Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou by Zoner Press

naučte se kreslit

PRAVOU MOZKOVOU HEMISFÉROU Betty Edwards

Betty Edwards

Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou Kurz obohacení kreativity a uměleckého sebevědomí

Nové vydání klasiky – rozšířené a upravené

The new drawing on the right side of the brain by Betty Edwards. Copyright © 1979, 1989, 1999 by Betty Edwards. Originally published by Tarcher. All rights reserved including the right of reproduction in whole or in part in any form. This edition published by arrangement with Jeremy P. Tarcher, a member of Penguin Group (USA) Inc.

Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou Autor: Betty Edwards Překlad: Tomáš Sládek Vydání první, v roce 2011. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press, katalogové číslo: ZR941 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Pavel Kristián ml. DTP a obálka: Pavel Kristián ml. Odborné korektury: PhDr. Jana Pavlíčková, Pavel Buchta Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směrujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz

ISBN: 978-80-7413-138-7

Obsah Poděkování Předmluva Úvod

8 10 16

Kapitola 1 Kreslení a umění jízdy na kole

Kapitola 2 Kreslicí cvičení: Krok za krokem

Kapitola 3 Váš mozek: Pravá a levá strana

Kapitola 4 Přechod: Zažijte změnu z levé na pravou

Kapitola 5 Kreslení vzpomínek: Vaše umělecká minulost

Kapitola 6 Obcházení symbolů: Hrany a obrysy

Kapitola 7 Vnímání tvaru prostoru: Pozitivní aspekty negativního prostoru

121

Kapitola 8 Vztahy v novém módu: Perspektivní pozorování

139

Kapitola 9 Čelem vpřed: Jednoduché kreslení portrétů

161

Kapitola 10 Logika světla a stínů

191

Kapitola 11 Krása barev v kresbě

225

Kapitola 12 Zen kreslení: Vykreslování vnitřního umělce

241

Doslov: Je umění krásného rukopisu ztracené?

246

Dodatek

257

Slovník

263

Slovníček základních pojmů Použitá literatura Rejstřík Barevná příloha

265 269 273 277

Předmluva Od prvního vydání knihy Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou v červenci 1979 uběhlo už přes třicet let. Před dvaceti lety, v roce 1989, jsem knihu poprvé revidovala a publikovala druhé vydání obsahující poznatky, které jsem během uplynulého desetiletí shromáždila. V roce 1999 jsem pak zrevidovala knihu podruhé. Tato poslední revize představuje vrchol mého celoživotního zapojení do kreslení jako výrazné a typické lidské činnosti.

Proč jsem se rozhodla napsat tuto knihu Během let se mne mnoho lidí ptalo, co mě k napsání této knihy vedlo. Jak se často stává, šlo o výsledek mnoha příležitostných událostí a na první pohled náhodných rozhodnutí. Zaprvé, byla jsem vzdělána ve výtvarném umění – kreslení a malování – a ne ve výtvarné výchově. Myslím, že tento fakt je důležitý, protože jsem díky tomu k výuce kreslení přistoupila s trošku jiným očekáváním. Po skromném pokusu o život umělce jsem ve svém studiu začala dávat soukromé lekce kreslení a malování, abych mohla zaplatit účty. Protože jsem ale potřebovala stálý příjem, vrátila jsem se na UCLA (University of California, Los Angeles, pozn. red.), abych získala učitelský diplom. Po dokončení školy jsem začala učit na Venice High School v Los Angeles. Byla to překrásná práce. Měli jsme malé výtvarné oddělení s pěti učiteli a živé, bystré, podnětné, ale také obtížné studenty. Zdálo se, že výtvarné umění je jejich oblíbený předmět, a často získávali různé ceny v tehdy populárních celoměstských výtvarných soutěžích. Na Venice High jsme se snažili proniknout ke studentům už v prvním ročníku, rychle je naučit dobře kreslit a pak je trénovat a připravovat na soutěže v dalších ročnících, téměř jako atlety. (Dnes mám vůči takovým studentským soutěžím velké výhrady, ale tehdy poskytovaly dobrou motivaci a zřejmě kvůli velkému počtu vítězů ani nikomu neublížily.) Těch pět let na Venice High odstartovalo můj zmatek ohledně kreslení. Jakožto nováčkovi ve skupině učitelů mi bylo

