Znamení démona

Znamení démona Sarah Rees Brennanová

Mámě a tátovi.

Vždy jsem si myslela, že vychovávat dítě musí být jedna z nejděsivějších věcí na světě.

Nikdy nevíte, jestli váš potomek nebude žít jen na kečupu, neuteče do Ameriky nebo vás nepomluví v televizi.

No, pro případ, že bych někdy mohla zkusit to poslední, chtěla bych světu vzkázat tohle: Jsem šťastná, zdravá a miluju vás.

Napsala jsem knížku!

Nevedli jste si tak špatně.

(A ten kečup byl vynikající.)

Znamení démona Sarah Rees Brennanová

The Demon's Lexicon Sarah Rees Brennan Copyright © 2009 by Sarah Rees Brennan.

All rights reserved, including the rights of reproduction in whole or in part in any form.

Všechna práva vyhrazena, včetně práva na reprodukci celé knihy nebo její části a jakýmkoli způsobem.

Znamení démona Sarah Rees Brennanová Copyright © ZONER software, a.s.

Vydání první v roce 2010. Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press Katalogové číslo: ZR1007 ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Překlad: Tomáš Suchánek Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Ing. Pavel Kristián Technický redaktor: Bc. et Bc. Hana Fruhwirtová DTP: Lenka Křížová © Obálka a ilustrace: Lucie Rusalka Netíková Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Dotazy týkající se distribuce směrujte na: Zoner Press ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz

ISBN: 978-80-7413-095-3

Obsah

Krkavci v kuchyni

9

Znamení démona

21

Utajená dívka

36

Goblinní trh

60

Vyvolání démona

78

Lov začíná

90

Vetřelci

107

Zajetí

125

Řetězy

134

Mezentiův dům

152

Odpovědi

176

Volání krve

187

Trik

204

Černý Arthur

218

Nic lidského

226

Exorcismus

236

Znalost slov

247

5

— 1—

Krkavci v kuchyni

O

dpad pod dřezem už zase tekl. To by nebylo nic hrozného, až na to, že Nick tam měl schovaný svůj oblíbený meč.

Klekl na podlahu, rychle meč vytáhl, otřel ocelovou čepel a bezděky palcem vyzkoušel ostří. Voda stále kapala. Nick meč odložil na stůl a uvědomil si, že má džíny na kolenou úplně promáčené.

Alan mezitím přinesl bednu s nářadím. „Že bys mi pomohl?“ zeptal se Nick bez velkých nadějí. „Ne, já vařím,“ upřesňoval Alan. „Na manuální práci jsi tu ty, já jsem spíš ten citlivý intelektuální typ.“ Nick zvedl obočí. „Jasně, tak běž k plotně a něco upeč, ženská. Dal bych si třeba koláč.“ Znovu se sklonil ke skříňce pod dřezem. Odpad dál kapal, v trubkách zlověstně klokotalo a odněkud stříkající paprsek vody vytvářel nejmenší světový vodopád. „Já taky dokážu bejt citlivej intelektuální typ,“ podrbal se na nose, „pokud druhá možnost je utopit se pod dřezem.“ „Buď zastav tu povodeň, nebo si večeři můžeš uvařit sám. Je to jen na tobě.“ To byl pádný argument. Nick sice dokázal uvařit, ale z Alana se stal skutečně dobrý kuchař; připravoval všechno vždy jen z čerstvých surovin.

9

I teď syčení jídla na pánvi a náhlý závan vůně smažené zeleniny mluvily v jeho prospěch.

Nick zlověstně zavrčel, to zabíralo na všechny – kromě jeho bratra. Pak vyndal nůž z pouzdra na zápěstí, položil jej vedle meče, vyhrnul si rukávy a dal se do díla.

Až na staré potrubí a problémy s odpadem nebyl tenhle dům špatný.

Byl malý, v barvě mokrého kartónu a nijak se nelišil od ostatních domků na sídlišti, sešikovaných v řadách jako vojáci. Mezi jednotlivými domy ale byly slušné rozestupy, takže si nikdo nestěžoval na podivné zvuky v noci, což úplně vyvážilo trable s unikající vodou.

Nickovi se v Exeteru celkem líbilo. Na hlavní třídě byla socha, která mu připomínala nůž a sloužila mu ve městě jako hlavní orientační bod. Málokdy někde zůstali dost dlouho na to, aby lépe poznal okolí, ale tady byli už dva měsíce a zatím se neobjevily žádné známky nebezpečí. Oba měli práci. On při tom ještě dokázal jakžtakž proplouvat školou a Alan měl dokonce čas najít si nové děvče.

