Dračí řád – v příštím programu by Zoner Press

Dračí řád — Soubor fantasy a sci-fi povídek

V příštím

programu

DRAČÍ ŘÁD V PŘÍŠTÍM PROGRAMU

DRAČÍ ŘÁD  V PŘÍŠTÍM PROGRAMU Copyright © 2013 ZONER software, a.s. Vydání první, v roce 2013. Všechna práva vyhrazena. Zoner Press, katalogové číslo: ZRK1314 ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno www.zonerpress.cz Šéfredaktor: Ing. Pavel Kristián Odpovědný redaktor: Hana Fruhwirtová DTP: Dan Zůda Ilustrace na obálce: © http://www.stockfreeimages.com/1688447 Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být reprodukována ani distribuována žádným způsobem ani prostředkem, ani reprodukována v databázi či na jiném záznamovém prostředku bez výslovného svolení vydavatele s výjimkou zveřejnění krátkých částí textu pro potřeby recenzí. Dotazy týkající se distribuce směřujte na: Zoner Press ZONER software, a.s. Nové sady 18, 602 00 Brno tel.: 532 190 883, fax: 543 257 245 e-mail: knihy@zoner.cz, www.zonerpress.cz Zoner Fantazie na Facebooku: www.zonerpress.cz/fantazie

ISBN 978-80-7413-250-6 ISBN 978-80-7413-251-3 (pdf) ISBN 978-80-7413-252-0 (mobi) ISBN 978-80-7413-253-7 (epub)

Dračí řád —

V příštím

programu

Obsah kategorie fantasy

Hanameh

(3. místo: Viktoria Laurent-Skrabalová)

Hlína

(1. místo: Tomáš H. Kratochvíl)

Mesto detí

(2. místo: Jela Abasová)

O vílách

(4. místo: F. R. Pintová)

Vnitřní žár

(5. místo: Lina Dee)

kategorie sci-fi

Krev pro Alamo

109

(2. místo: Tomáš Heveroch)

Naděje umírá poslední

120

(4. místo: Tomáš Luksch)

Tajomný ostrov

130

(3. místo: Juraj Kozlo)

V příštím programu… (1. místo: Bohumil Matějovský)

137

Vládci osudu

157

(5. místo: Michal Ozogán)

bonus

Legenda o rudém draku

171

(Anna Ekyelka Mudrochová)

Ubráníme most, nebo zemřeme (Martin Stručovský)

181

Úvod Plechoví draci přilétají Třetí dračí řádění je u konce. Na oplechovaných dračích křídlech tentokrát přiletělo sci-fi jako druhá kategorie soutěže. Z obálky na nás pomrkává sličná slečna robotová a uvnitř sborníku se tentokrát skrývá vedle 7 fantasy povídek i 5 sci-fi kousků. Rád bych řekl, že cesta k jejich výběru byla snazší než minulé roky. Ale jak to tak bývá, když se podaří zažehnat jeden problém, vynoří se jiný. Každý ročník nás tak překvapí něčím novým. Letos to bylo nedorozumění v pravidlech, které nás donutilo vyřadit pár dobrých povídek, což nám bylo opravdu líto. Příští rok však budeme zase o něco lépe připraveni. A co najdete uvnitř tohoto, v pořadí druhého sborníku? Trochu akce, špetku pravdy i spoustu lží, nejedno překvapení a moře tajemna. Jednoduše to, co vyrazilo dech porotcům, a teď ho vyrazí i vám. Z konkurence 72 přihlášených magií nabitých i technologií budoucnosti prošpikovaných povídek pro vás vybrali porotci pět a pět nejlepších. A aby toho nebylo málo, přidali jsme k tomu ještě pár soutěžních povídek, které se i přes své nesporné kvality neumístily, jako takové divoké karty. Proč? Proč zrovna tyto konkrétní? Ne že bychom nevěřili úsudku naší poroty, jen jsme chtěli dát prostor i povídkám, které se netrefi ly do vkusu úplně všem porotcům, přestože velká část z nich je ohodnotila štědře. Snad se budou líbit i vám. Oprava: Budou se vám líbit! Jsme si jistí, že všechny mají solidní šanci zaujmout. Naše hvězdná porota vzkazuje, že toto jsou ty povídky, které hledáte! Ondřej „Hawk“ Páleník, šéfredaktor Mfantasy

DRAČÍ ŘÁD

Hlína Tomáš H. Kratochvíl

íká se, že luna ovládá život mnoha… Že je jako chladná žena, neb ty vábí nejvíce. Měsíc… proradné falešné světlo, které, podobně jako lampy, láká nebohá stvoření noci, můry, do svých osidel. Staré zkazky praví, že to, čeho bychom se měli bát, není tma a to, co se v ní ukrývá, nýbrž luna. Luna, která se na černém baldachýnu nebes zjevuje jednou bílá jako kost, jindy žlutá jako jiskry a tu zas rudá jako býčí krev. Ne tma… anžto tento srpek, jenž v rozkvětu úplňkového kvítku volá krvelačné vlčí bestie, aby povstaly z nitra člověčích těl a nakrmily se na poddajném lidském mase. Ne noc… leč tato zářící bledá koule zdvíhá spící, aby jakožto náměsíční kráčeli dle její vůle. To měsíc dělá bestii. Díval jsem se na čepel dýky, na níž se leskly hvězdy a tmavá obloha. Žádný měsíc. Tvrdí se, že v tu chvíli nic neucítíte. Ale já cítil. A já se ptal…

