Kejklíři léta

KEJKLÍŘI LÉTA ONDŘEJ NETÍK

z cyklu Zahrada mistra Leonarda

Kejklíři léta Ondřej Netík Copyright © ZONER software, a.s.

Vydání první v roce 2010. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press Katalogové číslo: ZR1009 ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kristián DTP: Lenka Křížová © Obálka a ilustrace: Lucie Rusalka Netíková Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz

ISBN: 978-80-7413-079-3

Motto:

Snít znamená uvěřit našim snům.

Tento příběh věnuji lásce‚ o které vyprávím‚ své Rusalce a všem našim dětem.

Meivis@centrum.cz www.rusalka.mysteria.cz www.vypravec.mysteria.cz

OBSAH (Napsaný jako báseň)

Léto – 11

Deštivá 53

Slova 97

Zamilovaný 16

Noc – 59

Básně 102

Hledá 24

Paprsek 66

Pláčou 108

Křišťálovou 35

Marně 74

Láskou 116

Růži 43

Bloudí 79

Zamilovaných 123

Ztracenou 83 Ulicí 89

6

PRELUDIUM Je to jedna z těch tajemných zahrad, které se nachází snad v každém větším městě. Zahrada obehnaná starou zdí porostlou břečťanem, přes kterou přečnívají husté větve starých stromů. Mohutná kovaná brána, oprýskaná až na zrezivělý kov, se snad nikdy neotevírá, pokaždé pevně uzavřená a uzamčená.

A skrz její kovové květy není vidět víc než neudržovaná cesta a kousek zdi starého domu, který je utopen v džungli stromů. Ten dům nevypadá opuštěn, ale ani obydlen.

Pro ty, kdo hledají dobrodružství, nebezpečí a možná i trochu vzrušení, nejsou nikdy důležité brány. Každé místo má mnoho vchodů. Nízká zeď a vypadaná cihla. Naplavený násep, strom, jehož větve se natahují v gestu pomoci ven. Cesty, které dospělí nepoužívají. Poztráceli totiž v průběhu života dětskou zvědavost a touhu po dobrodružství.

Zanedbané zahrady plné cest za tajemstvím, hustých křoví skrývajících neznámé tvory a džunglí z kopřiv, kde leží ztracené poklady.

Ve městě, o kterém vyprávím, jedna taková zahrada je. Zanedbaná a osamělá. Na její bráně visí zašlá cedulka, která tvrdí, že majitelem je mistr Leonardo. Zašlé cedulky někdy říkají zvláštní věci.

8

První verš o pěti slovech:

LÉTO – ZAMILOVANÝ HLEDÁ KŘIŠŤÁLOVOU RŮŽI

9

10

LÉTO

B

ylo to jedno z báječných vystoupení věhlasného Duhového cirkusu. Kejklířů táhnoucích od představení k představení, aby za pár drobných, chleba či ovoce, přinášeli lidem radost a zábavu. To odpoledne cirkus vystupoval v městě zvaném Zadní dvůr, když se přišel na představení podívat i nešťastně zamilovaný student.

Ve svém smutku pochopil nelehký osud kejklířů a svedl za šminkami pomalovanými tvářemi vidět jejich přátelství. A tak, když představení skončilo, přišel za principálem cirkusu a poprosil jej. „Vezměte mne s sebou, kejklíři.“ A oni to udělali. Přehodili mu přes ramena barevný plášť a zacuchali slámu do vlasů.

Z deníčku kotěte Kitty Město bublalo svým odpoledně uspěchaným životem. Auta projíždějící ulicí zpomalovala jen před přecházejícími chodci. Bylo dusno a to halilo město do obvyklého zápachu smogu a prachu, okořeněného příměsí asfaltu.

Odpoledne plné starostí a spěchu, které ničím nepřipomínalo začínající prázdniny. Tep ulice se nezpomalil, spěchající davy dál nevšímavě proudily kamsi do neznáma za úkoly, které je nutné splnit. To barevné slovo, prázdniny, pro ně již ztratilo kouzlo. Vzdálené a neskutečné cosi, pohřbené v jejich vzpomínkách.