přiděleno učit studenty základy kreslení. Na rozdíl od mnoha učitelů, kteří věřili, že schopnost kreslit závisí na vrozeném talentu, jsem očekávala, že to zvládnou všichni studenti. Byla jsem ohromena tím, jak těžké jim kreslení přišlo, nezávisle na tom, jak moc jsem se je to snažila naučit a jak moc oni chtěli. Často jsem se ptala sama sebe: „Čím to je, že tito studenti, o nichž vím, že se dokážou naučit jiné dovednosti, mají tolik problémů nakreslit něco, co mají přímo před očima?“ Občas jsem se ptala těch, kteří měli problémy kreslit zátiší: „Vidíte tady v tomto zátiší na stole, že pomeranč leží před vázou?“ „Ano,“ odpověděl student, „vidím.“ „Podívejte,“ řekla jsem, „na vaší kresbě zabírá váza i pomeranč stejné místo.“ Student odpověděl: „Ano, vím. Nevěděl jsem, jak to nakreslit.“ „No,“ odpověděla jsem zvyšujícím se hlasem, „prostě se na to podíváte…“ Odpověď bývala: „Já se dívám,“ a tak dále. Další zmatek ve mně způsobil fakt, že studenti jako by „najednou zjistili“, jak se kreslí, místo aby získávali schopnosti postupně. Opět jsem se jich vyptávala: „Jak to dokážete nakreslit, když vám to ještě minulý týden nešlo?“ Odpověď byla: „Nevím. Prostě vidím věci jinak.“ „Jak jinak?“ ptala jsem se. „Neumím říct – prostě jinak.“ Pokoušela jsem se ze svých studentů dostat nějakou odpověď, přimět je popsat tu změnu slovy – ale bez úspěchu. Studenti obvykle končili slovy: „Prostě nevím, jak bych to popsal.“ Moje frustrace mě přivedla ke sledování sebe sama při kreslení: co jsem dělala, když jsem kreslila? Některé věci se ukázaly hned – nedokázala jsem například mluvit a kreslit najednou a úplně jsem ztrácela pojem o čase. Mé zmatení pokračovalo. Jeden den jsem se impulzivně rozhodla zadat studentům okopírovat Picassův obraz, ale vzhůru nohama. Tento malý experiment ukázal mnohem více než cokoliv, co jsem zkoušela předtím, a to, že během kreslení se děje něco úplně odlišného, než jsem myslela. K mému překvapení i k překvapení studentů byly výsledky tak dobré, že jsem se jich pak ptala: „Proč umíte kreslit vzhůru nohama, ale normálně vám to nejde?“ Studenti odpověděli: „Vzhůru nohama jsme nevěděli, co kreslíme.“ Tato odpověď byla největší záhada ze všech a zanechala ve mně pocit naprosté bezradnosti. Během následujícího roku (1968) se v tisku poprvé objevily články o výzkumu psychobiologa Rogera W. Sperryho na téma funkce hemisfér lidského mozku, za který posléze dostal Nobelovu cenu. Při čtení Sperryho práce se u mě dostavil pocit objevu a pochopení. Jeho senzační objev, že lidský

V historii vynálezů začalo mnoho kreativních nápadů malými náčrtky. Příklady výše jsou od Galilea, Jeffersona, Faradaye a Edisona. Henning Nelms, Thinking with a pencil, New York: Ten Speed Press, 1981, str. XIV

mozek používá dva zcela odlišné způsoby přemýšlení – jeden analytický, verbální a následný, a druhý vizuální, vnímavostní a paralelní – vrhal světlo na mé záhady a otázky ohledně kreslení. Myšlenka přesunu k jinému než normálnímu způsobu myšlení a pozorování odpovídala mým vlastním zkušenostem při kreslení a objasňovala mé pozorování studentů. Zaníceně jsem četla všechno, co jsem o Sperryho výzkumech mohla najít a snažila jsem se svým studentům vysvětlit možný vztah jeho výzkumu ke kreslení. Začali se taky zajímat o problémy kreslení a brzo udělali velké pokroky ve svých schopnostech. V té době jsem pracovala na magisterském titulu z výtvarného umění a uvědomila jsem si, že pokud chci opravdu najít výchovnou aplikaci Sperryho výzkumu na poli kreslení, budu potřebovat dále studovat. I když jsem v té době pracovala na plný úvazek na Los Angeles Trade Technical College, rozhodla jsem se vrátit na UCLA a získat doktorský titul. Následující tři roky jsem navštěvovala večerní vyučování kombinující oblasti umění, psychologie a vzdělávání. Téma mé doktorské disertační práce bylo „Schopnosti vnímání při kreslení“ používající kreslení vzhůru nohama jako experimentální metodu. Po obdržení doktorského titulu v roce 1976 jsem začala vyučovat kreslení ve výtvarném oddělení California State University, Long Beach. Potřebovala jsem učebnici kreslení, která by obsahovala Sperryho výzkum. Během následujících tří let jsem napsala Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou. Od prvního vydání v roce 1979 se myšlenky, které jsem vyjádřila ohledně kreslení, k mému údivu a potěšení překvapivě rozšířily. Cítím se poctěna mnoha překlady Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou do světových jazyků. Ještě více překvapující je fakt, že různí jednotlivci i skupiny našli využití pro myšlenky vyjádřené v mé knize, i když vůbec nepracují v oblastech nějak zásadně spojených s kreslením. Mezi takové patřili například školky, divadelní semináře, školicí kurzy velkých společností, sportovní školy, sdružení realitních kanceláří, psychologové, poradci mladistvých delikventů, spisovatelé, kadeřníci, dokonce i škola pro trénování soukromých vyšetřovatelů. Učitelé na středních a vysokých školách po celé zemi používají některé z mých metod ve vyučování. Učitelé na státních školách rovněž používají mou knihu. Po dvaceti pěti letech rozpočtových škrtů v uměleckých programech na školách můžu s radostí konstatovat, že státní oddělení vzdělávání a školské rady se začínají obracet na vý-

