E V R K A T U O P s a ko w s o K a idi M aja L
sk a
Więzy krwi Maja Lidia Kossakowska COPYRIGHT © BY Maja Lidia Kossakowska COPYRIGHT © BY Fabryka Słów sp. z o.o., LUBLIN 2007 Wszelkie prawa zastrzeżone. All rights reserved. Wszelkie prawa zastrzeżone. Książka, ani żadna jej część, nie może być przedrukowywana ani w jakikolwiek inny sposób reprodukowywana czy powielana mechanicznie, fotooptycznie, zapisywana elektronicznie lub magnetycznie, ani odczytywana w środkach publicznego przekazu bez pisemnej zgody wydawcy. Maja Lidia Kossakowska Pouta krve Překlad: Ing. Pavel Weigel (povídky Moucha, Diorama, Smutek, Pouta krve, Šarlatová vlna), Mgr. Hana Nevrlá (povídky Klid v Kalné Vodě, Schizma, Zrcadlo), Mgr. Ester Niemczyková (povídka Hekatomba) Copyright © 2014 ZONER software, a.s. První vydání, v roce 2014. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press, katalogové číslo: ZR1110 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Hana Fruhwirtová, Iva Šišperová DTP: Dan Zůda, Markéta Jedličková Ilustrace na obálce: Lubomír Kupčík Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a. s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz, www.zonerpress.cz Zoner Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie
slevy, akce,
novinky
Nechejte nám kontakt na novinky.zonerpress.cz a získáte další bonusy, slevy a jiné výhody.
ISBN 978-80-7413-265-0
POUTA KRVE Maja Lidia Kossakowska
OBSAH Moucha
7
Schizma
19
Hekatomba
39
Diorama
53
Zrcadlo
79
Smutek
175
Pouta krve
207
Klid v Kalné Vodě
239
Šarlatová vlna
275
– 4 –
ÚVOD N
a začátku byl list papíru. První stránka bloku, označená nenápadným čtverečkem světle tyrkysové barvy. Horší to bylo se slovy. Příběh se dožadoval vyprávění, ale výrazy vzdorovaly, poskakovaly a vůbec se nechtěly řadit do rovných řádků. Myslím, že tuto příšernou situaci zná dobře každý spisovatel, začátečník i takový, který má v pracovně celé regály zaplněné vlastními díly. Teror první věty, prvního odstavce. Zdánlivě všechno vypadá hladce. Objeví se záblesk, nápad a autor upadne do euforického, mírně paranoidního stavu, který je možné vyjádřit krátkou frází: „Poslouchejte, povím vám příběh…“ Ale potom se objeví odporný bílý list a všechno komplikuje. Jenže tentokrát mám před nosem mrkající kurzor. A také příběhy obvykle mnohem delší než tehdy, před mnoha lety, kdy jsem v noci čmárala propiskou do bloku, zjevně pobouřeného, že v něm nejsou školní témata nebo poznámky z přednášek. Vyprávění příběhů je staré jako lidstvo. Možná starší než nejstarší zaměstnání. Je snadné si představit, jak v útulné jeskyni, večer, když celý rod zíval nudou a hledal si vzájemně vši, se někdo nervózně vrtěl u ohniště, až nakonec nevydržel a vyhrkl: „Hej, víte, co se mi přihodilo včera u potoka?“ Lidé potřebují fikci, potřebují příběhy. Jinak by už dlouho neexistovali spisovatelé, režiséři, herci. Knihy nepohltilo ani kino, ani televize, ani video, ani počítačové hry. A to je dobře. Občas je třeba pokračovat v tradici. I takové, která sahá do mladšího paleolitu. Sbírka, kterou máte před sebou, obsahuje různé příběhy. Neocitly se v ní povídky patřící do nějakých zřetelných cyklů. Nemá ani jasný klíč, jediným kritériem výběru byla rozmanitost. Příběhy na ráno nebo večer, v závislosti na náladě. Je zde dokonce můj debut, historka s názvem Moucha. Zkrátka rozmanitost. Krámek vypravěče. Doufám, že tu najdete něco pro sebe. Příjemnou zábavu. Autorka – 5 –
Moucha je můj povídkový debut. Vznikla před více než deseti let a pořád si pamat ji, jak mi zuřivě bušilo srdce, jak se mi t ásly prst , kter i jsem otáčela st ánky časopisu Fenix. Bylo tam. Mé jméno. Má slova. Hosanna! Debut je zkušenost, která st esuje víc než mat rita. Věř e mi, každý debutant by měl prohlížet svou vy ištěnou povídku v přítomnosti lékaře a sanitky. S Mouchou souvisí zábavná historka. Souběžně s vysláním tex do Fenix jsem t to povídku, přepracovanou na divadelní hr , poslala do soutěže dramat. Potom jsem na to zapomněla, protože mi náhle v ústech vy ověděla poslušnost stolička. Skončilo to zubní chir rgií. Když jsem se konečně opuchlá vrátila domů, zazvonil telefon. „Vyhrála jste soutěž,“ zacvrlikal příjemný ženský hlas. „Jste připravena uskutečnit za t den představení?“ Nejdříve jsem si myslela, že mám halucinace z léků proti bolesti. Ale potom jsem se vyděsila. Vy adalo to totiž tak: režisér a současně herečka ve vedlejší roli, čili já, vy adá jako měsíc v úplňku. S takový obličejem by se dalo nanejvýš pózovat Picassovi. Herečka v hlavní roli, má přítelky ě, právě odjela k rodině a byla asi 450 km od Varšavy. A hlavní hrdina, což byla už čistá hr za, se měl právě za t den ženit. Sit ace vy adala beznadějně. Ale přesto jsme to představení sehráli. Irenini rodiče se příšer ě urazili, na Rober ovu ženu nesmím ani vzpomínat. Příběh však přemohl protivenst í. Ať žijí nádher í, t ošku blázniví přátelé.
– 6 –
MOUCHA O
dpolední slunce cákalo na alej v parku světlé skvrny. Matky a chůvy tlačily kočárky s nemluvňaty nebo odborně vedly na praktických, barevných šlích mrňousky dělající první krůčky. Stařenky různých velikostí a tvarů, sedící na lavičkách, úporně drbaly o rodinách, přítelkyních a absolvovaných nemocech, nebo se zvolna procházely a vyhřívaly v teple pozdního jara. Hlasy dětí hrajících fotbal promísené se štěkáním nadšených psů způsobily, že obrázek byl ještě hezčí a bezstarostnější, jako ilustrace z leporela. Luke Carven pevně svíral ručku svého čtyřletého synka a měl daleko k podlehnutí blažené náladě vládnoucí v parku. V krku měl sucho a kdesi hluboko uvnitř klubko tísnivého neklidu, složené z nejasných, zato velice zlých předtuch. Přemítal, co učiní, pokud to, co mu dnes pověděl jeho syn Danny, je pravda. Bohužel neměl žádné důvody předpokládat, že není. Hošík zaraženě cupal vedle, vycítil otcovu náladu. Také jaksi instinktivně věděl, že mámino vyprávění o novém domě, kam se s Billem přestěhují, o novém městě a nových skvělých kamarádech nejspíše nepřinese nic dobrého. Luke svíral zlostně a rozhodně rty. Je toho schopná, říkal si. Ba co víc, dělá to záměrně. A ne bez potěšení. Danny zvedl hlavu a podíval se na otce. Při pohledu na jeho obličej beze slova sklopil zrak. Každý, kdo je viděl spolu, musel okamžitě postřehnout, jak jsou si podobní. Chlapec měl stejné nepříliš pravidelné, ale výrazné rysy, velká ústa a krásné oči. Jeho obličej obklopený tmavými rovnými vlasy okouzloval jemností. Hoch vypadal jako podstrčený elfy. Ulice, kde čekal v zaparkovaném autě Bill, se neúprosně blížila. Danny, sám ani nevěděl proč, se snažil jít co nejpomaleji. Cítil, jak moc se s ním Luke nechce rozloučit. Upřímně řečeno, hošík se také – 7 –