Na jednom z chodníků, pod nohama procházejících chodců, byl nápis křídou. Široké tahy písma vzdorovaly spěchajícím krokům, pozvání do jiného světa. Sedmi barvami spektra, pečlivě řazenými dle odstínů, hlásal nápis: Toto odpoledne ve dvoře DUHOVÝ CIRKUS A velká přívětivě modrá šipka ukazovala do omšelého dvora.

11

Je pravda, že většina z procházejících si nápisu nevšimla, byli příliš zaměstnáni svými povinnostmi. Ale jeden se zastavil, student. Nepospíchal, vracel se odkudsi pomalým smutným krokem, ponořen do svého bolu.

Okolí si všímal snad ještě méně než chodci, přesto jej nápis zastavil. Sledoval pečlivost pravidelných písmen i ladný přechod barev. A pak k němu zalétlo zavýsknutí ze zdánlivě prázdného průchodu.

Byla to zvědavost, která jej přesvědčila vstoupit do jeho stínu. Krok za krokem se nořil hlouběji s obavou, kdy se objeví někdo z místních nájemníků, aby jej vyhodil.

Průchod se otevřel do zanedbaného dvora, kde byly křídou nakresleny na zemi dva velké soustředné kruhy. Okolo vnitřního kruhu posedávala desítka dětí různého věku. Netrpělivě se mezi sebou pošťuchovaly a pokřikovaly.

Dětská hra, uvědomil si student a usmál se. Neslušelo se, aby je rušil. Ale než se otočil k odchodu, do středního kruhu vstoupil zrzek s vlasy svázanými do okázalého ohonu. Právě jeho hlas studenta zastavil, a skutečnost, že onen hoch musel být podobně starý. I v hledišti bylo několik dospívajících dívek, a dokonce jedna bělovlasá stařenka. „Velevážené publikum, světem zcestovalý a legendární Duhový cirkus zavítal na tento dvůr, aby vám ukázal kousky nevídané, schopnosti netušené a podívanou kouzelně veselou. Mé jméno je Caleb a budu vás provázet tímto zábavným odpolednem. A pokud by některá z dam měla to přání, pak si u principálky cirkusu vymluvím volno na večer,“ rozhlédl se po chichotajícím se publiku. „Ale když jsem zmínil principálku cirkusu, je na čase přivítat ‚Velkou mama‘, ‚La Ruffiana‘, Karolína!“ Skrz diváky se prodrala za uvaděčem dívka v omšelých rudých hadrech.

Na první pohled rváč. Postavila se vedle hocha a poklonila se publiku. „Karolína je známá svou silou, kterou okouzlila i mne,“ pokračoval Caleb s veselou hravostí. „Ukáže vám nevídané silácké kousky a dojde i na velmi nebezpečné zbraně. Těm netrpělivým hned prozradím, že uvidíte její ostrostřelecké umění, kterým srazí jablko z mé hlavy! Zatleskejte Karolíně!“ Dav se dal do veselého pískotu. „A nyní přivítejte sladkou Klementine, sličnou Cornelii a rozvernou Kitty, tři růže našeho Duhového cirkusu. Kitty je teprve poupátkem, ale to i Cornelie sotva rozkvetla, křehkost žádající si jemnost.“ 12

Prostřední jmenovaná, dospívající dívka, pohlédla s rozčilením ke Calebovi a do potlesku davu k němu cosi uraženě šeptala. Svůdce jí rychle cosi odpověděl, čímž ji rozzlobil ještě více, než se jeho hlas znovu rozezněl dvorem. „Tyto tři grácie by mohly pro svou krásu vystupovat jako ozdoba slavností.