tvarné umění jako na jeden z prostředků záchrany selhávajícího vzdělávacího systému. Lidé ve školství jsou nicméně často nejistí ohledně smyslu zařazení výtvarného umění a nezřídka ho označují za pouhé „obohacení“. Skrytý význam tohoto slova je: „Hodnotný, ale nikoliv hlavní.“ Můj názor ale je, že výtvarné i hudební umění jsou důležité pro rozvoj konkrétních, vizuálních a vnímavostních způsobů myšlení, tak jako čtení, psaní a počítání rozvíjí myšlení konkrétní, verbální, numerické a analytické. Věřím, že oba způsoby – jeden pro porozumění detailů a druhý pro vidění celku – jsou důležité pro kritické myšlení, pochopení pravého významu a řešení problémů. Abychom přesvědčili školství o důležitosti vyučování kresby, musíme nalézt nové způsoby, jak naučit studenty přenést schopnosti získané studiem uměleckého oboru do dalších akademických předmětů. Přenos schopností je tradičně považován za nejobtížnější způsob výuky a je bohužel často ponechán náhodě. Učitelé doufají, že studentům propojení např. mezi učením kreslení a „viděním“ řešení problémů nebo mezi gramatikou jazyka a logickým, sekvenčním přemýšlením jednoduše „dojde“.

Firemní školení Myslím, že má práce s různými společnostmi představuje jeden aspekt přenosu učení, v tomto případě ze schopnosti kreslit na určitý typ řešení problému, vyžadovaný řídícími pracovníky společností. V závislosti na dostupném čase trvá školení obvykle tři dny: jeden a půl dne je zaměřeno na zlepšení schopnosti kreslit a zbytek času se věnuje využití kreslení při řešení problémů. Velikost skupin se liší, obvyklý počet je zhruba dvacet pět. Problémy bývají velice konkrétní („Co je _______________?“ – konkrétní chemický problém, který dělal jisté firmě několik let problémy) i obecné („Jaký je náš vztah s našimi zákazníky?“) nebo něco mezi tím („Jak mohou členové naší zvláštní jednotky lépe spolupracovat?“). První den a půl kreslících cvičení obsahuje lekce kreslení ruky uvedené v této knize. Dvojí cíl těchto cvičení je představit pět strategií lidského vnímání a ukázat potenciální umělecké vlohy každého z účastníků, pokud dostanou efektivní instrukce. Část řešení problémů začíná cvičeními, ve kterých se k přemýšlení používá kreslení. Tato cvičení se nazývají analogové kresby a jsou popsána v mé knize Drawing on the 13

„Analogové“ kresby jsou čistě expresivní, nezobrazují žádné pojmenovatelné předměty a využívají pouze vyjadřovací vlastnosti čáry nebo čar. Kupodivu jsou tento jazyk schopni užívat – tedy vytvářet expresivní kresby – a pochopit i lidé bez výtvarného vzdělání. Lekce kreslení v prvních dnech semináře jsou zaměřeny zejména na zlepšení umělecké sebedůvěry a důvěry v účinnost analogových kreseb.

Artist Within. Účastníci používají tzv. „jazyk čáry“ nejprve pro nakreslení předmětu a pak k vytvoření vizuálních možných řešení. Expresivní kresby se potom stanou podkladem pro skupinové diskuze a analýzy, které pomáhám směrovat (ale nikdy je nevedu). Účastníci využívají koncepty hran (hranic), negativního prostoru (v obchodním žargonu často nazývané „mezery v informacích“), vztahů (části problému zobrazené proporcionálně a „v perspektivě“), světla a stínu (extrapolace zatím neznámého ze známého) a struktury předmětu (jak spolu jednotlivé části souvisejí). Část řešení problémů končí rozšířenou malou kresbou objektu, který se pro každého účastníka liší a byl vybrán, protože má k danému problému nějaký vztah. Tato kresba, kombinující vnímavost a řešení problémů, vyvolává rozšířený přesun k alternativnímu způsobu myšlení, který jsem nazvala „R-mód“ (R z angl. right – pravý, pozn. překl.), kdy se účastník soustředí na předmět diskuze (problém), ale zároveň i na kreslení. Skupina pak zkoumá postřehy získané během tohoto procesu. Výsledek školení bývá s ohledem na vytvořená řešení někdy zarážející, někdy téměř zábavný. Příklad zarážejícího výsledku bylo překvapivé odhalení učiněné skupinou, která řešila chemický problém. Zjistilo se, že skupina si užívala svůj speciální cíl a podporovanou pozici, a byli problémem zaujati natolik, že se jim do řešení ani moc nechtělo. Řešení problému by zároveň znamenalo, že skupina by byla rozpuštěna a její členové by se museli vrátit k nudnější každodenní práci. Toto všechno se jasně zobrazilo v jejich kresbách. Zvláštní bylo, že vedoucí skupiny prohlásil: „Myslel jsem si, že se něco takového děje, ale prostě jsem tomu nevěřil!“ Řešení? Skupina zjistila, že potřebovala a uvítala by konečný termín a ujištění, že na ně čekají další, stejně zajímavé problémy. Další překvapivý výsledek se objevil u otázky ohledně vztahů se zákazníky. Kresby účastníků školení byly soudržné, komplexní a detailní. Téměř každá kresba zobrazovala zákazníky jako malé objekty, obklopené velkým prázdným prostorem. V komplexních částech kresby tyto malé objekty ale chyběly. Následná diskuze objasnila (podvědomou) vlažnost a lhostejnost vůči zákazníkům. To vyvolalo další otázky: Co se nacházelo v tom prázdném negativním prostoru a jak se komplexní oblasti (v diskuzi identifikované jako zajímavější aspekty práce) týkají zájmů zákazníků? Tato skupina si naplánovala dále tento problém zkoumat.

