Štvanice

STVANICE Antonio MartĂ­n Morales

STVANICE Antonio Martín Morales

Ďáblova horda

Original title: LA CAZA DEL NIGROMANTE – LA HORDA DEL DIABLO © Text: ANTONIO MARTÍN MORALES, Illustrations: MIGUEL NAVIA – EDITORIAL EVEREST, S.A. ©EDITORIAL EVEREST S.A., CARRETERA LEÓN – LA CORUÑA, KM 5, LEÓN, SPAIN DIRECCIÓN EDITORIAL: RAQUEL LÓPEZ VARELA DISEÑO DE CUBIERTA: ÓSCAR CARBALLO Reservados todos los derechos de uso de este ejemplar.

Su infracción puede ser constitutiva de delito contra la propiedad intelectual. Prohibida su reproducción total o parcial, comunicación pública, tratamiento informático o transmisión sin permiso previo y por escrito. Para fotocopiar o escanear algún fragmento, debe solicitarse autorización a EVEREST (info@everest.es), como titular de la obra, o a CEDRO (Centro Español de Derechos Reprográficos, www.cedro.org).

ŠTVANICE Antonio Martín Morales Copyright © 2012 ZONER software, a.s.

Vydání první, v roce 2012.

Všechna práva vyhrazena.

Zoner Press, katalogové číslo: ZR1034 ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Hana Fruhwirtová, Jana Mahelová Spolupráce na překladu: Kateřina Frimlová DTP: Dan Zůda Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele, s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí.

Příběh v této knize je výhradně smyšlený. Všechny postavy, organizace a události zde popsané jsou buď výtvory autorčiny fantazie, nebo jsou použity pouze fiktivně.

Dotazy týkající se distribuce směrujte na: Zoner Press ZONER software, a.s.

Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz, www.zonerpress.cz Zoner Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie

ISBN: 978-80-7413-197-4

1. kapitola

Podezřelá náhoda

tyři nejschopnější vrazi celé Vestigie byli najati, aby se sešli v jedné malé jižanské vesnici, známé jako Měsíční tůně. Až do chvíle, kdy se rozpoznali v příšeří venkovského hostince, si nebyli jisti, že je tam všechny přivedla tatáž záležitost…

Remo dorazil jako poslední. Zahalený v promáčeném plášti vstoupil do hostince, aby se skryl před láteřením nebes. Kvůli bouři byl promrzlý až na kost a z šatů mu na tmavou dřevěnou podlahu crčela voda.

Přišel do Měsíční tůně s jasnými instrukcemi: zneškodnit starého čaroděje, který si nechával říkat černokněžník Moga. Pokud by byl schopen svůj úkol splnit, čekalo by na něj sedmdesát zlatých mincí. Sedmdesát zlatých, které by mu na nějaký čas zajistily živobytí. Tou dobou se Remo živil jako řemeslník, žoldnéř nebo řezník. Dělal, cokoliv se naskytlo, jen aby se dostal ke zlatu. A šlo mu to velmi dobře, to se musí nechat. Naplánovat a dotáhnout do konce vraždu vyžaduje chladnou krev a talent v používání zbraní. Jemu byly vlastní obě tyto věci a život mu nenabízel jiné možnosti… „Jestli se ta bouře brzy neutiší, bude z toho průšvih,“ prohodil hostinský. „Pojď si sednout k ohni.“

Č

| 7 |

Remo nebyl v hostinci sám. Tři další postavy popíjely u krbu.

Nově příchozí jim nedokázal pohlédnout přímo do tváře. Když pracoval se „smrtí“, snažil se nedívat do očí nikomu kromě nešťastníka, kterému bral život. Zapomenout na ty obličeje ztuhlé strachem by bylo nemožné. Ani modlitby, a dokonce ani chladný rozum neposkytovaly jeho duši úlevu. Člověk si mohl buď zvyknout, anebo výčitky svědomí chlácholit představou nepřátelské čepele, která se do těla zahryzává jemu samotnému. Přešel místnost a zastavil se před krbem. Potřeboval se ohřát. „Můžeme vědět, s kým máme tu čest sdílet útočiště?“ zeptal se hlas za jeho zády.

