Wilth Ahwa

Wilth Ahwa

Lucie Kučerová Zbyněk K. Holub Zdeněk Beneš Milan Brabec Jan Č. Galeta Míla Linc

Lucie Kučerová Děkuji krásné Divoké řece za pózování na fotografiích a za vlídnost, že si mě v peřejích nenechala i s mým fotoaparátem.

Poděkování posílám i Zdeňkovi za zapůjčení knih plných cenných informací.

Zdeněk Beneš: „Děkuji Kristýně, Nice, Aleně a Bambuli – za komentáře, připomínky a inspiraci.

Zvláštní poděkování patří Gilgaladovi za jeho nepřetržitou podporu a motivaci!“

Milan Brabec: „Mé poděkování patří především mým čtenářům a kritikům z ‚první linie‘ – Josefu Burdovi, Miroslavu Kalousovi, Janu Knyttlovi a v neposlední řadě nejpečlivějšímu z nich, Miroslavu Papáčkovi.

Díky jejich připomínkám mizí z mých textů různé podezřelosti a nejasnosti a stávají se tak nejenom pro mne uspokojivějšími.

Stejně vřelý dík patří i mé snoubence Adélce Staňkové, která trpělivě snáší mé večery strávené nad klávesnicí namísto s ní.“

Jan Č. Galeta: „Marcelce...“

Zbyněk K. Holub „Ze srdce děkuji autorům této knihy za jejich neskutečné úsilí a nasazení.

Romanu Kýbusovi, který svými obrázky nakreslil další příběh.

A Paní Vltavě, jejímu duchu, který byl po celý čas s námi.“

Wilth Ahwa Lucie Kučerová, Zbyněk K. Holub, Zdeněk Beneš, Milan Brabec, Jan Č. Galeta, Míla Linc Copyright © ZONER software, a.s.

Vydání první v roce 2010. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press Katalogové číslo: ZR1030 ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Pavel Kristián © Obálka: Roman Kýbus © Ilustrace Roman Kýbus Fotopříloha: Lucie Kučerová Odpovědný redaktor: Pavel Kristián ml.

Korektury: Václav Pražák DTP: Pavel Kristián ml.

Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou být chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení bylo sice postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb. Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývajících důsledků.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz, www.zonerpress.cz zonerpress.cz/fantazie

ISBN: 978-80-7413-089-2

Obsah Řeka Vltava…

6

Část 1.

Řeky (Lucie Kučerová)

9

Část 2.

Krev Divoké řeky (Zbyněk K. Holub)

29

Část 3.

Markwart (Zdeněk Beneš)

73

Část 4.

Mnata z Dulebů (Milan Brabec)

155

Část 5.

Hněv řeky (Jan Č. Galeta)

205

Část 6.

L. P. 921 (Míla Linc)

247

Část 7.

Bludička (Lucie Kučerová, Zbyněk k. Holub)

261

Doslov

Od pramene k moři

276

Fotopříloha

Zákoutí Vltavy

278

5

„Má Paní, podívej, jak mocný a bohatý je tvůj rod!“ S hlasitým řinčením dopadaly do vody meče i dýky, puklice, štíty, sekery. Na většině z nich pokrývaly rudý kov stříkance bláta a tmavé zaschlé skvrny; krev.

Na skále nad řekou se míhaly siluety lidí, přistupovaly k okraji, svrhávaly dolů náruče zbraní i nástrojů – část kořisti vydobyté na nepříteli. Bronzy do sebe narážely, tříštily se o kámen, až se hluboko dole ponořily do zpěněné vody.

Kaňonem se nesl mužský hlas: „Má Paní, děkujeme ti za tvou přízeň.

Dosáhli jsme dnes velikého vítězství a to je i tvým vítězstvím. Naši protivníci jsou oslabeni, náš rod vzkvétá. Oslav s námi dnešní den!“ Náčelník Uern se obrátil k davu, pokynul jedné z žen a pokračoval v proslovu: „Ať si dnešek všichni pamatují nejen jako den, kdy jsme pokořili své nepřátelé, ale i jako den, kdy se zrodila naše budoucnost!“ Uern převzal od stařeny zabalený uzlíček, zdvihl jej nad hlavu. „Podívej, Paní! Tohle je můj syn. Narodil se právě dnes a já tě žádám, spoj jeho život s blahobytem mého lidu.“ V zástupu to lehce zašumělo. Copak náčelník neví, že oslava narození přináší smůlu? Dítě smí být přijato, teprve když přestane sát mateřské mléko, začne chodit, mluvit a uloví svou první rybu. Do té doby je v moci vrtkavých duchů, mohou mu vzít život kdykoli. Náčelník si ale nepokoje, který jeho slova vyvolala, nevšímal. „On bude příštím náčelníkem Poříčí. Chraň ho, dej mu sílu. Přej mu plné sýpky a baculatý dobytek. Pomoz mu porazit nepřátele, kteří by ohrožovali jeho ženy i děti. Střež jeho život. Nabízím ti za to cenu nejvyšší.“ Babice opatrně převzala dítě zachumlané v hřejivých vlněných tkaninách zpět. Předstoupili dva špinaví ozbrojenci. I oni svírali v rukou zabalený uzlíček, látka byla potrhaná. Uern ji rozbalil a pozvedl drobného novorozence.

Sychravý vítr se otřel o holou kůži. Děcko se rozplakalo. Náčelník sykl na své muže a ti pokorně zacouvali do řady. „Hleď, jak jsme pokořili své nepřátele! Tohle je potomek zaříkávačky ze severu. Pronikli jsme až na její vlastní území. Pro tebe. Žádná oběť pro nás není dost velká. Krev čarodějky ať zpečetí budoucnost našeho lidu!“ S těmi slovy hodil dítě do studených vod. Dětský křik utichl ve vlnách a roztříštil se mezi stěnami černých skal.

Z davu neochotně vystoupil vousatý muž se skobovitým nosem. Choulil se

11

do pestrobarevných látek. Kudrlinky ve vlasech i vousech se mu třásly, snad v poryvech větru, snad obavou, aby – jakožto cizinec – neskončil stejně jako mrně před ním. Uern k němu vztáhl ruku. Nosáč mu podal purpurový šátek.

