4
PřÍNOSy TOULaJÍCÍ Se MySLI
N
a okamžik se vraťme a přemýšlejme o myšlení. V tom, co jsem dosud napsal, se skrývá jistá předpojatost: že soustředěná a na konkrétní cíl zaměřená pozornost má větší hodnotu než nezacílená, spontánní pozornost. Ale předpoklad, že pozornost musí být ve službách řešení problémů či dosahování cílů, je zjednodušující a bagatelizuje možné výhody tendence mysli nechat se jen tak unášet, kdykoli je ponechána sama sobě. Každý druh pozornosti má své využití. Samotný fakt, že asi polovina našich myšlenek se odehrává za denního snění, naznačuje, že schopnost mysli zabývat se představami může mít své výhody.1 Možná bychom poupravili svůj názor na „toulavou mysl“, kdybychom vzali v úvahu, že namísto odpoutání se od toho, co má nějakou váhu, se vlastně můžeme docela dobře naopak zatoulat k něčemu, co stojí za to.2 Neurovědecký výzkum toulavé mysli čelí jedinečnému paradoxu: Záměr působící sestupně nevyvolává úspěšnou vzestupnou odezvu. Je naprosto nemožné dát někomu pokyn, aby nechal své myšlenky spontánně proudit – tedy nechat mysl volně se toulat.3 Chcete-li zachytit toulající se myšlenky v jejich přirozeném stavu, musíte je zachytit tehdy, když se zrovna vynoří. Oblíbenou výzkumnou strategií je dávat lidem náhodně otázky ohledně toho, co právě prožívají, a zaznamenávat přitom činnosti jejich mozku. Tím se shromáždí chaotická změť různých myšlenkových obsahů včetně velkého množství „toulavých“ myšlenek. 47
ANATOMIE POZORNOSTI
Vnitřní nutkání opustit namáhavé soustředění je tak silné, že kognitivní vědci pohlížejí na toulající se myšlenky jako na „default mode“, výchozí režim – do kterého se mysl přepíná, když nepracuje na nějakém úkolu. Studie za pomoci snímání mozkové činnosti zjistily, že okruhy zajišťující tento režim se soustřeďují v centrech mediální prefrontální kůry. Nedávná skenování mozku přinesla překvapivé zjištění. Během toulání myšlenek jsou patrně aktivní dvě hlavní oblasti mozku, a nikoli pouze mediální pruh, který je už dlouho spojován s bloudící myslí.4 Druhá část – exekutivní systém prefrontální kůry – byla do té doby považována za rozhodující pro udržení mysli soustředěné na konkrétní úkol. Přesto skenování vykazovala aktivitu obou oblastí, i když mysl pouze bezcílně bloumala. Je to tak trochu hádanka. Toulající se mysl ze samotné své podstaty odvádí naše soustředění od úkolů, jimž se máme věnovat, a snižuje naši výkonnost – zejména v případě kognitivně náročných záležitostí. Vědci si prozatím vysvětlují tuto záhadu tak, že bloumající mysl snižuje výkon, protože si „vypůjčuje“ exekutivní systém i pro jiné účely. Tím se vracíme k otázce, jakým směrem se toulavá mysl pohybuje. Obvykle k tomu, čím se v osobním životě v tu chvíli právě zabýváme, a k různým nevyřešeným záležitostem – k věcem, které musíme vyřešit (více o tom najdete v následující kapitole). Zatímco tedy může zatoulaná mysl narušit naše bezprostřední soustředění na právě řešený úkol, pracuje po nějakou dobu na řešení problémů, které jsou pro náš život důležité. Toulající se mysl navíc obohacuje náš kreativní potenciál. Když se nám myšlenky toulají, zlepšujeme se ve věcech, které závisejí na náhlém pochopení či vnuknutí, na tzv. tvůrčím vhledu – ať už jde o vymýšlení nápaditých slovních hříček, nebo o vynálezy či originální nápady. Lidé, kteří jsou neobyčejně zdatní v řešení mentálních úloh vyžadujících schopnost kognitivní kontroly a obrovskou pracovní paměť (například řešení složitých matematických problémů), mohou mít ve skutečnosti potíže s úkoly vyžadujícími představivost a tvůrčí myšlení, pokud jim činí obtíže odpoutat se od plného soustředění.5 48
