1 8 8 7–1 9 4 7 Jozef Tiso
První muž státu Oběť své doby, nebo kněz, který se v čele země neubránil fatálnímu selhání? I když historici mají ve věci prezidenta Slovenského státu celkem jasno, na část slovenské veřejnosti Jozef Tiso pořád působí doslova jako rudý hadr AUTOR Anton Hruboň
K
dyby Jozef Tiso nevstoupil do politiky, měl všechny předpoklady stát se v hierarchii římskokatolické církve vysoce postavenou osobností. Po studiích na gymnáziích v Žilině a Nitře odešel v roce 1906 na doporučení nitranského biskupa na teologii do Vídně. Za kněze byl vysvěcen v roce 1910 a rok nato úspěšně ukončil i doktorské studium. Po prvních kaplanských zastávkách v Oščadnici, Rajci a Bánovcích nad Bebravou narukoval v srpnu 1914 jako polní kurát k trenčínskému 71. pěšímu pluku. Od roku 1915 vedl seminář v Nitře a zároveň učil na tamním piaristickém gymnáziu, které předtím sám navštěvoval. Po vzniku Československa působil v Nitře ve funkci tajemníka biskupa Karola Kmeťka a jako pedagog bohosloveckého semináře. V roce 1924 byl přidělen na faru v Bánovcích nad Bebravou.
Mezi elitou první republiky Po vzniku ČSR patřil Tiso mezi slovenským katolickým duchovenstvem k intelektuální elitě s perspektivou slibné kariéry. Měl špičkové vzdělání, jeho nadřízení ho hodnotili jako mimořádně nadaného kněze, disponoval dobrými jazykovými dovednostmi (plynule mluvil maďarsky, německy a ovládal latinu) a jistou dobu byl dokonce držitelem čestného papežského titulu monsignor. Ale stejně jako mnoho jiných kněží i Tisa zlákala politika. Po obnovení činnosti Slovenské ľudové strany v prosinci 1918 se stal členem jejího výboru. V stranické hierarchii pak stoupal mnohem rychleji než ve strukturách římskokatolické církve. Vedle politiky nezapomínal na své kněžské povinnosti (na bánovskou faru pravidelně docházel jako farář-děkan i v době prezidentství), politice nicméně i vzhledem ke svým funkcím věnoval stále více času na úkor duchovního poslání. V roce 1925 se stal poslancem Národního shromáždění za Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu, vedl její poslanecký klub a v únoru 1930 byl zvolen do vedení strany jako její první místopředseda. V období let 1927–1929, kdy HSĽS působila ve vládě Františka Udržala, Tiso zastával post ministra zdravotnictví a tělovýchovy. Během první republiky si Tiso získal pověst konstruktivního politika, se kterým se dá o politických záležitostech diskutovat a je možné se s ním dohodnout. Jako neoficiální vyjednávač HSĽS požíval silnou důvěru předsedy Andreje Hlinky, který ho dokonce v době své účasti na eucharistickém kongresu v USA v roce 1926 pověřil dočasným vedením strany. Tiso působil v zásadě nekonfliktně, pohyboval se v mantinelech parlamentní demokracie a o dosažení hlavního programového cíle HSĽS – autonomie Slovenska v rámci ČSR – usiloval ústavní cestou. To však neznamenalo, že by Jozef Tiso se sympatiemi nehleděl na autoritativní režimy,
Pamětní medaile ražená u příležitosti volby J. Tisa prezidentem
10
Jozef Tiso při projevu během manifestace za Pittsburskou dohodu v Bratislavě, 1938. Nahoru ukazující pravice je v tomto případě řečnickým gestem, nikoli projevem hajlování, jak se někdy mylně uvádí
jakým bylo například křesťansko-stavovské Rakousko za Dollfussovy a Schuschniggovy éry. Tiso až do přelomu let 1938 a 1939 respektoval demokratické zřízení ČSR, ale zdaleka nebyl demokratem masarykovského typu. Demokracii chápal velmi specificky – pokud je HSĽS nejsilnější politickou stranou na Slovensku, má nejen legitimní právo na Slovensku vládnout, ale také mluvit „jménem národa“. Výsledky parlamentních voleb sice potvrzovaly dominanci HSĽS mezi voliči na Slovensku, zároveň však stále platilo, že přibližně 7 z 10 slovenských voličů tuto stranu nevolilo.
lepení dárku
Jozef Tiso
‹‹ Artefakt Barevná pohlednice s portrétem Jozefa Tisa, upomínající jeho zvolení prvním prezidentem Slovenské republiky. Dílo V. Hochštetského je zdobeno ornamenty doplněnými o slovenský znak a znak HG, a také o kresbu pochodujících vojáků slovenské armády
V čele strany i Slovenska Přesvědčení Jozefa Tisa o exkluzivitě HSĽS řídit slovenskou politiku se umocňovalo ve druhé polovině 30. let, kdy si myšlenka autonomie, respektive decentralizace státní moci získávala stále větší zástup příznivců i mezi voliči neluďáckých stran. Tisovy sklony k autoritářství se projevily bezprostředně po mnichovském diktátu, kdy 6. října 1938 došlo k vyhlášení autonomie Slovenska. Tiso jako úřadující předseda strany po Hlinkově smrti (16. srpna 1938) dal za složité mezinárodní situace neluďáckým stranám na výběr – buď přijmou autonomistický program a v podstatě se vlijí do struktur HSĽS, nebo bude jejich politická činnost ukončena jako v případě KSČ. Poté, co se strany zúčastněné na vyhlášení autonomie v Žilině víceméně z donucení sloučily s HSĽS, byl na Slovensku postupně budován autoritativní režim jedné strany, který přetrval i po vzniku Slovenského státu 14. března 1939. Jozef Tiso byl jako předseda vládnoucí strany a zároveň premiér autonomní vlády „duchovním otcem“ luďáckého státu, který Slovákům nabídl vidinu prosperity a odstranění všech problémů spojovaných s ČSR (nezaměstnanost, špatná sociální situace v regionech, český kulturní vliv na Slovensku atd.). Problémem bylo, že taková vize se vztahovala pouze na politicky, nábožensky a později i rasově vybrané části obyvatelstva. Jako řádný předseda HSĽS, potvrzený ve funkci VIII. sjezdem strany v Trenčíně 1. října 1939, jako předseda vlády Slovenského státu (14. března – 26. října 1939) a od 26. října 1939 až do dubna 1945 jako jeho prezident nesl Jozef Tiso za vývoj v něm plnou politickou odpovědnost. Navzdory dlouhodobé vládní krizi, vyplývající z konfliktu s radikálními luďáky inklinujícími k nacismu, měl vedení státu vždy pevně ve svých rukou. Přestože němečtí představitelé Tisovi tlumočili nespokojenost s některými tendencemi na Slovensku, celkově s ním byli nadmíru spokojeni a považovali ho za jeden z pilířů ovládání „ochraňované“ země, důležité pro německé hospodářské zájmy.
