NAPOLEON Velká kniha
Vzestup a pád slavného císaře a vojevůdce
1769– 1821
Základní životní milníky ikonického válečníka
génius Vojenství
Nesmírná osobní ctižádost jednoho mladého Korsičana změnila chod světových dějin
Válka a láska Touha vítězit a dobývat Napoleona provázela na bitevním poli i v soukromém životě
Revoluce • vítězství • Napoleonsk á doba • Císařův odk az
Cesta k moci
Napoleonova
šťastná hvězda Ctižádostivý důstojník z Korsiky dokázal nemožné, stal se obávaným vojevůdcem a císařem francouzského impéria
J
ak Napoleon Bonaparte kdysi lakonicky
Jeho rodiče patřili k místní nižší šlechtě,
poznamenal: „Odhozenou francouzskou
otec Carlo Buonaparte dokonce působil jako
korunu jsem zvedl špičkou meče.“ S při-
korsický zástupce u dvora francouzské-
hlédnutím k okolnostem dnes tento
ho krále Ludvíka XVI. Chlapce vychovávala
výrok vyznívá až přehnaně skromně.
matka Letizia, rozená Ramolino, která si
Ve skutečnosti se Napoleon na úsvitu 19. sto-
počínala velmi přísně a jeho osobnost ovliv-
letí stal nedostižným příkladem svrchovaně
nila zcela zásadním způsobem. Než dosáhl
úspěšného „selfmademana“. Z pozice nepříliš
mladý Napoleone di Buonaparte sedmadva-
významného vojáka se vypracoval na nejvyšší
ceti let, pofrancouzštil si rodné jméno na
mocenské příčky v zemi, stal se obdivovaným
Napoleon Bonaparte.
stratégem, obávaným dobyvatelem a nakonec i francouzským císařem.
Dva jeho sourozenci – děvčátko a chlapec – zemřeli již v raném věku, takže mu zpočátku zůstal jen starší bratr Josef. Postupem let při-
První kroky
bylo v rodině šest dalších potomků. Počátkem
Napoleonův fascinující vzestup k závrat-
leskému dvoru odvezl své dva nejstarší syny
ným mocenským výškám ovlivňoval světové
do Francie. Napoleon měl původně získat
dění po tři desetiletí a v dějinách zanechal
vzdělání na katolické koleji v Autunu. Podle
otisk, který zůstává patrný dodnes. Podob-
dobových zvyklostí se ovšem údělem druho-
ně jako řada jiných ambiciózních osobností
rozených synů často stávala vojenská kariéra,
se korsický generál ocitl ve správný čas na
a tak mladík setrval v autunské koleji jen čtyři
správném místě. Doba revolučních změn
měsíce. Poté ho otcovou zásluhou přijali jako
přála podnikavým osobnostem, zvlášť pokud
stipendistu k pětiletému studiu na vojenském
dostaly do vínku mimořádnou odvahu,
učilišti v Brienne-le-Château. Mimo jiné se
nevšední intelekt, skvělé vzdělání a nesmír-
tam konečně zdokonalil ve francouzštině, jeho
nou ctižádost.
rodnou řečí totiž byla korsičtina.
roku 1779 Carlo Buonaparte cestou k versail-
Napoleon se narodil 15. srpna 1769 v pří-
Po úspěšném završení studií v Brienne
stavním městě Ajaccio na Korsice – rok poté,
postoupil Napoleon na elitní vojenskou aka-
co zadlužená Janovská republika v rámci
demii École militaire v Paříži. V únoru 1785
ekonomického vyrovnání postoupila jeho
však předčasné úmrtí otce Bonaparta uvrhlo
rodný ostrov Francii. Pokud by přišel na svět
rodinu do finanční tísně, což mladíkovo další
jen o pár měsíců dřív, považoval by se víc za
vzdělávání ohrozilo. Tehdy se u ctižádostivého
Itala než za Francouze.
