2. července 1917 Bitva u Zborova
Den, který vstoupil do historie Málokterá událost se zapsala do dějin čs. vojenství tak silně jako bitva u Zborova. Co přesně se 2. července 1917 na západní Ukrajině odehrálo? AUTOR Michal Rak
K
oncem května 1917 se konal sjezd delegátů Jihozápadního frontu ruské armády. Vojenští vyslanci mohli dobrovolně přihlásit své jednotky do chystané ofenzivy a zástupci Československé střelecké brigády zapsali všechny tři pluky. O pár dní později dostaly jednotlivě operující roty rozkaz soustředit se v Jezerné u Zborova. Poprvé tak měli naši legionáři na východní frontě bojovat společně.
20
Chystá se útok Čs. brigáda byla přidělena k 49. armádnímu sboru generálporučíka Selivačeva a v noci na 22. června zaujala šestikilometrový úsek fronty, jenž se dále členil na severní a jižní. Prvně jmenovaný obsadil 1. pluk s I. praporem 3. pluku v záloze, na jihu se rozložily I. a III. prapor 2. pluku a II. prapor 3. pluku. V brigádní záloze zůstala část III. praporu 1. pluku. Na křídlech Čechoslováků se nacházely 4. (vpravo) a 6. finská střelecká
Muži 2. roty 1. čs. střeleckého pluku během manipulace s minometem divize (vlevo). Mužstvo tvořili Rusové, ale posádková města formací se nacházela ve Finsku. Pluky, které legionáři na pozicích vystřídali, ale rozložila bolševická agitace, paktovaly se s nepřítelem a okopy zanechaly polorozpadlé. Aby nemusely bojovat, zásoby a munici zakopávaly do země a ničily zbraně. Čechoslováci se ihned pus-
Bitva u Zborova
ní s nimi měli méně mužů i vybavení. Plán útoku vypracoval poručík Stanislav Čeček, jenž obdržel toto zadání od velitele: „Velitel sboru nakázal 4. finské divizi a Čs. stř. brigádě útočiti přesně v 9 hodin. Úkol týž – v 8 ¾ obsadit výchozí postavení. V 9 hodin všichni vpřed. Rychlost a pořádek zabezpečí vítězství!“ Čečkovi pomáhali také poručík Husák a podporučíci Švec a Syrový, jenž byl zraněn společně s Husákem těsně před útokem, a tak se ani jeden bitvy samotné nezúčastnil. Brigáda měla zaútočit proti dvojnásobné přesile obránců, kteří se opírali o tři linie vyztužených zákopů, posílených železobetonovými úkryty, kulometnými hnízdy, drátěnými překážkami a minami. Navíc se mohli spolehnout na silnou dělostřeleckou podporu. Shodou okolností se jednalo zejména o vojáky pěších pluků č. 35 (plzeňský) a č. 75 (jindřichohradecký). Bojovat tak měli Češi proti Čechům.
tili do oprav zákopů a rovněž podnikli několik průzkumných akcí. Tu nejúspěšnější provedl poručík Müller v noci před útokem, kdy se svými muži zajal 18 vojáků pěšího pluku č. 35, kteří poskytli mnoho cenných informací.
Češi proti Čechům Ruská ofenziva (známá jako Kerenského) začala 1. července 1917 po dvoudenním dělostřeleckém ostřelování. Díky informacím od zběhů a z dalších zdrojů ji ale nepřítel očekával a vyklidil pozice. I přesto vypadal začátek nadějně, 8. a 11. armáda získaly společně na 28 000 zajatců a postoupily o několik kilometrů. Nejsilnější 7. armáda, která útočila až s třídenním zpožděním, paradoxně nedosáhla žádných úspěchů, a naopak utrpěla velmi těžké ztráty. Legionáři se do operace zapojili až 2. července, kdy měli podpořit sousedící ruské divize, protože ve srovná-
‹‹ ARTEFAKTY Přihláška do legií Františka Reisingera. Tento starodružiník padl u Zborova 19. června 1917 Leporelo jako upoutávka k filmu „Nezapomeňte Zborov“, jejž promítalo kino Bio Bajkal
2. července 1917
Bitva u Zborova S
Charabužna Koršilov III
16. Zborov
Mogila Zarudzie
XX
VI. finská
III
14. III
Lavrykovce
III
86.
