomyslela: lid Pavouků, moje rasa, je už tak známá jako rasa lhářů. Ale přesto, koho nedokážeme jako jednotlivci přesvědčit?

Měla nepříjemný pocit, že jak minuty ubíhaly, byl čím dál tím méně přesvědčený o její nevině. Cokoliv se mu teď honilo hlavou, vymýšlel to za chodu, a tak mohl dojít k novým závěrům. „A co mí přátelé?“ Halrad vztekle zavrtěl hlavou: „Zapomeň na ně. Pokud je nechytili teď, brzy je zajmou. Thalrik je dostane a doufám, že mu to bude stačit. Protože ty, ty jsi moje. Nedovolím mu, aby na tebe sáhl.“ „Kdo je ten Thalrik?“ vyzvídala, ale místo odpovědi jí jen pevněji sevřel paži a horečně ji vláčel přes Volné nebe. Tak se na to pokusila jít jinak: „Ale pokud jsi ty kapitán a on je taky kapitán…“ Zastavil se, jen na okamžik, aby se na ni zadíval: „Nerozumíš tomu. Thalrik patří k Rekefu. Všichni to ví.“ 104

„K čemu?“ „To se tě netýká,“ a už ji zase táhl pryč. Protlačil se kolem dalšího technika a náhle se octli ve větších prostorách, než byla úzká bludiště ve strojovnách.

Byl tam nějaký druh stroje, okřídlená varianta, stojící tiše a krotce uprostřed místnosti. „O co se teď snažíš?“ chtěla vědět. „No, zrovna teď uplatňuji svoje nároky,“ zasyčel. „Abys věděla, tak si kapitán Thalrik myslí, že může vlastnit všechno, co se mu namane, ale ty jsi moje.

Jsme skoro v Helleronu a on do té doby nezvládne prohledat všechna zákoutí téhle lodě, i kdyby mu to posádka povolila.“ Teď ji táhl přes onu velkou halu k otevřeným dveřím na druhé straně. „Za těmi dveřmi je nákladový prostor,“ vysvětlil jí. „A od téhle chvíle jsi ty mým nákladem. Najdu ti nějaké bezpečné místo, abych tě udržel z Thalrikova dosahu, ale tady tě budu muset opět zamknout. Nemůžeš teď už pobíhat po lodi, jak se ti zlíbí, a navíc…“ Oči měl divoké. „Jestli se z tebe vyklube něco víc, než se zdá, tak…“ Jeho výraz najednou ochladl a ona nedokázala uvěřit, že se na ni mohl kdy usmívat. „Proč by měl Thalrik shrábnout všechno uznání za tvé předání do rukou spravedlnosti, když to můžu udělat já sám? A jestli doopravdy jsi jen pavoučí dívka, která se zapletla do něčeho, co bylo nad její síly, pak jsi moje a měla by sis zvykat na to, že budeš muset zůstat tam, kde ti rozkážu, a budeš dělat, co chci já.“ Přišli k otevřeným dveřím vedoucím do další síně, která byla nacpaná krabicemi až po strop, všechny byly úhledně přivázané, aby během letu zůstaly na místě. Halradovy oči těkaly z krabice na krabici a ona si uvědomila, že ji do jedné z těch krabic strčí, aby ji skryl před zrakem toho tajemného Thalrika. „Vlez dovnitř, ženská!“ snažil se ji postrčit do místnosti, ale vysmekla se mu a ustupovala od něj podél zdi. „Nechtěj, abych tě musel nutit,“ varoval ji. Jednu ruku měl teď zdviženou a ona sebou trhla, když se mu na dlani začali svíjet a poskakovat jasní červíčci zlatavého světla. Dar předků, uvědomila si, ale ještě nikdy předtím neviděla něco podobného.

Snažila se zhodnotit situaci, možnosti v místnosti samotné. Vidina spolupráce s ním ji v žádném případě nelákala. „Dvě věci, kapitáne,“ řekla mu. „Zaprvé, nehodlám opustit své přátele. A zadruhé,“ polkla a další slova nebyla mířena jemu, „teď by na to byl vhodný čas.“ „Cože?“ Halradovo zmatení se proměnilo v bolestný výkřik, jak ho Totho bodl do zad. Napjal se směrem k ní, ale ona uhnula na stranu z jeho dosahu. Na 105

vteřinu ještě zůstal stát, opřený o stěnu, s vytřeštěnýma očima. Pak upadl nazad do strany skrze otevřené dveře do další místnosti nákladového prostoru.

Obrátila se k Tothovi, který stále upřeně zíral na mrtvého. Cokoliv co cítil při téhle příležitosti, kdy poprvé někoho zabil, viditelně nebylo to radostné opojení, jaké se zmocnilo Tynisy v hale Stenwoldova domu. „Máš smysl pro dobré načasování,“ řekla mu klidně. „Jak ses sem dostal tak rychle?“ „Co?“ podíval se na ni a zase získal barvu, možná trochu moc červenou. „No, já… řekl jsem pár technikům, že jsem… že, já… že mi na tobě záleží… tak mi na tebe dávali pozor.“ Vyhýbal se jejímu pohledu. „Ale to je roztomilé,“ usmála se, což ho uvedlo ještě více do rozpaků. „Hele, slyšel si, co říkal o tom Thalrikovi, který nás má prý chytit?“ „Che se už dávno vydala sehnat Salmu,“ vysvětlil jí. „Co bychom teď měli udělat?“ „Přiveď je sem. Když už nic jiného, dolní patro bude pravděpodobně to poslední místo, kde nás budou hledat. Já mezitím schovám to tělo.“ Che našla Salmu, jak si hoví ve společenské místnosti, ale novinky, jež mu nesla, pro něj nové rozhodně nebyly. Ukázal nenápadně na trio vosích vojáků, kteří tam postávali u zdi. „Ten ošklivý uprostřed sem před chvilkou přišel, a od té doby jsou viditelně na číhané. Něco se změnilo, to je pravda.“ „Kvůli tomu novému důstojníkovi,“ souhlasila Che, která si na sebe oblékla něco vhodnějšího do akce – tuniku a jezdecké kalhoty. Všechen majetek měla zavěšený na rameni a u pasu se jí houpal meč. „Jdou po nás,“ pokrčil rameny. „Jestli jsou přesvědčeni, že jsme zvědové, nebo chtějí, abychom je dovedli ke Stenwoldovi, teď nehraje žádnou roli.“ „Ale co teď budeme dělat?“ pípla Che. „Nemůžeme tady vysedávat donekonečna, a pokud jim dojde trpělivost, Totho říkal, že by mohli převzít kontrolu nad lodí a prostě s námi odletět do Impéria.“ „Podle zvyků mého lidu máme dvě možnosti, jak se zachovat,“ jeho obvyklý cynický výraz ještě nabyl na intenzitě. „Zaprvé můžu vytáhnout svůj meč a jednoho po druhém je na lodi začít lovit a pohybovat se mezi stíny. Zabíjet je po jednom nebo po dvou, dokud nebudou všichni mrtví nebo nebudu mrtvý já.

