Tank T-34

Kapitola druhá

Tank T-34 ve válce 1941–1945 Přestože většina tanků T-34 zařazených v jednotkách Rudé armády byla po německé invazi v červnu 1941 zničena, ovlivnilo jeho revoluční řešení do značné míry průběh válečného konfliktu.

V následujících letech byl vyráběn ve velkých množstvích, stal se hlavním typem sovětských tankových jednotek a zbraní, která měla v roce 1945 prvořadý podíl na zajištění porážky nacistického Německa.

Tento inscenovaný propagandistický snímek zřetelně ukazuje T-34 model 1941 s odlévanou věží. Tento typ se vyráběl od podzimu 1941 do jara 1942 a jsou pro něj typické dva periskopy s krytem větrání mezi nimi. Na tanku je upevněno několik zpočátku montovaných dlouhých palivových nádrží. Korba má dva periskopy nad příklopem řidiče, jak tomu bylo u prvních produkčních strojů, je však také vybavena novějšími tažnými háky, které se objevily v létě roku 1942. (Gennadij Petrov)

37

Samohybná děla na podvozku T-34

SU-122 bylo prvním pokusem postavit samohybné dělo na podvozku T-34. Používalo modifikovanou houfnici M-30 ráže 122 mm, ale jeho výroba netrvala dlouho. (všechny snímky v tomto oddíle Gennadij Petrov)

V průběhu války byly na šasi T-34 postaveny tři modely samohybných děl. Všechny typy byly středními samohybnými děly s hmotností mezi 20 a 40 tunami. Vyplňovaly mezeru mezi lehkým SU-76 a těžkými samohybnými děly, montovanými na podvozcích těžkých tanků série KV nebo IS – SU-152 (1943) bylo postaveno na podvozku tanku KV, ISU-122 a ISU-152 (obě z roku 1944) zase na šasi tanku IS. Ruské označení SU znamená samochodnaja ustanovka, tedy „samohybné zařízení“ ve významu zbraň či dělo. V případě všech třech typů, popsaných níže, byla nadstavby nesoucí kanon postavena nad bojovým prostorem původního tanku, kompletně před motorovou přepážkou.

SU-122

SU-122 v dokončovací dílně závodu Uralmaš v roce 1942. Bývalo zvykem, že dělníci nebo osádky tanků neuměle pomalovali své stroje vlasteneckými nápisy.

SU-85 začalo sloužit Rudé armádě na konci léta či začátkem podzimu 1943. Jeho 85mm kanon sloužil k těžké palebné podpoře středních tanků T-34/76 v soubojích s novými německými tanky, jako byly například Panthery.

78

Původním označením SU-35. Tento stroj nebyl produktem závodu č. 183 – primárním centrem výroby T-34 v Nižném Tagilu – ale dílen Uralmaš a UZTM. Pod projektovým vedením Z. Kotina byla na šasi T-34 připevněna pevná pancéřovaná nástavba, osazená houfnicí ráže 122 mm, model 1938. Pancéřování mělo značný sklon a stroj tak byl velmi dobře chráněn. Změna označení na SU-122 byla důsledkem požadavku na reflektování ráže zbraně v názvu. Po schválení výroby Státním výborem obrany (GKO) byl první kus vyroben v závodě Uralmaš v prosinci 1942. Poprvé byly stroje použity v roce 1943, kdy byl vytvořen první pluk samohybných děl. SU-122 operovaly v četách po třech strojích a jejich hlavní rolí byla dělostřelecká podpora tankových divizí. Předpokládalo se, že prokáží podobnou všestrannost v boji jako německý StuG III, který udělal na Rusy dojem svou schopností vypořádat se v případě potřeby s tanky. SU-122 ale tato očekávání nenaplnilo zejména proto, že jejich kumulativní protitankové střely se ukázaly být méně účinné, než se čekalo. Z tohoto důvodu byla doba výroby a využití velmi krátká. Při pokusu napravit slabou protipancéřovou účinnost se testoval i prototyp s dlouhou hlavní ráže 122 mm. Přestože dlouhá hlaveň propůjčila zbrani vyšší úsťovou rychlost, byla na šasi T-34 příliš těžká a tento projekt byl zrušen, tak jako celá krátká výroba SU-122. Stroj byl staženo ze služby na podzim 1943.

