Jak ukrást oheň

Úvod NEKONEČNÝ PŘÍBĚH Některé revoluce začínají výstřelem, jiné večírkem. Tahle začala1 v jeden páteční večer roku 415 př.n.l. v centru Atén. Alkibiadés, prominentní řecký generál2 a politik, pozval do své vily malý kruh přátel na něco, co se mělo stát jedněmi z nejnechvalněji proslulých bakchanálií v historii. Alkibiadés, zahalený v ukradeném rouchu velekněze, sestoupil po svém mramorovém schodišti, odrecitoval zakázané zaklínání a vytáhl zdobenou karafu. Opatrně nalil každému z hostů do sklenice jednu dávku jakési tmavé tekutiny. Ještě několik slov, rozjařené zajásání, a všichni vypili své šálky do dna.

Ani ne za hodinu3 se projevily účinky. „Strach, hrůza, třas, smrtelný pot a letargická otupělost přicházely a zahlcovaly nás,“ uvedl později historik Plútarchos. „Ale jakmile z toho vyjdeme, ocitneme se na nádherných lukách, kde dýcháme ten nejčistší vzduch, kde nasloucháme posvátným koncertům a promluvám; kde, zkrátka, na člověka působí nebeské vize.“ Než vyšlo slunce, tak tyto vize pominuly, nahrazené následky v reálném světě. Alkibiadésův ilegální večírek nastartoval řetěz událostí, který ho vedl k tomu, že musel uprchnout z Atén, vyhnout se rozsudku smrti, zradit svou vládu a spustit soud a popravu svého milovaného učitele Sokrata.

Alkibiadés byl známý svou pohledností, výřečností a ctižádostivostí – jeho chyb bylo stejně tolik jako jeho darů. Nabídl Sokratovi sex výměnou 7

JAK UKRÁST OHEŇ

za filozofova nejhlubší tajemství. Než se s ním mohla jeho žena rozvést pro jeho sukničkářství, odtáhl ji od soudu za vlasy. Politicky hrál na obě strany proti středu a jediné, čemu byl doopravdy věrný, byla jeho kariéra. Když se tedy jeho rivalové dozvěděli o tomto skandálním večeru, udali ho u nejvyššího aténského soudu za krádež „kykeonu“, posvátného elixíru, o který se podělil se svými hosty. Byl souzen v nepřítomnosti za zločin, který se trestal smrtí – rouhačství proti Mystériím.

A nebyla to jen tak ledajaká mystéria; byla to Eleusinská mystéria4, dva tisíce let starý iniciační rituál, který měl nepoměrný dopad na západní filozofii a mezi jehož vyvolené se počítali někteří z nejslavnějších občanů Řecka. Základní představy jako Platónův svět forem a Pythagorova hudba sfér byly informovány těmito rituály. „Naše Mystéria měla velmi reálný význam5,“ vysvětloval Platón, „neboť ten, jenž byl očištěn a zasvěcen [v Eleusis], bude přebývat s bohy.“ Cicero zašel ještě dál6 a nazval tyto rituály vrcholem řeckého úspěchu: „Mezi mnoha vynikajícími, ba dokonce božskými institucemi, které… Atény přivedly na svět a jimiž přispěly k lidskému životu, není dle mého názoru žádná lepší nežli Mystéria… V [nich] vnímáme skutečné principy života a učíme se nejenom jak žít v radosti, ale také jak zemřít s lepší nadějí.“ Řečeno v modernějších termínech, Eleusinská mystéria byla složitý devítidenní rituál navržený k tomu, aby strhl standardní vztažné rámce, od základu změnil vědomí a odemkl zvýšenou úroveň vhledu. Specificky: mystéria kombinovala celou řadu technik pro změnu stavu – půst, zpěv, tanec, bubnování, dramatické vyprávění, fyzické vyčerpání a kykeon (tu látku, kterou Alkibiadés pro svůj večírek ukradl) – aby vyvolaly katarzní zážitek smrti, znovuzrození a „božské inspirace“.

A tento zážitek byl tak mocný a tyto vhledy tak významné, že Mystéria přetrvala více než dva tisíce let. Menší rituál by splaskl a zmizel, nebo by se z něj aspoň stalo prázdné gesto zbavené své původní moci. Eleusis, jak nám říkají historikové, přečkalo čas a vřavu, a to z několika klíčových důvodů: Za prvé, zasvěcenci udržovali Mystérium mysteriózní – prozrazení čehokoli z jeho tajemství, jako to udělal Alkibiadés, bylo hrdelním zločinem. A za druhé, kykeon, tmavá kapalina v srdci rituálu, bylo pekelně silné pití.

8

Úvod

Pro antropology se stalo odhalení přísad kykeonu jakousi honbou za Svatým grálem. Je na stejné úrovni jako dekódování somy, staroindické svátosti, která inspirovala group-thinkovou drogu štěstí Aldouse Huxleyho v knize Skvělý nový svět. Švýcarský chemik Albert Hoffman7 a klasik a absolvent Harvardu Carl Ruck tvrdili, že ječmen obsažený v kykeonu mohl být nakažen námelem. Tato houba vytváří kyselinu lysergovou (LSA), prekurzor LSD, jehož syntézou ve své laboratoři v Sandozu se stal Hoffman pověstný. Při náhodném požití8 námel vyvolává delirium, brnění v končetinách a halucinace zvané „oheň svatého Antonína“.

Pokud ho užijete záměrně, v kontextu intenzivního zasvěcovacího rituálu, máte všechny přísady nesmírně efektivní extatické technologie – tak účinné (a zřejmě i příjemné), že Alkibiadés byl ochotný riskovat život, aby ji ukradl kvůli večírku.

Tímhle vším chceme říct, že už tak daleko v minulosti západní civilizace, jak to jen můžeme odhalit, zahrabané mezi příběhy, které nudí děti ve škole k slzám, nacházíme příběhy o rebelech, kteří povstali a byli ochotní dát všechno všanc kvůli pozměněnému stavu vědomí. A tohle není jenom nějaký osamělý incident. Je to raný indikátor věčného vzoru ukrytého v historii a zastrčeného mezi jmény a daty, která tak dobře známe.

Ve středu této dynamiky se nachází mýtus o Prométheovi9, onom původním rebelovi, který ukradl bohům oheň a podělil se o něj s lidstvem. A on neukradl jenom nějakou krabičku sirek, ale moc založit civilizaci: jazyk, umění, medicínu a technologii. Zeus, rozzuřený, že smrtelníci nyní budou mít stejnou moc jako bohové, pak Prométhea přikoval ke skále a nechal orly, aby mu navěky rvali vnitřnosti.

Tento příběh se v průběhu věků znovu a znovu opakoval. Většinou nějaký rebel, hledač nebo šprýmař ukradne bohům oheň. Tento „oheň“ může mít podobu nějakého mocného oslavného rituálu, nového, kacířského, svatého textu, obskurní spirituální praktiky nebo tajné technologie, která mění situaci. V každém případě, rebel plamen propašuje z chrámu a podělí se o něj se světem.

Funguje to. Věci začnou být vzrušující. Vhledy se hromadí. A potom se ten večírek nevyhnutelně vymkne kontrole. Strážci zákona a pořádku – říkejme jim „kněží“ – si té hédonistické vatry všimnou, vystopují zloděje a celou tu šou zarazí. A tak to pokračuje, dokud nezačne další cyklus.

9

JAK UKRÁST OHEŇ

Jak ukrást oheň je příběhem zatím posledního kola tohoto cyklu a možná prvního případu v historii, kdy máme šanci na nějaký jiný konec. Je to příběh zcela nového druhu prométheovských rebelů – vedoucích pracovníků ze Silicon Valley, příslušníků zvláštních jednotek Spojených států, podivínských vědců, abychom jich uvedli jen několik – kteří používají extatické techniky k pozměnění vědomí a zrychlení výkonů. A ta nejpodivnější část? Je to revoluce, která se skrývala všem na očích.

NÁHODNÍ PROMÉTHEOVCI Jestli je revoluce ten typ věci, na kterou se dá narazit, pak my – vaši autoři, Steven a Jamie – jsme na tuhletu narazili před několika lety. A opravdu jsme to měli čekat.

To proto, že ve Flow Genome Project 10 studujeme vztah mezi změněnými stavy a podáváním vrcholných výkonů, zaměřený převážně na prožitek zvaný flow, neboli tok. Tok je definován jako „optimální stav vědomí, kdy se cítíme nejlépe a podáváme nejlepší výkony“; odkazuje na ty okamžiky, kdy jsme „v zóně“ a soustředíme se tak intenzivně, že všechno ostatní zmizí.

Jednání a vědomí začnou splývat. Naše vnímání sebe sama zmizí. Náš smysl pro čas také. A všechny aspekty výkonu, jak duševního tak fyzického, vyletí do oblak.

Vědci už o vztahu11 mezi tokem a podáváním vrcholných výkonů vědí více než sto let, ale skutečné chápání tohoto vztahu přicházelo pomalu. Část problému spočívala v konfliktních motivacích. Lidé, kteří byli opravdu dobří v tom, jak tok nalézt – převážně umělci a atleti – se jen vzácně zajímali o jeho studium.