Ale zde u nás uvidíte víc. Svůdná ‚Corentta‘ Klementine zatančí jen pro vás tanec lásky žhavý jak toto odpoledne a omamný jako noc. Naše akrobatka ‚Columbina‘ Cornelie vám předvede svou neuvěřitelnou obratnost a rovnováhu v dech beroucím vystoupení na provaze. A malá ‚Arlecchineta‘ Kitty vás pobaví žonglováním při svém ztřeštěném výstupu. Zatleskejte Klementine, Cornelii a malé Kitty!“ Rozevřel v gestu nadšení uvaděč ruce ke klanícím se dívkám, čímž strhl další vlnu potlesku. „A protože jsem představil růže, je čas představit trny!“ zapředl varovně a významně nadzvedl obočí. „Ohnivý ‚Pulcinella‘ Christof, který si ochočil plamen. Medvědář ‚Pierinno‘ Kirby a jeho lítý nezkrotný grizzly ze samotných Hor bestií a zuřivosti, markýz William Kinloch! A v neposlední řadě přichází ‚Scapino‘ Caddy, klaun i žonglér, bez něhož by nebyl cirkus cirkusem!“ „Pane?“ Student se překvapeně otočil. Vedle něj stálo asi devítileté děvčátko, které uvaděč představil před pár minutami jako Kitty. „Copak?“ rozhlédl se nejistě.

Holčička ukázala na zem. „Nemusíte podlézat šapitó, provedu vás vchodem,“ zašeptala spiklenecky. „Teď už v pokladně nikdo není,“ vysvětlila a chytla jej za ruku. Student se zaposlouchal do vystoupení natolik, že přešlápl vnější kruh nakreslený křídou na zemi.

Ale to již jej děvčátko vedlo podél bílé čáry k místu, kde byla přerušena nakreslenou brankou. A podél té samé čáry jej zavedla zase zpátky krok od místa, kde předtím stál. „Tady odsud budete mít lepší výhled. Dobře se bavte,“ mrklo na něj děvčátko.

Student se opatrně posadil na zaprášenou zem, vedle stařenky, která se na něj usmála.

13

MARNÉ

A

tak kejklíři nalezli trolla, který po celý svůj život hledal ve městě jednu ulici. Ulici, která mu stále unikala. A právě do ní se skrylo cosi z jejich světa.

Z deníčku kotěte Kitty

Stařík postavil na stůl několik hrnků horkého čaje a pak se rozhlédl po kejklířích. „Všechny cesty vedou nakonec ke stejnému cíli. Vybírali jste si jen způsob, kterým svou cestu zvládnete. I to, jak vás cesta změní. Vybírali jste si změnu a zkušenost, ne cíl. Cíl je určen tím, kam se toužíte dostat,“ vysvětlil jim stařík jejich podivné bloudění za paprskem. „A proč myslíte, že nás zavedl paprsek právě k vám?“ zeptal se Caleb za ostatní.

Stařík patřil mezi trolly, mohutná dobrácká stvoření jejich tajného světa, která jsou známá svou pravdomluvností a čestným přístupem. Vlastnostmi, jež jsou ve světě jinak vzácné. „Jediný důvod, který mne napadá, je to, že hledáte stejné místo jako já,“ vysvětlil. „Hledám totiž již několik let místo, kde se nacházejí všechny ztracené věci. Všechno, co není dlouhodobě k nalezení, se nalézá na tomto zvláštním místě.“ „A kde to je?“ zeptala se Klementine. „Na Ulici ztracených věcí,“ prozradil jim šeptem stařík. „Ulice ztracených věcí? Co je to za zvláštní místo?“ zajímalo Caleba. „Nestává se to často, ale není to ojedinělý případ. Stejně jako se ztrácí věci, někdy se ve velkých městech ztratí určité místo. Bývá to loď v přístavu, sklep, půda či zapomenuté podzemí. V tomto městě je to ulice.“ „Jak je ale možné ztratit ulici?“ podivila se Cornelie. „Ztratit se může úplně cokoliv. Před několika lety ji zpronevěřil jeden radní. Pak se na ni při zakreslování map nějak zapomnělo a bylo to. Ulice, 74

kterou již nic pevně nedrželo, zmizela. Ztratila se. Co jsem se přistěhoval do tohoto města a doslechl se o ní, hledám ji. Už to bude pěkných pár let.