SU-85 Stroj poprvé uvedený do služby na podzim 1943. SU-85 bylo speciálně zamýšleno jako stíhač tanků. Jeho konstrukce byla důsledkem potřeby Rudé armády nasadit do bojů silněji vyzbrojený stroj, než byl T-34 se svým 76mm kanonem. Stroj by pomáhal obrněným jednotkám bojovat s novým německým těžkým tankem Tiger I, který se poprvé objevil na konci roku 1942, a také se středním tankem Panther, o kterém sovětské výzvědné služby věděly ještě před jeho prvním nasazením u Kurska. Srdcem SU-85, které zdědilo v podstatě stejnou obrněnou nástavbu jako jeho předchůdce, byl nový kanon – D-5 ráže 85 mm byl vyvinut týmem F. F. Petrova na základě protiletadlového děla, upraveného pro použití proti tankům. Tento kanon byl po namontování na stíhač tanků pod označením D-5S – „S“ v názvu značilo „samohybné“.

Výroba začala v závodě Uralmaš v polovině roku 1943, což bylo příliš pozdě na použití v bitvě u Kurska. První jednotky byly vybaveny tímto strojem až v následujících měsících při sovětských protiofenzívách směrem k Dněpru a na západní Ukrajinu. Jejich schopnost porazit při souboji na vzdálenost 1 000 m Tiger i Panther byla velmi ceněna.

Během první cyklu výroby, kdy vzniklo 2 050 strojů a který běžel do pozdních měsíců roku 1944, byla provedena jedna základní změna, která odlišovala dva hlavní modely. Na místo původního poklopu velitele byla poté montována stejná velitelská věžička, jaká se používala na pozdních verzích T-34/76 – tento model byl označen SU-85M. Dalším prvkem, který byl uveden nedlouho před koncem výroby a který charakterizuje pozdní verze SU-85, byl kulovité štít kanonu. Další vylep-

šení během celé výroby zahrnovala použití kvalitnějších optických zaměřovačů. Naopak se nikdy neuskutečnilo přidání kulometu pro obranu blízkého okolí stroje. Nepřítomnost kulometu byla ostatně charakteristická pro všechna samohybná děla na bázi T-34.

Ukončení výroby SU-85 nezpůsobily nějaké jeho nedostatky, ale začátek výroby nového T-34/85 na počátku roku 1944, který používal kanon stejné ráže. Ačkoliv bylo plánováno zastavení výroby SU-85 a nahrazení silnějším následovníkem, část výroby SU-85 byla nakonec zachována. Po modernizaci vylepšeným protitankovým kanonem D5-S85A ráže 85 mm (model 1944) bylo poskytnuto jednotkám vojáků jiných národností, sloužících v Rudé armádě – například Polákům.

SU-100 Tank T-34/85 se již vyráběl, když v únoru 1944 nasměroval L. I. Gorlicky (šéf projekč-

Dva němečtí vojáci si prohlížejí zasažené SU-85, 1944.

Doba výroby SU-85 byla podobně jako u jeho předchůdce relativně krátká. Bylo to způsobeno spuštěním výroby T-34/85 na jaře 1944.

Tento model používal stejný kanon, takže nebyl důvod pokračovat ve výrobě samohybného děla. Armáda nyní poptávala samohybná děla s větší ráží.

79

Podrobná prohlídka T-34 Tank T-34/85, který podrobíme důkladné prohlídce, lze spatřit v Tankovém muzeu v Bovingtonu. Na rozdíl od tanku, který muzeum předvádí při dnech otevřených dveří ve venkovní aréně, a který byl vyroben v Polsku, byl tento konkrétní kus ukořistěn v korejské válce. Je to tedy jeden ze strojů, který sovětská armáda poskytla armádě KLDR (využití T-34 v Korejské válce se věnuje text na stránkách 107-110). Navíc je použito i množství fotografií tanku T-34/85 ze sbírek

Statická ukázka T-34/85 v Tankovém muzeu v Bovingtonu. Tank je produktem závodu 112 v Gorkém z druhé poloviny roku 1944. Je dokonce velmi pravděpodobné, že byl vyroben na úplném sklonku roku, protože vykazuje mnoho znaků odpovídajících T-34/85 modelu 1945. Tanky Severokorejské lidové armády, se kterými se setkala americká armáda v Koreji, pocházely z celé řady továren, včetně závodu Uralvagonzavod č. 183 v Nižném Tagilu a závodu č. 174 v Omsku. Věže T-34/85 byly v každém závodě vyráběny jinak a je tak možní je snadno rozeznat.

