Xibalba

Xibalba Zbyněk Kučera Holub

Mé milované Lucce Ivanu Slavíkovi za jeho krásné knihy Jaguárovi, jehož oči září tmou Všem dobrým lidem, bohům a duchům Hurakánovi za skvělý doutník Opeřenému hadu a Kouřovému zrcadlu – těm, co se smějí strachu a smrti A vůbec všem, kteří chtějí žít

Xibalba Zbyněk Kučera Holub

Xibalba Zbyněk Kučera Holub Copyright © ZONER software, a.s.

Vydání první v roce 2009. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press Katalogové číslo: ZR937 ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Pavel Kristián © Obálka: Roman Kýbus © Ilustrace na str. 2, 6, 62, 148: Roman Kýbus Odpovědný redaktor: Pavel Kristián ml.

Korektury: Václav Pražák DTP: Pavel Kristián ml.

Informace, které jsou v této knize zveřejněny, mohou být chráněny jako patent. Jména produktů byla uvedena bez záruky jejich volného použití. Při tvorbě textů a vyobrazení bylo sice postupováno s maximální péčí, ale přesto nelze zcela vyloučit možnost výskytu chyb. Vydavatelé a autoři nepřebírají právní odpovědnost ani žádnou jinou záruku za použití chybných údajů a z toho vyplývajících důsledků.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku či v jiném systému bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz, www.zonerpress.cz

ISBN: 978-80-7413-056-4

Obsah Pán hromových zvířat Viděno v kouři Dýmka bizoního telete Hromový oř Tenocelome Krvavý strom Svatební hostina Pán hromových zvířat

Plavci z Kanaánu

Modlitba k Sutechovi Stíny ve tmě Břehy Západní země Královna Jaguár Tvé jméno bude Quiché...

Když zařve jaguár Kouřové zrcadlo

Volání Mexika

Setkání v metru Mexiko, Mexiko!

První setkání Očima jaguára Cesta do Xibalby Svazování času Na konci a na počátku všech dnů...

Vysvětlivky Použitá literatura

7 8 14 23 29 35 44 58 63 64 78 93 105 117 131 140 149 150 157 163 172 180 185 190 194 205

[6]

Pán hromových zvířat cca 2000 př. n. l.

Příběh Tě nepustí, dokud ho nepřestaneš bavit...

Miroslav Zigler

[7]

1.

Viděno v kouři

„... lidé budou žít tak dlouho, dokud vyprávění bude známo a dýmka bude používána...“ Černý los (1860–65/1950), šaman kmene Sioux Oglala Ten, jemuž říkali Sokol, stanul před ocasem Hada země. Stiskl v dlani váček pošitý peřím totemového zvířete, aby si dodal odvahy, a vstoupil na posvátnou půdu wakan.

Měsíc byl právě v úplňku a hvězdy jasně zářily. V jejich svitu se dalo přehlédnout celé tělo několik set metrů dlouhého, uměle navršeného pásu země. Zvedal se a klikatil nad okolní rovinatou krajinou jako obří plaz, po němž získal své jméno.

Opatrně našlapoval botami z bizoní kůže a ostražitě se rozhlížel tmou. Bál se, aby had pod ním neožil. V duchu si přitom kladl otázku, jaká síla mohla tento div vytvořit.

Podobných vrchů se podél toku Velké řeky nacházelo mnoho a každý zobrazoval jiného tvora. Starci z jeho kmene vyprávěli, že jsou dílem Wakan Tanky a věčnou připomínkou toho, že lidé, zvířata i země jsou jedno.

Mladý lovec došel až na druhý konec pahorku, tam, kde měl Had země svou hlavu.

[8]

Právě zde se měl podle pokynů starších setkat s Utemou, jednou z wicaša wakan. Nikdo tu však nebyl. „Přišel jsem za vámi, hadí duchové, strážci Velké řeky!“ zvolal. „Co tu chceš?“ zasyčelo podrážděně z temnot.

Polekaně sebou trhl. Přímo před ním seděla na zkřížených kostlivých nohou vyzáblá stařena. V nočním chladu ji halila pouze bederní rouška ze sešitých kůží chřestýšů, na povislých prsou visel náhrdelník z jejich lebek.

Pokuřovala z dýmky, jejíž hlavička měla podobu hrozivě rozšklebeného hada, a tiše se pochechtávala. Nechápal, jak ji jenom mohl přehlédnout. „Proč jsi přišel, synu?“ Poodhrnula rozmarně z čela prořídlé bílé vlasy. „Odpusť, že ruším tvé rozjímání, Matko všech hadů,“ zašeptal Sokol a uctivě poklekl.

Odložil přitom na znamení míru své zbraně – kamenný nůž, oštěp, luk a toulec se šípy.

Se sklopeným zrakem vyčkával, dokud nebude osloven. Neodvažoval se stařeně pohlédnout do očí. V jejím těle přebývali mocní duchové.

Pokud by je nějak urazil, zahubili by ho.

Utema si mladíka zálibně prohlížela. Dlouhé černé vlasy měl svázané do ohonu, pod halenou a nohavicemi z bizoní kůže se ukrývalo pevné šlachovité tělo. Na okamžik jí ztvrdly rysy, když na jeho krku spatřila waiscun, váček pošitý sokolími pírky. „Jsi statečný,“ pokývala uznale bradou. Její hlas se rozléhal ostře do noci. „Jen málokdo má odvahu přijít do těchto míst, natož v noci.

Pověz, jakpak ti říkají?“ „Sokol, tak mne ostatní nazývají,“ zachvěl se lovec.

Napadlo jej, jestli stařena nezná jeho pravé, tajné jméno. Kdyby ho vyslovila, získala by nad ním moc...