Proti Židům Jozef Tiso se sice na jednu stranu snažil bránit posilování vlivu radikálního křídla v HSĽS, na druhou stranu sám zavádění některých nacistických opatření do domácí politiky podpořil. V letech 1939–1942 se svými projevy a hlavně schvalováním zákonů spolupodílel na drastickém vyřešení „židovské otázky“ na Slovensku. Z hlediska Tisovy osobnosti je jeho spoluúčast na holokaustu o to tragičtější, že svých kroků proti Židům nikdy
Osud zpečetěný s Německem
V říjnu 1942 byl Jozefu Tisovi novým zákonem o HSĽS udělen titul „Vůdce“. Tiso se však v posledních letech války, podobně jako Hitler, neprojevoval jako prozíravý státník. Na rozdíl od představitelů Itálie, Maďarska či Rumunska se nikdy nepokusil vyvést Slovensko ze spojenectví s třetí říší a nevyvinul žádné pokusy o zachování samostatného Slovenska na mapě poválečné Evropy. Hra na jednu kartu se nakonec Tisovi osudově vymstila…
Adolf Hitler si podává ruku s Jozefem Tisem během jeho návštěvy v Berlíně, 1941. V pozadí Alexander von Dörnberg, vedoucí protokolního oddělení říšského ministerstva zahraničních věcí
Kronika 13. října 1887
narozen ve Velké Bytči
1910
vysvěcen za kněze
1918
člen výboru obnovené Slovenské ľudové strany
1924 nelitoval, a to ani během poválečného procesu před Národním soudem. V posledních měsících války se jako prezident fakticky už jen formálně existujícího samostatného státu dostával do ponižujících situací. Jmenný seznam poslední vlády po vypuknutí Slovenského národního povstání mu musel schválit německý vyslanec a velitel okupačních vojsk cizí mocnosti, struktury HSĽS v regionech prakticky kolabovaly, z periferních oblastí Slovenska nedostával žádné zprávy o vývoji, jeho bezpečnostní složky nedokázaly obyvatelstvo ochránit před rejdy některých partyzánských skupin a místo toho se věnovaly zatýkání Židů a pomáhaly při jejich deportaci. S blížící se frontou Tiso opustil Bratislavu a útočiště našel v klášteře v bavorském Altöttingu. Tam byl neopatrností svého osobního tajemníka odhalen a zatčen. Americká armáda ho pak společně s dalšími uprchnuvšími vládními činiteli vydala orgánům obnoveného Československa. V průběhu soudního procesu v bratislavském Justičním paláci (2. prosince 1946–15. dubna 1947) Tiso o své politice během Slovenského státu nepochyboval. Jeho přesvědčení však v kontextu mezitím zveřejněných detailů o holokaustu a zločinech luďáckého režimu vyznívalo spíše nesympaticky trapně, a to bez ohledu na absurdnost některých obvinění, z nichž byl shledán vinným (rozbití ČSR, zrada SNP). Tisova smrt na šibenici tři dny po rozsudku ve věku nedožitých 60 let podnítila vznik jeho kultu, přežívajícího v části slovenské společnosti dodnes.
V roce 1927 se Tiso stal ministrem zdravotnictví a tělovýchovy za HSĽS. Během první republiky si získal pověst konstruktivního a nekonfliktního politika
přidělen na faru v Bánovcích nad Bebravou
1927
ministrem zdravotnictví a tělovýchovy ve vládě Františka Udržala
1930
zvolen prvním místopředsedou HSĽS
1938
nástupce Andreje Hlinky na postu předsedy HSĽS
1939
do října působil ve funkci předsedy vlády Slovenského státu, následně se stal prezidentem; sjezdem strany potvrzen jako předseda HSĽS
1942
novým zákonem mu byl udělen titul „Vůdce“
PROSINEC 1946
začátek retribučního procesu před Národním soudem
DUBEN 1947
odsouzen a popraven v Bratislavě
11
14. března 1939 Vznik Slovenského státu
Na troskách Československa Vyhlášení slovenské samostatnosti 14. března 1939 je dodnes vnímáno s rozpaky. Představoval Slovenský stát vyvrcholení boje o nezávislost, nebo byl jenom přívěskem nacistického Německa? autor Vladimír Černý
Sesazený předseda slovenské autonomní vlády Jozef Tiso na jednáních 13. března 1939 s Adolfem Hitlerem. Německý vůdce po něm požadoval okamžité vyhlášení nezávislosti
N
ejsilnější politickou stranu na Slovensku představovala ve 30. letech Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS). Prohlašovala se za jedinou právoplatnou představitelku Slováků a vůči pražské vládě obvykle vystupovala kriticky. Chtěla dosáhnout především zisku autonomního postavení Slovenska v rámci republiky. V říjnu 1932 se HSĽS spojila s podobně orientovanou Slovenskou národní stranou a vznikl takzvaný autonomistický blok, který následně v parlamentních volbách roku 1935 zaznamenal velký úspěch. Volila jej totiž téměř třetina Slováků, kteří přišli k volbám.