Royal Military College of Science ve Shrivenhamu. Použity jsou buď pro doplnění snímkové dokumentace z Bovingtonu, nebo naopak pro ilustraci rozdílů v jejich designu. T-34/85 ze Shrivenhamu byl totiž vyroben v jiném závodě než bovingtonský exemplář.

Prohlídku začneme u věže, pak se přesuneme dolů ke korbě a následně k podvozku.

(Práva na všechny fotografie v této části náleží Mattu Sampsonovi/Tankovému muzeu, pokud není uvedeno jinak.)

Věže tanků T-34/85, vyrobených v závodě 112, jsou tvořeny pěti odlévanými částmi. Jak je vidět na snímku, svary spojující jednotlivé části jsou velmi hrubé, podobně jako celková povrchová úprava odlitků částí věže. Hrubě zpracovaný díl a otvorem pro optiku střelce, stejně jako charakteristické úhly spojení dolního, předního a zadního odlitku věže také jasně prozrazují místo výroby. Otvor na boku věže je střílna pro ruční zbraně, kterou obvykle kryje zátka. Tato konkrétní věž je druhou verzí, které se v závodě 112 vyráběly.

125

Pro odlišnost uvádíme podobný obrázek jako předchozí, tentokrát věže tanku T-34/85, vyrobeného v závodu Uralvagonzavod č. 183.

Jedním z odlišných znaků této věže je mírná vypouklina před pistolovou střílnou. Vytvořil se tak prostor pro osazení nového elektrického pohonu věžemontovaného od roku 1944. Poměrně zjevný je také rozdíl kvality povrchu odlitků, který je znatelně hladší než u věže ze závodu 112. Všimněte si také malého rozdílu ve tvaru závěsného háku na boku věže oproti předchozímu obrázku. Vyčnívající kryt, upevněný dvěma šrouby na vrcholu korby pod věží, kryje hrdlo nádrže na naftu, zatímco plochý kryt se třemi šrouby před ním ukrývá přístup k pružině podvozku. Tvar a velikost těchto krytů se lišily závod od závodu. (Dick Taylor)

Extrémně hrubý odlitek horní a dolní části věže. Na všech T-34/85 vyráběných od poloviny roku 1944 bylo na zadní straně věže přivařeno šest konzol, sloužící posádce k upevnění plachty a dalších předmětů osobní potřeby. Tento prvek je stále k vidění na mnoha poválečných i moderních ruských tancích. Nerovný spodní okraj horního odlitku věže je velmi nápadný, stejně jako použití značného množství dodatečně vevařeného materiálu, který museli dělníci použít, aby vytvořili rovný spoj obou odlitků.

Na zadní části věže jsou upevněny dvě kupole kryjící ventilaci. Zde jsou umístěny více vzadu, než tomu bývalo na věžích vyráběných v závodě 112 pro první T-34/85.

Opět je vidět špatně opracované svary, které ale nemohly žádným způsobem ovlivnit správné fungování věže. Můžeme podle nich jen soudit, že Rusové něco takového nepovažovali za podstatné. Na střeše této věže je mnoho zajímavých prvků, podle kterých je možné odhadovat, že zatímco byla smontována na konci roku 1944, má velitelskou věžičku, používanou až v samém závěru roku 1944 a počátkem roku 1945. Věže, vyrobené v závodě 112, měly vzadu na střeše dvě kupole a věžičku s děleným poklopem a se čtyřmi panty. Je ale viditelný nedělený poklop se dvěma panty. Takovéto uspořádání bylo obvyklejší u modelů, na kterých byl mezi výstupy ventilace rozestup – takové věži se říkalo „houbová“ – jeden výstup zůstal vzadu, ale druhý byl umístěn mírně do boku před poklop nabíječe. Otvory původně určené pro miřidla jsou zapečetěny. Naopak otvor pro umístění prutové antény zůstal – jeho vyvýšenou kruhovou základnu vidíme na střeše před kupolí ventilátoru.

Velitelská věžička byla poprvé zavedena u pozdních modelů T-34/76 a zůstala i u T-34/85. Na T-34 se dostala z konstrukce nerealizovaného T-43. Pozorovací štěrbiny ale ani tak neumožňovaly veliteli T-34/85 takový přehled, jako pozorovací vybavení věžiček německých tanků. Základní výhodou pro ruského velitele T-34 byl fakt, že mohl vystrčit hlavu z věžičky ven a získat mnohem lepší přehled, co se kolem tanku děje. Zatímco tělo věžičky bylo umístěno napevno, její poklop byl otočný.