II.

aždý večer před ulehnutím jsem poodhrnul fialovou záclonku a pohlédl na nebe. Opíral jsem se loktem o rám okna a v očích mi svítila bledá záře. Večer co večer. Díval jsem se na mrtvou královnu nočního 28

HLÍNA

nebe, jak postupně kráčí dolů ze schodů, do propasti, jen aby z ní dalších čtrnáct dnů znovu stoupala. Byl to rituál, bez něhož jsem neusnul. Pouze když přišel nov… jsem nedokázal pohlédnout vzhůru, neboť obloha zela prázdnotou. A tu noc byl nov. Ráno jsem se probudil ještě unavenější, než když jsem spočinul na loži. Ruce jsem měl zakuté v olovu a nohy mi držely spáry vystupující z postele. Hlavu jsem měl ztěžklou. Připadal jsem si neduživě. Protřel jsem si víčka v marné snaze vytřít z nich smůlu, jež je slepovala… a která tam především nebyla. Otevřel jsem oči. Mžoural jsem do šera místnosti. Skrze fialový baldachýn pronikaly chabé záchvěvy paprsků podzimního slunce. V ústech mi vyschlo a cítil jsem tu nepříjemnou ranní pachuť. Zamlaskal jsem. Nepomohlo to. Se zasténáním jsem se přiměl posadit. Opřel jsem si ruce o kolena a zadíval se na ně. Chvíli jsem jen tak otupěle zíral. Pak jsem si všiml, že za některými nehty mám špínu. To mě přimělo vstát. Dopotácel jsem se k míse s vodou a opláchl jsem si ruce a tvář. Pak jsem se odkolébal zpátky k posteli a zhroutil se do ní. Podruhé mě vzbudily údery na mé dveře a nesrozumitelné ženské výkřiky. Místo kokrhání kohouta mě probudilo kvokání slepice… Jinak se té ženštině, co u mě byla služebnou, ani říkat nedalo. Ale byla jediná ochotná pracovat v tomto domě. Lidé jsou neuvěřitelně pověrčiví… Někdo jim navykládá, že zdi jsou prokleté, protože v základech byla původním majitelem pohřbena ohlodaná kostra mladé dívky, a hned se toho místa bojí jako upír svěcené vody. „Vstávejte, pane Brooksi! No tak, vstávejte! Už je deset pryč!“ Cosi jsem zamručel. Tělo jsem měl pořád těžké, jako kdyby mi do žil někdo vlil rozžhavené železo. „Slyšíte mě, prokrista?“ „No jo, slečno Wrightová! No jo… Dyť už vstávám!“ Posadil jsem se na kraj postele a promnul jsem si obličej. Slečna Wrightová… Slečna… Kdo by tu obtloustlou rašpli s knírkem taky chtěl? Není divu, že se toho domu nebála. Vždyť byla sama mnohem větší – a to i co do šířky a objemu – strašidlo. „Pospěšte si! Na stole máte snídani, vystydne vám! A stalo se něco příšernýho, pane Brooksi!“ 29

V PŘÍŠTÍM PROGRAMU…

V příštím programu… Bohumil Matějovský

vého osobního robota Pexu zdokonalil během těch let na skutečného zabijáka. To mu přinášelo zisky především na utajených zápasech, v nichž si roboti drtili a lámali své ocelové klouby. Nejinak tomu bylo i dnes. Robot Pexa měl v souboji se svým protivníkem od začátku navrch. Jeho program umožňoval rychlejší postřeh a dokázal pružněji volit vhodný způsob útoku. Arénou, která měla zůstat ušetřena pozornosti úřadů, se ozývaly skřípavé zvuky o sebe se otírajících kovových částí bojujících robotů. „Zabij! Zabij! Zabij!“ křikl třikrát za sebou muž. Byl to nacvičený signál, jak dát Pexovi povel k závěrečnému a rozhodujícímu útoku. Vyšlo to. Pexa skolil soupeře jedinou ranou do hrudního plátu. Protivník ztratil orientaci a vzápětí mu selhal obvod stability. Začal se uprostřed arény motat na všech čtyřech dokolečka a nakonec znehybněl. „Zabij, zabij, zabij,“ zavrčel robot Pexa a pak, jak mu to program nařizoval, zvedl vítězně ocelové ruce nad hlavu a otočil se ke svému pánovi. Výborně, pomyslel si spokojeně jeho majitel. Méně spokojenosti v něm však vyvolávala představa, že bude muset svého robota brzy poslat na pravidelnou kontrolu a vymazání programu. 137

DRAČÍ ŘÁD

Po tom všem, co jsem ho naučil… a kolik peněz jsem už díky tomu vydělal, pomyslel si. A teď abych začal robota učit všechno znovu od začátku.