Poříčan jemnou látku rozhrnul, v mdlém světle zimního dne se zalesklo bílé stříbro a odlesky drahých kamenů. Náčelník pokýval uznale hlavou. Tohle je šperk mocného ducha. Pečlivá kovotepecká práce vykreslovala slabounké drážky v drobných plíšcích představujících rybí šupiny. Majestát diadému dodávaly ty největší průzračně zelené kameny, které Uernovi lidé přinesli z míst, kde byla Divoká řeka jen pouhou bystřinou. Věřili, že to jsou kapky krve jejich Paní, jež uronila na své pouti.

Náčelník byl spokojen. Sama řeka mu přinesla tohoto cizince z dalekého jihu. Jeho prámy se roztříštily ve zrádných peřejích nedaleko odsud. Šperkařského mistra ale nelítostné vlny nepohltily. Uern ho přesvědčil, že za svůj život musí Paní vod zaplatit. Na klenotu pracoval vousáč tři oběhy měsíce. Výsledek zelenookou bohyni jistě potěší. „Mocná paní Divoké řeky! Přijmi tyto dary! Naše osudy jsou ve tvých rukou a my na to nikdy nezapomeneme.“ Diadém se ve vzduchu zatřpytil, když opustil Uernovu dlaň. Zvolna padal dolů podél temné kamenné stěny příkrého srázu. Proud vzduchu zachřestil stříbrnými šupinami. Větru ale krásný šperk nepatřil, řeka po něm vztáhla své zpěněné vody.

Pak se stalo cosi neočekávaného. Dav zahučel překvapením. Na hladině řeky se šířila zářivě červená skvrna. „Tam, dole!“ vykřikl někdo ze shromážděných. „Ke břehu!“ zavelel náčelník.

Vyrazil po úzké vinoucí se stezce. Ostatní jej opatrně následovali. Museli si dávat pozor, aby při sestupu neuklouzli na vlhkých černých kamenech.

Spěchali. Paní řeky je k sobě volala. Už slyšeli hukot proudu v korytě.

Konečně se dostali až k říční hladině. Z mazlavého pobřežního bláta tu vystupovalo několik balvanů. Zem proplétaly kořeny staré vrby skloněné nad vodou. Holé tenké větve se pohupovaly ve větru.

Zastavili se. Nevěřícně hleděli do vln. Uern je veliký kouzelník. – Divoká řeka odpověděla. – Odpusť, Paní, že jsem v Tebe nevěřil. Takové myšlenky se jim honily hlavou.

12

Řeka se třpytila nachovým jasem. Snad za to mohla prolitá krev, snad obětované bronzy, možná obojí. Podlouhlá skvrna se neustále zmenšovala. Rudé vlnky vtékaly jedna do druhé, vykreslovaly obrazce, girlandy, knoflíkovou hlavici ve zdobeném terčíku, trochu zploštělou válcovou rukojeť ovíjenou třemi vlnkami, příčku ve tvaru podkovy, zdobný jílec, ušlechtilou čepel... Na hladině se pohupoval blyštivý bronzový meč.

Nebyl podobný žádné zbrani, kterou před chvílí Poříčané svrhli ze skály.

Plul po vlnách, naleštěný, bez jediného kazu, jako by ho sama řeka právě ukula.

Uern nemohl od té zbraně odtrhnout oči. Pomalu vstoupil do proudu. Voda mu sahala až po prsa. Vztáhl po meči ruku. Chtěl se dotknout rytin na jílci.

Vydechl. Z hlubin ho pozoroval pronikavý pohled zelených očí. V uších mu hučelo.

Uerne!

Muž strnul.

Uerne, volala ho říční paní, děkuji ti za tvé dary. Vezmu si, co mi nabízíš. Chceš chránit svého syna, svůj lid? Budiž.

Její hlas vábil, konejšil. Šumění vln ho ohlušovalo. Měl pocit, že mu pukne hlava, a přesto, kdyby mu teď řekla, aby vplul do její náruče, udělal by to bez jakéhokoli zaváhání.

Vezmi si ten meč, Uerne. Vezmi si ho. Je v něm síla mého proudu. S ním budeš na mých březích neporazitelný.

Uernovy prsty se sevřely kolem ryté rukojeti.

To není všechno! Než se vrátíš domů, sundej z hlavy staleté vrby i stříbrný diadém.

Nelíbí se ti, Paní? vyjekl vyděšeně náčelník.

Je nádherný. Doneseš ho do svého obydlí. Budeš ho uctívat jako mne samotnou.

Nasaď jej své ženě. Poslechni mě.

Jistě, Paní. Je-li to tvé přání, všechno vyplním. Za meč ti děkuji.

Vesničané sledovali náčelníka ze břehu. Obdivovali, jak jistě vstoupil do vln.

Tajil se jim dech, když se natahoval po bronzové zbrani. Pevně sevřel zdobený jílec. Leštěná čepel se zablýskla, voda stékala v kapkách vlnkovanými drážkami lemujícími ostří.

Uern vyšel z vody. Sňal z vrby stříbrný šperk. Lidé by přísahali, že tam ještě před chvílí nebyl.

13

„Heááá! Vidím je!“ Ptáci v korunách stromů poplašeně vzlétli a mezi skalami se ještě několik okamžiků odrážela kakofonie vzrušených lidských a ptačích hlasů. „Wali!“ Skupinka výrostků a menších dětí se drala k vyvýšenému kraji rozpukaného kamenného srázu, aby také spatřila to, na co je upozornil jejich kamarád. Stáli teď na okraji kamenného hřebenu porostlého jen nízkými pokroucenými keříky a bylinkami s výrazně barevnými květy. Bylo to jediné místo, kde přehlédli přes mohutné duby a buky, které pokrývaly svahy a úbočí lemující břehy Wilth Ahwy – Divoké řeky.

Přitékala k nim v širokém pruhu od jihu, z míst na samém konci této země.

Věrna svému jménu se hnala hlubokými kaňony, vzpínala se na balvanech a poskakovala mezi nimi jako mladý nezkrocený hřebec mezi klisnami. Až téměř pod pozorovateli, pod Věštebnou skálou, se rozlévala do obou stran a umožňovala zde lidem zřídit trvalý brod – jedno ze dvou míst v srdci země, kde bylo možné řeku překročit.