126

Operace Citadela 5.–17. července 1943

K

dyž německá ofenzíva v ranních hodinách 5. července 1943 konečně začala, zamířily jednotky na severu Kurského výběžku proti pozicím Středního frontu, zatímco Skupina armád Jih, silnější z obou německých formací, čelila frontu Voroněžskému. Zatímco na severu využíval německý velitel své obrněné jednotky podle potřeby individuálně, na jihu byly hned od počátku operace vyslány proti sovětské obraně v jediné vlně. Počty a rozmístění tanků Rudé armády uvnitř výběžku jsou uvedeny v tabulce nahoře vpravo.

Tři jednotky panzerkorps, které měly dohromady přes tisíc tanků včetně 194 Pantherů a 57 Tigerů I, zaútočily na sovětskou obranu. Zatímco se postup jednotek na obou křídlech zpomalil, SS panzerkorps ve středu útoku prorazily první linie obrany v řádu hodin. Odpovědí byl nástup 1. tankové armády.

Dříve než skončil den, byly rovněž odeslány rozkazy k přesunu do oblasti Kurského výběžku 5. gardové tankové armádě, která vyčkávala nějakých 350 km východně na svůj čas, který měl nastat až při následných operacích. Existovaly obavy, že by se jednotky SS panzerkorps mohly dostat přes zbývající linie obrany před Kurskem. Znamenalo to dalších 850 tanků – 501 z nich bylo T-34 – vyčleněných pro boj ve výběžku.

Na severu byl postup německých jednotek od prvního okamžiku pomalý, jak se pěchota, podporovaná do operace postupně zapojo-

Tanky T-34 modelu 1943 gardové tankové jednotky sloužící v Kurském výběžku pod velením plukovníka V. V. Sytnika, červenec 1943. (RGAKFD Krasnogorsk, via Stavka)

Front

Počet tanků použitých u Kurska (bez západních tanků z programu Lend-Lease – zápůjčky a pronájmu)

Celkem

T-34

KV-1/1S

T-60 a T-70

Střed

924

70

587

1 581

Voronežský

1 109

105

463

1 677

Celkem

2 033

175

1 050

3 258

Sovětské tankové jednotky u Kurska sestávaly z pestré řady modelů T-34. Sloužil i určitý počet strojů z roku 1942 (tedy modelu, který byl v roce 1943 hodnocen americkým a britským týmem). (Gennadij Petrov)

73

Ještě celé dva roky po zjištění, že je Panzer III ve srovnání s T-34 coby střední tank zastaralý, byl stále nejpočetnějším německým tankem, sloužícím v bitvě u Kurského výběžku.

Tento náležel k 11. obrněné divizi, která sloužila na jihu výběžku. (Gennadij Petrov)

vanými obrněnými jednotkami, musela probíjet vpřed přes hlubokou obranu, masívně podporovanou dělostřelectvem a útoky tanků 2. tankové armády. Byla to právě neústupnost této formace, která vedla 6. července k zahájení tankového střetu v každém směru stejně velkého, jako je ten slavnější u městečka Prochorovka o pár dní později. Ivan Sagun, velitel T-34, vzpomínal o mnoho let později na své setkání s Tigerem v této bitvě: … vystřelil na mě ze vzdálenosti dobrého kilometru. Hned jeho první výstřel udělal díru do boku mého tanku. Druhým výstřelem zasáhl nápravu. Ze vzdálenosti půl kilometru jsem palbu opětoval s použitím speciální munice, ale odrazila se od něj jako vosková svíčka. Chci říct, že vůbec neprošla jeho pancířem. Z nějakých 300 metrů jsem vystřelil znovu. Stejný výsledek. Pak po mně začal opět pátrat, jeho věž se otáčela mým směrem…

V tomto momentu, s vědomím toho, že opatrnosti není nikdy nazbyt, nařídil Sagun svému řidiči obrátit a skrýt tank mezi stromy. Přežil, aby mohl bojovat i další den. Tento krátký úryvek ilustruje závažný problém, který měly T-34 s 76mm kanonem v boji s těmito mnohem lépe vyzbrojenými a chráněnými monstry. Do 10. července byl německý postup na severu fakticky zastaven. Dokonce ani tanky

74

Tiger a 90 těžkých stíhačů tanků Ferdinand neposkytly Němcům sílu, která by dostačovala k rozbití masivní sovětské obrany.

