Jak žít dobrý život

* *

Jak žít dobrý život Starověké umění stoické radosti

William B. Irvine

*

Jak žít dobrý život

Starověké umění stoické radosti William B. Irvine

A Guide to the Good Life: The Ancient Art of Stoic Joy Copyright © 2009, Oxford University Press Český překlad podle anglického originálu A Guide to the Good Life: The Ancient Art of Stoic Joy vydalo nakladatelství Blue Vision v Praze roku 2020.

Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být šířena bez výslovného souhlasu vydavatele.

V knize použité názvy programových produktů, firem apod. mohou být ochrannými známkami nebo registrovanými ochrannými známkami příslušných vlastníků.

Odpovědný redaktor: Martin Kysela Překlad: Martina Vitmanová, Alena Novotná Jazyková korektura: Eva Navrátilová Odborná korektura: Pavel Macek Obálka: Simon Anfilov Sazba: Milan Vilímek Jihlavský Vytiskla: Iva Vodáková - DURABO Vydání první Blue Vision, s. r. o.

Kaprova 42/14 110 00 Praha 1 – Staré Město www.bluevision.cz redakce@bluevision.cz Kniha vyšla také elektronicky.

ISBN 978-80-87672-78-5

* *

Na památku Charlieho Doyla, jenž mě naučil, že mám zůstat v loďce, i když zrovna nevesluji

Obsah Úvod

Plán života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 ČÁST PRVNÍ

Úsvit stoi­cis­mu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 KAPITOLA PRVNÍ

Filozofie se zajímá o život .

. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

25

KAPITOLA DRUHÁ

První stoikové . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 34 KAPITOLA TŘETÍ

Římský stoi­cis­mus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45 ČÁST DRUHÁ

Psychologické techniky stoiků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

59

KAPITOLA ČTVRTÁ

Negativní vizualizace: Co nejhoršího se může stát? .

. . . . . .

61

. . . . . . . .

75

KAPITOLA PÁTÁ

Dichotomie kontroly: Jak se stát neporazitelným .

KAPITOLA ŠESTÁ

Fatalismus: Oprostit se od minulosti… a přítomnosti

. . . . . .

87

KAPITOLA SEDMÁ

Sebezapření: O vyrovnání se s temnou stranou požitku . . . 93 KAPITOLA OSMÁ

Meditace: Pozorujeme, jak praktikujeme stoi­cis­mus . . . . . 100 ČÁST TŘETÍ

Rady od stoiků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

105

KAPITOLA DEVÁTÁ

Povinnost: O milujícím lidstvu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 107 KAPITOLA DESÁTÁ

Společenské vztahy: O jednání s ostatními lidmi . . . . . . . . 112

KAPITOLA JEDENÁCTÁ

Urážky: Jak se povýšit nad ponižování

. . . . . . . . . . . . . . . .

118

KAPITOLA DVANÁCTÁ

Smutek: Jak zahnat slzy rozumem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 126 KAPITOLA TŘINÁCTÁ

Vztek: Jak překonat antiradost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 131 KAPITOLA ČTRNÁCTÁ

Osobní hodnoty: O honbě za slávou . . . . . . . . . . . . . . . . . . 136 KAPITOLA PATNÁCTÁ

Osobní hodnoty: O životě v blahobytu . . . . . . . . . . . . . . . . 141 KAPITOLA ŠESTNÁCTÁ

Exil: Jak přežít změnu místa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 149 KAPITOLA SEDMNÁCTÁ

Stáří: O vyhoštění do domova seniorů .

. . . . . . . . . . . . . . .

153

KAPITOLA OSMNÁCTÁ

Umírání: O dobrém konci dobrého života . . . . . . . . . . . . . . 159 KAPITOLA DEVATENÁCTÁ

Jak se stát stoikem: Začněte hned a připravte se na výsměch . . . . . . . . . . . . . . 163 ČÁST ČTVRTÁ

Stoi­cis­mus pro moderní život . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 167 KAPITOLA DVACÁTÁ

Úpadek stoi­cis­mu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 169 KAPITOLA DVACÁTÁ PRVNÍ

Úvahy o stoi­cis­mu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 181 KAPITOLA DVACÁTÁ DRUHÁ

Praktikování stoi­cis­mu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 197

Doporučená četba pro stoiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 217 Citace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 219

Plán života * *

Úvod Úvod

Plán života Plán života

Co chcete od života? Možná odpovíte, že chcete oddaného chotě, dobrou práci a pěkný dům, ale toto jsou ve skutečnosti věci, které chcete v životě. Ptám se, co chcete od života, a to v tom nejširším smyslu slova.

Neptám se na cíle, jež si vytváříte během každodenních činností, nýbrž na ten největší životní cíl. Jinými slovy, které věci, o něž snad v životě můžete usilovat, jsou podle vás ty nejcennější?

Mnozí lidé by měli jisté potíže určit takový cíl. Vědí, co během svého života chtějí minutu po minutě nebo dokonce rok za rokem, ale nikdy se ani nepozastavili nad myšlenkou, jaký je jejich největší životní cíl. Snad je pochopitelné, že nad tím nepřemýšleli. Naše kultura nevede lidi k tomu, aby o takových věcech přemýšleli, poskytuje jim nekonečný proud rozptýlení, takže o nich ani přemýšlet nemusí. Ale jistý velký životní cíl je pilířem filozofie života. Což znamená, že pokud nemáte nějaký velký životní cíl, chybí vám koherentní filozofie života.

Proč je důležité mít takovou filozofii? Protože bez ní hrozí riziko, že svůj život prožijete špatně – že i přes veškerou svoji aktivitu, přes všechna příjemná rozptýlení, která jste si užívali během života, nakonec prožijete neplnohodnotný život. Jinak řečeno, existuje riziko, že až budete na smrtelné posteli, ohlédnete se za svým životem a zjistíte, že jste promarnili svou jedinou šanci na život. Místo abyste ho strávili tím, že hledáte něco skutečně důležitého, promarnili jste jej kvůli tomu, že jste se nechali rozptýlit různými tretkami, které život nabízí. Řekněme, že ve svém životě naleznete svůj velký cíl. Řekněme, že dokážete vysvětlit, proč stojí za to tohoto cíle dosáhnout. I přesto hrozí nebezpečí, že budete žít neplnohodnotně. Obzvlášť pokud nemáte efektivní strategii, jak toho cíle dosáhnout. A proto je druhým pilířem Jak žít dobrý život

| 13 |

Úvod

životní filozofie strategie, jak nějakého velkého životního cíle dosáhnout. Tato strategie určí, co musíte dělat, zatímco budete vykonávat své každodenní činnosti, abyste co možná nejvíce zvýšili své šance na to, že od života získáte to, co je pro vás absolutně nejcennější.

Jestliže chceme učinit opatření, abychom nepromrhali svoje bohatství, snadno vyhledáme experty, kteří nám pomohou. Při nahlédnutí do telefonního seznamu najdeme nějaké číslo certifikovaného finančního poradce. Tito lidé nám mohou pomoci v rozhodnutí, jaké jsou naše finanční cíle. Například kolik peněz bychom si měli šetřit na důchod.

Jakmile takový cíl najdeme, oni nám poradí, jak ho dosáhnout.

Nyní předpokládejme, že chceme předejít promrhání ne svého bohatství, nýbrž života. Možná vyhledáme experta, jenž nás povede: životního filozofa. Tento člověk by nám pomohl přemýšlet nad našimi životními cíli a nad tím, které z nich ve skutečnosti stojí za to následovat.

Takový člověk by nám připomínal, že se musíme rozhodnout, které cíle mají přednost v případě, když není možné je následovat zároveň – a to se může stát. Tento člověk nám pomůže utřídit naše cíle a vytvořit jejich hierarchii. Cíl, jenž je na vrcholu této hierarchie, bude tím, čemu já říkám velký životní cíl – je to cíl, který bychom neměli dát za oběť jiným cílům. Poté, co nám životní filozof pomůže takový cíl vybrat, pomůže nám také vytvořit strategii, abychom jej dosáhli.

Jako místo, kde bychom mohli najít životního filozofa, se nabízí filozofická fakulta nějaké místní univerzity. Pokud navštívíme zdejší kanceláře, nalezneme filozofy specializující se na metafyziku, logiku, politiku, vědu, náboženství a etiku. Také můžeme najít filozofy zaměřující se na filozofii sportu, feminismus, a dokonce na filozofii filozofie. Ale pokud se zrovna nenacházíme na nějaké neobvyklé univerzitě, nenalezneme žádného životního filozofa, jakého si já představuji.

Nebylo tomu tak vždycky. Například mnozí řečtí a římští filozofové nejenže měli za to, že životní filozofie jsou hodny rozjímání, ale že smyslem filozofie je i jejich rozvíjení. Tito filozofové se obvykle rovněž zajímali o jiné oblasti filozofie – třeba o logiku – ale pouze proto, že se domnívali, že prohlubování tohoto zájmu jim pomůže k rozvoji životní filozofie.

A co víc, tito starověcí filozofové si své objevy nenechávali pro sebe ani je nesdíleli pouze se svými kolegy filozofy. Naopak zakládali školy a jako žáky přijímali kohokoli, kdo si přál osvojit si filozofii života. | 14 |

William B. Irvine

Plán života

Různé školy nabízely různé rady, co mají lidé dělat, aby měli dobrý život.

Antisthenés, Sókratův žák, založil kynickou školu filozofie, jež vyznávala asketický životní styl. Aristippos, další Sókratův žák, založil kyrénskou školu, která vyznávala hédonistický životní styl. Mezi těmito extrémy nacházíme jako jedny z mnoha dalších škol tyto: epikúrejskou školu, školu „skeptikoi“ a školu stoi­cis­mu, založenou Zénónem z Kytia a jež nás právě zajímá nejvíce.

Filozofové spjatí s těmito školami mají na životní filozofii velmi vyhraněný názor.

Například podle Epikúra „Marnivost je slovem filozofa, jenž nehojí žádného utrpení člověka. Jakož medicína není k užitku, když nevypudí nemoci těla, ani taková filozofie není k užitku, když nevypudí utrpení mysli“.1) A podle stoika Senecy, o němž v této knize budu hovořit často, „Kdo přichází k filozofovi, nechť si každý den odnáší něco dobrého: buď ať se vrací zdravější, nebo schopnější uzdravit se“.2) Tuto knihu jsem napsal pro ty, kteří hledají nějakou životní filozofii.

Na následujících stranách se zaměřuji na filozofii, jež mi přijde užitečná a o níž mám podezření, že ji mnozí čtenáři uvidí stejně. Je to filozofie starověkých stoiků. Stoická životní filozofie je možná stará, ale zasluhuje pozornost moderního člověka, jenž si přeje prožít jak smysluplný, tak naplňující život. Člověka, který si přeje žít dobrý život.

Jinými slovy, tato kniha nabízí rady, jak by lidé měli žít. Přesněji, budu vystupovat jako průvodce radami, jež před dvěma tisíci lety zformovali stoikové. To je něco, co moji kolegové filozofové obecně neradi dělají, ovšem jejich zájem o filozofii je v první řadě akademický; jejich výzkum je primárně teoretický nebo historický. Oproti tomu můj zájem o stoi­cis­mus je rozhodně praktický: mým cílem je začlenit tuto filozofii do svého života a povzbudit ostatní, aby ji přijali i do svých životů.

