Pište správně česky - poradna šílených korektorů by Zoner Press

E N C Y K L O P E D I E

Z O N E R

P R E S S

pište

SPRÁVNĚ ČESKY poradna šílených korektorů

Rozšířené vydání seriálu z interval.cz „Hříchy pro šíleného korektora“

Dalibor a Petr Behúnovi

Pište správně česky Poradna šílených korektorů

Dalibor Behún, Petr Behún

Pište správně česky – poradna šílených korektorů Autoři: Dalibor Behún, Petr Behún Rozšířené a přepracované vydání čtenáři oblíbeného seriálu „Hříchy pro šíleného korektora“ ze serveru Interval.cz

Copyright © ZONER software, a.s. Vydání první v roce 2010. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press Katalogové číslo: ZR907 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno Odborná korektura: Miroslav Kučera Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián DTP: Miroslav Kučera Obálka: Pavel Kristián ml.

Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou být chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení bylo sice postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb. Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývající důsledky. Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Veškeré dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz

ISBN 978-80-7413-067-0

Obsah Část I – Jak psát správně aneb Pravopisně-gramatický výlet pro otrlé

Kapitola 1

Vlastní jména pod lupou

Co jsou to vlastní jména

Osobní jména

Zeměpisná jména

Kapitola 2

Jak se popasovat s přídavnými jmény

Mladá děvčata, stará okna

Ranní, raný, nebo ranný?

Viděli jsme manžele Novákovy

O Nedvědově gólu, nebo o Nedvědovu gólu?

Chladicí versus chladící aneb Přídavná jména dějová a účelová

Když spojovník určuje význam

Spojení s číslovkami

„Chytáky“ v přídavných jménech

Kapitola 3

Psaní velkých písmen

Oslovení v dopisech

35 35

4 Ještě jednou o vlastních jménech

Patálie s názvy měst, ulic a staveb

O živých bytostech a jim podobných

Instituce, státy a regiony všeho druhu

Velká písmena u přídavných jmen

Závěrečné slovo k identifikaci vlastních jmen

Psaní velkých písmen v závorkách

Kapitola 4

Psaní zkratek a značek

Trocha teorie

Trocha praxe

Tři doporučení na závěr

Kapitola 5

Zaměřeno na zájmena

Mně, nebo mě?

Ho, je, nebo jej?

Můj vs. svůj

Vaši/vaší, ji/jí

Společnost, jejíž posláním...

Skloňujeme „jenž“

Zrádné slovíčko „jakýkoli“

„Sebe samy“, ale „sami sebe“ – je to možné?

Kapitola 6

Člověk versus psaní číslovek

Druhy číslovek

Správný formát číslovek

Skloňování číslovek

Kapitola 7

Správné psaní „s“ a „z“

Používání předložek „s“ a „z“

Správné psaní předpon „s-“ a „z-“

5 Když „s-“ a „z-“ určují význam

Slovo závěrem

Kapitola 8

Jak vyzrát na přechodníky

Krátká vsuvka o slovesných třídách

Typy přechodníků a jejich použití

Závěrečná poznámka

Kapitola 9

O správném stupňování

Trocha teorie na úvod

Problematické tvary

Stupňování nestupňovatelného

Dvojité stupňování

Stupňování pomocí výrazů víc/více

Závěrečná korektura

Kapitola 10

Jak nám čeština dává na výběr

Dublety

Další oblasti výběru

Kapitola 11

Nerovný boj s čárkami

Vedlejší a hlavní věta, poměry

89 89

Věty jednoduché

100

Závěr

110

Kapitola 12

Oříšky v našem slovníku

111

Absorpce (nikoli absorbce)

111

Abychom (nikoli „aby jsme“) aneb Podmiňovací způsob

111

Alba (nikoli albumy)

112

Aniž, nebo aniž by?

113

Antedatovat (nikoli antidatovat)

113

6 Být s to (nikoli být z to)

114

Cíli (nikoli cíly)

114

Dokážu, dokážou (spíše než dokáži, dokáží)

114

E-mail, nebo email?

114

Euro (skloňování)

115

Exspirace (nikoli expirace)

115

Fax (nikoli fax.)

116

Hardware, software... (skloňování)

116

Jakoby, nebo jako by?

116

Je možné, je nutné (spíše než je možno, je nutno)

117

Kdo s koho (nikoli kdo z koho)

117

Kromě čeho, ale mimo co

117

Kůra, nebo kúra?

117

Leitmotiv (nikoli lightmotiv)

118

Lobovat, nebo lobbovat?

118

Na shledanou (nikoli nashledanou)

119

Na to, nebo nato?

119

Neboli (nikoli nebo-li)

119

Nemoc (skloňování)

120

Nohy, ruce, oči, uši (skloňování)

120

Oslyšet (význam „nevyslyšet“)

121

Poliklinika (nikoli polyklinika)

121

Pomozte (nikoli pomožte)

121

Práce (skloňování)

122

Protežovat (nikoli protěžovat)

122

Přece (nikoli přeci)

122

Přihlaste se (nikoli přihlašte se)

123

Přesvědčete se i přesvědčte se

123

Připomněl (nikoli připoměl)

123

Respektive (nikoli respektivě)

123

Scenárista (nikoli scénárista)

124

Ses, sis (nikoli jsi se, jsi si)

124

7 Sestávat (nikoli sestávat se)

124

Shora, ale zdola

124

Skútr (nikoli skůtr)

125

Soudce (oslovujeme „pane soudce“)

125

Spatra, nebo z patra?

