ZEP2401 - Napoleon

NAPOLEON Velká kniha

Vzestup a pád slavného císaře a vojevůdce

1769– 1821

Základní životní milníky ikonického válečníka

génius Vojenství

Nesmírná osobní ctižádost jednoho mladého Korsičana změnila chod světových dějin

Válka a láska Touha vítězit a dobývat Napoleona provázela na bitevním poli i v soukromém životě

Revoluce • vítězství • Napoleonsk á doba • Císařův odk az

Cesta k moci

Napoleonova

šťastná hvězda Ctižádostivý důstojník z Korsiky dokázal nemožné, stal se obávaným vojevůdcem a císařem francouzského impéria

J

ak Napoleon Bonaparte kdysi lakonicky

Jeho rodiče patřili k místní nižší šlechtě,

poznamenal: „Odhozenou francouzskou

otec Carlo Buonaparte dokonce působil jako

korunu jsem zvedl špičkou meče.“ S při-

korsický zástupce u dvora francouzské-

hlédnutím k okolnostem dnes tento

ho krále Ludvíka XVI. Chlapce vychovávala

výrok vyznívá až přehnaně skromně.

matka Letizia, rozená Ramolino, která si

Ve skutečnosti se Napoleon na úsvitu 19. sto-

počínala velmi přísně a jeho osobnost ovliv-

letí stal nedostižným příkladem svrchovaně

nila zcela zásadním způsobem. Než dosáhl

úspěšného „selfmademana“. Z pozice nepříliš

mladý Napoleone di Buonaparte sedmadva-

významného vojáka se vypracoval na nejvyšší

ceti let, pofrancouzštil si rodné jméno na

mocenské příčky v zemi, stal se obdivovaným

Napoleon Bonaparte.

stratégem, obávaným dobyvatelem a nakonec i francouzským císařem.

Dva jeho sourozenci – děvčátko a chlapec – zemřeli již v raném věku, takže mu zpočátku zůstal jen starší bratr Josef. Postupem let při-

První kroky

bylo v rodině šest dalších potomků. Počátkem

Napoleonův fascinující vzestup k závrat-

leskému dvoru odvezl své dva nejstarší syny

ným mocenským výškám ovlivňoval světové

do Francie. Napoleon měl původně získat

dění po tři desetiletí a v dějinách zanechal

vzdělání na katolické koleji v Autunu. Podle

otisk, který zůstává patrný dodnes. Podob-

dobových zvyklostí se ovšem údělem druho-

ně jako řada jiných ambiciózních osobností

rozených synů často stávala vojenská kariéra,

se korsický generál ocitl ve správný čas na

a tak mladík setrval v autunské koleji jen čtyři

správném místě. Doba revolučních změn

měsíce. Poté ho otcovou zásluhou přijali jako

přála podnikavým osobnostem, zvlášť pokud

stipendistu k pětiletému studiu na vojenském

dostaly do vínku mimořádnou odvahu,

učilišti v Brienne-le-Château. Mimo jiné se

nevšední intelekt, skvělé vzdělání a nesmír-

tam konečně zdokonalil ve francouzštině, jeho

nou ctižádost.

rodnou řečí totiž byla korsičtina.

roku 1779 Carlo Buonaparte cestou k versail-

Napoleon se narodil 15. srpna 1769 v pří-

Po úspěšném završení studií v Brienne

stavním městě Ajaccio na Korsice – rok poté,

postoupil Napoleon na elitní vojenskou aka-

co zadlužená Janovská republika v rámci

demii École militaire v Paříži. V únoru 1785

ekonomického vyrovnání postoupila jeho

však předčasné úmrtí otce Bonaparta uvrhlo

rodný ostrov Francii. Pokud by přišel na svět

rodinu do finanční tísně, což mladíkovo další

jen o pár měsíců dřív, považoval by se víc za

vzdělávání ohrozilo. Tehdy se u ctižádostivého

Itala než za Francouze.

Napoleona projevila řada charakteristických

12

Dvorní malíř Jacques-Louis David na slavném plátně zachytil Napoleona ve chvíli, kdy pozvedá korunu nad hlavu a prohlašuje se císařem

13

Fotografie: Alamy

Napoleonova šťastná hvězda

Cesta k moci věnovala, a získala tím jeho vděk i náklonnost. Rose ovšem Napoleona vnímala především jako rozptýlení, nepatřil k typům, pro které měla slabost. Choval se stroze, netušil, co je elegance, v jeho neobratnosti a příkrých způsobech přesto nacházela cosi zábavného. Jeho okázalé zbožňování jí samozřejmě také lichotilo.