5
hLeDáNÍ ROVNOVáhy
S
chopnost opětovně přivolat zpět zatoulanou pozornost je samotným jádrem úsudku, charakteru a vůle,“ prohlásil „ William James považovaný za zakladatele psychologie ve Spojených státech. Pokud ale začnete pátrat po tom, na co lidé myslí při nějaké konkrétní činnosti, je pravděpodobnost jedna ku jedné, že se jejich myšlenky toulají jinde.1 Tento poměr se výrazně mění v závislosti na tom, o jakou činnost jde. Průzkum náhodného vzorku několika tisíc lidí zjistil, že soustředění se na to, co se děje tady a teď, je pochopitelně zdaleka nejvyšší ve chvílích, kdy se milují (zjevně dokonce i u lidí, kteří odpovídali na špatně načasovaný dotaz po telefonu). Na druhém místě se s velkým odstupem umístilo cvičení, následované rozhovorem tváří v tvář a hraním her. V protikladu k tomu volně se toulající myšlenky byly nejčastěji zaznamenány ve chvíli, kdy lidé pracovali (zaměstnavatelé, poznamenejte si), při používání domácího počítače nebo při dojíždění do práce a zpět. Obecně je nálada lidí ve chvílích, kdy se jejich myšlenky toulají, spíše negativní. Dokonce i myšlenky, které mají zdánlivě neutrální obsah, jsou mírně negativně emocionálně zabarvené. Samotná toulající se mysl jako taková se zdá být částečnou nebo i hlavní příčinou trápení. Kam se naše myšlenky zatoulají, když nemyslíme na nic konkrétního? Nejčastěji se zabývají námi samotnými, naším já. „Já“ 55
ANATOMIE POZORNOSTI
podle Williama Jamese splétá vědomí sebe sama tak, že vypráví náš příběh – spojuje nahodilé kousky života do soudržného vyprávění. Tato dějová linie pojednávající jen a jen o nás samotných vytváří pocit trvalosti, který je na pozadí našeho neustále se měnícího prožívání. „Já“ odráží činnost mediální prefrontální kůry, onoho spouštěče bloudění mysli. Toto „já“ je ztracené v proudu myšlenek, který má jen málo společného s aktuální situací – naopak je celý a výhradně, hmm, prostě o nás. Jde o tak běžný mentální návyk, že jej neurovědci nazývají „výchozím stavem mysli“ (default mode), do něhož se vracíme, kdykoli dopřejeme mysli odpočinek od nějaké soustředěné činnosti. Reakce na aktuální podněty či aktivní soustředění jakéhokoli druhu vyřazuje z činnosti „já“, zatímco nezaměřená pozornost nás vrací do stavu pohodlného „bahna“ přemítání.2 Bloudící mysl má sklon zaměřovat se na nás samotné a na naše starosti: na všechny ty věci, které musím dnes udělat; na ohavnost, kterou jsem řekl té a té osobě; na to, co jsem měl říct místo toho. Zdá se, že zatímco k nějaké příjemné myšlence či radostné představě se mysl zatoulá jen občas, častěji má sklon k negativnímu přemítání a k obavám. Jakmile naše samomluva a přemítání vyvolají úzkost nízké neuronální úrovně, zahájí činnost mediální prefrontální kůra. Pokud se ale plně soustředíme, je mediální oblast tlumena sousední postranní částí prefrontální korové oblasti. Naše selektivní pozornost tak ruší aktivaci okruhů určených pro emocionální starosti – tedy nejmocnějšího typu rozptylování. Nejsilnějším rušivým vlivem není hovor lidí kolem nás, ale spíše „řeč“ našich vlastních myšlenek. Naprostá koncentrace vyžaduje utišení vnitřního dialogu. Začněte odečítat postupně sedm od stovky – udržíte-li soustředění na tento úkol, řečnění utichne.