125

Standard (nikoli standart)

126

Status, nebo statut?

126

Tchyně (nikoli tchýně)

127

Tip, nebo typ?

127

Triumf, nebo trumf?

128

Viceprezident (nikoli víceprezident)

129

Viz (nikoli viz.)

129

Výjimka (nikoli vyjímka)

129

Za to, nebo zato?

129

Zda, zdali (nikoli zda-li)

130

Část II – Jak psát čtivě aneb Několik slov o stylistice

131

Kapitola 13

133

Nepřirozené vyjadřování

Jazyky se neliší jen slovní zásobou

133

Popularita slovesných substantiv

134

Řetězce podstatných jmen

135

Nadužívání trpného rodu

136

Jak se všechno dělá samo

137

Úmyslně odlidštěný jazyk

138

Souhrnně řečeno…

139

Kapitola 14

Jazyk spisovný, hovorová a obecná čeština

141

Slohové rozvrstvení jazykových prostředků

141

Hovorová čeština

142

Obecná čeština

143

Závěr

144

8 Kapitola 15

Uvrženi do vazby?

145

Typická chybná vazba

145

Významově podobná slova

146

Příliš populární předložka

146

Kapitola 16

Stavba vět

149

Několik poznámek ke slovosledu

149

Umístění přivlastňovacího zájmena

150

Opakování slov či vět

151

Nevyjádřený podmět

152

Výčty

152

„Pro“ k vyjádření účelu

153

Špatné používání slova „důvod“

154

Nadměrné používání zájmen

154

Kapitola 17

Vylepšení nikoli kosmetická

157

Adjektivum, nebo trpné příčestí?

157

Díky/vinou/kvůli

158

Pleonasmy a katachréze

158

Kombinace „sice – ale“

160

Spojka „i“ se mění na „ani“

161

Kdy číslovky vypisujeme slovem

161

Naučili jste se psát čtivě?