Netušíme, kdy přesně Rose poprvé sdílela s novým ctitelem lože. Lze nicméně předpokládat, že k tomu došlo krátce po jejich seznámení. Následovala první výměna milostných dopisů. Rose svému milenci napsala, že je spojila „něžná pouta“, také mu vyčítala, že ji dost často nenavštěvuje.

On ji na oplátku ujistil: „Nikdo netouží po vašem přátelství tolik jako já.“ V téže době se Napoleon, který své přítelkyně obvykle přejmenoval, rozhodl oslovovat Rose jako Josefínu a ona souhlasila. Pod tímto jménem pak vstoupila do historie.

Jeho vášeň pro elegantní vdovu se v průběhu následujících měsíců prohlubovala. „Probouzím se naplněn vaším obrazem, opojné rozkoše včerejší noci nedopřávají mým smyslům odpočinku. Sladká a nespoutaná Josefíno, jak prapodivně působíte na mé srdce...

Moje duše chátrá a láska k vám jí nedopřeje pokoje. Za tři hodiny vás opět spatřím. Přijmě-

Výjev ukazuje Napoleona při tanci s ženou všeobecně považovanou za Josefínu

te tisíce polibků, draze milovaná! Ale žádný mi nevracejte, moje krev by se vzňala.“

NAPOLEONOVY ZNÁMOSTI

Napoleon zůstal Josefíně nadosmrti oddán a rozvod ani následný sňatek s arcivévodkyní Marií Luisou na tom nic nezmě­ nily. Nebránil se však občasným milostným vzplanutím, na která měl podle vlastních slov při svém postavení právo. Historické prameny nedokázaly zdoku­ mentovat všechna jeho galantní dobrodružství, známe však ale­ spoň jména nejvýznamnějších milenek. Patřily k nim jeho poli­ tické příznivkyně, urozené dámy, operní pěvkyně, herečky…

PAULINE Fourès

(1778–1869) S půvabnou manželkou nižšího důstoj­ níka kavalérie se Napoleon seznámil za nešťastného tažení do Egypta v roce 1798. Pauline na zapřenou doprovázela svého chotě, který musel kvůli vojen­ ským povinnostem přerušit líbánky, a padla přitom do oka jeho nadřízené­ mu. Napoleon, jemuž se právě donesly zvěsti o Josefínině poslední aférce, z pomsty udělal z Pauline svou milen­ ku, ubytoval ji v luxusních káhirských palácích a před svými muži o ní mluvil jako o své Kleopatře.

24

Giuseppina Grassini

(1773–1850) Slavnou a oblíbenou operní divu evrop­ ského věhlasu Napoleon poznal v roce 1800 během návštěvy Milána a úspěšně ji svedl. Jejich románek byl velmi vášni­ vý, ale krátký. Pěvkyně ho záhy odmrš­ tila, protože se zamilovala do houslisty Pierra Rodea z divadelního orchestru.

V pozdějších letech se shodou okolností zapletla i s Napoleonovým nejznáměj­ ším nepřítelem lordem Wellingtonem.

Do historie nicméně vešla především jako jedna z největších operních zpěva­ ček své generace.

Catherine-Joséphine Duchesnois

(1777–1835) Patřila k nejúspěšnějším herečkám své doby, také se vypracovala na stálou členku prestižní scény divadla Comédie-Française. Napoleonovu pozornost upoutala v roce 1802, již krátce po svém debutu. Doslechl se o jejím vynikajícím výkonu v Racino­ vě dramatu Faidra a chtěl ho vidět na vlastní oči. Ani tento románek neměl dlouhého trvání, Napoleona herečce odloudila její umělecká rivalka Marguerite Georges.

Záletná Josefína Zásnubní prsten se safírem a diamantem, který Napoleon věnoval Josefíně

Netrvalo dlouho a Napoleon začal spřádat plány na svatbu. Josefínu však perspektiva manželství se strohým vojákem zase tolik nelákala. Než kývla, museli ji Barras a Thérésa Cabarrus svorně přesvědčovat, že po jeho boku získá potřebné zázemí pro sebe i své děti. Pokud chtěla nyní již dospívajícím potomkům Eugènovi a Hortensii zajistit příznivý start do života, musela počítat

„Josefína dala přátelům jasně najevo, že sňatek s Napoleonem vnímá ryze pragmaticky“

s výrazným nárůstem výdajů.