Vyrážím každý druhý den, když je venku alespoň trochu slušné počasí. Zasvětil jsem svému hledání již tolik let, že toho nemohu nechat. Vzdát se po takové době, to by znamenalo proměnit všechna ta léta v marný podnik,“ přiznal. „Ale my tolik času nemáme,“ zaprotestovala zoufale Cornelie. „No, kdysi jsem byl už hodně blízko. To jsem ale zdejší město ještě tolik neznal. Bohužel, teď po letech nemohu žádné z těch míst nalézt. Je to velmi nevděčná cesta a cíl. Ale třeba nám to půjde lépe, když je nás teď tolik,“ usmál se povzbudivě na kejklíře. „Jakmile přestane pršet, vyrazíme společně na výpravu za Ulicí ztracených věcí,“ slíbil.

Karolína pohlédla oknem ven, kde se mraky znovu beznadějně uzavřely.

Bylo zřejmé, že každou chvíli začne opět pršet. „My ale čekat nemůžeme, potřebujeme ji nalézt dneska.“ „Bohužel, slečno, dle všech mých zkušeností se ona ulice před deštěm někam ukrývá. Za deště se neztratí z venku žádná věc. Zmoknou, rozmočí se, ale nikdy se neztratí. Bylo by zbytečné hledat v dešti. Nemůže pršet stále.“ Karolína pohlédla na ostatní kejklíře, než se otočila zpátky k hostiteli. „Bohužel, pane Skálo, máme důvěrné informace, že pršet již nepřestane.“ „Nepřestane? Proč by se něco takového stalo?“ rozhlédl se po zamlklých tvářích. „No,“ pokrčila rameny principálka, která si nebyla jista, kolik musí prozradit. Ale paprsek snad věděl, ke komu je zavedl. A troll jim může pomoct lépe, když bude vědět, o co jde. „Dostala jsem zprávu od věštkyně. Něco z našeho světa se ztratilo. Bohužel informátor nevěděl co. Ale dokud se to nenalezne, nepřestane pršet.“ „To je ale nepříjemné,“ podrbal se stařík ve strništi šedivých vousů. „Nepřestane pršet, dokud nenajdeme věc, která se ztratila. A Ulice ztracených věcí se nám neukáže, dokud bude pršet. Tomu říkám zapeklitý hlavolam.“ „Musíme hledat, i když prší,“ špitla Cornelie. „To je dost marná výprava!“ protestoval pan Skála. „Čekat je marnější,“ vysvětlil Caleb. „Ještě nikdy jsem nevyrážel na tak beznadějnou výpravu,“ přiznal stařík.

75

„Ale to neznamená, že vás v tom nechám. S mou pomocí můžete počítat.

Budeme bloudit deštěm a chladem, vzdorovat počasí, abychom nalezli věc, která se v dešti nikde nenachází,“ přitiskl si pěst na hruď. „Takovou cestu nemůže troll odmítnout. Půjdu s vámi kamkoliv!“ „My ale nevíme, kam bychom měli jít,“ přiznala Karolína. „To ani já ne. V dešti jsem Ulici ztracených věcí ještě nehledal. Nevím, zdali nám budou v tom případě platné mé zkušenosti, mapy a tajné stezky.

Být po tolika letech zase na počátku, už to zní marností celého podniku. Ale nejsem zvyklý ustupovat a vzdávat se, byť je cesta sebevíc nesmyslná. Osudu se neustupuje, osud se přijímá jako výzva!“ doplnil již napůl pro sebe cosi, čemu Kitty tak úplně nerozuměla. Ale děvčátko bylo zvyklé, že dospělí mluví často dosti záhadným jazykem či pronáší věty, které tak trochu nesouvisí s tím ostatním v rozhovoru.

Nabídka pomoci od pana Skály při hledání zvedla kejklířům trochu náladu. Nejen, že věděli, co je jejich cílem, co hledají, ale měli na své straně někoho, kdo znal více než oni.