Autonomisté Další vývoj pak už těsně souvisel s mezinárodní politickou situací. Zahraniční politika nacistického Německa měla stále agresivnější rysy a Hitler začal postupně dá-
vat stále jasněji najevo, že jeho cílem je likvidace Československa. To samozřejmě povzbuzovalo i příslušníky maďarské menšiny, protože Maďaři se s územními ztrátami po první světové válce nikdy nesmířili a snili o obnově zašlé slávy Uherského království. A právě tyto nálady chtěl Hitler při svém postupu také využít. Slovenský nacionalismus sice ve druhé polovině 30. let sílil, ale v době zářijové krize roku 1938 se přesto většina Slováků chtěla bránit nacistické agresi. Přijetí podmínek mnichovské dohody proto lidem způsobilo velký šok, přestože územní ztráty se zatím Slovenska přímo netýkaly. Všichni se však obávali toho, že Maďarsko využije situace a bude své územní požadavky prosazovat se stejnou razancí jako Německo. Mnichovské události pražskou vládu velmi oslabily, zatímco pozice HSĽS naopak sílila. Její předáci v čele s Jozefem Tisem se setkali s představiteli ostatních politických stran na jednání v Žilině (6. října 1938), jehož
17
Vznik Slovenského státu
Premiér Česko-Slovenska generál Jan Syrový (třetí zleva) se členy slovenské autonomní vlády. Zleva: Ján Lichner, Pavol Teplanský, Jozef Tiso, Ferdinand Ďurčanský, Matúš Černák
výsledkem se stal návrh autonomie Slovenska, který vláda v Praze přijala. Do dějin se zapsal jako Žilinská dohoda. Už o den později tak došlo ke jmenování první slovenské autonomní vlády a Tiso se ujal funkce ministerského předsedy. Vláda měla poměrně rozsáhlé pravomoci, ale zahraniční politika, obrana, měna a společný rozpočet zůstávaly nadále v kompetenci Prahy. Ústavním zákonem o autonomii z 22. listopadu se pak změnil název republiky na Česko-Slovensko.
Okleštění území Hlavní problém v této době však představovaly územní nároky Maďarska. Jednání v Komárně nikam nevedla, takže se budapešťská vláda obrátila na italského diktátora Mussoliniho se žádostí o pomoc. Nakonec bylo rozhodnuto, že územní spor bude předložen k arbitráži Německu
a Itálii. Další jednání proběhla ve Vídni, kde došlo v paláci Belvedere 2. listopadu 1938 k podpisu arbitrážního výroku, na jehož základě dostali Maďaři souhlas s obsazením území jižního Slovenska a části Podkarpatské Rusi. Jelikož o celé věci rozhodovaly dvě totalitní mocnosti, jejichž diktátoři vedli mnichovskou konferenci, dal se tento pro Slováky tragický výsledek očekávat. Svému jižnímu sousedovi tak museli přenechat zhruba 20 % území s 800 000 obyvateli. Maďaři obsadili Košice, Rožňavu, Lučenec, Komárno, Nové Zámky a další města, Slováci také přišli o nejúrodnější oblasti své země včetně Žitného ostrova. Maďarští vojáci a policisté si během obsazování počínali velmi krutě. Obyvatele slovenské a české národnosti násilně vyháněli z jejich domovů, okrádali, bili a v některých případech i brutálně mučili. Vinu za tuto katastrofu začali slovenští politikové připisovat Praze a obviňovali Čechy ze špatně vedené zahraniční politiky. Všichni toužili po znovuzískání ztracených území, ale změnu vídeňského arbitrážního výroku nešlo uskutečnit bez souhlasu Německa. Právě to byl jeden z důvodů podlézavosti luďáckých představitelů vůči Němcům. Domnívali se totiž, že pokud budou k Hitlerovi vstřícní a získají jeho přízeň, pomůže jim v budoucnu získat ztracená území zpět. Jenže Maďaři nepředstavovali jediný problém. S územními požadavky přišli na podzim 1938 také Poláci, kteří měli zájem získat oblasti kolem Oravy, Spiše a v podhůří Vysokých Tater. V Praze neviděli jiné řešení než ustoupit i tomuto vyděračskému nátlaku. Proto vznikla delimitační komise, která vytyčila nové hranice k 30. listopadu 1938. Došlo však ke komplikacím a českoslovenští vojáci se několikrát střetli s Poláky v různých přestřelkách, přičemž ztráty měly obě strany. V této situaci nacionalismus luďáků sílil, a nakonec dosáhli toho, že většina českých učitelů, úředníků a dalších státních zaměstnanců působících na Slovensku musela odejít do českých zemí. Některým politikům HSĽS to však nestačilo a začali uvažovat o úplném osamostatnění Slovenska.