56
SEBEUVĚDOMĚNÍ
SKUPINOVÉ MyŠLeNÍ: KOLeKTIVNÍ SLePÉ SKVRNy
Bezprostředně po ekonomickém propadu investičních nástrojů založených na finančních derivátech rizikových hypoték byl pořízen rozhovor s finančníkem, jehož náplní práce bylo vytvářet právě tyto nástroje. Vysvětloval, jak obvykle shromáždí obrovské množství rizikových hypoték a rozdělí je do tří splátkových tranší: na nejlepší z nejhorších, na ne tak dobré a na nejhorší z nejhorších. Pak vezme každou z těchto tranší a opět je rozdělí na třetiny – a vytvoří investiční deriváty založené na každé z nich. Položili mu otázku: „Kdo by měl zájem si je koupit?“ Jeho odpověď zněla: „Idioti.“ Samozřejmě i zdánlivě velice chytří lidé do těchto derivátů investovali, aniž brali v potaz signály, že nestojí za riziko, a naopak zveličovali signály, které jejich rozhodnutí podporovaly. Když se tato tendence ignorovat důkazy a popírat je rozšířila do podoby všeobecně sdíleného sebeklamu, stalo se z ní skupinové myšlení. Nevyřčená potřeba chránit vysoce ceněné mínění (a snižovat váhu zásadních vyvracejících dat) vede ke vzniku kolektivních „slepých skvrn“6, což ústí v nesprávná rozhodnutí. Rozhodnutí prezidenta George W. Bushe a jeho nejbližších spolupracovníků vtrhnout do Iráku, které bylo založené na existenci imaginárních „zbraní hromadného ničení“, je klasickým příkladem toho jevu. Podobná byla situace na finančních trzích, kde řady finančníků přispěly ke kolapsu trhu s deriváty rizikových hypoték. V obou případech zasáhlo nešťastné skupinové myšlení izolované skupiny lidí zodpovědných za rozhodování, kteří si nepoložili ty správné otázky nebo ignorovali nepohodlné údaje naznačující, že jejich hypotézy nejsou správné – naopak v nich neustále dokola utvrzovali sami sebe i ostatní. Kognitivní schopnosti jsou ve skupině lidí rozloženy – někteří její členové jsou specialisty v jedné oblasti, zatímco druzí disponují doplňujícími silnými stránkami a zkušenostmi. Proudí-li informace volně v rámci skupiny nebo zvenku dovnitř skupiny, vede to k nejlepším rozhodnutím. Skupinové myšlení však začíná s nevyřčeným předpokladem: Víme všechno, co vědět potřebujeme. 80
Vnímat sebe sama tak, jak nás vnímají ostatní
Firma spravující investice pro velmi bohaté lidi poskytla Danielu Kahnemanovi, nositeli Nobelovy ceny za ekonomii, nedocenitelný zdroj informací: výsledky investičních akcí jejích pětadvaceti finančních poradců za období osmi let. Analýzou dat Kahneman zjistil, že neexistuje žádný jasný vzorec úspěšnosti konkrétního poradce v jednotlivých letech – jinými slovy, žádný z poradců nebyl ve spravování peněz klientů trvale lepší než ostatní. Výsledky nebyly nic jiného než prostá náhoda. Přesto se kdekdo tvářil, že jsou ve hře nějaké speciální dovednosti – a ti, kteří si vedli v konkrétním roce nejlépe, dostávali tučné prémie. Kahneman se s výsledky své práce v ruce sešel na večeři s vysoce postavenými představiteli firmy a informoval je, že „odměňovali něčí štěstí, jako by to byla dovednost“. Měla to být šokující zpráva. Představitelé firmy však klidně pokračovali v jídle. Kahneman říká: „Neměl jsem pochyby, že jak naše zjištění, tak jejich logické závěry byly rychle zameteny pod koberec a že život ve firmě půjde dál jako dříve.“7 Iluze o zvláštních dovednostech, která je hluboce zakořeněná v kultuře tohoto odvětví, byla ohrožena. Jak ale Kahneman dodává: „Fakta zpochybňující takový zásadní předpoklad – a tím ohrožující živobytí a sebevědomí některých lidí –, se zkrátka neuznávají.“ Vraťme se do šedesátých let dvacátého století, kdy na americkém Jihu vřelo hnutí za občanská práva. Tehdy jsem se připojil k pokojné demonstraci před jedním obchodem s potravinami v mém rodném městě v Kalifornii – tento obchod tenkrát nenajímal na práci Afroameričany. Avšak až teprve mnohem později, když jsem se doslechl o práci Johna Ogbua (antropologa z Nigérie posléze působícího na Kalifornské univerzitě v Berkeley), který přijel do mého rodného města, aby studoval to, co nazýval „kastovním systémem“ – až tehdy jsem si uvědomil, že tento problém skutečně existoval, že šlo o určitý druh rasové segregace.8 Na střední škole, kam jsem chodil, byli samí běloši a nepatrný počet Asiatů a Hispánců. Do druhé střední školy chodili většinou černoši spolu s několika Hispánci. Třetí byla smíšená. Do té doby jsem o tom nikdy neuvažoval. 81