161

Část III – Jak psát hezky aneb Základy typograﬁe

163

Kapitola 18

165

Plná hrst znamének

Pracujeme se středníkem

165

Pomlčka a spojovník

167

Závěr

173

9 Kapitola 19

Závorky a uvozovky

175

Závorky – jak na ně

175

Píšeme v uvozovkách

178

Kapitola 20

Kdy (ne)používat mezerník

183

Proč mezery

183

Mezera ve větě

184

Tři tečky

184

Mezery v technických údajích

185

Rozsahy, spojovník a matematická znaménka

186

Jak pracovat s lomítkem

187

S trochou pečlivosti…

187

Kapitola 21

Zásady správného dělení a sazby

189

Dělení slov

189

Několik tipů k sazbě

194

Dodatek

Jak se vyhnout zbytečným chybám

197

Mezi psaním a kontrolou si udělejte pauzu

198

Uvědomte si, v čem často chybujete

198

Text si přečtěte alespoň dvakrát

198

Jednou si text přečtěte nahlas

198

Automatické „kontroly pravopisu“ využívejte, ale nespoléhejte na ně

199

Nestyďte se zeptat

199

Požádejte někoho, aby si vaše dílo přečetl

199

Shrnutí a závěr

199

Použitá literatura

201

Rejstřík

203

Úvod Vážení čtenáři, u zrodu knihy, kterou právě držíte v rukou, stála série článků Hříchy pro šíleného korektora, jež vycházela od konce roku 2004 na serveru Interval.cz. Články, které více či méně stravitelnou formou rozebíraly nejrůznější záludnosti jazyka českého, se setkaly se značným ohlasem a nezřídka rozpoutaly bouřlivou diskuzi. Nakonec dozrál čas k tomu, aby se nashromážděná moudra přenesla ze světa internetu i do světa reálného a uhnízdila se v knižní vazbě. Nezůstalo ale jen u nich. Kniha oproti internetovému seriálu řádně nabobtnala, rozšířila se o nová témata a mnoho jazykových jevů pitvá do větších podrobností. Čím se vlastně kniha „Pište správně česky – poradna šílených korektorů“ liší od ostatních populárně-naučných titulů, které si kladou za cíl učinit ze svých čtenářů osoby jazykově zdatnější? Poměrně významným faktorem je osobnost autorů. Autoři nejsou akademičtí lingvisté, kdepak. Pravda je mnohem strašnější. Oba autoři jsou kromě pokrevního příbuzenství spřízněni i svým povoláním – jsou to jazykoví korektoři. Jazykového korektora můžeme směle zařadit do množiny psychiatrických diagnóz, hned vedle paranoika, neurotika a psychotika. Korektor je člověk, který celé dny (někdy i noci) pročítá všemožné články, tiskové zprávy a další texty a slídí po chybách. Dopad, který to má nejen na jeho tělesnou schránku, ale zejména na jeho duševní stav, netřeba dlouze popisovat. Právě několikaletá praxe v této hnidopišské činnosti inspirovala nejen vznik internetového seriálu, ale posléze i této knihy. Zjistili jsme totiž, že pravopisné, gramatické i stylistické jevy, s nimiž tvůrci nejrůznějších textů zápasí, se z větší části stále opakují. Málokdo například spáchá slovo mamynka, ale na standartní postup či vyjímečnou nabídku člověk narazí na každém druhém kroku. Proto jsme se na popud pana Miroslava Kučery, hlavního editora serveru Interval.cz (http://interval.cz), pustili do sepisování uceleného průvodce, v němž, jak věříme, si nejen nalistujete tu správnou stránku, až si nebudete s něčím vědět rady, ale kterou vás bude bavit přečíst i pěkně od začátku do konce. Naší ambicí není suplovat již existující odborné publikace, ze kterých ostatně sami vycházíme. Chceme vám spíš posvítit do tmavých zákoutí krásného jazyka zvaného čeština a seznámit vás s tím, jak se můžete vyhnout nejčastějším jazykovým přehmatům. Nečekejte od nás žádné velké teoretické rozbory, byť se jim úplně nevyhneme. Nečekejte ani pokaždé jednoznačný verdikt – na to je čeština příliš komplikovaná a její vývoj příliš dynamický. Co ale čekat rozhodně můžete, je knížka, která vám pomůže psát správněji, čtivěji a srozumitelněji. Zároveň věříme, že se u jejího čtení nebudete nudit.

Vaši šílení korektoři

02 Jak se popasovat s přídavnými jmény Přídavná jména dělíme na tvrdá, měkká a přivlastňovací a skloňujeme je podle vzorů mladý, jarní a otcův/matčin. Tyto charakteristiky přídavných jmen (neboli adjektiv) si možná ještě pamatujete ze školy. V této kapitole se spíš než na samotnou gramatiku zaměříme na nejčastější chyby, kterých se při používání přídavných jmen dopouštíme.

Mladá děvčata, stará okna To, že přídavné jméno by se mělo rodem, číslem i pádem shodovat s podstatným jménem, které určuje, chápeme tak nějak instinktivně a správné tvary (typu chytrý žák, dřevěná kůlna či bezbranné dítě) volíme vesměs automaticky. Jeden z mála problematičtějších případů je shoda podstatného a přídavného jména v 1. pádě množného čísla středního rodu. Kromě správných tvarů mladá děvčata, stará okna či kachlová kamna se čas od času objevují i tvary chybné: mladé děvčata, staré okna, kachlové kamna. Mimochodem, přídavná jména nejsou jediné slovní druhy, u nichž bývají v tomto směru problémy. Možná si vybavíte repliku otce Žíly z Cimrmanovy hry Akt, jíž popisoval chování svých potomků: „A dvojčata? Dvojčata se navzájem škrtily.“ Role korektora se v tomto případě zhostil jeho syn Láďa...

Ranní, raný, nebo ranný? Ranní čaj, rané brambory, šestiranný revolver – tak nějak vypadá užití inkriminovaných výrazů v praxi. Zvolit správnou variantu uvedených slov ovšem není vždy zcela jednoduché. Jak tedy na to? Vezmeme to pěkně po pořadě.

Kapitola 2 – Jak se popasovat s přídavnými jmény

Ranní – ranní čaj, ranní noviny Adjektivum ranní, které se řadí mezi měkká přídavná jména skloňovaná podle vzoru „jarní“, je pochopitelně odvozeno od slova ráno a používá se u výrazů, které se k ránu bezprostředně vztahují. Bez své ranní kávy nedám ani ránu. Musím stihnout ranní vlak do Vídně. Zítra budu vstávat dřív, mám ranní.

Raný – rané brambory, raný středověk Výraz raný už není oproti slovu ranní s ránem tak úzce významově spojen. Je definován jako „časný“ (raný podzim) a „počáteční“ (raný středověk). Na rozdíl od předchozího adjektiva patří mezi tvrdá přídavná jména skloňovaná podle vzoru „mladý“. Trhali jsme rané třešně. Tvrz pochází z období rané gotiky. Jeho raná díla se vyznačují typickými mladickými ideály.

Ranný – ranná infekce, šestiranný revolver Přídavné jméno ranný je odvozeno od slova „rána“ a v praxi se samostatně příliš nepoužívá (nejčastěji v lékařských textech). Daleko spíše se s tímto slovem setkáte ve spojení s číselným údajem (jednoranný, dvouranný, šestiranný). Objevil se u něj ranný šok. Koupil jsem si historický šestiranný revolver, jak z dob Divokého západu.