To by byla jedna možnost.“ Vyděšeně na něj zírala. Ještě ho neslyšela mluvit tak vážně. „Ty už jsi to někdy předtím dělal?“ 106

„Ne,“ přiznal se. „Ale tam, odkud pocházím, to považují za správnou věc. Za války se to často stávalo, alespoň co jsem slyšel.“ Protáhl se. „Tak to je ctnostný plán pravé ruky, ještě nám zbývá plán ruky levé.“ „A ten je jaký?“ „Sleduj a uč se, studentko.“ Prudce vstal a Che viděla, jak vosí vojáci urychleně mění pozice, ale on je pohrdavě ignoroval. Zamířil ke stolu broučích obchodníků, které před jejíma očima pozval k nějakému druhu hazardní hry.

V krátké chvilce, mohlo to být jen pár minut, se stůl zaplnil poházenými mincemi.

Hazard byl jednou z odsuzovaných činností, od které byli chudí odrazováni střední vrstvou, ta samotná nedokázala vábení hazardu odolat, a tak mnoho jejích členů přišlo o veškerý majetek, a to často během jediné rozmařilé noci.

Salma vesele porovnával karty se třemi broučími obchodníky s látkami a se skupinkou Much, zahrnující i původně dosti rezervovaného cimbálistu. Sázky padaly ostře a v rychlém sledu, a Che se musela upomínat, že se tady hrálo o jejich životy, protože nikdy předtím neviděla Salmu oddávat se karbanu. Hrál, jako by byl přesvědčený, že nemůže prohrát, což se mu občas stalo, ale většinou vyhrával.

Vosy ho teď pozorovaly ještě pozorněji, protože ho podezřívaly z nějakého nekalého záměru, ale Salma jim vůbec nevěnoval pozornost, vypadal, že ho hra naprosto pohltila. Během hry se vosí vojáci na Che sotva podívali a ona si uvědomila, že asi mají velmi omezené informace, popisy z druhé ruky. Salma byl jediná Vážka v okruhu sta mil, ale ona byla Brouk mezi svými a to jí dodávalo potřebnou bezpečnou anonymitu.

Ve chvíli, kdy nad tím přemýšlela, někdo u stolu vykřikl a pak se tam spustil neuvěřitelný chaos.

V prvních pár vteřinách zuřivé hádky se snažila Che pochopit, co se vlastně stalo. Někoho přistihli, jak podvádí, nebo ho z toho podezřívali. Velmi rychle si uvědomila, že ten někdo byl Salma. Velmi ho pobuřovalo jen samotné obvinění, odsunul se od stolu i se židlí, pak vstal a jednoduše celý stůl převrátil. Karty, peníze a naštvaní hráči byli najednou rozesetí po celé společenské místnosti.

Viděla, jak se Salma rychle pohnul, ale jeden z obchodníků ho stihl praštit pěstí, než sám přepadl přes židli. Vosy se snažily centru dění přiblížit, ale chaos byl najednou všude kolem nich. Dvojice stewardů se snažila znovu nastolit mír, ale v té chvíli už v místnosti zuřily nejméně tři soukromé pěstní souboje a jedna velká rvačka, kde byli všichni vítáni. A uprostřed toho všeho ji Salma chytl 107

za zápěstí a o okamžik později se díky němu oba vymanili z mumraje ve společenské místnosti a utíkali ke schodům. „Kam teď?“ optala se Che. „Nemám zdání,“ přiznal se. Křik za jejich zády nabíral na síle. Ohlédla se zpět a uviděla záblesk černé a žluté.

Bez předchozího varování se celý panel zdi hned vedle nich posunul a oni spatřili Totha, zahaleného v mraku. Zvenku na ně dorážel mrazivý vzduch. „Hledal jsem vás,“ vysvětlil velmi stručně. „Pojďte tudy, rychle,“ nařídil a pak jim zmizel z očí. Che vykoukla skrz průlez a viděla, jak Totho šplhá dolů po samotném trupu Volného nebe a jistě sestupuje po příčkách železného žebříku.

Ten končil na ochozu, který musel vést k nejspodnější palubě.

Che by nikdy dobrovolně a za žádných okolností nechtěla být tam venku, kde ji od nekonečného pádu do hlubin dělila jen síla stisku jejích rukou. Ale vosí vojáci se blížili, a co chtěla ona, bylo v téhle chvíli podružné. „Až po tobě,“ pustila Salmu před sebe a ten se jednoduše vrhl přímo skrz průlez ven. Jakmile se ocitl venku, na ramenou se mu probrala k životu křídla Daru, která ho udržela ve vzduchu, kde se vznášel a otáčel, když čekal na ni.

Spěšně se protáhla průlezem, nejistě zabalancovala a dvířka průlezu zavřela.

Povedlo se jí průlez zajistit, takže ve chvíli, kdy na místo dorazily Vosy, nebyla viditelná žádná stopa, kterou by mohly následovat.

Nárazy větru jí cloumaly, vypadalo to, že se snaží dostat mezi její prsty a kluzký chlad kovových příček. Soustředila se jen na své ruce, snažila se sestupovat tak bezmyšlenkovitě a klidně, jako by její tělo bylo stroj. Salma s ní ve vzduchu udržoval krok, věděla, že by se ji pokusil chytit, kdyby uklouzla, ale nebyla si jistá, jestli by ji zvládl udržet.

A pak se konečně ocitla u dalšího průlezu. Totho jej držel otevřený, prakticky poskakoval z nohy na nohu. Protáhla se kolem něj na úzký ochoz. „Kam teď?“ „Tynisa čeká v hangáru.“ Nervózně skřípal zuby. „Pronásledují nás. Nevím, jestli je na lodi místo, kde bychom se mohli bezpečně schovat. Možná mezi nákladem.“ Che zavřela průlez a pak Salma neobvykle tiše řekl: „Utíkejte.“ Ochoz se táhl po celé délce spodní paluby gondoly a na jeho opačném konci zahlédli pohyb. Černou a žlutou. Už zase. Vosí vojáci si teď razili cestu úzkým prostorem s rukama napřaženýma před sebou.