Starověcí stoikové by podle mě schvalovali oba typy snahy, ale také by trvali na tom, že prvotní důvod pro studium stoi­cis­mu je uvedení této filozofie do praxe.

Dále si musíme uvědomit, že ačkoli je stoi­cis­mus filozofie, má nezanedbatelnou psychologickou složku. Stoikové věřili, že život zamořený negativními emocemi – včetně vzteku, úzkosti, strachu, smutku 1)

Epikúros, 54.

2)

Seneca, Další listy Luciliovi, CVIII.4.

Jak žít dobrý život

| 15 |

Úvod

a závisti – nebude dobrý život. Z tohoto důvodu zaujatě pozorovali pochody lidské mysli, díky čemuž se stali jedněmi z nejlepších psychologů starověkého světa. Vyvíjeli techniky pro prevenci počínajících negativních emocí a pro případ, kdy by selhaly, také techniku pro jejich odstranění. I čtenáři, kteří mají své pochyby o filozofických spekulacích, by se o takové techniky měli zajímat. Konečně, kdo by nechtěl snížit množství negativních emocí ve svém každodenním životě?

Přestože jsem filozofii studoval celý svůj dospělý život, donedávna jsem bohužel stoi­cis­mus přehlížel. Moji profesoři po mně nikdy nechtěli, abych stoiky studoval, a i když jsem náruživý čtenář, necítil jsem potřebu o nich číst. Co víc, neviděl jsem důvod, proč rozjímat nad životní filozofií. Místo toho mi vyhovovalo to, co je téměř pro každého běžná filozofie života: strávit den hledáním zajímavé směsi blahobytu, sociálního statusu a potěšení. Jinými slovy, mojí životní filozofií bylo něco, co by snad mohlo být nazýváno osvícenou formou hédonismu.

Ale během páté dekády mého života se stalo, že jsem začal poznávat stoi­cis­mus. První takovou událostí byla kniha Toma Wolfea Muž na vr­ cholu. V tomto románu jedna postava náhle objevuje stoického filozofa Epiktéta a pak o jeho filozofii vypráví každému na potkání. Přišlo mi to pozoruhodné a zároveň matoucí.

O dva roky později jsem začínal s rešeršemi pro knihu o touze. Jako součást výzkumu jsem studoval rady, které byly během staletí udíleny k ovládání touhy. Začal jsem náboženstvími, jež měla o touze co říct, včetně křesťanství, hinduismu, taoismu, súfismu a buddhismu (obzvlášť zen-buddhismu). Dále jsem zkoumal rady, které nabízeli filozofové, ale zjistil jsem, že se k tomuto tématu vyjadřuje pouze hrstka z nich. A mezi těmi, kdo tak činili, vynikali helénští filozofové: epikúrejci, skeptikové a stoikové.

Pro rešerše o touze jsem měl i další motiv. Dlouho mě zajímal zen-buddhismus a měl jsem představu, že když se s ním blíže seznámím při svém výzkumu, nakonec k němu plně konvertuji. Ale k mému velkému překvapení jsem nakonec zjistil, že stoi­cis­mus a zen-buddhismus mají některé věci společné. Například oba zdůrazňují důležitost rozjímání nad proměnlivou povahou světa kolem nás a také důležitost ovládání touhy, pokud je to možné. Také nám doporučují vyhledávat klid a radí nám, jak ho dosáhnout a udržet si jej. Dále jsem si uvědomil, že stoi­ cis­mus se k mojí analytické povaze hodil lépe než buddhismus. Díky | 16 |

William B. Irvine

Plán života

čemuž jsem ke svému úžasu zjistil, že si pohrávám s myšlenkou praktikovat nikoli zen-buddhismus, nýbrž stoi­cis­mus.

Než jsem začal s výzkumem touhy, stoi­cis­mus pro mě byl outsider životní filozofie, ale během studia stoiků jsem zjišťoval, že téměř vše, co jsem o nich věděl, bylo chybné. Věděl jsem, že slovník definuje stoika jako „někoho, kdo je zdánlivě lhostejný nebo neovlivněný radostí, smutkem, požitkem nebo bolestí“.3) Z toho důvodu jsem očekával, že stoikové budou stoičtí – že to budou emočně potlačená individua. Nicméně jsem zjistil, že cílem stoiků nebylo vymýcení emocí ze života, nýbrž vymýcení negativních emocí.

Když jsem pročítal práce stoiků, narazil jsem na lidi, kteří měli veselý a optimistický přístup k životu (ačkoli také trávili čas přemítáním, co všechno zlého by se jim mohlo stát) a kteří byli naprosto s to užít si radosti života (a zároveň byli opatrní, aby se nestali jejich otroky). Také jsem se překvapivě setkal s takovými, již si radosti cenili. Totiž podle Senecy se stoikové snaží objevit, „jak může duše postupovat stále stejnoměrně a bez nesnází, být sama se sebou spokojena, mít radost při pohledu na sebe samu a tuto radost nepřerušovat“.4) Také tvrdí, že někdo, kdo praktikuje stoické principy, „nutně prožívá neustálé veselí a hlubokou radost vycházející ze srdce, protože se raduje ze svého a netouží po větším, než co má doma“.5) Podobně nám stoický filozof Musonius Rufus tvrdí, že pokud budeme žít ve shodě se stoickými principy, prožijeme „jistou radost a veselé rozpoložení“.6) Než aby byli pasivními jedinci, kteří rezignovali na veškerou nespravedlnost a křivdy světa, užívali si stoikové života naplno a tvrdě dřeli na tom, aby ze světa učinili lepší místo. Zvažte například Catona mladšího (přestože nepřispěl žádným dílem ke stoické literatuře, Cato stoi­cis­mus praktikoval; vždyť Seneca ho označuje za dokonalého stoika).7)

3)

American Heritage Dictionary of the English Language, 3rd ed.

4)

Seneca, O duševním klidu (stejnojmenná sbírka), II.

5)

Seneca, O blaženém životě (sbírka O duševním klidu), IV.

6)

Musonius, Lectures, 17.2.

7)

Seneca, O stálosti mudrce (sbírka O duševním klidu), II.

Jak žít dobrý život

| 17 |

Úvod

Catonův stoi­cis­mus mu nezabránil statečně bojovat za obnovu Římské republiky. Také Seneca, zdá se, byl pozoruhodně plný života: Kromě toho, že byl filozofem, také psal úspěšné divadelní hry, byl poradcem císaře a něčím, co bychom dnes nazvali investičním bankéřem prvního století našeho letopočtu. A Marcus Aurelius, vedle toho, že byl také filozofem, byl římským císařem – nejspíše jedním z nejvelkolepějších římských císařů vůbec. Když jsem četl o stoicích, zjistil jsem, že je velmi obdivuji. Byli odvážní, uvážliví, rozumní a disciplinovaní, což jsou všechno vlastnosti, jaké bych také rád měl. Také považovali za důležité splnit svou povinnost a pomáhat jiným lidem – to jsou hodnoty důležité i pro mě.

Během svého výzkumu o touze jsem zjistil, že panuje téměř dokonalá shoda mezi ohleduplnými lidmi, že pravděpodobně nedosáhneme smysluplného života, pokud nedokážeme překonat vlastní nenasytnost.

Také se shodovali na tom, že skvělým způsobem, jak zkrotit naši tendenci vždy chtít něco dalšího, je zkrátka přesvědčit sami sebe, že vlastně chceme ty věci, které už máme.

To je důležitý poznatek, ale zůstává otázka, jak toho skutečně dosáhnout. Jak jsem zjistil, stoikové na tuto otázku znali odpověď. Vyvinuli celkem jednoduchou techniku, díky níž se můžeme stát i jen dočasně vděčnými za to, jací jsme lidé, jaký život žijeme, a to bez ohledu na to, jaký ten život zrovna je. Čím více jsem stoiky studoval, tím více mě lákala jejich filozofie. Když jsem se však o své nově objevené nadšení ze stoi­cis­mu snažil podělit s ostatními, zjistil jsem, že nejsem jediný, kdo filozofii špatně pochopil.

Jak se zdálo, moji přátelé, příbuzní, a dokonce i kolegové na univerzitě si mysleli, že stoikové jsou jedinci, jejichž cílem je potlačit jakékoli emoce a kteří tudíž vedou pochmurné a pasivní životy. Došlo mi, že stoikové se stali oběťmi kritiky, již jsem až donedávna také podporoval.

Toto uvědomění by mě samo o sobě mohlo motivovat k sepsání knihy o stoicích, takové knihy, která by vše vysvětlovala, ale, jak už se stává, našel jsem mnohem silnější motivaci, než je tato. Po tom, co jsem objevil stoi­cis­mus, začal jsem ho, krůček po krůčku, zkoušet jakožto životní filozofii. Tento experiment byl dosud natolik úspěšný, že cítím povinnost podělit se o své poznatky s ostatními ve velkém, protože věřím, že | 18 |

William B. Irvine

Plán života

by i další lidé mohli těžit ze studia stoiků a přijetí stoi­cis­mu ve svých životech. Čtenáře jistojistě zajímá, co obnáší praktikování stoi­cis­mu. Ve starověkém Řecku a Římě by se člověk naučil být stoikem tak, že by chodil do stoické školy, to ale již není možné. Dnešní zájemci o stoi­cis­mus by případně mohli pročíst práce starověkých stoiků, pokud by se však o to někdo pokusil, jak se ukázalo, mnoho z těchto prací a knih – především těch od řeckých stoiků – se ztratilo. Navíc, kdyby dotyčný četl práce, které staletí přežily, objevil by, že i přes zdlouhavé diskuze o stoi­cis­mu knihy nenabízejí žádný kurz nebo plán pro začátečníky. To je výzva, jíž jsem se postavil při psaní této knihy: vykonstruovat plán za pomoci vodítek rozházených v různých textech o stoi­cis­mu.

Přestože zbytek této knihy představuje detailního průvodce pro ty, kteří se chtějí stát stoiky, dovolte mi předem vytyčit několik věcí, jež budeme chtít dělat, pokud chceme přijmout stoi­cis­mus jakožto filozofii svého života.

Zamyslíme se nad svými životními cíli. Obzvláště si vezmeme k srdci stoické tvrzení, že mnoho věcí, po kterých toužíme – a to především sláva a bohatství – za to nestojí. Místo toho se zaměříme na snahu o dosažení klidu a něčeho, čemu stoikové říkali ctnost. Zjistíme, že stoická ctnost má velmi málo společného s tím, co si dnešní lidé pod tímto slovem představí. Také zjistíme, že klid, jaký stoikové hledali, nemůžeme navodit pozřením nějakého uklidňujícího léku; jinými slovy, nejde o mrtvolný stav. Spíše je to stav, jejž doprovází absence negativních emocí, jako je zlost, žal, úzkost a strach, jde o stav, který prostupují pozitivní emoce – především radost. Podíváme se na rozmanité psychologické techniky, které stoikové vyvinuli, aby dosáhli klidu a udrželi si jej, a použijeme tyto techniky v každodenním životě. Například se naučíme rozlišovat mezi věcmi, které můžeme ovládat, a těmi, jež ovládat nemůžeme, takže už si nebudeme muset lámat hlavu s tím, co ovládat nemůžeme, a soustředíme svoji pozornost na věci, které ovládat můžeme. Také si povšimneme, jak snadno mohou ostatní lidé narušit náš klid, a naučíme se stoické strategie, které lidem zabrání nás rozrušit.