Na východním břehu se ze zemské stezky, držící se asi půl míle od říčního toku, vynořila velká skupina jezdců a pěších. I na vzdálenost jedné míle děti poznaly, o koho se jedná. „Římané…,“ vydechl Markwart, po Walamirovi další vytáhlý, téměř již dospělý mladík. Římské výpravy do Boiohaema byly v posledních letech častější než dříve. Tak to říkají družiníci Arhurn a Walarich. A strýček Marobud, samozřejmě.

Nebyla to ale armáda. Jistě, byli mezi nimi vojáci, ale spíše jako ozbrojený doprovod. Jádro výpravy tvořily volské povozy kryté plachtami. Nemuseli se bát přepadení. V zemi krále Marobuda byli Římané v relativním bezpečí. „Já to běžím říct tatínkovi!“ zavýskla malá holčička a několik menších dětí se rozběhlo za ní.

Kromě Walamira a Markwarta tu zbyl ještě Ruitbert, chlapec s bledou tváří posetou pihami. „Kdyby je tak vzala řeka…,“ ucedil mezi zuby Walamir. „Určitě vezou víno a vaši fotrové si zase tři dny nesednou na koně.“ „Třeba něco zbyde i na rodinu ctihodného rolníka Walamira,“ uchechtl se Markwart. Jeho kamarád chtěl něco namítnout, ale přerušil ho Ruitbert.

75

„Mě už to pěkně sere! Kdy už nás provedou rituálem? Jak dlouho to ještě bude trvat? Jak já bych se vožral… a ženský… Koule už mám k prasknutí!“ Walamir s Markwartem vyprskli smíchy. „Máš pravdu,“ pokývl Markwart hlavou. „Jestli to bude trvat ještě měsíc, tak budeme chodit za ovcema jako tvůj děda.“ „Ty seš pytel hoven!“ Karavana pod skalou pomalu překonávala brod. Čekala ji cesta, jež západním obloukem obcházela Věštebnou skálu a vracela se zpátky k řece. Ta mezitím skálu obtékala z východu, aby se po čtyřech mílích otočila do původního směru. Z území za Věštebnou skálou tak vytvářela velký říční poloostrov, na jehož severním břehu se země v terasách pomalu skláněla k vodě. Tam stálo sídlo markomanského krále.

Přátelé se rozhodli, že již dále nebudou otálet, a rozběhli se na sever.

Přeskočili plot bránící dobytku dostat se na posvátnou skálu, proběhli dřevorubci prosvětleným lesem a vyplašili několik malých prasátek, co hodovala na žaludech a spadaném listí. Za chvíli byli z lesa venku a před nimi se až k severnímu oblouku řeky rozkládala rozsáhlá nezalesněná plocha, zvolna se svažující k vodě. Zde stál Marobudon.

Chlapci vylekali malé stádečko dobytka pasoucí se na kraji lesa. Drobné chlupaté kravky svorně zabučely na protest. Mladíci v běhu nezastavovali a utíkali dál, minuli první usedlosti svobodných obyvatel Marobudonu a téměř vrazili do ženy vylévající splašky za dům. Pes uvázaný ke kolíku před vchodem se podrážděně rozštěkal.

Ruitbert se dostal do čela skupiny, ale ve chvíli, kdy se ke svým přátelům otočil, aby jim ukázal dlouhý nos, narazil do něčeho tvrdého. Než si stačil uvědomit, co se stalo, srazila ho k zemi prudká rána napřaženou rukou. Walamir i Markwart se prudce zastavili v bezpečné vzdálenosti dobrých pár metrů za Ruitbertem. Ten se ztěžka zvedal z prachu cesty u nohou Theoda, člena Marobudovy družiny. Theodo byl o hlavu větší než Ruitbert nebo Markwart, snad jen Walamir se mu mohl vzrůstem rovnat. Jako většina svobodných mužů měl přes ramena přehozený vlněný plášť sepnutý sponou a slámové vlasy upravené do uzlu na pravém spánku. Nosil meč po římském způsobu a kovovou přilbu. A zrovna teď nebyl zrovna nejlépe naložený. „U Wodanovy čubky, kliďte se mi z cesty, cucáci!“ zavrčel a otočil se zpátky

76

za cílem své cesty. Mířil k Marobudovu dvorci, jenž se nacházel zhruba uprostřed osady.

Ruitbert si otřel rukávem haleny rozbitý ret a vyplivl na zem krvavý chuchvalec. Walamir ho poplácal po rameni. „Měls štěstí, Rute.“ Ruitbert přikývl. Všichni věděli, že Theodo čas od času ve vzteku zabije nějakého otroka, aniž by přemýšlel nad tím, že tak zmenšuje svůj majetek. A že zlomená ruka jeho ženy nebyla nehoda, jak tvrdila. „Jo, měls štěstí, Rute,“ přitakal Markwart. „Třeba z toho bude skvělá jizva, kterou budeš moct ukázat Hinde v noci potom, co dostaneš oštěp.“ „S jizvama se ale náš Rut zdržovat nebude, že ne?“ zašklebil se Walamir.

Ruitbert jen něco zavrčel a ukázal rukou směrem, kam spěchal Theodo.

Jednotlivé usedlosti sestávající většinou z domu, špýcharu a ohrady s několika zvířaty směrem k řece ustupovaly velkému prostranství, na němž se za dřevěnou palisádou tyčila podlouhlá vysoká dřevěná budova – sídlo královské družiny, jež pamatovalo nesčíslně hostin. Nedaleko stál také Marobudův dům. Ještě dál za ním, blíže k řece, se nacházel druhý brod – v místech, kde se do široka rozlévala a kde ji rozděloval dlouhý úzký ostrov. Všude v osadě panoval čilý ruch. Bojovníci se snažili ukáznit ženy a děti a dostat je pryč z volného prostranství. Neobešlo se to bez křiku a nadávek. Kolem Markwarta prošla ve tváři zrudlá ženština, která bojovně zvedala pěst proti Walarichovi, jednomu z Marobudových mužů. Podél oprýskané stěny blízkého domu se prohnalo hejno malých, lehce osrstěných prasat. Zvědaví lidé se začali tísnit v uličkách před dvorcem. Ze západu se přihnal jezdec na velkém koni – mladík, který přibyl do královské družiny teprve před rokem. „Heáá! Udělejte místo!“ Bojovníci mu vyklidili cestu, když do škarpy vytlačili vzpouzející se babku s kozou na provaze. Vrata od Marobudova dvorce se otevřela dokořán.