neradoval z návratu k matce a Billovi. Znamenalo to nudu uklízení hraček, úpravného oblečení, trápení pojídáním patřičných jídel ve stanovenou dobu, která neměla nic společného s dobou, kdy míval hlad, a časného odchodu do postele. Návrat přinášel rovněž definitivní konec různých báječných her na piráty, na neobydlený ostrov, na přepadení dostavníku se zlatem. Matka ani Bill neměli chuť ani čas na podobné blázniviny. Těžko. Danny vzdychl. Šel pomaloučku, pořád pomaleji, vlekl nohy. Vlastně visel otci na ruce. Luke se nakonec zastavil. „Tati…“ nadhodil chlapec. Nevěděl, jak obléci do slov to všechno, co se mu neklidně a nespokojeně rojilo v hlavě. Pohlédl bezradně do otcových očí, hledal u něho pomoc. „Copak, synku?“ „Přijel už Bill?“ zeptal se Danny, avšak cítil, že o to mu nejde. „Určitě ano. Je vždycky tak zatraceně přesný.“ Poslední větu řekl Luke polohlasem, víc k sobě než k dítěti. „Podívej!“ Hošík napřáhl ruku k parkovišti. „Billovo auto.“ „Aha.“ Luke se nezmohl na jinou odpověď. U obrubníku skutečně stálo lesklé a elegantní Billovo auto. Stejně lesklý a elegantní Bill právě vystupoval. Jeho dokonale ušitý stříbřitě šedý oblek ladil s barvou karoserie. Luke se pokaždé, když viděl Billa, divil, jak málo znal Joan. Nechápal, jak se mohli dohodnout na společném životě, neměli totiž nic společného. Jejich pohled na svět byl naprosto rozdílný. Navzdory chuti a snaze neměl šanci udržet vztah se ženou, která se cítila šťastná s partnerem Billova typu. Vůbec to neznamenalo, že žárlí. Byl si jistý, že se s Joan rozejdou, dlouho předtím, než se Bill objevil na obzoru. Naděje na jakoukoli domluvu nepřicházela v úvahu. Oba ji nechtěli, ona ani on. Vlastně to byl od začátku omyl, který se rychle proměnil v noční můru. Pouze se zamýšlel, proč to trvalo tři roky. Vzájemné výčitky, obviňování, útoky a konečně scény, na které by nejradši zapomněl. Návrat k Joan by znamenal návrat do pekla. Billa však nesnášel. Možná nejen jeho samotného, ale všechno, co představoval. Jeho bezvadné obleky, obličej jako z reklamy, fantastickou vlnu nad čelem, naditou peněženku, kterou nenápadně předváděl, umělou otevřenost maskující lhostejnost, péči o kondici a abstinenci. – 8 –
Bill, masový produkt v luxusní verzi, módní Ken pro dospívající děvčata s flotilou aut, bytů, venkovských chalup a kreditních karet. „Ahoj, Luku,“ řekl Bill a ukázal světu dvě řady pravidelných bílých zubů, odhalených úsměvem, při jehož zhlédnutí, jak hlásaly drby, slabší ženy omdlévaly. Luke kývl hlavou a sáhl do kapsy košile pro cigaretu. „Jak ses bavil, darebo?“ „Bezva,“ řekl vážně Danny. „Potopili jsme pirátský koráb.“ „To je báječné. A teď naskoč do auta. Máma čeká.“ Hoch se nepohnul. „Hned ho naložím,“ broukl Luke a nadechl se kouře. „Hop, Danny.“ Zvedl dítě a vnesl ho do auta. Malý ho pevně objal kolem krku a Luka v srdci bolestně bodlo. Už ho nikdy neuvidím, pomyslel si najednou a okamžitě tuto absurdní myšlenku vytěsnil z vědomí. Posadil synka na zadní sedadlo s drahým huňatým čalouněním. „Ahoj, táto,“ řekl Danny. „Hej, Danny. Ještě se trošku posuň. Tvá taška.“ Vložil tašku dovnitř a zabouchl dveře. Bill se právě chystal nasednout. „Bille, počkej,“ zvolal Luke. „Musíme si promluvit.“ „Omlouvám se, Luku, ale děsně spěchám. Opozdil jsem se na hodně důležitou schůzku.“ Carven ho nenechal domluvit. Přišel blíž a změřil si ho pronikavým pohledem. Vždycky ho pobavilo, jak se Bill při hovoru s ním snažil stát co nejvzpřímeněji, aby získal několik milimetrů výšky. Marně, neměl šanci se mu vyrovnat. Luke byl hubený, kostnatý a hodně vysoký. „Odjíždíte z města?“ Bill se přikrčil. Vypadal vylekaně. Luke si s rozkoší představil, jak tomu hajzlíkovi drtí nos. V této situaci si však takové potěšení nemohl dovolit. „Nu, hm…“ zrozpačitěl Bill. „Dostal jsem atraktivní pracovní nabídku. Myslím… myslím, že se rozhodneme odjet nejen z města, ale i ze země… Prozatím na rok. Potom uvidíme.“ Luke přimhouřil oči. Bill ustoupil a opřel se zády o auto jakoby v obavě, že ho Luke začne škrtit. „Cože?!“ zasyčel Luke. Zasraný kokot, pomyslel si. Joan, to je ti podobné. Nepochyboval, že toho hajzla přemluvila k odjezdu ona. – 9 –
„To nemůžete udělat. Mám právo vídat syna. Nosí mé jméno a je stejně můj jako její. Nedovolím to! Rozumíš?!“ Bill stál s hloupým výrazem. Vypadal žalostně. Luke pocítil, jak ho zalévá vztek. „Rozhodli jsme se s Joan…“ mumlal Bill. Luke zaťal pěsti. „Nasedni,“ řekl velice klidným, ztlumeným hlasem, „A zmiz odsud, ale beze slova, svině, nebo budeš sbírat zuby z betonu. A dítě nedostanete.“ Nebylo znát, co účinkovalo, možná tón jeho hlasu, možná reálnost hrozby, dost na tom, že Bill poslechl. Mlčky nasedl a odjel. Kouřovými skly Luke neviděl maličkou postavu svého synka. Otočil se zády k obrubníku a zavřel oči. Připadalo mu, že mu někdo udělal velkou díru do hrudi a nyní se v ní hrabe špičatým nehtem.
„Joan!“ Otočila se rychle, s nepřátelským a vyzývavým výrazem. „Co chceš? Nechci tě vídat, a tím spíš, abys za mnou chodil do práce. Nemám s tebou o čem mluvit.“ „Ale já mám. Nedovolím ti odvézt Dannyho.“ Pohrdavě frkla. „Nemáš do toho co mluvit. Neradím ti začínat.“ Vykročila. Popadl ji za ruku. Vztekle se vytrhla. „No a co?“ zasyčela. „Praštíš mě? Prosím. Budu si stěžovat na ublížení na těle. Podívej se, kolik je tu svědků.“ Luke pocítil příliv rezignace a zoufalství. Rozhovor s Joan neměl smysl. „Chceš uhodit bezbrannou ženu, matku svého dítěte? Nemyslím, že by ti to prospělo u soudu nebo kam půjdeš. Můžeš mě žalovat a pořídit si právníka. Násilím mě nezadržíš!“ V jejích očích se mísil triumf s nenávistí. Ovládl se, i když s námahou. „Chci vídat dítě. Své vlastní. O nic víc mi nejde, nedovolím ti ho odvézt, ujišťuji tě!“ „V ničem mi nezabráníš, rozumíš! Odvezu dítě, kam budu chtít. Je moje. A ty si trhni nohou! Nikdo ti přece v kontaktech nebrání. Máš peníze, můžeš syna navštívit, kdy budeš chtít, i v cizině. Máš na to. Ale jestli chceš dávat prachy na pití a drogy, není to má věc!“ – 10 –
Pokrčila rameny a otočila se, aby odešla. Chytil ji za ruku a donutil ji, aby na něho pohlédla. „Joan, kurva, myslíš aspoň chvíli na malého? Copak jsi tak zaslepená, že jen hledáš příležitost, abys mi ublížila?“ „Ani na sekundu se nestarám o takovou nulu, jako jsi ty!“ zaječela Joan. „Třesu se strachem, že by se ti Danny mohl někdy podobat! Byla bych nejšťastnější na světě, kdybys ho už nikdy neviděl! Modlím se za to! A přísahám, že vyrvu Dannyho z tvých pazourů. Spolu s Billem se tomu dítěti vynasnažíme vytvořit řádnou, normální rodinu. Spojuje nás přátelský, partnerský svazek. Možná se podaří, aby na tebe kluk docela zapomněl. Čert tě vem, Luku! Přilezl jsi sem jako nějaká můra, nemůžu se tě zbavit! To dítě nepotřebuje nic míň než tebe! A sundej si ty zatracené černé brýle, když se mnou mluvíš! Myslíš, že nevím, jak vypadáš, když jsi nametený?“ Situace byla beznadějná. Luke dýchal rychle a mělce. Za každou cenu se snažil ovládat. „Joan, vyslyš mě… prostě, kurva, poslouchej… Mám právo vídat syna…“ „A co?“ přerušila ho cynicky. „Myslíš, že když zkazíš dětství jemu, vymažeš vlastní?“ Zasáhla. Jehla bezchybně vklouzla do staré, nikdy nezhojené rány. Joan s ním nestrávila tolik let nadarmo. Luke se zachvěl a zbledl. Před očima mu zavířily černé plátky. Popadl Joan za ramena a zatřásl jí. „Ty zatracená děvko! Já to dítě miluju! A tobě jde jen o to, o to…“ Vytrhla se mu, zuřivá a udýchaná. Lidé v hale se zastavovali a zvědavě přihlíželi. Vyměňovali si poznámky. „Chceš skandál?“ sykla. „Prosím! Tady máš!“ Udeřila ho s rozmachem do obličeje. Nepohnul se. „Nejsi schopna žádných citů, Joan,“ řekl. „Jestli je to tak, tedy kvůli tobě. Zabil jsi ve mně zbytky lítosti.“ Otočila se a odešla. Slyšel rychlý klapot jejích podpatků. To je konec, pomyslel si.