Nakonec se staneme lepšími pozorovateli vlastního života. Budeme sledovat sami sebe během každodenního života a později se zamyslíme Jak žít dobrý život

| 19 |

Úvod

nad tím, co jsme viděli. Budeme se snažit poznat zdroje rozrušení ve svém životě a zapřemýšlíme nad tím, jak se mu vyhnout.

Praktikování stoi­cis­mu bude samozřejmě vyžadovat úsilí, ale to platí pro jakoukoli skutečnou filozofii života. Skutečně, i „osvícený hédonismus“ stojí nějaké úsilí. Životním cílem „osvíceného hédonisty“ je maximalizovat potěšení, které během života zažívá. Aby mohl praktikovat takovou filozofii života, musel by strávit čas objevováním, zkoumáním a hodnocením zdrojů potěšení a následně prozkoumat jakékoli nečekané vedlejší účinky, jež by tato potěšení měla. Pak by musel vymyslet strategie pro maximalizaci potěšení, které prožívá (neosvícený hédonismus, v němž člověk bezmyšlenkovitě hledá krátkodobé potěšení či uspokojení, myslím, není koherentní filozofií pro život). Úsilí, jaké je nutné vynaložit při praktikování stoi­cis­mu, bude pravděpodobně mnohem větší než to pro praktikování osvíceného hédonismu, ale méně náročné, než, řekněme, praktikování zen-buddhismu. Buddhista musí meditovat, což je nejen náročné časově, ale i (v některých formách) fyzicky a psychicky. Praktikování stoi­cis­mu na druhou stranu nevyžaduje, abychom si vyhranili nějaké „časové úseky“, kdy budeme „provozovat stoi­cis­mus“. Vyžaduje po nás, abychom opakovaně uvažovali nad svým životem, avšak tato období uvažování mohou být obvykle vmáčknuta do chvilek během dne, kdy například stojíme v dopravní zácpě nebo – to doporučil sám Seneca – když ležíme v posteli a čekáme na to, až usneme.

Když se zamyslíme nad „cenou“ spojenou s praktikováním stoi­cis­ mu nebo jakékoli jiné životní filozofie, čtenáři by si měli uvědomit, že existuje i cena spojená s tím, když jeden nemá žádnou životní filozofii.

Už jsem jednu takovou cenu zmínil: je to riziko, že strávíte dny pronásledováním bezcenných věcí a promarníte svůj život. Některé čtenáře v tomto okamžiku možná napadlo, zda praktikování stoi­cis­mu není v rozporu s jejich náboženskou vírou. Ve většině případů tak tomu, myslím, není. Obzvláště křesťané zjistí, že stoická doktrína s jejich náboženskými pohledy koresponduje. Například se stoiky sdílí touhu dosáhnout klidu, avšak křesťané by to nejspíše nazvali mírem. Určitě ocení nařízení Marka Aurelia, aby „milovali lidské pokolení“.8) 8)

Marcus Aurelius Antoninus, Hovory k sobě, VII.31.

| 20 |

William B. Irvine

Plán života

Když narazí na Epiktétovo pozorování, že některé věci záleží na nás a jiné ne a že pokud máme špetku rozumu, soustředíme se jen na věci, jež na nás záleží, připomenou si křesťané Pokojnou modlitbu od Reinholda Niebuhra.

Také je možné, aby byl někdo agnostik a zároveň praktikoval stoi­ cis­mus.

Zbytek knihy je rozdělen na čtyři části. V první části popisuji vznik filozofie. Přestože se moderní filozofové spíše zabývají ezoterickými tématy, hlavním cílem většiny starověkých filozofů bylo pomoci obyčejným lidem žít lepší životy. Stoi­cis­mus, jak uvidíme, byl jednou z nejoblíbenějších z filozofických škol antiky.

V druhé a třetí části vysvětluji, co musíme udělat, abychom praktikovali stoi­cis­mus. Začínám popisem psychologických technik, jež vyvinuli stoikové za účelem dosažení a následně udržení klidu. Pak popisuji stoické rady, jak se člověk může co nejlépe vypořádat s každodenním stresem: Jak máme například reagovat, když nás někdo urazí? I když se za dva tisíce let mnohé změnilo, lidská psychologie se změnila málo.

Proto mohou lidé žijící v jednadvacátém století těžit ze souboru rad, které filozofové, jako byl Seneca, nabízeli Římanům v prvním století našeho letopočtu.

A konečně, ve čtvrté části budu bránit stoi­cis­mus před různými druhy kritiky a zhodnotím stoickou psychologii ve světle moderních vědeckých poznatků. Konec knihy zasvětím vlastnímu pochopení, k němuž jsem došel během svého praktikování stoi­cis­mu.

Moje kolegy z vysoké školy tato kniha také může zaujmout; možná je zajímá moje interpretace různých stoických výroků. Avšak čtenáři, kteří mě zajímají nejvíce, jsou běžní lidé, již se bojí, že možná mrhají životem.

To zahrnuje také ty, kteří si uvědomili, že jim chybí koherentní životní filozofie, a kvůli tomu se brodí každodenními aktivitami jako v bažině: to, čeho dosáhli dnes, pouze přebije to, čeho dosáhli včera. Také tam patří ti, kteří již mají životní filozofii, ale obávají se, že není dokonalá.

Tuto knihu jsem napsal s následující myšlenkou: Pokud by si starověcí stoikové zadali úkol napsat průvodce stoi­cis­mem pro čtenáře z jednadvacátého století, jak by ten průvodce vypadal? Následující stránky jsou odpovědí na mou otázku.

Jak žít dobrý život

| 21 |

* *

ČÁST PRVNÍ

Úsvit stoi­cis­mu ČÁST PRVNÍ – Úsvit stoi­c is­mu

KAPITOLA PRVNÍ – Filozofie se zajímá o život * *

KAPITOLA PRVNÍ

Filozofie se zajímá o život

KAPITOLA PRVNÍ – Filozofie se zajímá o život

Filozofie se zajímá o život

Filozofové v jistém smyslu slova existovali pravděpodobně vždy. Byli to lidé, kteří nejenže pokládali otázky jako, odkud pochází svět, odkud pocházejí lidé a proč existuje duha, ale co je důležitější, nepřestávali se ptát na věci, jež s tím souvisely. Když se například tradovalo, že svět stvořili bohové, tito původní filozofové si uvědomili, že se nedostávají k jádru věci. Neustále se ptali, z jakého důvodu bohové stvořili svět, jak ho stvořili a kdo stvořil bohy – což ty, kteří se snažili odpovídat, skutečně mátlo.

Ať už to začalo jakkoli a kdykoli, filozofické myšlení udělalo obrovský krok vpřed v šestém století před naším letopočtem. Dovídáme se o Pýthagorovi (570‒500 př. n. l.), filozofujícím v Itálii; o Thaletovi (636‒546 př. n. l.), Anaximandrovi (641‒547 př. n. l.) a Hérakleitovi (535‒475 př. n. l.) v Řecku; o Konfuciovi (551‒479 př. n. l.) v Číně a o Buddhovi (563‒483 př. n. l.) v Indii. Není jasné, zda tito lidé objevili filozofii nezávisle na sobě, a ani není zřejmé, kterým směrem plynul filozofický vliv, ale nepopiratelně plynul. Řecký životopisec Diogenés Laertios z pohledu třetího století našeho letopočtu nabídl neobyčejně čtivou (ač ne zcela spolehlivou) historii rané filozofie. Podle Diogena měla raná západní filozofie dvě větve.9) Jedna z nich, již nazývá italskou, počala Pýthagorem. Pokud budeme sledovat linii různých následovníků Pýthagora, nakonec dojdeme k Epikúrovi, jehož filozofická škola byla hlavním protivníkem stoické školy. Druhá 9)

Diogenes Laertius, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Předmluva, I.13‒14.

Jak žít dobrý život

| 25 |

ČÁST PRVNÍ – Úsvit stoi­cis­mu

větev, již Diogenés nazývá Iónskou, začala Anaximandrem, který intelektuálně, pedagogicky vedl Anaximena, jenž učil Anaxagora, ten učil Archelaa, a ten učil Sókrata (469‒399 př. n. l.).

Sókratés prožil neobyčejný život. Také zemřel neobyčejnou smrtí: byl souzen za styk s mladistvými Atéňany a další domnělé zločiny, byl shledán vinným, za což ho odsoudili k smrti otravou jedem z bolehlavu. Tomuto trestu se mohl vyhnout, kdyby se soudu vydal na milost nebo kdyby uprchl, zatímco byl vynášen rozsudek. Jenže jeho filozofické principy mu nedovolaly takovou věc udělat. Po Sókratově smrti mnozí jeho stoupenci nejenže pokračovali ve filozofii, ale našli i vlastní následovníky. Jeho nejznámější student Platón založil školu filozofie známou jako Akademie, Aristippos založil kyrénskou školu, Eukleidés megarskou školu, Phaedo elianskou školu a Antisthenés kynickou školu.

Co ještě před Sókratem byl pramínek filozofie, stalo se po jeho smrti skutečným proudem.

Proč došlo k tak masivnímu nárůstu zájmu o filozofii? Částečně proto, že Sókratés změnil úhel pohledu filozofického zkoumání. Před Sókratem se filozofové zajímali převážně o vysvětlení světa kolem a o jeho fenomény – dnes bychom to nazvali vědou. I když mladý Sókratés studoval vědy, zanechal toho a zaměřil se na lidské podmínky. Římský řečník, politik a filozof Cicero o Sókratovi řekl, že „byl prvním, kdo nechal filozofii sestoupit z nebe, přemístil ji do měst, zavedl ji do domů a přiměl ji, aby se zabývala životem, mravy, dobrem a zlem“.10) Klasik Francis MacDonald Cornford popisuje Sókratovu filozofickou důležitost podobnými slovy: „Presókratovská filozofie začíná (…) objevem Přírody; Sókratova filozofie začíná objevem lidské duše.“11) Proč Sókratés zůstává významnou postavou ještě dvacet čtyři století po své smrti? Není to díky jeho filozofickým objevům. Jeho filozofické závěry jsou koneckonců vcelku negativní: ukázal nám, co nevíme. Spíše jde o to, do jaké míry nechal svoji životní cestu ovlivnit svými filozofickými spekulacemi. Podle filozofa Luise E. Navii: „U Sókrata, snad více než u jakéhokoli jiného velkého filozofa, vidíme příklad muže, který byl schopný do svého života začlenit teoretické a spekulativní zájmy

10)

Cicero, V.10.

11)

Cornford, 5.

| 26 |

William B. Irvine

KAPITOLA PRVNÍ – Filozofie se zajímá o život

v kontextu svých každodenních činností.“ Navia ho popisuje jako „uvěřitelné paradigma filozofické činnosti, jak v myšlenkách, tak ve skutcích“.12) Lze předpokládat, že někteří z těch, na něž Sókratés zapůsobil, byli v první řadě nejspíše ohromeni jeho teoretizováním, zatímco ostatní jeho životním stylem. Platón patřil do té první skupiny. V jeho Akademii se více zajímal o zkoumání filozofické teorie než o vydávání životních rad. Naopak Antisthena nejvíce zaujal Sókratův životní styl. Kynická škola, již založil, se vyhýbala filozofickému teoretizování a místo toho se zaměřovala na doporučení lidem, co musí udělat, aby žili dobrý život.