Na prostranství vstoupila Marobudova družina s králem v čele. Všichni včetně Marobuda byli oblečeni v plné zbroji a vyzdobeni tím nejlepším, co měli.

Zástup se blyštěl naleštěnými hlavicemi kopí, přílbami, puklicemi štítů a honosnými sponami. Král Marobud byl nadvakrát přepásán římským gladiem.

Na rozdíl od svých družiníků nenosil žádnou pokrývku hlavy, jeho spánek však zdobil uzel ze spletených tmavých vlasů. Jasně rudý plášť s vyšívaným lemem

77

Mnata přesným kopancem do hlavy dorazil poslední vílu.

Napůl ležící Ariel s kalhotami u kotníků vytřeštěnýma očima pozoroval, jak se její bezvládné tělo noří do mechu a vsakuje do země. Jako voda.

Nebyl si jist, zda se mu to v nastupujícím soumraku jenom nezdá. „Máš u sebe ty perly?!“ štěknul na něj Mnata. Ariel nepřítomně přikývnul a zašátral u pasu.

Konečně si natáhnul kalhoty a trochu se mu tím vrátila sebejistota. Podal Mnatovi malý váček. Ten do něj strčil ruku a rozhodil kolem sebe plnou hrst lesklých kuliček – jako oráč rozsévající zrní. „Co to děláš?!“ zalapal po dechu Ariel, když viděl, jak v okolní trávě a mechu mizí jmění, za které by se daly koupit tři vesnice. „Chceš se dožít rána? Tak mlč!“ Mnata se rychle rozhlédl kolem. „Tohle by je mělo zastavit nebo aspoň zdržet. Rychle, jdeme!“ „Vždyť jsi je přece pozabíjel!“ „Ne, to ne. Zabil jsem jen jejich dočasná těla, která potřebovaly na smilnění s tebou. Poběž!“ Vyděšený Ariel neodporoval a rychlým klusem vyrazil za přítelem. Teprve po chvíli se odvážil zeptat. „Co to vlastně bylo?“ „Samovily. Vítej v dulebských lesích.“

Onungur překvapeně zvedl oči, když jeho dva přátelé přiběhli, jako by měli v patách smečku vlků. Zrovna rozdělával oheň, ale okamžitě chrastí odhodil a tasil kilidž. „Schovej to! Odjíždíme! Ihned!“ vychrlil na něj Mnata. Všichni naskákali na koně a vyrazili smrákajícím se lesem pryč. Zhruba po čtvrthodině náročné jízdy, kdy si Onungur i Ariel mysleli, že další natřásání a skákání po úzké pěšině v hustém pralese už nepřežijí, Mnata konečně zvolnil. Napětí z něj vyprchalo. „Dlužíte mi vysvětlení...,“ nadhodil Onungur, jenž stále netušil, co se to vlastně děje. „Tady Ariel si při sbírání dřeva trochu zašel...,“ zabručel Mnata, nesdílný jako obvykle.

157

„No a?“ Mnata to evidentně nehodlal dál rozebírat, tak Onungur vrhnul tázavý pohled po Arielovi. „Pak se začaly dít věci. Kde se vzaly, nevím, ale najednou se kolem mne rojily jak mravenci. Hebké a pružné...,“ zasnil se Ariel, jako by ještě před chvílí nebojoval o život, jako by kouzlo pořád nevyprchalo. „Smály se, mámily, laskaly, dorážely...,“ pokračoval. „Tak to začíná vždycky. Nevinně,“ přetrhnul náhle Mnata jeho myšlenky. „Mají zvláštní moc. Nejprve lákají, slibují. Jenže pak divočí, drásají a trhají.

Buď rád, že jsem tě našel. Jsou to běsi.“ „Máš pravdu. Nejdřív to bylo krásné. Ale pak jsem měl strach... Ani jsem ti ještě nepoděkoval...“ Mnata jen stroze pokývl.

Již několik verst před hradištěm, jež bylo cílem jejich cesty, se krajina proměnila. Opustili nazelenalý stín bukových lesů a vjeli do polí střídaných úhory, které sloužily jako pastviny, dokud se půdě nevrátí její plodnost. Stromy tvořily v krajině utvářené člověkem jen osamělé ostrůvky. Po mnoha dnech také spatřili první lidi – nejprve tu a tam osamělého pastevce hlídajícího malá stádečka nevelkého hovězího dobytka, pak i jejich obydlí, shluky několika zemnic lemující stezku k Dulebům.

Nakonec se vyhoupli na nízký kopec a otevřela se před nimi prostorná, asi verstu dlouhá pláň, rozeklaná od jihu k severu skalnatým údolím Malchovy řeky, která zde vytvářela četné záhyby. Přímo před nimi, uprostřed jednoho takového záhybu, se na vyvýšeném ostrohu nad řekou tyčilo opevněné hlavní sídlo kmene Dulebů.

Mnata blížící se valy Duleb vnímal se smíšenými pocity. Představovaly až příliš mnoho vzpomínek na dobu, která se mu zdála tak vzdálená. Kolik je to let, co tu byl naposledy? Deset? Asi ano, bylo to ještě před jeho postřižinami, když ho sem vzal otec na sněm dulebských vojvodů, kde se s nimi rozkmotřil.

Kvůli němu, svému synovi.

Jižní a severní strana ostrohu – kamenité prudké srázy vysoké úctyhodných

158

patnáct sáhů – zajišťovaly hradišti přirozenou ochranu. Na východě, na hlavní přístupové cestě, kudy Mnata s přáteli přijížděl, přetínaly ostroh dva valy, doplněné na vrcholku sypanou hradbou zpevněnou dřevem a kamením. První byl dlouhý asi sto padesát kroků, za ním po osmdesáti krocích následoval druhý, již kratší, neboť šíje se zužovala.

V předhradí mezi těmito valy se nacházelo volné tržní prostranství, kde se každý týden konaly místní trhy a každý měsíc v období úplňku trhy větší, kde se scházeli kupci ze širokého okolí a občas se zde zastavil i nějaký Frank, Bajuvar, Thuring či Karantánec – Duleby ležely na severojižní obchodní trase mezi Serbji a Čechy na severu a Avarskou markou na jihu.