Zasmála se, jako by mu četla myšlenky. „Co tě trápí, synu?“ vdechla mu do tváře oblak štiplavého kouře.

[9]

„Povídá se, že jsi nejmoudřejší ze všech wicaša,“ pravil Sokol a snažil se přitom překonat nutkání kýchnout. „Rozmlouváš s hadími duchy, kteří střeží moudrost země i vody. Starší mého kmene mne poslali, abych je požádal o radu.“ „Proč nepožádáte toho, jemuž říkáte Zlomený roh? On je přece mluvčím Bizoní ženy,“ zašklebila se skrz hustý šedý dým. „Copak se stalo, že si ten pyšný stařec neví rady?“ „Posvátná dýmka vyhasla, Matko,“ vzdychl lovec. „A Zlomený roh, její strážce, před deseti dny ulehl v horečkách. Nikdo z nás nedovede dýmku zapálit. Buvolí lid se proto na nás hněvá. Skrývá se, ve stepi nacházíme jen vybělené kosti...“ „To je zlé,“ přikývla stařena. „Kouř Dýmky telete je oparem, který stoupá bizonům od chřípí v chladném ránu. Jedno nepotrvá bez druhého. Pokud dýmka nebude používána, stáda vyhynou.“ Náhle se oči stařeny změnily v zornice hada. Kdesi za jejími zády pronikavě zachřestilo. „Povím ti, kdo to způsobil!“ zasyčela. „Na jihu procitají mocní duchové. Jejich služebníci je krmí lidskou krví. Musí se pořád množit, jen tak dokážou ty hrozné vládce nasytit. Brzy jich bude jako zrnek písku v poušti...

Ale to je málo. Temné duchy sžírá věčná žízeň, roste s každou obětí.

Nakonec všechno požerou a v pláních nezůstane jediný člověk, jediné zvíře... A tento svět skončí.“ „To se nesmí stát!“ vykřikl lovec. „Pověz, co radí hadí wakan?“ Wicaša naklonila hlavu do strany a chvíli pozorně naslouchala.

Odkudsi zafoukal studený vítr a začal si rozpustile pohrávat s jejími sněhobílými vlasy. „Pomoc hadích duchů nebude zadarmo,“ zasyčela mnohohlasně. „Mluv, oč žádají?“ pobízel ji bojovník.

Vítr zesílil a ovanul Sokolovu tvář. V ovzduší to zajiskřilo. Cítil, jak mu skrz nos, ústa a uši vlézají do hlavy malá háďata a pronikají kostmi do celého těla. [ 10 ]

Zachvěl se. Sevřel pevně pěsti a zaťal zuby. Byl odhodlaný vydržet cokoli, co přijde. „Pohlédni na mne, synu!“ přikázala Utema.

Mladý muž uposlechl a zvedl zrak. Zalapal po dechu, když před sebou spatřil nádhernou dívku. Svůdně si ho prohlížela zpod přimhouřených víček, zatímco vypínala hruď s plnými prsy. „Líbím se ti?“ naklonila se k němu, až pocítil její horký dech vonící po dýmkovém koření. „Jsi krásná, Matko všech hadů,“ zašeptal.

Vzrušovala ho. Zíral do hypnotických černých očí a celý svět se točil. V duchu se sám sebe ptal, zda ho Utema jen takto nezkouší. „To není zkouška,“ odvětila a přivinula se k němu.

Přilnula k jeho tělu. Věděl, že je v tom cosi nepřirozeného, nedokázal ale vzdorovat.

Svět se podivně změnil. Hvězdné nebe potemnělo, zatímco pozvolna klesal do nitra návrší v podobě obrovitého plaza. Stal se jeho krví.

Protékal zemskými žilami a všude kolem zněl ostrý sykot.

Vnímal hbité hadí stíny. Otíraly se o něj, hladily ho a laskaly. Necítil přitom strach. Vzrušení stále rostlo.

Pak se otřásla zem a Sokol vykřikl v bouřlivé extázi.

Ležel pod noční oblohou. Černé oči stařeny si ho pozorně prohlížely. „Čeho si ode mne žádáš?“ vydechl. „Pohlédni do kouře,“ přikázala Utema a podala mu kamennou dýmku.

Silně z ní popotáhl.

V tu chvíli zachvátil plíce spalující žár. Dusil se. Vykašlával modrozelený kouř. „Dívej se!“ nabádala ho wicaša, z úst jí přitom zakmital rozeklaný jazyk.

Už to vypadalo, že ztratí vědomí. Pak se konečně nadechl.

Třeštil oči do oblaku dýmu, který divoce vířil a proplétal se jako [ 11 ]

klubko svíjejících se hadů. Nakonec zhoustl v neproniknutelnou mlhu. „Soustřeď se!“ šeptala stařena.

Sokol upínal zrak skrze kouřovou clonu, snažil se něco zahlédnout.

Překvapilo ho, že neslzí. Naopak, viděl v ní stále ostřeji. Rozeznával obrysy lidských postav. „To je cizinec, který nedávno navštívil můj kmen!“ poznal muže v šatech vyšívaných urzoními ostny. „Před několika dny přišel odkudsi z jihu kvůli obchodu. Měl velmi hezkou tvář, všechny ženy se za ním otáčely. Zajímal se o léčivé byliny a na oplátku za ně nabízel ozdoby z mědi a barevných kamínků. Pobyl ve vsi den, potom se vydal zase na cestu.“ Cizí kupec zmizel, místo něj Sokol spatřil drobnou dívku kráčející po setmělém břehu řeky. „Znáš ji?“ zeptala se stařena. „Ano,“ přikývl. „Malá noha se ztratila noc poté, co cizinec odešel.