Remo, který byl plně zaujat plameny a nasával teplo, se na muže po očku podíval. Na jeho otázku však neodpověděl a znovu se upřeně zahleděl do ohně. Zatáhl za šňůrku, nechal si z ramen spadnout promáčený plášť a položil ho na jednu ze židlí.

Když si všiml, že ostatní mají zbraně opřené o zeď, šel tam uložit i tu svou. Mezi lukem a válečnou sekerou se vyjímal ohromný meč. Nebylo nejmenších pochyb, že je to „Svist“… jehož majitelem není nikdo jiný než proslulý vrah Fulón. „Remo?“ Konečně se otočil. Pokynul muži rukou na pozdrav. Znal ho. „Remo, pojď blíž. To je ale báječná a výjimečná noc!“ Fulónovi společníci mávli Removi přátelsky na pozdrav. První z nich byla překrásná žena s kočičíma očima a přidrzlým úsměvem. Vedle ní seděl nezvykle vážný a na pohled bezcitný svalnatý a silný muž, který působil jako jeden z těch, kteří v člověku vyvolávají stud pouhým pohledem… „Představím ti své přátele, Remo… Nebudeš tomu věřit, jaká náhoda… Ona se jmenuje Sala. Nenech se zmást její krásou, její šípy jsou u dvora velmi ceněny… A tenhle hromotluk je Menal, nepochází z Vestigie, ale už si tady sekáním hlav vydobyl jméno.“ | 8 |

„Není to neuvěřitelné?“ řekla dívka s doširoka otevřenýma očima a s náznakem úsměvu na rtech. Přes bílou halenku, nedopnutou ve výstřihu, měla oblečený těsně přilehající kabát.

Byly to dobře ušité šaty. „Remo… to, že ses ocitl zrovna tady, je náhoda, nebo tu máš nějakou prácičku?“ zeptal se Fulón prohnaně, aniž by čekal na odpověď.

Remo tomu nemohl ani uvěřit. „Teď si odměnu budeme muset rozdělit na čtyři díly,“ prohlásil Fulón otcovsky.

Remo proklel svůj nešťastný osud i chlápka, co ho najal. Byla to zlá doba a žoldnéři a nájemní vrazi se museli mít na pozoru, protože vojska krále Tendóna si vydobyla v celém království takovou moc a sílu, že nezbýval skoro žádný prostor pro nějaká spiknutí. Vojáci se snažili získat na smrt monopol a nikdo nechtěl riskovat krk tím, že by si najímal profesionály mimo armádu. Pro osamělé vlky, jako byli Remo a jeho druhové, tak nezbývalo mnoho zakázek. Navíc bylo smutné zjistit, že když už člověk dostal práci, není na ni sám. Po těch několika dnech, co se sem trmácel, se Remo cítil i trochu poníženě. „To musí být nějaký omyl…“ zašeptal. „Velmi se obávám, že není…“ odpověděla vychytrale Sala. „Nebo ty tu snad nejsi, abys zabil starce, který se jmenuje Moga a tvrdí o sobě, že je černokněžník?“ Remo neřekl nic, ale v jeho překvapené tváři se rýsoval náznak vzdoru.

Všichni tři vybuchli smíchy, když viděli strnulý výraz v obličeji posledního příchozího. Remo přemítal nad celou tou prapodivnou situací a byl jí velmi znepokojený. Jim to však připadalo směšné a jejich dobrá nálada ho mučila snad ještě víc než jeho vlastní osud. „Myslím, drahý příteli, že jsme všichni úplně stejně překvapení | 9 |

jako ty. Protože každý z nás sem přišel odjinud, ale všichni jsme si před rozhněvanými nebesy zvolili právě tento úkryt,“ řekl Fulón. „Kdo vás najal?“ zeptal se Remo. „To se neříká,“ vyhrkl Menal. „Ne, neříká…“ přidala se Sala.

Právě v tom okamžiku přispěchal hostinský, chtivý zisku. „Co vám mohu nabídnout?“ zeptal se. „Pivo pro všechny,“ poručil si zvesela Fulón. „Já pít nechci, děkuju,“ odmítl Remo.