A lidé, kteří měli zájem o studium toku, především akademikové, byli jen vzácně dobří v jeho nalézání.

Co je problematičtější, obor jako takový byl fragmentovaný. Výzkumníci pracovali v silech. Neurobiologové nemluvili s fyziology, a ti zase nemluvili s psychology. Skoro všichni ignorovali pedagogy, a ti zase jen málokdy slyšeli o atletech. A prakticky nikoho nenapadlo zeptat se umělců. My jsme si byli 10

Úvod

docela jistí, že pokrok vyžaduje perspektivu celkového pohledu a píšťalku rozhodčího.

Flow Genome Project jsme založili jako pokus vyřešit tyto problémy. Naším cílem bylo použít multidisciplinární přístup ke zmapování neurobiologie toku a open-sourcovat výsledky. Abychom toho však docílili, museli jsme kolem těchto stavů zavést nějaký společný jazyk. A tak Steven napsal Vzestup Supermana, knihu o neurovědě toku a akčních sportech.

Po vydání této knihy jsme zjistili, že se bavíme se stále rozmanitějším a rozmanitějším okruhem lidí. To, co začalo jako setkání s jednotlivci a organizacemi s nezadatelným zájmem o konkurenci s vysokými sázkami – profesionálními atlety a armádou – se rozšířilo na společnosti Fortune 500, finanční organizace, technologické firmy, poskytovatele zdravotní péče a univerzity. Myšlenka, že změněné stavy mohou zlepšit výkon, se šířila z extrémních okrajů do mainstreamu.

Co nás ale zaujalo nejvíc, to byly konverzace, které jsme měli po těchto prezentacích. Při tolika příležitostech, že bychom je ani nespočítali, nás lidé odvedli stranou, aby nám vyprávěli o svých tajných experimentech s „extatickými technologiemi“12. Setkali jsme se s týmy inženýrů, kteří používali mikrodávky psychedelických látek, s armádními důstojníky, kteří se na měsíc stahovali do meditačních útočišť, soudní právníky, kteří hromadili volně prodejné léky, slavné zakladatele, kteří navštěvovali transformační festivaly a obchodníky z Wall Streetu, kteří si stimulovali mozky elektrodami. Jinými slovy, kamkoli jsme šli, tam se někdo snažil ukrást kykeon.

Chtěli jsme vědět přesně, odkud tento trend přichází, a jak přesně tito vůdci používají pozměněné stavy k posílení svých výkonů. A tak jsme si posvítili na stopu těchto moderních prométheovců. Během posledních čtyř let nás tato cesta zavedla po celé zemi: do domova SEAL Team Six ve Virginia Veach, do Googleplexu v Mountain View, na festival Burning Man v Nevadě, do skrýše Richarda Bransona na Necker Islandu, na velitelství Red Bullu v Santa Monice, k inovačnímu týmu společnosti Nike v Portlandu, na konference o bio-hackingu v Pasadeně a na soukromé večeře s poradci OSN v New Yorku. A příběhy, které jsme slyšeli, nás ohromily.

11

JAK UKRÁST OHEŇ

Jedna každá z těchto skupin se svým vlastním způsobem, pomocí různých jazyků, technik a aplikací, snaží o totéž: o posílení informací a inspirace, které pozměněné stavy poskytují. Záměrně tyto stavy kultivují, aby vyřešili kritické výzvy a překonali konkurenci. To, co ty nejlepší odděluje od ostatních, není jenom kuráž, lepší zvyky nebo delší pracovní doba. Když tyto průkopníky budete poslouchat, řeknou vám, že celý rozdíl je ve vhledech, které v oněch stavech získávají. A na rozdíl od starších, opatrnějších časů, dnes o svých dobrodružstvích mluví otevřeně. Extatici vycházejí na světlo.

Dáte-li všechny tyto zážitky dohromady, začíná to vypadat jako prométheovské povstání. Pokroky vědy a technologie nám dávají bezprecedentní přístup a vhled do horního rozsahu lidských prožitků, možná nejkontroverznějšího a nejnepochopenějšího teritoria v historii. Prostopášníci, vojáci, vědci, umělci, podnikatelé, technologové a obchodní vůdci po celém světě tyto vhledy využívají ke společnému cíli: zahlédnout to, co je nad mraky. Nejprve osaměle, pak ve stále větším počtu, a nyní, pokud víte, kam koukat, prakticky všude, kam se podíváte. Vidíme mocnou vlnu, rostoucí hnutí, které chce vzít útokem nebe a ukrást oheň. Je to revoluce v lidských možnostech.

A toto je kniha o téhle revoluci.

12

Část první: Případ pro extasis „Alternativou je nevědomí13, základní nastavení, krysí závod, neustálý hlodající pocit, že jste měli, a ztratili, jakousi nekonečnou věc.“

– DAVID FOSTER WALLACE

KAPITOLA JEDNA:

Co je tento oheň?

SPÍNAČ Jedna z nejtěžších částí na tom, když jste Navy SEAL14, není vědět, kdy máte střílet; je to vědět, kdy střílet nemáte. A my víme, proč. Pokud dáte tucet chlapů do tmavé místnosti a vyzbrojíte je automatickými zbraněmi, někdo mrkne.

Nebo sebou škubne. A pak už to jede. Proto představovalo takový problém dopadnout al-Wazua15: SEALové ho víc než cokoli jiného potřebovali dostat živého.

Byl konec září 2004 na předsunuté operační základně v severovýchodním rohu Afghánistánu. Bylo tam umístěno několik tuctů členů elitního SEAL Team Six neboli, jak si raději říkali, DEVGRU, kteří shromažďovali informace a připravovali mise. Asi tak o šest měsíců dříve si jeden rádiový operátor všiml, že hovory o Wazuovi prudce vzrostly. Možná se skrýval v lesích jižně od nich.

Nebo byl možná v horách na severu. Potom se z pověstí stala fakta. Wazu byl ve skutečnosti jak v lese, tak v horách – ukrýval se v alpském lese asi sedmdesát mil západně od jejich současné polohy.

To pro SEALy nebyla dobrá zpráva. Terén na západě tvořila vysoká poušť – osamělá, pustá a drsná. Na nenápadnou misi tam nebylo dostatečné krytí.

15

JAK UKRÁST OHEŇ

Za těchto podmínek nebylo možné dostat se tam bez přestřelky; nebylo nijak zaručeno, že dokážou Wazua zajmout živého.

Al-Wazu byl kdysi hráčem střední úrovně, ale jeho proslulost vylétla do oblak, když dokázal něco, co se ještě žádnému pracovníkovi al-Kajdá nepodařilo: utekl z amerického zadržovacího centra. Tento jediný čin ho povýšil do horních vrstev organizace a přinesl mu tlupu oddaných stoupenců a onu nejvyšší džihádskou poctu: osobní pochvalný dopis od Usámy bin Ládina.

Od té doby měl Wazu spoustu práce: nábor, nájezdy a zabíjení. Proto ho SEALové potřebovali živého. Jeho hodnota coby zpravodajského přínosu se zečtyřnásobila. V hlavě toho měl dost na to, aby se s tím dala zlikvidovat většina zbývajících buněk v oblasti. A kromě toho, SEALové chtěli vyslat určitou zprávu.

A onoho záříjového dne dostali šanci. Odpoledne přišla rádiová zpráva: al-Wazu je v pohybu. Vyšel z lesa a vydal se dolů z hor. Směřuje přímo k nim.

To pro SEALy změnilo všechno. Pohyblivý cíl znamenal, že se proměnné exponenciálně množily. Mohlo se stát cokoli. Ale oni měli pořád práci. Tým se sešel a důkladně si prošel celou misi. Připravil plány pro nepředvídané události, uložil si do paměti detaily. Den se změnil v noc a noc se táhla.

Do úsvitu zbývalo jenom pět hodin a cíl byl stále v nedohlednu. SEALové potřebovali tmu. Ve dne byla jejich mise mnohem komplikovanější. Víc lidí bylo vzhůru, na silnicích byl větší provoz a bylo příliš mnoho způsobů, jak by podezřelý mohl zmizet v davu.

Potom, po všem tom čekání, měli náhle cíl. Al-Wazu se zastavil. Zbývalo už jen několik hodin tmy a SEALové nemohli uvěřit tomu, jaké měli štěstí. Skrýval se ani ne míli od jejich současné pozice – na místo operace mohli doslova dojít pěšky.

Komandér Rich Davis (to z bezpečnostních důvodů není jeho skutečné jméno) si nebyl jistý, jestli to je štěstí. Jako vůdce této jednotky věděl, jak moc jeho muži Al-Wazua chtějí. Byli napružení. Mílová procházka nebyla nic moc.

Davis by dal přednost tříhodinovému plahočení do kopce. Tři hodiny by je neunavily, ale mohly by je uklidnit. Mohly by jim pomoci soustředit se. Mohlo by jim to pomoci splynout.

16

Co je tento oheň?

Řekové měli pro tohle splynutí slovo16, které se Davisovi docela líbilo – extasis – akt „vystoupení za své vlastní hranice“. Davis měl také své vlastní slovo. Říkal tomu „spínač“, ten okamžik, kdy přestanou být oddělenými muži s životy a manželkami a věcmi, na kterých záleží. Okamžik, kdy se stali – no, není žádný snadný způsob, jak to vysvětlit, ale něco se tam venku stalo.