Napoleona projevila řada charakteristických
12
Dvorní malíř Jacques-Louis David na slavném plátně zachytil Napoleona ve chvíli, kdy pozvedá korunu nad hlavu a prohlašuje se císařem
13
Fotografie: Alamy
Napoleonova šťastná hvězda
Cesta k moci věnovala, a získala tím jeho vděk i náklonnost. Rose ovšem Napoleona vnímala především jako rozptýlení, nepatřil k typům, pro které měla slabost. Choval se stroze, netušil, co je elegance, v jeho neobratnosti a příkrých způsobech přesto nacházela cosi zábavného. Jeho okázalé zbožňování jí samozřejmě také lichotilo. Netušíme, kdy přesně Rose poprvé sdílela s novým ctitelem lože. Lze nicméně předpokládat, že k tomu došlo krátce po jejich seznámení. Následovala první výměna milostných dopisů. Rose svému milenci napsala, že je spojila „něžná pouta“, také mu vyčítala, že ji dost často nenavštěvuje. On ji na oplátku ujistil: „Nikdo netouží po vašem přátelství tolik jako já.“ V téže době se Napoleon, který své přítelkyně obvykle přejmenoval, rozhodl oslovovat Rose jako Josefínu a ona souhlasila. Pod tímto jménem pak vstoupila do historie. Jeho vášeň pro elegantní vdovu se v průběhu následujících měsíců prohlubovala. „Probouzím se naplněn vaším obrazem, opojné rozkoše včerejší noci nedopřávají mým smyslům odpočinku. Sladká a nespoutaná Josefíno, jak prapodivně působíte na mé srdce... Moje duše chátrá a láska k vám jí nedopřeje pokoje. Za tři hodiny vás opět spatřím. Přijmě-
Výjev ukazuje Napoleona při tanci s ženou všeobecně považovanou za Josefínu
te tisíce polibků, draze milovaná! Ale žádný mi nevracejte, moje krev by se vzňala.“
NAPOLEONOVY ZNÁMOSTI
Napoleon zůstal Josefíně nadosmrti oddán a rozvod ani následný sňatek s arcivévodkyní Marií Luisou na tom nic nezmě nily. Nebránil se však občasným milostným vzplanutím, na která měl podle vlastních slov při svém postavení právo. Historické prameny nedokázaly zdoku mentovat všechna jeho galantní dobrodružství, známe však ale spoň jména nejvýznamnějších milenek. Patřily k nim jeho poli tické příznivkyně, urozené dámy, operní pěvkyně, herečky…
PAULINE Fourès
(1778–1869) S půvabnou manželkou nižšího důstoj níka kavalérie se Napoleon seznámil za nešťastného tažení do Egypta v roce 1798. Pauline na zapřenou doprovázela svého chotě, který musel kvůli vojen ským povinnostem přerušit líbánky, a padla přitom do oka jeho nadřízené mu. Napoleon, jemuž se právě donesly zvěsti o Josefínině poslední aférce, z pomsty udělal z Pauline svou milen ku, ubytoval ji v luxusních káhirských palácích a před svými muži o ní mluvil jako o své Kleopatře.
24
Giuseppina Grassini
(1773–1850) Slavnou a oblíbenou operní divu evrop ského věhlasu Napoleon poznal v roce 1800 během návštěvy Milána a úspěšně ji svedl. Jejich románek byl velmi vášni vý, ale krátký. Pěvkyně ho záhy odmrš tila, protože se zamilovala do houslisty Pierra Rodea z divadelního orchestru. V pozdějších letech se shodou okolností zapletla i s Napoleonovým nejznáměj ším nepřítelem lordem Wellingtonem. Do historie nicméně vešla především jako jedna z největších operních zpěva ček své generace.
Catherine-Joséphine Duchesnois
(1777–1835) Patřila k nejúspěšnějším herečkám své doby, také se vypracovala na stálou členku prestižní scény divadla Comédie-Française. Napoleonovu pozornost upoutala v roce 1802, již krátce po svém debutu. Doslechl se o jejím vynikajícím výkonu v Racino vě dramatu Faidra a chtěl ho vidět na vlastní oči. Ani tento románek neměl dlouhého trvání, Napoleona herečce odloudila její umělecká rivalka Marguerite Georges.