Totho se rozběhl dál po ochozu, typicky nahrbený, a proskočil dalším 108

109

průlezem. Když ho Che znovu dohonila, byli už v rozsáhlém prostoru hangáru, kde jim z úkrytu přiběhla v ústrety Tynisa. Když dorazil i Salma, Che průchod se zabouchnutím zavřela a zajistila závorou. „Nemáme moc času,“ varovala ostatní. „Jdou sem!“ Salma se rozhlížel kolem. „Kam vedou tyhle dveře?“ „Do strojovny, to je slepá ulička,“ vysvětlil Totho. „Ty ostatní vedou do komor nákladového prostoru.“ „My se ale nemusíme schovávat nikde na palubě!“ přerušila je Tynisa. „Jestli tu zůstaneme, dříve nebo později nás Vosy najdou. Tak prostě použijeme tohle a odletíme.“ Ukazovala na vosí letoun. „Totho, nastartuj ho, rozjeď ho.“ Totho na ni vytřeštil oči: „Ale já letoun pilotovat neumím!“ „Ale jsi vědoucí. A taky řemeslník. Ty máš přece stroje rád, ne?“ „Ano, mohl bych ho opravit, kdyby byl rozbitý, ale to je tak všechno.“ Vrtěl hlavou a Che viděla, jak se vítězný výraz z Tynisiny tváře rychle vytrácí. „Ale… to byl můj záchranný plán,“ vypadlo z ní bezradně. „Já s tím dokážu létat. Tedy možná,“ oznámila Che nevěřícně koukajícím společníkům. „Nebo se o to alespoň můžu pokusit,“ dodala. „Na univerzitě jsem prošla kurzem létání.“ „Tak pojďme na to!“ rozhodl Salma. To už Totho běžel k ovládacímu kolu nákladové rampy, odjistil ho a pak jím rychle točil, takže rampa se skřípotem namáhaného kovu klesla do plného náklonu. Letoun, zajištěný provazy, se posunul o něco málo níž, čumákem stále natočeným směrem vzhůru, jako by se mělo za chvíli udát obrácené přistání.

První náraz Vos poklop průlezu skoro vylomil z pantů.

Na okamžik si vyměnili několik vyděšených pohledů a Che se rozhodla.

Napolo sklouzla po rampě a nemotorně šplhala po trupu letounu, aby se natlačila do sedadla pilota. Ovládání bylo jednoduché: páčky ovládaly naklonění stabilizačních lopatek, klikou se startoval motor. Začala jí okamžitě otáčet a ve stejnou chvíli se vosím vojákům podařilo vyrazit dveře a první z nich vklopýtal do hangáru. „Do letounu, rychle!“ rozhodla Tynisa a s lehkostí vyskočila do sedadla vedle Che, Salma hned za ní. Totho spěchal, aby se k nim připojil, seskočil na rampu a nebezpečně přitom zabrzdil na svažující se plošině. Natáhl se po páce, která uvolňovala lana, ale než se jí vůbec mohl dotknout, ozvalo se zapraskání a něco s jiskřením udeřilo hned vedle jeho ruky. Instinktivně couvl nazad, podjely mu nohy a sevřel se mu žaludek, protože pochopil, že padá do prostoru 110

mezi rampou a dnem lodě a nemá se čeho chytit. Salma i Tynisa po něm chňapli oba zároveň a vtáhli ho do letadla. „Nemůžu nastartovat motor!“ vyjekla panicky Che a Totho se jim snažil vysvětlit, že pokud neuvolní lana, tak nepoletí vůbec nikam. „Jednoduché řešení,“ ušklíbla se Tynisa a vytáhla svůj rapír. Totho zavyl, ať toho nechá, ale jen o mrknutí oka později už přeťala lana na jedné straně.

Letoun se natočil doleva a na vteřinu visel na jednom boku. Shora k nim přiletěl další výboj, ale jen neškodně udeřil do rampy nad nimi. Pak Tynisa přesekla druhá dvě lana a letoun bezmocně sjel z rampy a ocitl se ve vzduchu.

Ale neletěli. Dokonce ani pořádně neplachtili vzduchem, spíše padali a Che opakovala pořád dokola: „Motor nechce nastartovat! Podívejte se někdo na motor!“ Ten někdo, uvědomil si Totho, bude muset být on. Zkroutil se na sedadle směrem k zadnímu konci letounu, kde si docela daleko, ve vyboulenině z tmavého dřeva hověl motor. Totho prošel prostorem mezi vrchním a spodním křídlem, vyhnul se balistě a pak sjel na bok stroje.

Na hladkém povrchu ho udržel jeho Dar, rukama a nohama k trupu letounu přilnul, zatímco svištěli vzduchem a země se k nim neúprosně blížila. Totho měl velmi málo času, aby odhalil příčinu nefunkčnosti motoru. Možná méně, než si myslel, protože od Volného nebe nad nimi se oddělilo pár siluet, darovaná křídla roztažená.

Zvládnu s tím letět. Našeptával Che vnitřní hlas silněji a silněji. Klapky měla dotažené nadoraz, takže kdyby motor pracoval, dvouplošník by stoupal vzhůru do přemetu. Takhle ale padal přímo k zemi, s čumákem jemně nakloněným k zemi. „Totho, dělej!“ vykřikla. Páky k sobě tahala nadoraz, pod rukama jí skřípaly.

Zlatá energie zapraskala přes jedno křídlo. Byli v dostřelu Vos. Totho na trupu visel téměř hlavou dolů, držel se na místě jen díky svému Daru a zkříženým kolenům. Rukama horečně hledal v motoru. Slyšel, jak Che zoufale volá jeho jméno, ale tohle se nedalo uspěchat.

Mám to. Právě včas. V motoru byly svorky na přívodu paliva, které měly zabránit podobným krádežím, jako byla tato. Žádná z Vos nebyla řemeslníkem, jinak by použily něco mnohem sofistikovanějšího, obtížněji zjistitelného. Rychle svorky odpojil a křikl na Che, ať zkusí motor spustit ještě jednou. V hadičkách muselo být nastřádáno dost paliva, protože to vypadalo, že motor explodoval.

Proud teplého vzduchu ožehl Tothovi obličej a za nimi se táhla oblaka kouře.

111

O okamžik později už motor běžel a vrtule se začala otáčet nejdříve pomalu, ale brzy se z ní stala rozmazaná skvrna. Letoun poskakoval vzduchem, jak Che zápasila s ovládacími pákami. Totho byl stále zavěšený na konci trupu blízko motoru, kde začínalo být nepříjemně horko. A nejen od toho, jak se trup kolem motoru zahříval. Bál se, že se malé letadlo nakloní, dostane se do vývrtky a jednoduše se začne řítit střemhlav dolů. Che se ale vší vahou zapřela do ovládání, a tak se letoun se zhoupnutím vyrovnal, prvně vyrazil opačným směrem, než se opět srovnal. Řítil se oblohou, i když motor stále pokašlával a kouřilo se z něj.