15.
Jezeřanka ST
391
PA RY
III
1. čs. Olšanka
II
Travotluky
I/3
III
Cecůvka
35.
LEGENDA Cecová Rakousko-uherské zákopy Československé zákopy
383
Ruské zákopy Rakousko-uherské pozice po bitvě
III
III
2. čs
75. Hodov
Československé pozice po bitvě
Choroščec
Ruské pozice po bitvě Spojovací zákopy a předsunutá postavení
II
II/3
Drátěné překážky Rakousko-uherské a německé protiútoky
Josefuvka
Československé útoky
Chorobrov
Ruské útoky
III
21. 0
1 km
2 km
Augustovka
XX
XX
VI. finská
III
II
I/3 Divize
Pluk
I. prapor 3. pluku
21
Zbraně
Oblíbené mosinky
Ze země vycházejícího slunce Japonští vojáci obdrželi v roce 1905 opakovací pušky Arisaka Typ 38 (u legionářů zavedena pod označením vz. 1905), číslovka na konci značí rok panování císaře. Zbraň ráže 6,5 mm vážila 3,9 kg a její nábojová schránka pojala pět nábojů. Opakovačka vychází ze starších typů, ale konstruktéři značně zjednodušili její závěr. Legionáři se s nimi setkali především na Dálném východě, kam je Tokio dodávalo v rámci podpory protibolševických sil. Mnozí dobrovolníci si tyto zbraně vzali s sebou do vlasti, kde později zamotaly hlavu nejednoho sběratele. Vzhledem k netypickému kalibru a faktu, že přivezené zásoby munice brzy došly, v meziválečném Československu dokonce krátce probíhala jejich výroba.
Sopwith 1 ½ Strutter, patrně se jedná o stroj, s nímž byl uskutečněn historicky první let v rámci čs. leteckých sil
Už od roku 1891 se ruští vojáci setkávali s opakovacími puškami Mosin obr. 1891, které tvořily základní výzbroj po následující půlstoletí a vyráběly se například i v USA. Opakovačka ráže 7,62 mm vážila 4 kg a na délku měřila téměř 1,3 m. Schránka pojala pět nábojů, nabíjela se pomocí ocelového pásku a k pušce se fasoval ještě tulejový bodák s čepelí křížového profilu o délce 50 cm. Zbraň se vyznačovala výbornou spolehlivostí i při minimální údržbě, což z ní tvořilo takřka ideální výzbroj carské a později Rudé armády. Také čs. legionáři si „mosinky“ okamžitě oblíbili a tyto pušky je provázely na všech bojištích – od Haliče přes Ukrajinu až po Sibiř a Dálný východ.
Dobrovolci pod pancířem Kontrolu bezprostředního okolí transsibiřské magistrály umožňovaly legionářům obrněné vlaky, nicméně občas se museli vydat mimo jejich dostřel. Při protipartyzánských operacích let 1918 a 1919 docházelo k opakovanému nasazení obrněných automobilů, které se na rozlehlých sibiřských stepích osvědčily. Když se pak naše jednotky stáhly zpět pod ochranu železnice, kolové obrněnce navagonovaly a ty pak poskytovaly z plošinových vagonů palebnou podporu. Díky mnoha dochovaným fotografiím můžeme určit, že se legionářům do rukou dostalo minimálně šest různých typů. Kuriozitou byl „kříženec“ Austinu 1. a 2. série s jednou věží, kterého dobrovolci ukořistili 28. května 1918 a dali mu bojové jméno „Juráš“. Tento konkrétní typ dokonce posloužil za vzor funkční replice, která ještě donedávna doprovázela pojízdné muzeum – legiovlak. Kromě něj bychom na legionářských ešalonech mohli vidět stroje Armstrong-Whitworth, Fiat-Ižorskij, Garford-Putilov či původně německý automobil se železničními koly od firmy Benz. V Itálii pak legionáři získali Lancie IZM, které si v roce 1918 odvezli do Československa.