Záletná Josefína Zásnubní prsten se safírem a diamantem, který Napoleon věnoval Josefíně
Netrvalo dlouho a Napoleon začal spřádat plány na svatbu. Josefínu však perspektiva manželství se strohým vojákem zase tolik nelákala. Než kývla, museli ji Barras a Thérésa Cabarrus svorně přesvědčovat, že po jeho boku získá potřebné zázemí pro sebe i své děti. Pokud chtěla nyní již dospívajícím potomkům Eugènovi a Hortensii zajistit příznivý start do života, musela počítat
„Josefína dala přátelům jasně najevo, že sňatek s Napoleonem vnímá ryze pragmaticky“
s výrazným nárůstem výdajů. Eugène toužil po vzoru svého otce po vojenské kariéře, s níž mu Bonaparte mohl
čeno, že s Barrasem udržovala až do svatby
pomoci. Hortensie se zase připravovala na
intimní poměr. Nepokládala za nutné měnit
výhodný sňatek, k tomu ovšem potřebovala
životní styl kvůli muži, do kterého nebyla
kromě odpovídajícího vzdělání i obstojné
zamilovaná. Tento střízlivý přístup se zřejmě
věno. Pokud by se Josefíniným dětem Napo-
projevil i v plánování neokázalého svatební-
leon nelíbil, mohlo to jejím rozhodnutím
ho obřadu.
otřást. Ale nestalo se, oba potomci si k němu
Večer 9. března se Josefína dostavila na
rychle našli cestu. Dokázali ocenit, že se
radnici v ulici d’Antin. Doprovázel ji bývalý
upřímně zajímá o jejich budoucnost.
milenec Barras, manželé Tallienovi a notář Calmelet. Nevěsta zvolila elegantně jednodu-
Marguerite Georges
(1787–1867) Napoleonovou milenkou se stala v době, kdy dosahovala ještě větší herecké slávy než její rivalka made moiselle Duchesnois. Dodnes ji pra meny zmiňují jako jednu z největších francouzských divadelních hereček všech dob. Vášnivá aféra s Napo leonem spadala do let 1802–1804, poté se jejich cesty rozešly. Později herečka udržovala milostné vztahy s Wellingtonem a s ruským carem Alexandrem I., kterému v roce 1814 povila dceru Marii.
Skromný obřad
ché bílé šaty přepásané šerpou v barvě tri-
Napoleon a Josefína se oficiálně zasnoubili
dar, zlatý medailonek s věnováním „Mému
v lednu 1796. Bláznivě zamilovaný generál
osudu“. Obřadu se neúčastnili žádní rodinní
daroval své lásce překrásný zásnubní prsten
příslušníci a na ženicha se čekalo tři hodiny.
se safírem a diamantem. V kruhu jejich přá-
Přípravy na odjezd k armádě do Itálie totiž
tel zavládla radost a nadšení, Josefína si však
Napoleona natolik zaneprázdnily, že ztratil
zachovala chladnou hlavu. Jak Thérése, tak
pojem o čase. Jak měla Josefína záhy zjistit,
Barrasovi dala jasně najevo, že sňatek vnímá
sebestřednost a svérázné vnímání času pat-
čistě pragmaticky. Dokonce není zcela vylou-
řily k jeho typickým rysům.
Maria Walewská
(1786–1817) Když francouzský vojevůdce kon cem roku 1806 vtáhl do Polska, okouz lila ho krásná hraběnka Walewská, provdaná za staršího manžela, který před jeho dvořením ochotně přimhouřil oči. Napoleon pokládal Mariinu přízeň za její vlasteneckou povinnost – za způsob, jak ho přimět k vlídnějšímu zacházení s krajany. Hraběnka jeho návrhům zpočátku vzdorovala, nakonec však podlehla, dokonce ho následovala do Paříže a v roce 1810 mu porodila syna Alexandra.
kolóry, které doplnila o Napoleonův svatební
Eléonore Denuelle
(1787–1868) Na půvabnou Eléonoru upozornila Napoleona jeho sestra Caroline, odhodlána zmařit jeho manželství s Josefínou. Doufala, že vojevůdce s mladší milenkou počne dítě a získá důkaz, že je schopen zplodit dědice. Intrika vyšla. Eléonore ke Carolininu potěšení skutečně otěhotněla a poro dila Napoleonovi levobočka Charlese Léona. Tato okolnost pak posílila jeho odhodlání rozvést se s Josefínou a opatřit si manželku, která mu dá legitimního následníka.
25
Albine de Montholon
(1779–1848) Její manžel markýz de Montholon působil jako generál v Napoleonově vojsku a svému císaři byl fanaticky oddaný. Když ho po fiasku u Water loo následoval do vyhnanství na Svatou Helenu, Albine cestovala s ním. Právě během pobytu na ostrově se stala Bonapartovou poslední známou milenkou. Její dcera Napoleone Hélène, narozená v červnu 1816, mohla být docela dobře Napoleonovým dítětem, byť ji za svou nikdy neuznal.