Mrzelo by ho, kdyby museli zase odejít.

V trubce dlouze kovově zasténalo, znělo to jako starý robot rozpadající se na kusy. Nick zaťal zuby a silou zabral hasákem. Rozvod vody byl už starý na to, aby se dal pořádně opravit. Bylo možné jen udržovat všechno pohromadě a pak už to nejspíš bude starost dalšího nájemce. „Jednou budem bydlet v St. Leonardu, daleko od tohohle všeho.“ „To určitě,“ řekl Alan klidně. Chilli bulalo na pánvi a on se opíral o linku vedle dřezu s rukama založenýma na hubených prsou a sledoval Nicka při práci. „Až vyhrajeme v loterii. Nebo až začneme prodávat tvoje tělo zazobaným starým paničkám.“ „Když s tím prodáváním začneme,“ zasupěl Nick zpod dřezu, „můžu pustit školu?“ „Ne,“ odpověděl Alan s milým, sladkým úsměvem, jako by se s ním dělil o nějaké tajemství. „Jednou budeš rád, že jsi školu dokončil. Aristoteles říkal, že vzdělání má hořké kořeny, ale sladké plody.“ Nick obrátil oči v sloup. „Aristoteles mi může – víš co.“ 10

Nad jejich hlavami náhle ostře zapraskala prkna podlahy. Nick reflexivně vzhlédl, ale věděl, co to je. Matka chodila nahoře po pokoji při jednom ze svých záchvatů, který podle zvuku kroků právě začal. Alan s ní nahoře zase stráví všechen svůj čas.

Alan si nemohl nevšimnout Nickova pohledu na strop a spíše mimoděk k němu natáhl ruku, zjevně s úmyslem rozcuchat mu vlasy. Nick mu uhnul.

Alan si povzdechl a otočil se k rádiu. Nick uslyšel slabé cvaknutí, když Alan rádio zapnul a pak začala hrát hudba přehlušující zvuky matky neklidně přecházející po pokoji nad nimi. Alan přešel ke kredenci, začal v něm něco hledat a přitom si pobrukoval. Nick si klekl zpět pod dřez a zaposlouchal se do líbivé melodie z rádia. Pracoval zcela automaticky a mysl nechal volně plynout. Podle vůně byla večeře skoro hotová. Možná se společně posadí a v klidu se nají, než bratr půjde za matkou, a tak to možná nakonec bude celkem ucházející čtvrtek.

Varování přišlo na poslední chvíli.

Talisman, který Nick nosil, mu vždy působil bolest. Cítil jeho neustálý mírný neklid, byl jako závaží na krku, které ho pálilo na prsou. Teď se ale talisman ozval prudkou bolestí, projela jím jako elektrický šok. Ptačí kosti talismanu, vpletené do síťky spolu s krystaly, se hýbaly, aby vytvořily nový vzor. Nick měl pocit, jako by se mu ten vzor vpaloval do kůže. „Alane,“ stihl protlačit mezi zuby.

Okno explodovalo dovnitř do místnosti a ve světle zářivek se zablyštěly střepy. Nick pustil hasák a zakryl si paží obličej. Otočil se a vykoukl zpod rukávu – viděl, že Alan se již vrhl na zem.

Oknem do kuchyně vlétlo hejno krkavců.

Jejich velká, duhově se lesknoucí křídla pleskala o sebe a místnost byla najednou plná peří a pronikavého krákání. Vzduch byl zvířený tlukotem křídel. Ptáci byli hladoví.

Nick se skulil po podlaze a natáhl se, aby dosáhl na meč. Jílec byl v jeho mokré dlani kluzký. Otočil se k bratrovi, chytil ho za zátylek a stáhl za sebe.

Alan sáhl pod tričko a vytáhl z pouzdra pistoli.

11

„Necloumej se mnou. Jsem tvůj starší bratr, tak se podle toho chovej!“ „Nemůžu za to, že seš vyžle a nic nevážíš,“ opáčil Nick a přitom bedlivě sledoval ptáky. Začínali se usazovat po kuchyni a přes vystouplá ramena složených křídel mu pohled vraceli. „Nemůžu uvěřit, že pořád máš tu debilní pistoli.“ „Mám ji rád,“ ohradil se Alan. „Ale může selhat!“ „No, asi jo,“ připustil Alan. „Proto mám taky ještě tři nože.“ Mezi nimi a dveřmi byli krkavci. Nick zvedl meč a máchl jím. Ucítil nával divoké radosti, když zasáhl. Jeden krkavec spadl na podlahu s krvácející hrudí, ostatní zakrákali a začali útočit. Nick se vrhl zpět na zem a odkulil se ke zdi, přičemž si jednou rukou kryl hlavu. Alan byl vedle něho, víceméně chráněný mezi ním a zdí.