„Češi peši do Prahy!“
Autonomistický odznak, vyjadřující jeden z hlavních cílů HSĽS, byl mezi sympatizanty této strany v meziválečném období oblíbený
18
Koncem roku 1938 žilo na Slovensku 93 143 Čechů, což tvořilo 3,4 % z celkového počtu obyvatel. Pracovali zde ve státní správě, školství, bankovnictví, na železnici, na poštách a v neposlední řadě i v armádě. Kromě nesporných pozitivních jevů přinášela jejich činnost i různé střety. Věřícím Slovákům se například nelíbily ateistické myšlenky příchozích a řadu nedorozumění přinášely také kulturní rozdíly. Skutečnost, že Češi zastávali mnoho lukrativních míst, představovala pro členy HSĽS dlouhodobě onen příslovečný trn v oku. Po vyhlášení slovenské autonomie na podzim 1938 využili luďáci svého nově nabytého dominantního postavení a začali prosazovat personální změny. Objevovala se hesla typu „Češi peši do Prahy, a to hned!“ nebo „Čecha do mecha a mech do Dunaja!“ a podobně. Radikální hlinkovci chtěli vyhnat rovnou všechny Čechy, ale po dohodě s pražskou vládou mělo zatím do konce března 1939 zemi opustit 9 000 státních zaměstnanců. Mimo jiné tak odešlo 26 profesorů z bratislavské univerzity a pět dalších muselo nedobrovolně do penze. Po vyhlášení samostatnosti padlo rozhodnutí odsunout postupně všechny české zaměstnance a do konce června 1939 jich zemi opustilo celkem 17 763. Společně s rodinnými příslušníky se jednalo o 50 000 lidí.
Vojenský zásah ústřední česko-slovenské vlády, takzvaný Homolův puč, značně vyhrotil protičeské nálady na Slovensku
HSĽS
Vláda jedné strany
Režim Slovenské republiky byl nerozlučně spjat s Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou. Ta se sama podílela na veškeré moci ve státě, přičemž sympatizovat s ní znamenalo otevřené dveře kariérnímu postupu AUTOR Róbert Arpáš
L'
udová strana působila na Slovensku od počátku 20. století. Za několik dekád se vyprofilovala do nejpopulárnějšího slovenského politického uskupení, orientovaného silně národně a římskokatolicky. V éře meziválečného Československa stála v čele slovenského autonomistického hnutí a její vliv se naplno projevil v druhé polovině 30. let. Postavení HSĽS se zásadně změnilo zejména během podzimu 1938. Využila oslabeného zahraničního politického postavení ČSR a prosadila svůj hlavní politický cíl, kterým bylo přiznání autonomního statusu Slovensku. S tím souvisel deklarovaný nárok strany na vedoucí politické postavení na Slovensku, protože se dlouhodobě předváděla jako jediná skutečná reprezentantka slovenského národa. Z opozičního politického
subjektu, jehož volební podpora trvale oscilovala kolem 30 %, se tak HSĽS stala stranou vládnoucí. Navíc bezkonkurenčně, jelikož v důsledku takzvaného zjednodušení politického života se s ní musely „dobrovolně“ sloučit ostatní nelevicové strany. Proto došlo 8. listopadu 1938 také k úpravě jejího názvu na Hlinkova slovenská ľudová strana – Strana slovenskej národnej jednoty.
Dokonalé uchopení moci Takto posílená a proměněná strana se stala jediným povoleným politickým reprezentantem slovenského národa, což se projevilo i v prvních (a zároveň posledních) volbách do nově zřízené-
Trojvrší a dvojitý kříž převzala jako základní národní symbol i HSĽS ho slovenského sněmu 18. prosince 1938, v nichž byla předložena pouze jediná kandidátka, připravená právě HSĽS. Dokonalé uchopení moci reflektovalo složení nového slovenského zákonodárného sboru, v němž strana dominovala. Politické ovládnutí Slovenska luďáky tedy proběhlo již za takzvané druhé republiky a prohlášení státní samostatnosti 14. března 1939 na postavení strany nic nezměnilo. Změny nastaly až v dalším období existence Slovenské republiky, kdy byla úloha ľudové strany upravená novými zákony. Už Ústava Slovenské republiky
Jozef Tiso o HSĽS Strana je národ a národ je strana. (...) Strana je organizací národa. Národ prostřednictvím strany říká, strana místo národa přemýšlí. Národ potřebuje stranu, protože bez ní by byl němý a malomocný. (...) Co si národ žádá, co národu prospěje, to organizace schvaluje, podporuje a přikazuje. Co národu škodí, to organizace zatracuje a označuje za zrádné. (...) Strana se nikdy nezmýlí, když vždy jen a jedině zájem národa bude mít před očima, a národ nikdy neoslábne, když takto vedená strana bude mu věrným tlumočníkem... Leden 1943
HSĽS byla nejoblíbenější politickou stranou na Slovensku už v období meziválečného Československa. Dokládá to i bohatá účast obyvatelstva na jejích veřejných shromážděních
LEPENÍ DÁRKU
HSĽS
ze dne 21. července 1939 v § 58 stanovila, že „slovenský národ se účastní na státní moci prostřednictvím HSĽS“. Nová doba přinášela straně také nové poslání ve společnosti, kterému měla dominovat politická výchova národa. Politikům z HSĽS měla pomáhat Hlinkova garda (HG) a Hlinkova mládež (HM), mající na starosti brannou a kulturní sféru. Na ústavu v září 1939 navázaly zákonné normy definující postavení a strukturu HSĽS, HG i HM. Nová úprava kodifikovala vedoucí úlohu HSĽS a přesunula rozhodovací kompetence do vyšších stranických orgánů, jejichž personální složení bylo okleštěné. O obsazení pozic místních funkcionářů už nerozhodovaly volby, ale byli jmenováni přímo předsedou strany, respektive jejím generálním tajemníkem. I když zákon dláždil cestu k zavedení autoritářství, přece jen udržoval některé demokratické mechanismy. K nim patřilo i významné postavení stranického sjezdu, který jako jediný měl pravomoc volit předsedy strany a určovat její program. Sjezd HSĽS proběhl 1. října 1939 v Trenčíně a definitivně vyřešil otázku nástupnictví po dlouholetém předsedovi Andreji Hlinkovi, který již v srpnu 1938 podlehl těžké nemoci. Jelikož pozice Karola Sidora byla výrazně oslabena a jiný vyzyvatel nebyl nalezen, sjezd zvolil předsedou Jozefa Tisa. Tento v pořadí 8. sjezd HSĽS se stal také posledním sjezdem strany v jejích dějinách.