Pozoroval své výstřední společníky. V obličejích měli vepsánu tutéž minulost, která užírala i jeho. Fulón, nejspíš nejproslulejší z celého toho jejich společenství, měl pod očima stejné stíny jako Remo. Určitě už pár dní nesnídal, neobědval ani nevečeřel… dokonce se ani dobře nevyspal, v měkké posteli s péřovým polštářem. Musel hodiny a hodiny strávit bodáním a sekáním tím svým ohromným dvouručním mečem. Menal, největší z nich, snědý, maskoval jakoukoliv známku únavy impozantními svaly.

Nicméně Remo si všímal i malých detailů, třeba toho, že obr měl odřený opasek a roztrhaný plášť se spoustou záplat. To stačilo, aby si Remo uvědomil, že v Menalových kapsách cinká jen pár zlatých mincí. Jen Sala, jediná žena v hostinci, nevypadala, že by trpěla nouzí. Nicméně Removi zkušenost napovídala, že všichni žízniví zloději obvykle končívají ve stejných řekách.

Hostinský před ně postavil džbány s pivem, ale než stihl od stolu odejít, chytil ho Remo za paži. „Kde bych našel starého Mogu?“ zeptal se přísným a hrubým hlasem, zatímco jeho společníci posedlí žízní hltali pivo. „Bydlí kousek odtud… hm… vyjdete z hostince, pak se vydáte směrem do města. Musíte jít do kopce, až se dostanete k velké kovárně. Potom sejdete po svahu, který je nalevo od stavení, až k řece a půjdete pořád dál po proudu, dokud neminete starý | 10 |

pekařův mlýn. A chvíli po tom, co vám mlýn zmizí z dohledu, uvidíte Mogovu jeskyni.“ Remo bleskurychle vstal a vyrazil ke svému meči. Vzal ho do jedné ruky a druhou popadl plášť. Jedním kopnutím rozmetal zbylé zbraně. Ostatní, stále ještě se džbány piva v rukou, tím tak překvapil, že z hostince stihl odejít dříve, než se Sala vůbec stačila zvednout ze svého místa. „Utíká!“ „Utíká nám!“ Velmi rychle pochopili, že Remo chce celou odměnu shrábnout sám pro sebe. Sala první vyrazila ke stěně, kde si předtím odložili zbraně, ale v potemnělém hostinci bylo téměř nemožné najít v rozházených věcech právě ty své. Vtom ucítila, jak ji někdo popadl za vlasy. To hromotluk Menal. Když si všiml, že se i Sala snaží bleskově utéct, vrhl se za ní. Znenadání se kamarádství změnilo v boj o přežití. Fulón rychle přiskočil ke svému obrovskému meči a připnul si ho na obvyklé místo na zádech.

Otočil se ještě po Menalovi, a když viděl, že zápasí s dívkou, vyrazil se ke dveřím. Než k nim ale stačil doběhnout, zatmělo se mu před očima. Omráčila ho příšerná rána do hlavy… Ležel na podlaze a jen zdáli slyšel hlasy. „Ne tak rychle,“ zahřměl Menal, zatímco se k Fulónovi přibližoval.

Když dokázal vstát, pochopil Fulón, že mu obr uštědřil ránu židlí. Nelenil a neohroženě ho popadl za nohu, rozhodnutý nenechat hromotluka odejít. Mezi tím vším pobíhal hostinský a snažil se někam schovat. Úpěnlivě křičel a občas si obličej zakrýval rukama, jako by mu na hlavu někdo házel kameny. Byl vypasený a evidentně ne zrovna ve formě, a tak se neohrabaně plácal po podlaze a vypadal při tom jako vyplašená slepice.

Menal se zrovna chystal jediným dupnutím rozdrtit Fulónovi hlavu, jako by spolu ještě před chvílí ani neseděli u stolu | 11 |

a nedělili se o jednu deku. Obr už už zvedal nohu, když vtom zleva přisvištěl šíp a zasáhl ho přímo do lýtka. Byl to jeden z těch obávaných Saliných šípů. „Přestaňte!“ zakřičela dívka. „Ano, přestaňte! Přestaňte!“ prosil i hostinský.