Čas mu protékal mezi prsty, lepkavý jako krev. Díra uprostřed pulsovala v rytmu těžkých úderů srdce. Stejný rozkolísaný rytmus se ozýval echem ve spáncích, vířil hluboko v mozku, za očima. – 11 –
Joan čekala na letišti. Vždycky musela být v čekárně dlouho před plánovaným odletem, aby nemusela spěchat a nervovat se, jak říkala. Danny se určitě pekelně nudí. Navíc je pozdě, určitě je unavený… Hluk převráceného stolku a hlasitý výbuch smíchu přicházející z kouta v hloubi baru zmátly rytmus jeho myšlenek a přinutily ho zvednout hlavu. Luke se nepřítomně rozhlédl. Pět opilých, hlučných mužů se zřejmě skvěle bavilo. Jeden z nich se právě pracně zvedal z podlahy. Tváře všech zrudly smíchem a pitím. Rozhovor už dávno sklouzl k vyprávění sprostých vtipů. Luke se marně snažil soustředit pohled na jednoho z nich, který právě poplácal po zádech svého souseda nalevo a mezi tlumenými výbuchy smíchu blábolil o nějakém doktorovi, pacientovi a ženě. Obraz se rozmazával a Luke věděl, že záhy se všechno rozlije v souhvězdí barev, spolknutá následně naprostou tmou. Podepřel si čelo dlaněmi. V uších mu šumělo. „Nemysli,“ řekl si. „prostě nemysli.“ Velký, žoviální blondýn z veselé skupinky v koutě, svíjející se v záchvatu smíchu, praštil pěstí do pultu, až sklenky zařinčely. Po purpurových tvářích zpocených námahou tekly slzy. Jeho zvučný hlas vyrážel v Lukově hlavě každou hlásku jako psací stroj. „Kurva, hoši… jak on se ženou… tak z její huby moucha… ha, ha, ha… a doktor: ‚Lituji,‘ povídá, ‚lituji, vaše žena už půl roku… nežije!‘. A on, rozumíte… půl roku… ha, ha, ha…“ Pět mužů se chraplavě řehtalo, jakoby s námahou, lehali na sebe, zajíkali se a plivali radostí. Ten, co upadl, dokázal pokleknout, ale kterýsi kumpán ho praštil dlaní do krku, takže se zase rozplácl na podlaze. Luke na ně lhostejně pohlížel. Moucha, pomyslel si, znamená smrt. Červi si přijdou pro tvé mrtvé tělo, moucha pro tvou mrtvou duši. Hmyzí smrt. Peklo je bzučení vypasených koňských much. Sežerou tě zaživa. Ano, to je dobrá věta. Musí si ji zapsat. Nesmí mu utéci děravým sítem paměti. Je třeba ji zapsat, bude se hodit. Luke vyhrabal z kapsy notes, potom pero. Čmáral ošklivě, nervózním písmem. Po chvějných křídlech tučných much splývá hmyzí smrt, A krev je černá, jak perel krve na prsa sype se drť. Ztuhl s perem v ruce. Hned nezpozoroval, že tyto dva verše napsal – 12 –
přes nějaký předchozí zápis. Barvy kolem nabyly takové intenzity, že přimhouřil víčka. Kdesi, jakoby uvnitř lebky, mu mozek promítl informaci vyhrabanou ze zákoutí paměti. „Ve středověku byla moucha symbolem cynismu.“ Věta měla hořkou příchuť. Luke pomalu odplouval pořád dál od skutečnosti. „Omlouvám se, pan Carven, že?“ Luke otevřel oči a nepřítomně vzhlédl. Pokusil se připomenout si obličej muže, který se nad ním skláněl. Připadal mu povědomý, ale silnou vrstvou vaty obklopující jeho mysl se myšlenky prodíraly neochotně. „Už léta se obdivuji vaší… hm, temné tvořivosti…“ pokračoval vetřelec. Při slově „temné“ se Luke ušklíbl. „Smím požádat o autogram?“ zeptal se neznámý a usedl k jeho stolku. „Samozřejmě,“ vzdychl Luke. Sáhl do kapsy pro pero. V polovině gesta si uvědomil, že ho pořád drží v ruce. Muž mu už strkal tlustý notes, otevřený na čisté stránce. Luke napsal první lepší větu, která ho napadla. Křivá, nervózní písmena působila dojmem, že se snaží stát něčím docela jiným, než aktuálně jsou. Luke čmáral a ruce se mu třásly odjakživa. „K rozptýlení tmy stačí rozsvítit lampu. Jediný problém je, kde ji vzít.“ Po sekundě váhání dokreslil dole na stránce několika čárkami stojací lampu a podepsal se. „Prosím,“ podal příchozímu notes. Poprvé si pozorněji prohlédl jeho obličej. Byl nijaký, ale Lukovi pořád připadal nějak známý. „Myslíte často na smrt, pane Carvene?“ zeptal se náhle muž, když schoval notes do kapsy. Dotěra, pomyslel si Luke. To mi ještě scházelo. Anebo, což je horší – sektář. Už otvíral ústa, aby se ho zbavil, když se náhle střetl s jeho zrakem. Oči neznámého měly nepřirozeně světlé duhovky, byly by skoro bílé, nemít opalizující lesk, kterým jakoby svítily zevnitř. Připadalo mu, že ho provrtávají skrz naskrz a že cizinec o něm ví nejen všechno, ale dokonale zná jeho slabá místa. „Ano, myslím na smrt,“ řekl konečně Luke. „Jak jistě víte, píšu. – 13 –
Žiju z toho, co napíšu, a to se často týká smrti. To téma mi jde. Ale bohužel také někdy musím myslet na život.“ „Smrt vám připadá přitažlivější?“ „Ne. Možná fascinující. Rozumějte, jako téma. Ve skutečnosti mi připadá, že obě strany musí být v nějaké rovnováze, fungují v člověku současně. Vlastně začínáme umírat už ve chvíli, kdy přicházíme na svět.“ Luke se snažil mluvit věcně. Nechápal, jak je možné, že sedí před cizím chlapem a vykládá mu, co si myslí o smrti, místo aby ho vyhodil a klidně vplynul do nebytí. A co hůř, za každou cenu se snaží vyjadřovat smysluplně. V tom muži bylo něco znepokojivého, něco, co způsobilo, že jakmile ho spatřil, měl pocit, že do díry v něm vklouzla studená dlaň a objímá mu prsty páteř, aby ji později jediným trhnutím zlomila. Neznámý se k němu naklonil. Oči mu svítily. „Máte naprostou pravdu! Ani nevíte, jak jste blízko pravdy. Co myslíte, jaké city například chová vůči vám smrt?“ Luke pokrčil rameny. „Nevím. Kdysi jsem řekl, že mezi větami ‚Smrt tě miluje‘ a ‚Ježíš tě miluje‘ není zvláštní rozdíl, ale tehdy jsem byl hrozně naštvaný. Tvrzení, že smrt nás miluje, je jaksi banální. Tady se asi jedná o komplikovanější vztah.“ „Samozřejmě. A komplikuje se ještě víc, když si uvědomíme jistou věc. Proč předpokládáme, že existuje jedna smrt? K tomu přece není důvod.“ Luke cítil, jak ho naplňuje nějaký těžký chlad, jako kdyby mu někdo vléval do žil tekutý dusík. Pomalu si začal uvědomovat, že se toho člověka bojí. Strach byl iracionální. Muž byl útlý a o hlavu menší než on. Luke však cítil, že slova, která muž pronáší, do něho buší, bijí přímo do ega, týkají se podstaty jeho existence. „Každý je nositelem své vlastní smrti. To je takové naše druhé já, ten pasažér, jehož přítomnost v sobě každý živý člověk jednou odkryje,“ pokračoval neznámý. „Rozumějte, je to druh symbiózy a občas cizopasnictví. Uvažoval jste někdy, proč jsou někteří lidé šťastní, zdraví, přívětiví, zatímco jiní pořád něco hledají, honí se za něčím více nebo méně reálným, neumějí se smířit se skutečností a konečně v tom pomateném dostihu shoří?“