Eugène toužil po vzoru svého otce po vojenské kariéře, s níž mu Bonaparte mohl

čeno, že s Barrasem udržovala až do svatby

pomoci. Hortensie se zase připravovala na

intimní poměr. Nepokládala za nutné měnit

výhodný sňatek, k tomu ovšem potřebovala

životní styl kvůli muži, do kterého nebyla

kromě odpovídajícího vzdělání i obstojné

zamilovaná. Tento střízlivý přístup se zřejmě

věno. Pokud by se Josefíniným dětem Napo-

projevil i v plánování neokázalého svatební-

leon nelíbil, mohlo to jejím rozhodnutím

ho obřadu.

otřást. Ale nestalo se, oba potomci si k němu

Večer 9. března se Josefína dostavila na

rychle našli cestu. Dokázali ocenit, že se

radnici v ulici d’Antin. Doprovázel ji bývalý

upřímně zajímá o jejich budoucnost.

milenec Barras, manželé Tallienovi a notář Calmelet. Nevěsta zvolila elegantně jednodu-

Marguerite Georges

(1787–1867) Napoleonovou milenkou se stala v době, kdy dosahovala ještě větší herecké slávy než její rivalka made­ moiselle Duchesnois. Dodnes ji pra­ meny zmiňují jako jednu z největších francouzských divadelních hereček všech dob. Vášnivá aféra s Napo­ leonem spadala do let 1802–1804, poté se jejich cesty rozešly. Později herečka udržovala milostné vztahy s Wellingtonem a s ruským carem Alexandrem I., kterému v roce 1814 povila dceru Marii.

Skromný obřad

ché bílé šaty přepásané šerpou v barvě tri-

Napoleon a Josefína se oficiálně zasnoubili

dar, zlatý medailonek s věnováním „Mému

v lednu 1796. Bláznivě zamilovaný generál

osudu“. Obřadu se neúčastnili žádní rodinní

daroval své lásce překrásný zásnubní prsten

příslušníci a na ženicha se čekalo tři hodiny.

se safírem a diamantem. V kruhu jejich přá-

Přípravy na odjezd k armádě do Itálie totiž

tel zavládla radost a nadšení, Josefína si však

Napoleona natolik zaneprázdnily, že ztratil

zachovala chladnou hlavu. Jak Thérése, tak

pojem o čase. Jak měla Josefína záhy zjistit,

Barrasovi dala jasně najevo, že sňatek vnímá

sebestřednost a svérázné vnímání času pat-

čistě pragmaticky. Dokonce není zcela vylou-

řily k jeho typickým rysům.

Maria Walewská

(1786–1817) Když francouzský vojevůdce kon­ cem roku 1806 vtáhl do Polska, okouz­ lila ho krásná hraběnka Walewská, provdaná za staršího manžela, který před jeho dvořením ochotně přimhouřil oči. Napoleon pokládal Mariinu přízeň za její vlasteneckou povinnost – za způsob, jak ho přimět k vlídnějšímu zacházení s krajany. Hraběnka jeho návrhům zpočátku vzdorovala, nakonec však podlehla, dokonce ho následovala do Paříže a v roce 1810 mu porodila syna Alexandra.

kolóry, které doplnila o Napoleonův svatební

Eléonore Denuelle

(1787–1868) Na půvabnou Eléonoru upozornila Napoleona jeho sestra Caroline, odhodlána zmařit jeho manželství s Josefínou. Doufala, že vojevůdce s mladší milenkou počne dítě a získá důkaz, že je schopen zplodit dědice.

Intrika vyšla. Eléonore ke Carolininu potěšení skutečně otěhotněla a poro­ dila Napoleonovi levobočka Charlese Léona. Tato okolnost pak posílila jeho odhodlání rozvést se s Josefínou a opatřit si manželku, která mu dá legitimního následníka.

25

Albine de Montholon

(1779–1848) Její manžel markýz de Montholon působil jako generál v Napoleonově vojsku a svému císaři byl fanaticky oddaný. Když ho po fiasku u Water­ loo následoval do vyhnanství na Svatou Helenu, Albine cestovala s ním. Právě během pobytu na ostrově se stala Bonapartovou poslední známou milenkou. Její dcera Napoleone Hélène, narozená v červnu 1816, mohla být docela dobře Napoleonovým dítětem, byť ji za svou nikdy neuznal.