Volání radikálů po následování německého vzoru byli umírnění ochotni částečně reflektovat, ale využili ho k posílení vlastního postavení. To se projevilo ve druhém zákoně o HSĽS, který byl přijat v říjnu 1942. Zákon zaváděl vůdcovský princip, přičemž titul vůdce byl vázán na funkci předsedy strany, který přímo nebo nepřímo jmenoval všechny stranické funkcionáře. Vůdce a čtyři místopředsedy strany volil sjezd, což při jeho nečinnosti znamenalo zakonzervování představitelů umírněného křídla ve vedení strany. Vůdcovský princip byl aplikován i na místní úroveň. Hlasování bylo nahrazeno autoritativním rozhodováním předsedy místní stranické organizace, který osobně odpovídal vůdci za politické poměry ve svém obvodu. Předseda okresní organizace rozhodoval o přijímání nových členů, kteří splňovali zákonem stanovené podmínky (slovenské státní občanství, slovenská národnost, minimální věk 18 let a také nežidovský původ).
Od prospěchářství k alibismu Postavení HSĽS jako státostrany se projevilo na rostoucím zájmu o členství, které však nebylo indikátorem politické podpory, ale odrazem skutečnosti, že poskytovalo různé výhody. Řešením mohla být proměna HSĽS z masového hnu-
Výchova mladé generace
Členská základna HSĽS před r. 1938 1939 1941 1943
50 000 členů 183 000 členů 250 000 členů více než 300 000 členů
tí na elitní organizaci, na čemž se shodli jak lídr radikálů Vojtech Tuka, tak i vůdce umírněných Jozef Tiso. I když v roce 1942 krátce platil zákaz přijímání nových členů, situace se nezlepšila. V roce 1943, kdy docházelo k obratu ve válce, se zejména v konjunkturální části členské základny začal šířit alibismus. Nezájem o politické angažování ve snaze vyhnout se možným poválečným odvetám se projevilo v krizi stranických struktur na jaře 1944. Proces destrukce moci strany vyvrcholil v době Slovenského národního povstání, kdy Slovenská národní rada, vrcholný povstalecký politický orgán, HSĽS rozpustila. Potlačení povstání a německá okupace neumožnila obnovení moci strany, neboť postup fronty se nesl v duchu obnovy povstaleckého zákonodárství. Zánik Slovenské republiky v dubnu 1945 tak znamenal i faktickou likvidaci HSĽS, která byla s její existencí úzce mocensky i ústavně propojená.
Kompilát několika čísel časopisu Nová mládež, periodika Hlinkovy mládeže na Slovensku. Byly v něm publikovány články politicko-výchovné, ale také povídky zábavné nebo poučné, či různé rubriky odbornějšího, například technického zaměření
organizace sdružující mládež od 6 do 19 let. Nakonec se povinnou zcela nestala, protože nařízení o takovém členství, podobně jako v případě HG, trvalo pouze několik měsíců a následně platilo jen pro školní mládež. Na základě zákonné úpravy z července 1940 se HM od gardy organizačně osamostatnila, a to pod vedením hlavního velitele Alojze Macka. Ve svých aktivitách byla HM až do vypuknutí SNP oproti HG málo radikální, což byla zásluha někdejších funkcionářů katolického skautingu. Ti už při jejím vzniku tvořili jádro organizace a vštípili jí ráz zakázaného skautského hnutí. Proto i v období mocenského souboje mezi HSĽS a HG se organizace mládeže spíše přikláněla k Tisově umírněnější skupině. Hlinkova mládež vychovávala členy v národním a katolickém duchu. Ve svých aktivitách se soustředila na tělovýchovu, brannou výchovu, vlasteneckou i náboženskou výchovu. Zajišťovala program během státních oslav, uskutečňovala finanční sbírky, kulturní či sportovní akce. Chlapecký sbor se dělil na „vlčata“ (6–11 let), „orly“ (11–16 let) a „junáky“ (16–19 let); dívčí sbor (HM-D) zase na „víly“ (6–10 let), „tatranky“ (10–15 let) a „děvy“ (15–20 let).
Členská legitimace Hlinkovy slovenské ľudové strany. Její držitel byl příslušníkem strany od roku 1938, přičemž poslední členský příspěvek zaplatil v roce 1944
Chlapci a dívky organizovaní v Hlinkově mládeži se jejím prostřednictvím účastnili různých aktivit, počínaje tělovýchovnými a kulturními až po branně-výchovné
Radikálové versus umírnění V HSĽS existovalo rozdělení na umírněné a radikální křídlo. Volba Tisa předsedou strany znamenala posílení pozic umírněných. Útočištěm radikálů se tak stala HG vedená Alexandrem Machem. Ta se pokoušela o vytvoření alternativního mocenského centra, přičemž pro získání politické moci nevylučovala ani možnost uskutečnění převratu. V tomto počínání nemohla garda počítat s podporou členské základny HM, neboť ta se spíše přikláněla k Tisově skupině.