– 14 –
„Ano,“ zašeptal nehlasně Luke. Právě cítil, jak se jeho krev spaluje v ledovém závanu neurčitého pocitu, že tady není něco v pořádku. „Ti první totiž žijí ve shodě s vlastní smrtí, která nechce opustit jejich těla, je jí tam dobře. To jsou takové líné smrti stejné povahy. Existují i starci držící se vší silou života, pořád ožralí. Nedokážou umřít, nesnášejí pomyšlení na vlastní smrt. A jejich smrti se obávají, jaký další osud je čeká, bojí se změny, takže se snaží udržet nositele co nejdéle.“ „A co s těmi, kteří sami usilují o sebedestrukci?“ zašeptal Luke. „Nežijí ve shodě s vlastní smrtí?“ „Různě. I smrti podléhají emocím. Bývají dokonce bláznivé. Někdy je přidělené tělo nudí, občas je chtějí zaměnit za jiné ze zvědavosti a jindy chtějí prostě utéci, zařádit si na svobodě, bez těla. Ujišťuji vás, že je to velice příjemný pocit. Ale na delší dobu nepřijatelný. Smrt potřebuje živitele. Abych se vrátil k vaší otázce, v případech, o kterých jsem se zmínil, může smrt-nájemník pobízet nositele k sebevraždě, přinášet mu nemoci, zlozvyky, způsobovat nehody. Víte, hromadných katastrof se účastní jen znuděné smrti.“ „Takže smrt může nenávidět svého nositele, vědomě ho ničit, ubližovat mu, trápit ho…“ řekl Luke. „Myslíte si, že smrt řídí náš osud? Nic víc?“ „Samozřejmě! Smrt se rozvíjí spolu se živitelem. Čím inteligentnější, psychicky hlubší živitel, tím lépe a rychleji se rozvíjí smrt. V určitých případech ho může značně přerůst, dosáhnout vyšší úrovně, pochopitelně na základě jeho osobnosti. Tehdy, dříve nebo později, začne hledat způsob, jak uniknout na svobodu. Víte, proč je většina umělců, talentovaných lidí, ztracená, nepřizpůsobená? Žijí bez přijetí a lásky, utíkají k alkoholu a drogám? Jejich smrti jsou prostě lepší než oni. Trápí se jako ve vězení. Například vaše má vysokou úroveň. A je už hodně unavená. Hodně vás převyšuje, pane Carvene.“ Luka zamrazilo. Byl jako bez vůle. Nemohl vstát a odejít. Musel tu sedět připoután magnetickým zrakem tohoto podivného blázna a poslouchat, co mu poví o smrti. Nebyl si ani jistý, jestli nemluví sám se sebou. Heroicky se vzchopil. „Tento rozhovor je pořád…“ „Zajímavější?“ přerušil ho vetřelec v půli slova. „Máte pravdu.
– 15 –
Každou minutou napětí roste. Víte, že povaha člověka závisí na povaze smrti pobývající v něm?“ „Smrt jako duše,“ řekl Luke. „Celoživotní agónie. To docela souhlasí.“ Klid, uvažoval, to jsou jen kecy. Hodně jsem se nacpal, hodně napil, a teď blázním. Zavřel oči v naději, že až je otevře, neznámý zmizí. Ale nezmizel. Jízlivě se usmíval. „Už brzy se přesvědčíte, že mluvím pravdu. Uvažoval jste někdy, proč umírají nemluvňata a malé děti? To je jednoduché. Nejčastěji mají nepřizpůsobené smrti. Nebo přímo hnusné, které využívají jejich slabosti. Ale také se stává, že v případě nadprůměrných dětí, obdařených bohatým nitrem a obrazotvorností, mnohem citlivějších než jiné, se jejich smrti rozvíjejí mnohem rychleji než ony samé. Dokážete si představit trýzeň dospělé, inteligentní smrti uzavřené v těle dítěte, které ať je sebelepší, pořád přece zůstává dítětem? Kolik let má čekat? Sen o svobodě se stane posedlostí. Nedivte se tomu. Až nakonec najde nějaký způsob.“ Luke se cítil pořád hůř. Hluboko v hrudi se probudila pronikavá bolest, jako kdyby ho přízračná ruka uvnitř začala drásat drápy. Schoulil se a přitiskl obě dlaně k hrudi. Hlas neznámého k němu přicházel vzdálený a bzučivý. Slyšel slova, ale nechápal je. „Jsem soused vašeho syna. Výtečné dítě, na svůj věk velice rozvinuté. Určitě by vyrostlo ve skvělého člověka. Známe se dlouho. Vím hodně o Dannym, vaší bývalé partnerce i o vás. Samozřejmě od něho. Danny o vás hodně vyprávěl. Visí na vás. Je to nadprůměrně rozvinuté dítě.“ Neznámý výmluvně pohlédl na hodinky. Luke na něho zíral. Při první zmínce o synovi sebou trhl, potom ztuhl a snažil se v mlze vylovit obličej mluvčího. Navzdory úsilí cítil, že odplouvá. „Nu což, je pozdě. Jsem rád, že jsem měl možnost poznat vás osobně. Už dlouho vás obdivuji. A Danny o vás tolik mluvil. Už musím jít. Nemyslím, že se ještě někdy setkáme, přesto říkám na shledanou.“ Luke lapal po dechu. Připadalo mu, že se rozpadá na jednotlivé atomy, že mu někdo láme kosti a současně vráží do hlavy rozžhavené dráty. Rameno mu stiskla drobná, vlhká dlaň. „A dávejte na sebe pozor, pane Carvene. Vypadáte moc špatně.“ Luke se pomalu propadal do tmy. – 16 –
Domů se mu podařilo vrátit jen proto, že mu barman zavolal taxi. Venku se cítil lépe, bolest přestala být tak pronikavá. Vystoupil před domem, kde bydlel; starý, dost zanedbaný, s mnoha zábavnými ozdobami na fasádě, buclatými dětmi a koši s květinami. Na schodech se mu opět udělalo špatně. Dostal třesavku, šly na něho mdloby a závrať. Chtěl si lehnout a odpočinout. Danny teď letí někde vzduchem, zatraceně daleko a vysoko. Stýská se mu po něm. Když řekl Joan, že nesouhlasí s odjezdem syna, pouze frkla: „Bill se o to postará.“ A postaral se. Musí přiznat, že účinně. Musí něco vymyslet, aby přivedl dítě zpátky. Zaťal zuby. A pokud ne, bude za ním lítat každý týden tím zatraceným letadlem! Vstoupil do bytu a rozsvítil světlo, které mu okamžitě vřísklo do obličeje tak prudce, že přivřel víčka. Velká bílá obálka, která tam určitě nebyla, když odcházel, stála na stole opřená o plechovku od piva. Při tom pohledu se vyděsil. Nejistě došel ke stolu. Sáhl pro obálku a chvíli ji obracel v třesoucích se prstech. Nervózně roztrhl papír. Na ruku mu narazilo něco tmavého a živého a s bzučením to padlo na desku stolu. „Bože, co to je?“ vyjekl Luke. Byla to moucha. Zeleně lesklá, tučná moucha, která lezla mezi papíry na stole. Luke na ni hleděl a jeho srdce při tom pukalo i tuhlo. Prsty tvrdými jako ocel vytáhl z obálky list. Jeho oči zaregistrovaly dvě slova: „Zapněte televizor“. To bylo vše. Jinak byl papír čistý. Stroj jeho těla zareagoval. Dlaň nalezla na stole ovladač a stiskla tlačítko. Na obrazovce spěchali nějací lidé, jezdila auta, bylo vidět kouř a plameny. Hlasatelka říkala: „…ke katastrofě došlo při startu. Není naděje, že někdo z 276 cestujících nebo členů posádky přežil… Nyní probíhá hašení vraku…“ Moucha, která seděla na rohu stolu, si právě přestala čistit předníma nohama hlavu, což dělala tak energicky, jako by si ji chtěla utrhnout. Zvedla křidélka a s hlasitým bzučením vzlétla k absurdnímu, všem mouchám vlastnímu tanci kolem lampy na stropě. 1996