Za druhým valem se pak nacházel téměř tři sta kroků dlouhý a osmdesát kroků široký hlavní prostor hradiště s nejhustší zástavbou, kde žila většina obyvatel, hlavně těch bohatších. Hned za branou v druhém valu se nacházel další nezastavěný prostor, sloužící uprostřed jako místo sněmů, po stranách pak vyhrazený obilným jámám, kde byly uloženy zásoby nejen místních, ale i obyvatel blízkých nechráněných vesnic.

Jinak však byl hlavní prostor hradiště hustě zastavěn roubenými sruby na kamenných podezdívkách a s dřevěnými podlahami. Ty oproti udusané hlíně v zemnicích a polozemnicích, v tomto kraji nejčastějších obydlích, představovaly opravdový přepych. Dále směrem na západ pak hradiště chránily dokonce tři valy, neboť ostroh se pozvolna svažoval k řece a rozšiřoval do okrouhlé náplavky a písčitého břehu. Na náplavku, která sloužila jako přístaviště pro jednoduché prámy a nízké lodice, vedly z druhého břehu dva brody. Nechráněný prostor náplavky, obkroužený řekou jako nějakou vodní ohradou, sloužil zčásti jako smetiště, zčásti jako pastva pro prasata, která se mimo jiné krmila právě i odpadky.

Trojice přátel nebudila přílišnou pozornost, přestože na první pohled nevypadali jako kupci, ale jako válečníci. Velmi vznešení a bohatí válečníci, jak naznačovaly jejich zbroje a dlouhé franské meče.

Sotva totiž projeli branou, Mnata si ihned všimnul, že je v Dulebech až příliš živo – více, než kdyby se konal trh.

Hradiště doslova přetékalo lidmi a kupodivu také nemálo ozbrojenci, takže v tom ruchu nebyli příliš nápadní. Že by se sjeli vojvodové se svými družiníky na sněm? Nebo se schyluje k nějakému boji? S přáteli se o svůj postřeh

159

I. Kněžka stála na vyšehradské skále a skláněla se nad řeku. Ruce vzpínala k hladině a dunivým hlasem vzývala paní vod. Prosila ji, aby přišla.

Za ní, dále od srázu, se tísnil dav tvořený knížecí rodinou a družinou.

Malá Svatoslava se choulila k matce a plakala.

Jen o pár let starší Bořivoj sice stál vedle otce vzpřímeně, protože jinak by dostal zase nařezáno, ale i jemu se z očí koulely slzy.

Nechtěl, aby si řeka vzala jeho malou sestřičku. Křičel kvůli tomu na otce tak, že si ani týden po výprasku nemohl sednout. Samozřejmě bez výsledku, kníže byl rozhodnut. To, že nemohl jinak, si ještě malý Bořivoj neuvědomoval.

Kněžka se vysvlékla z prostých pytlovitých šatů. Mnozí muži z družiny raději odvrátili zraky od jejího vzrušujícího těla. Pomyslet chtivě na Wiltavinu služebnici mohlo přinést jen potíže.

Kněžka se polila vodou z kbelíku a znovu, mnohem hlasitěji, volala řeku.

Wiltava ji vyslyšela. Vody dole pod skálou začaly vřít a pěnit. Zvedly se vlny.

Kněžka se obrátila na knížete. „Přiveď ji,“ přikázala nelidským hlasem. Vstoupila do ní bohyně.

Hostivít nezaváhal. Vytrhl svou dceru z náručí matky. Nebral ohled na jejich slzy. Postavil se vedle kněžky na okraj skály. Nahá žena posedlá duchem řeky se krutě usmála. „Nedělej to!“ zařval malý Bořivoj na otce. Strach o milovanou sestřičku přemohl obavy z trestu. Chystal se rozběhnout ke srázu a otce zastavit.

Silné ruce ho ale zastavily.

Otočil se a hleděl do tváře Mstidraga. Jindy přísný výraz otcova družiníka ze vzdáleného kmene Vagrů byl ten tam. Mstidrag se tvářil zkroušeně, až se malému Bořivojovi zdálo, že má slzy na krajíčku. Smutně zakroutil hlavou a pohladil chlapce po vlasech. Tehdy, pod tíhou smutku nejlepšího muže knížecí družiny, se v Bořivojovi cosi zlomilo. Ochabl a znovu propukl v pláč. Mstidrag ho něžně konejšil.

Kníže a kněžka se chlapcovým výkřikem nenechali nijak vyrušit. Nahá žena polila Svatoslavu i Hostivíta vodou a divoce vykřikla.

Voda uposlechla její rozkaz. Nespoutaně se vzepjala do vzduchu ve vysoké vlně. Sloup zelené vody z řeky se tyčil do stejné výšky jako vyšehradská skála.

207

Kníže naposledy pohladil svou dcerku po vlasech a se slzami v očích ji hodil do Wiltavy.

Kněžka se na vládce pohrdavě ušklíbla. Pak se její tělo zhroutilo na skálu, jak jej bohyně opustila a vrátila se zpět do svých vod.

II. „Útok!“ „Bijte je!“ „Hrr na ně!“ „Hradec!“ Krvežíznivé výkřiky hnaly Bořivoje a jeho muže do boje. Kníže s chutí pobídl koně a tasil zbraň. Střetli se na planině pod Brušany. Hradiště Lemúzů se tyčilo na mohutném návrší a obzor za ním lemovaly sudetské vrcholky. „Narvěte jim meče do prdele!“ smál se mu po boku Mstidrag a burcoval hradecké družiníky.

Velitele své družiny měl Bořivoj po levé straně, zprava cválal kníže Slavitěch z Lemúzů. Nebyl už nejmladší, posledních dvacet let prožil coby utečenec na Moravě. Oči mu zvlhly slzami, když vyjížděl do bitvy se svým bratrem Vojtrachem, jenž jej kdysi vyhnal z knížecího stolce. Slavitěch se levicí, v níž třímal otěže, pokřižoval a vykřikl: „Smrt zrádcům!“ Bořivoj jen zakroutil hlavou. Spor synů knížete Vistracha z Lemúzů se odehrál dřív, než se vůbec narodil. Nezajímalo jej, zdali se Slavitěch dočká své pomsty.Podstatné pro Bořivoje bylo, že mu spolu se starým knížetem poslal Svatopluk Moravský i dva tucty zkušených bojovníků. Morava se rozpínala všemi směry a Bořivoj byl jen rád, že jsou se Svatoplukem příbuzní. Jinak by jistě i on podlehl moravským mečům.