Nenašli jsme její tělo. Možná se s ním domluvila a stala se jeho ženou.

Počkal na ni... Ach!“ Nad dívkou se mihl velký okřídlený stín. Cosi nestvůrného se jí zakouslo do krku. Nebyl to pták. Tlama plná ostrých špičáků trhala hrdlo a chlemtala krev... „Co je to za tvora? Najdu ho a zabiju!“ vykřikl rozhořčený lovec. „Mlč! Vyplašíš duchy!“ zlobila se wicaša.

Vidění se znovu změnilo. Sokol teď viděl vnitřek stanu Zlomeného rohu. Svatý muž seděl spolu s cizincem a oba pokuřovali z posvátné Dýmky bizoního telete. „To není možné!“ zašeptal mladík nevěřícně. „Zlomený roh by ji přece nikdy nedal z ruky... Je památkou na den, kdy naši předkové uzavřeli přátelství s buvolím lidem, díky ní smíme lovit bizony...“ „Nevěříš tomu, co ti ukazují wakan?!“ odplivla si uraženě stařena. „Tak se sám zeptej toho bláhového starce!

Jen se ho zeptej, co udělal s darem Bizoní ženy! To kvůli němu je [ 12 ]

teď Dýmka telete jen prázdnou schránkou. Pohleď, cizí muž ukradl její tunwan!“ Sokol spatřil, jak obchodník z jihu popotahuje z umně zpracované bizoní kosti. Z náustku vycházela kouřová postava, měla tvar bizoního mláděte. Cizinec ji polykal ústy a vdechoval nosem, dokud dýmka neuhasla. „Vidíš?!“ smála se zlověstně Utema. „Pozřel ochranného ducha!

Zlomený roh vás zaprodal!“ „Jak to mohl Zlomený roh dopustit?“ žasl mladík.

Stařena mu prudce vytrhla hadí dýmku z rukou. Pevně sevřela její hlavičku a několikrát hluboce zabafala. „Pospěš za ním, než vydechne naposledy,“ zasyčela temně. „Zaplatí za svou nerozvážnost. Jeho niya už brzy odejde ke hvězdám...“ Sokol z hrůzou sledoval, jak jí z nosu i uší stoupá žlutý dým. „Otevírá se před tebou nebezpečná pouť, synu,“ pronášela cizím mrazivým hlasem. „Vede do míst, ze kterých nebývá návratu. Všechno ztratíš, pokud se po ní vydáš.“ „Udělám, co žádají wakan!“ zahnal rázně pochyby.

Utema se chraptivě zasmála. Kdesi hodně blízko zachřestil chřestýš. „Velká řeka se vine krajinou jako tělo obřího hada,“ šeptala nepřítomně wicaša. „Vydej se na cestu, následuj její proud... Tam, kde svým rozeklaným jazykem laská břehy Nekonečné vody, leží panství krutých krvavých duchů. Nebudeš sám...“ „Děkuji ti, Matko všech hadů!“ Ale stařena byla pryč. Mladík ještě stačil koutkem oka zahlédnout šupinaté tělo vlnící se v trávě. Pak se mu prudce zatočila hlava a upadl do bezvědomí.

[ 13 ]

[ 62 ]

Plavci z Kanaánu (941 př. n. l.)

Příběh Ti sám ukáže, nech se jím vést...

Karel Makovský

[ 63 ]

1.

Modlitba k Sutechovi

A poslal Chírám na těch lodích služebníky své, plavce smělé na moři, se služebníky Šalomounovými. Kteřížto přeplavivše se do Ofir, nabrali tam zlata čtyři sta a dvacet centéřů a přivezli králi Šalomounovi...

První kniha Královská (verš 27 a 28) Bouře zmítala lodí na všechny strany. Šedesát mužů se ze všech sil opíralo do vesel Iris, zatímco potemnělé nebe křižovali ohniví hadi.

Za ohlušujícího burácení sklouzávali do zpěněných vod.

Plavci z Kanaánu ještě nezažili takové peklo. Co opustili známé břehy, pronásledovala je nepřízeň bohů. Zřejmě si nepřáli, aby v té nebezpečné cestě pokračovali...

Začalo to, sotva za sebou zanechali Melkartovy sloupy. Plavidlo obklopila hustá mlha a nezmizela po dlouhé dva dny. Mohli se jen modlit, aby neztratili směr a nenajeli na zrádná skaliska při pobřeží některého ze zahalených ostrovů.

Bílá slepota námořníky děsila. Přicházely z ní strašidelné zvuky, zlověstné stíny připomínaly chapadla netvorů z hlubin. Někteří dokonce přísahali, že zahlédli zamračenou Baalovu tvář.

Když se mlha konečně zvedla, spatřili nad hlavami hrozivá temná mračna, předzvěst něčeho mnohem horšího...

Prudký déšť neúprosně bičoval tváře s orlími nosy a polonahá [ 64 ]

opálená těla. Mocné vlny se převalovaly přes palubu veslice. Féničané prosili milosrdnou Astarté o přímluvu u jejího manžela, vládce bouří Baala. Teď už věděli, že mocného boha rozhněvali, když se odvážili vplout do neznámých vod.

V příšerném hluku dávno neslyšeli údery bubnu, kterými obrovitý Lahram udával rytmus. Ozvěnu pravidelného dunění ale znali nazpaměť. Napínali svaly k prasknutí a zpívali veslařskou píseň oslavující velkého Baal Šamima, v marné snaze překřičet řev uragánu.