‹‹ ARTEFAKTY Plakát vyzývající občany ke vstupu do HSĽS, vydaný výborem strany ve městě Piešťany
Podobně jako v nacistickém Německu existovala Hitlerjugend, tedy výchovná organizace mládeže při NSDAP, na Slovensku vznikla Hlinkova mládež. Původně byla formální součástí HG jako povinná polovojenská
37
Každodenní život
Lesk a bída všedního dne Jeden stát, šest let, ale ne úplně stejné podmínky pro každého. Své by k tomu mohlo říct většinové katolické obyvatelstvo, které si žilo relativně dobře, ale také příslušníci vybraných menšin, kteří naopak okusili odvrácenou tvář luďáckého režimu AUTOR Martin Vitko
L
uďácký režim představoval svérázný typ auto ritativního státu s některými paradoxními rysy. Ideologie HSĽS neprostupovala všemi oblast mi společenského života ani zdaleka tolik jako v pozdějším komunistickém režimu. Přesto však luďácká vláda pečlivě pěstovala obrazy nepřátel, kterými se stali Češi, Židé, „Cikáni“, Maďaři a bolševici. Mnozí z nich za žili na vlastní kůži oklešťování základních lidských práv, v případě židovského a „cikánského“ obyvatelstva také přímou perzekuci.
Základem obživy více než poloviny obyvatel Slovenska bylo zemědělství. Rolníci pocítili také podporu státu, a to v podobě dotací, o které se mohli ucházet
50
Vzorová republika Většina lidí vznik samostatné republiky za špatnou věc nepovažovala, právě naopak, vždyť i počáteční odbojové představy komunistů uvažovaly v dimenzích samostatné ho, byť „rudého“ Slovenska. Ne každému však vyhovovala
Přídělový systém fungoval na válečné poměry víceméně dobře, přesto bylo některého zboží nedostatek proněmecká orientace země a politická nespokojenost se rychle šířila mezi sympatizanty někdejších pročeskoslo venských stran i důstojníky čs. armády. V období Slovenského státu nebyl nad žádným z jeho státních příslušníků vyřčen trest smrti, a to ani v obdo bí stanného práva. Většina vynesených rozsudků za po litické delikty nebyla vysoká, často se jednalo „pouze“ o několikaměsíční tresty. Představitelé režimu v zásadě neměli zájem na pronásledování občanů slovenského původu. Výstižné je v tomto směru konstatování histo rika Ľubomíra Liptáka: „Režim byl mírný a v rámci svého typu – autoritativní diktatury – liberální vůči těm, co měli to štěstí narodit se ve slovenské nebo německé a k tomu křesťanské rodině.“
Každodenní život
Paradoxní podoby měla i některá legislativní opatře ní. Šíření zpráv zahraničního rozhlasu bylo sice oficiálně trestné, ale samotný poslech už ne. Každý věděl, že pro tistátní rozhlas poslouchají nejen státní zaměstnanci, ale i vyšetřovací orgány. V Protektorátu Čechy a Morava se poslech spojeneckých stanic trestal smrtí. Pozoru hodné jsou v tomto směru vzpomínky českého odbojáře Vladimíra Žikeše: „První dny pobytu na Slovensku! Něco neuvěřitelného. Kdekdo poslouchá londýnský a moskevský rozhlas. Volný vstup bez omezení – a všechno na trhu. Byla to vskutku vizitková republika s osobní svobodou z dob hlubokého míru, pokud ovšem někdo příliš hlasitě nedával najevo svůj nesouhlas se současným uspořádáním věcí.“
Internační a pracovní tábory Ideové provinilce vystavoval režim mimosoudním perze kucím. Největší hrozbou bylo dostat se do takzvaných koncentračních táborů. Za takový se na Slovensku po važovala ilavská věznice, která však svou podobou měla k nacistickým koncentračním táborům daleko a spíš se blížila běžným vězením. Tam mířili komunisté, funkcio náři dalších politických stran a nepohodlní Češi. Ani o Slováky nebyla nouze, stačilo se nepřátelsky vyjádřit vůči tehdejšímu režimu či nacistickému spojenci, po máhat Židům nebo jednoduše doplatit na vyřizování si osobních účtů. Na základě vládního nařízení se v pozici nepřátel ocitli všichni, kteří mohli představovat překáž ku pro „budování státu“. Kromě ilavského zařízení existovaly i tábory, respek tive útvary pro asociální živly a pro rasově pronásledova né (Židy), kde už panovaly o poznání drsnější podmínky. Zde končily podle dobové terminologie i osoby, které se „vyhýbaly práci“, neplnily vyživovací povinnosti, případ
Slovenská pošta
Státní ideologie i pragmatismus se odráží na platných poštovních známkách Slovenského státu. Vůbec první vydaná známka byla modrá 60haléřová z původní prvorepublikové série s portrétem M. R. Štefánika s označením země Československo, zkratka „h“ se používala pro „haléře“ i „haliere“. Přetisk „Slovenský štát 1939“ se ocitnul kromě motivů s T. G. M. nebo českých a slovenských pamětihodností i na vyobrazení čs. prezidenta Beneše. Druhorepubliková „česko-slovenská“ známka s Andrejem Hlinkou
Ceny a platy 1939–1940
‹‹ ARTEFAKTY
brambory 1 kg mléko 1 l chléb 1 kg mouka 1 kg cukr krystal 1 kg maso 1 kg hovězí/vepřové/ skopové sádlo, máslo 1 kg káva 1 kg káva obilná 1 kg jádrové mýdlo 1 kg čokoláda na vaření 1 kg automobil dům měsíční plat dělníka měsíční plat úředníka
Plán Bratislavy z roku 1940, který zvlášť upozorňuje na pobočky bratislavské Městské spořitelny. Petržalka (Engerau) byla na základě mnichovské dohody 10. října 1938 připojena k nacistické třetí říši
40 hal. 1 Ks 2 Ks 3 Ks 6 Ks 9/13/8 Ks 16 Ks 54 Ks 8 Ks 8 Ks 16 Ks 20 000 až 60 000 Ks minimálně 200 000 Ks 600 Ks 1 500 až 2 500 Ks
ně měly notorické problémy s alkoholem. Eventuálně mohlo jít také o stávkující dělníky a ty, co neplnili „hos podářské povinnosti“. Většinu z vězňů ale ve skutečnos ti tvořili „Cikáni“. Do sítě represivních a bezpečnostních opatření Tisovy republiky spadala i Ústředna státní bezpečnosti, tedy nej vyšší policejní úřad. Nikdy se však nestala takovou oporou režimu, jakou později představovala komunistická Státní bezpečnost, a to zejména díky specifičnosti Slovenska v podobě všudypřítomné síti konexí, která v praxi zne možňovala realizaci bezpečnostních a perzekučních opat ření. Ani gestapo nemělo oficiální pravomoc zatknout a odvléci slovenského občana.