Platón popisoval extasis jako změněný stav, ve kterém naše normální bdělé vědomí zmizí a nahradí ho intenzivní euforie a mocné spojení s větší inteligencí.

Dnešní vědci mají poněkud odlišné termíny a popisy. Nazývají tento zážitek „group flow“, tedy „skupinový tok“. „[Je to] vrcholný stav,“ vysvětluje psycholog Keith Sawyer ve své knize Skupinový génius, „skupina podávající výkony na nejvyšší úrovni svých schopností… V situacích, které se velmi rychle mění, je důležitější než kdy předtím, aby skupina dokázala spojit jednání a vědomí, aby se pomocí improvizace okamžitě přizpůsobovala.“ Ať už je popis jakýkoli, jakmile se SEALům tento spínač přepnul, ta zkušenost se nedala splést. Jejich vědomí se posunulo. Přestali se chovat jako jednotlivci a začali pracovat jako jeden – jako jediná entita, úlová mysl. V horké zóně s vysokými sázkami, kde pracují, je toto kolektivní povědomí, jak říká Davis, „jediný způsob, jak tu práci odvést“.

A není to podivné? Tohle znamená, že oné noci, během kritické mise zajmout, nikoli zabít, byl změněný stav tím jediným, co stálo mezi Al-Wazuem a preventivní dvojitou ránou do hrudi. Pokud byli izolovaní lidé s prsty na spoušti, někdo sebou určitě musel škubnout. Ale když byli tým, který myslí a pohybuje se společně? Inteligence se znásobila, strach rozdělil. Celek nebyl jen větší než součet jeho částí; byl i chytřejší a statečnější. Komandér Rich Davis tedy nejen že doufal, že onoho večera tento spínač přepnou – on na to spoléhal. „SEALové,“ vysvětluje, „spoléhají na toto splynutí vědomí víc než na jakoukoli jinou dovednost. Dokázat přepnout ten spínač – to je pravé tajemství toho být SEALem.“

17

JAK UKRÁST OHEŇ

V YSOKÁ CENA NINDŽOVSK ÝCH ZABIJÁKŮ Proměnit průměrného Joea v amerického mariňáka připraveného jít do boje stojí 25 000 dolarů17. Na druhou stranu, SEALové stojí mnohem víc. Odhady za cenu osmi týdnů18 základního námořnického výcviku, šesti měsíců podvodního demoličního výcviku, šesti měsíců pokročilého tréninku dovedností a osmnácti měsíců výcviku čety před nasazením – tedy všechno to, co je zapotřebí, aby se SEAL připravil k boji – činí zhruba 500 000 dolarů na hlavu. Jinými slovy, Navy SEALové jsou jedním z nejdražších souborů válečníků, který byl kdy sestaven.

A to jsou pouze náklady na výcvik běžných nindžovských zabijáků. Pokud se chcete dostat do elitní jednotky DEVGRU, musíte nejprve projít několika dalšími týmy SEALů (celkem jich je devět). Vzhledem k tomu, že udržet v terénu žabího muže stojí přibližně 1 milión dolarů ročně19 a že tyto rotace trvají několik let, přičtěte si zhruba dalších 2,5 miliónu dolarů. A konečně tu jsou další měsíce výcviku pro záchranu rukojmích, což je specialita DEVGRU – to stojí něco přes 250 000 dolarů na osobu. Dohromady to znamená, že těch pár tuctů mužů pod velením Riche Davise, jednotka SEALů pověřená úkolem zajmout, ale nezabít, al-Wazua, představovali nesmírně dobře naolejovaný stroj za 85 miliónů dolarů.

Co tedy američtí daňoví poplatníci za své peníze dostanou?

Dobré místo, kde můžete začít, je samotný popis práce, nebo lépe řečeno to, že žádný není. SEALové jsou multi-taskovací multi-nástroje. Jak vysvětluje jejich oficiální webová stránka20: „Pro Navy SEALa neexistuje žádný typický ‚den v kanceláři‘. SEALové se neustále učí, zlepšují a zdokonalují své dovednosti při práci se členy svého týmu. Jejich funkce nejenom překračuje živly Moře, Vzduchu a Země, ale také mezinárodní hranice, zeměpisné extrémy a spektrum konfliktu.“ Technický termín, který SEALové používají k popisu těchto podmínek, je VUCA – Volatile (nestabilní), Uncertain (nejisté), Complex (komplexní) a Ambiguous (nejednoznačné). Abyste zvítězili nad tímto typem chaosu, potřebujete 18

Co je tento oheň?

úžasnou úroveň kognitivní obratnosti. Jak vysvětluje Rich Davis: „nejdražší část těchto už tak drahých válečníků jsou ty tři libry šedé hmoty v jejich lebkách“.

Tohle samozřejmě není to, jak o SEALech normálně přemýšlíme. To, co o příslušnících těchto zvláštních jednotek víme nejlépe, je, jak tvrdě trénují svá těla, ne své mozky. Tak například Pekelný týden, začátek jejich nechvalně známého selekčního procesu, tvoří pět a půl dne nepřetržité fyzické námahy a radikální spánkové deprivace, což běžně zlomí i atlety světové třídy. Ale i tato zkouška ohněm je víc o mozku než o těle. Jak zakladatel SEAL Fit Mark Divine21 nedávno řekl časopisu Outside: „[T]rénink je navržený tak, aby našel těch několik lidí, co mají potřebnou duševní odolnost na to, aby se stali SEALy.“ Termín, který psychologové používají k popisu této duševní odolnosti, je „kuráž“ – záchytné označení pro vášeň, vytrvalost, pružnost, a do jisté míry schopnost trpět. A i když ten termín odpovídá – SEALové jsou sakra kurážní – je to jen součást celkového obrazu. Kuráž odkazuje pouze na individuální odolnost a tajemství toho jak se stát SEALem je celé o týmu. „V každém kroku výcviku,“ říká Davis, „od prvního dne BUD/S (Basic Underwater Demolition/ SEALs, česky „Základní podvodní demolice/SEALové) až do jejich posledního dne v DEVGRU, vyřazujeme kandidáty, kteří nedokážou posunout svoje vědomí a splynout s týmem.“ Tohle samozřejmě na první pohled vypadá směšně. „Extasis“ je předchůdcem slova „extáze“, které – pokud se dostanete dál než ke droze používané v nočních klubech – popisuje hluboce změněný stav: zážitek vysoce převyšující naše normální vnímání sebe sama. Určitě to není termín, který by se tradičně spojoval s elitními zvláštními jednotkami. V náborových brožurách ho tedy rozhodně nenajdete.

Ale všechno, co pokládáme za výcvik SEALů je ve skutečnosti brutálním filtračním systémem, který – když nepočítáme očividné taktické dovednosti a fyzickou výdrž – lidi třídí výlučně podle jediné věci: Když tohoto člověka přitlačíte ke zdi, ustoupí do sebe, a nebo splyne se svým týmem? To je důvod, proč během základního výcviku donekonečna zdůrazňují „plavecké kámoše“ (partnery, které nesmíte nikdy a za žádných okolností opustit). Vždyť tyhle „plavecké kámoše“ mají i při nasazení v Afghánistánu, kde na tisíce mil daleko 19

JAK UKRÁST OHEŇ

není jediná vodní plocha! Takhle také oddělují dobré od skvělých v proslulých Jatkách, jejich speciálně navržené instalaci pro trénink záchrany rukojmích, kde se schopnost týmu pohybovat se jako jeden muž měří na milimetry a kde úspěch vyžaduje téměř nadlidské kolektivní povědomí. „Když SEALové proniknou do nějaké budovy,“ říká Rich Davis, „tak být pomalý znamená nebezpečí. Chceme se pohybovat co možná nejrychleji.

Abychom toho docílili, máme pouze dvě pravidla. První z nich je dělat pravý opak toho, co dělá ten před vámi – takže když on se podívá nalevo, vy se podíváte napravo. Druhé pravidlo je ošemetnější: ten, kdo ví, co dělat dál, je vůdce. V tomhle ohledu jsme naprosto nehierarchičtí. Ale v bojovém prostředí, kdy nesmírně záleží na zlomku vteřiny, není čas na nějaké rozmýšlení.

Když někdo předstoupí, aby se stal novým vůdcem, všichni se okamžitě, automaticky, začnou pohybovat v souladu s ním. To je jediný způsob, jak vyhrajeme.“ Tato „dynamická subordinace“, kdy je vedení proměnlivé a definované podmínkami v terénu, je základem přepnutí spínače. A vytvoření tohoto základu bylo nejvyšší prioritou už v době, kdy mu vůdci týmů rozuměli daleko méně než dnes. „Kastovní systém námořnictva22,“ napsal barvitý zakladatel Team Six Richard Marcinko ve svém životopise Válečník na vlastní pěst, „má pověst systému tak nepružného, jaký jen na světě existuje.“ Aby Marcinko tyto předěly překonal, rozešel se s přísnými námořními protokoly: nechal SEALy opustit tradiční pravidla oblékání a rozdíly mezi důstojníky a mužstvem: oblékali se, jak chtěli, a jen vzácně si salutovali. Marcinko také použil časem prověřenou techniku pro navazování vztahů: opíjení. Před nasazením svůj tým odvedl do místního baru ve Virginia Beach na jednu poslední pařbu. Pokud mezi členy týmu doutnalo nějaké napětí, po několika drincích nevyhnutelně vyšlo na světlo. Ráno muže možná bolela hlava, ale byli k sobě upřímní a připravení fungovat jako jednotka.