Che krátký otočením zkontrolovala pasažéry za sebou a byla odměněna pohledem na Tynisu a Salmu, kteří se k sobě tisknou v čiré, nefalšované hrůze. Hlasitě zavýskla téměř škodolibou radostí, v té chvíli si to najednou začala užívat.

A pak se na ně z kouře od startujícího letadla střemhlav snesli vosí vojáci se svým ohněm a meči.

112

kapitola

Devatenáct Příští noc pro ně tančila. Ještě nikdy nespatřili něco podobného.

Otrokáři zaparkovali obě obrovská vozidla zadními částmi s klecemi naproti sobě a ve vzniklé mezeře natáhli široký plot a vytvořili tak velkou oválnou ohradu. Všichni se shromáždili na jednom konci nebo na druhém a s nimi také většina vojáků. Che byla nervózní. Brzy se mělo něco dít a jediná možnost, která jí vytanula na mysli, byl souboj na život a na smrt. Utkání, při nichž tekla krev proudem, nebyla v Nížinách příliš obvyklá.V Kolegiu se například považovali lidé za příliš civilizované, a i když v mravenčích městech zbožňovali gladiátorské zápasy, diváci na ně chodili kvůli ukázkám bojových schopností, ne kvůli krvi. Ale podobné praktiky byly přesto známé. Pavouci ve svých tvrzích na jihu provozovali krvavé souboje a proslýchalo se, že v Helleronu existují tajná doupata určená pro boj jako zábavu pro milovníky smrti.

Založili ohně na obou stranách palisády a jeden hořel v samém středu ohrady.

Když se Che rozhlédla kolem, spatřila velitele otrokářů Brutana a slušný počet posádky vozidel, ale ne Thalrika. Pravděpodobně se cítil povznesen nad cokoliv, co mělo teď přijít.

A pak vystoupila dopředu ona. Předtím si jí nevšimli. Musela být držena v kleci ve druhém vozidle nebo ji drželi úplně odděleně od ostatních. Che cítila, jak sebou Salma trhl, když ji uviděl, jak na moment strnul. Che nejistě těkala pohledem ze Salmy na onu ženu.

Byla… na moment si Che myslela, že musí patřit k lidu Můr, protože měla 228

jejich charakteristické bílé oči. Když na ni ale dopadlo světlo ohně, Che sebou překvapeně škubla také. Ženina kůže se totiž hýbala.

Ještě před chviličkou byla šedá, šedá jako vskutku bývají Můry. Bylo to naprosto očividné. Měla na sobě oblečené jen to nejnutnější. Bederní roušku a pás látky uvázaný přes prsa. Něco se s ní teď dělo. Po jejím těle se honily stíny. Ne, stíny to nebyly, ale barvy. Narudlé světlo ohně se snažilo skrýt pohybující se mozaiku rudých, fialových, tmavě modrých i bílých obrazců, ale jak ji pozorovali, viděli, jak se barvy na jejím těle mění a přesouvají.

Odkudsi se rozezněl bubínek a píšťala. Che se obrátila, aby zjistila, že na ně hrál hubený muž s nažloutlou kůží, vyťukával rytmus na kůži bubnu nohou.

A pak ona začala tančit.

Byl to divoký tanec a píšťala jen doprovázela rytmus, který tanečnice udávala.

Nebylo to jedno z těch pečlivě vedených představení profesionálních tanečníků z Kolegia nebo venkovské lidové tance, které předtím Che viděla. Nebyla to ani obscénní pozvánka do nevěstince. Nepodobalo se to ničemu, co by Nížiňan mohl vidět. Bylo to zběsilé a hrozivé, bylo to krásné, bylo to smutné. Oči všech mužů a většiny žen se upíraly jen a jen na tanečnici. Když od ní Che konečně odtrhla zrak, přejela jím přes roztoužené tváře zajatců na stráže za nimi. Vosí vojáky představení naprosto pohltilo. Z jejich tváří zmizelo něco, co na nich vždy vídala, jako by na moment nechali na povrch vyplavat cosi, co v nich bylo hluboko pohřbené. Netečné helmy otrokářů samozřejmě nepropouštěly ven nic z emocí jejich nositelů, ale mnoho z nich si je sundalo, aby lépe viděli, a na tvářích měly ten samý téměř něžný, uchvácený výraz.

V pohledu některých mužů v okovech se rýsoval chtíč, někdy i s celou škálou ošklivých úmyslů, které s sebou přinášel, ale byl to chtíč spoutaný něčím úplně odlišným.

A ona tančila za kvílivé melodie píšťaly a rachocení bubnu. Hudba nemluvila o ní, ale o zoufalé beznadějné snaze jejího obecenstva, jak ji stíhali, stíhali, a nikdy ji nedokázali polapit.

Che se otočila k Salmovi, že to představení okomentuje, a našla ho s tváří plnou uchváceného ohromení, jeho povýšené úsměvy a skryté posměšky z ní zmizely. Žena tančila a pak byl najednou konec, zbyla jen hořce pohrdavá úklona divákům za palisádou, nechala píšťalu, ať odezní těsně po skončení jejího tance. Pak v hluboké úkloně ještě zůstala, nehybná, skloněná dopředu, až se její čelo téměř dotýkalo písku, jednu ruku nataženou dopředu, jednu nohu rovnou, 229

zbylé údy složené pod sebou. Naprosté ticho, nastolené po odeznění píšťaly se protahovalo.

A když konečně zvedla hlavu, zadívala se přímo na Salmu a ta natažená ruka i celá úklona se změnily v naléhavou, zoufalou prosbu. Pomoz mi. Zachraň mě.

Nakonec to byl Brutan, kdo promluvil: „Dobře, nakrmte ty parchanty.“ A Vosy se upamatovaly, že jsou dobyvateli a válečníky, a jejich chování, předtím na malou chvíli změněné, se vrátilo do původních kolejí.