I když ani to nemohlo zaplašit pocit marnosti, který tížil jejich srdce.

Pan Skála hledal ulici již mnoho let a přes veškeré úsilí mu stále unikala.

A oni tolik času neměli. Déšť, který nikdy neskončí, byl velmi nepříjemnou vyhlídkou. Zvláště, pokud je nalezení ulice za deště mnohem nepravděpodobnější. „Dopijte čaj a já se zatím připravím na naši Z marnosti výpravu,“ přerušil jejich chmurné myšlenky troll. „Hledat Ulici zapomenutých věcí je velmi nejisté dobrodružství. Po cestě nás může potkat mnoho nepříjemností.

Každá chyba znamená ztrátu někoho z nás. Na takové výpravy je nutné být pořádně připraven!“ vysvětlil jim významně, zatímco vytáhl z tmavě modré tašky chleba a připravoval svačinu. „Máte nějaké zbraně?“ zeptal se přes rameno. „Proč?“ optala se Karolína. „Myslíte, že budou potřeba?“ „Mladá dámo,“ zvedl stařík významně ukazovák, „tady nejde o nějakou procházku městem. Budeme se pohybovat po místech, kudy obyčejní lidé obvykle nechodí a kam nezavítá moc často ani nikdo z našeho světa.

Stoky, kanály a divoké břehy potoků. Víte, co všechno v takové divočině žije?“ Ne,“ přiznala dívka.

76

„Dejte na zkušenost zcestovalého poutníka. Divočina města má své predátory, před kterými se budeme muset mít na pozoru. A v nejhorším je lepší použít zbraň. „Mám bambitky,“ položila Karolína na stůl své imaginární pistole. „A umíte z nich střílet?“ zeptal se troll. „V městě není lepšího střelce,“ uklidnil pana Skálu Caleb. „Když bude nejhůře, tak také něco zvládnu svým nožem a Corny se také umí prát,“ dodal a mrkl povzbudivě k akrobatce. „Neříkej mi Corny,“ zavrčela ignorujíce jeho svádění. „A já umím žonglovat,“ přidala se Kitty, která se chtěla také něčím pochlubit. „Nevím, jestli nám to pomůže, děvčátko, ale budu si to pamatovat,“ přikývl stařík. „A jiné zbraně?“ rozhlédl se po skupince. Ale setkal se jen s pokrčením ramen. „Dobře, pak kdyby se něco dělo, ustupte za mne!“ Sklonil se pod kredenc a vytáhl velké imaginární kladivo, které položil na stůl. Nevypadalo vůbec obyčejně, už proto, že se na jeho vysněné kovové hlavici nacházelo hned několik pečlivě vkovaných severských run. Ze skříně pak pan Skála vyndal stejně snovou starší zbroj složenou z šupin neznámého tvora. Vypadala omšele a na mnoha místech byla již opravována a záplatována. Do třetice se pak troll vnořil do jedné ze skříňových zásuvek a dlouho se v ní přehraboval. Kejklíři netrpělivě čekali, jakou že to úžasnou věc vytáhne do třetice, čím je ještě překvapí. Konečně vítězoslavně zavřel šuplík a postavil doprostřed stolu cosi, co připomínalo zcela reálnou kuličku zmuchlaného igelitu. „Co to je?“ zašeptala zvědavě Kitty i za všechny ostatní. „Pláštěnka,“ vysvětlil pan Skála. „Bude to dlouhá cesta deštěm,“ doplnil zcela logicky skutečnost, kterou si kejklíři zatím neuvědomili. Ani jeden z nich neměl na sobě nic pro dlouhou cestu deštivým městem. „Jak dlouho nám to bude asi trvat?“ zeptala se nejistě Klementine.

Ostatní na ni překvapeně pohlédli. Jen troll, který se snažil zodpovědět každou otázku, se krátce zamyslel. „Bude-li nás provázet pořádný kus štěstí, může to být jen několik dní.