Vojsko Lemúzů se nebezpečně přiblížilo. Vzduchem zasvištěly šípy.

Kníže z Hradce pobídl koně do trysku a předjel své muže a dobré čtyři koňské délky. Se strašlivým řevem se vrhl na prvního protivníka, který se přiblížil.

Odrazil jeho kopí a udeřil. Prorazil starou kroužkovou zbroj, čepel zajela do masa. Proud krve knížeti s mlasknutím cákl na zbroj.

208

Bořivoj se rychle rozhlédl. Okolo se přeléval bojující dav. Starý Slavitěch se obratně potýkal s nepřítelem, Mstidraga ztratil mezi bojovníky.

Hradečtí se do masy Lemúzů zanořili hluboko a bili je hlava nehlava. „Heja!“ vyzval kníže svého oře a sevřel jej holeněmi. Zvíře vyrazilo k bojujícímu Slavitěchovi. Protivník zřejmě zaslechl dusot kopyt, obrátil hlavu k Bořivojovi a Slavitěch mu ji okamžitě setnul. Na starého muže to byla skvělá rána.

Krev z krku mrtvého kropila okolí jako teplý deštík. Kůň se dal vyděšeně na útěk a tělo se mu svezlo z hřbetu. „Tuhomíre!“ zanaříkal Slavitěch nad zabitým. „Byl to ještě kluk, když mě bratr vyhnal...“ Bořivoj ho plácl po zádech a ukázal rukou k bráně hradiště. Vyjel z něj malý oddíl a rychle se blížil k místu bitvy. „Tvůj bratr, řekl bych,“ naznačil staršímu muži. Oči Slavitěchovi zazářily, zaťal zuby a narovnal se.

Bořivoj se ze sedla natáhl po ratišti kopí, trčícího nazdařbůh ze země. „Pojeď za mnou, vyřídíme to s ním a skončíme bitvu dřív, než zbytečně zemřou další muži,“ vyzval Bořivoj Slavitěcha.

Hradečtí a Moravané byli roztaženi jako podkova, Lemúze svírali mezi sebou. Bořivoj, Slavitěch a s nimi pět moravských bijců objeli bojující zprava a postavili se do cesty přijíždějícímu Vojstrachovi.

Bořivoj se postavil ve třemenech a zamával kopím nad hlavou. „Hoja, hojá!

Tak pojďte, vy psi!“ pořvával.

Vojstrach výzvu přijal. Pobídl koně a tryskem mu vyjel v ústrety.

Bořivoj pevně sevřel štít, zapřel se ve třmenech a zády se namáčkl na opěrku sedla.

Kníže Lemúzů se řítil jako bouře a jeho družiníci za ním. Bořivoj vybídl koně k ještě jednomu kroku a nastavil Vojstrachovi do cesty hrot kopí.

Muž si zbraně všiml až na poslední chvíli. Štít už zdvihnout nestačil. Ozvala se rána jako hrom. Kopí se zlomilo, třísky se rozlétly dokola.

Náraz vymrštil Lemúze z koňského hřbetu takovou silou, že smetl ze sedel i dva jezdce za sebou. Zmatení útočníci do sebe vráželi a jejich zvířata šlapala na padlé druhy.

Ze sedla vyletěl i Bořivoj. Tvrdě dopadl na kamení a kousek se kutálel.

209

Varoval ho výkřik němé dívky.

Zbyhněv se probudil a v tom samém okamžiku se odvalil stranou. Kopí se zabodlo do země.

Zrádce si počkal na temnotu noci a svůj úmysl skryl v přicházející bouři.

Vzduch nasákl deštěm a všichni vodní démoni hrozili zahubit své nepřátele.

Zbyhněv popadl meč a vyškrábal se na nohy. Ucítil závan větru a odskočil – v pravou chvíli. Ucítil, jak mu hrot kopí trhá nohavici. „Strakuše, oheň!“ vykřikl. Kdysi jí vyřízli jazyk, aby nemohla mluvit.

Nic neviděl a ve tmě se těžko bojuje.

Temnou oblohu ozářil blesk.

Na kratičký okamžik osvítil krajinu a Zbyhněv spatřil soupeře. Oba skočili zároveň a oba zároveň zaútočili. „Přestaň, Vratimíre!“ křičel Zbyhněv do třeskotu zbraní.

Opět zavládla naprostá tma. Slyšel oddechování Strakuše i zrádce, slyšel šelest kroků.

Blesk doprovodilo zahřmění, až se otřásla země. Perun se zlobil.

Zbyhněv zkusmo sekl. Minul.

Další blesk.

Stáli tak blízko, že stačilo jenom natáhnout ruku. Další úkrok stranou, další útok. Zbraně opět dopadly do prázdna. „Strakuše, dělej!“ Ve tmě zablikalo několik jisker. Prudký vítr ale všechny rozfoukával.

Blesk. Útok. Hrom. Čas se vlekl, bouře se blížila a hromobití sílilo. Pak se konečně Strakuši povedlo rozdělat oheň. Povzbudila jej kouzly a plameny teď zářily lehce zelenkavě.

Zbyhněv sekl. Zasypal Vratimíra ranami a nedal mu chvilku oddechu. Teď konečně viděl a převaha přešla na jeho stranu.

Rána ratištěm ho povalila. Na poslední chvíli srazil kopí stranou a jílcem meče prudce udeřil do čéšky. Vratimírovi se podlomila kolena a než se stačil zvednout, Zbyhněv bodl.

Oheň se zakousl do dřeva, magie vyprchala a oranžová záře zalila okolí.

Vratimír, nejlepší Zbyhněvův přítel a skoro bratr, umíral. Ale v očích neměl smrt, nýbrž kouř a mlhu pohanských čar.

249

„Sloužíš dítěti,“ zasípal a se slovy ze rtů skanula i krev. „Bezcenný bojovníku.“ Nebyla to jeho slova a nebyl to jeho hlas.