Menal se kymácel a skučel bolestí. Když Fulón viděl, že by se obr mohl svalit na zem, pustil mu druhou nohu, a ačkoliv mu meč připnutý na zádech nebezpečně znesnadňoval pohyb, hbitě se odvalil. „Přestaňte! Lhal jsem mu! Lhal jsem mu… Starý černokněžník nebydlí tam, co jsem řekl vašemu společníkovi. V té jeskyni už nikdo nežije. Černokněžník bydlí jinde. Proboha, neperte se, vždyť mi zničíte hostinec!“ „Jestli nechceš, aby ti z něj zbyly jen třísky, řekni nám, kde najdeme černokněžníka Mogu. Jinak přísahám, že se postarám, abys přišel o střechu nad hlavou, a naučím tě, co je to opravdová bída a utrpení,“ vyhrožoval mu Fulón bezostyšně.

| 12 |

10. kapitola

Králův stín

paláci vestigijského krále se nic moc nedělo. Lidové svátky vína se týkaly většiny lidí pracujících na hradě, a spousta z nich proto měla volno. Král otevřel pokladnice, aby uklidnil hladovějící lid. Během třídenních oslav se většina jeho poddaných ve Venterii dobře najedla, pobavila při hloupých soutěžích a pohanských oslavách. Nyní se mumlání a hlasy šeptající si o vnitřní politice rozléhaly v královských sálech s ještě hrozivější ozvěnou.

Po vydatném obědě přijal panovník u velkého krbu čtyři své generály. Projednávali různé záležitosti, jako vybírání daní, vztahy s okolními královstvími, dodržování mírových smluv se severem, a samozřejmě se dotkli i různých dalších vladařských povinností. Král byl zasmušilý, tichý a sklíčený. Poslední dobou tvrdily zlé jazyky, že ztratil zdravý rozum a není schopen vládnout lidu, trýzněnému chudobou. A v soukromí se tak opravdu choval. „Jak to vypadá s čarodějem Mogou? Máte nějaké zprávy?“ Generál Gonilier se nechápavě podíval po svých druzích, protože nevěděl, o co se jedná. „Kdo je Moga?“ zeptal se panovníka, jenž vypadal, jako by byl očarován plameny v krbu.

V

| 89 |

„Moga…“ panovníkův hlas se zachvěl. „Moga je ten, kdo předpověděl, co jsem si myslel, že je nemožné. Mé největší neštěstí. Nevěřil jsem tomu. Nevěřil jsem, že by se ke mně bohové po tak dlouhé době otočili zády, a teď bída roste stejně jako stíny v mých snech.“ V místnosti zavládlo ticho. Oheň v krbu znepokojivě praskal, jako by chtěl překonat prázdnotu a naplnit pokoj něčím teplejším, než je smutek zahořklého vladaře. „Jestli se nemýlím, měl se o to postarat generál Selprum…“ dodal jiný z velitelů. „A postaral ses, Selprume? Jsi nejmladší z mých generálů. Úkol, kterým jsem tě pověřil, vypadá nicotně, ale je důležitý.“ Selprum právě přišel. Byl nejmladším generálem v historii vestigijské armády. Patřil k Ďáblově hordě a jeho hvězda stoupala závratnou rychlostí. Starý generál Rosellón se po životě plném válek a zásluh vzdal svého místa, aby se mohl věnovat lovu a pečovat o své statky. Než odešel, navrhl jako svého nástupce Selpruma. To vzbudilo mezi šlechtici, politiky i statkáři závist.

Selprum ale veškeré spory urovnal pevnou rukou. „Zatím nemám zprávy od vrchního velitele svých vojsk. To on najal ty vrahy. Vím, že zabitím Mogy pověřil čtyři profíky, určitě se už brzo něco dozvíme,“ řekl Selprum a pohladil přitom kožešinu na svém generálském plášti. Jako by jeho pohled pohlcovaly plameny, spalující polena v krbu. „Nejsem si jistý, jestli na tohohle čaroděje budou stačit čtyři vrazi.“ „Pane, najali jsme vrahy, aby vás s Mogovou smrtí nikdo nespojoval, jak jste si to přál. Na jihu má černokněžník své stoupence a lidé ho mají rádi a Vaše Veličenstvo si nechtělo znepřátelit jižní národy.“ „Můj králi,“ začal generál Gonilier, „jak vám ten zaříkávač ublížil? Všichni čarodějové jsou prachsprostí šarlatáni…“ | 90 |