Posádku Iris tvořili samí zkušení námořníci – féničtí plavci z Tyru, Sidonu a Byblu i poddaní izraelského krále Šalamouna. Mnoho z nich se již plavilo do dalekých končin. Někteří byli v Ofiru, domovině královny ze Sáby, jiní dokonce v dálném Taršíši, zemi drahého koření a pávů.

Jejich kapitánem nebyl nikdo menší než syn tyrského krále Chíráma Sanni Mořeplavec. Černooký třicátník s dlouhým pěstěným vousem obarveným purpurem seděl spolu se svými muži u vesel a dodával jim odvahy. „Vpřed, plavci kanaánští! Až hněv moře pomine, vzdáme bohům oběti a dík!“ křičel do ohlušujícího rámusu.

Většina námořníků ho neslyšela. I pouhá přítomnost vůdce z královské krve však stačila, aby vlila do unavených těl nové síly.

Upínali zarputilé pohledy k vyřezávané přídi, kde se zvedala rudě natřená koňská hlava, a s každým dalším záběrem vyplivovali slanou vodu.

Bojovníci, na které nezbylo místo u vesel nebo u páru zdobených řídících pádel, se tísnili v přístřešku na zádi. Jakmile někomu z jejich druhů došly síly, spěchali ho vystřídat.

Kromě skupiny Féničanů se v přístěnku ukrýval ještě drobný holohlavý muž, Egypťan Hamet. Ostatní po něm vrhali nevraživé pohledy, ale on je nevnímal. Tiše pronášel modlitby k vyřezávané sošce boha se zvířecí hlavou. „Čeho si ode mne žádáš, můj pane?“ šeptal Sutechův kněz. „Vypravil [ 65 ]

jsem se na dalekou cestu, takové bylo tvé přání. Proč mne chceš zahubit? Znelíbil jsem se ti snad něčím?“ Loď prudce nadskočila. Vysoká vlna se převalila přes palubu a strhla jednoho z veslařů do temných hlubin. Na jeho místo hned utíkal jiný. „Hoďme Egypťana přes palubu!“ mračil se nenávistně Natšubar ze Sidonu, bojovník s jizvou přetínající nos. „To kvůli němu se bohové hněvají. Nepřejí si, aby jinověrec vedl naši loď. Žádají jeho život!“ „Sklapni!“ okřikl ho velitel Ipsmi z Jeruzaléma, kapitánův pobočník. „Náš pán ručí za jeho ochranu. Sám skončíš v moři, jestli nebudeš držet hubu!“ Natšubar zlostně zavrčel. Raději odvrátil pohled od přísných očí šedovlasého válečníka z Jeruzaléma.

Dobře věděl, že si většina posádky myslí to samé – za všechna příkoří posledních dnů mohl Sutechův modloslužebník. Teď ale nebyla správná chvíle na protesty. Zatím ještě ne... „Slyším tvé volání, vládce moří,“ zamumlal nepřítomným hlasem Hamet.

Otevřel krabičku z matně černého dřeva a vytáhl z ní několik silně aromatických dřívek. Přiložil je nejdříve k levé nosní dírce a zhluboka se nadechl. Pak to zopakoval i z opačné strany.

Zatočila se mu hlava. V těle silně škublo, neznámá síla ho vymrštila dopředu. Uviděl sám sebe – v očích měl nepřítomný skelný výraz.

Ostatní muži v přístěnku si ničeho nevšimli.

Z paluby zafoukal teplý vítr. Snědé tváře s dlouhými špičatými bradami zprůsvitněly. Pohltil ho oblak rudého prachu.

Běsnící moře se změnilo v písečnou bouři. Najednou měl plné plíce písku.

Zalykal se jím a dusil. Lapal po dechu, ale místo myšlenek na smrt velebil svého dobrodince, Červeného boha. „Mocný strůjce bouří! Pane poznání!“ Běsnění ustalo. Hametovi se zatmělo před očima. Když znovu [ 66 ]

prohlédl, stál na okraji svěže zelené oázy. Pod palmami se zrcadlila stříbrná studánka a z jejích vod pilo podivné nosaté stvoření, Sutechovo zvíře. „Ó mocný!“ zvolal plný bázně.

Poklekl s obličejem k zemi a dlaně obrátil vzhůru k nebesům. „Opustil jsem rodnou zemi a vyplul na širé vody. Tak jsi mi ve snu vyjevil svou vůli. Znelíbil jsem se ti snad? Žádáš si můj život? Je-li to tvé přání, vrhnu se do mořských hlubin...“ Tvor přestal pít a upřel na kněze drobná očka. Hamet cítil, jak se mu u kotníků zavlnil písek. Zahlédl zlatě zářící hadí kůži.

Vzápětí oslnivě zablesklo. Z čisté modré oblohy sjel blesk. V místech, kde udeřil, stanula mohutná lvice. „Ach, mocná Sachmet!“ zvolal Egypťan a znovu se tváří dotkl žhavého pouštního písku. „Nežádáme si tvého života,“ zavrčela šelma hrdelním hlasem. „Bouře pomine a opět přijde nový den,“ zasyčel had. „Velké jsou nástrahy slaných vod. Jen krev plavců utiší jejich žízeň,“ přidalo se tiše Sutechovo zvíře. „Tvá cesta povede dál, do Západní země. Tam nalezneš mé vtělení a navrátíš jej zpět do Egypta.“ „Taková je naše vůle,“ přitakali had s lvicí.

Znovu zahřmělo a Hamet ztratil půdu pod nohama. Padal černočernou tmou. Pak otevřel oči – byl zpátky ve svém těle. „Velký je Baal Šamim, Pán bouří a širých moří!“ nesl se nad veslicí jásot plavců.