Tanečnice teď stála, vypadala nejistě, vyčerpaně a velmi, velmi smutně. Che cítila, jak se vedle ní někdo pohnul, a zjistila, že Salma stojí. Žena si ho všimla, na moment ucukla pohledem a pak se jím k Salmovi opět vrátila. Chtěla udělat první krok směrem k němu, ale to už se tři otrokáři natlačili dovnitř palisády, chopili se jí a odváděli ji pryč. Neodporovala, ale zadívala se naposled krátce zpátky na Salmu, který poté uhnul pohledem také. „Co to bylo?“ ozvala se Che. „Tím myslím… Salmo, posloucháš mě?“ „Samozřejmě, že ano,“ odtušil, ale pořád vypadal ztracený ve svých vlastních myšlenkách, jak si znovu sedal na zem. „Salmo, tys ji poznal… nebo co se stalo?“ „Já ji… ne, osobně ji neznám. Ale vím, co je zač.“ „No, a?“ „V Commonwealu existuje pár komunit… a když říkám v Commonwealu, myslím tím na jeho území, ne že by byli jeho součástí. Jsou… odlišní. Lid Motýlů, víš. Nikdy předtím jsem neměl možnost nějakého vidět. Jen jsem slyšel, jak o nich lidé mluví. A všechno to byla pravda. Pro lásku všech lordů a princů!“ rozhorlil se.

Che ho nikdy neviděla tak rozrušeného. „No, tak dobře tančila. A co s tím?“ snažila se to uzavřít, začínala být ze všeho toho obdivu k motýlí tanečnici trochu podrážděná. „Copak?“ zeptal se a snažil se znít vesele: „Myslíš si, že tě opustím a odejdu někam s ní?“ „Vím, že ve chvíli, kdy se objevila, to vypadalo, že se všichni změnili na bandu slintajících idiotů, a jestli chceš slyšet můj názor, tak ty bys mohl být jejich králem,“ zamručela. Úsměv se mu začínal vracet na tvář a zjevně se bavil na její účet. „Cheerwell Makerová, co to slyším ve tvém hlase, neříkej mi, že je to snad žárlivost? Netušil jsem, že bychom se někdy zasnoubili.“ Lehce se začervenala, i když věděla, že to jeho oči ve světle ohně snadno 230

rozeznají. „Ne, samozřejmě, že ne. Jenom jsem si o tebe dělala starosti, to je všechno.“ Salma jí chtěl odpovědět, když pohledem zachytil dva přicházející otrokáře.

Napjal se, byl připravený, že se ho chopí.

Jejich pozornost nicméně přitáhla Che. „Hej, ty! Vstávej!“ „Proč?“ Rána přišla tak rychle, že se ani Salma nestihl postavit mezi ně. Otrokář ji uhodil otevřenou dlaní přes tvář. Ze hřbetu ruky mu díky Daru vyrůstal kostěný hák, a i když Che zvonilo v hlavě, uvědomovala si, že mohla skončit mnohem hůř. „Žádné otázky, otrokyně. Vstávej.“ Nemusel jí to přikazovat potřetí. Salma se také napolo zvedal, ale druhý otrokář na něj namířil ruku, kolem které popraskávala zlatavá energie. „Žádné další hrdinské kousky, Vážkoune,“ varoval ho muž. „Nemyslím si, že bys někomu chyběl.“ „Kam ji vedete?“ chtěl vědět Salma.

Hádci energie kolem mužovy ruky zesílili a Che vykřikla: „Už jdu. Je to v pořádku. Neubližujte mu.“ Bylo to všechno možné, jen ne v pořádku, ale Salma byl připoutaný k jednomu z kůlů a oni by byli schopní ho jen tak pro zábavu zabít. „Prosím, já už jdu.“ Voják za pomoci háku odřízl kožený řemen, kterým byla spoutaná, a ti dva ji doslova vláčeli ven z ohrady, nedali jí čas, aby s nimi srovnala krok. „Co jsem udělala?“ zeptala se, ale jen ji provlekli skrz palisádu a nechali ostatní otrokáře, aby kůly znovu usadili na místo.

Opakovala svou otázku a jeden z vojáků zvedl ruku, aby ji znovu uhodil.

Ucukla a snažila se rukama si chránit tvář, ale paže jí drželi pevně. Muž se hluboce, hrdelně zasmál. „Tahle má spoustu otázek.“ „Neměla by se tolik ptát,“ řekl jeho společník. „Odpovědi se jí nebudou líbit.“ A s tím ji odtáhli do tmy. Stačila ještě na okamžik, než byla ohrada příliš daleko, naposled zahlédnout Salmovu zoufalou tvář. Vlekli ji podél hrozivě se rýsujícího vozidla. Na krátkou chvíli se její oči setkaly s očima vosího řemeslníka, který se zabýval něčím uvnitř stroje, apaticky vzhlédl a pak se vrátil ke své práci. „Co to má znamenat?“ Podle drsného hlasu ho poznala ještě předtím, než její 231

eskorta zpomalila a zastavila. Ramenatá postava Brutana, velitele otroků, jim zastoupila cestu. „Co se děje, chlapci?“ „Dostali jsme rozkazy, seržante,“ řekl jeden z nich. „Máte poslouchat jenom moje rozkazy,“ odpověděl Brutan. Vzal Che pomocí palce a ukazováčku za bradu a nazdvihl jí hlavu. V průzoru v helmě z něj neviděla skoro nic. „Někdo dostal chuť na broučí maso, co? Nevzpomínám si, že bych vám dával nějaké rozkazy, chlapci. Kdo se míchá do mých záležitostí?“ „Kapitán Thalrik, pane,“ řekl druhý otrokář trochu zaraženě. „Kapitán Thalrik mi může políbit prdel,“ prohlásil Brutan. „Jestli chce děvku, musí si nejdřív promluvit s pasákem.“ „Nejsem si jistý, pane–“ zareagoval otrokář. „Samozřejmě,“ pokračoval Brutan, jako by svého podřízeného neslyšel, „Špatný pasák, který nesmočí svůj knot ve všech lahvích.“ Jeho helma jako bezvýrazná maska byla velmi blízko Cheina obličeje a ona neměla kam uhnout. „Není to zrovna výstavní kus, co? Ale dneska se necítím moc vybíravý, tak ji přineste tamhle.“ S tím odkráčel, ale Cheina eskorta se ani nepohnula. „Seržante,“ začal jeden z nich nešťastně. „Dal jsem vám rozkaz, nebo ne?“ utrhl se na něj Brutan. „Ale, pane, kapitán Thalrik…“ „Vypadá to, jako bys nevěděl, kdo vám tu velí.“ Brutan se k nim vracel, s roztaženými prsty, aby měl volné dlaně. „Říkají, že patří k Rekefu, pane.“ Brutan se zastavil. „No a co, že to říkají?“ zeptal se, ale v jeho hlase byla znát změna tónu. „Myslíš si, že se toho bojím? Že se bojím jeho?“ Mlčení, kterým mu odpověděli, naznačovalo, že se Thalrika bojí, ale také se báli svého velitele.

Když Brutan vyštěkl: „Sem s ní!“ Dotáhli ji, kam chtěl.