„Ten pitomec si zaslouží smrt!“ vykřikl král a pak už klidnějším tónem dodal: „Ale myslím, že čtyři vrazi jsou málo… ten člověk… Ten člověk má schopnosti, které se vymykají lidskému chápání. Dohodu se samotným ďáblem. V kraji, kde má své otroky, ho lidé zbožňují. Už je na čase, aby si na tom zapomenutém pobřeží uvědomili, čí jsou vlastně poddaní. V první fázi velké války postihl tyto osady vpád a následně pak odchod Nuralanů.“ „Je to obyčejný věštec, který má jen o trochu víc štěstí než ostatní. Ale nedělejte si starosti, můj pane,“ řekl Selprum, „zemře…, i kdybych tam měl přivést celou Hordu a zabít ho osobně.“ „Doufejme, že to nebude nutné. Pokud najatí vrazi svůj úkol splní, budeme mít dokonce i obětní beránky, na které to pak hodíme. Dobře mě informujte. Pokud to ti vaši profesionálové nezvládnou, teprve pak se rozhodneme co dál…“ „Tak nebezpečný připadá králi Vestigie, vítězi velké války, jeden obyčejný kouzelník?“ zeptal se Gonilier a až příliš přitom svého panovníka vychvaloval za jediné a ještě k tomu dost pochybné vítězství, kterým v soukromých rozhovorech svému králi pochlebují jistě i nuralští velmoži. „Ten ničema předpověděl můj pád, povstání, řekl, že můj rod brzy vymře! Nepřipustím, aby zůstal naživu. Zneuctil mě.“ Selprum pak zamyšlený odešel do své komnaty. Byl královým hostem a měl pro sebe na hradě vyhrazen jeden pokoj s výhledem na velké nádvoří citadely. Seděl v křesle u okna a sledoval průběh oslav, taneční zábavu, konanou v rámci slavností vína.

Tendónova slova ho přiměla k zamyšlení.

Do jeho komnaty vešel generál Rosellón. Přijel do města, aby se zúčastnil oslav, a při té příležitosti chtěl nakoupit nové otroky a najmout nádeníky. „Copak ti řekl náš spravedlivý král?“ | 91 |

„Znovu se mě ptal na tu záležitost s Mogou. Je tím čarodějem posedlý. Věří, že to, co mu předpověděl, se může vyplnit.“ „Myslím, že je zahořklý, protože není schopen vyřešit všechny ty hospodářské potíže. Vestigie by mohla vzkvétat, je velmi úrodná, ale kvůli závážným obchodním problémům, způsobeným špatnou zahraniční politikou, a nepřátelům, které náš panovník má… Byl a vždycky bude až příliš pyšný. To kvůli jeho pověrčivosti se nakonec všechny ty šílenosti, které mu ten čaroděj předpověděl, vyplní.“ „Jak dlouho se zdržíte, Rosellóne?“ „Do zítřka. Zůstanu tu dnes na slavnostní večeři. Selprume, splň dobře králův rozkaz. Někdy se za ty nejmenší úkoly dostávají největší odměny. Nezáleží na tom, že ti to může připadat jako blouznění hloupého blázna. Tendón je už starý a unavený životem v paláci. Podle toho, co se říká, je také nemocný a jediné, po čem touží, je zbavit se svých nočních můr, všech svých pověrečných bludů. Jsem si jistý, že tě za vykonání tohoto úkol pochválí, a možná že se ti dostane i výsad a bohatství…“ „O něž se s vámi, Rosellóne, samozřejmě rád podělím,“ řekl Selprum a naznačil hlavou úklonu.

Dal zavolat velitele své armády. Chtěl vědět, jestli mají nějaké zprávy o vrazích, a hlavně ho zajímalo, jestli jsou nějaké o Removi.

