ZEP2228 - Leonardo da Vinci - 2. vydání

portrétista

Jako v každé době i během renesance spoléhali malíři na portrétní zakázky, aby si vydělali na živobytí. Portrét Ginevry de’ Benci je Leonardův nejstarší dochovaný portrét a zároveň světská zakázka

jde také o první datovatelný záznam, že jeho práci poptávala florentská či benátská šlechta –stalo se tak v druhé polovině sedmdesátých let 15. století (kolem roku 1478). Leonardo možná tuto zakázku získal prostřednictvím svých známostí s Medicejskými, pro které pracoval už ve službách Verrocchia. Ginevra totiž byla dcerou Ameriga Benciho, bohatého bankéře, jehož rodina byla s Medicejskými úzce spjata. Na zadní straně malby se nachází praporec, jejž ovíjí vavřínové a palmové snítky spolu s jalovcovou větvičkou. Infračervené skenování odhalilo, že stuha dříve obsahovala text „VIRTVS [et] HONOR“ (ctnost a čest). Toto heslo bylo (spolu s vavřínem a palmou) spojováno se slavným humanistou a benátským velvyslancem ve Florencii Bernardem Bemboem (1433–1519). Se svým italským zápisem ginepro je jalovcová větev slovní hříčkou na Ginevru. Bembo, který pravděpodobně obraz objednal, když byl v letech 1475–1476 a 1478–1480 velvyslancem ve Florencii, měl v té době ke Ginevře platonický vztah. Ačkoli se každý z nich nacházel

ve svém vlastním manželském svazku, bylo v té době přijatelné, aby si lásku vzájemně vyjádřili, zejména ve formě poezie nebo (jako v tomto případě) obrazu na zakázku. Jako další projev této lásky Bembo zjevně změnil slova na stuze na „VIRTVTEM FORMA DECORAT“ (krása je ozdobou ctnosti). Vrchní dvě třetiny obrazu vypovídají mnohé o Leonardovi a jeho patronech. Zaprvé se stylisticky odklánějí od jeho práce ve Verrocchiově ateliéru a od italské portrétní tradice. Podle vlámské tradice nabízí tento obraz „detail“ portrétovaného, který je obrácen k pozorovateli obrazu. Ve vlasech má Ginevra drobné tečky bílé barvy a nepostřehnutelné průsvitné kapky lněného oleje na očích a rtech, její tvář zase vykazuje škálu těch nejjemnějších odstínů a tónových variací. Napravo od Ginevřiny brady je pak v místech, kde se pramínky jejích vlasů slévají s pozadím jalovcového keře, při pozornějším pohledu patrný otisk Leonardova prstu, kterým umělec roztíral tenké vrstvy olejových barev. Zobrazený druh jalovce ztrácí všechny své bobule

∙

UčňoVská Léta

∙

Učeň

Pravděpodobně po smrti svého dědečka v roce 1464 se Leonardo přestěhoval do domu svého otce ve Florencii a nastoupil do učení. 1464–1469

∙ Macecha Leonardův otec si vzal svou druhou manželku. 1465

Profesionál

Leonardo je zapsán v účetní knize malířského cechu Compagnia di San Luca ve Florencii; stal se profesionálním malířem. 1472

∙

Portrétista

Leonardo namaloval Portrét Ginevry de’ Benci. 1475–1478

∙

na P roti

Portrét Cecilie Gallerani, známý také jako Dáma s hranostajem Cecilia, která byla milenkou Ludovika Sforzy, mu v roce 1491 porodila syna

∙

∙ Koule

Verrocchiův ateliér vytvořil a instaloval kouli na špičku kupole Dómu ve Florencii. 1471

Zvěstování

Leonardo zřejmě začal pracovat na Zvěstování (dokončeno v roce 1476), které bylo určeno pro klášter Monte Oliveto, a na  Madoně s karafiátem 1473

První oltář

Leonardo dostal svou první prameny zaznamenanou profesionální zakázku na oltářní obraz, zřejmě vyobrazení Madony s dítětem a svatými 1478

Klanění tří králů

Leonardo zhotovil část Klanění tří králů pro hlavní oltář augustiniánského konventního kostela San Donato a Scopeto ve Florencii.

Verrocchio zahájil práci na své jezdecké soše kondotiéra Bartolomea Colleoniho v Benátkách. 1481

první velká zakázka

na P roti

Tato podmalba je jediným pozůstatkem obrazu Klanění tří králů, který Leonardo nechal roku 1482 nedokončený. Později do obrazu zasahovali další malíři, i ti ale projekt opustili. Během let 2012–2017 odstranili restaurátoři mnoho nepůvodních vrstev

v P ravo

Bílé čáry a tečky narýsované přes studii pro Klanění tří králů ukazují umístění značek vytvořených kovovým pisátkem, které označují různé možné perspektivy obrazu

Umělcův

otec Piero byl notářem mnichů a pravděpodobně právě on zakázku zajistil. Ačkoli obraz Leonardo nikdy nedokončil, vytvořil podrobnou perspektivní kresbu a podmalbu – obě jsou nyní k vidění ve florentské galerii Uffizi. Vědci se však dnes domnívají, že hnědé lavírování, které přípravnou kresbu překrývá, vytvořil někdo jiný než Leonardo.