Recept na sebeovládání
A neplatí to jen pro čtyřleté děti či dospívající. Zdá se, že chronické kognitivní „přetížení“ charakteristické pro život mnoha z nás snižuje náš práh pro sebeovládání. Čím vyšší jsou nároky na naši pozornost, tím hůře odoláváme pokušení. Výzkumy naznačují, že epidemie obezity v rozvinutých zemích může být částečně způsobena naší zvýšenou náchylností přejít v okamžiku rozrušení do jakéhosi automatického režimu a sáhnout po sladkém nebo tučném jídle. Použitím zobrazovacích metod mozku odhalilo, že lidé nejúspěšnější ve shazování kilogramů a udržování si váhy vykazují nejrozvinutější schopnost kognitivní kontroly, jsou-li vystaveni pohledu na kaloriemi nabité sousto.18 Freudův výrok „Kde bylo id, tam bude ego“ hovoří přímo o tomto vnitřním napětí. Id (neboli vášně, pudy a touhy) nutící nás koupit si nějakou předraženou luxusní věc nebo kliknout na lákavou, ale čas požírající webovou stránku, trvale zápolí s egem řídícím naši mysl. Ego nám umožňuje programově hubnout, šetřit penězi a nakládat s časem efektivně. V ringu naší mysli představuje síla vůle (coby jedna stránka ega) zápas mezi vyššími a nižšími systémy mozku. Síla vůle udržuje naše soustředění na vytyčené cíle, a to navzdory nejrůznějším nutkáním, vášním, návykům a tužbám, které se pokoušejí nás od nich odtáhnout. Taková schopnost kognitivní kontroly představuje „chladný“ mentální systém snažící se přimět nás, abychom šli za svými cíli a tváří v tvář „horkým“ emocionálním reakcím – rychlým, impulzivním a automaticky spouštěným. Uvedené zápolící systémy reprezentují zásadní rozdíl v zaměření pozornosti. Oblasti systému odměn jsou zaměřené na dychtivé poznávání a myšlenky s vysokým emočním nábojem – například na představu, co je tak lákavého na marshmallow (chutné, sladké, měkké). Čím vyšší je náboj, tím silnější je nutkání – a tím pravděpodobnější je, že naše střízlivě uvažující prefrontální mozkové laloky budou uneseny našimi touhami. Tento prefrontální exekutivní systém na druhou stranu „ochlazuje“ náš zápal tím, že potlačuje nutkání po sladkostech sáhnout a přehodnotí samotné pokušení (ale tloustne se z toho). Vy (nebo vaše čtyřleté dítko) můžete tento systém vědomě 97
SEBEUVĚDOMĚNÍ
aktivovat přemýšlením například o tvaru bonbonu nebo o jeho barvě či o tom, jak se vlastně vyrábí. Toto úmyslné „přepnutí“ pozornosti sníží touhu po něm sáhnout. Podobně jako Keksíkovi v seriálu pomáhal Mischel během svých experimentů na Stanfordu dětem odolat pokušení pomocí jednoduchého triku: učil je představovat si, že sladkost je pouhý zarámovaný obrázek. Náhle se z neodolatelné a zdánlivě velké sladkosti stalo pro děti něco, ohledně čeho mohly předstírat, že to není skutečné, něco, na co mohly, ale už také nemusely zaměřit pozornost. Snaha změnit vztah k sladkému pokušení představovala něco jako mentální judo umožňující dětem (které by jinak nedokázaly odolat této sladkosti ani minutu) úspěšně čelit pokušení celou čtvrthodinu. Taková schopnost kognitivní kontroly impulzů nám může být v životě užitečná. Mischel to shrnul prostě: „Dokážete-li se vypořádat se silnými emocemi, pak se namísto sledování televize dokážete taky připravovat na zkoušky. Také si dokážete naspořit víc peněz na důchod. Nejde jen o marshmallow.“19 Úmyslné odvedení pozornosti, kognitivní přehodnocení a další metakognitivní strategie se dostaly do učebnic psychologie již v sedmdesátých letech dvacátého století. Podobné mentální taktiky však využívali už zmínění mniši z pátého století našeho letopočtu, když meditovali o „odpudivých“ aspektech lidského těla. Příběh z té doby vypráví, jak byl jednou jeden z mnichů na procházce, když se kolem něj prohnala nádherná žena.20 Toho rána se zuřivě pohádala s manželem a teď byla na útěku k rodičům. Po pár minutách se objevil manžel, který ji hledal, a zeptal se mnicha: „Ctihodný, neviděl jste tu náhodou projít ženu?“ Mnich odpověděl: „Zda muže nebo ženu, to nedokážu říct. Ale jakýsi pytel kostí se kolem přehnal.“