Viděli jsme manžele Novákovy Napsali byste na konci uvedeného spojení „pocitově“ měkké i (tedy manžele Novákovi)? Potom vězte, že v koncovce přídavných jmen přivlastňovacích píšeme měkké „i“ pouze v 1. (a 5.) pádu množného čísla rodu mužského životného. Manželé Novákovi si tedy třeba koupí nové auto, ale na procházce potkáme pouze manžele Novákovy (ačkoli je to teď méně pravděpodobné, když si koupili to nové auto). Platí zde stejná zásada jako u obráceného slovosledu – Petrovi rodiče posílají pozdrav z dovolené, ale hezké zážitky čekají na Petrovy rodiče. Dodejme ještě, že uvedené tvary platí pouze v případě, že je alespoň jedno jméno v rodu mužském životném. Pokud tomu tak není, musíme samozřejmě tvary upravit – tedy manželé Novákovi, ale sestry Čermákovy a dvojčata Horákova. Sourozenci Čechovi u nás stráví celé léto.

Pište správně česky – poradna šílených korektorů

Na sourozence Čechovy se už všichni těšíme. Sestry Čechovy se hlásí na stejnou školu. Rodinu jako celek můžeme pojmenovat buď pouze příjmením (Dvořákovi, Novotní nebo Novotných), anebo spojením rodina + příjmení (rodina Dvořákova nebo Dvořákových, rodina Novotných). Přijede k nám rodina Udatných a rodina Černíkových/Černíkova.

O Nedvědově gólu, nebo o Nedvědovu gólu? A ještě jednou přídavná jména přivlastňovací... U mužského a středního rodu jste už možná někdy zápasili s tvary 3. a 6. pádu jednotného čísla – mluvíme o Nedvědově gólu a Paukertově lahůdkářství, nebo o Nedvědovu gólu a Paukertovu lahůdkářství? Máme pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. V 6. pádu jsou možné tvary s oběma koncovkami (tedy -ově i -ovu). To je ta dobrá zpráva. Ta poněkud horší je, že ve 3. pádu už takovou svobodu pohybu nemáme – gramaticky správná je pouze koncovka -ovu. Můžeme tedy mluvit o Nedvědově i Nedvědovu gólu, ale obdivovat se můžeme pouze Nedvědovu gólu. (Byť teď už zřejmě pouze ze záznamů.) Přestože jsme zatím mluvili výhradně o vzoru otcův, stejná zásada platí i u vzoru matčin. Můžeme vyprávět o matčině přání i o matčinu přání, ale vyhovět můžeme pouze matčinu přání. Hodně jsem si přečetl o znovuotevřeném Paukertově/Paukertovu lahůdkářství. Paukertovu lahůdkářství přeji hodně úspěchů. Četla si v Janině/Janinu deníku. Nemohla uvěřit Janinu vyjádření.

Chladicí versus chladící aneb Přídavná jména dějová a účelová Snad vůbec nejčastější korektorské zásahy, pokud jde o přídavná jména, jsou způsobeny nedostatečným rozlišením dvou typů přídavných jmen – dějových a účelových. Ono to také není vždy úplně jednoduché. Zatímco dějová přídavná jména popisují právě probíhající činnost (zdvihající se opona, šumící vodopád), účelová přídavná jména vyjadřují – překvapivě – účel, k němuž ta či ona věc slouží (vzdělávací místnost, zlepšovací návrh). Dějová přídavná jména se často nacházejí až za podstatným jménem; jak ale ukazují uvedené příklady, neplatí to stoprocentně.

Kapitola 2 – Jak se popasovat s přídavnými jmény

Chyby se nejčastěji vyskytují u těch přídavných jmen, u nichž o zařazení k přídavným jménům dějovým či účelovým vypovídá pouze dlouhé či krátké i. Jedná se o dvojice slov typu řídicí/řídící, chladicí/chladící, hasicí/hasící, hodnoticí/hodnotící, spořicí/spořící apod. Ve všech těchto případech platí, že „krátce“ píšeme přídavná jména účelová, „dlouze“ pak jména dějová. U osob používáme výhradně „dlouhé“ tvary (na -ící): řídící pracovník, hodnotící komisař, velící důstojník (naproti tomu píšeme řídicí orgán/funkce, hodnoticí komise). Několik příkladů z praxe: balicí stroj (nikoli balící stroj – pokud samozřejmě nechceme zdůraznit, že onen stroj právě teď něco balí; totéž platí i u některých dalších příkladů) bělicí prášek (nikoli bělící prášek) čisticí prostředky (nikoli čistící prostředky) hasicí přístroj (nikoli hasící přístroj) chladicí zařízení (nikoli chladící zařízení) kropicí vůz (nikoli kropící vůz) spořicí účet (nikoli spořící účet) školicí středisko (nikoli školící středisko) holicí strojek (nikoli holící strojek)

Když spojovník určuje význam Už jste si někdy lámali hlavu, zda napsat žlutozelený, nebo žluto-zelený? Zda zvolit tvar kulturněpolitický, nebo kulturně-politický? A zda je správně pojistněmatematický, pojistně-matematický, nebo snad pojistně matematický vzorec? Základní pravidlo pro tvorbu složených přídavných jmen, jejichž první část je zakončena na -sko, -cko, -ně či -ově, je následující: Pokud je přídavné jméno odvozeno od ustáleného spojení přídavného a podstatného jména (trestní právo, pojistná matematika, zahraniční politika), píše se bez spojovníku a dohromady – správné jsou tedy tvary trestněprávní, pojistněmatematický, zahraničněpolitický. Po volbách se očekává změna zahraničněpolitické orientace. Pokud je mezi oběma součástmi, z nichž je přídavné jméno odvozeno, souřadicí vztah, píšeme toto přídavné jméno se spojovníkem (který nahrazuje spojku a). Máme proto výchovně-vzdělávací program (výchova a vzdělávání), matematicko-fyzikální fakultu (matematika a fyzika) či společensko-kulturní akci (společnost a kultura), a přestože je zakotven tvar Československo, mluvíme o česko-slovenském slovníku. Výjimkou je například spojení řeckořímský zápas. Rádi bychom vás pozvali na naši pravidelnou sportovně-společenskou akci.

