1 8 8 7–1 9 4 7 Jozef Tiso
První muž státu Oběť své doby, nebo kněz, který se v čele země neubránil fatálnímu selhání? I když historici mají ve věci prezidenta Slovenského státu celkem jasno, na část slovenské veřejnosti Jozef Tiso pořád působí doslova jako rudý hadr AUTOR Anton Hruboň
K
dyby Jozef Tiso nevstoupil do politiky, měl všechny předpoklady stát se v hierarchii římskokatolické církve vysoce postavenou osobností. Po studiích na gymnáziích v Žilině a Nitře odešel v roce 1906 na doporučení nitranského biskupa na teologii do Vídně. Za kněze byl vysvěcen v roce 1910 a rok nato úspěšně ukončil i doktorské studium. Po prvních kaplanských zastávkách v Oščadnici, Rajci a Bánovcích nad Bebravou narukoval v srpnu 1914 jako polní kurát k trenčínskému 71. pěšímu pluku. Od roku 1915 vedl seminář v Nitře a zároveň učil na tamním piaristickém gymnáziu, které předtím sám navštěvoval. Po vzniku Československa působil v Nitře ve funkci tajemníka biskupa Karola Kmeťka a jako pedagog bohosloveckého semináře. V roce 1924 byl přidělen na faru v Bánovcích nad Bebravou.
Mezi elitou první republiky Po vzniku ČSR patřil Tiso mezi slovenským katolickým duchovenstvem k intelektuální elitě s perspektivou slibné kariéry. Měl špičkové vzdělání, jeho nadřízení ho hodnotili jako mimořádně nadaného kněze, disponoval dobrými jazykovými dovednostmi (plynule mluvil maďarsky, německy a ovládal latinu) a jistou dobu byl dokonce držitelem čestného papežského titulu monsignor. Ale stejně jako mnoho jiných kněží i Tisa zlákala politika. Po obnovení činnosti Slovenské ľudové strany v prosinci 1918 se stal členem jejího výboru. V stranické hierarchii pak stoupal mnohem rychleji než ve strukturách římskokatolické církve. Vedle politiky nezapomínal na své kněžské povinnosti (na bánovskou faru pravidelně docházel jako farář-děkan i v době prezidentství), politice nicméně i vzhledem ke svým funkcím věnoval stále více času na úkor duchovního poslání. V roce 1925 se stal poslancem Národního shromáždění za Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu, vedl její poslanecký klub a v únoru 1930 byl zvolen do vedení strany jako její první místopředseda. V období let 1927–1929, kdy HSĽS působila ve vládě Františka Udržala, Tiso zastával post ministra zdravotnictví a tělovýchovy. Během první republiky si Tiso získal pověst konstruktivního politika, se kterým se dá o politických záležitostech diskutovat a je možné se s ním dohodnout. Jako neoficiální vyjednávač HSĽS požíval silnou důvěru předsedy Andreje Hlinky, který ho dokonce v době své účasti na eucharistickém kongresu v USA v roce 1926 pověřil dočasným vedením strany. Tiso působil v zásadě nekonfliktně, pohyboval se v mantinelech parlamentní demokracie a o dosažení hlavního programového cíle HSĽS – autonomie Slovenska v rámci ČSR – usiloval ústavní cestou. To však neznamenalo, že by Jozef Tiso se sympatiemi nehleděl na autoritativní režimy,
Pamětní medaile ražená u příležitosti volby J. Tisa prezidentem
10
Jozef Tiso při projevu během manifestace za Pittsburskou dohodu v Bratislavě, 1938. Nahoru ukazující pravice je v tomto případě řečnickým gestem, nikoli projevem hajlování, jak se někdy mylně uvádí
jakým bylo například křesťansko-stavovské Rakousko za Dollfussovy a Schuschniggovy éry. Tiso až do přelomu let 1938 a 1939 respektoval demokratické zřízení ČSR, ale zdaleka nebyl demokratem masarykovského typu. Demokracii chápal velmi specificky – pokud je HSĽS nejsilnější politickou stranou na Slovensku, má nejen legitimní právo na Slovensku vládnout, ale také mluvit „jménem národa“. Výsledky parlamentních voleb sice potvrzovaly dominanci HSĽS mezi voliči na Slovensku, zároveň však stále platilo, že přibližně 7 z 10 slovenských voličů tuto stranu nevolilo.