Ať už jsou to Marcinkovy ad hoc metody přepnutí spínače v osmdesátých letech nebo Davisův dnešní vytříbenější přístup, stále zbývá jeden zásadní problém: schopnost vypnout své já a splynout s týmem je výjimečný a podivuhodný talent. Proto SEALové strávili několik desítek let vývojem tak důkladného 20

Co je tento oheň?

filtračního procesu. „Kdybychom tomuto jevu opravdu rozuměli,“ říká Davis, „mohli bychom ho trénovat, ne ho hledat filtrováním.“ Filtrování je naneštěstí drahé a ne zrovna efektivní. Téměř 80 procent kandidátů na SEALy vypadne. Přijde se přitom o spoustu schopných vojáků. Úspěšný výcvik SEALa sice stojí 500 000 dolarů, ale neúspěchy stojí desítky miliónů ročně. Jistě, někteří kandidáti nedokážou podat taktické výkony: zastřelí v Jatkách papírové rukojmí nebo upustí zbraň z helikoptéry, ale daleko víc je takových, kteří se nedokážou kolektivně sesynchronizovat. Což není nijak překvapující. To, jak navigovat extasis, v žádném terénním manuálu není. Je to prázdné místo na jejich mapách, mimo pera většiny kartografů, za hranicemi chápání racionálních lidí.

Ale pro SEALy, kteří měli za úkol zajmout, ale nezabít, al-Wazua, to za hranicemi chápání nebylo. Pro ně to bylo prostě to, co se tam venku dělo. A této pozdní zářijové noci se to stalo rychle. „Jakmile jsme vyrazili, spínač se přepnul,“ říká Davis. „Cítil jsem to, ale také jsem to viděl: ten neviditelný mechanismus, co se zaklesnul, to, jak se skupina při hlídkování synchronizovala. Muž vepředu se díval dopředu, všichni za ním střídali své zaměření: jeden nalevo, další napravo, a zadní ostraha nám kryla šest hodin. Nikdy nechodili pozpátku, ale zastavovali se, otáčeli, skenovali, a potom zrychlovali krok, aby dohnali skupinu. Kdybyste se na to dívali zdálky, mysleli byste, že je to secvičené.“ Nebylo.

Hlídka byla rychlá. Ani ne za dvacet minut se dostali ke dvoru; byly to čtyři budovy a vysoká betonová zeď kolem nich. Na chvilku se zastavili – poslední kontroly, mírná reorganizace, a potom znovu vyrazili v pěti pětičlenných skupinách. Jedna skupina pokryla západ a sever, druhá východ a jih, třetí zůstala vzadu, aby jim kryla záda. Poslední dvě skupiny spustily hlavní útok. Každý věděl, co má dělat. Klíčové bylo ticho. Rádiové hovory byly zakázány. „Mluvení je příliš pomalé,“ říká Davis. „Komplikuje situaci.“ Útočné týmy bleskovou rychlostí překonaly zeď a pronikly do budov. První místnost byla prázdná, druhá byla přeplněná a tmavá. Byli tam ozbrojení strážní promísení s neozbrojenými ženami a dětmi. Za těchto podmínek jsou falešná 21

JAK UKRÁST OHEŇ

pozitiva spíš pravidlo než výjimka a vědět, kdy nestřílet, znamená rozdíl mezi úspěšnou misí a mezinárodním incidentem.

Vědomá mysl je mocný nástroj, jenže je pomalá a dokáže zvládnout jen malé množství informací naráz. Na druhou stranu, podvědomí je daleko efektivnější. Dokáže zpracovat víc dat v mnohem kratším časovém rámci. V extasis si dá vědomá mysl pauzu a vše ovládne podvědomí. Když k tomu dojde, zaplaví systém řada neurochemikálií, které posilují výkon, včetně norepinefrinu a dopaminu. Obě tyto chemické látky zlepšují soustředění, reakční odezvu svalů a rozpoznávání vzorů. Když má kontrolu podvědomí a tyto neurochemikálie jsou ve hře, SEALové dokážou vysokou rychlostí číst mikrovýrazy na druhé straně tmavé místnosti.

Když tedy tým vstoupí do nepřátelského terénu, může rozdělit komplexní hrozby na zvládnutelné kusy. Rychle segmentují bojový prostor na známé situace, které umějí řešit, jako stráže, které je třeba odzbrojit, nebo civilisté, které je třeba sehnat do houfu, a na situace neznámé – tmavý tvar ve vzdáleném rohu – které mohou, ale také nemusejí, být hrozbou. Když jsou mozky a pohyby celého týmu pevně spojené, provádí své úkoly současně – shlukují se a odzbrojují bez váhání a bez chyby.

Tu noc v Afghánistánu nikdo nezaváhal. SEALové ty místnosti během několika okamžiků vyčistili, nechali tam pár mužů, aby hlídali jejich vězně, a potom přešli do další budovy. A vtom ho spatřili: když vstoupili, byl tam al-Wazu; seděl na židli s kalašnikovem přes rameno.

Standardní pravidla boje říkají, že ozbrojený nepřítel je nebezpečný nepřítel, ale na téhle situaci nic standardního nebylo. Ten muž před nimi utekl z vězení, cvičil jiné teroristy a prováděl brutální útoky. Už dřív zabíjel, a pokud by dostal šanci, zabíjel by znovu. Byl tu však jeden malý detail, který všichni SEALové, co vstoupili do místnosti, během několika milisekund spatřili, zpracovali, a na jeho základě jednali – nebo lépe řečeno nejednali. Ten detail spočíval v tom, že oči cíle byly právě v tom okamžiku zavřené. Wazu spal jako pařez. Bylo to nekrvavé zajetí. Nikdo nebyl zraněn, nikdo nebyl zabit. Absolutně dokonalé.

Tohle pochopitelně není typický válečný příběh. Není pravděpodobné, že se dostane do zpráv nebo že podle něj natočí film. Hollywood dává přednost 22

Co je tento oheň?

individuálním hrdinům přes beztvářnými týmy, a takové příběhy většinou stojí na dramatu a katastrofách. Ale to, čeho při této razii SEALové dosáhli, má mnohem blíž k ilustrování skutečného jádra kultury zvláštních operací: ve své nejlepší formě jsou vždy anonymním týmem. „Nesnažím se získat uznání23 za své činy…“ říká kodex SEALů, „očekávám, že budu vést a sám budu veden… že členové mého týmu upevní mé odhodlání a budou tiše vést každý můj skutek.“ A tento étos se zdůrazňuje pokaždé, když přepnou ten spínač, když ega zmizí a oni podávají společné výkony, jaké prostě není možné podávat jednotlivě.

Nejtěžší část práce SEALů je vědět, kdy nestřílet. Al-Wazua odvedli zpátky do vězení živého a nepadl přitom ani jediný výstřel. Výcvik SEALů je jedním z nejdražších filtračních systémů, které kdy byly zkonstruovány, a je z velké části navržený k tomu, aby umožňoval extasis. Jaká je tedy jeho skutečná hodnota? „Inu,“ říká Davis, „když jsme s Wazuem zatřásli, aby se probudil, a on uviděl ve svém obýváku skupinu Navy SEALů s ocelovým pohledem a černými obličeji – ten výraz na jeho tváři? Neměl chybu.“

GOOGLE NAHAZUJE UDIČKU V jednom vysokém pouštním údolí, na druhé straně světa od afghánistánského loviště SEALů, si Larry Page a Sergey Brin, mladí zakladatelé společnosti Google, uvědomili, že i oni sami potřebují lepší filtr pro „extasis“.

A to rychle.

Psal se rok 2001, tři roky před al-Wazuovým ošklivým probuzením, a Page a Brin čelili největšímu personálnímu rozhodnutí svých nových podnikových životů. Přestože vytvořili jednu z nejznámějších sérií přijímacích zkoušek v Silicon Valley, kde byli kandidáti nemilosrdně vetováni svými GPA, SAT a schopností luštit hlavolamy ve stylu MENSY, Page a Brin si uvědomili, že příští místo, které budou obsazovat, nedokážou rozlousknout pouze na základě metrik.

Po několika letech raketových úspěchů se správní rada Googlu rozhodla, že společnost začíná být na Larryho a Sergeye, kterým bylo něco přes dvacet, trochu moc. Investoři měli dojem, že je zapotřebí trocha „dozoru dospělých“ 23

JAK UKRÁST OHEŇ

a spustili pátrání po CEO – jak se ukázalo, bylo to jedno z nejzásadnějších přijetí CEO v technologické éře.

Tento proces nebyl pro nikoho snadný. Po téměř jednom roce rozhovorů, jak Brin později řekl tisku: „Larrymu a mně se podařilo24 odcizit si padesát nejlepších vedoucích pracovníků v Silicon Valley. Docházel jim čas. Pokud se jim to brzy nepodaří udělat správně, dokážou tím to, co říkala správní rada: nestačí na to.