Zůstali na zemi, těžce oddechovali a Nick se snažil myslet, i když mu ve spáncích hučela krev. Tihle ptáci byli zjevně v moci nějakého démona a někde tu také bude mág dohlížející na to, aby démon odvedl svou práci.

Démoni posedli zvířata jen málokdy. Nechtěli být uvěznění v těle s tak omezeným myšlením. Nicka napadlo, co všechno museli mágové démonovi za takovou službu nabídnout. „Ty se postarej o mága,“ zašeptal Alan. „Já vyřídím démona.“ „Dostanu je oba,“ odsekl Nick nevrle a podpořil svá slova tím, že Alana přitlačil k zemi. „Zůstaň dole.“ Zvedl se a chvíli si připadal jako uprostřed noční bouře, ale bouře z peří.

Musel se ohnat levou rukou, aby odrazil dva krkavce, kteří mu šli po očích.

Jeden pták mu pařátem rozškrábl tvář, ale Nick jej zneškodnil. Zapomněl na jakoukoliv strategii. Vířil mečem, sekal do ptáků, až peří lítalo.

Tentokrát žádný z krkavců nekřičel. Vrhli se na něj čtyři další, zaťali mu pařáty do paže, ve které držel meč, a rvali mu oblečení i kůži. Když se je pokusil setřást, drásali mu kůži ještě víc, a když odkryl tvář, aby viděl, po čem seká, slétl na něj další pták a mířil mu zahnutým zobákem přímo na oči.

Jeho bratr, ten idiot, mu ostrým loktem vrazil do zad a odstrčil ho 12

stranou. Nick bleskově získal znovu rovnováhu, otočil se a rozsekl dva ptáky. Zbylí tři s divokým krákáním vzlétli ke stropu.

Obrátil se k Alanovi, ale ten již mířil k vůdci hejna. Nick se k němu s připraveným mečem připojil, pro případ, že by pistole selhala. Alan za brýlemi přimhouřil oči, zamířil a vystřelil.

Neminul. Na tuhle vzdálenost neměl démon šanci.

Tělo krkavce padlo na podlahu a démon proletěl stropem jako nehmotný mihotavý oblak černého kouře.

Když už se ptáci nesnažili Nickovi vyklovat oči, bylo snadné najít iluzi.

V rozpoznávání magie byl Nick skutečně dobrý. Jednou se Alanovi pokoušel vysvětlit, že iluze jsou ostřejší, jakoby „reálnější než realita“, víc než bylo potřeba, ale Alan je nikdy nedokázal bezpečně rozpoznat.

Byl tam jeden krkavec, který nepoletoval zmateně kolem jako ostatní, ale mířil přímo k rozbitému oknu.

Nick ukázal: „Tam!“ Alan znovu vypálil a místo ptáka padl na zem muž.

Když tělo dopadlo na podlahu, téměř současně se otevřely dveře do předsíně a v nich stála žena. Její magické přívěsky mihotavě zářily a vlasy jí spadaly do tváře jako temné stíny.

Alan muži kontroloval puls, Nick se obrátil k matce a zahučel: „Je to vyřízený. Nepotřebujeme tě.“ Zůstala stát v potemnělé chodbě, upřela na něho bledé oči a opáčila: „Za tebou jsem nepřišla.“ Zavřela dveře a bylo slyšet, jak pomalu stoupá po schodech nahoru.

Nick a Alan, oba zadýchaní bojem, se rozhlíželi kolem, jestli neuvidí ještě něco podezřelého. Po chvíli, kdy se nic nedělo, Nick sklonil meč a opřel jej hrotem o podlahu.

Bylo po všem. Zůstalo tu několik zmatených krkavců, na zemi ležel mrtvý mág a bylo slyšet tlumené, vzdalující se kroky jejich matky.

Zatímco se Alan pokoušel zachránit večeři, Nick se opřel o kuchyňskou linku, aby uhnul z cesty ptákům. Sice už nebyli v moci démona, ale stále měli nebezpečně velké zobáky a pařáty. Nick navíc nikdy nebyl milovníkem 13

zvířat. A zvířata to uměla vycítit. Alan měl jednou kočku, ale musel ji dát pryč poté, co Nicka několikrát pokousala.