Ale pravděpodobnější je to, že budeme bloudit deštěm tak dlouho, než

77

přestane pršet. Což znamená, že naše výprava žádný konec nemá!“ vysvětlil chmurně. „To nezní vůbec dobrodružně,“ povzdechla si Kitty. „To ne,“ přikývl troll, „ale taková je většina hrdinských výprav,“ vysvětlil.

78

MISTR LEONARDO Mudrc, který bydlí v Kočičím domě. To jemu patří zahrada, kde si hrajeme. Je děsně chytrý a moudrý. Ale také nudný a protivný, to když montuje ty svá kolečka. Pak na nás křičí, abychom byli zticha.

Ze všech v našem tajném světě ví mistr Leonardo úplně nejvíce. Proto ho také mají všichni rádi. A nikdo si ho nechce znepřátelit. Každý potřebuje někdy poradit. Proto do zahrady nikdy nechodí vojáci knížete. Zahrada je neutrální území, to jako že tu nesmí nikdo nikomu ublížit. Proto cvičíme právě v ní.

Z deníčku kotěte Kitty Leonardo o lásce: Láska má tisíce podob. Proplétá se životem lidí jako písmo po nalinkované stránce. Je pradávným darem, který dává krátkosti lidského života barvy a smysl.

Bez ní by nebylo žádných pout, která spojují rodiny v pocitu sounáležitosti. Nebylo by přátelství, které dává smysl společné cestě a učení. Nebylo by vděčnosti a pochopení. Bez lásky by byl život člověka cestou od zrození ke konci, šedivou linkou, která zůstává po celou dobu osamělá.

Láska je dar, který postupem času přestali sami lidé chápat. Čím více ji zkoumali, snažili se polapit do definic a psychologických pravidel, tím více se jim pod rukama měnila v chaos nesmyslných činů. Nechápaná, oslabila prastará pouta rodin, přátelství a vztahů. Rodiče, kteří po léta hledali smysl lásky, ji zapomněli předat svým dětem. A ty, siroty odcizené rodinnému klanu, pokračují v pošetilosti svých předchůdců, když se ji snaží pochopit v mělkých vztazích okamžiku.

Láska se nedá pochopit. Jen se jí můžeš bránit, či ji přijmout s vědomím, že poté bude vše úplně jinak.

140

141

DOSLOV AUTORA Skupinka kejklířů vznikla v čase, kdy jsem vedl hráče skrz „Kroniku za zrcadlem“, události jsou popsané v mé knize „Meluzína, dívka jménem Ema“.

Tato kronika byla dost dlouhá, a tak jsem o prázdninách, pro odlehčení, zavedl jinou. „Kejklíře Duhového cirkusu“.

Ač byl jejich příběh trochu jiný, vlastně značně jiný, charakter této skupiny vznikl právě z této hry.

Dlouhý čas jsem se pak věnoval Meluzíně a kronice, která následovala po ní, popsaná v „Tanečnice, věc názvem Sined“. A i když jsem někde v sobě stále hýčkal myšlenku, že i kejklíři by mohli dostat svůj příběh, nevěděl jsem o něm nic. Neměl jsem námět, koncept ani pocit. Na POCIT já dám, to ostatní se dá vymyslet. Proto se po několik let nic nedělo.

Teprve později, trilogie „Sanatoria podvržených“ byla dokončena a já přemýšlel o tom, že bych chtěl napsat něco, co by se poetikou blížilo „Zelenému skřítkovi a děvčátku jménem Diana“, ale zachovalo si dětsky nevinné kontury. Rozmarnost i poetičnost. Kdesi v sobě jsem měl představu jakési literární básně, kde skrz jednoduchý, ale milý příběh zprostředkovávám čtenáři obrazy a sny.