Mezi 6. a 11. červencem se zastavil také německý výpad směrem na jih. 48. Panzerkorps na západním křídle zjistily, že jejich schopnost postupovat brzdí neutuchající útoky sovětských obrněných jednotek od západu.

Právě zde byly rozmístěny první Panthery, ale jejich počet se už během prvního týdne značně zmenšil. Generál Guderian, generální inspektor německých tankových jednotek, který byl 10. července přítomen bojů, komentoval svůj dojem jen ze samotného počtů T-34 v akci, když je přirovnal k „proudu krys, valícímu se krajinou“. Na východním křídle jednotky 3. panzerkorps konečně dosáhly průlomu, který se očekával dříve, a pohybovaly se nyní na sever na pomoc divizi pancéřových granátníků SS, která se začala stáčet na severovýchod ve směru na Prochorovku.

Navzdory velkému počtu poruch tanků T-34 při cestě na bojiště, to byla 5. gardová tanková armáda, která dorazila do Prochorovky 11. července jako první. Během noci učinila přípravy na očekávaný střet s SS panzerkorps. K tomuto datu už z 1. tankové armády zůstávala jen slupka, když v těžkých bojích posledních šesti dní ztratila většinu svých tanků. K prudkým bojům došlo také na jih od Prochorovky, kde se sovětským tankovým jednotkám podaři-

Základní specifikace T-34/76 a T-34/85 T-34/76

T-34/85

4

5

28 t

32 t

Osádka Hmotnost Délka korby

6 070 mm

6 100 mm

Šířka

3 000 mm

3 000 mm

Výška

2 604 mm

2 700 mm

Motor

V2 – diesel

V2 – diesel

Maximální rychlost na silnici

47 km/h

55 km/h

Maximální dojezd v terénu

260 km

260 km

Hlavní kanon

76,2 mm F-34

85 mm Zis-53 Model 1944

Hlavní kanon

2 × kulomet Děktarjev 7,62 mm

2 × kulomet Děktarjev 7,62 mm

Hlavní kanon

100 ks 76,2 mm + 1920 ks 7,62 mm

60 ks 85 mm + 1920 ks 7,62 mm

Interiér korby

Půdorysný řez korbou tanku, zachycující schematické rozložení motorového prostoru a hnacího mechanismu

120

P

rosto korby byl rozdělen do čtyř částí.

První a druhá sloužila čtyřčlenné osádce.

ostupujme odpředu dozadu, v první části P byl řidič/mechanik a po jeho pravé ruce radista/kulometčík. Tato sekce byla vybaveno řízením se všemi ukazateli a pří-

stroji, ovládáním motoru a elektrického vybavení. Pokud byl tank vybaven radiostanicí, byla rovněž namontováno v této části, konkrétně na boku korby po pravé ruce radisty. Poklop řidiče byl umístěn v pancíři přímo nad jeho hlavou. Poklop se odklápěl dozadu na jediném pantu, který se táhl po celé šířce poklopu. Zachování síly předního pancíře v místě poklopu řidiče bylo zajištěno vevařením plátu pancíře na rubu tohoto poklopu, který v uzavřeném stavu kryl prostor tanku.

V prostoru nohou radisty/kulometčíka byl únikový průlez.

Za prostorem řidiče a kulometčíka se nalézal bojový prostor velitele a nabíječe.

Na rozdíl od německých středních tanků nebyl T-34 ani v jedné variantě (s kanonem 76 mm nebo 85 mm) vybaven košem věže. Dvě sedadla ve věži T-34/76 anebo tři sedadla v T-34/85 byla upevněna na obvodu věže a otáčela se spolu s ní.

Za bojovým prostorem byl protipožární přepážkou oddělen prostor motoru, a za ním dále prostor převodovky a sestavy brzd.

Prostorový nákres na protější straně ukazuje, kde byly jednotlivé oddíly v prostoru korby tanku umístěny a co vše obsahovaly.