Nebylo o čem debatovat: museli se přestěhovat. Skvělé. Nick teprve nedávno poskládal Alanovu knihovnu podle jeho přání. Škrábance v obličeji a na paži ho pálily. Dotkl se rány na tváři, aby zjistil, jak je hluboká. „Nesahej si na to,“ napomenul ho Alan a pleskl ho přes ruku, aniž by se na něj podíval. „Zaneseš si tam infekci. Večeře je hotová, myslím. Ošetřím ti to a pak se můžeme najíst. Uklidíme až potom.“ Nick si všiml, že se Alan zachvěl, a uvědomil si, že do místnosti táhne studený večerní vzduch. I někteří z dezorientovaných ptáků si všimli velké díry, kde bývalo okno, a několik jich už odletělo.

Nicka bolela tvář a umíral hlady. Pohrával si v prstech s talismanem a mračil se. „Vyskoč nahoru,“ řekl Alan a s rukávem staženým přes ruku shrnul rozbité sklo z kuchyňské linky. Večeře na pánvi byla naštěstí pod pokličkou.

Nick otočil oči v sloup, aby dal najevo znechucení, ale posadil se na linku. Alan přinesl lékárničku, zvedl Nickovi bradu a začal na rány opatrně nanášet dezinfekci. Vždy se snažil být až příliš jemný a většinou tím vše jen zhoršoval. Nick zaťal zuby. „Neubližuju ti?“ „Ne,“ řekl Nick. „To ti pitomí ptáci.“ „Ve skutečnosti jsou velmi inteligentní,“ pokračoval Alan. Zřejmě měl dojem, že to Nicka zajímá. Zamžoural, stlačil okraje rány k sobě a překryl ji náplastí. Pak Nickovi ošetřil paži. „Když je chytíš mladé, můžeš je naučit mluvit.“ „A co je na tom?“ cedil mezi zuby Nick. „Já taky mluvím.“ Alan do něho zlehka šťouchl. Zjevně mu stále ještě úplně nedošlo, že Nick má dvakrát širší ramena než on a že by do něj musel pořádně strčit, aby to s ním pohlo. „No, tebe jsem taky odchytil mladého. Ale myslím, že s krkavcem by to bylo snazší…“ Venku něco zarachotilo.

14

Nick zakry Alanovi rukou ústa, čímž utnul jeho nesmyslné žvatlání, a sklouzl z kuchyňské linky. Odstrčil Alana stranou, dal si prst na rty a svižně se sehnul pro meč.

Potichu přešel k zadním dveřím. Alan s ním nešel – kvůli své noze se nemohl tiše plížit. Než Nick špičkou meče otevřel dveře, pokynul Alanovi pohledem a ten vytáhl pistoli.

Dveře se rozletěly dokořán a ve tmě venku se něco rychle pohnulo. Nick se vrhl vpřed. „Neubližuj jí!“ zaječel nějaký chlapec. Nick se zarazil, právě když Alan cvakl vypínačem a malou zahradu zalilo světlo.

Nick zastavil čepel jen kousek od krku dívky.

Ona i chlapec se podle všeho schovávali pod kuchyňským oknem a bylo dost možné, že všechno viděli.

Dívka se nepokusila od čepele ustoupit. Ani sebou necukla. Klidně na Nicka v náhlém světle upírala velké černé oči a on si uvědomil, jak jí asi tohle všechno musí připadat: okenní rám, kde zbyly jen zubaté úlomky skla, krkavci poletující kolem, mrtvola na zemi a mladík mířící na ni mečem.

S čepelí na krku jemně polkla a řekla: „Slyšela jsem, že tohle je místo, kam jít, když máš problém, který je trochu… nezvyklý.“ Vypadala povědomě. „Což ale očividně není pravda,“ řekl chlapec stojící vedle ní. Nervózně o krok ustoupil a pak se k ní zase vrátil. „Tohle je místo, kam jít, když se chceš nechat zavraždit šílencema. Hej, promiňte, že jsme obtěžovali! Mohli bysme teď prostě odejít?“ Hlas toho chlapce byl Nickovi povědomý ještě víc. Mluvil tiše, ale hlas mu přeskakoval v místech, kde měl být jeho tón nejjemnější. Stál ve stínu dívky, jenom jeho náušnice odrážela světlo.