Do dolíku stranou od hlavního tábora, kde jí praštili na zem tak silně, že si skoro vyrazila dech. Do té chvíle nedokázala patřičně odhadnout, co s ní zamýšlel. „To nemůžete– Přece nebudete–“ „Umlčte ji,“ odpověděl na to Brutan, zněl znuděně. Zkušenými prsty si uvolňoval opasek.

Che vykřikla, a když jí dal otrokář dlaň přes pusu, zuřivě ho do ní kousla. Dal jí facku, až jí začalo zvonit v hlavě, ale ten druhý jí už cpal do úst kus pokrývky 232

nebo něčeho podobného. Rvala se s nimi, co jí síly stačily, když jí Brutan stahoval krátké kalhoty, na zemi ji museli přidržovat oba otrokáři. „Opravdu si myslíte–“ podotkl jeden z otrokářů. „Ano, já si to myslím,“ odsekl Brutan. „Prostě dělejte, co vám říkám.“ „Ale jestli je on z…“ zakňučel ten druhý a zadíval se směrem k tábořišti.

Chein zuřivý boj a zdušené výkřiky měly asi stejný účinek, jako kdyby ležela pasivně na zemi, nevěnovali jí vůbec pozornost. „Zmlkněte, oba dva.“ Brutan začal znít trochu uspěchaně. Nahnul se teď nad Che. Cítila jeho nahou kůži na své. Pak se najednou zastavil. Byla to odmlka tak náhlá, že i Che sebou přestala mlít a místo toho se snažila přijít na to, co se děje.

Brutan byl pořád nad ní, opíral se o ruce a o kolena. V helmě, kterou si ani neodložil, viděla jen tmu.

Podívala se dolů a viděla z Brutana víc, než by chtěla, ale nicméně taky zjistila, že začínal… ochabovat. „Seržante?“ ozval se jeden z otrokářů nervózně. Po chvíli se Brutan svalil vedle a zaklel: „Kapavku na ty zatracené rekefské bastardy.“ Pak nastala další odmlka. Che využila té krátké příležitosti, natáhla si kalhoty a pokusila se co nejlépe zavázat zbytky potrhaných šňůrek. Stále ještě nemohla uvěřit, že se to všechno děje. „Seržante?“ zeptal se otrokář znovu. „Radši ji k němu vezměte,“ zamumlal Brutan. Zněl, že je naštvaný na ně, na ni, na Thalrika a na sebe samotného.

Velká vozidla očividně přepravovala víc než jen otroky. Thalrik měl teď stan, postavený na místě z dohledu ohrad s otroky. Když ji dotlačili dovnitř, seděl před skládacím stolem a vskutku vypadal, jako by byl usazený ve studovně na nějakém civilizovanějším místě. Prskající solná lampa, hořící bílým plamenem, dodávala jeho kůži nezdravé zabarvení.

Vzhlédl a zadíval se na ni a oba otrokáře. Ještě před malou chvílí ji musel slyšet, jak křičí, ale jeho tvář to naprosto nedávala znát. „Můžete jít,“ řekl její eskortě a oba muži vděčně odešli. U dveří stále zůstali dva jeho vojáci, takže věděla, že pokus o útěk nebyl na pořadu dne. Co bude, to se měla zřejmě brzo dozvědět. „Sedněte si, jestli chcete,“ pověděl jí.

Zvědavě si ho prohlížela. Bylo nemožné odhadnout jeho věk, nebyl ani mladý, ani starý. Měl pravidelné rysy, které nebyly ničím výrazné. Mohl by být 233

archivářem na univerzitě nebo dělníkem v továrně. S jeho neutrální tváří by se mohl uplatnit kdekoliv. „Proč jste pro mě poslal otrokáře, když je nemáte rád?“ zeptala se ho a sledovala, jak se zachová. „Protože je to jejich práce,“ odpověděl jednoduše. „Jste otrok. Oni jsou otrokáři.“ Po chvíli se slitoval. „Není žádným tajemstvím, že běžná armáda s jednotkami otrokářů moc dobře nevychází. V armádě je nemají rádi, protože nepovažují braní otroků za práci hodnou mužů Impéria, a já je nemám rád, protože jsou hamižní a starají se jen o sebe.“ „Víte… víte, co mi…?“ „Dokážu to odhadnout.“ Tvář měl beze stopy viny nebo lítosti. „Brutan je kus chlípníka, nebo to o něm alespoň říkají.“ „A nepotrestáte ho?“ „Proč bych měl? Vždyť neudělal nic špatného.“ Poklesla jí brada. „Myslím si, že nevíte, co to slovo znamená!“ „Slečno Makerová.“ Náhle byl odměřený a stál. Ucouvla před ním. Z té okamžité reakce poznala, že se z ní opravdu stala otrokyně. „Slečno Makerová,“ zopakoval, „ještě se uvidí, jestli se vám dostane ochrany před Brutanem nebo jemu podobným, a než cokoliv řeknete, uvědomte si, že takoví lidé se zde nachází v poutech i s bičem u pasu. Mohl bych vás a vašeho přítele z Commonwealu nechat okamžitě oddělit od sebe, a pak byste byla jen oběť další oběti.“ Snažila se mu odvážně čelit, ale plíživý děs té myšlenky ji začal přemáhat, přesně jak předpokládal. „Míříme do Asty,“ pověděl jí. „Je to naše předsunutá základna, jedna z menších, ale má dostatečné prostředky pro mé záměry. Chci zjistit, co vy a váš kolega víte.“ „Tím myslíte mučení.“ „Opravdu? Dobře, řekněme, že je to vskutku to, co myslím. Nicméně je možné, že bychom zatím na hodinku nebo déle nechali naše řemeslníky od výslechu stranou. Sedněte si a mluvte se mnou.“ Snažila se něco vyčíst z jeho tváře a postoje, ale nedokázala v nich najít nic. „Nezradím…“ Říct to bylo těžší, než si myslela. Jeho výhrůžka stále visela ve vzduchu. „Nezradím svého strýce.“ „Tak si prostě sedněte a popovídáme si,“ pobídl ji. „Pár slov, možná trochu 234