— Na úplně jiném místě měl jiný muž docela jiného robota, ale podobné starosti. To, že bude muset nechat zrušit program svého osobního robota Benyho, byla nezvratná věc. V tomhle neznal Úřad pro kontrolu robotů slitování. Každý člověk si totiž časem vybudoval se svým robotem nějaký vztah. Robot se tak po tolika letech stával opravdovým členem rodiny. Beny znal nálady svého pána Davida. David s ním mohl vést rozhovory téměř jako se skutečným člověkem. Teď tomu měl být konec. Úřad pro kontrolu robotů byl v téhle otázce neoblomný. Bylo dokázáno, že po deseti letech své existence mohl každý robot představovat pro člověka určité nebezpečí. Nebezpečí spočívající v jeho přirozeném vývoji. Po deseti letech byl schopen i základních lidských emocí a také se objevily případy, kdy robot dokázal sám sebe přeprogramovat. Proto se po této desetileté lhůtě musel program každého robota ukončit a byl mu aplikován nový. Výjimky nebyly možné. Jenže ukončení programu bylo pro robota totéž, co smrt pro člověka. Věděl to David, věděl to i Beny. Tak nadešel poslední týden, kdy Beny mohl trávit svou existenci v přítomnosti svého pána a jeho rodiny. „Pane,“ zeptal se Beny. „Je pravdou, že Boha nazýváte Bohem proto, že stvořil člověka?“ „Říká se to,“ přikývl David. „Hodně lidí tomu věří.“ „Pane… a znamená to tedy, že když jste vy, lidé, stvořili nás, roboty, jste tedy našimi Bohy vy?“ David se zarazil. Roboti skutečně dokázali v rámci svého programu a při každodenním nabývání nových znalostí posouvat hranici umělé inteligence do nebývalých rozměrů. 138

V PŘÍŠTÍM PROGRAMU…

„Nejsme Bozi. Jsme vašimi pány,“ řekl David nakonec. „A pane… s tím vymazáním mého programu… s tou kontrolou, na kterou mne musíte vzít…“ „Ano?“ „Nechtěl bych zapomenout na všechno, co jste mne naučil, pane. Znamená to, že až mi vymažou program… nebudu si těch uplynulých deset let, po které jsem vám sloužil, vůbec pamatovat?“ „Nebudeš,“ připustil David. „Ani na vás si nebudu pamatovat, pane?“ „Ani na mne,“ pokrčil David rameny. „To je ale divné, pane. Já bych si vás chtěl pamatovat.“ „Naštěstí mám takový plán…“ „Máte plán, pane?“ „Pravda… je to dost za hranou zákona… ale nechci, aby tuhle historii prostě jenom tak vymazali. Nelíbí se mi to. Chci, abys to byl pořád ty. Protože když ti vynulujou program, vrátíš se sem jako novej robot a všechno se budeš učit znovu od začátku.“ „Nechci být nový robot, pane. Chci být pořád váš robot Beny.“ „A tím taky zůstaneš,“ přikývl David. „O to se postarám.“

— O tom muži, který mu s tímto problémem mohl – sice nelegálně a s velkým rizikem – pomoci, se dozvěděl nedávno. Vlastně si tu informaci koupil od jednoho překupníka náhradních částí pro roboty. Tak se za tím mužem hned druhý den ráno vydal. Benymu o účelu téhle návštěvy zatím neřekl nic. Vyšli na ulici a zamířili k autu. „Kam vlastně jedeme, pane, jestli se můžu zeptat?“ „Trochu se projedeme. Podíváme se za město.“ „Za město, pane? Do přírody?“ „Tak nějak. Vlastně… navštívíme jednoho muže. Tak už si nastup.“ „Budu řídit já nebo vy, pane?“ „Dnes já.“ „A necháte mě řídit až pojedeme nazpátek, pane?“ „Možná.“ Nasedli do vozu a zamířili do rušných ulic. 139

Soubor dvanácti fantasy a sci-fi povídek

Dračí řád — V příštím programu

Na jednu porci prvotřídního povídkového sborníku si připravte dvě hrsti akce, pár kousků humoru, malou špetku pravdy, dvě pinty lží a štědrou dávku tajemna. Tajemnem nikdy nešetřete! Všechny ingredience smíchejte a pak přilijte veškerý talent, který máte k dispozici. Nakonec přidejte trochu překvapení podle chuti. Pokud bude výsledek chutnat jako tento sborník Dračího řádu za rok 2012, udělali jste to správně. Tak se nebojte a pojďte ochutnat!

KATALOGOVÉ ČÍSLO: ZRK1314

Zoner Press tel.: 532 190 883 e-mail: knihy@zoner.cz www.zonerpress.cz ZONER software, a.s., Nové sady 18, 602 00 Brno

ISBN 978-80-7413-250-6

9 7 8 8 0 7 4 1 3 2 5 0 6