Page a Brin při výběru svého CEO dospěli k závěru, že se musejí podívat za hranice svého normálního filtrovacího procesu. Životopisy byly prakticky k ničemu. Technická část byla víceméně jasná – v Silicon Valley byla spousta ostrých chlapíků, kteří dokázali řídit stáj kódovacích opičáků. Ale oni museli ve městě plném obrovských osobností najít někoho, kdo by dokázal dát své ego stranou a pochopit, o co se Google snaží. Někdo, kdo by mohl, jak řekl John Markoff z New York Times25, „disciplinovat křiklavou, požitkářskou kulturu Googlu, aniž by z ní vyždímal genialitu.“ Když to udělají správně, bude jim na deset nebo i více let patřit prostor vyhledávačů. Když to zkazí, mohli by ztratit kontrolu nad společností. Konec hry.

Zpátky na univerzitu.

A tak Page a Brin v záchvatu zoufalé inspirace zjistili, že se obracejí k neobvyklému selekčnímu procesu: k brutálnímu filtračnímu systému, který byl úžasně podobný BUD/S, ale zároveň tak divoce odlišný, jak jen mohl být.

Stejně jako nechvalně známý Pekelný týden SEALů, finalista pro práci CEO společnosti Google musel strávit pět dní a nocí téměř beze spánku a snášet přitom drtivé slunce, mrazivý chlad a záplavu VUCA podmínek, dvacet čtyři hodin denně, sedm dní v týdnu. Tento perspektivní vůdce byl dohnán do fyzických a psychologických extrémů a neměl se kde schovat. Stáhne se do sebe?

Nebo dokáže splynout s týmem?

Bylo tu samozřejmě pár rozdílů. Na rozdíl od pláže v San Diegu, kde svou cenu ukazují perspektivní kandidáti na BUD/S, pláž, kterou měli na mysli Page a Brin už téměř 15 000 let neviděla tekoucí vodu. Teď to bylo dno vyschlého jezera, suché jako troud, uprostřed nevadských hor Black Rock. Tam se odehrává Burning Man, jeden z podivnějších rituálů dospělosti moderní doby.

24

Co je tento oheň?

A „rituál dospělosti“ je správná fráze. Tento kypící, dočasný karneval desetitisíců lidí má své vlastní podivné zvyklosti, exotické rituály a zuřivě oddané stoupence. Je to moderní Eleusis, bakchanáliový výbuch, Večírek na konci času – vyberte si. Ale nelze popírat pravdu: něco se tam děje.

A Page a Brin byli pravidelnými a nadšenými návštěvníky. Společnost, která nastavila laťku26 pro poskytované výhody, provozovala kyvadlové autobusy, které tam jezdily zdarma. Po mnoho let nebylo dvoupatrové atrium Budovy 43, hlavního velitelství Googlu, vyzdobené poctami z oboru ani plochými obrazovkami s cenami akcií. Místo toho tam byly obrázky Googlerů v bederních rouškách, jak točí ohněm, a jejich eklektické umělecké projekty na Burning Manovi.

Vůbec první Google Doodle, uveřejněný koncem léta roku 1998, byla vlastně hrubá čárková postavička samotného Burning Mana. Tvořily ji dvě čárky za sebou vycentrované nad druhým žlutým „O“ ve slově „Google“ – a tato tajemná ikona říkala těm, kdo tyhle věci znali, že Page a Brin zhasínají v Palo Alto a vyrážejí do nevadské pustiny; a nějaký „uptime“ ať se jde vycpat.

Když se tedy zakladatelé doslechli, že Eric Schmidt, šestačtyřicetiletý veterán ze Sun Microsystems a informatik s doktorátem z Berkeley, je jediným z finalistů na CEO, který už na této akci byl, přeskupili hodnocení a zavolali mu. „Eric byl… jediný27, kdo byl na Burning Manovi,“ řekl Brin Docu Searlesovi, který byl v té době Berkman Fellow na Harvardu. „Mysleli jsme si, že [to] je důležité kritérium.“ Sociolog Fred Turner ze Stanfordu28 souhlasí a tvrdí, že důvod, proč má Silicon Valley tento festival tak rádo, spočívá v tom, že přináší tento zážitek úlové mysli masám. „Proměňuje inženýrské dílo v… jakousi komunální profesní extázi.“ Jeden z Turnerových výzkumných subjektů, sám Googler, vysvětloval své zkušenosti z pyrotechnického týmu: „[Byli jsme] velmi soustředění, velmi málo jsme mluvili, byli jsme otevření všemu… žádná ega. Pracovali jsme velice semknutě… Miloval jsem ten ‚pocit toku‘ v týmu – byl to rozšířený, extatický pocit interpersonální jednoty a bezčasovosti, který jsme celou dobu sdíleli.“ A stejně jako když SEALové přepnou vypínač, „komunální profesní extáze“ Googlerů spoléhá na změny mozkových funkcí. „Účast na festivalech, jako je Burning Man29,“ vysvětluje oxfordská profesorka neuropsychologie Molly 25

JAK UKRÁST OHEŇ

Crockettová, „praktikování meditace, to, že jste v toku, nebo braní psychedelických drog spoléhá na společné neurální substráty. To, co má řada těchto cest společné, je aktivace serotoninového systému.“ Není to ale jen serotonin, co tvoří základ těchto kolaborativních zážitků.

Všechny neurochemikálie30, které se v těchto stavech objevují – serotonin, dopamin, norepinefrin, endorfiny, anandamid a oxytocin – hrají roli v sociálním sbližování. Norepinefrin a dopamin jsou základem „romantické lásky“, endorfiny a oxytocin vážou matku k dítěti a přítele k příteli, anandamid a serotonin prohlubují pocity důvěry, otevřenosti a intimity. Když všechny tyto chemikálie proudí skupinami zároveň, dostanete pevnější vazby a zvýšenou spolupráci.

Tato zvýšená spolupráce, tato komunální profesní extáze, byla tím, co Page, Brin a tolik inženýrů společnosti Google objevilo v poušti. Byl to změněný stav vědomí, který naznačoval lepší způsob, jak spolupracovat, a pocit, který každý, kdo by je chtěl vést, prostě musel znát z první ruky. Možná, že pokud Schmidt dokázal vydržet to spalující horko, ty prachové bouře, ty bezesné noci a tu neúprosnou „je mi úplně fuk, kdo jseš“ podivnost Burning Mana – jen možná – bude tím chlapíkem, který by jim mohl pomoci zvětšit jejich sen, aniž by ho zabil.

Fungovalo to? Opravdu párty v zapadákově odfiltrovala kritický talent lépe než jakýkoli algoritmus, který dokázali nakódovat? „Celý smysl toho vzít Schmidta na Burning Mana31,“ vysvětluje Salim Ismail, globální velvyslanec Singularity University a neodmyslitelná postava Silicon Valley, „byl v tom podívat se, jak dokáže zvládat divoké prostředí. Dokáže řešit nestabilní, nový kontext? Extrémní kreativitu? Splynul se svým týmem nebo mu stál v cestě? A právě to se na této cestě naučili – že to je jeden ze Schmidtových velkých talentů. Je velice flexibilní, a to i v obtížných podmínkách. Adaptoval svůj manažerský styl tak, aby odpovídal jejich kultuře, ale přitom nenechal vykrvácet jejich genialitu, a udělal z Googlu něco nestvůrně úspěšného.“ Jen se podívejte na čísla. Když Google v roce 2001 Schmidta přijal32, říkalo se, že mají příjem ve výši asi 100 miliónů dolarů. O deset let později, když Schmidt konečně předal otěže CEO zpět Pageovi, činily příjmy téměř 40 miliard dolarů.

To je návratnost téměř 40 000 procent.

26

Co je tento oheň?

Page a Brin později obsadili devatenáctou a dvacátou příčku na seznamu nejbohatších osob časopisu Forbes, zatímco Schmidt je jedním z mála lidí, kteří se kdy stali miliardáři díky přednostnímu nákupu akcií, aniž by byli zakladatelé nebo jejich rodinní příslušníci. Dokonce i pro společnost jako Google, oddanou skromným cílům, jako jsou divoké šance na zdesetinásobení a organizování informací celého světa – čtyřistanásobná návratnost?

To je tak blízko k „nevyčíslitelné ceně“, jak se jen mohou dostat.

HACKOVÁNÍ EXTASIS Co se tady doopravdy děje? Proč se Google a Navy SEALové, dvě z organizací s nejvyššími výkony na světě, musejí uchylovat k provizorním filtrům, aby našly dovednosti na další úrovni, které zoufale potřebují? Konečně, Page a Brin byli dva z nejchytřejších studentů, kteří prošli Stanfordem za celá léta. Tým, který shromáždili v Googlu, byl pečlivě vybrán pro svou schopnost kvantifikovat nevyzpytatelné. Už v roce 2001 se jejich společnost koupala v penězích. Kdyby byl nějaký způsob, jak postavit nebo koupit lepší past na talenty, tak by ji při hledání svého příštího CEO použili.