Umístěním automobilu na plošinový vagon vznikl improvizovaný obrněný vůz, na snímku dvouvěžový Fiat-Ižorskij, v popředí stojí pozdější generál Sergej Vojcechovskij
Na čem létali? Kromě rozličné pěchotní výzbroje disponovali čs. legionáři také nepočetnými leteckými silami. Ve Francii létali na strojích Bréguet 14, Voisin III či Nieuport 21. Jednalo se celkem o šestici dobrovolníků, kteří v letech 1917–1918 sestřelili osm nepřátelských strojů, z čehož si tři vítězství připsal Augustin Charvát. Během bojů v Rusku vznikla první čs. letecká jednotka v historii – Čechoslovácké aviatické oddělení, později 1. československý letecký a automobilní oddíl, jenž měl k dispozici dva nieuporty, jeden Morane-Saulnier Parasol a čtyři britské Sopwithy 1 ½ Strutter. Později během působení na Sibiři legionáři létali na francouzských farmanech, voisinech či amerických LWF Mod. V Tractor.
28
Polní pošta
Poslové ze Sibiře
V závěru svého působení se legionáři v Rusku už nemohli spoléhat na ruské podpůrné jednotky, a tak velení usilovalo o dosažení plné soběstačnosti. Vznikaly nejrůznější pomocné jednotky a na přelomu léta a podzimu 1918 došlo ke zřízení Polní pošty čs. a spojeneckých vojsk na Rusi AUTOR Petr Čížek
P
řepravu listovních zásilek a časopisů zajišťovali až do poloviny roku 1918 poslové obtěžkaní těžkými pytli plnými dopisů a tiskovin. Se vzrůstající aktivitou Propagačního odboru při Odbočce čs. národní rady na Rusi (později Informačně-osvětový odbor) bylo jasné, že daný stav je neudržitelný. Zřídit fungující polní poštu dostal za úkol poručík Antonín Novotný, jenž za pomoci bratrů Závady a Petrše vypracoval pravidla jejího fungování. Jako ústředí byl vybrán Čeljabinsk, kde v té době sídlil i štáb čs. vojsk na Rusi.
Skromné začátky V polovině srpna roku 1918 by asi nikdo nehádal, že se v osobním voze III. třídy odstaveném na čeljabinském nádraží začíná psát historie. Ve vagoně se zabydlel poručík Novotný se svým pomocníkem Josefem Zilvarem, jehož si vyžádal k ruce. Oba ručně přepisovali první jednoduché poštovní předpisy. Zilvar měl na sta-
Jedna z poštovních ambulancí, která sloužila pro rozvoz zásilek po magistrále i jako zázemí pro posádku
rosti obstarání razítek (hranatá pro jednotlivé poštovní vagony s čísly 1–15, kulatá pro správu polní pošty) a kancelářských potřeb. Sám Novotný si vzal na starosti nábor personálu, a především vybavení poštovních ambulancí. Jednalo se o nákladní vozy upravené jako kancelář i příbytek pošťáků, které sloužily k převozu a třídění zásilek. Vybavení desítky takových vagonů představovalo náročný úkol, vozy byly ve špatném technickém stavu a některé původně sloužily k převozu uhlí či mouky. Jejich úpravu dostal za úkol truhlář-legionář, jenž měl k ruce asi deset „pleňasů“ (Němců a Maďarů, kteří v Čeljabinsku zůstali po skončení války). Nářadí si půjčovali v místních dílnách a na peripetie s tím spojené později vzpomínal Novotný: „Nájemné za toto náčiní jsem platil špiritusem, a když jsem ho neměl, přišli si vždy dělníci pro nářadí, ‚že ho už potřebují‘.“ Díky společnému úsilí vyrazila na trať počátkem září 1918 pětice poštovních ambulancí.