09 O správném stupňování Stupňování rozhodně nepatří mezi nejvíce náročnější jazykové disciplíny. Už od dětství skloňujeme tak nějak intuitivně – sami od sebe volíme nejoptimálnější tvary druhého i třetího stupně. Přesto jsou situace, kdy možná trochu zaváháme. Obsah této kapitoly by měl posloužit k tomu, aby pro vás stupňování právě v těchto situacích bylo méně komplikovanější a aby vaše vyjadřování bylo ze stylistického hlediska více vytříbené a celkově čistčí. Přišel vám předchozí odstavec trochu podezřelý? Pokud ano, pak vězte, že zcela oprávněně. Dopustili jsme se v něm totiž v podstatě všech prohřešků proti zásadám správného stupňování, o kterých bude pojednávat tato kapitola. Pravidlům jsme se (tedy alespoň pokud jde o vědomé hříchy) zpronevěřili celkem pětkrát. Odhalíte všechna místa, kde se tak stalo? K úvodnímu odstavci se vrátíme v závěru kapitoly, kde si všechna provinění odhalíme a pokusíme se je napravit. Začněme ale postupně.

Trocha teorie na úvod Stupňování je považováno za typ odvozování slov, případně za druh ohýbání (vedle skloňování a časování). Stupňovat můžeme přídavná jména (hezčí, mladší, chytřejší – nejhezčí, nejmladší, nejchytřejší) nebo příslovce (rychleji, výše, silněji, lépe a radostněji – nejlépe a nejradostněji). My budeme mluvit zejména o stupňování přídavných jmen, ovšem uvedené zásady se často vztahují i na stupňování příslovcí. V češtině rozlišujeme tři stupně: 1. Pozitiv (první, základní stupeň) – základní míra vlastností. (Je stejně starý jako já.)

Kapitola 9 – O správném stupňování

2. Komparativ (druhý stupeň) – vyšší či nižší míra vlastností. (Je starší/mladší než já.) Občas se používá i komparativ bez srovnání (tzv. elativ), který zpravidla slouží ke zjemnění (eufemizaci) určitého vyjádření. (Je to už starší pán.) 3. Superlativ (třetí stupeň) – nejvyšší či nejnižší míra vlastností. (Je nejstarší/nejmladší z celé třídy.) Tip: Můžete si vyzkoušet i stupňování s kytarou. Na pozitivech, komparativech a superlativech je v podstatě založena písnička Náměšť od Jaroslava Hutky („Krásný je vzduch, krásnější je moře...“).

Problematické tvary Tradiční příponou druhého i třetího stupně přídavných jmen je -ejší/-ější. Máme levnější/nejlevnější oblečení, silnější/nejsilnější alergii, chutnější/nejchutnější pokrmy, zralejší/nejzralejší ovoce a podobně. Některá přídavná jména můžeme skloňovat dokonce dvěma způsoby – bez uzardění můžeme napsat hustší i hustější, čistší i čistější, hebčí i hebčejší, snazší i snadnější a podobně. Ta omáčka mohla být o něco hustší (i hustější). Čekal jsem, že ta písemka bude snazší (i snadnější). Některá přídavná jména mají stupňování nepravidelné. Konkrétně se jedná o výrazy dlouhý (delší, nejdelší), dobrý (lepší, nejlepší), malý (menší, nejmenší), velký (větší, největší) a zlý (horší, nejhorší – v některých souvislostech lze použít i tvary zlejší, nejzlejší). To je ten nejdelší tunel, jakým jsem kdy jel. Horší výkon jsem snad nikdy neviděl. Ze všech zlých charakterů byl on ten nejzlejší. Zatím to jde, že? Teď ale začíná jít tak trochu do tuhého. Přídavná jména zakončená v základním tvaru na -ký (hebký, hladký, krátký, řídký, sladký) totiž mohou být stupňována buď s příponou -ší, anebo pouze s příponou -í, přičemž písmeno „k“ se změkčí na „č“. A to nejlepší na konec – u žádného výrazu nejsou tyto dvě možnosti libovolně zaměnitelné, správně je pouze jedna z nich. Protože příslušné pravidlo je v zásadě neodvoditelné, je nutné si správné skloňování zapamatovat, případně mít alespoň možnost se podívat do nějaké moudré knihy. Některé z nejrozšířenějších slov, v nichž by skloňování mohlo působit problémy, uvádíme v následujícím přehledu. Slova stupňovaná s příponou -í: hebký (hebčí) hezký (hezčí) křehký (křehčí)