98
10
TřI DRUhy eMPaTIe
E
xtrémně citlivé vnímání emocionálních signálů je projevem tzv. kognitivní empatie, jednoho ze tří hlavních typů pozornosti používané pro „čtení“ prožitků druhých lidí.1 Tento typ empatie nám umožňuje nejen vnímat svět z perspektivy druhých a chápat jejich duševní stavy, ale současně také ovládat vlastní emoce a ukládat si do paměti emoce prožívané ostatními. Jde o sestupné duševní procesy.2 Naproti tomu v případě emocionální empatie se jakoby napojujeme na druhého člověka a sdílíme s ním jeho emoce, naše těla souzní se všemi radostmi i strastmi, kterými prochází. Takové naladění se obvykle děje prostřednictvím neuronálních okruhů spouštěných zcela automaticky a spontánně – a působících vzestupně. Přestože při zapojení kognitivní či emocionální empatie poznáme, co si druhý člověk myslí, a také v nás rezonují jeho pocity, nemusí to nutně vést k soucitu a starosti o jeho blaho. Teprve poslední typ empatie, empatická účast, zachází dále: vyvolává v nás obavy o druhé a mobilizuje v nás potřebu pomoci, je-li zapotřebí. Tento soucitný přístup staví na primitivních systémech silné náklonnosti a péče o druhé působících vzestupně, ukrytých hluboko v nižších oblastech mozku. Tyto okruhy se navíc mísí s reflektivnějšími sestupnými okruhy vyhodnocujícími, do jaké míry si ceníme blaha ostatních. Nervové okruhy zapojované při empatii byly vytvořeny pro potřeby komunikace tváří v tvář. Dnešní online komunikace 106
Tři druhy empatie
proto klade na empatii speciální nároky. Představte si například typický moment, k němuž dochází během pracovních schůzek – všichni dospějí k dosud nevyslovené shodě, až nakonec jeden člověk řekne nahlas to, co zatím jen viselo ve vzduchu: „Tak fajn, na tom se všichni shodneme.“ A hlavy souhlasně přikývnou. Dospět k takovému konsenzu během online diskuse ovšem znamená střílení naslepo – není možné spolehnout se na průběžný přísun neverbálních sdělení umožňujících při fyzickém setkání někomu nahlas potvrdit dosud nevyslovený souhlas. Svá zjištění o názorech ostatních můžeme zakládat pouze na jejich slovech. Zbývá nám proto jen čtení mezi řádky: při online komunikaci se spoléháme na kognitivní empatii, jistý druh čtení myšlenek umožňující nám usuzovat, co se děje v mysli druhého. Kognitivní empatie nám dovoluje porozumět způsobu, jakým náš protějšek vnímá a přemýšlí. Dívat se očima jiných a myslet podobně jako oni nám pomáhá zvolit jazyk vyhovující jejich způsobu myšlení. Taková schopnost vyžaduje podle kognitivních vědců „doplňkové výpočetní mechanismy“ – musíme přemýšlet o cizích pocitech. Vědci z týmu Justine Cassellové využívají při své práci tento druh empatie zcela rutinně. Přirozená zvídavost nás předurčuje ke sbírání vědomostí od druhých a tím živí naši kognitivní empatii a posiluje chápání jejich světa. Jeden úspěšný manažer, který je příkladem takového životního přístupu, mi řekl: „Vždy mi šlo jen o to, všechno se naučit a porozumět každému, v jehož blízkosti jsem se ocitl – proč přemýšlí tak, jak přemýšlí, proč dělá to, co dělá, co u něj prostě funguje a co ne.“3 Hledání kořenů takového přístupu nás zavede až ke způsobu, jakým se dítě učí základním stavebním prvkům emočního života, jako například čím se jeho stav liší od ostatních a jak jiní lidé reagují na vyjadřované pocity. Toto první porozumění emocím znamená předěl – dítě už umí pochopit hledisko druhého, umí porozumět různým perspektivám a sdílet mínění ostatních. 107
CHYTRÉ CVIČENÍ