Přeškolení pošťáci Tyto vozy putovaly po magistrále oběma směry připojené k pravidelným vlakům, sbíraly zásilky, které posádky po cestě třídily podle místa určení. Pošťáci v ambulancích pracovali ve 48hodinových směnách, stejný čas měli vyhrazený k odpočinku. Stravování zajišťovaly nejbližší čs. jednotky či železná zásoba tvořená čajem, chlebem a masovými konzervami. Stálým dodavatelem poštovního personálu byla čs. nemocnice v Čeljabinsku, odkud přicházeli dobrovolci určení k lehčí službě. Na jejich odbornost však nikdo nebral zřetel, a tak k 16. září sloužilo u polní pošty 56 mužů – z toho devět legionářů se zkušenostmi u civilní pošty, dva učitelé, tři účetní, dva studující, dva plavci, dva obchodníci a 36 dělníků či řemeslníků. Přes tyto překážky se činnost polní pošty neustále rozšiřovala. Došlo ke zvětšení vozového parku, přičemž některé vozy měly automatickou brzdu, což umožnilo připojení k osobním soupravám. Na jaře 1919 byly doručeny první zásilky do vlasti, které z Vladivostoku putovaly na lodních transportech s invalidy. Informačně-osvětový odbor, který stál u myšlenky založení polní pošty, měl vlastní poštovní úřad plně zaměstnaný pouze rozvážkou vlastních tiskovin. Celková délka všech poštovních tratí činila 11 761 km, přičemž se jedná o dosud nepřekonaný světový rekord. Pošťáci doručili celkem 13 465 752 zásilek a z celého objemu nebyly doručeny pouze dva balíčky, které vypadly do moře při nakládce.
‹‹ ARTEFAKTY Manuál k japonské pušce Arisaka vz. 1905 s vloženým technickým výkresem Osobní korespondence Vratislava Charfreitaga Satirické pohlednice k Vánocům 1919 a Novému roku 1920
29
Stejnokroje
Šaty dělají legionáře Stejnokroje čs. legionářů ve většině případů odpovídaly těm, které nosila hostitelská armáda. Například v Rusku se dobrovolci zpočátku odlišovali pouze červenobílou stužkou, ale později se u nich objevil i zcela nový stejnokroj AUTOŘI Jiří Charfreitag, Zdeněk Špitálník
Stráž praporu Hradní stráže používala legionářské stejnokroje po většinu 30. let
P
rvní dobrovolníci ve Francii zařazení do Cizinecké legie disponovali pouze rotním praporkem s českým lvem. Teprve později, když se ve Francii začaly koncem roku 1917 formovat střelecké pluky, získali čs. vojáci stejnokroje specifického střihu s charakteristickými tmavomodrými barety.
Z fronty až na Hrad
Sdružený znak čs. odboje se v roce 1918 objevil na pokrývkách hlavy všech legionářů
34
Rovněž stejnokroje České družiny v Rusku se zprvu téměř nelišily od těch, které nosili vojáci ruské armády. Jediným národním prvkem byla bíločervená stuha připevněná na okolku čepice. Takto upravené pokrývky hlavy se však nosily pouze v zázemí, při příchodu na frontu legionáři stužky odstraňovali, aby je nepřítel nemohl identifikovat jako Čechy. V průběhu roku 1917 se objevily kokardy přemalované bíločervenou barvou a plukovní označení na náramenících. V roce 1918 bylo kvůli potřebě odlišit čs. vojáky od dalších bojujících stran a zejména od bolševiků zavedeno charakteristické rukávové hodnostní a plukovní označení a na čepicích se objevila šikmo našitá bíločervená stužka. V Itálii doplnil standardní stejnokroj alpinský klobouk, označení ve formě bíločervených, modře lemovaných stužek se objevilo na límcích a na rukáv si Čechoslováci našívali štítek s písmeny ČS a číslem pluku. V roce 1918 se jednotícím prvkem legionářů ve Francii, Rusku a Itálii stal takzvaný sdružený znak čs. odboje (tvořený čtveřicí zemských znaků) nošený na pokrývkách hlavy.