Nick tu náušnici poznal dřív než chlapcův ustaraný obličej a ježaté blond vlasy, které ve tmě vypadaly jako bledá koruna. „Počkat,“ ozval se. „D-dobře. Je nějaká šance, že se odsud dostaneme bez škrábnutí?“ 15

— 3—

Utajená dívka

N

ick si pamatoval, jak je mágové dostali poprvé. Vždycky věděl, že po nich jdou, jako když liška slyší vzdálený štěkot psů a zvuk lesních rohů při honu, ale tohle bylo jiné. Byl rozdíl mezi vědět, že vás hledají, a mít dorážející psy v patách, slyšet, jak cvakají zuby, a nemít šanci utéct.

Nickovi tehdy bylo osm a Alanovi jedenáct. Byly to bezstarostné časy.

Matka byla vždycky zvláštní a Nicka neměla nikdy ráda; otec se o ni staral, tak jako se Alan staral o Nicka. Často se stěhovali, ale vždy do vyhřátých, prostorných domů se zahradou. Nick nikdy nepřemýšlel nad tím, odkud se bere jídlo, a už vůbec ne o tom, jestli se je někdo pokouší zabít. Věděl ale, že je mágové pronásledují a že se otec staral o to, aby chlapci uměli bojovat.

Nick nikdy nevěřil, že by se mágové mohli přes otce někdy dostat.

Otec dokázal všechno. Uměl uklidnit matku i při jejích nejdivočejších záchvatech a také rozptýlit jakákoliv podezření mezi lidmi. Byli si s Alanem podobní, ale byl to velký dospělý muž a pouhá jeho přítomnost byla uklidňující. Vždy, když se museli narychlo stěhovat uprostřed noci, nosil ospalého mladšího z chlapců v náručí. Nick si pamatoval noční přesuny jen jako okamžiky, kdy se mohl otci pohodlně opřít tváří o široké rameno. „Ty jsi můj,“ říkával otec. „A já se o tebe postarám.“ 36

Tehdy Nick nosil talisman jen pro jistotu, stejně jako když se Alana držel za ruku při přecházení silnice; ten talisman ale nesnášel.

Talismany vypadaly hodně jako lapače snů, ale místo korálků byly v síti vpletené krystaly a kosti a při jejich výrobě se používala kouzla a sůl pro zahnání nečistých sil. Otec jim kupoval talismany na Goblinním trhu, jako jiní tátové kupují synům cukroví. Nosit velký lapač snů připadalo osmiletému chlapci hloupé, a navíc to bylo nepohodlné.

Talisman se stále hýbal a pálil ho. Na hrudi, kde obvykle spočíval, mu po něm zůstala viditelná stříbřitá jizva. Teď už Nick věděl, čím to bylo. Byl po matce a neměl z toho radost.

Dříve to byla jen otrava. Neustále talisman nechával schválně ležet na nočním stolku vedle postele nebo na umyvadle v koupelně; Alan jej vždycky hledal a nutil Nicka, aby ho nosil.

Tu noc, kdy otec zanesl mladšího syna v náručí přímo do pasti, zůstal talisman ležet na zadním sedadle auta.

Mágové už na ně čekali. Vytvořili kolem jejich nového domu kruh. Jakmile jej celá rodina překročila, rozhořely se tři body rovnostranného trojúhelníku – jako bermudský trojúhelník, znamení smrti.

Otec Nicka opatrně postavil na zem. Vyměnili si pohledy a věděli, co to znamená. Opustit kruh znamenalo smrt. Byli chyceni jako zvířata v pasti, bez šance na únik, a mágové si pro ně budou moci přijít bez boje.

Otec neztratil klid. Nick nechápavě sledoval, jak přešel k Alanovi a podřepl před ním. „Dáš pozor na matku a na bratra. Uděláš všechno, co budeš muset. Přísahej mi.“ „Přísahám,“ špitl Alan. „Jsi správný kluk,“ řekl otec a políbil Alana na čelo. Položil mu ruce na ramena a stiskl je. Pak vstal a rozběhl se ke kruhu.

Jeho rodina tam stála a dívala se, jak při překročení magické hranice vzplanul a rozsypal se, jako když se pohrabáčem zašťárá v řeřavém uhlí. Po chvíli po něm nezbylo nic než popel a prázdnota.

Otec jim dal šanci na útěk, ale byl to Alan, kdo je odtud dostal pryč.

37

— 9—

Řetězy

N

ick řekl rozčileně: „Alane, nebuď hlupák.“ Snad nikdy v životě ještě nebyl tak rozčilený jako teď.

To on chytil toho mága. Vláčel se s ním na zádech ulicemi Salisbury, zatímco Jamie šel za ním a vysvětloval okolním zvědavcům, že ten muž v bezvědomí je jeho bratranec a že měl záchvat. Nick mága spoutal železnými řetězy na kola, které předtím někde ukradl, a hodil ho do kufru auta.