– 17 –
Když jsem byla malá, hluboce jsem věřila tomu, že za zrcadlem začíná jiný svět. Snažila jsem se skrz skleněnou tabuli za každou cenu zahlédnout alespoň část neviditelného pokoje nebo chodby, byla jsem přesvědčená, že tam někde stojí jiné kusy náby ku a žijí podivné a tajemné by osti. Tolik jsem se je snažila spat it! Ale nechtěly se mi ukázat. Občas, většinou v noci, se nenápadně mihly kolem, temné jako t a. Tato moje fascinace tajemný světem za zrcadlem zřejmě vy olala nápad vyt ořit povídku s názvem Zrcadlo. Někomu se může zdát ponurá, ale já osobně jsem se při jejím psaní skvěle bavila. Zvažte to, pánové, orlové i jag áři, I kdybyste byli ze zlata, I kdybyste byli z jadeit , I tak půjdete tam, Na místo, kde žijí lidé bez těla. Aztécký verš
– 78 –
ZRCADLO V
zbudil ji hluk. Znělo to jako cinkot rozbíjející se skleněné tabule. Ale když otevřela oči, ničeho zvláštního si nevšimla. Obrysy známého nábytku ve tmě připomínaly mrtvá zvířata. Slabounký vánek ani nepohnul závěsy, takže žádné okno jistě rozbité nebylo. Tma pohlcovala celý pokoj jako obrovské a klidné jezero a postel ležela na jeho dně jako nějaká truhla s pokladem. To musel být sen, ze kterého si nepamatuju nic kromě zvuku, řekla si a zavřela oči. Obklopila ji příjemně teplá tma. Už usínala, když zvuk zaslechla znova. Tentokrát byl mnohem tišší. Cinkot rozbíjejícího se skla doprovázelo sotva slyšitelné zvonění a jemné škrábání. Zachvěla se. Celá rozrušená se posadila na posteli. Zvuk ustal. Možná je to opravdu okno, pomyslela si a spustila nohy na podlahu. Šla k oknu a odhrnula závěs. Sklo se zdálo být neporušené. Zahlédla část zahrady, plot z vysokých kovaných železných tyčí, rozeklané stíny stromů a stíny ulice. Dnešní noc připomínala obraz malovaný na plechu. Z oblohy na ni zíral svým kyklopským okem měsíc. Visel nízko. Vypadal jako lampion pověšený na vlasci. Vítr nepohnul jediným lístečkem, takže nebylo možné, aby rozhoupal větve tak, že by narazily do okna. Rukou se opřela o okenní rám a vtom třesk zazněl znova, tentokrát přímo za jejími zády. Prudce se otočila a rozhlédla se po pokoji. Ze zrcadla visícího na zdi pronikala bledá záře. Zdálo se, jako by zvuk vycházel právě odtamtud. Oválné zrcadlo obklopené stříbrným kovaným rámem, na kterém se nacházely podivné vzory, pověsili do jejího pokoje v době, kdy byla ještě velmi malá. Tenkrát si vymyslela kamarádku, co žije na druhé straně tohoto zrcadla a s níž dokázala vést nekonečné – 79 –
rozhovory. Časem dospěla a zrcadlo se stalo pouze obyčejnou součástí pokoje. Přišla k němu. Na hladkém povrchu, který v průběhu času ztratil svůj lesk, si žádné praskliny nebo škrábance nevšimla. Mléčná záře, která z něj vycházela, místnost nijak neprojasňovala. Pokoj odrážející se v zrcadle vypadal zvláštně, působil cize a znepokojivě. Určitě se jen uvolnil háček, který teď praská, snažila se sama sebe uklidnit. Zítra se na to budu muset podívat, jinak by zrcadlo mohlo spadnout. Nechtěla si přiznat, že ji matné a nepřirozené světlo děsí, pak by totiž musela připustit, že podivné světlo přece nepatří do reálného světa. Nakonec by z pokoje s křikem utekla. Váhavě se k zrcadlu obrátila zády a spatřila měsíční paprsek tenký jako dýka, který pronikal do pokoje mezerou mezi závěsy. V zrcadle se odráží rozptýlený měsíční svit. Určitě. Ulevilo se jí, ale stále ji obklopoval strach. Rozběhla se k oknu a zatáhla závěs. Tma v pokoji zhoustla. Rychle skočila do postele. Velká postel s baldachýnem se zlatými hvězdami připomínala spíše loďku než šperkovnici. A i když si velmi dobře uvědomovala, jak moc je to dětinské, právě postel pro ni byla jediným bezpečným místem. Pevně se zabalila do deky. Bála se, že nebude moci usnout, ale už za chvíli ji pohltila tma, opět tak přátelská a klidná, a přenesla ji do světa snů.
Díval se z okna, k pokoji otočený zády. Ze stínu bran a ze záhybů zdí se už vyškrábal soumrak. Slunce se těžce kutálelo z oblohy a přitom se otloukalo o ostré hrany střech a věže katedrály. Nad nimi klouzaly mraky. Všechno bylo zbarvené dočervena, jako když se před chvílí prsty dotknul tváře. Z nosu se mu znovu spustil pramínek teplé tekutiny. Na rtech ucítil železitou chuť krve. Jak k tomu mohlo dojít? zeptal se sám sebe asi už posté. Ačkoliv by se náhodnému pozorovateli zdál absolutně klidný, uvnitř se třásl bezmocným vztekem. Jeho prsty sevřely okenní rám. Měl sto chutí prorazit okno pěstí, zpřeházet nábytek a rozbít ho na malé kousíčky. Všiml si snad něčeho předtím? Ne, samozřejmě že ne. Poslední dobou trpěl bolestmi hlavy, byl podrážděný a unavený, ale nevěnoval tomu žádnou pozornost. Až do doby, kdy se první červené kapky, krásné jak skleněné korálky, skutálely po lůžkovinách, a vytvořily – 80 –
tak veselý provázek. Tehdy mu všechno došlo. Ale i tak potřeboval mnoho času, aby se dozvěděl pravdu. Je to moje vina, řekl. Mohl jsem si toho všimnout. Mohl jsem sakra přemýšlet. Samozřejmě že teď už je pozdě. Mraky na obloze ztmavly a začaly připomínat špinavé chomáče vaty. Znovu se dotkl nosu. Rozmazal tak lepkavou a již ztuhlou černavou kapalinu. Vztekle si otřel obličej ručníkem, který ležel na parapetu. Zmačkal ho a hodil na zem. Budu si na to muset zvyknout, řekl si v duchu zamračeně. Někdo zaťukal na dveře. „Vstupte!“ zvolal. Do místnosti nesměle vklouzl Corff y. „Šéfe, omlouvám se,“ zamumlal, „ale všichni čekají.“ Odbyl ho mávnutím ruky. „Tak ať počkají. Hned přijdu.“ Měl nepříjemný a chraplavý hlas. „Šéfe.“ Ustaraný Corff y se nervózně tahal za manžetu. „Je všechno v pořádku?“ „Ven!“ zavrčel. „Řekni, že už jdu.“ Dveře se tiše zavřely. Soumrak mezitím pohltil celou oblohu a zářícími nitěmi začal vyšívat první nevýrazné hvězdy. Noc se blížila pomalu a vztek v srdci muže, jenž hleděl do okna, stále hořel a nemohl uhasnout.