Stejnokroje sloužily svým majitelům také při slavnostních příležitostech po válce. Muži ověnčení medailemi zahraničního odboje se stali v meziválečném období nezbytnou ozdobou většiny společensky významných akcí. Legionářské stejnokroje se na vojácích čs. armády znovu objevily na sklonku 20. let, když je oblékla Hradní stráž. Tři čety této jednotky nastupovaly do čestných strážních služeb v uniformách ruských, francouzských a italských legií. Zvláštní zmínku zasluhují ocelové přilby. První čs. dobrovolníci je získali na francouzském bojišti. Šlo o přeživší příslušníky proslulé roty Nazdar, kteří byli zařazeni k různým rotám Cizinecké legie. Přilby barvou korespondovaly s hnědozelenými stejnokroji a nijak se nelišily od ostatních vojáků Cizinecké legie. Teprve v roce 1918 se na nich objevil sdružený znak čs. oboje. V případě italských legionářů se nejvíce rozšířila zjednodušená přilba model 1916, přičemž řada mužů si na ni ručně namalovala českého lva a plukovní číslo. Také v Rusku se Čechoslováci ocelových přileb brzy dočkali. Nejprve se jednalo o původní francouzské exempláře s carským výsostným znakem, jenž však muži po převratu v březnu 1917 postupně odstranili a opatřovali přilby nejrůznějšími typy bíločervených stužek. Přilby Adrian se staly výrazným symbolem připomínek legionářů zejména v ikonografii. Voják v „adriance“ představoval ústřední motiv znaku Československé obce legionářské a objevil se na plastikách, sochách, reliéfech a v neposlední řadě i náhrobcích a pomnících.
Stejnokroje
Dobrovolník roty Nazdar
4
4 Přes výrazné, červené dýnko původní čepice se začal nosit jednoduchý tmavomodrý potah. V průběhu prvních měsíců byly původní képi model 1884 nahrazovány zjednodušenými modely tlumených barev. Mimo službu se nosila jednoduchá tmavě modrá lodička
ARRAS, JARO 1915
1 Útočná výstroj byla výrazně odlehčena. Do útoku šel voják pouze s bandalírem ze stanového dílce, mošnou a polní lahví
5
5 Límcová nášivka označuje přísluš-
1
nost k 1. pluku Cizinecké legie
6 Realita zákopové války si vynutila i zavedení dalších doplňkových součástí výzbroje. Šlo o útočné nože civilní provenience (řeznické se širokou čepelí či zavírací typu Navajo), případně jednoduché bodce a ruční granáty
2 6
2 Základ stejnokroje
představoval dlouhý kabát Capote modèle 1877 tmavě modré barvy, na jehož přední části bylo přišito dvanáct knoflíků se symbolem hořícího granátu
3 Nedostatek kvalitních a moderních ručních granátů nutil francouzskou armádu k různým improvizacím, například v podobě těchto zápalných granátů (takzvaný patard)
3
7
7 Puška Lebel 1886/M93 si získala u francouzských legionářů značnou oblibu především pro svou přesnost a velký objem trubkové nábojové schránky, umístěné pod hlavní. Nábojová schránka pojala osm patron ráže 8 mm
35
Řády a vyznamenání
Vděk svobodné vlasti Každý voják nosí na svém slavnostním stejnokroji s hrdostí vyznamenání či řády a stejné to bylo také u legionářů. Jaké dekorace mohli příslušníci prvního zahraničního odboje obdržet? AUTOR Ivan Koláčný