Jako by se Sókratés po své smrti rozštěpil mezi Platóna a Antisthena, Platón podědil Sókratův zájem o teorii, Antisthenés pak zájem o prožití dobrého života.

Bylo by úchvatné, kdyby tyto dvě strany filozofie během následujících tisíciletí vzkvétaly, aby lidé profitovali z filozofického teoretizování a aplikování filozofie ve svém vlastním životě. Naneštěstí, ačkoli teoretická strana filozofie vzkvétala, její praktická část uvadala.

Za času despotických vlád, jako byla starověká Persie, byly pro vládní úředníky schopnosti psát, číst a počítat důležité, ale schopnost přesvědčit ostatní nikoliv. Úředníci pouze vydávali příkazy, které jejich podřízení bez zaváhání poslouchali. Nicméně v Řecku a Římě vzestup demokracie zapříčinil, že ty, co byli schopni přesvědčit ostatní, čekala dost pravděpodobně úspěšná politická či právnická kariéra. A tak částečně z tohoto důvodu bohatí řečtí a římští rodiče poté, co jejich potomci dokončili střední vzdělání, vyhledávali učitele, již mohli rozvíjet přesvědčovací schopnosti jejich dětí.

Tito rodiče následně vyhledávali služby sofisty, jehož cílem bylo naučit své žáky vyhrát argumentaci. Aby dosáhli tohoto cíle, vyučovali sofisté různé techniky přesvědčování, včetně důrazů na rozum i emoce. Obzvláště své žáky učili, že je možné argumentovat pro i proti jakékoli záležitosti. Sofisté nejenže u žáků rozvíjeli schopnost argumentace, také rozvíjeli jejich řečnické dovednosti, aby byli schopni účinně sdělovat argumenty, za nimiž stáli.

12)

Navia, 1.

Jak žít dobrý život

| 27 |

ČÁST PRVNÍ – Úsvit stoi­cis­mu

Případně se mohli rodiče obrátit na filozofa. Filozofové, podobně jako sofisté, učili přesvědčovací techniky, ale na rozdíl od sofistů se vyhýbali apelu na emoce. Také věřili, že kromě techniky správného argumentování by měli své žáky naučit, jak správně žít. Vlivem toho podle historika H. I. Marroua ve svém učení zdůrazňovali „morální aspekt výchovy, rozvoj osobnosti a vnitřního života“.13) Díky tomu mnoho filozofů žákům ukazovalo životní filozofii: Učili je, kterým věcem v životě stojí za to se věnovat a jak na to jít tím nejlepším způsobem.

Mnozí rodiče, kteří chtěli, aby jejich potomka životem vedl filozof, ho najali jakožto životního tutora; například Aristotela si najal král Filip II. Makedonský pro svého syna Alexandra, který se následně stal Alexandrem „Velikým“. Rodiče, již si nemohli dovolit soukromého tutora, posílali své syny – dcery pravděpodobně nikoli – do filozofické školy.

Po Sókratově smrti se tyto školy staly prominentním prvkem athénské kultury, a když tato kultura v druhém století před naším letopočtem ovládla Řím, začaly se filozofické školy objevovat i v Římě.

Dnes již takové školy neexistují, což je škoda. Je pravda, že se filozofie stále ve školách vyučuje – přesněji řečeno, vyučuje se na filozofických fakultách univerzit – ale kulturní role filozofických fakult se od antických filozofických škol velmi liší. Ti, kteří si filozofii zapíšou, jsou velmi zřídka motivováni přáním získat nějakou životní filozofii; spíše je to tak, že jim jejich poradce řekne, že si přednášky filozofie musí zapsat, aby mohli studium dokončit. A pokud životní filozofii hledají, na většině univerzit by těžko našli kurz či přednášku, která by je uspokojila.

Ale přestože jsou filozofické školy věcí minulosti, dnešní lidé potřebují životní filozofii stejně, jako tomu bývalo dřív. Nabízí se tedy otázka: Kam mohou jít, aby nějakou filozofii přijali? Jestliže se vydají na filozofickou fakultu místní univerzity, pravděpodobně budou zklamaní kvůli důvodům, jež jsem právě vysvětlil. Co když se místo toho obrátí na místní církev? Jejich farář by jim mohl říct, co musí udělat, aby se stali dobrými lidmi. Možná je poučí, aby nekradli a neříkali lži nebo (v některých náboženstvích) aby nepodstupovali potrat. Jejich farář jim také pravděpodobně vysvětlí, co musejí konat, aby dosáhli dobrého života po 13)

Marrou, 96.

| 28 |

William B. Irvine

KAPITOLA PRVNÍ – Filozofie se zajímá o život

smrti: Měli by pravidelně chodit na bohoslužby a modlit se a (v některých náboženstvích) odvádět desátky. Ovšem jejich farář jim nejspíše řekne velmi málo o tom, co mají dělat, aby prožili dobrý život. Skutečně, většina náboženství svým věřícím poví, co musí dělat, aby byli morálně na výši a aby se dostali do nebe, ale pak nechá na nich, aby sami určili, o které věci stojí za to usilovat a o které ne. Tato náboženství nevidí nic špatného na tom, když jejich věřící pracuje tak tvrdě, že si může dovolit koupit obrovské sídlo a drahá sportovní auta, pokud při tom neporuší žádné zákony; stejně tak je pro ně v pořádku, když vymění sídlo za chatrč nebo auto za kolo.

A pokud náboženství poskytnou svým věřícím radu, o které věci stojí nebo nestojí za to usilovat, dělají to tak nenápadným způsobem, že věřící tuto radu mohou považovat spíše za doporučení než za směrodatný postup, jak vést život, a rozhodnou se ji ignorovat. Jeden by řekl, že právě proto věřící různých náboženství, i přes různé rozdíly ve své víře, skončí s víceméně stejnou improvizovanou životní filozofií, jakousi formou osvíceného hédonismu. Tudíž luteráni, baptisté, židé, mormoni a katolíci mají sice rozdílné náboženské názory, ale mimo své synagogy jsou téměř k nerozeznání. Mají podobná zaměstnání a podobné profesní cíle.

Bydlí v podobně vypadajících domovech s podobným nábytkem. A stejně tak touží po spotřebním zboží, které je zrovna v módě.

Jistě je možné, že náboženství po svých věřících požaduje, aby přijali určitou životní filozofii. Pomyslete například na hutteritskou víru, jež učí své věřící, že jednou z nejcennějších věcí v životě je pocit sounáležitosti. Hutterité mají tudíž zakázáno vlastnit soukromý majetek, protože vlastnictví by mohlo vyprovokovat pocity závisti, které by narušily pocit sounáležitosti, jehož si hutterité tolik cení (samozřejmě, můžeme zpochybňovat, zda je toto rozumná životní filozofie).

Většina náboženství po svých přívržencích ale nepožaduje, aby přijali určitou životní filozofii. Dokud si navzájem neubližují nebo nedělají nic, čím by Boha rozezlili, mohou věřící žít své životy, jak chtějí. Skutečně, hutteritská víra se většině lidem zdá extrémní a exotická zároveň, to proto, že si nedokážou představit, že by byli součástí náboženství, jež jim říká, jak mají žít svůj život.

Jak žít dobrý život

| 29 |

ČÁST PRVNÍ – Úsvit stoi­cis­mu

To znamená, že v dnešní době je zcela možné, aby byl člověk vychován ve své víře, aby prošel kurzy filozofie na univerzitě, a přesto neměl životní filozofii (vskutku, v této situaci se nachází většina mých studentů).

Co pak mají dělat ti, kteří svou životní filozofii teprve hledají? Možná je jejich nejlepší možností vytvořit si virtuální filozofickou školu tím, že přečtou díla filozofů, již takové školy vedli. V každém případě, to je to, k čemu budu pobízet čtenáře na následujících stránkách.

Ve starověkém řecku, když byly filozofické školy ještě prominentním prvkem kultury, existovalo mnoho škol, kam by rodiče mohli své děti poslat. Představme si, že budeme cestovat v čase a dostaneme se do roku 300 před naším letopočtem a vezmeme smýšlejícího jedince na procházku po Athénách. Mohli bychom svoji cestu začít v Agoře, kde o sto let dříve Sókratés filozofoval s občany Athén. Na severní straně Agory bychom zahlédli Stoa Poikile neboli Pestré sloupořadí a ještě dále by mohl být Zénón z Kytia, zakladatel stoické filozofické školy. Toto sloupořadí bylo vlastně kolonádou s dekorativními nástěnnými malbami.

Na procházce Athénami bychom mohli potkat kynického filozofa Krata, jehož filozofickou školu kdysi Zénón navštěvoval. Přestože se první kynikové setkávali poblíž gymnasia Kynosarges – podle toho jejich název – mohli byste je nalézt kdekoli v Athénách, jak se pokoušejí zatáhnout (nebo zavléct, pokud by bylo nutné) běžné lidi k filozofickým diskuzím.

Dále, zatímco rodiče byli ochotní poslat své potomky, aby studovali Zénónovu filozofii, je nepravděpodobné, že by je podporovali v kynismu, jelikož kynické doktríny, pokud je člověk úspěšně vnitřně přijal, by byly zárukou, že jejich dítě bude žít v ponižující chudobě.

Budeme pokračovat v cestě na severozápad a opustíme město Dypilskou branou; dostaneme se do Zahrady Epikúrovy, na kterou dohlížel Epikúros sám. Zatímco Pestré sloupořadí se nachází ve městě, což vedlo k pravidelnému vyrušování během stoických přednášek, ať už hlukem z ulice, nebo komentáři náhodných kolemjdoucích, Zahrada Epikúrova připomíná spíše venkov. Šlo v podstatě o pracovní zahradu, v níž zastánci Epikúrejské školy pěstovali vlastní zeleninu.

Budeme‑li pokračovat dále na sever, asi míli od Agory narazíme na Akademii, tedy filozofickou školu založenou Platónem v roce 387 před | 30 |

William B. Irvine

KAPITOLA PRVNÍ – Filozofie se zajímá o život

naším letopočtem, tedy necelých deset let po smrti Sókrata. Stejně jako Epikúrova Zahrada byla Akademie skvělým místem k filozofování. Šlo o úžasné místo v ústraní s cestičkami a fontánami. Na půdě Akademie stály budovy, jejichž výstavbu zaplatil Platón a jeho přátelé. Dalším vlastníkem v roce 300 před naším letopočtem mohl být Polemón, jenž zdědil titul Mistr školy (stoický filozof Zénón, jak uvidíme, Polemónovu školu nějaký čas navštěvoval).

Když bychom se vrátili zpět, opět projdeme městem a vyjdeme branami na východní předměstí Athén, najdeme Lyceum. V této zalesněné oblasti poblíž svatyně Appolla Lykeia bychom mohli potkat Peripatetiky, Aristotelovy žáky, jak se procházejí a hovoří spolu, v čele skupiny možná uvidíme Theofrasta.