byla nejprve opatřena přetiskem, aby byla poté nově vydána s označením „Slovenská pošta“. To bylo ještě roku 1939 na známkách nahrazeno nápisem „Slovensko“, jenž vydržel až do konce války. Dobovou kuriozitou je dvojbarevná modro-hnědá známka se Štefánikem a jeho pamětní mohylou k 20. výročí tragického úmrtí. Mezi dalšími motivy se objevily Tatry, slovenské hrady, sporty, národní buditelé i velkomoravská knížata. Dobročinné známky byly s pevně daným příspěvkem určeným např. dětem, na kulturu,
Vysvědčení žáka 3. ročníku římsko-katolické lidové školy v Opatové, kterou dotyčný navštěvoval v letech 1942–1943 Pokyny pro obyvatelstvo, jak se chovat při leteckých útocích. Nálety na slovenské území se staly realitou od roku 1944 Nástěnný kalendář na rok 1945. Dobrou náladu ve válečných letech mělo navodit i několik prezentovaných vtipů
Červenému kříži či Hlinkově mládeži. V případě modré vlastenecké 70haléřové známky „Před ohnivým drakem“ z roku 1944 dokonce dobročinný příspěvek ve výši 4 Ks převýšil několikanásobně její výplatní hodnotu. V poštovním provozu byly samozřejmě potřeba také známky doplatní, letecké anebo novinové – těm tradičně chybělo zoubkování. V roce 1945 byla vydána jediná známka, s portrétem Jozefa Tisa v několika barvách a nominálech (oranžová měla hodnotu 1 Ks). Stala se poslední známkou Slovenského státu.
51
1 9 4 4–1 9 4 5 Poslední měsíce první Slovenské republiky
Konec jedné éry Specifikem první Slovenské republiky byla její úzká návaznost na Německo a v určité míře i nepřízeň sousedů a velmocí. Státy protihitlerovské koalice nakonec rozhodly o obnově Československa, nikoli samostatného Slovenského státu, který tak na diplomatickém poli skomíral AUTOR Martin Lacko
Prezident Tiso vyznamenává německé vojáky za potlačení SNP. Tento akt byl jeden z nejkontroverznějších činů za dobu jeho úřadování
S
lovenská republika se 29. srpna 1944 rozdělila na dva státně politické celky. Povstalecké území, politicky vedené Slovenskou národní radou, se přihlásilo k antihitlerovské koalici a po státoprávní stránce k Československu. Na zbytku území, od konce srpna obsazeného německým vojskem, fungoval státní aparát, jehož reálná moc již nebyla v rukou vlády a prezidenta Slovenska, ale velitele německých vojsk.
Změna režimu K dlouho očekávané rekonstrukci vlády došlo 5. září 1944. Těžce nemocného premiéra Vojtecha Tuku nahradil Štefan Tiso, vzdálený příbuzný prezidenta Jozefa Tisa. Z dosavadních ministrů zůstali ve funkci pouze Alexander Mach, Gejza Medrický a Mikuláš Pružinský. Generála Ferdinanda Čatloše, který utekl na povstalecké území, nahra-
70
dil civilista Štefan Haššík. Obnova vládní moci se děla pod heslem „Návrat k 14. březnu 1939“. Volalo se po očistě od zrádců, po činorodé práci a po pevném spojenectví s Německem pod vedením vůdce Jozefa Tisa. Vláda se snažila vzkřísit ozbrojené složky, které se s vypuknutím povstání prakticky rozsypaly. Téměř 20 000 příslušníků armády (z celkového počtu asi 90 000) se zapojilo do povstání a více než 20 000 dalších internovali či zajali Němci. Opětovné vybudování vlastních ozbrojených sil však již nebylo zcela možné. V Berlíně už Slovákům se zbraní v ruce nevěřili a hodlali je využívat pouze pro pracovní účely. Armádní zásoby Němci vyrabovali včetně výzbroje a šatstva. „Nová” armáda, pro kterou se vžil název Domobrana, tak byla armádou jen v omezeném režimu a vzhledem k postupu fronty už neměla vybudované posádky na východním Slovensku. Po mobilizaci v lednu 1945 dosáhla počtu 30 000, po březnové dokonce 40 000 příslušníků, avšak více než dvě třetiny z nich sloužili bez zbraní. Domobrana byla také armádou bez generálů, čímž se pravděpodobně zařadila mezi světové rarity. Podobně nepříznivá situace panovala také v řadách finanční stráže a četnictva. Důležitá úloha při obnově ozbrojených složek připadla Hlinkové gardě (HG). V září 1944 dostaly její jednotky oficiálně nový název – pohotovostní oddíly HG, jakož i nového náčelníka hlavního štábu, Otomara Kubalu. Dalo by se říct, že se z ní prakticky stala nová organizace. A právě „obrozená“ HG představovala nejaktivnější ozbrojený článek odumírajícího státu. Na rozdíl od HG byly totiž pohotovostní oddíly HG (POHG) částečně ozbrojené, a také ztratily původní dobrovolnický charakter. Od 24. října totiž byly, spolu s Hlinkovou mládeží, Slovenskou pracovní službou, četnictvem, policií i finanční stráží, začleněny do rezortu Ministerstva národní obrany. Do gardy se začalo povolávat na rozkaz, zároveň to však nevylučuje fakt, že část jejích příslušníků nastoupila i dobrovolně. V POHG a polních jednotkách HG působilo celkem téměř 6 000 mužů. Mnozí z nich se zapojili do protipartyzánských akcí, většinou však plnili strážní a zpravodajské úlohy. Nejtragičtější stránkou činnosti některých jejich příslušníků bylo udávání, podílení se na zatýkání Židů, či spoluúčast při páchání masových vražd v Kremničce a Německé.