Na druhou stranu, DEVGRU má volnou ruku jít po tom absolutně nejnovějším. Tihle lidé každý rok jen za munici utratí tolik, jako celá námořní pěchota. Takže aby přiznávali, jako to přiznal komandér Rich Davis, že změněný stav vědomí je zároveň zásadní pro misi a příšerně nepolapitelný – něco, co mohou najít postupnou filtrací, ale nemohou to specificky trénovat? To nedává velký smysl.

Je to proto, že ať se na to díváte jak chcete, extasis velký smysl nedává. Zůstává hlubokým prožitkem, místem daleko za hranicemi našeho normálního já, tím, co spisovatel Arthur C. Clarke nazval „dostatečně pokročilou technologií“ – tím druhem, co nám připadá jako magie.

Ve světle tohohle je snadné vidět, proč Google svoji talentovou mapu postavil na spolehlivých a pozorovatelných věcech: známkách, standardizovaných testech a hodnotách IQ. To jsou věci, které inženýři znají; takhle přemýšlejí.

27

JAK UKRÁST OHEŇ

I SEALové jsou proslulí svou empiričností. Pokud něco nefunguje napoprvé a pokaždé, najdou něco lepšího, co tak fungovat bude. A jejich kultura je machistická – city v ní přicházejí zkrátka. Takže pocit jako extasis? Toho se nikdo ani nedotkne. Aspoň dokud na něj DARPA nepostaví implantát.

Takže tady jsme Google a SEALy našli před deseti lety: dvě organizace podávající vysoké výkony, co se snažily najít podivnou sadu dovedností, kterou ani jedna z nich nedokázala pojmenovat nebo trénovat. A není to proto, že by hledali na špatném místě – byli jen trochu napřed.

Za posledních deset let je věda a technologie dohnaly. Metodu pokusu a omylu začaly nahrazovat empirické důkazy. A to nám dává nové způsoby, jak přistupovat k extasis. Ale dřív, než se podíváme na některé z těchto příběhů, musíme si definovat termíny.

Když říkáme extasis, mluvíme o velmi specifickém rozsahu změněných stavů vědomí. Za prvé to jsou stavy toku, ty okamžiky „v zóně“, včetně skupinového toku, nebo to, co SEALové zažili při dopadení al-Wazua a co Googleři využili v poušti. Za druhé, kontemplativní a mystické stavy, kdy se techniky jako odříkávání, tanec, meditace, sexualita, a v poslední době nositelná elektronika používají k vypnutí vašeho já. A konečně tu jsou psychedelické stavy, kde nedávná obroda povoleného výzkumu vede k některým z nejzajímavějších farmakologických zjištění za posledních několik desítek let. Tyto tři kategorie dohromady definují naše teritorium extasis.

Pravda, možná vám přijde, že je podivné házet všechny tyhle věci do jednoho pytle. A po většinu posledních sta let jsme to tak také brali. Stavy toku se typicky spojovaly s umělci a atlety; kontemplativní a mystické stavy patřily hledačům a světcům; a stavy psychedelické zkoušeli hipíci a raveři. Ale během posledních deseti let, jsme díky pokrokům ve vědě o mozku mohli odtáhnout oponu a objevit, že tyto zdánlivě nesouvisející jevy sdílejí pozoruhodné neurobiologické podobnosti.

Normální bdělé vědomí má v mozku předvídatelnou a konzistentní signaturu33: rozsáhlou aktivitu v prefrontální kůře, mozkové vlny ve vysokofrekvenčním pásmu beta a stálé odkapávání stresových chemických látek, jako je norepinefrin a kortizol. Během stavů, které tu popisujeme34, se tato signatura 28

Co je tento oheň?

výrazně mění. Místo rozsáhlé aktivity v prefrontální kůře vidíme, jak se specifické části tohoto regionu buď rozsvěcují a stávají se hyperaktivními, nebo utlumují a stávají se hypoaktivními.

Zároveň mozkové vlny zpomalí z nervózní bety na zasněnou alfu a hlubší thétu. Neurochemicky řečeno, stresové látky jako norepinefrin a kortizol se nahradí sloučeninami, které posilují výkon a produkují potěšení, jako je dopamin, endorfiny, anandamid, serotonin a oxytocin.

Takže bez ohledu na to, jak odlišné se tyto stavy zdají být na první pohled, jejich neurobiologické mechanismy – tedy knoflíky a páčky, které se v mozku upravují35 – jsou si pozoruhodným způsobem podobné (důkladný popis najdete v poznámkách na konci knihy). A toto chápání nám umožňuje vyladit změněné stavy s nově nalezenou přesností.

Zvažte jednu z nejjednodušších a nejstarších extatických technik: meditaci.

Pokud jste v minulosti chtěli využít meditaci ke konzistentnímu dosažení stavu, ve kterém vaše já zmizelo, potřebovali jste k tomu desítky let praxe. Proč? Protože vaším cílem nebylo nic víc než jistý zvláštní pocit a dosáhnout ho bylo jako házet šipky se zavázanýma očima. Ale výzkumníci dnes vědí, že střed tohoto terče ve skutečnosti koreluje se změnami v mozkových funkcích – jako jsou mozkové vlny v nízkém alfa a vysokém théta rozsahu – a to odemyká všemožné nové možnosti tréninku.

Místo aby meditátoři sledovali dýchání (nebo odříkávali mantru, nebo luštili koan), mohou se napojit na zařízení pro neurofeedback, která jejich mozek nasměrují přímo do alfa/théta pásma. Je to celkem přímočará úprava elektrické aktivity, která však dokáže urychlit učení, takže ti, kdo ji praktikují, mohou během několika měsíců dosáhnout toho, co dříve trvalo léta.

Tento vývoj umožňuje organizacím, jako jsou SEALové a Google přistupovat k vysokým výkonům úplně jiným způsobem. Přešli za hranice svého nejstaršího zkoumání a nyní o extasis usilují s takovým stupněm přesnosti, který ještě před deseti lety prostě nebyl možný.

29

JAK UKRÁST OHEŇ

MENTÁLNÍ TĚLOCVIČNA V létě roku 2013 jsme měli šanci navštívit jak SEALy, tak Google, a na vlastní oči se přesvědčit, jak daleko se dostali. SEALy jsme navštívili proto, že Rich Davis a několik vůdců týmů DEVGRU četlo Vzestup Supermana a všimli si značného překryvu mezi tokem, který tato kniha popisovala, a svými vlastními zkušenostmi na bojišti. Pro Davise byla ta razie proti al-Wazuovi pouze jednou z tuctů misí, kdy se ocitl v zóně a dokázal nemožné. Tyto okamžiky změnily jeho život. Začal hledat experty, kteří by mu mohli říct, jak tyto stavy fungují a jak jich získat víc. A i když jsme si nebyli jistí, jestli máme něco nového, co bychom tyhle lidi mohli naučit, dostali jsme pozvánku do velitelství SEALů v Norfolku ve státě Virginia, abychom pozorovali jejich muže v akci a nabídli jim jakékoli naše vhledy do toho, jak „přepnout spínač“.

Poté, co jsme se přebrodili skrz několik vrstev kontrol pozadí a zkostnatělého papírování, strávili jsme jedno dopoledne prezentací pro týmy a několik hodin sledováním aktivního tréninku záchrany rukojmích z pozorovací terasy v podkroví Jatek. Potom, během debriefingu, jsme se ocitli v konferenční místnosti bez oken, kde jsme se bavili s vůdci týmů o vysoké ceně filtrování při hledání extasis. Není to jen otázka financí – 500 000 dolarů potřebných k vycvičení SEALa, 4,25 miliónů, které stojí dostat je do DEVGRU, dokonce ani ty desítky miliónů, které se přitom promrhají – to, co je trápilo víc, byla lidská cena. Znovu a znovu jsme slyšeli, jak může být jejich filtrovací proces emocionálně zničující. Jak selhání ničí kariéry a životy. „Jsme klub s velmi vysokými výkony36,“ vysvětloval nám jeden z vůdců týmu SEALů, „a někteří chlapi se už prostě ze selhání nezotaví.“ Když tato schůzka skončila, provedli nás svojí nejnovější instalací, Mentální tělocvičnou, což byl jejich nejlepší odhad, jak extasis trénovat a ne pouze filtrovat. Jistě, stálo milióny ji postavit, ale jestli jim mohla pomoci spolehlivě přepnout ten spínač – jestli mohla pomoci více dobrým chlapům, aby se tuto neviditelnou dovednost naučili – pak bude mít daleko větší cenu.

Mentální tělocvična je stejným dílem pot z Crossfitu a čarodějnictví z DARPA – je to soubor některých z nejlepších nástrojů a technologie pro 30

Co je tento oheň?

trénování výkonu těla a mozku na světě: mozkové monitory EEG, lékařská zařízení pro srdeční koherenci, fitness stanice sledující pohyb, to vše vybavené senzory, skenery a obrazovkami, které mají SEALy zahnat do zóny rychleji než kdy předtím.