Holohlavý kněz vyhlédl opatrně ven z přístřešku. Nebe se úplně vyčistilo, na moři zůstaly jen malé vlnky. Po strašlivé bouři nebylo ani stopy. „Bohové se nad námi slitovali,“ usmál se na něho kapitán Sanni. „Je čas vzdát jim dík. Připojíš se s modlitbou ke svému bohu, Egypťane?“ Hamet mlčky přikývl. Následoval Féničana k přídi, kde se nacházelo malé kamenné obětiště.

Když cestou míjel stěžeň se strážním košem, námořníci právě [ 67 ]

rozvinuli velkou bílou plachtu, kterou zdobil zlatě vyšívaný pegas s rybím ocasem. Jako zázrakem přečkala bouři bez větší újmy, stejně tak i zbytek plavidla.

Posádka Iris však ztratila tři muže. Jejich druzi přistupovali k božišti pod hlavou purpurového koně – patrona cest – a zapalovali kadidla v hliněných nádobách. Vonný kouř stoupal k nebesům a odnášel modlitby určené duším utonulých. „Nechť je Anup bezpečně dovede před tvář Usirovu a jejich srdce jsou lehká...,“ zašeptal Egypťan.

Iris byla nádherné plavidlo, jedno z největších své doby. Měřila přes čtyřicet metrů na délku a šest na šířku. Její vysoké boky z cedrového dřeva zpevňovaly měděné desky, vyřezávaná zábradlí zdobila slonovina. Z přídi vystupovala umně zhotovená červená koňská hlava se zlatou ohlávkou a bílýma emailovýma očima, ze zádi vyčníval zlacený rybí ocas. Velkou obdélníkovou plachtu bylo možné obsluhovat pomocí soustavy kladek.

Posádku tvořilo devadesát svobodných mužů. Vždy šedesát jich sedělo u vesel, ve dvou řadách nad sebou. Polovina se nacházela uvnitř trupu veslice, ostatní na horní odkryté galérii.

Iris byla vlajkovým plavidlem zámořského – taršíšského loďstva, které společnými silami a prostředky vybudovali dva nejmocnější muži Kanaánu – Chírám, vládce fénického města Tyru, a izraelský král Šalamoun. Oba panovníci spolu uzavřeli bratrství a na jeho důkaz nechali zhotovit velké a odolné veslice, jaké svět dosud nepoznal.

Každé tři roky se fénické a izraelské lodě společně plavily do dalekých krajin zvaných Ofir a Taršíš. Zpátky se vracely plně naložené zlatem a drahým kamením, drahocenným dřevem, exotickým kořením a divotvornými zvířaty.

Když k Chírámovi poprvé přišel Egypťan Hamet a začal mu [ 68 ]

vyprávět o vzdálené zemi ležící kdesi na západě, považoval ho vládce Tyru za blázna. Pak mu ale Sutechův kněz ukázal papyry se starobylými mapami a zápisky. Kdysi dávno je pořídil kapitán Nehsi, služebník božské farao Hatšepsut. „Dej mi své mocné plavidlo, ó velký králi Kanaánců,“ prosil tehdy Hamet panovníka. „Kněží Červeného boha ti bohatě zaplatí a všechny poklady, které tví muži získají, připadnou jen tobě. Já si žádám pouze navrátit svého boha zpátky do Egypta.“ „Což tvůj bůh nemá sám dost moci na to, aby se přeplavil na břehy Libye?“ divil se král Chírám. „Jsem jen nevědomým sluhou velkého Sutecha a plním jeho božská přání,“ vysvětloval kněz. „Netuším, jaké příčiny či síly jej drží v Západní zemi. Jeho dům však strádá a kněží se již netěší přízni faraóna tak jako dřív. Velký vládce Egypta navštěvuje jiné chrámy. Celým světem se šíří věhlas tvých lodí a plavců, Chíráme, bratře Šalamounův. Pokud mi pomůžeš, bohatství a přízeň Červeného boha tě neminou.“ Tyrský král se nechal zlákat Hametovou výmluvnou řečí. Poskytl mu Iris, chloubu taršíšské flotily, jíž velel jeho syn Sanni řečený Mořeplavec.

Princ byl zkušeným plavcem. Většinu svého života strávil na mořských vlnách. Měl za sebou několik náročných cest do Ofiru i Taršíše a Chírám věřil, že právě on dokáže překonat neznámé vody a doplout až do daleké Západní země.

Až dosud výpravu stíhaly jenom samé nepříjemnosti. Sotva však ustala děsivá bouře, zmocnil se dvojveslice silný mořský proud a do plachty udeřil západní vítr. Námořníci si mohli konečně odpočinout – bohové se nad nimi slitovali.

Po několika týdnech je ale dobrá nálada začala opouštět. Vytoužená pevnina byla stále v nedohlednu. „Potřebujeme doplnit zásoby, pane,“ oznámil Sannimu jednoho odpoledne velitel Ipsmi. „Muži dostávají poloviční stravu. Co je ale horší, brzy nebudeme mít pitnou vodu.“ [ 69 ]

Kapitán mlčky přikývl. Zamyšleně si popotahoval obarvený vous a zkoumal unavené tváře námořníků. Všichni mu přísahali věrnost. Jak se ale zachovají, až jim půjde o holý život?

Na muže z rodného Tyru se mohl spolehnout, nezradili by syna krále. Také Ipsmimu a jeho jeruzalémským bojovníkům důvěřoval.

Zažili spolu už nejednu nebezpečnou cestu. Víc jak polovina posádky však pocházela z kanaánských měst, která nespadala pod Chírámovu vládu. Zajímal je především podíl na zisku... „Bohové žádají krev,“ tvrdila část plavců v čele se zjizveným Natšubarem, veteránem z námořních střetů s Egypťany, Asyřany a Kréťany. „Jen tak si je udobříme,“ vrhal beznosý válečník zlé pohledy po Sutechovu knězi.