Pište správně česky – poradna šílených korektorů

lehký (lehčí) měkký (měkčí) mělký (mělčí) tenký (tenčí) trpký (trpčí) vlhký (vlhčí) Slova stupňovaná s příponou -ší: blízký (bližší) hladký (hladší) krátký (kratší) nízký (nižší) prudký (prudší) řídký (řidší) sladký (sladší) těžký (těžší) úzký (užší) vysoký (vyšší)

Stupňování nestupňovatelného Některá přídavná jména nelze stupňovat už z hlediska slovotvorby (zkuste například vytvořit tvar druhého stupně od výrazu „vynikající“). Dále by nás zřejmě nenapadlo stupňovat adjektiva ve spojeních typu „psí bouda“ (psejší bouda?) nebo „kamenná zeď“, kde se jedná o přídavná jména druhově přivlastňovací, respektive vztahová. Mezi přídavnými jmény ovšem existují i taková, u nichž lze druhý i třetí stupeň utvořit velmi snadno a výsledný produkt nepůsobí – alespoň gramaticky – nikterak podivně. Problém ovšem spočívá v jejich významu. Jsou to výrazy, které samy o sobě vyjadřují absolutnost, nejvyšší stupeň něčeho. Je proto otázka, zda „snesou“ další stupňování. Možná se i vy ošíváte, když slyšíte nebo čtete spojení typu: nejdokonalejší design nejoptimálnější řešení nejhlavnější úkol

Kapitola 9 – O správném stupňování

nejšpičkovější technologie nejkomplexnější nabídka Máte také pocit, že tu něco přebývá? Že se zde podařilo vytvořit jakési „supersuperlativy“? Pokud ano, máte svůj jazykocit naladěný na podobnou vlnu jako my. Přestože tuto oblast nelze postihnout striktními pravidly, doporučujeme se těmto tvarům vyhýbat. Jen málokdy se totiž stane, že bychom si nevystačili s „obyčejným“ dokonalým designem, optimálním řešením, hlavním úkolem, špičkovou technologií a komplexní nabídkou.

Dvojité stupňování Jedním z poměrně častých prohřešků proti správnému stupňování je cosi, co bychom mohli označit za „dvojité stupňování“. Často se objevuje v mluvených projevech, ale nezřídka se s ním žel setkáváme i v projevech psaných. Mohou to být věty typu: Díky našim opatřením snad budou následky záplav méně katastrofičtější. Abychom uspěli na mezinárodní scéně, potřebujeme mnohem více propracovanější systém řízení výroby. I kdybychom nesprávné tvary nevyznačili kurzivou, asi byste bez problémů odhalili, v čem je problém. Výrazy „více“ či „méně“ totiž samy o sobě vyjadřují míru, a proto není nutné (respektive ani správné) stupňovat i následné přídavné jméno. Náležité formulace by tedy byly: Díky našim opatřením snad budou následky záplav méně katastrofické. Abychom uspěli na mezinárodní scéně, potřebujeme mnohem propracovanější systém řízení výroby.

Stupňování pomocí výrazů víc/více Příslovce „víc/více“ slouží při stupňování jako alternativa použití druhého stupně přídavného jména. (Analogicky samozřejmě platí, že výrazy „nejvíc/nejvíce“ jsou alternativou stupně třetího.) Pokud bychom tedy chtěli, mohli bychom v posledním příkladu předchozího oddílu použít místo tvaru „propracovanější“ i tvar „více propracovaný“. Tuto možnost bychom však měli využívat uvážlivě. Zajímavé je v tomto směru srovnání s angličtinou. Ta u krátkých přídavných jmen (jednoslabičná a některá dvojslabičná) používá stupňování koncovkami -er a -est (great – greater – greatest), ale u dlouhých přídavných jmen volí opisné stupňování pomocí slůvek more a most (beautiful – more beautiful – most beautiful). V češtině je to jinak. Druhý i třetí stupeň v zásadě můžeme vytvořit i od těch nejdelších přídavných jmen, byť to nemusí být vždy jednoduché či praktické. Výjimkou jsou přídavná jména zakončená

19 Závorky a uvozovky V této kapitole se dozvíme něco o závorkách, zejména to, jak u nich (a v nich) pracovat s interpunkcí. Také se podíváme na zoubek uvozovkám – bude nás zajímat, kdy který typ uvozovek použít, jak správně psát přímou řeč a podobně. Začneme závorkami.