Skupina zkoumající lepší spolupráci nakonec došla k tak zřejmému výsledku, až se tomu účastníci smáli. Jejich závěr byl, že musí zlepšit komunikaci mezi jednotlivými členy skupiny. Téměř všichni členové byli vědci s vysokými tituly na polích chemie a fyziky. Zřejmě měl každý z nich konkrétní úkol na malé části jedné celkové úlohy, ale pracovali na rozdílných pracovištích s různými spolupracovníky a v různých časech. Za více než dvacet pět let se jako skupina nikdy nesetkali, až teprve na tomto třídenním školení. Doufám, že tyto příklady alespoň trochu nastínily obsah a cíl těchto školení. Účastníci jsou vždy vysoce vzdělaní a úspěšní profesionálové. Pomocí jiného způsobu myšlení umožňuje školení těmto vzdělaným lidem vidět věci jinak. Protože kresby vytvářejí sami účastníci, poskytují tím skutečné průkazné materiály. Tím pádem lze dojmy jen těžko pustit z hlavy a diskuze zůstávají soustředěné. Můžu se jen domýšlet, proč tento proces funguje efektivně pro objevení často skrytých či ignorovaných informací pod vlivem jazykového způsobu myšlení. Myslím, že je možné, že jazykový systém, v mé terminologii L-mód (L z angl. left – levý, pozn. red.) považuje kreslení – a zvláště analogové kresby – za nedůležité, dokonce prostě jako formu čmárání. Možná pak L-mód z problému vypadává, když pozastavíme jeho funkci cenzora. To, co člověk nevnímá na verbální, vědomé úrovní, pak vychází při kreslení. Tuto informaci je samozřejmě možné považovat za „neprůkaznou“, ale věřím, že tyto nevyřčené reakce mají vliv na celkový úspěch nebo selhání společností. Obecně řečeno, pohled na základní emocionální dynamiku pravděpodobně více pomáhá, než překáží.

Krishnamurti: „Kde tedy začíná ticho? Začíná tam, kde končí myšlenka? Už jste někdy zkusil ukončit myšlení?“ Tazatel: „Jak to děláte?“ Krishnamurti: „To já nevím, ale už jste to zkoušel? Zaprvé, kdo je tím, kdo se snaží ukončit myšlení?“ Tazatel: „Myslitel.“ Krishnamurti: „Je to jen další myšlenka, že ano? Myšlenka se snaží zastavit sebe sama, probíhá tedy bitva mezi myslitelem a myšlenkou… Myšlenka říká: „Musím přestat přemýšlet, protože pak prožiju nádherný stav.“ Jedna myšlenka se snaží potlačit druhou, vzniká nám tedy konflikt. Když to vidím jako fakt, vidím to celkově a rozumím tomu, vidím do toho… pak je mysl potichu. Toto se stane přirozeně a jednoduše, když se mysl ztiší, aby pozorovala, sledovala, viděla.“ J. Krishnamurti You Are the World, 1972

Kreslení bez instrukcí: cenný záznam vašich uměleckých schopností Maskovací rámeček si sestavte takto: 1. Vezměte si list tvrdého papíru či tenkou lepenku o stejné velikosti jako papír, na který kreslíte. Rámeček musí mít stejný formát – tedy stejné proporce jako kreslicí papír. 2. Nakreslete diagonální čáry spojující protější rohy. Uprostřed papíru nakreslete obdélník spojením horizontálních a vertikálních čar na úhlopříčkách. Pro jeden rámeček bude potřeba obdélníkový otvor o rozměrech asi 10,8 cm x 13,3 cm, pro druhý 15,2 cm x 19,3 cm (viz obr. 2-1). Takto sestrojený vnitřní obdélník má stejné proporce jako vnější okraje papíru. 3. Nůžkami vystřihněte (nebo řezacím nožem vyřízněte) vnitřní obdélník. Vezměte si do ruky papír a srovnejte tvar otvoru s tvarem formátu papíru. Uvidíte, že tvary jsou stejné, jenom velikost je jiná. Této pomůcce se říká maskovací rámeček. Pomůže vám vnímat negativní prostor orámováním prostoru kolem forem.