Sanni lidské oběti odmítal. Za vlády jeho děda Abibaala a později i otce Chíráma byly takřka vymýceny. Místo nich se obětoval kouř kadidel či pálených květin, někdy drobná zvířata. Svůj podíl na tom měly dobré vztahy se sousedním královstvím Izraele a moudrým Šalamounem, jehož víru v jediného boha mnozí z Féničanů přejali nebo smísili se svou původní. Někteří ale pořád udržovali krvavé zvyky předků a věřili, že pouze lidská krev plně uspokojí bohy.

Kapitán zamířil do přístřešku na zádi, kde se Hamet ukrýval před spalujícími slunečními paprsky. Rozhodl se s ním vážně promluvit.

Králův syn nebyl tolik pověrčivý jako zbytek posádky. Dobře ale věděl, co svedou zlá kouzla, a egyptští kněží jich znali mnoho. Dokonce prý dovedli ovládat vůli druhých. Tomu se chtěl vyhnout, a proto tiskl v dlani ochranný amulet – osmistranný váleček s hlavou egyptské bohyně Sachmet. Ukrývala se v něm zaříkání a modlitby k Baal Šamimovi, zapsané na smotku tenkého zlatého plechu.

Služebník Červeného boha se právě skláněl nad starými papyry a studoval mapy. Přitom popíjel ze skleněného pohárku lahodné víno.

Drobný holohlavý muž měl podobně zakřivený orlí nos jako Kanaánci, jinak se jim ale v ničem nepodobal. Oblékal se do jednoduché bílé tuniky, jeho paže obtáčely zlaté hadovité náramky a na nohou [ 70 ]

nosil postříbřené řemínkové sandály. Na krku mu visel zlatý medailon v podobě podivného Sutechova zvířete s dlouhýma ušima a nosem.

Oči si prodlužoval dlouhými linkami a na rozdíl od pěstěných kadeřavých plnovousů Féničanů si ponechával jen úzkou černou bradku.

Každé ráno si pečlivě vyholoval celé tělo včetně obočí, za což od plavců vyslechl nejednu jízlivou poznámku. „Vítej, pane,“ vzhlédl k Sannimu. Vstal a mírně se uklonil. „Pověz, co tě za mnou přivádí?“ „Pokud do dvou dnů nedorazíme ke břehům pevniny, obrátíme loď,“ oznámil mu suše kapitán.

Egypťan se zamračil a zlostně blýskl očima. Pak se zdvořile usmál a vztáhl k Sannimu dlaně, jako by ho chtěl obejmout. „Nepropadej malomyslnosti, vznešený,“ pravil melodickým hlasem. „Nic se neděje bez vůle bohů. Sutech je vládcem všech cest na moři i na zemi. Mohu tě ubezpečit, že plujeme tím správným směrem!“ „Sutech není mým bohem,“ odsekl Sanni a pevněji sevřel ochranný amulet proti kouzlům. „Já jsem pánem této lodi, na to nezapomínej!“ měřil si ponuře kněze. „Nehněvej se, můj pane,“ šeptal Hamet smířlivě. „Je mi líto všech nesnází, které nás potkaly, i ztráty tvých mužů. Věz však, že všechno utrpení bude bohatě vynahrazeno.“ „V to pevně doufám,“ zachmuřil se kapitán. „Dva dny, Egypťane, ani o jeden víc. Nenechám své muže zemřít žízní a hlady.“ „Nezapomínej na tučnou odměnu, kterou Sutechovi kněží slíbili tvému otci,“ připomněl mu s úšklebkem Hamet. „Pokud Iris přiveze vtělení Červeného boha, zahrnou vás všechny bohatstvím. Chírám bude zajisté zklamaný, pokud se jeho syn nevrátí s poklady Západní země. Také bys mohl upadnout v nepřízeň u fénických kupců...“ Sanni zrudl a rozhněvaně zaťal pěsti. Jen s námahou se ovládl, aby Egypťana neuhodil. „Máš štěstí, že tu jsme jen my dva a nikdo z posádky neslyšel tvá troufalá slova!“ přemáhal zlobu. „Jinak bych tě musel nechat ztrestat!“ [ 71 ]

[ 148 ]

Volání Mexika (současnost)

Rád čtu Tvé příběhy. Vyprávějí o těch, které teprve přijdou.

Nejkrásnější z nich ale nejde napsat. Ten žiješ...

Miroslav Zigler

[ 149 ]

1.

Setkání v metru

Až kočka tiše zapřede, až divá zvěř neuhne pohledem, pak zlatá rybka pod ledem, počká na mou síť... ...Střed na konci cest všech a přímá odvaha vše opustit a dlouhý klid a dlouhý dech a všem, i sobě odpustit...

Radúza, Až kočka zapřede „Tak co, jak ses měl o víkendu? Tys byl na tom výběrku, co?“ ptá se mne nadřízený. „Jo, jo,“ přitakám.

Třeštím oči do zářícího monitoru a projíždím kolonky nekonečných tabulek. Marně v nich hledám naskladněnou zásilku chlazeného pangasia. Tuna rybího masa se prostě někam vypařila...“ „Blbej sumec!“ ulevím si. „Tenhle měsíc je to už potřetí. Vždycky zboží z Hamburku.“ „A jak to vidíš, povýší tě?“ vyzvídá zatím dál zvědavý šéf. „Kolik vás tam vůbec bylo?“ [ 150 ]

„Pět uchazečů, deset manažerů a tři psychologové,“ ušklíbnu se. „Víš, jak to chodí... Dělali jsme nějaký testy, prezentace, kurzy asertivity... Večer jsme padli za vlast, zatímco vedení šlo chlastat. A druhej den zas nanovo.“ „Hm,“ přikývne chápavě. „A kdy budeš znát výsledky?“ „Nejspíš zítra.“ „Uvidíš, že ti to místo dají,“ chlácholí mne. „Snad jo.“ Dál pátrám po nezvěstném pangasiovi a přitom sním o lákavé budoucnosti. V duchu zařizuji vlastní kancelář, vybírám půvabnou asistentku a přemýšlím, co všechno si pořídím za mírně zvýšený plat.