Cesta k moci
Bonaparte v Egyptě Krátce po úspěšném italském tažení, které posílilo Napoleonovu vojenskou reputaci i sebevědomí jeho armády, se vojevůdcova pozornost stočila k Egyptu. Vábily ho tamní poklady, zároveň toužil poznat prastarou kolébku civilizace
T
ajemná říše na Nilu fascino-
Louisiany a Indie, by se rozšířilo o lukra-
Myšlenka na francouzskou invazi do
vala okolní svět po staletí. Na
tivní položku, navíc by získalo lepší spojení
Egypta opět ožila po svržení monarchie
její přitažlivosti se podílely
s Orientem. Leibnizův podrobný plán dobytí
v 90. letech 17. století. Země faraonů tehdy
velkolepé stavby, tajemná bož-
Egypta však král Slunce přirovnal ke kří-
formálně tvořila součást Osmanské říše,
stva i charismatičtí vládcové.
žovým výpravám, jež podle jeho mínění
ovládali ji však věčně znesváření mam
„poněkud vyšly z módy“.
lúci, jejichž vnitřní rozbroje mohly invazní
Nerostné bohatství a žírná půda do nilského
V polovině 18. století Francouzi ztratili
armádě náramně usnadnit práci. Podnět
nické výpravy ctižádostivých dobyvate-
poměrně velkou část zahraničních držav
k egyptskému tažení tentokrát přišel od
lů. Když se v roce 30 př. n. l., po porážce
v důsledku konfliktů s odvěkými riva-
ministra zahraničí Talleyranda a jeho
Kleopatry VII., Egypt stal součástí římské
ly Brity, rozšíření koloniálního panství se
ambiciózního chráněnce Napoleona Bona-
říše, zásoboval impérium obilím a přispíval
proto vrátilo na pořad dne. Nedalo se ovšem
parta, který chtěl co nejdřív navázat na své
k jeho hospodářskému rozkvětu. Na sklon-
s jistotou říct, zda si ožebračená Francie
vojenské úspěchy v Itálii. Začátkem roku
ku 18. století, pod nadvládou osmanských
může podnik podobného rozsahu vůbec
1798 Napoleon nastínil své plány Direktoriu
Turků, již země faraonů neoplývala někdejší
dovolit, vždyť ji dost draho přišla už pod-
dopisem, v němž detailně vyčíslil výho-
legendární hojností, pro evropské mocnosti
pora americké války za nezávislost. Roku
dy případného začlenění Egypta do fran-
přesto nadále představovala lákavou kořist.
1776, v prvních letech vlády Ludvíka XVI.,
couzské vlivové sféry. Nešlo jen o nemalé
nicméně ministerstvo námořnictva tajně
přírodní bohatství, ale také o ovládnutí
V Caesarových stopách
vyslalo do Egypta světaznalého diplomata
obchodních tras směřujících dále na východ.
barona de Tott. Ten dostal za úkol posoudit
Francie by snáze navázala kontakt se svým
Když se vlivný německý filozof Gottfried
přírodní bohatství země a zároveň zhodno-
spojencem Tipúem, vládcem jihoindické-
Wilhelm Leibniz v 17. století snažil přede-
tit přínosy její kolonizace. Tottova zpráva
ho Maisúrského království, a otevřela by
jít francouzské invazi na německou půdu,
sice vyzněla povzbudivě, k dalším krokům
si cestu k ovládnutí Indie. Tím by náram-
doporučil pozornosti krále Ludvíka XIV.
však nedošlo, Francie totiž právě v té době
ně zkomplikovala situaci Britům, jejichž
právě Egypt. Francouzské koloniální pan-
nemohla riskovat vyslání početných vojen-
obchodní a vojenská ctižádost se upínala
ství, zahrnující v té době část Kanady,
ských oddílů někam za moře.
stejným směrem.
údolí odpradávna přitahovaly také kořist-
36
Bonaparte v Egyptě
Jean-Léon Gérôme vytvořil v roce 1863 plátno, které s odstupem řady desetiletí dokonale vystihlo lesk a bídu Napoleonova egyptského tažení
37
Císař Napoleon
Slavkov
Slavkov u Brna, 2. prosince 1805 Kdo
Cíl
Kde
Proč
Výsledek
Proti francouzské císařské armádě stanuly síly Ruska a Rakouska spojené do takzvané třetí koalice.
Napoleon hodlal rozhodující bitvou ukončit válku, spojenci jej chtěli vyhnat ze střední Evropy.