Cesta k moci

Bonaparte v Egyptě Krátce po úspěšném italském tažení, které posílilo Napoleonovu vojenskou reputaci i sebevědomí jeho armády, se vojevůdcova pozornost stočila k Egyptu. Vábily ho tamní poklady, zároveň toužil poznat prastarou kolébku civilizace

T

ajemná říše na Nilu fascino-

Louisiany a Indie, by se rozšířilo o lukra-

Myšlenka na francouzskou invazi do

vala okolní svět po staletí. Na

tivní položku, navíc by získalo lepší spojení

Egypta opět ožila po svržení monarchie

její přitažlivosti se podílely

s Orientem. Leibnizův podrobný plán dobytí

v 90. letech 17. století. Země faraonů tehdy

velkolepé stavby, tajemná bož-

Egypta však král Slunce přirovnal ke kří-

formálně tvořila součást Osmanské říše,

stva i charismatičtí vládcové.

žovým výpravám, jež podle jeho mínění

ovládali ji však věčně znesváření mam­

„poněkud vyšly z módy“.

lúci, jejichž vnitřní rozbroje mohly invazní

Nerostné bohatství a žírná půda do nilského

V polovině 18. století Francouzi ztratili

armádě náramně usnadnit práci. Podnět

nické výpravy ctižádostivých dobyvate-

poměrně velkou část zahraničních držav

k egyptskému tažení tentokrát přišel od

lů. Když se v roce 30 př. n. l., po porážce

v důsledku konfliktů s odvěkými riva-

ministra zahraničí Talleyranda a jeho

Kleopatry VII., Egypt stal součástí římské

ly Brity, rozšíření koloniálního panství se

ambiciózního chráněnce Napoleona Bona-

říše, zásoboval impérium obilím a přispíval

proto vrátilo na pořad dne. Nedalo se ovšem

parta, který chtěl co nejdřív navázat na své

k jeho hospodářskému rozkvětu. Na sklon-

s jistotou říct, zda si ožebračená Francie

vojenské úspěchy v Itálii. Začátkem roku

ku 18. století, pod nadvládou osmanských

může podnik podobného rozsahu vůbec

1798 Napoleon nastínil své plány Direktoriu

Turků, již země faraonů neoplývala někdejší

dovolit, vždyť ji dost draho přišla už pod-

dopisem, v němž detailně vyčíslil výho-

legendární hojností, pro evropské mocnosti

pora americké války za nezávislost. Roku

dy případného začlenění Egypta do fran-

přesto nadále představovala lákavou kořist.

1776, v prvních letech vlády Ludvíka XVI.,

couzské vlivové sféry. Nešlo jen o nemalé

nicméně ministerstvo námořnictva tajně

přírodní bohatství, ale také o ovládnutí

V Caesarových stopách

vyslalo do Egypta světaznalého diplomata

obchodních tras směřujících dále na východ.

barona de Tott. Ten dostal za úkol posoudit

Francie by snáze navázala kontakt se svým

Když se vlivný německý filozof Gott­fried

přírodní bohatství země a zároveň zhodno-

spojencem Tipúem, vládcem jihoindické-

Wilhelm Leibniz v 17. století snažil přede-

tit přínosy její kolonizace. Tottova zpráva

ho Maisúrského království, a otevřela by

jít francouzské invazi na německou půdu,

sice vyzněla povzbudivě, k dalším krokům

si cestu k ovládnutí Indie. Tím by náram-

doporučil pozornosti krále Ludvíka XIV.

však nedošlo, Francie totiž právě v té době

ně zkomplikovala situaci Britům, jejichž

právě Egypt. Francouzské koloniální pan-

nemohla riskovat vyslání početných vojen-

obchodní a vojenská ctižádost se upínala

ství, zahrnující v té době část Kanady,

ských oddílů někam za moře.

stejným směrem.

údolí odpradávna přitahovaly také kořist-

36

Bonaparte v Egyptě

Jean-Léon Gérôme vytvořil v roce 1863 plátno, které s odstupem řady desetiletí dokonale vystihlo lesk a bídu Napoleonova egyptského tažení

37

Císař Napoleon

Slavkov

Slavkov u Brna, 2. prosince 1805 Kdo

Cíl

Kde

Proč

Výsledek

Proti francouzské císařské armádě stanuly síly Ruska a Rakouska spojené do takzvané třetí koalice.

Napoleon hodlal rozhodující bitvou ukončit válku, spojenci jej chtěli vyhnat ze střední Evropy.