To Nick ho chytil. On by měl rozhodnout, co s ním udělají.

Alan si prohrábl vlasy jako vždy, když měl starosti. Rozcuchal se, jako by chtěl, aby pokrývka jeho hlavy vyjadřovala, jaký zmatek má uvnitř. „Snažím se vymyslet, co bude nejlepší pro všechny.“ „Mě nezajímá, co je nejlepší pro všechny!“ zavrčel Nick. „Zajímáš mě jen ty.“ Jamie se přitiskl ke zdi a dokonce i Mae sebou škubla. Na Alana to ale neplatilo. Jen vypadal unaveně. Nicka to rozladilo a chvíli si přál, aby jeho bratr, alespoň pro jednou, byl jako ostatní a on ho dokázal zastrašit a donutit ho poslechnout. „Mágové už asi vědí, že ho máme,“ řekl Alan pomalu. „Budou v pohotovosti.“ „Kolem nebyli žádní další mágové, kteří by nás viděli, když jsme ho chytili. Myslíš, že jsem se nedíval? Zabijeme ho teď a zbavíme tě toho 134

znamení,“ přel se Nick. „Dřív než si všimnou, že zmizel, a někoho pro něho pošlou.“ „Ještě ho nemůžeme zabít. Potřebujeme dva mágy. Teď už je nebudeme moct znovu překvapit. Musíme z něho dostat informace, než ho zabijeme.“ Nick nevěděl, co dělat. Alan se choval paličatě, jako kdyby Jamieho život měl stejnou cenu jako jeho vlastní. Bylo mu jasné, že ani kdyby se na hlavu stavěl, Alanův názor nedokáže změnit. „Alane,“ řekl nakonec. „Přísahám, že chytím dalšího. Udělám všechno, co chceš. Jen mi dovol tady toho teď zabít a zbavit tě znamení. Alane. Prosím.“ Když se na něj Alan klidně podíval, Nick musel odvrátit zrak. Alan ho znal a věděl, co si myslí: pokusí se chytit dalšího mága, ale když selže, co bude záležet na porušeném slibu, když Alan už bude v bezpečí? „Nemyslím, že bychom teď měli odstranit moje znamení,“ řekl Alan nakonec. „Měli bychom odstranit to Jamieho.“ „To ne,“ vydechl Nick. „Ne.“ Jestli si Alan myslel, že Nick dovolí, aby zachránili Jamieho a on sám zůstal v ohrožení, tak se šeredně pletl. Nick otevřel ústa, aby protestoval.

Jamie nečekaně promluvil. „Ne,“ řekl. Všichni se na něho podívali a jemu se zachvěly rty, ale na okamžik je stiskl a pak pokračoval: „Nebyl bys označený, nebýt mě. A tohohle mága bysme neměli, nebýt tebe a Nicka. Nebylo by to fér. Chci, ať jsi první na řadě.“ „Dík, Jamie,“ řekl Nick rozčileně. „Aspoň někdo tady má rozum.“ „Ššš,“ ozvala se poprvé Mae, která se opírala o zeď a prohlížela si jejich zajatce. Přimhouřila oči. „Myslím, že se probírá.“ Všichni ztichli a pozorně se zadívali na mága, který byl řetězy připoutaný k židli uprostřed obýváku a začínal se hýbat.

 Byl velmi mladý, jak už mágové bývali. Nick mágy většinou viděl v jejich skutečné podobě, pouze když on anebo Alan některého zabili. Ale takhle mladého asi ještě neviděl. Vypadal tak na dvacet, i když matka nemohla být 135

o moc starší, když se přidala k Obsidiánovému kruhu. To, že byl mladý, ho nedělalo o nic méně nebezpečným.

Na pohled ale vůbec nevypadal nebezpečně. Na hlavě měl chomáč vlasů pískové barvy, které mu padaly do očí jako povadlé okvětní lístky, a pod ním hubený, zvídavý obličej. Něco na jeho rysech, možná jeho dlouhá, špičatá brada, mu dodávalo trochu liščí vzhled. Jinak měl přátelskou, pihatou tvář. Byl to ten typ mladíka, kterému by staré dámy hned uvěřily.