V puštěném rádiu zatím běží mimořádné zprávy: „Juana dlouho v zajetí nepobyla,“ oznamuje hlasatelka. „Samice jaguára, kterou pražská zoo nedávno získala z Mexika, uprchla brzy ráno během krmení. Ošetřovatel nebyl schopen vypovídat a je hospitalizován v nemocnici. Údajně nebyl zraněn, utrpěl však těžký šok. Policie vyzývá občany, aby ji informovali při jakémkoli podezření na výskyt šelmy v okolí. Dále důrazně nabádá, aby se k ní nepřibližovali...“ „To jsou věci,“ vrtí šéf hlavou. „Dneska nebudu vynášet odpadky.

Jestli stará chce, ať si jde sama...“

„Tohle jsou poslední,“ mrknu na přítele a objednám ještě dvě piva.

Jedno nebo dvě po florbale vždycky bodnou. Tentokrát jsme to ale se Zdendou trochu přehnali a skončili u pěti. Alkohol už mi začal pěkně stoupat do hlavy. „Takže zítra objednávám letenky, co ty na to?“ culí se můj společník. „Last Minute do Mexika, to zní krásně...,“ povzdechnu si. „A za ty peníze, no neber to! Kvůli tý chřipce to tam teď lítá skoro zadarmo.“ [ 151 ]

„Víš, že nemůžu,“ vrtím nesouhlasně hlavou. „Zítra mě možná povýší. Kdoví, kdy budu mít nárok na dovolenou...“ „Ta tvoje práce,“ vrčí Zdenda pohrdlivě.

Hodí do sebe pivo na ex a objednává další dvě. „Ještě jsem nedopil,“ mračím se. „A říkal jsem ti přece, že tyhle jsou poslední!“ „Kolik jsi dneska dával gólů?“ ptá se mě. „No... šest.“ „Správně,“ přikyvuje a přitom si profesorsky posouvá brýle. „A ten šestý, to byla paráda. Jak jsi to šmidlal za bránou a pak rovnou trefil víko...“ Je mi jasné, že dalšímu pivu neujdu. Po něm následuje sedmé a ještě než se rozloučíme, stíháme i osmé. „To víš, my Budějčáci pijeme první ligu,“ směje se a vzpomíná na rodné město. „Budějovice, tam by chtěl žít každý,“ škytám. „Z toho si nedělej legraci,“ zlobí se. „Ono se totiž neví, jak to ten Cimrman vlastně myslel...“

Motám se po nástupišti a vyhlížím půlnoční metro. Nikde ani živáčka. Zdá se, že tu jsem jediný.

Náhle za sebou uslyším kroky. Tiché a plíživé. Jako by nepatřily člověku... Z toho zvuku naskakuje husí kůže.

Polekaně se ohlížím. Necelý krok ode mne svítí pár smaragdových očí.

No potěš, to je ten uprchlej jaguár! Juana, nebo jak se jmenuje... „Čiči,“ polknu.

Hrůzou skoro nedýchám, najednou mi vyschlo v hrdle. Snažím se nepohnout, ale nejde to.

Zatracenej chlast! [ 152 ]

Opile se klátím ze strany na stranu. Studený pot stéká po zádech. Čas zůstal stát. Nekonečný okamžik si mne prohlíží. Je to nádherné zvíře. Pískově zbarvená srst s černými skvrnami slabě září.

Ne, tohle přece neni možný!

Zavírám oči. Určitě jsem namol a celé se mi to jenom zdá...

Nezdá.

Pořád tam je a upřeně se dívá.

Sbírám odvahu a opatrně natahuji dlaň. Vtom se vzduch zavlní... „He?!“ nevěřícně si protírám zrak.

Místo jaguára přede mnou stojí snědá černovláska s děsivě pomalovanou tváří. Přes obličej se jí táhnou černé, žluté a červené pruhy, ve vlasech má vpletené zelené peří. Je úplně nahá, celé její tělo pokrývá skvrnité tetování.

Hezká kočka... „Co... Kdo seš?“ zeptám se nahlas.

Po očku sleduji kameru visící na stěně. Jaguár v metru, toho si přece musel někdo všimnout...

Ale co když tam chrápou?

Dívka nehne brvou. Dál mne probodává pohledem. Nemůžu od ní odtrhnout oči... Podlamují se mi nohy, padám na kolena.

Tak kde se courá ten vlak?!

Všechno se strašlivě točí. Cítím omamnou vůni jejího těla. Pak mi přitiskne dlaň k čelu. Je horká, hřeje jako sluneční paprsky...

Cítím, jak mi její prsty pronikají do mozku. Vzápětí vše zmizí v oslnivém záblesku...

„No tak, vstávejte!“ „Co chceš, vole...“ S námahou otevírám oči. Vzápětí je zase schovávám před bodavým denním světlem. [ 153 ]

Sedím na chodníku, opřený o pouliční lampu. O rameno se mi opírá zarostlý bezdomovec a nade mnou stojí zamračený muž v policejní uniformě. „Ukažte mi občanský průkaz,“ zavrčí strážník.