Ale to je pouze začátek možností vzdělání, které rodiče starověku měli k dispozici. Kromě škol, jež jsem zmínil na našem teoretickém výletě, tu byli ještě kyrénaikové, skeptikové, megarští a élidští, kterou jsem zmínil dříve, a k tomu můžeme přidat několik dalších, jež zmiňuje Diogenés Laertios, včetně Annikeridovy školy a Theodórovy školy, spolu se školami, které vedli eudaimonikové, filaléthejci (milovníci pravdy), elenktici (mistři v dokazování a vyvracení), analogici (usuzující podle obdoby), fyzikové, moralisté a dialektici.14) Jak už bývá, mladí muži (a velmi zřídka mladé ženy) nebyli jediní, kdo docházeli do filozofické školy. Někdy otcové studovali spolu se svými syny. V jiných případech studovali dospělí sami od sebe. Někteří z nich se jednoduše zajímali o filozofii; možná v mládí chodili do školy a nyní hledali „pokračovací vzdělání“ ve filozofii života, kterou daná škola učila. Jiní dospělí, i když nikdy do školy nevkročili, by tyto lekce mohli navštěvovat jako hosté. Jejich motivy byly pravděpodobně velmi podobné motivům dnešních lidí, již se účastní veřejné přednášky: hledali poučení a zábavu.

Přesto, další lidé měli jistě další motivy pro to, aby navštěvovali filozofické školy: Chtěli založit vlastní školu, a poslouchali tak přednášky lidí vedoucích úspěšné školy, aby si mohli vypůjčit filozofické myšlenky, které by mohli použít ve vlastních přednáškách. Zénón z Kytia byl

14)

Diogenes Laertius, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Předmluva, I.17‒19.

Jak žít dobrý život

| 31 |

ČÁST PRVNÍ – Úsvit stoi­cis­mu

obviněn právě z této činnosti: Polemón si stěžoval, že Zénónův motiv pro účast na jeho přednáškách v Akademii byla krádež jeho doktrín.15) Konkurenční filozofické školy se lišily vyučovanými předměty.

Ranní stoikové se například zajímali nejen o filozofii života, ale také o fyziku a logiku, z jednoduchého důvodu – věřili, že tyto oblasti studií jsou inherentně propletené. Epikúrejci sdíleli zájem stoiků o fyziku (i když měli odlišné názory na fyzický svět než stoikové), ale nesdíleli zájem o logiku. Kyrénaikové ani kynikové se nezajímali o fyziku ani o logiku; v jejich školách se člověk dozvěděl pouze o filozofii života.

Ty školy, které nabízely studentům filozofie života, se lišily ve filozofii, již doporučovaly. Kyrénaikové například věřili, že velkým cílem v životě je zažít rozkoš, a proto radili, aby člověk využil jakékoli příležitosti rozkoš zažít. Kynikové obhajovali asketický způsob života: pokud chcete žít dobrý život, argumentovali, musíte se naučit nic nechtít. Stoikové jsou někde mezi kyrénaiky a kyniky: mysleli si, že lidé by si měli užít dobrých věcí, jež život nabízí, včetně přátelství a bohatství, ale pouze pokud na těchto dobrých věcech příliš nelpí. Vskutku, věřili, že bychom měli pravidelně přerušit požitky, jaké život nabízí, a trávit čas úvahami nad ztrátou čehokoli, o co jsme zrovna přišli.

Přidružení se k jedné z filozofických škol bylo vážnou věcí. Podle historika Simona Price nebylo „přidružení k jedné či druhé filozofické sektě pouze otázkou nastavení mysli, nebo výsledkem intelektuálních trendů. Ti, kdo brali svou filozofii vážně, se ji pokoušeli žít den co den.“16) A stejně jako náboženství jedince se může stát klíčovým elementem jeho osobní identity – pomyslete na znovuzrozené křesťany – asociace ke starověké řecké či římské filozofii se stalo důležitou součástí toho, kým se člověk stal. Podle historika Paula Veyna „stát se skutečným filozofem znamená žít podle zvolené doktríny, přizpůsobit jí své chování (a také oděv), a je‑li třeba, zemřít pro ni“.17) Čtenáři této knihy by tedy měli myslet na to, že přestože vyzdvihuji stoi­cis­mus jako filozofii života, nejde o jediný soubor názorů, který je 15)

Diogenes Laertius, Životy, názory a výroky proslulých filosofů, Zénón, VII.25.

16)

Price, 141.

17)

Veyne, viii.

| 32 |

William B. Irvine

KAPITOLA PRVNÍ – Filozofie se zajímá o život

přístupný všem těm, kdo takovou filozofii hledají. Navíc, třebaže stoikové mysleli, že mohou dokázat, že jejich filozofie je tou správnou filozofií života, já sám si nemyslím, že takový důkaz je možný (jak se dočteme v kapitole číslo 21). Místo toho si myslím, že výběr filozofie života závisí na osobnosti jedince a jeho životních okolnostech. Po tomto uznání mi dovolte dodat, že si myslím, že existuje mnoho lidí, jejichž osobnost a okolnosti z nich činí úžasné kandidáty k praktikování stoi­cis­mu.

Mimoto, ať už člověk přijme jakoukoli filozofii života, pravděpodobně bude žít lepší život, než by se pokusil tak jak to mnoho lidí dělá – žít bez koherentní filozofie života.

Jak žít dobrý život

| 33 |

* *

ČÁST DRUHÁ

Psychologické techniky stoiků ČÁST DRUHÁ – Psychologické techniky stoiků

KAPITOLA ČTVRTÁ – Negativní vizualizace: Co nejhoršího se může stát? * *

KAPITOLA ČTVRTÁ

Negativní vizualizace Co nejhoršího se může stát?

KAPITOLA ČTVRTÁ – Negativní vizualizace: Co nejhoršího se může stát?

Negativní vizualizace: Co nejhoršího se může stát?

Každý přemýšlivý člověk pravidelně uvažuje nad tím, co zlého se mu může stát. Očividným důvodem pro tuto činnost je prevence, aby se takové věci nepřihodily. Někdo například tráví čas přemýšlením, jak by se jiní lidé mohli vloupat do jeho domu, a tak přijde na to, jak tomu předejít. Nebo může přemýšlet nad nemocemi, které by ho mohly postihnout, takže může přijmout určitá preventivní opatření.

Ale ať už se jakkoli snažíme předcházet tomu, aby se nám stávaly špatné věci, některé se stejně stanou. Seneca tedy poukazuje na další důvod, proč rozjímat nad zlými věcmi, jež se nám mohou přihodit. Pokud na takové věci myslíme, zmenšíme jejich dopad na nás v případě, že se stanou, ač se jim snažíme předejít: „Údery předvídané dávno napřed dopadnou s menší prudkostí.“92) Smůla se lepí na paty nejvíc, říká Seneca, když lidé očekávají jen přívětivou náhodu.93) Jestliže toto nepochopíme a místo toho budeme dál předpokládat, že si vždy budeme moci užívat věcí, jichž si ceníme, nejspíše pocítíme nezanedbatelný zármutek ve chvíli, kdy o tyto věci přijdeme.94) Kromě těchto důvodů, proč rozjímat nad něčím, co se nám může stát, existuje ještě třetí a snad i mnohem důležitější důvod. My lidé jsme nešťastní z velké části proto, že jsme nenasytní; poté, co tvrdě pracujeme 92)

Seneca, Útěcha pro Marcii (sbírka O dobrodiních), IX.5.

93)

Seneca, O duševním klidu (stejnojmenná sbírka), XI.6.

94)

Epiktétos, Rozpravy, IV.v.27.

Jak žít dobrý život

| 61 |

ČÁST DRUHÁ – Psychologické techniky stoiků

kvůli tomu, abychom dostali, co chceme, běžně ztrácíme zájem o předmět své touhy. Místo abychom se cítili spokojeně, jsme trochu znudění a následkem této nudy jdeme vyhledávat nové a větší tužby.

Psychologové Shane Frederick a George Loewenstein tento fenomén studovali a pojmenovali jej hédonická adaptace. Aby ilustrovali adaptační proces, poukazují na studie o výhercích v loterii. Vyhrát v loterii někomu obvykle umožní, aby žil život svých snů. Nicméně se ukazuje, že po prvotním období rozjaření jsou výherci loterie nakonec tak šťastní, jak byli před výhrou.95) Berou svoje nové Ferrari a sídlo jako samozřejmost, stejně jako dřív přistupovali ke svým zrezavělým pick-upům a ošuntělým bytům.

Jiná, a ne tak dramatická forma hédonické adaptace nastává, když konzumně nakupujeme. Zpočátku máme radost ze širokoúhlé televize nebo kvalitní kožené kabelky, kterou jsme si koupili. Ovšem po určité době jimi začneme pohrdat a najednou toužíme po ještě větší televizi a mnohem extravagantnější kabelce. Stejně tak zažíváme hédonickou adaptaci ve své kariéře. Kdysi jsme možná snili o tom, že budeme mít určitou práci. Kvůli tomu jsme i tvrdě studovali na různých školách, abychom se dostali na tu správnou cestu ke kariéře, na níž jsme trávili celé roky a pomalu, ale jistě postupovali ke kariérnímu cíli. Když nakonec dosáhneme práce svých snů, máme radost, ale zanedlouho začneme být nespokojení. Stěžujeme si kvůli své výplatě, svým spolupracovníkům a kvůli neschopnosti svých šéfů poznat naše přednosti.

Hédonickou adaptaci zažíváme i ve vztazích. Potkáme muže nebo ženu svých snů a po bouřlivém dvoření s touto osobou úspěšně vstoupíme do manželství. Nejdřív prožíváme blaženost novomanželů, ale zanedlouho přemýšlíme nad chybami svého muže nebo ženy a krátce poté si začneme představovat, jak začínáme vztah s někým novým.

V důsledku adaptačního procesu se lidé nacházejí v kruhu uspokojení. Jakmile pocítí nenaplněnou touhu, jsou nešťastní. Tvrdě pracují na tom, aby tuto touhu naplnili, a věří, že jakmile se tak stane, budou spokojení. Nicméně jakmile naplní svou touhu po něčem, adaptují se na její přítomnost ve svém životě, kvůli čemuž po ní přestanou toužit – nebo ji prostě neshledávají přitažlivou jako dřív. Nakonec jsou přesně tak nespokojení, jako byli předtím, než svou touhu naplnili.

95)

Frederick and Loewenstein, 302, 313.

| 62 |

William B. Irvine

KAPITOLA ČTVRTÁ – Negativní vizualizace: Co nejhoršího se může stát?

Klíčem ke štěstí je tedy předejít adaptačnímu procesu: musíme učinit kroky, abychom věci, kvůli nimž tolik pracujeme a jež jednou získáme, nebrali jako samozřejmost. A protože jsme v minulosti pravděpodobně několikrát selhali, existují v našich životech nepochybně věci, na něž jsme si zvykli. Věci, o nichž jsme kdysi snili, že je máme, ale nyní je bereme za samozřejmé, včetně snad svých choťů a chotí, dětí, svého domu, auta a práce.

To znamená, že kromě toho, že musíme najít způsob, jak oddálit adaptační proces, potřebujeme přijít na způsob, jak ho zvrátit. Jinými slovy, potřebujeme techniku pro to, abychom toužili po věcech, které už máme. Po celém světě a celá staletí lidé, již skutečně přemýšleli nad principy touhy, toto rozeznávali – že nejsnazší cestou ke štěstí je naučit se chtít věci, které už máme. Tato rada zní jednoduše a je nepochybně pravdivá; ale trik je v tom převést ji do praxe. Jak vlastně máme přesvědčit sebe sama, že chceme věci, které už máme?