Když jsme v této instalaci zahnuli za roh, uviděli jsme v malém výklenku čtyři vejčité kapsle. Byly to nádrže pro smyslovou deprivaci, ve kterých se lidé celé hodiny v naprosté tmě vznášejí v naprosté temnotě. Vynalezl je výzkumník a neurovědec NIH John Lilly37 v šedesátých letech a jsou specificky navržené k tomu, aby lidem pomohly vypnout jejich já (při vytváření pocitu vlastního já náš mozek používá smyslové vstupy, takže jejich odstraněním můžete tento pocit zredukovat). Poté, co začal Lilly tyto nádrže používat, aby zkoumal účinky LSD a ketaminu na vědomí, upadly u vedení v nemilost a změnily se v pouhou kontrakulturní kuriozitu. Ale teď tu zase byly, v doruda rozžhaveném víru vojenskoprůmyslového komplexu, a používaly se k výcviku supervojáků.

A Sealové iterovali Lillyho původní technologii. Ve spolupráci s výzkumníky v Pokročilém monitorování mozku v kalifornském Carlsbadu do celého prožitku zapojili nervové a srdeční zpětnovazební smyčky, digitální displeje a hi-fi zvuk. Tyto upgrady mají svůj praktický účel: zrychlené učení. Když SEALové použijí nádrže k eliminování všeho, co odvádí pozornost, přitáhnou specifické mozkové vlny a regulují frekvenci svého tepu, dokážou zkrátit čas potřebný k naučení cizího jazyka ze šesti měsíců na šest týdnů. Pro specializovanou jednotku, která se nasazuje na pěti kontinentech je vypnutí vlastního já kvůli zrychlenému učení strategickým imperativem.

Není to jen námořnictvo, kdo tuto doménu studuje do větší hloubky. Několik měsíců po naší návštěvě Norfolku jsme se přes celou zem vydali do Googleplexu. Byli jsme tam proto, abychom mluvili s inženýry o stavech toku a dozvěděli se víc o tom, co Google dělá pro zkrocení „komunální profesní extáze“, kterou poprvé zahlédli v poušti Black Rock.

Hned po naší prezentaci jsme odjeli na několika všudypřítomných a barevných Google-bicyklech na druhou stranu kampusu, abychom se zúčastnili otevření jejich nového „centra dbalosti“ za několik miliónů dolarů. Celá má uklidňující limetkově zelenou barvu s bambusovými akcenty a obsahuje „bar 31

JAK UKRÁST OHEŇ

vitality“, který čtyřiadvacet hodin denně nabízí čerstvě vymačkané šťávy, a sadu meditačních místností vybavených senzorovými obleky a zařízeními pro nervovou zpětnou vazbu podobných těm, které jsme viděli v Mentální tělocvičně námořnictva. V Google si uvědomili, že když přijde na silně konkurenční technologický trh, pomáhat inženýrům dostat se do zóny a déle v ní zůstat je zásadní investice. Ale stejně jako SEALové, ani oni ještě nedali úplně dohromady všechny proměnné. „Jde to dobře38,“ vysvětloval Adam Leonard, jeden z vůdců „G Pause“ (jejich jména pro jejich program tréninku dbalosti). „Máme aktivní komunity po celém světě, ale větším problémem je, jak přimět lidi, kteří ještě nemeditují, aby začali. Lidé, kteří už sedí [v meditaci], výhody chápou. To k těm, kteří mají příliš práce a jsou moc vystresovaní, než aby zpomalili – k těm, co to potřebují nejvíc – se proniká nejhůř.“ Ale není to proto, že by se o to nesnažili. Když jsme si promluvili s týmem lidského výkonu v Googlu, dozvěděli jsme se, že řada legendárních pokusů této společnosti vytvořit prostředí s dokonale hladkými přechody mezi životem a prací – od kyvadlové dopravy pro zaměstnance s Wi-Fi po jídelny stylu „z farmy přímo na stůl“ a předem zamluvené lístky na víkendová dobrodružství – byly také pokusy minimalizovat rušení a udržet zaměstnance v toku. „Na rozdíl od mnoha jiných firem39,“ poukazuje Fred Turner ze Stanfordu, „manažeři Googlu podporovali… zkoumání svých inženýrů a administrátorů a neúnavně šířili étos dobrotivé ‚peer production‘.“ Tím, že Google dělá, co je v jeho silách, aby udrželo lidi mimo jejich hlavy a pohlcené jejich projekty, snaží se z té samé profesní extáze, kterou našli v poušti, udělat trvalou část jejich životů na kampusu.

EKONOMIKA ZMĚNĚNÝCH STAVŮ Po těchto návštěvách, a poté, co jsme viděli, kolik času a peněz jsou tyto dvě organizace ochotné investovat do maximalizování výhod změněných stavů, jsme si nemohli pomoci, abychom si neříkali, jak to vypadá s námi ostatními. Bylo 32

Co je tento oheň?

možné, že záměrné hledání extasis sahalo i za hranice vysoce výkonných organizací? Záleželo na něčem z tohohle obyčejným lidem? A pokud ano, jak moc? „Řekněte mi, čeho si ceníte, a já vám možná uvěřím,“ řekl kdysi manažerský guru Peter Drucker, „ale ukažte mi svůj kalendář a bankovní výpis a já vám ukážu, čeho si doopravdy ceníte.“ A tak jsme se rozhodli řídit se Druckerovou radou a sledovat peníze.

Nejprve jsme hotovost, kterou lidé každý rok utrácejí na to, aby se dostali ze své hlavy, nazvali „Ekonomikou změněných stavů“40. A to jsme nemysleli metaforicky; mysleli jsme to doslova. Pokud se chceme „dostat z naší hlavy“, potřebujeme k tomu specifickou biologickou signaturu v mozku. Konkrétně se jedná o zpomalení neuroelektrické aktivity, o deaktivaci sítě, která podporuje sebeuvědomování, a o přítomnost nejméně několika z té „velké šestky“ neurochemikálií, o kterých jsme mluvili před chvílí. Pokud nějaký prožitek vytváří tuto signaturu, mohli jsme ho důvěryhodně zahrnout do našeho součtu.

S neurobiologií coby naším filtrem jsme dokázali odhalit podobnosti mezi jinak rozdílnými zážitky. Kdybychom věnovali pozornost jedné jediné kategorii – například stavům toku nebo mystickým stavům nebo psychedelickým stavům – bylo by snadné minout větší trendy a hlubší vzory. Ale s knoflíky a páčkami, které nás vedly, jsme mohli zmapovat tento terén a změřit dopad způsoby, které byly dříve jednoduše nemožné. Jinými slovy, mohli jsme začít k ekonomice změněných stavů přidávat nějaká pevná čísla.

Tedy, abychom to řekli jasně – netvrdíme, že všechny kategorie, které nyní zvážíme, představují promyšlené, zdravé nebo úmyslné přístupy ke kultivaci extasis. Řada z nich je dokonce pravým opakem – přístupy impulzivní, destruktivní a neúmyslné. Ale právě tento fakt – že máme pud hnát se za změněnými stavy, přestože to s sebou často nese vysokou cenu – podtrhuje, jak velkou a někdy skrytou roli v našich životech hrají.

Naše počítání jsme začali s poměrně nekontroverzním předpokladem, že jakékoli účtování extasis by mělo zahrnovat všechny látky, které lidé používají ke změně stavu, od alkoholu, tabáku a kofeinu na straně legální po kokain, heroin a metamfetaminy na straně ilegální (a pokud si nejste jistí, že by se káva měla počítat mezi drogy měnící stav, podívejte se na frontu ve Starbucks v sedm 33

JAK UKRÁST OHEŇ

hodin ráno). Také jsme započítali legální a ilegální trhy s marihuanou, psychofarmaceutiky, jako je Ritalin a Adderall, a prostředky proti bolesti, které ovlivňují náladu, jako je Oxycontin a Hydrocodone.

Potom jsme rozšířili síť za hranice látek, které mění náš duševní stav, na prožitky, které dělají totéž. To zahrnovalo vysokotokové kratochvíle, jako jsou akční sporty, videohry a hazard – tedy aktivity, které se dělají primárně kvůli odměně pro vás samotné a ne kvůli externímu uznání. Také jsme zhodnotili programy osobního rozvoje, které jsou navržené tak, aby „mě dostaly z mojí hlavy a pomohly mi cítit se šťastněji“, od seminářů ve stylu „Probuďte obra v sobě“ Tonyho Robinsona po masivní trh s internetovými příručkami svépomoci.

Potom jsme konzervativně přistoupili k širším kategoriím médií a zábavy.

Tak například: i když by se dalo tvrdit, že velká část živé hudby odráží touhu po kolektivním prožitku se změnou stavu, my jsme se zaměřili na nastupující a jedinečně kvalifikovaný žánr: elektronickou taneční hudbu (EDM). Nejlepší DJ v EDM vydělávají každý rok osmiciferné částky za to, že přijdou do klubu a stisknou tlačítko „play“ na notebooku. Takže nejde o nějaký apel hudební skupiny. Žádná není. A nejde ani o texty. Žádné nejsou. O co tedy jde? O hromové basy, přesně synchronizovanou světelnou šou a obvykle o hodně látek, které ovlivňují mysl. Kromě změny stavu, kterou to způsobuje, není moc důvodů, proč tento zážitek vyhledávat. A tyto stavy jsou stále populárnější. V roce 2014 představovala EDM téměř polovinu veškerého prodeje vstupenek na koncerty, přitáhla čtvrt miliónu návštěvníků zároveň, a také pozornost velkých soukromých kapitálových skupin a investorů z Wall Streetu.