Shodím ze sebe Okenou čpícího houmlesáka. Nevzbudí ho to. Jen se schoulí do klubka a dál tiše pochrupuje.

Chvíli prohledávám kapsy umazaného saka. Nakonec vítězoslavně vylovím nejen občanku, ale také peněženku. Zdá se, že v ní nic nechybí. „Hm,“ bručí policista. „Asi jste měl dost rušnou noc, co?“ ušklíbne se. „Jo, trochu jsme to včera s kamarádem přehnali...,“ stavím se pomalu na nohy a oklepávám zaschlou hlínu z kalhot.

Nemohu si vzpomenout, jak jsem se ocitl na ulici ani jak dlouho jsem spal. Má hlava třeští po kocovině. „Máte štěstí,“ vrací mi průkaz. „Dnes v noci chytli nedaleko odsud toho uprchlého jaguára. Klidně vás mohl sežrat...“ Podívám se na ruku, kde nosívám hodinky. Kupodivu tam stále jsou. „Safra, za čtvrt hodiny mám být v práci!“

Běžím přes parkoviště k hlavnímu vchodu. Do nosu mne udeří omračující pach rybiny. Právě dorazila nová zásilka z Hamburku.

Dělníci v přízemí je už vykládají a rozdělují podle druhu.

Prudce otevřu dveře a beru schody po třech do prvního patra. Div přitom neporazím pokuřující dlouhonohou blondýnku, sekretářku nejvyššího šéfa. „Kam ten spěch?“ vypouští z temně rudých úst oblak dýmu. „Fuj, ty smrdíš!“ zkřiví vzápětí tvář. „Co se ti stalo? Spal jsi snad u opic?“ „Tak nějak,“ odseknu a chvátám do své kanceláře. [ 154 ]

Mám víc jak půl hodiny zpoždění. Pak se ale obrátím a nahodím nucený úsměv. „Nevíš náhodu, jestli už jsou výsledky toho výběrového řízení?“ „Náhodou vím,“ zachichotá se. „Neměla bych ti to říkat, ale... to výběrko bylo jen tak na oko. Ve skutečnosti nikoho nepovýšej. Rozuměj, je krize, nejsou prachy, ale lidi potřebujou nějakou naději. Musí věřit, že je o ně zájem...“ Dál ji neposlouchám. Zvedá se mi žaludek, ještě bych ohodil ten její zmalovaný obličejík... „Nic si z toho nedělej!“ volá za mnou. „Jestli ti to pomůže, skončil bys první.“ Ne, to mi vážně nepomůže, říkám si v duchu. Měsíc se na to připravuju, celej víkend se nervuju a poklonkuju před bandou tlusťochů v kravatách...

Zabouchnu za sebou dveře kanceláře. Můj nadřízený mne vítá s tázavě zdviženým obočím. „Tys o tom věděl, co?!“ obořím se na něho. „Ušili jste na mě habaďúru. Pověz, kolik to celý stálo? Kdo všechno si namazal kapsu?

Takový výběrko přijde na pěkných pár set tisíc. Ubytování, jídlo pro vedení, najatí psychologové...“ „O čem to mluvíš?“ tváří se ukřivděně. „Být tebou, jsem radši zticha. Chodíš pozdě do práce a ještě v takovým hrozným stavu! Mimochodem, zase chybí nějaký pangasius. Asi budeš mít co vysvětlovat...“ Zapínám počítač a rychle prohlížím dokumenty k dnešní zásilce.

Tunu chlazeného sumce z Vietnamu opět hledám marně. „Jak víš, že chybí?“ dívám se podezřívavě na šéfa. „Jsem první, kdo dneska na ty dodáky kouká.“ Neodpovídá. Jen se potutelně usmívá. Prohlíží si mne jako kočka myš zahnanou do kouta. „Aha,“ dochází mi konečně celá ta špinavá hra. „Kdo všechno v tom má prsty? Kam ty ryby ulejváte? Do restaurací, ke konkurenci?“ [ 155 ]

XIBALBA Zbyněk Kučera Holub Ilustrace na obálce: Roman Kýbus

Výpravný román z prostředí Střední Ameriky začíná v čase mýtů, zhruba 2000 let př. n. l. Tehdy se lovec Hadí tvář vydává zachránit svůj kmen...

O více jak tisíc let později, v době starověkých mořeplavců, zavítá ke břehům Yucatánu loď fénického krále Chíráma z Tyru a jeho přítele Šalamouna. Kapitán Sanni s posádkou překonal neznámý oceán, aby splnil důležité poslání... Celý příběh vrcholí v hektické současnosti. Blíží se rok 2012 a pár přátel odlétá na vysněnou dovolenou do Mexika... Čas je svázán. Osudy hrdinů tří různých epoch se proplétají. Společně musí čelit mocným nepřátelům – vládcům Xibalby, říše smrti.

Autor čerpal inspiraci ze starých pověstí indiánských kultur Mezoameriky, především pak z mayského eposu Popol Vuh.

Zbyněk Kučera Holub patří již řadu let k velmi aktivním českým autorům. Je členem autorského týmu tvořícího nejrozsáhlejší původní český RPG svět Asterion; podílel se na tvorbě již sedmi asterionských modulů.

V roce 2007 mu vyšla první samostatná kniha Kaat, na kterou navázal jako autor i editor dalších titulů (Zrození Modrého měsíce, Krumpáč a motyky aneb Cesta za smrtí a zase zpátky, Město přízraků).

DOPORUČENÁ CENA: 199 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR937

ISBN 978-80-7413-056-4 Zoner Press tel.: 532 190 883 fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno

9 97 78 8 80 07 74 4 1 13 30 04 53 64 4