Slavkovské bojiště se nacházelo východně od Brna na rozhraní dnešních okresů Vyškov a Brno-venkov, tedy asi 100 kilometrů od srdce habsburské monarchie ve Vídni.

Vstup Rakouska do třetí koalice donutil Napoleona upustit od plánů na invazi do Británie, tak stočil pozornost na východ.

Francie vydobyla velké vítězství, které zasadilo těžkou ránu třetí koalici a přispělo k rozpadu Svaté říše římské.

68

Slavkov

Jedna z nejdůležitějších bitev napoleonských válek se odehrála na našem území, nedaleko jihomoravského Slavkova. Napoleonovu dobyvatelskou ctižádost se zde pokusily zastavit spojené síly ruského impéria a habsburské monarchie v úctyhodném počtu 85 000 mužů

Napoleonovo drtivé vítězství v bitvě tří císařů u moravského Slavkova vyřadilo Rakousko z třetí koalice a proměnilo politickou mapu Evropy

POLSKO

Slavkov

NĚMECKO ČESKÁ REPUBLIKA

RAKOUSKO MAĎARSKO

69

Freevectormaps.com / Corbis

SLOVENSKO

Ústup ze slávy

„Po otevření rakve se ukázalo, že si Napoleonova tvář zachovala nezaměnitelné rysy“ Napoleonovy domácnosti, guvernér Lowe, jeho štábní důstojníci, námořní kapitáni a významní občané Svaté Heleny. Podél cesty pohřebního procesí drželi stráž britští posádkoví vojáci v počtu 2 000 mužů, jejichž zbraně i zástavy mířily k zemi.

Zatímco vojenská hudba hrála smuteční pochody, válečné lodě podél pobřeží uctily nebožtíka čestnou salvou, k níž se přidala i děla rozmístěná na pevnině.

Na místě pohřbu zazněly modlitby, poté vojáci spustili rakev do vyzděného hrobu tak, aby Napoleonovy nohy směřovaly k východu. Následovala další čestná salva, tentokrát artileristé stříleli třikrát po sobě vždy z 15 děl. Když obřad skončil, okolní vrbové houští přišlo o většinu proutí, účast-

Napoleon na smrtelném loži korunovaný vavřínovým věncem (obraz Horace Verneta z roku 1826)

níci pohřbu si je totiž odnesli jako suvenýr.

Hrobku uzavřela kamenná deska, pře-

do sebe zapadajících rakví – cínové, maha-

se o poklidné místo zarostlé vrbami, na

krytá vrstvou cihel, betonu a dalšími

gonové, olověné a konečně opět mahagono-

němž vyvěral pramen zásobující Longwood

kameny. Francouzi si přáli, aby na hrobě

vé. Na věčnost Napoleona doprovázela dvo-

pitnou vodou.

stálo jen Napoleon, jak se sluší na císaře.

Guvernér Lowe naopak trval na i příjmení

jice stříbrných dóz obsahujících jeho srdce

Cesta domů

Bonaparte, protože považoval zesnulého

pochovali „na březích Seiny, v srdci národa,

Zádušní mše se v Longwood House konala

strana nemusela ustoupit, raději ponechala

který jsem tolik miloval“. Pokud by však osud

9. května, pak těžké rakve naložili na vůz

hrob beze jména.

nepřál návratu do vlasti, žádal své společ-

tažený čtyřspřežím. Koně vedla čtveřice

níky, ať ho na Svaté Heleně uloží do Údolí

štolbů, které doprovázelo dvanáct britských

ostatky 19 let. Britové sice předpokládali, že

pelargónií (dnes také Údolí hrobu). Jednalo

granátníků, za nimi následovali členové

zůstanou na jejich půdě jen dočasně, král

a žaludek.

Před smrtí císař vyjádřil přání, aby ho

především za generála. Aby francouzská

Na Svaté Heleně setrvaly Napoleonovy

Krátký život Napoleona II. Napoleonův jediný legitimní syn Napoleon František Josef Karel Bonaparte se narodil 20. března 1811.

Císař mu vzápětí udělil titul římského krále, zahrnul ho láskyplnou pozorností a dárky. Okázalý život u francouzského císařského dvora však skončil v roce 1814.

Po Napoleonově vypovězení na Elbu se císařovna Marie Luisa i se svým malým synkem uchýlila do Vídně, pod ochranu svého otce císaře Františka. Když se Napoleon v roce 1815 nakrátko opět ujal vlády, manželka a syn se k němu již nepřipojili.