Stoikové si mysleli, že na tuto otázku znají odpověď. Radili, abychom trávili čas představami, že jsme přišli o to, čeho si ceníme – že nás opustila žena, že nám ukradli auto, že jsme přišli o práci. Stoikové se domnívali, že díky tomuto postupu si budeme cenit své ženy, svého auta a práce mnohem víc, než bychom si jich cenili jinak. Tato technika – budu ji nazývat negativní vizualizace – byla stoiky prováděna nejspíše už za života Chrýsippa.96) Myslím si, že toto je v psychologické příručce stoiků ta nejcennější technika vůbec.

Seneca popisuje techniku negativní vizualizace v kondolenci, kterou psal Marcii, ženě, jež tři roky po smrti svého syna truchlila stejně, jako když ho pohřbívala. V této kondolenci, vedle toho, že řekl Marcii, jak má překonat svůj hluboký smutek, Seneca nabízí radu, jak může takovému zármutku předcházet do budoucna: musí očekávat, že nastanou události, jež jí způsobí zármutek. Konkrétně říká, že by měla mít na mysli, že vše, co máme, je „vypůjčeno“ od Štěstěny, která si to může vzít zpět bez dovolení – aniž by nám to předem oznámila. Tím pádem „bychom měli milovat svoje nejdražší tak, jako kdyby nám nebylo slíbeno, že zde zůstanou trvale, ba ani že zde zůstanou dlouho“.97)

96)

Veyne, 178 n 38. Této technice se také říká promýšlení zlého (76).

97)

Seneca, Útěcha pro Marcii (sbírka O dobrodiních), I.7, IX.2, X.3.

Jak žít dobrý život

| 63 |

ČÁST DRUHÁ – Psychologické techniky stoiků

Zatímco se těšíme ze společnosti svých milovaných, měli bychom se pravidelně pozastavit nad možností, že to jednou skončí. Pokud to neskončí jinak, pak naší smrtí určitě.

Epiktétos také uznává negativní vizualizaci. Radí nám například, že když líbáme své dítě, máme pamatovat, že je smrtelné a není něčím, co nám patří – že nám bylo dáno „pro tuto chvíli, a ne výlučně ni navždy“.

Jeho rada je: Přímo ve chvíli, kdy dítě líbáme, bychom měli mlčky rozjímat nad možností, že zítra zemře.98) Mimochodem, Marcus Aurelius ve svých Meditacích s jeho radou souhlasí a cituje ji.99) Abychom pochopili, jak nás představa smrti dítěte přiměje jej ocenit, představme si dva otce. První si vezme Epiktétovu radu k srdci a opakovaně přemítá nad smrtelností svého dítěte. Druhý si odmítá tak ponurou myšlenku připustit. Místo toho předpokládá, že ho jeho dítě přežije a že vždy bude poblíž, k jeho radosti. První typ otce bude téměř jistě pozornější a více milující než ten druhý. Když hned ráno uvidí svou dceru, bude rád, že je stále součástí jejího života, a během dne využije všech příležitostí, aby s ní byl v kontaktu. Oproti tomu druhý typ otce ráno nejspíše žádný příval štěstí neucítí, když svou dceru uvidí. Možná ani nevzhlédne od novin, aby dal najevo, že ví o její přítomnosti v místnosti.

Během dne nevyužije příležitostí, aby s ní byl v kontaktu, protože věří, že takové činnosti mohou být odloženy na další den. A když se konečně uvolí k takové činnosti, dá se předpokládat, že radost z její společnosti nebude taková, jako je zkušenost prvního otce.

Kromě rozjímání nad smrtí příbuzných stoikové věří, že bychom měli trávit čas přemítáním nad ztrátou přátel, třeba kvůli smrti nebo neshodě. Z toho důvodu Epiktétos radí, že když dáváme sbohem příteli, měli bychom si připomenout, že to může být naše poslední loučení.100) Pokud toto uděláme, nejspíše ze svých přátelství získáme větší spokojenost, než jakou bychom jinak pocítili.

Co se týká úvah o smrti, podle Epiktéta bychom měli uvažovat i nad tou svojí.101) A v podobném duchu Seneca svému příteli Luciliovi doporučuje, aby prožíval každý den, jako by to byl jeho poslední. Seneca 98)

Epiktétos, Rozpravy, II.xxiv.86, 88.

99)

Marcus Aurelius Antoninus, Hovory k sobě, XI.34.

100)

Epiktétos, Rozpravy, III.xxiv.86‒88.

101)

Epiktétos, Rukojeť, 21.

| 64 |

William B. Irvine

KAPITOLA ČTVRTÁ – Negativní vizualizace: Co nejhoršího se může stát?

dokonce zachází ještě dál: měli bychom žít každý den tak, jako by ukončoval náš život. Co to znamená, žít každý den, jako by byl naším posledním?

Mnozí lidé předpokládají, že to znamená žít divoce a podléhat všemožně hédonistické přemíře. Koneckonců, toto je náš poslední den, za náš bouřlivý život nebudeme nic platit. Můžeme užívat drog, aniž bychom se museli bát, že se staneme závislými. Můžeme nezodpovědně rozhazovat peníze, aniž bychom se strachovali, jak zaplatíme účty, které přijdou zítra.

Toto ovšem není to, co mají stoikové na mysli, když nám radí žít, jako bychom žili svůj poslední den. Pro ně byl způsob života, jako by každý den byl tím posledním, pouze rozšířením techniky negativní vizualizace: během dne bychom se měli opakovaně pozastavit nad tím, že nebudeme žít věčně, takže toto by mohl být náš poslední den. Tato reflexe, spíše, než abychom se stali hédoniky, nás přiměje ocenit, jak je úžasné, že jsme naživu a že máme příležitost strávit tento den aktivně.

Díky tomu bude méně pravděpodobné, že svůj život promrháme. Jinými slovy, když nám stoikové doporučují žít každý den, jako by byl tím posledním, jejich cílem není změnit naše aktivity, nýbrž změnit naše myšlení, zatímco tyto aktivity provádíme. Rozhodně po nás nechtějí, abychom přestali myslet na zítřek nebo ho plánovat; místo toho po nás chtějí, abychom nezapomněli ocenit dnešek, zatímco plánujeme zítřek a myslíme na něj.

Proč tedy stoikové chtějí, abychom přemýšleli nad vlastní smrtí?

Protože tato činnost dramaticky posílí naši radost ze života.

Stoikové také říkají, že vedle rozjímání nad ztrátou svého života bychom měli také přemýšlet nad ztrátou svého majetku. Většina z nás ve volných chvílích přemýšlí nad věcmi, které chceme, ale nemáme je. Marcus říká, že bychom svůj čas trávili mnohem lépe, kdybychom mysleli na všechny věci, jež máme, a kdybychom přemýšleli, jak moc by nám chyběly, kdyby nebyly naše.102) Proto bychom se měli zamyslet nad tím, jak bychom se cítili, kdybychom přišli o materiální majetek, včetně domu, auta, oblečení, mazlíčků a bankovního účtu. Jak bychom se cítili, kdybychom přišli o své schopnosti, včetně schopnosti mluvit, slyšet, chodit, dýchat a polykat; a jak bychom se cítili, kdybychom přišli o svou svobodu.

102)

Marcus Aurelius Antoninus, Hovory k sobě, X. 34.

Jak žít dobrý život

| 65 |

ČÁST DRUHÁ – Psychologické techniky stoiků

Většina z nás „prožívá životní sen“ – totiž žije sen, který jsme si vysnili. Možná jsme sezdaní s osobou, o níž jsme kdysi snili, že si ji vezmeme, máme děti a práci, kterou jsme si vysnili; a také vlastníme auto, o jehož koupi jsme snili. Ale díky hédonické adaptaci, jakmile svoje sny prožíváme, bereme takový život za samozřejmost. Místo abychom si denně užívali svého štěstí, trávíme jej vymýšlením nových a větších snů.

Následkem toho se svým životem nejsme nikdy spokojeni. Negativní vizualizace nám pomůže takovému osudu se vyhnout.

Ale co všichni ti lidé, kteří zjevně nežijí svůj životní sen? Co například bezdomovci? Je důležité uvědomit si, že stoi­cis­mus rozhodně není filozofií bohatého člověka. Ti, co si užívají pohodlný život v blahobytu, mohou těžit z praktikování stoi­cis­mu stejně jako ti, kdo jsou chudí.

Ačkoli jim jejich chudoba nedovolí dělat mnohé, nemůže jim zabránit praktikovat negativní vizualizaci.

Představme si člověka, jehož majetek byl zredukován pouze na bederní roušku. Okolnosti by mohly být ještě horší: mohl by o bederní roušku přijít. Stoikové říkají, že by udělal dobře, kdyby nad touto možností přemýšlel. Tedy předpokládejme, že o svou roušku přišel. Dokud zůstane zdravý, okolnosti opět můžou být horší – což stojí za úvahu.

A pokud se jeho zdraví zhorší? Může být vděčný, že je stále naživu.

Je těžké představit si člověka, kterému nemůže být hůř. Z toho důvodu je obtížné představit si osobu, jíž by negativní vizualizace nebyla prospěšná. Netvrdím, že díky praktikování bude život pro ty, kdo nemají nic, stejně příjemný jako pro ty, kteří mají mnoho. Pouze tvrdím, že praktikování negativní vizualizace – a obecně přijetí stoi­cis­mu – může ulevit v případě nedostatku, a tím pádem se lidé, nemající nic, nebudou cítit tak bídně, jak by se cítili v opačném případě.

Vzhledem k výše zmíněnému připomenu nepříjemnou situaci Jamese Stockdalea. (Říká‑li vám to jméno něco, pravděpodobně je to proto, že to byl podpůrce Rosse Perota v předvolební prezidentské kampani v USA v roce 1992.) V roce 1965 byl Stockdale jako námořní pilot sestřelen nad Vietnamem a do roku 1973 byl v zajetí jako válečný vězeň. Během té doby zažil primitivní životní podmínky, trpěl špatným zdravím a brutalitou svých věznitelů. A přesto nejenže přežil, ale vynořil se i jako

| 66 |

William B. Irvine

KAPITOLA ČTVRTÁ – Negativní vizualizace: Co nejhoršího se může stát?

nezlomený muž. Jak to zvládl? Dle jeho slov to bylo hlavně díky praktikování stoi­cis­mu.103) Ještě jedna věc k zamyšlení: Přestože stoikové utiskovaným radí, jak učinit jejich existenci snesitelnější, rozhodně nejsou pro to, aby nadále zažívali utiskování. Stoikové pracovali na zlepšování vnějších vlivů, ale stejně tak přicházeli s návrhy, jak zmírnit jejich utrpení, dokud se okolnosti nezlepšily. Člověk by si představoval, že stoikové by se přikláněli k pesimismu vzhledem k tomu, že rozjímají nad nejhoršími možnými scénáři. Nicméně zjišťujeme, že pravidelné procvičování negativní vizualizace má ten efekt, že změní stoiky v naprosté optimisty. Dovolte mi to vysvětlit.

Obvykle si jako optimistu představujeme někoho, kdo svou sklenici vidí spíše poloplnou než poloprázdnou. Pro stoika by ovšem takový náhled byl pouhým prvním krokem. Poté, co by dal najevo svou spokojenost s tím, že má poloplnou, a ne poloprázdnou sklenici, vyslovil by své potěšení nad tím, že má vůbec nějakou sklenici – koneckonců, mohl by mu ji někdo ukrást, nebo by mohla být rozbita. A pokud by vážně byl všemi deseti pro stoi­cis­mus, mohl by poznamenat, jak úchvatné věci ty skleněné nádoby jsou: jsou levné a vcelku odolné, nijak neochucují to, co do nich nalijeme, a – světe, div se! – dovolí nám vidět, co je jejich obsahem. Možná to zní trochu hloupě, ale pro někoho, kdo nepřišel o schopnost pociťovat radost, je svět nádherné místo. Pro takového člověka jsou sklenice úžasné; pro kohokoli jiného je sklenice prostě sklenice a ke všemu poloprázdná.