Bouře děsivější než samotné peklo pohltila celý kraj. Přívaly vody zaútočily na bezmocnou zem a ani příkrov listí staletých velikánů neochránil dva poutníky.

Oheň zasyčel a uhasl.

Ráno je zastihlo na cestě. Zbyhněv se potil v jednoduché zbroji, s přilbou na hlavě a mečem u pasu. Dva kroky za ním útlá dívka v jednoduché tunice.

Spěchali hvozdem, nedaleko od nich burácela řeka posilněna nočním šílenstvím. Listí se lesklo kapkami deště, z lesů stoupala pára.

Zbyhněv mlčel a mračil se. Minulé noci musel zabít svého přítele, jehož posedl démon. Do poslední chvíle si myslel, že jej zradí Strakuše, že ji snáz ovládnou mocnosti řeky. Avšak víra v pohanská božstva se ukázala pevnější než víra v jednoho Boha a zlo si našlo snazší cestu.

Cesta za jejich úkolem se zdála být těžší, než to zprvu vypadalo. „Jdeme správně, Strakuše?“ Ohlédl se. Přikývla a ukázala směrem, kterým mířili.

Kraj se zdvihal a nechával řeku hluboko ve skalním zářezu. Její burácení zesílilo, jak se k ní blížili.

Po chvíli vyšli na vrchol skalního ostrohu a před nimi se otevřel výhled na údolí před nimi. Kam až oko dohlédlo, se rozpínal starý hvozd. Košaté koruny stromů se vlnily jako moře, o němž vyprávěli Varjagové v knížecí družině.

Mezi skalami pěnil dravý proud řeky, Matky země. Dávala i brala životy lidí, kteří se usídlili v její blízkosti.

Vltava.

Když se Zbyhněv ohlédl, spatřil, jak k nebi stoupají úzké proužky dýmu.

Pražské hradiště, odkud předchozího dne ve spěchu odešli. Po stopě vraha, který hrozil mladému knížeti záhubou. „Sloužíš dítěti,“ vzpomněl si na Vratimírova poslední slova. Slova démona, který jej posedl. Jenže dítě dosáhne už příští rok plnoletosti a usedne na knížecí stolec. K velké radosti matky a nelibosti nevlastního bratra.

250

Strakuše usedla na okraj skály a usmívala se. Komíhala nohama sem a tam a tiše si broukala jakousi melodii. „Copak se děje?“ zeptal se.

Usmála se na něj a rozmáchla se kolem.

Jistě, lesy, její domov.

Koupil ji na trhu pod hradem minulou zimu. Kupec jí vyřízl jazyk, protože na něj zkusila pohanské čáry.

Jenže byl hlupák, když si myslel, že ji tím zastaví. Zbyhněv hlupák nebyl, a proto zaplatil i přemrštěnou cenu. Od té doby vykonala pro něj a pro družinu neocenitelné služby.

Jako třeba včerejší noci, kdy zachránila Zbyhněvův život a tím i jejich úkol.

Náhle zachrčela a prstem ukázala před sebe. „Co?“ Ale pak to spatřil i on. Na břehu řeky stál muž. Bojovník. „Je to on?“ Strakuše přikývla. „Je blízko,“ křikl Zbyhněv. „Pojď!“ V té chvíli se muž v dálce ohlédl, jako by mu samotní běsi našeptávali. Všiml si Zbyhněva – musel jej vidět – a v tom okamžiku se ztratil v temnotě lesního podrostu. „Při smrti milované kněžny, dostanu tě!“ vykřikl Zbyhněv. „Tunno! Dostanu tě!“ Řeka se mu vysmívala.

Běželi. Čas, který vždy plynul tak líně, najednou chvátal kupředu. Každé nadechnutí znamenalo zpoždění, každé zaškobrtnutí Zbyhněva hněvalo.

A Zbyhněv se hněval hodně.

Větve ho šlehaly do tváře, půda rozměklá po včerejší bouřce podkluzovala.

Přesto se nezastavoval.

Za sebou slyšel Strakuši. Útlá dívka dokázala běžet stejně rychle jako on.

Cítil, jak z ní sálá neznámá síla, jak volá na pomoc otce Lesovika.

251

Svítalo. Mlžný opar se převaloval po březích Wlitauy, zarostlých rákosem a vrbovými háji.

Jako každé ráno, i dnes spěchali dělníci z Budiwojovic a dalších blízkých osad do práce. Stavba dominikánského kostela, který zde nařídil zbudovat král Přemysl, toho jména druhý, pokračovala zdárně kupředu.

Jaké však bylo jejich překvapení, když dorazili k plochému vrchu nad řekou.

Nedávno vztyčené pilíře ležely popadané, některé dokonce popraskaly. Všude se válely úlomky kamenných bloků a zříceného lešení. „Co to má znamenat?!“ lomil nešťastně rukama Gothart, německý stavitel z Grazu. Všechno úsilí posledních dnů přišlo vniveč. „Já věděl, že jsem tu zakázku neměl brát!“ naříkal a pokyvoval přitom dvojitou bradou.

Když ho před časem vyhledal královský lokátor, rytíř Hirzo z Klingenbergu, napadlo ho, jestli se český panovník nezbláznil.

Král Přemysl daroval oddanému řádu dominikánů půdu uprostřed nehostinných mokřad a nařídil zde vystavět kostel, první budovu budoucího kláštera. Široko daleko se táhly jen samé bažiny, pokryté mračny krvežíznivých komárů. Podmáčená písčitá půda znemožňovala položit základy jakékoli větší stavby. „To je šílenství, stavět v těch končinách!“ nechtěl Gothart o té nabídce nic dalšího slyšet.

Pak mu však rytíř ukázal truhlici plnou českého zlata. Stavitel polkl a bylo rozhodnuto.

Teď toho litoval. Věděl, že vztyčit nové pilíře zabere spoustu času. Hrozilo, že nestihne dokončit práci ve stanovené lhůtě a přijde tak o peníze.

Pozorně si prohlížel pokácené sloupy. Někteří z dělníků vykřikovali cosi o prokletí a díle ďáblově, ale Gothart nebyl pověrčivý.