Selprum Rema nenáviděl. Odjakživa mu záviděl. Už od toho okamžiku, kdy si ho zesnulý kapitán Arkan oblíbil. Dokud ještě kapitán žil, byly to pro Hordu slavné časy, ale pro Selpruma velmi nešťastné. Bohudík však generál Rosellón, jemuž se Selprum vždycky uměl vetřít do přízně, nenáviděl individualismus, hrdost a úzkostlivou úctu ke každému z bojovníků, všechny ty pochybné hodnoty vojenského života, které Arkan ctil. Generál nesnášel Removu odbojnou povahu, protože měl pocit, že za jedinou autoritu považuje pouze svého kapitána. Rosellón | 92 |

spatřoval v Selprumovi změnu, kterou chtěl provést v jednotce vrhačů nožů Hordy. Nezáleželo mu na tom, jestli kvůli tomu bude muset porušit vojenský řád…

Od té doby už se Selprum s Remem tváří v tvář nikdy nesetkal. Zaslechl, že poté, co ho vyhodili z armády a vyhnali z hlavního města, se Remo s bídou protloukal životem. Měl zprávy, že se jeho sok pokusil nalodit na nějakou loď. Veškeré jeho plány ale ztroskotaly během jedné bouřlivé pitky. Nakonec šel po žebrotě a lidé, kterým dlužil peníze, ho pronásledovali. Zkrátka, šlo to s ním z kopce. Pak se Selprum dozvěděl, že aby mohl splatit dluhy, začal Remo pracovat jako nájemný vrah. Když Selprum nařídil, aby ho naverbovali, neměl Remo ani vlastního koně.

A samozřejmě ani netušil, že pracuje právě pro Selpruma. To generál svému armádnímu veliteli výslovně zdůraznil. Remo se nesmí dozvědět, kdo ho najímá, protože i kdyby odměnu potřeboval sebevíc, určitě by takovou zakázku odmítl. Jestli si byl Selprum něčím opravdu jistý, pak tím, že Remo k němu cítí ještě větší nenávist, než je jeho vlastní.

Selprum ho mohl zabít, dokud byl Remo jen pouhým žebrákem. Ale možná že si ve své pýše myslel, že se takového ubožáka nemusí bát. Možná chtěl sám sobě dokázat, že už necítí vinu za nespravedlnosti, kterých se na svém sokovi dopustil.

A možná že ho nechal naživu, protože respektoval Removy válečnické dovednosti. Neměl se čeho obávat, zvláště ne teď, když ho povýšili na generála…

Ze zamyšlení ho vytrhlo zabouchání na dveře jeho komnaty. „Dále.“ Vrchní velitel. „Volal jste mě, můj pane?“ „Co víme o té chátře, kterou jsi najal, aby zabila Mogu?“ „Prozatím nic…“ „Koho jsi tím úkolem pověřil?“ | 93 |

„Tak jak jste nařídil, najal jsem Fulóna, Menala, Salu a Rema.

A jako obvykle jsem s každým z nich komunikoval přes jiného prostředníka.“ „Dobrá. Pokud se vrátí Fulón, Menal nebo Sala, chci, abyste je okamžitě zatkli za vraždu. Jestli se vrátí Remo, zabte ho.“ Bylo rozhodnuto. Té noci spal Selprum klidně.

| 94 |

www.zonerp ress.cz/fanta zie www.lahorda deldiablo.com Čtyři nájemní vrazi, ti nejlepší z celé Vestigie, se sešli v zapadlém hostinci na jižním pobřeží, aby zabili krutého a vzpupného černokněžníka Mogu.

Míří do samotných pekel, do nitra tajemné a obávané Chmurné bažiny, plné nebezpečných nástrah a jedovatých pavouků. Podaří se jim sadistického čaroděje vypátrat? Zaslouží si svou odměnu?

Remo, Sala, Fulón a Menal si nedovedou ani představit hrůzy, kterým budou muset tváří v tvář černé magii čelit. Remo však není obyčejný zabiják. Kdysi patříval k elitnímu oddílu vestigijské armády známému jako Ďáblova horda a chrání ho mocný, ale krvavý artefakt.

Dobrodružný fantasy román z pera španělského spisovatele Antonia Martína Moralese přináší čtenářům strašidelný příběh msty a nenávisti, utrpení a bolesti, ale také nekonečné lásky. Zvítězí spravedlnost? Je v Remově světě ještě místo pro vojenské hodnoty cti, respektu, hrdinství a čistého boje, které vyznává?

DOPORUČENÁ CENA : 320 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1034

Zoner Press

ISBN 978-80-7413-197-4

tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

9 7 8 8 0 7 4 1 3 1 9 7 4