Na studii perspektivy Klanění tří králů jsou k vidění trosky římské architektury a chaoticky se pohybující postavy v pozadí. Římské portiky a schody na levé straně byly bezpochyby inspirovány podobným trojitým portikem,

konkrétně architektonickým uspořádáním nad kryptou druhého nejstaršího florentského kostela San Miniato al Monte, jehož schody jsou téměř shodné s těmi na výkresu. Sedmnáct stupňů má schodiště v San Miniato, šestnáct to na výkresu. Leonardo a jeho současníci považovali tuto architektonickou formu za dobrý příklad křesťanského použití římského modelu. Kryptu nechal v roce 1013 postavit biskup Hildebrand pro pozůstatky svatého Minia a jeho druhů, kteří byli zabiti v roce 250 na příkaz římského císaře Decia.

Studie perspektivy Klanění tří králů z galerie Uffizi a samotný nedokončený obraz také ukazují

V březnu roku 1481 obdržel Leonardo svou první velkou zakázku na obraz Klanění tří králů pro hlavní oltář augustiniánského kláštera San Donato a Scopeto

vojenský inženýr

Itálie 15. století byla územím městských států. Zatímco Florencie proslula jako centrum bankovnictví a kultury, silně opevněné město Milán s populací více než třikrát větší vynikalo nejen kulturou či bohatstvím, ale zejména svými vojenskými a stavebními inženýry

v P ravo

Počítačem vytvořená rekonstrukce jednoho z Leonardových plánů na obrněné vozidlo

Milán byl od roku 1450 pod vládou rodiny Sforzů a zažíval svou vlastní renesanci. Ludovico Sforza převzal regentství od manželky svého zesnulého bratra, Bony Savojské. Ta roku 1476, krátce po atentátu na svého manžela, vévodu Galeazza Maria Sforzu, vyhnala Ludovika a jeho bratry, načež se jako regentka svého čtyřletého syna, nového vévody Giangaleazza Sforzy, chopila vlády. Ludovico se vrátil z exilu v září 1479, aby vládl městu dalších 20 let.

Leonardo pravděpodobně odešel do Milána koncem roku 1482 ještě jako malíř, až později si hledal uplatnění coby inženýr. V každém případě je pravděpodobné, že se ve městě nacházel 25. dubna 1483, kdy byla uzavřena smlouva na

milánský oltářní obraz, nyní nazývaný Madona ve skalách, jehož střední část se nachází buď v muzeu Louvre v Paříži, nebo v Národní galerii v Londýně. Koncem roku 1482 tak pravděpodobně očekával, že si v Miláně najde práci jako malíř nebo sochař.

Existuje však i možnost, že Ludovico povolal Leonarda do Milána někdy mezi zářím 1481 a dubnem 1483 a že Lorenzo Medicejský využil této příležitosti a vyslal s ním také mladého hudebníka Atalanta dei Migliorottiho, který Ludovikovi představil nástroj lira da braccio (druh rané violy). Svědčí o tom několik dokladů: zaprvé, Benedetto Dei, cestovatel, spisovatel a Leonardův známý, zaznamenal, že Leonardo a Atalante dei Migliorotti byli 15. června 1480 v Miláně (přesné

dole

Leonardova lavírovaná skica z Kodexu Atlanticus zobrazuje moždíře vypalující střely, jež se cestou k cíli tříští a explodují

nahoře

Tapiserie a mřížkové zóny jsou na obraze uspořádány podle hudebních poměrů 12 horizontálních ku 6 vertikálním mřížkovým čtvercům (poměr oktávové frekvence 2 : 1), 6 : 4 mřížkovým čtvercům (pátá frekvence 3 : 2) a 4 : 3 (čtvrtá frekvence), 3 : 2 a 2 : 1. Tyto zóny rozdělují apoštoly do skupin

jakoby jeho duše vnímala vše na obraze i v refektáři zároveň.

Emoce se v Poslední večeři projevují v podobě gest rukou a postav, které se naklání tam a zpět jako mořské vlny, přičemž gesta rukou vytvářejí spodní proudy. Vlny pohybů na obraze působí, jako by někdo hodil kámen do mělké tůně, jejíž hladina se teď pohupuje nahoru a dolů. Vlna napravo od Krista zasahuje nejbližší překážku ve formě Tomáše, Jakuba Staršího a Filipa, kteří projevují racionální popření otázky Boží role (Tomáš), překvapení a hněv (Jakub Starší) a bolest z pocitu, že by mohl někdy zradit (Filip).