Tak se do toho pustíme. Nejprve si musíte udělat představu o vašich současných kreslicích schopnostech. Je to důležité! Určitě nechcete přijít o pocit uspokojení, až se budete s odstupem dívat na staré kresby a srovnávat, jak jste se zlepšili. Jsem si vědoma toho, že je to pro mnohé těžké, ale prostě se do toho dejte! Jak jednou napsal velký nizozemský umělec Vincent van Gogh (v dopise svému bratru Theovi): „Když vidíš, jak na tebe s jistou tupostí zírá prázdné plátno, prostě něco načmárej. Nemáš ponětí, jak je to ochromující, ten pohled na prázdné plátno, které malíři říká: ,Nic nevíš.‘ “ Brzy budete „něco vědět“, slibuji. Jen se připravte a pár kreseb udělejte. Později budete velmi rádi, že jste tak učinili. Takové kresby se osvědčily jako nedocenitelný způsob, jak mohou studenti změřit svůj pokrok. Během lekcí kreslení přichází nějaký druh amnézie – studenti zpravidla zapomínají, jaký byl jejich styl kreslení, než se začali učit. To s sebou přináší stále stejnou míru kritiky, kterou studenti podrobují svá díla i po velkém pokroku ve schopnostech, prostě proto, že to „není tak dobré jako da Vinci“. Kresby z dob před učením poskytují objektivní a průkazné měřítko. Až něco nakreslíte, dejte hotové kresby stranou, později se na ně podíváme znovu, ve světle nově získaných schopností. Co budete potřebovat: • Papír na kreslení – stačí obyčejný bílý papír. • Psací tužku č. 2. • Ořezávátko. • Lepicí pásku. • Malé zrcátko, asi 13 cm × 18 cm, které lze připevnit na zeď, nebo jakékoliv jiné dostupné nástěnné zrcadlo.

Obr. 2-1.

• Něco, co lze použít jako podkladovou desku – třeba prkno na chleba nebo pevnou lepenku, asi 38 cm × 45 cm. • Hodinu až hodinu a čtvrt nepřerušeného času. Co budete dělat: Vytvoříte tři kresby. Obvykle to studentům trvá zhruba hodinu, ale dopřejte si, kolik času chcete. Nejprve vypíšu názvy témat, postup ke každému z nich bude následovat. • Autoportrét. • Člověk zpaměti.

• Moje ruka. Kresba bez instrukcí č. 1: Autoportrét 1. Přilepte dva nebo tři listy papíru na sobě k desce, nebo pracujte s blokem (poskládání listů na hromadu poskytuje měkčí podklad než samotná deska a lépe se pak kreslí). 2. Sedněte si na vzdálenost paží (60–75 cm) od zrcadla. Desku opřete o zeď a její spodní konec si položte na klín. 3. Podívejte se na obraz v zrcadle a nakreslete vlastní „autoportrét“. 4. Když ho dokončíte, poznačte do pravého (nebo levého) dolního rohu kresby název, datum a kresbu si podepište. Kresba bez instrukce č. 2: Člověk zpaměti 1. Vyvolejte si v mysli obraz nějakého člověka – třeba někoho z minulosti nebo někoho, koho znáte dnes. Nebo si můžete vybavit kresbu, kterou jste kdysi dělali, případně fotografii vám dobře známé osoby. 2. Snažte se vybranou osobu co nejlépe nakreslit. Můžete kreslit jen hlavu, půlku těla i celé tělo. 3. Po dokončení opatřete dílo názvem, podpisem a datem vytvoření. Kresba bez instrukce č. 3: Moje ruka 1. Usaďte se ke stolu. 2. Pokud kreslíte pravou rukou, nakreslete svou levou ruku v jakékoliv pozici. Pokud používáte levou ruku, nakreslete pravou. 3. Po dokončení opatřete dílo názvem, podpisem a datem vytvoření. Až kresby bez instrukcí dokončíte: Ujistěte se, že jste každou ze tří kreseb podepsali a opatřili názvem a datem. Někteří studenti ke kresbám přidávali i vlastní poznámky, co se jim líbilo a co se jim naopak nelíbilo, co jim nešlo, nebo co jim připadalo jednoduché. Později vám takové komentáře určitě přijdou zajímavé. Všechny tři kresby položte před sebe na stůl a pořádně si je prohlédněte. Kdybych tam s vámi byla já, hledala bych malá místa na kresbách, která ukazují, že jste se soustředili – třeba způsob, jakým se kroutí límec, nebo krásně vypozorovaná křivka obočí. Jakmile na něco takové přijdu, je mi jasné, že takový člověk se bude učit dobře. Na druhé straně, vy na svých