Pod německou kontrolou Vypuknutí povstání postavilo Tisovu garnituru do krajně kritické situace a jejím představitelům velmi zúžilo mož-
Poslední měsíce první Slovenské republiky
‹‹ ARTEFAKTY Leták vyzývající obyvatelstvo k účasti na zákopových pracích souvisejících s přiblížením linie východní fronty na konci roku 1944. Kopat se mělo i o nedělích a svátcích, s cílem zabránit proniknutí „nepřátelského bolševismu“ na slovenské území Propustka určená příslušníkům povstalecké armády na Slovensku. Měli se přihlásit u německé armády, odevzdat zbraně a byl jim přislíben volný návrat domů. Nebylo by s nimi tedy zacházeno jako s nepřátelskými zajatci
nost vést dosavadní politiku ve smyslu ochrany národních zájmů. Prakticky veškerou moc měli v rukou Němci. Dne 30. října 1944 se Tiso zúčastnil slavnostní vojenské přehlídky v Banské Bystrici, na počest porážky povstání. Za tyto a další vstřícné kroky doufal v ústupky Němců, zejména v postupný návrat odvlečených vojáků. Kromě jednotek wehrmachtu a Waffen-SS nasazených do boje proti povstalcům měly rozhodující moc v zázemí útvary Pohotovostní skupiny „H“ bezpečnostní policie (SIPO) a bezpečnostní služby SS, Sicherheitsdienstu (SD). Její komanda mají na svědomí podstatnou část masakrů civilního obyvatelstva na Slovensku v období po porážce povstání. V tíživé situaci se ocitli nejen ministři, ale například i nový guvernér Slovenské národní banky Rudolf Kubiš, jehož předchůdce, Imricha Karvaše, Němci odvlekli. Většina z těch, kteří funkce v tomto nejkritičtějším období přijali, si nedělala iluze o skutečné situaci, ale snažila se zachránit zbytky toho, co se ještě zachránit dalo. Realita však byla neutěšená. Dne 9. října 1944 byla uzavřena Slovensko-německá mezistátní dohoda o zásobování jednotek německé branné moci na Slovensku, která v podstatě legalizovala nacistické drancování země. Slovenská vláda se oficiálně zavázala k finančnímu i mate-
riálnímu zabezpečení německých jednotek v zemi. Již v průběhu podzimu tak nastala pro stát finanční pohroma. Škody v hospodářském sektoru a infrastruktuře se šplhaly do miliardových výšek. Největší výdaje, až 500 milionů Ks každý měsíc, plynuly na úhradu nákladů spojených s pobytem německých sil. Vláda musela financovat i takzvané zákopové práce, především mzdy dělníků. Zásobování se však vládě dařilo zajišťovat poměrně dobře. V souvislosti s tím lze zmínit návštěvu říšského vůdce SS a pravé ruky Adolfa Hitlera, Heinricha Himmlera v Bratislavě 24.–25. září 1944. Ten byl šokován z hospodářské úrovně a dostatku, který převládal v hlavním městě. „To, co se povaluje na ulicích Bratislavy, z toho by říše žila dva týdny,“ rozčílil se před slovenskými politiky a demonstrativně odvezl jídelníček z hotelu Carlton ukázat Hitlerovi.
Příslušníci slovenské Domobrany vyslaní na zákopové práce u obce Častá. Do frontových bojů Domobranci zasáhli jen symbolicky
Medaile Za osobní statečnost, udělovaná v letech 1944–1945 příslušníkům slovenské armády i spřátelených armád, pokud jejich jednotkám veleli Slováci
Mladoluďáčtí radikálové
V době odumírání Tisova režimu se aktivizovala skupina radikálních luďáků, kteří se začali politicky mimořádně angažovat. Jelikož se jednalo o mladé muže, říkalo se jim „mladoluďáci“. Své požadavky zformulovali mimo jiné v manifestu, který vzešel z jejich sjezdu v Piešťanech 14. ledna 1945. Zasazovali se o zachování státu, radikální obnovení strany „zevnitř“, nekompromisní potrestání účastníků povstání, či odstranění celého zbytku Čechů a Židů. Tato akce zradikalizované části luďáckých kruhů však neměla šanci na získání přízně veřejnosti a už vůbec ne na změnu stávající situace. I bez přičinění mladoluďáků však několik z jejich požadavků splnili nacisté – „dořešili“ zejména takzvanou židovskou otázku. Od září 1944 do konce března 1945, kdy byl vypraven poslední transport ze Seredě do Terezína, bylo deportováno ze slovenského území více než 13 000 Židů.
Sjezd mladé luďácké generace v Piešťanech 14. ledna 1945. Úplně vpravo sedí jeden z hlavních organizátorů sjezdu, do roku 1940 ministr zahraničí, Ferdinand Ďurčanský
71