Závorky – jak na ně Zdánlivě o nic nejde – sdělení, které chceme do textu vložit, uzavřeme závorkami. Přesto se i tady dělají chyby. Postupně si je představíme. Jestliže je závorka na konci věty, kam patří tečka? Dovnitř závorky, nebo až za ni? V podstatě záleží na tom, jakou pozici závorce ve větě udělíme. Existují dvě možnosti: 1. Sdělení v závorce může bezprostředně souviset s obsahem věty – v takovém případě závorka následuje hned za větou samou, přičemž tečka ukončující větu se vkládá až za závorku. Sdělení v závorce začíná pochopitelně malým písmenem. Podívejte se na příklad: Ve volné přírodě zde dosud žije řada hlodavců (například kapybary). Obsah závorky bezprostředně souvisí s obsahem věty před ní. Závorku tedy ponecháváme jako součást věty. 2. Obsah závorky možná nenavazuje přímo na větu před závorkou, spíše na celý předchozí úsek textu. Nebo zkrátka sdělení v závorce nemá s předcházející větou těsnou souvislost. V takovém případě se pisatel může rozhodnout udělat ze závorky samostatnou větu. Představte si delší výčet pokynů, který končí takto: Dále kontrolujte osoby přicházející dovnitř. (Uvedené pokyny je třeba respektovat za všech okolností.)

176

Kapitola 19 – Závorky a uvozovky

Povšimněte si, že věta v závorce neposkytuje doplňující informaci ani tak přímo k předcházející větě, jako spíše k více větám. Proto by nebylo vhodné závorku spojovat jen s poslední větou. Jelikož závorka je zde sama o sobě větou, musíme větu před závorkou ukončit tečkou a sdělení v závorce začít velkým písmenem a rovněž ukončit tečkou. Nakonec závorku uzavřeme. Neexistuje konkrétní postup, pomocí něhož by se určovalo, kdy má být závorka samostatným celkem a kdy ne. Bývá to tak, že jedná-li se o celou větu (tedy s přísudkem), oddělíme závorku zcela. Pokud to není věta, ale například pouze slovní spojení, ponecháme závorku ve spojení s větou. To ale není striktní pravidlo, spíš jakýsi obecný rys. I když je v závorce celá věta, může pisatel dojít k závěru, že její obsah je těsně navázán na předchozí větu. Snažte se tedy dobře posoudit situaci v kontextu. Nezapomínejte na to, že do závorky vkládáme jakési „vsunuté“ sdělení. A protože vsuvky se od zbytku textu oddělují čárkami, závorková znaménka vlastně čárky nahrazují. Ve větě se tedy nesmí objevit obojí – že bychom dali text do závorky a zároveň se snažili tuto vsuvku oddělovat čárkami. Na druhou stranu ostatní čárky, které jsou součástí stavby věty, zachováváme, protože ty závorkové znaménko nahradit nemůže. O několik odstavců výše jsme si uvedli, že je-li závorka na konci věty, vkládáme tečku až za ni. Totéž pravidlo platí i pro ostatní interpunkci, tedy i čárky. Když jsem nakonec dorazil domů, (a málem se mi to nepodařilo), byl jsem v šoku. (Špatně.) Když jsem nakonec dorazil domů, (a málem se mi to nepodařilo) byl jsem v šoku. (Špatně.) Když jsem nakonec dorazil domů (a málem se mi to nepodařilo), byl jsem v šoku. (Dobře.)

Závorky končící zkratkou Někdy možná váháte nad specifickou situací, kdy se na konci závorky objeví zkratka, jež je zakončena tečkou, tedy zkratka jako atd., apod. a jiné. Zachovat tečku, nebo ne? A kam ji vložit? Odpověď zní, že se nemusíme bát tečku u zkratky napsat a pak ji po uzavření závorky zopakovat. Pokud trochu rozšíříme jednu z předchozích modelových vět, můžeme se podívat na příklad: Ve volné přírodě zde dosud žije řada hlodavců (například kapybary, morčata apod.). Když se soustředíme na kurzivou vyznačenou část věty, vidíme, že první z teček je součástí zkratky a druhá tečka ukončuje větu. Je to tedy jiný postup než u normální věty. Tam totiž, jestliže věta končí takovou zkratkou, se obě tečky slučují v jednu: Ve volné přírodě zde dosud žije řada hlodavců, například kapybary, morčata apod. Možná právě proto jsou někteří pisatelé na pochybách a zdráhají se tečku po uzavření závorky zopakovat, ale je to tak opravdu správně.

Pište správně česky – poradna šílených korektorů

177

Jinak je tomu pochopitelně v případě, že závorku oddělíme coby samostatný celek. V takovém případě je totiž závěrečná tečka uvnitř závorky (jak jsme si ukázali výše), tudíž postupujeme stejně jako u normální věty: Model má bohatou výbavu. (Zákazníkům nabízíme klimatizaci, čtyři airbagy atd.)