Vytřeštil šedé oči a zamrkal. Vypadal vyděšeně. „Ach bože,“ zasténal. „Teď jsem v pěkné kaši.“ Nick si nedělal starosti, pokud šlo o něj a o Alana, oni věděli, jací mágové jsou. Ale říkal si, jak budou reagovat Mae a Jamie, když zjistí, že mágové vypadají neškodně a chovají se lidsky. Dokud neukážou svou druhou tvář. „Zabijeme tě,“ řekl Nick naschvál. „Nebude žádný vyjednávání. Já tě chci zabít teď hned, ale ostatní tady si myslí, že bys mohl mít informace, který potřebujeme. Takže tě nejdřív budeme muset mučit.“ Poslední větu dodal spíše pro Mae a Jamieho, aby věděli, jak daleko to může zajít, a připravili se na to. Nestál o to, aby pak dělali hysterické scény. „Myslím, že bych se dal přesvědčit a mohl bych vám poskytnout nějaké informace i bez mučení, pokud na něm netrváte,“ zkoušel to mág. Mluvil takovým posmutnělým způsobem, jako by chtěl vzbudit soucit, a měl měkký irský přízvuk.

Nick většinou neměl moc využití pro svůj vystřelovací nůž, protože čas potřebný k vysunutí čepele mohl znamenat rozdíl mezi životem a smrtí.

Ale měl pocit, že teď přišla jeho chvíle. Líbilo se mu, jak nůž s tichým cvaknutím vystřelil a mág při tom zvuku zbledl. „Mluv.“ „Jmenuju se Gerald,“ vyhrkl mág opět naříkavým tónem, aby se jeho jménu smáli a připadal jim lidštější. Bystrýma přátelskýma očima putoval od jednoho k druhému a z očního kontaktu se snažil vyčíst jejich slabiny.

Na Nicka se ani nepodíval, čímž potvrdil Nickův názor, že je inteligentní.

Dlouho se díval na Alana a nic neudělal, pak se podíval na Mae a statečně se usmál, a nakonec se jeho pohled usadil na Jamiem.

136

„Nezajímá nás, jak se jmenuješ, mágu,“ řekl Alan. „O nic víc, než tebe zajímala jména lidí, které jsi zabil.“ Gerald vypadal upřímně pohoršený. „Zabil? To považujete všechny mágy za vrahy?“ „To ne,“ řekl Nick a pohrával si při tom s nožem. „Kdyby jo, myslel bych si, že jsem taky mág.“ Věděl, že by měl zmlknout. Mae a Jamie se chvíli dívali na Nicka s nožem, chvíli na Geralda připoutaného k židli. Věděl, že je srovnávají. „Já se jako mág narodil,“ řekl Gerald. „Není to o tom, co děláš. Je to v krvi. Narodíš se s tou touhou po magii, po moci a jednoho dne, ať děláš, co děláš, si tě magie najde.“ Při řeči se podíval na Jamieho a pak na Mae, která milovala vědomosti tak jako Alan, a očividně v její tváři našel dost povzbuzení, aby pokračoval. „Lidé si myslí, že bez démonů moc magie nemáme, ale to není pravda.

Ta síla, která usnadňuje jejich vyvolávání, se projevuje i jinak. Když jsem byl dítě, neustále se kolem mě děly zvláštní věci. Pak mě přišel naverbovat Obsidiánový kruh. Nikdo jiný mi předtím nerozuměl, ale vždycky jsem byl mág. Jeden z mých předků svou mocí vládl polovině téhle země. Mágové vidí svět jinak. Všechno je šedé, ploché a studené, nic nemá smysl, dokud nemáte ve vyvolávacím kruhu démona a nemáte nad světem konečně nějakou vládu.“ „To je hezké, že tě duševně naplňuje krmit démony lidmi,“ řekl Alan nevzrušeně. Vytáhl z boty druhý nůž, zatočil jím v ruce a sledoval, jak čepel chytá světlo. „Řekneš nám něco užitečného, nebo potřebuješ povzbudit?“ Nick si všiml, jak se Jamie polekaně podíval na Alanovu přísnou tvář.

Gerald se svým líbezným hlasem mu v té chvíli musel připadat lepší. Kdyby teď ale Geralda umlčeli, vypadali by ještě víc jako surovci. „On ten váš Trh taky není bez poskvrnky,“ řekl Gerald ostře. „Vědí vaši přátelé, co stojí Trh uspořádat? Financují vás krvavé peníze!“ „Nevím sice, o čem to mluvíš,“ řekl Nick znuděně. „Ale vím, že to není užitečný.“ 137