Slavkovské bojiště se nacházelo východně od Brna na rozhraní dnešních okresů Vyškov a Brno-venkov, tedy asi 100 kilometrů od srdce habsburské monarchie ve Vídni.
Vstup Rakouska do třetí koalice donutil Napoleona upustit od plánů na invazi do Británie, tak stočil pozornost na východ.
Francie vydobyla velké vítězství, které zasadilo těžkou ránu třetí koalici a přispělo k rozpadu Svaté říše římské.
68
Slavkov
Jedna z nejdůležitějších bitev napoleonských válek se odehrála na našem území, nedaleko jihomoravského Slavkova. Napoleonovu dobyvatelskou ctižádost se zde pokusily zastavit spojené síly ruského impéria a habsburské monarchie v úctyhodném počtu 85 000 mužů
Napoleonovo drtivé vítězství v bitvě tří císařů u moravského Slavkova vyřadilo Rakousko z třetí koalice a proměnilo politickou mapu Evropy
POLSKO
Slavkov
NĚMECKO ČESKÁ REPUBLIKA
RAKOUSKO MAĎARSKO
69
Freevectormaps.com / Corbis
SLOVENSKO
Ústup ze slávy
„Po otevření rakve se ukázalo, že si Napoleonova tvář zachovala nezaměnitelné rysy“ Napoleonovy domácnosti, guvernér Lowe, jeho štábní důstojníci, námořní kapitáni a významní občané Svaté Heleny. Podél cesty pohřebního procesí drželi stráž britští posádkoví vojáci v počtu 2 000 mužů, jejichž zbraně i zástavy mířily k zemi. Zatímco vojenská hudba hrála smuteční pochody, válečné lodě podél pobřeží uctily nebožtíka čestnou salvou, k níž se přidala i děla rozmístěná na pevnině. Na místě pohřbu zazněly modlitby, poté vojáci spustili rakev do vyzděného hrobu tak, aby Napoleonovy nohy směřovaly k východu. Následovala další čestná salva, tentokrát artileristé stříleli třikrát po sobě vždy z 15 děl. Když obřad skončil, okolní vrbové houští přišlo o většinu proutí, účast-
Napoleon na smrtelném loži korunovaný vavřínovým věncem (obraz Horace Verneta z roku 1826)
níci pohřbu si je totiž odnesli jako suvenýr. Hrobku uzavřela kamenná deska, pře-
do sebe zapadajících rakví – cínové, maha-
se o poklidné místo zarostlé vrbami, na
krytá vrstvou cihel, betonu a dalšími
gonové, olověné a konečně opět mahagono-
němž vyvěral pramen zásobující Longwood
kameny. Francouzi si přáli, aby na hrobě
vé. Na věčnost Napoleona doprovázela dvo-
pitnou vodou.
stálo jen Napoleon, jak se sluší na císaře. Guvernér Lowe naopak trval na i příjmení
jice stříbrných dóz obsahujících jeho srdce
Cesta domů
Bonaparte, protože považoval zesnulého
pochovali „na březích Seiny, v srdci národa,
Zádušní mše se v Longwood House konala
strana nemusela ustoupit, raději ponechala
který jsem tolik miloval“. Pokud by však osud
9. května, pak těžké rakve naložili na vůz
hrob beze jména.
nepřál návratu do vlasti, žádal své společ-
tažený čtyřspřežím. Koně vedla čtveřice
níky, ať ho na Svaté Heleně uloží do Údolí
štolbů, které doprovázelo dvanáct britských
ostatky 19 let. Britové sice předpokládali, že
pelargónií (dnes také Údolí hrobu). Jednalo
granátníků, za nimi následovali členové
zůstanou na jejich půdě jen dočasně, král
a žaludek. Před smrtí císař vyjádřil přání, aby ho
především za generála. Aby francouzská
Na Svaté Heleně setrvaly Napoleonovy
Krátký život Napoleona II. Napoleonův jediný legitimní syn Napoleon František Josef Karel Bonaparte se narodil 20. března 1811. Císař mu vzápětí udělil titul římského krále, zahrnul ho láskyplnou pozorností a dárky. Okázalý život u francouzského císařského dvora však skončil v roce 1814. Po Napoleonově vypovězení na Elbu se císařovna Marie Luisa i se svým malým synkem uchýlila do Vídně, pod ochranu svého otce císaře Františka. Když se Napoleon v roce 1815 nakrátko opět ujal vlády, manželka a syn se k němu již nepřipojili. Po porážce u Waterloo se francouzský císař vzdal vlády ve prospěch svého syna. Napoleon II. tedy teoreticky vládl Francii od 22. června do 7. července 1815. Poté vstoupili do Paříže spojenci, kteří na trůn
opět dosadili Ludvíka XVIII. Když se z Marie Luisy stala vévodkyně parmská, obdržel její syn titul parmského prince. Svou matku však do Itálie nedoprovodil, vychovávali ho ve Vídni za nesmlouvavého dohledu jeho děda, císaře Františka. V roce 1818 získal chlapec, nazývaný Franz, titul vévody z Reichstadtu. Toužil po vojenské kariéře, velmi ho proto potěšilo, když směl s dědovým svolením vstoupit mezi kadety a nosit uniformu. V roce 1831 již Franz velel pěšímu praporu, krátce nato však onemocněl tuberkulózou. Zemřel v Schönbrunnu 22. července 1832, v pouhých 21 letech. Jak smutně poznamenal na sklonku života: „Narození a smrt, to je celý můj příběh.”