FRaGMeNTy POZORNOSTI Když dalajláma během svých cest po světě hovoří před velkým publikem, často má vedle sebe muže jménem Thubten Džinpa – svého dvorního tlumočníka do angličtiny. Džinpa zaujatě poslouchá, zatímco Jeho Svatost mluví v tibetštině, pouze příležitostně si dělá stručné poznámky. Jakmile nastane v proslovu pauza, Džinpa zopakuje anglicky, co bylo řečeno – svým elegantním akcentem absolventů obou nejlepších britských univerzit.6 Když jsem jezdil do zahraničí přednášet a využíval jsem tlumočníků, pokaždé mě žádali, abych vždy pronesl jen pár vět a pak se odmlčel, aby měl tlumočník možnost má slova přetlumočit do místního jazyka. Delší projev bez odmlčení by jim činil potíže. Jednou jsem byl náhodou přítomen, když zmíněná dvojice Tibeťanů stála před několikatisícovým zástupem lidí a dalajláma mluvil ve stále delších úsecích bez přestávky na tlumočení. Jednou mluvil tibetsky celou čtvrthodinu, než se odmlčel. Bylo jen obtížně představitelné, že by si tak dlouhou pasáž mohl jakýkoli tlumočník zapamatovat. Když dalajláma skončil, Džinpa chvíli mlčel, až se publikum citelně zachvělo v obavě, jak si jeho paměť poradí s takovým úkolem. Pak však Džinpa začal tlumočit a mluvil také patnáct minut – aniž zaváhal nebo se byť jen na chvilku odmlčel. Byl to obdivuhodný výkon a posluchači jej odměnili potleskem. Jaké tajemství se skrývá za takovým výkonem? Když jsem se Džinpy zeptal, připsal sílu své paměti výcviku, kterého se mu dostalo jako mladému mnichovi v tibetském buddhistickém klášteře na jihu Indie, kde po adeptech požadovali, aby si zapamatovali dlouhé pasáže textů. „Začínáte ve věku pouhých osmi nebo devíti let,“ vysvětloval. „Potýkáte se s texty v klasické tibetštině, které ještě v té době nerozumíte – jako by si evropský mnich měl zapamatovat texty v latině. Navíc se je učíte nazpaměť jen podle sluchu. Některé z textů jsou liturgické zpěvy – můžeme se dokonce setkat s mnichy odříkávajícími je zcela zpaměti.“ 172
Mýtus 10 000 hodin
Některé texty, které se mladí mniši musejí naučit, mají rozsah až třiceti stránek se stovkami stránek komentářů. „Začneme s dvaceti řádky, které se učíme nazpaměť dopoledne a pak je opakujeme několikrát denně s textem v ruce jako nápovědou. Potom v noci řádky recitujeme nahlas potmě už zcela zpaměti. Další den si přidáme dalších dvacet řádků a recitujeme všech čtyřicet – dokud nedokážeme odříkat celý text.“ Anders Ericsson, odborník na správné způsoby trénování, učil podobnou dovednost americké vysokoškoláky, kteří si dokázali zapamatovat a znovu vyjmenovat až 102 náhodných číslic (taková úroveň schopnosti vybavit si číslice je stála čtyři sta hodin soustředěného cvičení). Jak Ericsson zjistil, soustředěná pozornost umožňuje studentům nacházet chytřejší způsoby, jak docílit žádoucího výkonu – ať už na klaviatuře, nebo v labyrintu mysli. „Když jde o takové využívání soustředěné pozornosti,“ svěřuje se Džinpa, „vyžaduje to značnou tvrdošíjnost. Musíte vytrvat, přestože to může být otravné.“ Mohlo by se zdát, že takové memorování rozšiřuje kapacitu pracovní paměti, v níž obvykle po několik vteřin uchováváme všechno, čemu věnujeme pozornost před odesláním do dlouhodobé paměti. Ale při téhle zdánlivé expanzi nejde ve skutečnosti o zvětšení objemu toho, co udržíme v krátkodobé paměti. Tajemstvím je specifický druh chytrého tréninku: fragmentace na menší celky. „Když Jeho Svatost hovoří,“ řekl mi Džinpa, „znám podstatu toho, o čem mluví, a většinou znám i konkrétní text, o němž promlouvá. Dělám si zkratkovité poznámky k hlavním bodům, ale jen zřídkakdy se na ně během tlumočení podívám.“ Právě tyto zkratkovité poznámky jsou oním rozdělením na menší celky. Herbert Simon, zesnulý nositel Nobelovy ceny a profesor na Univerzitě Carnegie Mellon, mi před lety řekl: „Každý profesionál si v rámci své specializace osvojí obdobnou paměťovou schopnost. „Paměť je jako rejstřík; profesionálové rozpoznají přibližně 50 tisíc jednotek informací. U lékařů odpovídá značná část těchto fragmentů symptomům nemocí.“7 173
SOUSTŘEDĚNÝ LÍDR