Po porážce u Waterloo se francouzský císař vzdal vlády ve prospěch svého syna. Napoleon II. tedy teoreticky vládl Francii od 22. června do 7. července 1815. Poté vstoupili do Paříže spojenci, kteří na trůn

opět dosadili Ludvíka XVIII. Když se z Marie Luisy stala vévodkyně parmská, obdržel její syn titul parmského prince. Svou matku však do Itálie nedoprovodil, vychovávali ho ve Vídni za nesmlouvavého dohledu jeho děda, císaře Františka.

V roce 1818 získal chlapec, nazývaný Franz, titul vévody z Reichstadtu. Toužil po vojenské kariéře, velmi ho proto potěšilo, když směl s dědovým svolením vstoupit mezi kadety a nosit uniformu. V roce 1831 již Franz velel pěšímu praporu, krátce nato však onemocněl tuberkulózou. Zemřel v Schönbrunnu 22. července 1832, v pouhých 21 letech. Jak smutně poznamenal na sklonku života: „Narození a smrt, to je celý můj příběh.”

140

Napoleonova jediného legitimního syna portrétoval mezi lety 1818 a 1819 anglický umělec Thomas Lawrence

Smrt a odkaz

Královna Viktorie v roce 1855 navštívila Napoleonovu první hrobku v pařížské Invalidovně (autorem obrazu je Edward Matthew Ward)

„Napoleonovo přání spočinout na březích Seiny se v roce 1840 konečně naplnilo“

na obrovský pohřební vůz tažený 16 koňmi.

Podél slavnostně vyzdobené procesní cesty směřující k Vítěznému oblouku a Elysejským polím se shromáždily dojaté davy.

Noviny pak událost popsaly takto: „Jakmile

Ludvík XVIII. a jeho následník Karel X. však

děla: „Napoleonovy rysy se takřka nezměnily,

se pohřební vůz přiblížil na dohled, lidu se

nehodlali přiživovat bonapartistický sen-

zvláště ruce se zdály mimořádně dobře zacho­

zmocnilo nepopsatelné nadšení. Ze všech stran

timent převezením císařova těla do vlasti.

vané. Také vše, co dostal do hrobu, zůstalo na

se ozývaly obdivné výkřiky, někteří pozvedali

Stejný postoj původně zaujal i Ludvík Filip

svém místě, včetně uniformy, řádů a klobouku.

klobouky a čepice se zvoláním: ,Ať žije císař!‘

Orleánský, kterého na francouzský trůn

Jako by ho pochovali teprve nedávno.“

Mnoho přihlížejících aplaudovalo také velkole­

vynesla v roce 1830 takzvaná červencová

Po úspěšném ztotožnění ostatků byly

revoluce. Ke změně postoje krále přiměl

rakve opět zapečetěny a vloženy do olověné

až historik, novinář a liberálně-konzer-

schrány dovezené z Paříže, již pak řeme-

vativní politik Adolphe Thiers. Ten jako

slníci neprodyšně zaletovali. Tuto vnější

plodný autor vydal dvacetisvazkové dějiny

schránu pak obklopil ještě nový ebenový

napoleonské éry. Když se v roce 1840 stal

sarkofág a masivní dubová truhla. Cel-

ministerským předsedou, návrat císařových

kem tento soubor vážil úctyhod-

ostatků považoval za způsob, jak napravit

ných 1 200 kilogramů.

pověst této pozoruhodné doby, sjednotit

Fregata La Belle Poule

francouzský lid – a zvýšit popularitu vlády.

přivezla Napoleo-

Výprava, vedená královým synem Fran-

novy ostatky do

tiškem Ferdinandem, knížetem z Joinville,

Francie 30. listo-

dorazila na Svatou Helenu 8. října 1840.

padu 1840. Sarko-

Týden nato došlo za přítomnosti svědků

fág nejprve absol-

k otevření Napoleonova hrobu – odstra-

voval plavbu po

nění vrstev kamene, betonu a cihel trvalo

Seině, 15. pro-

celou noc. Když se 16. října podařilo rakve

since jej pak

vyzdvihnout a otevřít, oficiální zpráva uvá-

naložili

Posmrtná maska ze zámku Malmaison, patrně první, která vznikla z autentického odlitku Napoleonovy tváře

141

pému vozu, jehož nádhera se vyrovnala všem zázrakům moderního světa.“