kresbách nejspíš nenajdete nic obdivuhodného a budete je možná považovat za „dětské“ či „amatérské“. Pamatujte prosím, že tyto kresby jste vytvořili před absolvováním lekcí. Očekávali byste, že budete schopni řešit algebraické problémy, aniž by vám algebru někdo vysvětlil? Možná ale budete se svými kresbami spokojeni, nebo dokonce překvapeni jejich kvalitou – to se týká zejména kreseb ruky. K čemu byla kresba zpaměti Jsem si jistá, že kreslit člověka zpaměti pro vás bylo těžké, v tom nejste žádné výjimky. I zkušený umělec by mohl mít problémy nakreslit někoho po paměti. Vizuální informace z reálného světa jsou početné, komplikované a unikátní pro každou věc, kterou vidíme. Vizuální paměť pak nezbytně obsahuje informace zjednodušené, zobecněné a „osekané“ – což obzvlášť frustruje studenty, kteří mají často jen omezený repertoár obrazů v paměti. Můžete se tedy ptát: „Proč se vůbec snažit?“ Důvod je prostý: Kreslení člověka zpaměti vynáší z paměti zapamatovanou sadu symbolů, kterou člověk procvičuje od dětství. Připadalo vám během kreslení, že má vaše ruka tak trochu vlastní hlavu? Bylo vám jasné, že takhle to vypadat nemá, ale nemohli jste svou ruku odtrhnout od kreslení zjednodušených tvarů – například nosu. Jde o tzv. symbolický systém dětských kreseb, zapamatovaný během dětství nespočetným množstvím vytvořených kreseb. Víc se dozvíte v páté kapitole. Teď srovnejte svůj autoportrét s kresbou z paměti – vidíte tytéž symboly v obou kresbách – jsou si oči (nebo nos, uši) podobné tvarem, či jsou dokonce identické? Pokud tomu tak je, nejspíš váš symbolický systém ovládal vaši ruku, i když jste viděli skutečné tvary v zrcadle. Dětský „ systém symbolů“ Tato „tyranie“ symbolického systému z velké části vysvětluje, proč lidé netrénovaní v kreslení stále vytvářejí „dětinské“ kresby i v dospělosti. Já vás naučím odložit tento systém a kreslit přesně to, co uvidíte. Takový trénink vnímání je základem celého kreslení, je nutné ho – nebo aspoň ideální – zvládnout před postupem ke kreslení z fantazie, malování nebo sochařině. S ohledem na tyto informace o symbolickém systému byste mohli přidat pár poznámek na zadní stranu vašich kreseb. Pak všechny tři kresby někam bezpečně uložte a nedívejte se

na ně, dokud nedokončíte celý můj kurz a dokud se nenaučíte vidět a kreslit.

Výstavka studentů: náhled kreseb před a po Teď bych vám chtěla ukázat několik kreseb mých studentů. Na kresbách lze pozorovat typické změny ve schopnosti kreslení od první lekce (před instrukcemi) až po lekci poslední. Většina těchto studentů se účastnila pětidenního kurzu – osm hodin denně po dobu pěti dnů. Kresby před i po jsou autoportréty kreslené pomocí zrcadla. Jak vidíte na jednotlivých příkladech, studenti změnili svůj přístup ke kreslení a vidění. Změny jsou natolik odlišné, až to vypadá, že autorem obou kreseb nemůže být stejný člověk. To nejdůležitější, co si studenti z kurzu odnesli, bylo, že se naučili vnímat. Změna, kterou vidíte v jejich schopnostech kreslit, pravděpodobně odráží i změnu v jejich schopnostech vidět. Na kresby se proto dívejte z tohoto úhlu pohledu: jako na viditelný záznam o zlepšení vnímání studentů.

Kresby na této straně dokumentují vývoj studentů (kresby před a po instrukcích) během pětidenního semináře v Seattlu, 4.–8. srpna 1997.

Další kresby z pětidenního semináře v Seattlu.

Váza a obličeje: Cvičení pro dvojitý mozek Hádanka: „Pokud jeden obraz stojí za tisíc slov, dokáže tisíc slov popsat jeden obraz?“ Michael Stephan A Transformational Theory of Aesthetics, London: Routledge, 1990

Následující cvičení jsou navržena tak, aby vám pomohla pochopit přechod z režimu dominantní levé hemisféry do subdominantního R-módu. Mohla bych tento proces donekonečna popisovat, ale jenom vy sami můžete na vlastní kůži prožít tu změnu, jemný přechod mezi subjektivními stavy. Fats Waller kdysi řekl: „Pokud se musíte ptát, co je to jazz, nikdy se to nedovíte.“ A tak je to i s R-módem – přechod si musíte sami prožít, poznat stav R-módu. Prvním krokem je následující cvičení, jehož cílem je vyvolat konflikt mezi oběma režimy. Následuje rychlé cvičení, které má za úkol vyvolat mentální konflikt. Co budete potřebovat: • Kreslicí papír. • Psací tužku č. 2. • Ořezávátko. • Kreslicí desku a pásku. Obrázek 4-1 představuje slavnou optickou iluzi, nazývanou Váza/obličeje, protože v ní lze vidět buď: • dva profily naproti sobě nebo • symetrickou vázu uprostřed.

Obr. 4-1.

Co budete dělat: Vy budete mít samozřejmě za úkol dokončit druhý profil, což zároveň dokončí symetrickou vázu uprostřed. Než začnete, přečtěte si všechny pokyny k tomuto cvičení. 1. Okopírujte vzor (obr. 4-2 nebo 4-3). Pokud jste praváci, zkopírujte profil na levé straně papíru směrem doprostřed, pokud jste leváci, nakreslete profil na druhou stranu. Na obrázcích vidíte příklady. Jestli chcete, můžete si vytvořit vlastní verzi profilu. 2. Dále nakreslete vodorovné linky na vrchní i spodní straně profilu, které budou tvořit spodek a vršek vázy (obr. 4-2 a 4-3). 3. Teď si vezměte tužku a přejeďte s ní váš nakreslený profil. Pojmenovávejte nahlas, po čem zrovna tužkou přejíždíte: „Čelo… nos… horní ret… dolní ret… brada… krk.“ Můžete to klidně zopakovat, abyste si udělali jasno, co ta slova znamenají.