Kobun Chino byl zenovým učitelem Steva Jobse, zesnulého legendárního výkonného ředitele společnosti Apple. K neviditelným terčům zasaženým Jobsem patřila na svou dobu revoluční koncepce počítače snadno ovladatelného každým, nikoli pouze počítačovými nadšenci. To byla tehdy myšlenka jaksi unikající všem počítačovým společnostem. Po vytvoření prvního stolního počítače firmy Apple přenesl Jobs a jeho tým vizi uživatelsky přátelského přístroje i na produkty iPod, iPhone a iPad – šikovné výrobky, u nichž jsme si neuvědomovali, že je potřebujeme (nebo jsme si to ani nedokázali představit) – dokud jsme je neviděli. Když se Steve Jobs v roce 1997 vrátil do Applu, odkud byl v roce 1984 vypuzen, našel společnost vyrábějící kvantum výrobků: počítače, periferní zařízení, dvanáct různých typů Macintoshů. Společnost se potácela nad propastí. Jobsova strategie byla prostá: začít se soustředit. Namísto desítek produktů se Apple začal soustřeďovat na pouhé čtyři: jeden počítač a jeden notebook pro dva různé trhy: pro běžné zákazníky a pro profesionály. Jako praktikant zenu, v němž uvědomění si vlastní rozptýlenosti pomáhá soustředění, Jobs věděl, že „rozhodnutí, co nedělat, je právě tak důležité jako rozhodnutí, co dělat“.7 Jobs vytrvale odbourával nepodstatné – v osobním i profesním životě. Věděl ale, že v zájmu efektivního zjednodušení je třeba chápat složitost toho, co zjednodušujete. Každé rozhodnutí něco zjednodušit (jako Jobsovo prohlášení, že výrobky Apple musejí umožnit uživateli udělat cokoli ve třech či méně kliknutích) vyžadovalo nejdříve důkladné porozumění funkcím systémových příkazů i tlačítek, jichž se chtěl vzdát – aby mohlo následovat hledání elegantních alternativ. Více než století před vznikem firmy Apple způsobila jiná revoluční vize mimořádný celosvětový komerční úspěch šicího stroje Singer. Zlomovým předpokladem bylo, že ženy v domácnosti dokážou pracovat s mechanickým přístrojem. To byla v devatenáctém století, dlouho před tím, než si ve Spojených státech ženy vydobyly volební právo, revoluční myšlenka. Firma Singer 218
Jak řídí svou pozornost lídři
navíc zjednodušila ženám koupi šicích strojů možností nákupu na úvěr, což byl další novátorský krok. Jen za rok 1876 prodala společnost Singer 265 316 strojů, což byl v dané době skutečně obrovský počet. Jeden ze zakladatelů firmy se zasloužil o stavbu Dakoty, významného obytného domu na Manhattanu, kde později bydlely osobnosti jako Yoko Ono a John Lennon. Zbrusu nové sídlo vedení firmy, budova s názvem Singer o sedmačtyřiceti poschodích, byla v roce 1908 nejvyšší stavbou na světě.8 Moje matka narozená v roce 1910 (odešla na věčnost dva měsíce před svými stými narozeninami) vlastnila šicí stroj Singer už v letech svého dospívání. Pamatuji si, jak jsem s ní jako dítě chodíval do místního obchodu se střihy. Ženy v té době běžně šily šaty jak pro sebe, tak pro svou rodinu. Když jsem přišel na svět já (coby její třetí dítě narozené v pozdějším věku), oblečení na mě už kupovala. Kultura se mění (ženy si nejprve oblíbily šicí stroje, s postupem času však začaly nakupovat pro celou rodinu oblečení z konfekce ve stále větší míře šité levnými pracovními silami, převážně za hranicemi své země) a neustále otevírá nové možnosti – ať už jsou to nové skupiny zákazníků, nové způsoby nakupování, vyvíjející se potřeby, technologie, distribuční možnosti a informační systémy. Každý pokrok otevírá dveře celé spoustě nových potenciálně vítězných strategií. Firmy Apple i Singer prošlapaly cestu a konkurence je následuje a zoufale se snaží je dostihnout. Dnes existuje celé miniodvětví konzultantů připravené s vaší společností vyzkoušet všechny „učebnicové“ strategie. Přestože tyto všeobecně známé a všem dostupné strategie organizacím vylepšují taktiku, nemění samotnou hru. Původní význam slova strategie pochází z oblasti vojenství a znamená „umění být vůdcem“ – onoho času generálem. Strategie udávala, jak rozestavit vojsko, taktika potom, jak vést bitvu. Dnes musejí lídři vytvářet strategie smysluplné na úrovni každého většího systému, jehož jsou součástí – což je zadání pro typ soustředění se navenek. 219
Jak vést ke vzdálené budoucnosti
LÍDřI S VeLKÝM ROZhLeDeM