Hédonická adaptace má moc v nás zadusit požitek ze světa. Kvůli adaptaci bereme svůj život a to, co máme, jako samozřejmost, místo abychom se z něj těšili. Avšak negativní vizualizace je mocným protijedem hédonické adaptaci. Tím, že vědomě přemýšlíme nad ztrátou toho, co máme, znovu to dokážeme ocenit a s touto znovunabytou schopností můžeme revitalizovat svoji schopnost pocítit radost.

Jedním z důvodů, proč jsou děti schopny cítit radost, je to, že téměř nic neberou jako samozřejmé. Pro ně je svět nádherně nový a překvapivý. Nejen to, ony si ani nejsou jisté, jak svět pracuje: možná, že věc, kterou mají dnes, zítra záhadně zmizí. Pro ně je obtížné brát něco za samozřejmost, když ani nemohou spoléhat na svou další existenci.

103)

Stockdale, 18‒19.

Jak žít dobrý život

| 67 |

ČÁST DRUHÁ – Psychologické techniky stoiků

Ale jak děti rostou, stanou se netečné. A ve chvíli, kdy jsou teenageři, pravděpodobně všechno a všechny kolem sebe berou za samozřejmost.

Stěžují si na život, jaký žijí, v domově, který obývají s rodiči a sourozenci, jež náhodou mají. A tyto děti se až děsivě často stanou dospělými, kteří nejenže nejsou schopni cítit radost ze světa kolem, nýbrž jsou na tuto neschopnost pyšní. Na první dobrou vám vyčtou dlouhý seznam věcí o nich a jejich životě, jež nemají rádi a přejí si změnit, jestliže by to jen trochu bylo možné, a to svého muže nebo ženu, své děti, dům, práci, auto, věk, stav účtu, váhu, barvu vlasů a tvar pupku. Zeptejte se jich, co ve světě dokážou ocenit – zeptejte se jich, s čím, pokud vůbec s něčím, jsou spokojeni – a oni po nějaké chvíli jmenují jednu dvě věci.

Někdy tyto lidi z jejich netečnosti probere až nějaká katastrofa. Předpokládejme například, že jejich domov zničí tornádo. Takové události jsou tragické, samozřejmě, ale ve stejnou chvíli přinesou něco dobrého: ti, kdo tu tragédii přežijí, najednou ocení cokoli, co ještě nadále vlastní.

Válka, nemoc a přírodní pohromy jsou obecně tragické, poněvadž nám berou věci, jichž si ceníme, avšak také mají tu moc změnit ty, kteří je prožijí. Před nimi tato individua mohla proplouvat životem; nyní jsou díkybohu naživu – tak naživu, jako se necítili celé roky. Předtím mohli být vůči světu kolem lhostejní, nyní jsou si vědomi krásy kolem.

Nicméně, změny osobnosti po prožití katastrof mají určitá negativa.

Prvním je, že nemůžete spoléhat na to, že vás nějaká pohroma zasáhne.

Mnozí lidé skutečně prožijí život bez tragédie – a následkem toho žijí neradostný život (je ironie, že neštěstím těchto lidí je to, že jejich životy nepřinesly žádné neštěstí). Druhá nevýhoda je, že katastrofy, jež mají tu moc změnit někomu život, jej také mohou vzít. Například cestující v letadle, jehož motory se právě vzňaly. Taková událost dost pravděpodobně dokáže přimět cestujícího, aby svůj život přehodnotil, díky čemuž může konečně pochopit, jaké věci jsou v životě skutečně důležité a jaké nikoli.

Bohužel, okamžik po takovém prozření už může být mrtvý.

Třetí nevýhoda změny v důsledku prožití katastrofy je, že stav rozjaření, který způsobí, má tendenci slábnout.

Ti, co se přiblíží smrti, ale následně se znovuzrodí, nabydou chuti do života. Například najdou motivaci rozjímat nad západy slunce, jež dříve ignorovali, nebo promluvit si od srdce s chotí, kterou dříve brali za samozřejmou. Nějaký čas to dělají, ale pak, a to se děje velmi často, se vrací

| 68 |

William B. Irvine

KAPITOLA ČTVRTÁ – Negativní vizualizace: Co nejhoršího se může stát?

apatie: ignorují překrásný západ slunce, hrající barvami před jejich okny, protože si hořce stěžují své ženě, že v televizi nedávají nic zajímavého.

Negativní vizualizace takové nevýhody nemá. Nemusíme čekat na chvíli, kdy se pustíme do negativní vizualizace způsobem, jakým bychom očekávali příchod katastrofy. Zažít ji nás může snadno zabít, negativní vizualizace ne. A jelikož můžeme negativní vizualizaci provádět opakovaně, její přínosy, na rozdíl od katastrofických, můžou trvat nekonečně dlouho. Z toho důvodu je negativní vizualizace úžasný způsob, jak znovu nabýt schopnosti ocenit život a s tím i naší schopnosti cítit radost.

Stoikové nejsou jediní, kdo využívají sílu negativní vizualizace. Vezměte v úvahu například ty, kteří před jídlem vysloví modlitbu. Někteří to nejspíše dělají proto, že je to jejich zvykem. Jiní snad řeknou, že se obávají božího hněvu, pokud by to neudělali. Ale pochopeno správně, poděkování před jídlem – a také jakákoli modlitba vzdávající dík – je formou negativní vizualizace. Lidé pronášející modlitbu před tím, než snědí své jídlo, se na okamžik pozastaví nad tím, že jídlo, jež mají k dispozici, tu nemusí být vždy, a pak by měli hlad. A i kdyby to jídlo měli, možná by nebyli schopni sdílet ho s ostatními stolovníky. S touto myšlenkou má poděkování schopnost změnit obyčejné jídlo v důvod oslavy.

Mnozí lidé nepotřebují stoiky nebo kněze, aby jim řekli, že klíčem k radostnému rozpoložení je opakované provádění negativní vizualizace; přišli na to sami. Během svého života jsem takových lidí potkal mnoho. Analyzují své okolnosti ne z hlediska, co jim schází, nýbrž z hlediska toho, jak mnoho mají a jak moc by jim to chybělo, kdyby o to přišli.

Mnozí z nich měli, objektivně řečeno, v životě smůlu; a přesto vám dopodrobna vysvětlí, jaké mají štěstí – že jsou naživu, že můžou chodit, že žijí tam, kde žijí a tak dále. Je poučné, když porovnáme tyto lidi s těmi, kteří „mají vše“, objektivně řečeno, ovšem kteří jsou naprosto nešťastní, protože nedokážou ocenit cokoli, co mají.

Dříve jsem zmínil, že existují lidé, již se zdají být pyšní na svoji neschopnost radostně vnímat svět kolem sebe. Z nějakého důvodu si myslí, že tím, jak odmítají mít radost z okolního světa, ukazují svou emocionální vyspělost: myslí si, že mít z čehokoli radost je dětinské. Nebo se možná rozhodli, že je v módě takovou radost odmítat, stejně jako je

Jak žít dobrý život

| 69 |

ČÁST DRUHÁ – Psychologické techniky stoiků

v módě nenosit bílou po svátku práce, a cítí potřebu uposlechnout, co móda diktuje. Jinými slovy, odmítnout cítit radost vůči okolnímu světu je důkazem sofistikovanosti.

Pokud se takových nespokojených lidí zeptáte na názor na veselé lidi, jež jsem právě popsal – nebo hůř, na stoické optimisty, kteří rozebírají, jak je sklenice úžasná věc – nejspíše vám odvětí pohrdavými poznámkami: „Takoví lidé jsou naprostí hlupáci. Nemělo by jim stačit tak málo. Měli by chtít více a neměli by být spokojeni, dokud to nedostanou.“ Na to bych ovšem namítl, že skutečně hloupé je trávit život vytrvalou nespokojeností, když je spokojenost na dosah ruky, jen pokud změníte své mentální rozpoložení. A hledáte‑li cokoli jiného než spokojenost, ptal bych se (a s naprostým údivem), po čem toužíte více než po spokojenosti. Co, ptal bych se, má takovou cenu, že kvůli tomu obětujete spokojenost?

Jestliže máme aktivní představivost, bude pro nás jednoduché poddávat se negativní vizualizaci; například pro nás bude jednoduché, že náš dům lehl popelem, že nás šéf vyhodil nebo že jsme oslepli. Máme‑li však potíže si takové věci představit, můžeme si procvičovat negativní vizualizace tak, že si budeme všímat špatných věcí, které se dějí jiným, a budeme nad nimi přemýšlet, jako by se mohly stát nám.104) Nebo můžeme provést nějakou historickou rešerši, abychom zjistili, jak žili naši předci.

Rychle zjistíme, že žijeme ve světě, který by jim přišel jako ze snu – že bereme za samozřejmé věci, bez nichž se naši předkové museli obejít, včetně antibiotik, klimatizace, toaletního papíru (!), mobilních telefonů, televize, oken, brýlí a čerstvého ovoce v lednu. Díky tomuto uvědomění si můžeme oddychnout, že nejsme našimi předky, stejně jako si jednou oddychnou naši potomci, že nebyli námi!

Mimochodem, technika negativní vizualizace může být použita i opačně: místo abychom si představovali, že zlé věci, jež se staly jiným, se přihodí nám, můžeme si představit, že takové věci, které se dějí nám, se přihodily jiným. V Rukojeti Epiktétos zastává jistou „projektující vizualizaci“. Předpokládejme, říká, že náš služebník rozbije šálek.105) Nejspíše se rozzlobíme a tato událost rozhodí náš vnitřní klid. Jedním způsobem, jak se této zlosti vyhnout, je myslet na to, jak bychom se cítili, 104)

Seneca, O duševním klidu (stejnojmenná sbírka), XI.10.

105)

Epiktétos, Rukojeť, 26.

| 70 |

William B. Irvine

KAPITOLA ČTVRTÁ – Negativní vizualizace: Co nejhoršího se může stát?

kdyby se to samé stalo někomu jinému. Kdybychom byli v něčím domě, kde tamější sluha rozbije šálek, je nepravděpodobné, že bychom se rozčílili; naopak bychom se možná snažili uklidnit svého hostitele tím, že bychom řekli: „Je to jen šálek; to se stává.“ Epiktétos věří, že provádění projektující vizualizace nás přiměje ocenit relativní nedůležitost zlých věcí, které se nám dějí, a tím pádem předejde narušení našeho klidu.

V tuto chvíli zřejmě nestoik vznese následující námitku. Jak jsme viděli, stoikové nám radí usilovat o klid a součástí jejich strategie, jak jej dosáhnout, je rada, abychom praktikovali negativní vizualizaci. Ale není ta rada protiřečící?