Vložené závorky Občas se stane, že musíme vložit závorku do závorky. Obecně je lepší se takovému zápisu vyhnout a v běžném textu se ani zpravidla nevyskytne důvod něco takového dělat. Pokud však přesto chcete vědět, jak na to, zde je návod. Zpravidla se takové situace řeší použitím hranatých závorek. Proč? Použití dvou stejných závorek vedle sebe nepůsobí hezky, nehledě na to, že je takový zápis matoucí. Špatně se v tom orientuje a spíše to vypadá jako tisková chyba – nebo jako část „smajlíka“: (( Takto tedy vypadají správně vložené závorky: (Celý proces dále opakujeme [až k jeho ukončení].) Znovu ovšem připomínáme, že pokud to jen trochu půjde, bude lepší, když se pokusům s hranatými závorkami vyhnete. A to s jednou výjimkou. Místem, kde hranaté závorky mají své dobré opodstatnění, jsou výroky či slova vložená do přímé řeči nebo do citátu. To jsou ty případy, kdy přepisujeme něčí slova nebo text a v průběhu takové pasáže chceme vložit do textu nějaká svá slova – upřesnění, vysvětlení apod. Takové vsuvky a vysvětlující poznámky je dobré vkládat do hranatých, nikoli kulatých závorek. Proč? Kulaté závorky jsou totiž natolik běžnou součástí textu, vypadají, jako by patřily k původní přímé řeči nebo citovanému úseku. Vložíme-li například svou poznámku k přepisu něčího proslovu do kulatých závorek, spíše to bude vyvolávat dojem, že obsah závorky v proslovu přímo zazněl. Čtenář nemusí pochopit, že to je naše vsuvka. Používání hranatých závorek je v takových situacích užitečné, protože tento typ závorky, který se v českém textu objevuje velmi zřídka (snad s výjimkou informací o výslovnosti), působí neobvykle a sám o sobě naznačuje, že obsah této závorky do původního textu nepatří. Malý příklad: Původní věta: Prohlásil, že se o jeho dílo intenzivně zajímá. Upravená věta: Prohlásil, že se o [Čapkovo] dílo intenzivně zajímá. Poznámka na závěr, malá, leč podstatná: Kde vzít na klávesnici hranaté závorky? Jednou možností je přepnout se na okamžik do anglické klávesnice – hledané klávesy jsou pak vlevo od klávesy „Enter“. Pokud se vám přepínat nechce, nezoufejte: Zachrání vás klávesová kombinace Alt + 91, respektive Alt + 93. Ano, i tak snadná věc, jako jsou závorky, nám může dát zabrat. Mnohá z uvedených pravidel platí také v případě uvozovek. A na uvozovky si posvítíme právě teď.

178

Kapitola 19 – Závorky a uvozovky

Píšeme v uvozovkách Jaký je vlastně v češtině účel uvozovek? Do uvozovek vkládáme jednak přímou řeč nebo citát a jednak slova či slovní spojení, která jsou použita ve zvláštním významu nebo kontextu. To první netřeba blíže vysvětlovat, zato druhé užití uvozovek si možná zaslouží bližší vysvětlení. Velmi často dáváme do uvozovek slova, která myslíme ironicky, jako je tomu zde: Nakonec byli výherci dva, tak jsem dostal „jen“ pět milionů. Ono totiž pět milionů také není k zahození… Jindy do uvozovek dáme slova, jež nezapadají do celkového jazykového stylu textu. Například v určitém článku z lékařského prostředí by se mohla objevit tato věta: Chirurgie je chvílemi svým způsobem „řezničina“. Pokud se článek nenesl celý v podobném duchu, pak je slovo řezničina trochu odvážné – lépe ho dát do uvozovek. Do uvozovek často dáváme také konkrétní názvy produktů, jako jsou přístroje, knihy, filmy a podobně. Díky tomu (mimo jiné) snadno rozlišíme, kde název začíná a kde končí. Dále se v uvozovkách může – a mělo by – objevit slovo, které vlastně neexistuje, ale autor jej vytvořil na základě kontextu: Ne každá známka se hodí do alba. Proto je dobré soustředit se na „albumovatelné“ známky.

Jak vypadají správné uvozovky Základní pravidlo zní: Počáteční uvozovky jsou dole, ty závěrečné potom nahoře. Že je to samozřejmé? Ale vůbec ne. Divili byste se, jak velké procento našich korektorských oprav souvisí s rozšířeným nešvarem psát obě uvozovky nahoře. Patrně je to vliv angličtiny, kde je to tak správně. V češtině ale ne! Toto pravidlo platí u všech způsobů užití uvozovek. Když už jsme se zmínili o té angličtině: Kromě toho, že se v tomto jazyce píšou obě uvozovky nahoře, mají také jiný tvar. Jsou zkrátka zahnuty jinam. Dejte si proto pozor na to, abyste vkládali české, nikoli anglické uvozovky. A jak je poznáte? České uvozovky jsou vždy zahnuté tak, že oblouk směřuje směrem ke slovu (počáteční uvozovky mají tvar 99, závěrečné 66). Všimněte si zde: „xxx“. Naopak anglické uvozovky by obloukem směřovaly od slova: “yyy”. Svého korektora také určitě potěšíte, když si správnou podobu uvozovek nebudete plést s takzvanou „palcovou mírou“, tedy značkou pro palce ("). Pro uvozovky nám na počítači slouží klávesa vpravo od písmene „l“. Většina textových editorů je natolik inteligentní, že rozpozná, kterou uvozovku má vložit (zda dolní, nebo horní). Rozpoznají to podle toho, kam uvozovku dáváte – zda na konec slova, nebo na jeho začátek. Ale pokud chcete mít absolutní jistotu, že píšete správnou uvozovku, znovu vám spolehlivě poslouží klávesové zkratky: uvozovky dole: Alt + 0132 uvozovky nahoře: Alt + 0147