4. Pak nakreslete na druhou stranu papíru chybějící druhý profil, kterým dokončíte symetrickou vázu. 5. Až se dostanete někde k čelu nebo k nosu, budete možná zažívat zmatení nebo konflikt. Soustřeďte se na ten pocit. 6. Smysl tohoto cvičení je, abyste se zamysleli: „Jak ten problém vyřeším?“ Pusťte se do cvičení. Mělo by vám zabrat pět nebo šest minut. Proč jste dělali tento úkol: Téměř všichni mí studenti zažívají během tohoto cvičení trochu zmatení či konfliktu. Hrstka lidí dokonce zažila i chvilku paralýzy. Pokud se vám to stalo, bylo to nejspíš ve chvíli, kdy jste měli změnit směr tahu, ale nevěděli jste kterým směrem. Konflikt mohl být i tak velký, že jste dokonce ani nebyli schopni pohnout tužkou. A to je cílem tohoto cvičení: vytvořit takový konflikt, že si každý alespoň trochu prožije mentální „zásek“, ke kterému může dojít, když jsou instrukce vzhledem k úkolu nedostačující. Myslím, že vzniklý konflikt se dá vysvětlit takto: Zadala jsem vám pokyny, které do úlohy silně zapojily verbální část mysli. Vzpomeňte si, jak jsem říkala, že máte každou část profilu pojmenovat a udělat si jasno v tom, co ta slova znamenají. Pak jsem vám dala úkol (dokončit druhý profil a zároveň vázu), který lze dokončit pouze s použitím vizuální, prostorové části mozku. To je ta část, která vnímá a nonverbálně chápe vztahy velikostí, tvarů, úhlů a křivek. Obtížnost takového mentálního přechodu způsobí pocit konfliktu a zmatení – možná dokonce i chvilkovou paralýzu. Možná jste našli způsob, jak takový problém vyřešit, a byli jste tedy schopni dokončit druhý profil a zároveň i vázu. Jak jste problém vyřešili? • Rozhodli jste se nemyslet na názvy rysů obličeje? • Změnou důrazu z rysů obličeje na tvary vázy? • Použitím mřížky (vertikální a horizontální linky, které pomáhají porozumět vztahům)? Nebo nakreslením teček ve vnějších i vnitřních vrcholů křivek? • Kreslením zdola nahoru spíš než shora dolů? • Rozhodnutím, že na symetrii vázy nezáleží, a nakreslením prostě nějakého profilu, který se vám zrovna vybavil, jen abyste úkol dokončili? (Při tomto řešení verbální systém „vyhrál“ a vizuální „prohrál“.) 67

Obr. 4-2. Pro leváky.

Obr. 4-3. Pro praváky.

Mimochodem, musím zmínit, že guma je stejně důležitým nástrojem jako tužka. Nejsem si jistá, kde se vzala myšlenka „gumování je špatné“. Guma vám umožňuje opravovat kresby. Moji studenti mě rozhodně mohou vidět, jak používám gumu při demonstračních cvičeních.

Zeptám se vás na pár dalších věcí. Použili jste k opravě kresby gumu? Pokud ano, cítili jste se z toho provinile? Pokud ano, proč? (Verbální systém má sadu zapamatovaných pravidel, z nichž jedno může být „nesmíš použít gumu, pokud učitel neřekne, že je to v pořádku“.) Vizuální systém, který je z velké části bez řeči, prostě hledá další způsoby jak problém vyřešit, a používá přitom jinou logiku – vizuální logiku. Stručně řečeno, smysl tohoto zdánlivě prostého úkolu váza/ obličeje je tento: Abyste mohli nakreslit vnímanou věc nebo osobu – něco, co vidíte vlastníma očima – musíte učinit mentální přechod k režimu, který se na takovou vizuální úlohu specializuje. Obtížnost tohoto přechodu pak často způsobuje konflikt. Necítili jste to? Pocit nepohodlí způsobený tímto konfliktem jste pak nejspíš kompenzovali tím, že jste na chvíli zastavili a začali znova. (Vzpomínáte si na pocit, že jste byli nečekaně zastaveni?) V té chvíli jste svému mozku posílali pokyn ke „změně strategie“, „nedělej tohle, dělej tamto“, nebo jakákoliv jiná slova, kterými jste způsobili přechod v poznávání. Existuje velký počet řešení mentálního „záseku“ u úkolu váza/obličeje. Třeba jste přišli na nějaké nezvyklé nebo unikátní řešení. Abyste zachytili, co se během kreslení přihodilo, můžete své pocity zapsat na druhou stranu kresby. J. M. Paredes a M. J. Hepbur, „The Split-Brain and the Culture-Cognition Paradox“, 1976