Věž

B

ěhem celého období výroby T-34 na něj byly montovány pouze tři základní typy kanonu – různé varianty 76mm a 85mm kanonu, a velmi malý počet 57mm kanonu ZiS2. Byly navíc umístěny ve značném množství různých konstrukcí vlastní věže, což se týkalo především T-34/76. I když se výrazně lišily vzhledem, byly všechny věže T-34/76 určeny pro dva členy osádky a měly stejné vnitřní uspořádání. Vzhled věží byl podřízen způsobu výroby, který jednotlivé továrny používaly. U T-34/76 mohly být buď odlévané, svařované nebo sestavené z výlisků, kdežto u T-34/85 byly vždy pouze odlévané. Raději než popis všech typů věží, bude vhodnější si jejich rozdíly prohlédnout na kresbách či fotografiích na stránkách této knihy.

Exemplář tanku T-34/76, poskytnutý Britům k hodnocení, měl věž odlévanou, a stojí za to připomenout si jejich pozorování: Odlévaná věž je zajímavá z důvodu značného sklonu bočních částí, tj. 30°, který odpovídá celkovému zkosenému vzhledu tanku. Ačkoliv byly na střechu věže přivařeny další válcované pláty, věž je v podstatě celoodlévané kontrukce, a ne konstrukce kombinované. Povrch věže neodpovídá standardům, které jsou obvykle vyžadovány Brity (nebo USA) – určitá pórovitost materiálu je zřetelná. Toto ale nezbytně neznamená, že odlévání je podřadné z pohledu balistických vlastností.

Na střeše věže je velký poklop ve tvaru vypouklých dvířek, vepředu osazených panty.

Panty jsou v jedné rovině se střechou, přivařeny k poklopu a přišroubovány ke střeše věže. Tato dvířka* jsou zajištěny v otevřené/vertikální poloze odpruženou záchytkou, která se zahákne do oka přivařenému na věži. Mechanismus je namontován na vnější straně, ale může být uvolněn i z vnitřní strany pantu. Dvířka jsou vybavena sklopnou klapkou, která je zajištěna odpruženou západkou ovládanou plátěným popruhem.

Střílny pro pistole nebyly běžným vybavením všech modelů T-34/76 – na rozdíl od T-34/85.

U staršího modelu mají tvar kónického otvoru s průměrem 48 mm na vnitřním povrchu věže a 71 mm na jejím vnějším povrchu. Střílny jsou kryty kónickými zátkami, ukotvenými na vnitřní stěně věže řetízkem. Zátky jsou upevněny ve střílnách pomocí otočné desky se štěrbinou, která se zachytí za prstencovou drážku na těle zátky.

K uvolnění zátky postačí silný úder. * Pozn. red. Britská dobová terminologie často používá u tanků pojem „dveře“ (door), nikoliv „poklop“ (hatch), proto jsme jej ponechali i v této citaci

Síla a kvalita pancéřování

Ú

činnost pancéřování korby a věže T-34 nebyla pouze výsledkem síly pancíře a jeho umístění pod úhlem. Vyplývala také přímo z kvality použitého pancíře. Při testování T-34/76 na britské Škole tankových technologií Royal Military College of Science koncem roku 1943 byla tvrdost pancíře zjišťována Poldiho tvrdoměrem s vyhodnocením na Brinellově stupnici tvrdosti. Poldiho metoda používá tvrzený hrot, kterým se udeří přesně definovanou silou do testovaného pancíře.

Podle velikosti a hloubky poškození materiálu se vyhodnotí jeho tvrdost na standardizované stupnici – v tomto případě použil testovací tým stupnici Brinellovu. Čím vyšší hodnota na Brinnelově stupnici, tím tvrdší pancíř.

Při tomto testu bylo zjištěno, že hodnoty tvrdosti pancířů T-34 byly vyšší než u britských tanků ze stejné doby. Obdobný závěr vyplynul z testování T-34/85 ve Spojených Státech, kde se zkoušely kusy ukořistěné za Korejské války. Obecně vzato získalo pancéřování sovětských tanků tepelným zpracováním velmi vysokou tvrdost, což mělo podstatné a reálné důsledky v praxi. Jak poznamenal jeden velitel praporu T-34, v očích sovětských tankistů měly pouze britské tanky lepší pancéřování. Všiml si totiž, že: „Pokud prošla střela věží britského tanku, velitel a střelec mohli zůstat naživu, protože průstřelem nevznikaly prakticky žádné střepiny,

(Všechny obrázky pochází ze Školy tankových technologií Britské armády, pokud není uvedeno jinak.)

Přístupový poklop věže

121