Má žena, Rusalka, mi jednou připomněla kejklíře, když se zeptala, nechtěl-li bych napsat pohádky z pohledu Kitty. Kitty je malé děvčátko, asi jako Diana ze Zeleného skřítka, ale dost si vymýšlí. Z jejího pohledu by vznikl příběh, který by byl příliš naivní oproti tomu, co obvykle píšu. Nakonec jsem to ale neodmítl, dal jsem jejímu vyprávění podobu úvodu k jednotlivým kapitolám. Ale to předbíhám. Nejdříve musela přijít myšlenka, pocit. Skřítčí příběh z kouzelného světa, který vypadá jako hra. U kterého budete pochybovat, jestli to není jen jako. Nechtěl jsem sny protáhnout do reality, ale nechat sny ve snech. Nemíchat fantazii a skutečnost, ale nechat je koexistovat vedle sebe.

A pak přišla další myšlenka, která se mi zalíbila, napíšu obsah jako báseň.

Už v trilogii „Sanatoria podvržených“ měly příběhy pevnou stavbu. Čtyři 142

části po stejném počtu kapitol. Já vím, budete odporovat, že tomu tak není, zvláště Meluzína má v každé části jiný počet. Pak se mohu hájit jen dvěma argumenty. Měla, než se začal krátit a proškrtávat prvopis. A dospívání je nezkrotné, nerado se drží formy.

Nechtěl jsem opakovat opět čtyři části – verše, navíc jsem chtěl dílo rozsahu maximálně Zeleného skřítka, jde o pohádku. A tak jsem zvolil hajku, tradiční básnickou formu z Japonska. Tři verše o pěti, sedmi a pěti znacích.

(Japonské znaky jsou z našeho hlediska spíše slabiky až slova. Ač se u nás používá při překladu slabik, já použil slov. Hlavně proto, že slabiky nejsou vhodné pro názvy kapitol.) Forma hajku se pak promítla i do samotného příběhu. První verš vypráví o určité věci. Druhý verš úplně o jiné, jako by spolu nesouvisely. Teprve třetí verš propojuje předchozí dva a činí z nich celek, jednu báseň, jeden příběh.

Tak začala má cesta s kejklíři.

Na té cestě se mi někde v půli cesty do příběhu zamotaly principy dávného italského divadla „Comedia dell’arte“. Improvizovaného divadla pevných rolí, kde příběh vznikal dle vlivu diváků a místních událostí přímo na jevišti. Zatím to byl jen dotek, i když hlubší, než by se na první pohled zdálo, ale však nejsme na úplném konci. Letní příběh básníka skončil, ale já už vím, že bude pokračovat v podzimním vyprávění plném malířových barev. Aby pak přišla zima plná plesů. A Tetralogie skončila uprostřed jara rozezněného tóny. Čtyři samostatné příběhy, které přesto patří dohromady.

143

V edici Zoner Fantazie vyšly knihy českých autorů:

Dračí zub Dracula Xibalba Lvi lucemburští

kompletní nabídka www.zonerpress.cz

144

Ondřej Netík Město je místem mnoha světů, které se navzájem straní.

Za světem všedních starostí se skrývá i svět dětských snů, město podvržených. Místo plné zanedbaných zahrad a úkolů, ve jménu kterých je potřeba riskovat vše, třeba zkusit ulovit ztracenou ulici.

Poetická pohádka ze současnosti pro ty, co stále chtějí věřit snům.

Příběh o místě s trochu jinými pravidly a hodnotami, než jsme zvyklí.

Protože kouzla, hrdinové a šťastné konce neumírají s naším dospěním.

Zůstávají s námi, čekají nás právě v takových zapomenutých zahradách.

Tak moc chybí ve světě dospělých moudrý a laskavě citlivý příběh bez násilí.

A tak jsem pro vás jeden takový „našel“ v našich zapomenutých dětských snech.

Ondřej Netík je vypravěč, který celoživotně studuje hermetickou magii.

V jeho příbězích se míchají současné reálie s kouzelnými bez zjevné hranice.

Díla plná symbolů, která potěší zvláště čtenáře schopného číst mezi řádky, ale nezklame ani jako čtení pro potěchu.

DOPORUČENÁ CENA: 198 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1009

ISBN 978-80-7413-079-3

Zoner Press

tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

9 7 8 8 0 7 4 1 3 0 7 9 3