vína. Zkusíme objevit, kde leží hranice vaší zrady. Navštivme je spolu a nahlédněme do té zakázané země.“ „Myslíte si, že mě můžete obelstít,“ zareagovala Che. „Vy si myslíte, že vás obelstít nedokážu,“ oplatil jí podobnou mincí. „Zkusme zjistit, kdo má pravdu.“ Podezřívavě si ho prohlížela, neřekla nic a on se usmál. Tak upřímný a otevřený výraz ji zastihl nepřipravenou. „Snažili jsme se zabít vašeho strýce. Honili jsme vás po Nížinách. Snažili jsme se vás chytit v Helleronu. Polapili jsme vás. Udělali jsme z vás otroka. Podrženo sečteno, někteří lidé by nám to oprávněně mohli mít za zlé.“ Uniklo jí přiškrcené zasmání, jeho žert byl tak nečekaný. „Možná bych dnes večer mohl mluvit já, vy byste poslouchala, a zítra nebo pozítří byste se mohla cítit na to, abyste mluvila vy,“ nabídl jí. „Já si nemyslím, že bych někdy–“ „Zadržte…“ Jeho hlas ji zastavil, ono jedno slovo jako by bylo esencí varování. „Neříkejte nic, co byste nemohla vzít zpátky. Myslíte si, že jste výjimečná?“ „Já… Nejsem natolik výjimečná, aby mě ti vaši surovci nemohli zabít jako jeden z těch ohavných názorných příkladů, jako všechny ostatní otroky tady.“ Zase ten úsměv. Tak nefalšovaně ironický, a přesto věci, kterým se smál, by každého normálně uvažujícího člověka vyděsily. „Ale slečno Makerová, vy jste v žádném nebezpečí nebyla. Už předtím jsem se ujistil, že tuhle zkušenost přežijete. Byla to jen poučná lekce.“ Naklonil se k ní přes desku stolu. „Ale pokud budete příliš tvrdohlavá, příště by to bylo doopravdy. Souhlasíte, že jsem zlý člověk?“ „Na tom se shodneme.“ Znovu si sedl a jak mluvil, naléval přitom dva poháry vína. „Celkově bych řekl, že nejsem ani ctnostnější nebo neřestnější než ostatní, až na jednu základní ctnost. Víte, jaká ctnost to je? Pravda, v Nížinách, jak jsem stačil za tu omezenou dobu zjistit, je opravdu vzácná. Je to oddanost. Udělám cokoliv, o co mě Impérium požádá, slečno Makerová, udělám cokoliv pro jeho užitek. Vyplením vesnice a zničím životy, přejdu pouště… zabiju děti.“ Všimla si jeho chvilkového zaváhání a pečlivě si ho uložila do paměti, aby ho proti němu mohla později použít. „Tohle všechno udělám a nebudu to považovat za žádné zlo, ale za ctnost, ctnost oddanosti. Impérium především, a to i před mými osobními tužbami. Chápete, jakou to má spojitost s naší momentální konverzací?“ Pomalu zakroutila hlavou.

235

„Znamená to, že pokud bude nejlepší, když vám nabídnu víno,“ což v tom okamžiku udělal, „budu se k vám chovat vlídně a jednou nebo dvakrát si s vámi popovídám v tomhle stanu. Tím způsobem Impériu posloužím. Pokud by ale bylo nejlepší, abych vás podrobil výslechu nebo dal jako dárek Brutanovi, udělám to také. Není v tom nic osobního, slečno Makerová. Vyjádřil jsem se dost jasně?“ „Věřím, že ano.“ Opatrně vzala pohár do rukou a usrkla. Víno chutnalo suše, drsně a nepříliš povědomě. „Pak vám tedy budu dnes večer vyprávět a tak se vám pokusím ulehčit, abyste mluvila vy se mnou. Povím vám o mých lidech a Impériu a doufám, že porozumíte, proč to všechno děláme.“ V té chvíli stan naplnila ta nejkrásnější vůně, těsně předešla vojáka nesoucího podnos, na němž bylo naskládáno sušené ovoce, oříšky, pravděpodobně med a půl tuctu silných plátků masa, z kterých se ještě kouřilo a které jistě musely pocházet z koně. Zjistila, že udělala dva kroky ke stolu, jen co na něj byl podnos položen. „Poslužte si,“ nabídl jí, když voják odešel. Okamžitě byla opět ostražitá, ale on jen pokrčil rameny. „Nebo ne? Pokud jídlo necháte netknuté, nic tím nezískáte. Morální vítězství v takové malé věci by přeci jen bylo trochu prázdné, co říkáte?“ To musela uznat. Musela, protože už dva dny jedla stravu pro otroky a nebyla schopná od podnosu odtrhnout oči. Po pár malých nejistých krocích usedla, vzala do rukou kus masa a zhltla ho, i když jí pálilo v prstech. Zahlédla Thalrikův výraz a rozeznala v něm výraz muže, který vyhrál první bitvu válečného tažení. Nenáviděla ho za to, ale jíst nepřestala. „Musíte mít velmi zkreslenou představu o lidu Vos,“ pověděl jí. „Pokud o nás vůbec přemýšlíte, musíte si myslet, že jsme divoši.“ Rázně přikývla, pořád ještě jedla. „Nejste daleko od pravdy,“ přiznal a ona překvapeně zdvihla obočí. „Impérium je mladá země. Tři generace, tří císaři.“ Zamračila se na něj. „Ne, nežijeme stovky let. Nic takového. Jeho Jasnosti Alvdanovi Druhému není ani třicet let. Jeho dědeček byl jedním z kmenových náčelníků stepní země plné znepřátelených kmenů, ale měl svůj sen, jak vypráví příběh. Vyhlásil válku okolním kmenům a podrobil si je. Sjednotil lid Vos pod svou vlajku. Zabralo to jeden lidský život plný trpkého boje a ještě horší diplomacie. Jeho syn, Alvdan 236

První, vybudoval Impérium: zahrnoval do něj město za městem, rozšiřoval hranice země. Od každého lidu, který jsme si podmanili, jsme se něco naučili.

Vybrušovali jsme naše válečné umění, dokud nebylo ostré jako břitva. Našemu současnému císaři, Alvdanovi Druhému, bylo šestnáct, když usedl na trůn, a od té doby pokračuje v rozšiřování snu, který založili jeho otec a děd. Bojovali jsme s mnoha lidmi, o kterých Nížiny ani netuší, že existují. Ubránili jsme se lidem, kteří byli silnější než my, moudřejší než my nebo prováděli zvyky, kterým jsme nerozuměli.

Potlačili jsme i vnitřní odboj a vykonali jsme to, co nikdo před námi.

Impérium se rozlohou blíží velikosti celých Nížin, ale sjednocené pod jednou vlajkou, kráčející stejným krokem. Impérium představuje pokrok, slečno Makerová. Impérium je budoucnost. Stačí se jen podívat na můj lid. Pořád jsou ještě jednou nohou v barbarských časech. Je nutné je donutit k disciplíně, ke kontrole, k civilizovanosti! Ale urazili takovou dlouhou cestu za tak krátký čas.