„Není to vždycky tak, že krmíme démony lidmi,“ řekl Gerald a stále se díval na Mae. „Někteří lidé to chtějí. Někteří o to sami žádají.“ Jamie promluvil tiše, ale rázně, což Mae konečně přimělo přestat viset mágovi na rtech. „Já to nechtěl.“ „Tak to je mi líto,“ řekl Gerald a skutečně to znělo lítostivě. „Já jsem za tebou démona neposlal. Něco takového bych neudělal. Jistě víte, že na světě jsou lidé, kteří tenhle život nenávidí, kteří jej nedokáží žít a kteří až do smrti nevyjdou z neštěstí. Už jste takové lidi viděli. Znáte je. Neříkejte, že ne.“ Mae zaváhala a opět ji ztratili. „Ano, ale…“ „Nemyslíte, že takoví lidé mohou vyměnit svoje životy, se kterými si nevědí rady, za něco, co chtějí? Démoni nepřicházejí jako vetřelci. Nabízejí lidem něco, co chtějí, ať už jsou to peníze nebo nicota nebo noc, během které se tihle lidé cítí víc naživu než kdykoliv předtím.

Když se rozhodnou se odevzdat, svět dostane něco na oplátku. Démoni žijí staletí, jsou moudří a mocní, mají toho světu hodně co nabídnout.“ „Můžou ti dát moc,“ řekl Alan. „Tvůj kruh označil Jamieho a mě. Ani jednoho z nás dobrovolně. Nemyslím, že by to některá z vašich obětí byla ochotná podstoupit, kdyby věděla, s čím souhlasí.“ Mae si odkašlala. „Takže oni někdy souhlasí?“ „Někdy ano,“ musel Alan připustit. „Já na nevinné oběti démony neposílám,“ pokračoval Gerald. Snažil se znít přesvědčivě, aby si získal Mae a Jamieho. „Mrzí mě, že jste označení.“ Zachvěl se mu hlas. „Opravdu mě budete mučit?“ Podíval se upřeně na Jamieho, který zpanikařil, jako kdyby mu podávali palečnici a čekali, co udělá. „Ne,“ řekl Jamie skoro rozčileně. „Ne, já nemůžu. To vůbec.“ Odvrátil se od Geralda a podíval se na Alana, jako by u něj hledal pomoc. Alan vstal, dokulhal k němu a dal mu ruku na rameno. To gesto by bylo víc uklidňující, kdyby v druhé ruce nedržel nůž. „Žádný strach,“ řekl Alan. „Ty to dělat nemusíš. Já to udělám.“ Když to říkal, vypadal napjatě, ale nezaváhal. Nick si byl jistý, že se to Alanovi nelíbí, ale také si byl jistý, že by to udělal, kdyby musel.

138

V edici Zoner Fantazie vyšly knihy českých autorů:

Dračí zub Dracula Xibalba Lvi lucemburští Kejklíři léta Wilth Ahwa Cesty snů

kompletní nabídka www.zonerpress.cz

256

Znamení démona Sarah Rees Brennanová Démoni jsou ochotni udělat cokoliv, aby se dostali ze svého nekonečně studeného a temného světa do světa lidí. Mágové neváhají obětovat kohokoliv, aby získali přízeň a služby démonů, byť by to mělo být jenom na krátký čas. Pokud se dostanete do středu zájmu mágů, kteří hledají vhodné lidské tělo pro pobyt démona na tomto světě, budete muset bojovat o život.

Stejně jako hlavní hrdinové, Nick a Alan, kteří žijí v současné Anglii, na první pohled mají běžné problémy ve škole nebo s dívkami, musí si přivydělávat na živobytí a řešit tytéž normální věci, co každý mladý člověk. Za jejich častou změnou bydliště se neskrývá snaha poznávat nová místa a nové kamarády, ale nekonečný útěk před mágy, kteří ohrožují celou rodinu.

Příběh mladých lidí, kteří musí hrát nebezpečnou hru o vlastní životy, je napsán ve svěžím tempu, plný akcí a zvratů. Postupné odkrývání starých událostí vyústí v překvapivý závěr. Vše vypadá jako řetězec náhod, ale může jít o předem promyšlenou hru, ve které jeden z hráčů, nebo možná všichni, drží nějaký trumf schovaný v rukávu.

Knižní prvotina mladé irské spisovatelky Sarah Rees Brennanové získala řadu ocenění, ale především zaujala čtenáře všech věkových kategorií a byla úspěšně přeložena do řady jazyků.

Fotografie na obálce: © Lee Pettet, iStockphoto.com, 801740 Ilustrace: © Lucie Rusalka Netíková

DOPORUČENÁ CENA: 249 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1007

ISBN 978-80-7413-095-3

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

9 7 8 8 0 7 4 1 3 0 9 5 3