140
Napoleonova jediného legitimního syna portrétoval mezi lety 1818 a 1819 anglický umělec Thomas Lawrence
Smrt a odkaz
Královna Viktorie v roce 1855 navštívila Napoleonovu první hrobku v pařížské Invalidovně (autorem obrazu je Edward Matthew Ward)
„Napoleonovo přání spočinout na březích Seiny se v roce 1840 konečně naplnilo“
na obrovský pohřební vůz tažený 16 koňmi. Podél slavnostně vyzdobené procesní cesty směřující k Vítěznému oblouku a Elysejským polím se shromáždily dojaté davy. Noviny pak událost popsaly takto: „Jakmile
Ludvík XVIII. a jeho následník Karel X. však
děla: „Napoleonovy rysy se takřka nezměnily,
se pohřební vůz přiblížil na dohled, lidu se
nehodlali přiživovat bonapartistický sen-
zvláště ruce se zdály mimořádně dobře zacho
zmocnilo nepopsatelné nadšení. Ze všech stran
timent převezením císařova těla do vlasti.
vané. Také vše, co dostal do hrobu, zůstalo na
se ozývaly obdivné výkřiky, někteří pozvedali
Stejný postoj původně zaujal i Ludvík Filip
svém místě, včetně uniformy, řádů a klobouku.
klobouky a čepice se zvoláním: ,Ať žije císař!‘
Orleánský, kterého na francouzský trůn
Jako by ho pochovali teprve nedávno.“
Mnoho přihlížejících aplaudovalo také velkole
vynesla v roce 1830 takzvaná červencová
Po úspěšném ztotožnění ostatků byly
revoluce. Ke změně postoje krále přiměl
rakve opět zapečetěny a vloženy do olověné
až historik, novinář a liberálně-konzer-
schrány dovezené z Paříže, již pak řeme-
vativní politik Adolphe Thiers. Ten jako
slníci neprodyšně zaletovali. Tuto vnější
plodný autor vydal dvacetisvazkové dějiny
schránu pak obklopil ještě nový ebenový
napoleonské éry. Když se v roce 1840 stal
sarkofág a masivní dubová truhla. Cel-
ministerským předsedou, návrat císařových
kem tento soubor vážil úctyhod-
ostatků považoval za způsob, jak napravit
ných 1 200 kilogramů.
pověst této pozoruhodné doby, sjednotit
Fregata La Belle Poule
francouzský lid – a zvýšit popularitu vlády.
přivezla Napoleo-
Výprava, vedená královým synem Fran-
novy ostatky do
tiškem Ferdinandem, knížetem z Joinville,
Francie 30. listo-
dorazila na Svatou Helenu 8. října 1840.
padu 1840. Sarko-
Týden nato došlo za přítomnosti svědků
fág nejprve absol-
k otevření Napoleonova hrobu – odstra-
voval plavbu po
nění vrstev kamene, betonu a cihel trvalo
Seině, 15. pro-
celou noc. Když se 16. října podařilo rakve
since jej pak
vyzdvihnout a otevřít, oficiální zpráva uvá-
naložili
Posmrtná maska ze zámku Malmaison, patrně první, která vznikla z autentického odlitku Napoleonovy tváře
141
pému vozu, jehož nádhera se vyrovnala všem zázrakům moderního světa.“