Antropolog Thomas Gladwin srovnával způsob, jakým Evropan a domorodý Trucký námořník navigují malé loďky mezi ostrůvky v jižním Tichomoří. Před vyplutím vytvoří Evropan plán, který lze zapsat ve směrech, stupních zem. šířky a délky a přibližných časech připlutí k důležitým bodům na trase. Jakmile je plán hotov, jediné, co musí Evropan udělat, je následovat ho krok za krokem. Používá všechny dostupné nástroje – kompas, mapu, sextant atd. – a umí na požádání přesně popsat, jak se na místo dostal. Evropský navigátor používá režim levé hemisféry. Naproti tomu Trucký námořník si nejprve představí, kde leží jeho cíl ve vztahu k ostatním ostrovům. Během plavby upravuje směr lodi podle své aktuální pozice. Své improvizované rozhodnutí zakládá na pozici slunce, důležitých bodů, směru větru atd. Mezi ostrovy se pohybuje na základě toho, odkud vyplul, kam má namířeno a kde se nachází teď. Pokud se ho zeptáme, jak se dokáže tak přesně orientovat bez nástrojů nebo plánu, nebude schopen odpovědět slovy. Není to proto, že by Trukové nebyli zvyklí popisovat věci slovy, ale proto, že celý proces navigace je příliš komplexní a plynulý, než aby se dal popsat slovy. Trucký navigátor používá režim pravé hemisféry.

Obr. 11-7. Kathe Kollwitz, Autoportrét (cca 1891/92). Pero a černý inkoust se štětcem a šedou barvou, zesvětleno bílým kvašem, na hnědém tkaném papíře. 15 a 13/16 x 12 a 11/16 palců. Chicagský institut umění. Dar od Margaret Day Blakeové, pana a paní Alan Press a Prints and Drawing Purchase, 1980. Během svého života vytvořila německá malířka Kathe Kollwitzová více než padesát zkoumavých autoportrétů. Tento vážný, zamyšlený autoportrét byl nakreslen, když bylo autorce asi 25 let, a odráží její rané učení v rytí.

Cvičení: Zkuste vytvořit zesvětlený autoportrét podle níže popsaného postupu. Umělec sedí před zrcadlem, tvář má opřenou o ruku. Jak vidíte, světlo přichází shora z levé strany (všimněte si stínu, který vrhá nos, a hřebenového stínu na zápěstí). Pracujte na hnědém papíře. Štětcem a černým inkoustem smíchaným s vodou rychle nakreslete černý negativní prostor kolem hlavy. Hnědá barva papíru vám poskytne střední tón pro obličej. Detaily na obličeji dokreslete černým inkoustem a malým štětcem, stejným malým štětcem a s použitím bílého kvaše zesvětlete místa, na něž dopadá světlo. Zesvětlující čáry následují křivky obličeje, skoro jako kdybyste je následovali po hmatu.

Obr. 11-8. Henri Toulouse-Lautrec, Cirkus (1899). Barevné tužky, pastely a uhel na slonovinovém tkaném papíře. 21,8 x 31,6 cm. Chicagský institut umění. Dar od pána a paní B. E. Bensingerových.

Cvičení: Procvičte si barvy, negativní prostor a měření při kopírování této kresby. Použijte barevné tužky a pastely, barvy si změňte podle vlastního výběru.

Druhé upravené vydání světového bestselleru přichází konečně i k nám. Více než 2,5 milionu prodaných kusů originálu knihy, která se k vám dostává v překladu jako Naučte se kreslit pravou mozkovou hemisférou, z ní činí nejprodávanější a světově nejrozšířenější knihu o kreslení. Ať už si myslíte, že máte na kreslení talent, ale říkáte si, že se nemáte šanci ho naučit pořádně, nebo vás prostě jen kreslení baví, ale nedostali jste se příliš daleko za dětský styl kresby, pak je tato kniha určena právě vám. Ukáže vám totiž přesně to, co potřebujete ke zlepšení. Pokud kreslíte na velmi dobré úrovni, pak vám tato kniha pomůže lépe pochopit podstatu kreslení a možná váš um posunout ještě o stupínek výše. Kniha byla od doby prvního anglického vydání doplněna o spoustu nového materiálu, tato vylepšená edice obsahuje: - Informace o výzkumu mozkových funkcí souvisejících s kreslením. - Propojení výuky kreslení se světem podnikání, managementu, výzkumu a dalších. - Sebeprezentace pomocí kreslení. - Jak se přesunout od černobílé kresby k barvě. - Ale především: Posílení vlastních kreativních přístupů k řešení problémů využitím schopností pravé mozkové hemisféry. Kniha, která pomohla milionům ostatních naučit se kreslit, pomůže i vám!

Dr. Betty Edwards vyučovala na Kalifornské státní univerzitě na Long Beach umění. Doktorát získala na UCLA v oborech umění, vzdělávání a psychologie vnímaní. Betty Edwards publikovala a její práce byla oceněna např. v časopisech a novinách Los Angeles Times, Seattle Times, Reader‘s Digest, Time, New York, Intuition a také v televizním pořadu Today. Stále přednáší na univerzitách a v uměleckých školách, ale také ve ﬁrmách, jako je AT&T, Walt Disney nebo Apple. Žije v Santa Monice v Kalifornii. Z nabídky Zoner Press

Los Angles Times: „Není to jen kniha o kreslení, ale kniha o žití. Tento brilantní přístup k výuce kreslení... by neměl být označen jen za pouhý text. Je osvobozující!“

Autoportrét Patricka O'Donnella: před kurzem (21. červen 1999) a po kurzu (25. červen 1999)

DOPORUČENÁ CENA: 299 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR941

ISBN 978-80-7413-138-7

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz; www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

9 7 8 8 0 7 4

1 3 1 3 8 7