Vlna nalevo od Krista je pyramidou protichůdných sil: zdrcený Jan je znepokojen Petrem, který se chápe nože ležícího poblíž Jidáše a žádá Jana, aby zjistil od Krista jméno zrádce, zatímco Jidáš se Petrovi moudře klidí z cesty. Zcela vpravo se naklánějí Matouš a Tadeáš k Šimonovi, zoufale se dožadujíce jeho rady. Šimonovo tělo

př Irozená rea LIst Ičnost

Výsledky restaurování Poslední večeře (1978–1999) ukázaly, že Leonardovi současníci nepřeháněli, když s obdivem popisovali takové podrobnosti, jako jsou ubrusy a tapiserie, přičemž poukazovali (stejně jako Vasari) na „pravdivost“ zobrazenou do nejmenších podrobností. Zatímco prostor je architektonicky jednoduchý, vykreslení drobných vnitřních prvků je pozoruhodně pečlivé. Jemná modrá výšivka ubrusu na bílém mušelínu kontrastuje s tapiseriemi bohatých květinových vzorů v sytě červené, světlé a tmavě modré, základních odstínech šedé a okrové.

v P ravo Novodobá rekonstrukce vzoru ubrusu a tapiserií na základě předchozích kopií obrazu

vytváří protichůdnou vlnu, která nasměruje pozorovatele zpět ke stolu, na němž jeho ruce ukazují viditelné odpovědi. Bartoloměj, Jakub mladší a Ondřej, kteří tvoří tři vlny zcela vlevo, se okamžitě zajímají o totožnost zrádce. Celá skupina je chytře rozdělena do čtyř skupin po třech osobách, čímž Leonardo navozuje pocit proporcionálního rozruchu, jakéhosi organizovaného hluku.

Bohatě malované tapiserie na pozadí se všemi jemnými detaily a barvami musely v 16. století vypadat velmi působivě. Roku 1725 ale Michelangelo Belotti téměř všechny tyto části odstranil a nahradil novými ve zcela jiném stylu, než byly ty původní. Posloupnost původních gobelínů vznikla podle Leonardem upřednostňovaných harmonických proporcí na celém výjevu a byla založena na Pythagorově harmonickém průměru 6, 4, 3, takže jejich šířka odpovídala příslušné polovině, třetině a čtvrtině velikosti té předešlé, jak ustupovaly do pozadí. Poslední večeře ukazuje, že Leonardo byl stejně dobrým hudebním teoretikem jako mistrem kompozičních návrhů, do kterých dokázal poskládat složité a vysoce působivé naturalistické scény. Tímto přístupem vyhověl Leonardo požadavku dominikánů na přesný výklad Písma a dodal tak odvahu pozdějším malířům, aby také zobrazovali takové kombinace emotivních postav v precizně uspořádné kompozici.

vlevo

Leonardova studie hlavy svatého Filipa. Je uložena v Královské sbírce na hradě Windsor

perspekt IVní rozLožení

Leonardo vyvážil perspektivní konstrukci Poslední večeře tak, aby byl její úběžný bod hned za Kristovým pravým spánkem a ukazoval na jeho fyzické umístění ve středu neboli sensu communis jeho mozku. Čárami taženými z tohoto bodu v paprskovitých směrech označil konec stolu, podlahové linie a pravoúhlé okraje šesti řad stropních kazet. Z pravého a levého okraje linky horizontu nakreslil diagonální čáry až do rohů stropních kazet, čímž určil body pro dvanáct vodorovných čar, které je ohraničovaly.

vlevo

Červené značky ukazují umístění přípravných rýh v omítce, zatímco perspektivní linie určují uspořádání kolmých čar, které vycházejí od pravého Kristova spánku (tempia), kde restaurátoři našli počátkem osmdesátých let 20. století důlek po hřebíku

Leonardo da Vinci

Leonardo da Vinci byl nejen mistrem renesance, ale také géniem, který předběhl svou dobu. Mezi jeho nejznámější díla patří obrazy Mona Lisa a Poslední večeře, ale Leonardo byl mnohem víc než jen mimořádně nadaný a schopný malíř. Sám o sobě ve skutečnosti přemýšlel především jako o architektovi a válečném inženýrovi. Tato výjimečná kniha o Leonardu da Vincim představuje kompletní příběh umělcova či inženýrova života a doby, v níž tvořil. Odhaluje hlavní témata, jež se skrývají v jeho zásadních pracích. Zdobí ji nádherné dobové renesanční reprodukce a Leonardova umělecká díla a návrhy. Zároveň zde najdete jeho nápady, plány a myšlenky, které on sám považoval za nejvýznačnější. Byly objeveny v rukopisech z univerzitních a muzejních sbírek či soukromých archivů, jež dohromady čítají přes šest tisíc stran jeho zachovaných poznámek, skic a nákresů. Výsledkem je jedinečné zobrazení tohoto mimořádně talentovaného člověka.

– Konečně kompletní kniha o Leonardovi! –

Matthew Landrus se specializuje na italské dějiny věd a umění raného novověku. Je členem fakulty historie na Oxfordské univerzitě. Vyučuje dějiny renesance a vede semináře zaměřené přímo na osobu Leonarda da Vinciho. Publikoval nespočet esejů a tři monografie věnované přímo Leonardovi. Doporučená cena: 599 Kč ISBN 978-80-7525-505-1