Legionář Jan Brudný, jenž byl vyznamenán (zleva) Řádem Sokola 5. stupně, Čs. válečným křížem a Čs. revoluční medailí (čtvrté vyznamenání bohužel nelze identifikovat)
H
istorie čs. vyznamenání a řádů spojených s boji za samostatné Československo se začala psát v ruském impériu nedlouho po vzniku České družiny. První návrhy, leč nikdy nerealizované, se objevily už v roce 1915. Patřil k nim projekt na zřízení Řádu svatováclavské koruny, na nějž o dva roky později navázal návrh na Husitský kříž inspirovaný ruským svatojiřským křížem. Dne 17. července 1918 došlo, tentokrát oficiálně, ke zřízení Československého vojenské-
ho řádu za svobodu, jehož statuta byla publikována o dva týdny později. Řád dokonce našel své dva nositele, i když se vždy jednalo o případy in memoriam, navíc nikdy nedošlo k výrobě řádové dekorace. Dne 16. října 1918 však skutečně vzniklo první ryze čs. vyznamenání; jednalo se o Medaili Jana Žižky z Trocnova, která měla být udělována ve třech stupních. V dalších letech ji následovaly vyznamenání a řády, které pak v meziválečném období ozdobily slavnostní uniformy našich legionářů.
MEDAILE JANA ŽIŽKY Z TROCNOVA
Jménem jednookého vojevůdce Jako první ryze legionářské vyznamenání vznikla Medaile Jana Žižky z Trocnova. Její výroba probíhala v polních podmínkách v plukovních dílnách v Ufaleji (jižně od Jekatěrinburgu). Třetí stupeň oboustranné dekorace byl ražen z mědi, zatímco 2. a 1. stupeň měl stříbrné plátování. K medaili patřila stuha červené barvy s černými našitými pruhy při okrajích spojená ráhnovým závěsem se dvěma řetízky. První stupeň, jenž však nebyl nikdy udělen, měl mít na stuze dvě pěticípé hvězdičky, 2. stupeň jednu a 3. stupeň zůstal bez hvězdičky. Existují varianty na širší a užší stuze (cca 46 a 32 mm) s odlišně dlouhými řetízky. Medaile 2. stupně převzalo 3. prosince 1918 v Jekatěrinburgu 12 legionářů, současně s tím obdrželo 10 mužů varianty medaile 3. stupně – ve všech případech se jednalo o příslušníky 6. střeleckého pluku „Hanáckého“. Udělené dekorace byly číslované průběžně od čísla 101. Avers a revers Medaile Jana Žižky z Trocnova 3. stupně. Celkem jich bylo uděleno jen několik desítek
64
Řády a vyznamenání
ŘÁD SOKOLA
Odkaz slovenského generála
Řád Sokola 5. stupně s meči pro bojovníky, tato dekorace se zpočátku vyráběla v Tokiu
Milan Rastislav Štefánik hledal na podzim 1918 během cesty na Dálný východ za našimi legionáři způsob, jak ocenit zásluhy o vznik Československa, a tak se zrodil Řád sokola, jehož stuhu navrhl Vojtěch Preissig. Konečná verze stanov byla sice vydána až na jaře 1919 v Paříži, to ale nezabránilo tomu, aby se koncem roku 1918 rozběhla výroba v Tokiu, později se však Řád vyráběl také v Praze. Generál se nechal inspirovat francouzským Řádem čestné legie, takže i nová dekorace měla pět stupňů ve skupině s meči pro bojovníky (za přímé nasazení v boji) a bez mečů pro nebojovníky (týlové a logistické jednotky, zdravotní služba apod.). Realizován a udělován byl pouze 5. stupeň v obou skupinách a jen v rámci ruských legií. Dekorování probíhalo jak v Rusku, tak po návratu vojáků ve vlasti.