Stejně tak opatrní jsme byli, když přišlo na hodnocení filmů a televize – zaměřili jsme se zde pouze na ty žánry, které jsou zvláště imersivní a únikové, jako jsou filmy v IMAX/3D a streamovaná pornografie. Tak například v případě IMAXu: proč vůbec na takové filmy chodit? Za pár měsíců bychom mohli ten samý film vidět v pohodlí našich domovů. Místo toho jedeme do vzdáleného kina a připlatíme si za totální vnoření: zvuk ze všech stran, který třese našimi sedadly, čtyřicet stop široká plátna, která pohlcují náš zrak, a společnost ostatních, kteří lapají po dechu, pískají a tleskají vedle nás. Nepřiplácíme si za to, abychom viděli víc, ale abychom víc cítili – a méně mysleli.

34

Co je tento oheň?

A potom je tu pornografie. Vzhledem k tomu, že sedm z dvaceti nejnavštěvovanějších internetových stránek jsou pornostránky a že téměř 33 procent veškerých vyhledávání na internetu jsou termíny související se sexem, můžeme bezpečně říct, že v digitálním voyeurismu utápíme spoustu času a peněz. Sledování porna s sebou na rozdíl od analogového sexu nenese žádnou evoluční odměnu. Proč to tedy tolik lidí dělá tak často? Protože na krátký okamžik (a on je opravdu krátký – průměrná návštěva na PornHubu trvá sedm a půl minuty) se ztratíme ve stavu fyziologického vzrušení a neurochemického nasycení. Abychom to řekli na rovinu, na porno koukáme, abychom se dostali do rauše, ne abychom měli sex.

Naši studii jsme zakončili tím, co zná řada z nás v dnešní době nejlépe: sociálními médii. Důvod, proč se nás tato internetová rozptylování tak drží, spočívá v tom, jak efektivně v našich mozcích budují očekávání odměny (především příjemné neurochemikálie dopaminu). Stanfordský neurovědec Robert Sapolsky toto nastavování nazývá „magie ‚možná‘“. Sapolsky objevil, že když kontrolujeme náš e-mail nebo Facebook nebo Twitter, kde někdy najdeme odpověď a někdy ne, příští připojení někoho z našich přátel nám dodá čtyřistaprocentní nárůst dopaminu. To nás může rozptylovat až do bodu závislosti. V roce 2016 podniková konzultační firma Deloitte zjistila, že Američané se na své mobily dívají více než osmmiliardkrát za den.

Ve světě, kde 67 procent z nás přiznává, že kontroluje naše statusové updaty uprostřed noci, během sexu a před naplněním základních biologických potřeb, jako je záchod, spánek nebo snídaně, je asi bezpečné předpokládat, že slušná část toho, co běžně děláme na internetu, děláme v dlouhodobém horizontu spíš proto, abychom na sebe na okamžik zapomněli, než proto, abychom se informovali. Řídili jsme se Druckerovými radami, jednu kategorii po druhé, a dívali jsme se, co naše kalendáře a naše bankovní konta říkají o tom, jak moc si doopravdy ceníme vystoupení z našeho jí (v poznámkách na konci knihy najdete detailní rozpis těchto čísel; na www.flowgenomeproject.com/stealingfiretools pak najdete pracovní list, kde si můžete vypočítat vaši vlastní osobní evidenci). A to, co jsme našli, bylo ohromující.

35

JAK UKRÁST OHEŇ

Když to všechno sečtete, je celková hodnota ekonomiky změněných stavů zhruba 4 bilióny dolarů ročně. To je slušný kus našeho příjmu, který každoročně odevzdáváme Církvi extáze jako desátek. Utrácíme na to víc peněz než na mateřskou péči, humanitární pomoc a základní vzdělání dohromady. Je to víc než trojnásobek celé zátěže studentského dluhu ve Spojených státech. Je to zhruba hrubý národní produkt Německa. Je to víc než hrubý národní produkt Velké Británie, Indie nebo Ruska. A i když je řada našich pokusů chaotická a často kontraproduktivní, naše 4 bilióny dolarů jsou docela dobrá metrika pro to, jak moc se chceme dostat z našich hlav a kolik jsme ochotní utratit třeba i jen za pouhou šanci na úlevu.

To ovšem vede k několika dalším otázkám. Pokud už tak utrácíme spoustu času a peněz tím, že se ženeme za těmito stavy, a pokud ani elitní organizace jako SEALové a Google nedokázali tento kód s konečnou platností rozlousknout, může něco tak prchavého a matoucího stát za všechny ty problémy? Mohou tyto prožitky poskytnout výhody, které žádným jiným způsobem získat nemůžeme? Jednoduše řečeno: stojí to za to?

36

Kapitola dvě:

Proč na tom záleží VELV YSLANEC EXTASIS V roce 2011 televizní moderátor bez práce jménem Jason Silva41 zveřejnil na internetu krátké, podivné video. Jmenovalo se „Vy jste přijímač“42 a šlo o dvouminutovou záplavu rychle prostříhaných sci-fi obrazů proložených záběry na Silvu v džínech a tričku, jak mluví přímo do kamery. To, o čem mluvil, byla existenciální filozofie, evoluční kosmologie a změněné stavy vědomí – tedy témata, která se ve virálních videích obvykle neobjevují. V roce 2011 byly nejžhavějšími věcmi na internetu kreslené kočky a medojedové. Ale Silvovo video zasáhlo citlivé místo a během necelého měsíce nashromáždilo téměř půl miliónu shlédnutí.

Následovala další videa. Mezi roky 2011 a 2015 dal Silva na internet více než stovku různých věcí, které nashromáždily přes sedmdesát miliónů shlédnutí. Jeho dílo znovu publikovala NASA a časopis TIME. Atlantic zveřejnil jeho dlouhý profil43, ve kterém ho prohlásil „Timothym Learym věku virálních videí“. Potom ho National Geographic najal, aby moderoval „Brain Games“, které se staly jejich nejlépe hodnoceným televizním pořadem vůbec a vysloužily mu nominaci na Emmy. Ale pro Silvu byla všechna tato pozornost tak trochu 37

JAK UKRÁST OHEŇ

překvapivá: „Když jsem začal dělat videa, nesnažil jsem se stát celebritou. Snažil jsem se zůstat při smyslech.“ Silva se narodil v roce 1982 ve venezuelském Caracasu a vyrostl během bouřlivého období v historii této země. I když vyrostl v rodině střední třídy, jeho rodiče se rozvedli, když mu bylo dvanáct let, a jeho otec přišel o všechny peníze, když se venezuelská ekonomika koncem osmdesátých let zhroutila. V roce 1992 došlo k neúspěšnému převratu a v roce 2000 k úspěšnému. Zločin a korupce vylétly do oblak. „Každého člena mé rodiny někdy přepadli s namířenou zbraní,“ vzpomíná Silva. „Moji matku, mého bratra, dokonce i moji babičku.

Mého otce unesli. Já jsem byl terč. Bylo to děsivé. Všechno to zabarvovalo – je pět hodin a moje máma není doma, takže – unesli ji? Zabili ji? Byl to takový neustálý hlodající strach, který nikdy nezmizel.“ Tento strach způsobil, že se Silva začal držet doma. Když došel do puberty, byl už jen sotva schopný vyjít z domu. Začal být paranoidní, neustále přemýšlel, jestli jsou všechny dveře zamčené, jestli ten zvuk, co právě slyšel, nebyl vetřelec. „Byl jsem dítě,“ říká, „měla to být tahleta bezstarostná doba. Ale já jsem pořád bojoval se šílenými, neurotickými myšlenkami, a to bylo prostě drtivé.“ Na střední škole, ve snaze znovu získat příčetnost a sociální život, začal Silva organizovat malá shromáždění ve svém domě. „Inspirovaly mě Baudelairovy hašišové salóny,“ říká. „Takže každý pátek večer se pár z nás sešlo. Někteří lidé pili víno, někteří kouřili trávu, ale všichni mluvili o filozofii. A tyhle rozhovory mě úplně pohltily. Pustil jsem se do nějakého monologu a zmizel jsem. Byl jsem totálně mimo svoji hlavu. A to bylo přesně to, co jsem hledal, způsob, jak vypnout můj neurotický mozek.“ Silva rychle zjistil, že tyto rauše páteční noci dávají tvar zbytku jeho týdne, jako kdyby tyto změněné hodiny přepisovaly ta bojácná léta. Našel nový pocit sebevědomí. „Vždycky jsem hledal svoji niku. Nebyl jsem skvělý atlet, ani nejlepší student, ani jeden z těch ‚cool‘ děcek. Ale tyhle stavy mi ukázaly jednu moji část, o jejíž existenci jsem nikdy nevěděl. Začal jsem mít pocit, jako bych měl nějakou superschopnost.“ A tady přišla řada na videa. Zpočátku Silva nechal své kamarády, aby ho během jeho řečí natáčeli – to aby měl jistotu, že to není jen tak nějaké žvanění.

38