V přízemí ve velké hale bylo šero. Svítily pouze postranní lampy, protože šéf neměl rád světlo lustrů. Lidé shromáždění kolem stolu, bylo jich okolo patnácti, reptali, že je nechává tak dlouho čekat, ale ztichli ihned, jakmile zaslechli zvuk kroků na schodech. Corff y se sám pro sebe usmál. Byl si jistý, že nikdo nebude mít odvahu se mu postavit. Šéf přišel. „Dobrý večer, pánové,“ řekl a zvedl ruce na uvítanou. „Jsem rád, že jste všichni přijali mé pozvání. Je to od vás velice laskavé. Doufám, že jste se tu beze mě nenudili.“ Jízlivě se usmál. V obličejích některých hostů se objevily ošklivé úšklebky, ale všichni mlčeli. Corff y měl sto chutí se rozesmát. Rád se díval, jak je šéf drží na uzdě. Byl jak levhart uprostřed stáda vořechů. Posadil se do čela stolu a nalil si do skleničky zlatožlutý alkohol. Jako vždy vypadal báječně. Na sobě měl měkkou bílou košili, krátký – 81 –
kožený kabát a vysoké boty. Husté vlasy, které mu sahaly téměř k pasu, nosil rozpuštěné. Měly ojedinělou barvu. Byly tmavohnědé a zářily zrzavým leskem, ale spíše do červenohněda než do ruda. „Na vaše zdraví!“ povznesl nedbale sklenici. V koutcích měl neustále ironický úsměv. Corff y si uvědomoval, že jeho šéf je pomatený, možná dokonce šílený, přesto ho obdivoval a byl mu oddaný jako pes svému pánovi. To on nepochybně vládl městu. Žádný z těch pitomců sedících u stolu se mu nemohl rovnat, a už vůbec ne vzít mu jeho moc. Matka mu vždy říkávala, že v Soudný den bude o duše hříšníků usilovat mstitel s černými křídly. A v Corff yho snech měl tento mstitel šéfovy hrubé rysy. „Jistě přemýšlíte o tom, proč jsem svolal tuhle malou schůzi,“ uslyšel jeho chraplavý hlas. „Mám pro vás jednu zprávu, která některým udělá radost, jiné zarmoutí. Když jsem před nějakou dobou zakládal naše společenství – tedy pokud to tak mohu nazvat? – netušil jsem, že opravdu dojde k jistým nečekaným událostem. Z čistě osobních důvodů vás musím, bohužel, opustit. Přijdete tak o mou ochranu, pozornost i peníze. Odstupuji od všech obchodů. Věci, které jsou rozpracované, dokončí mí přátelé – pan Vincent a pan Luger. Nebudu zasahovat do toho, jak si rozdělíte moc.“ Nastal zmatek. Někteří zúčastnění cosi nesrozumitelně vykřikovali, jiní nadávali a zbytek hleděl na muže sedícího v čele stolu s nedůvěrou a obavami. Corff y se cítil, jako by dostal ránu do hlavy. Doufal, že je to jen další šéfův zvrhlý výstřelek, ale v hloubi duše věděl, že to tak není. Celý zdrcený pohlédl do očí člověku, který seděl nejblíže, Vincentovi, a vyčetl z nich stejné překvapení, jaké pociťoval sám. Luger, který mlčky seděl po šéfově pravici, měl kamennou tvář. Corff y však dobře věděl, že i on je otřesený. „Dobře!“ Ostrý výkřik přebil hluk hlasů. „Vyjádřili jste své emoce a teď ticho! Máte nějaké otázky?“ Šéf vstal, naklonil se přes stůl, přičemž se podpíral pěstmi. Nastala krátká chvíle ticha. Nakonec se zvedl tlustý a plešatý Rocco Faksus, jenž si utíral zpocené čelo kapesníkem. „Nemůžeš jen tak odejít, Cruxi! Přísahal jsi, že nás budeš bránit! Co se pak stane s našimi podíly?!“ Crux se usmál. „Abych pravdu řekl, seru na to. A ještě jedna věc. Odstupuji, ale ať nikoho ani nenapadne, že by mohl ohrozit mé postavení nebo – 82 –
zaujmout mé místo. Berte to jako radu od starého přítele. Myslím, že to je všechno.“ Sotva domluvil, rámus začal nanovo. Někteří vstávali ze svých míst, gestikulovali, úpěnlivě prosili, vyhrožovali a nadávali. Croxovi lidé obezřetně sáhli po zbraních. Náhle zpoza stolu vyskočil velký a mohutný chlap, kterému říkali Motouz. „Hej, Cornete!“ zařval. „Co to je za hovadiny, kurva?! Měli jsme dělat velkej byznys!!“ Crux pozvedl obočí. „Ano? Tak nebudeme.“ Motouz strnul. „To snad nemyslíš vážně, kurva? Nacpal jsem do toho spoustu prachů! Měl jsem tím vydělat tolik, abych si ze stovek mohl motat cigára! A ty si otevíráš hubu a žvaníš takový sračky?“ Cornet přimhouřil oči. V tmavých očích se zablýskl plamínek zla. „Chamtivost,“ začal pomalu, „je hřích. To ti nikdo neřekl?“ „Seru na tebe!“ zařval Motouz. Cornet se k němu přiblížil třemi skoky. Pěstí ho udeřil do nosu. Ten se zlomil, až to křuplo. Motouz se snažil zakrýt obličej rukama, ale bylo pozdě. Crux ho praštil do úst a potom zasáhl břicho. Jeho protivník zavrávoral a klekl na kolena. Zamával naslepo pěstí, ale Cornet ho kolenem kopl do obličeje. Motouz byl celý zkrvavený. Corff y vytřeštil oči. Viděl šéfa v akci mnohokrát, ale teď se Crux zřejmě opravdu naštval. Popadl protivníka za klopu kabátu, zvedl ho a hodil s ním o stěnu. Dokonce i Luger si povzdechl, protože i přes svou slušnou výšku byl šéf mnohem menší a dvakrát štíhlejší než jeho soupeř. Vypadalo to, že Cornet je zlostí bez sebe. Několikrát udeřil soupeřovou hlavou proti zdi a pak ho mlátil tak, že se sok dusil vlastní krví a vytlučenými zuby. „Nepoučil ses, že existuje něco mnohem cennějšího, než jsou peníze, ty zkurvysynu? Co? Ještě ne?“ zasyčel mu přímo do obličeje. Pokud by měl Motouz ještě něco, co by se podobalo nosu, ucítil by zápach alkoholu. „Víš, co to je? Život, ty sráči!“ Motouzova hlava se houpala podle směru úderů. Cornet ho po chvíli pustil, a dovolil mu tak sesunout se podél stěny. S rozmachem ho pak udeřil do útrob. Motouz zachrčel, zmodral a spadl na bok. Crux do něho kopnul. Jednou. A ještě jednou. A znovu. – 83 –
Nikdo z hostů se ani nepohnul. Balík ležící na podlaze se pohupoval a naříkal. Cornet ztuhnul v jakémsi šíleném nadšení. Unavil se, pisklavě oddechoval, nakonec se zastavil a pohlédl na mlčící muže kolem sebe. Z nosu mu stekla trocha krve. Utřel ji rukávem. Zkrvavený balík se pohnul a zabublal. Crux se sklonil. „Co?“ zeptal se ostře. Zmasakrovaná ústa stěží zamumlala: „Nezabíjej… mě…“ Šílenství v Cornetových očích zhaslo. Odrážela se v nich už jen únava. Podíval se na své poraněné ruce. „Vysrat se na to,“ řekl. „Schůzka je u konce. Odneste ho. A ať tady někdo kurva uklidí.“