ČESKOSLOVENSKÝ VÁLEČNÝ KŘÍŽ
Vyznamenání nejvyšší Sedmého listopadu 1918 zřídila čs. prozatímní vláda v Paříži Československý válečný kříž z let 1914–1918, jenž se stal naším nejvyšším vyznamenáním z dob Velké války. Byl určen vojákům za zásluhy v boji a osobní statečnost před nepřítelem. Hned následující den kabinet zveřejnil stanovy, které počítaly s platností od 27. července 1914, navíc došlo k prodloužení účinnosti i na boje o pohraničí, Těšínsko a Slovensko v letech 1918 a 1919. Odznakem je bronzový oboustranný kříž složený ze čtyř kruhů. Na stuze v kombinaci pruhů červené a bílé barvy se nosily bronzové lipové ratolesti nebo listy za citaci jednotky v rozkaze, za citaci jednotlivce pak náležela zlatá, stříbrná nebo bronzová hvězdička. Vítězný návrh kříže předložil malíř František Kupka, realizace se ujal Emil Purghart. Československý válečný kříž z let 1914–1918 se dvěma dubovými ratolestmi, které se udělovaly za pochvalu jednotky v armádním rozkazu
REVOLUČNÍ MEDAILE
Pro každého revolucionáře Další a na dlouhou dobu poslední ryze čs. vyznamenání vzniklo 1. prosince 1918. Československá revoluční medaile byla zřízena dekretem prezidenta ČSR na paměť a zásluhy v bojích o Československo, autorem návrhu se stal Antoine Bourdelle. Získat ji mohli kromě legionářů také domácí odbojáři či příslušníci dobrovolnických jednotek, kteří se zapojili do bojů o pohraničí, Těšínsko a Slovensko. Odznakem je robustní oboustranný kříž z bronzu s alegoriemi boje a vítězství. Na náprsní stuze se nosily lipové ratolesti a listy za citace v rozkazech a štítky s označením útvaru, s číslem pluku legií a místem bitvy nebo tažení. Můžeme se tak setkat se štítky ČD (Česká družina) či LE (Légion étrangère – Cizinecká legie), zatímco další označovaly veterány bitev – ZBOROV, BACHMAČ, SIBIŘ, ALSACE, ARGONNE, TEREONNE, DOSS’ ALTO, PIAVE či S (boje v Srbsku). Podle označení čísla pluku lze poznat, kde voják sloužil, kdy 1–12 označují příslušníka ruských legií, 21–24 nosili francouzští legionáři, zatímco 31–35 a 39 zůstávaly vyhrazeny pro dobrovolce z Itálie.
MEZISPOJENECKÁ MEDAILE VÍTĚZSTVÍ
Všem dohodovým vojákům Trochu stranou od ostatních čs. vyznamenání stojí Mezispojenecká medaile vítězství. Tu zřídili zástupci vítězných mocností během mírové konference v Paříži v lednu 1919 na návrh dohodového vrchního velitele maršála Ferdinanda Focha. Dekorace všech států nesly stejný námět – okřídlenou ženu jako alegorii vítězství, kromě Japonska, které mělo na aversu boha války z japonské mytologie. Revers pak zůstal vyhrazen symbolům či znakům jednotlivé země. Medaile byly oboustranně raženy z bronzu a většina z nich včetně československé se nosila na náprsní stuze duhových barev. Naše varianta (autor návrhu Otakar Španiel) má na reversu malý státní znak a po obvodu nápis SVĚTOVÁ VÁLKA ZA CIVILISACI.
Čs. verze Mezispojenecké medaile vítězství, kterou obdržel každý voják, který bojoval na straně Dohody
Československou revoluční medaili navrhl pařížský sochař Antoine Bourdelle
65