Představte si například, že je nějaký stoik pozván na piknik. Zatímco si ostatní účastníci pikniku užívají, stoik tam bude sedět a tiše rozjímat nad způsoby, jakými by mohl být piknik zničený: „Možná bude bramborový salát zkažený a lidé se kvůli tomu otráví. Možná si někdo zvrtne kotník, zatímco bude hrát softball. Možná přijde velká bouřka a hosté se rozutečou. Možná mě zasáhne blesk a zemřu.“ To vůbec nezní jako zábava. Ale především, zdá se nepravděpodobné, že by stoik dosáhl klidu, když má takové myšlenky. Naopak, pravděpodobně bude mrzutý a bude pociťovat úzkost.

Jako odpověď na takovou námitku mi dovolte poznamenat, že je chyba myslet si, že stoik bude veškerý čas trávit rozjímáním nad potenciálními katastrofami. Spíše je to něco, co bude dělat pravidelně – párkrát za den nebo několikrát týdně se stoik pozastaví nad požitky ze života a přemýšlí, jak to všechno, všechny věci, jež si užívá, může ztratit.

Ovšem mezi rozjímáním o tom, že se něco zlého může stát, a obava­ mi z téhož je rozdíl. Rozjímání je myšlenkové cvičení a je možné takové cvičení provádět, aniž by to ovlivnilo naše emoce. Například pro meteorologa je možné, aby přemítal o tornádech bez toho, že by neustále žil ve strachu, že ho jedno zabije. Podobným způsobem je pro stoika možné, aby rozjímal nad věcmi, které se mohou stát, a přitom v důsledku takového myšlení nepodléhal panice.

A konečně, negativní vizualizace zvětší prožitek z okolního světa, stejně jako předejde tomu, že budeme brát svět za samozřejmost snáze, než aby se kvůli ní lidé mračili. I přes skličující myšlenky – nebo spíše díky nim – si stoik piknik pravděpodobně užije více než ostatní účastníci pikniku, kteří odmítají o podobných věcech přemýšlet; stoik

Jak žít dobrý život

| 71 |

ČÁST DRUHÁ – Psychologické techniky stoiků

se bude radovat, že je součástí události, o níž si uvědomuje, že se vůbec nemusela stát.

Kritik stoi­cis­mu možná namítne další věc. Pokud něco neoceníte, nebude vám vadit, že o to přijdete. Jenže stoikové si díky svému neustálému procvičování negativní vizualizace neobyčejně cení lidí i věcí kolem.

Ale nečeká je kvůli tomu zlomené srdce? Nepocítí snad hlubokou bolest, až jim život vezme všechny ty lidi i věci, což se jistě jednou stane?

Pro představu si vzpomeňte na ty dva otce, jež jsem zmínil dříve.

První otec opakovaně přemýšlí o ztrátě svého dítěte, díky čemuž jej nebere za samozřejmost; naopak, velmi si jej cení. Druhý otec předpokládá, že jeho dítě je tu vždy pro něj a kvůli tomu jej bere za samozřejmé. Dalo by se předpokládat, že protože druhý otec své dítě tolik neocení, bude na jeho smrt reagovat pokrčením ramen, zatímco první otec, jelikož si dítěte cení velmi, zažije velkou bolest, pokud jeho dítě zemře.

Myslím, že stoikové by na takovou kritiku reagovali poznámkou, že druhý otec bude téměř jistě cítit zármutek kvůli ztrátě svého dítěte: bude plný lítosti, že jej bral za samozřejmost. Obzvlášť se nejspíše bude trýznit myšlenkami na „co kdyby“. „Kdybych tak s ní trávil více času hrou! Kdybych jí tak častěji vyprávěl pohádky před spaním! Kdybych jen radši šel na její houslový recitál, místo abych šel na golf!“ Nicméně první otec takové výčitky nepocítí – protože svou dceru oceňoval, využije všech příležitostí, aby s ní byl.

Ale nenechte se zmýlit: první otec bude truchlit nad smrtí svého dítěte. Jak uvidíme, stoikové myslí, že opakované pocity zármutku jsou součástí lidského bytí. Ovšem tento otec se může alespoň utěšovat myšlenkou, že ten krátký čas strávený s dcerou trávil dobře. Druhý otec žádnou takovou útěchu cítit nemůže, následkem čehož zjistí, že jeho pocity viny posilují jeho zármutek. Myslím, že právě toho druhého otce čeká zlomené srdce.

Stoikové by na výše zmíněnou kritiku také reagovali poznatkem, že nás negativní vizualizace kromě oceňování světa připravuje i na jeho změnu. Praktikování negativní vizualizace koneckonců znamená rozjímat nad pomíjivostí světa kolem nás. Tím pádem, pokud otec správně praktikuje negativní vizualizaci, dojde ke dvěma závěrům: má štěstí, že má potomka, a protože si nemůže být jist jeho přetrvávající přítomnosti ve svém životě, měl by být připraven na to, že jej ztratí.

| 72 |

William B. Irvine

KAPITOLA ČTVRTÁ – Negativní vizualizace: Co nejhoršího se může stát?

A proto Marcus, okamžitě po tom, co čtenářům radí trávit čas přemýšlením, jak moc by jim chyběly jejich statky, kdyby o ně přišli, varuje, abyste „se měli na pozoru, abyste si takovou zálibou v oněch věcech nezvykli je tak přeceňovat, že kdybyste je jednou neměli, pozbyli byste klidu“.

V podobném duchu Seneca poté, co nám radí užívat si života, nás varuje, abychom si takové věci „příliš nezamilovali“. Naopak, musíme dávat pozor, abychom byli „připraveni užívat darů Štěstěny, avšak ne jim otročit“.106) Jinými slovy, negativní vizualizace nás učí přijmout, cokoli se v našich životech přihodí, a najít v nich sebemenší radost. Ale zároveň nás učí připravit se na změny, jež nás připraví o věci, z nichž máme radost.

Učí nás užívat si to, co máme, aniž bychom na tom lpěli. To pak znamená, že praktikováním negativní vizualizace nejenže zvýšíme pravděpodobnost prožití radosti, ale také pravděpodobnost, že taková zkušenost bude trvalá, že přežije změny našeho okolí. Z toho důvodu díky praktikování negativní vizualizace můžeme doufat, že získáme „obrovskou radost, neochvějnou a neměnnou“107), což je jedním z předních přínosů stoi­cis­mu.

V úvodu jsem zmínil, že některé věci, jež mě zajímaly na buddhismu, můžeme najít i ve stoi­cis­mu. Stejně jako buddhisté i stoikové nám radí rozjímat nad pomíjivostí světa. „Všechno lidské,“ připomíná Seneca, „je krátké a pomíjivé (…).“108) I Marcus nám připomíná, že věci, jichž si ceníme, jsou jako listí na větvích – jakmile zafouká vánek, opadá. Také namítá, že „nestálost a změna“ světa kolem nás nejsou náhoda, nýbrž esenciální část našeho vesmíru.109) Musíme mít stále na paměti, že vše, čeho si ceníme, a lidi, jež milujeme, jednou ztratíme. Jestliže to nezapříčiní nic jiného, pak naše smrt ano. Obecně bychom měli myslet na to, že jakákoli lidská činnost nemůže pokračovat věčně a jednou musí skončit. Jednou nastane – nebo už nastal! – poslední den ve vašem životě, kdy si vyčistíte zuby, ostříháte vlasy, kdy budete řídit auto, posečete trávník nebo si zaskáčete panáka.

106)

Seneca, O blaženém životě (sbírka O duševním klidu), III.3.

107)

Seneca, O blaženém životě (sbírka O duševním klidu), III.4.

108)

Seneca, Útěcha pro Marcii (sbírka O dobrodiních), XXI.1.

109)

Marcus Aurelius Antoninus, Hovory k sobě, X.34, VI.15.

Jak žít dobrý život

| 73 |

ČÁST DRUHÁ – Psychologické techniky stoiků

Přijde chvíle, kdy naposledy uslyšíte, jak padá sníh, budete sledovat, jak vychází měsíc, ucítíte vůni popcornu, pocítíte teplo dítěte, které vám usíná v náruči, nebo kdy se budete naposledy milovat. Jednou sníte poslední jídlo a brzy poté se naposledy nadechnete.

Někdy nám svět dá znamení, že něco uděláme naposledy. Například můžeme jíst v oblíbené restauraci večer předtím, než ji zavřou, nebo můžeme políbit milence, který je kvůli okolnostem přinucen přestěhovat se do vzdáleného koutu planety, nejspíše i navždy. Dříve, když jsme mysleli, že vše budeme opakovat, jak budeme chtít, že si dáme jídlo v restauraci nebo že budeme sdílet polibek s milencem, zdály se tyto činnosti obyčejné. Ovšem teď víme, že se nedají opakovat a že se pravděpodobně stanou neobyčejnými událostmi: jídlo v restauraci bude to nejlepší, jaké jsme kdy jedli, a polibek na rozloučenou bude jedním z nejvíce hořkosladkých zážitků našeho života.

Rozjímáním nad pomíjivostí všeho ve světě jsme nuceni uznat, že pokaždé, když něco děláme, to může být naposledy, kdy to děláme.

Kvůli této myšlence můžeme svým činnostem přikládat větší důležitost a intenzitu, což bychom jinak neudělali. Nebudeme už nadále proplouvat svými životy jako ve snách. Uvědomuji si, že některým lidem bude rozjímání nad pomíjivostí připadat morbidní nebo depresivní. I přesto jsem přesvědčen, že jediný způsob, jak skutečně žít, je přimět se opakovaně o takových myšlenkách uvažovat.

| 74 |

William B. Irvine

KAPITOLA PÁTÁ – Dichotomie kontroly: Jak se stát neporazitelným * *

KAPITOLA PÁTÁ

Dichotomie kontroly Jak se stát neporazitelným

KAPITOLA PÁTÁ – Dichotomie kontroly: Jak se stát neporazitelným

Dichotomie kontroly: Jak se stát neporazitelným

Podle epiktéta je v životě naší nejdůležitější volbou, zda se budeme zabývat věcmi kolem nás, nebo v nás. Většina lidí si vybere první možnost, protože si myslí, že újmy a přínosy pocházejí zvnějšku. Ovšem podle Epiktéta filozof – a má na mysli někoho, kdo chápe stoickou filozofii – udělá pravý opak. Bude hledat původ „všeho prospěchu i škod v sobě“.110) Obzvláště se vzdá odměn, jež mu nabízí vnější svět, aby dosáhl „nenáruživosti, svobody a duševního klidu“.111) Touto radou Epiktétos obrací běžnou logiku touhy po naplnění vzhůru nohama. Pokud se zeptáte většiny lidí, jak dosáhnout spokojenosti, řeknou vám, že musíte pracovat – musíte vypracovat strategie, díky nimž naplníte své tužby, a pak tyto strategie implementovat. Ale jak Epiktétos zdůrazňuje: „Je nemožné, aby štěstí a touha po něčem, co není, byly v jednotě.“ Říká, že lepší strategií pro získání něčeho, co chcete, je chtít pouze ty věci, které je snadné získat – a ideální je chtít ty věci, o nichž si můžete být jisti, že je získáte.

Zatímco většina lidí mění svět kolem sebe proto, aby dosáhli spokojenosti, Epiktétos nám radí, abychom dosáhli spokojenosti tím, že změníme sami sebe – přesněji tím, že změníme svoje tužby. A není jediný, kdo takovou radu nabízí; toto je rada doslova každého filozofa a náboženského myslitele, který přemýšlel o lidské touze a příčinách

110)

Epiktétos, Rukojeť, 292, 48.

111)

Epiktétos, Rozpravy, III.xv.12.

Jak žít dobrý život

| 75 |