Obrovský, opuštěný a ztichlý sál působil posmutněle. Za stolem seděly jen tři osoby. Vincent hleděl na zbytky moku, které zůstaly na dně sklenice, Corff y si hrál se zapalovačem a Luger si pečlivě balil cigaretu. Crux zvedl nohu a položil ji na sedadlo židle. O koleno si opřel zkřížené ruce. „Kdo měl na starosti zboží na tamtu akci? Víte přece, před třemi měsíci, když přijeli ti chlapi z kasina,“ zeptal se nečekaně. Luger zvedl hlavu. „Max Vren.“ Cornetova ústa sebou škubla. „Ve městě není, že ne? Říkal, kam pojede?“ „Ne,“ ozval se Vincent. „Ale tvrdil, že jsi ho někam poslal.“ Crux přimhouřil oči a jeho tvář chvíli připomínala vlčí tlamu. „Zatím ne,“ řekl. „Ale brzo pošlu.“ Luger odtrhl oči od cigarety a podíval se na šéfa. Jeho netečné oči vypadaly jak kouřové sklo. „Máme se o to postarat?“ „Najděte ho. Rád bych mu něco vysvětlil. Pomalu a důkladně. Pak se postaráte ještě o pár věcí a budete volní.“ Lugerova tvář připomínala špatně opracovanou žulovou masku. „Ty si neděláš legraci.“Tato slova nebyla otázkou, ale spíše stvrzením. – 84 –
Cornet zavrtěl mírně hlavou. Vincent sebou nervózně škubl. „Cruxi, ty nás vyhazuješ?“ Cornet si povzdechl. „Pořád budete dělat to, co vždycky. Jste v tom dobří. Radši se mezi sebou zkuste nějak domluvit, než se navzájem pozabíjíte. I když je to vlastně vaše věc.“ Luger opatrně položil cigaretu na stůl. „Poslouchej, Cornete. Nevím, o co ti jde, ale já nikdy proti tobě nevystoupím. Měl bych strach, Cruxi. Viděl jsem přespříliš.“ Cornet se lehce usmál. „Jsi na omylu. Nechci se vás zbavit. Opravdu odcházím. Nechávám vám tu vzkvétající byznys. Měli byste být vděční.“ Všichni mlčeli. „Nechci být neuctivý, ale mám pocit, že jsi zešílel,“ řekl ponuře Vincent. Crux sáhl po lahvi. „Na vaši nezávislost, pánové. Pokud se objevím a budu po vás něco chtít, ihned to vykonáte. Od této chvíle jsou všechna rozhodnutí na vás. Nechoďte za mnou s žádnými hovadinami, nebudu se tím zabývat. Jestli poserete něco, na čem mi záleží, bude mi jedno, jak dlouho se známe. Rozumíte? Teď mi záleží na rozhovoru s Maxem Vrenem. Dávám vám dvacet čtyři hodin na to, abyste mi ho přivedli. Živého. Corffy, a pro tebe mám dobrou radu. Začni si hledat nového šéfa.“ Corff y, který se až do této chvíle neodvážil promluvit, hodil na Corneta ztrápený a nechápající pohled. „Ale proč?“ zašeptal. „Šéfe, proč?“ Cornet pohlédl do očí ostatních dvou mužů a vyčetl z nich stejnou otázku. Sundal nohu ze židle, rozhrnul si vlasy a láhev postavil na stůl. „Protože jsem smrtelně nemocný, Corff y,“ řekl pomalu. „Kurva, jsem opravdu smrtelně nemocný.“
Max Vren se třásl. Jeho obličej dostával popelavou barvu. „Já… nevím… nevím, co se stalo…“ zamumlal a drkotal přitom zuby. „Všechno to mohu vysvětlit! Z města jsem odjel tak narychlo, protože jsem spěchal zařídit… věci. Poslal jsi mě… Pamatuješ si to? Ano? Musíš si to pamatovat… Šlo o to, že jsem pospíchal, a…“ – 85 –
Cornet chápavě přikývl. „Dej mi to,“ řekl Lugerovi a natáhl ruku po zbrani. Náhodně stiskl spoušť. Vren zařval. Jeho koleno se roztříštilo jak červený ohňostroj. „Díky,“ zabručel Crux a vrátil pistoli Lugerovi. Lhostejně si prohlížel Maxe, který se svíjel na podlaze. „Teď už nebudeš pospíchat, takže si můžeme v klidu promluvit a vysvětlit si pár drobností. Existuje jedna věc, které si cením mnohem víc než ostatních. Víš, co to je?“ukázal prstem na zraněného. „Loajalita, Maxi.“ „Nemám ponětí, o čem to mluvíš,“ zaječel Vren. „Nevíš?“ Crux udiveně pozvedl obočí. „O lahvičce s hnědou kapalinou, o něčem extra. Mluvím o tom, na co podle tebe nikdy nezapomenu. O nádherných pocitech, které mě budou obklopovat dlouhou dobu. Měl jsi pravdu. Nezapomenu na to do konce svého zasraného života.“ Obličej ležícího muže se zkřivil v panice. „Nic o tom nevím!“ zašeptal rychle. „Ježíši, Cruxi, nemám s tím nic společného…“ Zajíkl se, protože Luger ho s rozmachem kopl do žeber. Cornet poklekl. Naklonil se. Jeho dlouhé vlasy přejely Vrenovi po tváři. „Neser mě. Nemám na to náladu. Kdo ti to dal?“ „Můj dodavatel…“ Cruxova pěst přistála na Vrenově čelisti. Před Maxovýma očima se objevily tisíce hvězd. „Byla to nějaká žena!“ zařval rychle. Vztáhl před sebe zkrvavené třesoucí se ruce. „Cornete, já vykrvácím! Prosím tě, pomoz mi!“ Crux lítostivě zavrtěl hlavou. „Maxi,“ řekl. „Jméno. Navzdory veškerému mému úsilí tohle není konstruktivní rozhovor. Řekni mi jméno, ano?“ Pobledlé Vrenovy rty se začaly chvět. „Nevím… nikdy jsem ji neviděl… to ti přísahám, Cornete. Prosím, zastavte to krvácení!“ „Už je pozdě, Maxi.“ Cornetův hlas zněl v Maxových uších podivně a ztlumeně. „Kolik ti za mě zaplatili?“ „Měl to být vzorek…“ „Kolik?“ „Pět procent zisku, jestli si vezmeš všechno.“ Cornet si s povzdechem přejel rukou přes obličej. – 86 –
„Nelži, ty zkurvysynu. Začínám z toho být unavený.“ Vrenovy oči přeskakovaly z Corneta na Vincenta a Lugera, kteří stáli bez hnutí. „Deset táců,“ vykuckal. Cornet přimhouřil oči. „Tak málo si mě vážíš, Maxi? Deset tisíc za můj život?“ Vren se zatřásl. „Nevěděl jsem to! Přísahám…“ „Zavři hubu,“ řekl naléhavě Vincent. „Sakra, Maxi, radši sklapni!“ Cornet vstal. Na jeho tváři se objevil výraz, který způsobil, že i krev v Maxových žilách křičela hrůzou. „Víš, k čemu jsi mě donutil?“ Cruxův hlas byl chraptivý a tichý, jako by šeptal. „Nejsem si jistý, že to víš. Tak ti to ukážu.“ Vren zaskučel, neboť si uvědomil, že mu už není pomoci.
Míč se kutálel do tiché uličky, přímo mezi kontejnery se smetím. Běžel za ním. Monstrum sedělo opřené o zeď. Nemělo tvář a zřejmě ani oči. Byl to vládce všech much. Na hlavě mělo korunu, tvořenou poletujícími mouchami. Některé vlétaly do díry, která kdysi představovala jeho ústa, jako do audienční síně. Pak vylétávaly ven, poučeny o klamném majestátu smrti. Jeho královský háv, příznačně dokreslující atmosféru, tvořily roztrhané cáry drahého pánského obleku. Míč mu ležel u nohy jako useknutá hlava neposlušného poddaného. Zrůda, která se zrcadlila v rozšířených očích chlapce, ještě zmohutněla a zaplnila celý jeho svět. Netvor se na něj laskavě usmál ústy plnými much a zavolal ho k sobě. Vábil ho přímo do své mrtvé tajemné náruče, bylo to odporné a zároveň tak svůdné, až chlapci vyrazil dech přiškrcený výkřik a napětí se stalo tak nesnesitelným, že se dítě muselo obrátit a utéci. Přesně na to však mrtvola čekala. Rozběhla se za ním a v jeho dětských nočních můrách ho vytrvale pronásledovala ještě mnoho dalších nocí.