Jsem na náš lid hrdý, slečno Makerová. Jsem hrdý na to, čeho dosáhli.“ „Tak proč vnucujete svůj režim jiným lidem?“ chtěla vědět. „Protože Impérium musí růst, nebo začne stagnovat,“ odpověděl, jako by to bylo tak jednoduché. „A také protože ti, kteří nejsou uvnitř Impéria, pro něj zůstávají hrozbou. Jak dlouho bude trvat, než proti nám Commonweal pozvedne zbraně nebo nějaký mravenčí generál podobným způsobem sjednotí Nížiny?

Jak dlouho bude trvat, než jiný kmenový náčelník se stejným snem proti nám pozvedne kopí? Pokud bychom vyhlásili světu mír, brzy by válku stejně donesl až k nám. Jen se podívejte na Nížiny, slečno Makerová, tucet městských států, které se nedokážou shodnout nikdy a na ničem. Kdybychom zítra měli napadnout Tark, co myslíte, že by ostatní mravenčí města udělala? Jednoduše by se radovala. To Nížiny ničí, slečno Makerová, a proto se musí stát součástí Impéria.

Sjednotíme Nížiny pod zástavou černou a zlatou. Jen pomyslete, co bychom pak mohli dokázat.“ „Jediné, co mě napadá, je to, že z mé rasy a celých Nížin uděláte otroky v tom vašem Impériu.“ „Součástí Impéria je mnoho zástupců lidu Brouků, slečno Makerová. Daří se jim velmi dobře. Císař jim svěřil většinu starostí nad ekonomikou Impéria, pokud se nemýlím. Impérium potřebuje otroky, aby dělali práci jim určenou, ale nezotročíme Nížiny. Lidé Nížin jednoduše zjistí, že je v jejich nejlepším zájmu, aby s námi spolupracovali.“ „Řekněte mi, kapitáne, co je to Rekef?“ 237

Ta otázka ho překvapila, ale v příštím momentě se opět usmíval, jako by se konečně projevila jako nadějná studentka. „No, jak se k vám to slovo doneslo?“ „Brutan, mimo jiné.“ „Rekef je tajná společnost, slečno Makerová.“ Tomu se musela zasmát. „Ale vypadá to, že všichni vědí, že jste jejím členem, tak jak může být tajná?“ „Inu, v tom tkví právě to kouzlo.“ Jeho úsměv vypadal trochu rozpačitě. „Přece jen, proč být součástí strašlivé, tajné organizace, která zasévá strach do srdcí lidí, pokud nikdo neví, že jste členem? Pokud bych byl ve vnitrozemském Rekefu, tak by se opravdu dozvěděli, kdo jsem, až ve chvíli, kdy by je svázali a odtáhli na výslech se seznamem jejich zločinů před nimi. „ Úsměv se změnil, naznačoval, že se Thalrik sám sobě vysmíval. „Abych řekl pravdu, ti děsí dokonce i mne. Já jsem členem cizineckého Rekefu. Mám za úkol vypořádat se s lidmi, jako jste vy.“ Odmlčel se a prohlédl si její tvář. „Vzala jste si něco z toho k srdci, slečno Makerová? Poslouchala jste, co jsem vám vyprávěl?“ „Dal jste mi mnoho podnětů k přemýšlení.“ „A?“ „Pamatuji se… když jsem byla v Helleronu se Salmou, Vážkou, i když jsem si jistá, že to už víte. Když jsme tam byli, navštívili jsme jednu továrnu a on řekl, že si nemyslel, že si lid Brouků vydržuje otroky. Já mu řekla, ať není směšný, protože oni otroky nebyli. Pracovali za mzdu. Byli tam ze své vlastní, svobodné vůle. Ale nedokázala jsem ho o tom přesvědčit. Cokoliv jsem mu řekla, nezvládla jsem mu dokázat, že byli volní. Možná proto, že měl pravdu.“ Úsměv na Thalrikově tváři stále zůstával, ale byl velmi, velmi neradostný. „Vyjádřila jste se velmi elegantně, slečno Makerová.“ Odložila pohár a uklidnila se. „Co se mnou teď uděláte?“ Podíval se na svitek před ním a zaškrtl pečlivě několik položek skřípavým perem s chitinovým hrotem. Nejdřív si myslela, že to dělá, jen aby ji nechal podusit ve vlastní šťávě, ale pak si uvědomila, že opravdu přemýšlel o tom, co by se teď s ní dalo udělat. „Zavolám si vás na další konverzaci, možná v Astě. Bude to další šance, abyste se mnou mohla promluvit, než se ke slovu dostanou řemeslníci nebo bude zraněn váš vážčí přítel. Do té doby… zkusme doufat, že hrůzostrašná pověst Rekefu bude stačit, aby udržela Brutanovy choutky na uzdě.“ „Vy…?“ Nechtěla se na to zeptat. Věděla, že potom bude vypadat slabá. „Vy nebudete…“ 238

Vzhlédl k ní, tvář docela bezvýraznou. „Stráže!“ vykřikl najednou a pak něžněji dodal: „Ne, slečno Makerová. Nevidím, jak by to mohlo posloužit mému účelu. Zatím ne.“ Za tou uhlazenou fasádou byl tak arogantní. Všechno měl tak lehce pod svou kontrolou, že ve chvíli, kdy stráže vstupovaly do stanu, Che udělala něco velmi nemoudrého, věděla, že tomu tak je, ale přesto se nedokázala ovládnout. „Čí děti jste zabil?“ zeptala se.

Pero mu v ruce prasklo, jeho hrot obloukem přeletěl stan. Na sekundu zůstal velmi strnulý, přes jeho tvář přeletěl výraz hlubokého hněvu a pak ještě něco dalšího, nějaká emoce, na kterou jeho rysy nebyly stavěné. Vojáci se zastavili na půli cesty k ní. Pomyslela si, že i oni zadržují dech.

Konečně dal průchod svému hněvu dlouhým povzdechem. „Vezměte ji zpátky do ohrady,“ nařídil, na své muže se ani nepodíval. Stín té druhé emoce na jeho tváři stále zůstával.

239

Světový fantasy bestseller konečně vychází na českém trhu.

Tchaikovského poutavé vyprávění o lidech s hmyzími schopnostmi bylo přeloženo do mnoha jazyků a dočkalo se dalšího pokračování.

Nyní si i vy můžete přečíst napínavé příběhy neobvyklých hrdinů plné vtipu, napětí a nečekaných zvratů.

DOPORUČENÁ CENA: 349 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR914

ISBN 978-80-7413-101-1

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

9 7 8 8 0 7 4 1 3 1 0 1 1