Zkuste si představit, co se po celá léta odehrává u výrobce zmrzliny Ben & Jerry’s Ice Cream. Jedna z jeho nejoblíbenějších příchutí Chocolate Fudge Brownie (čokoládová zmrzlina s kousky čokoládových brownies) vyžaduje, aby do ní byly rozdrobeny brownies. Firma Ben & Jerry’s tento chutný dezert dováží po kamionech z pekárny Greyston Bakery v chudé čtvrti newyorského Bronxu. Pekárna školí a zaměstnává obtížně zaměstnatelné lidi, a to včetně bývalých bezdomovců, kteří nyní se svými rodinami žijí v nedalekých nízkonákladových bytech. Motto pekárny zní: „Nezaměstnáváme lidi, aby pekli brownies. Pečeme brownies, abychom zaměstnali lidi.“ Takový přístup představuje svěží způsob myšlení, o který si obtížně řešitelná dilemata sama říkají. Každé takto poctivé řešení však obsahuje skrytou ingredienci: prohloubení našeho soustředění a porozumění – nám samotným, druhým, komunitám a společnostem. Je-li vůdcem každý, kdo inspiruje a vede lidi za společně sdíleným cílem, je vůdcovství značně rozšířeným jevem. Ať už v rámci rodiny, sociálních sítí nebo organizace či společnosti jako celku, všichni jsme tím či oním způsobem lídry. Průměrný vedoucí pracuje v rámci možností systému tak, aby z jeho práce těžila jediná skupina lidí; řídí se danými pravidly a vypořádává se s každodenními problémy svého týmu. Skvělý lídr ovšem definuje misi, jedná na různých úrovních a pouští se do nejvážnějších problémů. Takové vůdčí osobnosti se nespokojí se současnou podobou systémů, nýbrž vidí, jaké by mohly být. Takové osobnosti pracují na změně systémů k lepšímu, aby prospívaly co největšímu okruhu lidí. Pak ještě existují vzácné duše přesahující svou aktivitou rámec běžných kompetencí – moudří lidé konající ve prospěch společnosti jako takové, nikoli pouze konkrétního politického uskupení či podnikání. Nic jim nebrání uvažovat daleko do budoucnosti. Jejich doširoka otevřená clona obsáhne blaho celého lidstva, a ne pouze jediné skupiny. Dívají se na lidstvo jako 261
ŠIRŠÍ PERSPEKTIVA
na „my všichni“, nikoli na „my“ a „oni“. A také zanechávají dědictví budoucím generacím – jsou to vůdci, které si pamatujeme ještě po sto letech či mnohem déle. Vzpomeňme Thomase Jeffersona a Abrahama Lincolna, Gandhího a Mandelu, Buddhu a Ježíše. Jedním z největších malérů dneška je paradox antropocénu – lidské systémy ovlivňují základní systémy umožňující život na naší planetě, a my tak pomalu směřujeme ke kolapsu. Hledání řešení vyžaduje „antropocénní“ myšlení, tj. porozumění bodům působení (tzv. pákovým bodům) uvnitř dynamiky těchto systémů; jen tak je možno nastavit nový směr pro lepší budoucnost. Tato komplikovaná otázka se přidává k dalším typům problémů, které musejí dnešní lídři řešit. Například vinou zdravotních a ekologických dopadů našeho životního stylu způsobují nejbohatší lidé nepřiměřenou bolest lidem nejchudším. Potřebujeme přetvořit naše ekonomické systémy tak, aby braly v úvahu i lidské potřeby, nikoli pouze ekonomický růst. Vezměme si rozšiřující se propast mezi těmi opravdu nejbohatšími a nejmocnějšími na světě, a těmi nejchudšími. Bohatí se drží moci a tento status je může (a jsme toho bohužel svědky) zaslepit vůči skutečným životním podmínkám chudých a nechat je lhostejnými k jejich strádání. Otázkou potom je, kdo může mocným říkat pravdu? „Civilizace by se neměla posuzovat podle vztahu k nejmocnějším, nýbrž podle zacházení s těmi, kteří jsou (ať už z rasových, náboženských, genderových, zdravotních, či třídních důvodů) od moci nejdále, a to i v čase,“ říká Larry Brilliant. „Vyspělá civilizace by s nimi měla soucítit a milovat je.“ Výdobytky a rozkoše rozvinutých ekonomik jsou lákavé, existují ovšem také „civilizační choroby“ jako cukrovka a srdeční onemocnění zhoršované těžkostmi a každodenním stresem, bez nichž by takový životní styl zřejmě nebyl možný (a má na tom samozřejmě zásluhu i ekonomický „zázrak“ zvaný junk food). Tento problém navíc narůstá ruku v ruce s naší neschopností zpřístupnit základní zdravotní služby většině světa. 262