Cornet zase zíral z okna. Věže katedrály vztahovaly ruce k nebi, jako by odtud čekaly pomoc. Po obloze se táhly mraky, napěchované vztekem a deštěm, které čekaly na důvod, aby mohly vybuchnout. Připomínaly teenagery z pouličního gangu. – 87 –
Obrovské podkroví, ve kterém bylo umístěno Cruxovo apartmá, se utápělo v soumraku. Po obou stranách parapetu se krčily kamenné chrliče. Položil ruku na hlavu jednoho z nich. Čekal. Byl si jistý, že přijdou právě dnes. Cítil to. Tenká bílá nit přetnula nebe a v dáli se rozlehlo slabé bručení bouře. Dokázal si snad pro rodinnou návštěvu představit krásnější noc, než je tato? Nejdříve mu přeběhl mráz po zádech, pak se mu prudce rozbušilo srdce – nejspolehlivější poplašný systém. Pohybovali se velmi potichu. Uslyšel je, až když vešli dovnitř. Nesetkali se s žádným odporem, neboť odvolal své lidi. Stejně by je nedokázali zastavit. Cornet stál na první pohled naprosto klidně, neodtrhl zrak od okna. Přesto měl nervy napnuté jako špagáty. „Boj s námi je naprosto zbytečný, Calderone,“ uslyšel za zády známý hlas. „Víš, že mám pravdu.“ Otočil se s rukou v bok. Na ústech se mu zachvěl falešný úsměv. Uprostřed koberce stáli Argus Saffon a Ivo Mius. Dveře střežili dva muži. „Rozhodli jste se mě po letech navštívit?“ zeptal se. „Kdybyste mi dali vědět dřív, mohl jsem připravit lepší pohoštění. No co už. Musíme si vystačit s tím, co máme.“ „Nehraj si s námi!“ zavrčel Ivo. „Tvůj život je v našich rukou.“ Crux mírně kývl hlavou. „Vypadá to tak.“ „Cornete, půjdeš snámi,“ řekl Argus. „Sixtus si s tebou chce promluvit. Varuji tě, nezkoušej žádné finty. Nemáš šanci. Jsi nemocný a navíc úplně sám. Dostali jsme tě, Calderone. Tohle je konec. Bude lepší, když se s tím smíříš.“ Crux se palcem dotkl brady. „Dejte mi chvíli, abych si na tu myšlenku zvykl.“ Pomalu se obrátil k oknu. Pokud se měl pokusit o útěk, pak jedině teď. I přesto, že Saffon byl daleko mohutnější a starší, Ivo byl mnohem nebezpečnější. Cornet položil dlaně na parapet. Chlad mu proběhl prsty jako elektrický proud. „Dobře, promluvím si se Sixtem,“ začal a prudkým pohybem zabodl malý stříbrný nůž, který mu až do této doby bezpečně spočíval v rukávu, přímo Ivovi do hrudníku. Současně vytasil levou rukou pistoli, která byla ukryta pod parapetem, a vystřelil jednou – 88 –
po Argusovi a dvakrát po gorilách, které hlídaly vchod. Oba dva také už sahali po zbrani, ale Crux okamžitě zmizel za obrovské viktoriánské křeslo. Hluk výstřelů zatřásl zdmi jako výkřik. Jedna z kulek minula Cornetovu hlavu jen o milimetry, když běžel ke dveřím a skrýval se za nábytek. Riskl to poté, co si prohlédl místnost. Ivo ležel na podlaze, chrčel a umíral. Saffon se ho snažil zachránit, přesně jak Crux předpokládal. Jedna z goril ležela nehybně před prahem a druhá s omámeným výrazem hleděla na rostoucí červenou skvrnu na břiše, která se jí odrážela v očích. Cornet se řítil ke vchodu. Nečekal, že to půjde tak snadno. Ve skutečnosti počítal, že jeho útok vyzní jen jako projev cti. Nemohl uvěřit tomu, jak mohli Ivo a Argus skočit na tak primitivní fintu. Prostě si byli příliš jisti sami sebou. Když přeskakoval mrtvé tělo gorily, koutkem oka si všiml Saffona, který se snažil zvednout. Vrhl se po schodech dolů, byl si téměř jistý, že zvítězil. Náhle však jako by ho v pase sevřely železné kleště, cosi ho zvedalo vzhůru, drtilo mu žebra a znemožňovalo mu dýchat. Ucítil kyselý zápach a uviděl před sebou zamyšlenou, jakoby nepřítomnou tvář s bledýma mrtvýma očima. Rty to mělo zašité silnou černou nití. Pes, pomyslel si. Sakra, tohle je určitě konec! Zombie mu praštilo hlavou o stěnu a nastala tma.
Koral se náhle probudila z hlubokého spánku. Chvíli byla zmatená, a nemohla si uvědomit, kde vlastně je. Poznala masivní sloupy, které podpíraly baldachýn, a zahlédla známé siluety nábytku. To je můj pokoj, pochopila. Ale něco se muselo změnit. Ucítila totiž záchvěv podvědomé úzkosti. Instinkt jí říkal, ať pohlédne na stěnu se zrcadlem. Mléčná záře stékala po těžkých kapkách z jeho hladiny, padala na podlahu a plazila se po koberci. Koraliny oči se rozšířily zděšením. Tlumeně vykřikla a málem v panice vyskočila z postele. Náhle však všechno zmizelo. Zrcadlo se zdálo být úplně obyčejné, lhostejně odráželo tmu v pokoji, ve které tonuly nezřetelné skvrny označující kusy nábytku. Přesto z něj dozníval divný šum. Jako by vydávalo šoupavý zvuk, jako by se někde něco nejistě přesouvalo. Vyklouzla zpod přikrývky. Drobnými a pomalými kroky se vydala směrem k zrcadlu, jako by byla v transu. Ruce, jež držela před sebou, se dotkly jeho povrchu. Byla zima. Koral nahlédla hluboko – 89 –
do zrcadla a zalapala po dechu. V rohu pokoje ležel zkrvavený muž. Prudce otočila hlavu, její vyděšené oči zkoumaly všechny kouty i záhyby nábytku. V pokoji kromě ní nikdo nebyl. Znovu se podívala do zrcadla. Muž se usilovně snažil vstát. Dlouhé černé vlasy mu zakrývaly tvář. Kdysi světlou košili pokrývaly rezavé lepkavě lesklé skvrny. Vlákna chundelatého koberce vpíjela uhasínající červeň. Koral se rukama instinktivně opřela o povrch zrcadla, který bez odporu povolil. Dívka udělala krok vpřed a ocitla se uprostřed zrcadlového pokoje. Když pohlédla hluboko do stříbrného rámečku, viděla svou postel se zmačkanou peřinou a polštářem, komodu a starou dubovou skříň. V pokoji, ve kterém se nacházela nyní, byly také. Věci, které se v zrcadle neodrážely, vypadaly úplně jinak. Přesně tohle si vždycky myslela, když byla dítě. Místo stolečku s mramorovou deskou stál malý sekretář z ořechového dřeva; toaletní stolek s kosmetikou byl nahrazen vkusnou etažérkou. Je to jen sen, přesvědčila sama sebe a přestala se všemu tak divit. Poklekla vedle ležícího muže. Neměl černé vlasy, jak si zprvu myslela; byly hnědočervené. Nevšimla si žádné rány, i když si byla jistá, že krev na koberci je jeho. Vztáhla ruku, aby se ho dotkla. Vtom se zachvěl a mírně zvedl hlavu. Spatřila štíhlý podlouhlý obličej s ostrými rysy. Takové tváře mívali kondotiéři, rytíři a krutá knížata, již byli ztvárněni na obrazech starých mistrů. Koral si ho mohla snadno představit s mečem po boku a pohrdavým úšklebkem na tváři. Nyní měl ústa rudá od krve, jejíž šmouhy potřísnily také čelo a líce. „Jsi zraněný?“ zeptala se. „Jak ti mohu pomoci?“ Tmavé oči se na ni s námahou snažily soustředit. Neřekl však nic. Možná že ani nemohl. Nikdy neviděla tolik krve. Cítila její vůni, nasládlou a dráždivou. Světlo se náhle rozzářilo jako praskající petarda. Do pokoje vešel hezký mladý muž se světlými vlasy, které měl sčesané za uši. „Ale ale,“ řekl. „Zdá se, že máme hosta.“ V šedých očích měl něco nepříjemného, co kazilo krásu jeho rysů. Zvedla k němu zrak. „Ten člověk je zraněný,“ začala. „Chtěla jsem mu pomoci…“ „Vůbec není zraněný,“ přerušil ji. Podívala se na muže na zemi. Zavřel oči a zdálo se, že neslyší ani slovo. Byl smrtelně bledý. „V tom případě je nemocný.“ – 90 –
POUTA KRVE Obludné sošky patřící samotnému peklu, zrcadlo, v němž se zjevuje démon, přízračný zabiják uprostřed džungle – to jsou některé z motivů povídek, v nichž autorka nabízí čtenářům pohled do jiných světů, které se nevyznačují kouzelnou krajinou plnou elfů, ale ponurým prostředím, kde pravidla určuje temná magie, vládnou nemrtví a osud je v rukou rodového pouta krve. Kde na každém rohu číhá démon toužící po tom, aby do vás vstoupil a rozehrál nechutnou hru plnou bolesti a utrpení. Maja Lidia Kossakowska, známá polská autorka fantasy, debutovala v roce 1997 svou krátkou povídkou Moucha. Koketuje v ní se vztahem člověka a smrti, s osudovou symbolikou zdánlivě banálních věcí, jako je právě moucha, které mohou snadno získat na odpudivosti a hrůzostrašnosti. Následovaly další povídky a nakonec došlo k jejich soubornému vydání pod titulem Pouta krve (v orig. Więzy krwi). Velmi nás těší, že máme možnost tyto fantastické prózy zprostředkovat českým čtenářům.
slevy, akce,
novinky
Nechejte nám kontakt na novinky.zonerpress.cz a získáte další bonusy, slevy a jiné výhody.
DOPORUČENÁ CENA : 329 KČ KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZR1110
ISBN 978-80-7413-265-0
Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a. s., Nové sady 18, 602 00 Brno
9 7 8 8 0 7 4 1 3 2 6 5 0