Královský lokátor Hirzo nemohl pro kostel vybrat lepší místo. Nízký plochý vrch s dubovým hájem se zvedal nad řekou, mimo dosah záplavové vody.

Přes protesty zdejších obyvatel nechal německý stavitel duby pokácet a vyrvat jejich kořeny. Podloží pod nimi bylo suché a pevné, jako stvořené pro položení dobrých základů. „Do práce!“ zařval Gothart na vyděšené dělníky. „Já vám dám posvátný háj!

Zfušovali jste to, holoto jedna! Všechno, co spadlo, zase postavíme. Koukejte sebou pohnout, nebo nedostanete zaplaceno!“

263

Stavitel pokynul kameníkovi Přemkovi, který dělal stavařům předáka.

Prošedivělý ramenatý muž přikývl a začal udílet příkazy.

Slunce začínalo žhnout, a tak se šel Gothart schovat do stínu. V duchu přemítal, kde mohl udělat chybu. Pečlivě prohlédl stavební plány, ale nic podezřelého v nich nenašel. Buď tedy šlo skutečně o nedbalost dělníků, nebo...

Napadla ho znepokojivá myšlenka. Nedlouho poté, co dorazil do Čech, pochopil, jak se to se stavbou kostela doopravdy má. Kostel byl základním kamenem výstavby nového královského města – promyšlený tah, jímž chtěl král Přemysl zasadit ránu vládcům tohoto kraje, mocnému rodu Vítkovců. Stáli snad za zhroucením pilířů právě oni?

Gothart se rozhodl, že požádá rychtáře nedalekých Budiwojovic o několik mužů a ty nechá stavbu přes noc hlídat.

Teď ho však čekala ještě jedna nepříjemná povinnost. Musel o celé nešťastné události poslat zprávu rytíři Hirzovi.

Mladý Adam, syn kameníka Přemka, byl snad rozladěný ještě víc než německý stavitel. Obcházel poničené staveniště a hledal možnou příčinu zhroucení pilířů. Na nic však nepřišel.

Adam i ostatní jeho vrstevníci z Budiwojovic s nadšením uvítali, že tu král chce stavět. Znamenalo to pro ně práci, ale také naději na lepší zítřky. Příchod mnichů dominikánů byl i příchodem civilizace do těchto Bohem zapomenutých končin.

Mladý kameník svolal své druhy a společně začali opravovat spadlé lešení.

Ať už ho shodilo cokoli, brzy bude stát znovu a s ním také nové pilíře.

Na Budiwojovice se snášela noc. Z nedalekého břehu Wlitauy znělo skřehotání žab.

Většina obyvatel vesnice usnula ještě za soumraku. Po namáhavém dni se mnozí sotva drželi na nohou. Německý stavitel chtěl co nejrychleji napravit všechny škody a dělníky nijak nešetřil.

264

Adam byl jedním z mála, kdo toho večera nemohl spát. Nadřel se víc než ostatní, ale vztek mu nedovolil zavřít oči. Poslouchal kvákavou žabí píseň a hlavou se mu honily zlostné myšlenky.

Miloval a ctil svého otce. Kameník Přemek patřil mezi nejváženější muže Budiwojovic a na jeho slovo dal jak rychtář, tak svého času i urozený pan Čéč, nejvyšší dvorský a zemský sudí a bývalý držitel zdejší půdy. Právě od tohoto šlechtice získal král Přemysl pozemky okolo vltavského brodu pro výstavbu dominikánského kostela a budoucího města.

Dnes se však Adam na otce zlobil. Chápal, že má Přemek jako předák dělníků velmi mnoho práce, a proto mu nabídl pomoc. Starý kameník se ale odmítl se synem bavit a poslal ho zpátky stavět lešení. Přitom bylo zjevné, že Přemek své povinnosti nestíhá. Stavitel Gothart mu naložil tolik úkolů, že by je nezvládl, i kdyby se rozkrájel. Adam se rozhodl, že si s otcem zítra stůj co stůj promluví. „Vyslechne mě..., bude muset...,“ zašeptal a konečně usnul.

Dalšího rána běsnil Gothart jako pominutý. Nebylo se čemu divit, všechno se opakovalo. To, co předchozího dne opravili a znovu postavili, leželo znovu poházené po staveništi. „Kdo to udělal?!“ hřímal na dvojici mužů, kteří měli za úkol stavbu přes noc střežit. „Nehněvej se na nás, můj pane,“ krčil se před tlouštíkem první z nich. „Toto místo je prokleté, obchází tu zlé síly!“ „Já vám dám zlé síly!“ zuřil německý stavitel a přičichl k pohozené čutoře. „Místo abyste hlídali, tak jste chlastali!“ „To byl jen bylinkový lék na trávení,“ bránil se druhý ze strážců. „Nic opojného...“ „Tak kdo to má na svědomí, mluvte!“ okřikl ho Gothart. „Může za to pekelné stvoření,“ drkotal zuby první. „Byla půlnoc, když hvězdy pohasly a zem se zachvěla. Na břehu Wlitauy se cosi hýbalo. Popadli jsme sukovice a běželi se podívat. Bylo to hrozné, můj pane!“ „Strašné, příšerné to bylo!“ přitakal druhý. „Spatřili jsme ropuchu velkou

265

U pramene Vltavy

279

Pramen Vltavy

U Čertových proudů

280

Wilth Ahwa L. Kučerová, Z. K. Holub, Z. Beneš, M. Brabec, Jan Č. Galeta, M. Linc Několik autorů spojilo síly, aby svými příběhy vzdali poctu řece Vltavě, prastaré patronce našich zemí. Řeka je srdcem krajiny. Někdy bývá mírná a přátelská, jindy zase nespoutaná a divoká. Naši předkové mnohokrát poznali její vrtkavou povahu – to, jak dovede být štědrá, ale také ničivá a smrtící…

Tato kniha vypráví o nezkrotném duchu Divoké řeky – společně se sedmi příběhy se ponoříte do dávného pravěku, mezi Kelty, Germány, slovanské Doudleby nebo do časů Přemyslovců.

Zveme vás na dobrodružnou výpravu proti proudu času, na cestu za řekou…

DOPORUČENÁ CENA: 289 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1030

ISBN 978-80-7413-089-2

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

9 7 8 8 0 7 4

1 3 0 8 9 2